Podcasts about Glosa

Boj člověka proti komárům a nemocem, které přenášejí, byl až dosud spíš neúspěšný. „Měkké“ metody boje – spaní v moskytiérách, do kterých neproniknou, obalování našich těl bahnem, které neprorazí sosákem, všemožné repelenty, jejichž pach komárům vadí, případně ta ze všech nejměkčí metoda, totiž neustálé plašení komárů, aby na nás neusedli, kterou mají v oblibě buddhisté nepřipraveni zabít jakéhokoli živého tvora – to všechno může pomoci, abychom my sami zůstali nesežraní...

Els alumnes de Cicle 3 i sisenes de totes les escoles i col·legis de la Bressola s'han reunit aquest primer d'abril a Canet per competir a la V Mostra de Glosa, una competició de cant improvisat tradicional dels Països Catalans. L'acte l'han presentat pels «ponicanes» Cesc Franquesa i Ignasi Mora, i musicat Adrià Bonjoch i David Codina. Centenars d'alumnes s'han trobat a Les Veles Vermelles de Canet on han començat cantant conjuntament les corrandes rosselloneses. Poc després ja han començat a desfilar per l'escenari els alumnes que representen cada centre de la Bressola, encarregats d'improvisar garrotins o nyacres del tema que els demanessin els presentadors. 

Socha amerického prezidenta Woodrowa Wilsona stojí v Praze v parku před hlavním nádražím, které nese jeho jméno. Když čekám na vlak, občas k němu zajdu a čtu onu jeho památnou větu ze září 1918: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii.“

Vzpomínáte ještě na Francise Fukuyamu, amerického politologa, který už v roce 1989, celé měsíce před pádem berlínské zdi, napsal článek s názvem Konec historie? Argumentoval v něm, že by rozpadem Sovětského svazu skončila nejen studená válka, ale i dějiny lidstva. V něčem Fukuyama projevil značnou jasnozřivost: SSSR se skutečně rozpadl, do zemí Sovětského bloku přišla svoboda.

Někteří tvrdí, že demonstrace a protesty patří k demokratickému způsobu života. Taková představa ovšem příliš nesedí s požadavkem respektu a úcty k druhému člověku a jeho názoru. Protestům a řešením názorových střetů v demokratické společnosti se věnuje i tento podcast.

Poslal mi kamarád Jiří úryvek článku z internetu. Obrázek doplnil poznámkou: Tady čtu, že v Grónsku už mají vesmírnou základnu. V článku se psalo: „Americký viceprezident J. D. Vance přiletěl na americkou vesmírnou základnu Pituffik na severu Grónska.“ K obrázku přidal tři smajlíky, jako že je to legrace. O pět minut později přistála v mobilu další zpráva od Jiřího. Oni tam fakt mají vesmírnou základnu! Žádné smajlíky, jen udivené obličeje.

S dobrým přítelem člověk často pociťuje stejný dotyk věčnosti jako v partnerství. Podobně křehká je ale i hranice, kdy hlavou projede místo souznění zkrat. Nemyslím pseudovztahy, které končí tím, že jedna kamarádka na party zjistí, že ta druhá má lepší rtěnku.

Omlouvám se, že už s tím zase otravuju. Ale minulý týden mě, nezávisle na sobě, zkontaktovaly hned tři „dívky“ v mém věku – kolem šedesátky. A všechny chtěly, abych jim poradila: Nutně potřebují dostat do Česka afrického přítele.

Jít k zubaři je dnes drahé a mnoha lidem to vadí. Je to ale důsledek lékařské zlovůle? Nebo jde o logické důsledky zlepšování kvality zubařské péče? A jestli tomu tak je, co s tím? Jak si i při nízkých příjmech udržet zuby zdravé? O tom všem uvažuje tento podcast.

Hodinu nato, co se ve čtvrtek 13. března objevila v médiích zpráva o rozsudku, který obdržel Hassan Sentamu za vraždu patnáctileté Elianne Andam, se u pomníčku v místě, kde zemřela, shromáždila skupina lidí.

Vyznat se v záplavě mediálních zpráv není snadné. Jedna taková, podle všeho nepravdivá, mluvila o nové směrnici britského trestního práva. Podle ní by měli příslušníci menšin u soudu automaticky dostávat nižší tresty. O fake zprávách i o rizicích pozitivní diskriminace v trestním právu uvažuje i tento podcast.

Možná, že jste už slyšeli o Tísnivé. Není to žádný zeměpisný pojem a nemusíte se obávat, že vám tu budu poťouchle podsouvat reklamu na poznávací zájezd cestovní kanceláře. Údolí podivnosti je teorie z oblasti robotiky. Pochází z doby, kdy původní myšlenka Karla Čapka o strojích podobných lidem začínala být aktuální.

