Podcasts about Glosa

Žiju sice na ostrově, ale ve zcela suchozemské čtvrti. K nejbližšímu vlezu do moře, je to od nás nějakých 80 km. Wandle, řeka, která Croydonem protéká, je sice celých 14 kilometrů dlouhá a vlévá se do Temže, ale v Croydonu je tak úzká a mělká, že by si zasloužila spíš označení potok. Voda v ní je pochybné kvality, pravděpodobně silně toxická.

Ime tedna je postal Miha Blažič, splošni koordinator sindikata Zasuk, kjer so skupaj s sindikatoma vzgoje in izobraževanja SVIZ in Glosa po letih prizadevanj uspeli doseči sprejem uredbe o minimalnih standardih plačevanja, ki bodo brez izjem veljali za vse javne kulturne zavode in javne agencije v Sloveniji. S t. i. "Zasukovo minimalko" se ukinja desetletja dolga praksa sistematičnega neplačevanja in podplačevanja prekarnih delavcev v kulturno-ustvarjalnem sektorju.Kandidata sta bila še: Boštjan Gombač, multiinštrumentalist, ki z igranjem na rekonstrukcijo neandertalčeve piščali vrsto let pomembno prispeva k raziskovanju igranja na to najstarejše glasbilo na svetu, katerega 30. obletnico najdbe so na osrednji slovesnosti obeležili skupaj s tolminskim Jazz Punt Big Bandom. Na koncertu so premierno izvedli za to priložnost napisano delo Triakonta skladatelja Žige Staniča in Igor Muševič vodja skupine raziskovalcev Instituta Jožef Stefan in Fakultete za matematiko in fiziko Univerze v Ljubljani, ki je prva na svetu uporabila tekoče kristale v mikroskopsko majhnih vezjih, delujoče izključno na svetlobo, brez elektrike. Njihov dosežek bo pospešil razvoj energetsko varčnejših naprav, ki bi lahko nadomestile elektronska vezja, posebno priznanje ekipi pa je tudi objava znanstvenega članka o tem mejniku v ugledni reviji Nature Photonics.

Potěšili mě v jednom hotelu, že měli ještě na recepci obyčejný papírový pohled. Jsem asi staromilec, ale pořád si myslím, že vedle všech MMS, SMS, Whatsappů a Messengerů má smysl posílat normální pohled. Já vím, že budu okamžitě pasován na staromilce a mírně retardovaného jedince, ale musím všechny ubezpečit, že využívám často moderní komunikační kanály. Denně. Soukromě i pracovně.

Paní správcová mi hrdě ukázala dvě hní-… chci říct dva vaky tmavě šedo-hnědo-zelené barvy, visící pod okapem u zadních dveří kavárny. Je to obrana proti sršňům. Tady v přírodní rezervaci poblíž Londýna samozřejmě nepoužívají žádné pesticidy, co nejvíc se snaží šetřit přírodu.

Přemýšlím, odkud začít, asi bude nejlíp od mentora, tedy zkušeného rádce, který je oporou někomu – zpravidla mladšímu. Termín pochází z antiky. Mentor se jmenoval přítel bájného Odyssea, který se staral o synka Telemacha, zatímco tatínek byl na cestách. Dnes je mentor terminus technicus.

V mládí mě strašně bavilo stonat. Jednak jsem nemusela s košem a jednak mě čekaly dlouhé dny plné totální pozornosti a opojného blouznění, které ukončil až zázračný bílý prášek. I představa smrti byla tehdy spíš jen příjemné sci-fi. Při trhání krčních mandlí jsem se díky rajskému plynu dostala do jakéhosi tunelu, který mě chtěl vcucnout – já jsem se dobrovolně rozhodla, že přece jen ještě párkrát s košem zajdu.

Všechno to začalo novinovým článkem v Canberrských Timesech v roce 1985. Pisatel navrhoval výrazně zvýšit počet letů startujících z melbournského letiště, aby prý „návštěvníci nemuseli strávit v Melbourne ani o minutu déle, než je nezbytně nutné“.

