Podcasts about Byla

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj stáhl svou kontroverzní novelu, která se týkala dohledu nad národním protikorupčním úřadem (NABU) a speciální protikorupční prokuraturou, a předložil nový zákon. „Škoda, že nepočkal s podpisem toho předešlého zákona,“ říká v pořadu Pro a proti ukrajinistka Lenka Víchová. „Byla to pohotová, rychlá reakce, ovšem v kategorii z nouze ctnost,“ dodává vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný.Všechny díly podcastu Pro a proti můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Vodí nás Eva Decroix (ODS) za nos? Zpráva, že koordinátor vyšetřování bitcoinové kauzy v resortu spravedlnosti David Uhlíř končí, tomu bohužel nasvědčuje. Byla to přece nová ministryně, která si zbytečnou funkci vymyslela. Původně se o emeritním ústavním soudci a uznávaném advokátovi hovořilo právě jako o koordinátorovi.Všechny díly podcastu Názory a argumenty můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Celý díl najdete na našem HeroHero a Patreonu.Každý si vybaví, když Markéta Pekarová Adamová na začátku energetické krize burcovala, že máme ztlumit topení a vzít si svetr navíc. Schytala za to bídu, výrok působil elitářsky, školometsky. Markéta ho dodnes vnímá jako racionální až thatcherovský. Jak funguje stát, který je rozdělen do dvou nesmiřitelných voličských bloků? Je to důvod, proč se rozhodla nepokračovat v politice?O rodině i variantě budoucí kariéry jsme se bavili přes 2 hodiny, dozvíte se, proč MPA nešla do vlády, co si myslí o BTC kauze Pavla Blažka, proč se nepodařila řada vládních reforem, či jaké změny chtěla udělat ve vládě. Spolupracuje se lépe s Alenou Schillerovou nebo Jaroslavem Faltýnkem?Partnerem podcastu je advokátní kancelář ROWAN LEGAL, provozovatel zdravotnických zařízení PENTA HOSPITALS.

Herečka z fotbalové rodiny Petra Nesvačilová: Ač mě ten sport nudil, pořád se mi vrací do životaV Praze bydlí přímo vedle stadionu na Letné. Ve filmu Kouzlo derby hraje vášnivou fanynku Sparty a občas vystupuje ve fotbalovém pořadu Tiki-Taka. Na jednu stranu to dává smysl, protože její otec Petr Nesvačil býval v osmdesátých letech úspěšným ligovým fotbalistou. Rodina fotbalem žila, ovšem s jednou výjimkou: malou Petrou Nesvačilovou.„Bylo toho mnohem víc,“ vzpomíná dnes v dalším díle podcastu Host Reportéra. „Dědeček dělal celý život správcem fotbalového hřiště v Táboře, tam jsem vlastně vyrostla a všechny znala. Nebylo to špatné, občas jsme si mohli brát z tamního velkého mrazáku nanuky, ale samotný fotbal mě nudil. Prostě jsem čekala, až to chlapi nějak dokopou do sítě a půjdeme zas domů.“I tam se o fotbale samozřejmě často mluvilo, pro rodinu tou dobou znamenal živobytí. „Sice jsem se ocitala mimo diskuzi, ale vůbec mi to nevadilo,“ směje se Petra v podcastu. „Byla jsem ráda, že mám klid a můžu se přenést do vlastního světa.“Po převratu ještě dokončoval Jiří Nesvačil kariéru v nižších rakouských soutěžích, což pro dceru znamenalo poznávání kapitalismu a jeho tehdejšího bohatství. „Vzpomínám, jak mi tam všechno připadalo krásné, a občas jsem si mohla koupit třeba úžasnou zmrzlinu ve tvaru sýra nebo časopisy o barbínách. Jako pětiletá jsem ale zároveň uměla jedinou větu, která se hodila, kdykoli se někdo místní na něco zeptal: Ich schaue nur. Já se jen dívám.“Fotbalu dodnes nijak zvlášť nerozumí, ale neopovrhuje jím. „Tátovi jsem dala nedávno k narozeninám vstupenky na Arsenal proti West Hamu, jeli s mým mužem a vrátili se nadšení.“Každodenní život vedle sparťanského stadionu pro ni má minusy i plusy. Vadí jí silné reflektory při večerních zápasech a ještě víc některé trapné pokřiky, obzvlášť jeden antisemitský, namířený vůči Slavii. „Ten mě tak rozčiloval, že jsem dokonce začala studovat archivní materiály a z nich jsem překvapeně zjistila, že i Spartu zakládali Židé. Myslím, že by to její fanoušci měli vědět, třeba pak s tou debilitou navždy přestanou.“Příznivce Sparty i jejích soupeřů sleduje a poslouchá už léta přímo z balkonu. „Zvlášť poslední dva a půl roku, co máme malou Jamínku, bylo na to balkonové studium dost času. Někdy je to samozřejmě divoké, ale na druhou stranu mě občas až dojímají. Vidím cosi mezi náboženstvím a sektou, ta zapálená vášeň je vlastně krásná. Občas se zaměřím třeba na dědečka s babičkou, kteří jdou na fotbal ve sparťanských šálách, a mám před touhle věrnou oddaností respekt.“V podcastu nehovoří Petra Nesvačilová pouze o fotbale, ale například i o tom, proč za její současnou popularitu může mimo jiné smrt slavného dokumentaristy Karla Vachka. A ohlašuje novinku: „Na podzim mi vyjde druhá kniha. Zvláštní shoda náhod – o té první jsem před lety poprvé veřejně promluvila u vás v redakci Reportéra, a o té nové, která bude více pro děti, teď znovu na stejném místě.“

