Poutník

Ukrajině je potřeba pomáhat. Jenže má pořád obrovský problém s korupcí. Jestli s ní má nejenom Česko, ale NATO, Evropská unie a vlastně celý západní demokratický svět dál spolupracovat, pomáhat jí, aby zadržela ruský nápor, musí se o tom otevřeně mluvit a řešit to opravdu na všech úrovních. Nad korupcí na Ukrajině se nedají a nesmějí zavírat oči.

Ukrajina potřebuje reformu justice jak sůl. Předchozí prezident Porošenko se o ni pokusil, něco se změnilo ale nestačí to. Podle ukrajinistky Lenky Víchové přispívá válka k tomu, že už si Ukrajinci nebudou chtít nechat "štípat dříví na hlavě" zkorumpovanýmii politiky a soudci sledujícími své vlastní zájmy a starajícími se o vlastní blahobyt. Hned na začátku se ale dozvíte také něco o významu Kyjevopečerské lavry.

Nic nevěděli! Lenka Víchová je známá ukrajinistka. Než jsem se vydal znovu do Kyjeva, povídal jsem si s ní tom, jak jako devatenáctiletá studentka vnímala pokus o puč v Moskvě v roce 1991, který zažila v Záporoží a v Kyjevě. Jejím vyprávěním začínám zvláštní časově omezený seriál podcastu Poutník z Ukrajiny.

Nemůžu si pomoct. Chtěl bych psát o putování po starých cestách, ale pořád mě z toho vytrhává Ukrajina. Já vím, s analýzami a komentáři k válce na Ukrajině se roztrhl pytel. Kdekterý chytrák od stolu někde v Praze, Paříži nebo Londýně rozebírá, co se děje na bojišti na Ukrajině, jestli je to už teď ruská prohra nebo jen začátek dalšího zamrzlého „mega“ konfliktu, podobného Jižní Osetii, Abcházii, Podněstří a v posledních letech i na východní Ukrajině, tentokrát jen rozšířený do dříve nevídaných rozměrů. Určitě netvrdím, že bych měl nějaké informace od zdroje ať už v Rusku nebo na Ukrajině. Po víc, než třech týdnech bojů na Ukrajině nicméně cítím potřebu si to v hlavě tak nějak srovnat a utřídit, shrnout, co se stalo, a hlavně proč se to stalo, proč se na Ukrajině děje to, co se tam děje.

Čáslav bývala skutečnou zemskou křižovatkou. Platilo to za středověku a možná i v dobách dřívějších. Jedno, jestli jste z Prahy putovali na Moravu po cestách, kterým se později dostalo názvů Libická (někdy také Liběcká či Žďárská), Trstenická nebo Haberská. Vaše trasa vedla skoro nepochybně právě přes tohle královské město. Uslyšíte legendární atletku Jarmilu Kratochvílovou a dozvíte se, jak se místní snaží připomínat, že se tady narodil režisér Miloš Forman. A vysvětlím také, jak se stalo, že je právě tady pochovaný Jan Žižka.

Chtěl jsem teď o víkendu procházet historickou cestou zvanou Haberská stezka mezi Čáslaví a Havlíčkovým Brodem. Ale Ukrajina zkřížila mé plány, putování po starých stezkách přerušuji a odkládám na příští týden. Je to docela depresivní a jsem z toho duševně celkem unavený, ale nemůžu si pomoct. Co chvíli koukám na internet, sleduju postup ruských vojsk Ukrajinou a je mi z toho upřímně úzko a smutno. A protože jsem na Ukrajině a v Rusku párkrát byl, věnuji tenhle podcast tomu, co se tam teď děje.