Dejme tomu, že má být zřízen polygon na testování megatrendových terabuldů. Neptejte se mě, co to je a k čemu to slouží. Podstatné je, že předpokládaný polygon pojme plochu 315 hektarů. Jaký postoj zaujmete? Uvítáte nový polygon, nebo se vydáte na vlně rozhořčení do boje za jeho zákaz?

Brimhamské skály jsou úžasné kamenné útvary v jedné z nejkrásnějších částí Severního Yorkshire. Tvoří je pískovec ze směsi živce a křemene, které sem naplavila řeka před nějakými 325 miliony let.

Ubývá včel. Pravděpodobně za to může několik typů pesticidů, které vyrábíme a používáme my lidé, a které nehezky promořily prostředí. Nedostatek včel se už projevuje na úrodě ovoce i zemědělských plodin včetně, věřte tomu nebo ne, řepky olejné.

Předpisy musí platit pro všechny stejně, stejně tak podmínky k životu musejí mít všichni stejné. A tak se stane, že místo zvýšené kontroly narušitelů zákonných pravidel se mění podmínky všem, i těm, kdo je řádně dodržují. A tak se stane, že třeba víčka PET lahví přestanou být volná a oddělatelná a začnou překážet při každém otevření láhve. Taky Vám to vadí? Poslechněte si tento podcast.

Moje dnešní povídání najdete na webu Českého rozhlasu Plus pod názvem Rada za sto pade. Je to název zavádějící. Kdybyste se jím řídili a skutečně mi zaplatili sto pade, moc byste neušetřili, i když, jak se to vezme. Pojďme ale k věci a uvidíte sami.

Důvěra ve vlastní vládu je ve společnosti značně nízká, mnozí volají po přímé demokracii a po rozhodování v referendu. Přímá demokracie ale má svá rizika, vyžaduje dostatek dobrých informací a schopnost kritického myšlení. Obojího je v dnešním světě pomálu. Tento podcast uvažuje o informační bariéře přímé demokracie.

Napůl ostříhaná hlava budí pozornost. Co se to stalo? Proč mistr kadeřník nedokončil dílo? Došlo k nepředvídané události, jako třeba že prasklo vodovodní potrubí? Anebo si to zákazník tak přál? Takové otázky mi táhly hlavou, podotýkám, že hlavou úplně ostříhanou až na kůži. Stál jsem na okraji louky napůl posekané, s vynechanými pruhy. Opravdu mi připomněla hlavu napůl ostříhanou.

Leccos jsem o cateringu pro filmové štáby věděla, ale ne všechno, jak jsem zjistila. Tuhle práci si žádný mamánek nevybere. Je to děsná rachota. Vstává se ve 4 ráno, a když je štáb obrovský a už v 6 ráno chce snídat, startuje se ve 2 hodiny po půlnoci.

V jižním Londýně, ve čtvrti Croydon, funguje občanská skupina jménem Reclaim Croydon, tedy „Získejte Croydon zpátky“. Specializuje se na získávání zpátky opuštěných budov, které patří městu, ale to je k ničemu nevyužívá a nechává je chátrat.

Cítit se dobře není špatná ani okrajová věc, na pocitech záleží. Záleží ale i na tom, jestli jsou naše pocity závislé čistě na vnějších podmínkách, nebo jestli je umíme sami regulovat. Nad pocity a jejich místem v našem zaměstnání uvažuje i tento podcast.

„Když zabiješ mouchu na jaře, je to, jako bys jich na podzim zabil 300!“ říkával můj dědeček, když honil po bytě vypasené masařky či mnohé další druhy velkých much. Používal k tomu účelu předpotopní koženou plácačku, která nejspíš nebyla tak účinná jako ty moderní plastové, ale i tak už se mnohé mouše stala osudnou.

Pokud se v Japonsku ubytujete v hotelu, což pravděpodobně ano, pokud zavítáte do Japonska, asi zvolíte hotel s nabídkou snídaně v ceně. Snídaně ve stylu švédského stolu nabídne všechno možné, ale nebude tu pravděpodobně chybět miso polévka. Snídaně v japonském hotelu a hrnec s miso polévkou mě přivedly ke krátkému, leč intenzivnímu osudovému zastavení.

