Vltava

Jednu z nejhlubších a nejkrásnějších myšlenek ze ságy o Harry Potterovi pronesl Albus Brumbál. V mé paměti uvízla v této podobě: „Laskavost je velmi podceňovaná vlastnost.“ Možná ta slova necituji úplně přesně, ale často se k nim vracím. A občas si přitom říkám, jaký je to paradox – že autorka této velkolepé ságy nedokáže být laskavá vůči translidem.

Saša Michailidis se ptá novinářky a spolupracovnice Vltavy Aleny Harciníkové a ředitele NP Vyšehrad, architekta a popularizátora architektury a umění v pražském metru Petra Kučery. V Římě v nové stanici metra Koloseum lidé mohou obdivovat archeologické exponáty. Metro ve Stockholmu je zase nejdelší galerie na světě. V pražském metru se snažíme uchovat moderní umění minulosti a s novou linkou D snad dojde i na to současné.

Od devadesátých let výrazně ovlivňuje progresivní proud českého divadla, a to hlavně díky dlouhodobé spolupráci s režiséry jako jsou Jan Antonín Pitínský, Jan Nebeský či Miroslav Bambušek. Pracovala jak s divadly studiového typu, tak s velkými scénami včetně Národního divadla. Významnou stopu zanechala i jako pedagožka v Brně na JAMU a na FaVU, kde založila Ateliér tělového designu.

Jeden kámen, jedno jméno, jeden člověk. Tři základní, ale zároveň velmi silné výrazy, které ve zkratce vystihují pojem stolperstein, tedy kámen, o který je třeba klopýtnout, a to nejen pohledem, nýbrž také fyzicky. Jedná se o kostku s horní mosaznou destičkou o velikosti 10 x 10 cm, která připomíná konkrétní oběť holokaustu.

Slouží P. Vít Uher.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.

Variace na pygmalionovské téma. Jaké šance bude mít nerovný vztah sevřený společenskými dobovými konvencemi?

Saša Michailidis se ptá hostů na výzvu, která ještě reaguje na film Sbormistr. Umělci a tvůrci nabádají k větší odpovědnosti a etickému jednání při natáčení reálných příběhů. Nakladatelé i knihovny doufají v uzákonění elektronického povinného výtisku. FAMUFEST také připravuje studenty FAMU na jejich budoucí profese. Je to 100 let od narození režiséra Andrzeje Wajdy.

Za scénář ke snímku Agnieszky Holland Franz má nominaci na Českého lva a přiznává, že jeho vztah ke Kafkovi byl předtím víceméně chladný. „Při psaní scénáře jsem ho pochopil jako autora a pochopil jsem i moment konečnosti, který řešil. Okamžik, kdy nad dílem ztrácíte moc ve chvíli vydání knihy, v mém případě odevzdání scénáře režisérovi,“ uvádí ve Vizitce.

Nemine dne, aby světová média nepřinesla další článek o AI. Ekonomické rubriky spekulují o investiční bublině, teoretici práva debatují, zda bude třeba přiznat AI subjektivitu, a programátoři, ti už se rovnou rekvalifikují na metaře.

Saša Michailidis se ptá Iwony Łyko-Plos z Národního filmového archivu a ředitele Českého centra Varšava, filmového historika Petra Vlčka. Nezvaní hosté, Kanály, Popel a démant, Země zaslíbená, Člověk z mramoru, Člověk ze železa, Danton nebo Katyň. To jsou filmy, které spojuje jméno polského režiséra Andrzeje Wajdy. 6. března si i pražské Kino Ponrepo připomíná 100 let od jeho narození

Přeložila zpověď člena japonské mafie, kterou na Vltavě od 8. března uvedeme v Četbě s hvězdičkou. „I v rámci jakuzy nesměl nikdo ztratit tvář, v japonské mafii se podvádělo a vraždilo se vší slušností,“ vysvětluje ve Vizitce. Jak se v Japonsku propujují moderní hi tech nástroje a víra v mýtické bytosti a strašidla? Kdy a kde si Japonci dovolí uvolnit ze sešněrovaných konvencí? A jaké Japonsko zachytil Džiniči Saga ve zmíněné knize Zpověď šéfa jakuzy? Ptá se Karolína Koubová.

„Vydělávali jsme tolik peněz, že za ně nebylo co koupit,“ směje se jeden z pamětníků československé těžby uranu na Českolipsku v 70. a 80. letech. Jde o málo známou historii, která se postupem času ve vyprávění proměnila v sérii legend.

Saša Michailidis se ptá režisérky Zuzany Kirchnerové a Marka Nováka z Asociace producentů v audiovizi. Byla zveřejněna výzva filmařů a tvůrců k otevřené debatě o hranicích umění, odpovědnosti a etice při vyprávění příběhů, které nejsou uměleckou hrou, ale dotýkají se skutečných lidí. Tato iniciativa reaguje na kauzu kolem filmu Sbormistr.

