Podcasts about vzpom

Vzpomínková novela Marie Zelbové Táňa Praha 3 Žižkov dokumentuje dětství na společenském okraji v normalizační Praze, zapomenutý svět androšských pajzlů, lidské pospolitosti, hledání mystiky i mnoha tragických osudů. Podpořte vznik dalších epizod na komunita.denikalarm.cz

Vzpomínka na Martina Šolce (4:49) – Příběhy se šestkou: Engelbert Zaschka (17:32) – Knihovnička: Po roce 1177 př. Kr. (21:06) – Co dnes víme o pyramidách, 2. část (25:13)Všechny díly podcastu Planetárium můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Vzpomínka na Martina Šolce (4:49) – Příběhy se šestkou: Engelbert Zaschka (17:32) – Knihovnička: Po roce 1177 př. Kr. (21:06) – Co dnes víme o pyramidách, 2. část (25:13)

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nečekal jsem, že to budeme zrovna my, kdo vypadne ze hry,“ říká moderátor Honza Dědek o konci své talkshow na Primě. Po pěti letech v televizi se vrací na vlastní nohy, do menšího divadla, s menším štábem a na placenou platformu. Připouští, že i když měl pořad podle něj dobrá čísla, v televizi rozhoduje někdo jiný. Teď ho čeká jiný tlak: přesvědčit diváky, aby za obsah, který měli roky zdarma, začali platit. Přiznává, že trh podcastů i placeného obsahu je přesycený, ale věří, že jeho výhodou zůstává publikum v sále. „Když máš publikum, tak host reaguje úplně jinak, než když ho nemáš,“ říká. Mluví i o tom, proč chce dál „sbírat legendy“, připomínat pozapomenuté osobnosti a dávat prostor lidem, na které by si diváci na YouTube možná sami neklikli. Vedle pracovního zlomu ale Dědek prožívá i osobní proměnu. Má malou dceru a přiznává, jak ho to všechno změnilo. „Před očima ti běží vlastní život,“ popisuje rodičovství a fascinuje ho, jak dítě den po dni objevuje svět. Zároveň dodává, že kvůli věku začal víc přemýšlet o sobě, zdraví i kondici. „Chtěl bych ji aspoň vyprovodit na maturitní ples,“ říká k tomu, proč začal cvičit. Rodičovství podle něj není jen dojetí, ale i únava, přerušovaný spánek a velký obdiv k partnerce. Otevřeně mluví i o tom, proč před pěti a půl lety přestal pít. „Žil jsem už příliš moc kulturně,“ říká s nadsázkou a popisuje prostředí, kde je alkohol na vernisážích, v divadle, na koncertech i večírcích všude. Vzpomíná přitom i na reakce, kdy mu při odmítnutí alkoholu byly nabídnuty jiné návykové látky, protože okolí nechápalo, že si zvládne užít večer i bez toho. V rozhovoru dojde i na stárnutí, proměnu práce, tlak okolí, svobodu mimo televizi a otázku, proč je pro něj pořád důležité, aby rozhovor nebyl jen o známých jménech, ale i o lidech, které stojí za to znovu objevit. Proč podle něj konec v televizi nemusí být prohra? Dá se v Česku uživit talkshow za paywallem? Co s ním udělalo pozdní rodičovství a proč kvůli dceři začal jinak přemýšlet o vlastním těle? A jak těžké je nepít ve světě, kde se velká část vztahů, práce i networkingu odehrává u alkoholu? Poslechněte si celý rozhovor.

Po delší pauze hlásíme návrat a už se nemůžeme dočkat, až se s vámi opět potkáme u nového dílu našeho Studia!

Vzpomínky Boženy Židoňové pro projekt Příběhy našich sousedů zaznamenali žáci Základní školy Květnového vítězství Praha pod vedením učitele Přemysla Práška.

Vzpomínky Lydie Harsové zachytily studentky zdejší střední zdravotnické školy pod vedením profesorky Marcely Domalípové.

Vzpomínky Ludmily Kubíčkové pro projekt Příběhy našich sousedů natočili žáci Základní školy Bratří Čapků z Příbrami pod vedením učitelky Romany Křížové.

Vzpomínky Věry Pitelkové pro projekt Příběhy našich sousedů natočili žáci ZŠ Karlov pod vedením učitelky Veroniky Průchové.

Vzpomínky Karla Jenčíka pro projekt Příběhy našich sousedů natočili žáci Základní školy Maltézských rytířů v Kladně pod vedením učitelky Martiny Kadeřávkové.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

V podcastu Tekutá společnost Barbory Kroužkové herec Josef Bánovec vypráví, od kdy a proč s kolegy Prokopem Zachem a Ondřejem Stupkou točí videa a vystupují proti krokům vlády a ministra kultury Oty Klempíře. Mluví o tom, jaké slabiny má demokracie a proč si říká influencer demokracie. Vzpomíná také na nedávno zesnulého Jana Potměšila, který ho velmi ovlivnil.——Pořad Tekutá společnost můžete sledovat každý čtvrtek na:• Respektu: https://www.respekt.cz/tekuta-spolecnost a v mobilní aplikaci Respekt• YouTube: https://www.youtube.com/respekt• Spotify: https://open.spotify.com/show/4ozoQdrXPXo7WYKIIh9rMD • Apple Podcastech: https://podcasts.apple.com/us/podcast/tekuta-spolecnost/id1888505574

