Nevýchova

„Mít doma mimino, to je v pohodě. Počkej si na období vzdoru, to je teprve peklo,“ strašili mě. Ze všech stran. Tak jsem si na to dávala pozor a vyhlížela, kdy to udeří. Synovi byly minulý měsíc dva roky. Tohle je zatím výsledek mého pozorování…  

Místo marného hecování „dělej, polez, neboj, skoč“ zkuste 3 krůčky, které dítě podpoří   „Neboj, to zvládneš, jsi velká holka, tak šup, jsi přece chlapák, nebuď poseroutka.“ Podobně se rodiče většinou snaží děti povzbudit, když si do něčeho netroufají. Třeba na klouzačku, do vody, na lyže, nebo si samy koupit zmrzku. Tak rádi bychom, aby se odvážily. A přitom je nechtíc srážíme. Poslechněte si čím.

Taky vám děti občas kazí plány a komplikují situaci? Zaseknou se, když se to nejmíň hodí. Nechtějí třeba na výletě jít dál. Odmítají sebou hodit, když spěcháte. Řeší brouky u cesty, když za 5 minut zavírá školka. Znáte to? A taky z toho někdy už rostete? Tak tohle audio je pro vás :)

Citlivost k druhým, laskavost, soucítění, umí to vůbec naše děti? Poslechněte si 3 příběhy dětské vlídnosti, leccos vám k tomu napoví. Možná vás ale přitom napadne úplně jiná otázka: A co my dospělí? Předáváme jim tyhle hodnoty?

Náročné dítě. V naštvání se mu říká spratek, sígr, hajzlík. Jestli takové máte doma nebo ve třídě a někdy už nevíte kudy kam, příběh Ondry, nadaného kluka s ADHD, vás navede. Jeho paní učitelce pomohly 4 věci, aby to s Ondrou zvládla. Tady je najdete. Ale na začátku bylo srdce. To, které bije i ve vás a touží rozumět.

Jestli jste s prckem zrovna v náročné fázi, kdy za ním neustále běháte, hlídáte a trnete, kam zase vleze nebo co na sebe shodí, možná máte pocit, že „To dítě je snad sebevrah!“ Ale co když není? :) Co kdyby šlo s všetečným batoletem docela dobře vyjít? Sledujte odvážný experiment maminky s 16měsíčňákem. 

Toužíte být trpělivá, milující maminka, snažíte se, jak nejvíc umíte. Ale někdy to nejde. Někdy to nedokážete, celý den mazlit, vysvětlovat, chápat. Vstát 5x za noc a hladit, tulit, utěšovat. Místo toho jste nervní, dítě vás vytáčí, jste na něj protivná. Co? Děje se vám to? Tak tady je první pomoc. Pro všechny nervní mámy (nebo i táty), co ztrácí trpělivost a jsou ze sebe zoufalé.  

Taky pořád dětem organizujete nějaký program, vymýšlíte zábavu, vozíte je na kroužky a všemožné dětské akce… a pak vás ta věta stejně dostane? „Mamí, tatí, já se nudím!“ Co teď? Máme tip, poslechněte si :) 99 nápadů, jak zabavit děti doma, ale nečekejte. Koukneme na dětskou nudu z úplně jiného pohledu. Mamííí, šťávu! je nepravidelný podcast Nevýchovy o tom, jak dát rodičovství novou šťávu. Tentokrát na téma: Jak zabavit svoje dítě aneb Já se nudím!  

Tenhle příběh možná taky znáte: „Mami, já nemůžu,“ pípne Majda (3) u schodů. A nahoru to mají tři patra. Už zase, zase si vymejšlí. „Ale jo, Májinko, pojď, to dáme,“ zkusí ji mamka po dobrém vyhecovat. A pak vyzkouší ještě sedm dalších způsobů, jak ji nahoru dostat. Nakonec ji vleče jak tašku s nákupem a pění. Jak teda na ni, když jí nechcete dát rovnou jednu přes p*del?

Pár běžných situací ze života s námi dětmi. Asi je znáte, mamko, taťko. Ale znáte je i z druhé strany? Víte, šmírujeme vás. Na ulici, na pískovišti, cestou… My děti vás prostě máme pořád na očích. A snažíme se chovat správně. Úplně jako vy. Dívejte. A jestli chcete naše chování změnit, začněte tady.

