Element Podcast Hradec Kralove

Marie 3. - Marie zjistila, že Ježíšovou prioritou je vůle jeho nebeského Otce. Ježíš se od ní oddělil, když mu bylo dvanáct a zůstal v chrámě, aby staral o dílo svého Otce. Na svatbě v Káni se od ní oddělil tím, že ji dal na vědomí, že jen on sám jako jednorozený Syn svého Otce zná jeho vůli. Později se od ní oddělil tím, že ji oznámil, že členové jeho nové rodiny jsou ti, kteří konají vůli jeho Otce. Tyto tři momenty oddělení ji musely připomenout Simeonovo varování o meči pronikajícímu do její duše. Marie se učí, že v nové Ježíšově rodině nestačí být jeho biologickou matkou, je nutné být učednicí, následovnicí definovanou vírou, úctou a poslušností Božímu Synu.

Marie 2. - V chrámu Ježíš neseděl jako naslouchající student, zaujal pozici učitele – vůdcové a teologové mu naslouchají, i když je mu jen dvanáct let. Marie se musela začít ptát sama sebe, kým její syn doopravdy je. Dává najevo, že jeho poslání a vztah s Bohem je důležitější než vztah ke své matce. Je toto ten meč, o kterém před dvanácti lety prorokoval Simeon? Ztracený a nalezený Ježíš… Od této chvíle jej Marie začíná ztrácet už napořád – přestože se s ní nyní vrátí domů a je svým rodičům poslušný. Něco se natrvalo změnilo. V chrámu uslyšela proroctví o meči ve svém srdci, a v chrámu také zažila jeho první ovoce. Pro Marii to není snadné. Začíne pro ni cesta od matky k následovnici.

Marie 1. - Jako křesťané máme k Ježíšově matce Marii poměrně rozporuplný vztah. Na jedné straně máme členy klasických církví, především katolických, které o Marii mluví poměrně hodně, projevují ji úctu, a dokonce se k ní modlí. Na druhé straně máme členy protestantských církví, kteří nevědí, co si s katolickou úctou k Marii počít, takže se ji vyhýbají, snad s výjimkou Vánoc. Přitom je příběh Marie úžasný a silný. Začíná andělskou návštěvou mladé a obyčejné dívky v Nazaretu a jejím odvážným přijetím speciálního Božího povolání. Je to její poslušnost, co otvírá dveře Bohu. Bůh tvoří něco nového, váže se ale na svobodné ANO člověka Marie.

Studny 2. - Odpustit sám sobě, zbavit se pocitu viny a studu, je někdy těžší než odpustit druhým. Samařská žena ke studni přinesla celý náklad věcí, které ji tížily, ale po setkání s Ježíšem jako by pro ni přestaly být důležité. Nechala je u studny a odešla s tím, že z jejího nitra proudily řeky živé vody. Setkání s Ježíšem proměňuje.

Studny 1. - Studny jsou v Bibli důležitým místem, u kterého se odehrává mnoho důležitých věcí. Zdá se, že se obraz studny napříč Biblí nápadně vztahuje k tématu odpuštění. Od temné, vyprahlé jámy, přes studnu plnou bahna, zasypanou prachem, až po zdroj živé vody. Je to však proces, který vyžaduje tvrdou práci. Vykopat studnu, kterou před námi někdo zasypal není jen tak. Příkladem nám může být postoj starozákonního Izáka, který zakopává válečnou sekeru a místo boje hloubí studny.

Velikonoce 2025 1. - V Ježíšově vzkříšení viděli první Ježíšovi následovníci velkou naléhavost, protože se svět změnil. Apoštol Pavel to později řekne slovy “Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově.” Vy, kteří byli odmítnuti, jste nyní pozvání ke stolu, protože náš Pán žije. Jeho pozvání je naléhavé, protože světu se vrátil jeho pravý král. To dělá evangelium mimořádným. Naléhavost pozvání je zvýrazněna během. Polovina všech referencí o běhu v Novém Zákoně se týká vzkříšení. Nejdřív tady máme běh od hrobu. Pak máme běh k hrobu. A nakonec běh se zprávou o vzkříšeném Pánu. I my jsme pozváni k běhu. Běžíme, protože se radujeme. Běžíme, protože svět je už jiný. Běžíme, protože máme nový život.

Čestný život 3. - Mezi odvahou a troufalostí je velký rozdíl. Troufalost může být bezohledné a neopatrné chování, které ignoruje rizika nebo důsledky. Navíc – troufalost je často výsledkem arogance nebo nedostatku sebereflexe. Odhodlání se obvykle vztahuje na schopnost čelit strachu nebo překonat překážky. Odvážní lidé se často rozhodují na základě rozvážného zvažování rizik a důsledků svých činů. Spočítají si náklad, a jsou schopni oběti. Taková byla Milada Horáková. Byla odhodlaná konat dobro a s vědomím všech důsledků se zapojila nejdříve do odboje proti nacismu a po válce pak do boje proti komunistickému režimu. Spočítala si přesně to, co napsal lékař Albert Schweitzer: „Kdo se odhodlá konat dobro, nesmí očekávat, že mu lidé budou odklízet kameny z cesty, nýbrž musí být připraven, že mu jich naopak hodně navalí. Jen ta síla, která se takovými odpory vnitřně očišťuje a posiluje, může je opravdu přemoci.“ To je síla čestného života a zcela MIMOřádné víry.

