Procento Miloše Čermáka

Navrhoval jsem lavičku v Central Parku nebo zastrčený bar někde na Manhattanu. Ale Janek Rubeš nakonec domluvil, že jsme mohli natáčet tenhle podcast na střeše České národní budovy na 73. ulici na Upper East Side. Což se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad, a to minimálně ze dvou důvodů.Za prvé: symbolicky jsme zůstali aspoň nohama na domácí půdě, protože sice jsme se setkali v New Yorku, ale mluvili jsme taky hodně o Česku a o Praze.A za druhé: jakkoli se “kluk z Prahy” Janek Rubeš proslavil tím, že ukazuje turistům, co všechno se může při turistické návštěvě Česka pokazit a na co by si měli dávat pozor, tak vemte klidně jed na to, že má Prahu i Česko rád. Ostatně když je řeč o podvodných taxikářích či směnárnících, tak vždycky podotýká, že se svým kolegou věnují mnohem víc času i energie naopak tomu, aby ukázali, co všechno v Praze naopak funguje a stojí za vidění.Jejich Honest Guide by měl být pro každého turistu povinnou četbou. A asi to tak i je, máme-li soudit podle toho, jak jsou jejich videa například na YouTube populární a sledovaná. Samozřejmě jsme o tom mluvili.A taky o tom, jak Janek Rubeš přišel k polovičnímu otčímovi v New Jersey nebo jak slaví vánoce s tamními příbuznými. Dárky jim nosí stejně jako v Česku Ježíšek, nikoli Santa Claus. Což zdůrazňuji úmyslně, protože na toto téma máme v podcastu lehce vyhrocenou debatu.Ale jinak byl náš rozhovor milý a přívětivý, asi jako mimořádně teplý a slunečný podzim, na který jsme v půlce listopadu měli v New Yorku štěstí. Střechu České národní budovy, kde sídli jak náš konzulát, tak České centrum, jsme pomyslně zahřáli pár hodin předtím, než se tu konala oslava k připomenutí 17. listopadu.A kde jinde oslavit svobodu, než v Americe na střeše? Přeju vám příjemný poslech.

Trochu provokativně jsem se jí zeptal, jestli Bůh náhodou není ukrytý v umělé inteligenci, kterou jsme teď jako lidé stvořili. Odpověděla, že jako věřící zastává názor, že Bůh je vševědoucí. A jak mohla poznat, AI zatím rozhodně vševědoucí není. Každopádně, byl to skvělý rozhovor. Jana Matulíková žije v Petrské čtvrti, což je část Prahy, kterou miluju a kde jsem skoro deset let bydlel, a kde je její manžel kazatelem Církve bratrské. Seznámili se před skoro čtyřiceti lety v Brně, v době, kdy hledala cestu z osobní krize spojené s dospíváním, s takovým menším zemětřesením, a nakonec to dopadlo dobře.Tedy tak, že místo špatné partičky si našla novou, a tou byli křesťani a Bůh.Už jako matka dvou dětí a ve svobodném Česku vystudovala teologii. Ve věznicích působila nejdřív jako dobrovolnice, dnes je profesionální vězeňskou kaplankou ve Vinařicích. Nezastupuje jen svou církev, ale celou křesťanskou víru, a když je třeba, tak i nejen křesťanskou.Počítejte se mnou: z necelé tisícovky vězňů jich týdně vyhledá duchovenské služby asi deset procent, a z nich kvůli křesťanství či Bohu zase asi deset procent. Zbytek si chce popovídat. Ale Janě Matulíkové to nevadí. K její práci to patří.Říká, že si ve věznici uvědomila, jak je bible pravdivá v tom, když tvrdí, že kořenem všeho zla je milování peněz. Plus často například slabost pro drogy. Obecně by se dalo říct, že ve věznicích nejčastěji potkává lidi, kteří se nenaučili odkládat potěšení.A samozřejmě se stává, že ji vyhledají vězni, u nichž by očekávala, že je potká všude jinde než ve věznici. Ale to se stane. Do věznice se člověk dostane z mnoha důvodů, vedle chamtivosti to může být i nezodpovědnost nebo smůla. To jsou ti lidé, u nichž si Jana Matulíková v duchu říká: “Doprčic, člověče, co sem zrovna tebe přivedlo?”Bylo mi ctí, jako člověku, který nemá dar víry v Boha - a ano, vysvětluju si to tak, že Bůh neexistuje, pochopitelně - a v zemi se skoro největším počtem ateistů na světě, mluvit s ženou, která o Bohu dokáže mluvit, mile, přesvědčivě a civilně.I to je jedna z ohromných výhod toho, když děláte podcast. Potkáte lidi jako Jana Matulíková ve studiu, nikoli ve vězeňské cele.Užijte si tuhle výhodu i vy. Přeju příjemný poslech.

Děláme to automaticky a bezmyšlenkovitě. Nejčastěji mobilem, samozřejmě. Někdy si výsledek ani neprohlédneme, jindy ho vystavujeme na sociálních sítích. A chceme za to lajky. Ano, řeč, je o focení.Odhaduje se, asi velmi nepřesně, že za rok uděláne celosvětově zhruba 1500 miliard fotek. To je přibližně stejně, kolik podle jiných odhadů lidé udělali od vynálezu fotografie do uvedení iPhonu na trh v roce 2007. A do třetice, jiný odhad zase říká, že za dvě minuty dnes udělají lidé víc fotografií, než bylo vyfoceno za celé 19. století.A přesto, fotografování má v sobě kouzlo, kterému lidé stále podléhají, říká fotograf Kamil Rodinger. Profesionálním focením se stále živí, byť je to těžké. Média a žurnalistika jsou v krizi, klesá poptávka i po fotografování na zakázku. Lidé mají pocit, že dnes fotoaparáty a telefony fotí samy. Do jisté míry, v úzkém technickém slova smyslu, mají částečně i pravdu. Byť fotografování samozřejmě není jen o technické dokonalosti, ale je zároveň komplexním řemeslem i uměním .Co neklesá, je touha lidí se fotografovat naučit. Takže Kamil Rodinger více než deset let fotku učí a vede kurzy. Dříve v Institutu digitální fotografie, dnes takzvaně na vlastní triko. Na nezájem si nemůže stěžovat, jak během rozhovoru několikrát z pověrčivosti potvrdil zaklepáním na stůl ve studiu.Letos bylo Kamilu Rodingerovi šedesát, což se obešlo bez velké oslavy, ale i tak je to příležitost se za profesním životem ohlédnout. Známe se více než třicet let. Můj vztah ke Kamilovi je trochu speciální i v tom, že jsem s ním jako s fotografem jezdil po roce 1990 na svoje vůbec první časopisecké reportáže. To budete muset v podcastu přetrpět: bohatýrské vzpomínky dvou starců na doby divokého mládí.O tom všem jsme spolu mluvili: koho Kamil vyfotografoval a koho naopak nikoli, byť třeba chtěl, a dnes už ti lidé nežijí. Koho má chuť dnes fotit a ještě žije. A mluvili jsme i o tom, že ne vždy se v životě daří. A že když byla těžší doba a Kamil Rodinger si chtěl udržet vlastní ateliér, musel nějaký čas například i rozvážet nákupy na Rohlíku anebo dělat malíře pokojů.Když fotku milujete, není co řešit. Přeju příjemný poslech.

K současnému umění je skeptický. Má rád výtvarníky své generace, o těch mladších nemá moc valné mínění. Ani o jejich tvorbě. “Nikdo nechce říct, že král je nahatej a že to stojí za prd,” říká Pavel Beneš, třiašedesátiletý výtvarník a grafik.Mimochodem, své generační souputníky zná takzvaně na vlastní kůži. Nebo by se dalo říct, že je má i pod kůží. Na pravé paži má totiž tetování podle devíti návrhů současných výtvarníků, mimo jiné Petra Síse, Zdeňka Lhotského či Jiřího Davida. Na levé má pak tetování podle návrhu svých rodičů, rovněž výtvarníků.Poznali jsme se počátkem devadesátých let v časopise Reflex, kde pracoval jako grafik. Udělal mi v roce 1991 velmi netradiční svatební oznámení, vypadající jako složenka. Pro mladou generaci: to byly takové papírky, které lidem chodily do schránky, a oni s nimi a s penězi pak zase museli chodit na poštu.Mluvili jsme s Pavlem Benešem o tom, proč už neběhá a proč ani neučí na vysoké škole, jakkoli obojí byly jeho dvě velké vášně. Na obojí má jednoduchou krátkou odpověď: přestalo ho to bavit. Ale umí to i dlouze vysvětlit, a to si poslechněte v našem rozhovoru.Má přitom titul docent, ale i na něj se dívá s nadhledem. “Až se právníci a doktoři dozví, že absolventi uměleckých škol mají stejné tituly jako oni, ale některým jejich získání zabralo tak asi dvacet minut, budou nejspíš rozladění,” říká.Povídali jsme si o mnoha věcech: že své umění představil i na benátském Bienále, byť jen po dobu asi třiceti minut a anonymně. Že má v uchu dvě náušnice, a to už od roku 1987. Plus bonus pro ty, kteří budou poslouchat až do konce: dozvíte se, jaké prášky vám zajistí smíření se světem a štěstí.Byl to místy prostě hodně boomerský rozhovor. Můj host v něm nadával na mladé, trochu i na umělou inteligenci, ale vše samozřejmě v milém a tolerantním duchu. Míru sarkasmu a ironie si doplňte sami, a to jak v tomhle textu, tak především v našem rozhovoru.Moc mě to bavilo a doufám, že bude i vás. Hezký poslech.

Známe se dlouho, a kdybych měl říct, kde jsme se nejčastěji setkávali, tak to bylo asi na různých konferencích. A to zase tak často na konference nechodím. Z čehož by mohou plynout, že Josef Šlerka bývá na všech, ale to asi taky nebude pravda. Byť sám říká: s blížící se padesátkou se asi čím dál víc považuju za akademika.Vystudoval filosofickou fakultu a dlouhou dobu tam působí jako učitel. Docenturu zatím nezískal, a docela hodně jsme o vysokoškolském mikrokosmu v našem rozhovoru mluvili. Ne úplně pozitivně. Takže po tomhle podcastu se už docentem nestanu stoprocentně, říká snad s velkou nadsázkou Josef Šlerka.Svůj život dosud dělil právě mezi akademický svět a startupy. Byl například analytikem společnosti Socialbakers, pracoval pro ni v pražském Karlíně i v německém Mnichově. Zároveň o fenoménu sociálních sítí přednášel právě na filosofické fakultě, kde rozvinul studia takzvaných nových médií.Čtyři roky byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který mimo jiné hodnotí důvěryhodnost českých médií, a některá média zároveň finančně podporuje. Ne moc, ale ani ne úplně málo, podle Šlerky rozdělí ročně asi 8 až 10 miliónů korun. O tom, jak to funguje a co to obnáší, jsme samozřejmě taky mluvili.A taky o vinylových deskách, filmu Matrix a chybějící styčných plochách.Ano, původně jsme se sešli proto, že budeme mluvit o umělé inteligenci. Oba nás fascinuje. Ale nakonec z toho bylo hodinové povídání skoro výhradně o jiných věcech. Ale i tak jsme se stačili shodnout na tom, že to, co kolem AI prožíváme, je revoluce. Avšak jak Josef Šlerka říká, její specifikum je v tom, že spousta lidí si téhle revoluce možná nevšimne.Nebo jim to bude dlouho trvat.Točili jsme s Josefem Šlerkou podcast po druhé, poprvé to bylo v době nejtvrdších covidových lockdownů. Natočíme někdy v budoucnu ještě třetí podcast? Nedá se to vyloučit. Ale stejně tak je možné, že místo nás dvou si budou po třetí povídat už dobře natrénovaní inteligentní chatboti.Tentokrát ještě ne. Takže omluvte chyby a přeřeknutí, jsou lidské. Hezký poslech.

