Podcasts about Byla

Okolnosti rozsáhlého výpadku elektřiny ve velké části republiky se začínají vyšetřovat. Co o příčinách blackoutu víme už teď? Proč se rekonstrukce vedení, na němž došlo k pádu vodiče, odkládala deset let? Vladimír Kroc se ptal Michala Macenauera, odborníka na přenosové sítě a ředitele strategie poradenské společnosti EGÚ.

V dalším díle podcastového speciálu Buchty čtou umění aka umču se Ivana Veselková, Zuzana Fuksová a kunsthistorička a básnířka Marie Šťastná zabývaly vybranými umělkyněmi, ne celým výtvarným stylem - konkrétně barokní malířkou jménem Artemisia Gentileschi a jednou z rokokových portrétistek na dvoře Marie Antoinetty.Všechny díly podcastu Buchty můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

CELOU EPIZODU NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION „Romové by velmi rádi byli ve vysoké politice – volají po tom už řadu let. Jenže politické strany jim nedávají šanci, nedostávají volitelná místa,“ říká etnografka a ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Ve Studiu N mluví o stigmatu, které mají Romové „vepsané ve vzhledu“, o dětech, které propadávají systémem, i o tom, proč jí z populárního seriálu Most! „bylo na blití“. „Romové potřebují pomocnou ruku, ne posměch,“ říká. „Byla jsem naučená na pokřiky ‚cigánko‘. Dělalo mi to hrozně zle. Za svůj původ jsem se kvůli tomu dlouho styděla,“ říká historička, muzeoložka a etnografka Jana Horváthová. „Až na vysoké škole jsem díky vzdělání dostala štít proti těmto poznámkám. Dalo mi to sílu pomáhat. Mým snem vždycky bylo vytvářet most mezi Romy a Čechy.“ Zkušenost se studem, diskriminací a stereotypy se podle ní přenáší z generace na generaci. „Styděla jsem se já a stydí se i mé tři dcery, protože jim to kamarádi i spolužáci vrací. V téhle situaci nejsme ve stavu, kdy bychom si ze sebe mohli dělat legraci. Cítíme tlak, utrpení.“ Horváthová ve Studiu N kritizuje způsob, jakým je romské téma reprezentováno v kultuře. „Seriál Most! byl bezvadný, ale já se na to prostě nemohla dívat. Viděla jsem jeden díl a bylo mi s prominutím na blití. Proč si budeme dělat legraci z těch nejslabších? Ti přece potřebují naši ochranu.“ Romové podle ní čelí předsudkům nejen ve společnosti, ale i ve školách. „Učitel řekne: ‚Z toho nebude nic.‘ Koukají se na ně skrz prsty. Navíc nevědí, jak učit o našich životech.“ Výsledkem podle ní je, že se z řady Romů stávají absolventi zvláštních škol nebo školu opustí v páté třídě, protože to nezvládají. „Je to pořád menšina na okraji zájmu,“ tvrdí. „A stát nečiní důsledné kroky, aby byli Romové integrovaní. Myslím si, že se slovem inkluze jen koketujeme. Hlas romské elity není slyšet.“ Horváthová v rozhovoru upozorňuje na hlubší příčiny nerovnosti: „Mezi běžnými Romy může být úspěšný jen ten, kdo má buď výrazně, nadstandardně vysoké IQ, nebo ten, kdo má štěstí na pomoc Neromů. Ti ostatní jsou většinou obětí sociálního vyloučení.“ A stigma je podle ní viditelné: „Průšvih u Romů je, že je na nich stigma antropologicky vidět. Mají ho na sobě vepsané.“ Přes všechno úsilí cítí únavu: „Cítím vztek. Hrozně moc často. Některé věci se pořád nehnou, člověk je unavený a má pocit, že už za to nemá smysl bojovat.“ Ale vzdát to nechce. „Vzdělávání Romů pořád vnímám jako velký rest. Veřejnost o to příliš nejeví zájem, přitom je to win-win situace – pomohlo by to celé společnosti.“ V rozhovoru s Filipem Titlbachem mluví také o tom, proč se jí chtělo plakat, když sledovala, jak vstřícně jsme integrovali ukrajinské děti. Podívejte se na celou epizodu na herohero.co/studion

