Podcasts about mluvili

Rozhovor s Petrem Krkavcem – hudebníkem, podnikatelem a letos také pořadatelem festivalu Silver Fest, který se koná v panském dvoře v Boskovicích v sobotu 26. srpna od 16 hodin. Mluvili jsme o muzice a písních Silverů, o festivalu i o Petrově práci.

Neexistuje, že něco nejde, říká muž, který v necelých třiceti vybudoval firmu nabízející online zprostředkování brigád v Česku. Michal Harásek chtěl být jako kluk automobilovým závodníkem. Když se byl zeptat na místo v týmu, řekli mu, že si nejdřív musí sehnat milión korun. Mysleli si, že ho tím odradí. A pak se divili, když velkou část této sumy opravdu sehnal. “Nikdo mi neřekl, že to nejde,” usmívá se.Jak coby neznámý kluk z Brna peníze od sponzorů získal? Podobně jako jiní. Napsal žádosti šéfům či majitelům firem. Obvykle zájemci napíšou desítky, ti urputní stovky mailů. Michal Harásek jich rozeslal osmnáct a půl tisíce. “I proto nemám v podnikání strach, že mi někdo ukradne nějaký nápad. Lidi si většinou myslí, že jsem blázen,” říká.Studoval ekonomii na Masarykově univerzitě. Ale protože už tehdy podnikal, dokonce v africkém Kongu, a v prvním ročníku měl díky tomu hodně absencí, zašel si na studijní oddělení požádat o individuální studijní plán. Řekli mu, že si musí vybrat, jestli chce studovat, nebo dělat něco jiného. Rovnou jim odpověděl, že už vybráno má, a podepsal žádost o ukončení studia.Od roku 2017 buduje firmu Tymbe. Ta nabízí online zprostředkování brigád. Jak pro ty, kteří je poskytují, tak pro ty, kteří chtějí pracovat. Jak to funguje a proč je sledování nabídky a poptávky něco jako barometr toho, jak se Česku ekonomicky daří? Mluvili jsme o tom. I o tom, proč to, že průměrný věk zájemců o brigády roste, není moc dobrá zpráva.Zeptal jsem se i na další věci: proč 40 procent lidí, kteří vyzkoušejí brigádu u pokladny v supermarketu, končí nejpozději po třech směnách. Nebo jaká specifika má podnikání právě v Kongu. A samozřejmě také na to, o jakou brigádu je dnes v Česku největší zájem. A proč to ani zdaleka není ta nejlépe placená.Přeju příjemný poslech.

Chcete slyšet celý díl? Kupte si předplatné Insideru na https://herohero.co/insiderpodcast Proč studenti uměleckých škol malují jablíčka a řeší, jestli je třeba dělat inovativní umění? Je Praha město Davida Černého a je jeho umění jen karikatura? Mluvili jsme o důvodech, které Černického vedly k tomu, že opustil UMPRUM a proti tendencím ve škole se vymezil v otevřeném dopise. Jaký je vůbec stav mladé generace umělců? Je umění v současné době více o umělci jako osobnosti nebo o trendech a postojích? Rezignovali jsme jako společnost na originalitu? Jaká je kvalita umění ve veřejném prostoru a rozhoduje o kvalitě umělce to, zda svá díla umí dobře prodat? Sledujte nový Insider! Partnerem podcastu jsou mezinárodní síť škol American Academy a advokátní kancelář Rowan Legal.    Sledujte nás: 

Studio Reaktor má už pětatřicet lidí a navrhuje kanceláře i velké bytové projekty. Mluvili jsme o nich, ale také zavzpomínali na začátky, kdy si architekt Jakub Heidler navrhl byt o dvaceti metrech.Všechny díly podcastu Bourání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čokoládu poprvé ochutnal asi před deseti lety po jednom divočejším večírku. Myšleno řemeslně vyrobenou, pravou čokoládu dovezenou z Guatemaly. V té době už věděl, že se nechce živit jako manažer v marketingu, a hledal novou náplň života. Takže si Filip Teplý řekl: proč by to nemohla být čokoláda?Nastudovali si s dnes již bývalou manželkou teorii v knížkách a hlavně na webu, nakoupili základní vybavení a začali čokoládu vyrábět doma. První ochutnávka pro přátele nedopadla stoprocentně úspěšně. Vzorky se nepovedly na jedničku. Ale jak říkají Američané, nejlepším učitelem jsou vlastní chyby, a tak se kvalita rapidně zlepšovala. Začátečníci se rychle stali profesionály, a po pár letech dokonce získali za svou čokoládu první mezinárodní cenu.Dnes je značka Ajala, což v mayském jazyce prý znamená probuzení, dobře známá všem milovníkům čokolády. Je jich méně než milovníků kávy nebo vína, ale postupně jich přibývá. Čokoláda vlastně následuje trend, kterým prochází spousta potravin: část trhu se odklání od velkých výrobců a korporací, a místo si hledají malé, někdy domácí nebo garážové firmy. Ajala je s 16 zaměstnanci a zhruba patnáctimiliónovým obratem už nepřehlédnutelnou firmou, byť parametry je to stále malý byznys. Co při jeho budování způsobilo Filipu Teplému největší starosti? A co naopak největší radost? Mluvili jsme o tom.A taky samozřejmé párování, což je magie milovníků jídla. Samozřejmě je řeč o párování chutí. Náš podcast jsme zpárovali se stoprocentní čokoládou z Ekvádoru. Ale dozvěděl  jsem se, že se čokolády dají skvěle párovat s naturálními víny či belgickými lambiky, což je pivo, ale také … a to nebudete věřit … třeba i s plesnivými sýry. Výsledná chuť je prý famózní.Přeju nejen dobrou chuť, ale samozřejmě taky dobrý poslech.

O začátcích kariéry, jaká je to dřina, protože se zpívá většinou bez mikrofonu, v jakých řečech se opera zpívá, které role má ráda, jak funguje domácnost operní pěvkyně se dvěma malými fotbalisty, když maminka po večerech vystupuje. Disciplína ale musí být. Mluvili jsme i tom, jak se stavět k publicitě nemoci i jak falešný svět se objevuje na sociálních sítích … a spoustu dalších zajímavostí, které si můžete v podcastu poslechnout

Mluvili jsme o atmosféře ve škole, kterou přebíral před dvěma a půl lety ve složité situaci, o zájmu o výuku, o souborové hře, o budově školy a taky trochu o muzice a jeho vlastních hudebních aktivitách.

Hodně o něm vím: že založil úspěšnou firmu, která “prodává” řečníky firmám a korporacím. Že vymyslel akci “Týden inovací”, která by Česku mohla pomoct do elitního klubu malých zemí, které pochopily, že velkým můžou konkurovat jen tím, že budou chytré. Nebo že je mladším bratrem ekonoma a spisovatele Tomáše Sedláčka.Ale co jsem nevěděl, je to, že kromě podnikání či psaní taky dělá sochy. Ta poslední ztvárňuje rodící ženu, která má mezi roztaženýma nohama vyplazený jazyk, po němž jede tank. Značka je nejistá, mohl by to být německý Leopard nebo americký Abrams, říká Lukáš Sedláček.Mluvili jsme mimo jiné o jeho novém projektu, lépe řečeno novějším než již dva zmíněné, a tím je firma Poetizer. Založil ji s manželkou někdy v roce 2017, a to s globálními ambicemi. Chce dobývat trh, na který se ovšem obvykle technologické startupy nesoustředí. Tedy na sdílení a vydávání poesie.Ano, v 21. století se stále čte a píše poesie, a Lukáš Sedláček má k dispozici průzkumy, které říkají, že tenhle zájem nemá zas tak málo lidí. Ve Francii je to skoro každý pátý dospělý, v Americe každý osmý. A spousta těchto lidí má ambici vydat svou vlastní poezii na papíře. Poetizer jim to dnes už umožňuje.Lukáš Sedláček napsal svou první báseň v devíti. Byla pro spolužačku, a jestli to byl plán, jak se jí zalíbit, tak nevyšel. Já si svou první báseň nepamatuju, ale tu momentálně poslední jsem napsal cestou do studia na rozhovor právě se zakladatelem Poetizeru.Zdálo se mi to vhodné. Je to limerik, má oblíbená básnická forma, zcela nevážná a bez literárních ambicí. I tak jsem svůj limerik Lukášovi v podcastu na začátku zarecitoval. Byl ostatně o něm. Všem opravdovým milovníkům poesie se předem omlouvám.A samozřejmě, přeju dobrou zábavu.