Chodím po Česku a poslouchám útržky rozhovorů ve své rodné řeči. Nejspíš se mi to jen zdá – aspoň doufám –, ale připadá mi, že se většina lidí buď chlubí, nebo si stěžuje. Ale, jak říkám, to se mi asi jen zdá. Jsem příliš zvyklá na Angličany, kteří se chlubí málokdy a místo stížností cedí mezi zuby proslulou větu „Nesmím remcat!“ A ve snaze být vždy zdvořilí zavedou řeč na počasí.

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, tak zní heslo, které má zejména mladé lidi povzbuzovat k učení se cizích řečí. Někdo se jím řídí, někdo ne. Poznal jsem v životě lidi kteří byli v tomto ohledu mnohonásobnými lidmi. Nejvíc člověkem byl profesor srovnávacího jazykozpytu Pavel Trost. Bylo o něm známo, že přesně neví, kolik jazyků umí. Jeho manželka, spisovatelka Helena Šmahelová mi o něm vyprávěla milou historku.

Víte, co je to zdivočování? S tímhle výrazem, tedy s jeho anglickou podobou – rewilding – přišel David Foreman, ekologický aktivista a zakladatel Zdivočovacího ústavu v Novém Mexiku ve Spojených státech, už v 90. letech.

Zajímavost hned na začátku. Pokud slyšíte to, co slyšíte, znamená to, že jsem v Japonsku. Mám totiž dlouhodobé lapálie s bolestmi v zádech a o Velikonocích mě to vzalo tak, že jsem se ocitl v Motole na kapačce. Takže hrozilo, že pojedu leda na Macháčkův palouk a ne na císařský turnaj v zápase sumo v Tokiu – ale taky nepojedu do Ósaky a Kjóta, jsme se chystali s Davidem, mým synem.

Vojta byl jako dítě odstrkován a šikanován, ale v průběhu života se z něj stal sebevědomý muž, který vsadil na moderní technologie. Má nový typ všeho – Google brýle s hlasovým ovládáním, 3D tiskárnu. A na klon svých jater už je v pořadníku. Vojta se prostě snaží být šik, aby ho už nikdo nepřehlížel.

Hovořím v nákupním centru s majitelem kavárny. Zdvořilostně se ptám, jak se daří, prý dobře a co Vy, ptá se: „Jak u vás v divadlech? Vy se máte dobře, jako vždy, že?“ Nevím, co mám říci. Očekává se ode mne, že pobavím nějakou vtipnou poznámkou. Snažím se to nějak shrnout, majitele moc tím nepobavím a mám pocit, že je z mých slov spíše zaskočený.

Poslední dobou se součástí mnoha domácností i pracovišť stala umělá inteligence. Lidé s takzvanou Ajkou řeší své osobní i pracovní problémy, zároveň se mnozí z nich obávají, jestli nás umělá inteligence v budoucnu nepřeválcuje.

Vešla jsem do obchodního centra v Croydonu málo používaným zadním vchodem a co nevidím? Varhany! Trčely v koutě ve zvýšeném přízemí, na pozadí barevných dinosaurů nalepených na zadní zdi dětského koutku, který s touhle nezvyklou oratoří sousedí.

Usmyslel jsem si vyrobit něco jako poličku a skřínku, cosi hybridního, ale na tom nezáleží, co to je. Objekt jsem vymyslel, rozměřil, na papír si nakreslil plánek. Podle zadaných centimetrů mi v hobbymarketu nařezali dílce mého budoucího výtvoru. To byl první krok k úspěchu. Doma bych to nikdy neuřízl přesně na míru a pravý úhel by mi nevyšel pravý, i kdybych se na hlavu postavil. Zkrátka, hobbymarket to nařeže přesně a řez je čistý, kdežto můj… Nebudu se opakovat.

Vždycky jsem si myslela, že květnová přehlídka tanků se koná na počest mých narozenin. Jako malá jsem špacírovala mezi kovovými monstry, brala si od vojáků vlaječky a kynula jim na pozdrav. Když výročí přesunuli z devátého na osmého, vnímala jsem to jako jasné spiknutí.