Reportér Tomáš Poláček stopem procestoval Afriku, Ameriku či Rusko.  Přežil zdrogované řidiče, vojenské kontroly, hrůzy v Kongu i malárii. Teď se vrátil z posledního stopu do japonské Osaky a říká: „Byla to má nejlepší cesta.“„Podle mě je to tím, že jsem zkušený stopař. Nedovolil jsem si ztrácet nervy a kazit si to. A i když jsem se občas do nějakých průšvihů dostal, tak jsem to hodil za hlavu. Když mě třeba někde zdržel nějaký indický byrokrat na čtyři nebo na pět dnů, tak jsem si prostě udělal výlet, který mi to vynahradil. Nakonec člověk zjistí, že ty průšvihy jsou většinou požehnáním, že se z toho stane něco pěkného,“ vypráví novinář časopisu Reportér Tomáš Poláček, který byl hostem posledního dílu podcastu Mediální cirkus.Poláček je svými stopařskými cestopisy známý už od roku 2008, kdy ještě coby reportér Mladé fronty DNES vyrazil stopem z Prahy na olympijské hry v Pekingu. Z cesty psal pravidelné reportáže do novin a čtenáři mohli on-line sledovat, jak mu ubíhá.V roce 2015 jel stopem kolem světa. Přes celé Rusko až do jeho nejvýchodnějšího cípu a odtud do Ameriky. Tu pak projel až do Ohňové země na samý jih.Nejdramatičtější chvíle zažil při další velké cestě o dva roky později v Africe. Zejména v chudém Kongu se potýkal s velmi špatnými podmínkami, téměř neexistujícími silnicemi a absolutně nedostatečnými hygienickými podmínkami.„Po cestě přes Afriku jsem musel jít za psychiatrem a třeba dva roky jsem užíval nějaké prášky, měl jsem něco jako posttraumatický syndrom. Ale zatím to vypadá, že by se mi to tentokrát mohlo vyhnout. Po téhle cestě jsem zatím psychiatra nevytáčel,“ říká Poláček a začíná neuvěřitelné vyprávění ze své poslední cesty do Japonska.„V Indii ve Varánásí (v kulturním a náboženském centru severní Indie, pozn. red.) bylo to první, co jsem udělal, když jsem v noci dorazil, že jsem šel na pohřební ghát, kde hoří mrtvoly. Byl jsem úplně špinavý z celodenního stopování, ale asi se umím chovat a měl jsem štěstí, a tak mě ti funebráci tak nějak přijali mezi sebe, takže jsem strávil noc přímo u těch mrtvol. Není tam smrad, jak by člověk očekával, spíš takový zvláštní chrámový, těžký vzduch, ale je tam šílené  vedro a ještě když fouká vítr, člověka to šlehá do obličeje. Je náročné tam být. Ale člověk musí jít vstříc výrazným zážitkům tohoto typu,“ vypráví a pokračuje:„Indie je specifická země. Pozná se to empiricky na tom, jak člověk fotí. Já měl normálně průměr takových 100 snímků za den a v Indii tak 500 až 1 000. Ta země je skutečně fotogenická, odehrávají se tam neustále věci mezi nebem a zemí. Spousta lidí je duchovně někde úplně jinde a vy to prostě vidíte. Ti lidé jsou jako v nějakém jiném vesmíru než my.“Nebál jsem se, že mě zbičují nebo pověsí, ale…Poláček své zážitky popisoval v časopisu Reportér každý týden a pravidelně dával hlášení kolegům do redakce o tom, kde zrovna je. Cestou do Japonska projel řadu zemí, kromě Indie vypráví asi největší zážitky z Ruska, Íránu a Pákistánu.„Írán nesmírně překvapí tím, jak je příjemný. Moderní. Obrovským šokem pro nováčky bude určitě to, že například mladé ženy už velmi často, zvlášť ve městech, nenosí šátky. Mě vzala holka, která měla piercing a kšiltovku přímo do auta. To by se v Pákistánu nebo nějaké jiné sunnitské zemi stalo sotva. Je tam nesmírná pohostinnost. Ovšem je potřeba říct, že ta obrovská pohostinnost začíná už v Rusku,“ útržkovitě chrlí zážitky cestovatel.Poláčkovy cestopisy nejsou popisy klidných a učesaných výletů, ale nevšedních a často trochu šílených zážitků. Ty někdy podvědomě a někdy úplně cíleně vyhledává. Jak sám říká, aby měl o čem psát a vyprávět.„Ke konci cesty přes Írán jsem se dostal do provincie Balúčistán na jihovýchodě. Ta je přece jenom už jiná, chlapi tam chodí v těch nočních košilích, všichni hulí opium, a je to taková chudší oblast. Vlastně bych doporučoval seniorům i teenagerům, aby tam jeli, pokud zrovna není nějaká vyhrocená politická situace, jako je teď,“ líčí Poláček a pokračuje: „Já jsem se tam ocitl na půl hodiny na zemi hlavou normálně v silnici. Kamínky jsem měl zadřené do obličeje, ležel na mě nějaký Réza, nějaký můj řidič, který si usmyslel, že jsem izraelský špion a volal policii. A ta půl hodiny nepřijížděla. Mně celou tu dobu běželo v hlavě, že je to průšvih. Nebál jsem se asi, že mě zbičují nebo pověsí. Ale bál jsem se, že mě třeba vyhostí nebo na chvíli zavřou, protože jsem samozřejmě všem lhal a do všech víz jsem napsal, že jsem turista a ne novinář. A oni by docela snadno, kdyby chtěli, zjistili, že jsem novinář.“Milým stopařským překvapením pro Poláčka bylo samotné Japonsko.„Prvních třeba 40 až 50 minut mi nikdo nezastavil a těch aut přitom projela spousta. Nehroutím se z toho, spíš mně to při připadalo jako zajímavý úkaz, protože předtím jsem dva měsíce nikde nečekal déle než třeba 10 minut . Pak ale zastavila paní se synem. Tak to je první zajímavá věc zajímavá, že zastaví paní. Pak se zeptala, jestli nechci nejdřív na  návštěvu, že uvaří nějaké kari a jestli nechci přespat, že manžel přijde z práce, přinese saké, přinese nějaká pivka. To jsem vůbec nečekal, že se mi v Japonsku stane.