Vltava

Vyhořelá samoživitelka večer co večer bojuje s dcerou, připálenými palačinkami a především s virtuální realitou, v níž se proměňuje v trollí bohyni online diskuzí. Skrze desítky falešných identit ovládá sociální sítě, ničí reputaci výrobků a manipuluje veřejné mínění — a to vše mezi jednou a druhou Nutellou.

Možná si pamatujete Sněhurku. Možná si pamatujete sedm trpaslíků. Ale znáte jejich jména? Všechna? A co ti tři uprostřed – čtvrtý, pátý a šestý? Ne? Tak to je průšvih. Právě proto se trpaslíci, které si nikdo nepamatuje, rozhodnou, že se připomenou – a to radikálně. Uprostřed temného lesa, v pidichaloupce, za soumraku začíná krvavé vyprávění o tom, co všechno jsme schopni udělat, aby se na nás nezapomnělo.

Zpověď posledního žijícího bílého heterosexuálního muže — moderního outsidera, který se v rychle měnícím světě cítí vytlačen, nepochopen a k smíchu. Text, vystavěný jako proud vědomí, osciluje mezi černým humorem, hořkou ironií a poetickou absurditou. Diagnóza krize maskulinity, nostalgie po starých pořádcích a mužského strachu z vlastního zániku.

Hledání domova v době, kdy je „mít kde bydlet“ luxusem a „chtít dítě“ hazardem. Mladý pár zoufale touží po vlastním bytě, místě pro společný život – ale narazí na svět, kde emoce i těla podléhají tržní logice. Může být touha po lásce a důstojném životě silnější než hypoteční tlak a manažerské ponížení?

Dvacet let poté, co spolu hráli divadlo, se tři bývalí přátelé znovu setkávají – nikoliv však na jevišti, ale kvůli sebevraždě dalšího člena jejich party, charismatického bohéma přezdívaného „Bůh“. V provizorním pietním shromáždění pod širým nebem se pokoušejí pochopit důvody jeho odchodu i vlastní selhání, mapují proměnu ideálů v realitu středního věku a skládají střípky toho, co zůstalo z jejich mladických snů.

Muž a žena, dvě děti, čtyři postavy na cestě – kráčejí městem, sídlištěm, kolem fontán a přes pole. Mluví, mlčí, hvízdají, brblají. Putování, které mělo vést na rodinnou oslavu, se proměňuje v rituální bloudění krajinou, vztahem, životem i jazykem. Slova se tříští o beton, mizí ve větru a voda unáší významy. Kdo vlastně mluví? Kdo je dítě a kdo dospělý? Kdo vede a kdo zabloudil?

Černočerná groteska odehrávající se během jediného absurdního dne v Táboře. Pět obyvatel si v tutéž chvíli na cirkulárce uřízne palec – každý jinak, každý po svém. V sarkasticky laděné mozaice sledujeme domino nehod, partnerských hádek, farářova selhání i osudovou účast rotvajlera Lexíka, který místo hrášku pohltí to, co mělo být zachráněno. Komediální lavina lidské bolesti, provinění, trapnosti a smíření.

Ginkgo biloba aneb jinan dvoulaločný prý přežije všechno — mráz, čas i pokrok. Stejně jako jeden dům na kopci, v němž žije dáma, které k životu stačí málo — třeba „řecké týdny“ v supermarketu, hrnek čaje a dokonale vyladěný recept na dýňový dort.

Kolektivní pomníky a památníky holokaustu nejsou jen dlouhými seznamy jmen obětí doplněnými o data a místa jejich úmrtí. Představují svébytný způsob kombinace materiality a snahy po zachování paměti na jednu z největších tragédií 20. století.

Saša Michailidis se ptá ředitele Státního okresního archivu Zlín Davida Valůška a režisérky, dokumentaristky Hany Pinkavové. Filmové ateliéry Zlín vznikly před devadesáti lety. A připomínat se to bude i na letošním mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež, který začne ve Zlíně 28. května. Jak to tedy bylo se založením tamějších ateliérů? A jak přispěly k rozvoji animace, reklamy a trikového filmu?

Do Divadla Spejbla a Hurvínka, kde je ředitelkou, chodila už jako malá. Pracovali tu totiž její rodiče Helena Štáchová a Miloš Kirschner. Letos zkraje května oslavila postavička Hurvínka sto let. I když se dnes považuje za dětskou loutku, zrodila se původně z kabaretního umění pro dospělé publikum. Taťulda Spejbl je jen o šest let starší a i když má divadlo několik desítek Spejblů a Hurvínků, stále jsou z lipového dřeva.

Před pár dny se objevila zpráva, že Evropská unie zakázala používání softwaru, který dokáže z fotky oblečeného člověka udělat fotku nahou: nevyžádané deepfaky skutečných osob, vytvářené umělou inteligencí, se staly jednou z položek připravovaného zákona o umělé inteligenci, AI Actu.

