Podcasts about vzpom

Podílel se na vltavské hudební kompilaci Moderna. Do ambientního a elektroakustického alba současných českých skladatelek a skladatelů přispěl skladbou Vzpomínka, která zazněla i ve Vizitce. „Téma vzpomínek mě teď hodně zajímá, v této době řeším, jak moc je člověk ukotvený v tom, co prožil. Ptám se sám sebe, co jsem já, co je přítomnost a díky muzice se mi tyto otázky lépe uchopují,“ vysvětluje ve Vizitce. Vydal také nové album Bardo. Všechny díly podcastu Vizitka můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Podílel se na vltavské hudební kompilaci Moderna. Do ambientního a elektroakustického alba současných českých skladatelek a skladatelů přispěl skladbou Vzpomínka, která zazněla i ve Vizitce. „Téma vzpomínek mě teď hodně zajímá, v této době řeším, jak moc je člověk ukotvený v tom, co prožil. Ptám se sám sebe, co jsem já, co je přítomnost a díky muzice se mi tyto otázky lépe uchopují,“ vysvětluje ve Vizitce. Vydal také nové album Bardo.

Magazín: Vzpomínka na Jana Sokola; konference Awany. Hovoří: Petr Vaďura, Radomír Kalenský.Tento podcast můžete podpořit na https://radio7.cz

Vzpomínáte si na své první lyže? Určitě ano, kdo by na něco takového zapomněl! A často nám utkví v hlavě i ty první obloučky, které jsme na nich zvládli a dokázali ustát bez pádu.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

Báseň je ze sbírky Všemu navzdory, vydal nakladatel František Borový v roce 1915.Novinky na https://padlet.com/poetickyklub/poetickyklubuvodniPodpořit činnost Poetického klubu můžete na➤ https://www.poetickyklub.cz/podporanebo na Ko-fihttps://ko-fi.com/poetickyklubnebo na Forendors ➤ https://www.forendors.cz/poetickyklubPodcasty „Báseň na každý den“ a „Poetický klub“ poslouchejte na Spotify, Apple, Google, YouRadio, České Podcasty nebo Audiolibrix.Domovská stránka podcastu je na ➤ https://www.poetickyklub.czOdebírejte novinky Poetického klubu do e-mailu ➤ https://www.poetickyklub.cz/novinky-poetickeho-klubu

Milí retronauté, nastupte si do vozu naší dráhy, která vás tentokrát zaveze do roku 2004!Nezapomeňte na svých tlačítkových telefonech ztlumit vyzvánění a raději si nasaďte svá stylová drátová sluchátka, ať vám neuteče, jaké hry tentokrát cestou tajným komplexem Rewind budete tipovat. Nutno říct, že první tři nejrychlejší, co to tipnou správně získají měsíční předplatné Retro Nation do Patreonu.Kromě videoher přibrzdíme i u technologických center, odkud vzešly například 64bitové procesory a nebo tolik oblíbené iPody mini. Projedeme i kolem stanice plné nerdovských študáků z Harvardu, kteří do svých polotmavých kobek s LCD monitory tahali nebohé studentky pomocí žádostí o přátelství na Facebooku.Neopomeneme ani časopisy. V Levelu šéfredaktor Ondřej Průša tepe do politiků i šoubyznysu, když se ptá „kolik lubrikačního gelu musel za ta léta Mareš vypotřebovat, aby se rychle a hladce vetřel do desítek českých zadnic?“. Pro Score Jan Modrák sepsal Historii herní žurnalistiky a přitom „nějak opomněl“ zmínit konkurenční Level.A samozřejmě dojde i na oblíbenou listárnu, kde sami retronauté píšou své zážitky. Věnovali jsme se tu předchozímu Rewindu a roku 2000, kde se třeba Kuba Kotyza svěřil, že Baldur's Gate bral jako učebnici angličtiny, Cruesovi jeho maminka schvalovala hraní Falloutu 1 a Jirka Tomšů pak, jak jej tehdy překvapilo, že šlo Deux Ex dohrát několika způsoby.Podcasty a další obsah RetroNation.cz můžeme natáčet kvůli podpoře od komunity na Patreonu. Děkujeme vám za ni! Jakékoliv dotazy a připomínky pište na email retronationrulez@gmail.com.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

Z kavárny Centra současného umění DOX jsem si za pár korun odnesl starý výtisk románu Ricardy Huchové Erinnerungen von Ludolf Ursleu dem Jüngeren, tedy Vzpomínky Ludolfa Ursleue Juniora. Jméno Ricardy Huchové mi bylo sice povědomé, ale spojoval jsem si ji s náboženskou poezií, což se ukázalo jako mylné (asi zapracovala stereotypní představa o ženě spisovatelce a mystičce).