“„Bylo to z mého pohledu stopaře úžasné, ti lidé třeba ze třetiny jeli na opačnou stranu a když mě viděli, tak se otočili pro mě a řekli mi: ‚Sice jedeme na opačnou stranu, ale chceme tě svézt třeba aspoň 30 kilometrů. Tak tě hodíme přes jedno město dál, abychom ti pomohli.‘ A takhle to bylo celé Japonsko, taková jízda zadarmo. Takže pokud někdo třeba váhá, jestli stopovat po Japonsku, musím říct, že určitě bez problémů. A to se týká fakt celé Asie,“ dodává novinář.Proč bylo jeho nehorším zážitkem v životě stopování v Kongu? Co mu říkal Bůh, když na něj promuvil v Maroku? A jaké to je, když vás na stopu veze opilý ruský řidič s velkým Zetkem na autě?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Barbora a Radko Gudasovi vychovávají své děti bez mobilů. „Pravda je, že nejsou vždycky nadšení. Nejstarší Týnka šla teď do české školy a jako jediná nemá mobil. Byla z toho trochu rozhozená. Ale vysvětlili jsme jí to a myslím, že to pochopila,“ vypráví hokejový obránce z americké NHL. „V USA je normální, že dítě ve čtvrté třídě nemá telefon,“ shodují se oba manželé v Blízkých setkáních Michaely Maurerové.Všechny díly podcastu Blízká setkání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Skladatel, zpěvák a vedoucí Hradišťanu Jiří Pavlica je také hudebním patronem Dnů lidí dobré vůle, jehož 26. ročník se koná 4.–5. července. „Večerům je dána symbolika být otevřený všem lidem dobré vůle, kteří na Velehrad přicházejí. A když to prodloužím do hudební řeči, tak být otevřený všem hudebním žánrům a všem slušným lidem, kteří chtějí na koncertu vystoupit,“ popisuje Jiří Pavlica. Kdo na Velehradě vystoupí?Všechny díly podcastu Host Lucie Výborné můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Otce dospělých synů jsem ještě nehrál. Potřeboval jsem vnitřně zestárnout a vousy mi pomohly,“ prozrazuje herec v Blízkých setkáních. „Byla to změna. Není to detektivka a stylem mi to připomnělo Dobrou vodu, ve které hrál bráška,“ vysvětluje dál, proč roli přijal. „Moje starší dcera Anička se věnuje koním odmalička. Takže i když prázdniny patří rodině, přála si, abych točil.“ Za jakého otce se on sám považuje v soukromí? A co mu přinesla role v seriálu Kouzlo derby?Všechny díly podcastu Blízká setkání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dělám to i pro vás – pro ty hatery, abyste mohli dál svobodně pičovat,“ říká herečka, moderátorka a stand-up komička Iva Pazderková o tom, proč se rozhodla moderovat setkání premiéra Petra Fialy s občany. Od začátku věděla, že to nebude snadné, ale míra agrese, kterou si tím přivodila, ji zaskočila. „Čekala jsem obrovskou míru nenávisti, ale je to třeba dvakrát horší,“ přiznává, ale dodává, že svého rozhodnutí nelituje, protože současnému předsedovi vlády věří a dělá to, čemu věří. „Stojím si za tím, že má smysl zůstávat v Evropské unii, je potřeba pomáhat Ukrajině a poslat Rusáka někam,“ vysvětluje herečka své motivace. Pazderková mluví o tom, že není naivní a nemá pocit, že by dělala „propagandu“, a proč je naopak pyšná na to, že je „spojenec slušného chování“. Jenže osobní přesvědčení a veřejné angažmá mají svou cenu – přichází výhrůžky za hranou zákona a také kritika, že si jako žena a herečka dovolila mluvit. „To je považované za hodně velkou drzost,“ říká s nadsázkou. Moderátorka, která otevřeně mluví také o svém duševním zdraví, tvrdí, že se i přes všechen aktuální tlak už dlouhou dobu cítí dobře. Přestože je její povolání někdy časově nekompromisní, naučila se už říkat ne a šťastná je i v osobním životě. Velkou změnu podle ní přineslo i to, jak se proměnilo její vnímání mateřství. „Zjistila jsem, že děti nechci. Chtěla jsem je, protože se říkalo, že je to jediné štěstí,“ říká Pazderková k tomu, že se jednoho dne probudila a jednoduše jí spadl kámen ze srdce, že děti nemá. Zpětně si uvědomuje, že rodinu chtěla ve chvíli, kdy byla paradoxně nejméně šťastná, a mluví také o vině, kterou dlouho cítila. Dnes je ale šťastně bezdětná a je navíc „profesionální“ tetou. Zásadní proměnou podle Ivy Pazderkové prošel i její pohled na humor – obzvlášť ten, který sama léta dělala. „Ten můj byl často postavený na tom, že blbá blondýna si myslí, že je lepší než ostatní,“ říká. Dnes si ale uvědomuje, že některé stereotypy, které jsou kolem nás, mohou ubližovat. „Byla jsem vychovaná v tom, že si děláme legraci z lidí, kteří jsou celý život terčem těch fórečků – třeba z Romů nebo gayů. Dneska mi to přijde necitlivé,“ dodává a přiznává, že i jí změnit přístup chvíli trvalo. Jak se proměnil její vztah k víře a proč ji „blbá blondýna“ pořád tak baví? Proč se jí dotklo, že je vnímána jako „madam Genocida“ kvůli výroku k protestujícím za Gazu, který byl podle ní vytržen z kontextu? A co znamená, když „má někdo jehličnan“? I to se dozvíte v rozhovoru.