Přerovský podnikatel Pavel Březina trochu naznačoval, že by mohl do studia přiletět, lépe řečeno přijet. Ale letadlem. Což ovšem také není úplně přesné, protože vírník je kategorie dopravních prostředků sama o sobě. Těch létajících. A když ještě řeknu, že Pavel Březina se měl dostavit v autovírníku, bude to už úplně nesrozumitelné.Takže popořádku. Vírník je dopravní protředek těžší než vzduch. Je podobný vrtulníku, byť ve vzduchu ho drží trochu jiné fyzikální zákony, zjednodušeně řečeno. A hlavním rozdílem je to, že nemá rotor poháněný motorem. Mimochodem, vírník vynalezl v roce 1923 Španěl Cuan de la Cierva, takže slaví 100 let existence.Autovírník je vírník, který je kromě vrtule pohánějící stroj ve vzduchu opatřen ještě elektromotorem, a ten umožňuje jízdu po zemi. Je homologovaný pro běžné silnice, takže si s ním můžete zajet pro benzín k pumpě nebo ho zaparkovat před domem na Vinohradech. Možná jste před asi šesti lety zahlédli v médiích fotku vírníku v Praze na Václavském náměstí nebo nábřeží s výhledem na Hrad.No a Pavel Březina je přerovský podnikatel a nadšenec, který do té Prahy tehdy s autovírníkem přiletěl. A do centra přijel. Podobně jako na náš rozhovor. Z Přerova je to asi tak hodina a něco cesty. Vírník letí zhruba ve výšce 200 až 300 metrů, takže se můžete kochat. A nemusíte se bát, protože je v porovnání s vrtulníky či malými letadly prý naprosto bezpečný. Navíc - a to bychom si museli znovu vzít na pomoc aerodynamiku a další přírodní zákony - je také odolný vůči turbulencím a špatnému počasí.O tom všem jsme se sedmapadesátiletým nadšencem do létání mluvili. Také jsme spočítal, kolik ze svého života tráví času ve vzduchu, tedy mezi nebem a zemí, jak říká.Když budete mít po poslechu našeho rozhovoru chuť se ve virníku proletět, případně si ho koupit, nelekejte se. Měl jsem to taky a prý je to normální reakce. Ale většinou to zase přejde. Přeju příjemný poslech.

Dnes výjimečně nikoli Jedno procento, ale první epizoda podcastu Inspiruj.se.Má to dva důvody. Inspiruj.se točím se svou ženou Sentou. Budu rád, když se stanete jeho posluchači. Najdete ho ve všech dobrých podcastových aplikacích, jako jsou Spotify nebo Apple Podcasts.A také stejně jako Jedno procento na adrese jednoprocento.cz nebo na webu inspiruj.se. Pokud čtete můj newsletter, tak víte, jak moc času věnuji v poslední době generativní inteligenci. Tenhle podcast, ve kterém se chceme bavit s inspirativními lidmi, je toho logickým pokračováním.To byl první důvod. Druhý důvod je ten, že začala škola a hostem epizody, kterou uslyšíte, je Radko Sáblík.Radko Sáblík: vystudoval Fakultu strojní ČVUT v Praze. Již během studií se aktivně věnoval sportu, hrál závodně basketbal, působil jako trenér i rozhodčí v první basketbalové lize mužů. Kromě toho působil jako skautský vedoucí a předseda Sokolu Motol.Od roku 2002 vede Smíchovskou průmyslovku a gymnázium, školu, která byla magazínem Forbes zařazena mezi osm nejzajímavějších škol v republice, a s jedním z nejvyšším počtem přihlášek. Rovněž byl členem expertní skupiny Strategie 2030+ a v roce 2018 vydal inspirativní knihu "Učit jde i jinak, aneb školství je jak stařenka o holi".A ještě aktuální zpráva - tento týden pan ředitel Sáblík spoluzakládá spolek Uši, tedy Unii škol inovativních, který si klade za cíl rozvíjet kritické myšlení a mediální gramotnost žáků a studentů.Příjemným poslech. A příště už zase Jedno procento.

Přišla do studia s vlčím mákem na prsou. “Občas si ho beru, když mám pracovní jednání,” řekla Miroslava Pašková s úsměvem. Zakladatelka neziskové organizace Vlčí máky se před deseti lety rozhodla, že bude pomáhat válečným veteránům. Zní to trošku divně, že ano? V zemi, která nevede a ani v historii nevedla moc válek.On je to trochu omyl. Technicky máme v Česku zhruba 15 tisíc válečných veteránů. Jejich status je definovaný zákonem, v zásadě jde o bývalé profesionální vojáky, kteří od devadesátých let působili v různých misích. Od Iráku až po Afghánistán. Ne všichni, ale část z nich se v civilním životě potýká s problémy a potížemi. Miroslava Pašková má ambici jim v tom pomáhat.Z jednoduchého důvodu. Protože si to zaslouží. Sympatická mladá žena, která má dva akademické tituly, to bere jako samozřejmost. Moc ji nezajímá, jak válečné veterány definuje zákon. Mimochodem, ten je poměrně přísný a důsledný. Paradoxně i přesto, že když už někdo status válečného veterána na základě zákona dostane, tak mu to stejně prakticky žádné výhody či úlevy nepřinese.Platí však i to, že o konkrétní výhody většina veteránů nestojí. Spíš by ocenili, kdyby věděli, že si jich společnost váží a že si uvědomuje, že jsou lidmi, kteří mají odvahu a kteří byli ochotni riskovat život za vlast. Ano, zní to možná pateticky, ale zároveň je to takto jednoduché. I proto Miroslava Pašková nerozlišuje, jestli jde o bývalé vojáky, anebo třeba policisty či hasiče. Její spolek chce pomáhat všem, kteří to potřebují.O tom jsme mluvili v podcastu. Jak se k problematice veteránů dostala, a co s tím mají společného Facebook či Twitter. Že už jako malá holka si radši hrála s kluky na vojáky a proč po mámě požadovala, aby jí šila maskáčové sukně. Proč si váží hrdinství a obdivuje lidi, kteří chtějí dobrovolně sloužit v armádě.V tom posledním jsme se mimochodem neshodli: já jsem z generace, která vyrostla a někdy ještě povinně sloužila armádě s přívlastkem lidová, profesionální vojáky jsem moc neměl rád a ve volnomyšlenkářských devadesátých letech jsem k armádě už vztah nezískal.Ale vážím si lidí, kteří mají odvahu a odhodlání za vlast bojovat nebo i riskovat život. A chápu, že jsme se po třech desetiletích naivního globalismu ocitli v mezinárodně politické situaci, kdy obrana vlasti a armáda jako taková mají najednou jiný patos než dřív.Rozhovor s Miroslavou Paškovou mě bavil i proto, že to bylo setkání dvou světů, které mají jinou životní zkušenost, ale asi stejné ideály a stejný pohled na svět. Stále věřím, že válka na Ukrajině je jen epizodou a připomenutím světa, který snad už brzo bude patřit minulosti. Věřím tomu a přeju si to, ale to samozřejmě nestačí.Každopádně si koncem října koupím vlčí mák a 11. listopadu si připomenu lidi, kteří mají větší odvahu a méně cynismu než já. Možná to uděláte taky. Každopádně vám přeju příjemný poslech.

Povídali jsme si v ne úplně klimatizovaném studiu a venku na ulici bylo třicetistupňové vedro. A protože tématem byly vlněné přikrývky, dalo by se říct, že to byl zážitek na hranici masochismu. Ale to jen zdánlivě. Za prvé proto, že podnikatelka Zuzana Bílková je milá a bezprostřední. A za druhé, je přece stará známá věc, že vlna v zimě hřeje a v létě chladí.Že jste to nevěděli? Já taky ne, aspoň do setkání s majitelkou beskydské firmy Besky. A tak úplně tomu nevěřím. Ostatně i Zuzana Bílková mi řekla, že se v letošním super horkém létě občas sama při spaní odkope.Ano, mluvili jsme hodně o spaní. Ale pro mě byl nejzajímavější její příběh. I proto, že je vlastně jednoduchý a obyčejný. Vypráví o ženě, která vystudovala ekonomii na Vysoké škole báňské a přes vášeň pro počítačové hry se dostala k podnikání. Jistě, v tomhle tvrzení jsou jistá zkratka a nadsázka, ale jen malé.Nemohla si vybrat konzervativnější druh byznysu. Převzala řemeslnou výrobu vlněných pokrývek. Před třiceti lety takových malých firem a živností vznikla zejména v Beskydech a okolí celá řada, ne každá měla ovšem výdrž jako Besky.Dnes se tato značka prodává prakticky výhradně přes eshop a má zákazníky v celém Česku. Zuzana Bílková plánuje i zahraničí, ze začátku hlavně to nejbližší. Ale plány jsou uměřené a střízlivé. Ostatně strojový park je originální, z velké části víc než sto let starý. Firma chce zachovat tradiční výrobu.Tohle je příběh o tom, jak si malý podnik může najít náročnou a spokojenou klientelu. Zuzana Bílková umí tenhle příběh vyprávět mile a příjemně. Točili jsme v Praze, kam přijela z Beskyd na dva dni. Jako vždycky si enzapomněla tři věci: pozitivní energii, radost ze života a vlněný polštář.Přikrývka se jí do kufru nevešla. Přeju hezký poslech.

Milan Tesař hostem Jednoho procenta už byl, a to u poměrně smutné příležitosti. Tou byl konec legendárního komiksu Zelený Raoul v časopise Reflex. Takže jsem se nyní logicky Milana Tesaře zeptal, jak se mu bez mimozemšťana žije a zda náhodou nevstal z mrtvých. Nebo zda to neplánuje.Ovšem hlavním tématem bylo Česko. A my Češi. Milan Tesař totiž vydal knížku, kterou považuju za jednu z nejdůležitějších a zároveň nejzábavnějších tohoto roku. Jmenuje se Štěstí po česku, a shrnuje ji dobře její podtitul: “42 způsobů, jak být v téhle zemi v pohodě”. Milan Tesař o ní říká, že je to pokus přijít s českým protipólem skandinávského “hygge”, onoho slavného přístupu k životu až filosofie, pro kterou jsou charakteristické radost ze života a hledání pohody v každém okamžiku.Až na to, že v Česku je naše “hygge” spjato se zabíjačkami, houbařením, tanečními kurzy či obloženými chlebíčky.To jsou momenty, činnosti či situace, které nám Čechům opravdu dávají pocity štěstí. Milan Tesař je ohledává s humorem a ano, nepochybně i jistou škodolibostí. Ale není na nás Čechy zlý a zároveň ani ubrečený, jakkoli by obojí bylo jednoduché.To na téhle knížce oceňuju nejvíc: že nás nelítostně pitvá, ale nedělá to se zavilostí a nesnášenlivostí. Zkoumá náš komplex malého národa bez malosti a zakomplexovanosti, dalo by se říct.Čímž zároveň dokazuje to, co o Češích píše a říká: že možná máme řadu nepěkných vlastností či kuriozních zvyků, ale nejsme zlí. A ještě jedna věc je důležitá: že Česko je země, kde se dobře žije, jakkoli si to často sami neuvědomujeme. V mnoha ohledech patříme k světovým nebo minimálně evropským šampiónům. Máme nejlepší turistické značení, jednu z nejhustších sítí knihoven (a 40 procent lidí ve výzkumech tvrdí, že chodí do knihovny aspoň jednou ročně!), jsme rekordmani v počtu aktivních cyklistů i lyžařů (jakkoli si zároveň stěžujeme, že ve srovnání se světem nemáme ani pro jedno moc dobré podmínky), jsme velmi nadprůměrní v počtu houbařů, včelařů a pejskařů.No a to jsem ještě nezmínil naši chloubu, kterou je český dabing. Některé z našich posedlostí jsou historicky na ústupu, třeba tramping, povinné taneční v pubertě či akvaristika. Ale i v těchhle kategoriích jsme stále silní.Jistě, nelze si nepovšimnout, že nemáme moc nositelů Nobelových cen, na3i jedinou světově proslulou značku dnes kompletně vlastní a rozvíjejí Němci, z vyhlášeného českého průmyslu zbyly stíny montoven a až na pár záblesků jsme se významně nezapsali ani do světa literatury, filmu či výtvarného umění.To Milan Tesař samozřejmě ví, a hodně jsme o tom mluvili v našem podcastu. V knížce se však soustředí hlavně na to pozitivní. Na Čechy úspěšné a spokojené. To činí její čtení radostným a osvěžujícím. Snad se část té pozitivní energie propsala i do našeho povídání. Přeju příjemný poslech!