Čestný život 2. - Jak jsme si mohli všimnout, ani setkání s Ježíšem není pro křesťany zárukou toho, že od té chvíle povedou čestný a bezchybný život. Tato vnitřní tenze – naše tendence jednat špatně, v nás zůstává. Uvědomovali si to i křesťané, o kterých píše Plinius ve svém dopise. Právě proto se pravidelně scházeli a veřejně vyznávali, jak chtějí žít. Tím si nastavovali své srdce a mysl tak, aby v kritických chvílích měli sílu obstát. Veřejné vyznání má dopad na naše chování a stejně tak záleží na tom, komu to vyznáváme a kým se obklopujeme. Jsou to dva nadčasové principy, které můžeme vidět už u rané církve a které nám i dnes pomáhají zůstávat na cestě čestného života.

Čestný život 1. - Ať se to dnes zdá jakkoli, na přelomu prvního a druhého století bylo v Římě zakázáno krást, loupit a dokonce i mít mimomanželský sex. Proč se tedy křesťané z Plíniova dopisu scházeli a zavazovali se k tomu, že to nebudou dělat, když to mělo být normou? Protože byli úplně stejní jako kdokoli jiný v historii a byli stejní, jako jsme my dnes. Přestože víme, že je něco špatně, máme stále tendenci to někdy udělat. A co na to Bůh? Má řešení – naplánoval nám napsat zákon přímo do našich srdcí.

FamilyFest 25 | Cesty věrnosti 2. - Autorka biblického listu Židům píše, že manželské lože má zůstat “svaté”. Být svatý znamená být oddělený (od něčeho a pro něco). Manželské lože, onen moment, kdy si jsou dva lidé intimně tak blízko, že mají odhalená těla i odhalené duše, má zůstat zcela oddělený od ostatních lidí, od okolního světa. Proto je nutné tento moment chránit před ostatními lidmi. Nevěra je totiž zradou exkluzivity. Manželé tedy své manželské lože chrání například tím, že si nastaví hranice na koho se dívají a komu se svěřují; a jak pěstují vlastní bohatý sexuální život.

FamilyFest 25 | Cesty věrnosti 1. - Věrnost vyznává: Nikdy tě neopustím a ponesu s tebou vše dobré i zlé až do smrti. Věrnost je zvláštní: Její přítomnost není na první pohled vůbec vidět, ale její absence vztah zaručeně trhá uvnitř na cáry. Věrnost úzce souvisí s důvěrou. Důvěra je základem vztahu víc než láska. Naše vztahy jsou tak silné, jak je silná naše důvěra. Tak proč s tím zápasíme? Možná jsme si spletli sport, bereme všechno moc jako velký problém a nechápeme roli exkluzivity.

Bůh a tělo 2. - Fyzický svět byl vystaven frustraci, a to včetně našich těl. Boží dech z nás udělal živou duší, a všechna období našeho života se před ním rozestřely. Přijmout své tělo jako Bohem podivuhodně stvořené a procházející v různých fázích života s novou identitou neznamená, že musíme předstírat, že je na něm všechno ok. Je to paradox života. Mé tělo není zlé. Mé tělo potřebuje vykoupení.

Bůh a tělo 1. - Všichni chceme vypadat dobře, přesto bojujeme s nejistotou, jak na ostatní působíme. Jaký máme mít vztah ke svému tělu? Křesťanská víra přišla na svět v době dvou krajních postojů ohledně těla: jeho odmítání jako něčeho nečistého nebo jeho zbožšťování a idealizování. Dnes to není jiné. Na jedné straně vidíme ty, kteří svá těla zanedbávají, považují všechno za tělesné a špatné. Na straně druhé vidíme ty, pro něž je tělo ve středu jejich identity, ať už ve formě neustálého zkrášlování, honbou za požitky, nebo excesivního cvičení a třeba diet. Toto téma se nás týká. Už jen proto, že Ježíš přišel na zem v těle, v těle sloužil učedníkům, zemřel v těle, a byl také tělesně vzkříšený z mrtvých. Ježíš se za člověka pouze nevydával, on se jim skutečně stal. K lidství tělo patří. Na rozdíl od gnosticismu považujeme tělo za dobré a krásné, a nepotřebujeme z něj osvobodit. Na rozdíl od hédonismu považujeme tělo za součást naší bytosti, ovšem ne za jeho střed.

Více než štědrý 2. - Co by mohlo být považováno za tu část Ježíšova vyučování, která byla radikální pro jeho první posluchače, a která je radikální i dnes? Výzva k lásce vůči nepřátelům? Vnímat Ježíše jako pokrm a nápoj? Výzva k oběti? Možná. Určitě tam ale patří Ježíšovo vyučování o financích, které místy přivádělo jeho učedníky k naprostému ohromení. Náš postoj k financím určí, zda jsme tuctovými a obyčejnými lidmi, kteří sice mají ústa plná víry, ale spoléhají na své bohatství. Nebo zda stojíme MIMO řadu a naše mimořádná víra je projeví ve štědrosti, v poctivé a ochotné práci, v postoji k dluhům, daním a správcovství, a ve vnitřním nastavení.

Více než štědrý 1. - Štědrost je silně křesťanskou hodnotou. To neznamená, že nekřesťané nejsou štědří, to vůbec ne. Mnoho z nich jsou velmi štědří. Naše štědrost má ale někdy své praktické limity. Většina lidí je štědrá nárazově nebo ve vnitřním kruhu. Křesťanství přineslo jednu důležitou inovaci, kterou se naučilo od svých starších židovských přátel: pravidelnou altruistickou štědrost. Taková štědrost první církve vždy otevírala dveře a otevírá je i dnes. Slovy historika Rodneyho Starka: “Skutečně revoluční princip byl ten, že křesťanská láska a charita musí být nabízena za hranice své rodiny, a dokonce i za hranice víry, všem v potřebě.” Kombinace štědrosti, radikální sexuální etiky, zázračných odpovědí na modlitby, odvahy při pronásledování a upřímné lásky v komunitě, dělaly z křesťanství neodolatelnou záležitost, kterou chtěli lidé prozkoumat a kopírovat.

