Fejetony Evy Kadlčákové

Miluju slova. Slova, která plynou, zpívají, tančí; šepotají, syčí, hrčí; zvukomalebně se kroutí a pěkně se k sobě skládají. Slova, tahle zástupná vyjádření pro všechno, co v našem světě můžeme vidět, zažít, udělat. Snad s výjimkou situací, kdy říkáme jednoduše, nemám slov. Slov, která mají svá pravidla, stejně jako věty mají svou syntax a jazyk svůj geniální systém. To miluju.

Máme doma studenta. Je to poctivec. Leží v učení celé dny! Ano. Můj syn už řadu týdnů, ba shrnu-li toto období s jarním, tak měsíců, leží. Probouzí se v osm třicet, rozlepí oči, hmátne po telefonu, a aniž by zvedl hlavu z polštáře, pustí si z displeje on-line hodinu. Jak řekla kamarádka Kristýna zase o svém teenagerovi: "Nesvlík se z pyžama už tři neděle!"

Moji milí! Dnes si dáme malý kvíz. Hádejte - kdopak to mluví? „Mým Národům!" No jasně: Starej Procházka! Psal svým národům zásadně špatné zprávy.

Právě u toho, co se už neříká, není "in" ani "trendy" (no to už vůbec ne!), jsme minule skončili. A tak tím dnes začneme! Jestli si totiž myslíte, že když říkáte "hustý", jste u generace teenage dětí "cool", čili "dost dobrý", tak to jste úplně "out". Neboli "boomer". V překladu starší člověk, který už ničemu nerozumí. Případně je to takovej trapák, až se za něj musejí jeho potomci stydět - "cringe" /krinž/. A "to nehceš"...

…aneb Kdo to propána mluví z našich pubertálních dětí a co to asi znamená? Takovou otázku jsem si musela nutně položit, když jsem u nás na chalupě poslouchala svého dvanáctiletého syna a jeho stejně starého kamaráda, kterak spolu vedou a zároveň nevedou jakýsi herní dialog.

Zatímco ve filmu deklamují dabéři za nemluvňata vtipné hlášky, které prckům do hlav vložili scénáristé a které se týkají čistě kojeneckého vnímání světa, prohlášení, která v reálném životě za děti tlumočí dospělí, se zakládají pouze a jenom na tom, co si myslí velcí a co chtějí poněkud problematicky sdělit svému okolí.

Možná jste slyšeli minulý fejeton, možná si pamatujete i ten starší, ve kterém jsem vám líčila, jak za mnou můj prvorozený vlezl jednou ráno do postele, zálibně si mě prohlédl a poeticky pravil: „Evi, dívko!, ženo!!“ Byly mu tři roky, znal mě jako maminku a ostatní paní jako tety a babičky, takže jsem si, s pusou od ucha k uchu, marně lámala hlavu nad tím, kde se to v tom klukovi vzalo a kdo nebo co teď z něj vlastně promluvilo.

Zatímco otázku Kdopak to mluví? znáte z názvu slavné filmové komedie a vztahuje se k dabingu grimas a myšlenek ještě nemluvících dětí, já chci dnes s vámi probrat řečičky těch, kterým už pusa rozvázala. A vy se nestačíte divit, co to z toho kluka nebo holky padá. Co to z něj mluví?

Vyjela jsem ze hřbitova a vázička se mi skutálela pod sedadlo. Nahnula jsem se pro ni. A s pohledem na návěští Strážný – Vimperk si vybavila slavný manévr své matky.

Můj dnešní fejeton měl začínat větou: „Když už je Hugh Grantovi a Colinu Firthovi šedesát, to aby si holka šla hodit mašli.“ Hodlala jsem se zabývat idoly a plynutím času. Dnes je jasné, že na idoly nedojde. Čas bude ale hrát docela podstatnou roli.

Šla jsem z práce a připadala jsem si ošklivá. Ze splihlých vlasů mi vylezly šediny, z blbě zvoleného oblečení faldy a do hlavy mi vlezly chmury. Posouvala jsem se městem a s nelibostí zachytávala pohledy ostatních. Musím bejt ještě šerednější, než jsem si myslela!

