Podcasts about vzpom

Karen Blixenová, autorka slavné knihy Vzpomínky na Afriku, prožila zásadní roky života na kávové plantáži v Keni. Milovala zemi, kterou musela opustit, a muže, kteří opouštěli ji. Psala pod mužským pseudonymem, bojovala s nemocí i předsudky, a přesto se stala literární ikonou. Její život byl jako její příběhy – syrový, romantický i moudrý. Skončil 7. září 1962.

Karen Blixenová, autorka slavné knihy Vzpomínky na Afriku, prožila zásadní roky života na kávové plantáži v Keni. Milovala zemi, kterou musela opustit, a muže, kteří opouštěli ji. Psala pod mužským pseudonymem, bojovala s nemocí i předsudky, a přesto se stala literární ikonou. Její život byl jako její příběhy – syrový, romantický i moudrý. Skončil 7. září 1962.Všechny díly podcastu Příběhy z kalendáře můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Už  téměř třicet let píše o předvolebních kampaních a letos přišel s ojedinělým projektem Republika Příbram, první politickou reality show. „Politici nevěděli, do čeho jdou, s kým se potkají, o čem budou mluvit, kdo přijde, kdo se jich na co bude ptát,“ říká autor série Jiří Kubík.O  předvolební kampani a volbách psal Jiří Kubík poprvé v roce 1996. Ostrý souboj o premiérské křeslo spolu tehdy zrovna sváděli  Václav Klaus a Miloš Zeman.„Pozice novinářů je dneska horší. Řada politiků si vyzkoušela, že novináře nepotřebuje, že si komunikuje se svými voliči přes sociální sítě a  navíc, že se svými voliči sdílí i takovou tu averzi k některým  novinářům, společně sdílený názor na to, že novináři jsou nepřátelé lidstva,“ říká Jiří Kubík, který byl hostem posledního dílu podcastu  Mediální cirkus.Jiří Kubík začínal pracovat v novinách na začátku 90.let. Nejprve psal pro Lidové noviny, brzy ale přešel do MfDnes, kde vydržel až do roku 2013. Tedy do roku, kdy vydavatelství Mafra koupil Andrej Babiš. V roce 2016 nastoupil do Seznam Zpráv, které pět let vedl.„Vzpomínám si, že když se třeba Václav Klaus dopustil svého času v devadesátých letech názoru, že novináři jsou nepřátelé lidstva, tak byť si myslím, že to řekl v určité nadsázce, vyvolalo to obrovský poprask. Jak si něco takového mohl dovolit, že novináři jsou důležitá součást demokratické společnosti,“ vypráví v Mediálním cirkusu Kubík a pokračuje:„Dneska vidím, že novináři a jejich role ve společnosti je sice pořád důležitá, ale stejně tak vnímám, že část veřejnosti si to nemyslí a část politiků  má pocit, že bez novinářů by jim bylo líp.“Pro letošní sněmovní volby se Jiří Kubík pustil do zatím nevyzkoušeného projektu, který asi nejlépe vysvětlí termín politická reality show.  Zástupce nejsilnějších stran vzal do pro ně nepříjemného prostředí ve středočeské Příbrami, kde minulé sněmovní volby dopadly podobně  celostátnímu výsledku.„Nikomu nechystáme žádné setkání s fanoušky, kteří ho budou plácat po ramenou a říkat, my vás budeme volit. To ať si provozují na svých mítincích, na svém Facebooku, tady se opravdu všichni dostali do nějakého konfliktu a někdo si s ním uměl poradit líp, někdo hůř,“ popisuje Jiří Kubík v  Mediálním cirkusu.„Pro mě tam byli lidi, u kterých si troufám říct, že jsou to profíci v politice a doukážou vybruslit i z mimořádně nepříjemné situace tak, že mají do jisté míry navrch. A někdo se ukázal spíš jako směšná figurka,  která když už neví, kudy kam, tak řekne lidem, vy mě stejně volit  nebudete, takže váš názor mě nezajímá,“ doplňuje bývalý šéfredaktor  Seznam Zpráv Jiří Kubík.Dokument Republika Příbram točil Kubík během jara a začátkem léta s dokumentaristy Vítem Klusákem a Filipem Remundou. Jednotlivé díly celé  série postupně najdete na Seznam Zprávách a můžete se k nim i vracet.„Třeba Jaroslav Foldyna v jednom dílu čelí ukrajinskému občanovi a  stejně tak se potkal s mladými lidmi, kteří absolutně neuznávají boj SPD s cizinci a s cizáky a chirurgy z dovozu. Tomio Okamura natáčení odmítl, Jaroslav Foldyna okamžitě souhlasil. Svoji přítomnost tam se snažil vydávat za přednost. A v tom bych mu dal zapravdu, protože Tomio Okamura tuhle odvahu nemá,“ říká Jiří Kubík.Jak se změnila novinářská práce před volbami? Jaké další výzvy novináře čekají? A jaká je budoucnost veřejnoprávních médií? --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Vzpomíná na chvíli, kdy poprvé vstoupila do třídy jako učitelka? Je nutné, aby žáci na začátku hodiny vstali­? Jak probíhá kurz pro začínající pedagogy Odraz? K čemu jsou dobré chyby učitelů? Proč si mladí učitelé jen velmi pomalu budují profesní sebevědomí? Jak důležitá je pro začátečníka podporující komunita? Má smysl zamýšlet se nad tím, proč se nám něco podařilo? Jak se učí zážitkem? Proč je pro Zuzanu Kročákovou učitelství velmi intimní povolání?Všechny díly podcastu Jak to vidí... můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

