Procento Miloše Čermáka

Už mnohokrát jsem vyprávěl historku, jak jsme se seznámili. Pro ty, co to ještě neslyšeli: bylo to někdy kolem roku 2000, když obíhal republiku. Osamělý muž v čelence a s malým batohem, bojující s rychle projíždějícími auty na krajnici státních silnic. Napsal mi, jestli nechci běžet s ním. Zbláznil jste se? Kolem republiky? Odepsal jsem mu. Jen kousek, navrhl, a nakonec jsem s ním běžel po kutnohorské výpadovce asi deset kilometrů směrem do Prahy.Od té doby jsme kamarádi. Založili jsme běžecký klub nejdřív v Lidových novinách a pak v Reflexu, v době, kdy běhání ještě nebylo tak cool jako dneska. Napsali jsme knížku Jak uběhnout maraton za 100 dní, která by se stala ohromným bestsellerem, kdybychom ji napsali o pět let později. Ale i tak se tahle asi první česká knížka o populárním běhání prodala v nákladu desítek tisíc.No a byl jsem na Milošově běžecké svatbě, kde se místo přípitku a popíjení běželo po obřadu deset kilometrů. Ano, cice do hospody, ale i tak to byla nejneobvyklejší svatba, které jsem se zúčastnil.Mám Miloše rád, byť oba běháme úplně jinak. A tím nemyslím to, že on rychle a já pomalu, nebo že on si dává v kuse stovky, zatímco já spíš jednotky kilometrů. On prostě běhá dobře, a já špatně, ale zároveň říká: každý si může běhat, jak chce. Můžu vás taky naučit běhat dobře. Ale i když budete běhat špatně, jako Čermák, pořád je to lepší, než když nebudete běhat vůbec.Zkrátka: pozval jsem Miloše do podcastu, už po několikáté, ale znovu mi to udělalo radost. Doufám, že i vám! A pokud vás Jedno procento baví a chtěli byste ho podpořit, budu rád: na webu jedno procento tečka cézet. Můžete mě podpořít dobrým slovem, ale to víte - peníze jsou peníze.Díky a hezkou zábavu!

Hostem této epizody je Jan Řehák. Muž, s kterým jste se možná setkali, ale zároveň je docela pravděpodobné, že jste ho neviděli. Zní to tajemně? Hned vysvětlím, mám totiž přesně takovou zkušenost. Setkali jsme se mnohokrát, když jsem například navštívil nějakou akci nebo byl jako novinář na americké ambasádě. Ale viděl jsem ho poprvé až na pivu. Lépe řečeno v pivním baru, jehož spolumajitelkou je jeho manželka.Honza totiž zvládá umění být neviditelným. Což taky vysvětlím. Působil řadu let jako osobní ochránce hned tří amerických velvyslanců. Jan Řehák byl policista, a u Policie České republiky sloužil do letošního roku celkem dvaadvacet let. Dnes už je takzvaně ve výslužbě. První roky strávil na potovostní motorizované jednotce, pak nastoupil do útvaru ochranné služby. Ta se stará o bezpečí a ochranu ústavních činitelů, a taky dvou velvyslanců: americkou a izraelského.Jaké to je dělat takovou práci, co to obnáší a jaké schopnosti či dovednosti potřebujete? Plus co vám mnohaletá zkušenost tohoto typu může dát pro život? A co se o tom dá říct či sdělit ostatním? Přesně o tom jsme mluvili. Doufám, že vás to bude bavit stejně jako mě..Být připraven na nejhorší, aby všechno dopadlo dobře. Příběh muže, který chránil tři americké velvyslanceExistují profese, o nichž víme, že tu jsou, ale moc o nich nevíme. A když něco, tak jsou to romantické či naopak nerealistické představy získané z filmů nebo knížek. Ano, takovou profesí je i práce osobního ochránce, člověka, který musí být neustále ve střehu, připraven na všechno, a přitom by ho v ideálním případě nikdo neměl vidět. Cesta Jana Řeháka k této práci nevedla přímo. Jako absolvent hotelového a restauračního provozu začínal v kuchyni jedné pražské restaurace. "Bylo to na Újezdě, v takovém podzemí. Z kuchyně jsem neviděl vůbec nic, nebyla tam ani okna," vzpomíná s úsměvem. Tahle zkušenost ho však nenadchla, a tak se vydal na roční pracovní pobyt do Anglie.Po návratu se s kamarádem ze základní školy rozhodli pro radikální změnu kariéry – nastoupili k policii. První roky strávil na pohotovostní motorizované jednotce v Praze, což znamenalo, že vyjížděl k nejrůznějším případům na tísňové lince 158. "Ta práce má své kouzlo v tom, že nikdy nevíš, kam jedeš, do čeho jedeš, co tam bude," říká. Ale právě tahle nepředvídatelnost ho na práci bavila, přestože přinášela i značné riziko.Na otázku, zda se při těchto výjezdech bál, odpovídá překvapivě: "To si nemyslím. Asi za to může ten adrenalin. Není tam moc prostoru pro to, že bys někam jel a řekl si 'já se bojím, já tam radši nepojedu'. Přemýšlíš jen o tom, jak tu práci udělat co nejlíp a nejefektivněji, aby ses vrátil domů.Po zhruba šesti letech přešel na ochrannou službu, což vyžadovalo projít náročným výběrovým řízením. Jeho součástí byly speciální psychotesty a především tzv. "pekelňák" neboli pekelný týden. Jinými slovy, extrémně náročný fyzický a psychický test."Je to zátěžový týden, kdy tě instruktorři vystaví vysoké fyzické zátěži. Moc nespíš, moc nejíš, vlastně nevíš, co se bude dít. Snaží se tě dostat na dno, aby viděli, jak reaguješ, když nejsi v komfortní situaci," popisuje Honza, který tuto zkoušku absolvoval shodou okolností den poté, co měl nehodu na motorce.V ochranné službě začínal jako řidič policejních vozidel, následně přešel mezi řidiče-ochránce v civilu a nakonec se stal osobním ochráncem. Posledních přibližně 10 let strávil na americké ambasádě, kde chránil tři po sobě jdoucí americké velvyslance."Dobrý ochránce by měl být neviditelný," vysvětluje Honza jeden z klíčových principů své bývalé profese. A ano, znamená to, že musíte potlačit své ego. Pro člověka, který je zvyklý na běžné sociální interakce, by mohlo být frustrující, když ho lidé nepoznávají nebo ignorují. Osobní ochránce však musí tuto "neviditelnost" vnímat jako profesionální úspěch.Vztah mezi ochráncem a chráněnou osobou je mimořádně specifický. "Jsi tak blízko a tak často, že spolu trávítě často víc času než s rodinou nebo kamarády," popisuje Honza. "Víš spoustu věcí. Jak se ta osoba chová i jak přemýšlí. "Přesto musí ochránce udržovat profesionální odstup. "Základ je, aby si ti dva lidé sedli. Pokud si to nesedne, tak to nikdy nebude fungovat," vysvětluje. Zároveň však dodává, že ochránce by měl být apolitický: je mu jedno, jaké má chráněná osoba názory, jeho úkolem je ji chránit bez ohledu na osobní sympatie.Z chráněných osob mu byl nejbližší bývalý americký velvyslanec Stephen King. "To byl chlap s ohromným přehledem i zkušenostmi. Bylo mu kolem osmdesáti, ale měl neuvěřitelnou energii,” říká s respektem.Osobní ochránci procházejí soustavným výcvikem v mnoha oblastech - od řidičských dovedností přes bojové umění a zdravovědu až po psychologickou přípravu. "Netrénuje se jen střelba," vysvětluje, "ale i umění vyhodnotit situaci a předcházet konfliktům. "Po 22 letech u policie se Honza rozhodl pro změnu. "Jednoho dne se vzbudíš a už se netěšíš do práce. A v tu chvíli taky víš, že to je tvůj konec," vysvětluje svůj odchod. "Všechno se dá dělat po nějakou určitou dobu a člověk by měl odejít, dokud na tu práci stačí," dodává.Nyní pomáhá své manželce s provozem dvou belgických barů a na otázku, na co se těší, odpovídá: "Těším se na to, co ještě nevím, co bude. Ten život přináší spoustu nových věcí a nových výzev."Z Honzovy profese si můžeme odnést několik cenných rad do běžného života. Například jeho přístup ke konfliktům: "Lepší je těm problémům vždycky předcházet a z toho místa klidně odejít, v civilním životě normálně utéct. Život máš jenom jeden, zdraví máš jenom jedno."I ve svém civilním životě si zachoval některé návyky - v hospodě si nesedne zády ke dveřím a vyhýbá se potenciálně problémovým situacím. "Nikdy nevíš, kdo proti tobě stojí," říká.Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá s optimismem, který možná kontrastuje s tím, že od něj jeho bývalá profese vyžadovala být každý den připraven na to nejhorší : "Já myslím, že svět bude lepší."

Dnešním hostem je Josef Šlerka, a není hostem poprvé. Co o něm připomenout: muž, který na Filosofické fakultě založil Studia nových médií, jak se říká, ještě v době, kdy to “nebylo cool”. Byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, vyzkoušel si to i v byznysu jako ředitel pro výzkum ve startupu Socialbakers. Dnes je akademikem, brzy se možná stane docentem, a vrátil se částečně k profesi novináře, byť datového. Pracuje pro server Invegistace.cz.A taky je, stejně jako já, nadšencem do umělé inteligence. Používá ji inovativními a zajímavými způsoby, a o tom jsme se samozřejmě tentokrát bavili.O čem ještě? Třeba jaká bude budoucnost učení právě v éře AI. Šlerka si totiž vyzkoušel přesně na rok kariéru učitele, a na pražském gymnáziu Paměti národa učil středoškoláky předmět nazvaný Data a média. Co mu tato zkušenost dala? A co se dozvěděl o současných teenagerech, například jaká sledují média? Dozvíte se v podcastu.