Po pravidelné několikatýdenní prázdninové pauze - můžeme říct odstávce? - tu máme díl číslo 240, a zároveň rozjezd už páté sezóny Jednoho procenta.Jak víte a jak vždy opakuji, tohle je podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Je fajn si popovídat s lidmi, kteří vám mají co říct a s kterými je příjemné strávit čas. No a právě ty si zvu.Tím zajímavým a zábavným hostem jsem … jsem já.Úplně vidím vaše otřesené výrazy. Otřesené, nikoli otřesné, podotýkám, abych předešel dalším nedorozuměním. “Vážně"?”, říkáte si. “Vážně ten člověk pozval do podcastu sám sebe?”Ne tak docela. Ano, přijal jsem pozvání, ale ne od sebe, ale od Roberta Vlacha. Ten mě pozval do Ostravy, a to na opravdu výjimečné natáčení. Podcast trvající pět hodin. Plus zároveň mě požádal, abych při té příležitosti pokřtil nové podcatsové QQ studio. Stal jsem se jeho kmotrem.Křtil jsem leccos, od dětí až po knížky, a některých - myslím knížek i dětí - jsem byl i autorem. S nadsázkou řečeno, a asi bych měl říct, že v některých případech jen spoluautorem, anebo tak mi to aspoň bylo řečeno.No a dnes na Jednom procentu uslyšíte závěrečnou necelou hodinu ze zmíněného pětihodinového podcastu. Zpovídá mě Robert Vlach, úspěšný autor knížky Na volné noze, která vyšla nejen v Česku, ale i v řadě jazyků včetně angličtiny na celém světě v nakladatelství Harper Collins. Robert je nejen vynikající autor, ale taky člověk.Tématem poslední hodiny byly standupy, moje “druhá kariéra”, jak to Robert Vlach nazval, a já mu to hned vyvrátil s tím, že je to spíše součást mé kariéry první a jediné. Ale protože standupy sice dělám, ale zas tak často o nich nemluvím, tak snad to pro vás bude zajímavé.Takže, vítejte v páté sezóně. Od té čtvrté se toho zase tolik neseběhlo: jsem o rok starší, standup jsem měl například v již zmíněné Ostravě, ale také ve Werichově vile, kde s Luďkem Staňkem vystupujeme pravidelně. A i přes léto děláme s mou ženou Sentou masterclass o generativní umělé inteligenci. Pokud byste chtěli v srpnu nebo i o prázdninách přijít, najdete nás na adrese inspiruj.se.Partnerem Jednoho procenta je zpravodajský server Seznam Zprávy, kde vycházejí moje články. Vše důležité, včetně možnosti objednat si můj newsletter, najdete na adrese jednoprocento.cz.Díky, že posloucháte i čtete. Zvu vás teď do ostravského studia a předávám vedení Robertu Vlachovi.

Neexistuje, že něco nejde, říká muž, který v necelých třiceti vybudoval firmu nabízející online zprostředkování brigád v Česku. Michal Harásek chtěl být jako kluk automobilovým závodníkem. Když se byl zeptat na místo v týmu, řekli mu, že si nejdřív musí sehnat milión korun. Mysleli si, že ho tím odradí. A pak se divili, když velkou část této sumy opravdu sehnal. “Nikdo mi neřekl, že to nejde,” usmívá se.Jak coby neznámý kluk z Brna peníze od sponzorů získal? Podobně jako jiní. Napsal žádosti šéfům či majitelům firem. Obvykle zájemci napíšou desítky, ti urputní stovky mailů. Michal Harásek jich rozeslal osmnáct a půl tisíce. “I proto nemám v podnikání strach, že mi někdo ukradne nějaký nápad. Lidi si většinou myslí, že jsem blázen,” říká.Studoval ekonomii na Masarykově univerzitě. Ale protože už tehdy podnikal, dokonce v africkém Kongu, a v prvním ročníku měl díky tomu hodně absencí, zašel si na studijní oddělení požádat o individuální studijní plán. Řekli mu, že si musí vybrat, jestli chce studovat, nebo dělat něco jiného. Rovnou jim odpověděl, že už vybráno má, a podepsal žádost o ukončení studia.Od roku 2017 buduje firmu Tymbe. Ta nabízí online zprostředkování brigád. Jak pro ty, kteří je poskytují, tak pro ty, kteří chtějí pracovat. Jak to funguje a proč je sledování nabídky a poptávky něco jako barometr toho, jak se Česku ekonomicky daří? Mluvili jsme o tom. I o tom, proč to, že průměrný věk zájemců o brigády roste, není moc dobrá zpráva.Zeptal jsem se i na další věci: proč 40 procent lidí, kteří vyzkoušejí brigádu u pokladny v supermarketu, končí nejpozději po třech směnách. Nebo jaká specifika má podnikání právě v Kongu. A samozřejmě také na to, o jakou brigádu je dnes v Česku největší zájem. A proč to ani zdaleka není ta nejlépe placená.Přeju příjemný poslech.

Do studia přišel bez psa, a to si mohl vzít rovnou dva. Buď svého německého ovčáka, anebo toho plyšového. Jaroslav Cibulka vyvíjí v dejvickém CIRC, tedy Českém institutu robotiky a kybernetiky při ČVUT, takzvaného petbota. Je to robotický mazlíček, který by měl sloužit jako společník a do určité míry i opatrovník starších lidí. Umí jim říct, kdy bude oběd a jaké si mají vzít léky. A taky ohlídat, jestli neupadli nebo třeba nezapomněli vypnout vařič v kuchyni.Devětatřicetiletý Jaroslav Cibulka vystudoval strojní fakultu v Plzni, pak se od technologií trochu rozkročil i ke společenským vědám. Pět let působil na Metropolitní univerzitě v Oslu. Dnes je součástí mezinárodního výzkumného týmu DISTINCT, který se zaměřuje na to, jak využívat technologie v terapii i péči o lidi s demencí. Petbot, na kterém pracuje, by v budoucnu mohl pomáhat i s jejím včasným odhalením.Seznámili jsme se na konferenci věnované dlouhověkosti, ve studiu jsme pak mluvili hlavně o robotech, umělé inteligenci a budoucnosti. Zajímalo mě, co mu - kromě základů norštiny - dal a co mu vzal pětiletý pobyt v Norsku, jaká technologie ho naplňuje největším úžasem a jak by s výběrem povolání poradil dnešním dospívajícím školákům.Povede se prototyp dokončit, založit univerzitní spin-off a nabídnout plyšového robota pro seniory na trh? Zájem by byl, odhaduje Jaroslav Cibulka. Určitě má v plánu se o to pokusit. Byť zároveň říká: mám vědu rád mimo jiné i proto, že jsem v ní poznal spoustu přívětivých lidí. V průmyslu je to mnohem drsnější.Přeju nikoli drsný, avšak přívětivý poslech.

Jeho první věta ve studiu byla: “Někdy mám pocit, že mi je už přes sto let.” Avšak to jen měřeno množstvím životních zážitků a zkušeností. Biologicky je naopak nejméně o deset let mladší, než by vyplývalo z data narození. Aspoň to tvrdí. A ví to proto, že je šéfem a jedním ze spoluzakladatelů kliniky, kde se biologický věk měří.Pětapadesátiletý Petr Šrámek byl koncem května jedním z řečníků na konferenci Vogue Live, věnované dlouhověkosti, která se konala v Praze. Kromě toho, že řídí kliniku s pobočkami v Praze, na Floridě a Bahamách, je také zakladatelem investičního fondu Longevity Tech Fund.Investoři většinou z Česka mu svěřili peníze, aby investoval menší sumy, řádově milióny korun, do startupů začínajících podnikat právě v různých oborech, spojených se zdravým životem a dlouhověkostí. Spojují je dva zájmy, které má i Petr Šrámek: o technologie a o zdraví. Konkrétně možnosti žít déle, než je dnes běžné.Kolik to je? A opravdu se můžeme reálně dožívat věku přes sto let, jak slibují někteří lidé z této branže? Přičemž někteří slibují i mnohem víc? Pamatuju se, jak na prvním ročníku Singularity University v Praze tvrdil z pódia britský gerontolog Aubrey de Grey: už dnes tady v sále jsou lidé, kteří se dožijí 150 let.Problém je v tom, že nevíme jak. Ano, spousta objevů je velmi zajímavých, dokonce i některé experimenty na zvířatech jsou slibné. Ale je reálné prodloužit život lidí, a to dokonce takto výrazně? Můžeme se spolehnout na to, že medicínu a biologii, případně další příbuzné obory, čeká exponenciální změna? Jinými slovy, že přijdou zásadní až převratné objevy, které změní dnešní pohled na stárnutí?Samozřejmě jsem se na to Petra Šrámka zeptal. Zajímalo mě, v kterých oborech je případná disrupce nejpravděpodobnější, a jak reálné tyto výhledy opravdu jsou. A zeptal jsem se i na to, jestli jsme případně na prodloužení života běžné populace připraveni i jako společnost. A stojíme vůbec o to, žít takhle dlouho? Každý to samozřejmě vnímá jinak.Co vy? Můžete o tom přemýšlet během podcastu, ve kterém já se ptám a Petr Šrámek odpovídá. Každopádně přeji příjemný poslech.

Dorazil do studia s motorkářskou helmou, na které je nápis: “Ze špatných rozhodnutí vznikají dobré příběhy.” Nevím, jak podnikatel a dnes hlavně “hlídač státu” Michal Bláha hodnotí rozhodnutí povídat si se mnou v podcastu. Ale protože přišel po tříleté pauze už po druhé, tak snad špatné nebylo. A osobně si myslím, že v tomhle případě heslo zní: “Z dobrých lidí ve studiu vznikají dobré podcasty.”Povídali jsme si o mnoha věcech. Ano, první část života, do které patřilo například spoluzaložení jednoho z prvních českých internetových vyhledávačů, jsme probrali už minule. Ale zmíněné tři roky, které od té doby uplynuly, byly tak nabité událostmi, že rozhodně bylo o čem mluvit.Třeba o tom, proč se stal poradcem místopředsedy vlády, jak se podílel na vzniku nového státního úřadu a zda jeho angažmá ve vzniku Digitální a informační agentury nebylo v konfliktu zájmů s jeho rolí šéfa a zakladatele neziskovky Hlídač státu.Samozřejmě mě zajímalo, co se o státu dozvěděl z druhé strany, tedy jako insider. Malá nápověda či spoiler: není to nic lichotivého. Také jsem se zeptal, jestli na motorce občas porušuje předpisy, jako chodec chodí někdy na červenou a jestli by radši nechtěl žít v Americe. Třeba v Seattlu, kde ostatně nějaký čas strávil.Prostřednictvím covidu jsme se trochu vrátili k Andreji Babišovi, ale opravdu jen krátce a letmo, protože tenhle politik dnes už vlastně nestojí za řeč. Michal Bláha mi vysvětlil, jak dělí politiky. A já chtěl slyšet, proč je registrovaným příznivcem jak hnutí ANO, tak Pirátů.A ano, jak vyplývá z titulku, trochu jsme si zanadávali v závěru na novináře, protože to nikdy neuškodí. Přeju příjemný poslech.

Jak se pozná dobré kimči? Jednoduše, musí vám chutnat. Což je asi největší problém této epizody podcastu. Protože o kimči budeme pouze mluvit. Zato s člověkem, který ho snad umí opravdu dobře a pro kterého se právě kimči stalo cestou k budování úspěšné firmy. Martin Kudera je přitom podle svých slov kluk od počítače. Narodil se v roce 1990, ale protože vyrůstal v rodině programátora, měl svůj počítač ještě dřív, než začal chodit do školy. Brzy se naučil programovat a objevil v sobě touhu podnikat. Takže i v tomhle byl napřed a první peníze vydělal už na střední škole.A protože v tom byl docela úspěšný, logicky neměl moc času, a s vysokou školou to už moc nevyšlo. Ale nikdy toho nelitoval. Jak říká, do roku 2020 se mihnul v různých byznysech, většinou startupech a technologických firmách. Jenže pak přišel covid a s ním nová kapitola. Tedy již zmíněné kimči.Firma Živina, kterou založil s manželkou a její sestrou, se týká druhé vášně Martina Kudery. A tou je jídlo. Konkrétně pochoutky a lahůdky, případně můžeme říct ochucovadla. Prostě takové ty věci ve skleničkách, které ozdobí stůl a potěší chuťové buňky.Jak se buduje taková firma v době pandemie? A co má nebo může mít společného jídlo s technologiemi, případně startupovou mentalitou? Plus ještě jedna delikátní otázka, kterou jsem ovšem řešil už s více hosty. Když podnikáte s manželkou či partnerkou, co spíše přežije? Váš vztah? Nebo společný byznys? A může přežít obojí?Zeptal jsem se. Přeju příjemný poslech.