U příležitosti 57. výročí srpnových událostí roku 1968 se ve čtvrtek 21. srpna před budovou Českého rozhlasu v Praze uskutečnil pietní akt s kladením věnců. Vzpomínkové akce se zúčastnil prezident Petr Pavel, čelní představitelé státu, zástupci Českého rozhlasu a pamětníci srpnových událostí.Všechny díly podcastu Speciál Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

U příležitosti 57. výročí srpnových událostí roku 1968 se ve čtvrtek 21. srpna před budovou Českého rozhlasu v Praze uskutečnil pietní akt s kladením věnců. Vzpomínkové akce se zúčastnil prezident Petr Pavel, čelní představitelé státu, zástupci Českého rozhlasu a pamětníci srpnových událostí.Všechny díly podcastu Speciál Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

U příležitosti 57. výročí srpnových událostí roku 1968 se ve čtvrtek 21. srpna před budovou Českého rozhlasu v Praze uskutečnil pietní akt s kladením věnců. Vzpomínkové akce se zúčastnil prezident Petr Pavel, čelní představitelé státu, zástupci Českého rozhlasu a pamětníci srpnových událostí.Všechny díly podcastu Speciál Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

U příležitosti 57. výročí srpnových událostí roku 1968 se ve čtvrtek 21. srpna před budovou Českého rozhlasu v Praze uskutečnil pietní akt s kladením věnců. Vzpomínkové akce se zúčastnil prezident Petr Pavel, čelní představitelé státu, zástupci Českého rozhlasu a pamětníci srpnových událostí.Všechny díly podcastu Speciál Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

U příležitosti 57. výročí srpnových událostí roku 1968 se ve čtvrtek 21. srpna před budovou Českého rozhlasu v Praze uskutečnil pietní akt s kladením věnců. Vzpomínkové akce se zúčastnil prezident Petr Pavel, čelní představitelé státu, zástupci Českého rozhlasu a pamětníci srpnových událostí.Všechny díly podcastu Speciál Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

U příležitosti 57. výročí srpnových událostí roku 1968 se ve čtvrtek 21. srpna před budovou Českého rozhlasu v Praze uskutečnil pietní akt s kladením věnců. Vzpomínkové akce se zúčastnil prezident Petr Pavel, čelní představitelé státu, zástupci Českého rozhlasu a pamětníci srpnových událostí.Všechny díly podcastu Speciál Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Redaktor, publicista a spisovatel Karel Sedláček znovu a znovu prožívá srpen 1968. Strávil ho v plzeňském rozhlasu a podílel se na protiokupačním vysílání. Vzpomínky jsou pro něj bolestivé.Všechny díly podcastu Náš host můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „V tuto chvíli dochází k masivnímu porušování lidských práv Palestinců. To, že tam vládne Hamás, nemůže být omluva pro nic,“ říká cestovatel Dan Přibáň, který na situaci upozorňuje na sociálních sítích a opakuje, že jeho postoje opravdu nejsou o tom, že by měl „strašně v oblibě Palestince“. Se stejným zápalem se v minulosti zastával Ukrajiny – a to už od roku 2014, kdy to podle něj nebylo populární – a ostře kritizoval ruskou agresi. Zároveň ale připomíná, že běžní Rusové jsou „v pohodě“, pokud si uvědomíme, v jakém uzavřeném a dezinformacemi zásobovaném systému žijí. Empatie je pro něj klíčem k pochopení – a právě cestování mu ji opakovaně potvrzuje. I proto na sociálních sítích neúnavně reaguje na dění, i když mu to část publika vyčítá. „V podstatě vždycky bojuji s českým pohledem,“ říká k tomu, že není propalestinský ani proukrajinský, ale jde mu o to dát najevo jasné „ne“, pokud nesouhlasí s něčím, co některý stát dělá. Za příklad dává, že by se vyjadřoval stejně, kdyby to, co dělá Izrael v Gaze, dělalo například Slovensko. V debatách o Izraeli a Palestině odmítá „ping pong, kdo začal“ a přirovnává situaci k 50. letům v Československu – i kdyby tehdy Západ vojensky zasáhl proti režimu, který jsme si sami zvolili, masakry na obyvatelstvu by byly neobhajitelné. Když mluví o expedicích, vrací se k začátkům v roce 2007, kdy s trabanty vyrazil na Hedvábnou stezku proto, že mu říkali, že to nepůjde. Nabourávání zažitých konvencí zůstalo, stejně jako chuť hledat nové výzvy – proto přišla cesta s obojživelnými auty Luaz 967 do Mongolska. Na svých cestách se opakovaně dostal do zemí, které jsou symbolem represivních režimů – ať už šlo o tranzit Ruskem, průjezd Čínou, nebo natáčení v Íránu. Připomíná, že všude „jsou lidi fajn“, ať jsou to Rusové, Turkmeni nebo Íránci, ale zároveň popisuje, jak se v Rusku cítil sevřený „mašinerií systému“ a podobně jako v Číně tam volil nejkratší možnou trasu. Vzpomíná také na pákistánskou pohostinnost i paradoxní zážitky. „Chtěli jsme třeba ukázat, jak jsou muslimové v pohodě. Že i když s vámi jede pákistánský ozbrojený doprovod se samopaly, jsou to vlastně takoví strejdové, kteří by u nás jezdili s traktorem,“ říká o jedné z cest, kdy chtěl divákům přiblížit, že stereotypy často neodpovídají realitě. Přímá setkání vnímá jako nenahraditelnou zkušenost. „Musí tam někdo jet a říct: Byl jsem tam a takový to za mě bylo,“ vysvětluje, co ho motivuje přinášet podobná svědectví. Přibáň mluví také o momentu, kdy měl pocit, že po něm „totalita jde“, ale i o tom, jak se mu postupně změnil pohled na tzv. „dezoláty“ – dnes prý vidí, že i jiní lidé jsou schopni naskočit na odlišný typ dezinformací. Proč podle něj nelze mlčet? Proč bojuje s českým pohledem na svět a proč věří, že i přes sílící uzavírání států by měl svět směřovat k větší propojenosti? A jaké další cesty plánuje? Poslechněte si.