Z kavárny Centra současného umění DOX jsem si za pár korun odnesl starý výtisk románu Ricardy Huchové Erinnerungen von Ludolf Ursleu dem Jüngeren, tedy Vzpomínky Ludolfa Ursleue Juniora. Jméno Ricardy Huchové mi bylo sice povědomé, ale spojoval jsem si ji s náboženskou poezií, což se ukázalo jako mylné (asi zapracovala stereotypní představa o ženě spisovatelce a mystičce).Všechny díly podcastu Ranní úvaha můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Vzpomíná si na svoji první vyluštěnou křížovku? Má smysl vyluštit křížovku do posledního políčka, i když tajenku už známe? Kterou křížovku z více než 200 existujících druhů má Daniel Marek rád? Jak se soutěží v luštění křížovek? Je třeba na takovou soutěž trénovat? Ocení soutěžící podporu fanoušků? Je ostuda používat křížovkářský slovník? Posiluje luštění křížovek cit pro jazyk? Pronikají i do křížovek nové výrazy? Jak se luští křížovky korespondenčně?Všechny díly podcastu Jak to vidí... můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Připadám si mnohem mladší než dřív. Herec má být psychicky v pohodě, éra geniálních šílenců pomíjíV posledních letech je Denisa Barešová na roztrhání jak před kamerou, tak i v divadlech. Před pár týdny oslavila třicítku a protože je skvělá vypravěčka, zajímavě a do hloubky analyzuje tento milník v dalším díle podcastu Host Reportéra.Připadá si výrazně mladší a spokojenější než například před pěti lety, kdy chtěla s herectvím dokonce skončit. Hodně jí pomáhají psychoterapie. „Když jsem kdysi začala chodit ke své doktorce na čínskou medicínu, hned mi řekla zajímavou věc: prý jsem nejspíš přeskočila nějaký životní cyklus, část dětství nebo dospívání. Dokonce tehdy řekla, že mentálně jsem čtyřicetiletá, a to mi bylo čtyřiadvacet! Nějak se prostě stalo, že jsem vnitřně rychle zestárla.“Od osmi chodila do přísného Dismanova dětského rozhlasového souboru; dostala se na víceleté gymnázium. Ve dvanácti poprvé hostovala v Národním divadle, kde je dnes mimochodem ve stálém angažmá a fantasticky tam hraje hlavní roli ve hře Paní Bovaryová.„Vzpomínám, že jsem se vždycky líp cítila v dospělém světě a tak jsem například jako ta školačka v Národním byla nadšená a chtěla tam být pokud možno pořád. Dnes mám ale pocit, že to pro dvanáctileté dítě nemusel být ten pravý svět a že mi zároveň uteklo něco důležitého jinde, což bylo později třeba napravovat například právě psychoterapiemi. Ty mě nakonec zase omladily; teď se cítím nejlíp.“V podcastu Denisa Barešová pozoruhodně vypráví o tom, jak se například právě v Národním divadle změnilo během jejího krátkého života prostředí. „Už například nejsou zakouřené všechny chodby,“ zasměje se, potom ale zvážní. „Taky postupně mizí kult hvězdných herců, kteří jsou si vědomi své slávy a mají vzhledem k ní své požadavky; atmosféra je mnohem souborovější. A skoro všichni herci si dnes v divadle dávají větší pozor na svoje fyzické a hlavně psychické zdraví.“Doba šílených géniů s vnitřními démony, kteří dávají přednost hereckému poslání před osobním životem, podle Denisy Barešové končí. „Moje generace už vesměs chápe, že se nevylučuje, aby dobrý herec po nocích klidně spal,“ říká. „Podle mě, čím líp na tom psychicky jste, tím lepšími jste herci i lidmi a tím líp je i vašemu okolí. Pořád známe maniaky, kteří jsou na jevišti fantastičtí, ale nikdo s nimi už nechce zkoušet a taková já bych být nechtěla.“Ve třiceti letech přemýšlí, co s herectvím dál. Nebylo by divu, kdyby ho postupně omezila, zatím to ale vypadá jinak: „Měla jsem sen, že si zahostuju s pražským Divadlem JEDL, které dlouhodobě obdivuju, a ten se mi teď splní. Za pár dnů, 7. února, máme pod vedením režiséra Jana Nebeského v Rokoku premiéru inscenace „Tohle se stalo!“, kde si strašně ráda zahraju s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Tomášem Havlínkem.“Hned o měsíc později uvedou do kin film Poberta, pak přijde na řadu televizní seriál Monyová a tak dále – o tom všem Denisa Barešová hovoří v novém díle podcastu Host Reportéra.

Magazín: Vzpomínka na Jana Palacha. Hovoří: Petr Blažek, Karla Trojanová, Jakub S. Trojan.Tento podcast můžete podpořit na https://radio7.cz