Do Hergot!u přijal pozvání arabista Martin Rudiš z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Nedávno vydal knihu o architektuře káhirských mešit. Mluvili jsme nejen o ní, ale také o mešitách a islámské architektuře obecně.Všechny díly podcastu Hergot! můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Jarní očisty, hubnoucí plány nebo půsty. Má cenu je zkoušet nebo mohou našemu tělu spíše uškodit? I na to jsme se ptali paní doktorky Ivy Jakubíkové z Kliniky diabetologie. Mluvili jsme ale také o tom, jak si celkově nastavit zdravější životní styl a jak ho dlouhodobě udržet.

Když dělá padesátník rozhovor s mladou podnikatelkou v oboru rozkoše, a ano, míněna je ta sexuální, je to tak trochu chůze na tenkém ledě. Nevíte, na co se sluší zeptat a také jakým tónem, protože prostě nejste zvyklí o těchhle věcech mluvit.  Určitě ne v podcastovém studiu. Nevím, jak jsem to zvládl, ale mým hostem byla každopádně Zuzana Křížová, zakladatelka Rozkoššše přímo v centru Brna. Je to prodejna spodního prádla a sexshop v jednom. V jedné Rozkoššši.Říkám a píšu sexshop, ale slušelo by se neopomenout přívlastek “tak trochu jiný”. Protože takový měla Zuzana Křížová od začátku v plánu. Vytvořit obchod s erotickými pomůckami, kde se ženy budou cítit dobře a kam se nebudou bát chodit ani muži. Rozkoššš v Brně otevřela loni na podzim. Velkou pozornost věnovala s architekty a designéry interiéru. V prvním patře najdou zákazníci malý prostor ve tvaru vagíny. Zuzana Křížová říká, že se měl jmenovat Černá díra, po vzoru té ve Vesmíru, kde platí jiné přírodní zákony. Ale nakonec dostal jméno Svatyně, což zní přece jen důstojněji.Zuzana Křížová také říká, či lépe řečeno cituje svou kamarádku, že Brno je město penisů, a až teď má díky jejímu obchodu také vagínu. Zajímalo mě, jak Rozkoššš přijalo Brno a zda se po necelém půlroce obchodu daří. Mluvili jsme i o tom, proč nedostudovala medicínu a jaké chyby dělají muži, když svým partnerkám kupují erotické pomůcky.Muži často vůbec neví, jak klitoris vypadá, říká Zuzana Křížová. A ženy ostatně mnohdy také ne. Trojrozměrný model klitorisu, který je v obchodě ve zmíněné “svatyni” v prvním patře, někteří považují například designový věšák na šaty. Ale mají šanci na osvětu, třeba díky gumovým bonbónům ve tvaru klitorisu, které jsou rovněž v obchodě v nabídce.Přeju příjemný poslech.

Chtěla být kriminalistkou a studovat kriminologii, ale na policejní akademii ji nevzali. Neuměla dělat shyby a dělala chyby v balistických příkladech. Nakonec vystudovala sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Táhlo ji to ke kriminalistice a vězeňství, ale nakonec začala psát diplomovou práci o stárnutí. Dnes je přední českou expertkou v oblasti sociologie věku a stárnutí.Působí v Brně. Podcast jsme točili v Praze, kde byla na skok mezi cestami do Dublinu a New Yorku. Což běžného smrtelníka unaví. Takže možná i proto, když jsem se jí zeptal, jestli by chtěla být nesmrtelná, odpověděla: “nejsem si právě teď úplně jistá”. Ale o nesmrtelnosti jsme také mluvili. Mimo jiné i o tom, jak se zkoumání prodlužování lidského života v poslední době přesunulo ze sféry šarlatánství do oblasti opravdové vědy. Ale znamená to, že se budeme běžně dožívat sto či více let? Poslouchejte.Pokud bychom opravdu žili déle, museli bychom asi předefinovat to, co nazýváme stářím. Či seniorským věkem. Lucie Vidovićová tvrdí, že například s diskriminací zaměstnavatelů se lidé začínají potýkat už po padesátce. Takže jsem se zeptal, co vlastně stáří je a jak ho definujeme. A proč odborníci říkají, že stáří je dnes tzv. feminizovanou zkušeností.Mluvili jsme o spoustě věcí. O tom, že lidé s negativním postojem ke stáří se podle jedné studie dožívají v průměru až o sedm a půl let nižšího věku. Že diskriminace z důvodu věku je mnohem častější než diskriminace genderová, o níž se však mnohem víc mluví a píše. A že ve všech typech krizí jsou senioři výrazně četnějšími oběťmi než běžná populace. Vzpomeňme třeba na pandemii.Pochlubil jsem se, že jsem starší než slovo ageismus, a chvíli jsme se o tomhle fenoménu bavili. Jaké jsou nejčastější projevy ageismu, proč jsou jeho oběťmi nejen lidé starší, ale často i mladší, a spekulovali jsme i o tom, co je opak ageismu. Je to společnost, která věk ze svěho povědomí vyzmizíkovala, anebo která naopak věk oslavuje?A konečně, zeptal jsem svého hosta mimo jiné i na to, jestli se stáří bojí a zda by chtěla znát datum, kdy zemře. Jestli vás zajímá odpověď, určitě poslouchejte. Plus jedna praktická rada: když v tomto díle podcastu zazní konkrétní data a informace, pak vězte, že je Lucie Vidovićová čerpala z vědeckých studií či jiných relevantních zdrojů. A když je k dispozici nemá, říká stroze: “na to nemám data”.Přeji příjemný a datově pestrý poslech.

Michaela Žejšková, která je též předsedkyní boskovické TOP 09, vedla koalici SPOLU do minulých voleb. Mluvili jsme o opoziční práci, o jejím pohledu na současnou koalici a na stavbu sportovní haly, což bylo její klíčové téma v pozici místostarostky. A taky o politické budoucnosti.

V druhém díle podcastu s Ester Bezděk si povídáme o tom, jak propojit rodičovské rady s vlastní zkušeností a nenásledovat je slepě, jako zaručené patenty na správnou výchovu. Mluvili jsme také o tom, jak je důležité přizvat děti do každodenních činností, všímat si, co chtějí zkoušet a hledat v tom smysluplné okamžiky i pro sebe.

Vystudoval architekturu, protože se mu jako klukovi líbilo, že by chodil na stavbu jako jeho táta architekt a pracoval venku. Ale pak Adam Gebrian zjistil, že skoro celý pracovní život architekta se odehrává v kanceláři a u počítače. Přesto architekturu vystudoval, v Liberci a v Los Angeles. Ale věnoval se jí poměrně krátce. Dnes o architektuře hlavně mluví a píše.Povídali jsme si shodou okolností pár desítek minut poté, co se Praha - s velkým zpožděním a po náročných politických jednáních - dočkala nového primátora. Jaký bude Bohuslav Svoboda? Samozřejmě jsem se Adama Gebriana zeptal. Odpověděl, ale zároveň řekl, že role primátora se podle jeho názoru přeceňuje. Jsou lidé, kteří atmosféru města dokáží ovlivnit výrazněji. Kdo například? Poslouchejte.Mluvili jsme i o tom, jak si vybrat dům, ve kterém chcete bydlet. Co je na architektuře krásné a co naopak těžké. Dozvěděl jsem se také, jakou otázku klade studentům, kteří se na studium architektury hlásí. Mimochodem, zajímalo mě i to, jestli Adam Gebrian někdy lituje, že už práci architekta nedělá. Odpověď mě překvapila.Dozvíte se, v jakém městě se cítil mimořádně dobře, a proč to byla právě Barcelona. Povídali jsme si i o Los Angeles a New Yorku, a obecně o Americe. Adam Gebrian mi řekl, které domy v Praze ukazuje svým americkým studentům a proč. A že na Praze se mu spousta věcí nelíbí, ale stejně tu žije rád. Určitý klíč jeho postoje hledejme v bonmotu, že nejvyšší formou života je člověk, ale tou nejnižší turista.Přeju příjemný poslech.

