Podcasts about bylo

„Knížku jsem četla dřív, než vznikl divadelní scénář. Bylo to na dovolené, a já se ani nechodila koupat, protože mě děj úplně pohltil,“ svěřuje se herečka a dabérka Andrea Elsnerová. V rozhovoru s Michaelou Maurerovou v pořadu Blízká setkání si povídala nejenom o dramatizaci románu Hana Aleny Mornštajnové ve Vinohradském divadle, ale i o tom, po kom zdědila dabing Šmoulinky a proč se se svou plachou povahou stala herečkou.Všechny díly podcastu Blízká setkání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Knížku jsem četla dřív, než vznikl divadelní scénář. Bylo to na dovolené, a já se ani nechodila koupat, protože mě děj úplně pohltil,“ svěřuje se herečka a dabérka Andrea Elsnerová. V rozhovoru s Michaelou Maurerovou v pořadu Blízká setkání si povídala nejenom o dramatizaci románu Hana Aleny Mornštajnové ve Vinohradském divadle, ale i o tom, po kom zdědila dabing Šmoulinky a proč se se svou plachou povahou stala herečkou.

Státní bezpečnost (StB) byla prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany. Všemocná, obávaná, s nevybíravými praktikami. Nikdo si před estébáky nemohl být ničím jist. Jejich počínání bylo zcela utajené, bez jakýchkoliv mantinelů, které známe z fungování demokratických zpravodajských služeb. Mezi estébácké praktiky patřily také únosy lidí, v archivních dokumentech nazývané eufemisticky „odluky“. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2018.)

V minulém týdnu proběhl summit Severoatlantické aliance. Hlavním tématem byla pomoc Ukrajině, zvyšování výdajů na obranu nebo článek 5. Mezi účastníky summitu byl americký prezident Trump a ukrajinský prezident Zelenskyj. „Poprvé od roku 2008 v závěrečné deklaraci summitu NATO nebylo zmíněno, že se Ukrajina stane do budoucna členem NATO, což ji velmi zklamalo. Ta symbolika je důležitá. Obzvláště když váš národ vede tři a čtvrt roku krvavou válku,“ podotýká Vlastislav Bříza.

Rada České televize (ČT) ve středu zvolila generálním ředitelem Hynka Chudárka poté, co jeho protikandidát Milan Fridrich odstoupil. „Opravdu nesmírně si vážím toho, že se dva rivalové z výběrového řízení byli schopni dohodnout,“ říká v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu Vlastimil Ježek, člen Rady ČT, bývalý generální ředitel Českého rozhlasu, Národní knihovny, v současnosti předseda představenstva akciové společnosti Obecní dům.

Rada České televize (ČT) ve středu zvolila generálním ředitelem Hynka Chudárka poté, co jeho protikandidát Milan Fridrich odstoupil. „Opravdu nesmírně si vážím toho, že se dva rivalové z výběrového řízení byli schopni dohodnout,“ říká v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu Vlastimil Ježek, člen Rady ČT, bývalý generální ředitel Českého rozhlasu, Národní knihovny, v současnosti předseda představenstva akciové společnosti Obecní dům.Všechny díly podcastu Dvacet minut Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Moje porody byly úplně jiné, než bych si přála pro svoje klientky. Bylo to jako z příručky Takhle se to nedělá,“ říká v Houpačkách dula Barbora Nováková. „Ta jistota, že tam někdo vždycky kope za můj tým, je fajn. Tuhle zkušenost předávám dalším ženám.“Všechny díly podcastu Houpačky můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Jen obtížně bychom hledali dějinné období bez špionů, získávání informací, vytváření dezinformací a snahy ovládat dění. Za studené války vygradovaly špionské operace do neobyčejných výšin. A některé později vyplynuly na povrch. Takový byl i skandál z října 1998. Nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva měl obdržet zasloužilý rakouský politik a podporovatel česko-rakouských vztahů Helmut Zilk, o kterém v té době média psala, že spolupracoval se Státní bezpečností.

