Element Podcast Hradec Kralove

Uzdravená duše 3. - Každý v životě na svých zádech neseme nějaké břemeno. Může jít o zranění, smutek, úzkost, jakýkoli následek hříchu, ať už našeho, nebo hříchu někoho jiného. Ježíš nám na naše těžké břemeno dává recept. Zve nás k sobě, abychom s ním spolupracovali a učili se jeho životnímu stylu a tempu. Je to recept na uzdravení naší duše.

Uzdravená duše 2. - Odpuštění hříchů zní jako jasný závěr příběhu. Bůh nám odpustí a jede se dál. Tím to ale nekončí. Odpuštění je začátkem procesu, ve kterém se člověk učí opouštět staré vzorce a vstupovat do nové reality. Pokání není jen pouhá lítost, ale je to změna smýšlení a návrat na správnou cestu. Následky hříchu často přetrvávají a proměna života může být náročná. Následování Krista není pohodlná zkratka, ale cesta, která něco stojí. Jméno Immanuel (Bůh s námi) vyjadřuje podstatu Kristova příchodu. Nejde jen o vyhlášení odpuštění, ale o Boží blízkost uprostřed naší slabosti. Odpuštění je dar a naděje. Uzdravení je cesta. A Bůh na ní zůstává s námi.

Uzdravená duše 1. - Ve světě, kde minulost určovala vinu a vina budoucnost, přichází Ježíš s něčím novým a revolučním. Jedním slovem, které proniká až do nitra, jednou pro vždy uzdravuje naši duši a otevírá dveře novému příběhu.

Radikální jaro na obzoru 3. - Ježíš posílá skupinu sedmdesáti dvou učedníků, aby šli po celém Izraeli do různých měst, oznamovali příchod Božího království a uzdravovali nemocné. Posílá je, aby napodobovali jeho vlastní službu. Všichni jsou nadšeni. Nejen z toho, že je Ježíš poslal, ale z míry autority nad temnotou, kterou zažili. Říkali: “Ježíši, podívej, když jsme řekli, že se modlíme ve tvém jménu, démoni museli taky utéct.” Ježíš jim odpovídá: “To je skvělé, že se vám démoni poddávají, je to doslova satanův pád, ale nemějte radost z této autority, radujte se z nové reality – vaše jména jsou v mém seznamu.” Vrací je na začátek, kdy je vysílal s poselstvím. Příchod Božího království totiž znamená poražení satanových lží o Bohu. Až příliš často je základní představou Boha někdo, z koho jde strach. Možná proto je souboj s tím, co ďábel zasévá tím hlavním, co Ježíšovo působení charakterizuje. Ježíš toho dne, kdy se učedníci vrátili s nadšením, viděl pád jedné velké lži o Bohu – že se ho musíme bát, že používá nemoci a útlak ke svým záměrům.

Radikální jaro na obzoru 2. - Ježíšova služba vysvobozování od démonů je prvním signálem, že jaro je skutečně na obzoru. Ovšem zde nekončí. Velmi často je vysvobozování kombinováno se službou uzdravení. Někdy uzdravuje, a objeví se tam člověk posedlý démony, jindy naopak vyžene nějakého démona, a lidé k němu přinesou své nemocné, kteří zažijí uzdravení. Znamená to, že každá nemoc je způsobena temnými silami? Určitě ne. Ale některé ano. Některé nemoci jsou přímým důsledkem života na světě, kde pořád ještě vládne smrt. Jiné jsou přímým útlakem temnoty na naše životy. V obou případech Ježíš vyhlašuje nemocem válku. V evangeliích ho vidíme plného soucitu nad utrpením, rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy, když se potkává s utrápenými lidmi. Ježíš uzdravoval proto, aby mu lidé uvěřili, že jej poslal Bůh Otec, že on je jeho Synem. Zároveň ale tyto zázraky byly skoro vždy situační, měly za cíl pomoci konkrétnímu člověku nebo lidem v nouzi. Znovu a znovu přemáhal soucit a lidem pomáhal v jejich nouzi, a tím znovu dokazoval, že mu na nich záleží.

Radikální jaro na obzoru 1. - Ježíš dává najevo, že služba vysvobozování od démonů je prvním signálem, že jaro uprostřed kruté zimy je již na obzoru. Co to znamená dnes pro nás? Máme i my dnes věřit v démony? Na ďábla? To patří spíše do pohádek, ne? Tuto námitku v naší kultuře chápu. Existence záporáků v každém opravdovém příběhu nás ovšem nepřekvapí. Je to právě tenze mezi dobrem a zlem, mezi dobrými a zlými, mezi hrdiny a záporáky, co dodává příběhu smysl. Každý dobrý příběh obsahuje příběh konfliktu. Temnotu můžeme vidět velmi aktivní i dnes. Často ji vidíme při používání lží. Očerňování vždy patřilo mezi největší ďáblovy zbraně. Místo omluvy – zaútoč na protivníky. Místo přiznání chyby – pokračuj v šíření falešného narativu. Ďábel je otec lži, říká Ježíš. Byl takový od počátku. Ďábel obviňuje, sráží, ničí tvou identitu, odděluje, rozděluje, ničí, zabíjí, krade. Možná proto apoštol Pavel píše: “Nedávejte místo ďáblu.” To není varování jen před okultismem nebo magii – to je varování před vším, co ďábel prosazuje. Pavel tato slova napsal v kontextu hněvu na druhé, lenosti a špatných řečí.