Stezka! To je slovo! Napadlo vás někdy, proč se na táborech chodí na „stezku odvahy“ a ne „pěšinu odvahy“? Proč američtí indiáni vyráželi na „válečnou stezku“ a také ne pěšinu? I když v angličtině se pro to používá sousloví „warpath“ a to odpovídá opravdu spíš „pěšině“ než stezce a slovíčku „trail“? Ve slově „stezka“ je prostě něco mystického, zní tak trochu tajuplně. A i když se dnes pro historické cesty na našem území používá termín „zemské stezky“, je to výmysl obrozenců. Potvrzuje Alena Karlíková, etymoložka z Ústavu pro jazyk český Akademie věd: „To slovo cesta je zcela obecné a oni chtěli použít nějaké příznakovější slovo. Zdálo se jim možná takové archaičtější a líp se jim hodilo do toho sousloví.“ V tomhle úvodu k putování po historických českých a moravských cestách ale zbořím ještě jeden mýtus o středověkém cestování: mobilita našich předků byla mnohem vyšší, než bychom si mysleli. Historik Tomáš Klimek z Národní knihovny středověké cesty a cestování dlouhodobě studuje a často přijde na zajímavá a lechtivá fakta: „Nebyl problém pro kněze, který spravoval faru třeba 25 kilometrů od Prahy, zajít si do města do nevěstince, do hospody a během jedné noci se zase vrátit zpátky.“

Co mne pro cestování po starých zemských stezkách inspirovalo? Nebyly to ani tak stezky evropské, jako ty americké. Nemají tam sice jednotný systém turistických tras jeko u nás, ale mají "Triple Crown". To je trojice skoro epických stezek: Apalačská (3500 km), Stezka pacifického rozvodí (cca 5000 km) a Pacifická hřebenová stezka (víc než 4000 km). A já v tomhle podcastu vysvětluji, proč a jak mne inspirovali nejenom lidé, kteří po nich chodí, ale také jiný dálkový chodec a dokonce spisovatel i spisovatel John Steinbeck.

V tomhle podcastu vysvětluji, proč jsem se rozhodl vyrazit po historických cestách zemí Koruny české. V 19. století se jim dostalo názvu "zemské stezky" a různí autoři jim přidali romantické a nepřesné přívlastky jako "Libická", "Haberská" nebo Trstěnická". Nejsou sice autentické, historicky se jim tak neříkalo. Já po nich nicméně začal chodit pěšky a moc mne to baví.

Rozhodl jsem se, že sem zkusím dát něco v angličtině. Mám v archivu tenhle rozhovor s americkým spisovatelem Thomem Steinbeckem. Povídali jsme si v jeho domě v Santa Barbaře v Kalifornii v roce 2011, 5 let před jeho smrtí v roce 2016. Thom byl pro mne zajímavý nejenom tím, že je synem toho Johna Steinbecka, který dostal v roce 1962 Nobelovu cenu za literaturu. Ale také tím, že byl i v jiných ohledech takovým pochodujícím kusem americké historie. Bojoval ve Vietnamu, byl střelcem z kulometu ve vrtulnících Huey – to jsou ty ikonické vrtulníky, které zajišťovaly transport amerických jednotek a nejspíš jste je viděli v nějakém filmu nebo dokumentu. Živil se pak dlouho jako autor scénářů k dokumentům a psal i krásnou literaturu. Jeho knížky Ve stínu cypřiše a Stříbrný lotus jsem četl. Psal jinak a o jiných věcech, než jeho otec, nedosáhl tak velkého uznání, ale psal velmi dobře a ty knížky určitě doporučuji.

Píši právě scénář a stříhám rozhovory do pořadu Téma Plus, pro Český rozhlas Plus. Bude to k 30. výročí definitivního rozpadu Občanského fóra, tedy se to bude vysílat až v únoru. Celý pořad má skoro hodinovou stopáž. Rozhovory jsem pořídil s Petrem Pithartem, Václavem Klausem a Alexandrem Vondrou. A já jsem si říkal, že by posluchače Poutníka mohla zajímat tahle ochutnávka, která naznačuje, o čem to bude. Za reakce budu vděčný :-)

Protesty odstartované vraždou George Floyda a jiných černochů v rukou policistů chápu. I když úplně stejně jako při nedávném útoku stoupenců prezidenta Trumpa na Kongres mne rozesmutňuje lůza, která se i k nim připojuje, ničí a rabuje obchody nebo jiné podniky lidí, kteří nemají s policejním násilím vůbec nic společného. Hlavně mě ale napadají nepříjemné otázky, o kterých se v téhle souvislosti nediskutuje a nemluví. Aspoň já jsem to nezaznamenal. A tak je kladu v tomhle podcastu.