S Danem Majstorovićem jsme dnes probrali naše zkušenosti z poslední doby, kdy se často setkáváme s investory, kteří mají více majetku, než ve svém životě dokáží reálně utratit. Mluvili jsme o tom: ✓ Odkud majetek získali. ✓ Z jakých peněz žijí. ✓ Proč peníze navíc nepotřebují. ✓ Jak s nimi tento majetek investujeme. ✓ Jak přemýšlí nad mezigeneračním plánováním. ✓ Jaká je cena za bohatství.

Chtěl být hercem, málem se vyučil zedníkem, nakonec se stal kavárníkem a hospodským. Nebo kavárenským povalečem, jak se před časem sám představoval. Martin Kotas provozuje tzv. Mlýnskou, tedy útulnou hospodu na pražské Kampě, které se neřekne jinak než Mlejn. Ta se, zejména díky některým stálým hostům, někdy bere jako jakýsi hlavní stan tzv. Pražské kavárny.Před deseti lety se zde zapíjel neúspěch Karla Schwarzenberga v prezidentských volbách, na jehož kampani se Martin Kotas mimochodem podílel. No a letos se zde naopak zapíjelo zvolení Petra Pavla a jeho vítězství nad Andrejem Babišem. O obou oslavách jsme mluvili, a samozřejmě i o tom, proč termín Pražská kavárna Martin Kotas nemá rád a nepoužívá ho.Zajímalo mě i to, s jakými pocity volil Petra Pavla, který je bývalý komunista, a právě proti komunismu se Martin Kotas v minulých dekádách poměrně ostře vyhraňoval. Spoiler alert, ty pocity byly velmi radostné, jak říká. A doprovází je vtipná básnička, či spíš rýmovačka, kterou v podcastu uslyšíte.Mluvili jsme i o mnohém dalším: jaké bylo Kotasovo setkání s lokální politikou, když v letech 2018 až 2022 vystrčil hlavu z bezpečí kavárny a stal se na čtyři roky aktivním politikem, byť takzvaně místním, a dělal zastupitele na Praze 1. A zeptal jsem se i na to, jaké to je rozjíždět druhý podnik, kterým je kavárna Na Boršově na druhém břehu Vltavy.To, jestli byl Zdeněk Hřib dobrý, anebo podprůměrný pražský primátor, bohužel v podcastu nevyřešíme. Ale o pražské politice jsme si povídali, stejně jako o té velké, globální. Bylo to veselé i smutné, jak se na člověka, který je zároveň pesimistou i optimistou, patří.Přeju příjemný poslech.

Tradičně jsme se na Silvestra vypravili objevovat ranné dějiny českého státu, majestátní krajinu Karlštejnska a skály kolem řeky Berounky. Tentokrát jsme zamířili přes Hostim do Svatého Jana pod Skalou. Mluvili jsme o sv. Ivanu, místním klášteře, ale také jsme se vypravili na vyhlídku. Trasa: https://mapy.cz/s/jejevurusu Fotky: https://lukas1989.rajce.idnes.cz/Vesnicopis_41_Silvestrovsky_special_ze_Svateho_Jana_pod_Skalou/

V dnešním díle jsem vyzpovídal Zdeňka Mikuláše, který je řídícím partnerem ve společnosti Samak, která se stará o prodeje firem našich klientů. Mluvili jsme o tom, jaké jsou smrtelné chyby, které byste neměli udělat při prodeji vaší firmy.

Když mu řeknete, že je nejžádanější nebo nejlepší český švec, tak reaguje podrážděně. Říká: já nesoutěžím. A nejen to, soutěžení je jedna ze špatných věcí, které naše civilizace stvořila.Vím, absolutní tvrzení se těžko dokládají. Nevíme, kdo je nejlepší nebo nejžádanější český švec. Ale asi můžeme říct, že Radek Zachariáš patří nimi k nejdražším. Když si od něj objednáte polobotky na míru, budete na první pár čekat půl roku a zaplatíte 60 tisíc korun.Kdo si takové boty kupuje? Na to odpovídá Radek Zachariáš pragmaticky. Lidé, kteří na ně mají peníze. To je ovšem podmínka nutná, nikoli postačující. Abyste si drahé boty koupili, musíte to sami sobě “dovolit”. Ptal jsem se Radka Zachariáše, co to znamená. A jací lidé u něj šijí.Ono jich není mnoho. Za roky, které se téhle profesi věnuje, se v jeho databázi nashromáždilo něco přes 300 jmen. Ušil řádově vyšší stovky bot. Dnes pracuje ve dvou s kolegou, a zvládnou zhruba tři páry bot měsíčně. To abyste si udělali obrázek.Radek Zachariáš je extravagantní člověk. V době covidu říkal respirátoru náhubek a odmítal ho nosit. Chodí v dámském oblečení, nosí boty s podpatkem a má upravené nehty, nalakované jasně červenou barvou.Není to prý fetiš ani nic sexuálního. Proto Radek Zachariáš odmítá to, že chodí oblečen jako žena. Říká: jsem oblečen jako Radek Zachariáš a ano, nakupuju obvykle v dámských obchodech, ale to jen proto, že se pro muže nevyrábějí sukně nebo šaty, které by se mi líbily.Říkám, že je extravagantní, ale to neznamená, že by byl extrovertní. Vlastně si myslím, že je spíš introvert. Tichý, přemýšlivý, s mnohaletou zálibou v hraní na hudební nástroj didžeridu. To je asi jeho největší vášeň. Šití bot se nepočítá, to je samozřejmě taky vášeň, ale zároveň způsob obživy.O tom všem jsme si povídali: taky o tom, že ho krize středního věku stála řádově stovky tisíc, protože si chtěl dokázat, že je nejlepší v Praze. Ale jak už bylo řečeno, z toho už vyrostl. Možná dospěl. Mluvili jsme i o tom, jak jeho živobytí s luxusními botami ovlivní horší ekonomické časy.Přeju vám hezký poslech.

