Vltava

Redaktor, moderátor a autor mnoha rozhlasových pořadů Josef Veselý zasvětil svůj život rozhlasu. Poodhalí nejenom zákulisí Toulek české minulosti, ale také dovolí nahlédnout do redaktorské a autorské dílny.

Dramaturgie Letních slavností staré hudby veřejnost přiváží do Česka uměleckou produkci, která u nás dosud nezazněla. Letošní ročník festivalu je už dvacátý sedmý a drtivá většina z umělců se v Praze představí úplně poprvé. „Naše pozice jsou spíše konzervativní, při koncertech se chceme vracet k poučené interpretaci, k tomu, jak hudba nejpravděpodobněji mohla znít,“ vysvětluje ke koncertním programům renesanční a barokní hudby.

Mám doma malou vzácnost. Přílohu nedělního vydání amerických novin New York Times. Každý, kdo někdy držel v rukách nedělní vydání toho listu, ví, že to není lehká věcička. Historicky vůbec nejtěžší je z 13. září 1987. Vážilo skoro pět a půl kila.

Velký vypravěč příběhů, pozoruhodný pastýř i renesanční badatel. Tím vším byl profesor Jan Heller. Stal se svědkem druhé světové války i totality v Československu. Studoval u významného švýcarského teologa Karla Bartha a inspiroval se jeho myšlenkami. Jako jediný nemarxistický religionista působil během komunismu na vysoké škole, aby se posléze stal klíčovým zakladatelem české porevoluční religionistiky.

Když budoucí básník, novinář a politik Josef Svatopluk Machar odcházel po maturitě a jednoroční vojenské službě do Vídně coby bankovní úředník, určitě netušil, že se jeho původně dočasný pobyt protáhne na více než třicet let. Vídeň pro něj byla určující.

Jeden můj známý starý divadelní režisér si do divadla nosil ježka. Inspirovala ho k tomu pohádka o ptáku Ohniváku, kde hrdina musí po tři noci uhlídat na stromě zlatá jablka. Vezme si na klín ježka, aby se popíchal o jeho ostny, až mu spánkem klesne hlava, to aby ho probudilo a on zlaté jablko uhlídal.

Před časem jsem navštívil inscenaci Tři kumpáni v Divadle v Dlouhé. Byl to dárek k narozeninám od milované bytosti, s níž sdílím lásku k poezii. Toto představení vypráví příběh největšího čínského básníka Li Poa způsobem, který jsem snad ještě na českém jevišti neviděl.

Jedu z knižního festivalu v Mariánských lázních a přesedám v Plzni. Jsem trochu nervózní, protože už v Plzni je jasné, že se na trati něco děje. Zpoždění naskakuje po kapkách, ale stabilně, takže do rychlíku Bavaria nasedám o půl hodiny později, než bych měla.

Bezprecedentní vlna veder mě smetla do otupělých mrákot, během kterých se nedalo dělat nic jiného, než pít vodu s ledem a číst. Vrátila jsem se tak k objemné knize od Naomi Klein s názvem Dvojnice, která mě svými texty a intepretací současného světa smetla do mrákot ještě hlubších.

Mám ráda britské filmy a seriály. Detailně zobrazují konkrétní prostředí, které do značné míry určuje, jak se v něm lidé chovají a dělá příběh uvěřitelným a svébytným. Britové si nepotrpí na abstrakci, nedefinovatelné tajemno nebo sáhodlouhé – nedej bože filosofické – rozpravy.

Slouží P. Jan Uhlíř.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.

Lída je mladičká pražská dívka, která miluje život a všechno kolem. Vyrůstá jen s otcem, který náhle zjišťuje, že ta, co byla ještě včera dítětem, už stojí na křehké hranici mezi dětstvím a dospělostí. Zařídil jí vytouženou práci. Brzy nastoupí na brigádu jako prodavačka drobného občerstvení. Na prahu dospělosti je záhy vystavena nástrahám dospělého světa.

Během posledních veder byla Paříž vyčerpaná. Lidé s kruhy pod očima, bledí, spoří na slovo, nějak přežívající, předstírající, že život jde dál. Tiše oddychující ve stínu.