Aktuální dění očima Jana Krause každé ráno 5:00 – 9:00 vždy po zprávách v celou a v půl exkluzivně na Frekvenci 1. Vtipně, originálně a s nadhledem, tak to umí jenom Jan Kraus. Blondýna Miluška Bittnerová se ptá na vše, o čem se mluví, a Jan Kraus jí to vysvětlí.

Čas, vymezený pro pořad “Na cestách s Petrem Voldánem” - necelá hodinka rozhlasového putováním světem s hosty - v případě Petra Jana Juračky prostě nemůže nikdy stačit. Bylo tomu tak poprvé v roce 2018 a letos krátce před prázdninami se situace opakovala.

Gymnaziální studentka (a mnohem později klinická psycholožka) Vlasta Černá se v roce 1950 podílela na ukrývání pronásledovaného katolického kněze Felixe Marii Davídka. Bylo jí tehdy teprve sedmnáct let. Když se s ním pokusila utéct přes hranice do Rakouska, chytila je Státní bezpečnost (StB). Vzpomínkám Vlasty Černé se věnují aktualizované Příběhy 20. století.

Gymnaziální studentka (a mnohem později klinická psycholožka) Vlasta Černá se v roce 1950 podílela na ukrývání pronásledovaného katolického kněze Felixe Marii Davídka. Bylo jí tehdy teprve sedmnáct let. Když se s ním pokusila utéct přes hranice do Rakouska, chytila je Státní bezpečnost (StB). Vzpomínkám Vlasty Černé se věnují aktualizované Příběhy 20. století.Všechny díly podcastu Příběhy 20. století můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Chtěla jsem si postavit kapelu, postavit si hlavu a začít to dělat podle sebe.“ Takhle jednoduše a rozhodně popisuje zpěvačka Anna K. moment, kdy se po úspěchu první popové desky rozhodla vrátit zpátky do klubů – do Malostranské besedy, kde hrála třeba jen pro dvacet lidí. V rozhovoru mluví o své cestě, která nikdy nebyla jednoduchá, ale vždycky autentická. Už jako osmiletá holka hrála v divadle Semafor, kde ji obklopovaly hvězdy jako Jiří Suchý nebo Josef Dvořák, zatímco ji vychovávala kultivovaná babička, která mluvila šesti jazyky. Právě po ní získala své rodné jméno Luciana. „Bylo to znát, když jsem byla pod jejím vedením, protože jsem měla samé jedničky a mluvila jsem plynně francouzsky,“ vzpomíná zpěvačka, která se místo „velkého vzdělání“ rozhodla pro svět hudby a divadla. I její profesní cesta je příběhem odvahy jít proti proudu – od úspěšného debutu přes návrat ke klubové scéně až po zlomovou spolupráci s Tomášem Varteckým, s nímž vznikla deska Nebe, která ji definitivně usadila mezi nejvýraznější osobnosti české hudební scény. V rozhovoru ale nehovoří jen o hudbě. Sdílí i nejtěžší momenty svého života – dvě onkologické diagnózy, ztrátu blízkých, vyčerpání z péče a smutek z toho, že se jí nepodařilo mít dítě. Vypráví o touze adoptovat, o letech čekání a šoku, když jí úřednice během léčby oznámila, že pětiměsíční holčičku, kterou pro ni měli, kvůli její diagnóze nedostane. „Upadla jsem na kolena. Jako když mi ve devatenácti zavolali, že mi zemřela máma,“ vzpomíná hudebnice. Přestože jí život nestavěl zrovna lehké překážky, vždycky se zvedla – třeba i ve chvíli, kdy pečovala o nemocné blízké a poté znovu onemocněla. „Ležela jsem hubou v hlíně a síly už moc nebylo. Ale byly to jednoduché počty – buď se vzdáš, buď tady budeš ležet a říkat si, že to už nedáš a umřeš… anebo: tak jo, dala jsem to jednou, tak musím znovu,“ říká a přiznává, že asi musí být trochu lvice, jinak by všechny životní nástrahy asi nezvládla. Jak vnímá období rozchodu se svým hudebním i životním partnerem Tomášem Varteckým? Do koho byla v Semaforu zblázněná? A jak vzpomíná na svého bohémského otce, kterého všichni milovali, protože jim naléval zadarmo? Nejen o tom, ale i o chuti jít vlastní cestou a tvořit, i tom, co vše se dá zvládnout, mluví Anna K. v rozhovoru.