Do hry zvané bitcoin nastoupil Martin Kuchař celkem pozdě, až v roce 2017. Mladý muž s maturitou ze stavební průmyslovky, nedostudovanou architekturou a dostudovanou informatikou měl vždycky blízko k moderním technologiím. A těm se v té době věnoval i profesně.Víceméně náhodu se mu tehdy během jediného týdne zmínilo několik lidí, včetně jeho vlastní ženy, o nové měně, která se dá těžit na počítači. A protože to bylo v Ostravě, kde k těžbě bylo vždycky blízko, pustil se do toho. Což říkám samozřejmě s velkou nadsázkou a zjednodušeně.Dnes se kolem bitcoinu točí Martinu Kuchařovi svět. Tedy myšleno ten pracovní. Společně s bratrem začali pořádat konferenci Chaincamp. A byť to bylo během covidu, tedy za ztížených podmínek, zjistili, že pořádají největší neanglickou konferenci o bitcoinu na světě.Teď se rozhodli pro ještě větší sousto a v červnu pořádají v letňanském veletržním areálu konferenci Prague BTC. Ta má ambici být a asi také bude největší bitcoinovou konferencí v Evropě. Trochu bere radost jen to, že takzvané kryptoměny dnes neprožívají úplně veselé a optimistické časy.Jak je to konkrétně s bitcoinem? O tom se bude mluvit v Praze. Hvězdným řečníkem je byznmen a velký bitcoinový evangelizátor, Američan Michael Saylor. Konkrétně o něm, ale obecně o bitcoinu jsem samozřejmě mluvil s Martinem Kuchařem v podcastu.Stane se bitcoin v budoucnu skutečnou měnou? A jsou země, kde tak funguje už dnes? Uslyšíte. A taky proč kryptoměny vadí vládám, a to jak autoritářských, tak i demokratických zemí. Kolik bitcoinů se v jeho nedlouhé historii definitivně ztratilo? A kolik je utajených bitcoinových miliardářů, jejichž jméno jsme nikdy neslyšeli?Ne na všechny tyto otázky se dozvíte odpověď. Ale zeptal jsem se. Přeju příjemný poslech.

Čokoládu poprvé ochutnal asi před deseti lety po jednom divočejším večírku. Myšleno řemeslně vyrobenou, pravou čokoládu dovezenou z Guatemaly. V té době už věděl, že se nechce živit jako manažer v marketingu, a hledal novou náplň života. Takže si Filip Teplý řekl: proč by to nemohla být čokoláda?Nastudovali si s dnes již bývalou manželkou teorii v knížkách a hlavně na webu, nakoupili základní vybavení a začali čokoládu vyrábět doma. První ochutnávka pro přátele nedopadla stoprocentně úspěšně. Vzorky se nepovedly na jedničku. Ale jak říkají Američané, nejlepším učitelem jsou vlastní chyby, a tak se kvalita rapidně zlepšovala. Začátečníci se rychle stali profesionály, a po pár letech dokonce získali za svou čokoládu první mezinárodní cenu.Dnes je značka Ajala, což v mayském jazyce prý znamená probuzení, dobře známá všem milovníkům čokolády. Je jich méně než milovníků kávy nebo vína, ale postupně jich přibývá. Čokoláda vlastně následuje trend, kterým prochází spousta potravin: část trhu se odklání od velkých výrobců a korporací, a místo si hledají malé, někdy domácí nebo garážové firmy. Ajala je s 16 zaměstnanci a zhruba patnáctimiliónovým obratem už nepřehlédnutelnou firmou, byť parametry je to stále malý byznys. Co při jeho budování způsobilo Filipu Teplému největší starosti? A co naopak největší radost? Mluvili jsme o tom.A taky samozřejmé párování, což je magie milovníků jídla. Samozřejmě je řeč o párování chutí. Náš podcast jsme zpárovali se stoprocentní čokoládou z Ekvádoru. Ale dozvěděl  jsem se, že se čokolády dají skvěle párovat s naturálními víny či belgickými lambiky, což je pivo, ale také … a to nebudete věřit … třeba i s plesnivými sýry. Výsledná chuť je prý famózní.Přeju nejen dobrou chuť, ale samozřejmě taky dobrý poslech.

Tvrdí, že k vínu hledala cestu od studií, ale to by mohl říct skoro každý. A taky že definitivně ji našla v době covidové pandemie. Avšak takových lidí by se asi našlo víc. Ostatně statistiky nám ukázaly, že konzumace alkoholu v té době stoupla.Barbora Pečová ovšem našla cestu k vínu jako profesionálka  a stala se sommeliérkou. Nemyslí si, že je to nějaká superschopnost. Nejradši lidi učí, že můžou mít víno rádi i bez toho, aby mu takzvaně rozuměli a stali se experty. Protože to nejdůležitější na vínu je to, aby nám chutnalo.O tom jsme si povídali. A taky o tom, co všechno v životě dělala, byť by možná bylo jednodušší mluvit o tom, co nedělala. Pracovala například v televizním marketingu, psala scénáře, byla ředitelkou vnějších vztahů na ministerstvu, dělala kurzy jógy, psala rozhovory o osobním rozvoji nebo přispívala do lifetsylových magazínů.A to ještě ani nestačila mít krizi sředního věku. Ale už stihla představit středoevropská vína novému americkému velvyslanci v Praze. Jak mu chutnala a co na ně říkal? Poslouchejte. Přeju příjemnou zábavu. 

Píše každý den na Twitter a někdy i minutu po minutě detailně popisuje, co prožívá. Třeba dnes: jídlo k obědu je dobré. Fazole, maso a brambory. Následuje podrobný program odpoledne.Co je na tom divného? Nepíše něco podobného na sociálních sítích víc lidí? Ne tak docela. Všechny tyto události se totiž odehrály přesně před čtyřiceti lety. Dnes padesátiletý Petr Kocian byl v roce 1983 mezi Čechoslováky, kteří se v Angole stali oběťmi únosu. Povstalecké hnutí UNITA, bojující proti tehdejší komunistické vládě, uneslo Čechoslováky, většinou pracující v tamní papírně, s jejich rodinami. Celkem to bylo 66 lidí. Ušli pěšky 1300 kilometrů, jeden zemřel. Ženy, děti a část mužů byla propuštěna v červnu 1983, zbytek mužů až o rok později.Jak to prožíval desetiletý kluk, který byl v Angole od prosince předešlého roku, společně s mladším bratrem a rodiči? Samozřejmě jsme o tom s Petrem Kocianem mluvili, byť právě podrobný popis včetně fotografií či map najdete na jeho twitterovém účtu.Zajímalo mě, jaké zážitky byly ty nejhorší, a co všechno se dělo po návratu zpátky do tehdy socialistického Československa. Události se samozřejmě věnovala tehdejší normalizační média, na základě příběhu angolských rukojmí vznikl i televizní film.Ptal jsem se na to, co taková událost v životě člověku vezme a co mu naopak dá. A jestli mu to nějak pomohlo v úspěšné kariéře, zahájené vlastně náhodou po roce 1990. P etr Kocian dnes patří k nejúspěšnějším manažerům a podnikatelům ve zdravotnictví. Založil a řídí oční kliniku Neovize a další společnosti. Je také spoluzakladatelem startupu AireenAI.Přeju příjemný poslech. 

Je profesor medicíny, řídí mnoho let Kardiologickou kliniku v nemocnici v Praze Motole. V podcastu byl mým hostem už třikrát. A zvu Josefa Veselku právě proto, že nás často zajímají podobné věci a přemýšlíme o nich podobně, a zároveň děláme oba hodně odlišnou práci a tedy i s různými zkušenostmi.Tentokrát si v podcastu povídáme prakticky výlučně o tématu, které se ze spíše okrajové zajímavosti stalo něčím, co má na počátku roku 2023 potenciál změnit svět a budoucnost. Je to umělá inteligence, konkrétně jazykové modely, které dnes umí psát a konverzovat prakticky stejně dobře jako my lidé.Znamená to, že umí také přemýšlet? A je v tom pro lidi naděje, anebo riziko? Zatím nevíme. Vlastně nevíme ani to, jestli jsme opravdu na počátku nějaké nové velké revoluce či disrupce, anebo je dnešní poprask kolem služby ChatGPT jen bouří ve sklenici vody.Jsme dnes ve fázi “čtení úvodu do problematiky,” říká muž, uvyklý akademickému stylu. Ale zároveň dodává, že už loni v prosinci zvládl ChatGPT v Americe úspěšně absolvovat zkoušky, které na závěr studia skládají tamní lékaři. Tedy zhruba to, co obnášejí státní zkoušky i na lékařských fakultách v Česku. O tom všem se bavíme. Jak moc změní umělá inteligence medicínu a psaní, tedy obory, které nás oba zajímají. Jestli bychom si přečetli novou knížku našeho oblíbeného autora, kterou za něj však po jeho smrti napsala umělá inteligence. A jestli bychom vlastní diagnózu a rozhodnutí o způsobu léčby chtěli slyšet radši od lékaře, anebo umělé inteligence.Přeju vám příjemný poslech.

Hodně o něm vím: že založil úspěšnou firmu, která “prodává” řečníky firmám a korporacím. Že vymyslel akci “Týden inovací”, která by Česku mohla pomoct do elitního klubu malých zemí, které pochopily, že velkým můžou konkurovat jen tím, že budou chytré. Nebo že je mladším bratrem ekonoma a spisovatele Tomáše Sedláčka.Ale co jsem nevěděl, je to, že kromě podnikání či psaní taky dělá sochy. Ta poslední ztvárňuje rodící ženu, která má mezi roztaženýma nohama vyplazený jazyk, po němž jede tank. Značka je nejistá, mohl by to být německý Leopard nebo americký Abrams, říká Lukáš Sedláček.Mluvili jsme mimo jiné o jeho novém projektu, lépe řečeno novějším než již dva zmíněné, a tím je firma Poetizer. Založil ji s manželkou někdy v roce 2017, a to s globálními ambicemi. Chce dobývat trh, na který se ovšem obvykle technologické startupy nesoustředí. Tedy na sdílení a vydávání poesie.Ano, v 21. století se stále čte a píše poesie, a Lukáš Sedláček má k dispozici průzkumy, které říkají, že tenhle zájem nemá zas tak málo lidí. Ve Francii je to skoro každý pátý dospělý, v Americe každý osmý. A spousta těchto lidí má ambici vydat svou vlastní poezii na papíře. Poetizer jim to dnes už umožňuje.Lukáš Sedláček napsal svou první báseň v devíti. Byla pro spolužačku, a jestli to byl plán, jak se jí zalíbit, tak nevyšel. Já si svou první báseň nepamatuju, ale tu momentálně poslední jsem napsal cestou do studia na rozhovor právě se zakladatelem Poetizeru.Zdálo se mi to vhodné. Je to limerik, má oblíbená básnická forma, zcela nevážná a bez literárních ambicí. I tak jsem svůj limerik Lukášovi v podcastu na začátku zarecitoval. Byl ostatně o něm. Všem opravdovým milovníkům poesie se předem omlouvám.A samozřejmě, přeju dobrou zábavu.

Narodil se a vyrostl v Praze, vystudoval techniku v Liberci a stal se specialistou na ruskou stíhačku Mig-21. Nebýt roku 1989, zřejmě by Lukáš Havlas svou kariéru rozvinul ve Výzkumném zkušebním leteckém ústavu v Letňanech.Ale to se nestalo. Rozhodl se být novinářem a poslal svoje povídky do deníku Lidová demokracie. Těmi tedy neprororazil, ale dostal nabídku nastoupit do vznikající ekonomické redakce. Pak pracoval v dalších denících, mimo jiné Mladé frontě nebo později Hospodářských novinách. Deníky, milé děti, to byly takové webové stránky vytištěné na papíře. Ano, o dnešní krizi v médiích a žurnalistice jsme taky v téhle epizodě trochu mluvili.Dětský sen stát se spisovatelem si Lukáš Havlas splnil až pár let po padesátce. V roce 2022 napsal a vydal knížku 180 stupňů, které je napínavým příběhem spolužáků, jejichž životy se ubíraly většinou jinak, než si původně představovali.O tom, že se to stává nejen v románech, jsme si povídali. Známe se z redakce Hospodářských novin, kde jsme společně pracovali. Ale to relativně nedávno. V devadesátých letech jsme se neznali, ale protože pro naši generaci byla v mnohém určující, tak jsme na ně zavzpomínali. Lukáš Havlas třeba na to, jak telefonoval tehdejšímu premiéru Václavu Klausovi a vydával se za Vladimíra Mečiara.A trochu jsme si i zanaříkali: nad knižním trhem, nad stárnutím a nemocemi a taky nad tím, jak těžké to mají začínající spisovatelé. Zejména ti po padesátce.Přeju příjemnou zábavu.