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Cítím se jako obyčejný novinář. A to, že jsem otevřeně gay, automaticky neznamená, že prosazuji nějaký světonázor,“ říká autor podcastu Studio N Filip Titlbach, když vysvětluje, proč odmítá nálepku aktivisty. Zároveň ale bez zaváhání přiznává, co ho do novinařiny táhne. „Vadí mi nespravedlnost. Mám potřebu ji napravovat, zviditelňovat, namířit na ni reflektor,“ říká o tom, proč by dnes nemohl třeba prodávat letenky, jak si v jednu dobu svého života myslel. V rozhovoru se vrací k pochybnostem, které se mu v práci vracejí. „Občas spadneš do pocitu, že to nemá smysl,“ vysvětluje s tím, že představu klidného života „s kavárnou a knížkami“ přebíjí uvědomění, že kdyby novináři mlčeli, „bylo by to ještě horší“. A zároveň otevřeně přiznává, že větší bolest než kritika zvenčí mu občas způsobuje i vlastní hlava. „Já si dokážu zhnusit život svýma vlastníma myšlenkama,“ popisuje, jak je na sebe občas „nechutnej“ a jak jde o jednu z věcí, na které musí neustále pracovat. Titlbach s velkým důrazem také popisuje, jak nesnese, když někdo někoho šikanuje. Vzpomíná na šikanu v dětství, na úzkost, která ho roky provázela, i na terapii, díky které se „dokázal postavit na vlastní nohy“. A dodává, že vše se nakonec propíše i do toho, jak mluví s lidmi, kteří rozhodují a drží moc. „Mluvím s nimi z pozice zaměstnavatele. Spravují tuhle zemi a jsou placeni i z mojí peněženky,” říká s tím, že ke všem politikům přistupuje stejně kriticky bez ohledu na jejich názory. Naopak se mu často děje, že se politici snaží do prostoru vnést témata, o kterých si myslí, že by na něj mohla působit. „Řeknou ‚já chci manželství pro všechny‘, aniž bych se na to ptal, protože jsem otevřeně gay. A mě to vůbec nepůsobí,“ dodává Titlbach. A taky přiznává, že je někdy vystaven tlakům z obou stran: po rozhovorech o Izraeli a Gaze byl jednou označovaný za „hamásníka“, jindy za „obhájce Netanjahua“, přestože chce přinášet různé perspektivy. „Myslím si, že jediná správná věc, kterou jsem mohl v tu chvíli udělat, je pozvat obě ty strany a nechat dva odborníky z různých pohledů vysvětlit ten konflikt,“ dodává. Jak dlouho se dá zůstat „jen“ novinářem, když svět před očima polarizuje? Proč je spíše pesimista než optimista a obává se, že svět spěje někam, kam nechceme? A jak dnes vnímá rodný Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor.

Studio 1 v ostravském rozhlase, kde natáčel Dětský rozhlasový sbor pod vedením legendárního sbormistra Jaromíra Richtra, navštívili jeho bývalí členové. Vzpomínali, co před 60 lety se sborem zažili a co jim dala rozhlasová zkušenost do života.Všechny díly podcastu Odpolední interview můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Možná mám pocit, že to v něčem teprve začíná,“ říká herečka Marika Šoposká, která před kamerou stojí už dvacet let. Vzpomíná, jak ji filmaři tehdy chtěli „jako typ“ a proč natočila během pár let pět princezen. „Už jsem si říkala: kdo se na to chce koukat, pořád ta samá princezna,“ říká s tím, že vše proměnilo až sociální drama Poupata. Dnes ji diváci mohou vidět třeba v kriminálním seriálu Oktopus, kde mnohé stále překvapuje, že se její postava neusměje. „Mirek Krobot se tam taky nesměje,“ říká s nadsázkou o roli kapitánky Fáberové, která má podle herečky v sobě i něco z ní samotné. Šoposká vzpomíná i na dětství a léta strávená v Makedonii i první třídu, kde se “rvala”. Popisuje také, jak dnes vidí, že její děti jsou jejím zrcadlem. Herečka mluví ale i o svém vztahu s manželem, který trvá patnáct let. „Dlouhodobé vztahy jsou strašně těžké. ‘Milujeme se čím dál víc' je trošku fake,“ popisuje otevřeně, ale zároveň dodává s jistotou, že našla „toho pravého“. Zároveň ve vztazích věří v intuici a to, že člověk pozná, kdy narazí na limit. Šoposká ale otevřeně mluví i o tématu nerovnosti. „Ženy musí rozdávat úkoly a někdy je to strašně únavné a vyčerpávající,“ popisuje s tím, že v práci od kolegů nikdy neslýchá, co musí dělat až přijedou z natáčení, nebo co potřebují děti do školy. A dodává, že nestačí říct, že je to „nefér“: „To nic neřeší,“ říká herečka a dodává, že by otázky společnosti na péči o rodinu a domácnost měly směřovat i na samotné muže, aby s tím byli také konfrontováni. Herečka mluví ale i o hranicích soukromí a o tom, jak její syn nechce, aby ho dávala na sociální sítě. Sama je prý zvědavá na to, jak se k tomu jednou postaví rodiče, kteří tuhle otázku u svých dětí neřeší. Jak Šoposká vzpomíná na dobu, kdy se stala mladou matkou? Dá se s náporem povinností, které mají ženy na svých bedrech, něco dělat? A proč je podle ní důležité mluvit o tom, že dlouhodobé vztahy jsou i práce? Poslechněte si celý rozhovor.

