Vltava

Slouží biskup David Tonzar spolu s farářem Danielem Majerem.

S Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Sedmého ledna se slaví Mezinárodní den švihlé chůze – recesistický svátek inspirovaný legendárním skečem britské skupiny Monty Python z roku 1970. O fenoménu chůze švihlé i nešvihlé, pochodování a vykračování hovoří kulturní teoretik, publicista a výtvarník Václav Hájek a klaun, herec a pedagog Lukáš Houdek. Tradici švihlého pochodu, se kterou se začalo v roce 2012 v Brně, představují organizátoři Adam Jandora a Dan Mašek. Moderuje Hanka Malaníková.

Saša Michailidis mluvil se svými hosty o propojení českého a slovenského divadla i filmu 30 let po rozpadu federace. Jak po rekonstrukci právě otevřená Slovenská národní galerie může oživit urbanistickou podobu Bratislavy? A v čem můžeme najít podobnost s projektem Vltavské filharmonie v Praze? Probrali jsme také peripetie působení zahraničních umělců v Česku.

Neděle 8. ledna bude ve Stavovském divadle v Praze patřit písňovému repertoáru. Od 19 hodin se uskuteční mimořádný koncert, na kterém se představí sólista Opery Národního divadla a Státní opery, barytonista Jiří Hájek, který za klavírního doprovodu Zdeňka Klaudy přednese písňový cyklus Franze Schuberta „Zimní cesta“.

Se smíchem tvrdí, že všechno řídí z vlaku – na cestách za prací na univerzitě v Evoře totiž ve vagonu tráví pět hodin. Flétnistka a pedagožka Monika Štreitová se sice narodila naproti hradu Sovinec v Nízkém Jeseníku, životní lásku ale našla před šestnácti lety v Portugalsku. O soudobé hudbě, oblíbeném repertoáru i vztahu k otci, fotografu Jindřichu Štreitovi, mluvila ve Vizitce s Renátou Spisarovou.

Český herec vypráví o momentech, které s ním v životě otřásly, o tom, co pro něj znamená Národní divadlo a že opravdová herecká osobnost se vychovat nedá.

„Téměř dva roky jsem pendloval mezi Ukrajinou, Ruskem a Sibiří ve snaze pochopit, zaznamenat, co to byl Sovětský svaz. Jak se v téhle skutečnosti, která trvala přes sedmdesát let, vůbec žilo?“ To jsou otázky, které si kladl italský autor Igor Tuveri neboli Igort, jak podepisuje své grafické romány. Odpovědět se na ně pokusil komiksovými reportážemi Ukrajinské a ruské sešity.

Náhodou se mi povedla fotografie. Tedy pokud se za známku povedenosti může považovat fakt, že příslušné místo je na ní zachyceno zcela jinak, než jsem je podle svého přesvědčení viděl. A přitom mi nešlo o žádnou výjimečnost. Stál jsem, jako už bezpočtukrát, na hrázi rožmitálského rybníka. Ani to, že to bylo na podzim, nebylo nové. Strávil jsem tu už více než deset podzimů.

Saša Michailidis se ptá dramaturgyně Marty Ljubkové a umělecké manažerky Daniely Pařízkové. Na podzim loňského roku dvě pražská divadla – Národní divadlo a Divadlo pod Palmovkou – nabídla inscenace v zahraniční režii. Co komplikuje širší spolupráci zahraničních umělců s českými divadelními soubory? Je opravdu hlavním důvodem nedostatek financí? A jak by mohly pomoci koprodukce?

Na písničkách pracuje dlouho, cizeluje je a poetiku i relevantnost témat, jichž s přibývajícím časem ubývá, nejprve testuje sám na sobě. Ačkoliv z písní jeho kapely Vltava tu a tam probleskují reakce na společenské dění, politika pro něj nebyla a nebude klíčové téma. „Nechci se zabývat špínou někoho jiného, to se mi zdá jako ztráta času,“ říká hudebník, textař a herec Robert Nebřenský. Do Vizitky jej pozval Ondřej Cihlář.