Protože se mluví a píše o tom, že jsou Američané rozdělení jako nikdy dřív, chtěl jsem, aby tady promluvili dva Čechoameričané, kteří mají rozdílné názory. Igor Lukeš se netajil a netají velmi kritickým postojem k působení republikána Donalda Trumpa. Dušan Neumann, kterého v Poutníku slyšíte také často, naopak otevřeně výsledky práce Trumpovy administrativy chválil. Nemohl jsem s nimi promluvit najednou. Igor Lukeš odmítá s Dušanem vystoupit v jedné debatě. Rozhovry jsem pořídil zvlášť a zde jsem poskládal odpovědi na stejné nebo podobné otázky.

Lůza chtěla zabránit potvrzení legitimně zvoleného kandidáta prezidentem. V americkém Kongresu se střílelo, ve chvílích, kdy připravuji tenhle podcast, zemřela přinejmenším jedna žena, další umírali zřejmě z jiných příčin v okolí. Dosluhující prezident Donald Trump není prostě dostatečně silný a rozumný, aby si konečně připustil, že opravdu prohrál. Americká demokracie se zakymácela, zase o něco oslabila svou pověst před globálním publikem. Není pochyb, že toho budou využívat všichni protivníci a nepřátelé nejenom Spojených států ale demokracie jako takové. Jsem přesvědčený, že její síla spočívá v tom, že dokáže takové nechutné incidenty překonat, vrátit se k normálnímu životu, aniž by potřebovala vyhlásit třeba stanné právo nebo jiná drastická omezení osobních svobod. Foto: DrDannielle - https://www.flickr.com/photos/191615548@N05/50807455126/

Honza Hvízdal cestuje, fotí, pracuje jako psovod. Mluvil se mnou z Trodheimu na pevnině v Norsku, ale bavili jsme se z větší části o jeho pobytu a práci na Špicberkách. A také o jeho cestovatelské životní filozofii, podle které se můžete podívat kamkoli, když to opravdu chcete a jste připravení tomu něco obětovat.

Tenhle podcast vznikl tak trochu překvapivě. Připravoval jsem pořad Zaostřeno pro Český rozhlas Plus a sháněl jsem české umělce, kteří mají osobní zkušenost s působením v New Yorku. Věděl jsem o Danu Hrbkovi, který je ředitelem ve Švandově divadle v Praze a mohli jste rozhovor s ním na Poutníku slyšet. A ptal jsem se bývalého kolegy a kamaráda Mirka Konvaliny, který šéfuje Českému centru v New Yorku, jestli by neměl nějaký další tip. On měl, poslal mi kontakt a já jsem ku svému překvapení zjistil, že pro další rozhovor nebudu muset do Prahy nebo ho stáčet na dálku přes Skype nebo Zoom, že stačí, když skočím ve Žďáře do auta, ujedu nějakých 40 kilometrů a zastavím se v Horáckém divadle v Jihlavě a budu si tam povídat o výrazovém tanci, jak se dělá v New Yorku i tady v Česku.

Igor Lukeš je profesor historie a mezinárodních vztahů Bostonské univerzity. A také honorární konzul České republiky v Bostonu. Mluvili jsme spolu o koresondenční volbě, dotkli jsme se i toho, jak z napadání výsledků voleb dosluhujícím prezidentem Donaldem Trumpem těží ruský prezident Putin a další protivníci svobodných voleb ve světě. Ale hlavním tématem byla ta možnost korespondenční volby. Nejde ani tak o to, že letos poštou hlasovala v prezidentských a také kongresových volbách skoro polovina Američanů. Čeští krajané včetně Igora Lukeše také žádají, aby mohli hlasovat poštou také ve volbách v Česku. Já o tom točím pořad Zaostřeno pro Český rozhlas Plus, ve kterém zazní také hlasy předsedy Poslanecké sněmovny za ANO, Radka Vondráčka a politologa Petra Justa z Metropolitní univerzity. Takhle jsme to v souvislostech nezkráceně s Igorem Lukešem probrali.