Divadelní, filmový i seriálový herec Robert Mikluš, který proslul rolí strážmistra Topinky, se narodil v Ostravě, odkud se později na studia přestěhoval do Brna. Jednou z jeho domovských divadelních scén byla i Husa na provázku. „Potkal jsem tam lidi, kteří formovali moje divadelní i lidské myšlení. Byla to úžasná setkání,“ vzpomíná. Jeho nejnovější rolí je Othello v Letních shakespearovských slavnostech.Všechny díly podcastu Host Lucie Výborné můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Divadelní, filmový i seriálový herec Robert Mikluš, který proslul rolí strážmistra Topinky, se narodil v Ostravě, odkud se později na studia přestěhoval do Brna. Jednou z jeho domovských divadelních scén byla i Husa na provázku. „Potkal jsem tam lidi, kteří formovali moje divadelní i lidské myšlení. Byla to úžasná setkání,“ vzpomíná. Jeho nejnovější rolí je Othello v Letních shakespearovských slavnostech.

Hollywood přišel za desítky let Karlovým Varům na chuť, a to hlavně díky mezinárodnímu filmovému festivalu, který funguje jako pohodová verze červeného koberce, přitom se vším všudy. I proto sem někteří spokojení festivaloví hosté rádi přijíždějí opakovaně.

„Hlavním znakem panelových domů je lehkost, výška a vkusný interiér. Nechybí výtvarné prvky,“ lákala reklama na bydlení v budovách z prefabrikovaných betonových dílů. V panelácích v roce sametové revoluce bydlely více než 3 miliony obyvatel Československa. Nejstarší panelové domy u nás se stavěly v Baťově Zlíně a první pražský panelák stojí ve čtvrti Ďáblice. Má tři patra, ve kterých se nachází 12 bytů 3+1. Svých nájemníků se dočkal 1. července roku 1955.