Narodil se ve Zlíně, v devadesátých letech vystudoval v Praze Vysokou školu ekonomickou. V roce 2000 založil se společníkem firmu Fincentrum. Když v ní v roce 2013 prodali majoritní podíl dalším investorům, stal se Petr Stuchlík bohatým člověkem. Dnes mimo jiné spoluvlastní investiční fond Quant a rozjíždí startupovou firmu Corrency.V roce 2018 ho Andrej Babiš oslovil s nabídkou, aby kandidoval na pražského primátora. Osobně mu zavolal a sešli se u tehdejšího premiéra v Průhonicích. Po krátkém přemýšlení Petr Stuchlík nabídku přijal. Samotné komunální volby byly shodou okolností ve stejné době, kdy vrcholil prodej Fincentra novému majiteli. Ten proběhl úspěšně, ve volbách však Petr Stuchlík neuspěl.Proč Babišovu nabídku přijal? Jaké si dával šance? A bylo pro něj těžké, když to nevyšlo? I  tom všem jsme spolu mluvili. A samozřejmě i o tom, jak se stalo, že je dnes jeho spolupracovnící ve společnosti Corrency Adriana Krnáčová, žena, která primátorkou Prahy naopak byla.Zeptal jsem se i na další neúspěchy, i když v byznyse žádné velké nebyly. Snad s výjimkou investice do zakázkového krejčovství Le Premiere, o níž přišel poté, co se firma dostala do potíží v době covidu. A bavili jsme se také o soukromém životě. V roce 2018 měl jako politický kandidát v životopise hrdou zmínku o tom, že žije v dlouhém a šťastném registrovaném partnerství. Ale i to je dnes jinak.Petr Stuchlík dnes bydlí v centru Prahy. Do studia na Smíchově přijel na sdíleném kole Rekola, do rodného Zlína se vrací černým mercedesem s pražskou poznávací značkou. Občas tam na něj jeho rodáci podrážděně zatroubí.Přeju příjemný poslech.

Když dělá padesátník rozhovor s mladou podnikatelkou v oboru rozkoše, a ano, míněna je ta sexuální, je to tak trochu chůze na tenkém ledě. Nevíte, na co se sluší zeptat a také jakým tónem, protože prostě nejste zvyklí o těchhle věcech mluvit.  Určitě ne v podcastovém studiu. Nevím, jak jsem to zvládl, ale mým hostem byla každopádně Zuzana Křížová, zakladatelka Rozkoššše přímo v centru Brna. Je to prodejna spodního prádla a sexshop v jednom. V jedné Rozkoššši.Říkám a píšu sexshop, ale slušelo by se neopomenout přívlastek “tak trochu jiný”. Protože takový měla Zuzana Křížová od začátku v plánu. Vytvořit obchod s erotickými pomůckami, kde se ženy budou cítit dobře a kam se nebudou bát chodit ani muži. Rozkoššš v Brně otevřela loni na podzim. Velkou pozornost věnovala s architekty a designéry interiéru. V prvním patře najdou zákazníci malý prostor ve tvaru vagíny. Zuzana Křížová říká, že se měl jmenovat Černá díra, po vzoru té ve Vesmíru, kde platí jiné přírodní zákony. Ale nakonec dostal jméno Svatyně, což zní přece jen důstojněji.Zuzana Křížová také říká, či lépe řečeno cituje svou kamarádku, že Brno je město penisů, a až teď má díky jejímu obchodu také vagínu. Zajímalo mě, jak Rozkoššš přijalo Brno a zda se po necelém půlroce obchodu daří. Mluvili jsme i o tom, proč nedostudovala medicínu a jaké chyby dělají muži, když svým partnerkám kupují erotické pomůcky.Muži často vůbec neví, jak klitoris vypadá, říká Zuzana Křížová. A ženy ostatně mnohdy také ne. Trojrozměrný model klitorisu, který je v obchodě ve zmíněné “svatyni” v prvním patře, někteří považují například designový věšák na šaty. Ale mají šanci na osvětu, třeba díky gumovým bonbónům ve tvaru klitorisu, které jsou rovněž v obchodě v nabídce.Přeju příjemný poslech.

Před patnácti lety jsem ho učil žurnalistiku na fakultě sociálních věd, pak ovšem ještě Jan E. Svatoš vystudoval dvě další vysoké školy. Fotografii na FAMU a dokumentaristiku na Filmové akademii v Písku. Dnes má natočeno několik dokumentárních filmů, z nichž některé si odnesly ceny a všechny mají poměrně slušný divácký ohlas.Rád cestuje a nejradši má Afriku, kde vyhledává místa, která ještě nezměnil tolik zájem turistů. Stát v safari frontu na fotografii spícího lva se mu nechce. Afrika je mu blízká z mnoha důvodů, třeba tím, jaký mají tamní lidé vztah k času. Nesledují ho. Neměří minuty, ale často ani dny nebo roky. Když někdo umře, mnohdy ani jeho blízcí nevědí, jak byl starý. Důležitější pro ně je, jestli prožil šťastný život.O tom všem jsme s Janem Svatošem mluvili. Jestli se dá natáčením dokumentů uživit, zda žurnalistika a kinematografie přežijí v digitální éře a jak se pracuje v tandemu, který tvoří on a manželka. Dá se to zvládnout? A co má větší šanci, že vydrží? Pracovní tým, anebo jejich vztah? Poslouchejte.Nostalgicky jsme vzpomínali na dobu, které se dnes zpětně říká analogová, kdy se filmy vyvolávaly v temné komoře nebo v koupelně, a zvětšeniny se lepily do alb. Dozvěděl jsem se, že starším lidem se v Africe říká “mzee” a prokazuje se jim úcta. Prý bych byl dobrý “mzee”, řekl mi Jan Svatoš. Já se ho na oplátku zeptal, jestli s blížící se čtyřicítkou už očekává krizi středního věku, a jak se u něj asi projeví.A samozřejmě jsme se hodně věnovali již zmíněné Africe. Největším kontinentu, o kterém víme, že ho jako první obeplul v patnáctém století Vasco de Gama, ale s nadsázkou se dá říct, že pro západní civilizaci zůstává stále neobjevený. Objevíme ho dřív než Východ, tedy hlavně Čína? Přeju příjemný poslech.

Potřebujete peníze? To může být problém. Avšak v případě, že víte, co s těmi penězi udělat, a myslíte si, že by to mohlo zajímat i další lidi, řešení existuje. Prostě si o ty peníze řekněte. Moderně se tomu říká crowdfunding, byť o nic nového nejde. Peníze se v předminulém století vybíraly například na newyorskou Sochu svobody či pražské Národní divadlo. V moderní podobě nastartovala crowdfunding společnost Kickstarter, založená v roce 2009.Česká společnost Hithit vznikla o tři roky později. Její zakladatelé se řídili starým známým heslem, že než něco špatně vymyslet, je lepší to dobře okopírovat. Jedním z nich byl Pavel Eichler, muž zběhlý v médiích a začínající v reklamě. Poprvé jsem s ním dělal rozhovor před deseti lety, pár měsíců poté, co Hithit vznikl. Tehdy pro časopis Ekonom.Uplynula dekáda, Hithit vybral skoro půl miliardy korun a já Pavla Eichlera pozval do podcastu. Beru jako určitou kuriozitu, že tyhle dva rozhovory zároveň rámuje začátek a konec prezidentské kariéry Miloše Zemana. Samozřejmě i na něj a na jeho nástupce přišla v rozhovoru řeč. Ale hlavně jsme se bavili o crowdfundingu a o Hithitu.Zajímalo mě, kdo byl za uplynulých deset let v Česku ve vybírání peněz nejúspěšnější, kdo byl na crowdfunding nejlépe připravený a jaký nejpozoruhodnější nápad uspěl. Možná se budete divit. A překvapí vás, že úspěšných je zhruba 60 procent projektů. Takže pokud peníze opravdu potřebujete, vyplatí se o ně požádat. Samozřejmě, má  to  určité háčky. Budu o nich s Pavlem Eichlerem mluvit.Taky o tom, co ho živí, protože Hithit to není. A o jeho minulosti politického aktivisty, kariéře nadšeného amatérské boxera či důvodech, které ho vedly k tomu, že se stal instruktorem umění sebeobrany zvaného Krav Maga. Pokud náhodou nevíte, o co jde, tak i to se dozvíte.Přeju příjemný poslech.

Chtěla být kriminalistkou a studovat kriminologii, ale na policejní akademii ji nevzali. Neuměla dělat shyby a dělala chyby v balistických příkladech. Nakonec vystudovala sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Táhlo ji to ke kriminalistice a vězeňství, ale nakonec začala psát diplomovou práci o stárnutí. Dnes je přední českou expertkou v oblasti sociologie věku a stárnutí.Působí v Brně. Podcast jsme točili v Praze, kde byla na skok mezi cestami do Dublinu a New Yorku. Což běžného smrtelníka unaví. Takže možná i proto, když jsem se jí zeptal, jestli by chtěla být nesmrtelná, odpověděla: “nejsem si právě teď úplně jistá”. Ale o nesmrtelnosti jsme také mluvili. Mimo jiné i o tom, jak se zkoumání prodlužování lidského života v poslední době přesunulo ze sféry šarlatánství do oblasti opravdové vědy. Ale znamená to, že se budeme běžně dožívat sto či více let? Poslouchejte.Pokud bychom opravdu žili déle, museli bychom asi předefinovat to, co nazýváme stářím. Či seniorským věkem. Lucie Vidovićová tvrdí, že například s diskriminací zaměstnavatelů se lidé začínají potýkat už po padesátce. Takže jsem se zeptal, co vlastně stáří je a jak ho definujeme. A proč odborníci říkají, že stáří je dnes tzv. feminizovanou zkušeností.Mluvili jsme o spoustě věcí. O tom, že lidé s negativním postojem ke stáří se podle jedné studie dožívají v průměru až o sedm a půl let nižšího věku. Že diskriminace z důvodu věku je mnohem častější než diskriminace genderová, o níž se však mnohem víc mluví a píše. A že ve všech typech krizí jsou senioři výrazně četnějšími oběťmi než běžná populace. Vzpomeňme třeba na pandemii.Pochlubil jsem se, že jsem starší než slovo ageismus, a chvíli jsme se o tomhle fenoménu bavili. Jaké jsou nejčastější projevy ageismu, proč jsou jeho oběťmi nejen lidé starší, ale často i mladší, a spekulovali jsme i o tom, co je opak ageismu. Je to společnost, která věk ze svěho povědomí vyzmizíkovala, anebo která naopak věk oslavuje?A konečně, zeptal jsem svého hosta mimo jiné i na to, jestli se stáří bojí a zda by chtěla znát datum, kdy zemře. Jestli vás zajímá odpověď, určitě poslouchejte. Plus jedna praktická rada: když v tomto díle podcastu zazní konkrétní data a informace, pak vězte, že je Lucie Vidovićová čerpala z vědeckých studií či jiných relevantních zdrojů. A když je k dispozici nemá, říká stroze: “na to nemám data”.Přeji příjemný a datově pestrý poslech.

Narodila se ve Frýdlantě a vyrůstala v Liberci, ale je rozkročená mezi Česko a Japonsko. Jestli se Naomi Adachi považuje víc za Češku, nebo Japonku, vám neřekne, ani když ji budete nutit. Miluje pestrost a rozmanitost, a tomu odpovídá i její kariéra. Na veřejnoprávní televizi moderuje pořady o videohrách, na soukromé televizi účinkovala v reality show Love Island. Jako modelka chodila na molu na pražském Fashion Weeku.Na osmadvacetiletou mladou ženu je to celkem slušná kariéra, byť jak říká, v Japonsku se svobodným ženám v tomto věku říká poněkud nezdvořile “zbylá rýže”. Nebo možná spíš říkalo. Dnešní Japonsko patří mezi vyspělými zeměmi mezi ty, kde je nejvíc stárnoucí populace a zároveň vysoké procento lidí, kteří žijí sami. Mimo jiné o tom jsme se v podcastu bavili. Zajímalo mě, proč jí česká maminka a japonský tatínek dali jméno hebrejského původu, a dozvěděl jsem se mimochodem i to, že na tradiční vánoční večeři se v Tokiu chodí do KFC. A taky to, že pro svůj život čerpá Naomi Adachi z obou vlivů, japonského i českého. Z toho japonského si snaží brát přístup k práci, zodpovědnost a lásku k dokonalosti. Na tom českém ji baví naopak chaos a kreativita.Naomi Adachi měla být hvězdou českého zpravodajství z olympiády v Tokiu v roce 2020, ale nakonec to kvůli covidu dopadlo trochu jinak. Olympiáda se konala s ročním zpožděním a v atmosféře, ve které rekordy nepadaly ani tak na sportovištích, jako spíš v protipandemických opatřeních a omezeních. Jak na to po skoro dvou letech vzpomíná? Poslouchejte.A konečně jsem chtěl vědět i to, jestli a případně jak moc váhala Naomi Adachi nad účastí v reality show Love Island, a proč se bála, jestli jí “pobíhání v plavkách na pláži” odpustí její fanoušci na sociálních sítích. Kdo ji nakonec přesvědčil, že se nemusí bát? A komu na dobu reality show svěřila správu svého Instagramu a Facebooku? Možná se budete divit.Přeju příjemný poslech.