Nebyl hostem Jednoho procenta poprvé a určitě ani naposled. Tomáš Baránek: spoluzakladatel nakladatelství Melville, které se zaměřuje na takzvané chytré knihy, ať už z oblasti osobního rozvoje, lifehackingu nebo třeba zdraví.O čem jsme tentokrát mluvili? O stárnutí, zralosti, hledání rovnováhy v životě, vztahu k smrti, dlouhověkosti i o tom, jak se Tomáši žije a pracuje v dnešní době plné informací.Přehlédnout byste neměli ani to, že jsme se trochu pohádali kvůli jednomu z nástrojů umělé inteligence. Tomáš je v tomto ohledu spíše opatrným a obezřetným uživatelem. Na druhou stranu, ví dobře, o čem mluví. Jak se rovněž dozvíte, takzvaně na stará kolena se vrátil do školních lavic, konkrétně na brněnskou techniku, na svou alma mater, a studuje právě strojové učení.Doufám, že vás naše povídání nebude nudit. Nebo že vás moc nevyděsí, dost často se nebavíme o úplně veselých věcech.Přeju příjemný poslech!

Zvu vás k poslechu další epizody podcastu Jedno procento, kam si zvu lidi, které mám rád, kterých si vážím nebo kteří mě zajímají. Odhaduju, že jich je v populaci minimálně jedno procento, takže zásoba budoucích hostů je stále velká.Tím dnešním je Vojtěch Bednář, muž, kterého Wikipedie označuje za firemního sociologa, on sám sebe vidí jako boomerskou konzervu a já ho znám ze sociálních sítí či publikovaných textů jako chytrého glosátora.O čem jsme si povídali? O spoustě věcí, mimo jiné o tom, jak odnačit opice, aby sahaly na banány, taky o tom, proč se z hippies v šedesátých letech staly o dvě desetiletí později Homer či Marge Simpsonovi, anebo třeba i o sličných myších.Přeju hezký poslech!Shrnutí jako obvykle napsal podle záznamu celé epizody Sonnet 3.7 Claude.Na rozhraní světů: Firemní sociolog Vojtěch Bednář o řádu uprostřed chaosuBednář, firemní sociolog a sebeproklamovaná "bumerská konzerva", přináší do rozhovoru pozoruhodnou směsici teoretického vhledu a praktických zkušeností z terénu lidských vztahů."Mně udělá obrovskou radost, kdykoliv se povede někoho potěšit, někoho pochválit nebo někomu ukázat, že je dobrý," říká s porozumění tomu, co lidi skutečně motivuje. "Největší radost nám udělá to, co dáme, ne to, co dostaneme."Za nenápadnou fasádou konzervativního gosátora se skrývá muž, jehož profesí je vstupovat do firemního prostředí jako krizový diplomat. Živí se rozmotáváním propletenců osobních konfliktů a vytvářením funkčních kolektivů z rozdělených táborů. "Když jsou někde ONI, tak jsme MY. A podél osy MY versus ONI má tendenci vznikat nevraživost, řevnivost a nakonec konflikt," vysvětluje.Bednářovo myšlení je ukotveno v hluboké fascinaci společenskými mechanismy. S lehkostí vyprávěče přechází od sovětských dálkově ovládaných autíček svého dětství k myšlenkovým experimentům s opicemi ilustrujícím vznik kulturních tabu. "Vytvořili jsme tabu. Tohle je kultura," uzavírá s úsměvem vyprávění o experimentu, kde opice dodržují pravidla, aniž by věděly proč.A co jiné jsme my, lidé, než sofistikované opice v oblecích?Jako konzervativec vidí Bednář určitou nevyhnutelnost v tom, jak se i ty nejrebelnější generace nakonec přikloní k tradičním hodnotám. "Naprostá většina amerických hippies ze šedesátých let se během dekády stala naprosto průměrnými lidmi. Člověk, který byl v roce 1969 hrdým příslušníkem květinových dětí, se stal v osmdesátých letech Homerem Simpsonem."Navzdory konzervativnímu založení není Bednář nepřítelem pokroku. Jeho postoj k umělé inteligenci balancuje mezi fascinací a opatrností. "Je to sice fajn, je to hezká věc, že to máme, je spousta krásných aplikací, dělá to obrázky, píše to texty, zahraje to písničku, všechno je to skvělý, ale byl bych pořád velmi na pozoru, co se týká kvality výatupů."Na otázku, jak se cítí spokojený na stupnici od jedné do deseti, volí “solidní osmičku”. Je to odpověď, která odráží jeho pragmatický přístup k životu: spokojenost bez rouhání se, s vědomím, že je kam růst. A co by jeho štěstí posunulo na devítku? "Musel bych opravit barák," odpovídá s úsměvem muž, který dokáže nacházet radost v postupném budování základů, ať už jde o stavby nebo lidské vztahy.Bednářova životní filosofie se možná nejlépe odráží v radě, kterou dává svým pěti dětem: "Pracovat, pracovat, pracovat a v žádném případě neustávat v jakékoliv činnosti." V době, kdy jsme zaplaveni pasivní konzumací informací, zastává Bednář aktivní přístup a neustálé vylepšování.A jak vidí budoucnost? S optimismem temperovaným realismem: "Za 10 let bude svět lepší než je teď. Ale když si potom tu otázku položíme opačně, tak budeme říkat, že je horší, než byl před 10 lety."

Dnes jsem tu s jednou starší epizodou. Vy víte, že je většinou nepouštím, konec konců si je každý může dohledat v archivu.Ale tentokrát mám dobrý důvod. Navíc docela pozitivní. Když jsem v říjnu 2022, takže skoro před dvěma a půl roky, mluvil ve smíchovském studiu v Node5 s Petr Lastovka, jedna z otázek, které taky zazněly, byla: “Jak by se jmenovala vaše autobiografie?”Tehdy jsme si s Petrem ještě vykali, a on odpověděl: "Umřel jsem, ale už je mi líp."A teď ta dobrá zpráva. Knížka s tímhle názvem právě vyšla, a to nákladem Deníku N, a myslím, že je to dobrý důvod pustit si znovu podcast, který jsme tehdy natočili, a kde, troufám si odhadnout, její jméno veřejně zaznělo poprvé.Zároveň by i tenhle podcast mohl fungovat jako pozvánka na natáčení podcastu nového. Tentokrát ho budu dělat společně se svým kolegou Luďkem Staňkem v sérii, které říkáme Book Club a vy můžete na jeho natáčení a na Petra Laštovku přijít dokonce osobně.Takže vás zvu 10. dubna ve čtvrtek od půl sedmé večer do knihovny Čermáka a Staňka, kde natočíme právě podcast s Petrem Lašovkou. Lístky si budete moct koupit na místě, nebojte, bude jich dost. A nebo si je dopředu rezervujte či kupte na serveru tickitstream.cz.A teď se pojďme vrátit v čase. K milému člověku a dnes už můžem říct i skvělému spisovateli Petru Laštovkovi.

Tentokrát je mým hostem - no, vlastně bych měl říct, že velmi výjimečně mám hosty dva. Nebo měl jsem, v Knihovně Čermáka a Staňka na živém natáčení této epizody.Taky bych mohl říct, že mým hostem bylo belgické pivo, ale to by bylo nezdvořilé k mým opravdovým dvěma hostům. A těmi byli šéfbarmanka Lucie Borská z baru Gulden Draak a novinář Filip Nerad z Českého rozhlasu. Proč zrovna oni dva, se dozvíte ze samotného podcastu.Když se mě zeptáte, proč jsem natáčel s těmito dvěma lidmi zrovna o belgickém pivu, odpovím vám, že jsem jeho fanoušek, že ho mám rád, že se stalo součástí mého života. Od kdy?V roce 2008 jsem jako mnoho jiných Čechů v Belgii, konkrétně v Brugách, zašel takzvaně na jedno. Byl nejdřív rozčílený, že točí jenom takzvaně malé, a když jsem jich vypil pět, což bylo množství, které se každému správnému českému pijáku piva zdá jako směšně malé, zjistil jsem, že je to docela dost.A hlavně, láska byla na světě. Od prvního napití, pamatuju si to dobře.Že si to přesně pamatuju, zdůrazňuju proto, že když se mnoha lidí zeptáte, od kdy milují belgické pivo nebo jaké bylo to jejich první setkání, tak vám řeknou: Poslyš, to si vlastně už moc dobře nepamatuju.Ze zjevných důvodů. 7a piva jsou poměrně silná, běžně osmi- až dvanáctiprocentní, takže nějaký podcast s názvem Jedno procento jim musí připadat legrační.Zároveň platí, že belgické pivo nemilujete kvůli alkoholu. Ty důvody jsou jiné. Může to být jeho skvělá chuť, zajímavá vůně nebo příběhy, které toto pivo provázejí.Ale nic, to všechno se dozvíte v našem podcastu. Přeju vám příjemný poslech!

Před více než 10 lety založil firmu, která od té doby uspořádala přes 37 tisíc kvízů. On sám tři tisíce z nich odmoderoval. Pomohl v Česku rozšířit zábavu, která je velmi populární například v Anglii nebo mnoha jiných zemích, ale u nás si cestu k popularitě v té době teprve hledala.Přece jen jsme zemí, kde do hospod vždycky chodilo hlavně pít pivo. Ale to se mění, mimo jiné i díky kvízům. Dnes se jich v celé republice v hospodách či klubech odehrávají každý týden stovky. Jak to funguje? Kteří lidé tuhle zábavu vyhledávají a jaké jsou tajné ingredence opravdu dobrého kvízu? Petr “Kiimy” Molík je člověk, který zná odpovědi. Nebo by je aspoň měl znát. Vystudoval dvě vysoké školy, jeho první byznys byla firma vyvíjející mobilní aplikace a dnes se věnuje skoro výhradně kvízům a všemu kolem nich. Příjemný poslech!