Uctívající církev 4. - Pravidelné úctívání má velky dopad na naše postoje. Uctívání zvyšuje kapacitu vděčnosti. Pravidelné uctívání vede k životu naplněném vděčností, a pozitivním postojem k životu, kterému říkáme duchovně – naděje. Vděčnost také rozvíjí naši kapacitu naučit se být citlivým na Boží hlas. Slyšíme Boží hlas, protože ho nezastírá reptání a negativismus vlastní duše. Uctívání ale není jen zpěv. Zahrnuje toho mnohem víc. Například, jak žijeme ve svých tělech je akt uctívání. To, jak používáme své duchovní dary je akt uctívání. Proto je uctívání také fyzická služba. A zahrnuje oběť.

Uctívající církev 3. - Vděčnost rozvíjí naši kapacitu naučit se být citlivým na Boží hlas. Nemůžeme Boha přinutit mluvit, můžeme se ale naučit rozpoznávat jeho hlas. K tomu nám pomůže, když budeme k naslouchání dobře nastaveni, naučíme se jeho hlasu důvěřovat a budeme vůči Bohu upřímní a otevření.

Uctívající církev 2. - Uctívání rozvíjí naši kapacitu vděčnosti. Někdy svou modlitbu vidíme vyslyšenou, ale rychle přeladíme na další životní krok a nevrátíme se zpět poděkovat. Uctívání nás ve vděčnosti vrací zpět. Zpíváme tak pořád novou píseň, protože Bůh s námi pracuje v každém a různém období života zase jinak. Nově. Čerstvě. Jsme motivováni příkladem radikálního uctívání krále Davida a společně s ním vyznáváme: Dobrořeč duše má Hospodinu.

Uctívající církev 1. - Plinius Mladší na konci prvního století zjistil, že křesťané se “Scházeli určitý den před úsvitem, zpívali střídavě písně k poctě Christa jako Boha.” Všechny tři částí této věty jsou důležité i pro nás ve 21: století: Pravidelné scházení k uctívání nebylo normou v římském světě, lidé chodili do chrámů jen když něco potřebovali. Křesťané ovšem přicházeli z lásky a úcty ke Kristu, protože byli vděčni, a to za všech okolností. Uctívání tvoří vnitřní cestu k vděčnosti. A je to právě uctívání, co odlišuje mimořádnou víru od pop psychologie nebo hnuti svépomoci. Uctívání Boha ale nebylo tou hlavní pointou. Křesťané uctívali Krista jako Boha. Uctívali člověka, kterého potkali ve fyzickém světě, ale poznali, že je jiný, mimořádný. Poznali ho jako Boha v těle. To bylo radikální, divné, mimořádné. Pokud uctíváme Krista jako Boha, pak ho ctíme jako vše definující realitu všeho. Ježíš je základem, měřítkem, pojivem, a finálním vykřičníkem všeho, co děláme, čemu věříme, a jak o tom mluvíme.

Mimořádný 1. - Křesťané nezačali jako masové hnutí. Ne. Byla to malá a na první pohled podivná skupina lidí z okraje římského impéria bez vlivu. Přesto se během pár desítek a stovek let stala mainstreamem. Jak to dokázala? Jak změnila svůj svět? Zde leží velký paradox. Tito první křesťané vůbec neaspirovali na změnu světa. Neměli to vůbec v programu, netoužili po tom „získat svět“, nepsali spisy, jak evangelizovat, neměli strategie růstu církve. Ne, věřili, že svět se již jednou provždy změnil, protože jeho Stvořitel kráčel mezi lidmi a stal se jejich Spasitelem. Sebe viděli jako oznamovatele této změny: Právoplatný král světa se přistěhoval do našeho sousedství a zahrnul nás lavinou milosti, a osvobodil naši scvrklou a přidušenou existenci do opravdové svobody. První křesťané připadali svému okolí jako zvláštní skupina lidí. Nezapadali svým chováním, návyky a vírou. Byli obyčejní, a přesto zcela mimořádní.  V tomto světle je podivuhodný dopis, který napsal Plinius mladší císaři Trajánovi.

Když on přijde 4. - Píseň Amazing Grace je asi nejslavnější písní všech dob… Zpívá se nebo hraje prakticky pokaždé, když se někde stane něco významného: ať už v negativním nebo pozitivním smyslu. Má neuvěřitelně silný náboj naděje. Proto se zpívala v pochodech za mír, v občanském hnutí za rovnoprávnost, zpívala se v den, kdy Martin Luther King přednášel slavnou řeč Mám sen, a když Nelson Mandela opustil vězeňskou celu. Zpívala se, když padla berlínská zeď a také 11. září, když Američané potřebovali útěchu. Ba, dokonce ji na dudy hráli i v momentě, kdy pohřbívali zemřelého Supermana ve filmu Batman vs Superman. “Úžasná milost, jak sladce zní že zachránila trosku jako mě. Byl jsem ztracen, ale jsem nalezen, slepý, ale teď vidím.” Tato píseň ukazuje na myšlenku, která změnila svět.

