Parabible

Epilogem Velikonoc je tajemné setkání Ježíše s učedníky na cestě do Emauz. Smysl Velikonoc vysvětluje ten, koho se týkají nejvíce - Ježíš. Parabible dala tomuto setkání jen o trochu modernější kabát.

Vrcholem křesťanských Velikonoc je nedělní oslava vzkříšení, události, která je ale v evangeliích popsaná stylem prozrazujícím určité rozpaky při pokusu zachytit něco, co se zachytit nedá. Parabible k těmto rozpakům přidává svůj pohled. 

Velký pátek, nejzásadnější postní den liturgického roku a také nejsmutnější den velikonočních svátků, den kdy se připomíná možná nejznámější justiční vražda v dějinách. Pohled na proces s Ježíšem nabyl v Prarabibli auktualizačních detailů.

Na Zelený čtvrtek se o Velikonocích připomíná poslední stolování Ježíše s Jeho učedníky. Parabible tuto událost zpracovává s ohledem k podání evangelia podle Jana, kde sice nejde o samotnou hostinu, ale zato jsou akcentovány jiné důležité roviny této fáze velikonočního příběhu.

Těžko najít lepší text, který by uzavíral celý cyklus Parabible, než parafrázi takzvané modlitby Páně, jinak známé jako Otčenáš. Jeho aktualizace dost možná popudí některé konzervativní věřící, ve skutečnosti ale jen oprašuje společenské a politické důrazy, které jsou už v původním znění pevně zakotveny.

Druhý parabiblický bonus je aktualizací pasáže ze žánru epištol, z listu Římanům ze 7. kapitoly. Nejde tentokrát o příběh, ale spíše o úvahu. Přesněji o nejdepresivnější teologickou úvahu apoštola Pavla, kterému je připsáno autorství významné části Nového zákona.

První parabiblický bonus nás vede zpátky do Starého zákona, konkrétně na počátek doby královské, jak je popsána v 1. knize Samuelově. Nejde o nic jiného než o legendární historku o souboji mladíka s obrem.

Závěrečným textem hlavního celku Parabible není konec některého z evangelií, ale úvod knihy Skutků apoštolských, která mapuje historii první církve. Dává to smysl. Jestliže byla Ježíšova mise smysluplná, pak musí pokračovat a zůstat živou.

Finále dobré zprávy v 28. kapitole Matouše je vlastně zopakování Ježíšova programu učedníkům, aby nezapomněli, o jaký odkaz se mají ve svém společenství starat. Jako začala Ježíšova pozemská pouť při pokušení na poušti na vysoké hoře, tak také končí – na hoře, ze které je možné rozhlédnout se po světě.

Navzdory závažnosti velikonočních událostí se ani zprávy o vzkříšení nebrání stopám jemného humoru. Třeba v Janově vyprávění ve 20. kapitole se z Ježíše definitivně stal Kristus a z pekelné brány je navždy stržená závora, jak zpívá evangelický bard Sváťa Karásek. A učedníci sedí ve strachu za zabarikádovanými dveřmi. 

Závěr Matoušovy 26. kapitoly. Začíná náboženský soud s Ježíšem, vznáší se obžaloby přimyšlené i celkem přesné a vše zpovzdálí pozoruje jeden z jeho učedníků. Právě ten, který sliboval, že ho nikdy neopustí a půjde s ním až na smrt...

„Já jsem ta cesta, pravda i život.“ To je jeden z nejznámějších Ježíšových citátů a najdeme ho ve 14. kapitole Janova evangelia. Ježíš těmito slovy dost radikálně boří představu o tom, že by byl jenom náboženským reformátorem – taková slova jsou dost troufalá.

Ježíšovo pomazání v Betanii se odehrává těsně před Velikonoci, kterými příběh evangelia vrcholí. V Bibli se pomazávají králové a ovšem také zesnulí. Proto má scéna hned dvojitou symboliku. A jak píše Marek ve 14. kapitole svého díla, je to také moment, kdy od Ježíše definitivně odchází jeden z jeho přátel.

Dva příběhy nastavují situaci ze dvou různých stran – první příběh vypadá jako Ježíšova polemika s lidovými představami, jak Bůh hodnotí lidské skutky, druhé vyprávění naznačuje, že na konci věků záleží na praktickém milosrdenství více než na náboženství.

V 21. kapitole Lukáše můžeme číst jednu z Ježíšových promluv na téma konce časů. Raná církev se podobnými texty povzbuzovala v dobách pronásledování, proto je i zde celá řada apelů na výdrž a jistou imunitu vůči manipulaci. I tehdy byly aktuální hrozby, kterým čelíme dnes – populističtí vůdcové a uměle budovaný strach z budoucnosti.

Ježíš svérázným způsobem smete ze stolu další otázku nastraženou jako argumentační past. V originálním znění, ve 20. kapitole Lukášova evangelia, ji kladou zástupci saduceů, kteří nevěřili na věčný život, vzkříšení ani anděly. Farizeové, odpůrci saduceů, diskuzi se zájmem sledují. Vypadá to ale, že se Ježíš nepřidá k nikomu a nešetří kritikou ani na adresu těch duchovních činovníků, co k němu pocítili přechodné sympatie. Jeho cesta zůstává svébytná a originální.