Saša Michailidis se ptá Radky Hájkové z ekologického nakladatelství Walden Press a Lukáše Tykala z nakladatelství Fraus Klett, které se specializuje na vydávání učebnic. Při pohledu na plné a neustále obměňované regály v knihkupectvích i laika napadne, jestli knih není moc. I podle expertů se vydává více titulů, než je domácí trh schopen pojmout. Kde končí knihy, o které už není zájem? Jak se přistupuje k jejich recyklaci? Dokážou se aktéři na knižním trhu chovat udržitelně?

Alfréd Strejček se zamýšlí nad různými mezníky, kterými do jeho života vstupovala víra. Navzdory svému ochrnutí se nevzdává života a víra je pro něho motor, který ho pohání k novým zážitkům a prožitkům.

Žijí spolu, tvoří spolu a společně také otevírají témata, na která se většině lidí nechce dívat příliš zblízka. Za svými projekty vyjíždějí z domova v beskydských Malenovicích často do vzdáleného zahraničí. O důvěře před objektivem, pochybnostech jako tvůrčí síle, hranicích partnerské i umělecké blízkosti i o novém projektu věnovaném ohledávání smrti je ve Vizitce řeč.

S výstavami Mariny Abramowicz jako by se v poslední době protrhl pytel. Velká retrospektiva nedávno skončila ve Vídeňské Abertině, jiná začala v Berlínské galerii Gropius Bau a nedávno byla otevřená výstava v Benátské Akademii.

Výstava Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění propojuje zdánlivě vzdálené světy – středověké relikvie, liturgické předměty a duchovní symboly s díly současných umělců. V prostorách Jízdárny Pražského hradu tak vzniká unikátní dialog mezi minulostí a přítomností, mezi vírou a pochybností, mezi pamětí civilizace a osobní zkušeností dnešního člověka.

Sýrie, země mnoha bohů a mnoha svatých. Proč stál svatý Šimon na sloupu? A proč se jím inspiroval Luis Buňuel?

Stárnoucí hudební skladatel přijíždí do menšího městečka. Nenápadné místo zvolil pro svůj jasný plán. Chce tady nerušeně v tichu a klidu dokončit svůj nový opus. Ale nedaří se mu...

Saša Michailidis se ptá hostů na Velký strahovský stadion, který slaví sto let. Město hledá pro chátrající kolos a okolí ten správný náboj a pragmatickou náplň. Lokalitu můžete navštívit o víkendu v rámci festivalu Open House Praha. Literární překladatelé volají po větším uznání a dodržování autorských práv. V českých regionech se snaží o progresivnější přístup k opeře. Pražské kino Ponrepo vzdává hold režisérovi a scenáristovi Janu Němcovi.

Městská galerie pro současné umění PLATO v Ostravě funguje už celou dekádu. Hlavní událostí k oslavám desátého výročí je mezinárodní výstava Půda a přátelé, kterou PLATO spolupořádá s Centrem současného umění Zamek Ujazdowski ve Varšavě. „Návštěvníci mají u nás možnost potkat se s uměním, které svůj komerční úspěch zažije až za deset let. Snažíme se vyhýbat trendům na první dobrou,“ popisuje ve Vizitce.

Politická reprezentace není intelektuální. Politici nereprezentují jenom naši hlavu, ale taky naše játra, ledviny, žlučník, žaludek. Lidé často bezradně hledí na politiky a říkají si, jak je někdo mohl zvolit. Proč? A chtějí racionální důvody. Když je nenacházejí, zdá se jim volba nesmyslná. Ale volíme skutečně jen hlavou?

Saša Michailidis se ptá bývalé umělecké ředitelky opery a operety v Moravském divadle v Olomouci Veroniky Kos Loulové a uměleckého šéfa opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Tomáše Ondřeje Pilaře. Opera v regionech hledá nové publikum, nové prostory i nový jazyk. České Budějovice i Olomouc v posledních letech zkoušejí dělat operu jinak.

8 krátkých her, 8 různorodých současných českých autorek a autorů. Premiéra 28. 5. 2026.

Jubileum Symfonického orchestru Českého rozhlasu oslavíme i cyklem miniportrétů jednotlivých hráčů. V čase, kdy se orchestr chystá na svou výroční sezónu, budeme každý čtvrtek vítat ve studiu Mozaiky jednoho hudebníka z řad rozhlasových symfoniků. Kdo je hostem osmého dílu? Vedoucí skupiny druhých houslí David Pokorný.

Dítě, které se systematicky vzdělává v kulturním oboru, má – jak popisuje – větší duševní odolnost. Celostátní festival ZUŠ Open, do něhož se každoročně zapojuje většina ZUŠek u nás, letos profesionální umělce, pedagogy a děti propojuje už podesáté. „V základních uměleckých školách bychom měli v žácích prostřednictvím umění vychovávat sociální citlivost a vědomí toho, že nejhlubší podstatou umění je přinášet radost a naději, a to i tam, kde se jí nedostává,“ říká ve Vizitce.

O mojí dejvické tetě jsem už psala. Věděla o tom a byla ráda, mé jemné autorské licence jí nevadily: „To je dobře, říkala, to tady zůstane!“ Truchlení je zvláštní proces. Jen postupně nám dochází, co jsme ztratili, a co ještě budeme muset oželet, neboť nelze udržet pohromadě svět, který postrádá svůj střed.