Oba jeho dědečkové byli komunisté, sám shodou okolností prožil dospívání v Moskvě druhé poloviny osmdesátých let, a dnes patří k nejrespektovanějším zahraničním reportérům. Začínal v Nově, ale od roku 2006 působí v zahraniční redakci České televize. Byl jejím prvním zpravodajem na Blízkém Východě. Tam jsme se také seznámili, když jsme při jedné z mých návštěv Tel Avivu zašli v roce 2016 na pivo.Nedávno oslavil osmačtyřicáté narozeniny, vlastně den před natáčením našeho podcastu v Knihovně Čermáka a Staňka. Cítí už krizi středního věku? Je potetovaný, má dlouhé vlasy a jezdí na motorce … ale to všechno prý už dávno. Povídali jsme si o tom, co nás oba baví a považujeme za důležité: o žurnalistice i válce, o lásce a nenávisti, dětech a o tom, jak vidí budoucnost. Co odpověděl? To se dozvíte. Přeju příjemný poslech!A jako bonus si můžete přečíst článek, který jako vždy podle přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.7 Sonnet).Jakub Szántó: Mezi válečnými zónami a mýty o objektivitěRenomovaný válečný zpravodaj otevřeně hovoří o své cestě světem konfliktů, židovské identitě a budoucnosti Blízkého východuV pražské knihovně Čermák Staněk se rozléhá smích. Jakub Szántó, jeden z nejrespektovanějších českých válečných zpravodajů, právě popsal svůj první televizní vstup. Tehdy mladý reportér předstíral telefonát do pouštní telefonní budky a z obrazovky komerční televize znělo jeho slavné "Hello, Charlie". Dnes, o více než dvacet let později, sedí před publikem jako ostřílený veterán, který přežil bombardování v Gaze, pašoval alkohol v lahvičkách od ústní vody a vyjednával s muži ozbrojenými kalašnikovy na desítkách checkpointů.Szántóva cesta začala neobvykle - v Moskvě pozdní sovětské éry, kam se v devíti letech přestěhoval s matkou učitelkou. "Nosili jsme bledě modré pionýrské košile, ne bílé jako ostatní, a naše rudé šátky byly krásné lněné, ne ty jejich hnusné oranžové z uměliny," vzpomíná s úsměvem na dětské projevy vlastenectví v cizí zemi. Bylo mu třináct, když se vrátil do Československa, které se mezitím změnilo ze socialistického na raně kapitalistické."Všichni poslouchali muziku a já poslouchal Hurvínka na kazetách. Četl jsem Rasputina a myslel, že je to Saturnin," popisuje kulturní šok, který zažil. "Když někdo mluvil o Cimrmanech, myslel jsem, že jsou to nějací sousedi."Do světa novinařiny vstoupil náhodou. Vystudoval mezinárodní teritoriální studia, získal doktorát z moderní historie prací o českém fašistickém časopisu Vlajka, a nakonec skončil v roce 1999 v televizních novinách. "Jediná moje kvalifikace byla, že jsem studoval něco, co se týkalo mezinárodního dění, a měl jsem nějaké jazyky," přiznává.Jeho vyprávění o začátcích v TV Nova odhaluje absurditu mediálního světa devadesátých let. "Chtěl jsem zachraňovat svět, dělat reportáže o hladovějících dětech v Africe," říká. "A nakonec jsem dělal zvířecí tečky na konci zpráv." Za každou vážnou reportáž o převratu v Zimbabwe musel natočit několik zpráv o Pamele Anderson a jejích údajně umělých tělních partiích.Přesto se mu podařilo postupně vybudovat pozici respektovaného zahraničního reportéra. V roce 2006 přešel do České televize, kde zůstává dodnes. "Zahraniční redakce České televize je větší než řada celých redakcí v menších novinách," říká s hrdostí. "Obsluhuje celý svět a dělá to, co má - poskytuje kontext, ve kterém by lidé měli zprávy vidět."Když Szántó mluví o své práci válečného reportéra, je překvapivě střízlivý. "Drtivou většinu času je to hrozná nuda. Logistika, přesuny, mluvení s blbci, dávání jedné gumážky za druhou." Přesto se mezi těmito okamžiky skrývají zážitky, které stojí za to.Jeho kniha "Za oponou války", za kterou získal řadu ocenění, nabízí pohled do zákulisí práce válečného zpravodaje. Je pravdivá zromantizovaná představa válečného zpravodaje, který každý večer skončí v hotelu na baru, láme do sebe panáky a pak má divoký sex s produkční z turecké televize? “Na Blízkém východě to tak není. Proto vždycky chceme bydlet v křesťanských čtvrtích - protože tam je ten bar," říká s úsměvem.Szántó, sám židovského původu, strávil pět let jako zpravodaj na Blízkém východě. Své židovství nepovažuje za překážku objektivity, naopak kritizuje tuto představu jako předsudek: "Je zajímavé, že se u Žida automaticky předpokládá, že nebude k Izraeli kritický, ale když přijede Ian Pappé nebo vydá knihu Noam Chomsky, nikdo to neřeší."V souvislosti s vydáním své nové knihy "Mezi mlýnskými kameny: Gaza a její příběh" nabízí střízlivý pohled na možná řešení: "Gaza je palestinská a měla by být základem budoucí palestinské státnosti. Problém je, že po 7. říjnu 2023 se Hamásu podařilo jediné, a t definitivně zabít mírový tábor v Izraeli."Když přichází řeč na současnou geopolitickou situaci, Szántóův tón se mění. Mluví o znepokojení nad směřováním světa po nástupu Donalda Trumpa do čela americké administrativy. Zvlášť ho děsí Trumpova politika vůči Rusku a Ukrajině.Přesto si zachovává jistou dávku optimismu. Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Bude lepší."Ve svých 48 letech se Szántó dál věnuje reportování ze světových konfliktů, jezdí na motorce, chodí na metalové koncerty se svými syny, a přitom píše knihy, které pomáhají pochopit složitost světa. Je to muž mnoha rozporů - válečný reportér s doktorátem z historie, otec a dobrodruh, Čech i Žid, skeptik i optimista."Písmácká sousedská tradice od Národního obrození pořád žije," říká na závěr. "Jsou věci, které nejsou hezké, ale furt je docela proč být hrdý na to, že jsme Češi."

Narodil se v Srbsku, od roku 1999 žije v Česku, má českou ženu a čtyřletého syna. Dlouho pracoval v IT, ale zároveň si po večerech vybudoval kariéru jednoho ze současných nejúspěšnějších standup komik. Jak Nikola Džokič říká, cítí se dnes tak z 50 procent stále Srbem a z z padesáti procent Čechem. Před dvěma lety však korporátní džob opustil a společně se dvěma kamarády založili firmu. Nápad vznikl samozřejmě v hospodě u piva, kde taky v Česku jinde. Nedaleko Nymburka postavili menší ekologickou továrnu na výrobu dřevěných pelet, které se používají na topění. Džokič dnes tenhle provoz řídí.“Dřevobzynys je takový Balkán českého průmyslu,” říká s nadsázkou. Jak se dá kombinovat dráha komika a šéfa výroby? A je těžší lidi rozesmát z pódia, anebo řídit v továrně? O tom všem jsme mluvili, a taky o Srbsku, bombardování, Rusku i Ukrajině.Příjemný poslech!Plus jsko vždy článek, který na základě audio záznamu a jeho přepisu napsala AI (Claude 3.7 Sonnet)Drsný humor, český byznys a balkánská duše Nikoly DžokičeJe osobností, která dokáže překvapit nejen svým humorem, ale i podnikatelskou všestranností. V upřímném a místy překvapivě otevřeném rozhovoru Nikola Džokič odhalil, jak se z ajťáka a stand-up komika stal výrobcem ekologického topiva s vizí udržitelnější budoucnosti.Cesta Nikoly Džokiče do Česka začala dramaticky - jako patnáctiletý uprchlík přišel ze Srbska v době války. Jeho vyprávění o prvních dnech v české škole, kdy se učil jazyk metodou pokus-omyl, patří k nejdojemnějším momentům rozhovoru. "Zeptal jsem se, jak se řekne 'děkuji', a spolužák mi řekl 'mrdat ježka'. A já jsem tady byl měsíc, a pokaždý, když jsem byl u tabule, tak jsem se podíval na toho profesora: 'Mrdat ježka!' A nikdo mi nic neřek'," vzpomíná.Fascinující je srovnání korporátního světa IT, kde strávil téměř dvě dekády, s "dřevo byznysem", jak ho sám nazývá. "Je to rozhodně jiný než pracovat v IT prostředí korporacích. Jsou to dva úplně odlišný světy," říká. V jeho podání je dřevařský průmysl přímočařejší, autentičtější a v mnohém připomíná balkánský přístup k životu a podnikání. "Neexistuje jiná schůzka než schůzka. Jakože se opravdu potkáte, a může to být v kanceláři nebo v lese. Není to takový to, hele, zavoláme si přes Teamsy," popisuje.Přechod od virtuálního světa k výrobě něčeho, na co si můžete sáhnout, přináší Džokičovi zvláštní uspokojení: "Pro někoho, kdo devatenáct let vyrobil prostě virtuální věci, tak tohle je velká změna." Jeho podnikatelské ambice však nekončí u pelet. S nadšením popisuje plány na rozšíření o ekologické prvky - solární panely, systémy na sběr dešťové vody. Jako člověk, který osobně zažil válečný konflikt, nabízí také pozoruhodně empatický pohled na válku na Ukrajině. "Oni to budou cejtit dalších padesát let, nejmíň, možná i víc. To jsou generace, který budou žít a dospívat na troskách," říká. Vysvětluje také složitý postoj Srbska k rusko-ukrajinskému konfliktu, rozpolcený mezi historické vazby a současné hodnoty.V závěru rozhovoru se Džokič zamýšlí nad smyslem života a tím, na co je nejvíce pyšný. Za svůj největší úspěch považuje možnost živit se tím, co skutečně miluje - stand-up vystupováním. "Já si nemyslím, že to spousta lidí zažije. Že začnou dělat, co milují, zjistí, že jim to jde, a ještě se tím dokáží život. I kdyby se mi v životě už nic nepovedlo, tak tohle stačí" říká s upřímností, která je pro celý rozhovor charakteristická.Džokič je příklad člověka, který dokáže spojit zdánlivě neslučitelné světy - stand-up a výrobu topných pelet, srbské kořeny a české prostředí, technologickou minulost a ekologickou budoucnost. Jeho příběh je inspirativním svědectvím o odvaze jít za svými vášněmi a o schopnosti najít humor i smysl v nečekaných životních zvratech.