Už deset let mají Pardubice v centru upravený park. Vzpomínáte ale ještě, co předcházelo jeho současné podobě?Všechny díly podcastu Máme hosty můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Tanec patří do divadla a divadlo je příběh. A k příběhu patří duše a srdce,“ říká s jistotou Jiří Bubeníček, světově uznávaný tanečník, choreograf a umělec, který o své profesi mluví s pokorou i vášní. „Člověk se musí vžít do role a v ní poslouchat intuici, duši a srdce. A když je tanečník na jevišti upřímný, pak vzniká nezapomenutelné představení.“ Vzpomíná na své první vystoupení? Má v klasickém baletu místo improvizace? Co nabídne Bubeníček International Ballet Gala?Všechny díly podcastu Blízká setkání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Řekli mi: Holčičko, když se tady rozbrečíš na povel, budeš hrát dceru Libušky Šafránkové. Tak jsem se rozbrečela.“ Tím začala kariéra Lucie Vondráčkové už ve dvanácti letech na jevišti Národního divadla. Její profesní život je propletený hudbou, filmem, divadlem i dabingem, ale také mateřstvím a dlouhou pauzou, během níž žila v Kanadě. „Jsem plná mixu celý život. Je tam mainstream, underground, divadlo. Promíchává se to a mě to baví,“ říká herečka a zpěvačka. Vzpomíná ale nejen na dětské role a první pohádky, ale i na chvíli, kdy se jí herectví zprotivilo: „Zjistíte, že tu práci nenávidíte. Že už nechcete divadlo ani vidět. Úplně jsem se vyděsila, když jsem si to uvědomila.“ Kanadská „pauza“ a mateřství ji ale zachránily. „Ta studánka touhy se znovu naplnila,“ popisuje Vondráčková, jak po návratu do Česka znovu objevila lásku k divadlu. Mluví také o tom, jak se mění divadlo pod tlakem digitální doby, dnes podle ní lidé nevydrží dlouhé monology a upadá pozornost – divadelníci by si proto měli uvědomit, že lidé se po náročném dni chodí na představení hlavně bavit a hereckou povinností je především nadopovat je energií. Jako matka dvou synů mluví i o střetu světů – svého analogového dětství a jejich digitální reality. „Už trošku rozumím jazyku, který používají. Přetahují mě do svého světa a mě to fascinuje,“ říká k tomu, že telefony jsou sice jedna velká katastrofa, ale zároveň chápe, že právě v online světě mají její synové přátele – podobně, jako by si šli ven hrát. V rozhovoru otevřeně popisuje i roli ženy, která se na čas zcela odevzdala rodině: „Naučila jsem se vařit a péct a všechno další, co jsem do té doby myslela, že se mě vůbec netýká. A děláte to rád,“ říká k tomu, že období, kdy se věnovala výhradně dětem, rozhodně nelituje. Každá žena má ale podle ní právo se pak vrátit do svého světa, na který na chvíli zapomněla. Dnes je navíc podle herečky a hudebnice pro ženy mnohem jednodušší jít za svým snem a také dodává, že se zásadně osvobodily ve chvíli, kdy zjistily, že jim něco může být jedno a „že nemusí zůstávat tam, kde jim není dobře.“ Proč herectví považuje za „lehkou múzu“, která má především sloužit, ne vychovávat? Jak hledá rovnováhu mezi prací a zábavou? A jak vnímá roli matky, která se vrací ke své profesní identitě? I to se dozvíte v rozhovoru s Lucií Vondráčkovou.