Spisovatelka Alexandra Berková umřela už skoro před 17 lety, ale já si na ni vzpomenu pokaždé, když mi napíše nějaká žena a svěří se mi, že se zamilovala do úžasného chlapa, který bohužel žije v daleké a nebezpečné zemi, a pokud ho ona nezachrání, nemůžou být spolu.

Měl bych mít k digitalizaci – jak se dřív pěkně říkalo – kladný vztah. Provází mě půlku života. Ano, před 40 lety jsem se pinožil u sálového počítače Akademie věd, abych jako operátor najatý přes prázdniny vyzkoumal, jestli počítač dokáže člověka zabít. Potřeboval jsem to pro chystaný román Pole šťastných náhod. Zjistil jsem, že ano, stát se to může. Ale úplně jinak, než jak se to za čtyři desetiletí vykreslilo.

Chtěla jsem seznámit mámu s přítelem, který hraje divadlo. „Co kdybych jí prostě vzala na představení?“ napadlo mě. „Jo, a když se jí nebude líbit, bude si myslet, že chodíš s jelitem.“ „To je pravda, navíc nesnáší, když musí mít dlouho skrčený nohy.“

Na louce u potoka v západním Skotsku se páslo stádo ovcí. To není nijak výjimečný pohled, až na to, že všechny byly černé! Podle mých kamarádů farmářů patřily k hebridskému plemenu, jednomu z těch, jaká se ve Skotsku tradičně chovala. A nebyly vyšlechtěné, aby jejich vlna byla bílá.

Můžete o dnešní době vykládat cokoli a můžete mít tisíc a jednu výhradu, jedno se jí upřít nedá. Je zábavná. K zábavnosti přispívá i to, jak je těžké nebo dokonce nemožné rozlišit, co je pravda a co si někdo vycucal z palce. Může vás to samozřejmě rozčilovat. Špatně je na tom ten, kdo informaci vezme na vědomí a už dál nepátrá, jestli je pravdivá.

Boj člověka proti komárům a nemocem, které přenášejí, byl až dosud spíš neúspěšný. „Měkké“ metody boje – spaní v moskytiérách, do kterých neproniknou, obalování našich těl bahnem, které neprorazí sosákem, všemožné repelenty, jejichž pach komárům vadí, případně ta ze všech nejměkčí metoda, totiž neustálé plašení komárů, aby na nás neusedli, kterou mají v oblibě buddhisté nepřipraveni zabít jakéhokoli živého tvora – to všechno může pomoci, abychom my sami zůstali nesežraní...

Socha amerického prezidenta Woodrowa Wilsona stojí v Praze v parku před hlavním nádražím, které nese jeho jméno. Když čekám na vlak, občas k němu zajdu a čtu onu jeho památnou větu ze září 1918: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii.“

Vzpomínáte ještě na Francise Fukuyamu, amerického politologa, který už v roce 1989, celé měsíce před pádem berlínské zdi, napsal článek s názvem Konec historie? Argumentoval v něm, že by rozpadem Sovětského svazu skončila nejen studená válka, ale i dějiny lidstva. V něčem Fukuyama projevil značnou jasnozřivost: SSSR se skutečně rozpadl, do zemí Sovětského bloku přišla svoboda.

Poslal mi kamarád Jiří úryvek článku z internetu. Obrázek doplnil poznámkou: Tady čtu, že v Grónsku už mají vesmírnou základnu. V článku se psalo: „Americký viceprezident J. D. Vance přiletěl na americkou vesmírnou základnu Pituffik na severu Grónska.“ K obrázku přidal tři smajlíky, jako že je to legrace. O pět minut později přistála v mobilu další zpráva od Jiřího. Oni tam fakt mají vesmírnou základnu! Žádné smajlíky, jen udivené obličeje.

S dobrým přítelem člověk často pociťuje stejný dotyk věčnosti jako v partnerství. Podobně křehká je ale i hranice, kdy hlavou projede místo souznění zkrat. Nemyslím pseudovztahy, které končí tím, že jedna kamarádka na party zjistí, že ta druhá má lepší rtěnku.