Dabingová režisérka mluví o tom, že se opakovaně snažila propagovat dabing jako terapeutickou a meditativní metodu, při které člověk přichází na to, jak vnímá.

V atmosféře kampaní před prezidentskou volbou mě pobavil výrok jedné teď už bývalé kandidátky, že je třeba začít „sjednocovat společnost, která není svým způsobem ani rozdělená“. Moc jsem nepochopil, jak to bylo myšleno. Faktem ale je, že o rozdělení a spojování se mluví hodně, a nejen v české společnosti. Přijde mi však, že se tím argumentuje nějak příliš libovolně.

Rozhovor se třemi mladými literáty otevírá otázky dneška. V čem jsou si podobní, jak se liší a nad čím přemýšlí mladá básnická generace? Co je motivuje k psaní? A jaké jsou hlavní motivy jejich tvorby? Anna Gažiová debutovala na podzim roku 2022 knihou Jak vrabec na šlahounu svlačce, ve stejné době představil svou prvotinu i Jiří Šimčík pod názvem Vězeňská strava a Kláře Krásenské vychází její první kniha Mýtiny v příštích měsících. Moderuje Anna Luňáková.

Saša Michailidis se ptá architektek a urbanistek Miloty Sidorové a Petry Marko a také architekta a urbanisty Petera Gera. Po 21 letech se otevřela v Bratislavě rekonstruovaná budova Národní galerie. Proč jde o výjimečný počin? Jak galerie zapadá do lokality dunajského nábřeží? A daří se propojovat veřejný prostor tak, aby ho mohli kvalitně využívat obyvatelé města?

Třicet tisíc – tolik plakátů čítá sbírka pražského Uměleckoprůmyslového musea, kterou kurátorsky vede Lucie Vlčková. Výběr z kolekce světových parametrů, obsahující i díla Toulouse-Lautreca, Alfonse Muchy nebo Ladislava Sutnara, teď tato kunsthistorička představuje na výstavě Řeč plakátu 1890 – 1938.

Herec, režisér a výtvarník se zamýšlí nad úkolem umění i nad tím, proč jsou v životě důležité chyby. A vypráví, jak to dopadlo, když dal při inscenaci dohromady znesvářené herce Rudolfa Hrušínského a Josefa Kemra.

Mám na stole tři pomeranče. Počet je důležitý. Nemohou být dva a nemohou být čtyři. Zní mi k tomu totiž hudba Sergeje Prokofjeva. Opera, která se jmenuje Láska ke třem pomerančům. Název vypadá jako úlet do krajiny surrealistů, ve skutečnosti je to ale pohádka. Pravda, trochu divná, ale i divné pohádky mají právo na existenci.

Písničkář, spisovatel, básník a překladatel Jiří Dědeček vydává další sbírku pro děti. Jmenuje se Pozval Tatar tatarku, a své si v ní najdou i dospělí.

Výhled ze své kanceláře v Celetné ulici má až trestuhodně romantický: z jedné strany Týnský chrám, z druhé věž Staroměstské radnice. Přesto Richard Biegel, historik umění, expert na architekturu a autor objemné knihy o urbanismu historického centra Prahy, dobře ví, že důležitější než forma města je jeho obsah. Co od centra Prahy chtít, jak se k němu chovat a jak se poučit z minulosti? Mluvil o tom ve Vizitce s Veronikou Joškovou Štefanovou.

Jazzová zpěvačka mluví o samotě až opuštěnosti, kterou prožívá a o tom, že se snaží být neustále aktivní a ‚neohroženou seniorkou‘.

Jak říká Jára Cimrman: „V Českých Budějovicích by chtěl žít každý." Budějovice patří – vedle Brna, Broumova a Liberce – mezi čtyři tuzemská města, která se rozhodla usilovat o prestižní titul evropské hlavní město kultury roku 2028. My je všechna postupně navštívíme. Začínáme na jihu, kde o potenciálu Budějovic být evropskou kulturní metropolí s programovými tvůrci budějovické kandidatury mluvil David Hamr.