Za Design sady pomůcek pro osoby se znevýhodněním, anglicky ABLE art set for [dis]abled, získala ocenění v kategorii Mladá naděje a Ženy v Inovacích mezinárodní soutěže Woman Changing The World. „Ocenění není jen cenou za design, ale taky za společenský přínos, a to je pro mě velmi silné,“ popisuje ve Vizitce.

Když jsem před skoro čtyřmi lety pobývala na Univerzitě v Iowě, zaznamenala jsem zvláštní rituál, který předcházel každému většímu akademickému shromáždění. Moderátor vždy přednesl stejný krátký proslov s názvem „Uznání území a svrchovanosti“.

Saša Michailidis se ptá studentek produkce na FAMU Marie Čechové a Sophie Hurt. 4. března začne FAMUFEST. Jde o multižánrový festival, který organizují studenti pražské FAMU. A letošní ročník zároveň připomíná 80 let od vzniku školy. Akce slouží k prezentaci nejnovějších studentských projektů a nových talentů české kinematografie, TV tvorby, fotografie a dalších médií. Co FAMUFEST pro studenty znamená? Jak jim může pomoct do budoucího působení ve vybraném oboru?

Ve Vizitce mluví o odvěkém spojení umění a alkoholu i citlivosti tvůrců. „Pro moje pacienty, kteří dosáhli významných úspěchů na poli výtvarného umění, nebo to byli třeba herci různých žánrů, často alkohol znamenal určité uvolnění. A v tomto stavu vnímají samozřejmě realitu jinak než kdokoli jiný, kdo je pod účinkem psychoaktivní látky, ale v podstatě všichni říkali, že to, co vytvořili pod vlivem, většinou nestálo za nic,“ uvádí ve Vizitce.

„A je to tu zase. Lžete. Jako všichni novináři!“ pustila se do mě divačka jistého mého pořadu. Protože byl o jakémsi zcela neškodném vatikánském tématu, nikoli o Ukrajině, vakcínách nebo dezinformacích, což jsou náměty generující osočení ze lží naprosto spolehlivě, trochu mě to zmátlo. Nakonec jsem usoudila, že bude mít paní na mysli můj make-up, kterým mi maskérka před natáčením ubrala aspoň deset let.

Saša Michailidis se ptá ředitele Odboru doplňování fondů Národní knihovny ČR Michala Závišky a programového ředitele nakladatelského domu GRADA Antonína Kočího. Nakladatelé v Česku musí odevzdávat knihovnám povinné výtisky, a to nejen tištěných knih. Co zasílání povinného výtisku znamená pro nakladatele? Proč se to některým z nich příliš nezamlouvá? A jak to bude s elektronickým povinným výtiskem?

Hudební skladatel, dirigent a režisér Jaroslav Krček poodhalí nejen tajemství svého skladatelského umění ale také důvody, proč založil legendární soubory Chorea Bohemica a později Musica Bohemica.

Maluje na základě homevideí momentky ze svého života. Její tvorba ale vzniká i z bezprostředního zážitku. Naposledy svoji práci představila na výstavě s názvem Domácí scéna v Galerii Václava Špály v Praze. „V celé mé tvorbě, jsou vždy nějaké vzpomínky na dětství,“ popisuje ve Vizitce. Je také učitelkou. Ve speciální škole vyučuje keramiku. Jak učí děti s handicapy? Co a jak se jim snaží předat? A pozná kalkul ve výtvarném umění? Ptá se Karolína Koubová.

Patřím k lidem, kteří jsou schopni si stále dokola pouštět jednu písničku nebo celé album, když mě z různých důvodů zaujme. A přesně takhle teď už měsíc chodím s jedním hlasem ve sluchátkách, s texty a hudbou nedávno vydaného alba. Doprovází mě, ať jdu po ulici, na páse v tělocvičně, i když sedím sama v kavárně a po očku pozoruju ostatní.

v. ze sboru v Oldřichovicích. Slouží pastor Samuel Rusnok.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.

S profesorem Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Dívka z chudé rodiny po odchodu otce a smrti matky putuje světem bez ochrany. A svět umí být velice krutý. Šikana, dětská práce nebo tělesné tresty jsou její každodenní zkušeností, jakou před sto lety zažívalo každé chudé nebo osiřelé dítě. A společnost tomu lhostejně přihlížela.

Už dlouho patří ke špičkám divadelní kostýmní tvorby, její návrhy si však čím dál častěji vybírají i filmoví tvůrci. Aktuálně aspiruje na cenu Český lev v kategorii Nejlepší kostýmy hned dvakrát – za filmy Cukrkandl a Fichtelberg. Jak se díky kostýmům stane, že film voní anebo smrdí? Kdy je potřeba ušít třikrát stejnou verzi kostýmu? Jak se stínidlo lampy na chalupě promění v klobouk do dobového snímku? A v čem ji naplňuje navrhování šperků?

