Podcast appearances and mentions of eva kadl

Ti se tak nemusejí v závěru života nikam přesouvat. Mluvit o tom bude s dr. Veronikou Helešicovou Eva Kadlčáková.Všechny díly podcastu Zdravíčko můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

O transplantacích bude Zdravíčko s docentkou Evou Pokornou z centra IKEM. K poslechu zve Eva Kadlčáková.Všechny díly podcastu Zdravíčko můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Všechny díly podcastu Zdravíčko můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Tento pojem nám vysvětlí chirurg MUDr. Radek Chalupa. Pořad připravila Eva Kadlčáková.Všechny díly podcastu Zdravíčko můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Nemocnice České Budějovice. Téma: robotické operace kolen a proč se nebát umělé inteligence v medicíně. Připravila Eva Kadlčáková.Všechny díly podcastu Zdravíčko můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Že za miminky by se opravdu mělo chodit na návštěvu až po šestinedělí a že před výtěrem z krku bychom si neměli čistit zuby? Poslechněte si primářku písecké Mikrobiologie Věru Kůrkovou. Pořad připravila Eva Kadlčáková.Všechny díly podcastu Zdravíčko můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

O historii lékařství bude sváteční Zdravíčko na Velikonoční pondělí s Václavem Grubhofferem z Jihočeské univerzity. Pořad připravila Eva Kadlčáková.Všechny díly podcastu Zdravíčko můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Alena Sladká, nutriční sestra. O vlivu hormonálních změn na zažívací ústrojí aneb Proč je Husákovým dětem najednou ze všeho špatně. Připravila Eva Kadlčáková.Všechny díly podcastu Zdravíčko můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Někdo si ani nevšimne, že covid-19 prodělal. Jiný se z onemocnění léčí měsíce. V poměrně těžkém stavu se mohou ocitnout senioři, jejichž rekonvalescence bývá vleklá a někdy vyžaduje i celodenní péči druhé osoby. Právě o tom bylo Zdravíčko s Hanou Vojtovou, ředitelkou Domova pro seniory Mistra Křišťana Prachatice. Rozhovor s ní vedla Eva Kadlčáková.

Uvádí Eva Kadlčáková.

I MY je obecně prospěšná společnost, která pod vedením Kláry Csirkové pomáhá dětem s handicapem a jejich rodinám. Zaměřuje se na děti s mentálním, tělesným a kombinovaným postižením až do 7 let, které pravidelně navštěvuje přímo doma. Ve volném čase se podílí i na organizaci setkávání pro celé rodiny, zařizování a poskytování odborných konzultací a pravidelných setkání maminek. Povídat si s ní bude Eva Kadlčáková.

Hostem Zdravíčka je lékařka Ludmila Sattranová. Připravila Eva Kadlčáková.

Další vydání pořadu Zdravíčko připravila Eva Kadlčáková, tentokrát s Lucií Danko, ředitelkou odběrového centra Plasmafera v Českých Budějovicích a Táboře.

Tentokrát se autorka pořadu Eva Kadlčáková bude věnovat tématu - léčba kmenovými buňkami. Hosty pořadu budou profesor Jaroslav Michálek a Jakub a Eva Šebíkovi.

Máme doma studenta. Je to poctivec. Leží v učení celé dny! Ano. Můj syn už řadu týdnů, ba shrnu-li toto období s jarním, tak měsíců, leží. Probouzí se v osm třicet, rozlepí oči, hmátne po telefonu, a aniž by zvedl hlavu z polštáře, pustí si z displeje on-line hodinu. Jak řekla kamarádka Kristýna zase o svém teenagerovi: "Nesvlík se z pyžama už tři neděle!"

Proč své básně čte a nerecituje zpaměti, zeptala se Eva Kadlčáková Petra Soukupa.

Pak by za tím mohla být Crohnova choroba. Ale taky nemusela. Jak to je se zeptá Eva Kadlčáková profesora Milana Lukáše.

…aneb Kdo to propána mluví z našich pubertálních dětí a co to asi znamená? Takovou otázku jsem si musela nutně položit, když jsem u nás na chalupě poslouchala svého dvanáctiletého syna a jeho stejně starého kamaráda, kterak spolu vedou a zároveň nevedou jakýsi herní dialog.

Dopoledními hosty byli Markéta Slabová, mluvčí Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích a Martin Slaba, kastelán Hluboké. S nimi si povídala Eva Kadlčáková právě na téma předčasně ukončené návštěvnické sezóny. A nejen té. Moderuje Eva Kadlčáková.

