Vltava

Byla jsem s Felicí ve Veroně. Souvislosti té návštěvy mi docházejí až na zpáteční cestě, ve vlaku do Milána přes Desenzano, kde Franz Kafka v září roku 1913 ležel v trávě a čekal na parník do Gardone.

Saša Michailidis se ptá umělecké ředitelky Pražského komorního baletu a předsedkyně Asociace tanečních umělců ČR Lindy Svidró a uměleckého ředitele a zakladatele mezinárodního divadelního souboru Farma v jeskyni Viliama Dočolomanského. Pražský komorní balet by se měl věnovat oslavám padesáti let své existence, jenže slavný soubor se potýká s vážnými finančními problémy a od 1. června pozastavuje kontinuální činnost.

Spisovatelka, cestovatelka a někdejší rozhlasová novinářka vypráví o tom, jak se ve dvaceti letech dostala do rozhlasu díky skvělé francouzštině. Popisuje, že se v životě často cítila jako bílá vrána a mluví také o svém poznání, že lidé jsou všude na světě stejní.

Už na JAMU ho zajímala herecká nuda nebo herecká úzkost. V Městských divadlech pražských hraje fenomenálního českého muzikanta v inscenaci Ježek a má taky hlavní roli v hudební revue Neboj bejby, to je jazz, kterou považuje za divadelní wellness. „Ježek měl velké limity svého těla, celý život s nimi bojoval,“ říká ve Vizitce. Kde nasával podněty k pojetí osobnosti Jaroslava Ježka? A jak ho ovlivnila rodná Ostrava? Ptá se Karolína Koubová.

Na vernisáži v AP galerii se nás sešlo hodně. Téměř všichni se známe – patříme do stejného prostředí, stejného společenství, sdílíme podobné hodnoty. S řadou lidí se vidíme po delší době, s vděčností se dozvídáme, co je u druhého nového, v krátkosti okomentujeme pohled na společenské dění. Je to příjemné a posilující.

v. z evangelického kostela v Bystříci. Slouží farář Ladislav Devečka spolu s farářkou Evou Devečkovou.

Zemědělec, cvičitelka slepeckých psů, rockový hudebník nebo intelektuál, co fandí v hospodě hokeji. I takoví jsou faráři českých křesťanských církví, jejichž životní příběhy, zájmy i vztah k víře zachycuje Aleš Palán ve své nejnovější knize rozhovorů Ten farář je nějakej divnej, o farářkách nemluvě.

Svatý Justin v Nábulusu a Logos, který je úplně všude.

Pro omamnou vůni šeříků se nechce věřit. Na řadě českých rukou zůstává nesmazatelně krev nevinných obětí zuřivé msty, znásilňování a neospravedlnitelného zabíjení. Masakrování Němců samozvanými revolučními gardami v Postoloprtech, v Přerově dokonce včetně kojenců a malých dětí, stovky mrtvých a znásilněných v internačním táboře Hanke u Ostravy, dva tisíce mrtvých po vyhnání brněnských Němců.

Saša Michailidis se ptá hostů na festival v Cannes, který se prý letos jevil jako obzvlášť temný, ale pár záblesků naděje by se našlo. Ručně malované cedule v ulicích se vrací. 80 let od narození německého filmaře a divadelníka Rainera Wernera Fassbindera. A romský jazyk žije v romských písních.

Asi neřeknu velké moudro, když konstatuju, že jazyky se neustále vyvíjejí a mění. V neposlední řadě proto, že do jejich spisovné normy často spontánně pronikají různé jevy z jazyka nespisovného. Včetně takových, které jsou v jasném rozporu s jejich gramatickými, morfologickými, lexikálními či jinými pravidly.

Saša Michailidis se ptá Ondřeje Skovajsy, literárního historika, etnomuzikologa a předsedy spolku Giľora, který v audiovizuální formě zaznamenává a zpřístupňuje současné romské písně, a také lingvisty, muzikanta Martina Gálise. Konec května patří světovému festivalu Khamoro, jde o už tradiční oslavu romské kultury. Mluví ale v běžné komunikaci mladí Romové ještě romsky? V Česku vychází knížky v romském jazyce, jakou roli ale hraje romština třeba v hudbě?