Oxygen 365 2. - Když se nad Slovem potkáme s autorem Slova, naše tvář září jeho přítomností. Modlit se Slovo upřesňuje naše myšlenky, a dává jim jasný směr v naší chaotické mysli. Duch svatý dokáže do některé z takto ujasněných myšlenek vložit svou božskou jiskru, inspirovat nás, a zapálit nás, abychom se stali skutečným světlem světa a solí země.

Oxygen 365 1. - Bůh se s námi potkává někdy dost nečekaně uprostřed dlouhé rutiny, a může zůstat nepovšimnut, pokud nevěnujeme pozornost tomu, co se odehrává okolo nás. Proto se nás někdy ptá na otázku, co vidíme. Naše reakce otevírá dveře k modlitbě, která nám umožňuje zacílit a prodloužit naší snahu do středu Boží vůle.

Šťastný Bůh 3. - Ano, Vánoce mohou být komplikované. Ano, je v naší povaze věci ironizovat. Ale hluboko uvnitř toužíme po veselých a šťastných Vánocích. Možná nás Vánoce nebaví. Možná bychom je nejraději přeskočili. Co kdyby ovšem Vánoce naopak přeskočily nás? Co kdyby Vánoce stávkovaly? Josef Čapek, autor slavné pohádky o pejskovi a kočičce, napsal krátkou povídku s názvem: “O Vánocích, které nechtěly být.” I když se to nezdá, Vánoce potřebujeme všichni. Jsou totiž ozvěnou něčeho vzácného, mlhavou vzpomínkou na něco krásného. Toužíme po šťastných a veselých Vánocích. Potřebujeme je. Potřebují je ti, kteří Vánocům fandí. A potřebují je i ti, kteří zase tolik ne.

Šťastný Bůh 2. - Proč máme pocit, že v křesťanství Bůh vypadá vážně a přísně? Možná si za to můžeme sami. Někteří křesťané totiž takhle Boha popisují. Jejich teologie je smutná a vážná. Dlouho jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Hodně mi pomohla stará fotografie manželského páru. Na většině  fotografiích rodin jsou všichni vážní. Lidé se tenkrát smáli stejně, ba i víc než my. Neměli ovšem odpovídající technologii, expoziční doba trvala tak dlouho, že lidé byli fotografy upozorňováni, aby se nehýbali. Ani ve tváři. Jakmile se dofotilo, všichni si oddechli a rozesmáli se. To už ale nevidíme. Někdy jim to ale uteklo. Protože technologie neumožňovala ostrou fotografii v pohybu, fotky zachycující přirozený pohyb jsou rozmazané. Kdykoliv se fotograf snažil zachytit něco ostře, strnulo to do pózy. Nemohli jinak. To je problém s naší teologii. Teologie je pokus zachytit okamžik dynamického Boha. A když jsme nevěděli, jak se lépe zaměřit, vznikla nám z toho křečovitá póza. Bibličtí autoři popisují Boha v pohybu, radostného a šťastného. Bůh se v jejich pojetí raduje a jásá.

Šťastný Bůh 1. - Bůh je šťastná povaha a dokáže být šťastný a spokojený bez vnějších stimulantů. Trochu hloupě můžeme říct, že si vystačí sám. Bůh je ovšem láskou, a co udělá šťastného člověka ještě šťastnějším? Když svou radost sdílí. Narodí se nám dítě a my pozveme rodinu a přátele, aby s námi sdíleli naši radost. Svatební den je moment sdílené radosti. Radujeme se, když něčeho dosáhneme, když se nám něco podaří, když máme štěstí, když vyhrajeme. Sdílená radost je znásobená radost. Proto oslavujeme. I když si vystačíme sami, jsou momenty, kdy chceme být s druhými – abychom se radovali společně. O Bohu platí totéž. Bůh nás nepotřebuje, aby se cítil šťastnější. Bůh nás chce, protože to jeho radost násobí.

Mlha 2. - V mlze emocí se vlivem okolností mohla ocitnout i sama Rút. Ta se však rozhoduje nebýt obětí a její charakter je obdivuhodný. Díky jejímu odhodlání vidíme, že život není jen souhra různých náhod, ale Bůh využívá přirozené okolnosti nadpřirozeným způsobem. Dává skrze Růt Izraeli nového krále a ona se stává součástí toho největšího příběhu. Je to příběh, který dává smysl pozpátku.

Mlha 1. - V životě se můžeme cítit zahlceně vlivem různých okolností a naše hlava se ocitne v mlze. Ve starozákonní knize Rút čteme příběh Noemi, která se navzdory husté mlze způsobené hořkostí a zatrpklostí vydá na cestu zpátky na místo, kde je Bůh králem. Takovou cestu ale může zvládnout jen díky někomu, kdo bude jejíma očima víry, vezme ji za ruku a bude pro ni mostem přes rozbouřené vody. Právě takové lidi potřebujeme i my, když máme hlavu v mlze a nevidíme na krok.