„Tanec patří do divadla a divadlo je příběh. A k příběhu patří duše a srdce,“ říká s jistotou Jiří Bubeníček, světově uznávaný tanečník, choreograf a umělec, který o své profesi mluví s pokorou i vášní. „Člověk se musí vžít do role a v ní poslouchat intuici, duši a srdce. A když je tanečník na jevišti upřímný, pak vzniká nezapomenutelné představení.“ Vzpomíná na své první vystoupení? Má v klasickém baletu místo improvizace? Co nabídne Bubeníček International Ballet Gala?

Herečka z fotbalové rodiny Petra Nesvačilová: Ač mě ten sport nudil, pořád se mi vrací do životaV Praze bydlí přímo vedle stadionu na Letné. Ve filmu Kouzlo derby hraje vášnivou fanynku Sparty a občas vystupuje ve fotbalovém pořadu Tiki-Taka. Na jednu stranu to dává smysl, protože její otec Petr Nesvačil býval v osmdesátých letech úspěšným ligovým fotbalistou. Rodina fotbalem žila, ovšem s jednou výjimkou: malou Petrou Nesvačilovou.„Bylo toho mnohem víc,“ vzpomíná dnes v dalším díle podcastu Host Reportéra. „Dědeček dělal celý život správcem fotbalového hřiště v Táboře, tam jsem vlastně vyrostla a všechny znala. Nebylo to špatné, občas jsme si mohli brát z tamního velkého mrazáku nanuky, ale samotný fotbal mě nudil. Prostě jsem čekala, až to chlapi nějak dokopou do sítě a půjdeme zas domů.“I tam se o fotbale samozřejmě často mluvilo, pro rodinu tou dobou znamenal živobytí. „Sice jsem se ocitala mimo diskuzi, ale vůbec mi to nevadilo,“ směje se Petra v podcastu. „Byla jsem ráda, že mám klid a můžu se přenést do vlastního světa.“Po převratu ještě dokončoval Jiří Nesvačil kariéru v nižších rakouských soutěžích, což pro dceru znamenalo poznávání kapitalismu a jeho tehdejšího bohatství. „Vzpomínám, jak mi tam všechno připadalo krásné, a občas jsem si mohla koupit třeba úžasnou zmrzlinu ve tvaru sýra nebo časopisy o barbínách. Jako pětiletá jsem ale zároveň uměla jedinou větu, která se hodila, kdykoli se někdo místní na něco zeptal: Ich schaue nur. Já se jen dívám.“Fotbalu dodnes nijak zvlášť nerozumí, ale neopovrhuje jím. „Tátovi jsem dala nedávno k narozeninám vstupenky na Arsenal proti West Hamu, jeli s mým mužem a vrátili se nadšení.“Každodenní život vedle sparťanského stadionu pro ni má minusy i plusy. Vadí jí silné reflektory při večerních zápasech a ještě víc některé trapné pokřiky, obzvlášť jeden antisemitský, namířený vůči Slavii. „Ten mě tak rozčiloval, že jsem dokonce začala studovat archivní materiály a z nich jsem překvapeně zjistila, že i Spartu zakládali Židé. Myslím, že by to její fanoušci měli vědět, třeba pak s tou debilitou navždy přestanou.“Příznivce Sparty i jejích soupeřů sleduje a poslouchá už léta přímo z balkonu. „Zvlášť poslední dva a půl roku, co máme malou Jamínku, bylo na to balkonové studium dost času. Někdy je to samozřejmě divoké, ale na druhou stranu mě občas až dojímají. Vidím cosi mezi náboženstvím a sektou, ta zapálená vášeň je vlastně krásná. Občas se zaměřím třeba na dědečka s babičkou, kteří jdou na fotbal ve sparťanských šálách, a mám před touhle věrnou oddaností respekt.“V podcastu nehovoří Petra Nesvačilová pouze o fotbale, ale například i o tom, proč za její současnou popularitu může mimo jiné smrt slavného dokumentaristy Karla Vachka. A ohlašuje novinku: „Na podzim mi vyjde druhá kniha. Zvláštní shoda náhod – o té první jsem před lety poprvé veřejně promluvila u vás v redakci Reportéra, a o té nové, která bude více pro děti, teď znovu na stejném místě.“