Nevím, čím se v posledních červnových dnech bavíte vy, ale já šiju kovbojské kalhoty. Hnědé, jakoby z kůže, na bocích s třásněmi a samozřejmě s opaskem, za který jdou kolty zavěsit proklatě nízko. Asi jsem blázen. Nebo prostě matka.

Mám ráda výhledy. Vyrostla jsem sice v prvním patře, ale ze svého pokoje jsem viděla až na vzdálený obzor za údolím Vltavy. Poté co jsem se odstěhovala do staré Prahy, z jedné strany koukám sousedům do oken a z druhé zrovna tak, jen přes nevelký dvůr. Výhled mi chybí.

Na svoje herce nedá dopustit. Nejvíc času zabere skládat jejich kalendáře. Herectví je podle ní náročná profese plná celoživotních nejistot, a tak je ráda, že herecké školy už nabízí i vzdělání v praktických věcech. Sama hercům pomáhá například se smlouvami nebo se sebepropagací. Kde se u nás bere přebytek herců? A jak se pozná ten dobrý? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 28. ledna 2025.

Když bylo tatínkovi mého kamaráda Jana rovných sto let, přišel se s námi rozloučit před dům. V předsíni si kvůli tomu nazul polobotky. Jediné gesto stoletého muže bylo silnější než motivační příručky znalců etikety. Nebyl pohodlný a měl svou úroveň.

Slouží patriarcha Tomáš Butta spolu s olomouckým biskupem Tomášem Chytilem a farářkou Alenou Milovou. Kázání pronese plzeňský biskup Lukáš Bujna. Slovem provází Kateřina Rózsová.

Celebruje Stanislav Přibyl, aricibiskup pražský, káže Pavel Konzbul, biskup brněnský. Slovem provází Karolína Antlová.

Vydáme se po stopách Divokého Boha, takový je totiž název knihy, kterou spolu napsaly spisovatelka Markéta Pilátová a farářka Církve Československé husitské Sandra Silná. Otevřeně mluví o rozvodu, mateřství, smrti, pastorační praxi i každodenních výzvách, před které staví ženu v duchovní službě svět, který víru odmítá nebo nepotřebuje.

S profesorem Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Bratři Čapkové vždycky milovali dlouhé procházky a cestování. Tato věčná touha se otiskuje i v jejich společném díle. Motiv tuláctví a cesty dal vzniknout i společně napsané povídce Živý plamen.

Zvuk filmu je podle něj iluze, protože všechno, co v něm divák slyší, je dodané ex post. „Nahrávka nevzniká jedním stiskem tlačítka a nahráním, ale vzniká kompozitně. Snažím si nejprve vytvořit představu, jak by měl daný film znít,“ vysvětluje ve filmové Vizitce, v níž pozval Karolínu Koubovou do předního zvukového postprodukčního studia Soundsquare, které vede.

Když se vás zeptám, kde je v Maďarsku Zadunají, kam ho umístíte? Co myslíte? Řeka dělí zemi zhruba napůl, od severu k jihu. Která polovina je Zadunají? Ta východní? Nebo ta západní?

Za sebou má desítky filmů a je držitelkou dvou Českých lvů. Ondřej Cihlář spolu s Vizitkou vyrazil přímo na místo, kde Jana Vlčková právě pracuje na polohraném dokumentu režisérky Veroniky Liškové. Co všechno spolu konzultují? V čem si nechá režisér od střihače poradit? Nakolik při sledování filmů dokáže nesledovat střih? Proč sama jako divačka nemá ráda aktivistické filmy? A jak složitý pro ni byl návrat z mateřské dovolené? Ptá se Ondřej Cihlář.

Léto je pro mě časem vizí. Začíná to už v červnu, který pokládám za měsíc otevřený kosmickým dálavám. Až do slunovratu narůstá světlo, dny se prodlužují, aby se pak noci staly jiskřivějšími a zářivějšími.

Zvolání Merkucia, který právě umírá jsa proboden v souboji ve třetím dějství tragédie Romeo a Julie od Williama Shakespeara, je ve skutečnosti drsnější, přivolává na ty rody mor. Byla to politicky aktualizační narážka připomínající, jak zhoubné byly pro anglickou společnost konflikty šlechtických rodů, které po staletí soupeřily o vládu, a jak prospěšná je naopak stabilita vlády aktuální panovnice Alžběty.