Omlouvám se, že už s tím zase otravuju. Ale minulý týden mě, nezávisle na sobě, zkontaktovaly hned tři „dívky“ v mém věku – kolem šedesátky. A všechny chtěly, abych jim poradila: Nutně potřebují dostat do Česka afrického přítele.

Hodinu nato, co se ve čtvrtek 13. března objevila v médiích zpráva o rozsudku, který obdržel Hassan Sentamu za vraždu patnáctileté Elianne Andam, se u pomníčku v místě, kde zemřela, shromáždila skupina lidí.

Možná, že jste už slyšeli o Tísnivé. Není to žádný zeměpisný pojem a nemusíte se obávat, že vám tu budu poťouchle podsouvat reklamu na poznávací zájezd cestovní kanceláře. Údolí podivnosti je teorie z oblasti robotiky. Pochází z doby, kdy původní myšlenka Karla Čapka o strojích podobných lidem začínala být aktuální.

Koupila jsem si pračku včetně montáže. Jsem z toho trochu nervózní, v diskusi jsem se dočetla, že někomu ji přidělali špatně, takže teče, někomu zas neodvezli tu starou. Můj roztomilý kukuč už pár let nezabírá, tak se ani nebudu malovat a radši pánům montérům něco uvařím. Hlavně zbytečně nemudrovat. Zazvoní zvonek.

O papouchovi jménem Rio jsme se dočetli v londýnském plátku Metro – i tady si ho můžete vzít zadarmo a přečíst cestou do práce. A protože se už od 20. ledna tohoto roku v rámci zachování duševního zdraví snaživě nezajímám o světovou politiku, zaujal mě článek o papouchovi. Rio je obrovský, nádherný ara vyvedený v modré a žluté s trochou zeleně na hlavičce.

Uběhly dva roky funkčního období prezidenta Petra Pavla. Kdo by to byl řekl, jak rychle to uteklo? Hrad jako instituce vydal k výročí prezentaci. Kromě jiného jsme se z ní dozvěděli, že hradní slepice snesly 940 vajíček, v zámeckém parku se posbíralo 40 kilo hub a dva včelíny, pražský a lánský o souhrnné síle pětadvaceti včelstev vyprodukovaly 470 kilogramů medu.

Začátkem osmdesátek se plastům ještě často říkalo „nové hmoty“, tedy hmoty, které se na naší planetě nevyskytovaly, dokud je nevyrobil člověk. Tenkrát jsme byli přesvědčení, že jsou nezničitelné. Odhad doby, která je potřeba k tomu, aby se rozpadl obyčejný igelitový pytlík odhozený v lese, zněl „tisíc let“.

Jezdím na chalupu ke Kutné Hoře a většinou tam trefím. Ráda se samozřejmě nechám svézt a bavím se tím, jak má téměř každý řidič pocit, že zná cestu líp než já.

V naší čtvrti máme park zvaný Královnina zahrada. Je to oblíbené útočiště těch méně jetých bezdomovců, protože je vybavený záchodem přístupným 24 hodin denně. V rohu parku vždycky večer rozdávají dobrovolníci teplé jídlo každému, kdo si pro něj přijde. Někteří ze strávníků mají ve zvyku odhazovat všechny odpadky rovnou na zem.

Tohle není obvyklé týdenní povídání, tohle je pokus s umělou inteligencí. Předešlu, že text jsem napsal já a čtu to také já, není to uměle vytvořená napodobenina. Novinku, které říkám familiárně uměloška, jsem začal zkoumat hned, jak to bylo možné. Nicméně loni 17. prosince jsem se dočetl, že platforma X, dřív Twitter, zavedla službu jménem Grok. Od toho dne ji používám a vím to přesně, protože obsahuje historii a ví, co a kdy jsem po ní chtěl.

Gyrobus je příbuzný trolejbusu, akorát energii pro jízdu mu dodává roztočený velký setrvačník. O tomto podivuhodném dopravním prostředku jsem se jako malý dočetl v knize od Pavla Beneše, která vyšla v roce 1955 – dnes bychom ji označili za kultovní –, pod názvem Technika překonává prostor a čas. Podávala ucelený obraz o vývoji všech dopravních prostředků, mezi něž patřil i gyrobus.