Vladislav Polášek před 17 lety začínal ve společnosti Karel Kaňák jako manažer projektu, dnes je CEO celé skupiny firem Kaňák Group, největšího výrobce výsekových nástrojů v Evropě. Pod jeho dlouholetým vedením firma vzkvétala a samozřejmě také narážela na nejrůznější překážky. Jak ustát růst firmy? Jaké to je zakládat zahraničních pobočky a proč to v některých zemích je mnohem těžší než u nás? Jak si udržet nadhled i po tolika letech ve firmě? Proč šéf nemůže být zároveň vizionář i výkonný vedoucí? A jakou roli v tom celém hraje HR? O tom si s ním povídala Barbora Hartmannová. OCENĚNÍ: EP Firemní podcast roku 2024 – 2. místo v kategorii Dlouhodobý přínos. Chcete mít nábor a práci se zaměstnanci „zmáknutou“ podobně jako u Kaňáků? Pak vás budou zajímat klíčové semináře o budování týmů od Performie. Tipy z oblasti budování skvělého a úspěšného týmu od Performie každé 2 týdny do vašeho e-mailu: https://www.performia.cz/tipy-a-triky 

Hollywood přišel za desítky let Karlovým Varům na chuť, a to hlavně díky mezinárodnímu filmovému festivalu, který funguje jako pohodová verze červeného koberce, přitom se vším všudy. I proto sem někteří spokojení festivaloví hosté rádi přijíždějí opakovaně.Všechny díly podcastu Seriál Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Hlavním znakem panelových domů je lehkost, výška a vkusný interiér. Nechybí výtvarné prvky,“ lákala reklama na bydlení v budovách z prefabrikovaných betonových dílů. V panelácích v roce sametové revoluce bydlely více než 3 miliony obyvatel Československa. Nejstarší panelové domy u nás se stavěly v Baťově Zlíně a první pražský panelák stojí ve čtvrti Ďáblice. Má tři patra, ve kterých se nachází 12 bytů 3+1. Svých nájemníků se dočkal 1. července roku 1955.Všechny díly podcastu Příběhy z kalendáře můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Režisérka Jasmina Blaževič je podepsána pod celou řadou dokumentů, natočila také pohádku Řád saténových mašlí, seriál Mozaika a mnoho reklam. V pořadu Až na dřeň mluvila nejen o tvorbě, ale také o válce v někdejší Jugoslávii a o své mamince, která po tragické nehodě skončila na dlouhé roky v kómatu.

Režisérka Jasmina Blaževič je podepsána pod celou řadou dokumentů, natočila také pohádku Řád saténových mašlí, seriál Mozaika a mnoho reklam. V pořadu Až na dřeň mluvila nejen o tvorbě, ale také o válce v někdejší Jugoslávii a o své mamince, která po tragické nehodě skončila na dlouhé roky v kómatu.

Už od středověku se lidé vydávají na poutě, aby se více spojili sami se sebou i s tím, co je přesahuje. V dnešní době pouť není jen duchovní a tělesný zážitek, ale často i významný životní předěl, jak popisují poutníci do Santiaga de Comspostela. Ročně se jich tam vydají tisíce. Byla mezi nimi i Markéta Nekolová, autorka knihy Běž, řekla cesta, kde představuje devět poutí rozmanitých lidí – různých věkových kategorií, profesí i motivací.

Veď mě dál, cesto má, byste si mohli zpívat na americké US Route 66. Otcem této vozovky je podnikatel Cyrus Avery. Na jeho popud se v roce 1921 začalo uvažovat o stavbě dopravní tepny, která měla přitáhnout pracovní sílu na západ země. Podle Averyho přání měla nést číslo 60. Stejné pojmenování však chtěli stavitelé pro silnice v jiných částech USA. Nakonec Avery navrhl 66. 27. června 1985 však byla nahrazena soustavou nových dálnic a vyřazena z Amerického dálničního systému.