Lepší pochyby 3. - Komunita víry bude ve svém středu mít lidi ve všech čtyřech fázích víry: v jednoduchosti, komplexitě, zamotanosti, i v harmonii. Naším úkolem je vytvořit prostředí, kde lidé mohou svou víru žít v souladu s fází, kde se nacházejí. Abychom toho mohli docílit, potřebujeme mít nějaký sjednocující cíl pro všechny fáze. Pomůže nám začít s koncem v mysli. Začínat s myšlenou na konec znamená mít jasnou představu cíle. Znamená to vědět, kam směřujeme. To nám umožní lépe pochopit, kde se v současnosti nacházíme, a nasměrovat své kroky správným směrem. Co by mohl být tedy pro nás ten konec, který bychom měli mít na mysli? “V Kristu Ježíši přece záleží na víře, která se projevuje láskou.” To je cíl víry. Platí pro všechny fáze. Komunita, která prosazuje víru projevující se láskou, ve svém středu vítá lidi na jakémkoliv bodě své cesty. Pochybnosti jsou důležité, dekonstrukce je nutná, rekonstrukce je naplňující. Na druhé straně zkušenosti, v druhé naivitě, začínáme znovu mít jistotu, už ale bez potřeby vnímat nesouhlas jako válku. Když se nakonec postavíme před Boha, otázka nebude znít: Pochyboval jsi? Bude znít: Miloval jsi? Víra není absence pochyb. Víra je přítomnost lásky.

Lepší pochyby 2. - Teologie je naše snaha pochopit a popsat svou zkušenost. Není ovšem jádrem a centrem víry. Ta nestojí na racionálním argumentu, byť zodpovězení různých racionálních otázek vyžaduje smysluplné odpovědi. Chci tím říct, že má víra dává smysl, a na mnoho otázek mám smysluplné odpovědi, ale zároveň nestojí na mezerách, které nedokážu zodpovědět. Stojí na zjevení, kým Ježíš je. A kým je pro mě. Je to otázka srdce. Apoštol Pavel napsal: “Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích!” Víra je jednání založené na tom, co je zjeveno srdci. Centrem víry je Kristus, ale to nesnižuje potřebu mít vybudovaný myšlenkový proces, jak myslím a jak mluvím o Bohu. Je to jakýsi teologický dům, který si stavíme z různých zdrojů, knih, církví, kázání. Možná ale postupně zjistíme, že tento teologický dům chátrá, začínáme se za něho stydět, nezveme do něj už návštěvy. Potřebujeme rekonstrukci. Některé pokoje jsou v pořádku, jiné potřebují refresh – vymalovat a nový nábytek, další se ale musí zbourat na dřeň a znovu postavit. Některé věci totiž opravdu musí být zničeny. Některé části naší teologie potřebují důkladnou dekonstrukci.

Lepší pochyby 1. - Pochybování je prvním krokem k naší dekonstrukci, a ve světě náboženství má poměrně špatnou pověst. Přitom dost zbytečně, Bible je totiž plná příběhů lidí s pochybnostmi. Platí totiž, že každý pochybuje. Bez ohledu na svou víru nebo její nedostatek, je téměř nemožné dosáhnout jistoty. V životě existuje jen velmi málo opravdových jistot. Někteří se pochybovat bojí. Pochyby jsou ovšem nejen přirozené, jsou dokonce zdravé, pokud nás vedou k reflexi a hledání pravdy. Některé konstrukce totiž musejí být opravdu dekonstruovány, a jiné oblasti našeho života musí být rekonstruovány. Slovy teologa Petea Ennse: Pochyby nejsou nepřítelem víry; destruktivní silou, která nás od Boha odtrhne; temným mrakem zastiňující jasné teplé slunce víry. Pochybnosti jsou nepřítelem víry jen tehdy, když ztotožníme víru s jistotou a černobílým viděním.

Co tento svět opravdu potřebuje 9. - Podle slovníku je zdrženlivost dobrovolné nebo vynucené omezení či úplné vyvarování se určitých činností, látek nebo požitků, především těch, které mohou vést k závislosti nebo morálnímu či zdravotnímu poškození. Je to situace, kdy vím, že něco chci, protože mi to dělá dobře, ale rozhodnu se to omezit. Problémem je, že mít poznání, co je dobré a špatné nestačí. Bylo by fajn, kdybychom se rozhodovali jen podle toho, co je dobré, užitečné a zdravé – ve skutečnosti jsou naše touhy a chutě mnohem silnějším pudem. Možná proto apoštol Petr zdůrazňuje, že k poznání je potřeba přidat zdrženlivost, protože je lékem na nebezpečí arogance vědění, a ke zdrženlivosti pro změnu musíme přidat vytrvalost, která je potřeba kvůli vyčerpání ze zdrženlivosti.

Co tento svět opravdu potřebuje 8. - Mírnost neznamená uťáplost, mírnost znamená být si vědom své síly, přesto záměrně jednat jemně a vlídně. Mírnost a vlídnost Kristova je měřítkem, podle kterého mají jednat všichni, kdo jsou součástí komunity víry.