Nový rok 2026 začneme vzpomínkou na Vánoce od mé přítelkyně, Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně. Vzpomínkou, která se některým z nás, může hodit celý rok! Sábí, máš slovo!Všechny díly podcastu Když vypráví nápověda můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Život počítá na Vánoce a kapry se salátem. „Když budu mít kliku, budu jich mít třeba ještě čtyřicet,“ říká herec, moderátor a hudebník Jakub Prachař a popisuje čas, kdy začal víc přemýšlet a uvědomovat si vlastní konečnost. Vzpomíná na dobu, kdy měl roční dítě a „vše se míchalo“ a dodává, že dnes se cítí zase dobře. Mimo jiné i proto, že mu došlo, že štěstí nepřijde samo. „Musíš se rozhodnout, že proto něco uděláš, protože samo se to neudělá. To je blbost,“ říká, jak sám začal dělat konkrétní změny. I když nemá rád slovo „terapie“, sám si ověřil, že je dobré občas za někým zajít a poradit se, protože si tím člověk ušetří spoustu času. V rozhovoru se opakovaně vrací k humoru, který je nedílnou součástí jeho profesního světa. Podle něj funguje jen ve chvíli, kdy člověk nemá pochybnosti. „Musíš vzít mozek a na chvilku ho odložit někam vedle,“ popisuje, že člověk se musí především uvolnit a přestat se stydět. Prachař otevřeně mluví i o tom, proč se přestal zabývat tím, co se o něm píše na sociálních sítích. Spousta lidí se podle něj trápí tím, jak je internet ošklivý, ale často také záleží, jestli si to člověk nechá připustit k tělu. „Mám obrovskou výhodu, že tímhle netrpím. Je to hrozně osvobozující,“ dodává herec a bavič, ale také přiznává, že mu vadí, když jsou na internetu vyobrazovány děti a každý může vědět, jak vypadají, co dělají a kde jsou. „Není náhodou, že se nejchytřejší a nejbohatší lidé snaží o to, aby neměli žádnou digitální stopu,“ vysvětluje Prachař, proč si dává pozor i na to, jak se na internetu objevuje jeho dcera. V rozhovoru mluví také o novém filmu Dream Team, který je inspirovaný skutečným příběhem falešného paralympijského týmu. Podle něj nejde jen o komedii, ale i o připomínku toho, jak snadno se přehlížejí lidé, kteří sportují navzdory handicapu, často bez dostatečné podpory a zázemí. „Paralympiáda je setkání opravdových hrdinů,“ dodává Prachař. Jak vnímá debaty o hranicích humoru? Kdy má smysl vypnout hlavu a kdy naopak zpozornět? Jak si v době sociálních sítí udržet lehkost, humor a klid? A proč už radši tolik nemluví o vesmíru? I o tom mluvil Jakub Prachař.

Koťák Cast trochu jinak

„Vzpomínám si na předposlední jízdu, kdy jsme měli 20 minut zpoždění a do kopce jsme dvakrát zastavovali a sypali koleje,“ vypráví majitel Gepard Express Albert Fikáček.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nadávám jen sama sobě, nikomu jinému,“ říká herečka Daniela Kolářová, když mluví o tom, proč je podle ní důležité umět si přiznat vlastní chyby a nesvádět všechno na okolnosti, dobu nebo druhé lidi. V rozhovoru se opakovaně vrací k tomu, že společnost podle ní příliš snadno hledá viníky všude jinde než u sebe - a že právě tahle neschopnost sebereflexe se pak promítá do politiky nebo veřejné debaty. Mluví o zkušenosti ženy, která prožila okupaci v roce 1968, normalizaci i polistopadové vystřízlivění. Vzpomíná na tanky v ulicích, na výslech poté, co zvedla ze země plakát s Dubčekem i na rozhodnutí nepodepsat souhlas se vstupem „spřátelených vojsk“. Popisuje, jak snadno může přijít ticho, nevyslovený zákaz práce a pocit bezmoci - a jak důležité je v takových chvílích nepřestat jednat důstojně. Otevřeně mluví i o své krátké zkušenosti z politiky po roce 1989, o ztrátě ideálů a o tom, jak ji dnešní parlamentní debaty naplňují spíš obavami než pobavením. „Ta slušnost prostě padá,“ konstatuje herečka. Do rozhovoru se promítá i její herecký život: roky ve Vinohradském divadle a chvíle, kdy jí kvalitní práce dodávala sebevědomí, ale i období, kdy o něj znovu přicházela a setkání s dobrými i destruktivními režiséry. Mluví o osobních ztrátách, o péči o nemocného manžela Jiřího Ornesta i o tom, proč pro ni bylo zásadní, aby mohl odejít doma. „Když přijdu domů, pořád volám do jeho pokoje,“ říká otevřeně, jak s manželem i po jeho odchodu podvědomě komunikuje. A mluví také o spiritualitě, kterou nenašla v církvi, ale v přírodě. „Já se hrabu v hlíně a vlastně se modlím,“ říká o práci na zahradě, která je pro ni lékem na úzkost i prostorem, kde člověk může najít hlubší smysl. Co dnes znamená žít v pravdě? Kde se láme osobní odvaha? A proč podle Daniely Kolářové nezačíná změna společnosti u politiků, ale u každého z nás? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako dítě byla introvertní a styděla se říct obyčejné dobrý den. Po tomhle setkání bych to herečce a moderátorce Adéle Gondíkové skoro ani nevěřil. „V dětství jsem ale fakt nemluvila,“ říká, když se vrací k vyrůstání v Sokolově, kde mluvení před lidmi představovalo „úplnou katastrofu“. Dnes přitom patří k nejznámějším hlasům českého rozhlasu a televize - víc než promyšlený plán ale podle ní šlo o souhru náhod. „Všechno je štěstí a náhoda,“ opakuje v rozhovoru a otevřeně přiznává, že žádné velké herecké ani moderátorské ambice nikdy neměla. „Kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci moderovat takhle velký pořad, tak bych určitě řekla ne,“ říká Gondíková bez váhání a dodává, že by klidně zůstala někde ve sklepě v divadle a dělala alternativní divadlo „za dvě koruny“. Klíčovou roli v jejím životě sehrál bratr Dalibor Gondík, který ji postupně vtahoval do světa rádia i televize, i když ona sama o sobě tvrdí, že byla vždycky spíš ta, která pochybovala a brzdila. Vzpomíná na svou první práci v rádiu, odkud ji kvůli „absolutní neschopnosti“ dokonce vyhodili, protože četla zprávy a vždy se u toho smála. Právě smích, který ji provází celý život, považuje za obranu i záchranu zároveň. „Mám pocit, že mi to prodlužuje život,“ říká a přiznává, že se smála i v situacích, kdy by to jiným přišlo nepatřičné - dokonce i při porodu. Slávu, kterou zažívala na přelomu tisíciletí, ale Gongíková nikdy nevnímala jako náhlý zlom. „To nešlo ze dne na den,“ říká a odmítá představu, že by tehdy žila životem nedotknutelné televizní hvězdy. V rozhovoru mluví i o vztahu a manželství s hercem Jiřím Langmajerem, o němž vypráví s typickým nadhledem. Herečka a moderátorka otevřeně říká, že svatba pro ni nikdy nebyla zásadní. „Mně to nepřišlo vůbec podstatné,“ popisuje, proč by se sama vdávat nechtěla a proč ji Langmajerova žádost o ruku zaskočila natolik, že na něj „tři minuty koukala“. Mluví také o tom, proč si myslí, že se potkali ve správný čas, o každodenních drobnostech, které by v jiném období života mohly přerůst v konflikt i o tom, že i její humor a smích má ve vztahu své zásadní místo. Jaké je žít bez velkých ambicí, ale s radostí ze života? Proč je pro ni smích základní strategií přežití? A co všechno by se stalo, kdyby bratra v jejím životě neměla? I o tom je rozhovor s Adélou Gondíkovou.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