Dlouho jsem si s nikým nepopovídal o médiích. Takovým tím zevrubným způsobem, kdy se bavíme o minulosti i přítomnosti, probíráme lidi, kteří v médiích pracovali nebo pracují, a přemýšlíme, jestli média čeká nějaká budoucnost. Případně jaká by mohla být.I proto jsem si jako hosta do podcastu pozval Jana Müllera. Je o něco mladší, ale ne o moc. Poznali jsme se v devadesátých letech, kdy o médiích připravoval rubriku v Lidových novinách. Já v Reflexu. Od té doby jsme se několikrát potkali, byť česká média jsou tak malá, že jsme se vlastně potkávali permanentně.Navíc, jakkoli to zní asi divně, média se zmenšují. Nejen v Česku, ale v celém západním světě, byť v malé zemi je to asi ještě zřetelnější. Zmenšují se metaforicky, ale vlastně i doslova. Představují dnes mnohem menší byznys, méně vlivný obor a celkově mnohem méně příležitostí pro lidi, kteří v nich chtějí strávit pracovní život. Rozhodně v porovnání se zmíněnými devadesátými lety, kdy byla západní média asi na historickém vrcholu.I proto jsme o devadesátých letech hodně mluvili. O lidech, kteří je v našem oboru ovlivňovali a definovali, a co to znamenalo osobně pro nás. Jan Müller prošel na rozdíl ode mě mnohem různorodějšími mediálními tituly: od večerníku Večerka ve zmíněných devadesátých letech, přes mediální časopis Strategie, Lidové noviny, webový magazín Flowee, který byl známější na billboardech než na webu, až po česko-německý velkoformátový časopis, který připravuje dnes.Mluvili jsme o tom, jaké to je, když noviny vlastní miliardáři, a probrali jsme jich opravdu hodně: od Jeffa Bezose, přes Daniela Křetínského, Iva Lukačoviče, Zdeňka Bakalu, až po Andreje Babiše. A dozvěděl jsem se i to, že právě kolem Babiše se Jan Müller několik let - svými slovy - “motal”, a byl jedním z lidí, s kterými se Babiš radil, než koupil vydavatelství MaFra.Jak na to vzpomíná a hlavně, co by mu Jan Müller řekl dnes? Bylo vydavatelství Mafra dobrá koupě, která se miliardáři vyplatila, anebo by se Babiš stal vlivným politikem a kandidátem na prezidenta i bez vlastnictví médií? Poslouchejte. Přeji příjemný, tentokrát veskrze mediální zážitek.

Knížky miluju. A vždycky jsem je miloval. A miloval jsem taky knihkupectví. Ovšem dnes už do nich nechodím, protože ze všech těch napsaných a vydaných knih v regálech mám pocit marnosti. “Co vy?”, zeptal jsem se svého hosta, kterým je Vít Šebor, spolumajitel nakladatelství Jan Melvil Publishing. “Já mám deprese,” odpověděl.Ale i on knihy miluje, takže jsme právě o nich skoro celou hodinu mluvili. Já považuju knihu za neuvěřitelnou věc, už proto, že se víc než 500 let své existence prakticky nezměnila. Odolá i digitálnímu “tsunami”, které mění to, jak sdílíme a konzumujeme informace? Budou knihy existovat i za deset, padesát, nebo sto let?Neprozradím dopředu, co mi Vít Šebor odpověděl, ale bylo to zajímavé. Jen abych úvahy uvedl do kontextu: knížky z nakladatelství Jan Melvil se - na kusy - prodávají ze tří čtvrtin na papíře a z jedné čtvrtiny půl na půl jako eknihy nebo audioknihy. Ale audioknihy, které jsou fenoménem posledních několika let, rostou rychleji.Můžeme se těšit na nějaký nový, nečekaný formát? Poslouchejte.Mluvili jsme také o tom, jak během covidu prodej knih vzrostl, ale po začátku války na UIkrajině zase klesl, a jak to asi bude dál. A dozvěděl jsem se také informace o Brněnském úřadu pro porážku Ruska. Ano, to opravdu existuje.Přeju příjemný poslech.

V dnešním díle jsem vyzpovídal Zdeňka Mikuláše, který je řídícím partnerem ve společnosti Samak, která se stará o prodeje firem našich klientů. Mluvili jsme o tom, kdy je lepší firmu předat a kdy raději prodat. Rozhovor jsme vzhledem k jeho délce rozdělili na dvě části. 1. část si můžete poslechnout zde: https://soundcloud.com/cestarentiera/jak-premyslet-nad-prodejem-nebo-predanim-firmy-1-cast/s-BowYr7MTgdh?si=33e248a695224d278c4507adda2d12ed&utm_source=clipboard&utm_medium=text&utm_campaign=social_sharing Probrali jsme například: ✓ Jaké jsou fáze budování majetku. ✓ Jak své děti připravovat na majitelskou roli. ✓ Jak svým dětem neotrávit podnikání. ✓ Jak poznat, jestli má moje firma cenu. ✓ Jestli se dá prodat i malá živnost.

Život je zázrak a úžasná věc, kterou prožíváme, ale nikdy jí nebudeme rozumět. To je jeden úhel pohledu. Druhý úhel pohledu je ten, že život je soubor dat, která můžeme změřit, zapsat a vyhodnotit. Vypočítat výsledek a dvakrát ho podtrhnout. Což znamená, že lze najít způsoby a cesty, jak to zařídit, aby to příště vyšlo líp.Říká se tomu lifehacking. V osmdesátých letech začali tenhle termín pužívat programátoři, když hledali způsoby, jak zvládnout a nezbláznit se z množství dat, která se na ně začala valit. Tehdy hlavně prostřednictvím prehistorických počítačových služeb či emailu. Dnes se na nás valí dat milionkrát víc a lifehacking se stal seriózní disciplínou. Mimochodem, to, co teď posloucháte, je podcast, tedy - podle American Dialect Association - nejužitečnější slovo roku 2005. Tím druhým byl lifehack. A jakkoli se dnes píše rok 2022, je nepochybné, že posloucháte velmi užitečnou epizodu. O lifehackingu v ní mluvím s Tomášem Baránkem, mužem, který se proměřování a vylepšování života věnuje v Česku. Primárně toho svého, ale na webu lifehacky.cz dává rady a tipy také opstatním.Mluvili jsme o tom, jak se bránit úzkostem a nočním můrám dnešního světa. Jak se nezbláznit z války na Ukrajině. Proč je dobré se čas od času pohádat se svými nejbližšími a jak to udělat, abychom neumřeli předčasně na infarkt. Nebo pokud možno v co nejvyšším věku.Tomáš Baránek napsal před lety knižní bestseller Jak sbalit ženu. To se mu povedlo, a jeho žena Kateřina by dnes mohla napsat knížku Jak přimět manžela k cestování. Ale asi ji nenapíše.Přeju vám příjemný poslech.

Proč jsem do podcastu pozval Davida Grudla? Hned z několika důvodů. Za prvé: považuju ho za jednoho z nejvtipnějších a nejchytřejších lidí na sociálních sítích. I když souhlasím, že takto uvést jakéhokoli hosta podcastu je trochu rána pod pás. Co když bude mluvit nudně a hloupě? Poslouchejte, posoudíte sami.Takže zkusím druhý důvod: David Grudl je programátor, tvůrce frameworku Nette, který usnadňuje práci zejména tvůrcům webových aplikací. Také se zajímá například o umělou inteligenci a dokáže o ní hezky mluvit.Třetí důvod: neměl nikdy v životě zubní kaz, zato infarkt prodělal ještě před čtyřicítkou. O obojím dokáže rovněž poutavě mluvit.Čtvrtý důvod jsem zapomněl, ale David Grudl mi ho připomněl. Vlastně ho s sebou prakticky přinesl do studia. Jde o můj sloupek, který jsem napsal před dvanácti lety, a začíná otázkou: “Kdo je největší prase na českém Internetu?” Je o … ehm … Davidu Grudlovi.Omluvou mi budiž, že jsem pouze citoval cizí zdroj. Ale i tak jsme se tomu po mé opožděné omluvě samozřejmě věnovali. Mluvili jsme o tom, jaké to je dělat tzv. legraci na sociálních sítích, jak se bránit riziku, že zůstanete nepochopeni (spoiler: radši žádnou legraci nedělejte) a zda to jde bez nebezpečí, že překročíte hranice vkusu. Nebo nevkusu.Zvu vás k poslechu možná lehce netradiční epizody, avšak plné zajímavých témat a námětů k přemýšlení. Snad se vám bude poslouchat stejně dobře, jako se nám s Davidem Grudlem natáčela.Příjemnou zábavu!