Co tento svět opravdu potřebuje 7. - Ovoce Ducha je jako sad, kde ovoce dozraje a pukne ve správný čas. Krásně je to vidět u věrnosti, což je schopnost přilnout k někomu nebo něčemu, a dozrát. Jenže, žijeme ve světě, kde je až příliš snadné nechat se vychýlit, a stát se tak ne-věrným. Zůstat věrným znamená z velké části rozpoznat síly a živly, které nás mají tendenci vychýlit z pevného středu.

Co tento svět opravdu potřebuje 6. - Možná jste si všimli, že Bůh Kainovi řekl, že má možnost nebo schopnost ovládat zlo, které po něm dychtí. Má nad ním panovat. Kain nebyl ztracený člověk. V jeho srdci se dobro a zlo perou. Kdyby četl Alexandra Solženicyna, věděl by, že hranice, která odděluje dobro a zlo, prochází srdcem každého člověka. Zlo není mimo naši kontrolu. Příběh o Ábelově vraždě ilustruje moc zla, která nabývá na síle, když je necháme běžet na volnoběh. Jako auto řítící se z kopce na volnoběh nabírá rychlost bez omezení, tak také zlo tam, kde jsme se vzdali kontroly, napáchá nedozírné následky. Zlo plodí ještě větší zlo, a to plodí strach z ještě většího zla. Zlo ale není jedinou alternativou. Naštěstí. Možná proto apoštol Pavel povzbuzuje křesťany, aby se zaměřili na to, co je dobré ve své mysli, a následně ve svých skutcích. Povzbuzje je, aby měli odpor ke zlu, a tíhnuli k dobru. Je to naše volba. Odbrzděné auto našeho života inklinuje ke zlu, které, podobně jako u Kaina, čeká dychtivě v naších dveřích. Naším myšlením na dobré věci, přemítáním o dobru, a konáním skutků dobra vytváříme jinou kulturu – jsou to tyto malé kousky dobra poskládané dohromady, které mění svět.

Co tento svět opravdu potřebuje 5. - Ovoce není výsledkem snahy, ale spojení. Nemůžeme ho vyrobit, v důsledku napojení na kmen však roste a zraje. Laskavost není jen přesládlá vlastnost. Neznamená ani to, že je někdo milý nebo vlídný. Není to způsob mluvení, ale jednání. Laskavost znamená, že někomu půjčím svou sílu, namísto připomínání jeho slabosti. Je to reakce lásky na slabost. Na dvou příkladech si ukážeme, jak na něčí slabost reagoval Ježíš. Jeho laskavost je radikální a proměňuje životy.

Co tento svět opravdu potřebuje 4. - Když v nitru člověka roste trpělivost jako ovoce Ducha, dokáže oddalovat hněv a zároveň vlastně tak trochu trpí. Učí se nedávat průchod svým emocím hned. Učí se být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Na příkladu Mojžíše se můžeme učit, co znamená mít trpělivost ve vztazích s druhými lidmi a vidět, že dobrým řešením, je chodit se svou frustrací za Bohem. Nejen, že Bůh Mojžíšovi pomáhal řešit konkrétní situace, ale také si ho oblíbil.

Co tento svět opravdu potřebuje 3. - Náš svět potřebuje pokoj. Jenomže naše snaha o pokoj je odsouzena k nezdaru právě proto, že všichni máme svou verzi, ke které se snažíme ostatní pozvat. Nedokážeme ovšem najít průsečík pokoje. Navíc máme osobní stínovou verzi pokoje. Mít svoji verzi pokoje a Boží pokoj nejde zároveň. Pokud chceme zažívat Boží pokoj, musíme odložit naši snahu si všechno vyřešit po svém. Naše snaha o kontrolu nás nakonec dovede ke světu, který po pokoji touží, ale nedokáže jej najít.

Co tento svět opravdu potřebuje 2. - Radost je jako sklenice zavařeniny. Dnes žijeme ve společnosti, která přepisuje jeden zážitek druhým. Duch svatý nás ale učí naše setkání s Bohem, naše zkušenosti, naše radosti a vyhrané bitvy ukládat, ne přepisovat. Můžeme je pak otevřít doslova jako zavařeninu. I v našem duchovním životě můžeme jíst plody léta v období životního období zimy, jak poznamenal prorok Jeremiáš: “Sklízejte víno, letní ovoce a olej a ukládejte si to do nádob.” Naše minulé zkušenosti s Boží věrností v nás zůstávají, mají sílu rezonovat v neradostné přítomnosti. Zakonzervováním svých radostných vzpomínek si vytváříme rezervoár ovoce pro období, kdy se ovoci nedaří. Radostné milníky nám pomohou přemostit těžší současnost a dát nám naději pro budoucí radostná očekávání.