Dopolední host Českého rozhlasu České Budějovice,

Letošní podzimní rovnodennost vyšla na 22. září. V případě většiny z nás asi v jiný den, než bychom ji podle poznatků ze školy čekali.  Jako děti jsme se všichni učili, že podzimní rovnodennost nastává 21. září. Letos přišla 22. září, proč? Moderuje a ptá se Eva Kadlčáková.

Stalo se tak na festivalu Voda, moře, oceány v Hluboké nad Vltavou. Kameraman Jan Tutoky a režisér Miroslav Náplava byli také našimi hosty. Zpovídala je Eva Kadlčáková.

Šla jsem z práce a připadala jsem si ošklivá. Ze splihlých vlasů mi vylezly šediny, z blbě zvoleného oblečení faldy a do hlavy mi vlezly chmury. Posouvala jsem se městem a s nelibostí zachytávala pohledy ostatních. Musím bejt ještě šerednější, než jsem si myslela!

Dopolední host Českého rozhlasu České Budějovice, moderuje Eva Kadlčáková.

Moderátorka Eva Kadlčáková hovoří s MUDr. Markétou Kastnerovou ze Zdravotně sociální fakulty JČU v dalším vydání rozhlasového magazínu Zdravíčko.

Další díl pořadu Zdravíčko moderuje Eva Kadlčáková.

Tomáš Korytář působí v Ústavu parazitologie Biologického centra AV v Českých Budějovicích a za svou práci byl nedávno oceněn Prémií Otto Wichterleho pro zapálené české vědce do 35 let. Povídá si s ním Eva Kadlčáková.

„Zase jsi zapomněl koupit citrrróóóny!“ vytkla maličká holčička maličkému chlapečkovi. Klouček na ni zíral s pusinkou otevřenou a v obranném gestu zatáhl krk mezi ramena. Neměl ani páru o nějakých citrónech, jenom souhlasil s tím, že si bude s kamarádkou hrát. Na maminku a na tatínka. Na vzory, které teď obě děti zdařile imitovaly.

Robert Fulghum napsal knížku Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. A já bych dodala: možná ani netřeba chodit do předškolního zařízení, stačí zajít na dětské hřiště. To je škola života! V kostce. Totiž v bábovičkách. A v herních prvcích. A v babičkách a v hrajících si prccích.

Už jsem o ní před lety psala. V éře knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Knihy, která tvrdila, že mezi mozkem obou pohlaví je nebetyčný rozdíl, že dámy se například neorientují v mapách a otáčejí si je po směru. Což chlap nikdy nepochopí a nepotřebuje. Ten můj to dokládal tím, že ať mi v autě předloží jakoukoli mapu, vždycky o ní nakonec prohlásím, že je to úplně blbá mapa.

K vytvoření tohoto fejetonu mě inspiroval kolega Ivan, když mi v reakci na Lichotky od žen připomněl známou pravdu, a totiž, že zatímco ženy naše nové šaty nechtějí vidět, muži je vidět nemůžou. A od toho bych se ráda odrazila.

Jak kulturní instituce zvládla omezení spojená s koronavirovou pandemií a co nakonec přichystala pro letošní letní sezónu? Rozhovor s ředitelem moderuje Eva Kadlčáková.

Sovy nejsou takové, jaké se zdají být. A ženy a jejich lichotky tím spíš. Jako ženy to víme nejlíp. A máme se na pozoru!

V životě rodičovském jsou chvíle, kdy musíte volit mezi blbým a blbým. A pak jen čekat, jaké důsledky to přinese. Tento týden se mi to stalo hned třikrát!

Co tě naučil tvůj taťka? Ptala jsem se tento týden kolegyň s vědomím, že čas pro fejeton se blíží a Den otců taky. „Natírat a natírat!“ reagovala promptně první z nich.

Můj vyhledávač si myslí, že jsem chlap. Čekám, kdy mi začne říkat voe.

O čem psát, když vám není do smíchu? Tak o tom jsem uvažovala celé čtvrteční dopoledne, na něž jsem si naplánovala vytvořit fejeton. Pravda, fejeton nemusí být nutně veselý.

Především jsem si ověřila to, co už jsem dávno věděla, totiž že mám dokonalého kadeřníka! Nebýt toho, že mi vylézají šediny, jeho střih drží a i s každým dalším centimetrem vypadá skvěle! Ráda bych proto složila poklonu muži, který stříhá tak nevypočítavě dobře, že zákazníci nemají potřebu se k němu vracet. Ale oni chtějí!