Koupila jsem si pračku včetně montáže. Jsem z toho trochu nervózní, v diskusi jsem se dočetla, že někomu ji přidělali špatně, takže teče, někomu zas neodvezli tu starou. Můj roztomilý kukuč už pár let nezabírá, tak se ani nebudu malovat a radši pánům montérům něco uvařím. Hlavně zbytečně nemudrovat. Zazvoní zvonek.

O papouchovi jménem Rio jsme se dočetli v londýnském plátku Metro – i tady si ho můžete vzít zadarmo a přečíst cestou do práce. A protože se už od 20. ledna tohoto roku v rámci zachování duševního zdraví snaživě nezajímám o světovou politiku, zaujal mě článek o papouchovi. Rio je obrovský, nádherný ara vyvedený v modré a žluté s trochou zeleně na hlavičce.

Politika jako působení ve prospěch společenství by mohla a měla být činností navýsost prospěšnou! Problémem zůstává naše porušené lidství. Na jedné straně jeho komplexy, které nás nutí upínat se na jedny a od druhých se zásadně distancovat, na straně druhé stále dokola opakovaná touha po majetku a moci. Na pozadí schůzky amerického a ukrajinského prezidenta o politice uvažuje i tento podcast.

Uběhly dva roky funkčního období prezidenta Petra Pavla. Kdo by to byl řekl, jak rychle to uteklo? Hrad jako instituce vydal k výročí prezentaci. Kromě jiného jsme se z ní dozvěděli, že hradní slepice snesly 940 vajíček, v zámeckém parku se posbíralo 40 kilo hub a dva včelíny, pražský a lánský o souhrnné síle pětadvaceti včelstev vyprodukovaly 470 kilogramů medu.

Začátkem osmdesátek se plastům ještě často říkalo „nové hmoty“, tedy hmoty, které se na naší planetě nevyskytovaly, dokud je nevyrobil člověk. Tenkrát jsme byli přesvědčení, že jsou nezničitelné. Odhad doby, která je potřeba k tomu, aby se rozpadl obyčejný igelitový pytlík odhozený v lese, zněl „tisíc let“.

Podle představ některých lidí žijeme ve společnosti, která je posedlá růstem. V neomezeném růstu prý spočívá zásadní ohrožení našeho světa. Aby bylo možné dosáhnout vyváženého stavu, bude prý klíčové zajistit, aby nikdo neměl příliš mnoho. O souvislostech i nebezpečí takových představ uvažuje tento podcast.

Jezdím na chalupu ke Kutné Hoře a většinou tam trefím. Ráda se samozřejmě nechám svézt a bavím se tím, jak má téměř každý řidič pocit, že zná cestu líp než já.

V naší čtvrti máme park zvaný Královnina zahrada. Je to oblíbené útočiště těch méně jetých bezdomovců, protože je vybavený záchodem přístupným 24 hodin denně. V rohu parku vždycky večer rozdávají dobrovolníci teplé jídlo každému, kdo si pro něj přijde. Někteří ze strávníků mají ve zvyku odhazovat všechny odpadky rovnou na zem.

Tohle není obvyklé týdenní povídání, tohle je pokus s umělou inteligencí. Předešlu, že text jsem napsal já a čtu to také já, není to uměle vytvořená napodobenina. Novinku, které říkám familiárně uměloška, jsem začal zkoumat hned, jak to bylo možné. Nicméně loni 17. prosince jsem se dočetl, že platforma X, dřív Twitter, zavedla službu jménem Grok. Od toho dne ji používám a vím to přesně, protože obsahuje historii a ví, co a kdy jsem po ní chtěl.

Gyrobus je příbuzný trolejbusu, akorát energii pro jízdu mu dodává roztočený velký setrvačník. O tomto podivuhodném dopravním prostředku jsem se jako malý dočetl v knize od Pavla Beneše, která vyšla v roce 1955 – dnes bychom ji označili za kultovní –, pod názvem Technika překonává prostor a čas. Podávala ucelený obraz o vývoji všech dopravních prostředků, mezi něž patřil i gyrobus.

Je známo, že čím menší kontrolu máme nad svým okolím a svým životem, tím býváme pověrčivější – a tím víc věříme na kouzla a čáry. To platí pro jednotlivce i celé národy. Dokonce i jeden konkrétní člověk – nebo národ – se může v obdobích, kdy se mu daří dobře, pověrčivosti skoro zbavit, a o to pověrčivějším se stát, když mu Štěstěna nepřeje.