Profesor Jaroslav Peprník, legenda české anglistiky, nikdy nezískal maturitu. Díky výjimečným okolnostem ale hned po válce v roce 1945 bez přijímacích zkoušek začal studovat angličtinu a historii na Masarykovu univerzitu do Brna. V tomhle vyprávění uslyšíte, jak se mu ještě těsně po komunistickém únorovém převratu podařilo dostat do Británie. Stal se tím podezřelým ze špionáže pro Británii, narukoval k PTP (Černým baronům) a putoval do dolů. I když nefáral, nebyl to žádný med.

Co mají středověké historické stezky v Česku společného s takovým Oregon Trailem na dalekém americkém Západě? Možná víc, než byste si mysleli! Probrali jsme to s Dušanem Neumanem.

Profesor Jaroslav Peprník je skutečnou angličtinářskou legendou. Nejenom pro ty z nás, kteří se anglicky začali učit ještě za totality. Já jsem měl velké štěstí, že mne učil a troufnu si říct, že měl obrovský vliv na mé životní směřování. A teprve nedávno jsem se dozvěděl, jak složitá byla jeho vlastní cesta k angličtině. A v tomhle podcastu uslyšíte jeho vzpomínky na to, jak se začal sám učit anglicky v době nástupu nacismu a německé okupace.

Dan Hrbek je ředitel Švandova divadla v Praze. Povídali jsme si o tom, jak silné jsou jeho olomoucké kořeny, protože se z Olomouce známe. Ale pak jsme přešli mimo jiné také na to, jaké se dělá divadlo v New Yorku. Dan s tím má osobní zkušenost.

Saša chápe Trumpovy voliče. Pro připomenutí: Alexandr Vondra byl v letech 1990-92 poradcem prezidenta Václava Havla pro zahraniční politiku. Od roku 1992 až do roku 1997 byl náměstkem ministra zahraničí a hlavním vyjednavačem česko-německé deklarace, ale v letech 1997-2001 zastupoval Českou republiku ve Spojených státech jako velvyslanec. Zasadil se o vstup Česka do Severoatlantické aliance. Později byl také ministrem zahraničí, místopředsedou vlády za Topolánkovy, a nakonec ministrem obrany za Nečasovy vlády. Já jsem s ním v Americe často mluvil, když jsem tam byl zpravodajem a troufnu si říct, že v Česku snad kromě bývalých velvyslanců Petra Koláře a Martina Palouše není někdo, kdo by washingtonskou politickou scénu znal lépe a hlouběji než právě on.

Jednou to muselo přijít: Standa si mne pozval do své Standashow! Na YouTube najdete sestřih. Tady je ve zvuku, snad jsem si neuřízl moc velkou ostudu :-)

Historické, bezprecedentní, přelomové. To jsou časté bombastické přívlastky, kterými média ve vybičované atmosféře vrcholící kampaně před americkými prezidentskými volbami nikdy nešetří. A já nechci házek pomyslný klacek do špic kolegům ať už v Americe, Česku nebo jinde ve světě. Ale nedá mi to, abych aspoň nezasadil některé ty zdánlivě senzační informace do kontextu. Volby mne zajímají i z historické perspektivy a nemůžu se ubránit pocitu „déjà vu“, tedy že to tady už všechno tak nějak bylo.

Donald Trump oslovuje hlavně starší generaci Čechoameričanů. Přesné průzkumy sice neexistují, ale při soukromých hovorech to dávají jednoznačně najevo krajané, kteří emigrovali za komunismu a obvykle tíhnou ke konzervativní straně. Mě zajímá, čím po 4 letech vlády Donald Trump přitahuje. Tenhle text jsem psal pro web Radio Prague International. A teď ho v mírně upravené dávám ve zvuku sem na Poutníka.