Lidé po celém světě si připomněli šest milionů Židů, kteří byli zavražděni během holokaustu. V rámci dne Jom ha-šoa se veřejně četla jejich jména. Vzpomínkovou akci pořádal také Památník Terezín.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pojedu, dokud nezjistím, že už to nejde,“ říká Helena Vondráčková, když mluví o své kariéře, která trvá desítky let a stále nekončí. Připravuje velký koncert k osmdesátinám v pražské O2 areně a přiznává, že „není návratu“ - lístky už jsou prodané a tlak podle jejích slov člověka motivuje, aby něco dělal. Stále koncertuje, plánuje nové písně a překvapuje ji, kolik mladých lidí zná její hity zpaměti. „Viděla jsem, jak zpívají a umí moje texty,“ říká o vystoupení, které ji dojalo. Mluví o tom, že ji drží v kondici neustálá aktivita a optimismus. „Neusnout na vavřínech, nesedět u televize v bačkorách,“ popisuje svůj přístup k životu, ve kterém hraje roli sport, práce i péče o sebe. Zároveň přiznává, že je neposedný člověk, který neumí zastavit a s nadsázkou dodává, že ADHD je její značka. Vzpomíná na dětství plné sportu a hudby, na otce, který v ní rozpoznal talent, i na moment, kdy vyhrála soutěž Hledáme nové zpěváky a odstartovala kariéru, která ji zavedla na světová pódia. Otevřeně mluví i o věcech, které se nepovedly. O nenaplněném přání mít děti říká: „Nikdy člověk nemůže mít všechno,“ tvrdí a připomíná slova Heleny Růžičkové, že jejím úkolem je zpívat. Přiznává také složitý vztah s bratrem, který se rozpadl kvůli jejímu manželství a dodává, že i po letech má „napřaženou ruku“, i když některé věci se zapomínají těžko. Vrací se i k minulosti poznamenané režimem, který jí podle jejích slov znemožnil větší zahraniční kariéru. „Byla to arogance vůči té nabídce,“ popisuje zmařené turné v Kanadě. Mluví ale i o obviněních, která se s ní táhla roky - od fám o vztahu s Lubomírem Štrougalem až po tvrzení, že podepsala Antichartu, což označuje za lež, kterou nakonec vyvrátil soud. Zároveň odmítá spojování s politikou a říká, že jejím úkolem vždy bylo zpívat a držet se stranou. A dnes si Vondráčková přeje jediné - aby po ní zůstal hudební odkaz a aby si ji lidé pamatovali jako férového člověka. „Snažím se nikdy nikomu neublížit,“ dodává. Co ji žene dál i po desítkách let na scéně? Jak se vyrovnává s křivdami minulosti a proč se stále vyhýbá politice? A co by ji skutečně přimělo přestat? Poslechněte si celý rozhovor.

Moderní technologie se v současnosti vyvíjejí pomalu rychlostí světla, takže na projekce ve 3D formátu lze dnes pohlížet už jako na historii. Vzpomínám na dobu, kdy možnost vidět film ve 3D bylo bylo ještě něco. A jelikož jsem nechtěla zůstat pozadu, vypravila jsem se do kina.Všechny díly podcastu Rozhlasový sloupek můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Vzpomínáme na LVT. Tak se jmenovalo setkání k sedmdesátému výročí Libereckých výstavních trhů.Všechny díly podcastu Vybrali jsme pro vás můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

PODPOŘTE NEZÁVISLOU ŽURNALISTIKU A SLEDUJTE VŠECHNY EPIZODY V PLNÉ VERZI, BUDEME RÁDI, KDYŽ SE PŘIDÁTE K VÍCE NEŽ 1700 PŘEDPLATITELŮM A PŘEDPLATITELKÁM STUDIA N NA HEROHERO.CO/STUDION, DĚKUJEME! Za ladnými jízdami a medailemi se v krasobruslení skrývá tlak, o kterém se příliš nemluví. Filip Taschler ve Studiu N otevřeně popisuje prostředí, kde se úspěch často pojí s psychickým vyčerpáním, tlakem na vzhled i vnitřními pochybnostmi, které zůstávají mimo záběry kamer i veřejnou debatu. Taschler mluví o posměšcích, které v prostředí sportu zažíval. „Od hokejistů jsem slýchal, že jsem baletka,“ říká. Právě v reakci na podobné narážky podle něj došlo ke zlomu v přístupu k vlastnímu tělu. „Býval jsem hodně flexibilní, ale v momentě, kdy přišly urážky a posměšky, jsem si v hlavě řekl, že už se protahovat nebudu,“ popisuje. Dnes toho zpětně lituje: „Kéž bych si to neřekl, doteď s tím bojuju. Pracoval jsem na tom, abych byl víc svalnatý, a tělo začalo být zkrácené.“ V náročnějším období pak dokonce uvažoval o tom, že s krasobruslením skončí a přejde k bojovým sportům. Zároveň ale přicházel tlak i z opačné strany – tentokrát přímo z vlastního týmu. „Před třemi lety jsem bojoval s identitou. Občas mi bylo řečeno, že jsem až moc maskulinní a že se tak nemusím prezentovat. Byl to každodenní psychický teror. Jednou jsem zůstal sedět v šatně a nevěděl jsem, kdo jsem, jak bruslit a co dělat se životem,“ popisuje. Vzpomíná i na to, že tehdy přicházely velmi temné myšlenky. Zlom podle něj nastal až díky terapii: „Došel jsem k tomu, že chci být borec, protože se mi to líbí.“ Jak říká, právě mezi těmito extrémy – jak má vypadat muž v krasobruslení – dlouho hledal vlastní rovnováhu. Během olympiád a dalších vrcholových soutěží se na sportovce snáší ve velkém také komentáře na sociálních sítích. „Lidi vědí nejlíp, jak to má vypadat a jak to ve sportu chodí. Začnou okamžitě komentovat i vzhled,“ říká. Hejty přitom mířily i na jeho sestru a taneční partnerku Natálii, která se zotavuje z anorexie. „Lidi vůbec nevědí, že je v rekonvalescenci. Když člověk začne jíst normálně, tak je tam období, kdy nějaká váha nabyde, protože se tělo musí uzdravit. Neměli jsme čas se na rok schovat.“ O poruchách příjmu potravy se v krasobruslení dlouho nemluvilo. Až v posledních letech se začíná dostávat na povrch – i díky sportovcům a sportovkyním, kteří o něm mluví otevřeně. Filip Taschler říká, že v jejich prostředí nejde o výjimku. „Bohužel jsou poruchy příjmu potravy běžné, ale dlouho to bylo tabu. Například americká krasobruslařka Gracie Gold si prošla úplným peklem. Kvůli anorexii málem zkolabovala a zemřela.“ Jaká traumata přenášejí někteří trenéři na své svěřence? Proč chodí se svou sestrou na párovou terapii? Co všechno kvůli vrcholovému sportu ztratil? A jaká témata by se měla dostat do veřejného prostoru? Podívejte se na celý rozhovor na herohero.co/studion