Rozbité chodníky v Pardubicích od června zdobí pestrobarevné mozaiky, které vyvolaly velmi kladné reakce kolemjdoucích i lidí na sociálních sítích. Jejich autorem je jednadvacetiletý student umění Matěj Krajíček. Chtěl tímto způsobem nejen přinést krásu do ulic, ale vyvolat také diskuzi o tom, co je vlastně umění.

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Málokdo v českém sportu zanechal tak výraznou stopu jako ona. Od jejího rekordu ve vrhu koulí uplynulo už 48 let a dosud ho nikdo nepřekonal. „Ani jsem si to neuvědomila. V Nehvizdech mi to připomněli nádhernou kyticí.“

Málokdo v českém sportu zanechal tak výraznou stopu jako ona. Od jejího rekordu ve vrhu koulí uplynulo už 48 let a dosud ho nikdo nepřekonal. „Ani jsem si to neuvědomila. V Nehvizdech mi to připomněli nádhernou kyticí.“

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Když chceme někomu poslat dopis, hodíme ho do odesílací poštovní schránky. První takové boxy se na poštovních úřadech u nás objevily roku 1817 na základě dekretu rakouské Dvorské komory.

Božská míra byla neblaze překročenaUběhlo to rychle. Před deseti lety se rozjela událost, které se vzápětí začalo říkat velká uprchlická krize. Od jara 2015 přicházely zprávy, že výrazně posílil uprchlický proud jak po tradiční cestě přes Balkán, tak přes Středozemní moře. Pořád šlo ale ještě o desetitisíce, tedy zvladatelná čísla. Během léta poskočila na statisíce a na přelomu srpna a září již stálo na hranicích především do evropského schengenského prostoru skoro milion uprchlíků, takže do konce roku jich jen do Německa přišlo jeden a půl milionu. Tehdy, bylo to 31. srpna, zazněl slavný výrok Angely Merkelové „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!), který dosud rezonuje a vyvolává zcela protichůdné reakce. Pro jedny je příkladem téměř heroického optimismu, aktivního humanistického přístupu, podle něhož by měl demokratický politik jednat. Pro druhé naopak projevem nezodpovědnosti, naivity, pýchy a přecenění sil, kdy je jasné, že náklady na toto „zvládnutí“ bude nést někdo jiný než ten, kdo ho tak lehkomyslně vysloví. Otázka je samozřejmě, jestli mohla tehdy paní Merkelová dělat něco jiného, jestli tedy byla (a dále jsou) jiná řešení, zda se prostě některé věci v dějinách stanou bez ohledu na to, jestli to někdo chce, nebo nechce zvládnout.Fakt je, že léto 2015 toho strašně moc změnilo. Myslím, že se tomu říká game changer. Ta změna se projevila na úrovni řekněme politické a civilizační (padly hranice, zachvěl se princip občanství, výrazně se začalo proměňovat etnické složení staré Evropy…). Ale i na rovině osobní. Mnoho lidí zjistilo, že jejich názory jsou odlišné od názorů jejich přátel, někteří zjistili, že jsou extremisté, i když si vlastně nemyslí nic zvláštního, jiní zase začali propadat pocitu, že jejich bližní jsou strašní, ať v tom, či onom směru. Někteří se začali bát, jiní se naopak začali těšit na „jinou Evropu“. Zvláštní přitom byla role médií, která možná tehdy zažívala svou poslední velkou chvíli. Brzy ji zcela převzaly sociální sítě, kde se nyní odehrává většina bouřlivých „diskusí“.Já jsem ovšem pozval kolegy z tehdy ještě „mocných“ klasických médií, kteří nepsali výkřiky na sociální sítě, nýbrž byli a jsou zvyklí události komentovat s jistou kompetencí, odstupem, v souvislostech, tedy jaksi postaru. A najednou byli hozeni před novou věc. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Zavražděn v Chorvatsku? Tělo zmizelého podnikatele se zatím nenašlo, ale hlavní podezřelý sedí už týdny ve vazbě. A znáte ho – je to „billboardový boss“ Anton Fischer, o kterém tým Vinohradské 12 už v minulosti natáčel. Skutečně se rozhodl zbavit svého obchodního partnera? Detaily zná Vojtěch Gavriněv z investigativní redakce Radiožurnálu. Ptá se Matěj Skalický.