Když on přijde 3. - Šimon z Betsaidy byl prostý rybář, který byl vnitřně puzený hledat smysl života a toužil najít Mesiáše. Doslechl se, že na jihu v Judeji působí jakýsi prorok Jan, přezdívaný Křtitel. Mohl by to být Mesiáš? Spolu se svým bratrem Ondřejem se vydal tuto možnost prozkoumat, a byl to právě jeho bartr, který slyšel Jana prohlásit, že Mesiáš je Ježíš. Vzal tedy Šimona za Ježíšem, který prohlásí, že bude znám pod jiným jménem - Petr. Jakoby změna jména byl závdavek změny celého života. Jenže Petr není přesvědčený. Ve skutečnosti ho to vůbec nezaujme. Slova na něj mají malý vliv, chce vidět akci. O pár měsíců později se s Ježíšem potká znovu, a ani tentokrát nic nenasvědčuje, že by změnil názor. Pak se ale něco stane. Něco tak dramatického, že se rozhodne Ježíše následovat kamkoliv. Tak velkého, že o pár let prohlásí, že Ježíš má slova věčného života. Něco se změnilo, a Petr byl navždy jiný.

Když on přijde 2. - Nejsme moc dobří v čekání. To může mít nekonečné množství podob, často trýznivých a bolestivých. Spolu se žalmistou voláme: “Jak dlouho ještě!?” Dnešní evangelijní příběh začíná čekáním. “Při návratu Ježíše vítal dav lidí; všichni už na něj čekali.” Dva lidé čekají opravdu hodně netrpělivě. Jednomu umírá dcera a jde mu doslova o minuty. Druhá je žena, která by si přála zůstat skrytá. Její jméno neznáme, její problém je její identitou: žena s problémem krvácení. Zná sílu očekávání. Proto se rozhodla, že se dotkne cípu Ježíšova roucha. Tady si musíme dát malou pauzu: Jak ji to mohlo napadnout? Proč cíp roucha? To přece není jen tak. Navíc, proč ji Ježíš za chvíli řekne, že je to její víra, která ji uzdravila? Víra v co přesně? A proč Ježíš cítí dotek, když se jej vlastně nedotkla? V tom příběhu je více než se na první pohled zdá.

Když on přijde 1. - Lidé Ježíše nenásledovali, protože je někdo přesvědčil, ale protože se dotkli něčeho nadpřirozeného. Jedním z těch, kteří jej následovali, byl Matouš, bývalý výběrčí daní pro římskou správu. Ježíš jej pozval k následování, a on ihned šel. Proč ovšem tak rychle opustil výnosný byznys a následoval Ježíše? Přisuzujeme to neobvyklému Ježíšovu charismatu. Ale nesedí to. Matouš Ježíše zná, bydlí koneckonců ve stejném malém městě. Vlastně, všichni tam znají všechny. Přesto se něco stalo, co Matouše přesvědčilo bez přesvědčování. Co to bylo? Zavalila ho lavina milosti. Abychom pochopili jeho příběh, musíme pochopit kontext a geografii jeho příběhu.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 10. - Pavel nepíše teoretický dopis imaginární církvi, která řeší obecné problémy. Ne. Všechno jsou to lidé, které zná, a se kterými dlouhodobě pracuje. Konzistence a kontinuita je důležitá. Vidíme to na Pavlově projektu sbírky na chudé. Je to dlouhodobý a konzistentní projekt se symbolickým významem: Pohané dostali evangelium díky židovským věřícím, a je tedy správné, že je zpětně podpoří v jejich nouzi. Umístění pasáže o sbírce po vznešené teologické pasáži o vzkříšení není vůbec náhodné. Křesťané žijí ve dvou světech, nebeském a pozemském.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 9. - Když mluvíme o křesťanech, používáme někdy slovo „věřící“, což evokuje, že křesťan je především někdo, kdo něčemu nebo někomu věří. Většinu problémů, které Pavel v Korintu řeší, se ale netýkají otázek věrouky, protože křesťana spíše popíše to, jak se jeho víra projevuje v chování, ne pouze v myšlení. Zároveň to neznamená, že je jedno, čemu věříme, jen je to menší část celého obrázku. Někdy na první pohled nenápadná doktrína zásadně ovlivní naše chování. Takovou je otázka vzkříšení z mrtvých, kterou Pavel označuje za to hlavní, co sám přijal a předal. Kdyby Ježíš nevstal z mrtvých, křesťanská víra by nedávala smysl. Vzkříšení Ježíše je základem víry, navíc je závdavkem a slibem našeho vlastního vzkříšení. Křesťanský a židovský postoj ke smrti byl jiný než od mnoha Řeků. Ti vnímali uvolnění duše z těla jako vítané osvobození, fyzično zůstalo zanecháno, a osoba se stala čistým duchem. Naopak v Bibli je smrt vnímána jako přerušení života, je to nepřítel spojený s hříchem, pádem a soudem. K lidství tělo patří. V Pavlově teologii je vzkříšení těl důkazem toho, že Bůh tělo a hmotu neodmítá.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 8. - První křesťané obecně a církve jako třeba ta korintská byly plné života, což ovšem pro apoštola Pavla není výmluvou pro zmatek nebo chaos. Pro nás možná překvapivě dává velký důraz na to, jak vypadá církev navenek, pro ty, kteří do ní zatím nepatří. Nejprve se věnuje tomu, jak vypadají ženy při veřejné mluvě, jak vypadají bohatí při eucharistii, a jak vypadají „ti duchovní“ při používání duchovních darů, zejména při mluvení v jazycích. Možná jim „andělská mluva“ připadala jako znamení duchovnosti. Pavel jejich duchovnost vrací zpět ke Kristu, protože dary jsou nadpřirozeným uschopněním pro službu Ježíši v kontextu církve. Duchovnost spočívá v tom, že dary dává Duch, ne že z člověka dělají duchovnějšího. Pavel proti jazykům rozhodně není, sám se jimi koneckonců modlí, ale je proti jejich veřejnému použití ve zmatku a chaosu: “Mluví-li však někdo řečí, které nerozumím, zůstaneme jeden druhému cizincem.”