Čtyři česká města Brno, Broumov, České Budějovice a Liberec se pokusila v loňském roce uspět v národním kole prestižní kandidatury na Evropské hlavní město kultury v roce 2028. Dvě ze čtveřice kandidujících měst byla v říjnu roku 2022 mezinárodní porotou „poslána do dalšího kola“ užší kandidatury. V rozhlasovém seriálu postupně všechny čtyři české kandidáty představíme.

Čtyři česká města Brno, Broumov, České Budějovice a Liberec se pokusila v loňském roce uspět v národním kole prestižní kandidatury na Evropské hlavní město kultury v roce 2028. Dvě ze čtveřice kandidujících měst byla v říjnu roku 2022 mezinárodní porotou „poslána do dalšího kola“ užší kandidatury. V rozhlasovém seriálu postupně všechny čtyři české kandidáty představíme.

Čtyři česká města Brno, Broumov, České Budějovice a Liberec se pokusila v loňském roce uspět v národním kole prestižní kandidatury na Evropské hlavní město kultury v roce 2028. Dvě ze čtveřice kandidujících měst byla v říjnu roku 2022 mezinárodní porotou „poslána do dalšího kola“ užší kandidatury. V rozhlasovém seriálu postupně všechny čtyři české kandidáty představíme.

Inscenací Moskoviáda se režisér Dušan David Pařízek opět prezentuje v Praze. Pro svůj další come back zdramatizoval novelu ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče, která už v roce 1993 demaskovala podstatu ruské „hry na demokracii“. Na scéně Divadla X10 v ní vystupuje Pařízkův osvědčený herecký tým složený z Gabriely Míčové, Stanislava Majera a Martina Pechláta, doplněný o Václava Marholda.

Vesnice Saint-Paul de Vence je jednou z uměleckých mek jižní Francie. Ve 20. století jí prošli umělci jako Chagall nebo Matisse, a dodnes v ní sídlí přes 40 galerií. Svou stopu tu zanechal i belgický umělec Jean-Michel Folon, který se rozhodl přetvořit ruinu kaple bílých kajícníků v umělecké dílo. A pro dekoraci zvolil netradiční pastelové barvy. Více v seriálu Magdalény Rejžkové.

Do svatyně vyzdobené Pablem Picassem se podíváme v novém seriálu naší spolupracovnice Magdalény Rejžkové, která nás zavede do městečka Vallauris v jižní Francii, kde Picasso nejen propadl keramice v ateliéru Madura, ale vyzdobil také tamní kapli freskou Válka a mír.

Jean Cocteau – věhlasný básník, divadelník a filmař už je méně známý jako dekoratér kaplí. Jednu vyzdobil v Londýně, druhou nedaleko Paříže a hned dvě v jižní Francii. Do jedné z nich – přezdívané kaple Cocteau – se teď podíváme s naší spolupracovnicí Magdalénou Rejžkovou. A stejně jako její návštěvníci se necháme překvapit originální výzdobou, které dominuje netradiční zobrazení Poslední večeře páně.

Přišla k nám v pátek a v pondělí ráno zas odešla, v kapse tři mentolové bonbony, které jí dal na cestu můj manžel, v batohu senvič a mandarinku. Neozvala se další tři dny. Odešla do mrazu, mlhy a sněhu, který se rychle blížil, den po jejím odchodu dokonce zbělel i Lyon, což se stane tak jednou za zimu. Přece jen mne přepadly pochyby, zda jsem ji od nás vůbec měla pouštět. Jako bych ji snad mohla nepustit.

Spisovatel a loutkoherec mluví o tom, co pro něj znamená humor, jaké podoby má čeština a kdy byl v exilu mezi českými emigranty nejvíc zaskočen.