Vzpomínáte si, jaké to bylo, když se za socialismu sháněly kubánské pomeranče a mandarinky byly luxusním zbožím? Dnes si je můžeme dopřát kdykoli, a tak se náš bohemista v jazykovém okénku rozhodl podívat nejen na jejich chuť, ale i na původ samotného slova mandarinka. Co má společného s čínskými mandaríny – tedy úředníky, ne ovocem – a jak dlouho trvalo, než se mandarinky dostaly na náš vánoční stůl?

Vzpomínáte si, jaké to bylo, když se za socialismu sháněly kubánské pomeranče a mandarinky byly luxusním zbožím? Dnes si je můžeme dopřát kdykoli, a tak se náš bohemista v jazykovém okénku rozhodl podívat nejen na jejich chuť, ale i na původ samotného slova mandarinka. Co má společného s čínskými mandaríny – tedy úředníky, ne ovocem – a jak dlouho trvalo, než se mandarinky dostaly na náš vánoční stůl?Všechny díly podcastu Okolo češtiny můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Přestože si ho velká část současníků pamatuje především jako krále dechovky, Josef Zíma svou kariéru začal jako hvězda populární hudby a operety. V 50. a na začátku 60. let patřil k nejpopulárnějším zpěvákům vůbec. Vzpomíná na něj přítel a kolega Pavel Skalický, se kterým ho pojily roky společných vystoupení. Skalický přiblíží Zímovu zlatou éru, jeho herecké role i to, jak zvládal obrovskou popularitu, která ho provázela celým životem.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

(

Je mi líto bolestí, co po mně tady zbyly… Ondřej Ruml o tom, jak nejen v hudbě nachází sebe samaObčas se na moment zarazí a potom rozesměje: „Tak na tohle se mě ještě nikdo nezeptal, ale proč ne, mě to vlastně baví!“ Ve velmi upřímné náladě přišel za mikrofon v redakci Reportéra zpěvák a herec Ondřej Ruml.V rozhovoru vzpomíná na to, jak od dětství jezdíval s rodinou na štědrodenní mše za mrtvé horolezce. Vzápětí vysvětluje, proč začal během covidu pomáhat se záchranou kostela sv. Štěpána v Řitonicích, kde byl jako tříletý kluk pokřtěný. „Chtěl jsem taky jednou udělat něco pořádného.“Vzpomíná na časy, kdy ve svých devatenácti jezdil s tátou manuálně pracovat do Německa, a v tu chvíli si uvědomil, že musí udělat všechno proto, aby v životě spíš profesionálně zpíval. Vypráví o počátcích kariéry v pražských hotelových barech i o tom, jak vystupoval s bluegrassovou kapelou Modrotisk v USA.S láskou hovoří o muzikálu Lazarus v pražském divadle Komedie, kde dostal hlavní roli: „Dojalo mě, že na nás pravidelně jezdí fanoušek Davida Bowieho z New Yorku, vozí další a další přátele a tvrdí, že jsme prý nejlepší obsazení i výprava tohoto muzikálu, jaké kdy ve světě viděl.“Mluví i o tom, jak emotivní byly jeho letošní záskoky za Otu Klempíře i Dana Bártu v kapele, kterou od dětství miluje, totiž v J.A.R.: „Na poslední koncert do Lucerny jsem si musel nasadit tmavé brýle, jinak to nešlo.“V závěru podcastu mluví i o novém albu, které vydá na konci ledna. Vysvětluje zvláštní pasáže z textů, mimo jiné i tu z titulku: Je mi líto bolestí, co tady po mně zbyly… „Skoro dvacet let už v hudbě hledám sebe sama,“ přiznává. „Chci se dostat do pozice, kdy to budu bezpečně a stoprocentně já. Mám pocit, že na nové desce se k tomu bezpochyby dostanu přinejmenším velmi blízko.“