Zavražděn v Chorvatsku? Tělo zmizelého podnikatele se zatím nenašlo, ale hlavní podezřelý sedí už týdny ve vazbě. A znáte ho – je to „billboardový boss“ Anton Fischer, o kterém tým Vinohradské 12 už v minulosti natáčel. Skutečně se rozhodl zbavit svého obchodního partnera? Detaily zná Vojtěch Gavriněv z investigativní redakce Radiožurnálu. Ptá se Matěj Skalický. Všechny díly podcastu Vinohradská 12 můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Prameny Vltavy patří mezi nejnavštěvovanější cíle v Národním parku Šumava. Návštěvníci sem láká především symbolický pramen naší národní řeky a také les, který je jedním z dochovaných šumavských pralesů. Turisticky atraktivní byly Prameny Vltavy už na konci 19. století. A před sto lety tu turisté postavili chatu, která zpočátku přinášela radost, ale následně lidské utrpení.

Odvážnější návštěvníci naučné stezky u rybníka Peklo v Kolíně si mohou výlet zpestřit cestou po zajištěné horolezecké stezce. Nově tam totiž funguje ferrata se dvěma různými trasami - pro začátečníky i pokročilé. Kromě sportovců ji budou využívat i záchranáři.

Prameny Vltavy patří mezi nejnavštěvovanější cíle v Národním parku Šumava. Návštěvníci sem láká především symbolický pramen naší národní řeky a také les, který je jedním z dochovaných šumavských pralesů. Turisticky atraktivní byly Prameny Vltavy už na konci 19. století. A před sto lety tu turisté postavili chatu, která zpočátku přinášela radost, ale následně lidské utrpení.

Jeden z nejvýraznějších polistopadových politiků Miroslav Kalousek sleduje volební kampaň poprvé v pozici glosátora. A pro chování nejsilnějších stran nemá příliš pochopení. Nejen hnutí ANO Andreje Babiše ale i koalice Spolu se podle něj bojí říkat lidem pravdu, že na všechno nebudou peníze a budou se muset některých benefitů vzdát. "V politice ubývá lídrů, kteří by chtěli něco změnit a přibývá "tabulkáčů", kteří si chtějí jen užívat benefitů," tvrdí. Kdo je podle něj v politice největší podvodník? Měly by demokratické strany uvažovat o koalici s Andrejem Babišem, aby nepustily k moci extremisty? A jak vážnou hrozbu pro demokratický systém představují extrémní formace SPD a Stačilo! nejen o tom s Miroslavem Kalouskem v podcastu Podpásovka debatují Ondřej Leinert a Petr Honzejk. Přijde řeč samozřejmě i na možnost, že by se letos pětašedesátiletý Kalousek vrátil do politiky. 

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Veřejný prostor není klub, ze kterého mohu někoho vyloučit,“ tvrdí filozof a publicista Václav Bělohradský, který varuje před tím, že svoboda slova se dnes neomezuje zákazem, ale neviditelnými normami. Mluví o pojmu „měkké ostrakizace“ a tvrdí, že právě ona je pro český kulturní rámec typická. „Potlačené ve společnosti je nebezpečnější než to vyslovené. To, co se bojíte vyslovit, se změní v symptom, v nemoc,“ komentuje filozof. Nesvoboda slova se podle něj dnes projevuje například hegemonními slovy, která přestáváme chápat jako politická – jako třeba „dobro“, „pravda“ nebo „krása“. Ostrakizace je podle něj i důvodem, proč se část veřejnosti pohoršovala nad tím, že kdysi vystoupil na sjezdu hnutí ANO. „Já zásadně publikuju bez honorářů. Dostal jsem pravda, jednu koblihu, kterou jsem tam skutečně sežral ke kafi. Byla docela dobrá,“ směje se Bělohradský. Vzpomíná i na emigraci v roce 1970 a své rozhodnutí odejít popisuje bez heroizace. „Ve mně není ten typ statečnosti, který ta země tehdy potřebovala. Ten typ hrdinství, který vyžaduje třeba i vězení, nebo i to, že musíte počítat, že se budete živit nějak tak z vděčnosti vůči těm, kteří vám dají práci a upadnete do zvláštního typu závislosti na pomoci druhých,“ přiznává a mluví o různých formách odvahy. V širších souvislostech se Bělohradský zamýšlí také nad úpadkem Západu. „Proč jsou všichni naši nepřátelé najednou? Jsou to miliardy lidí. To je nová situace, do které se Evropa dostala,“ říká k tomu, že jsme si dlouho mysleli, že se Evropa stane třetím pólem vůči Americe a Rusku. Upozorňuje také na to, že demokracie je systém, který je z principu nestabilní – protože umožňuje vznik i šíření ‚nebezpečných myšlenek‘. „Demokracie je ideokracie – vláda názorových většin. A nemůžu předem zaručit, že ty názory nebudou nebezpečné,“ vysvětluje publicista. Jak dnes vypadá mocenská struktura ukrytá v běžném jazyce? Co dnes znamená být „levičák“? A jaký nejabsurdnější argument slyšel, pokud jde o jeho vystoupení na sjezdu hnutí ANO? Poslechněte si celý rozhovor.