Já kdybych byl ženská, tak bych toho strašně zneužíval – tuto větu jsem už slyšela od mnoha mužů. Dokazuje, jak silná je asi někdy jejich slabost. A nabádá mě k tomu, abych své ženské zbraně vytasila taky.

Na 15. květen připadá v našem kalendáři takzvaný významný den, Den rodin. Doposud jsem o něm neměla ani tušení. Snad proto, že takových a onakých dnů je v různých kalendářích hafo, možná i z toho důvodu, že jsem už dvě rodiny rozpustila, čímž jsem možnost jejich oslav znemožnila. Ale abych se zároveň sama sebe zastala – na partnerství i manželství jsou vždycky dva, a tak není to jen má vina, má veliká vina…

Mamince k svátku. Tak obvykle začínala naše dětská přání, která jsme malovali už ve školce a paní učitelky nám je nadepisovaly. Gratulace se ale většinou vztahovala k Mezinárodnímu dni žen, protože za mého dětství se Den matek z nějakého záhadného důvodu nepřipomínal. Ačkoli: zas taková záhada to není. MDŽ mělo režimní prioritu. Oslava mateřství má téměř křesťanský podtext.

Miluju ho k zbláznění. Když vedle něj usínám, jsem šťastná. Probouzím se uprostřed noci a dívám se na něj. Poslouchám jeho pravidelný dech, líbám jeho ruce, jeho vlasy. Ráno se zahříváme pod jednou peřinou…

Vyšli jsme se synem z obchodu a proti nám vedla mladá paní za ruku asi tříletého chlapečka. „Maso, maso, chleba, chleba, maso, maso, chleba, chleba,“ pokřikoval ten prcek a poskakoval mamince na vodítku natažené ruky.

Je fascinující, co člověk dokázal ze Země o vesmíru zjistit, říká astrofyzik, který působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. O vesmírných objektech s ním mluvila Eva Kadlčáková.

Pomůže nám příjem vápníku? Nejen to se dozvíme od Zdeňka Vodičky, ortopedického specialisty. Pořad moderuje Eva Kadlčáková.

...Aby nás beránek nepokakal, pořídili jsme si – no, my jsme neškudlili, my si nekoupili symbolicky nové ponožky nebo šátek do baloňáku - my si pořídili rovnou šatní skříň! Prázdnou, ovšem...

„Hledám ženu s čárkou“ – tak takovým hlášením mě uvítala seznamka, když jsem se na ni, já zoufalka, připojila. S jakou proboha čárkou? Ptala jsem se v údivu. Ale ptát jsem se nemusela, vlastně jsem to věděla. Aspoň dosud si myslím, že moje rozklíčování bylo správné.

„Mažu si tě z přátel!“ zakřičela za jedním ze svých vrstevníků asi dvanáctiletá dívenka. Usmála jsem se. Coby náhodnému svědku mi připadala jako esence dítěte, v tom nanejvýš dětinském jednání.

Napsal mi divák našeho ranního vysílání na internetu: „Nebuďte tak smutná, Evo, všechno dobře dopadne.“ Ráda bych mu vzkázala: „Nejsem smutná, jsem stará.“

Tříletý chlapeček se zastavil, nadechnul a zplna hrdla vydal urputné: „Fššš…!“ Chtěl písknout, brouček, ale ještě to neumí. Maminka se po něm otočila a povídá: „Pojď, Šimone, táta ti to doma ukáže.“ A klučík se za ní rozběhnul. Než se naučí pískat jako táta, ještě to chvíli potrvá.

Toho rána jsem se probudila a hned jsem věděla, že něco není v pořádku. Šla jsem se umýt a mýdlo mi dvakrát vyklouzlo na podlahu. V kuchyni jsem se řízla do prstu a kakao zasvinilo mikrovlnku.

Když se řekne „my dva“, vybaví se mi dětská knížka My dva doma. My dva spolu ale domov nesdílíme. Potkáváme se jenom na drátě. Ozve se zvonění a vrána k vráně na chvíli přisedne.

Speciální povídání o češtině v tento den vedly Marie Janečková z katedry bohemistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity a moderátorka Eva Kadlčáková.

Láska je teď všude. Kouká na nás z výloh, vyčuhuje z reklam, sype se z Valentýnek a teče z internetu. Některým z nás svítí z očí, jiným zní v uších. A toho bych se chytla. Když totiž projdeme archiv uměleckých děl, máme fejeton o lásce jako vyšitý. Takže:

Podle názvu byste nejspíš čekali fejeton o cinkání klíčů. Ale on bude o zvonění hrany!