Vzpomínáte na tu dětskou hru? Největší hádka byla vždycky o to, jakou barvu figurek bude kdo mít. Já vždycky trvala na zelené, žluté bych byla ochotna akceptovat, ale s modrými nebo červenými jsem odmítala hrát. (Je to jako s bonbóny, bon-pari taky první zmizely ty zelené.)Všechny díly podcastu Rozhlasový sloupek můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nemyslete si, že si sednete k mikrofonu a bude vám patřit svět,“ říká novinář Jan Pokorný, který strávil v Českém rozhlase víc než čtyři dekády a zažil jeho proměny od 80. let až po dnešní dobu. Vzpomíná na „pekelnou zodpovědnost“, kdy rádio vysílá 24 hodin denně a člověk kvůli němu nespí, i na své začátky, kdy se učil psát pro rádio - stručně, přesně a bez zbytečností. Právě tahle zkušenost ho podle vlastních slov provází dodnes. Do rozhovoru ale vstupuje i současnost, ve které podle něj novináři čelí nejistotě i tlaku. „Já pořád ještě nevím, o co jde, tak ať už nám to řeknou,“ říká bývalý ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu k debatě o financování veřejnoprávních médií a kritizuje způsob, jakým se o ní mluví. Zmiňuje i výroky Tomia Okamury a nejistotu, kterou podobná komunikace vytváří: „vypouštějí balónky“ a redakce pak nevědí, co bude dál. Vadí mu, že chybí jasné vysvětlení i silná profesní organizace, která by novináře zastoupila, nejen když dochází ke slovním útokům na média. „Ta naše práce je založená na důvěře,“ dodává a upozorňuje, že její narušování má konkrétní dopady, třeba i na to, kdo je dnes ochotný do redakcí vůbec nastoupit. Pokorný se vrací i do minulosti - k vysílání za komunismu, kde existovaly „ostrůvky pozitivní deviace“ i k okamžikům, které ho samotného poznamenaly. Dodnes nechápe, proč Miloš Zeman v živém vysílání použil vulgarismy. „Do dneška jsem to nepochopil, proč to udělal,“ říká o rozhovoru z roku 2014, kde se exprezident vyjadřoval k aktivitám kapely Pussy Riot. Novinář popisuje, že se tehdy cítil jako „kanalizátor myšlenek vulgarismu Miloše Zemana“. Zároveň ale zdůrazňuje, že svobodnou žurnalistiku se naučil až po roce 1989 a že právě pravidla a kodex jsou tím, co ji drží pohromadě. „Svoboda bez pravidel je na prd,“ říká. Velká část rozhovoru se točí kolem toho, co je dnes ještě novinářská práce a kde už začíná její deformace. Pokorný odmítá „mechanistické vyvažování“ názorů a varuje před tím, aby média dávala prostor lidem jen proto, že si něco myslí. „Mě zajímá, na základě čeho si to myslí,“ říká a dodává, že bez opory v datech a faktech se debata rozpadá. Přesto zůstává opatrným optimistou - věří v „genius loci“ rozhlasu i v to, že v krizových situacích má rádio nezastupitelnou roli. Jak se mění novinářská práce a její vnímání? Kde hledat vysvětlení, proč politici tak tlačí na veřejnoprávní média? A proč podle něj chybí novinářům společný hlas? Poslechněte si celý rozhovor.

Celý díl najdete na našem HeroHero a Patreonu.

Vzpomínka z mládí nutí českého intelektuála pročítat denně bulvární vídeňský list.

Zdeněk Ziegler byl typograf, grafický designér, legenda českých filmových plakátů a významný autor českých poštovních známek. Tomáš Machek pod jeho vedením grafický design studoval, později se stal spolupracovníkem a přítelem. Vzpomíná na něj jako na velice inspirativního člověka, který svou práci vždy zvládal s nadhledem.

V dnešním příběhu druhé světové války stojí odbojové hnutí na okraji. Hlavní vzpomínání směřuje k akcím západních spojenců. Nejen na území Česka přitom fungovalo široké partyzánské hnutí, které zahrnovalo lidi napříč politickým spektrem. Vzpomínání na protifašistický odboj v Česku, na Slovensku a v Jugoslávii představili v panelové debatě historici Mira Markham, Martin Jelínek a Martin Posch. Audiozáznam panelové debaty z konference o vzpomínání na konec druhé světové války, který proběhl v Alfredu ve Dvoře. Akce vznikla díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.