Objevil se v Česku v lednu 1995. Prožil zde neuvěřitelné věci. Potkal neskutečné lidi. A teď Česko i celou planetu opouští. Mimozemšťan Zelený Raoul vyprávěl příběh naší republiky svýma očima, a to skoro 28 let každý týden v časopise Reflex. Ani jednou nevynechal. A ve čtvrtek 29. října se poprvé od ledna 1995 na stránkách tohoto časopisu neobjeví. Komiks vymysleli na konci roku 1994 tři mí kolegové v redakci Reflexu: Tomáš Baldýnský, Dan Hrubý a Milan Tesař. Oslovili tehdy dvaadvacetiletého neznámého kreslíře Štěpána Mareše, a společně napsali prvních dvanáct dílů komiksu. A když se ukázalo, že dohromady jim to moc nefunguje, tak se ve psaní epizod začali střídat. A zrodila se legenda a ikona devadesátek, tedy devadesátých let.Jak to bylo? Proč komiks málem skončil už v devadesátých letech? A jaké důvody ho pak naopak udržely při životě až dodnes? Plus otázka nejdůležitější: proč komiks končí právě teď, a proč se to děje tak rychle a neobratně?Na to všechno jsem se zeptal Milana Tesaře. Muže, který na komiksu pracoval polovinu života, a víc než polovinu svého života strávil jako zaměstnanec Reflexu. Většinu času jako vedoucí kulturní rubriky. Mluvili jsme i o tom, jak by misi zeleného mimozemšťana se svými kolegy ukončili, kdyby na to dostali čas a prostor. A že to stejně možná udělají.Milan Tesař dnes pracuje v týdeníku Forum, společně s řadou bývalých osobností Reflexu, jako jsou třeba Dan Hrubý, Petr Volf nebo Jiří X. Doležal. Milan Tesař není jen novinář: napsal několik knih i řadu scénářů. Povídali jsme si otevřeně a pro mě to byla skvělá hodinka plná nejen nostalgie.Přeju vám, ať vás to baví aspoň jako mě. Příjemný poslech!

Martin Straka z interny v nemocnici v Sokolově patřil k nejmladším primářům v historii Česka, v době covidu se zařadil mezi nejznámější primáře a teď ho bývalý premiér Babiš označil za nejodpornějšího primáře. To už je docela hodně -nej na jednačtyřicetiletého lékaře, který říká, že ho dřív politika ani moc nezajímala. Co to změnilo? Téhle otázce nerozumí. Má pocit, že to musí vidět a pociťovat každý, kdo v Česku žije. Odpovídá: “O zemi, kde byl premiér Babiš a prezident Zeman, si nemůžu myslet nic dobrého.” Martin Straka někdy čelí kritice, že by jako lékař měl mluvit méně do politiky, nebo aspoň méně hlasitě a méně ostřejšími slovy. Jak sám říká, párkrát to zkoušel, dokonce si na čas několikrát zakázal používat Twitter, kde patří k velmi aktivním uživatelům. Ale nikdy to nevydržel dlouho.Tvrdí: “Jsem z nové generace doktorů, která asi víc odděluje svůj profesní život od života politického nebo veřejného. Je nesmysl, když si někdo myslí, že jsem špatný doktor jen proto, že veřejně urážím Babiše.”Proto to bude dělat dál. A rád by jednou do politiky i reálně vstoupil, třeba jako senátor. Mluvili jsme o tom, proč má na svém twitterovém profilu ukrajinskou, americkou a evropskou vlaječku, ale chybí tam ta česká. A zajímalo mě i to, jak vážně myslel svůj názor, že by volební právo mělo být omezené horní věkovou hranicí. Zeptal jsem se, zda by někdy nechtěl být radši uměřeným a laskavým primářem Sovou z Nemocnice na kraji města. Tomu se Martin Straka zasmál, byť připustil, že i o tom přemýšlí. Ale dodal: “Není pták jako pták. Sova je Sova a Straka Straka.” Což je nepochybně pravda.S Martinem Strakou byla radost podcast natočit: je v osobním styku milý, příjemný a charismatický. Určitě inteligentní a citlivý. Nepochybuji o tom, že ho jeho pacienti v Sokolově milují. Ale zároveň je tím, čemu někdy říkáme “homo politicus”, a prostě si nemůže pomoct.Rada: když ho nechcete vidět rozčíleného, nevyslovujte před ním jména jako Babiš, Zeman, Okamura a další. Ale na druhou stranu počítejte s tím, že si na ně nejpozději do pár minut stejně vzpomene sám.Přeju příjemný poslech.

Zdeněk Bezdíček je návrhář interiérů a nábytku, konkrétně kuchyní, a jeden z účinkujících loňské série televizní soutěže MasterChef. Teď v létě ho můžete vidět na festivalech streetfoodu v různých místech Česka. Poznávací znamení: skvělý bůček a foodtruck, který dělá velký hluk, ale skoro nejede.Znáte ten poučný příběh o tom, jak se děti v Americe učí, jak funguje kapitalismus? Nakoupí si citróny a cukr, vezmou kbelík vody a na ulici ve stánku prodávají za dolar limonádu. Nebo za dva dolary, podle rychlosti inflace.Zdeněk Bezdíček si to udělal složitější. Půjčil si starý foodtruck, nakoupil padesát kilo masa a objíždí festivaly s jídlem a pitím. Zatím byl na jednom, v Karlíně, kde jsme se potkali. A domluvili se na natáčení podcastu.Je to letní odlehčené povídání: o tom, že vydělat na prodeji bůčku je těžké, když o podnikání v gastru nic nevíte, nebo skoro nic, a jediné, co máte, jsou nadšení a radost. A taky spoustu masa a vyzkoušené fungující recepty.Mluvili jsme o páté sérii televizního Masterchefa, o šéfkuchaři Janu Punčochářovi a o Vietnamcích, kteří byli hubení, ale už začínají tloustnout. Tedy ve Vietnamu.No a nezapomněli jsme ani na Instagram, kde Zdeněk Bezdíček nasbíral za necelý rok asi třicet tisíc sledujících, a zařadil se mezi úspěšné účty,. prezentující zábavně a často vtipně vaření a recepty.Že to bylo povídání příjemné a pohodové, dokládá i to, že jsem v půlce podcastu začal svému hostovi tykat, a on bez mrknutí oka tykání opětoval, a já si to uvědomil až v poslední minutě natáčení. Ještě nikdy se mně to v Jednom procentu nestalo.Berte to jako punc letní kvality.Přeju fajn léto a příjemný poslech. Víc najdete na jednoprocento.cz. 

V devadesátých letech byly taxíky symbolem dravého kapitalismu, který se však ještě neodstřihl od minulosti, na níž jsme chtěli zapomenout. A dnes jsou taxíky symbolem dravého kapitalismu, který ještě nedosáhl budoucnosti, o níž sníme. O tom, jaká budoucnost dopravy je, jsem mluvil s Ondřejem Krátkým, šéfem a jedním ze spoluzakladatelů společnosti Liftago.Pro mnoho lidí je Liftago taxi-aplikací v mobilu, která je na trhu číslo tři, za zahraničními společnostmi Uber a Bolt, avšak funguje na jiných principech a s jinou vizí. Původně to bylo kompletní řešení osobní přepravy, počítající výhledově s nástupem samořiditelných aut, a napojením na další dopravu, včetně veřejné. Zeptal jsem se Ondřeje Krátkého, jaká je tato vize dnes a kam firma směřuje.Malá nápověda: Liftago je nyní po pandemii opět v provozování dispečinku taxi v   zisku, významně však investuje do dalších služeb, které zjednodušeně řečeno umožní přepravovat nejen lidi, ale i zboží. Či přesněji, vyřeší to, jak s pomocí dat a algoritmů propojovat nabídku a poptávku firem, které rozvoz zboží buď dělají, anebo potřebují.Ano, Liftago stejně jako mnoho jiných byznysů tvrdě zasáhla pandemie. Potenciálně může mít negativní dopad i ekonomická nejistota, kterou dnes mnozí v Česku i jinde cítí. Ale Ondřej Krátký věří, že firma naváže na svůj růst a dojde i na chystanou zahraniční expanzi.Mluvili jsme o tom, proč není dobře, když je dnes jízda taxíkem pro dva nebo tři lidi levnější než využití veřejné dopravy, a proč je dlouhodobě pro všechny včetně zákazníků důležité, aby se jezdilo za férové ceny. A férové se v tomto smyslu myslí vyšší. Taky se dozvíte, co mají společného firmy Liftago a Rohlík.Avšak bavili jsme se i o dalších věcech: třeba rybím tuku, bubnování, přerušovaném půstu, karate, skákání padákem či otužování. Ondřeji Krátkému letos bude 38, i když si přesným věkem není nikdy jistý. Bojí se krize středního vějku?Říká: Jestli to znamená, že podobně jako v dětství zkouším a objevuju nové věci, učím se od těch nejlepších a nevadí mi, že jsem v nich sám průměrný, pak takovou krizi středního věku beru.Přeju vám příjemný poslech.