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vlastně jsem překvapená, že žijeme,“ vzpomíná novinářka a moderátorka Fatima Rahimi na dobu, kdy musela s rodinou odejít z Afghánistánu do Evropy, když jí bylo šest let. Jako malé dítě tak strávila asi rok na cestě – s nedostatkem vody i jídla. „Nejtěžší byla ta hrozná nejistota. Nemáte kontrolu nad vlastním životem. Všechno řídí někdo jiný a to jsou převaděči. Nevíte, kde skončíte a musíte jim věřit,“ popisuje novinářka afghánského původu, jak s rodinou museli často přespávat třeba i v chlívcích pro dobytek nebo bez dostatku zásob strávili třeba i dva týdny v lese. Cesta začala rozhodnutím, které podle ní nebylo volbou, jak si spousta lidí představuje. „Buď žijete, nebo nežijete. A člověk má tendenci přežít,“ popisuje nutnost opustit Afghánistán kvůli problémům s vládou Tálibánu. Po příchodu do Česka strávila s příbuznými skoro čtyři roky v uprchlických zařízeních, která svým režimem podle Rahimi často trochu připomínala vězení – pokoje s mřížemi, nárok pouze na deset minut denně na dvorku a žádné hračky pro děti, které si tak musely vystačit třeba jen s propiskou a papírem. Na tuhle dobu nemá přesto novinářka špatné vzpomínky, nejvíce si ale vybavuje stres svých rodičů a dalších dospělých – ze zákonných důvodů nemohli pracovat, takže neustále čekali, co s nimi bude. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým mluví Rahimi ale i o tom, co jí v nové zemi chybělo – rodný jazyk, perská literatura, afghánské jídlo nebo babička. Vzpomíná na období, kdy si ji lidé pletli s Romkou a po roce 2015 začali klást otázky na islám a muslimy. „V tu chvíli jsem přemýšlela: Modlím se, nemodlím se? Mám se modlit, nemám se modlit?,“ vysvětluje Rahimi, jak se začala víc zajímat o sebe a hledat odpovědi, protože cítila, že by je měla umět dát. Novinářka mluví taky o fotbale, který ji fascinuje svou paradoxní povahou. „Je to jednoduchá hra – víte, co je cílem, a moc toho k ní nepotřebujete. Já si v dětství vyráběla míč z hadrů nebo plastu,“ vzpomíná, ale také dodává, že jde o strašně složitý svět, když sledujete, jak se skládají týmy, jakou roli hrají peníze a politika a jak se ovlivňují zápasy. Dnes se kromě novinařiny věnuje i studiu terapie, ke které má blízko nejen díky vlastní zkušenosti, ale i novinářské práci. Komu přesně chce pomoci a proč je takový rozdíl vést terapii v angličtině nebo perštině? Jak náročné je někdy debatovat o migraci a jak dnes vnímá náboženství, které ji provázelo dětstvím? Jak se žije jejím příbuzným v rodné zemi a proč si myslí, že změna musí přijít zevnitř – ať už v Íránu, nebo v Afghánistánu? Poslechněte si celý rozhovor.

„Původně jsme rozhovor Musíme to zarámovat! jako film ani neplánovali. Na jaře 2021 jsme si jen tak s vedením Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary (KVIFF) povídali o nějaké historce Jiřího Bartošky. A ředitel Kryštof Mucha řekl, že je škoda, že podobné historiky známe jen my. A pak padlo: ,Co kdybychom to natočili‘?“ Vzpomíná v Hovorech natáčených na 59. ročníku festivalu režisér snímku Milan Kuchynka.

„Původně jsme rozhovor Musíme to zarámovat! jako film ani neplánovali. Na jaře 2021 jsme si jen tak s vedením Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary (KVIFF) povídali o nějaké historce Jiřího Bartošky. A ředitel Kryštof Mucha řekl, že je škoda, že podobné historiky známe jen my. A pak padlo: ,Co kdybychom to natočili‘?“ Vzpomíná v Hovorech natáčených na 59. ročníku festivalu režisér snímku Milan Kuchynka.Všechny díly podcastu Hovory můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Vzpomínáme dnes na spisovatele, dokumentaristu a publicistu Milana Švihálka, který se už navždy zapsal také do ostravské rozhlasové historie. Proto nemohl chybět ani v seriálu Ostravská devadesátka, který vznikl k 90. výročí zahájení vysílání z Ostravy.Všechny díly podcastu Odpolední interview můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Vzpomínáme dnes na spisovatele, dokumentaristu a publicistu Milana Švihálka, který se už navždy zapsal také do ostravské rozhlasové historie. Proto nemohl chybět ani v seriálu Ostravská devadesátka, který vznikl k 90. výročí zahájení vysílání z Ostravy.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Veřejný prostor není klub, ze kterého mohu někoho vyloučit,“ tvrdí filozof a publicista Václav Bělohradský, který varuje před tím, že svoboda slova se dnes neomezuje zákazem, ale neviditelnými normami. Mluví o pojmu „měkké ostrakizace“ a tvrdí, že právě ona je pro český kulturní rámec typická. „Potlačené ve společnosti je nebezpečnější než to vyslovené. To, co se bojíte vyslovit, se změní v symptom, v nemoc,“ komentuje filozof. Nesvoboda slova se podle něj dnes projevuje například hegemonními slovy, která přestáváme chápat jako politická – jako třeba „dobro“, „pravda“ nebo „krása“. Ostrakizace je podle něj i důvodem, proč se část veřejnosti pohoršovala nad tím, že kdysi vystoupil na sjezdu hnutí ANO. „Já zásadně publikuju bez honorářů. Dostal jsem pravda, jednu koblihu, kterou jsem tam skutečně sežral ke kafi. Byla docela dobrá,“ směje se Bělohradský. Vzpomíná i na emigraci v roce 1970 a své rozhodnutí odejít popisuje bez heroizace. „Ve mně není ten typ statečnosti, který ta země tehdy potřebovala. Ten typ hrdinství, který vyžaduje třeba i vězení, nebo i to, že musíte počítat, že se budete živit nějak tak z vděčnosti vůči těm, kteří vám dají práci a upadnete do zvláštního typu závislosti na pomoci druhých,“ přiznává a mluví o různých formách odvahy. V širších souvislostech se Bělohradský zamýšlí také nad úpadkem Západu. „Proč jsou všichni naši nepřátelé najednou? Jsou to miliardy lidí. To je nová situace, do které se Evropa dostala,“ říká k tomu, že jsme si dlouho mysleli, že se Evropa stane třetím pólem vůči Americe a Rusku. Upozorňuje také na to, že demokracie je systém, který je z principu nestabilní – protože umožňuje vznik i šíření ‚nebezpečných myšlenek‘. „Demokracie je ideokracie – vláda názorových většin. A nemůžu předem zaručit, že ty názory nebudou nebezpečné,“ vysvětluje publicista. Jak dnes vypadá mocenská struktura ukrytá v běžném jazyce? Co dnes znamená být „levičák“? A jaký nejabsurdnější argument slyšel, pokud jde o jeho vystoupení na sjezdu hnutí ANO? Poslechněte si celý rozhovor.