Tenhle článek je malá exkurze do světa našich dětí. Do míst, kam se nám rodičům většinou moc nechce :) A tak vás možná trochu překvapí. Nebo vás začne štvát a budete mít nutkání ho zavřít. Ale zkuste prosím vydržet do konce. Můžete si z něj odnést nezapomenutelný prožitek, který vám ve vztahu s dětmi pomůže. 

Chcete dítě před smutkem ochránit? Radši mu řeknete, že Píďa spinká, když vám umře křeček? Nebo mu zatajíte, že jste rozdrbaného plyšáka hodili do koše, a když si na něj vzpomene, řeknete, že už ho asi nemáte, nebo si vymyslíte nějakou báchorku o tom, že šel do světa? A co když je milosrdná lež nechrání, ale připravuje o důležitou schopnost do života?

„A dost, jsem řekla!“ Dáte dítěti jasnou hranici, ale platí to na něj asi tak minutu? Nebo dokonce vůbec? Tak neztrácejte dál čas autoritativními hláškami (které rodičovskou autoritu spíš podrývají) a místo nich otočte pozornost dovnitř.  Mamííí, šťávu! je nepravidelný podcast Nevýchovy o tom, jak dát rodičovství novou šťávu. Tentokrát na téma: Jak dětem nastavit hranice, které budou respektovat?

Mluvíte, vysvětlujete, opakujete do zblbnutí, a dítě nic? Sedí si na uších, nebo co? Tak zapněte uši vy a poslouchejte, kde může být trabl :) Mamííí, šťávu! je nepravidelný podcast Nevýchovy o tom, jak dát rodičovství novou šťávu. Tentokrát na téma: Proč nás děti neposlouchají?

„Pojď už, jdeme domů!“ Řev. Nedostanete ho ze hřiště? „Broučku, pojď, už musíme jít.“ (Prosím, ať to aspoň jednou jde bez řevu.) Dítě si dál patlá bábovičku z bláta. Zářivě se na vás usměje. Hele, jak mi to jde! „Zlato, pojď, doma nás čeká oběd a pak se na chvilku vyspinkáš.“ Berete mu lopatičku. Nechce ji pustit a začíná natahovat. To se fakt nedá nikdy odejít v klidu?

Nebudu jako moje máma. Věta, kterou jsme si každý řekli snad tisíckrát. Když nás štvalo, že nás honí do úklidu. Když se zlobila, co jsme to zase vyvedli a že jsme si neumyli ruce. Nebo když nám nechtěla dovolit noční pařbu s kamarádkou. Pamatujete si na to? A pak se nám narodí děti a nestačíme se divit…

Protestuje, zdrhá, naháníte ho? „Někam se vypravit, to je u nás vždycky na dlouho. Minule jsme odcházeli tak, že jsem byla naštvaná a křičela jsem, a Kubík taky. A co teprve ten stres, když potřebujeme být včas u doktorky…“ Máte podobnou zkušenost? Tyhle 2 tipy vám můžou pomoct ke klidnějším (i rychlejším :) odchodům.

Ach jo, ta Petra se má, Máťa je takovej pohodovej, a já s Fílou mám věčně problémy. Ach jo, ségry Kubík šel do školky bez problémů, a naše Zuza každý ráno brečí. Naše Ája ještě nesedí a Jitky Ema už dávno. Jako já vim, že to nejde brát podle tabulek, ale… ach jo.  Taky se občas trápíte, že vaše dítě v něčem není jako ty druhé? Který rodič ne, že. Ale víte, jak tohle srovnávání působí na děti?

Nevzali jsme pubertu našich dětí za ten nejlepší konec. Někdy mám pocit, že ji vnímáme jako novou sousedku s pěti dětmi. Nikomu ještě nic špatného neudělala, ale už předem za všechno může. Nikdo ji tu nemá rád, jednoduše se od ní očekávají potíže.  Vybrala jsem pro vás 5 tipů, jak na to, aby s vámi vaše náctileté dítě nepřestalo mluvit a vztah s ním se neodehrával na bitevním poli. Chcete je?