Snad ve všech Ježíšových podobenstvích lze najít postavu, která představuje Boha. Zajímavé ale je, že se jedná často o Boha absentujícího po většinu příběhu, který se do dění vrací až při rozuzlení. V Matoušovi 21, 33–40 je jedna z takových situací.

Evangelisté dobře věděli, jak vypadá triumfální vjezd do dobytého města. Vojevůdce na bílém koni mává nad hlavou zkrvaveným mečem a ozývá se křik vražděných. Rozhodně nejede na tak anti-sexy zvířeti, jako je osel, a nenechává se doprovázet halekajícími pobudy.

Devatenáctá kapitola evangelia podle Lukáše se týká celníka Zachea, který se s Ježíšem potká v Jerichu, městě, které každý tehdejší slušný Žid považoval za hříšné a všeobecně pochybné. A být celníkem bylo ještě více opovrženíhodné. Vždyť to byl skoro zloděj a rozhodně kolaborant s římskou mocí.

Případ Lazarova vzkříšení, který můžeme najít v 11. kapitole Janova evangelia, Ježíšovi v podstatě podepíše zatykač. Tak velká věc nepůjde dlouho utajit a toho se bojí vládní elity i náboženské špičky. Ježíš to dobře ví.

„Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ To je vzkaz, který v Matoušově evangeliu posílá Ježíš Janu Křtiteli, strádajícímu v Herodově žaláři. Je to ovšem trochu nejasná zpráva.

V poslední části z výběru Ježíšových podobenství jde o Boží království, tedy o Ježíšův symbol nových pořádků. Ty jsou v kontrastu s tím, jak to ve světě obyčejně chodí. Ježíšovy závěry byly pro posluchače šokující už v jeho době a v podání Parabible to nebude jinak ani dnes.

V druhé části výběru z Ježíšových podobenství najdeme témata, která Ježíše zaměstnávala snad nejvíc, tedy otázky sociální citlivosti v součinnosti se záležitostmi víry. V Parabibli jsou tyto ilustrace aktualizovány vlastně jen jemným posunem reálií. Je vidět, že i v tomto případě je původní znění Bible stále čerstvé.

Podobenství jsou asi nejčtivější částí evangelií. Orientální umění vyprávění příběhu je u Ježíše poháněno smyslem pro zkratku a někdy dost řezavou ironií, místo pointy často nechává otevřený konec. V Parabibli je výběr z podobenství uveden pod souhrnným názvem „ilustrace“.

Sbírky Ježíšových kázání a vyučování, v Parabibli nazývané „lekce“, se věnují vztahům, každodenním starostem a životním prioritám. Druhá část lekcí pojednává o vztazích s „nebezpečnými lidmi“ a různých hodnotových žebříčcích.

Nedílnou součástí evangelijní látky jsou sbírky Ježíšových kázání a vyučování. Evangelium podle Matouše je člení na různé tematické okruhy a všechno začíná slavným souborem blahoslavenství, kterým by se dnes mohlo říkat třeba gratulace.

Po rozhovoru s učeným dr. Novotným přináší Parabible jiný skvělý dialog o víře, který vede Ježíš pro změnu se zcela neučenou Samařankou, příslušnicí nábožensky i politicky znesvářeného národa. Tématem je skutečný život, a ne jen obecné řeči. 

Dá se říct, že Ježíš za svého života nejvíce rozčiloval jednu skupinu svých spoluobčanů, a sice zbožné slušné lidi, kteří kladli důraz na dodržování společenských a náboženských pravidel. Právě tito spořádaní věřící a certifikovaní ochránci jejich víry se stanou Ježíšovými nesmiřitelnými protivníky a jednou nejvíce přispějí k jeho odsouzení.

Počátek Ježíšova veřejného působení je popsán za pomoci tří příběhů. Parabible začne historkou o kázání–nekázání při vystoupení na bohoslužbách, pokračuje svérázným výběrem Ježíšových spolupracovníků a celek korunuje zázrakem proměnění vody ve výběr z bobulí.

Ježíš vyráží na svou misi a už od začátku je jasné, že s ním přichází něco naprosto převratného. Něco, co nesnese pokrytectví, formální náboženství ani společenské výmluvy. Něco, co obrátí naruby celý svět.

Začátek evangelia podle Jana je slavný. Každý zná minimálně první část „na počátku bylo slovo“. Mystický text, jehož středobodem je termín logos, má hned několik vrstev a každý překlad Bible tíhne k nějaké z nich. Logos ale může také kromě „slova“ znamenat zákon, řád věcí, pravidlo. Anebo také to, o čem mluví Parabible.

Na Radiu Wave a portálu mujrozhlas.cz odstartuje první adventní neděli 1. prosince nový podcast Parabible. Evangelický kazatel Alexandr Flek v něm každý prosincový den čte jeden z příběhů ze své stejnojmenné knihy, ve které převyprávěl vybrané kapitoly z Bible zasazené do kulis a jazyka současného Česka.