Izák Behunin, už jako hlava početného klanu, střídavě bojoval a navazoval kontakty s indiány, až zakotvili v osadě Springdale ve stínu hory nazývané dnes West Temple – Západní chrám. I když už Izákovi bylo padesát, tedy byl v té době v podstatě kmet, neubývalo mu zjevně životní energie a elánu. Při výpravách do okolí našel až neuvěřitelně malebné údolí, velmi těžce přístupné zvenčí. Spolu se syny tam v létě 1863 vybudoval srub, obdělal kus půdy a začal pěstovat tabák, cukrovou třtinu a ovoce. Už před Izákem to malebné údolí viděli jiní běloši. Indiáni mu říkali docela prozaicky a popisně Mukuntuweap, což znamená přímý kaňon. Na hluboce věřícího mormona Izáka Behunina ale krajina působila natolik silně, že jí začal říkat Zion, podle starozákonního Sijónu, návrší v Jeruzalémě, kam král David přenesl na čas archu úmluvy. Termín Sijón–anglicky Zion-se stal později metonymem, přeneseným názvem pro Zemi zaslíbenou. A právě tak působilo toto údolí evidentně nejenom na stárnoucího Izáka Behunina, ale ostatní věřící Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

Legendárních "Mountain Men", česky horalů, bylo víc: možná jste zaslechli jména jako Jim Bridger, Kit Carson nebo Jedediah Smith. Já jsem se ale rozhodl, že Vám drsnou realitu života těchto prvních bílých dobyvatel Skalnatých hor přiblížím na příkladu osobnosti Johna Coltera. A konkrétně příběhu o tom, jak mu rychlý běh zachránil holý život.

John Wesley Powell byl synem imigrantů z Anglie, venkovským učitelem, vojákem, bezrukým veteránem, geologem a badatelem, který zorganizoval a vedl první skutečně vědeckou výpravu do Velkého kaňonu. Zde je jeho příběh, který je s tímle jedinečným místem nerozlučně spjatý.

Kamarád Martin Dorazín je teď v Arménii. Jako zpravodaj Českého rozhlasu tam pokrývánově rozhořelý konflikt v Náhorním Karabachu. Povídali jsme si přes Skype a zde je záznam, mírně stylizovaný arménským dudukem.

Stojím před hodně těžkým úkolem: mám sestavit seznam 10-ti míst nebo měst, která by neměl určitě vynechat někdo, kdo vyráží na americký Západ. V tomhle podcastu nejdřív obšírně vysvětluji nesmyslnost celého tohoto počinu, pak se nicméně pustím směle do toho a vypočtu vám 10 míst nebo oblastí, která byste měli vidět, když chcete tuhle oblast, její nesmírně rozmanitou přírodu a obyvatelstvo aspoň trochu poznat.

K tomuhle podcastu mne inspiroval nebo spíš i trochu popíchl kamarád Vláďa Pavlíček. O co šlo: asi před dvěma týdny odvysílal Český rozhlas Plus pořad Zaostřeno, ve kterém jsem se věnoval biodiverzitě. Přesněji řečeno katastrofickému vymírání druhů, ke kterému dochází podle nevládních organizací a panelů OSN v posledním asi půl století. Zmíněný Vláďa Pavlíček mi poslal odkaz na Facebookový post novinářského kolegy Ivana Breziny, který je k takové interpretaci skeptický–nebo přesněji řečeno říká, že je to všechno trochu složitější a píše o tom článek pro Víkend Mladé fronty Dnes. A protože líná pusa, nebo líná ruka na klávesnici, je holé neštěstí, zavolal jsem Ivanu Brezinovi do Jilemnice, abych mi sám vlastními slovy vysvětlil, co si o tom myslí – kvalita spojení nebyla ideální, ale jde přece jen hlavně o obsah toho, co Ivan Brezina říká.

Jak se cestuje za koronaviru po americkém Západě? Povídal jsem si o tom s Jakubem Vrbickým z USA na míru. Zastihl jsem jejich malou výpravu v Las Vegas, Jakub mi popsal, jak se tam dopravili po příletu do San Franciska a kam míří. A hlavně, jak to vypadalo na cestě a v samotném Las Vegas...

Tahle epizoda je trochu jiná než obvykle. Je to záznam Panelové diskuze na téma Geografie a média z konference České geografické společnosti, kterou hostila Západočeská univerzita v Plzni. Proděkan pro vnější vztahy Fakulty ekonomické Jiří Preis pozval k debatě kolegu Vladimíra Pískalu z České televize, šéfredaktora českého vydání časopisu National Geographic Tomáše Turečka, a moji maličkost. Záznam najdete ve videu na YouTube kanálu Faulty ekonomické. No a já ho sem se svolením Jiřího Preise dávám v audiu. Je to hlavně pro lidi, které geografie a to, jak se odráží v médiích, zajímá hlouběji, já věřím, že si je najde i tady.