„Jé, Božka!“ zajásala jsem, když jsem v seznamu povinné četby svého syna našla Boženu Němcovou. „Ta se ti bude líbit, Babička je taková hezká knížka pro děti,“ deklamovala jsem ovlivněná desítky let starou vzpomínkou na vlastní školní léta a veskrze pozitivní pocit z příběhu babičky naší klasičky.

Když jsem ráno vyšla z domu, potkala jsem v rychlém sledu dvě myši. To mi připomnělo, že začal rok Krysy. A že moje kamarádka Krysa má narozeniny.

Zřejmě existují dva druhy lidí, konstatovali jsme tuhle s kolegy na obědě. Když jsme probírali historky našich známých i své a všimli jsme si, že se mezi námi vyskytují ti, kteří své životy překotně žijí od mezníku k mezníku, od lásky k lásce, od bolesti k bolesti.

„To mi řekni, jak to, že těm kačenám v tomhle mrazu neumrznou ve vodě nohy?“ zamýšleli jsme s mužem tuhle v neděli nad záhadami zimního, a pak i podzimního a jarního života, „že si ty vlaštovky pamatujou naše vokno, viď? Nebo že si novorozeně cucá palec už v břiše matky? Jak ví, že bude potřebovat sací reflex?...“

Tak jsem právě poobědvala studenou oschlou pizzu jen tak z ruky, bez talíře, bez ubrousku, bez příboru. Zcela proti zásadám slušného stolování – zcela proti vlastním zásadám!

Asi abych přestala nosit čočky, pomyslela jsem si tento týden, když jsem už podruhé doma uklízela a nechápala, odkud se pořád bere tolik špíny! Možná by bylo lepší zbavit se těch dvou dioptrií na dálku a drobky na podlaze prostě nevidět. Oč by byl život snazší. Takhle jen pořád dokola šůruju a trvalý výsledek žádný.

Šla jsem si tento týden zaplavat, mimo jiné i proto, abych vymyslela, o čem bude nový fejeton. A jak tak plavu, jak si tak báječně pod tou vodou žiju, sleduju čáry pod sebou a nad hladinou se zplna hrdla nadechuju, najednou je mi nad zářivky jasné, že tento fejeton bude o plavání.

Já abych si snad přála od Ježíška akušroubovák, nebo co, zauvažovala jsem tuhle, když jsem se zase hmoždila s nějakým pro mě neřešitelným úkonem.

Lidé mají zvláštní puzení vlastnit. Věci, půdu, zvířata i jiné lidi… A ještě jim to nestačí. Kromě hmotných statků touží mít patent i na to, čemu se říká vlastnictví duševní.

Zatímco žena touží vlastnit mužovu duši, muž touží vlastnit ženu en bloc. Pokouší se o to odjakživa. Tak třeba pračlověk: našel zalíbení v nějaké samičce – a zmocnil se jí.

Kdo by je nechtěl mít, prcky. Tedy pravda, pár takových občanů nebo občanek se mezi námi vyskytuje. Obvykle pronášejí věty typu „přece do tohoto světa nepřivedu dítě“ anebo „já si na dětský křik nepotrpím“, ale ve skutečnosti většinou jenom zakrývají fakt, že to nejde, že nemají partnera, že se bojí, že jsou pohodlní, že se nechtějí dělit, že raději cestují a podobně.

Říká se, že zatímco muži chtějí, aby jim patřilo ženino tělo, ženy potřebují vlastnit mužovu duši. Pomineme-li fakt, že ženský chtíč se obecně podceňuje a že rozdíl mezi tím, jak se to které pohlaví dívá tomu druhému na zadky, je jenom v tom, že ženy přitom neotáčejí hlavu, pak je úvodní tvrzení pravdivé.

„Proč to nekoupíš?“ zeptal se mě návštěvník mého nájemního bytu. „A proč bych měla?“ já na to. Odpověď, že kvartýr je pěkný a lokalita výborná, sice měla logiku, podle mého ale nic víc.

Zatímco muži s sebou v autě nejčastěji vozí deku, ženy ji vozí stejně tak často! Otázka v mém průzkumu tedy zněla také: „A použily jste ji někdy?“ Odpovědi se nacházely na škále od „ne, je na to moc pěkná“ přes „hodí se k vodě“ a „když je dětem zima“ až po „ano, lehám si na ni pod auto, když ho spravuju.“

Hádejte, co u sebe v autě nejčastěji vozí muži? Když nepočítáme povinnou výbavu? Jestli tipujete kanystr s rezervní pohonnou hmotou, gumcuky nebo mapy, jste vedle jak ta jedle. Takovou odpověď nedal v mém průzkumu žádný. Zato všichni shodně vyhrkli: deku!