Když táta ráno zemřel, všichni jsme se kolem něho sešli. Zapálil jsem svíčku a postavil ji na poličku nad jeho hlavu. Chytili jsme se za ruce. Otčenáš. Ticho. Vzpomínky, obrazy…

Když táta ráno zemřel, všichni jsme se kolem něho sešli. Zapálil jsem svíčku a postavil ji na poličku nad jeho hlavu. Chytili jsme se za ruce. Otčenáš. Ticho. Vzpomínky, obrazy…Všechny díly podcastu Ranní úvaha můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Jeho loňská deska It's in the Rafters Now zkoumá koncept paměti a vzpomínek, které se mění pod vlivem traumat. Pamatujeme si skutečně lidi samotné a nebo jen jejich fotky? A maže se paměť vzpomínáním jako magnetofonová páska přehráváním? Podpořte vznik dalších epizod komunita.denikalarm.cz

Už je to hodně dávno, ale ne zas tak, abych si to nepamatoval. Vyrůstal jsem na sídlišti v pohraničí, byly to nově postavené paneláky, dole byla fabrika, téměř všichni obyvatelé toho sídliště tam pracovali. Bylo to vzorové komunistické sídliště, hlavní ulice se jmenovala V. I. Lenina, slavil se První máj, VŘSR a takové věci. Bylo to v pohraničí, takže to mělo přídech exotiky, jehož výrazným zdrojem byli Romové. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od odsunu Němců neobydlená osada Smolná-Pechbach. Trochu si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let. Přijela, či lépe řečeno na valnících byla dovezena celá romská osada, pravděpodobně z východního Slovenska. Vysazena byla do stále ještě asi zachovalých domů po Němcích a ponechána svému osudu. Za několik let zbyly z těch solidních domů jen holé zdi. Pak jednoho dne opět přijely vozy, naložily osadu a odvezly ji zase o kus dál. Volných domů v různých polozaniklých obcích bylo v té době ještě plno.V devadesátých letech, to už jsem tam nežil, došlo k tomu, k čemu i jinde: ta velká fabrika se změnila v malou fabričku, takže mnoho lidí ze sídliště odešlo, takže se uvolnily byty, které se dostaly do rukou tzv. obchodníků s chudobou – ti do nich stěhovali převážně romské rodiny, které vystěhovali z měst, v jejichž často historických domech Romové za socialismu bydleli. V obci se začala měnit skladba obyvatelstva, což vyvolávalo napětí. Začalo se o ní psát i v celostátních médiích. Vzpomínám si, jak tam kvůli reportáži odjel spisovatel Jáchym Topol, jenž když se vrátil, udiveně pravil: Jiří, to jsem nevěděl, že jsi Rom, ty jsi bílý cikán. A já se k tomu hrdě hlásil a říkal mu, neser se do nás, gadžo! Prý se i tehdy ujalo jméno Romava. To město či městečko se jmenuje Rotava – a já tady vítám dlouholetého starostu toho města, pana Michala Červenku.Já už dávno nemám Rotavě do jejích záležitostí co mluvit. Moje pozorování nejsou jiná než krátce návštěvnická. Přijedu na Rotavu jednou za čas, projdu se po starých místech, skoro už nikoho nepoznávám, snad jen rozeznávám rysy rodičů ve tvářích jejich dětí. A samozřejmě potkávám dost Romů, kteří rádi postávají venku, neboť je to družný lid. Ale tvrdím, že Rotava má daleko do ghetta, do vyloučené komunity, že o nějakém Chanově se tady nedá mluvit. Zřejmá je naopak snaha udržet tady snesitelné žití a soužití pro všechny. Nebo skoro pro všechny.Ten rotavský model mi připadá tak zajímavý, že jsem s ním chtěl seznámit jednak své posluchače, ale také své hosty: takže vedle pana Červenky tady sedí Radek Burda, který je sice fotograf, ale také podnikatel se sociálním bydlením v Ústí nad Labem, městě se spoustou sociálně vyloučených lokalit, v nichž se tedy Radek Burda pohybuje. Dále Jan Milota, což je sociální pracovník, aktivista, jeden ze zakladatelů Platformy pro sociální bydlení s programem Housing First, tedy Bydlení především, jež se snaží nalézt byty pro ty, kteří o ně přišli nebo se k nim nikdy ani nedostali a hrozí jim, že skončí na ulici, nebo už na ní jsou. A nakonec Pavel Veleman, sociální pracovník, který se myslím na Praze 7 snaží o totéž. A já bych dal první slovo panu starostovi, aby nám řekl něco o Rotavě a o tom, jak v takovém příkladném městečku, vystaveném sociálně-demografickým nárokům, udržet obyvatelský smír a neztratit přitom lidskost. A ostatní poprosím, abyste se vyjádřili, jaká je vaše zkušenost se snahou o totéž. O smír a lidskost.

Herec, bavič a dlouholetá tvář dětského světa. Michal Nesvadba je spojený s Kouzelnou školkou tak silně, že pro mnohé generace zůstává symbolem dětství.V rozhovoru s Denisou Roubalovou a Annou Marií Huškovou mluví o tom, podle čeho si vybírá děti z publika a proč je práce pro dětského diváka možná tou nejnáročnější ze všech. Vzpomíná i na vlastní dětství, na to, co si z něj nese dodnes. Jak vzpomíná na Kouzelnou školku? A proč začal na sociální sítích tvořit jako Master Tapeman? Na to a mnohem víc se ptají moderátorky Denisa Roubalová a Anna Marie Hušková v Kampusu Hybernská. Přejeme příjemný poslech.Nahráváno 3. prosince 2025 ve studiu Kampusu Hybernská.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