Saša Michailidis se ptá historika architektury z ČVUT Miroslava Pavla a Jaromíra Haince z Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Sto let slaví Velký strahovský stadion. Výročí připomíná i festival Open House Praha. Proč nás fascinuje chátrající kolos, který hostil všesokolské slety, spartakiády, vojenské přehlídky, bohoslužbu papeže Jana Pavla II. nebo koncert Rolling Stones?

V souboru Švandova divadla působí deset let. Každý žánr podle něj vyžaduje jiný typ herectví a je to spíš hledání jevištní pravdivosti. „Nevadí mi, když mně někdo vede, nepotřebuju prosazovat svůj pohled, spíš se chci dostat do režisérovy hlavy a pochopit, jaká je jeho představa,“ popisuje ve Vizitce. Dlouhodobě také učí na Vyšší odborné škole herecké. „Herci by měli být silní, měli by se umět postavit za svoji figuru i za její postoj.“

Máte rádi tulipány? My s mámou je milujeme! Takže když v Muzeu Kroměřížska pořádali přednášku o Holandské zahradě, která je jednou z obnovených částí Květné zahrady v Kroměříži, nemohly jsme na ní chybět. Navíc jsem mámě chtěla ukázat nádherně útulnou knihovnu muzea, kam chodívám psát, když jsem u rodičů. Máma souhlasila, a tak jsme vyrazily.

Saša Michailidis se ptá filmového historika Jana Bernarda a generálního ředitele Národního filmového archivu Michala Breganta. 12. července tomu bude 90 let od narození režiséra a scenáristy Jana Němce, v březnu uplynulo deset let od jeho úmrtí. Pražské kino Ponrepo věnovalo výročí dramaturgický cyklus.

Jako hudební publicista dokáže barvitě vyprávět a také popisovat nejrůznější hudební fenomény. Stojí mimo jiné také za oblíbenými sériemi na Vltavě Mistři pěvci opeřenci a jiné zvířectvo a Mistři pěvci opeřenci. Sám za nejlepšího ptačího zpěváka považuje kosa. “Vybere tři nebo čtyři motivy, které rozvíjí a vrací se k nim zpátky, to už je tematická práce,” vysvětluje ve Vizitce.

Malý Leo k nim chodil každý pátek, a někdy i přes týden, když se kluci domluvili, že bez sebe nemohou být. Oba, její syn i Leo, si nechávali narůst dlouhé vlasy a byli blonďáčci. Znali se od školky a měli se bezvýhradně rádi, i když se občas hádali a nemilosrdně jeden druhého uráželi.

Saša Michailidis se ptá předsedkyně Obce překladatelů Anežky Charvátové a ředitele divadelní, literární a audiovizuální agentury DILIA Jana Bartáka. Překladatelé apelují na nakladatele, média a organizátory literárních akcí, aby důsledným dodržováním autorských práv pomohli ke zvýšení prestiže této profese.

Elitní archeolog Martin Oliva vypráví o své životní pouti za archeologií a vztahu k Moravskému zemskému muzeu, ve kterém působí celý svůj profesní život. Neopomene se zastavit u starší doby kamenné, která je jeho hlavní pracovní náplní. Nevynechává ani pedagogickou činnost a vzpomínku na své veliké učitele.

Rozhlas je pro ni fenomén, na kterém vyrostla. Teď se stala tváří Vltavy a účinkuje také v novém, intimním a silně osobním audio dramatu Angela od Marka Ravenhilla, které vzniklo na základě autorovy zkušenosti s Alzheimerovou chorobou jeho matky a vtahuje nás přímo do její mysli, do proudu vzpomínek, zmatků i proměnlivé identity.

Dánský filozof Søren Kierkegaard zrušil své zasnoubení s Reginou Olsen, aniž kdy objasnil proč. Po všech traumatech se s ním snoubenka už nikdy nechtěla setkat. Hlavní část svého stěžejního díla Bázeň a chvění věnoval pak Kierkegaard biblickému příběhu Abraháma – muže, jenž byl Bohem doveden k tomu, aby obětoval (vlastně zradil) svého syna.

Bohoslužbu vede Jiří Mařík. Káže Vladislav Andrš.

„Čelíme krizi života. Podle některých vědců už nemáme dost času, abychom odvrátili planetární kolaps, jehož následkem už teď mizí rostlinné a živočišné druhy a hroutí se ekosystém. Jiní odborníci se domnívají, že tuto krizi můžeme zmírnit, případně dokonce dospět k obnově, pokud radikálně změníme civilizační kurz,“ píše Adam Borzič ve své nejnovější knize.

Duchovní život Athén pokračuje i za turecké vlády. Jak si osmanští cestovatelé vykládali antické ruiny a jak o těch ruinách snili romantici.

Albína je venkovská dívka plná života. Dětská léta naplněná svobodou uprostřed přírody, kdy celá odpoledne prolelkovala na pastvě s nejbližším kamarádem, jí ale právě končí. Do vesnice přijíždí žena z města, která si ji odveze jako služku do své domácnosti. Loučení s nejbližším přítelem je zároveň něčím víc.