Josef Veselka je profesor medicíny, přednosta Kardiologické kliniky v Motole, jeden z nejpublikovanějších odborníků v tzv. intervenční kardiologii. Náš podcast jsme natáčeli ve středu, kdy obvykle tráví dopoledne na sále. Když jsme si proti sobě odpoledne sedli ve studiu, měl za sebou dvě výměny srdeční chlopní a jednu “opravu” srdce mladého muže po těžkém infarktu. Všechno dopadlo dobře.Josef Veselka je také spisovatel a autor novinových článků, což je jeho nová kariéra, které se věnuje asi posledních osm let. Teď v červnu 2022 křtí svoje dvě knížky: román Srdcaři, který vyšel loni, ale kvůli covidovým opatřením se ho pokřtít nepovedlo. A pak sbírku povídek Špitál, která vychází právě teď. Obě i v audioverzi.V mém podcastu už byl, protože se známe dlouho a dobře. Jsme podobně staří, takže mě potěšila malá óda na schopnosti padesátníků, která v podcastu zazní.  Rozhovory s Josefem Veselkou jsou každopádně  inspirující, ať už je vedeme v hospodě u piva či ve studiu při natáčení podcastu. Tentokrát jsme mluvili o tom, kdy nás nahradí roboti a umělá inteligence, a v které z těchto dvou profesí to bude dřív: jestli v medicíně, anebo v psaní.Mluvili jsme také o covidu, který ještě není za námi, ale z nejhoršího jsme už snad venku. Zeptal jsme se, proč jsme jako Česko dopadli v dosavadní bilancii pandemie tak špatně, mezi nejhoršími v Evropě, a počet lidí, rovnající se menšímu okresnímu městu, zemřel nejspíš zbytečně. Zajímalo mě, zda byly podle Josefa Veselky nutné tvrdé lockdowny, a také to, jak si odborně i lidsky rozumí s kolegy, kteří měli na pandemii jiný názor než on. Konkrétně třeba s Lukášem Pollertem, s kterým se jako s anesteziologem občas setkává i na sále.A konečně, hovořili jsme o válce na Ukrajině, o tom, co invaze a následná izolace Ruska znamená pro medicínu a kardiologie, a jaký je rozdíl mezi Rusy a Rusáky.Přeji vám příjemný poslech.Více na: Jednoprocento.cz

Jaké to je, když ve čtyřiceti zjistíte, že se uživíte psaním knih v žánru české fantasy? Nemáte šéfa ani společenskou odpovědnost, a přitom si vyděláte docela dost peněz. Jaký to je pocit? “Trochu jako být pornohercem v Los Angeles v osmdesátých letech,” říká Leoš Kyša.Nebo František Kotleta. To si vyberte. Tenhle díl podcastu je vlastně dva v jednom. S ostrým chlápkem Františkem Kotletou, a pak s bývalým novinářem a vášnivým bojovníkem proti iracionalitě Leošem Kyšou.S Františkem Kotletou, momentálně jedním z nejúspěšnějších českých spisovatelů, jsem mluvil o jeho knihách. Co má apokalyptický brak, který píše, společného s filmem Limonádový Joe, a proč ho čeští čtenáři žánru bezvýhradně milují, ale v Polsku některé z nich irituje? Na to jsem se zeptal.A taky na to, jak dopadne vydání románu Underground v angličtině, které právě dává na trh vydavatelství v Honolulu na Havaji. Může knížka v Americe uspět? Jaký text budou Američané vlastně číst, když uvážíme, že anglický překlad vznikl z toho polského? A to ani nemluvě o chystaném španělském překladu, který zase vzniká z toho anglického. Dorazí španělským čtenářům úplně jiná kniha?Mluvili jsme ovšem také o antologii Spad, ve které František Kotleta s až děsivou přesností vyprávěl události, které teď pozorujeme na východ od našich hranic. Knížka napsaná v roce 2015 předpověděla nejen ruskou invazi Ukrajiny, ale i to, že Putin nedobude Kyjev a válku začne prohrávat. Důležité je, jestli se v tomhle momentu přestane realita Kotletovy předlohy držet. Protože jinak to skončí apokalypsou, stejně jako v knize. A co Leoš Kyša? Jak si myslí on, že to dopadne?Mluvili jsme také o racionalitě, o lidech věřících na spiklenecké teorie a o tom, že narodit se a vyrůst v Bruntálu není nic hrozného, ale musíte odtamtud včas odjet.Přeju příjemný poslech.

Vzrostl počet domácností, které cíleně šetří na spotřebních výdajích, a někteřé se i tak propadají do chudoby, ukázal projekt Českého rozhlasu a PAQ Research Česko 2022 – Život k nezaplacení. Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská upozorňuje, že řešení problémů bude potřeba hledat v proměně celého systému: „V této krizi je potřeba udělat ty reformy, o kterých jsme tak dlouho mluvili. Cenová stabilita je jenom jeden aspekt celkové makroekonomické a sociální stability.“

Když můj dnešní host pro svou matku a její známou zakládal obchod s českým sklem, dlouho přemýšlel, jak ho pojmenovat. A pak ho to trklo, to když si uvědomil, že se jmenuje Sklenka. Jakub Sklenka. Jak přesně se to stalo, mi řekl v podcastu.O názvech a jménech jsme se bavili i v jiných souvislostech, a ostatně když za mnou přišel do studia ve smíchovském coworkingovém centru Node5, hned mi oznámil, že jeho název je vybraný špatně a že by se mělo jmenovat jinak.Druhý den mi pak do mailu poslal několik návrhů. Zadarmo! Přitom firmy, které názvy či brandy vymýšlejí, si za to často účtují velmi vysoké částky. A mimochodem, víte, které velké pražské nákupní centrum se mělo jmenovat Balerína? A developer za to tehdy zaplatil hodně peněz? I to se dozvíte v podcastu.Jakub Sklenka je vystudovaný právník, pražský patriot a developer, jehož jméno je spojeno s několika celkem významnými projekty. Tím aktuálním jsou budovy, které by za pár let měly stát nad dvěma stanicemi metra nové trasy D v pražské Krči.Mluvili jsme i o dalších věcech: proč v Praze od postavení Tančícího domu nevznikla žádná podobně významná stavba, jaká byla bývalá primátorka Krnáčová a která je nejoblíbenější mobilní aplikace každého developera. Nebo aspoň Jakuba Sklenky.Děkuji, že posloucháte Jedno procento, a přeju vám příjemnou zábavu.

Hostem podcastu Zbytečná válka byl komentátor Českého rozhlasu, překladatel z ruštiny a rusista Libor Dvořák. Mluvili jsme nejen o aktuálním dění na Ukrajině a v Rusku, ale i o tom, čeho všeho je Vladimir Putin schopen a co válka v příštích letech přinese Rusku i světu.