Známe se několik let, maximálně deset, a detaily se dozvíte při poslechu podcastu. Myslím, že jsme se poprvé viděli v divadle Troníček, kam přišel (buď omylem, nebo nějakou hloupou náhodou) ma standupové představení, ve kterém jsem vystupoval.Protože jsme měli nějaké společné kamarády, tak jsme se o přestávce nebo po představení dali do řeči. Zaujalo mě, že má přes rameno něco jako kabelku. Jasně, muži to občas nosí, ale přiznejme si, že je to divné. Nevím, jestli jsem mu k tomu tehdy něco řekl (blbec a hulvát jsem na to dost), ale to je už jedno.Až později jsem se od našich společných kamarádů dozvěděl, že to nebyl nějaký nepovedený módní výstřelek. Petr Král měl v té kabelce své “výpomocné” srdce. A potřeboval ho proto, aby - náhodou a třeba i během našeho vystoupení - v divadle neumřel.Dnes už má úplně nové srdce a jak jsem napsal, vše se dozvíte v tomhle pocastu. Jen ještě podotknu: mám Petra Krále opravdu rád, považuju ho za fajn člověka a muže, který umí dělat svou práci, a myslím, že se nám povedl dobrý rozhovor.Avšak to už posuďte sami. Příjemný poslech!

Mluvili jsme o tom, co je a co není tzv. fine dining, o rozdílech mezi Prahou, Londýnem nebo New Yorkem, a taky o tom, co pro kuchaře znamená michelinská hvězda. Ta první, druhá, anebo dokoce třetí. “Samozřejmě, že toužím po tom, abych Michelina získal. Ale nezblázním se, když se to nestane,” říká Radek David, jeden z nejúspěšnějších českých kuchařů. Dlouho byl tváří známé pražské restaurace Veranda a dalších spřízněných podniků, například Babiččiny zahrady v Průhonicích. Řadu let jezdil budovat restaurace do Kyjeva na Ukrajině. A dnes je “kuchařem na volné noze”, nebo “létajícím šéfkuchařem”, který se věnuje privátnímu vaření, kuchařským kurzům či konzultacím.Na webu RadekDavid.cz píše své zážitky z nejlepších světových restaurací i z podniků, o kterých jste nejspíš nikdy neslyšeli. Představa ideální dovolené? Obejít co nejvíc restaurací. A nechat se inspirovat a taky o tom vyprávět ostatním. Tahle práce ho naplňuje a je spokojený, ale zároveň ví či doufá, že své jméno spojí ještě s nějakým dalším podnikem.O tom všem jsme si povídali, Přeju příjemný poslech, a jako obvykle přidávám text, který na základě podcastu vygenerovala YI (tentokrát poprvé nový Claude 3.7 Sonnet).Miluju rondon. Je to taková naše uniforma, říká šéfkuchař Radek DavidRozhovor Miloše Čermáka s Radkem Davidem nabízí fascinující vhled do zákulisí kulinářského světa, který přesahuje hranice běžné konverzace o jídle a vaření.Davida, který po dvou dekádách v legendárních pražských podnicích Babičina zahrada a Veranda nyní působí jako "létající šéfkuchař" na volné noze, charakterizuje pozoruhodná upřímnost a nezaměnitelná vášeň pro řemeslo. Jeho nová profesní etapa není jen pragmatickým kariérním obratem, ale projevem hlubší filozofie – touhy po autentické tvůrčí svobodě a sdílení znalostí.Pozoruhodná je Davidova ambivalence vůči žádoucí michelinské hvězdě. Na jedné straně o prestiž evidentně stojí, na druhé straně artikuluje oprávněnou kritiku systému, který stejnou hvězdou oceňuje sofistikované restaurace i stánky se street foodem. "Měli to vymyslet trochu jinak, třeba pro streetfood udělat hvězdu jiné barvy," říká. Odhaluje tak svůj přemýšlivý vztah k oboru.Fascinující je pasáž o praktikách špičkových světových restaurací, které si předem "lustrují" hosty, kteří si zarezervovali stůl. "Vědí, kdo přijde," popisuje Radek David svou zkušenost z newyorského Per Se, kde ho při druhé návštěvě přivítali jménem a připravili mu poznámkový blok, protože si pamatovali, že si při první návštěvě dělal poznámky.Z rozhovoru vystupuje i důležitý kontrast mezi českou a zahraniční potravinovou kulturou. Davidův nostalgický popis ukrajinských tržnic s vůní "rajčat, jahod, broskví" proti českému systému, kde "všechno to je podtržený, aby to vydrželo týden na lodi nebo v kamionu", nabízí zamyšlení nad globalizovaným zásobováním surovinami.Podtext celého rozhovoru tvoří téma gastronomické mediální kritiky. David s Čermákem shodně konstatují úpadek seriózních recenzí v tištěných médiích – ne kvůli nedostatku prostoru, ale kvůli náročnosti procesu. "Ty musíš mít člověka, který do tý restaurace jde, stráví s tím dvě hodiny, a redakce pak ještě zaplatí účet. To je důvod, proč tenhle žánr prakticky vymizel. Prostě na to v médiích nejsou peníze," vysvětluje Čermák ekonomiku dnešní žurnalistiky.Navzdory všem výzvám a tlakům současného gastronomického světa David uzavírá rozhovor překvapivě optimistickým výhledem: za deset let bude svět lepší. Po pronikavé sondě do vztahu společnosti, ekonomika a jídla je nadějeplná a občerstvující tečka. Něco jako dezert na závěr mnohachodového menu.

Před dvaceti lety mě zachránil, když jsem byl pár let šéfkomentátorem Lidových novin a on psal jako externí spolupracovník glosy a komentáře. A psal je vždy, kdy bylo třeba. Byl spolehlivý a lidi ho rádi četli. Kdo někdy pracoval v papírovém deníku (pro mladé: ano, to je ta divná věc se včerejšími zprávami z webu, vytištěnými na papíře), tak ví, jak je důležité mít někoho takového kolem sebe.Pro lidi jako on jsem vymyslel termín “kvalitní grafoman”, a myslím to pro novináře jako tu nejvyšší možnou pochvalu. Prostě člověk, který píše dobře, hodně a rád. Jako cíl ve své kariéře v médiích jsem si tehdy vzal to, aby někdy někdo řekl něco podobného o mně.Přesně o tom jsme s Ondřejem Neffem v Knihovně Čermáka a Staňka v Holešovicích mluvili. A já si vzpomněl na historku z jara 2005, kdy jsem se dostal do prekérní situace. Vedení novin mě na poradě “zaúkolovalo” sehnat komentář na nějaké konkrétní téma. Byla jedna hodina odpoledne, nejpozději v pět musel být text odevzdaný, a kolem sedmé se poíslal do tiskárny.Mimořádná prekérnost spočívala v tom, že jsem nemohl sehnat člověka, který by ten text napsal. Sám jsem psal jiný komentář, a asi pět lidí, z redakce i mimo, které jsem o to požádal, mě odmítli. Vytočil jsem číslo Ondřeje, s vědomím, že mi předem říkal, že nebude k dispozici.Vzal to asi po pěti zazvoněních. V pozadí byl slyšet hluk aut. “Co se děje?”, zeptal se. Řekl jsem, že vím, že má volno, ale že potřebuju kommentář na dotyčné téma. Řekl: “Hele, rád bych ti to napsal, ale jel jsem se projet na motorce do jižních Čech.” Tak to jsem v háji, řekl jsem. “Leda …”, zaznělo ve sluchátku, “… leda bych to otočil zpátky do Prahy, přijel do redakce a napsal to ambulantně přímo tam.”AMBULANTNĚ!! Jak to dopadlo, se dozvíte v podcastu. A další veci. Příjemný poslech!

Patří k lidem, kteří mají dobře rozmyšlené, co a jak chtějí dělat. A zároveň jim to vychází. Petr Mára má prostě dobrou značku. Skoro se nabízí srovnat ho se značku Apple, s kterou je po větší část své kariéry spojený. Je drahý, ale to, co nabízí, je v největší kvalitě. I o tom jsme mluvili.A taky o tom, co si Petr Mára myslí o Elonu Muskovi, v čem je optimista a z čeho má naopak trochu obavy, nebo jaká budoucnost čeká automobily (nápověda: elektrická, ale ta vonící benzínem úplně nezmizí).Sešli jsme se v holešovické Knihovně Čermáka a Staňka, kde v místnosti voní popcorn a kde si ke sledování můžete dát drink nebo kávu. Živě natáčené rozhovory jsou trochu jiné než ty, které vznikají jen ve dvou ve studiu. Jsou méně intimní, ale zase více spontánní.Příjemný poslech!Jako obvykle si můžete přečíst anotaci, kterou podle záznamu napsala AI (jazyk Claude 3.5 Sonnet).Evropa jako safari pro bohaté Američany? Možná to není špatná budoucnostPetr Mára, enfant terrible české technologické scény, který se paradoxně nikdy nenaučil pořádně programovat, o svých začátcích říká: "Byl jsem v programování strašně špatnej. Což není dobré, když tě baví technologie. Vyřešil jsem to tím, že jsem o technologiích začal vyprávět ostatním.”Tohle upřímné přiznání vlastní nedostatečnosti se stalo základem jeho pozdějšího úspěchu. Jak se ukázalo, byla to cesta správným směrem. Dnes, ve svých 47 letech, patří k nejvlivnějším hlasům české digitální scény."Když Apple přišel na český trh, hledali někoho, kdo jim tady bude školit personál. Ono tady nikdo nebyl," vzpomíná s pobaveným výrazem. "Měl jsem call s vedením v Londýně, kde se mě ptali na rozdíl mezi upsellem a crossellem. Říkám, vůbec netuším. On odpověděl: 'Skvělý!' a vzali mě."Márův příběh je fascinující právě svou nelinearitou. Ve věku, kdy většina lidí už má jasno o své kariérní dráze, prožil moment prozření. "Kolem 39 let tě přepadne takový to prozření prostě kolem středního věku," říká. "Řekneš si, ty vole, to je blbý, co já budu dělat. Teď přichází ta mladá generace, budu irelevantní..."Místo krize středního věku však následovala transformace. Mára se vrhl na YouTube, původně jen jako způsob, jak zůstat viditelný. Dnes má přes 200 000 sledujících a jeho vliv daleko přesahuje hranice technologického světa."Nejdřív jsme byli lidé, pak jsme se z lidí stali roboty a teď se možná zpátky staneme zase lidmi," volně cituje tweet, který podle něj vystihuje současnou transformaci společnosti. Je to provokativní myšlenka - že právě vrchol technologického pokroku by mohl vést k návratu k naší větší “lidskosti”.Márova vize budoucnosti Evropy je stejně neortodoxní. Zatímco mnozí se obávají zaostávání za USA a Čínou, on to nerozporuje, ale snaží se i v tom najít nějakou výhodu. "Možná se staneme místem, kam budou bohatí Američani jezdit jako na safari. Užívat si pomalejší životní styl," říká. "A možná to není vůbec špatnej scénář."V době, kdy technologický diskurz často sklouzává k jednostranným vizím budoucnosti, Mára nabízí mnohem komplexnější pohled. Je technologickým optimistou, který si zachovává hluboce lidský rozměr. "Jsem přeučený introvert," říká o sobě. Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Bude lepší." V tom se asi i skrývá celá podstata Márova pohledu na svět - optimismus není naivitou, ale vědomou volbou perspektivy.