Dvanáctiletý muzikant už několik let oslňuje poroty klavírních soutěží. Nejnověji se stal vítězem 14. ročníku Mezinárodní Novákovy klavírní soutěže. Je synem profesionálních houslistů a často cvičí se svým tatínkem. „Děláme, co můžeme,“ přiznává ve Vizitce. „V koncertních lakýrkách hraju před soutěží nebo koncertem i doma.“ Proč má rád Frédérica Chopina? A vydržel by týden bez klavíru? Ptá se Ondřej Cihlář.

Nejsem nic. Jen prázdno. Jedno místo po zbourané budově. Holá země. Jsem smetením starých tras a cest. Právě teď někde zeji, schované za bannery. Třeba mezi brněnským nádražím a obchodním centrem Vaňkovka. Musíš mě obcházet a periferním pohledem sledovat vizualizace budoucích plánů.

Saša Michailidis se ptá Zuzany Augustové z teatrologického týmu Ústavu pro českou literaturu AV ČR a vedoucího kina Ponrepo při Národním filmovém archivu Davida Havase. Hořké slzy Petry von Kant ve vltavské rubrice Večerní drama nám připomínají 80 let od narození filmového a divadelního režiséra Rainera Wernera Fassbindera. Čím se vyznačuje dílo klíčové osobnosti nové vlny německé kinematografie? Čím ještě dnes může inspirovat?

Spolu s japonskými vědci zkoumá fenomén extrémní sociální izolace. Hikikomori je podle něj symptom společnosti a není kulturně podmíněný. „Jedním z našich cílů je o něm zvýšit povědomí u nás a představit terapeutickou metodu s ním spjatou," říká ve Vizitce. V čem spočívá? Jak se hikikomori otiskuje do umění? A nakolik s ním souvisí Gončarovův Oblomov? Ptá se Karolína Koubová.

Sedím v motoráčku z Náchoda a mířím údolím Metuje na sever. Jen co se trať vnoří do tmavých roklí s ponurými továrničkami podobnými té, které se rozhodl přijít na kloub inspektor Bouše z pražské Čtyřky, je zřejmé, že jsme v někdejší provincii Deutschböhmen. A kdo by si nebyl jistý, tomu to připomenou četné stožáry s českými vlajkami v zahradách novodobých vlastenců hlásající: „Tady je Čechovo!“

Saša Michailidis se ptá filmové publicistky a editorky ČRo Plus Martiny Vackové a uměleckého ředitele karlovarského filmového festivalu Karla Ocha. Zlatou palmu získal v Cannes snímek Byla to jen nehoda íránského režiséra Džafara Panahího, český Karavan režisérky Zuzany Kirchnerové si cenu ze soutěžní sekce Un Certain Regard neodnesl. Která díla prestižní filmové přehlídky stojí za zmínku? Jaká témata tvůrci otevírají a jak je zpracovávají? A jak rezonoval manifest Dogma 25?

Její tým obnovil zapomenutý prostor biografu z třicátých let minulého století a snaží se nejen audiovizuálními projekty zpestřovat volný časem lidem z okolí. Co je potřeba k odhodlání oživit prostor ke kulturnímu životu, kde šíře záběru je mnohem větší než filmy? Jak funguje cyklus Film a degustace? A bude se dát do Kina Kavalírka přijít i na program Film a žehlení? Ptá se Ondřej Cihlář.

„Co tady tak dlouho děláš?“ vyleká mě svou nečekanou otázkou hlídač v podzemních katakombách svatého Pavla ve městě Rabat na ostrově Malta. Už dobré dvě hodiny mě na kamerách podle všeho pozoruje, jak s baterkou v ruce šmejdím z jednoho rohu do druhého a pořád něco bez přestání hledám.

Saša Michailidis se ptá písmomalíře Daniela Plaveckého ze studia Plavečky na pražské Letné a pedagoga UMPRUM Radka Siduna, který přednáší o současné typografii a tvorbě písma. Ručně malované cedule, vývěsní štíty, tabule. Dříve běžné, dnes vzácné. Proč se dnes zabývat písmomalířstvím? Je pro něj odbyt? Vyučuje se vůbec na školách? Mění se nějak náš vztah k písmu a typografii?