Po půl roce je tady další Sólo. Většinu témat jsme probrali v našem první freestyle lajvku. To, co zbylo je tady. Proto je to tentokrát kratší. Vzpomínáme na tři jména… The post Sólo Červenec 2025 – Opustili nás Madsen, McMahon a Marge first appeared on Filmový PODCAST.

Rozhovor s významným českým malířem, pedagogem a hudebníkem Stanislavem Divišem vznikl u příležitosti zahájení jeho výstavy „Příběhy s pamětí“ v Oblastním muzeu a galerii v Mostě. Umělec poutavě představuje tři hlavní cykly svých děl, které jsou na výstavě k vidění: Dva světy inspirované dětskými kresbami svých dětí, Květy z ráje čerpající z gotických vitráží i starověkých příběhů a rozsáhlý cyklus Vzpomínky na Spartakiádu, kde originálním způsobem zpracovává motivy rytmu, struktury a abstrakce vycházející z reálných událostí. Rozhovor je nejen pozvánkou na výstavu, ale i hlubokým vhledem do Divišova originálního světa, jeho tvůrčího procesu a myšlenkového zázemí.

Gymnaziální studentka (a mnohem později klinická psycholožka) Vlasta Černá se v roce 1950 podílela na ukrývání pronásledovaného katolického kněze Felixe Marii Davídka. Bylo jí tehdy teprve sedmnáct let. Když se s ním pokusila utéct přes hranice do Rakouska, chytila je Státní bezpečnost (StB). Vzpomínkám Vlasty Černé se věnují aktualizované Příběhy 20. století.

Gymnaziální studentka (a mnohem později klinická psycholožka) Vlasta Černá se v roce 1950 podílela na ukrývání pronásledovaného katolického kněze Felixe Marii Davídka. Bylo jí tehdy teprve sedmnáct let. Když se s ním pokusila utéct přes hranice do Rakouska, chytila je Státní bezpečnost (StB). Vzpomínkám Vlasty Černé se věnují aktualizované Příběhy 20. století.Všechny díly podcastu Příběhy 20. století můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

V showbyznysu se Ondřej Ládek alias Xindl X pohybuje 20 let. Vzpomíná, že písnička Anděl ho nejprve proslavila na internetu, až pak si jí všimla rádia. Hit V blbým věku napsal ještě cestou v tramvaji poté, co si vyslechl zpětnou vazbu od vydavatelů, že jeho písně jsou příliš smutné. „Teď mají vydavatelství tendenci říkat: Děláš to moc dlouhé, písnička má být 2,5 minuty. Ale říkám: Tam obsah nenacpu, sorry,“ směje se. Před několika dny vyšel klip k písni Na pláži. O čem je?Všechny díly podcastu Host Lucie Výborné můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

S Marií Tomsovou se dnes zaměříme na jednu, dnes už historickou, minci. Vzpomínáte na zlatohnědou československou korunu?Všechny díly podcastu Neděle Marie Tomsové můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

S Marií Tomsovou se dnes zaměříme na jednu, dnes už historickou, minci. Vzpomínáte na zlatohnědou československou korunu?

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám se jako prase v žitě,“ říká psychiatr Radkin Honzák, který i ve svých 86 letech stále ordinuje, vyučuje na univerzitě třetího věku a především se snaží žít s určitým nadhledem. Pokud chce člověk bojovat s trudomyslností, může mu podle něj pomoci jednoduchý rituál: v pět odpoledne si zapsat tři věci, které člověku ten den udělaly radost, a tři, které udělal sám pro sebe. „To druhé je často hrozně obtížné. Ale říkám lidem, ať si představí, co by udělali pro někoho, koho mají rádi, a ať to udělají pro sebe,“ nabádá Honzák. Psychiatr mluví také o tom, proč se nenechává semlít negativními zprávami, proč sociální sítě považuje za „příšerný vynález“ a proč je podle něj důležité naučit se filtrovat realitu podobně jako „vybírat hrozinky z vánočky“. Vzpomíná na dětství během války, bombardování Prahy i odbojovou činnost svých rodičů. Otevřeně mluví o zkušenostech s represí komunistického režimu, o výsleších StB i vlastním boji s alkoholem. Nevyhýbá se ani reflexi stáří: místo bilancování se snaží zůstat aktivní a ukazovat mladším, „co všechno se dá vydržet“. Popisuje také svou kariéru – třeba když pracoval s pacienty s ledvinovým selháním nebo pomáhal prosadit psychosomatiku. „Já jsem zvědavý. A dokud je člověk zvědavý, tak se brání úpadku,“ říká k tomu, proč je pro něj stále důležitá duševní práce. Honzák také reaguje na kritiku, kterou vyvolaly jeho výroky o menšinách a společenských normách. Říká, že „odlišnost“ neodsuzuje, ale vadí mu některé způsoby, jakými ji lidé veřejně prezentují. „Mám empatii, klidně si s těmi lidmi budu povídat u stolu o jejich problémech a akceptovat je, jen nechci, aby mi říkali, jak mám co dělat,“ brání se psychiatr a zároveň připouští, že jeho slova mohou některé lidi zraňovat. V rozhovoru mluví také o politicích, psychopatii ve vedení státu, o Donaldu Trumpovi a Andreji Babišovi, o Rusku, ale i o tom, proč důvěru v lidstvo nahradila spíš naděje. Co se podle něj děje s průměrnou inteligencí společnosti? Proč považuje mobily u dětí za „vražedné“? A co ho naučila zkušenost, kdy nechtěl, ale nakonec musel? Poslechněte si celý rozhovor.