Seznámili jsme se loni ve Finsku, kde jsme byli na dovolené a kde ona jako žena diplomata žije. Provedla nás po Helsinkách i po finské duši, s nadsázkou řečeno. Petra Horáková je však zároveň úspěšná podnikatelka a také zakladatelka nadačního fondu. Ale pokud znáte její jméno, tak si ho asi spojíte s jejím aktivním angažmá v tzv. aktivních zálohách. O svých zkušenostech záložačky natáčí podcast Deník vojínky a se stejným názvem brzy vyjde i kniha.O tom všem jsme si povídali, a taky o vlastenectví, finské povaze, plastické chirurgii či o tom, jakou má Petra ve skutečnosti hodnost. Příjemný poslech!A jako obvykle si můžete přečíst anotaci, kterou podle záznamu napsala AI (jazyk Claude 3.5 Sonnet).xxxNejsme národ Švejků. Petra Horáková bourá nejeden český stereotypV době, kdy mnozí zpochybňují smysl vlastenectví a potřebu armády, představuje Petra Horáková inspirativní příklad ženy, která spojuje moderní byznys se službou vlasti."Když posloucháte vyprávění našich instruktorů nebo vojáků, kteří byli na zahraničních misích, uvědomíte si, že máme mezi sebou skutečné hrdiny. Akorát o nich nikdo nenatočí film," říká. Právě tento rozpor mezi realitou a veřejným vnímáním české armády ji motivoval k aktivnímu zapojení do vojenských struktur.Její cesta k armádě nebyla přímočará. Začala osobní zdravotní krizí v Bulharsku, která ji přivedla k založení nadačního fondu Apolena. Fond dnes pomáhá modernizovat vybavení gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře. Současně vybudovala úspěšnou aplikaci MAMApp, která poskytuje odborné informace více než 130 000 těhotným ženám, a stala se partnerkou přední kliniky plastické chirurgie.Zlomový moment přišel během pandemie covidu. "Chtěla jsem si to původně jen odškrtnout ze seznamu přání," přiznává o vstupu do aktivních záloh. "Ale během výcviku jsem zjistila, že jsem našla své místo." Dnes pravidelně létá z Finska, kde žije s manželem diplomatem, na vojenská cvičení do České republiky - na vlastní náklady.Její pohled na vlastenectví je stejně pragmatický jako inspirativní: "Stojí za to bránit společnost, která mi dala možnost vystudovat a svobodně žít. Moje děti dnes žijí v systému, kdy můžou svobodně cestovat a studovat. A kdyby přišel někdo, kdo by nám tohle chtěl vzít, tak mi opravdu stojí za to bojovat."Horáková také vyvrací představu o české neochotě k obraně vlasti. "Když se podíváte na naše novodobé mise, ať už v Afghánistánu nebo Jugoslávii, čeští vojáci vždy prokázali mimořádnou profesionalitu a odvahu," zdůrazňuje. "Máme mezi sebou skutečné profesionály, kteří si zaslouží naši podporu a respekt."Jako praporčice v aktivních zálohách aktivně propaguje význam připravenosti k obraně země. "Nejde jen o to být připraven na nejhorší," vysvětluje. "Jde o to ukázat, že jsme schopni se postarat sami o sebe. To je ten nejlepší způsob, jak předejít konfliktu."V době rostoucího mezinárodního napětí její slova nabývají na významu. "Musíme být v obraně soběstační," říká. "Ukazuje se, že ryze profesionální armáda bez záloh není dostatečná pro zajištění bezpečnosti země."Příběh Petry Horákové není jen o armádě - je o změně paradigmatu v českém přístupu k vlastenectví a národní identitě. Ukazuje, že lze být současně úspěšným podnikatelem, aktivním občanem a vlastencem v tom nejlepším slova smyslu. V době, kdy se svět potýká s novými bezpečnostními výzvami, představuje její příklad cestu, jak spojit osobní úspěch se službou společnosti."Až jednou budu ta bába v houpacím křesle na zápraží," uzavírá, "chci být šťastná, že jsem stihla všechno, co jsem chtěla. A služba vlasti je jednou z těch věcí, na které budu nejvíc hrdá."

V devadesátých letech jsem ho poznal jako muže, který umí říkat a psát nepříjemné věci, ale stejně ho máte rádi. Daniel Dočekal patří k technologickým veteránům, a fascinuje mě na něm mimo jiné to, jak si pořád dělá “to svoje”. Jakoby se za ta tři desetiletí, co se známe, ani trochu nezměnil.Dnes je vyhledávaným odborníkem na digitální marketing a sociální média, jakkoli klientům, kteří chtějí slyšet tipy a triky právě na sociální sítě, se stoickým klidem vysvětluje, že tahle éra už pomalu končí. A že budoucnost nejspíš nepatří Twitteru, Facebooku ani LinkedIn, ale … například newsletterům. A určitě AI.Povídali jsme si v holešovické Knihovně Čermáka a Staňka, novém prostoru, který se v lednu 2025 pomalu představuje lidem a už na různých akcích vítá první návštěvníky. (Mimochodem, 12. února se v Knihovně uskuteční první živé natáčení Jednoho procenta, s Petrem Márou!). S Danielem Dočekalem z toho nakonec byl skoro dvouhodinový rozhovor - a byla to jedna z těch konverzací, která když skončí, tak vám je líto, že byla tak krátká.Přeju i vám, aby vás to bavilo!A jako obvykle nabízím článek, který na základě přepisu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).Éra sociálních sítí končí, budoucnost patří newsletterům a umělé inteligenciDaniel Dočekal, veterán českého internetu a digitální komunikace, sedí v knihovně a vypráví o proměnách světa sociálních sítí. Jeho pohled je překvapivě střízlivý - věří, že éra klasických sociálních sítí končí. "Doporučuji firmám, aby je začaly opouštět," říká muž, který dříve radil pravý opak.Přesto není pesimista. Naopak. V době, kdy mnozí varují před umělou inteligencí, vidí v ní příležitost. "Mám v telefonu chytrého kámoše," popisuje svůj vztah k AI asistentům. Nevnímá je jako náhradu lidí, ale jako nástroj, který nám může dát více prostoru pro skutečný život.Jeho vlastní život je důkazem, že technologie mohou pomáhat. Již 40 let žije s cukrovkou, používá chytrou domácnost a nedávno objevil kouzlo elektrického skútru pro pohyb po Praze. "Patnáct minut versus hodina a půl cesty MHD - to je hodina ušetřeného času," vypočítává praktické výhody.Dočekal je přesvědčený, že budoucnost bude lepší než současnost. Ne proto, že by nás technologie měly spasit, ale proto, že nám mohou dát více času na to podstatné - na rodinu, přátele, koníčky. "Když mi umělá inteligence ušetří čas, můžu jít na procházku do lesa nebo si dát šlofíka," říká s úsměvem.

Říká, že rok 2024 pro něj byl dobrý rok. Vydal knížku, syn se dostal na gymnázium a hodně cestoval. Ivan Tesař se stal ve dvaapadesáti překvapivým debutantem, když v brněnském nakladatelství Větrné mlýny vydal sbírku povídak a poetických textů s názvem Na kusy. Bývalý novinář a mediální analytik, který byl letech 2011 až 2017 členem Rady Českého rozhlasu, je od konce roku 2023 místopředsedou Rady České televizi. V zajímavém a dramatickém období, kdy veřejnoprávní televize nemá vyřešeno financování (čeká se na zvýšení koncesionářských poplatků parlamentem), a zároveň se vede debata o jejím smyslu. O tom jsme spolu v podcastu mluvili, a taky o psaní, stárnutí a světě.Zde je jako obvykle článek, který na základě přepisu napsala AI, Claude 3,5. Sonnet -Ivan Tesař: Po padesátce vydal svou první knihu, chystá přechod Apl se synem a možná napíše román o české dušiV době, kdy většina lidí hodnotí uplynulý rok jako mimořádně složitý, sedí ve studiu muž, který s úsměvem tvrdí opak. Ivan Tesař, spisovatel, analytik a místopředseda Rady České televize, představuje mix zdánlivých protikladů: člověk, který dokáže předpovědět geopolitické krize, ale zároveň píše poezii; profesionál analyzující tvrdá data, který však věří v sílu osobních příběhů.Jeho profesní dráha připomíná film o transformaci 90. let: od kulisáka v legendárním Branickém divadle, přes meteorický vzestup v médiích až po vedení ekonomického zpravodajství v agentuře v pouhých dvaadvaceti letech. "Bylo to vtipné, když si pro rozumy přijel dvacetiletý kluk do Vídně, a tam byl na jeho pozici šéfredaktor, kterému bylo šedesát," vzpomíná s úsměvem.Dnes se Tesař živí analýzou globálních událostí pro soukromé subjekty. Jeho tým dokázal předpovědět ruskou invazi na Ukrajinu půl roku před jejím začátkem. "Pokud jsi schopen se prohrabávat stovkami informací každý den a máš dostatečnou erudici na jejich interpretaci, dosáhneš úspěšnosti předpovědí kolem 85 procent," vysvětluje.Paralelně s analytickou prací se však věnuje literatuře. Jeho nedávno vydaná kniha, kombinující povídky a poezii s fotografiemi uznávaného Karla Cudlína, představuje odvážný experiment. "Vydavatelé tento mix žánrů obvykle nesnášejí," přiznává, "ale Větrné mlýny to riskovaly."Jako člen Rady České televize se Tesař potýká s existenciálními otázkami veřejnoprávních médií. Poukazuje na kritický stav financování ČT, kde rezervy dramaticky klesly z 3,8 miliardy na pouhých 350 milionů korun. Zároveň přichází s radikálním návrhem: omezit funkční období ředitelů na maximum dvou období. "Po určité době začneš jet podle zaběhnutého mustru a nevytvoříš tlak na inovace," argumentuje.Jeho nový literární projekt slibuje být ambiciózní: generační román o devadesátiletém muži, jehož život kopíruje historii Československa a České republiky. "Je to neskutečný příběh člověka, který přežil od 30. let přes protektorát, rok 1948, šedesátá léta, normalizaci až do současnosti," popisuje.Mezi jeho literární vzory patří Jan Zábrana, Jan Balabán a Georg Sebald - autoři, kteří mistrovsky zachycují osobní příběhy na pozadí velkých dějinných událostí. Tato inspirace se odráží i v jeho vlastní tvorbě, kde se snaží propojit osobní a historickou rovinu vyprávění.Přestože se pohybuje ve světě vysoké politiky a médií, neztrácí kontakt s osobní rovinou života. Na léto 2025 plánuje se svým patnáctiletým synem náročný přechod Alp: 670 kilometrů a 31 000 výškových metrů za 32 dní. "Vnímám to jako poslední velkou společnou akci se synem, než se vydá vlastní cestou," říká.Tesařův příběh ukazuje, že i v době specializace je možné propojovat zdánlivě neslučitelné světy - analytickou přesnost s uměleckou citlivostí, profesionální odstup s osobní angažovaností. Jeho optimistický pohled na svět přitom není naivní - je to optimismus člověka, který vidí do temných zákoutí světové politiky, ale přesto věří v lepší budoucnost.