„Zase jsi zapomněl koupit citrrróóóny!“ vytkla maličká holčička maličkému chlapečkovi. Klouček na ni zíral s pusinkou otevřenou a v obranném gestu zatáhl krk mezi ramena. Neměl ani páru o nějakých citrónech, jenom souhlasil s tím, že si bude s kamarádkou hrát. Na maminku a na tatínka. Na vzory, které teď obě děti zdařile imitovaly.

Robert Fulghum napsal knížku Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. A já bych dodala: možná ani netřeba chodit do předškolního zařízení, stačí zajít na dětské hřiště. To je škola života! V kostce. Totiž v bábovičkách. A v herních prvcích. A v babičkách a v hrajících si prccích.

Už jsem o ní před lety psala. V éře knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Knihy, která tvrdila, že mezi mozkem obou pohlaví je nebetyčný rozdíl, že dámy se například neorientují v mapách a otáčejí si je po směru. Což chlap nikdy nepochopí a nepotřebuje. Ten můj to dokládal tím, že ať mi v autě předloží jakoukoli mapu, vždycky o ní nakonec prohlásím, že je to úplně blbá mapa.

K vytvoření tohoto fejetonu mě inspiroval kolega Ivan, když mi v reakci na Lichotky od žen připomněl známou pravdu, a totiž, že zatímco ženy naše nové šaty nechtějí vidět, muži je vidět nemůžou. A od toho bych se ráda odrazila.

Sovy nejsou takové, jaké se zdají být. A ženy a jejich lichotky tím spíš. Jako ženy to víme nejlíp. A máme se na pozoru!

V životě rodičovském jsou chvíle, kdy musíte volit mezi blbým a blbým. A pak jen čekat, jaké důsledky to přinese. Tento týden se mi to stalo hned třikrát!

Co tě naučil tvůj taťka? Ptala jsem se tento týden kolegyň s vědomím, že čas pro fejeton se blíží a Den otců taky. „Natírat a natírat!“ reagovala promptně první z nich.

Můj vyhledávač si myslí, že jsem chlap. Čekám, kdy mi začne říkat voe.

O čem psát, když vám není do smíchu? Tak o tom jsem uvažovala celé čtvrteční dopoledne, na něž jsem si naplánovala vytvořit fejeton. Pravda, fejeton nemusí být nutně veselý.

Především jsem si ověřila to, co už jsem dávno věděla, totiž že mám dokonalého kadeřníka! Nebýt toho, že mi vylézají šediny, jeho střih drží a i s každým dalším centimetrem vypadá skvěle! Ráda bych proto složila poklonu muži, který stříhá tak nevypočítavě dobře, že zákazníci nemají potřebu se k němu vracet. Ale oni chtějí!

Já kdybych byl ženská, tak bych toho strašně zneužíval – tuto větu jsem už slyšela od mnoha mužů. Dokazuje, jak silná je asi někdy jejich slabost. A nabádá mě k tomu, abych své ženské zbraně vytasila taky.

Na 15. květen připadá v našem kalendáři takzvaný významný den, Den rodin. Doposud jsem o něm neměla ani tušení. Snad proto, že takových a onakých dnů je v různých kalendářích hafo, možná i z toho důvodu, že jsem už dvě rodiny rozpustila, čímž jsem možnost jejich oslav znemožnila. Ale abych se zároveň sama sebe zastala – na partnerství i manželství jsou vždycky dva, a tak není to jen má vina, má veliká vina…

Mamince k svátku. Tak obvykle začínala naše dětská přání, která jsme malovali už ve školce a paní učitelky nám je nadepisovaly. Gratulace se ale většinou vztahovala k Mezinárodnímu dni žen, protože za mého dětství se Den matek z nějakého záhadného důvodu nepřipomínal. Ačkoli: zas taková záhada to není. MDŽ mělo režimní prioritu. Oslava mateřství má téměř křesťanský podtext.