Někdo kdysi řekl: „Čím víc poznávám lidi, tím víc mám rád zvířata“ a já s ním celkem souzním. Čím dál víc mě popuzuje lidská povýšenost, to přesvědčení, že zvířata rozhodně nejsou člověku rovnocenné bytosti. Zažívám to poslední dobou dost často. Například když přijede známá ke mně na chalupu a vždycky něco posměšně utrousí na adresu mé kočky.

Bylo jaro roku 1986. Zrovna jsem přijela do Ameriky jako politický uprchlík a agentura, která pečovala o uprchlické blaho, mě poslala do Bostonu a ubytovala na jednom předměstí. S Láďou, mým známým z Prahy, který taky zrovna získal azyl v USA, jsme si užívali amerických začátků a učili se žít ve fungl novém světě.

Chystám na Neviditelném psu malý pokus a jsem zvědavý, jak dopadne. Tedy, já nechystám. Nabídl mi čtenář, budu mu tu říkat pan Eduard, protože jsem se ho nestačil požádat o dovolení zveřejnit jeho jméno, že mi bude posílat generované zpravodajské fotografie.

Tento rok by měl konečně proběhnout v duchu převibrování z takzvané třetí do páté dimenze, na tom se shodují všichni duchovní mistři, šamani i podvodníci. Člověk nejdřív postupně oprostí od všech zbytečných myšlenek, činností a vztahů.

Měl to být luxusní apartmán s terasou. Na fotografii tomu všechno odpovídalo. Dost místa a pohodlí pro tři nocležníky, slovo luxusní znělo patřičně. Ubytování jsme našli přes velkou a osvědčenou mezinárodní cestovní agenturu začínající na písmeno B. Jejich hlavní stan jsem míjela při jedné procházce Amsterdamem.

Snad všichni staří lidé, jaké jsem kdy znala, mluvili o tom, že čím jsou starší, tím rychleji jim ubíhá čas. Někteří nad tím naříkali, jiní to brali tak, jak to přišlo. Ale žádný netvrdil, že to má jinak.

Všichni asi známe motorový vůz, který vypadá jako autobus, ostatně autobusové jsou i některé jeho díly, například i motor Liaz. Po železnici jezdí už od roku 1975 a pořád nám slouží. Má dvě nápravy a býval řady M 152, nyní 810.

Určitě znáte cesmínu, vždyzelený keř, jehož rudé plody dozrávají na podzim a zůstanou krásné celou zimu. V Česku cesmína přirozeně neroste, v Anglii je jí zato všude plno. Nejradši má společnost věkovitých dubů, kterým často vytváří těžko proniknutelný podrost.

V novém americkém seriálu „Odloučení“ biotechnologická korporace Lumon pomocí čipového implantátu v mozku svých zaměstnanců odděluje jejich pracovní a nepracovní vzpomínky. Když je takzvaně „odloučený“ zaměstnanec v práci, nepamatuje si nic ze svého života venku. Když je venku, nedokáže si vzpomenout na nic ze svého pracovního života.

„Neboj, to se naučíš. Každý kytarista se to naučil.“ Tatínek vedl za ruku kluka, asi desetiletého, který nesl na zádech futrál s kytarou. Asi ho vyzvedl z hudebky, asi tam nešlo všechno tak, jak by malý kytarista chtěl, svěřil se tátovi a ten to nepovažoval za žádné selhání. Uklidňoval ho, že se nic světoborného neděje, že se to, co ještě neumí, naučí.

Na pondělí připadá svátek Tří králů. Je to poslední ze série svátků vánočních. V jistém smyslu je nejzábavnější, protože chodí koledníci a vyzpěvují koledu: „My tři králové jdeme k vám‟. Chodí i u nás ve vsi a těším se, že je počastuju i letos. Naštěstí míra pokrokovosti nedosáhla u nás ještě toho stupně, aby koledník se začerněnou tváří riskoval potíže.

Podle toho, na čem nám záleží a čeho si všímáme. Já měl například možnost sledovat rekonstrukci železnice mezi Berounem a Karlštejnem. Od konce ledna až do 15. prosince byla na této trati částečná výluka. Omezený počet vlaků jezdil pouze po jedné koleji – a na té druhé se pracovalo.

„Ty nemáš ráda Vánoce?“ zaradovala se má kolegyně Cicely v prosinci 1987. „Tak to se mnou budeš slavit Kwanzaa!“ Cicely se narodila na Jamajce, ale protože vyrostla na newyorském předměstí, považovala se za černou Američanku se vším, co k tomu patří.

Konec roku připadá letos na úterý a další rok začne ve středu. O tom není a nemůže být žádný spor. Jsme uprostřed dvacátých let. Aha, vyklepávám tečku za větou a už tuším zvednutá obočí a vztyčené prsty.