Milí retronauté, nastupte si do vozu naší dráhy, která vás tentokrát zaveze do roku 2004!Nezapomeňte na svých tlačítkových telefonech ztlumit vyzvánění a raději si nasaďte svá stylová drátová sluchátka, ať vám neuteče, jaké hry tentokrát cestou tajným komplexem Rewind budete tipovat. Nutno říct, že první tři nejrychlejší, co to tipnou správně získají měsíční předplatné Retro Nation do Patreonu.Kromě videoher přibrzdíme i u technologických center, odkud vzešly například 64bitové procesory a nebo tolik oblíbené iPody mini. Projedeme i kolem stanice plné nerdovských študáků z Harvardu, kteří do svých polotmavých kobek s LCD monitory tahali nebohé studentky pomocí žádostí o přátelství na Facebooku.Neopomeneme ani časopisy. V Levelu šéfredaktor Ondřej Průša tepe do politiků i šoubyznysu, když se ptá „kolik lubrikačního gelu musel za ta léta Mareš vypotřebovat, aby se rychle a hladce vetřel do desítek českých zadnic?“. Pro Score Jan Modrák sepsal Historii herní žurnalistiky a přitom „nějak opomněl“ zmínit konkurenční Level.A samozřejmě dojde i na oblíbenou listárnu, kde sami retronauté píšou své zážitky. Věnovali jsme se tu předchozímu Rewindu a roku 2000, kde se třeba Kuba Kotyza svěřil, že Baldur's Gate bral jako učebnici angličtiny, Cruesovi jeho maminka schvalovala hraní Falloutu 1 a Jirka Tomšů pak, jak jej tehdy překvapilo, že šlo Deux Ex dohrát několika způsoby.Podcasty a další obsah RetroNation.cz můžeme natáčet kvůli podpoře od komunity na Patreonu. Děkujeme vám za ni! Jakékoliv dotazy a připomínky pište na email retronationrulez@gmail.com.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