Indiáni zjevně táhnou. Chci tím říct, že zajímají vás posluchače. S překvapením jsem zjistil, že šestou nejposlouchanější epizodou podcastu Poutník z celkových víc než 130, je ta, ve které jsem se v létě snažil vysvětlit jejich pohnutou historii. Celkově jsou přitom poslouchanější ty podcasty, ve kterých si s někým povídám. A mě to moc nepřekvapuje: mají přece jenom jinou dynamiku, posluchače navíc přitahují samozřejmě i osobnosti, se kterými mluvím. Ale i ten můj monolog o indiánech nasbíral stovky poslechů, tak jsem si řekl, že si i pro sebe tak trochu utřídím a pro vás zkusím aspoň nastínit, jak žijí potomci původních obyvatel Spojených států dnes.

Jan Kasl je opravdu "cool". Ne kvůli tomu, že byl pražským primátorem a dneska je předsedou České komory architektů. Ale protože se s ním dá mluvit o čemkoli, je příjemný, inteligentní, elegantní a nonšalantní zjevem i vystupováním. Mluvili jsme spolu nicméně o věcech, které souvisí s jeho prací: o mizerných platech mladých architektů, jak nesmyslná legislativa podkopává kreativitu architektů, proč se developerům často neprávem křivdí. Ale taky o tom, jak se Praha změnila od doby, kdy se malý Honzík Kaslů proháněl po Bubenči, do dnešních dnů. Plánoval jsem z toho střihnout 2 rozhovory, vydá to na 3. No a ten celek, který je dlouhý skoro třičtvrtě hodiny a rádio by ho utáhlo jen stěží, si můžete poslechnout tady na Poutníku.

S Petrem Voldánem se znám 23 let. A docela dobře, hlavně jako bývalý kolega. Přesto jsme se vždycky fyzicky tak nějak míjeli. Teď vydal knížku Na vlnách s Petrem Voldánem a hlavně o ní jsme si povídali v Radiokavárně Českého rozhlasu.

Já vím, do Las Vegas se nejezdí a nelétá kvůli sportu. Tedy jestli si zrovna neumanete, že si partie pokeru nebo seance rulety obohatíte kvalitním hokejem a budete mít to štěstí, že Vegas Golden Nights právě hrají jeden ze zápasů NHL na domácím ledě v T-Mobile Aréně prakticky přímo na stripu, hlavní třídě města zábavy a hříchu. Případně, jestli svůj pobyt nechcete okořenit návštěvou jednoho z početných boxerských zápasů, které se ve Vegas samozřejmě pořádají často a to v prvotřídní světové kvalitě. Jenže je to vždycky pod střechou a divák zůstává při sportovním utkání přece jen pořád divákem. Jestli jste vysloveně outdoorový tip a nic z takových akcí vás neláká, přesto skončíte na pár dní ve Vegas, nezoufejte. Jen kousek města najdete místa, kde se dá slušně „pohnout kostrou“ pod širým nebem a vychutnat při tom jedinečnou nevadskou krajinu.

Canyonlands mám rád. Tak chci tenhle národní park zmínit i tadyna Poutníku: na začátku 60. let minulého století se zrodil projekt nové přehrady na řece Colorado. Měla být postavená těsně pod jejím soutokem s Green River v pustině plné roklí a kaňonů, které už tenkrát místní říkali „Canyonlands“, doslova „kraj kaňonů“ . Kromě pár zasvěcenců tenhle jihozápadní cíp státu Utah nikdo moc nenavštěvoval, tak komu by vadilo, že se částečně zaplaví. Jenže zastánci přehrady potřebovali souhlas a podporu ministra vnitra Stewarta Udalla. Nechtěně udělali zásadní chybu: pozvali ho na prohlídku a nechali ho, aby projekt zvážil při pohledu z letadla. Stewart Udall se podle svých pamětí při pohledu na krajinu Canyonlands okamžitě nadchl. Jenže pro něco úplně jiného, než o čem se ho snažili přesvědčit. Napadlo ho zřídit v Canyonlands nový národní park a tím myšlenku přehrady jedním rázem „zařízl“.