Výroky připisované Václavu Havlovi o „humanitární bombardování“ nebo „nepolitické politice“ jsou floskule, vysvětluje v pořadu Jak to bylo doopravdy Vladimír Just. „Když odstraníte drobnou část věty a význam se posune jinam,“ vysvětluje, co to floskule je. Výrok o bombardování tak poprvé použil sociolog Jan Keller, po něm ho v jednom z diskusních pořadů televize Nova zopakoval tehdejší senátor a odborářský předák Richard Falbr. Řekl ho ale někdy sám Václav Havel?

S Václavem Toužimským se osobně potkaly tisíce Liberečanů. Celý život fotil děti v místních mateřských a základních školách. Nejvíc se ale proslavil snímky, na kterých zachytil příjezd tanků okupačních vojsk do Liberce v srpnu 1968.

S Václavem Toužimským se osobně potkaly tisíce Liberečanů. Celý život fotil děti v místních mateřských a základních školách. Nejvíc se ale proslavil snímky, na kterých zachytil příjezd tanků okupačních vojsk do Liberce v srpnu 1968.Všechny díly podcastu Vybrali jsme pro vás můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Dneska mají svátek otcové, tátové, tatínkové, taťkové… a mohla bych pokračovat, mám pravdu? Přemýšlela jsem, jaký dopis bych svému tátovi napsala já. Bylo mi dvaatřicet, když jako šedesátiletý zemřel.

V pořadu Trendy Expres Babu zavzpomínala na svou výpravu do Barcelony. Automobilka Cupra ji totiž vzala na jeden z největších evropských festivalů Primavera Sound právě v katalánské metropoli. 

Slogan našeho společenství je "Víra pro život jaký je". Není to poprvé, co tento slogan slyšíme. A někdy můžeme mít pocit, jestli v konkurenci těch, kteří tento slogan používají, uspějeme. Opravdu si stojíme za tím, co nabízíme? Co to pro nás znamená v praxi? Co nabízíme lidem kolem nás, když říkáme, že nabízíme víru pro život jaký je? Nabízíme víru na míru? Učíme se od toho Nejlepšího?Matouš 16, 15 - 18Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“  Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Jan 4, 5 - 20Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.  Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ 21  Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. 22  Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. 23  Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. 24  Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ 25  Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ 26  Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ 39  Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: „Všecko mi řekl, co jsem dělala.“ 40  Když k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. 41  A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo. 42  Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“  

Dneska mají svátek otcové, tátové, tatínkové, taťkové… a mohla bych pokračovat, mám pravdu? Přemýšlela jsem, jaký dopis bych svému tátovi napsala já. Bylo mi dvaatřicet, když jako šedesátiletý zemřel. Všechny díly podcastu Když vypráví nápověda můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Světová rekordmanka ve vrhu koulí, žena překypující odhodláním, výdrží a touhou po úspěchu, to je někdejší atletka, současná podnikatelka, manažerka České atletiky a milovnice koček Helena Fibingerová. V čem je úžasný sport? Proč jsou pro ni spokojenost a pohodový klídek nežádoucí? A hodlá ještě zapracovat na své největší přiznané chybě – totiž že neumí prohrávat?

Jak se Rakousko vyrovnává s následky tragédie na střední škole ve Štýrském Hradci? Jak se k tragické události staví politici a média? A ozývají se hlasy volající po zpřísnění podmínek pro držení střelných zbraní? „Objevují se diskuze o tom, zda v Rakousku není příliš liberální zákon o držení střelných zbraní. V Rakousku je asi 370 tisíc lidí, kteří ji mají,“ uvádí v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu český velvyslanec ve Vídni Jiří Šitler.

Doba 70. a 80. let minulého století byla zvláštním obdobím naší historie. Takzvaná normalizace s sebou nepřinášela praktiky hrůzných 50. let, ale důsledky „lámání charakterů“ byly součástí nejen tehdejšího dění – provázejí nás i v současnosti. Jak se chovala římskokatolická církev? Při podrobnějším pohledu je možné v ní objevit statečné a inspirující osobnosti, stejně jako ty odpudivé. Taky je třeba připočíst spolupracovníky Státní bezpečnosti.