Ačkoli je obsah dámských kabelek předvídatelný, vždycky vás něčím zaskočí, překvapí anebo pobaví. Poslyšte výsledky průzkumu, který jsem učinila u nás v redakci.

„Ahá,“ dovtípil se můj syn, když jsem jednou pohotově vytáhla z kabelky náplast, „tak na to jsou ty kabelky!“ A byl příjemně překvapen, že my ženy v nich taháme nejenom rtěnky, rozmatlané stíny a zrcátka, ale že obsah dámské kabelky může být pozoruhodně praktický. Není ovšem námětem tohoto fejetonu. Snad příště.

Jednou ráno přišel vítr… ba už nad ránem, ba uprostřed noci. Bouřil a vířil, okna se chvěla, meluzína v komíně zpívala. Co chvíli se ozvala podezřelá rána.

Byl horký den. Tak horký, že jsem se rozhodla zůstat v relativním bezpečí svého bytu a věnovat se jeho drobným vylepšením – aby byl život v něm snesitelnější než vně.

Zdědila jsem po mamince tendenci k chození na poslední chvíli. Co chození! Létání! Nevím, proč to, ale u nás se vždycky vyběhlo za pět dvanáct a za vypětí všech sil se dorazilo pět minut po dvanácté.

„Mami, ty potřebuješ kafe,“ prohlásil tuhle můj mladší syn, zdatný pozorovatel, který si ráno v tramvaji všiml, že vypadám bledě, tvářím se kysele a kruhy pod očima se mi rýsují hluboce. A že jsem toxická, jak on říká.

„Dej si cigáro, stojíš nás moc peněz,“ poručily mi s láskou kamarádky na střední, když mě s sebou braly na kouřovou a aby mě tam udržely, kupovaly mi nanuka.

„Čoveče, ty to jíš jak chleba!“ komentují často lidé moje počínání, když mě vidí ukusovat z tabulky čokolády. Jsem si toho vědoma. Čokoláda patří do mého života stejně jako boží dar. A já děkuju bohu za to, že mi daroval i život v časech blahobytu a že čokoládu mohu konzumovat prakticky denně.

Kdo to kdy určil, že máme být bezpodmínečně šťastní? Kdo nám to narouboval do hlav, že si to vzájemně každý rok přejeme, že si to přejeme i mnohem častěji, že sami sobě přejeme štěstí neustále? A že jsme ochotni pro ně tolik udělat?

Ač jde o charakteristiku typickou pro Brity, totiž že každou společenskou konverzaci zahajují frázemi o počasí, zdá se, že s postupujícím globálním oteplením, anebo jak chceme tomu neklausovskému jevu říkat, vlezlo kus anglické nátury i do nás.

Ač se to nezdá, závislost na lidech patří k těm nejzákeřnějším. Už jsme tu zmiňovali nezdravou důvěru ve vůdce sekty, rozšířenější formou je ale láska.

S dr. Petrem Hoffmannem si povídala Eva Kadlčáková.

Nesmíš být nikdy líný, nesmíš se práce bát, tak tenhle písňový text mi Waldemar Matuška vryl v dětství do šedé kůry mozkové tak výraznou stopou, že mi vyvstane před očima skoro pokaždé, když se probudím, anebo když zakoketuju s myšlenkou, že bych dnes nemusela dělat něco, co bych dělat měla.

Už jste si někdy pomysleli: Ten by bez tý svý víry, strany, ideologie nemoh‘ bejt? Pak jste asi přemýšleli o někom, kdo je adeptem na titul „fanatik roku“.

O alkoholu se vedou spory. Jedni tvrdí, že v malém množství neškodí, nýbrž prospívá. Jiní zpochybňují, kolik to je to „malé množství lásky“.

S ortopedem Davidem Musilem si povídala Eva Kadlčáková.

Před časem jsem tady referovala o tom, jak mě těší stárnout.

Před časem jsem tady referovala o tom, jak mě těší stárnout. Tak teď bych vám ráda sdělila, že je to blbost!

Fejeton ke Dni matek jsem věnovala dětem, ten ke Dni dětí matkám, a tak v termínu Dne otců mi nezbývá, než se držet návodu a mluvit o otcích, tátech, tatíncích, taťcích, taťuldech, otěckách, otckách, papíncích a papáncích, o papá, daddy, fotrech i otčímech, možná tedy i o strýčcích.

Sváteční fejeton Evy Kadlčákové - nejen ze ženského světa a nejen pro ženy.

Hostem magazínu Zdravíčko je lékař Jan Sattran, moderuje Eva Kadlčáková.