Dlouho jsem si myslela, že mým celoživotním partnerem bude oligofrenik Aleš, který bydlel naproti přes chodbu a jako malá jsem si s ním hrála na princeznu a na prince. Ale nic z toho nebylo, protože když jsem vyrostla z pohádek, Aleš se uzavřel do sebe a přestal vycházet ven.

Třetí neděle adventní je vždy časem radosti, protože Pán je blízko – připomínají si křesťané. Tu letošní jsme si navíc spojovali s pokojem a nadějí, což by se mělo týkat všech. Pro mnohé z nás jsou to však pojmy těžko slučitelné se současnými poměry i stylem a dynamikou našeho života. Cožpak ještě radost, ta se tu a tam nějaká objevuje, ale kde hledat pokoj a naději? Naděje, že snad nebude hůř, má blíže k beznaději. Co tedy máme dělat?

Byly toho plné noviny. Policie nabízí 10 tisíc liber člověku, který jí pomůže dopadnout vraha. V dubnu letošního roku zemřel v naší čtvrti mladý muž na následky pobodání. Croydon je sice proslulý tím, že je v něm někdo pobodaný každou chvíli, o téhle vraždě ale vědělo mnoho místních, protože se udála za denního světla deset nebo patnáct metrů od rušné tržnice.

Minulý týden mě potěšily dvě zajímavosti. Nad americkým státem New Jersey se vyrojily neznámé létající objekty, ano, taky se tomu říká UFO. Druhá novinka je méně romantická, ale v jistém smyslu podivuhodnější. Firma Google oznámila, že jí začal fungovat kvantový počítač. Dostal název Willow, česky vrba. Za pět minut spočítal příklad, který by zaměstnal stávající superpočítač na deset kvadrilionů let, tak to bylo v médiích a pečlivě opisuji.

Jako egyptský mytologický pták Benu či bájný pták Fénix. Pařížská Notre-Dame povstala z popela ve své skvělosti, mnohem zářivější a dokonalejší, než bývala před pěti lety. 7. prosince se znovu rozezněl třináctitunový zvon Emmanuel na znamení pařížskému arcibiskupovi, aby rituálním žalmem 121 a třemi údery biskupské berly požádal katedrálu o otevření svých dveří. Byl to podle Francouzů ten nejsilnější moment povznášející duši a naplňující srdce národní hrdostí a emocemi.

Svět se zbláznil, prohlásil zvolený americký prezident Donald Trump, když přiletěl do Paříže, aby se účastnil oficiálního otevření obnovené katedrály Notre Dame. Sjely se tam hlavy států 40 zemí. Přitom Trump hlavou státu není, až do inaugurace jí v Americe zůstává Joe Biden.

Úřad práce bude v menších městech rušit své pobočky. Ne že by jeho pobočky samy měly málo práce, spíše naopak, někdy u nich lidé stojí frontu už před otevřením. Důvodem je prý agresivita některých klientů, verbální a fyzické útoky.

Bibby Stockholm byla postavena v roce 1976, pluje pod vlajkou Barbadosu, a na to, že je to bezmotorová bárka, už toho zcestovala dost. V roce 1992 ji předělali na ubytovací zařízení a mezi roky 1994 a 1998 kotvila v Hamburku, kde fungovala jako ubytovna pro lidi bez domova, včetně pár desítek žadatelů o azyl.

V předvečer křtu mé knihy jsem si přehrávala skladby na basu, když u vrátek chalupy zazvonil zvonek. Otevřela jsem okno a zavolala do tmy: „Kdo je?“ Ozvalo se: „Policie České republiky.“

Měla jsem kamarádku Lucku. Byla úžasná. Vystudovala v Česku speciální pedagogiku v kombinaci s angličtinou a tenhle jazyk po pár letech zvládla na jedničku. Stačilo pár měsíců v Anglii, aby skoro ztratila přízvuk. Jistě, když jste si dali pozor, mohli jste poznat, že se tu nenarodila.

Minulý týden jsme v úterý večer měli příležitost sledovat pokusný start kosmického systému Starship. Před měsícem jsem tu o lodi Starship taky hovořil, nedivte se, že se k tématu vracím. Jde přece o kosmickou loď schopnou doletět na Mars a ještě dále, jak se o tom zmiňuje příslušný článek ve Wikipedii.

Tenhle znáte? V letadle letí pět lidí – Čech, Rus, Američan, Angličan a Němec. Zničehonic se motor porouchá, je jasné, že se letadlo dlouho ve vzduchu neudrží a budou muset vyskočit. Mají ale jen čtyři padáky.