Vltava

Přichází léto. Už se klube, puká z vejce světla. Dny se prodlužují, světlo vítězí nad tmou. Svět se zahřívá, rozpaluje. Podle učení Rudolfa Steinera v létě duše země sní svůj kosmický sen, upadá do slastné dřímoty, a imaginuje vesmírné dálky.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.

S profesorem Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Návraty do rodných míst nebývají jednoduché. Do česko-německého pohraničí se desítky let po odsunu vrací jedna z jeho tehdejších obyvatelek.

Saša Michailidis se ptá hostů na Strategii pro výdejní boxy, která už pomáhá některých městům v Česku. Umělkyně a umělci se mohou od 1. července ucházet o tzv. status a přihlásit se za určitých podmínek do registru. U příležitosti vltavského projektu Zakázané léto jsme mluvili o situaci v tuzemské kinematografii a Československé televizi hlavně v období normalizace.

Je první ženou v historii České filharmonie s definitivou ve spodních smyčcových nástrojích. Vede jen samé violisty – muže, před kterými si získala umělecký respekt. „Zvuk violy je pro mě moc příjemný. Vytváří vlny, které člověka zpomalují,“ přiznává ve Vizitce. Co přesně obnáší pozice vedoucí skupiny viol? Co pro ni znamená komorní hraní? A co nejvíc funguje na publikum? Ptá se Karolína Koubová.

„Kdybych šel do politiky, byl bych už dávno mrtvý,“ říká Sokrates. V sále byste slyšeli spadnout špendlík. Je den po atentátu na slovenského premiéra Fica. V Banské Bystrici hrajeme Sokratovu obhajobu od Platóna.

Saša Michailidis se ptá ředitelky odboru umění, knihoven a kreativních odvětví na MK ČR Zuzany Zahradníčkové a divadelního, filmového herce Jiřího Šimka, spoluzakladatele souboru Ufftenživot. Lidé působící v kultuře se budou moci ucházet od 1. července o status umělce. Registrovaní umělci mohou, při splnění stanovených podmínek, získat podporu formou stipendia ministerstva kultury na tvůrčí nebo studijní účely. Jak to bude v praxi vypadat?

Léta pořádá žánrově rozkročený Colour Meeting festival v Poličce. Letošní 22. ročník bude ale poslední. „Nejdojemnější okamžiky festivalu jsou, když vám někdo řekne, tuto kapelu jsem neznal a je přitom skvělá. Děkuju, že jsem ji objevil,“ říká ve Vizitce. Je také booking agentem a manažerem, který se z hudebníků snaží vytáhnout to nejlepší. Jak přesně? Nakolik ho ovlivnil hudební underground ve Valašském Meziříčí? A proč tedy končí Colour Meeting? Ptá se Ondřej Cihlář.

Spisovatelka Ivana Gibová nedávno dokázala svou prózou Babička strhnout v podstatě celou slovenskou literární scénu. Za tento svůj text v minulém roce obdržela i nejprestižnější literární ocenění Anasoft Litera. Stala se celkem suverénně nejdiskutovanější autorkou v zemi a nyní se tato její výjimečná kniha dostává i k českým čtenářům.

Pětidílná hudebně-dokumentární série Petra Ference přibližuje tvorbu Psích vojáků, nechybí alter ego Kilián Nedory, rodinná anamnéza ani otisk jeho bytosti ve filmu Žiletky.

Pětidílná hudebně-dokumentární série Petra Ference přibližuje tvorbu Psích vojáků, nechybí alter ego Kilián Nedory, rodinná anamnéza a otisk jeho bytosti ve filmu Žiletky.

Pětidílná hudebně-dokumentární série Petra Ference přibližuje tvorbu Psích vojáků, nechybí alter ego Kilián Nedory, rodinná anamnéza a otisk jeho bytosti ve filmu Žiletky.

Pětidílná hudebně-dokumentární série Petra Ference přibližuje tvorbu Psích vojáků, nechybí alter ego Kilián Nedory, rodinná anamnéza a otisk jeho bytosti ve filmu Žiletky.

Pětidílná hudebně-dokumentární série Petra Ference přibližuje tvorbu Psích vojáků, nechybí alter ego Kilián Nedory, rodinná anamnéza a otisk jeho bytosti ve filmu Žiletky.

Saša Michailidis se ptá vedoucí Katedry produkce na FAMU a filmové historičky Terezy Czesany Dvořákové, která působí i na Katedře filmových studií FF UK, a dramaturgyně České televize Jany Čížkovské. Vltava rozjíždí projekt s názvem Zakázané léto. Zaměříme se v něm na různé podoby cenzury a zákazů v umění napříč časem a prostorem. Co nového víme o trezorových filmech? Jaké byly poměry na Barrandově a v Československé televizi před a v období normalizace?

Už druhou sezonu působí v Dejvickém divadle. „S velkou většinou souboru jsem se znala už před tím. Sedli jsme si i lidsky,“ říká ve Vizitce. Pozornost má ráda v práci, v osobním životě jí vyhovuje spíš nebýt tolik vidět. Jaký preferuje režijní přístup? A jakým způsobem si ona sama obléká roli? Ptá se Karolína Koubová.