Nedávno zazářila v muzikálu Hello, Dolly! „Je to moje srdcovka. Byla jsem šťastná, když tahle nabídka přišla, ale podmínky nebyly úplně jednoduchý,“ říká známá herečka v pořadu Alex a host.

Okolnosti rozsáhlého výpadku elektřiny ve velké části republiky se začínají vyšetřovat. Co o příčinách blackoutu víme už teď? Proč se rekonstrukce vedení, na němž došlo k pádu vodiče, odkládala deset let? Vladimír Kroc se ptal Michala Macenauera, odborníka na přenosové sítě a ředitele strategie poradenské společnosti EGÚ.

V dalším díle podcastového speciálu Buchty čtou umění aka umču se Ivana Veselková, Zuzana Fuksová a kunsthistorička a básnířka Marie Šťastná zabývaly vybranými umělkyněmi, ne celým výtvarným stylem - konkrétně barokní malířkou jménem Artemisia Gentileschi a jednou z rokokových portrétistek na dvoře Marie Antoinetty.Všechny díly podcastu Buchty můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Okolnosti rozsáhlého výpadku elektřiny ve velké části republiky se začínají vyšetřovat. Co o příčinách blackoutu víme už teď? Proč se rekonstrukce vedení, na němž došlo k pádu vodiče, odkládala deset let? Vladimír Kroc se ptal Michala Macenauera, odborníka na přenosové sítě a ředitele strategie poradenské společnosti EGÚ.Všechny díly podcastu Dvacet minut Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

V dalším díle podcastového speciálu Buchty čtou umění aka umču se Ivana Veselková, Zuzana Fuksová a kunsthistorička a básnířka Marie Šťastná zabývaly vybranými umělkyněmi, ne celým výtvarným stylem - konkrétně barokní malířkou jménem Artemisia Gentileschi a jednou z rokokových portrétistek na dvoře Marie Antoinetty.

Češi Zdeněk „Háček“ Hák a Radoslav „Radar“ Groh dosáhli dalšího významného horolezeckého úspěchu. V pákistánském Karákóramu zvládli náročný prvovýstup novou cestou na impozantní šestitisícovku Hunza Peak.Všechny díly podcastu Casablanca můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Češi Zdeněk „Háček“ Hák a Radoslav „Radar“ Groh dosáhli dalšího významného horolezeckého úspěchu. V pákistánském Karákóramu zvládli náročný prvovýstup novou cestou na impozantní šestitisícovku Hunza Peak.