„Zkazilas mi celej život, chápeš to? Nenávidím tě. Je mi úplně jedno, co si myslíš o tý blbý škole. Tebe taky nezajímá, co si o ní myslím já. Vůbec mě neposloucháš. Nikdo mě neposlouchá. A je ti úplně jedno, co prožívám. Hlavně abych měla hotový ty debilní úkoly. Dyť ty vůbec nevíš, kdo já jsem, mami, chápeš? Chápeš mě vůbec??“ Co může rodič říct nebo udělat v takovou chvíli?

„Kartáček mě nezajímá, mami!“ Znáte to. Ocucá pastu, zkusí kartáčkem vyčistit záchodové prkýnko a pak ho zahodí pod vanu. A má jasno. Zubní hygiena? To není nic pro něj. „O zuby je potřeba pečovat od prvního dne,“ upozorňují příručky. No jo, ale jak, když ho to nebaví? Taky vás to trápí? Zkuste 3 tipy z mámovské praxe

Chrníš jako andílek, konečně. Musím ještě sklidit po večeři, roztřídit prádlo a přemáchnout ty politý punčocháče. A dneska nějak nevím, kde začít. Aspoň posbírám ty počmáraný papíry, co se tu všude válí. Chtělas před spaním ještě nakreslit mašinku. A mně už se vůbec nechtělo… Taky se vám už nechce? Tak si nenechte utéct těchhle 5 minut pro sebe a poslechněte si článek…

Všechno si vynucujou, otravujou, nevyhoví, a ještě ke všemu jsou drzé – kde se to v těch dětech bere? A jak je naučit obyčejné lidské slušnosti? Aby ji měly prostě v krvi a nikdo je nemusel o všechno prosit stokrát a dloubat je do zad, když mají pozdravit sousedku. Nejlíp vlastním příkladem, řeknete si. Ale co když to nefunguje?

Jde to. Poslechněte si 4 kroky k tomu, aby si děti nevydupávaly sladké a rodiče si mohli oddychnout

Asi každý rodič někdy ujede a udělá chybu. Kdo tvrdí, že ne, musí mít svatozář, nejde být neomylný. Některé omyly se ale stanou úplně zbytečně. A vy si je pak sto let vyčítáte. Znáte ten kousavý pocit? Že jste to nezvládli, měli jste se zachovat jinak a už to nejde vzít zpátky? Tak to pojďte zastavit.

„Jak se říká? Neslyšela jsem kouzelný slovíčko!“ „Tak pozdrav přece. Šup!“ „Ty po mně něco chceš? Neslyšim…?“ To jsou nervy, když dítě nezdraví, neprosí a neděkuje, co? Jak tedy na to?

Chceme dítě odvážné, šikovné, bystré. Hlavně ať nemá nízké sebevědomí. Ať v životě uspěje. A víte, čím ho o sebevědomí denně okrádáme? Aniž bychom tušili? Jsou to úplně nevinné situace. Možná jste jich sami stovky zažili. Pojďte si jich dneska všimnout. Zvlášť jestli doma máte neprůbojné dítě. Ať mu už nedáváte do života tohle břemeno.

„Když jsem měla bříško a modlila se, abys byla v pořádku, myslela jsem, že budem lítat spolu, až se narodíš. Takovou radost jsem si malovala, až budu mít tu vytouženou holčičku. A teď jsi tady a já lítám akorát s hadrem a hubuju, když rozleješ pití.“ To je příběh Báry a malé Páji. Pomůže vám se na moment zastavit v dennodenním kolotoči a znovu se nadechnout.

Změnila jsem dvě věci a hádek mezi kluky je najednou minimum. Jak to udělat, aby se děti „nesežraly“ a rodič se přestal trápit?  Vzpomínáte, když bylo druhé miminko ještě v bříšku, jak jste se těšili, až budou dva? „To je dobře, že náš kluk nezůstane sám,“ říkali jste si možná. „Budou si spolu hrát a naučí se, že se všecko netočí jen kolem nich.“ Jo, jenže – uběhlo pár měsíců či let a celé se to trochu vymklo z ruky…

„Mít doma mimino, to je v pohodě. Počkej si na období vzdoru, to je teprve peklo,“ strašili mě. Ze všech stran. Tak jsem si na to dávala pozor a vyhlížela, kdy to udeří. A zjišťuju, že s tím obdobím je to celé ještě trochu jinak…

Zase ty zuby… „Musíš si čistit zoubky, jinak ti je vezme zoubková víla!“ „Když si je nebudeš čistit, budeš je mít černý!“ Zkoušíte to na něj horem dolem, a dítě pořád nic? Protestuje, neotevře pusu – a vy už jste z toho zoufalí? Existuje jednoduchý způsob, jak na to. A nepůjde jen o zuby. To, jak s dětmi řešíme čištění zubů, totiž ukazuje, jak s nimi řešíme i spoustu dalších každodenních věcí, které nás zlobí: třeba uklízení, mytí vlasů, oblékání nebo chození spát. A všechny tyhle situace se často zadrhávají na stejném bodě.

