Vltava

Saša Michailidis se ptá Ivany Böhmové z Národního pedagogického institutu a Martina Richtera ze spolku Aignos, který vzdělává školy v AI. Umělá inteligence údajně negativně ovlivňuje naše kritické myšlení a celkově oslabuje kognitivní dovednosti. A nejvíc se to projevuje u mladé generace. Alespoň na to poukazují studie. Jak pracovat s AI v českém vzdělávacím systému, aby se takové prognózy nenaplnily? Repríza z 28. 1. 2026.

Saša Michailidis se ptá Růženy Zlatohlávkové z Městské knihovny Praha a Ondřeje Beniše z nakladatelství Euromedia Group. Pražská Městská knihovna nabízí k poslechu audioknihy, které pomohla vytvořit umělá inteligence. Už loni v létě vydalo první audioknihu v nové Edici AI vydavatelství Témbr spadající pod Euromedia Group. Proč audioknihy a AI? Nakolik kvalitní takové produkty jsou? Jak na ně reagují posluchači? Repríza z 5. 3. 2026.

v. z kostela Krista dobrého Pastýře v Plzni. Slouží farář Dominik Friedrich Žbánek.

S Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Nuzná kavárnička v okrajové části Brna si dodává lesk alespoň honosným světovým názvem Paris. Její majitelka zaměstnává jako servírku blonďatou Lojzku. Vedle práce na place chodí s pány, co platí, i nahoru na pokoj. Kdykoli kromě sobot. O sobotách patří Lojzka hromotlukovi z místních jatek. Rudolf chápe, že Lojzka musí pracovat. Ale na jeho sobotu mu nešahejte, nebo…!

Miluju jazz a moc ráda chodím na koncerty, hlavně do menších klubů, kde je hráčům vidět tak říkajíc přímo do kuchyně – pod ruce, na prsty, které se hravě míhají po stupnicích sem a tam. Už kdysi jsem si do deníku zapsala, že se mi na tomhle druhu hudby líbí jistá nepředvídatelnost, nespoutanost.

V časosběrném dokumentu Amiřiny děti sledovala deset let rodinu, která uprchla před válkou ze Sýrie a které byl v Česku nabídnut azyl. Rozhodla se do snímku příliš nemíchat politiku, jít formou osobního příběhu a dialogu s divákem. „To, co si přečetli o České republice, na ně nedělalo dobrý dojem,“ popisuje ve Vizitce. „Není třeba prolnout se úplně, stačí se respektovat navzájem.“ Repríza z 15. ledna 2026.

Saša Michailidis se ptá mluvčího pražské integrované dopravy Filipa Drápala a kreativního ředitele a designéra grafického studia Side2 Tomáše Machka. Projekt Čitelná Praha, což je jednotný informační a navigační systém ve městě, pokračuje i letos. Zatím byla instalována řada nových digitálních a statických prvků, které zjednodušují orientaci v přestupních uzlech, na vytížených zastávkách MHD i na pěších trasách. Jaké jsou ohlasy na dosavadní změny? Repríza z 27. 1. 2026.

Co se stane, když se pět filmových insiderů potká u jednoho mikrofonu? Vznikne průvodce českým filmem od roku 1898 do roku 2026 s názvem „To byl můj film!“. Český rozhlas Vltava spouští letní jízdu, kde nečekejte žádné suchopárné přednášky. Místo toho se připravte na emoce, osobní vyznání, a hlavně na možnost vyříkat si to s autory naživo ve vysílání. Kterých 50 filmů nakonec usedne na český filmový trůn?

Skoro patnáct let vede Ateliér radostné tvorby. Nově vyšla výpravná kniha, která mapuje činnost tvůrců takzvaného umění v surovém stavu právě pod hlavičkou tohoto ateliéru. „Když vidíte ty lidi pracovat, je v tom obrovská ryzost,“ konstatuje ve Vizitce.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.

S Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Přesně před sto lety se vydal český básník na osudovou pouť za exotickým dobrodružstvím. Koncem října roku 1926 zamával český básník přátelům z okna vlaku mířícího do italského Janova. Odtamtud už jako pasažér kajuty 366 putoval zaoceánským parníkem Yorck dlouhých šestnáct dní do jihovýchodní Asie. Procestoval ostrov Jáva, pobýval u Evropanů, kteří tam působili, například u českého lékaře Kselíka nebo jeho holandského kolegy.

Na Letní filmové škole představil svůj nejnovější snímek Pět švestek. Komorní boat movie o stáří, svobodě i odvaze žít naplno navzdory tomu, že tělo už neposlouchá jako dřív, se natáčela na lodi plující mořem. Snímkem by chtěl mimo jiné zvednout debatu o tom, jak v pokročilém věku můžou psychedelika zkvalitnit náš život. Natáčení a malý štáb mu připomněly vznik nízkonákladové road movie Jízda.