CELOU EPIZODU NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION „Romové by velmi rádi byli ve vysoké politice – volají po tom už řadu let. Jenže politické strany jim nedávají šanci, nedostávají volitelná místa,“ říká etnografka a ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Ve Studiu N mluví o stigmatu, které mají Romové „vepsané ve vzhledu“, o dětech, které propadávají systémem, i o tom, proč jí z populárního seriálu Most! „bylo na blití“. „Romové potřebují pomocnou ruku, ne posměch,“ říká. „Byla jsem naučená na pokřiky ‚cigánko‘. Dělalo mi to hrozně zle. Za svůj původ jsem se kvůli tomu dlouho styděla,“ říká historička, muzeoložka a etnografka Jana Horváthová. „Až na vysoké škole jsem díky vzdělání dostala štít proti těmto poznámkám. Dalo mi to sílu pomáhat. Mým snem vždycky bylo vytvářet most mezi Romy a Čechy.“ Zkušenost se studem, diskriminací a stereotypy se podle ní přenáší z generace na generaci. „Styděla jsem se já a stydí se i mé tři dcery, protože jim to kamarádi i spolužáci vrací. V téhle situaci nejsme ve stavu, kdy bychom si ze sebe mohli dělat legraci. Cítíme tlak, utrpení.“ Horváthová ve Studiu N kritizuje způsob, jakým je romské téma reprezentováno v kultuře. „Seriál Most! byl bezvadný, ale já se na to prostě nemohla dívat. Viděla jsem jeden díl a bylo mi s prominutím na blití. Proč si budeme dělat legraci z těch nejslabších? Ti přece potřebují naši ochranu.“ Romové podle ní čelí předsudkům nejen ve společnosti, ale i ve školách. „Učitel řekne: ‚Z toho nebude nic.‘ Koukají se na ně skrz prsty. Navíc nevědí, jak učit o našich životech.“ Výsledkem podle ní je, že se z řady Romů stávají absolventi zvláštních škol nebo školu opustí v páté třídě, protože to nezvládají. „Je to pořád menšina na okraji zájmu,“ tvrdí. „A stát nečiní důsledné kroky, aby byli Romové integrovaní. Myslím si, že se slovem inkluze jen koketujeme. Hlas romské elity není slyšet.“ Horváthová v rozhovoru upozorňuje na hlubší příčiny nerovnosti: „Mezi běžnými Romy může být úspěšný jen ten, kdo má buď výrazně, nadstandardně vysoké IQ, nebo ten, kdo má štěstí na pomoc Neromů. Ti ostatní jsou většinou obětí sociálního vyloučení.“ A stigma je podle ní viditelné: „Průšvih u Romů je, že je na nich stigma antropologicky vidět. Mají ho na sobě vepsané.“ Přes všechno úsilí cítí únavu: „Cítím vztek. Hrozně moc často. Některé věci se pořád nehnou, člověk je unavený a má pocit, že už za to nemá smysl bojovat.“ Ale vzdát to nechce. „Vzdělávání Romů pořád vnímám jako velký rest. Veřejnost o to příliš nejeví zájem, přitom je to win-win situace – pomohlo by to celé společnosti.“ V rozhovoru s Filipem Titlbachem mluví také o tom, proč se jí chtělo plakat, když sledovala, jak vstřícně jsme integrovali ukrajinské děti. Podívejte se na celou epizodu na herohero.co/studion