Zpravodaj Českého Rozhlasu Martin Dorazín se na pár dní vrátil z Ukrajiny. S fotografkou Ivou Zímovou projel východ země podél válečné linie až na jih do Mariupolu. Mluvili s vojáky i desítkami obyvatel. Popisuje zlost Ukrajinců na prezidenta Zelenského, „protože zakázal útočit, dokud protivník nezaútočí jako první“. Jak těžké je získat si přízeň Ukrajinců, když mluvíte rusky? A jak se zpravodaj zorientuje v situaci, kdy ho kolegové probudí se slovy: Vstávej, je válka?

Už téměř měsíc žijeme ruskou invazí sousední Ukrajiny a restartem studené války mezi Ruskem a Západem. O to víc svět šokovala fotografie tří ruských kosmonautů, kteří minulý týden doplnili sestavu mezinárodní posádky na vesmírné stanici ISS. Byli totiž v kombinézách žluté a modré barvy, tedy národních barev Ukrajiny. Jak později bylo vysvětleno, jedná se zároveň o barvy takzvané Baumanky, neboli Baumanovy ruské státní technické univerzity. Všichni tři kosmonauti jsou totiž jejími absolventy.Avšak i tak volba kombinéz vrtá mnohým hlavou. Opravdu nikomu v Roskosmu, tedy ruské kosmické agentuře, nedošlo to, jak bude tohle módní rozhodnutí svět vnímat? Šlo o přehlédnutí, anebo ruským inženýrům vyšla snaha upozornit na válku, o které se dnes v Rusku nesmí otevřeně mluvit?Zeptal jsem se na názor Tomáše Přibyla, kurátora letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně a publicisty, který kosmický výzkum a mezinárodní spolupráci na tomto poli dlouhodobě sleduje.Zajímalo mě, jaký dopad mají napjatá politická situace a rapidně zhoršené vztahy mezi Amerikou a Ruskem na atmosféru právě na Mezinárodní kosmické stanici, kde společně působí mimo jiné i američtí a ruští kosmonauti.Mimochodem, právě Američan Mark Vande Hei by se měl příští týden vrátit na zem v ruské kosmické lodi Sojuz. Objevily se spekulace, že by ho Rusové nemuseli na palubu vzít, a Roskosmos dokonce zveřejnil animaci, která ukazuje, jak by se ISS mohla rozdělit na americkou a ruskou část. Hrozí v tomto ohledu nějaké problémy?Mluvili jsme s Tomášem Přibylem o tom, jak těsně byly v historii kosmonautika a politika propojeny, a co výzkumu vesmíru tento těsný vztah dal nebo naopak vzal. A proč je dobře, že dnes je už mnohem důležitějším hnacím motorem kosmonautiky byznys než politika.Přeju vám příjemný poslech.

Mluvili jsme si i o tom, jak se dělá standup v době, kdy se v nedaleké zemi miliónům lidí doslova přes noc obrátil život vzhůru nohama. Je těžší v takové době rozesmát lidi? Je to vůbec správné se o to snažit? Anebo je to pro publikum  právě v dnešní době o to cennější? Samozřejmě jsme se bavili i o dalších věcech: jaké to je stát se otcem, proč jsou rodiče, kterým se narodí první dítě, ti nejhorší lidé na světě, a jak si Nikola Džokič vysvětluje, že se mu lépe dělá standup v češtině než v rodné srbštině.Přeju příjemný poslech.

5,6 kg poválečné moderny. To je kniha Architektura 58–89, kterou jsme do studia donesli skoro rovnou z tiskárny. Mluvili jsme o ní s Vladimirem 518, který ji chystal víc než deset let, a taky s památkářem Matyášem Kracíkem z Národního památkového ústavu. Poslechněte si Bourání o knize, o minulosti i o budoucnosti poválečných staveb.Všechny díly podcastu Bourání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Velké reakce vyvolalo vystoupení nového ministra spravedlnosti Pavla Blažka a odstupující ministryně Marie Benešová v nedělním pořadu Partie na CNN Prima News. Mluvili zde o řadě velkých trestněprávních kauz z poslední doby, které se u soudu ukázaly jako bezdůvodné. Popisovali občas tragickou roli médií, s nimiž manipulují někteří státní zástupci prostřednictvím řízených úniků informací z vyšetřovacích spisů.

Pierre Urban stojí za platformou GOODGOOD, která otevírá náruč lokální muzice a umělcům. Fascinuje ho hudba a s tou spojený kvalitní výstupy. Mluvili jsme o tom, jak se dostal k myšlence GOODGOOD spustit a co ho motivuje v ní pokračovat.

Mluvili jsme s Josefem Veselkou samozřejmě i o současnosti: tedy o covidu a jeho čtvrté vlně, která zrovna Česko i část Evropy trápí. A taky o tom, jakou stopu zanechal covid v jeho knížce a jak podle jeho názoru pandemie skončí.Josef Veselka nebyl v mém podcastu poprvé. Ale poprvé jsme si povídali nikoli hlavně o medicíně či srdci, ale také o psaní, emocích a kouzlu vyprávění. O snech, mužském egu, životě i smrti. Prostě o všem, o čem je i román srdcaři. Měl by být už na pultech knihkupectví. Rozhovor s jeho autorem Josefem Veselkou můžete poslouchat právě teď.

Těžko říct, jestli se proslavil před dvaceti lety díky pražské restauraci Le Terroir, anebo se tato restaurace proslavila díky němu. Dnes patří jednačtyřicetiletý muž každopádně mezi nejuznávanější české kuchaře.Mluvili jsme spolu o tom, jestli měl před zmíněnými dvaceti lety opravdu na dosah Michelinskou hvězdu, a zda ho mrzí, že ji nedostal.Zeptal jsem se ho i na to, jestli je těžké zhubnout dvacet kilo, a zda to pro kuchaře specializujícího se mimo jiné na českou kuchyni vlastně není špatná reklama.No a pochopitelně přišla řeč i na svatomartinskou husu. Jak ji má rád a jak ji připravuje ve své restauraci U Martina v Praze na Hanspaulce.Mimochodem, tohle je první díl mého podcastu, ve kterém zazní recept na jídlo. Je jím rajská omáčka, která voněla v domě, kde náš rozhovor probíhal.

Mluvili jsme o tom, jak je možné, že počty nakažených a hospitalizovaných kopírují prakticky přesně situaci loni na podzim, možná s rozdílem jednoho měsíce. V čem je situace podobná a v čem se naopak liší.Zajímalo mě, s jakým sólokaprem přijde knížka Pandemie tentokrát. Loni to byl exkluzivní rozhovor s do té doby utajovaným “mužem s excelovými tabulkami”, který na jaře 2020 přesvědčil vládu o tom, že situace je vážná.Zeptal jsem se Vojtěcha Gbiše samozřejmě také na to, jak prožíval to, když covidem sám onemocněl, a to poměrně s vážným průběhem. A proč si myslí, že by očkování mělo být aspoň částečně povinné a proč nás nezachrání větší testování.Chtěl jsem vědět, kdo byl podle jeho názoru nejlepší covidový ministr zdravotnictví, a jaký by mohl být ten budoucí, v nové vládě. A taky kterému z českých expertů na covid Vojtěch Gibiš nejvíc věří a požádal by ho o radu.

Mluvili jsme - o čem jiném? - samozřejmě o mobilních telefonech. Proč si myslí, že je čeká zásadní technologická inovace, a proč podle něj přijde v roce 2025?Chybí vedle značek Apple, Samsung a Xiaomi na českém trhu čtvrtá silná značka, a mohla by se jí stát ta, kterou zastupuje Kamil Vacek?Mluvili jsme samozřejmě o mnohém dalším: například jak se stalo, že je autorem nápadu největšího muzea mobilních telefonů, které slavnostně zahájí provoz na party v Londýně letos v listopadu, a proč si myslí, že problémem současnosti je mentální zdraví a že možným viníkem jsou právě technologie.Zeptal jsem se i na to, proč teď dělá nic. Lépe řečeno Nothing. Pokud vás zajímají detaily, neváhejte a poslouchejte.Jedno procento vzniká ve spolupráci se severem Seznam Zprávy a tím nejdůležitějším v tomto podcastu jste vy, posluchači.Pokud vás zajímá víc, objednejte si newsletter na jednoprocento.cz.