Co tento svět opravdu potřebuje 1. - Je překvapující, že apoštol Pavel mezi ctnosti ovoce Ducha nezahrnul svobodu, zvlášť když v jiném dopise píše, že kde je Pánův Duch, tam je svoboda. Průvodním jevem přítomnosti Ducha je svoboda, ale přesto svoboda není ovocem Ducha. Proč? Je to proto, že prvním a nejdůležitějším ovocem je láska. Láska je důležitější než svoboda. Láska obsahuje svobodu, ale svoboda nutně neobsahuje lásku. Když jsme plni lásky, dáváme svobodu nejen sobě, ale i svému okolí. Když prosazujeme svobodu, můžeme to dělat na úkor jejich svobody, můžeme to dělat dost nemilujícím způsobem. Svoboda může být velmi sobecká, láska ne. Pavel na svobodu přitom nezapomněl, vždyť ve stejném dopise napsal: “Byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte.” V dopise, kde popisuje svobodu jako průvodní jev přítomnosti Ducha, zároveň píše: “Kristova láska nás zavazuje.” Pravá svoboda je vždy pokřtěna Kristovou láskou, která nás zavazuje. Svoboda není a nemůže být bezbřehá.

22. narozeniny Elementu 1. - Všichni jsme lidé „kdyby“, ale opravdu záleží na tom, jaké druhé slovo ke „kdyby“ připojíme. Vše se tím změní. Zůstaneme zahořklí, smutní a zklamání při pohledu zpátky se slovy „kdyby tak“? Půjdeme s odvahou, i když se nám momentálně nevede podle představ, se slovy „i kdyby“? Nebo budeme žít s naději, jako lidé budoucnosti s opravdovou možností pozitivismu se slovy „co kdyby“?

(Dis)komfort. 2. - Žijeme v době, kdy pohodlí vnímáme jako samozřejmost a vrchol kvality života. A tento postoj se přenáší i do našeho duchovního života a nese riziko zpohodlnění. Jenže Ježíš nás nezve k pohodlí, ale k nesení kříže – každý den a za každých okolností. Následování není jen poetická fráze, ale radikální výzva vykročit mimo komfortní zónu. Znamená to říct “ano” i tehdy, když to bolí, a být připraveni jít kamkoli, kdykoli a dát cokoli. Pohodlí nás naplní jen z krátkodobého hlediska, je ale něco, co přináší opravdovou dlouhodobou plnost?

(Dis)komfort. 1. - V naší společnosti víru většinou neohrožuje pronásledování nebo hlad, ale tichý, nenápadný nepřítel – pohodlí. Může se tak stát naším měřítkem pro Boha - Bůh je dobrý, když se mám dobře. Příběh Nikodéma ukazuje, jak těžké je udělat krok z bezpečné tmy na denní světlo a z fanouška se tak stát následovníkem.

Voices | Zapomenutí hrdinové 6. - V příběhu Ester Mordechaje často vidíme protože byl Ester nablízku v jejích těžkých chvílích. Pomáhal ji, zajímal se, dovedl ji povzbudit, modlil se a postil za ni. Uměl říct tvrdou pravdu ve správnou chvíli. Jeho činy a slova dodaly Ester odvahu jednat a změnit dějiny. Každý z nás potřebuje podobného „Mordechaje“ ve svém životě.

Voices | Zapomenutí hrdinové 4. - V životě se rozhodujeme pořád. Jak reagujeme v situacích, které před nás život postaví? Umíme se rozhodovat moudře? Příběh Hany, malé hrdinky a matky Samuele, jednoho z nejvýznamějších starozákonních proroků, nás inspiruje v tom, jak reagovat v životních okolnostech, které nás potkají. Ať už jsou zdánlivě bezvýznamné nebo zásadní. Ukazuje nám, jak velký význam v našich životech hraje modlitba a důvěrná spolupráce s Bohem.

Voices | Zapomenutí hrdinové 2. - Odvaha dvou nenápadných žen – Šifry a Púy znamenala, že navzdory hrozbě smrti si zvolily poslušnost Bohu a tím změnily běh dějin. Na jejich příběhu i na příkladech z novodobé historie ukazuje, že skutečné hrdinství se často skrývá v malých, každodenních rozhodnutích, kterých si možná nikdo z lidí nevšimne – ale Bůh ano.

Jak si zruinovat život 6. - Jonášův příběh patří k nejoblíbenějším z celé Bible. Je to částečně drama, a částečně komedie o Božím povolání, útěku a velké rybě. Na první pohled to vypadá, že Jonáš  dostal strach, protože Boží úkol byl velký a nebezpečný a hrozila mu smrt, zvlášť když má prorokovat zkázu Ninive. Zajímavé je, že samotný text to popisuje jinak - vůbec nenaznačuje, že by se Jonáš bál a Bůh mu neříká, co má zvěstovat. Jisté je, že Asyřany nesnáší, nemá je rád. Proč tedy od Božího poslání utíká? Utíká od Božího poslání proto, že je neochotný. Moc dobře ví, jaký je Bůh, pochopí poměrně dobře a rychle, co Bůh chce, jenže: Není ochotný s tím Bohu pomoct. Jonáš se nebojí Ninive, Jonáš je neochotný, protože se bojí, že Bůh bude jako vždycky – milosrdný, trpělivý, láskyplný. Prostě woke. To je cenná lekce. Bůh stvořil i ty lidi, kteří se chovají k němu a k lidem zle. I těmto lidem žehná, protože je milostivý a soucitný, shovívavý, nesmírně trpělivý, velmi laskavý.