Barbora a Radko Gudasovi vychovávají své děti bez mobilů. „Pravda je, že nejsou vždycky nadšení. Nejstarší Týnka šla teď do české školy a jako jediná nemá mobil. Byla z toho trochu rozhozená. Ale vysvětlili jsme jí to a myslím, že to pochopila,“ vypráví hokejový obránce z americké NHL. „V USA je normální, že dítě ve čtvrté třídě nemá telefon,“ shodují se oba manželé v Blízkých setkáních Michaely Maurerové.Všechny díly podcastu Blízká setkání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Reportér Tomáš Poláček stopem procestoval Afriku, Ameriku či Rusko.  Přežil zdrogované řidiče, vojenské kontroly, hrůzy v Kongu i malárii. Teď se vrátil z posledního stopu do japonské Osaky a říká: „Byla to má nejlepší cesta.“„Podle mě je to tím, že jsem zkušený stopař. Nedovolil jsem si ztrácet nervy a kazit si to. A i když jsem se občas do nějakých průšvihů dostal, tak jsem to hodil za hlavu. Když mě třeba někde zdržel nějaký indický byrokrat na čtyři nebo na pět dnů, tak jsem si prostě udělal výlet, který mi to vynahradil. Nakonec člověk zjistí, že ty průšvihy jsou většinou požehnáním, že se z toho stane něco pěkného,“ vypráví novinář časopisu Reportér Tomáš Poláček, který byl hostem posledního dílu podcastu Mediální cirkus.Poláček je svými stopařskými cestopisy známý už od roku 2008, kdy ještě coby reportér Mladé fronty DNES vyrazil stopem z Prahy na olympijské hry v Pekingu. Z cesty psal pravidelné reportáže do novin a čtenáři mohli on-line sledovat, jak mu ubíhá.V roce 2015 jel stopem kolem světa. Přes celé Rusko až do jeho nejvýchodnějšího cípu a odtud do Ameriky. Tu pak projel až do Ohňové země na samý jih.Nejdramatičtější chvíle zažil při další velké cestě o dva roky později v Africe. Zejména v chudém Kongu se potýkal s velmi špatnými podmínkami, téměř neexistujícími silnicemi a absolutně nedostatečnými hygienickými podmínkami.„Po cestě přes Afriku jsem musel jít za psychiatrem a třeba dva roky jsem užíval nějaké prášky, měl jsem něco jako posttraumatický syndrom. Ale zatím to vypadá, že by se mi to tentokrát mohlo vyhnout. Po téhle cestě jsem zatím psychiatra nevytáčel,“ říká Poláček a začíná neuvěřitelné vyprávění ze své poslední cesty do Japonska.„V Indii ve Varánásí (v kulturním a náboženském centru severní Indie, pozn. red.) bylo to první, co jsem udělal, když jsem v noci dorazil, že jsem šel na pohřební ghát, kde hoří mrtvoly. Byl jsem úplně špinavý z celodenního stopování, ale asi se umím chovat a měl jsem štěstí, a tak mě ti funebráci tak nějak přijali mezi sebe, takže jsem strávil noc přímo u těch mrtvol. Není tam smrad, jak by člověk očekával, spíš takový zvláštní chrámový, těžký vzduch, ale je tam šílené  vedro a ještě když fouká vítr, člověka to šlehá do obličeje. Je náročné tam být. Ale člověk musí jít vstříc výrazným zážitkům tohoto typu,“ vypráví a pokračuje:„Indie je specifická země. Pozná se to empiricky na tom, jak člověk fotí. Já měl normálně průměr takových 100 snímků za den a v Indii tak 500 až 1 000. Ta země je skutečně fotogenická, odehrávají se tam neustále věci mezi nebem a zemí. Spousta lidí je duchovně někde úplně jinde a vy to prostě vidíte. Ti lidé jsou jako v nějakém jiném vesmíru než my.“Nebál jsem se, že mě zbičují nebo pověsí, ale…Poláček své zážitky popisoval v časopisu Reportér každý týden a pravidelně dával hlášení kolegům do redakce o tom, kde zrovna je. Cestou do Japonska projel řadu zemí, kromě Indie vypráví asi největší zážitky z Ruska, Íránu a Pákistánu.„Írán nesmírně překvapí tím, jak je příjemný. Moderní. Obrovským šokem pro nováčky bude určitě to, že například mladé ženy už velmi často, zvlášť ve městech, nenosí šátky. Mě vzala holka, která měla piercing a kšiltovku přímo do auta. To by se v Pákistánu nebo nějaké jiné sunnitské zemi stalo sotva. Je tam nesmírná pohostinnost. Ovšem je potřeba říct, že ta obrovská pohostinnost začíná už v Rusku,“ útržkovitě chrlí zážitky cestovatel.Poláčkovy cestopisy nejsou popisy klidných a učesaných výletů, ale nevšedních a často trochu šílených zážitků. Ty někdy podvědomě a někdy úplně cíleně vyhledává. Jak sám říká, aby měl o čem psát a vyprávět.„Ke konci cesty přes Írán jsem se dostal do provincie Balúčistán na jihovýchodě. Ta je přece jenom už jiná, chlapi tam chodí v těch nočních košilích, všichni hulí opium, a je to taková chudší oblast. Vlastně bych doporučoval seniorům i teenagerům, aby tam jeli, pokud zrovna není nějaká vyhrocená politická situace, jako je teď,“ líčí Poláček a pokračuje: „Já jsem se tam ocitl na půl hodiny na zemi hlavou normálně v silnici. Kamínky jsem měl zadřené do obličeje, ležel na mě nějaký Réza, nějaký můj řidič, který si usmyslel, že jsem izraelský špion a volal policii. A ta půl hodiny nepřijížděla. Mně celou tu dobu běželo v hlavě, že je to průšvih. Nebál jsem se asi, že mě zbičují nebo pověsí. Ale bál jsem se, že mě třeba vyhostí nebo na chvíli zavřou, protože jsem samozřejmě všem lhal a do všech víz jsem napsal, že jsem turista a ne novinář. A oni by docela snadno, kdyby chtěli, zjistili, že jsem novinář.“Milým stopařským překvapením pro Poláčka bylo samotné Japonsko.„Prvních třeba 40 až 50 minut mi nikdo nezastavil a těch aut přitom projela spousta. Nehroutím se z toho, spíš mně to při připadalo jako zajímavý úkaz, protože předtím jsem dva měsíce nikde nečekal déle než třeba 10 minut . Pak ale zastavila paní se synem. Tak to je první zajímavá věc zajímavá, že zastaví paní. Pak se zeptala, jestli nechci nejdřív na  návštěvu, že uvaří nějaké kari a jestli nechci přespat, že manžel přijde z práce, přinese saké, přinese nějaká pivka. To jsem vůbec nečekal, že se mi v Japonsku stane.“„Bylo to z mého pohledu stopaře úžasné, ti lidé třeba ze třetiny jeli na opačnou stranu a když mě viděli, tak se otočili pro mě a řekli mi: ‚Sice jedeme na opačnou stranu, ale chceme tě svézt třeba aspoň 30 kilometrů. Tak tě hodíme přes jedno město dál, abychom ti pomohli.‘ A takhle to bylo celé Japonsko, taková jízda zadarmo. Takže pokud někdo třeba váhá, jestli stopovat po Japonsku, musím říct, že určitě bez problémů. A to se týká fakt celé Asie,“ dodává novinář.Proč bylo jeho nehorším zážitkem v životě stopování v Kongu? Co mu říkal Bůh, když na něj promuvil v Maroku? A jaké to je, když vás na stopu veze opilý ruský řidič s velkým Zetkem na autě?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Skladatel, zpěvák a vedoucí Hradišťanu Jiří Pavlica je také hudebním patronem Dnů lidí dobré vůle, jehož 26. ročník se koná 4.–5. července. „Večerům je dána symbolika být otevřený všem lidem dobré vůle, kteří na Velehrad přicházejí. A když to prodloužím do hudební řeči, tak být otevřený všem hudebním žánrům a všem slušným lidem, kteří chtějí na koncertu vystoupit,“ popisuje Jiří Pavlica. Kdo na Velehradě vystoupí?Všechny díly podcastu Host Lucie Výborné můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Otce dospělých synů jsem ještě nehrál. Potřeboval jsem vnitřně zestárnout a vousy mi pomohly,“ prozrazuje herec v Blízkých setkáních. „Byla to změna. Není to detektivka a stylem mi to připomnělo Dobrou vodu, ve které hrál bráška,“ vysvětluje dál, proč roli přijal. „Moje starší dcera Anička se věnuje koním odmalička. Takže i když prázdniny patří rodině, přála si, abych točil.“ Za jakého otce se on sám považuje v soukromí? A co mu přinesla role v seriálu Kouzlo derby?Všechny díly podcastu Blízká setkání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Byla doba, kdy na naše prožívání měla vliv technologie, třeba telegraf, rádio anebo telefon. Dnes prožíváme skrz technologie anebo díky technologiím. Jen si to mnozí neuvědomujeme. Nebo dokonce žijeme v iluzi, že to nějak ovlivňujeme.Navíc si někteří lidé myslí, že je jedno, jestli někdo má data o našem životě a klidně jakkoli podrobná - když přece nic zlého nedělám, tak se mi ani nic zlého nemůže stát! No, neplatí to úplně - a o tom to dneska bude.https://herohero.co/petrhorky00:00 Technologie určují jaký žijeme život.08:07 Hesla.16:01 Chytré hodinky, poloha a zdraví.21:27 Cvičení a běžecké aplikace.26:40 Pohyblivá zařízení.33:01 Aplikace, web, mobil, hry a zábava.46:50 Co s těmi daty?53:36 Když nic zlého nedělám, nic se mi nestane! Opravdu?01:03:29 Krásný nový svět.Knihy:Shoshana Zuboff - Věk kapitalismu dohledu - https://argo.cz/knihy/vek-kapitalismu-dohledu/Peter Pomerantsev - Tohle není propaganda: válka proti realitěNiall Ferguson - Věž a náměstípodrobně rozepsané aplikace a odkazy na mém herohero.co/petrhorkySupport the show