Vzpomíná si na svoji první vyluštěnou křížovku? Má smysl vyluštit křížovku do posledního políčka, i když tajenku už známe? Kterou křížovku z více než 200 existujících druhů má Daniel Marek rád? Jak se soutěží v luštění křížovek? Je třeba na takovou soutěž trénovat? Ocení soutěžící podporu fanoušků? Je ostuda používat křížovkářský slovník? Posiluje luštění křížovek cit pro jazyk? Pronikají i do křížovek nové výrazy? Jak se luští křížovky korespondenčně?Všechny díly podcastu Jak to vidí... můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Cítím se jako obyčejný novinář. A to, že jsem otevřeně gay, automaticky neznamená, že prosazuji nějaký světonázor,“ říká autor podcastu Studio N Filip Titlbach, když vysvětluje, proč odmítá nálepku aktivisty. Zároveň ale bez zaváhání přiznává, co ho do novinařiny táhne. „Vadí mi nespravedlnost. Mám potřebu ji napravovat, zviditelňovat, namířit na ni reflektor,“ říká o tom, proč by dnes nemohl třeba prodávat letenky, jak si v jednu dobu svého života myslel. V rozhovoru se vrací k pochybnostem, které se mu v práci vracejí. „Občas spadneš do pocitu, že to nemá smysl,“ vysvětluje s tím, že představu klidného života „s kavárnou a knížkami“ přebíjí uvědomění, že kdyby novináři mlčeli, „bylo by to ještě horší“. A zároveň otevřeně přiznává, že větší bolest než kritika zvenčí mu občas způsobuje i vlastní hlava. „Já si dokážu zhnusit život svýma vlastníma myšlenkama,“ popisuje, jak je na sebe občas „nechutnej“ a jak jde o jednu z věcí, na které musí neustále pracovat. Titlbach s velkým důrazem také popisuje, jak nesnese, když někdo někoho šikanuje. Vzpomíná na šikanu v dětství, na úzkost, která ho roky provázela, i na terapii, díky které se „dokázal postavit na vlastní nohy“. A dodává, že vše se nakonec propíše i do toho, jak mluví s lidmi, kteří rozhodují a drží moc. „Mluvím s nimi z pozice zaměstnavatele. Spravují tuhle zemi a jsou placeni i z mojí peněženky,” říká s tím, že ke všem politikům přistupuje stejně kriticky bez ohledu na jejich názory. Naopak se mu často děje, že se politici snaží do prostoru vnést témata, o kterých si myslí, že by na něj mohla působit. „Řeknou ‚já chci manželství pro všechny‘, aniž bych se na to ptal, protože jsem otevřeně gay. A mě to vůbec nepůsobí,“ dodává Titlbach. A taky přiznává, že je někdy vystaven tlakům z obou stran: po rozhovorech o Izraeli a Gaze byl jednou označovaný za „hamásníka“, jindy za „obhájce Netanjahua“, přestože chce přinášet různé perspektivy. „Myslím si, že jediná správná věc, kterou jsem mohl v tu chvíli udělat, je pozvat obě ty strany a nechat dva odborníky z různých pohledů vysvětlit ten konflikt,“ dodává. Jak dlouho se dá zůstat „jen“ novinářem, když svět před očima polarizuje? Proč je spíše pesimista než optimista a obává se, že svět spěje někam, kam nechceme? A jak dnes vnímá rodný Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Možná mám pocit, že to v něčem teprve začíná,“ říká herečka Marika Šoposká, která před kamerou stojí už dvacet let. Vzpomíná, jak ji filmaři tehdy chtěli „jako typ“ a proč natočila během pár let pět princezen. „Už jsem si říkala: kdo se na to chce koukat, pořád ta samá princezna,“ říká s tím, že vše proměnilo až sociální drama Poupata. Dnes ji diváci mohou vidět třeba v kriminálním seriálu Oktopus, kde mnohé stále překvapuje, že se její postava neusměje. „Mirek Krobot se tam taky nesměje,“ říká s nadsázkou o roli kapitánky Fáberové, která má podle herečky v sobě i něco z ní samotné. Šoposká vzpomíná i na dětství a léta strávená v Makedonii i první třídu, kde se “rvala”. Popisuje také, jak dnes vidí, že její děti jsou jejím zrcadlem. Herečka mluví ale i o svém vztahu s manželem, který trvá patnáct let. „Dlouhodobé vztahy jsou strašně těžké. ‘Milujeme se čím dál víc' je trošku fake,“ popisuje otevřeně, ale zároveň dodává s jistotou, že našla „toho pravého“. Zároveň ve vztazích věří v intuici a to, že člověk pozná, kdy narazí na limit. Šoposká ale otevřeně mluví i o tématu nerovnosti. „Ženy musí rozdávat úkoly a někdy je to strašně únavné a vyčerpávající,“ popisuje s tím, že v práci od kolegů nikdy neslýchá, co musí dělat až přijedou z natáčení, nebo co potřebují děti do školy. A dodává, že nestačí říct, že je to „nefér“: „To nic neřeší,“ říká herečka a dodává, že by otázky společnosti na péči o rodinu a domácnost měly směřovat i na samotné muže, aby s tím byli také konfrontováni. Herečka mluví ale i o hranicích soukromí a o tom, jak její syn nechce, aby ho dávala na sociální sítě. Sama je prý zvědavá na to, jak se k tomu jednou postaví rodiče, kteří tuhle otázku u svých dětí neřeší. Jak Šoposká vzpomíná na dobu, kdy se stala mladou matkou? Dá se s náporem povinností, které mají ženy na svých bedrech, něco dělat? A proč je podle ní důležité mluvit o tom, že dlouhodobé vztahy jsou i práce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Život počítá na Vánoce a kapry se salátem. „Když budu mít kliku, budu jich mít třeba ještě čtyřicet,“ říká herec, moderátor a hudebník Jakub Prachař a popisuje čas, kdy začal víc přemýšlet a uvědomovat si vlastní konečnost. Vzpomíná na dobu, kdy měl roční dítě a „vše se míchalo“ a dodává, že dnes se cítí zase dobře. Mimo jiné i proto, že mu došlo, že štěstí nepřijde samo. „Musíš se rozhodnout, že proto něco uděláš, protože samo se to neudělá. To je blbost,“ říká, jak sám začal dělat konkrétní změny. I když nemá rád slovo „terapie“, sám si ověřil, že je dobré občas za někým zajít a poradit se, protože si tím člověk ušetří spoustu času. V rozhovoru se opakovaně vrací k humoru, který je nedílnou součástí jeho profesního světa. Podle něj funguje jen ve chvíli, kdy člověk nemá pochybnosti. „Musíš vzít mozek a na chvilku ho odložit někam vedle,“ popisuje, že člověk se musí především uvolnit a přestat se stydět. Prachař otevřeně mluví i o tom, proč se přestal zabývat tím, co se o něm píše na sociálních sítích. Spousta lidí se podle něj trápí tím, jak je internet ošklivý, ale často také záleží, jestli si to člověk nechá připustit k tělu. „Mám obrovskou výhodu, že tímhle netrpím. Je to hrozně osvobozující,“ dodává herec a bavič, ale také přiznává, že mu vadí, když jsou na internetu vyobrazovány děti a každý může vědět, jak vypadají, co dělají a kde jsou. „Není náhodou, že se nejchytřejší a nejbohatší lidé snaží o to, aby neměli žádnou digitální stopu,“ vysvětluje Prachař, proč si dává pozor i na to, jak se na internetu objevuje jeho dcera. V rozhovoru mluví také o novém filmu Dream Team, který je inspirovaný skutečným příběhem falešného paralympijského týmu. Podle něj nejde jen o komedii, ale i o připomínku toho, jak snadno se přehlížejí lidé, kteří sportují navzdory handicapu, často bez dostatečné podpory a zázemí. „Paralympiáda je setkání opravdových hrdinů,“ dodává Prachař. Jak vnímá debaty o hranicích humoru? Kdy má smysl vypnout hlavu a kdy naopak zpozornět? Jak si v době sociálních sítí udržet lehkost, humor a klid? A proč už radši tolik nemluví o vesmíru? I o tom mluvil Jakub Prachař.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nadávám jen sama sobě, nikomu jinému,“ říká herečka Daniela Kolářová, když mluví o tom, proč je podle ní důležité umět si přiznat vlastní chyby a nesvádět všechno na okolnosti, dobu nebo druhé lidi. V rozhovoru se opakovaně vrací k tomu, že společnost podle ní příliš snadno hledá viníky všude jinde než u sebe - a že právě tahle neschopnost sebereflexe se pak promítá do politiky nebo veřejné debaty. Mluví o zkušenosti ženy, která prožila okupaci v roce 1968, normalizaci i polistopadové vystřízlivění. Vzpomíná na tanky v ulicích, na výslech poté, co zvedla ze země plakát s Dubčekem i na rozhodnutí nepodepsat souhlas se vstupem „spřátelených vojsk“. Popisuje, jak snadno může přijít ticho, nevyslovený zákaz práce a pocit bezmoci - a jak důležité je v takových chvílích nepřestat jednat důstojně. Otevřeně mluví i o své krátké zkušenosti z politiky po roce 1989, o ztrátě ideálů a o tom, jak ji dnešní parlamentní debaty naplňují spíš obavami než pobavením. „Ta slušnost prostě padá,“ konstatuje herečka. Do rozhovoru se promítá i její herecký život: roky ve Vinohradském divadle a chvíle, kdy jí kvalitní práce dodávala sebevědomí, ale i období, kdy o něj znovu přicházela a setkání s dobrými i destruktivními režiséry. Mluví o osobních ztrátách, o péči o nemocného manžela Jiřího Ornesta i o tom, proč pro ni bylo zásadní, aby mohl odejít doma. „Když přijdu domů, pořád volám do jeho pokoje,“ říká otevřeně, jak s manželem i po jeho odchodu podvědomě komunikuje. A mluví také o spiritualitě, kterou nenašla v církvi, ale v přírodě. „Já se hrabu v hlíně a vlastně se modlím,“ říká o práci na zahradě, která je pro ni lékem na úzkost i prostorem, kde člověk může najít hlubší smysl. Co dnes znamená žít v pravdě? Kde se láme osobní odvaha? A proč podle Daniely Kolářové nezačíná změna společnosti u politiků, ale u každého z nás? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako dítě byla introvertní a styděla se říct obyčejné dobrý den. Po tomhle setkání bych to herečce a moderátorce Adéle Gondíkové skoro ani nevěřil. „V dětství jsem ale fakt nemluvila,“ říká, když se vrací k vyrůstání v Sokolově, kde mluvení před lidmi představovalo „úplnou katastrofu“. Dnes přitom patří k nejznámějším hlasům českého rozhlasu a televize - víc než promyšlený plán ale podle ní šlo o souhru náhod. „Všechno je štěstí a náhoda,“ opakuje v rozhovoru a otevřeně přiznává, že žádné velké herecké ani moderátorské ambice nikdy neměla. „Kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci moderovat takhle velký pořad, tak bych určitě řekla ne,“ říká Gondíková bez váhání a dodává, že by klidně zůstala někde ve sklepě v divadle a dělala alternativní divadlo „za dvě koruny“. Klíčovou roli v jejím životě sehrál bratr Dalibor Gondík, který ji postupně vtahoval do světa rádia i televize, i když ona sama o sobě tvrdí, že byla vždycky spíš ta, která pochybovala a brzdila. Vzpomíná na svou první práci v rádiu, odkud ji kvůli „absolutní neschopnosti“ dokonce vyhodili, protože četla zprávy a vždy se u toho smála. Právě smích, který ji provází celý život, považuje za obranu i záchranu zároveň. „Mám pocit, že mi to prodlužuje život,“ říká a přiznává, že se smála i v situacích, kdy by to jiným přišlo nepatřičné - dokonce i při porodu. Slávu, kterou zažívala na přelomu tisíciletí, ale Gongíková nikdy nevnímala jako náhlý zlom. „To nešlo ze dne na den,“ říká a odmítá představu, že by tehdy žila životem nedotknutelné televizní hvězdy. V rozhovoru mluví i o vztahu a manželství s hercem Jiřím Langmajerem, o němž vypráví s typickým nadhledem. Herečka a moderátorka otevřeně říká, že svatba pro ni nikdy nebyla zásadní. „Mně to nepřišlo vůbec podstatné,“ popisuje, proč by se sama vdávat nechtěla a proč ji Langmajerova žádost o ruku zaskočila natolik, že na něj „tři minuty koukala“. Mluví také o tom, proč si myslí, že se potkali ve správný čas, o každodenních drobnostech, které by v jiném období života mohly přerůst v konflikt i o tom, že i její humor a smích má ve vztahu své zásadní místo. Jaké je žít bez velkých ambicí, ale s radostí ze života? Proč je pro ni smích základní strategií přežití? A co všechno by se stalo, kdyby bratra v jejím životě neměla? I o tom je rozhovor s Adélou Gondíkovou.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