Veď mě dál, cesto má, byste si mohli zpívat na americké US Route 66. Otcem této vozovky je podnikatel Cyrus Avery. Na jeho popud se v roce 1921 začalo uvažovat o stavbě dopravní tepny, která měla přitáhnout pracovní sílu na západ země. Podle Averyho přání měla nést číslo 60. Stejné pojmenování však chtěli stavitelé pro silnice v jiných částech USA. Nakonec Avery navrhl 66. 27. června 1985 však byla nahrazena soustavou nových dálnic a vyřazena z Amerického dálničního systému.Všechny díly podcastu Příběhy z kalendáře můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Posedlost není nutná jen pro malování, ale pro všechny umělecké obory. Bez posedlosti to dělat nejde,“ říká malířka, ilustrátorka a sochařka Erika Bornová. „Musí tam být totální zapálení a vášeň. Když jsem někdy před devíti lety měla ve ,Špálovce‘, tedy v Galerii Václava Špály, první výstavu, i proto se jmenovala Posedlost. Byla i o uměleckých kolegyních, které už zemřely,“ dodává v pořadu Hovory.Všechny díly podcastu Hovory můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Fotografujeme momenty, které jsou pro nás důležité, které se nám líbí, kde se cítíme být šťastní a chceme si to zaznamenat a uchovat. Vnímám to nejen, když porovnávám negativy z roku 1900 a z roku 1980, ale vnímám to i na tom, když fotím,“ říká Martin Wágner, který momentky z časů minulých shromažďuje pod jménem Negativy z popelnice. Jak přišel k ukrytému archivu negativů, které tvoří základ nové výstavy o zmizelém světě? A jak se akt fotografie během sta let proměnil?Všechny díly podcastu Host Lucie Výborné můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Se Sašou Uhlovou o její nové reportážní knize a vztahu české společnosti k ukrajinským běžencům. Kde se bere nenávist vůči uprchlíkům a jak s ní pracovat? Podpořte vznik nových dílů: https://www.darujme.cz/projekt/1205779

Na kontě má desítky knih. Žádné sci-fi, žádná detektivka – ale život sám. Marie Formáčková je autorka, která umí poslouchat. A díky tomu mohla vyprávět příběhy Heleny Růžičkové, Ljuby Skořepové, Zity Kabátové i Josefa Dvořáka.

Na kontě má desítky knih. Žádné sci-fi, žádná detektivka – ale život sám. Marie Formáčková je autorka, která umí poslouchat. A díky tomu mohla vyprávět příběhy Heleny Růžičkové, Ljuby Skořepové, Zity Kabátové i Josefa Dvořáka.

Na kontě má desítky knih. Žádné sci-fi, žádná detektivka – ale život sám. Marie Formáčková je autorka, která umí poslouchat. A díky tomu mohla vyprávět příběhy Heleny Růžičkové, Ljuby Skořepové, Zity Kabátové i Josefa Dvořáka.

Na kontě má desítky knih. Žádné sci-fi, žádná detektivka – ale život sám. Marie Formáčková je autorka, která umí poslouchat. A díky tomu mohla vyprávět příběhy Heleny Růžičkové, Ljuby Skořepové, Zity Kabátové i Josefa Dvořáka.

Na kontě má desítky knih. Žádné sci-fi, žádná detektivka – ale život sám. Marie Formáčková je autorka, která umí poslouchat. A díky tomu mohla vyprávět příběhy Heleny Růžičkové, Ljuby Skořepové, Zity Kabátové i Josefa Dvořáka.

Na kontě má desítky knih. Žádné sci-fi, žádná detektivka – ale život sám. Marie Formáčková je autorka, která umí poslouchat. A díky tomu mohla vyprávět příběhy Heleny Růžičkové, Ljuby Skořepové, Zity Kabátové i Josefa Dvořáka.

Životopis by se mu dal shrnout do jednoho slova: hokej. Jiří Šlégr ho žil na ledě, pak na lavičce, a dnes v roli generálního manažera národního týmu. Když ho vidíte mluvit o hře, kterou hrál i miloval, je to jako byste poslouchali kapitána, který stále velí, jen už nedrží hokejku.

Životopis by se mu dal shrnout do jednoho slova: hokej. Jiří Šlégr ho žil na ledě, pak na lavičce, a dnes v roli generálního manažera národního týmu. Když ho vidíte mluvit o hře, kterou hrál i miloval, je to jako byste poslouchali kapitána, který stále velí, jen už nedrží hokejku.

Životopis by se mu dal shrnout do jednoho slova: hokej. Jiří Šlégr ho žil na ledě, pak na lavičce, a dnes v roli generálního manažera národního týmu. Když ho vidíte mluvit o hře, kterou hrál i miloval, je to jako byste poslouchali kapitána, který stále velí, jen už nedrží hokejku.

Životopis by se mu dal shrnout do jednoho slova: hokej. Jiří Šlégr ho žil na ledě, pak na lavičce, a dnes v roli generálního manažera národního týmu. Když ho vidíte mluvit o hře, kterou hrál i miloval, je to jako byste poslouchali kapitána, který stále velí, jen už nedrží hokejku.

Životopis by se mu dal shrnout do jednoho slova: hokej. Jiří Šlégr ho žil na ledě, pak na lavičce, a dnes v roli generálního manažera národního týmu. Když ho vidíte mluvit o hře, kterou hrál i miloval, je to jako byste poslouchali kapitána, který stále velí, jen už nedrží hokejku.