Knížku si “rozplánoval” do excelovské tabulky, pak odjel na třicet dní na Tenerife, a každý večer napsal jednu kapitolu. Na podzim se pak knížka Tomáše Šebka s názvem Objektivní nález stala jedním z nejprodávanějších titulů roku. Za dva měsíce se jí prodalo neuvěřitelných čtyřicet tisíc kusů, a i nadále se proává velmi dobře. Nejen o tom jsme si povídali v nové epizodě Jednoho procenta.A jako vždy nabízím článek, který podle přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).Tomáš Šebek: Přiznání chyb je první krok k lepší medicíněV době, kdy většina lidí považuje přiznání chyby za slabost, přichází chirurg Tomáš Šebek s revolučním přístupem. Jeho nejnovější kniha, kterou lze žánrově označit jako "autohanopis", se stala literárním fenoménem s prodejem přes 40 000 výtisků za pouhé dva měsíce. Není to však jen příběh osobní zpovědi - je to manifest změny v přístupu k medicíně, rodičovství a společnosti obecně.Šebek, který napsal knihu během 30 intenzivních dnů na Tenerife, překvapil čtenáře svou nebývalou otevřeností. "Chtěl jsem ukázat, že nejsem dokonalý jako rodič, nejsem dokonalý chirurg," říká muž, který se nebojí přiznat vlastní nedostatky. Jeho přístup rezonuje - od čtenářů dostává i jedenáctistránkové reakce, ve kterých se svěřují s vlastními příběhy a traumaty.V českém zdravotnictví prosazuje revoluci v přístupu k chybám. Zatímco současný systém je trestá, Šebek navrhuje se z nich učit. "V Irsku hledají důvod, jak zlepšit systém. My si většinou vzájemně umýváme zadky," konstatuje.Jeho vize přesahuje operační sál. Jako zakladatel úspěšných medicínských startupů a iniciátor think tanku "ministr zdraví" se snaží systémově měnit české zdravotnictví. Jeho cílem je prodloužit délku života ve zdraví, která je v Česku o deset let kratší než v severní Evropě."Nechceme být smutní, nechceme být chudí, nechceme být nemocní," říká Šebek a navrhuje jednoduchý recept - svůj koncept "Šebek high five". Pět prstů symbolizuje základní principy zdravého života, včetně duševního zdraví, které je podle něj v Česku stále tabu.Pět prstů? Jsou to tyhle:nedojídat vždycky celý talíř, stačí 80 procent porcevystavovat se chladu, ne nějak extrémně, stačí mít o jednu vrstvu míňkvalitně spát, osm hodin, se všemi fázemi spánku včetně hlubokéhohýbat se, mít dvě kapky potu na čele, stačí půlhodina rychlé chůzeduševní zdraví, to je palec, protože je to njdůležitější: budovat dobré vztahy s lidmi kolem sebeŠebkův příběh ukazuje, že největší změny často začínají přiznáním vlastních nedokonalostí. V době, kdy společnost čelí komplexním výzvám, může být jeho přístup inspirací nejen pro medicínu, ale pro celou společnost. Jak sám říká: "Transformace společnosti začne, až si přiznáme svoje chyby a začneme s nimi pracovat."

Do studia přišel v tričku Carnegie Hall, kde byl měsíc předtím na koncertu České filharmonie. Petr Stuchlík patří mezi byznysmeny, kteří klasickou hudbu finančně podporují, a jak říká, Česká filharmonie patří k tělesům, která umějí na světové úrovni nejen hudbu, ale i marketing a fundrising. V Rudolfinu prý díky tomu vzniklo cosi jako neformální, a možná v Praze největší byznysový klub. Mluvili jsme o všem možném, od dětství ve Zlíně, přes první úspěchy v byznysu (a koupi pásku s velkou přezkou ve tvaru loga Luis Vitton) i současné aktivity - až po plány na cestu za sebepoznáním v roce 2025.Podcast jako obvykle vznikal v “souhře” s AI. Otázka pro Claude 3.5 Sonnet tentokrát zněla: “Pečlivě si rozhovor přečti a napiš deset postřehů o Petru Stuchlíkovi. Zde je výsledek:- Je sebereflexivní - dokáže otevřeně mluvit o svých dřívějších "křupanských" momentech a jejich překonání- Má silný smysl pro systém a strukturu, ale zároveň dokáže ocenit iracionální krásu umění- Je pragmatický idealista - spojuje byznysové uvažování s podporou kultury- Je otevřený - mluví bez zábran o své sexuální orientaci i zdravotních problémech- Je rozmanitá osobnost - kombinuje technické (létání) s uměleckým (klasická hudba)- Je networkový člověk - vytváří a udržuje vztahy napříč různými společenskými vrstvami a profesemi- Je transformativní osobnost - prošel výrazným osobnostním vývojem od materialismu k hlubším hodnotám- Je optimista - věří, že svět bude lepší, navzdory současným problémům- Je liberální tradicionalista - podporuje klasickou kulturu, ale má progresivní společenské názory- Je člověk hledající - v 47 letech plánuje dlouhou pěší pouť, symbol osobního hledání a růstuPříjemný poslech!

Tohle je a zároveň není Jedno procento. Nabízím epizodu podcastu Rozkročena nad zrcadlem, který připravuje Zuzana Křížová a kam mě v prosinci pozvala jako hosta.Možná si pamatujete, že jsem s ní natáčel zhruba před dvěma lety, a povídali jsme si o tom, jaké to je otevřít v Brně tak trochu jiný obchod s erotickým zbožím, zejména pro ženy. Její obchod v centru města nedávno oslavil druhé narozeniny, a to stylovým večírkem, kde mimo jiné vystoupil i kouzelník. Obchod Zuzany Křížové se jmenuje Rozkošš, stejně jako její podcast (byť úplný název zni Rozkročena nad zrcadlem, a najdete ho například na Spotify). Slovo rozkoš vyjadřuje intenzivní pocit radosti nebo potěšení. Neplést se slastí. Ano, ta má podobný význam, avšak podle slovníku synonym je rozkoš smyslovější a intenzivnější, zatímco slast spíše duševní či emocionální. To jen na upřesnění.Jako obvykle nabízím článek, který na základě přepisu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).SMÍCH, STUD A UMĚLÁ INTELIGENCE: KŘIŽOVATKY MODERNÍ INTIMITYV útulném prostoru brněnského obchodu Rozkoššš, jehož interiér připomíná anatomickou svatyni, se odehrál pozoruhodný rozhovor mezi dvěma světy. Zuzana Křížová, průkopnice otevřené diskuze o intimitě, a Miloš Čermák, novinář starší generace, společně odkryli paradoxy současné sexuality s překvapivou upřímností a intelektuální hloubkou.Jejich dialog nabourává zažité představy o vztazích s vědeckou přesností. Australská studie, kterou Čermák cituje, vyvrací dlouho tradovaný mýtus o přitažlivosti mužského humoru. Jeho vlastní příběh seznámení na chmelu, kde budoucí žena nad jeho vtipkováním kroutila hlavou, tento výzkum poeticky ilustruje.Současná společenská atmosféra vytváří fascinující paradox - zatímco máme bezprecedentní svobodu projevu, pohybujeme se v minovém poli hyperkorektnosti. Tento rozpor se zvláště ostře rýsuje v oblasti sexuality, kde se mísí odvěká tabu s moderními společenskými normami.Historický exkurz do medicínského vzdělávání odhaluje šokující skutečnost: ženská anatomie se dostala do učebnic později než volební právo žen. Tento fakt vrhá nové světlo na současné workshopy sexuality, kde muži překvapivě konzistentně staví uspokojení partnerky na první místo - jako by dějiny mlčení konečně nacházely svůj hlas.Čermákovo vyprávění o rodinném tabu sexuality, ilustrované anekdotou o otcově "velkém rozhovoru" (který se změnil v varování o odvykání kouření), kontrastuje s dnešní otevřeností. Přesto i současná doba přináší své výzvy - například v podobě umělé inteligence, která paradoxně cenzuruje i nesexuální anatomické dotazy.Etymologická odbočka ke slovu "rozkoš" a jeho latinskému původu "deliculus" nabízí poetický most mezi klasickou vzdělaností a současnou sexuální revolucí. Příběh sedmdesátiletého muže, který se teprve nedávno dozvěděl základní fakta o intimní lubrikaci, působivě dokládá, že vzdělávání v této oblasti nezná věkové hranice.Křížová otevřeně popisuje osobní dilema při hledání partnera jako provozovatelka erotického obchodu - muži ji buď "lovili" kvůli její profesi, nebo se jí báli. Toto upřímné přiznání ilustruje širší společenské napětí mezi sexuální otevřeností a přetrvávajícími předsudky.V době, kdy umělá inteligence vstupuje i do oblasti intimity, rozhovor nastoluje znepokojivé otázky o budoucnosti lidských vztahů. Paradoxně právě technologie, která má pomáhat komunikaci, často vytváří nové bariéry a tabu.Tento dialog mezi generacemi a světonázory ukazuje, že i v době zdánlivé otevřenosti zůstává intimita komplexním tématem, kde se mísí věda s poezií, historie se současností a osobní zkušenost s kolektivními předsudky. Možná právě v této komplexnosti leží klíč k lepšímu porozumění mezi lidmi - bez ohledu na jejich gender, věk nebo životní zkušenosti.