Omeletky jsme dnes naplnili žízní. Vzpomínali jsme jednou s manželem na dobu, kdy jsme spolu chodili. Zmínil se o tom, že jsem mívala postavu jako láhev od coly. „Ještě pořád mám postavu jako láhev od coly, drahoušku," poznamenala jsem, „akorát že teď je dvoulitrová!" Halina Pawlowská přečte svoji povídku Svatební projev, aneb když hnusák nevolal. Uslyšíte příspěvek Taťany Veselé Žena činu. Nabídneme recept na špagety s krevetami.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Buď člověk dojede svůj život jako úzkohraná troska v roli oběti, nebo si ho postaví do latě a zbytek si ještě užije.“ Tak si frontman kapely Mňága a Žďorp Petr Fiala zformuloval zásadní životní křižovatku, na kterou se dostal po druhém rozvodu a padesátinách. Někdejší rockový bohém dnes žije pevným režimem a místo dramatických večírků chodí na masáže, do fitka nebo raději sám do lesa. „Jsem neřízená střela, musím se toho držet jako klíště,“ říká s nadhledem a bez velké pózy popisuje, jak se z člověka, který nevěděl, co chce, ale věděl přesně, co nechce, stal někdo, kdo se snaží žít klidněji a smířeněji. V otevřeném rozhovoru mluví o tom, proč už nesleduje zprávy a proč se už rozhodl nevěnovat energii „prudičství“. „Většina lidí trvá na svém trápení, protože to představuje jakýsi druh bezpečí: Je to na hovno, ale je to moje,“ říká Fiala k tomu, že často nechápe, proč spousta lidí lpí na věcech, které jim očividně nedělají dobře. Frontman Mňágy a Žďorp v rozhovoru také popisuje, že se aktivně nezajímá o politiku, ale ne proto, že by rezignoval. Naopak – odmítá se nechat semlít každodenním dramatem a věří spíš na to, že změna začíná u každého jednotlivce. Důležitější než sledování peripetií světa je podle něj starat se o vlastní mikrokosmos a být něčím pozitivním pro své okolí. „Mám takovou mantru. Vždycky, když se mi narodí dítě nebo když se mi narodila vnoučata, tak říkám: Tvoje děti chci vozit v kočárku, kamaráde,“ popisuje hudebník také to, jak se mu už několikrát vyplnilo, že když si něco člověk opravdu moc přeje, může se to stát. Že by jednou zahrál i více než hodinové koncerty si přitom dříve Fiala nedovedl vůbec představit a dnes už kapela Mňága a Žďorp hraje už 38 let. A přestože si fanoušci často potrpí na staré hity, bez nových písniček by to podle hudebníka nešlo. Crowdfunding, kterým kapela financuje novou desku, vnímá jako přirozenou cestu, jak si uchovat nezávislost. „Nechápu, proč to nedělají všichni,“ říká. Fiala také otevřeně hovoří o tom, jak ho formovala zkušenost s minulým režimem, proč odmítl spolupracovat s StB i za cenu vyhazovu ze školy, a co mu dodnes připomíná, že tehdy jednal správně. „Tenkrát jsem neohrožoval svoji budoucnost, naopak – zachránil jsem si ji,“ říká. Vzpomíná také na doby, kdy nemohl ani do Polska, a o to víc ho dnes rozčilují lidé, kteří tvrdí, že za komunismu bylo líp. „Měli by si to zkusit. Třeba žít 14 dní v průměrných kulisách ruského života. Mazali by zpátky,“ říká bez váhání. Co ho naučila terapie? Proč považuje i osobní prohry za cenné lekce? A co všechno se může stát, když člověk přestane čekat, že ho někdo zachrání, a vezme život do vlastních rukou? Nejen o tom, ale i o současném turné, o vnoučatech, o psaní písniček, ale i tom, co by dělal, kdyby dorazila válka až k nám, mluví Petr Fiala v rozhovoru.