Jak si zruinovat život 5. - Korupce vždy byla především problémem lidského srdce. Když se chamtivé srdce potká s příležitostí, výsledkem je korupce. Dnešní postavou zruinovaného života je prorok, o kterém není pochyb, že je špatným prorokem. Zruinoval nejen svůj život, ale také svůj odkaz, takže pro apoštola Petra je příkladem samolibého drzouna, který se chová pudově jako nerozumné zvíře, určená k ulovení a na porážku. Kdykoliv mluvíme o korupci, máme za to, že se nás netýká, protože nemáme žádnou politickou funkci, a proto nemáme žádné výhody. Navzdory tomu se toto pokušení týká nás všech. To jediné, co odděluje úroveň naší korupce od jiných zemí, které jsou na tom hůře, není charakter lidí, ale míra postihů, a z nich vyplývající následné návyky. Balaámův příběh cesty ke zkáze je jedním z nejbarvitějších, a nejzajimavějších příkladů zruinovaného života.

Jak si zruinovat život 4. - Všichni intuitivně chápeme, že je to směr, ne snaha, co určuje náš cíl. Fanatický běh není sport, běží rychleji a silněji, jen špatným směrem. Fanatismus je především vnější tvrdé chování, které má za úkol schovat vlastní vnitřní obavy. Fanatismus je tvrdá slupka vnitřní nejistoty. Vnitřních obav. Prorok Eliáš propadne fanatismu z klasických příčin: Myslí si, že je už naprosto poslední, kdo drží vlajku. Má obavy o národ, o sebe, o správnou víru. Sází tedy všechno na jednu kartu. A je tvrdší, mnohem tvrdší, než po něm Bůh chce.  Vydává se na cestu konfrontace poháněné strachem. Jeho emocionální stav euforie, pocitu nepřemožitelnosti, pocitu triumfu (Bůh je na mé straně), pocitu ohrožení (co se stane, až emocionální šok opadne – začnou zase zabíjet Hospodinovy proroky?), to všechno vede Eliáše k hromadné vraždě. Fanatismus je poháněný strachem, a nakonec končí strachem. Euforické pocity triumfu, které Eliáš prožil, mají odvrácenou stranu osamění, vyprázdnění, obav, pochyb a deprese.

Jak si zruinovat život 3. - Král Šalamoun se cítí nedostatečně. Předchozí králové byli za krále pomazáni prorokem poslaným od Boha. Mají povolání. Šalamoun nic z toho nezažije. Konspirace a tvrdé lokty, to byl jeho způsob, jeho cesta, jak vzít královskou vládu pevně do rukou. Proto touží po něčem nadpřirozeném. Přání se mu splní, Bůh mu daruje moudré srdce. Jeho vnitřní nejistota, se kterou se stal králem, jeho původ, jeho pověst, to vše je přesto důvodem, proč trpí FOMO. Jde o pocit úzkosti a obavy, že člověk přichází o něco zajímavého, zábavného či důležitého, co zažívají ostatní. Šalomoun ví, že rozhodnutí by měla vycházet z rozvahy a Božích hodnot, nikoli z tlaku. Nestačí to. Snaha mít všechno, být všude, být se všemi ho vedla k tomu, že zůstal vnitřně osamělý. Proto nakonec píše, že zkoušel všechny možné radosti – bohatství, zábavu, moudrost – a zjistil, že jsou „marnost a honba za větrem“.

Jak si zruinovat život 2. - Král David je charismatická osobnost, která přitahuje další lidi. Shromáždí si okolo sebe skupinu vojáků, zcela oddaných a věrných, ochotných udělat cokoliv. Jsou to lidé, kteří sami byli v nesnázích, zadlužení a zatrpklí. S touto skupinou bude neustále na útěku před nepřáteli. Začne být pomstychtivý. Někdy ho někdo zastaví, jindy ne. Role přátel ohromně vzroste. Jenže, dovolí přátelům říkat pravdu? Možná, že kdyby David kolem sebe nebudoval jen armádu, ale také opravdové přátele, někdo by se mu odvážil říct, že dělá chyby. David přátelé spíše ztrácí. Životní přítel je mrtev, stejně jako mentor. Rodina je komplikovaná. Nedostatek přátel jej dovede k selhání v temném příběhu o zradě, znásilnění a vraždě.

Jak si zruinovat život 1. - Nemá cenu si nalhávat falešným pozitivismem. Život opravdu je někdy těžký, naše postoje a chyby nás někdy doženou, nevíme vždy, jak se z toho vyhrabat ven. John Maxwell řekl, že ještě hloupější než ten, kdo se nepoučí ze svých chyb, je ten, kdo se nepoučí z chyb někoho jiného. Možná právě proto nám bibličtí autoři popisují své postavy věrně, včetně chyb a hloupých postojů nebo rozhodnutí. Naší první studií je král Saul, kterého dohnala touha zavděčit se všem. Je to chování, kdy člověk usiluje o to, aby ho všichni měli rádi, souhlasili s ním a akceptovali ho, často na úkor vlastních potřeb, názorů nebo hranic. Bojíme se odmítnutí, neumíme říkat ne, máme nízké sebevědomí. Když se to zlomí, pak začneme být zahořklí, závidíme druhým, vymlouváme se a hledáme chyby u jiných, cítíme se vyčerpaní. To všechno u Saula nakonec vidíme.