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 7. - V centru církve najdeme stůl. Pro křesťany je to nejsvětější místo. Stůl je inkluzívní a rodinný. Pozvání jsou hříšní, nemocní a pochybující. Ježíš zve všechny. Eucharistie v první církvi nebyl rituál v kostele, ale součást opravdové večeře. Říkali ji hody lásky. Kromě duchovního to byla i praktická pomoc chudým a hladovějícím. Bohatí zajišťovali většinu jídla. Byl to skvělý princip. Jenže, ze skvělého nápadu se staly orgie porovnávání, předvádění, závisti a opilosti. Bohatí si nosili pamlsky, chudí nic. Moc se nesdíleli. Bohatí se nezdráhali dávat najevo, jak so ti užívají. Ostatním nechali zbytky. Na začátku dopisu Pavel řeší rozdělení církve do skupinek podle teologie a oblíbených učitelů, nyní řeší rozdělení podle sociálního statusu. Vracíme se k otázce svobody a právům: Proč bych se měl omezovat, když mi Bůh žehná? Obdařil mě prosperitou, proč to neukázat? Víte, jak tomu říká Pavel? “To pohrdáte Boží církví natolik, že ponižujete ty, kdo nic nemají?”

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 6. - Někdy máme za to, že první církev byla velmi živelná, což ovšem nebylo výmluvou pro zmatek nebo chaos. Pavel se v dopise Korintským ujišťuje, že církev se chová i navenek jako rozumná komunita. Proto se v další pasáži dopisu věnuje třem praktickým otázkám: jak vydadají ženy při veřejné službě, jak vypadají bohatí při eucharistii, a jak vypadají všichni při používání duchovních darů. Dnešní pasáž o postavení žen je paradoxní. Oproti minulému tématu šedé zóny je podstatně kratší, ale o to méně jasná. Vypadá to, že si v ní Pavel velmi protiřečí. Navíc, téma postavení žen přináší tenzi i dnes, natož v době vzniku dopisu, kdy všude okolo panoval jasný patriarchát. Zběžné čtení Pavlových dopisů zmatek spíše přiživuje. Na straně jedné to vypadá, jakoby byl Pavel proti ženám, na straně druhé různé ženy jmenuje, zmocňuje a oceňuje jako vedoucí. Tyto ženy by nesouhlasily s pocitem, že je Pavel proti nim. Tak proč to v některých pasážích vypadá, že je? Protože to není černobílé!

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 5. - Konflikt ohledně jezení masa obětovaného modlám vypadá pro moderního člověka jako banální problém. Cíleně strukturovaná a velice dlouhá odpověď apoštola Pavla ukazuje, že se to týká ještě trochu něčeho jiného, než se na první pohled zdá. Jedná se o klasický spor svobody a lásky. Jsem svobodný dělat si co chci, nebo mě láska omezuje v mých svobodách? To je téma, které v různých podobách řešíme také dnes. Neexistují jednoduché ani černobílé odpovědi. Život by byl moc jednoduchý, kdybychom ho měli jen v černobílých barvách. Nebyl by nutně krásnější, určitě by ale byl jednodušší. V černobílém životě bychom vytvořili jasná pravidla, co se může, a co zase nesmí. Život černobílý není a velký kus života žijeme v šedé zóně, kde stejná situace může mít jiné následky podle okolností nebo okolo stojících. Dnešní téma zkoumá přesně tento moment rozhodování: kdy je jasné a viditelné “ano”, kdy “ne” a kdy je naopak nejlepší slovo “možná”.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 4. - Dobří misionáři se vždy snaží najít nějaké styčné body, příběhy, fráze nebo příklady v kultuře, které slouží. Pomáhá jim to ve spojení s lidmi a nalezení společné půdy v komunikaci. Apoštol Pavel ve svém dopisu do Korintu několik takových frází najde, mezi nimi: „Všechno smím“. Tuto oblíbenou a populární frázi opakuje jako by s ní souhlasil, ale vždy dodá vysvětlení. Pokud dělám vše, co chci, může to být k mé škodě, a může mě to ovládnout. Tento most mu pomáhá s vypořádáním sexuálního chaosu v korintské církvi: Od sexu mimo manželství, který veřejnost pohoršuje (incest); k sexu, který veřejnost nepohoršuje (prostituce); až po manželství bez sexu, které nedoporučuje; a otázky spojené s rozvodem, nové sňatky “jen v Pánu” a roli celibátu, který v současné tísni doporučuje. Církev je rodina, která se skládá jak z rodin, tak ze svobodných lidí. Pavel církev v Korintu učí, že obě polohy (manželství i svobodný život) jsou zcela rovnoprávné a plnohodnotné.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 3. - Církev z principu přijímá hříšníky, kvůli tomu existuje. Jak ale pracovat s jejich hříchem? Kdyby byli všichni lidé v církvi duchovně zralí, morálně zodpovědní, a eticky hodnověrní, nepotřebovali bychom shromáždění církve, které naopak k tomu jeho účastníky vede vzájemným povzbuzováním, napomínáním a vyučováním. V církvi tak vedle sebe existují dvě trajektorie: teologická, která říká, co je správné a špatné a jak máme žít podle Ježíšova příkladu, a pak ta pastorační, která pracuje s lidmi tam, kde jsou. Tyto dvě trajektorie se ne vždy shodují či protínají. Ve chvílích, kdy se nůžky mezi oběma rozevřou natolik, že už vůbec není patrné, zda jsme stále křesťané, přichází ke slovu kázeň – slovo, kterého se lidé spíše bojí. Kázeň je ozdravný proces, který vede k nápravě a vykročení správným směrem. V kázní se učíme, že naše skutky mají následky. V kázni tyto následky napravujeme, pokud to jde. V kázní zažíváme opravdové pokání. V kázní zjišťujeme, že nejsme dokonalí a učíme se tak milosrdenství s dalšími hříšníky.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 2. - Máloco je pro církev tak zničující, jako vnitřní rozdělení. Kdyby byla církev pouhou organizací nebo klubem, pak by vnitřní spory mohly být řešeny manažersky. Jenže církev je především rodina. Rodinná dynamika ve sporech je jiná, protože je vždy osobnější a emocionálnější. Proč se v církvi děje rozdělení? Apoštol Pavel má jasno: Je to naše tělesnost, která se projevuje jako dětinskost, co vede k rozdělování, rozpadu a frakcím. Jednotliví vedoucí jsou jen služebníci, kteří slouží církvi. Jsou jako číšnici, kteří roznášejí jídlo u stolů. Pavel tedy rozhádaným Korintským říká jinými slovy: “Chováte se jako rozmazlené děti. Zatímco se hádáte, od kterého číšníka si necháváte sloužit nejraději, opomíjíte fakt, že vůbec nezáleží na tom, kdo vám přinese to jídlo na stůl, ale o to, že je to Bůh, kdo vládne v kuchyni! Bůh ti peče pořádný akorát správně propečený steak, jenže seš jako děcko, co si místo toho raději dá pribináček! Věčný teenager odmítající dospět.”