Jako scénárista, režisér a producent debutoval filmem, který se stal "kultovkou" a který je dodnes asi tím nejznámějším, co udělal. Marek Dobeš koprodukoval snímek Byl jsem mladistvým intelektuálem s Českou televizí, s legendární tvůrčí skupinou Čestmíra Kopeckého. Později natočil celovečerní film Choking Hazard, byl spoluautorem scénáře k většině dílů seriálu Místo nahoře na České televizi (a pak jeho pokračování Život nahoře na Nově), napsal první verzi scénáře k velkofilmu Jan Žižka. Posledních deset let však trávil psaním, přípravami, sháněním peněz a natáčením filmu Ďáblova sbírka. Ten měl letos na podzim premiéru, a je se vším všudy “nezávislým filmem”. Co to znamená a proč je to důležité? Poslouchejte v podcastu.Příjemný poslech!A jako obvykle, toto napsala na základě přepisu podcastu AI, tedy jako vždy Claude 3.5 Sonnet:Od zombie komedie ke konkordátu: Marek Dobeš a jeho desetiletá cesta za Ďáblovou sbírkouČeský filmař Marek Dobeš sedí v podcastovém studiu a vypráví příběh, který zní jako scénář k filmu. Jenže tohle není fikce - je to reality show nezávislého filmu v Česku, kde se umělecká svoboda pohybuje "na pomezí mezi somrováním a vydíráním".Dobeš právě dokončil svůj magnum opus "Ďáblova sbírka", film, který mu zabral deset let života. Ironií osudu se jeho snímek o církevních restitucích a tajemných vatikánských spisech dostal do kin přesně ve chvíli, kdy česká vláda v tichosti podepsala konkordát s Vatikánem. Timing, který by scenáristovi nikdo neuvěřil.Ale Dobešova cesta začala mnohem dříve. V roce 1999 natočil kultovní kraťas "Byl jsem mladistvým intelektuálem", který se promítá dodnes. Následoval televizní seriál "Místo nahoře", který mu přinesl první milion - a první střet s televizní dramaturgií. Když mu začali přepisovat scénáře, raději se pod většinu epizod odmítl podepsat.Pak přišel zlomový moment: "Choking Hazard", jeden z nejlevnějších českých filmů všech dob, kde herci hráli za symbolickou korunu. Film byl natočen kompletně digitálně, což byl v roce 2004 poměrně průkopnický čin. Ve stejné době vznikl v Británii "Shaun of the Dead" - dva filmy, které definovaly žánr zombie komedie, aniž by o sobě věděly.Sedmnáct let strávil Dobeš prací na scénáři o Janu Žižkovi. Projekt, který měl režírovat, mu nakonec přerostl přes hlavu. Možná i tato zkušenost ho utvrdila v přesvědčení, že nezávislost je cesta.Jeho nejnovější film "Ďáblova sbírka" existuje ve dvou verzích - jako celovečerní film a sedmidílná minisérie. Premiéra v Lucerně přilákala 430 diváků. Nyní se film promítá v historickém kině 64 U Hradeb - každé třetí úterý v měsíci, jako tichý protest proti standardizované distribuci.Dobešův příští projekt má být film o Věře Husákové, manželce komunistického prezidenta, která zahynula při pádu vrtulníku. Tragický příběh, který symbolizuje absurditu totalitní moci - když zlomená noha vyústí v leteckou katastrofu, protože protokol velí létat za každého počasí.V době streamovacích gigantů a korporátní zábavy představuje Dobeš vzácný druh: filmaře, který odmítá kompromisy. Jeho cesta možná není nejlehčí, ale je autentická. Jak sám říká, někdy musíte odmítnout peníze, abyste si zachovali svobodu. V českém filmu, kde je nezávislost často jen prázdným slovem, je to postoj hodný pozornosti.Je to příběh o vytrvalosti, umělecké integritě a možná i o tom, že někdy musíte čekat deset let, aby váš film vyšel v pravý moment. I když ten moment přijde náhodou.

Když jsme spolu točili podcast minule, mluvil o tom, jak pořádá workshopy a fotí svatby. Zároveň však už pracoval na materiálu, který vznikl během jeho tří návštěv Severní Koreje v letech 2005 až 2019. Letos tyto fotografie představil na výstavě a vydal jako knížku. Výstavu v pražském Karolinu vidělo neuvěřitelných 18 tisíc lidí (končí 17. prosince) a nákladná obrazová knížka je ve svém žánru bestsellerem. O tom všem jsme s Janem Šibíkem mluvili tentokrát: jak fotky vznikaly, proč je Severní Korea nejnepříjemnějším místem, které v životě navštívil, a proč nemá rád AI. Mimochodem, tu možná vzme na milost, až si přečte článek, který jako vždy AI (konkrétně Claude 3.5 Sonnet) na základě přepis podcastu napsala. Zde je:Okno do hermeticky uzavřeného světa: Jak český fotograf třikrát pronikl do Severní Koreje"V pražském Karolinu probíhá unikátní fotografická výstava, která představuje něco, co se dosud žádnému fotografovi na světě nepodařilo - trojí pohled do Severní Koreje v průběhu čtrnácti let. Jan Šibík, asi nejznámější reportážní fotograf současnosti, dokázal nemožné: třikrát pronikl do jedné z nejuzavřenějších zemí světa a přinesl svědectví o režimu, který se zoufale snaží udržet svůj lid v informační tmě."Je to jeden velký kriminál," říká Šibík o Severní Koreji. Jeho fotografie, které vznikaly často v rozporu s přísnými pravidly režimu, zachycují realitu odlišnou od toho, co návštěvníkům ukazují průvodci. Výstavu již zhlédlo přes 17 000 lidí, čímž překonala i Šibíkovy legendární fotografie ze sametové revoluce.První cesta v roce 2005 vznikla díky diplomatické misi tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka. "Deset let jsem se snažil získat vízum přes severokorejskou ambasádu v Praze. Z deseti pokusů mě dovnitř pustili pouze dvakrát, a to jen proto, aby mi řekli, že jako novinář nemám šanci," vzpomíná fotograf.Nejcennější záběry však vznikly během druhé cesty v roce 2007. Paradoxně k tomu pomohla skupina moravských turistů a jejich demižon slivovice. Zatímco rozjařená skupina zabavila severokorejské pohraničníky, Šibík využil příležitosti a z okna jedoucího vlaku fotografoval skutečný život - vesnice, lidi, každodenní realitu daleko od oficiální propagandy."Za jeden snímek, který se jim nelíbí, vás už nikdy nepustí zpět. Anebo to zjistí ještě v době, kdy tam jste, a to vás pak možná už nikdy nepustí ven," vysvětluje Šibík riziko, které podstupoval. Přesto se mu podařilo vrátit do Severní Koreje i potřetí, v roce 2019, a zachytit změny v zemi pod vládou Kim Čong-una. "Je brutálnější než jeho otec. Dnes dostanete šest let vězení jen za to, že si pustíte jihokorejský film," popisuje fotograf současnou situaci.Výstava v Karolinu není jen prezentací fotografií - je to komplexní svědectví o zemi, kde se čas zastavil. Šibík absolvoval 72 komentovaných prohlídek, během nichž vysvětluje kontext každého snímku. "Někdy koukám do výrazů těch lidí na fotografiích a mám pocit, že jsou úplně prázdné. To je cíl režimu - zlikvidovat jakýkoliv vlastní úsudek," říká.Součástí projektu je i kniha, které se navzdory vysoké ceně prodalo už přes 700 výtisků. "Kniha zůstane," vysvětluje Šibík důležitost tištěného svědectví. A zůstanou i fotografie jako důkaz o režimu, který se snaží přesvědčit své občany, že žijí v nejlepší zemi na světě, zatímco jim upírá základní svobody.Význam výstavy podtrhuje i návštěva legendárního fotografa Josefa Koudelky, který ji označil za "zajímavou" - slovo, které v jeho slovníku znamená nejvyšší pochvalu. V době, kdy se Severní Korea ještě více uzavírá a prohlubuje spojenectví s Putinovým Ruskem, představují Šibíkovy fotografie jedinečné svědectví o zemi, kam se běžný člověk nedostane.Výstava končí 17. prosince a představuje nejen triumf dokumentární fotografie, ale i důkaz, že pravdivé svědectví o totalitním režimu dokáže oslovit desetitisíce lidí. V době, kdy se potýkáme s relativizací hodnot a nárůstem populismu i autoritářství, je to povzbuzující zpráva.

Známe se od roku 1988, kdy jsem se jako “pomocná vědecká síla” a student biokybernetiky zúčastnil v Tišnově experimentu Štola 88 (simulovaný let na Mars v režii Laboratoře pro výzkum stresu při Fyziologickém ústavu ČSAV), zatímco on tam přijel jako psycholog a doktorand Filozofické fakulty.Tehdy tvrdil, že se považuje za marxistu, jen se s ostatními marxisty rozchází v názoru na to, jak se beztřídní společnosti podaří dosáhnout. “Oni tvrdí, že tou cestou bude revoluce, ale podle mě je to píčovina a bude to LSD,” prohlašoval.Pak jsme se pár let vídali sem tam v tehdejší Univerzitní knihovně v Karolinu (dnes Národní knihovna), a pamatuju se, jak jsme se někdy počátkem roku 1990 potkali na Karlově mostě. Už z dálky na mě volal: “Průůůůser, kamaráde, strašnej průůůůser.” Polilo mě horko.Uvědomte si, byla to stále napjatá doba, byť už bylo zřejmé, že komunismus i marxismus jsou poraženy. Ale i tak jsem se zachvěl, jaká hrozná věc se děje. Zastřelili Gorbačova? Ušili Václavu Havlovi další pár kalhot, které jsou příliš krátké? Nic z toho, naštěstí. Když se ke mně přiblížil natolik, že jsme si mohli normálně povídat, řekl: “Představ si, zavřeli bufet v Univerzitní knihovně! Nevíš, co by se dalo podniknout?”O rok později jsme oba začali pracovat v Reflexu, a on na jedné poradě prohlásil, že ho “morbidně technicistní texty pana inženýra Čermáka zneklidňují”, což byla zřejmě reakce na to, že já jsem na předešlé poradě poznamenal, že by bylo příjemné, kdyby “pan doktor napsal některý z textů, aniž by byl zkouřený jak Chvaletice”, nebo něco na ten způsob.Ani od jednoho z nás to nebyl humor, vždyť se to odehrálo v době, kdy jsme se všichni a vždycky brali vážně.Od té doby jsme přátelé, aspoň myslím. Mám Jirku X. Doležala rád a zároveň si ho vážím, což je ta nejlepší kombinace. Myslím, že dobře píše, je chytrý, umí být zábavný a je vždycky inspirující. Proto je také pravidelným hostem v mém podcastu Jedno procento. Rozhovory s ním jsou osvěžující a provokující. Přeju hezkou zábavu.