Miluju ho k zbláznění. Když vedle něj usínám, jsem šťastná. Probouzím se uprostřed noci a dívám se na něj. Poslouchám jeho pravidelný dech, líbám jeho ruce, jeho vlasy. Ráno se zahříváme pod jednou peřinou…

Vyšli jsme se synem z obchodu a proti nám vedla mladá paní za ruku asi tříletého chlapečka. „Maso, maso, chleba, chleba, maso, maso, chleba, chleba,“ pokřikoval ten prcek a poskakoval mamince na vodítku natažené ruky.

Po uveřejnění minulého fejetonu se strhla vlna ohlasů na to, jaké věty se nesmějí říkat ženám. No vlna – vlnka, abych se nenafukovala moc. Ovšem sama jsem si již při psaní prvního taháku pro muže říkala, že jeden asi nestačí, a tak se k tématu ráda vrátím.

...Aby nás beránek nepokakal, pořídili jsme si – no, my jsme neškudlili, my si nekoupili symbolicky nové ponožky nebo šátek do baloňáku - my si pořídili rovnou šatní skříň! Prázdnou, ovšem...

„Víš co, tak mi do příště připrav seznam alespoň tří vět, který můžu laskavě použít,“ reagoval můj chlap na situaci, kdy mi zavolal a zrušil rande slovy: „Hele nepřijedu, nemám náladu.“ Načež jsem mu šlehla telefonem.

„Hledám ženu s čárkou“ – tak takovým hlášením mě uvítala seznamka, když jsem se na ni, já zoufalka, připojila. S jakou proboha čárkou? Ptala jsem se v údivu. Ale ptát jsem se nemusela, vlastně jsem to věděla. Aspoň dosud si myslím, že moje rozklíčování bylo správné.

„Mažu si tě z přátel!“ zakřičela za jedním ze svých vrstevníků asi dvanáctiletá dívenka. Usmála jsem se. Coby náhodnému svědku mi připadala jako esence dítěte, v tom nanejvýš dětinském jednání.

Napsal mi divák našeho ranního vysílání na internetu: „Nebuďte tak smutná, Evo, všechno dobře dopadne.“ Ráda bych mu vzkázala: „Nejsem smutná, jsem stará.“

Tříletý chlapeček se zastavil, nadechnul a zplna hrdla vydal urputné: „Fššš…!“ Chtěl písknout, brouček, ale ještě to neumí. Maminka se po něm otočila a povídá: „Pojď, Šimone, táta ti to doma ukáže.“ A klučík se za ní rozběhnul. Než se naučí pískat jako táta, ještě to chvíli potrvá.

Toho rána jsem se probudila a hned jsem věděla, že něco není v pořádku. Šla jsem se umýt a mýdlo mi dvakrát vyklouzlo na podlahu. V kuchyni jsem se řízla do prstu a kakao zasvinilo mikrovlnku.

Když se řekne „my dva“, vybaví se mi dětská knížka My dva doma. My dva spolu ale domov nesdílíme. Potkáváme se jenom na drátě. Ozve se zvonění a vrána k vráně na chvíli přisedne.

Láska je teď všude. Kouká na nás z výloh, vyčuhuje z reklam, sype se z Valentýnek a teče z internetu. Některým z nás svítí z očí, jiným zní v uších. A toho bych se chytla. Když totiž projdeme archiv uměleckých děl, máme fejeton o lásce jako vyšitý. Takže:

Podle názvu byste nejspíš čekali fejeton o cinkání klíčů. Ale on bude o zvonění hrany!

„Jé, Božka!“ zajásala jsem, když jsem v seznamu povinné četby svého syna našla Boženu Němcovou. „Ta se ti bude líbit, Babička je taková hezká knížka pro děti,“ deklamovala jsem ovlivněná desítky let starou vzpomínkou na vlastní školní léta a veskrze pozitivní pocit z příběhu babičky naší klasičky.