Vzpomínáte si, jaké to bylo, když se za socialismu sháněly kubánské pomeranče a mandarinky byly luxusním zbožím? Dnes si je můžeme dopřát kdykoli, a tak se náš bohemista v jazykovém okénku rozhodl podívat nejen na jejich chuť, ale i na původ samotného slova mandarinka. Co má společného s čínskými mandaríny – tedy úředníky, ne ovocem – a jak dlouho trvalo, než se mandarinky dostaly na náš vánoční stůl?

Přestože si ho velká část současníků pamatuje především jako krále dechovky, Josef Zíma svou kariéru začal jako hvězda populární hudby a operety. V 50. a na začátku 60. let patřil k nejpopulárnějším zpěvákům vůbec. Vzpomíná na něj přítel a kolega Pavel Skalický, se kterým ho pojily roky společných vystoupení. Skalický přiblíží Zímovu zlatou éru, jeho herecké role i to, jak zvládal obrovskou popularitu, která ho provázela celým životem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako malá holka utíkala do světa fantazií a dodnes v něm nachází oporu. Bet Orten mluví o fotografii jako o prostoru, kde člověk může tvořit bez omezení a popisuje, jak ji tenhle svět provází celý život - od chvíle, kdy poprvé vzala do ruky starý fotoaparát, až po její lekce studentům, u kterých sleduje, jak se v nich probouzí chuť tvořit. „Myslím, že to v sobě máme všichni,“ říká. Otevřeně také mluví o tom, jaké bylo vstupovat do oboru, kde dominovali muži. Vzpomíná na začátky, kdy slyšela věty o tom, že „žena patří v ateliéru spíš před objektiv“ nebo kritiku, že „neunese techniku“ a jak dlouho trvalo, než získala prostor, kde se na tvorbu žen dívá jinak - s respektem a vědomím toho, že fotografie ženského těla nemusí být jen objektivizující. „Na některé věci se nemůžu zpětně ani podívat. Říkám si: proč ty ženy takhle fotily, proboha,“ přiznává fotografka, že některé fotografky, které dříve obdivovala, často fotily způsobem, který odpovídal mužskému vidění fotografie, protože chtěly být v „jejich“ světě respektované. Orten mluví i o zásadním zlomu v její vlastní kariéře, který přišel ve chvíli, kdy se jí začaly otevírat nové možnosti v Londýně. Tehdy ji čekala práce pro Vogue, ale v tu samou dobu zjistila, že je těhotná. „Kdybych šla na potrat, přišlo by mi to jako smlouva s ďáblem,“ mluví o době, kdy si kladla otázku, jestli dát přednost kariéře. „Pak jsem si řekla, že by se mi to nevyplatilo. Lidský život je důležitější,“ popisuje fotografka co předcházelo návratu do Prahy, který byl „extrémně drsný“. Místo zahořknutí hledala nový způsob, jak svůj příběh přerámovat. Mluví o tom jako o jedné z nejtěžších, ale nejdůležitějších etap svého života, bez které by podle svých slov nebyla tím, kým je. Dnes je matkou dvou dětí, ale zůstalo jí přesvědčení, že focení je její „bytostná potřeba“. „Zradila bych svoji duši, kdybych to nedělala,“ dodává. Jak se mění ženský pohled ve fotografii? Co musí žena udělat, aby byla v oboru slyšet? Jak náročné bylo najít si svoji polohu v Česku a proč je pro Bet Orten svoboda důležitější než jakákoli škatulka? Pusťte si celý rozhovor.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