Životopis by se mu dal shrnout do jednoho slova: hokej. Jiří Šlégr ho žil na ledě, pak na lavičce, a dnes v roli generálního manažera národního týmu. Když ho vidíte mluvit o hře, kterou hrál i miloval, je to jako byste poslouchali kapitána, který stále velí, jen už nedrží hokejku.

Má sociologie něco společného s kriminalistikou? Kdo vlastně jsou senioři? A opravdu všichni si uvědomují svoje stárnutí? Byla dlouhověkost vždy spojena s byznysem? Co je aktivní stáří? Ovlivňují média stereotypy o starších lidech? Jak pestrá je podoba dnešního prarodičovství? Zažívá určitou formu osamělosti každý z nás? Proč jsou již padesátileté ženy pro naši společnost tzv. neviditelné? Jak si Lucie Vidovičová představuje svoje vlastní stáří?Všechny díly podcastu Jak to vidí... můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Má sociologie něco společného s kriminalistikou? Kdo vlastně jsou senioři? A opravdu všichni si uvědomují svoje stárnutí? Byla dlouhověkost vždy spojena s byznysem? Co je aktivní stáří? Ovlivňují média stereotypy o starších lidech? Jak pestrá je podoba dnešního prarodičovství? Zažívá určitou formu osamělosti každý z nás? Proč jsou již padesátileté ženy pro naši společnost tzv. neviditelné? Jak si Lucie Vidovičová představuje svoje vlastní stáří?

Totalitní režimy 20. století, nacismus i komunismus, by se mohly dostat na stejnou úroveň, co se týče trestů za jejich podporu a propagaci. „Byla velká chyba generace našich otců v devadesátých letech, že se s komunistickým režimem nedokázali vypořádat,“ upozorňuje v pořadu Pro a proti navrhovatel změny Šimon Heller (KDU-ČSL). „Snaha nás umlčet bude větší a větší,“ nesouhlasí s návrhem mluvčí KSČM a kandidát Stačilo! do sněmovních voleb Roman Roun.Všechny díly podcastu Pro a proti můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Těžba dřeva v Olomouckém kraji už šestým rokem klesá. Vyplývá to z dat Českého statistického úřadu. V roce 2024 už byla nižší než před kůrovcovou kalamitou. Tedy jen třetina množství dřeva než v rekordním roce 2018.

Jeden z nejzajímavějších výhledů na oblast středního Povltaví, Českou Sibiř, Brdy a Šumavu nabízí rozhledna Kuníček. Nachází se ve stejnojmenné osadě nedaleko Petrovic na Sedlčansku ve Středočeském kraji. Byla otevřena v roce 2003 na kopci Hodětín, jehož vrchol leží v nadmořské výšce 572 metrů. Samotná rozhledna ale stojí na svahu těsně pod jeho nejvyšším bodem. Při výstupu se tak musíte dostat až na nejvyšší vyhlídkovou plošinu, která vrchol Hodětína převyšuje.

Jeden z nejzajímavějších výhledů na oblast středního Povltaví, Českou Sibiř, Brdy a Šumavu nabízí rozhledna Kuníček. Nachází se ve stejnojmenné osadě nedaleko Petrovic na Sedlčansku ve Středočeském kraji. Byla otevřena v roce 2003 na kopci Hodětín, jehož vrchol leží v nadmořské výšce 572 metrů. Samotná rozhledna ale stojí na svahu těsně pod jeho nejvyšším bodem. Při výstupu se tak musíte dostat až na nejvyšší vyhlídkovou plošinu, která vrchol Hodětína převyšuje.

Na začátku června vyplula z italské Katánie loď Madleen, se kterou se dvanáctičlenná posádka, včetně třeba švédské aktivistky Grety Thunberg nebo francouzské europoslankyně Rimy Hasan, snažila dostat do Pásma Gazy. Cílem bylo nejen dostat do oblasti humanitární pomoc, ale především upozornit na katastrofální situaci. Izraelský ministr obrany Jisrael Kac však armádě nařídil, aby loď zastavila a přesměrovala ji do izraelského přístavu Ašdod. Izraelská diplomacie navíc na síti X uvedla: „'Selfie jachta' s 'celebritami' bezpečně směřuje k břehům Izraele. Předpokládá se, že se pasažéři vrátí do svých zemí. Dostali sendviče a vodu. Show skončila," dodalo ministerstvo. Má ale Izrael právo blokovat aktivisty i z pohledu mezinárodního práva? Byla vůbec šance, že by se loď Madleen do Pásma Gazy dostala? A co je vlastně Koalice flotily svobody, která výpravu zorganizovala, za hnutí? I o tom mluví ve zpravodajském podcastu Výtah Respektu Dominika Perlínová.