Možná jste už i vy narazili na Instagramu, Facebooku nebo TikToku na muže, který vášnivě a zasvěceně mluví o tom, co všechno děláme špatně. Hlavně co se týče toho, jak na sebe svítíme. Pouličními lampami, kancelářskými zářivkami i displeji mobilních telefonů. A jak bychom měli svítit líp. Jmenuje se Hynek Medřický.Vystudoval sdělovací a zabezpečovací techniku, odmaturoval v roce 1989 a počátkem devadesátých let začal v Mostu podnikat. Otevřel si malé studio se svítidly. Od roku 2001 žije a pracuje v Praze. A přibližně od roku 2010 se intenzivně zabývá tím, jak osvětlení doma, v práci i venku ovlivňuje naše vnitřní biologické hodiny.Říká: světlo není jen od toho, abychom dobře viděli, ale je to zároveň signál pro náš organismus. Spolupracoval s profesorkou Helenou Illnerovou, bývalou předsedkyní Akademie věd, která objevila souvislost mezi tvorbou melatoninu a biologickými hodinami v mozku. Ambicí Hynka Medřického je propojovat odborníky různých profesí, aby se na problém světla v našem životě dívali z nadhledu.A to někdy doslova, to když například s radiospektrometrem leze na sloupy pouličního osvětlení a proměřuje intenzitu tam, kde v okolí lampy lét8 noční hmyz. Říká, že je tam větší intenzita světla než za jasného letního dne v poledne na slunci. Chce to změnit. O tom, jak svítit méně, chytřeji a lépe, jsme mluvili v podcastu.Ano, není akademik a nemá ani vysokou školu. Ale celkem logicky namítá, že ve většině oborů je celkem jedno, co člověk před třiceti lety vystudoval. Je třeba se vzdělávat celý život, a Hynek Medřický podle svých slov posledních víc než deset let vlastně nedělá nic jiného. Povídali jsme si i o tom, kam si mají ve školní tříde sednout vaše děti, aby měli to nejlepší světlo. Co můžeme udělat my osobně pro své zdraví a co by měla udělat společnost. A že lidi si v nejhorším můžou na oknech zatáhnout žaluzie, ale hmyz s naším veřejným osvětlením nenadělá nic. A i proto v posledních letech hmyzu v přírodě významně ubývá.Plus uklidnění pro ty, kteří podcast budou poslouchat před spaním. Pokud usnete, vězte, že zazní mimo jiné i to, že to vůbec nejlepší, co můžeme pro zdraví udělat, je mít pravidelný a vydatný spánek.Hezký poslech a ještě lepší sny!

Vystudoval architekturu, protože se mu jako klukovi líbilo, že by chodil na stavbu jako jeho táta architekt a pracoval venku. Ale pak Adam Gebrian zjistil, že skoro celý pracovní život architekta se odehrává v kanceláři a u počítače. Přesto architekturu vystudoval, v Liberci a v Los Angeles. Ale věnoval se jí poměrně krátce. Dnes o architektuře hlavně mluví a píše.Povídali jsme si shodou okolností pár desítek minut poté, co se Praha - s velkým zpožděním a po náročných politických jednáních - dočkala nového primátora. Jaký bude Bohuslav Svoboda? Samozřejmě jsem se Adama Gebriana zeptal. Odpověděl, ale zároveň řekl, že role primátora se podle jeho názoru přeceňuje. Jsou lidé, kteří atmosféru města dokáží ovlivnit výrazněji. Kdo například? Poslouchejte.Mluvili jsme i o tom, jak si vybrat dům, ve kterém chcete bydlet. Co je na architektuře krásné a co naopak těžké. Dozvěděl jsem se také, jakou otázku klade studentům, kteří se na studium architektury hlásí. Mimochodem, zajímalo mě i to, jestli Adam Gebrian někdy lituje, že už práci architekta nedělá. Odpověď mě překvapila.Dozvíte se, v jakém městě se cítil mimořádně dobře, a proč to byla právě Barcelona. Povídali jsme si i o Los Angeles a New Yorku, a obecně o Americe. Adam Gebrian mi řekl, které domy v Praze ukazuje svým americkým studentům a proč. A že na Praze se mu spousta věcí nelíbí, ale stejně tu žije rád. Určitý klíč jeho postoje hledejme v bonmotu, že nejvyšší formou života je člověk, ale tou nejnižší turista.Přeju příjemný poslech.

Co vám visí doma na stěnách? Plakáty, reprodukce, či originály výtvarných děl? Nebo nic? “My doma ještě před třemi roky měli prázdné stěny,” říká bývalý marketér a online vydavatel, a dnes podnikatel Jakub Svoboda.Zhruba polovina Čechů dostalo někdy umělecké dílo darem, třetina ho zdědila. Jen tři lidé ze 100 si plánují nějaké dílo pořídit. Ukázal to průzkum, který si loni objednala firma s názvem 100ks. Měla k tomu velmi dobrý důvod: z prodeje umění si chce udělat vlastní byznys. Konkrétně prodává číslované reprodukce obrazů současných českých umělců, a to v maximálním počtu 100 kusů.Firmu založil před více než dvěma roky právě Jakub Svoboda. K umění nemá žádný dlouhodobý vztah. Nápad vzešel tak, jak to často bývá. Totiž z osobní potřeby. Plánoval si pověsit nějaké umění na stěny v bytě. A nechtěl, aby to byly plakáty, ale ani si netroufal na originály. A tak začal zkoumat, zda jsou k prodeji kvalitní reprodukce.Loni získala firma 100ks několikamiliónovou investici od společnosti Miton. Dnes nabízí reprodukce obrazů od více než 30 českých výtvarníků. Jednu stokusovou sérii se už podařilo celou prodat a další dvě až tří se k této metě blíží. Firma má sedm zaměstnanců a na výběr obrazů i jejich autorů dohlížejí dva kurátoři.O tom všem jsme se s Jakubem Svobodou bavili: jak si dnes české výtvarné umění stojí a zda se jím dá uživit. Jak se u originálů i u reprodukcí stanovují ceny. A jak moc samotné umělce, galerie či celý umělecký mikrokosmos ohrožuje umělá inteligence. Protože jak jsme si všimli, výtvarné umění jí jde vyloženě od ruky. Dá-li se to tak říct.Děkuji, že posloucháte, a přeji příjemnou zábavu.

Jste úspěšní, ambiciózní a chcete na sobě pracovat? Pak byste mohli požádat o trénink Mirku Čejkovou. Bývalá moderátorka, která uváděla hlavní zprávy postupně na České televizi, Nově i Primě, dnes působí jako koučka či trenérka komunikace. A taky je partnerkou ve startupové firmě, která se mimo jiné zabývá využitím virtuální reality.Právě díky tomu jsme se koncem minulého roku potkali. Na vyhlášení výsledků cen Czech Digi Med Award za inovace ve zdravotnictví, kde jsem v porotě. Firma Virtual Lab z Českých Budějovic si jednu z nich odnesla a Mirka Čejková ji převzala. S komentářem, že si ve firmě mezi svými většinou o generaci mladšími kolegy někdy připadá jako pedagogický dozor.O tom všem jsme se bavili. Jak se přihodí, že se inženýrka chemie stane jednou z nejoblíbenějších televizních moderátorek, a jak snadno či těžko se pak taková kariéra opouští. Co ji baví na mentorování či koučování úspěšných lidí a proč se těší na schůzky se svými kolegy ve startupu. A jak vzpomíná na devadesátá léta, někým proklínaná a jinými obdivovaná.Mirka Čejková byla třikrát vdaná a má tři děti, dceru a dva syny. A byť jsme to původně neměli v úmyslu, nakonec mluvila i o tom, jak její soukromý život proměnilo několik špatných rozhodnutí a jak se s tím následně vyrovnávala.Jako bonus se dozvíte, kdy byla nejvíc fascinovaná nějakou novou či začínající technologií. Napovím, že to bylo hodně na začátku její kariéry v České, tehdy Československé televizi. A asi byste neuhodli, o kterou technologii se jednalo.Přeju příjemný poslech.

Chtěl být hercem, málem se vyučil zedníkem, nakonec se stal kavárníkem a hospodským. Nebo kavárenským povalečem, jak se před časem sám představoval. Martin Kotas provozuje tzv. Mlýnskou, tedy útulnou hospodu na pražské Kampě, které se neřekne jinak než Mlejn. Ta se, zejména díky některým stálým hostům, někdy bere jako jakýsi hlavní stan tzv. Pražské kavárny.Před deseti lety se zde zapíjel neúspěch Karla Schwarzenberga v prezidentských volbách, na jehož kampani se Martin Kotas mimochodem podílel. No a letos se zde naopak zapíjelo zvolení Petra Pavla a jeho vítězství nad Andrejem Babišem. O obou oslavách jsme mluvili, a samozřejmě i o tom, proč termín Pražská kavárna Martin Kotas nemá rád a nepoužívá ho.Zajímalo mě i to, s jakými pocity volil Petra Pavla, který je bývalý komunista, a právě proti komunismu se Martin Kotas v minulých dekádách poměrně ostře vyhraňoval. Spoiler alert, ty pocity byly velmi radostné, jak říká. A doprovází je vtipná básnička, či spíš rýmovačka, kterou v podcastu uslyšíte.Mluvili jsme i o mnohém dalším: jaké bylo Kotasovo setkání s lokální politikou, když v letech 2018 až 2022 vystrčil hlavu z bezpečí kavárny a stal se na čtyři roky aktivním politikem, byť takzvaně místním, a dělal zastupitele na Praze 1. A zeptal jsem se i na to, jaké to je rozjíždět druhý podnik, kterým je kavárna Na Boršově na druhém břehu Vltavy.To, jestli byl Zdeněk Hřib dobrý, anebo podprůměrný pražský primátor, bohužel v podcastu nevyřešíme. Ale o pražské politice jsme si povídali, stejně jako o té velké, globální. Bylo to veselé i smutné, jak se na člověka, který je zároveň pesimistou i optimistou, patří.Přeju příjemný poslech.

Vystudovala ekonomii, pracovala jako daňová poradkyně v renomované poradenské firmě a pak dostala nápad. Že změní svůj život. A začala psát kuchařky, konkrétně sérii knížek, z nichž každá se věnovala jedné konkrétní surovině. První díl se věnoval dýním. Jak Lenka Požárová říká, to bylo v době, kdy dýně skoro nikdo v Česku nejedl.Jako autorka byla úspěšná, dokonce za svou sérii dostala prestižní mezinárodní cenu Gourmand World Cookbooks Award. Byla první autorkou z Česka, která si tuto cenu odnesla. Konkrétně si pro ni jela do Londýna, a to ještě nevěděla, že v tomhle městě bude zhruba o deset let později dva a půl roku žít.Mezitím ještě stihla napsat cestopis, dva romány a jednu kuchařku. V Londýně pracovala mimo jiné i jako servírka, ale hlavně poznávala město a ochutnávala. Mimochodem, při mé pracovní návštěvě Londýna v roce 2018 jsme na jedné večeři byli i společně.Od roku 2019 je zpátky v Česku. Město, které poznává a ochutnává, je paradoxně to, ve kterém se narodila. Zamilovala se do Brna a žije v něm napůl jako místní a napůl jako návštěvnice. A chystá další knížku, tentokrát založenou na jejích rozhovorech pro noviny a časopisy.O tom všem jsme mluvili, a taky o tom, kde vidí smysl života, jaké má ráda lidi a proč si ve středním věku přestala barvit vlasy. A to ještě předtím, než se stříbrná stala pro ženy módním trendem.Přeju příjemný poslech.

Vystudoval klinickou farmacii, krátce pracoval v pražském IKEMu, ale od počátku devadesátých let se věnuje hlavně byznysu. I když v oboru, který vystudoval. Nejdřív zakládal české zastoupení globální farmaceutické firmy, od konce 90. let Vladimír Finsterle sám podniká.V roce 1999 založil první českou online lékárnu, i když v té době to byla spíš internetová poradna. Bylo třeba počkat na legislativní změny, které nejprve povolily prodej zdravotních doplňků a později i některých léků. Dnes je Lékárna.cz jedním ze čtyř největších hráčů na tomto online trhu.Mimochodem, když v roce 1999 zakládal svou firmu, dal do názvu anglické slovo Pears. Tedy česky hrušky. A ano, byla to reakce na jistou globální firmu, která má v názvu jablko. V té době se do ní vrátil její spoluzakladatel Steve Jobs a vedl ji zpět do první byznysové ligy.O tom všem jsme se s Vladimírem Finsterlem bavili: proč nikdy “nepustil” do firmy investora a vždycky se snažil financovat rozvoj z vlastních zdrojů. Kdy to bylo v podnikání pro něj nejtěžší a jaké výzvy vidí dnes. A zda od něj byznys převezmou jeho dva synové, dvojčata, kteří jdou částečně v jeho stopách a studují medicínu.Přeju příjemný poslech!