Dlouho jsem myslela, že mi máma kecá do výchovy. Že úplně čeká na to, až Klárka spustí svůj ječák nebo hodí sušenkou po zemi (ano, tou sušenkou, kterou jsem jí já nechtěla dovolit), aby se mohla vědoucně podívat a prohlásit něco o rozmazleném dítěti. Teprve před pár dny jsem přišla na to, co tím doopravdy sleduje… 

Hrajeme si na koberci. Skládáme kostičky k sobě, ve vzduchu je pohoda. Moje batole ke mně přifrčí, dělá u toho „brrr“, já otevřu náruč. Pocem, broučku můj krásnej. Nechá se zvednout, přitiskne se ke mně… a najednou prudká bolest. On mě kousnul!  Slyšela jsem, že děti někdy koušou, ale že by to dělal ten můj, to se mi nechtělo věřit. Vždyť jsme na něj pořád tak hodní! Má se dobře, zuby mu zrovna nerostou, tak co to mělo být?

Někdy to vypadá, že se dítě vzteká zničehonic a naschvál prudí. Proč to dělá? A nejde mu nějak normálně říct, aby to nedělalo? Zkuste tuhle první pomoc.

Taky vám přijde, že na ty děti snad mluvíte čínsky? Nebo že jsou z Marsu? Můžete jim to opakovat stokrát, stejně neposlechnou… „Jely jsme s Bárou (3) autobusem od babičky. Jednou za sto let v autobusu a stihla cestou pokopat pána, rozlít pitíčko a při vystupování zprudit celej autobus tím svým ječákem,“ začíná tenhle článek. Jenže se nám za moment „zvrhne“ do rodičovské čínštiny, sledujte…

Dítě, kterému se v naštvání říká spratek, sígr, hajzlík. Jestli takové máte doma nebo ve třídě a někdy už nevíte kudy kam, příběh Ondry, nadaného kluka s ADHD, vás navede. Jeho paní učitelce pomohly 4 věci, aby to s Ondrou zvládla. Tady je najdete.

Nedávno jsem dostala virózu. Takovou tu, kdy vás bolí celý člověk a ani se nehnete. A Jája byla doma se mnou. 3leté dítě, které má plno energie a potřebuje vás. A občas taky neposlouchá. To zase bude. Jak ji zabavit? No a pak jsem koukala jak blázen, co tříleté dítě dokáže. Málem bych si toho nevšimla…

Nehledej, jak na dítě, ale jak s ním,” radí Nevýchova. Dlouho jsem nechápala, co to má znamenat. Až nedávno mi to docvaklo, a u nás doma se všechno změnilo… Co se stane, když začneme dětem říkat pravdu a pozorněji se dívat? A jak i s těmi nejmenšími komunikovat bez titulků?

S prvním miminkem v břiše jsem byla koktejl pocitů. Obrovská radost, že budu konečně máma, pocit důležitosti, že se ve mně vyvíjí nový tvor, velká nejistota, jaké to bude, a obavy, jestli to zvládnu. A jako černá můra nad tím vším moje úzkost: Jestli já na to vůbec mám, být dobrá máma? Nebyla se mnou pořád, ale dávala o sobě vědět s nepříjemnou pravidelností. A pokaždé, když se ozvala, rozkrájela na pár hodin moje těšení na nudličky...

Tenhle článek je tak trochu jiný. Nenajdete tu pět bodů, jak zabránit dětským hádkám. Ty jejich šarvátky jsou totiž jenom špička ledovce. Sourozenecké vztahy jsou tak spletité, že by na jejich zmapování nestačilo bodů ani deset. Místo toho na vás čeká zážitek. Jedna obyčejná situace ze tří různých pohledů. Najdete v ní klíč k pochopení, proč jsou naše děti pořád v sobě.