Otáčivé hlediště v Českém Krumlově přivítalo první diváky 9. června 1958. S nápadem přišli divadelní scénograf lotyšského původu Joan Brehms a tehdejší ředitel Jihočeského divadla režisér Otto Haas. Jejich první točna byla dřevěná a vešlo se na ni jen 60 diváků. Její otáčení navíc musela zajišťovat lidská síla. Experiment měl úspěch, a proto o rok později vyrostla na stejném místě točna větší, pro 400 diváků a otevřelo se tak první stálé otáčivé divadlo v Evropě.

Sněmovna se ve čtvrtek ráno sešla na mimořádné schůzi týkající se bitcoinové kauzy ministerstva spravedlnosti, kvůli které podal Pavel Blažek z ODS demisi, přestože opakuje, že se trestné činnosti nedopustil. Během celého dne se u řečnického pultu střídali vládní poslanci, kteří zdůrazňovali, že jde o pochybení jednotlivce, s opozicí, podle které jde o selhání celé vlády. Hnutí ANO a SPD například požadují demisi celého kabinetu. Jeho šéf podle Marka Švehly sice jasně pochybil, na konec vlády to ale podle něj, zvlášť čtyři měsíce před sněmovními volbami, není: „Je to odpovědnost toho jednoho ministra. Ta událost nezakládá důvod, aby odešla celá vláda. Jiná věc je, jaký to bude mít efekt na volby, nepochybuju, že velký. Chybu tady ale udělalo víc lidí, včetně ministra financí, který se měl o celou věc mnohem víc zajímat. A odhadnout to měl i Fiala, který měl líp odhadnout svoji reakci, ta byla chybná," říká ve Výtahu Respektu. Co zaznívalo na mimořádném jednání dolní komory? Jak se od začátku předseda vlády ke kauze staví? A mohla by se koalice Spolu do voleb ještě očistit, nebo tím jasně nahrává opozičnímu hnutí ANO?

Řada známých osobností se na sociálních sítích běžně setkává s návrhy a sexistickými komentáři. „Byla jsem těhotná a zveřejnila jsem fotku z předporodního rituálu, kde jsem byla v podprsence, a někdo mi napsal, že mám fakt dobrý k*zy,“ sděluje zpěvačka Berenika Kohoutová. Čtvrtý díl Zobrazeno o celebritách, jejich zranitelnosti a nevhodných zprávách, kterým musí čelit. Poslechněte si zkušenosti těch, co jsou vidět.

Tak to máme jednoho spoutaného člověka, a nad ním dalšího, kterému ten spoutaný kdysi hodně ublížil. Naskytla se příležitost k pomstě, tudíž ji ten ubližovaný chytil za pačesy. Každý se jistě někdy dostal do podobné situace, ale asi se mu to nerozjelo pod rukama tak, jako hrdinovi a dalším postavám v íránském filmu Byla to jen nehoda.

„První republika byla plná rozporuplných skandálů, špinavé politiky a zlých a dobrých lidí jako dnes. Pro mě je to vždycky zážitek sejít se nad tímto tématem a něco se dozvědět,“ popisuje herečka v Blízkých setkáních, co ji baví na práci na dokusérii Dvojky Toulky první republikou. Co ji na počátku 20. století baví nejvíc? Má ráda svůj hlas? A proč odešla z Národního divadla? Poslechněte si celý rozhovor.Všechny díly podcastu Blízká setkání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Skoro tříkilová Lucie se objevila v babyboxu v Ústí nad Orlicí v létě 2009. Byla zabalená v ručníku a měla u sebe ještě placentu. Novou rodinu našla velmi brzy. Adoptovala si ji Eva s manželem, kteří čekali na osvojení pět let. Jak zaznívá v seriálu Radiožurnálu Příběhy babyboxu II, Lucka je dnes 15letá středoškolačka s talentem na cizí jazyky.

Spolupráce se Zuzanou pro něj byla klíčová. „Našla si mě na konzervatoři. Učil jsem se na maturitu, když mi volala, jestli nechci hrát v její kapele. Byl to splněný sen.“ Co prozradil o své knize Hudbu vidím barevně a kdo ji bude křtít? Jaká byla cesta romského hudebníka k romské hudbě? Má vlastní kapelu? Co prozradil o spolupráci s Janou Kirschner? Uměl romsky, nebo se teprve musel učit?Všechny díly podcastu Blízká setkání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.