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako malá holka utíkala do světa fantazií a dodnes v něm nachází oporu. Bet Orten mluví o fotografii jako o prostoru, kde člověk může tvořit bez omezení a popisuje, jak ji tenhle svět provází celý život - od chvíle, kdy poprvé vzala do ruky starý fotoaparát, až po její lekce studentům, u kterých sleduje, jak se v nich probouzí chuť tvořit. „Myslím, že to v sobě máme všichni,“ říká. Otevřeně také mluví o tom, jaké bylo vstupovat do oboru, kde dominovali muži. Vzpomíná na začátky, kdy slyšela věty o tom, že „žena patří v ateliéru spíš před objektiv“ nebo kritiku, že „neunese techniku“ a jak dlouho trvalo, než získala prostor, kde se na tvorbu žen dívá jinak - s respektem a vědomím toho, že fotografie ženského těla nemusí být jen objektivizující. „Na některé věci se nemůžu zpětně ani podívat. Říkám si: proč ty ženy takhle fotily, proboha,“ přiznává fotografka, že některé fotografky, které dříve obdivovala, často fotily způsobem, který odpovídal mužskému vidění fotografie, protože chtěly být v „jejich“ světě respektované. Orten mluví i o zásadním zlomu v její vlastní kariéře, který přišel ve chvíli, kdy se jí začaly otevírat nové možnosti v Londýně. Tehdy ji čekala práce pro Vogue, ale v tu samou dobu zjistila, že je těhotná. „Kdybych šla na potrat, přišlo by mi to jako smlouva s ďáblem,“ mluví o době, kdy si kladla otázku, jestli dát přednost kariéře. „Pak jsem si řekla, že by se mi to nevyplatilo. Lidský život je důležitější,“ popisuje fotografka co předcházelo návratu do Prahy, který byl „extrémně drsný“. Místo zahořknutí hledala nový způsob, jak svůj příběh přerámovat. Mluví o tom jako o jedné z nejtěžších, ale nejdůležitějších etap svého života, bez které by podle svých slov nebyla tím, kým je. Dnes je matkou dvou dětí, ale zůstalo jí přesvědčení, že focení je její „bytostná potřeba“. „Zradila bych svoji duši, kdybych to nedělala,“ dodává. Jak se mění ženský pohled ve fotografii? Co musí žena udělat, aby byla v oboru slyšet? Jak náročné bylo najít si svoji polohu v Česku a proč je pro Bet Orten svoboda důležitější než jakákoli škatulka? Pusťte si celý rozhovor.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Přišla jsem na to, že odejít chce větší odvahu než zůstat,“ říká končící předsedkyně Poslanecké sněmovny a předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. O svém rozhodnutí nekandidovat mluvila dlouho a ještě déle váhala, jestli si může dovolit zastavit. „Věděla jsem, že by mě to semlelo. Už bych do toho nedokázala dát tolik, co dřív,“ přiznává a popisuje i momenty, kdy se nemohla „nahodit“ a končila na kapačkách. K odchodu ji přivedl souběh zdravotních potíží, vyčerpání i letitého boje o rodinu. „Usilovali jsme o dítě skoro deset let. Zkusili jsme skoro všechno a kdo si tím prochází, ví, jak obrovský je to tlak,“ říká otevřeně. O neplodnosti se rozhodla mluvit až po odchodu z politiky. „Nechtěla jsem dávat munici politickým konkurentům a oslabovat se. Je to moje intimní záležitost,“ popisuje Pekarová Adamová, proč se odhodlala své soukromí přiblížit až v rozhovorové knize Nejsem z cukru ani ze železa. I přes její přístup politička vnímá, že z toho, zda bude mít dítě, se v jednu dobu stalo téma snad pro celou republiku. Vzpomíná na bolavé momenty, kdy novináři řešili, že přibrala, nebo jak si sahá na břicho a dokonce se ptali i jejích kolegů, zda náhodou není těhotná. Otázku, zda za neúspěšnou cestou k rodině není i její náročná kariéra, si Pekarová Adamová zakázala. Mluví o životní změně i o tom, že se učí žít pomaleji a znovu se nadechovat. „Teď se cítím dobře,“ popisuje s tím, že cvičí, medituje, změnila stravu a přístup ke spánku - naučila se pečovat o sebe, o svou duši i tělo. Po sněmovních volbách, které pro koalici Spolu, jejíž součástí je i TOP 09, nedopadly vítězstvím, mluví o úlevě. Přiznává ale, že před oznámením, že z politiky odejde, zvažovala, zda svoji politickou stranu svým rozhodnutím neoslabí. A mluví také o další odvrácené straně politiky, která byla s jejím jménem v posledních letech silně spojena. „Vnímám, že se na ženy útočí prostě jinak a velmi intenzivně se jde do té osobní roviny - jak vypadáte, co říkáte a jakým tónem to říkáte,“ říká politička. A právě zkušenost z nejvyšších pater moci z ní podle jejích slov udělala větší feministku, než kdy bývala. „Když chcete, aby něco bylo řečeno, požádejte muže. Když chcete, aby bylo něco uděláno, požádejte ženu,“ směje se a dodává, že česká politika má k rovnoprávnosti daleko. Podle ní se dokonce šovinismus v politice i společnosti často posouvá z okraje do mainstreamu: „To mě štve. Musíme se spojovat, upozorňovat na to, že to je nepřijatelné a vymezovat tomu hranice. Nikdo nás nemá posuzovat podle pohlaví.“ Co by vzkázala ženám, které do politiky teprve vstupují a co těm, které podnikají trnitou cestu k mateřství? Našla Markéta Pekarová Adamová konečně klid, který v politice hledala marně - a co pro to musela změnit? A proč dnes už ví, že je dobré poslouchat svoje tělo? Poslechněte si tento otevřený rozhovor.