Už je líp? Nebo teprve bude líp? Nebo už líp bylo? Fiala vs. Babiš. Koalice Spolu zveřejnila PR tabulku s čísly, která mají ukázat, co všechno vláda od převzetí moci dokázala. Jenže – není zavádějící? Téma pro Janu Klímovou, hlavní ekonomickou analytičku Českého rozhlasu. Ptá se Matěj Skalický.Všechny díly podcastu Vinohradská 12 můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Už je líp? Nebo teprve bude líp? Nebo už líp bylo? Fiala vs. Babiš. Koalice Spolu zveřejnila PR tabulku s čísly, která mají ukázat, co všechno vláda od převzetí moci dokázala. Jenže – není zavádějící? Téma pro Janu Klímovou, hlavní ekonomickou analytičku Českého rozhlasu. Ptá se Matěj Skalický.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Musela jsem změnit život a bylo to hrozně těžké. Nejsem nastavená na to, že bych odcházela a věci vzdávala. Kdybych to ale nezměnila, musela bych asi dál chodit na terapie a jíst prášky,“ říká herečka Klára Trojanová o nejtěžším období svého života. Otevřeně mluví o depresích, které trvaly bezmála dvě dekády, o konci manželství s Ivanem Trojanem, ale i o tom, jaké to je být herečkou, která byla dvanáct let doma s dětmi a vrací se zpátky do profese. Žena, která nikdy neusilovala o slávu, nechodí na večírky a sama o sobě říká, že je „pavoučice“ a introvert, popisuje, jak se postupně vytratila sama sobě. „Myslela jsem si, že takhle je to v pořádku. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle už nejsem já,“ vzpomíná na dobu, kdy bojovala s depresemi, a přiznává, že jí roky chybělo uznání – především v době, kdy pečovala o své děti. „Já jsem patriarchální typ, prostě ráda následuju toho muže. Ale i tak člověk potřebuje slyšet: To, co děláš, je dobrý,“ přiznává. Trojanová dnes opět hraje divadlo a zpívá – právě zpěv se pro ni stal nečekaným terapeutickým nástrojem. Kvůli jednomu projektu se musela naučit dvě písničky a na lekcích s lektorkou, která pracuje s hlasem i psychosomatikou, se začalo dít něco zásadního. „Začala jsem chodit na zpěv a asi po půl roce jsem si ráno už léky nevzala. Bylo to ze dne na den,“ popisuje herečka, jak přestala brát antidepresiva, ale zároveň nabádá, že by takový postup nikomu dalšímu nedoporučila, protože ho nedoporučují ani lékaři. Trojanová mluví také o tom, proč své psychické potíže roky nedávala najevo před svými dětmi, ale i proč jim dnes naopak opakuje, že o emocích se musí mluvit. I proto si přeje, aby se ve společnosti změnil pohled na duševní onemocnění. V rozhovoru herečka otevírá také téma smrti svých rodičů a i to, proč si myslí, že i odcházení může být důstojné a krásné. „Lidé umírají, na tom není nic neobvyklého. Ale ten dotyčný s vámi může být do poslední chvíle a může to být hezké,“ přibližuje i vlastní zkušenost. Sama spolupracovala také s Nadací rodiny Vlčkových, která pomáhá zajistit paliativní péči pro nevyléčitelně nemocné děti. Přiznává, že i ona sama by se chtěla vnitřně připravit na možnost, že se něco takového může přihodit i v její rodině. „Mám čtyři zdravé děti, ale i mě se něco takového může stát. To nikdy nevíte,“ vysvětluje. Mluví také o své mamince, která trpěla Alzheimerovou chorobou, o vlastním strachu z této nemoci, ale i o tom, co jí pomáhá zachovávat si nadhled a pozitivní nastavení. „Kolikrát pláču nad světem, ale být pořád smutná z toho, že se kolem dějí nehezké věci, není konstruktivní. Člověk musí pomoct, kde může – ale zároveň musí žít svůj život,“ apeluje Trojanová. Jak těžké je být pro okolí „nečitelná“? Proč ji zaskočilo, že ji filmový svět po mateřské považoval za podezřelou? A jak člověk vůbec pozná, že už nemůže dál? Poslechněte si celý rozhovor.