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dělám to i pro vás – pro ty hatery, abyste mohli dál svobodně pičovat,“ říká herečka, moderátorka a stand-up komička Iva Pazderková o tom, proč se rozhodla moderovat setkání premiéra Petra Fialy s občany. Od začátku věděla, že to nebude snadné, ale míra agrese, kterou si tím přivodila, ji zaskočila. „Čekala jsem obrovskou míru nenávisti, ale je to třeba dvakrát horší,“ přiznává, ale dodává, že svého rozhodnutí nelituje, protože současnému předsedovi vlády věří a dělá to, čemu věří. „Stojím si za tím, že má smysl zůstávat v Evropské unii, je potřeba pomáhat Ukrajině a poslat Rusáka někam,“ vysvětluje herečka své motivace. Pazderková mluví o tom, že není naivní a nemá pocit, že by dělala „propagandu“, a proč je naopak pyšná na to, že je „spojenec slušného chování“. Jenže osobní přesvědčení a veřejné angažmá mají svou cenu – přichází výhrůžky za hranou zákona a také kritika, že si jako žena a herečka dovolila mluvit. „To je považované za hodně velkou drzost,“ říká s nadsázkou. Moderátorka, která otevřeně mluví také o svém duševním zdraví, tvrdí, že se i přes všechen aktuální tlak už dlouhou dobu cítí dobře. Přestože je její povolání někdy časově nekompromisní, naučila se už říkat ne a šťastná je i v osobním životě. Velkou změnu podle ní přineslo i to, jak se proměnilo její vnímání mateřství. „Zjistila jsem, že děti nechci. Chtěla jsem je, protože se říkalo, že je to jediné štěstí,“ říká Pazderková k tomu, že se jednoho dne probudila a jednoduše jí spadl kámen ze srdce, že děti nemá. Zpětně si uvědomuje, že rodinu chtěla ve chvíli, kdy byla paradoxně nejméně šťastná, a mluví také o vině, kterou dlouho cítila. Dnes je ale šťastně bezdětná a je navíc „profesionální“ tetou. Zásadní proměnou podle Ivy Pazderkové prošel i její pohled na humor – obzvlášť ten, který sama léta dělala. „Ten můj byl často postavený na tom, že blbá blondýna si myslí, že je lepší než ostatní,“ říká. Dnes si ale uvědomuje, že některé stereotypy, které jsou kolem nás, mohou ubližovat. „Byla jsem vychovaná v tom, že si děláme legraci z lidí, kteří jsou celý život terčem těch fórečků – třeba z Romů nebo gayů. Dneska mi to přijde necitlivé,“ dodává a přiznává, že i jí změnit přístup chvíli trvalo. Jak se proměnil její vztah k víře a proč ji „blbá blondýna“ pořád tak baví? Proč se jí dotklo, že je vnímána jako „madam Genocida“ kvůli výroku k protestujícím za Gazu, který byl podle ní vytržen z kontextu? A co znamená, když „má někdo jehličnan“? I to se dozvíte v rozhovoru.