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 1. - Při dnešní četbě Pavlových dopisů zapomínáme, že jsou dopisy a ne teologická brožurka nebo dokonce učebnice systematické teologie. Ukazují na osobní vztah apoštola s církvemi, které většinou sám založil. Každý byl osobní a přitom promýšlený. Dopis do Korintu je mistrovské dílo, je velmi praktický a aktuální pro život církve i dnes. Má k lidem v Korintu církvi osobní vztah, i když to není vždy vztah pozitivní a jednoduchý. Díky tomu působí pasáže místy hodně emotivně, někdy až se sarkastickým přeháněním. Dopis je ceněnou sondou do života první církve, a především do různých oblastí problémů, které řeší. Jací byli jeho adresáti? Jaké bylo město, ve kterém žili? Jakou kulturou byli nasáklí? Proč byli připraveni na setkání s Ježíšem? Co nejvíce řešili?

Příběh vyprávěný idiotem 1. - Na svět se můžeme dívat slovy Sheakespearova Macbetha jako na příběh vyprávěný idiotem, naplněný zvukem a zuřivostí, jež neznamená nic. Nebo můžeme říst společně s Terezii z Avily modlitbu: "Ať tě nic nezneklidňuje, ať ti nic nenahání strach. Všechno pomíjí. Bůh se nemění. Trpělivostí se dosáhne všeho. Kdo má Boha, tomu nic nechybí, sám Bůh stačí.” Něco podobného prožila Etty Hillesum, která v koncentračním táboře napsala: “ "Když stojím – v rohu tábora – s nohama vrostlýma do země a očima obrácenýma k nebi, pak mi někdy tečou po tváři slzy zrozené z vnitřního pohnutí a z vděčnosti. Chci být právě tam na místě, které lidé nazývají hrozným a stále být schopna říct: Život je krásný."

Komunita | Proč ji potřebujeme a jak ji vypěstovat 3. - Bůh nás hledá a přivádí do komunity církve. Ne proto, aby potlačil naši jedinečnou individualitu, ale abychom rostli. V růstu spolupracujeme, jsme pozvání na cestu poznání a spolupráce. Je to synergická činnost. Zasévání a zalévání je naše část, je to ovšem Bůh, kdo dává růst. Růst víry je to průsečík naší činnosti a Boží práce na pozadí. Když vzniká opravdová komunita, není jen zdravá, ale také uzdravující, jak trefně napsal psycholog Scott Peck: “Jakmile může člověk bez obav říci, co si myslí a cítí, jakmile lidé věří, že je někdo vyslechne a přijme je takové jací jsou, spustí se lavina frustrace, bolesti a smutku, které v sobě drží celé roky. Jakmile zjistí, že mají pro někoho hodnotu, že je někdo oceňuje, jejich zranitelnost se ještě prohloubí. Obrané valy, které si postavili, se zřítí. A jak padají, vzrůstá náklonnost a otevřenost. Začíná skutečné uzdravování. Staré rány se hojí, odpouštějí se stará příkoří, překonávají se staré neshody. Obavy nahrazuje naděje.”