Moc se tom nemluví a nejspíš obecně moc neví, ale Amerika je podle mne rájem pro cyklisty. Vážně. Je sice pravda, že Američané mají tendenci jezdit všude autem. Podle toho vypadají často jejich boubelaté postavy a tomu je také přizpůsobená silniční síť a infrastruktura. Ale víte-li kam zajet, najdete si terén pro každý druh kola. A já mám jeden tip pro klasické rekreační „kolaře“ na východním pobřeží: tažnou stezku kanálu, který měl kdysi spojit Atlantik s povodím řeky Ohio – zkráceně C&O Canal.

„To nemáte auto, nebo co?“ divil se skoro pohoršeně jeden nadřízený v rozhlase v roce 2013. Dal jsem na Facebook fotografii z vlaku a pochvaloval si v komentáři, jak se ty České dráhy polepšily za bezmála deset let, co jsem pobýval převážně v zahraničí. A nadřízenému zjevně vrtalo hlavou, proč já, tehdy krátce po návratu ze zpravodajského postu ve Spojených státech vůbec vlakem jezdím. On to tak přímo neřekl, ale vyznělo to, jako by se ptal, proč jezdím tou zatracenou „sockou“. A já mu to nedokázal dost dobře vysvětlit. A tak to zkouším po létech znovu v tomhle podcastu, napsaném a natočeném ve vlaku cestou z Prahy do Žďáru.

Jak se teď žije v New Yorku? To mi vrtá hlavou, protože jsem podle původních, dávno zrušených plánů měl právě touhle dobou na Manhattanu být. A protože není nad osobní svědectví, spojil jsem se teď s kamarádem, bývalým kolegou a dnes ředitelem Českého centra v New Yorku Miroslavem Konvalinou. Zde je naše povídání :-)

S režisérem Jiřím Menzelem jsem mluvil třikrát a vždycky v zahraničí. Poprvé v Bruselu, tuším v roce 2007. Potom dvakrát v Polsku: nejdřív v Sopotech a potom ve Varšavě. A tyhle rozhovory jsem ve svém archivu našel. Něco z toho tenkrát odvysílal Český rozhlas, ale ve velmi zkrácené verzi. A tak chci i tady v Poutníku na Jiřího Menzela zavzpomínat. Předkládám to, jak jsme si povídali v té syrové, ale zároveň autentické podobě. Upravil jsem to naprosto minimálně, spíš jen dorovnal hlasitost, střihl jen na místech, kde nám třeba přinesli pití, protože jsme v obou případech rozmlouvali v kavárně. Foto: Jindřich Nosek

Jak si opravdu užít výlet do Paříže a nezbankrotovat? Sedl jsem si a sepsal naše praktické zkušenosti z prodlouženého výletu na konci prázdnin. Není to žádný detailní návod, nijak zvlášť jsme nešetřili, ale zároveň jsme nechtěli zbytečně vyhazovat peníze za něco, co by tu naši zkušenostní a poznávací cestu spíš kazilo. Třeba to bude inspirace, kdybyste se do Paříže chtěli v téhle době vypravit.

Andrew Miller se narodil v roce 1916 v městě Manitowoc na březích Michiganského jezera ve státě Wisconsin. O jeho dětství a mládí se mi toho nepodařilo moc zjistit, dočetl jsem se jen v místních novinách, že se živil prací na farmách a když v roce 1942 narukoval v 26-ti letech do armády k pěchotě, byl ženatý. Po víc než dvou rocích postupoval s Americkou armádou už v hodnosti četaře severovýchodní Francií. Vyznamenal se v listopadu 1944 v bojích u města Met: zneškodnil během několika dní 4 německá kulometná hnízda, sám zajal 27 nepřátelských vojáků. Postoupil se svou jednotkou až do Německa, ale tam padl kousek za hranicí v bojích u městečka Hemmersdorf.