Vzpomínka na Danu Drábovou s novinářem Martinem Ondráčkem23.10.2025 v 19:00 proběhne ve Fóru Karlín vzpomínkový večer - VYPRODÁNO Sledujte online: https://www.danodekujeme.czJsme si jistí, že Dana by nechtěla květinové ani jiné dary. Pokud chcete, můžete na její počest podpořit některou z těchto organizací.https://www.satnikpraha.cz/https://darekproputina.cz/https://www.pametnaroda.cz/cshttps://www.havloids.cz/Dárek pro Putina

Má rád návštěvy? Vzpomíná si ještě na první setkání se svým přítelem Štěpánem Rakem? Proč ho považuje za osudové? Jak důležité je ticho? Co ho zachránilo, když si na jedno mimopražské vystoupení doma zapomněl kostým? Proč bude výtěžek benefičního večera k 80. narozeninám Štěpána Raka věnován právě spolku Silou hlasu a Nadačnímu fondu Jiřího Menzela? Je důležité uchovat si naději? Proč má rád rčení "Když Bůh jedny dveře zavře, desatery nové otevírá"?Všechny díly podcastu Jak to vidí... můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

Letos uplynulo 25 let od zapsání olomouckého Sloupu Nejsvětější Trojice na seznam světového dědictví UNESCO. „Vzpomínám na to s radostí a úlevou,“ říká v rozhovoru Michal Beneš, člen české komise pro UNESCO, který se na cestě za zapsáním (nejen) olomoucké památky na seznam UNESCO přímo podílel.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Ať jste muž, nebo žena. Každý má právo využít svůj plný potenciál. Já nelituji, že jsem ho využila touto cestou,“ říká Senta Čermáková, inovátorka a transformátorka, která prošla cestu od studia na ČVUT přes nejvyšší manažerské pozice nejen v Hewlett Packard až po současnou roli v Czechitas, kde pomáhá ženám proniknout do IT. V rozhovoru popisuje, jak ji formovala asketická, ale láskyplná výchova, díky které se naučila posouvat sama sebe i ostatní za hranici komfortu. Vzpomíná na dětství, kdy si pod stromečkem místo džín našla jen cedulku „když chceš, tak můžeš“, i na to, jak jí tatínek – přísný, ale naslouchající – už v pěti letech psal pozorování o její houževnatosti a netrpělivosti. „Nikdy mě nenapadlo, že je nevýhoda být ženská,“ říká a vysvětluje, jak ji rodiče připravovali na „mužský svět“. Třeba tím, že ji poslali na elektrotechnickou fakultu, protože „kluci z ČVUT nejsou žádné primadony, ale poctiví a skromní lidé“. Čermáková otevřeně mluví o kariéře, která ji z pražské pobočky Hewlett Packardu dovedla až do Silicon Valley, ale také o pádech a chvílích, kdy musela dokazovat, že má na to znovu stoupat. „Nejlepší, co moji šéfové udělali, bylo, že mi dali důvěru. A s odpovědností poskočíte,“ vzpomíná na dobu, kdy ve 34 letech dostala na starost oblast 98 zemí od Ruska po Afriku. Přiznává, že byla kariéristka a o své cílevědomosti říká, že „když je šťastná máma, je šťastná celá rodina“. Mluví ale i o svém životním „obratu“ po čtyřicítce, kdy začala mentorovat mladé inženýry i ženy v IT. Velká část rozhovoru se věnuje i současnosti a budoucnosti – od postavení žen na českém trhu práce přes dopady umělé inteligence až po školství budoucnosti, které se podle ní zásadně promění. „Ne každý najde sedmnáct nových povolání,“ varuje, ale zároveň zůstává optimistická: věří, že Česká republika má šanci obstát v technologických změnách, pokud se lidé naučí být adaptabilní. A přitom se pořád směje. „Manžel říká, že jsem mimozemšťan, že si v hlavě vyrábím svoje drogy. Já si myslím, že jsem usměvavá proto, že vidím svůj dopad a že cítím vděčnost a pokoru,“ uzavírá. Co Amerika ženám nabízí a Česko se tomu pořád nedokáže rovnat? Proč je podle Čermákové klíčové, aby dívky mířily do IT a technických oborů? Jak se připravit na dobu, kdy umělá inteligence nahradí část pracovních míst a co je stěžejní pro úspěšného manažera? Nejen o tom mluví Senta Čermáková.

See omnystudio.com/listener for privacy information.