Rue Git le Coeur, je název ulice, která se nachází jižně od Seiny ve středu Paříže, v šesté čtvrti a hned tam narazíme na Čechy. Při první návštěvě Paříže v roce 1935 zde v hospůdce, se stejnojmenným názvem jako má ulice: Srdce lže, veršovali básník Vítězslav Nezval a André Breton, Paul Éluard a Benjamin Péret.

Saša Michailidis se ptá předsedy Amatérské divadelní asociace, vedoucího ochotnického spolku Žumpa Jakuba Pilaře a koordinátora projektu Amatéři sobě, programového ředitele Jiráskova Hronova Jana Julínka z Národního institutu pro kulturu. Hraní amatérského divadla v Česku se loni v prosinci ocitlo na Reprezentativním seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Co to pro divadelníky znamená? Repríza z 8. 1. 2026.

Ještě nikomu z mykologů se nepodařilo zjistit, z jakých příčin se podhoubí zviditelní tu slzivkou oprahlou s pachem ředkve, hřibem siným, po ráně modrajícím, suchohřibem, babkou, psivkou a tak dále… Z mykologů dělá zatím nerozluštěné tajemství většinou lidi tiché a skromné.

Vystavuje v Sin Gallery na Jungmannově náměstí v Paze, kterou založil sklářský mistr Jiří Šín s důrazem na skleněné plastiky vzniklé speciální metodou Vitrum Vivum. Základem její tvorby je figurální plastika, v níž používá lidské i zvířecí motivy a často je kombinuje. Její doménou jsou velké formáty. Nicméně na aktuální výstavě své sochy naopak zmenšuje: „V něčem se zaostří a dostanou jiný význam,“ popisuje ve Vizitce.

Milá Elíšo, dávno předtím, než se v sousedním domě usadil osmahlý chlápek v tričku, přestavěl ho na haciendu severského typu a začaly mu vadit naše modříny, dávno předtím, než se tu každou sobotu rozeřval hluk elektrické sekačky, kterou neustále zastřihuje trávník na milimetr, dávno předtím, než se upil pan Papež, kterému chodil tak dlouho pro kořalku, až mu prodal dům i se sebou na dožití a dávno předtím, než svůj dům zdědil po tetě, kterou nejspíš nechal umřít v eldeence.

Saša Michailidis se ptá Kláry Joklové a Martina Urbance ze spolku Wikimedia ČR. Nezisková a komunitní Wikipedie oslavila 15. ledna 25 let. V době čím dál větší komercionalizace pozornosti a v době, kdy v USA i Velké Británii sílí tlaky na její regulaci, představuje Wikipedie paradox: internetový projekt, kde se znalost chápe jako společné dobro, nikoliv jako produkt. Jak Wikipedii pomáhá nebo škodí AI? Jak může spolupracovat s komerčním světem bez ztráty kytičky?

Textilní výtvarnice, návrhářka a rukodělnice tráví nejraději čas sama, nejčastěji ve svém ateliéru a tvoří. V čase stráveném o samotě hledá – jak říká ve Vizitce - samu sebe a přiznává, že její láskou na celý život je tkaní v jakékoliv podobě.

Neobvykle silná a hlavně odvážná žena, tak by se ve zkratce dala popsat česká feministka a politička Františka Plamínková, která se v září roku 1938 nebála napsat nesouhlasný dopis přímo Adolfu Hitlerovi.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.

Na začátku příběhu to vypadalo jako obyčejná, avšak tragická železniční nehoda. Podrobnější vyšetřování události, která stála životy cestujících, ale postupně odkrývá psychologické okolnosti a jednotlivé indicie, které ukazují na to, že skutečnou příčinou nebyla nešťastná náhoda, ale zlý úmysl...

Zabývá se středověkým islámem, islámskou mystikou a kulturou islámských zemí. Teď napsal osvětovou brožuru Orient, orientalismus a orientalistika, která je zdarma ke stažení právě na stránkách Nakladatelství Academia. „Pokusil jsem se stručně a čtivě popsat české míjení a potkávání s Orientem. Byl bych rád, kdyby brožurka do diskuze o muslimech vnesla špetku věcnosti,“ vysvětluje ve Vizitce.

Všichni asi známe to nadšené rozrušení, když chceme někomu sdělit něco úžasného. Dnes obvykle ihned napíšeme přes Messenger, WhatsApp, pošleme SMS nebo fotku s emotikonem.

Proč je Laterna magika fenoménem plným paradoxů? A jak dnes její odkaz zachraňuje digitalizace a archivní výzkum? Filmové léto na Vltavě přináší nový seriál věnovaný Laterně magice v rukou Národního filmového archivu.

Nedávno jsem navštívila výstavu Krajiny spatřené – Očima Karla Hynka Máchy, v Galerii Lázně Liberec. Rozsahem byla nevelká, několik originálů romantických maleb krajin, k tomu citace textů Máchových deníků z cest, doplněných malými černobílými grafikami míst, kterými procházel.