Komunita | Proč ji potřebujeme a jak ji vypěstovat 2. - Než dorazíme ke zkušenosti opravdové komunity, projdeme několika fázemi: Zdá se nám, že jsme parta, ale možná jsme vypěstovali jen pseudokomunitu. Je logické, že po vystřízlivění následuje chaos a konflikt, abychom nakonec skončili v prázdnotě. Tam máme pocit, že nám něco chybí, nestačíme na to, objevujeme pokoru. Až na závěr objevíme vztahy prověřené časem, které přechází do podoby opravdové komunity. Tam se formuje náš individualismus. Někdy máme za to, že individualismus je problém (musíme ho upozadit, skrýt, rozředit, učinit se nenápadnými). Vůbec ne. To by bylo naopak škodlivé! Nebýt sám sebou, dělat ze sebe někoho jiného nás stojí neskutečně moc energie. Vypadat jinak navenek a být uvnitř někým jiným je velmi těžké břemeno. To by byla pseudokomunita. Bůh nás hledá a přivádí nás do církve, do komunity. Ne proto, aby potlačil naši jedinečnou individualitu, ale abychom rostli.

Komunita | Proč ji potřebujeme a jak ji vypěstovat 1. - Víra může růst na samotě (třeba v životní poušti), ale nedaří se ji dobře v osamění. Skoro to vypadá, jako by víra rostla především v prostředí láskyplných vztahů. Přesně to má na mysli apoštol Pavel, když píše lidem do církví, že jejich víra roste a tak mají stále více lásky k druhým. Víra a láska jsou velmi úzce provázány. Kristus přebývá v srdcích skrze víru – následkem je láska, která zakoření a ukotví v srdci, a ve vzájemném spojení společně objevujeme rozměry Kristovy lásky. Víra se projevuje láskou. Je nasnadě, že vzájemné vztahy jsou primárním prostředím pro růst víry.

Vlivy 3. - Poslední díl ze série ukazuje, jak naše vztahy s Bohem a sebevnímání ovlivňují interakce s ostatními. Přednáška zdůrazňuje význam správně nastavených vnitřních "filtrů", které formují naše chování a nabídne zamyšlení nad tím, jak správně nastavené vnitřní "filtry" mohou zlepšit naše vztahy a pozitivně ovlivnit lidi kolem nás.

Vlivy 2. - Každý z nás ve svém životě zažívá věci, které nemůže ovlivnit. Zároveň každý den děláme mnoho rozhodnutí, která určují, kterým směrem se v životě ubíráme. Tohle všechno utváří jedinečný filtr, přes který přijímáme a zpracováváme veškeré věci, co k nám přicházejí. Tento filtr je ale často pokřivený a na nás je, abychom ho s Boží pomocí přetvořili a opravili. Jak se s tím ale popasovat? V tomto díle se podíváme na dva biblické příběhy, které nám pomůžou vydat se tím správným směrem.

Vlivy 1. - V první části nové série kázání "Vlivy" se Marek Toul zaměřuje na to, jak Boží přítomnost formuje lidské životy. Prozkoumáme spolu různé fáze víry: dětskou doslovnou víru, relativizujicí skepticismus a mystickou víru, která vede k hlubšímu spojení s Bohem. Kázání ukazuje, jak důvěra v Boha může přinést světlo i do nejtemnějších okamžiků života a jak můžeme Boží přítomnost vnímat v každodenním životě.

Josef | Životní jízda 5. - Svět funguje tak, že lidé, kteří nás zranili nejvíce, nás budou jednoho dne potřebovat. Josef zakusil neuvěřitelnou životní jízdu. Z oblíbeného syna otrokem, z otroka vězněm, z vězně premiérem. Na závěr se před ním objeví to největší pokušení: Možnost srovnat účty, a pomstít se všem, kteří mu ublížili. Jak se zachová? Když byl Josef ještě teenager, viděl na vlastní oči smíření svého otce Jákoba se svým bratrem Ezauem. Jákob přichází se strachem a pokorou. Opakovaně se mu klaní. Ezau reaguje emotivně, s pláčem mu běží vstříc, padnou si do náruče a políbí se s pláčem. O svém strýci slyšeli hrozné věci, a vnímali otcův strach. Vidí ovšem usmíření. Josef v té chvíli netuší, že jeho bratři jej zradí a on bude o dlouhé roky později stát na Ezauově místě, protože se mu budou jeho bratři klanět s podobně viditelným strachem. Zapamatoval si, že smíření je možné v dokonce i tak vyhraněných, emotivních a silných případech. I on bude plakat a bude své bratry objímat, stejně jako to udělal jeho strýc, protože příklady táhnou a smíření je možnost. Bude to dokonalá historická paralela k Ježíšovu nejslavnějšímu podobenství o ztraceném synu, který když se s viditelným strachem vrací domů, jeho otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky.

Josef | Životní jízda 4. - Někdy máme za to, že pochyby o Bohu a nedostatek víry zakoušíme především v situacích, kdy se nedaří. Říkáme si, že kdyby se věci zlepšily, kdybychom byli uzdraveni, sehnali dobrou práci, měli dobrou rodinu, lépe zvládali své finance, pak bychom zcela jistě měli silnou víru, protože bychom byli opravdovým svědectvím. Kupodivu je to přesně naopak. Paradoxně máme větší problém Boha hledat a věřit v něj v časech úspěchu než v časech zlých. Josef nedovolil, aby ho životní tragédie odvedly od Boha, ale stejně tak nedovolil životnímu úspěchu, aby ho od něj odvedl. Projít testem prosperity je mnohem těžší než testem tragédie. Josef zažil oboje a je skvělou inspirací pro naší cestu.