Letnice 1. - Na den Letnic si každoročně připomínáme události, které popisují seslání Ducha svatého a vznik církve. Pojďme se zaposlouchat do vyprávění evangelisty Lukáše, který je obratný vypravěč a ví, že Ježíšův příběh nekončí Ježíšem samotným. Pokračuje totiž v životech těch, kteří v něj věří. Příběh Letnic pokračuje. Neskončil. Letnice mohou být i naší zkušeností.

Marie 4. - Poslední biblická zmínka o Marii je, že skutečně je modlitebnice. Ovšem, jednou z mnoha. Oroduje tedy za nás Marie? Možná ano, stejně jako zástup svědků popsaných v listu Židům. Možná nám spolu s nimi jen fandí v běhu naší víry. Vždy bude tvrdit: “Udělejte všechno, co vám řekne.” Protože opravdová Marie byla dívka, která se stala matkou; matkou, která začala následovat, poslouchat a uctívat svého syna; a učednicí, která byla pevně zakotvena v církvi, byla plná Ducha svatého stejně jako máme být plni Ducha i my. Byl to příběh dívky, která se díky své víře stala nesmrtelnou. Ne ikonicky, bezkrevně, strnule, ale jako živá a věrná žena, která duchaplně zpívá novou píseň chvály svému Synu v komunitě církve.

Marie 3. - Marie zjistila, že Ježíšovou prioritou je vůle jeho nebeského Otce. Ježíš se od ní oddělil, když mu bylo dvanáct a zůstal v chrámě, aby staral o dílo svého Otce. Na svatbě v Káni se od ní oddělil tím, že ji dal na vědomí, že jen on sám jako jednorozený Syn svého Otce zná jeho vůli. Později se od ní oddělil tím, že ji oznámil, že členové jeho nové rodiny jsou ti, kteří konají vůli jeho Otce. Tyto tři momenty oddělení ji musely připomenout Simeonovo varování o meči pronikajícímu do její duše. Marie se učí, že v nové Ježíšově rodině nestačí být jeho biologickou matkou, je nutné být učednicí, následovnicí definovanou vírou, úctou a poslušností Božímu Synu.

Marie 2. - V chrámu Ježíš neseděl jako naslouchající student, zaujal pozici učitele – vůdcové a teologové mu naslouchají, i když je mu jen dvanáct let. Marie se musela začít ptát sama sebe, kým její syn doopravdy je. Dává najevo, že jeho poslání a vztah s Bohem je důležitější než vztah ke své matce. Je toto ten meč, o kterém před dvanácti lety prorokoval Simeon? Ztracený a nalezený Ježíš… Od této chvíle jej Marie začíná ztrácet už napořád – přestože se s ní nyní vrátí domů a je svým rodičům poslušný. Něco se natrvalo změnilo. V chrámu uslyšela proroctví o meči ve svém srdci, a v chrámu také zažila jeho první ovoce. Pro Marii to není snadné. Začíne pro ni cesta od matky k následovnici.

Marie 1. - Jako křesťané máme k Ježíšově matce Marii poměrně rozporuplný vztah. Na jedné straně máme členy klasických církví, především katolických, které o Marii mluví poměrně hodně, projevují ji úctu, a dokonce se k ní modlí. Na druhé straně máme členy protestantských církví, kteří nevědí, co si s katolickou úctou k Marii počít, takže se ji vyhýbají, snad s výjimkou Vánoc. Přitom je příběh Marie úžasný a silný. Začíná andělskou návštěvou mladé a obyčejné dívky v Nazaretu a jejím odvážným přijetím speciálního Božího povolání. Je to její poslušnost, co otvírá dveře Bohu. Bůh tvoří něco nového, váže se ale na svobodné ANO člověka Marie.

Studny 2. - Odpustit sám sobě, zbavit se pocitu viny a studu, je někdy těžší než odpustit druhým. Samařská žena ke studni přinesla celý náklad věcí, které ji tížily, ale po setkání s Ježíšem jako by pro ni přestaly být důležité. Nechala je u studny a odešla s tím, že z jejího nitra proudily řeky živé vody. Setkání s Ježíšem proměňuje.

Studny 1. - Studny jsou v Bibli důležitým místem, u kterého se odehrává mnoho důležitých věcí. Zdá se, že se obraz studny napříč Biblí nápadně vztahuje k tématu odpuštění. Od temné, vyprahlé jámy, přes studnu plnou bahna, zasypanou prachem, až po zdroj živé vody. Je to však proces, který vyžaduje tvrdou práci. Vykopat studnu, kterou před námi někdo zasypal není jen tak. Příkladem nám může být postoj starozákonního Izáka, který zakopává válečnou sekeru a místo boje hloubí studny.