Už  téměř třicet let píše o předvolebních kampaních a letos přišel s ojedinělým projektem Republika Příbram, první politickou reality show. „Politici nevěděli, do čeho jdou, s kým se potkají, o čem budou mluvit, kdo přijde, kdo se jich na co bude ptát,“ říká autor série Jiří Kubík.O  předvolební kampani a volbách psal Jiří Kubík poprvé v roce 1996. Ostrý souboj o premiérské křeslo spolu tehdy zrovna sváděli  Václav Klaus a Miloš Zeman.„Pozice novinářů je dneska horší. Řada politiků si vyzkoušela, že novináře nepotřebuje, že si komunikuje se svými voliči přes sociální sítě a  navíc, že se svými voliči sdílí i takovou tu averzi k některým  novinářům, společně sdílený názor na to, že novináři jsou nepřátelé lidstva,“ říká Jiří Kubík, který byl hostem posledního dílu podcastu  Mediální cirkus.Jiří Kubík začínal pracovat v novinách na začátku 90.let. Nejprve psal pro Lidové noviny, brzy ale přešel do MfDnes, kde vydržel až do roku 2013. Tedy do roku, kdy vydavatelství Mafra koupil Andrej Babiš. V roce 2016 nastoupil do Seznam Zpráv, které pět let vedl.„Vzpomínám si, že když se třeba Václav Klaus dopustil svého času v devadesátých letech názoru, že novináři jsou nepřátelé lidstva, tak byť si myslím, že to řekl v určité nadsázce, vyvolalo to obrovský poprask. Jak si něco takového mohl dovolit, že novináři jsou důležitá součást demokratické společnosti,“ vypráví v Mediálním cirkusu Kubík a pokračuje:„Dneska vidím, že novináři a jejich role ve společnosti je sice pořád důležitá, ale stejně tak vnímám, že část veřejnosti si to nemyslí a část politiků  má pocit, že bez novinářů by jim bylo líp.“Pro letošní sněmovní volby se Jiří Kubík pustil do zatím nevyzkoušeného projektu, který asi nejlépe vysvětlí termín politická reality show.  Zástupce nejsilnějších stran vzal do pro ně nepříjemného prostředí ve středočeské Příbrami, kde minulé sněmovní volby dopadly podobně  celostátnímu výsledku.„Nikomu nechystáme žádné setkání s fanoušky, kteří ho budou plácat po ramenou a říkat, my vás budeme volit. To ať si provozují na svých mítincích, na svém Facebooku, tady se opravdu všichni dostali do nějakého konfliktu a někdo si s ním uměl poradit líp, někdo hůř,“ popisuje Jiří Kubík v  Mediálním cirkusu.„Pro mě tam byli lidi, u kterých si troufám říct, že jsou to profíci v politice a doukážou vybruslit i z mimořádně nepříjemné situace tak, že mají do jisté míry navrch. A někdo se ukázal spíš jako směšná figurka,  která když už neví, kudy kam, tak řekne lidem, vy mě stejně volit  nebudete, takže váš názor mě nezajímá,“ doplňuje bývalý šéfredaktor  Seznam Zpráv Jiří Kubík.Dokument Republika Příbram točil Kubík během jara a začátkem léta s dokumentaristy Vítem Klusákem a Filipem Remundou. Jednotlivé díly celé  série postupně najdete na Seznam Zprávách a můžete se k nim i vracet.„Třeba Jaroslav Foldyna v jednom dílu čelí ukrajinskému občanovi a  stejně tak se potkal s mladými lidmi, kteří absolutně neuznávají boj SPD s cizinci a s cizáky a chirurgy z dovozu. Tomio Okamura natáčení odmítl, Jaroslav Foldyna okamžitě souhlasil. Svoji přítomnost tam se snažil vydávat za přednost. A v tom bych mu dal zapravdu, protože Tomio Okamura tuhle odvahu nemá,“ říká Jiří Kubík.Jak se změnila novinářská práce před volbami? Jaké další výzvy novináře čekají? A jaká je budoucnost veřejnoprávních médií? --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

„Tanec patří do divadla a divadlo je příběh. A k příběhu patří duše a srdce,“ říká s jistotou Jiří Bubeníček, světově uznávaný tanečník, choreograf a umělec, který o své profesi mluví s pokorou i vášní. „Člověk se musí vžít do role a v ní poslouchat intuici, duši a srdce. A když je tanečník na jevišti upřímný, pak vzniká nezapomenutelné představení.“ Vzpomíná na své první vystoupení? Má v klasickém baletu místo improvizace? Co nabídne Bubeníček International Ballet Gala?Všechny díly podcastu Blízká setkání můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Původně jsme rozhovor Musíme to zarámovat! jako film ani neplánovali. Na jaře 2021 jsme si jen tak s vedením Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary (KVIFF) povídali o nějaké historce Jiřího Bartošky. A ředitel Kryštof Mucha řekl, že je škoda, že podobné historiky známe jen my. A pak padlo: ,Co kdybychom to natočili‘?“ Vzpomíná v Hovorech natáčených na 59. ročníku festivalu režisér snímku Milan Kuchynka.

Gymnaziální studentka (a mnohem později klinická psycholožka) Vlasta Černá se v roce 1950 podílela na ukrývání pronásledovaného katolického kněze Felixe Marii Davídka. Bylo jí tehdy teprve sedmnáct let. Když se s ním pokusila utéct přes hranice do Rakouska, chytila je Státní bezpečnost (StB). Vzpomínkám Vlasty Černé se věnují aktualizované Příběhy 20. století.

Gymnaziální studentka (a mnohem později klinická psycholožka) Vlasta Černá se v roce 1950 podílela na ukrývání pronásledovaného katolického kněze Felixe Marii Davídka. Bylo jí tehdy teprve sedmnáct let. Když se s ním pokusila utéct přes hranice do Rakouska, chytila je Státní bezpečnost (StB). Vzpomínkám Vlasty Černé se věnují aktualizované Příběhy 20. století.Všechny díly podcastu Příběhy 20. století můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.