V říjnu po 10 letech skončí bezplatná podpora Windows 10. Kdo nezačal plánovat přechod na podporovaný systém, koleduje si o malér. Na děravý systém se bude silně útočit, přičemž hackeři dnes používají automatizované nástroje. Je jedno, jestli jste jednotlivec z malé vesnice, nebo velká firma. Malware ohrožuje každého.Používání nezáplatovaného systému je zkrátka rizikové, popisuje Lucie Adámková, Business Unit Manager Software & Networking ve společnosti eD system. Řešení se nabízí více. Mikrozáplaty od alternativních dodavatelů nejsou plnohodnotným řešením. Domácnostem by stačit mohly, firmám nikoli, myslí si Adámková.02:35 – Firmy versus domácnosti06:10 – Ochota upgradovat09:12 – Konec podpory jako problém18:53 – Kompatibilita se zhorší22:47 – Jak se s odchodem Windows 10 vypořádat?30:34 – (Ne)atraktivita Windows 365

V nové třídílné sérii Moloch Miroslav Donutil ztvárnil roli prezidenta. Současně v kině běží komedie Jak se nám to mohlo stát, kde se Donutil objeví po boku Bolka Polívky. „Bylo to krásné. Setkání s Bolkem je vždycky bezvadné. Stýkáme se poměrně dost často, ale bohužel v práci nám to umožněno nebylo. Až teď. A teď se zase chystá projekt, kde bychom se mohli potkat,“ těší se.Všechny díly podcastu Host Lucie Výborné můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Jedním z tabuizovaných témat, která se začala otevírat po pádu komunistického režimu, byl také odsun (nebo podle některých vyhnání) Němců z našeho území. Ostatně téma sudetských Němců se stalo téměř „národním mýtem“, který opakovaně vstupoval i do současného politického dění.

Celá epizoda s Jakubem Flekem zde nebo na ⁠herohero.co/pukpakpivo

Každý pátý člověk se v práci setkal s nějakou podobou sexuálního obtěžování, jehož součástí může být i zasílání intimních obrázků. „Vždycky tu hraje roli mocenský aspekt,“ říká právnička Šárka Homfray. Dokument Lukáše Houdka o d*ckpicích na pracovišti, bezbrannosti a narušování integrity.

Poslední dny a týdny války byly stejně hrozivé jako ty předtím. Nacisté vytvářeli chaos, stále se snažili brutálně držet svou moc a také zakrýt co nejvíc stop svých zločinů. K těm patřili koncentrační tábory plné vyčerpaných, zubožených lidí. Na dotaz dozorců, co mají s vězni dělat, přišel rozkaz od druhého muže třetí říše a šéfa SS Heinricha Himmlera: „Předání nepřichází v úvahu. Tábory je nutné evakuovat. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“ Co následovalo?

Americké rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RFE/RL) hrozí, že nebude mít peníze na další provoz. A to poté, co se administrativou prezidenta Donalda Trumpa rozhodla razantně seškrtat provoz Agentury Spojených států pro globální média. Pomoci by mohla Evropa. „Nálada rádio podpořit se mění v různých částech Unie. My s Poláky nebo pobaltskými zeměmi máme s rádiem osobní zkušenost, tak jsme podpoře otevřenější,“ přibližuje ministr Martin Dvořák (STAN).

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, tak zní heslo, které má zejména mladé lidi povzbuzovat k učení se cizích řečí. Někdo se jím řídí, někdo ne. Poznal jsem v životě lidi kteří byli v tomto ohledu mnohonásobnými lidmi. Nejvíc člověkem byl profesor srovnávacího jazykozpytu Pavel Trost. Bylo o něm známo, že přesně neví, kolik jazyků umí. Jeho manželka, spisovatelka Helena Šmahelová mi o něm vyprávěla milou historku.