Maličká místnost metr krát metr. Bez denního světla. Bez čerstvého vzduchu. Bez dekorací na zdech. Místnost, ve které jste úplně, ale úplně sami. Zní to jak začátek další temné severské krimi? Ale kdepak. Důvtipní již tuší. Rodiče malých dětí s neochvějnou jistotou vědí…

Jste rodič vzorňák? A jste pro svoje děti důvěryhodnou autoritou? Hned zjistíte. A uvidíte, jak jednoduše posílit svoji rodičovskou pozici, aby vám děti mohly věřit a braly vaše slovo vážně. Nejdřív ale vteřinku počítejte: Kolik z těchhle 9 tajných neřestí rodičů máte taky?

Kdybys byla znovu malá, holčičko moje, pár věcí bych udělala jinak. Víš proč? Jak tu teď ležím po operaci a myslím na tebe, jestli to doma s tátou zvládáš, napadlo mě, že možná nejsi příšerná puberťačka, která mi přerostla přes hlavu. Jen moje dokonalá kopie…

Tolik ideálů a upřímných rodičovských odhodlání neudělat stejné chyby, které vidíme všude kolem, než se nám narodí naše vlastní. A pak je najednou tady a je to fičák. Jedna nepředvídatelná situace za druhou, pocity, které fakt naplánovat nešlo... a už se vezem. Jenomže jednoho dne se přistihneme.

„Mami, proč je ta paní tak tlustá?“ zazní na celou tramvaj. Postarší paní při těle se otočí. Asi tříletá holčička s nevinným výrazem se dívá směrem k ní. A maminka, co drží holčičku za ruku, chudák celá rudne. Co vlastně dítěti říct v takhle trapnou chvilku? A je ten trapas spíš k pousmání, nebo se z něj můžeme něco důležitého naučit?

Vaše dítě má rýmu a vy mu chcete ulevit. Pořídíte tu nejlepší odsávačku hlenů, kterou vám doporučili, nejlíp tu na vysavač, a jdete na to. Ale dítě pláče, nechce, brání se. A vám je z toho pomalu taky do breku. Co teď? Máme pro vás tip, jak to spolu zvládnout. Abyste na něm nemuseli ležet a trápit se s odsávačkou do 3 let.

„Hodné holčičky se nevztekají.“ „Kluci nepláčou.“ „Přece už jsi velká, tak nevyváděj.“ „Snad to není tak hrozný, prosím tě.” „Ale jdi ty, to nic neni.“ Známe to snad všichni. Děti se dělí na „hodné” a „zlobivé”. Všimli jste si? Hodné děti se nevztekají, nepřehánějí, nepláčou kvůli maličkostem, nekřičí…

Být mámou je přece to nejvíc, co může ženskou potkat. Jenomže někdy je ta realita jiná, než jsem si malovala... Bolí mě břicho a v puse mám úplně sucho. Chci otevřít oči, ale nejde to. Světlo mě v nich řeže jako písek. Příšerně tu páchne dezinfekce. Ležím na JIPce. Po císaři.

Láska až na druhý pohled – žijete podobný příběh? Ema má mámu a tátu. Táta měl ženu. Tak Ema měla macechu. Macecha píše Emě dopis. Co všechno chtěla macecha několik let říct a našla odvahu až teď?

Asi čtyřletá tmavovlasá holčička v růžové mikině sedí na jednom pražském hřišti na lavičce a pláče. Někdo by řekl, že přímo řve jako tygr. A její maminka jí pořád opakuje tohle: „Nebreč! Nic se ti nestalo!“ Ale ono se stalo. A mně došlo, jak málo tohle „utěšování“ funguje. Jenže co mám vlastně místo toho říkat?

Ze školek se po ránu ozývá pláč prťavých nováčků, kteří se zatím nerozkoukali, za dveřmi v sobě dusí slzy jejich mámy a tátové, a paní učitelky (a někdy i rodiče těch „otrkaných“) v dobré víře radí: „Nechte ho tu a běžte, zvykne si.“ Jenže vám v tom nějak není dobře… Tak vás a vaše školkáčky chceme dneska podpořit zkušenostmi rodičů, kteří to s dětmi zvládli. Ať taky zjistíte, co by u vás pomohlo…