Vracím se z Baťova, nebo z Kováku, nebo ze Sezimáku, nebo ze Sezimova Ústí II. Když jsem loni měla v tomhle městě čtení z románu S Baťou v džungli v místní knihovně a pak se po městě procházela, nikde jsem nenašla jméno Jan Antonín Baťa.

Petr Borkovec se mi nedávno svěřil, že je zřejmě poslední člověk v této zemi, který i v smskách používá středníky. Není to pravda: vídám je i ve zprávách, které mi posílá Jan Antonín Pitínský a sám mám pro tohoto pozdně renesančního křížence čárky a tečky slabost.

Saša Michailidis se ptá kritičky vizuálního smogu Veroniky Rút a Aleše Reiského z odboru hlavního architekta města Pardubice. Vznikla Strategie pro výdejní boxy. Samoobslužných boxů v českých a moravských městech totiž rychle přibývá a podle odborníků jsou často nevhodně a necitlivě zakomponovány do veřejného prostoru. Co strategie obsahuje? Jak na ni města reagují a jak jim s výdejními místy může pomoci?

Naposledy zaujala knihou Spojenci, která je nejen o osvobození Plzně Američany. Do textů a ilustrací zakomponovává vždy nějaký vzdělávací prvek. Baví ji, když ilustrace dorozvíjí psaný text. „Každou knihu se snažím dělat jinak, něco nového se naučit, protože technik je spoustu. Nějaký můj rukopis v nich ale je,“ říká ve Vizitce. Kde se u ní vzala touha prostřednictví svých knih vzdělávat? A o čem bude ta další s názvem Koniny? Ptá se Karolína Koubová.

Zamilovala jsem se do čapího hnízda. Nikoliv do toho, které často plní zpravodajské vysílání a zaměstnává soudce, ale do hnízda, či spíše hnízd, která si majestátně hoví nad našimi hlavami, na výduších komínů a sloupových podložkách. Do nich a především a ještě více do jejich překrásných obyvatel.

Slouží P. Prokop Siostrzonek.

Muž mnoha protikladů. V 50. letech byl internován v pracovním táboře v Želivu, roku 1977 jmenován kardinálem, pražským arcibiskupem a primasem českým. Zatímco zprvu spolupracoval s komunistickým režimem, na konci 80. let se stal významnou osobností revolučních změn v Československu.

Co je to reformace v reformaci? Proč je Halle pietistů pevný hrad? A co s tím pruský stát?

Fenomén letní brigády se otiskl do povídky autora úspěšných detektivek.

Saša Michailidis se ptá hostů, jak udržet ve městech centra alternativní kultury či komunitní lokality. Kasárna Karlín v Praze totiž po roce opět ožila, v Ostravě své nové zázemí pod názvem Placek hledá spolek PlacOva. Mobilní Archa zachraňuje písemné památky na Ukrajině. Pražský komorní balet slaví padesát let tím, že pozastavuje kvůli nedostatku peněz kontinuální činnost a znovuotevírá otázku systému financování nezávislé scény.

Filip Topol, frontman skupiny Psí vojáci, básník, hudbymilec a sebedestruktivní umělec života, by se 12. června dožil šedesáti let – osud mu ale vyměřil o dvanáct méně. Pětidílná hudebně-dokumentární série Petra Ference přibližuje tvorbu Psích vojáků, Filipovu lásku k baroku a klasicismu i propojení s druhou generací českého literárního a hudebního undergroundu. Nechybí alter ego Kilián Nedory, rodinná anamnéza ani otisk jeho ryzí bytosti ve filmu Žiletky. Premiéra 12. 6.

Francouzština mu od začátku šla, jakoby ji už znal. Se svojí ženou Matyldou jsou laureáty Ceny tvůrčí Afriky. Získali ji za překlady frankofonních divadelní autorů. „Jejich časté metafory jsou z jiné kultury. Museli jsme se hodně dovzdělávat o kontextu,“ říká ve Vizitce. Pracoval jako rozhlasový a divadelní dramaturg a dodnes je dramatikem Divadla Golem, někdejšího Divadla na voru. V čem je specifické francouzské divadlo? Jaká je naděje pro Afriku? Ptá se Karolína Koubová.

„Co je to láska,“ optala se mě Marie u farského rybníka v Lutové, když jsme tam seděli na bobku a pozorovali listy rákosí, které se ve větru natočily jako korouhvičky, a proto se nikdy rákosí nezlomí, jen se ohne.

Ptákům se lidé věnují od nepaměti, je to nejprozkoumanější druh zvířat. Ptačí zpěv vzbuzuje v každém z nás něco jiného, ale když si ho všímáme, má nepopiratelně pozitivní vliv na naše duševní zdraví. Ukazuje se, že i ptáci mají svoji individualitu a rozdíly v hlase jako člověk. Považuje se hlas vydávaný vlaštovkami ještě za zpěv? A budou u nás létat papoušci? Ptá se Ondřej Cihlář.