Věnuje se dvěma specializacím, chirurgii a endoskopii. Jezdí na zahraniční mise organizované Lékaři bez hranic. Od studií podniká a založil firmu U lékaře, která má dnes přes sto zaměstnanců. Napsal čtyři knihy, kterých se dohromady prodalo kolem padesáti tisíc. A také amatérsky létá, sbírá houby nebo leze po skalách.Teď má ovšem zcela novou zkušenost. Už rok a půl je na otcovské dovolené, a ještě další rok by být chtěl. Byť jak sám říká, pouze na půl úvazku. Zkrátka si s manželkou dělí péči o jejich dvě malé děti. Jako řada mužů středního věku má také dvě už dospělé děti, na rozdíl od většiny z nich ovšem s touž manželkou.A to prý ještě ani neměl krizi středního věku.Tomáš Šebek miloval jako kluk indiány a teď v dospělosti zase cituje dalajlámu. Nás běžné smrtelníky může svým “správňáctvím” poněkud iritovat. Ale prý to není zas tak horké. Například pravidelně v Praze běžně chodí nebo i jezdí na kole na červenou.Zajímalo mě ovšem i to, jak vidí budoucnost technologií v medicíně. Budou naše zdraví hlídat chytré přístroje a o diagnóze či dokonce léčbě rozhodovat umělá inteligence? Zeptal jsem se, i na to, proč by si dnes studenti medicíny měli volit specializace jako neurologii, psychiatrii nebo praktické lékařství, ale určitě ne dermatologii. O tom všem jsme mluvili, a jako bonus jsem se místo jednoho životního moudra od Tomáše Šebka dozvěděl pět rad, jak být nejen v novém roce zdravější. Dozvíte se je i vy.Přeju příjemný poslech.

Po změně režimu v roce 1989 věděl Jan Janák jistě jedinou věc: že chce podnikat. V jakém oboru? To mu bylo celkem jedno. Že to nakonec bylo takzvané gastro, byla náhoda. Kdyby byl dnes v podobné situaci, možná by si vybral něco jiného. Baví ho budovat cokoli, co lidem přináší radost. A peníze? “Bez čísel to nejde, ta musí být černá. Ale zas tak důležitá nejsou,” říká.Vybudoval s bratrem a dalším společníkem síť restaurací, kterou před pár lety prodal. Vybudoval také síť kaváren, která sice během covidu zavřela pobočky v Praze, ale jinde se jí v Česku daří. Dnes buduje doma v garáži obytné auto. Koncem ledna by ho měl mít hotové a vyrazit s manželkou na první výlet.Jan Janák se z vedení řetězce kaváren Crosscafe stáhl už před covidem, ale právě pandemie a proticovidová opatření ho zase trochu vtáhly “do hry”. Dnes se práci v CrossCafé věnuje maximálně jeden den v týdnu. Když jsem s ním dělal před sedmi lety rozhovor pro Hospodářské noviny, tvrdil, že firmu převezmou jeho dospělé děti. Ale to se nestalo. Proč? Samozřejmě jsem se zeptal.A taky na to, jak se u něj projevila krize středního věku, v čem je opravdu dobrý (ale k ničemu užitečnému to není) a jak je možné, že všichni mluví o krizi a nadcházejících zlých časech, ale kavárny Crosscafé měly letos na podzim největší tržby v historii.Přeju příjemný poslech.

Taky si někdy stěžujete, jak je rok 2022 špatný a neradostný? Je to možné. Pro většinu z nás určitě nebude tím, na který budeme nostalgicky vzpomínat. Ale pro kolegu novináře Luboše Kreče zůstane rokem, ve kterém se mu zhmotnila noční můra každého rodiče.Manželka a jejich tři děti měly dopravní nehodu, z které desetiletá, dnes už jedenáctiletá dcera Thea vyšla s těžkými zraněními. Z nemocnice je už doma, ale zatím od pasu dolů ochrnutá. Aby rekonvalescence a návrat do života Thee lépe utíkaly, založili si společný instagramový účet Táta a Thea.Vzbudil poměrně velkou pozornost. Navzdory okolnostem je to účet optimistický a radostný, v rámci možností. V poslední době slyšíme o sociálních sítích nejčastěji to, jak jsou toxické a mění naše životy k horšímu. V tomto případě byla šance dát příklad, že to může být taky naopak.O tom jsme si s Lubošem povídali. A taky o jeho práci ve zpravodajském servereu CzechCrunch, který soustavně mapuje a zaznamenává českou startupovou scénu. Kdo jsou na ní nejzajímavější lidé, jaké jsou nejsilnější příběhy a co bude “velkou věcí” českých startupů v téhle dekádě?Přeji příjemný poslech.

Když mu řeknete, že je nejžádanější nebo nejlepší český švec, tak reaguje podrážděně. Říká: já nesoutěžím. A nejen to, soutěžení je jedna ze špatných věcí, které naše civilizace stvořila.Vím, absolutní tvrzení se těžko dokládají. Nevíme, kdo je nejlepší nebo nejžádanější český švec. Ale asi můžeme říct, že Radek Zachariáš patří nimi k nejdražším. Když si od něj objednáte polobotky na míru, budete na první pár čekat půl roku a zaplatíte 60 tisíc korun.Kdo si takové boty kupuje? Na to odpovídá Radek Zachariáš pragmaticky. Lidé, kteří na ně mají peníze. To je ovšem podmínka nutná, nikoli postačující. Abyste si drahé boty koupili, musíte to sami sobě “dovolit”. Ptal jsem se Radka Zachariáše, co to znamená. A jací lidé u něj šijí.Ono jich není mnoho. Za roky, které se téhle profesi věnuje, se v jeho databázi nashromáždilo něco přes 300 jmen. Ušil řádově vyšší stovky bot. Dnes pracuje ve dvou s kolegou, a zvládnou zhruba tři páry bot měsíčně. To abyste si udělali obrázek.Radek Zachariáš je extravagantní člověk. V době covidu říkal respirátoru náhubek a odmítal ho nosit. Chodí v dámském oblečení, nosí boty s podpatkem a má upravené nehty, nalakované jasně červenou barvou.Není to prý fetiš ani nic sexuálního. Proto Radek Zachariáš odmítá to, že chodí oblečen jako žena. Říká: jsem oblečen jako Radek Zachariáš a ano, nakupuju obvykle v dámských obchodech, ale to jen proto, že se pro muže nevyrábějí sukně nebo šaty, které by se mi líbily.Říkám, že je extravagantní, ale to neznamená, že by byl extrovertní. Vlastně si myslím, že je spíš introvert. Tichý, přemýšlivý, s mnohaletou zálibou v hraní na hudební nástroj didžeridu. To je asi jeho největší vášeň. Šití bot se nepočítá, to je samozřejmě taky vášeň, ale zároveň způsob obživy.O tom všem jsme si povídali: taky o tom, že ho krize středního věku stála řádově stovky tisíc, protože si chtěl dokázat, že je nejlepší v Praze. Ale jak už bylo řečeno, z toho už vyrostl. Možná dospěl. Mluvili jsme i o tom, jak jeho živobytí s luxusními botami ovlivní horší ekonomické časy.Přeju vám hezký poslech.

Pracoval pro Elona Muska i pro Jeffa Bezose. V době, kdy ještě nebyli moc známí, a ani jeden z nich ještě nebyl miliardářem. Obou si váží a považuje je za nejzajímavější lidi, které za téměř čytři desítky let života v Americe poznal. A nikoli, Tomáš Svítek není odborníkem na online retail ani na elektromobilitu. Celý život jde za svým snem. Nikdy nedělal nic jiného a patří mezi šťastlivce, kterým se povedlo dělat pouze to, co je baví. Tím je pro Tomáše Svítka kosmický výzkum.Vyrostl v komunistickém Československu a v roce 1984 emigroval i s rodiči a budoucí manželkou nejdřív do Rakouska a pak do Spojených států. Na studium pražské ČVUT navázal postgraduálním studiem na Kalifornském institutu pro technologie, který vedle bostonské MIT patří mezi nejprestižnější technické univerzity na světě. Pracoval pro různé firmy a v roce 2001 založil společnost Stellar Exploration, která dnes zaměstnává něco přes 30 lidí a patří mezi soukromé firmy, které vyvíjejí technologie pro vesmírné sondy.Tomáš Svítek má tři syny, nejstarší je pilotem Letectva Spojených států. Ani jeden z nich se už nenaučil česky. Rodina se rozhodla stát se Američany se vším všudy. Od Česka se odstřihli, a týká se to emocí i praktických vazeb. Dokumentuje to i to, že nyní je sice Tomáš Svítek na týdenní návštěvě Česka, ale už si nepamatuje, kdy tu byl naposled. Ví jen to, že se tehdy ještě stavěl v Praze tunel Blanka.Ale zároveň se teď, skoro po 40 letech, do Česka zase vrací. Ne osobně, ale jeho dávný kamarád a spolužák ho přesvědčil, aby v Praze založil pobočku své firmy Stellar Exploration. Má sedm zaměstnanců, vyvíjí se tu stejné technologie jako v mateřské části firmy v Kalifornii, a zdejším inženýrům se zatím velmi dobře daří. O tom všem jsme mluvili.Tato epizoda podcastu má pro mě i osobní rozměr: Tomáš Svítek byl společně s Tomášem Svobodou, který je jeho zmíněným dávným kamarádem a kolegou, důležitým člověkem mého dospívání. Poznal jsem je ve studentské skupině nadšenců pro kosmonautiku, fungující při pražském Planetáriu. Mně tehdy bylo šestnáct, jim skoro o deset víc. A oba za sebou měli už mezinárodní úspěchy: Tomáš Svítek vyhrál v roce 1982 v Paříži na studentské konferenci při astronautickém kongresu první místo. Za práci o sluneční plachetnici. I o tom jsme mluvili, samozřejmě.Naše setkání ve studiu bylo rovněž skoro po čtyřiceti letech. Omluvte Tomášův americký akcent a občasná anglická slova. Snad nepokazí dojem z rozhovoru, který pro mě byl radost dělat. Snad i vám přinese radost ho poslouchat.Příjemnou zábavu.

Dlouho jsem si s nikým nepopovídal o médiích. Takovým tím zevrubným způsobem, kdy se bavíme o minulosti i přítomnosti, probíráme lidi, kteří v médiích pracovali nebo pracují, a přemýšlíme, jestli média čeká nějaká budoucnost. Případně jaká by mohla být.I proto jsem si jako hosta do podcastu pozval Jana Müllera. Je o něco mladší, ale ne o moc. Poznali jsme se v devadesátých letech, kdy o médiích připravoval rubriku v Lidových novinách. Já v Reflexu. Od té doby jsme se několikrát potkali, byť česká média jsou tak malá, že jsme se vlastně potkávali permanentně.Navíc, jakkoli to zní asi divně, média se zmenšují. Nejen v Česku, ale v celém západním světě, byť v malé zemi je to asi ještě zřetelnější. Zmenšují se metaforicky, ale vlastně i doslova. Představují dnes mnohem menší byznys, méně vlivný obor a celkově mnohem méně příležitostí pro lidi, kteří v nich chtějí strávit pracovní život. Rozhodně v porovnání se zmíněnými devadesátými lety, kdy byla západní média asi na historickém vrcholu.I proto jsme o devadesátých letech hodně mluvili. O lidech, kteří je v našem oboru ovlivňovali a definovali, a co to znamenalo osobně pro nás. Jan Müller prošel na rozdíl ode mě mnohem různorodějšími mediálními tituly: od večerníku Večerka ve zmíněných devadesátých letech, přes mediální časopis Strategie, Lidové noviny, webový magazín Flowee, který byl známější na billboardech než na webu, až po česko-německý velkoformátový časopis, který připravuje dnes.Mluvili jsme o tom, jaké to je, když noviny vlastní miliardáři, a probrali jsme jich opravdu hodně: od Jeffa Bezose, přes Daniela Křetínského, Iva Lukačoviče, Zdeňka Bakalu, až po Andreje Babiše. A dozvěděl jsem se i to, že právě kolem Babiše se Jan Müller několik let - svými slovy - “motal”, a byl jedním z lidí, s kterými se Babiš radil, než koupil vydavatelství MaFra.Jak na to vzpomíná a hlavně, co by mu Jan Müller řekl dnes? Bylo vydavatelství Mafra dobrá koupě, která se miliardáři vyplatila, anebo by se Babiš stal vlivným politikem a kandidátem na prezidenta i bez vlastnictví médií? Poslouchejte. Přeji příjemný, tentokrát veskrze mediální zážitek.