Reportážní podcast z Paříže. Nachodili jsme po ní teď o posledním srpnovém víkendu přes 30 kilometrů a já při tom komentoval, co vidím okolo sebe. Zde je 10 vstupů natočených "z ruky", tedy bez předem připraveného scénáře, přímo v pařížských ulicích. Hezký poslech :-)

La Petite Pierre (česky Malý Kámen) je malebná alsaská vesnička obklopená oblými kopci severních Vogéz, zelenajícími se smíšenými lesy. Nic asi lépe nevystihuje její historii, jako pomník zdejším padlým za obou světových válek, před kterým teď stojím. Ale abych to lépe vysvětlil, musím hlouběji do historie.

Tak to mám za sebou: teď v neděli 30. srpna odvysílá Dvojka Českého rozhlasu poslední 9. díl dokumentárního cyklu Genius loci. Musím upřímně říct, že to byl docela zápřah. Vyprodukovat 9 bezmála půlhodinových rozhlasových pořadů reportážního typu se skoro třemi desítkami respondentů, se kterými se musíte domluvit na čase a místě natáčení, to zabere čas. S žádným z nich jsem si přitom nedával sraz ve studiu, všechny jsem je natáčel přímo v místech, o kterých byla řeč. A teď vyrážím s manželkou a dcerou na cestu aspoň do Paříže, když už ta Amerika pořád ještě normálně nejde...

K téhle epizodě Poutníka mě možná trochu překvapivě inspirovaly debaty o pomnících v Evropě. Ukazují, jak černobíle a zjednodušeně chápeme na obou stranách Atlantiku historii a její význačné osobnosti. Desítky let nám nějaký pomník nebo osobnost nevadí, pak se dozvíme nějaké nové souvislosti, nebo je spíš někdo připomene a pomníky se začnou hanobit strhávat nebo aspoň stěhovat. A jestliže takhle zjednodušeně chápeme historii vlastního národa, jak zjednodušený můžeme mít pohled na historii a kulturu národů vzdálených? Jako jsou třeba američtí indiáni…

Jiří Pavlica bydlí v místech, kde prožil dětství: na březích Moravy ve Starém Městě. Tedy hned naproti Uherského Hradiště, kde také začala jeho hvězdná hudební kariéra. Natáčel jsem s ním pro seriál dokumentů Genius loci, který vysílá DVojka Českého rozhlasu a jehož příprava mne teď zaměstnává opravdu na 100 procent. Proto také nemám moc času na Poutníka. A tak sem dávám aspoň ukázku z našeho povídání podehranou krásnou muzikou Jiřího Pavlici. Můžete to brát jako takovou upoutávku na další díl Genius loci, který bude právě o kraji okolo Hradiště a Velehradu.

Mluvil jsem před několika dny se spolužáky z gymnázia. Řeč došla samozřejmě i na krizi okolo koronaviru a také na to, jak se s ní vypořádávají Spojené státy. Ve chvíli, kdy připravuji tenhle podcast, je v USA přes 3,5 milionu nakažených, na následky spojené s koronavirem zemřelo skoro 140 tisíc lidí. Proč to tak je? Proč nedokáží Spojené státy přijmout taková opatření, která podle všeho opravdu zabírají? To je hlavní téma pravidelného povídání s Dušanem Neumannem, Čechoameričanem z Pottsvillu v Pensylvánii.

S Jaromírem Nohavicou jsme mluvili v jeho Klubu Heligonka v Dolních Vítkovicích. Bylo to pro ostravský díl seriálu rozhlasových dokumentů Genius loci. Vysílá se lineárně na Dvojce v premiéře vždycky v neděli o půl sedmé, snáz ho ale určitě najdete v archivu mezi podcasty Českého rozhlasu. Už jsme mimochodem odvysílali dokumenty věnované Českému Krumlovu a Žďáru nad Sázavou, teď v neděli 19. července 2020 se bude vysílat díl o Olomouci, o Ostravě to bude o týden později tedy 27. 7. Kromě Jaromíra Nohavici v něm uslyšíte také kamaráda Miroslava Karase, kterému se Ostrava stala novým domovem. To když vyměnil práci zpravodaje České televize v Moskvě za ředitelské křeslo Ostravského studia České televize. Takže tenhle rozhovor je vlastně taková ochutnávka.