Americké rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RFE/RL) hrozí, že nebude mít peníze na další provoz. A to poté, co se administrativou prezidenta Donalda Trumpa rozhodla razantně seškrtat provoz Agentury Spojených států pro globální média. Pomoci by mohla Evropa. „Nálada rádio podpořit se mění v různých částech Unie. My s Poláky nebo pobaltskými zeměmi máme s rádiem osobní zkušenost, tak jsme podpoře otevřenější,“ přibližuje ministr Martin Dvořák (STAN).Všechny díly podcastu Interview Plus můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Vyzbrojovali jsme rebely zbraněmi, a přitom nám muselo být velmi brzy jasné, kdo jsou oponenti Asada, že to nejsou nějací demokraté, kteří převezmou moc. Že to není jako Sametová revoluce v Československu, to nám muselo být jasné, a přesto jsme naprosto bezmyšlenkovitě pokračovali v naplnění našeho cíle,“ říká bývalá velvyslankyně v Damašku, paní Eva Filipi v rozhovoru pro pořad Kupředu do minulosti. 2. díl, 23.05.2025, www.RadioUniversum.cz

Je tady další epizoda majora Zemana a její skutečný příběh. Honza Zeman odhaluje padělatele potravinových lístků v 7.epizodě s názvem Mědirytina. Kdo byl ve skutečnosti v 50.letech popraven za tuhle činnost? A komu dal Kléma milost?

Téměř všichni Češi chtějí, aby škola děti připravila na výzvy budoucnosti a naučila je kritickému myšlení, uvádí průzkum agentury Median pro Radiožurnál a Český rozhlas Plus. Jak připravit děti na měnící se svět? „Bylo by lepší, kdybychom se vrátili k jednotným osnovám a měli více pod kontrolou, co se ve školách vyučuje. Rámcové vzdělávací programy jsou nekoncepční a dávají možnost zasahovat do výuky třeba různým neziskovým organizacím,“ říká Petra Prokšanová (Stačilo!).

„Arabsko-izraelský konflikt má strašně dlouhé kořeny, a není snadno řešitelný. Je to boj dvou národů o jednu zemi – to je jako souboj dvou mužů o jednu ženu – a tam se kompromisy hledají velmi těžko,“ říká arabista a ekonom Jiří Weigl v rozhovoru pro pořad Kupředu do minulosti. 3. díl, 20.05.2025, www.RadioUniversum.cz

Jan Cina je herec, hudebník i tanečník, nedávno se na tři měsíce vydal do New Yorku načerpat inspiraci. „Poprvé jsem ale zažil, že se mi stýskalo po domově. Měl jsem až vlastenecké pocity a uvědomil jsem si, jak mám rád Evropu, Česko i naši zemi,“ přiznává.