Cílem charitativního maratonu bylo především spojit ty, kteří chtějí pomáhat a věří, že dobro může zlepšit svět. Vzpomínali jsme proto i na muzikanta Davida Stypku, a to s jeho matkou Marií Stypkovou a hudebníkem Miraem Navrátilem.

Pamatujete si dobu, kdy na televizních obrazovkách kralovaly pořady jako Televizní noviny nebo Aktuality? Kdy se večer celá rodina sešla u televizoru a sledovala, co se děje doma i ve světě? Zpravodajství tehdejší Československé televize bylo fenoménem své doby – polovina národa seděla u obrazovek a sledovala hlavní zprávy. Ale co se dělo za kamerami? Jak vlastně pracovali redaktoři v době, kdy televize musela vyhovovat požadavkům vládnoucí strany? A jak se tehdejší novináři vyrovnávají s touto dobou dnes?  To všechno odhaluje nový pětidílný webový seriál z dílny Archivu České televize s názvem Redaktoři.

Je čerstvou dvojnásobnou maminkou a pochvaluje si to. „Je to v úplné pohodě. Asi proto, že druhé miminko je naprosto klidné a já jsem tím pádem taky klidnější,“ uvažuje. Je dula při porodu důležitá? Procházela předporodními rituály? Vzpomíná na muzikál Marta? Jak se daří jejímu podcastu s maminkou? Byla vždycky a ve všem hodně otevřená?Všechny díly podcastu Blízká setkání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Vystoupil z komfortní zóny, když místo mistrovských oslav v Edenu či jistého místa na hrotu Liberce zvolil boj o záchranu Serie A v italských Benátkách. „Takovou zkušenost už mi nikdo nevezme,“ nepochybuje dvaadvacetiletý útočník Daniel Fila v rozhovoru pro Ligu naruby, kde vzpomíná i na loňské léto. „Volali mi z Plzně, jestli bych nechtěl jít k nim, když Choras odchází do Slavie. Ale ve Slavii mi to bylo vyvráceno, prý že nepřijde...“

Nejstarší moderní Středoevropané (4:30) – Historie: Černá neděle v Dust Bowl (20:43) – Kniha: Příručka skutečného paleontologa (27:13) – Vzpomínka na zelenou Saharu (31:12)Všechny díly podcastu Planetárium můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Vzpomínáte ještě na Francise Fukuyamu, amerického politologa, který už v roce 1989, celé měsíce před pádem berlínské zdi, napsal článek s názvem Konec historie? Argumentoval v něm, že by rozpadem Sovětského svazu skončila nejen studená válka, ale i dějiny lidstva. V něčem Fukuyama projevil značnou jasnozřivost: SSSR se skutečně rozpadl, do zemí Sovětského bloku přišla svoboda.

Magazín o zdravém životním stylu. Poslouchejte Šarm:00:45 Rozhovor s herečkou Jitkou Čvančarovou a režisérem Václavem Marhoulem05:29 Módní trendy s Jitkou Šedovou a kalhoty09:14 Šéfkuchař Radek Pálka a jarní bylinky v kuchyni13:26 Abeceda zdraví s Hanou Stříteckou, ředitelkou spolku Fér potravina - kosti a klouby17:53 Expert na etiketu Daniel Šmíd a první dojem20:24 Martin Kašpárek poradí, jak připravit auto na jaro23:26 Vzpomínka na divadelního režiséra Josefa Kroftu

Začátek nového týdne je alespoň na Vortexu neodmyslitelně spojený s dalším vydáním našeho vidcastu, takže tady je, čerstvě dopečen. V necelých dvou hodinách rozebíráme knihu o vývojáři Sidovi Meierovi, která po letech vyšla také v češtině. Jirka si připravil téma o britském herním pořadu Bad Influence, neboli Špatný vliv. A máme pro vás i rozhovor - tentokrát s matadorem herního vývoje Jindrou Skeldalem, se kterým jsme rozebírali nejen jeho nejnovější počin Tribe Nation. Seznam témat 00:00 - Start 08:50 - Úryvky z knihy Život v počítačových hrách od Sida Meiera 36:37 - Vzpomínky na britský herní pořad Bad Influence 58:28 - Rozhovor s Jindrou Skeldalem nejen o Tribe Nation 01:34:26 - Závěrečný mišmaš

Lana Estěmirovová, dcera rusko-čečenské novinářky a lidskoprávní aktivistiky Natalji Estěmirovové, kterou v roce 2009 unesli neznámí útočníci z čečenského hlavního města Groznyj a následně byla nalezena zavražděná v sousedním Ingušsku, vydává své paměti. Vzpomíná v nich na Čečensko, na války, které tuto zemi sužovaly od 90. let do přelomu tisíciletí, na matku i na svůj vztah k ní, který často musely kvůli bezpečnosti udržovat jen na dálku.

Vedle Angely Merkelové bychom asi jen těžko v zemích Evropské unie hledali politika, který se v poslední době v nejvyšších patrech moci pohyboval tak dlouho a zanechal tam tak výraznou stopu jako Wolfgang Schäuble. Letos v Německu vyšly jeho paměti, které se českého překladu zatím nedočkaly. Jejich název je možné přeložit jako Vzpomínky. Můj život v politice.