Před obrazy v galeriích se dostáváme do blahodárného přítomného okamžiku. Vnímání umění je opak sledování sociálních sítí. Můžeme recepcí uměleckých děl přeprogramovat naši mysl poznamenanou algoritmy sociálních sítí? Proč je repertoár možností, které jsme schopni myslet, omezený? Jak ho ovlivňuje defaultní nastavení našeho mozku? A proč psychedelika umožňují myslet nemyslitelné? Ptá se Karolína Koubová.

Nemohl jsem se od toho starého obrazu odtrhnout. A to přesto, že na dalších stěnách visí několik děl od Botticelliho, dokonce varianta jeho slavné Venuše, a o kus dál ještě pár radostných, trůnících nebo do nebe spěchajících Madon. Mě ale fascinovala ta dvoumetrová deska z topolového dřeva a na ní v dokonalé centrální perspektivě zachycené náměstí otevřené k mořské zátoce.

Slouží P. Petr Šabaka.

Pomoc neviditelných – himálajská orákula – to je název nového filmu režiséra Viliama Poltikoviče, který se právě promítá v českých kinech. Divákům přináší intimní a strhující vhled do pozoruhodného a tajuplného světa, který je pro Západ zcela neznámý. Ale na různých koutech planety se od nepaměti lidé propojovali s bytostmi neviditelného světa, aby mohli druhým pomáhat, radit, věštit a léčit je.

Kristovi rytíři v Tómaru a diktátor Salazar ve Fatimě. A proč je kalvárie v Bom Jesus téměř opuštěná?

Příběh hrdiny protinacistického odboje z operace Anthropoid, kdy s Jozefem Gabčíkem zlikvidovali zastupujícího říšského protektora Heydricha.

Saša Michailidis se ptá hostů na filmový odkaz Jiřího Trnky u příležitosti výstavy v pražské galerii Villa Pellé. Muraly vpřed! Velkoplošné malby na zdech kultivují ulice Česka. Téma bydlení a bezdomovectví na trienále v Miláně a vůbec v umění i veřejné debatě. Základní umělecké školy a co mohou dnes nabídnout.

Toho nápisu na dveřích vietnamské večerky si hned nevšimnete. Není ani ve výšce lidských očí, nýbrž psího čenichu. Všem psům se jím na vědomost dává: ZÁKAZ PES!

Saša Michailidis se ptá jedné z autorek koncepce a designu výstavy na trienále v Miláně, architektky Karolíny Kripnerové a publicistky Táni Zabloudilové. Italské Miláno hostí až do 9. listopadu mezinárodní trienále designu a architektury. Letos má motto Nerovnosti. Česko se účastní s výstavou Síla rozhodnutí, která se vztahuje k nedostupnosti bydlení a bezdomovectví. Jak česká expozice toto zásadní současné téma pojímá? A jak ho reflektujeme v umění i veřejné debatě obecně?

Narodil se roku 1981 v Šumperku, absolvoval studium práv, specializuje se na obchodní a finanční právo. 1. května 2025 se stal 17. rektorem v poválečné historii olomoucké univerzity, která má 450 letou historii a je druhou nejstarší v Česku.

Na přelomu milénia jsem v jednom kurzu němčiny v Goethe Institutu měla takového postaršího lektora, který se, Němec ze Západu, mimořádně zajímal o východoevropské země. Jednou mi řekl, že Čechy jsou zvláštní v tom, že se tam krajina změní po každých pěti kilometrech. Vážila jsem si ho, nebylo vůbec samozřejmé, aby se v té době transformace někdo ze Západu zajímal s takovou sympatií o naše postkomunistické země.

Saša Michailidis se ptá kurátorky sbírky animovaného filmu Národního filmového archivu Michaely Mertové a scenáristky dokumentu Jiří Trnka: Nalezený přítel Terezy Brdečkové. Až do konce srpna můžete navštívit v pražské galerii Villa Pellé výstavu s názvem Trnka – příběh legendy. Expozice přiblíží méně známé ilustrace knih Jiřího Trnky, loutky či obrazy. Jaký ale je filmový odkaz Jiřího Trnky jako zakladatele československé animace a studia Bratři v triku?