Velikonoce 2025 1. - V Ježíšově vzkříšení viděli první Ježíšovi následovníci velkou naléhavost, protože se svět změnil. Apoštol Pavel to později řekne slovy “Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově.” Vy, kteří byli odmítnuti, jste nyní pozvání ke stolu, protože náš Pán žije. Jeho pozvání je naléhavé, protože světu se vrátil jeho pravý král. To dělá evangelium mimořádným. Naléhavost pozvání je zvýrazněna během. Polovina všech referencí o běhu v Novém Zákoně se týká vzkříšení. Nejdřív tady máme běh od hrobu. Pak máme běh k hrobu. A nakonec běh se zprávou o vzkříšeném Pánu. I my jsme pozváni k běhu. Běžíme, protože se radujeme. Běžíme, protože svět je už jiný. Běžíme, protože máme nový život.

Čestný život 3. - Mezi odvahou a troufalostí je velký rozdíl. Troufalost může být bezohledné a neopatrné chování, které ignoruje rizika nebo důsledky. Navíc – troufalost je často výsledkem arogance nebo nedostatku sebereflexe. Odhodlání se obvykle vztahuje na schopnost čelit strachu nebo překonat překážky. Odvážní lidé se často rozhodují na základě rozvážného zvažování rizik a důsledků svých činů. Spočítají si náklad, a jsou schopni oběti. Taková byla Milada Horáková. Byla odhodlaná konat dobro a s vědomím všech důsledků se zapojila nejdříve do odboje proti nacismu a po válce pak do boje proti komunistickému režimu. Spočítala si přesně to, co napsal lékař Albert Schweitzer: „Kdo se odhodlá konat dobro, nesmí očekávat, že mu lidé budou odklízet kameny z cesty, nýbrž musí být připraven, že mu jich naopak hodně navalí. Jen ta síla, která se takovými odpory vnitřně očišťuje a posiluje, může je opravdu přemoci.“ To je síla čestného života a zcela MIMOřádné víry.

Čestný život 2. - Jak jsme si mohli všimnout, ani setkání s Ježíšem není pro křesťany zárukou toho, že od té chvíle povedou čestný a bezchybný život. Tato vnitřní tenze – naše tendence jednat špatně, v nás zůstává. Uvědomovali si to i křesťané, o kterých píše Plinius ve svém dopise. Právě proto se pravidelně scházeli a veřejně vyznávali, jak chtějí žít. Tím si nastavovali své srdce a mysl tak, aby v kritických chvílích měli sílu obstát. Veřejné vyznání má dopad na naše chování a stejně tak záleží na tom, komu to vyznáváme a kým se obklopujeme. Jsou to dva nadčasové principy, které můžeme vidět už u rané církve a které nám i dnes pomáhají zůstávat na cestě čestného života.

Čestný život 1. - Ať se to dnes zdá jakkoli, na přelomu prvního a druhého století bylo v Římě zakázáno krást, loupit a dokonce i mít mimomanželský sex. Proč se tedy křesťané z Plíniova dopisu scházeli a zavazovali se k tomu, že to nebudou dělat, když to mělo být normou? Protože byli úplně stejní jako kdokoli jiný v historii a byli stejní, jako jsme my dnes. Přestože víme, že je něco špatně, máme stále tendenci to někdy udělat. A co na to Bůh? Má řešení – naplánoval nám napsat zákon přímo do našich srdcí.

FamilyFest 25 | Cesty věrnosti 2. - Autorka biblického listu Židům píše, že manželské lože má zůstat “svaté”. Být svatý znamená být oddělený (od něčeho a pro něco). Manželské lože, onen moment, kdy si jsou dva lidé intimně tak blízko, že mají odhalená těla i odhalené duše, má zůstat zcela oddělený od ostatních lidí, od okolního světa. Proto je nutné tento moment chránit před ostatními lidmi. Nevěra je totiž zradou exkluzivity. Manželé tedy své manželské lože chrání například tím, že si nastaví hranice na koho se dívají a komu se svěřují; a jak pěstují vlastní bohatý sexuální život.

FamilyFest 25 | Cesty věrnosti 1. - Věrnost vyznává: Nikdy tě neopustím a ponesu s tebou vše dobré i zlé až do smrti. Věrnost je zvláštní: Její přítomnost není na první pohled vůbec vidět, ale její absence vztah zaručeně trhá uvnitř na cáry. Věrnost úzce souvisí s důvěrou. Důvěra je základem vztahu víc než láska. Naše vztahy jsou tak silné, jak je silná naše důvěra. Tak proč s tím zápasíme? Možná jsme si spletli sport, bereme všechno moc jako velký problém a nechápeme roli exkluzivity.

Bůh a tělo 2. - Fyzický svět byl vystaven frustraci, a to včetně našich těl. Boží dech z nás udělal živou duší, a všechna období našeho života se před ním rozestřely. Přijmout své tělo jako Bohem podivuhodně stvořené a procházející v různých fázích života s novou identitou neznamená, že musíme předstírat, že je na něm všechno ok. Je to paradox života. Mé tělo není zlé. Mé tělo potřebuje vykoupení.