U filmu pracuje přes čtyřicet let. Vyjednávací schopnosti jsou podle něj tím nejzákladnějším předpokladem k profesi lokačního. Dřív, když bývalo na natáčení víc času, si lokace většinou vybíral sám režisér, architekt a kameraman, kteří jezdili po těch tak zvaných obhlídkách.

Grafická tvorba česko-izraelského umělce Otte Wallishe mě nepřestává fascinovat. Věnuji se jeho výzkumu už víc než 15 let a neustále objevuji nová Wallishova díla, o kterých nemají ponětí ani jeho potomci žijící dnes v Izraeli.

Historik umění, básník a esejista Josef Kroutvor je ve stálém pohybu. Určitý druh pohybu, který není přesně vymezen, se stal jeho životní filozofií a proniká hluboce do jeho psaní. Říká tomu driftování, a z toho plyne i název jeho knihy Driftbook z roku 2024.

Má za sebou celou řadu filmových projektů. Nejnověji se jako kameraman podílel na šestidílném seriálu Monyová. Tým Vizitky vyrazil za Lukášem Hyksou na natáčení detektivky. „Kdo chce dělat tuto profesi, musí být připraven na časovou nevyzpytatelnost,“ vysvětluje.

Malý kousek od Prahy, v rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.

Káže kazatel David Just.

S profesorem Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Pozvání přijali koncertní mistr SOČRu Vlastimil Kobrle a ombudsman Českého rozhlasu Milan Pokorný. Přiblíží své zkušenosti a osobní pohledy na orchestr z odlišných úhlů – jeden z pódia, druhý z hlediště.

Ať už se ocitne v lese nebo v muzeu, všude najde autor, bytostný symbolista, fascinující inspiraci k vyprávění.

Saša Michailidis se ptá hostů na kulturní tipy na léto. Poradíme, na jaké filmy si zajít do kina, na jaké seriály koukat na streamu a v televizi, jaké knihy si vzít na dovolenou a kam o prázdninách vyrazit za divadlem na letní scény a také ve kterých galeriích jsou zajímavé výstavy.

Ondřej Macl, spisovatel, performer a editor Revue Prostor, představuje 125. vydání revue s titulem Jsme děti moře. Hudebník, performer a umělec Erik Sikora hovoří o své tvorbě a videoartové výstavě Navigace narvala, která je 13. září k vidění v Galerii moderního umění v Hradci Králové. Oba se setkávají nad tématem moře, tekutosti a pátráním po současném avantgardním výrazu. Fluidně zacházejí se slovy i identitou.

Přiznává, že písně z jejího debutového alba NON TE AUDIO vznikaly z krajní tísně a že to pro ni byl terapeutický proces. „Skladby se ze mě vydraly a potřebovaly existovat,“ popisuje ve Vizitce. Každá z nich je pro ni uceleným světem. Slova vybírá s velkou pečlivostí, mají třeba i tři významy. Je také herečka, a tak ji těší, když může hudbu a právě herectví propojovat.

Na jednom z nástupišť rušného londýnského nádraží Paddington můžete narazit na zajímavou bronzovou sochu. Znázorňuje medvídka, přesněji řečeno Medvídka Paddingtona, který do Londýna údajně přijel až z dalekého Peru. V modrém kabátku, červeném kloboučku a s malým kufříkem v ruce, pardon, v tlapě. A taky s cedulkou, která cestující vyzývala, aby se o něj někdo postaral. Což se opravdu stalo.

Saša Michailidis se ptá šéfredaktorky webu iLiteratura a překladatelky Jovanky Šotolové a literární publicistky, kritičky a redaktorky časopisu Reflex Kateřiny Kadlecové. Balíte kufry na dovolenou? A zvažujete, kolik knih se vám do zavazadla vejde? Co je pak rozhodující? Obsah, autor nebo hmotnost a velikost? Detektivky, romantika, memoáry, cestopisy a něco také pro děti.