„A na co tu vlastně čekáme?“ ptá se drobná stará paní manžela, který sice není drobný, ale starý je úplně stejně, něco k osmdesátce, jak odhaduji z židle naproti. Stísněná čekárna je plná, k paní doktorce se neobjednává, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Kdyby to nebylo na očním, vidíme si navzájem až do žaludku, jak natěsno se tu mačkáme.

Saša Michailidis se ptá provozovatele areálu Kasárna Karlín v Praze Matěje Velka a Vojtěcha Šimšy z ostravského spolku PlacOva, který usiluje o nový prostor Placek. Kasárna Karlín jsou po roce opět v provozu. Centrum alternativní kultury bylo loni v červnu uzavřeno kvůli tomu, že podle stavebního úřadu Prahy 8 nebylo zkolaudované pro svou činnost.

V dějinách umění ji zajímá nelineární čas. Myšlenky o něm zakomponovala i do výstavy Mlčící jaro v Národní galerii. Minulá díla totiž zajímavě ožívají a promlouvají i v jiném kontextu umění. „Obrazy a tvary nás pozorují a my pozorujeme je. Vytváříme něco recipročního,“ říká ve Vizitce. „Důležité je stoupnout si k dílu a dívat se.“ Co má vnímání umění společné s meditací? A jak koncipuje výstavy, které kurátoruje? Ptá se Karolína Koubová.

Hranice lidské představivosti se neustále posouvají. Co fungovalo včera, nefunguje dnes, a čemu se dnes daří, to zítra skončí. Proto se posouvají i hranice lidské vynalézavosti, která s poptávkou musí držet krok. Pro média to platí dvojnásob. Lidi si totiž na všechno rychle zvyknou, takže chtějí pořád něco nového. Je to jistý druh imunity. Naznačuje to malý příběh z dějin.

Saša Michailidis se ptá koordinátora kulturní pomoci Ukrajině na českém ministerstvu kultury Ondřeje Chrásta (Pirátská strana) a ředitelky odboru ochrany knihovních fondů v Národní knihovně ČR Petry Vávrové. Na Ukrajině funguje mobilní pracoviště Archa I. Ukrajinské straně ho věnovalo Česko s výrazným přispěním soukromých dárců. Cílem Archy I. je zachraňovat písemné památky, které jsou kvůli válce v ohrožení. Jak Archa I. funguje v praxi? A jak bude projekt pokračovat?

Její hraný debut ocenili diváci v Cannes dlouhým potleskem ve stoje. Základ poetické road movie po Itálii o svobodě a až agresivní touze začít konečně žít je autentický. Celý dramatický oblouk pak fabulace. „V Itálii se nad člověkem s Downovým syndromem pozastavují mnohem míň než u nás,“ říká ve Vizitce. Proč je důležitý filmový sub žánr Coming of Age? A jak to, že čeští filmaři běhají v jarmilkách? Ptá se Ondřej Cihlář.

Byla jsem s Felicí ve Veroně. Souvislosti té návštěvy mi docházejí až na zpáteční cestě, ve vlaku do Milána přes Desenzano, kde Franz Kafka v září roku 1913 ležel v trávě a čekal na parník do Gardone.

Saša Michailidis se ptá umělecké ředitelky Pražského komorního baletu a předsedkyně Asociace tanečních umělců ČR Lindy Svidró a uměleckého ředitele a zakladatele mezinárodního divadelního souboru Farma v jeskyni Viliama Dočolomanského. Pražský komorní balet by se měl věnovat oslavám padesáti let své existence, jenže slavný soubor se potýká s vážnými finančními problémy a od 1. června pozastavuje kontinuální činnost.

Spisovatelka, cestovatelka a někdejší rozhlasová novinářka vypráví o tom, jak se ve dvaceti letech dostala do rozhlasu díky skvělé francouzštině. Popisuje, že se v životě často cítila jako bílá vrána a mluví také o svém poznání, že lidé jsou všude na světě stejní.

Už na JAMU ho zajímala herecká nuda nebo herecká úzkost. V Městských divadlech pražských hraje fenomenálního českého muzikanta v inscenaci Ježek a má taky hlavní roli v hudební revue Neboj bejby, to je jazz, kterou považuje za divadelní wellness. „Ježek měl velké limity svého těla, celý život s nimi bojoval,“ říká ve Vizitce. Kde nasával podněty k pojetí osobnosti Jaroslava Ježka? A jak ho ovlivnila rodná Ostrava? Ptá se Karolína Koubová.

Na vernisáži v AP galerii se nás sešlo hodně. Téměř všichni se známe – patříme do stejného prostředí, stejného společenství, sdílíme podobné hodnoty. S řadou lidí se vidíme po delší době, s vděčností se dozvídáme, co je u druhého nového, v krátkosti okomentujeme pohled na společenské dění. Je to příjemné a posilující.