Knížky miluju. A vždycky jsem je miloval. A miloval jsem taky knihkupectví. Ovšem dnes už do nich nechodím, protože ze všech těch napsaných a vydaných knih v regálech mám pocit marnosti. “Co vy?”, zeptal jsem se svého hosta, kterým je Vít Šebor, spolumajitel nakladatelství Jan Melvil Publishing. “Já mám deprese,” odpověděl.Ale i on knihy miluje, takže jsme právě o nich skoro celou hodinu mluvili. Já považuju knihu za neuvěřitelnou věc, už proto, že se víc než 500 let své existence prakticky nezměnila. Odolá i digitálnímu “tsunami”, které mění to, jak sdílíme a konzumujeme informace? Budou knihy existovat i za deset, padesát, nebo sto let?Neprozradím dopředu, co mi Vít Šebor odpověděl, ale bylo to zajímavé. Jen abych úvahy uvedl do kontextu: knížky z nakladatelství Jan Melvil se - na kusy - prodávají ze tří čtvrtin na papíře a z jedné čtvrtiny půl na půl jako eknihy nebo audioknihy. Ale audioknihy, které jsou fenoménem posledních několika let, rostou rychleji.Můžeme se těšit na nějaký nový, nečekaný formát? Poslouchejte.Mluvili jsme také o tom, jak během covidu prodej knih vzrostl, ale po začátku války na UIkrajině zase klesl, a jak to asi bude dál. A dozvěděl jsem se také informace o Brněnském úřadu pro porážku Ruska. Ano, to opravdu existuje.Přeju příjemný poslech.

Tohle je trochu atypická epizoda. Ale začnu jinak: Znáte talkshow s jménem Fuck-up Nights, která divákům představuje několikrát do roka tři nebo čtyři lidi, kteří mluví o svých neúspěších? Tak dnes uslyšíte něco podobného. S jedním hostem. Tím je Anna van der Weerden, a pokud vám je její jméno povědomé, pak máte dobrou paměť. Byla hostem mého podcastu letos v červnu.Byl to podcast o mladé a sympatické právničce, která se na studiích v zahraničí před patnácti lety seznámila s Holanďanem, po čase se přestěhovali do Česka a jakkoli je ona advokátka a on IT expert, tak se rozhodli založit malý pivovar. To se jim povedlo. Jmenuje se Švihov a je v malé vesnici nedaleko vodní nádrže Želivka.Měl to být podcast o tom, že návod na to být šťastný je a) potkat ty pravé lidi a b) zkoušet nové věci, které vás přitahují. Tak jsem si aspoň o příběhu Anny van der Weerden přečetl na webu časopisu Forbes. Ale přišel šok: v půlce podcastu, po vylíčení všech peripetií a toho, jak těžká i zajímavá byla cesta k úspěchu, mi Anna řekla: co bylo, bylo, ale pivovar jsme se teď rozhodli prodat a s manželem se rozcházíme.Krátký střih, asi o dva měsíce později mi přišla pozvánka na Mejdan srdcařů. Tak se ten večírek oficiálně jmenoval a mělo na něm být oznámeno jméno nového majitele. Nemohl jsem se zúčastnit, ale už samu informaci o mejdanu srdcařů jsem bral jako happyend celého příběhu. Jen jsem doufal, že v nabídce pivovaru zůstane můj oblíbený belgický tripel. Ten mě ostatně k příběhu advokátky / spolumajitelky pivovaru přivedl.Jenže happyend se nakonec nekonal. Přicházely ke mně zprávy, že místo majitele byla na večírku nakonec jen jeho maketa (?), že pivovar stále patří původním vlastníkům a že z prodeje sešlo. A protože mi na zmíněném pivu tripel opravdu záleží, a zároveň jsem zvědavý, co se vlastně stalo, pozval jsem Annu van der Werden do studia ještě jednou.Poslechněte si jejími slovy to, co se vlastně seběhlo. Přeju příjemný zážitek. Většinou říkám příjemnou zábavu, ale to se tentokrát úplně nehodí.

Známe se z devadesátých let, kdy byl art directorem týdeníku Reflex. Vystřídal grafika Aleš Najbrta, který dal tomuto časopisu tvář, originalitu a divokost. Malíř Jan Gabler nic z toho nezadusil, avšak vzhled tehdy populárního týdeníku učinil klidnější a poetičtější. Oba se, byť každý trochu jinak, zasloužili o to, jak Reflex vypadal a působil v asi své nejzajímavější a nejúspěšnější dekádě.Po odchodu z Reflexu pracoval jako art director dalších časopisů, zároveň se zařadil mezi nejúspěšnější knižní grafiky. Vytvořil obálky stovek knih. Zároveň se celou dobu zabýval vlastní tvorbou, ve které kombinuje kresbu a malbu. Jeho oblíbenou barvou je černá, byť jeho obrazy nejsou temné ani pesimistické. Do černé se i rád obléká, protože to považuje za praktické.Před deseti lety vyrazili se ženou autem a zaoceánskou lodí na výlet na Lanzarotte na Kanárské ostrovy, a nakonec se tam usadili a dva roky žili. Nyní jsou zpátky v Praze. Gablerovu výstavu nazvanou Příběhy lze vidět do ledna 2023 v Mnichově Hradišti.O tom, co mají příběhy a obrazy společného, jsme spolu mluvili. A taky o stárnutí a Bohu, v kterého on věří a já nikoli, o radosti z práce a samozřejmě o inspiraci. Kde se bere? A jak ji přivolat, když nepřichází? Oba jsme se nakonec shodili na tom, že platí, co před časem prohlásil americký malíř Chuck Close: “Inspirace je pro amatéry. My ostatní si prostě sedneme a začneme pracovat.”Přeju příjemný poslech.

Před rokem by bylo natáčení této epizody podcastu načasováno mnohem lépe. Bylo to krátce po olympiádě v Tokiu, kam překvapivě postoupil i český basketbalový tým a tento sport v Česku získal na popularitě. A zároveň se blížilo prosincové 130. výročí vzniku basketbalu.Ano, jde o jeden ze sportů, u nichž víme prakticky na den přesně, kdy se odehrál první zápas. Dokonce známe i jména většiny hráčů. Víc si o tom přečetete v knížce, kterou napsal novinář Petr Koten a která se jmenuje “Basketbal: Velký americký příběh.”Samozřejmě jsem se Petra Kotena zeptal i na to, proč tuhle výpravnou publikaci, zaplňující prázdné místo na knižním trhu, nepřipravil k vydání o rok dřív. Nápověda: prsty v tom měl jak covid, tak i určitá autorská liknavost. Ovšem mluvili jsme i o spoustě jiných věcí: proč je basketbal tak populární právě v Americe, jaké byly klíčové momenty jeho historie a jaká ho čeká budoucnost.Na to vše zná Petr Koten odpověď. Avšak na to, proč je obliba basketbalu, či česky košíkové, v Česku o tolik menší než v Americe, a i mnoha jiných evropských zemích, už tak jasnou odpověď nemá. Lze tedy jen doufat, že jeho knížka oblibě tohoto sportu zase trochu pomůže.Přeju příjemný poslech.

Život je zázrak a úžasná věc, kterou prožíváme, ale nikdy jí nebudeme rozumět. To je jeden úhel pohledu. Druhý úhel pohledu je ten, že život je soubor dat, která můžeme změřit, zapsat a vyhodnotit. Vypočítat výsledek a dvakrát ho podtrhnout. Což znamená, že lze najít způsoby a cesty, jak to zařídit, aby to příště vyšlo líp.Říká se tomu lifehacking. V osmdesátých letech začali tenhle termín pužívat programátoři, když hledali způsoby, jak zvládnout a nezbláznit se z množství dat, která se na ně začala valit. Tehdy hlavně prostřednictvím prehistorických počítačových služeb či emailu. Dnes se na nás valí dat milionkrát víc a lifehacking se stal seriózní disciplínou. Mimochodem, to, co teď posloucháte, je podcast, tedy - podle American Dialect Association - nejužitečnější slovo roku 2005. Tím druhým byl lifehack. A jakkoli se dnes píše rok 2022, je nepochybné, že posloucháte velmi užitečnou epizodu. O lifehackingu v ní mluvím s Tomášem Baránkem, mužem, který se proměřování a vylepšování života věnuje v Česku. Primárně toho svého, ale na webu lifehacky.cz dává rady a tipy také opstatním.Mluvili jsme o tom, jak se bránit úzkostem a nočním můrám dnešního světa. Jak se nezbláznit z války na Ukrajině. Proč je dobré se čas od času pohádat se svými nejbližšími a jak to udělat, abychom neumřeli předčasně na infarkt. Nebo pokud možno v co nejvyšším věku.Tomáš Baránek napsal před lety knižní bestseller Jak sbalit ženu. To se mu povedlo, a jeho žena Kateřina by dnes mohla napsat knížku Jak přimět manžela k cestování. Ale asi ji nenapíše.Přeju vám příjemný poslech.

Co se vám vybaví, když se řekne slovo posed? Pokud promrzlý myslivec, čekající ráno na jelena, pak asi neznáte mého hosta. Nebo to, čemu se nyní věnuje. Ladislav Trpák zjistil, že posed může být sice minimalistickým, ale zároveň plně funkčním a romantickým místem k životu. Nebo aspoň těch momentů v životě, kdy chcete trávit čas sám se sebou nebo s někým blízkým uprostřed přírody.Více se dozvíte v našem rozhovoru. Že posedy mohou být sexy stavby, které navíc pohledem české legislativy stavbami tak úplně nejsou, nebo minimálně nepotřebují stavební povolení. A že se z toho pro firmu, kterou Ladislav Trpák před dvěma lety spoluzaložil, stal během posledního roku nadějný byznys.Že je nadějný, lze doložit čísly, tedy racionální úvahou. Ale někomu to může napovědět také jeho intuice. I o tom jsme s Ladislavem Trpákem mluvili. A jakkoli jsme se neshodli na tom, co je důležitější - jestli racionalita, anebo víra v intuici? -, padly rozhodně zajímavé argumenty. Pokud vám vaše intuice napovídá, že byste tenhle podcast měli slyšet, pak ji rozhodně poslechněte.Ladislav Trpák za sebou má, vlastními slovy, “vzlet i pád”. Tedy podnikatelský úspěch, kterým byl prodej jeho první firmy, a také podnikatelskou havárii. Nebo životní, chcete-li. Tou byl pád firmy, dlouhá snaha mu nějak zabránit, a nakonec rezignace a zapsání vloženého podílu i času za seznam životních ztrát. Včetně spojených problémů i v osobním životě.Avšak mluvili jsme i o tom, jak dopadne další firma, potýkající se s krizí. Tou firmou v uvozovkách je současný svět, a ten je prý jak roztočená káča. Jenže se v poslední době točí nějak divně, soudí Ladislav Trpák. Podle jeho názoru se svět láme. Kam se nakonec zlomí, je však otázka. Bude to úspěch a zatáčku se podaří vybrat, anebo se máme bát havárie? Malý spoiler alert: můj host je optimista. Ale jak říká, nebude to jednoduché.Přeju příjemný poslech.

Dal dohromady knížku ze sloupků, které psal v posledních třiceti letech pro časopisy Strategie a Marketing a média. A jsou výborné, včetně těch z devadesátých let. Samozřejmě, o kontroverzních a diskutovaných “devadesátkách” musela v podcastu být řeč. Protože vzestup reklamy a lidí kolem ní tuhle dobu silně definovaly, v dobrém i ve zlém. Josef Havelka byl jedním z hlavních aktérů.Chystaná knížka se jmenuje Reklama: Umění hovna?, a Josef Havelka zdůrazňuje otazník na konci. Že by reklama mohla být uměním hovna, prý v devadesátých letech napsal v jednom ze svých sloupků spisovatel Ludvík Vaculík. A Havelka se nejen ve svých sloupcích na otázku, zda to tak je, snaží odpovědět.Říká: jako budhista musím samozřejmě souhlasit, reklama nic jiného než umění hovna není. Ale pak je druhá perspektiva, když se na reklamu dívám jako člověk, pro kterého je to obživa a džob. A pak jde samozřejmě o reálný svět, ne nějaké hovno.O tom všem jsme mluvili: taky o tom, jaké to je emigrovat v šestnácti z Brna rovnou do německého Frankfurtu, a stát se po útěku před ruskými tanky mladým německým levičákem. A pak skutečným Němcem, chodícím do práce a na porady a vychovávajícím dvě dcery.Nebo jaké to bylo dorazit v roce 1990 do Prahy v Audi 100, považovaném tehdy Čechy za bourák, a v kapse mít dvacet tisíc marek na založení německé pobočky velké reklamní agentury. A pak dělat skvělé věci, vydělat velké peníze, ale taky onemocnět a o velké peníze investované do špatných nápadů přijít.Pokud to stihnete, podpořte vydání knihy Josefa Havelky na Hithitu, a každopádně přeju příjemný poslech.