Divadelní, filmový i seriálový herec Robert Mikluš, který proslul rolí strážmistra Topinky, se narodil v Ostravě, odkud se později na studia přestěhoval do Brna. Jednou z jeho domovských divadelních scén byla i Husa na provázku. „Potkal jsem tam lidi, kteří formovali moje divadelní i lidské myšlení. Byla to úžasná setkání,“ vzpomíná. Jeho nejnovější rolí je Othello v Letních shakespearovských slavnostech.Všechny díly podcastu Host Lucie Výborné můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Divadelní, filmový i seriálový herec Robert Mikluš, který proslul rolí strážmistra Topinky, se narodil v Ostravě, odkud se později na studia přestěhoval do Brna. Jednou z jeho domovských divadelních scén byla i Husa na provázku. „Potkal jsem tam lidi, kteří formovali moje divadelní i lidské myšlení. Byla to úžasná setkání,“ vzpomíná. Jeho nejnovější rolí je Othello v Letních shakespearovských slavnostech.

Rozhovor s nejsympatičtějším velvyslancem Velké Británie. Matthew Field dorazil do Brna, kde byl hostem skvělé hodinové talkshow.

Hollywood přišel za desítky let Karlovým Varům na chuť, a to hlavně díky mezinárodnímu filmovému festivalu, který funguje jako pohodová verze červeného koberce, přitom se vším všudy. I proto sem někteří spokojení festivaloví hosté rádi přijíždějí opakovaně.

„Hlavním znakem panelových domů je lehkost, výška a vkusný interiér. Nechybí výtvarné prvky,“ lákala reklama na bydlení v budovách z prefabrikovaných betonových dílů. V panelácích v roce sametové revoluce bydlely více než 3 miliony obyvatel Československa. Nejstarší panelové domy u nás se stavěly v Baťově Zlíně a první pražský panelák stojí ve čtvrti Ďáblice. Má tři patra, ve kterých se nachází 12 bytů 3+1. Svých nájemníků se dočkal 1. července roku 1955.

Režisérka Jasmina Blaževič je podepsána pod celou řadou dokumentů, natočila také pohádku Řád saténových mašlí, seriál Mozaika a mnoho reklam. V pořadu Až na dřeň mluvila nejen o tvorbě, ale také o válce v někdejší Jugoslávii a o své mamince, která po tragické nehodě skončila na dlouhé roky v kómatu.

Veď mě dál, cesto má, byste si mohli zpívat na americké US Route 66. Otcem této vozovky je podnikatel Cyrus Avery. Na jeho popud se v roce 1921 začalo uvažovat o stavbě dopravní tepny, která měla přitáhnout pracovní sílu na západ země. Podle Averyho přání měla nést číslo 60. Stejné pojmenování však chtěli stavitelé pro silnice v jiných částech USA. Nakonec Avery navrhl 66. 27. června 1985 však byla nahrazena soustavou nových dálnic a vyřazena z Amerického dálničního systému.

„Fotografujeme momenty, které jsou pro nás důležité, které se nám líbí, kde se cítíme být šťastní a chceme si to zaznamenat a uchovat. Vnímám to nejen, když porovnávám negativy z roku 1900 a z roku 1980, ale vnímám to i na tom, když fotím,“ říká Martin Wágner, který momentky z časů minulých shromažďuje pod jménem Negativy z popelnice. Jak přišel k ukrytému archivu negativů, které tvoří základ nové výstavy o zmizelém světě? A jak se akt fotografie během sta let proměnil?Všechny díly podcastu Host Lucie Výborné můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.