Hostem této epizody je Jan Řehák. Muž, s kterým jste se možná setkali, ale zároveň je docela pravděpodobné, že jste ho neviděli. Zní to tajemně? Hned vysvětlím, mám totiž přesně takovou zkušenost. Setkali jsme se mnohokrát, když jsem například navštívil nějakou akci nebo byl jako novinář na americké ambasádě. Ale viděl jsem ho poprvé až na pivu. Lépe řečeno v pivním baru, jehož spolumajitelkou je jeho manželka.Honza totiž zvládá umění být neviditelným. Což taky vysvětlím. Působil řadu let jako osobní ochránce hned tří amerických velvyslanců. Jan Řehák byl policista, a u Policie České republiky sloužil do letošního roku celkem dvaadvacet let. Dnes už je takzvaně ve výslužbě. První roky strávil na potovostní motorizované jednotce, pak nastoupil do útvaru ochranné služby. Ta se stará o bezpečí a ochranu ústavních činitelů, a taky dvou velvyslanců: americkou a izraelského.Jaké to je dělat takovou práci, co to obnáší a jaké schopnosti či dovednosti potřebujete? Plus co vám mnohaletá zkušenost tohoto typu může dát pro život? A co se o tom dá říct či sdělit ostatním? Přesně o tom jsme mluvili. Doufám, že vás to bude bavit stejně jako mě..Být připraven na nejhorší, aby všechno dopadlo dobře. Příběh muže, který chránil tři americké velvyslanceExistují profese, o nichž víme, že tu jsou, ale moc o nich nevíme. A když něco, tak jsou to romantické či naopak nerealistické představy získané z filmů nebo knížek. Ano, takovou profesí je i práce osobního ochránce, člověka, který musí být neustále ve střehu, připraven na všechno, a přitom by ho v ideálním případě nikdo neměl vidět. Cesta Jana Řeháka k této práci nevedla přímo. Jako absolvent hotelového a restauračního provozu začínal v kuchyni jedné pražské restaurace. "Bylo to na Újezdě, v takovém podzemí. Z kuchyně jsem neviděl vůbec nic, nebyla tam ani okna," vzpomíná s úsměvem. Tahle zkušenost ho však nenadchla, a tak se vydal na roční pracovní pobyt do Anglie.Po návratu se s kamarádem ze základní školy rozhodli pro radikální změnu kariéry – nastoupili k policii. První roky strávil na pohotovostní motorizované jednotce v Praze, což znamenalo, že vyjížděl k nejrůznějším případům na tísňové lince 158. "Ta práce má své kouzlo v tom, že nikdy nevíš, kam jedeš, do čeho jedeš, co tam bude," říká. Ale právě tahle nepředvídatelnost ho na práci bavila, přestože přinášela i značné riziko.Na otázku, zda se při těchto výjezdech bál, odpovídá překvapivě: "To si nemyslím. Asi za to může ten adrenalin. Není tam moc prostoru pro to, že bys někam jel a řekl si 'já se bojím, já tam radši nepojedu'. Přemýšlíš jen o tom, jak tu práci udělat co nejlíp a nejefektivněji, aby ses vrátil domů.Po zhruba šesti letech přešel na ochrannou službu, což vyžadovalo projít náročným výběrovým řízením. Jeho součástí byly speciální psychotesty a především tzv. "pekelňák" neboli pekelný týden. Jinými slovy, extrémně náročný fyzický a psychický test."Je to zátěžový týden, kdy tě instruktorři vystaví vysoké fyzické zátěži. Moc nespíš, moc nejíš, vlastně nevíš, co se bude dít. Snaží se tě dostat na dno, aby viděli, jak reaguješ, když nejsi v komfortní situaci," popisuje Honza, který tuto zkoušku absolvoval shodou okolností den poté, co měl nehodu na motorce.V ochranné službě začínal jako řidič policejních vozidel, následně přešel mezi řidiče-ochránce v civilu a nakonec se stal osobním ochráncem. Posledních přibližně 10 let strávil na americké ambasádě, kde chránil tři po sobě jdoucí americké velvyslance."Dobrý ochránce by měl být neviditelný," vysvětluje Honza jeden z klíčových principů své bývalé profese. A ano, znamená to, že musíte potlačit své ego. Pro člověka, který je zvyklý na běžné sociální interakce, by mohlo být frustrující, když ho lidé nepoznávají nebo ignorují. Osobní ochránce však musí tuto "neviditelnost" vnímat jako profesionální úspěch.Vztah mezi ochráncem a chráněnou osobou je mimořádně specifický. "Jsi tak blízko a tak často, že spolu trávítě často víc času než s rodinou nebo kamarády," popisuje Honza. "Víš spoustu věcí. Jak se ta osoba chová i jak přemýšlí. "Přesto musí ochránce udržovat profesionální odstup. "Základ je, aby si ti dva lidé sedli. Pokud si to nesedne, tak to nikdy nebude fungovat," vysvětluje. Zároveň však dodává, že ochránce by měl být apolitický: je mu jedno, jaké má chráněná osoba názory, jeho úkolem je ji chránit bez ohledu na osobní sympatie.Z chráněných osob mu byl nejbližší bývalý americký velvyslanec Stephen King. "To byl chlap s ohromným přehledem i zkušenostmi. Bylo mu kolem osmdesáti, ale měl neuvěřitelnou energii,” říká s respektem.Osobní ochránci procházejí soustavným výcvikem v mnoha oblastech - od řidičských dovedností přes bojové umění a zdravovědu až po psychologickou přípravu. "Netrénuje se jen střelba," vysvětluje, "ale i umění vyhodnotit situaci a předcházet konfliktům. "Po 22 letech u policie se Honza rozhodl pro změnu. "Jednoho dne se vzbudíš a už se netěšíš do práce. A v tu chvíli taky víš, že to je tvůj konec," vysvětluje svůj odchod. "Všechno se dá dělat po nějakou určitou dobu a člověk by měl odejít, dokud na tu práci stačí," dodává.Nyní pomáhá své manželce s provozem dvou belgických barů a na otázku, na co se těší, odpovídá: "Těším se na to, co ještě nevím, co bude. Ten život přináší spoustu nových věcí a nových výzev."Z Honzovy profese si můžeme odnést několik cenných rad do běžného života. Například jeho přístup ke konfliktům: "Lepší je těm problémům vždycky předcházet a z toho místa klidně odejít, v civilním životě normálně utéct. Život máš jenom jeden, zdraví máš jenom jedno."I ve svém civilním životě si zachoval některé návyky - v hospodě si nesedne zády ke dveřím a vyhýbá se potenciálně problémovým situacím. "Nikdy nevíš, kdo proti tobě stojí," říká.Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá s optimismem, který možná kontrastuje s tím, že od něj jeho bývalá profese vyžadovala být každý den připraven na to nejhorší : "Já myslím, že svět bude lepší."

„Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vzpomíná Maria Pekařová na pochod 20 tisíc Němců. Z Brna je vyhnali 30. května 1945 a ozbrojenci je za krutých podmínek vedli do Pohořelic a dál k rakouským hranicím. Nebyla to ojedinělá událostí – patří k mnoha případům poválečného násilí v osvobozeném Československu.Všechny díly podcastu Příběhy 20. století můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

S datem konce 2. světové války byly tak trochu problémy. Řadu desetiletí jsme slavili 9. květen, posléze se Dnem osvobození stal 8. květen. Proč? Souviselo to s tím, kdo bude považovaný za osvoboditele: jestli to bude Rudá armáda, jiná spojenecká vojska do Prahy podle dohod vstoupit nesměla, anebo přiznáme, že se Pražané osvobodili tak trochu sami. Díky obdivuhodné statečnosti účastníků Pražského povstání.

Mezi nepřátele komunistického režimu patřili mimo jiné vojáci ze západního odboje včetně parašutistů. Komunisté dokonce stanovili, který protinacistický odboj byl ten správný a který ten špatný. Špatný byl samozřejmě ten ze Západu, kde bojovalo zhruba 5000 československých vojáků. A ani šedesátá léta, která v mnoha oblastech totalitního státu přinesla lidem úlevu, neznamenala pro parašutisty takovou rehabilitaci, kterou si přáli, upozorňuje historik Jiří Plachý.

Rusko, později Sovětský svaz, je bezpochyby významný hráč na geopolitickém poli. Také české země se v jednotlivých etapách historického vývoje právě se vztahem k Rusku potýkaly, někdy to byl obdiv – až bezmezný, jindy kritický či odsuzující pohled. Svou roli v tomto pohledu pak ve 20. století sehrála porážka nacistického Německa a oběti Rudé armády, stejně jako tragická srpnová okupace v roce 1968.

Jsou okamžiky, které i po desetiletích zůstávají nelehké k pochopení. Jedním z nich je česká kolaborace za druhé světové války. Přestože se nacistům nepodařilo získat masovou podporu v rozbitém Československu, našli si ochotné spolupracovníky, kteří se podíleli na pronásledování, udávání i likvidaci nejen odbojářů. Bylo pro nacisty klíčové získat tyto spolupracovníky? „Hlavní nápor propagandy nemířil na intelektuály, ale na dělnickou vrstvu,“ míní badatel Jiří Padevět.

Vzletná slova, vzletné představy o změnách, které měly symbolizovat „socialismus s lidskou tváří“. (Nejen) takové bylo pražské jaro. Mohlo by se zdát, že to byla nečekaná angažovanost obyvatel tehdejšího Československa, ale mezi všemi pozitivními signály sehrála nikoli malou roli i zcela banální „zlodějna“. Tím zlodějem ale nebyl nikdo méně významný než generál a šedá eminence tehdejší armády a ministerstva obrany Jan Šejna (1927–1997).