Josef | Životní jízda 3. - Když jedete na pořádné horské dráze, zažíváte neuvěřitelný pocit, že je s vámi smýkáno nahoru a dolů, do stran a skrz naskrz, aniž byste to měli jakkoliv pod kontrolou. Můžete tak akorát křičet. Tak nějak se cítíme, když se náš život dostane na horskou dráhu, smýká s námi nahoru a dolů, a my nemůžeme dělat nic, jen křičet. Mnozí jsme to zažili v různých podobách, a proto je nám Josefův příběh tak blízký. Navíc, Josef spatřuje Boha všude, přestože Bůh mlčí a zdá se, jako by nebyl. Ne vždy, když se zachováme správně, dopadne to dobře. Někdy to skončí přesně naopak. A někdy, když už se zdá, že se věci obrátí k lepšímu, propadnou se ještě hlouběji.

Josef | Životní jízda 2. - Josef není dokonalý člověk. Trpí podobnými neduhy, jako každý mladý privilegovaný člověk. Postavení využívá k tomu, aby na bratry žaloval. Jejich nenávist provokuje vyprávěním svých snů, ve kterých nad nimi dominuje. Jejich nenávist vzroste až do bodu, kdy se rozhodnou ho zabít. Spadne do pasti. Shodou okolností Josef vyvázne, ale je prodán do Egypta jako otrok. V celém Josefově příběhu ho Bůh na rozdíl od praotců nikdy přímo neoslovil, přesto se v jeho životě výrazně angažoval. Autor Genesis píše, že Hospodin byl s Josefem i v otroctví, a tak se mu tam všechno dařilo. Byl s Josefem? Proč tedy mlčí? Proč je vůbec v otroctví? Když se nám stane něco těžkého, chceme slyšet odpovědi, ujištění nebo směr. Jak by ale zněla naše odpověď na otázku: Co bych udělal, kdybych opravdu věřil, že Bůh je se mnou?

Josef | Životní jízda 1. - Život je cesta. Ta je málokdy rovná a přímá. Někdy nás překvapí mile a jindy nemile. Důležité je, jak zareagujeme na to, co se nám děje. Příběh starověkého Josefa je jedním z nejbarvitějších příběhů celé Bible. Je krásnou ilustrací životní jízdy, inspiruje své čtenáře již tisíce let. Z oblíbeného syna se stane otrok, z otroka vězeň, z vězně premiér, který má v rukou všechnu moc těm, kteří mu ublížili, vrátit vše i s úroky. V Josefově příběhu se učíme, jak reagovat moudře uprostřed extrémních situací. Jeho příběh začíná před narozením - jen málokdo má tak komplikovanou rodinnou anabázi jako Josef.

Ještě tu nejsme všichni 3. - Jako lokální církev působíme globálně, ale co to znamená? A jak se může, ba dokonce by měl, každý křesťan zapojit do Ježísovy výzvy “jděte do celého světa”? Způsobů zapojení je hned několik a rozhodně tu neplatí, že musíš být misionářem, aby mohla být misie součástí tvého života. V dnešním díle se dozvíš, jak může tvoje trocha úsilí změnit životy lidí na druhém konci světa.

Ještě tu nejsme všichni 2. - Něco se děje na místě a lidem, když se církev modlí! Když se církev modlila čtyři roky po Letnicích, místo se zatřáslo, lidé byli naplněni Duchem, a všude mluvili se smělostí a odvahou. Modlitba vždy vede k proměněnému světu a skvělé komunitě, plné jednoty, sdílení se a milosti.

Ještě tu nejsme všichni 1. - O církvi by se dalo toho napsat dost. Pěkného i ošklivého. Proč vůbec církev existuje? Rychlá odpověď by mohla znít: “Církev je shromáždění existující pro ty, kteří tam ještě nejsou.” Je to zjevný paradox, protože církev je plná křesťanů, a většina jejího obsahu je pro křesťany. Přesto je smysl její existence zaměřen ven, ostatně přesně tak, jak to Ježíš ve svém poslání zamýšlel. A to také znamená, že v ní ještě nejsou všichni…

Nahoru dolů 3. - Trojiční neděle je krásným příkladem, jak nacházíme nový jazyk pro realitu. Jeden vztahový Bůh zjevený ve třech osobách, vzájemně spolupracující. Trojice ale nespolupracuje jen navzájem, ale zve do spolupráce i nás. Krásně to můžeme vidět třeba na příkladu modlitby. My se modlíme. Bůh Otec nás slyší a dává nám klid, jaký si neumíme představit. Mezitím se za nás Ježíš přimlouvá rovnou v nebi. Duch svatý dokonale zná naše problémy a potíže, a dokonale zná Boží vůli - dává nám tak správná slova a ujištění vztahu, který máme s Bohem. Tato spolupráce proměňuje, a díky Duchu odrážíme charakter Ježíše Krista. Duch svatý tak dává smysl křesťanské víře.

Nahoru dolů 2. - První Ježíšovi následovníci byli všichni Židé se silnou představou, co to znamená, že je Bůh provází. Ve svých Písmech četli o ohnivém sloupu, který je provázel na cestě z otroctví do zaslíbené země. Znali příběh Mojžíše, který se setkal s Bohem v hořícím keři, i Šalamouna a ohni při zasvěcení chrámu. To vše se jim propojilo, když o Letnicích na nich sestoupil svatý Duch a nad hlavami se jim objevily malé ohnivé jazyky. Každý věřící se stal hořícím keřem – místem Boží přítomnosti. Církev se zrodila a její příslušníci byli naplnění živou a vitální vírou. Duch pro ně nebyl jakousi božskou elektřinou, ale osobou, která s námi kráčí.