Když jsem ráno vyšla z domu, potkala jsem v rychlém sledu dvě myši. To mi připomnělo, že začal rok Krysy. A že moje kamarádka Krysa má narozeniny.

Zřejmě existují dva druhy lidí, konstatovali jsme tuhle s kolegy na obědě. Když jsme probírali historky našich známých i své a všimli jsme si, že se mezi námi vyskytují ti, kteří své životy překotně žijí od mezníku k mezníku, od lásky k lásce, od bolesti k bolesti.

„To mi řekni, jak to, že těm kačenám v tomhle mrazu neumrznou ve vodě nohy?“ zamýšleli jsme s mužem tuhle v neděli nad záhadami zimního, a pak i podzimního a jarního života, „že si ty vlaštovky pamatujou naše vokno, viď? Nebo že si novorozeně cucá palec už v břiše matky? Jak ví, že bude potřebovat sací reflex?...“

Tak jsem právě poobědvala studenou oschlou pizzu jen tak z ruky, bez talíře, bez ubrousku, bez příboru. Zcela proti zásadám slušného stolování – zcela proti vlastním zásadám!

Asi abych přestala nosit čočky, pomyslela jsem si tento týden, když jsem už podruhé doma uklízela a nechápala, odkud se pořád bere tolik špíny! Možná by bylo lepší zbavit se těch dvou dioptrií na dálku a drobky na podlaze prostě nevidět. Oč by byl život snazší. Takhle jen pořád dokola šůruju a trvalý výsledek žádný.

Šla jsem si tento týden zaplavat, mimo jiné i proto, abych vymyslela, o čem bude nový fejeton. A jak tak plavu, jak si tak báječně pod tou vodou žiju, sleduju čáry pod sebou a nad hladinou se zplna hrdla nadechuju, najednou je mi nad zářivky jasné, že tento fejeton bude o plavání.

Já abych si snad přála od Ježíška akušroubovák, nebo co, zauvažovala jsem tuhle, když jsem se zase hmoždila s nějakým pro mě neřešitelným úkonem.

Lidé mají zvláštní puzení vlastnit. Věci, půdu, zvířata i jiné lidi… A ještě jim to nestačí. Kromě hmotných statků touží mít patent i na to, čemu se říká vlastnictví duševní.

Zatímco žena touží vlastnit mužovu duši, muž touží vlastnit ženu en bloc. Pokouší se o to odjakživa. Tak třeba pračlověk: našel zalíbení v nějaké samičce – a zmocnil se jí.

Kdo by je nechtěl mít, prcky. Tedy pravda, pár takových občanů nebo občanek se mezi námi vyskytuje. Obvykle pronášejí věty typu „přece do tohoto světa nepřivedu dítě“ anebo „já si na dětský křik nepotrpím“, ale ve skutečnosti většinou jenom zakrývají fakt, že to nejde, že nemají partnera, že se bojí, že jsou pohodlní, že se nechtějí dělit, že raději cestují a podobně.

Říká se, že zatímco muži chtějí, aby jim patřilo ženino tělo, ženy potřebují vlastnit mužovu duši. Pomineme-li fakt, že ženský chtíč se obecně podceňuje a že rozdíl mezi tím, jak se to které pohlaví dívá tomu druhému na zadky, je jenom v tom, že ženy přitom neotáčejí hlavu, pak je úvodní tvrzení pravdivé.

„Proč to nekoupíš?“ zeptal se mě návštěvník mého nájemního bytu. „A proč bych měla?“ já na to. Odpověď, že kvartýr je pěkný a lokalita výborná, sice měla logiku, podle mého ale nic víc.

Zatímco muži s sebou v autě nejčastěji vozí deku, ženy ji vozí stejně tak často! Otázka v mém průzkumu tedy zněla také: „A použily jste ji někdy?“ Odpovědi se nacházely na škále od „ne, je na to moc pěkná“ přes „hodí se k vodě“ a „když je dětem zima“ až po „ano, lehám si na ni pod auto, když ho spravuju.“