Vedle výtvarných projektů v oblasti digitálního a mediálního umění se podílí na stálých i dočasných expozicích pro muzea a galerie. Nejnověji stojí za výtvarným řešením výstavy Kde ty všechny kytky jsou. Textilní tisk: Oděvy a šátky 1920 – 1990 v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Jak kombinovat virtuální exponáty s těmi klasickými? A proč je pro time-based media zapotřebí jiný typ imaginace? Ptá se Karolína Koubová.

Filozof Václav Bělohradský publikoval na serveru Echo 24 esej Co je svoboda řeči?, v němž se zabývá hranicemi svobodné diskuse. Podle Bělohradského tyto hranice vymezují mocní, kteří za ně vytlačují nežádoucí názory. Ohraničování svobody slova tak pokaždé má charakter cenzury či neoprávněného umlčování.

Saša Michailidis se ptá výtvarného umělce Michala Škapy alias Trona a kurátorky plzeňského street art festivalu Wallz Kristýny Jirátové. V tuzemských městech roste počet muralů neboli velkoplošných maleb na stěny ve veřejném prostoru. Jak poznat dobrý mural? Jak se proměňuje vztah veřejnosti a také lokálních politiků ke street artu? Jaké lokality jsou pro mural ideální? Funguje street art jako turistické lákadlo?

Je jednou z nejvýraznějších českých zpěvaček. Má několik Andělů, letos cenu získala v kategorii Skladba roku. Zpívá s ledabylou dikcí, která může zprvu dráždit. „Můj zpěv je umělecký projev, ne líná pusa,“ říká ve Vizitce. Přiznává, že v osobním životě je introvert. „Každý má víc tváří a Pam Rabbit je ta, která chce lidi bavit.“ Jak tyto dvě polohy vyvažuje? A jak to má s „Easter eggs“, tedy skrytými vzkazy fanouškům? Ptá se Ondřej Cihlář.

Nedávno jsem se znovu vydal na místo, kde jsem strávil dětství, na Malvazinky, do Xaveriovy ulice. Když jsem byl malý, kvetly tam v tuto dobu červené hlohy, typické pro tu ulici, pojmenovanou po Arbesovu romanetu, které do těchto míst umístilo hledání tajemného pokladu.

Saša Michailidis se ptá ředitelky ZUŠ Varnsdorf Terezy Rauch a ředitele ZUŠ Popelka v Praze Košířích Vojtěcha Fröhlicha. Devátý ročník festivalu základních uměleckých škol zvaný ZUŠ Open je v plném proudu, potrvá až do 6. června. Jaké to je vést zušku v Praze a jaké v regionu? Po jakých oborech neboli hudebních nástrojích je dnes největší poptávka a proč? Jak výuku inovovat? A má na základních uměleckých školách kdo učit?

Malíř a sklář přemítá o tom, jak jeho tvorbu ovlivnil vážný úraz hlavy, proč chtěl vždycky dělat ošklivé sklo a že by umění mělo člověka zasáhnout.

Pro rozhlas nejnověji napsal hru Ptakopysk. Příběh bratrů Pospíšilů, šampionů v kolové. „Ptakopysk se zrodil z podivnosti sportu kolová,“ říká ve Vizitce. Zakotvuje ve Studiu DVA, kde uvádí už druhou inscenaci. „Miluju, když obsáhnu veškerý segment publika a dokážu ho sladit na společnou notu.“ Jak definuje zakukleného surrealistu? A proč je nejlepším žánrem tragikomedie? Ptá se Karolína Koubová.

Nacházím si kout v zahradě, kam svítí slunce a přitom je chráněno několika keři. Periferní pohyb jejich šťavnatých dlanitých listů v slabém větru, vůně pryskyřice z blízkých borovic, ševel větví a zpěv ptáků, to jsou ideální kulisy dopoledního bloumání nad stránkami několika knih.