Patří k zakladatelské generaci nové vlny malby z přelomu 80. a 90. let minulého století. Ve Ville Pellé představuje tvorbu z posledních let. Klasická zátiší, noční městské výjevy, opuštěné krajiny nebo vzpomínky na staré telefonní automaty. Nejčastěji maluje olejem na plátno, kontakt s materiálem a dotek barvy je pro něj zásadní inspirační zdroj.

Zatímco jméno Michal Viewegh zná v Česku dodnes téměř každý, o Simoně Monyové se vždy mluvilo mnohem méně. Psala takzvané romány pro ženy a její tvorbě se literární kritika spíše vyhýbala. I tak ale Monyová ve své době prodávala desetitisíce výtisků svých knih, což je na relativně malém českém knižním trhu úctyhodný výkon.

Saša Michailidis se ptá pasíře Petra Doudy a vitrážisty Jana Černohorského. Možná jste zaznamenali, že na obnově bývalých lázní Kyselka v Karlových Varech se podílí také pasíři. Co je podstatou uměleckých řemesel, která jsou zapotřebí třeba právě při opravách památek? Jak náročné je hledat šikovné adepty a vychovat si následovníky? Jaké vzácné materiály se při rekonstrukcích používají? Repríza z 21. 1. 2026.

Sarajevem se valí auta. Jsou všude a v zimě, kdy se sráží studený vzduch s výfuky, se nad městem vyklene jako pěkně nafouklá oranžová poklička inverze. Ale teď je léto a auta jezdí pod modrým nebem po širokých silnicích, zastavují, troubí.

Redaktor, moderátor a autor mnoha rozhlasových pořadů Josef Veselý zasvětil svůj život rozhlasu. Poodhalí nejenom zákulisí Toulek české minulosti, ale také dovolí nahlédnout do redaktorské a autorské dílny.

Dramaturgie Letních slavností staré hudby veřejnost přiváží do Česka uměleckou produkci, která u nás dosud nezazněla. Letošní ročník festivalu je už dvacátý sedmý a drtivá většina z umělců se v Praze představí úplně poprvé. „Naše pozice jsou spíše konzervativní, při koncertech se chceme vracet k poučené interpretaci, k tomu, jak hudba nejpravděpodobněji mohla znít,“ vysvětluje ke koncertním programům renesanční a barokní hudby.

Mám doma malou vzácnost. Přílohu nedělního vydání amerických novin New York Times. Každý, kdo někdy držel v rukách nedělní vydání toho listu, ví, že to není lehká věcička. Historicky vůbec nejtěžší je z 13. září 1987. Vážilo skoro pět a půl kila.

Velký vypravěč příběhů, pozoruhodný pastýř i renesanční badatel. Tím vším byl profesor Jan Heller. Stal se svědkem druhé světové války i totality v Československu. Studoval u významného švýcarského teologa Karla Bartha a inspiroval se jeho myšlenkami. Jako jediný nemarxistický religionista působil během komunismu na vysoké škole, aby se posléze stal klíčovým zakladatelem české porevoluční religionistiky.

Když budoucí básník, novinář a politik Josef Svatopluk Machar odcházel po maturitě a jednoroční vojenské službě do Vídně coby bankovní úředník, určitě netušil, že se jeho původně dočasný pobyt protáhne na více než třicet let. Vídeň pro něj byla určující.

Jeden můj známý starý divadelní režisér si do divadla nosil ježka. Inspirovala ho k tomu pohádka o ptáku Ohniváku, kde hrdina musí po tři noci uhlídat na stromě zlatá jablka. Vezme si na klín ježka, aby se popíchal o jeho ostny, až mu spánkem klesne hlava, to aby ho probudilo a on zlaté jablko uhlídal.

Před časem jsem navštívil inscenaci Tři kumpáni v Divadle v Dlouhé. Byl to dárek k narozeninám od milované bytosti, s níž sdílím lásku k poezii. Toto představení vypráví příběh největšího čínského básníka Li Poa způsobem, který jsem snad ještě na českém jevišti neviděl.

Jedu z knižního festivalu v Mariánských lázních a přesedám v Plzni. Jsem trochu nervózní, protože už v Plzni je jasné, že se na trati něco děje. Zpoždění naskakuje po kapkách, ale stabilně, takže do rychlíku Bavaria nasedám o půl hodiny později, než bych měla.

Bezprecedentní vlna veder mě smetla do otupělých mrákot, během kterých se nedalo dělat nic jiného, než pít vodu s ledem a číst. Vrátila jsem se tak k objemné knize od Naomi Klein s názvem Dvojnice, která mě svými texty a intepretací současného světa smetla do mrákot ještě hlubších.

Mám ráda britské filmy a seriály. Detailně zobrazují konkrétní prostředí, které do značné míry určuje, jak se v něm lidé chovají a dělá příběh uvěřitelným a svébytným. Britové si nepotrpí na abstrakci, nedefinovatelné tajemno nebo sáhodlouhé – nedej bože filosofické – rozpravy.