Saša Michailidis se ptá uměleckého šéfa souboru Farma v jeskyni Viliama Dočolomanského a režiséra, scénáristy, herce Jiřího Havelky. Třicet let žijí Češi a Slováci odděleně ve svých republikách. Stále funguje i v kulturní sféře ono bratrské propojení z dob federace? Kdo má větší smysl pro ironii? Jakou roli hraje jazyková blízkost? Proč zůstávají čeští i slovenští diváci konzervativní? Změní to mladá generace?

V neděli 1. ledna jsme si připomněli 30. výročí rozpadu Československa a vzniku dvou samostatných republik. Co to znamenalo pro některé umělce, spisovatele a filmaře? Jakto, že musíme slovenskou literaturu překládat do češtiny? A proč je český film na Slovensku populárnější než slovenský v Česku?

V neděli 1. ledna jsme si připomněli 30. výročí rozpadu Československa a vzniku dvou samostatných republik. Co to znamenalo pro některé umělce, spisovatele a filmaře? Jakto, že musíme slovenskou literaturu překládat do češtiny? A proč je český film na Slovensku populárnější než slovenský v Česku?

V neděli 1. ledna jsme si připomněli 30. výročí rozpadu Československa a vzniku dvou samostatných republik. Co to znamenalo pro některé umělce, spisovatele a filmaře? Jakto, že musíme slovenskou literaturu překládat do češtiny? A proč je český film na Slovensku populárnější než slovenský v Česku?

V neděli 1. ledna jsme si připomněli 30. výročí rozpadu Československa a vzniku dvou samostatných republik. Co to znamenalo pro některé umělce, spisovatele a filmaře? Jakto, že musíme slovenskou literaturu překládat do češtiny? A proč je český film na Slovensku populárnější než slovenský v Česku?

V neděli 1. ledna jsme si připomněli 30. výročí rozpadu Československa a vzniku dvou samostatných republik. Co to znamenalo pro některé umělce, spisovatele a filmaře? Jakto, že musíme slovenskou literaturu překládat do češtiny? A proč je český film na Slovensku populárnější než slovenský v Česku?

V neděli 1. ledna jsme si připomněli 30. výročí rozpadu Československa a vzniku dvou samostatných republik. Co to znamenalo pro některé umělce, spisovatele a filmaře? Jakto, že musíme slovenskou literaturu překládat do češtiny? A proč je český film na Slovensku populárnější než slovenský v Česku?

V neděli 1. ledna jsme si připomněli 30. výročí rozpadu Československa a vzniku dvou samostatných republik. Co to znamenalo pro některé umělce, spisovatele a filmaře? Jakto, že musíme slovenskou literaturu překládat do češtiny? A proč je český film na Slovensku populárnější než slovenský v Česku?

V neděli 1. ledna jsme si připomněli 30. výročí rozpadu Československa a vzniku dvou samostatných republik. Co to znamenalo pro některé umělce, spisovatele a filmaře? Jakto, že musíme slovenskou literaturu překládat do češtiny? A proč je český film na Slovensku populárnější než slovenský v Česku?

Na AVU studovala Petra Gupta Valentová sochu i její restaurování a také intermedia, na UMPRUM textilní tvorbu, v New Yorku si doplnila teoretické znalosti a dodnes tam pracuje v galerii Anity Shapolsky, kde během studií začínala. Zajímá ji udržitelný design, důkladná práce s látkou a výšivkou, ale i performance. Rozkročená je mezi Českem, Amerikou a Indií, přes kterou se dostala k modrotisku. O umělecké i geografické cestě mluvila ve Vizitce s Renátou Spisarovou.

Všichni si vybavíme fotografii, která zachytila Václava Klause a Vladimíra Mečiara na zahradě vily Tugendhat. Sešli se 26. srpna 1992, aby vyjednali podmínky rozdělení československého státu. Několikahodinového rozhovoru mezi čtyřma očima se nesměli účastnit novináři a nemáme k dispozici žádný oficiální záznam jejich debaty.