Vzpomínka na Danu Drábovou s novinářem Martinem Ondráčkem23.10.2025 v 19:00 proběhne ve Fóru Karlín vzpomínkový večer - VYPRODÁNO Sledujte online: https://www.danodekujeme.czJsme si jistí, že Dana by nechtěla květinové ani jiné dary. Pokud chcete, můžete na její počest podpořit některou z těchto organizací.https://www.satnikpraha.cz/https://darekproputina.cz/https://www.pametnaroda.cz/cshttps://www.havloids.cz/Dárek pro Putina

See omnystudio.com/listener for privacy information.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

Už  téměř třicet let píše o předvolebních kampaních a letos přišel s ojedinělým projektem Republika Příbram, první politickou reality show. „Politici nevěděli, do čeho jdou, s kým se potkají, o čem budou mluvit, kdo přijde, kdo se jich na co bude ptát,“ říká autor série Jiří Kubík.O  předvolební kampani a volbách psal Jiří Kubík poprvé v roce 1996. Ostrý souboj o premiérské křeslo spolu tehdy zrovna sváděli  Václav Klaus a Miloš Zeman.„Pozice novinářů je dneska horší. Řada politiků si vyzkoušela, že novináře nepotřebuje, že si komunikuje se svými voliči přes sociální sítě a  navíc, že se svými voliči sdílí i takovou tu averzi k některým  novinářům, společně sdílený názor na to, že novináři jsou nepřátelé lidstva,“ říká Jiří Kubík, který byl hostem posledního dílu podcastu  Mediální cirkus.Jiří Kubík začínal pracovat v novinách na začátku 90.let. Nejprve psal pro Lidové noviny, brzy ale přešel do MfDnes, kde vydržel až do roku 2013. Tedy do roku, kdy vydavatelství Mafra koupil Andrej Babiš. V roce 2016 nastoupil do Seznam Zpráv, které pět let vedl.„Vzpomínám si, že když se třeba Václav Klaus dopustil svého času v devadesátých letech názoru, že novináři jsou nepřátelé lidstva, tak byť si myslím, že to řekl v určité nadsázce, vyvolalo to obrovský poprask. Jak si něco takového mohl dovolit, že novináři jsou důležitá součást demokratické společnosti,“ vypráví v Mediálním cirkusu Kubík a pokračuje:„Dneska vidím, že novináři a jejich role ve společnosti je sice pořád důležitá, ale stejně tak vnímám, že část veřejnosti si to nemyslí a část politiků  má pocit, že bez novinářů by jim bylo líp.“Pro letošní sněmovní volby se Jiří Kubík pustil do zatím nevyzkoušeného projektu, který asi nejlépe vysvětlí termín politická reality show.  Zástupce nejsilnějších stran vzal do pro ně nepříjemného prostředí ve středočeské Příbrami, kde minulé sněmovní volby dopadly podobně  celostátnímu výsledku.„Nikomu nechystáme žádné setkání s fanoušky, kteří ho budou plácat po ramenou a říkat, my vás budeme volit. To ať si provozují na svých mítincích, na svém Facebooku, tady se opravdu všichni dostali do nějakého konfliktu a někdo si s ním uměl poradit líp, někdo hůř,“ popisuje Jiří Kubík v  Mediálním cirkusu.„Pro mě tam byli lidi, u kterých si troufám říct, že jsou to profíci v politice a doukážou vybruslit i z mimořádně nepříjemné situace tak, že mají do jisté míry navrch. A někdo se ukázal spíš jako směšná figurka,  která když už neví, kudy kam, tak řekne lidem, vy mě stejně volit  nebudete, takže váš názor mě nezajímá,“ doplňuje bývalý šéfredaktor  Seznam Zpráv Jiří Kubík.Dokument Republika Příbram točil Kubík během jara a začátkem léta s dokumentaristy Vítem Klusákem a Filipem Remundou. Jednotlivé díly celé  série postupně najdete na Seznam Zprávách a můžete se k nim i vracet.„Třeba Jaroslav Foldyna v jednom dílu čelí ukrajinskému občanovi a  stejně tak se potkal s mladými lidmi, kteří absolutně neuznávají boj SPD s cizinci a s cizáky a chirurgy z dovozu. Tomio Okamura natáčení odmítl, Jaroslav Foldyna okamžitě souhlasil. Svoji přítomnost tam se snažil vydávat za přednost. A v tom bych mu dal zapravdu, protože Tomio Okamura tuhle odvahu nemá,“ říká Jiří Kubík.Jak se změnila novinářská práce před volbami? Jaké další výzvy novináře čekají? A jaká je budoucnost veřejnoprávních médií? --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

„Původně jsme rozhovor Musíme to zarámovat! jako film ani neplánovali. Na jaře 2021 jsme si jen tak s vedením Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary (KVIFF) povídali o nějaké historce Jiřího Bartošky. A ředitel Kryštof Mucha řekl, že je škoda, že podobné historiky známe jen my. A pak padlo: ,Co kdybychom to natočili‘?“ Vzpomíná v Hovorech natáčených na 59. ročníku festivalu režisér snímku Milan Kuchynka.