Zvláštní schopnosti ptáků mezi ostatními tvory jsou obrazivým základem jednoho ze duchovních literárních děl, Ptačího sněmu perského súfijského básníka z 13. století Fariduddína Attára. V té básni ptáci hledají krále, musí přeletět přes sedmero údolí, která v té alegorii představují sedmero existenciálních překážek na cestě k osvícení: jsou jimi hledání, láska, poznání, odloučení, jednota, úžas, a nakonec chudoba a zmar.

Mí oblíbení Monthy Pythoni mají písničku Always Look on the Bright Side of Life/Dívej se na život z té lepší strany. Mám za to, že se všichni o to, co nám síly stačí, snažíme. Ale co když se k nám život otočí z té druhé, temné strany? Zavřeme oči a budeme doufat, že to rychle přejde?

Saša Michailidis se ptá slovenské režisérky, střihačky Kataríny Gramatové a producenta, scenáristy, kameramana, režiséra Lukáše Kokeše. Letní škola, 2001 získala Cenu české filmové kritiky za scénář a také ocenění objev roku. Na snímku Nahoře nebe, v dolině já se kritikům líbila kamera Tomáše Kotase. Filmy mají i dost nominací na České lvy. Oba tituly mají něco společného: Letní školu režíroval Dužan Duong, Nahoře nebe, v dolině já Katarína Gramatová. A pro oba to je debut.

Pro Městská divadla pražská přeložila hořkou komedii britské autorky Beth Steelové Než hvězdy zapadnou, která bude mít premiéru na konci března. Překladatelka a divadelní publicistka Ester Žantovská se dlouhodobě pohybuje mezi literaturou, divadlem a filmem.

Co je na tom špatného? – Už zase procházím kolem bytovky, kde se, dnes zrovna v pořádně silném větru, staví celé nové patro, nad ním rozlehlý půdní byt a střecha. Dělníci už asi práci dokončují, protože na jednom z posledních kolmojdoucích neseříznutých trámů, který – oranžový a jako zevnitř rozsvícený – nově a hloupě trčí u komína, uvadá přidrátovaná metla, jaká přece vždycky oznamuje zdárný konec stavby.

Saša Michailidis se ptá spoluzakladatelky spolku divadlo.pro, režisérky Kamily Polívkové a ředitele Moravského divadla Olomouc, člena výboru Asociace profesionálních divadel ČR Davida Gerneše. Vznikl spolek a webový portál divadlo.pro. Nová iniciativa chce přispět ke zlepšení pracovních podmínek na české divadelní scéně, spoluvytvářet respektující prostředí a ⁠podporovat férovou komunikaci mezi ⁠umělci na ⁠volné noze a ⁠divadly. Jak se vyjednává o ⁠smluvních podmínkách?

Její hlavní pole zájmu je networking v rámci českých regionů a změna společenského klimatu skrze kulturu. Nová síť se právě významným způsobem stará o rozvoj tanečního i divadelního umění mimo Prahu a další velká města. Ve Vizitce mluví o tom, jak významný je u nás trend tvůrčích pobytů a že to je jeden ze zásadních nástrojů decentralizace kultury. Při své práci se také věnuje čerstvým absolventům divadelních uměleckých škol.

Víceméně z recese jsme jako studenti četli spisek Marka Porcia Catona O zemědělství. Spíš než návody na pěstování plodin, bizarní kuchařské recepty a léčebné postupy mi z té doby utkvěla v paměti věta, která říká něco jako: Správný hospodář jde jako poslední večer na lože a jako první ráno vstává z lože.

Saša Michailidis se ptá stand-up komičky Adély Elbel a stand-up komika Nikoly Džokiče. Umělá inteligence si troufá i na stand-up. Někteří komici zkouší s AI kreativně pracovat, jiní takovou pomoc zásadně odmítají. Jak vypadají vtipy, které generuje umělá inteligence? Co jim ještě chybí? A jak na snahy využít AI ve stand-up comedy reaguje publikum? Mají se performeři bát o práci? Repríza z 5. 1. 2026.

Český filmový a televizní scenárista a režisér mluví o současném českém hraném filmu i o svém přátelství s Jiřím Stránským.

„Tady se nechodí po dvou.“ To byla věta, kterou slyšel, když se poprvé setkal s parahokejisty. Handicapovaného sportovce sám ztvárnil ve filmu Neporazitelní, kvůli kterému prošel náročnou fyzickou i mentální přípravou. „Příběh, který hraju, zažil jeden z kluků, a souhlasil s jeho filmovou podobou,“ popisuje ve Vizitce. Rodinný život ho také nedávno přivedl k rozhodnutí vyměnit stálé angažmá za volnou nohu. „Mít to ve svých rukou je trochu krok do neznáma.“

Ben Lerner patří mezi nejuznávanější americké spisovatele současnosti. Začínal jako ceněný básník a exceloval také v rétorických soutěžích. Největšího věhlasu se ale dočkal až v momentě, kdy vstoupil na území prózy. V roce 2011 debutoval svou knihou Opouštění nádraží Atocha, kdy poprvé představil své alter-ego, mladého básníka a spisovatele Adama Gordona, z jehož perspektivy většinu svých románů vypráví.

Káže správce sboru Milan Svoboda.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.