Jan A. Novák je můj dobrý kamarád, s kterým se známe už skoro třicet let. Spojuje nás několik společných vlastností, jako jsou například hypochondrie, strach z létání či vášeň pro moderní technologie.Mluvili jsme spolu o jeho začátcích v osmdesátých letech, kdy byl absolventem vysoké školy zemědělské a jeho prvním novinářským džobem bylo psaní pro magazín Potápěč.Mimochodem, o potápění teď píše zase, a to pro časopis Reflex, kam přispívá texty právě o vědě a technologiích.Zároveň je vydavatelem a šéfredaktorem asi nejnavštěvovanějšího českého webu o dronech, který se nikoli překvapivě jmenuje droneweb.cz.Takže o dronech jsme se taky bavili: jak dnes jejich používání spoutává současná legislativa či jak se tento obor bude vyvíjet. Budou drony za dvacet let rozvážet zásilky a přepravovat lidi místo taxíků, anebo to bude stále víkendová zábava pro pár nadšenců?Poslouchejte.

Hned na úvod se chci omluvit za jedno vulgární slovo, které v podcastu zazní. Na začátku. Ale až ho uslyšíte, tak jistě uznáte, že bez něj by se dotyčný fenomén nedal popsat.Mluvili jsme o tom, co někdejší reportér a tvář časopisu Reflex dělá dnes: monitoruje tzv. pyčobanictví, zkoumá šneky a píše texty na web Forum24, který v srpnu začne vycházet jako týdeník.Prý bude stejně důležitý, jako byl Reflex v devadesátých letech. Uvidíme.Dozvíte se i tom, že tajemství dobrého sexu pro muže po padesátce tkví v kombinaci léku Viagra a myšlenek na Miloše Zemana, a víc to vysvětlovat nebudu, protože si to musíte poslechnout sami. Jen dodám, že v tom hraje roli i tzv. autotrakční lehátko.

Johana Fundová je dvaatřicetiletá autorka, a zdůrazňuju slovo autorka, protože o tomhle slově jsme se v podcastu bavili. A taky o tom, jaký úspěch měla její první knížka Devadesátky!, rekapitulující a vzpomínající na devadesátá léta.Druhá knížka Johany Fundové se odehrává v roce 2000, na přelomu devadesátek a let nultých, a nejde už o literaturu faktu, nýbrž o román. Lépe řečeno v roce 2000 se odehrává pouze první část knihy, ta druhá přesně o dvacet let později, a tři spolužáci se v ní setkávají na třídním srazu.Proč zrovna tyto dva roky? Samozřejmě jsem se na to autorky zeptal. A taky na to, proč vlastně tuhle knihu napsala. A kde se bere potřeba psát nové a nové příběhy, zjevně neutuchající, jak se mohl přesvědčit každý, kdo po otevření obchodů zamířil do knihkupectví.Mluvili jsme i o tom, jaké knížky Johana Fundová čte, od koho by si ráda přečetla román o pandemii, a taky proč v jejím románovém roce 2020 pandemie záhadně zmizela. Není to podvod na čtenářích?No a zeptal jsem se rovněž na to, proč i v autorech její generace vzbuzují posvátnou hrůzu slova jako spisovatel nebo román, a co říká na nejprodávanější autory současnosti, a taky jestli se jí líbil víc poslední román Radky Třeštíkové, anebo jejího manžela Tomáše Třeštíka. Nevíte, o čem a hlavně o kom je řeč? Pak buď nemáte Facebook, nebo patříte k některé ze starších generací, a dost možná obojí.Příjemný poslech.

Žena, která je nejdéle sloužící šéfkou státního úřadu v Česku, možná i v Evropě. Je jím Státní úřad pro jadernou bezpečnost a v listopadu to bude 22 let, co stojí v jeho čele. Pro srovnání, za stejnou dobu se vystřídalo 19 ministrů zdravotnictví či 10 premiérů. Jak to Dana Drábová zvládla? V čem je její trik?Samozřejmě jsem se jí na to zeptal.A na spoustu dalších věcí. Například čeho se naposled bála. A budete možná překvapeni. Mluvili jsme taky o tom, jak nebezpeční jsou lidé jako živočišný druh. Nebo co s tím má společného levá mozková hemisféra.Zeptal jsem se i na to, co ji nejvíc potěšila a naopak nejvíc rozesmutnilo během posledních patnácti měsíců. Zda ji neláká politika či jak se stalo, že si jako svůj životní obor vybrala jadernou energetiku.Hezký poslech!

Povídali jsme si přesně v momentě, kdy je Česko po dlouhých měsících přísných protipandemických opatření nakročeno do lepších, rozvolněných časů. V jaké jsme jako společnost náladě? Na to jsem se ho samozřejmě zeptal.Prokop sleduje náš Čechy prostřednictvím výzkumu, který kontinuálně a každé dva týdny vzorkuje naše nálady a chování během pandemie. Co si myslíme? Kolik z nás je v pohodě, a kdo naopak na sobě pozoruje  symptomy depresí a úzkostí? Ubývá těchto lidí, anebo naopak přibývá?Mluvili jsme také o tom, proč pandemie loni na podzim a letos na jaře nejtvrději zasáhla právě bývalé socialistické země ze střední a východní Evropy. Co máme společného, a jak se dalo hospitalizovaným a mrtvým zabránit?Co se během pandemie ukázalo o Češích? Jsme horší, anebo lepší, než jsme si mysleli před rokem 23020? A kdyby si Daniel Prokop měl vybrat evropskou zemi, kde by pandemii znovu prožil, která by to byla?A co očkování? Doženeme to, co jsme ztratili v počátku, a udělá vláda aspoň částečný reparát za nezvládnuté testování a celkově špatné řízení pandemie? Kolik lidí očkování odmítá, a jak nejlíp přesvědčit ty, kteří váhají? Budou líp fungovat dárky pro naočkované, anebo omezení pro nenaočkované?

Chce se svým partnerem adoptovat dítě, a proto v posledních týdnech sledoval se zájmem debatu na téma manželství mezi homosexuály, která se rozhořela mezi českými politiky. Samozřejmě jsem se ho na to zeptal.Ale nejen na to. Mluvili jsme o tom, jak jeho dvě firmy, Malfini a Liftago, zvládly víc než rok podnikání v pandemii, a jaké ponaučení si z této éry odnese Martin Hausenblas do dalšího života i byznysu.Nebo o tom, v čem selhala vláda Andreje Babiše, a co by teď čeští politici a stát obecně měli udělat, abychom se z krize poučili. Tématem samozřejmě bylo i Hausenblasovo angažmá v politickém projektu Mikuláše Mináře, a proč ho tak naštvalo, když ho zakladatel podle něj předčasně ukončil. Zeptal jsem se, co tím myslí, když říká, že se Minář zachoval stejně jako Babiš.A konečně, řeč byla i o návratu Martina Hausenblase na ústeckou radnici, kde je od února opět ve funkci náměstka. Když tam byl naposled, vyčetla mu opozice, že si svou elektrickou Teslu nabíjí c garážích za obecní peníze. Dělá to zase?Mluvili jsme s Martinem Hausenblasem na Skrytíně, kde koupil ruinu zámečku a má v plánu ho rekonstruovat. Náš rozhovor probíhal na terase s nádherným výhledem na údolí Labe. Což neříkám proto, abyste nám ho záviděli, ale omluvili místy o trochu horší zvuk.Příjemný poslech!