Povinný disclaimer: Josef Veselka je jedním z mých nejlepších přátel. Poznal jsem ho jako novinář asi před třinácti lety, kdy jsem s ním dělal rozhovor pro časopis Reflex. V následujících letech jsme zjistili, že máme leccos společného: jsme podobně staří, oba jsme před lety hráli basketbal a naše děti studovaly v zahraničí. Takže z profesionálního vztahu se stal vztah osobní.Jsem „pachatelem“ toho, že se Josef Veselka - jeden z nejlepších kardiologů v Česku - stal publicistou a komentátorem. Před deseti lety začal pravidelně publikovat komentáře a sloupky v Hospodářských novinách, kde jsem tehdy pracoval. Později vydal několik knih povídek a román Srdcaři. Dnes píše pro Seznam Zprávy.Nedokážu zároveň vyloučit to, že tahle „druhá kariéra“ přispěla k tomu, že se Josef Veselka začal častěji a intenzivněji dostávat do sporů s vedením nemocnice, kde založil a dvacet let vedl Kardiologickou kliniku. Podrobně to popisuje v tomto podcastu. Stručně řečeno, loni v květnu dal výpověď a oficiálně na konci července z Motola po 27 letech odešel.Zde začíná být tento příběh zajímavý. Protože Veselka, vědec s publikacemi v nejlepších lékařských odborných časopisech jako Lancet a dalších, byl následně 16 měsíců (!) bez práce. Napíšu to ještě jednou a jinak: doktor, který předtím každý týden zachraňoval životy na sále (například výměnou chlopní atd.), seděl doma, učil se německy, psal články a jezdil na kole.Ta němčina je důležitá. Ukázalo se, že místo, které by odpovídalo Veselkově kvalifikaci a představám (miluje práci na sále, nechtěl se stát kardiologem se soukromou, byť asi lukrativní praxí), se v Česku nenašlo. A v Německu se hledalo dlouho a obtížně, byť z jiných důvodů než tady.Opět stručně: Veselka se naučil německy na požadované úrovni (není to snadné, věřte mi), překonal byrokratické obtíže (Němci jsou ještě mnohem větší pedanti než Češi) a teď na podzim nastoupil jako kardiolog do nemocnice v Chemnitzu. Jaké jsou jeho první postřehy a dojmy, uslyšíte v podcastu.Vracím se k disclaimeru a připomínám, že nejsem nezaujatý ani objektivní. Ale stejně mám potřebu říct a napsat, že tenhle příběh považuju za neskutečný, neomluvitelný a skandální. Tím spíš, že není úplně výjimečný, což taky uslyšíte. Ale myslím, že tenhle příběh je dobrý důvod k „rozčílení nad poměry“, jen s částečnou nadsázkou řečeno.

Země, kde se díky svému politickému angažmá stal velvyslancem, prochází nejvýraznější změnou od konce druhé světové války. Finsko, dlouho známé svou neutralitou a pragmatickým přístupem k mocnému východnímu sousedovi, se během jediného týdne po ruské invazi na Ukrajinu rozhodlo radikálně přeorientovat svou bezpečnostní politiku."Z neutrálního státu se stala členská země NATO prakticky přes noc," říká Adam Vojtěch, který do Helsinek přijel pouhých deset dní před začátkem války. Tato změna není jen formální - 1344 kilometrů dlouhá hranice s Ruskem je nyní zcela uzavřená, ekonomické vazby zpřetrhané a desetiletí "finlandizace" u konce.Přesto zůstává Finsko zemí fascinujících kontrastů. Je to místo, kde ministři obrany běžně odcházejí na tříměsíční rodičovskou dovolenou, kde důvěra v instituce dosahuje rekordních hodnot, a kde pozvání do soukromé sauny znamená nejvyšší projev přátelství. "Finové jsou Češi severu," cituje Vojtěch svou kolegyni, ale dodává, že míra vzájemné důvěry ve společnosti je nesrovnatelně vyšší.Rozhovor nabízí i osobní reflexi. Vojtěch otevřeně hovoří o traumatické zkušenosti z pozice ministra zdravotnictví během covidu a o tom, jak ho otcovství přimělo přehodnotit pracovní nasazení z osmnáctihodinových směn na vyváženější životní styl. "Čas některé vzpomínky zjemní," říká o covidovém období.Pozoruhodný je i pohled na finskou politickou scénu, která prochází vlastní transformací. Po éře progresivní Sanny Marinové nastupuje středopravicová vláda s ambiciózním plánem škrtů v sociálním systému. Je to další důkaz finského pragmatismu - když je třeba změnit kurz, dokážou to Finové udělat rychle a rozhodně.Na otázku o budoucnosti odpovídá Vojtěch s opatrným optimismem: zatím neví, jak se po konci mandátu (za rok a něco) bude dál ubírat jeho kariéra. Ale zdá se, že o návrat do politiky zájem moc nemá, a že ho bude spíše zajímat diplomatická kariéra. Jasně se však nevyjádřil.A globálně? Jak se bude vyvíjet svět? Bezpečnostní situace se podle Vojtěcha zhorší, ale technologický pokrok může přinést netušené možnosti. Můžeme to nazvat optimismem, byť s ručením omezeným, a zdá se, že tenhle optarný postoj docela dobře vystihuje i dnešní Finsko - zemi, která si zachovává svůj pragmatismus a optimismus i tváří v tvář dramatickým změnám světa.

Po deseti měsících pauzy se vrací podcast Jedno procento. Chtěl jsem začít s velkým hostem a myslím, že se mi to povedlo.Tuhle anonci napsala AI, konkrétně Claude 3.5 Sonnet:Larry Čermák patří k té zvláštní generaci, která vyrostla s internetem, ale ještě si pamatuje zvuk vytáčeného modemu. V šestnácti letech opustil Prahu kvůli basketbalové kariéře a zamířil do přísné církevní školy ve Filadelfii, kde byl často jediným bělochem v týmu. Osud však měl jiné plány - místo do NBA ho zraněné koleno nasměrovalo do světa kryptoměn, kde dnes jako CEO TheBlock řídí osmdesátičlenný tým z 77. patra nového World Trade Center.Jeho příběh je fascinující ukázkou toho, jak se mění definice úspěchu mezi generacemi. Zatímco jeho otec, novinář Miloš Čermák, si musel zvykat na to, že syn nevyrostl do role sportovní hvězdy, Larry mezitím objevoval nový svět digitálních financí. Ironií osudu se někde v jejich rodinném domě stále válí stará fleška s 2,5 bitcoiny, které otec synovi koupil v roce 2011 za pět tisíc korun - dnes by měly hodnotu pěti milionů.V době, kdy se svět potýká s nástupem umělé inteligence a geopolitickými změnami, nabízí tento rozhovor jedinečný vhled do mysli člověka, který stojí na průsečíku technologií, financí a generační změny. Je to příběh o adaptaci, odvaze změnit směr a schopnosti najít příležitost tam, kde jiní vidí překážky. A možná je to i důkaz, že někdy nejlepší investicí rodičů není tlačit děti určitým směrem, ale dát jim prostor najít vlastní cestu - i kdyby měla vést od basketbalového koše k bitcoinu.Přeju příjemný poslech.A ještě jednou AI, tentokrát s 10 nejzajímavějšími momenty, které v epizodě uslyšíte:Larry vzpomíná na své první setkání s Bitcoinem kolem roku 2011-2012, kdy mu otec koupil bitcoiny v hodnotě asi 5000 Kč (cca 2.5 BTC). Fleška s těmito bitcoiny je pravděpodobně někde ztracená v domě a měla by dnes hodnotu kolem 5 milionů Kč.V 16 letech odjel studovat do USA na Church Farm School ve Filadelfii, původně plánovaný na rok, nakonec zůstal 7 let. Škola byla velmi přísná, internátní, s povinným dress codem a zákazem opouštět areál.Na škole byl často jediný bílý hráč v basketbalovém týmu. Spolužáci často pocházeli ze složitého sociálního prostředí - někteří měli rodiče ve vězení nebo v gangu.Studoval ekonomii a finance, protože ho od dětství zajímaly peníze. Doma sbíral drobné, které rodičům vypadly z kapes.Po zranění kolene musel ukončit basketbalovou kariéru a začal se více věnovat kryptoměnám. Napsal jednu z prvních akademických prací o Bitcoinu.V současnosti je CEO firmy TheBlock s 80 zaměstnanci, která má kanceláře v 77. patře World Trade Center. Firma operuje globálně mezi USA a Asií.Diskutují aktuální vliv amerických prezidentských voleb na kryptoměny. Trump je podle Larryho pro kryptoměny pozitivnější než Biden/Harris.Larry vyjadřuje obavy z budoucího vývoje umělé inteligence - vidí ji jako potenciální zdroj konfliktu mezi velmocemi podobně jako jaderné zbraně.Zajímavý moment byl, když Larry splnil dětský slib a koupil otci Porsche (původně mělo být z NBA kontraktu, který nikdy nepřišel).Přes určité obavy z budoucnosti je Larry mírný optimista - věří, že lidstvo dokáže vyřešit problémy, které přijdou, i když cesta může být složitá.

Loňský rok byl pro herečku Sarah Haváčovou v mnohém výjimečný. Například dopsala a vydala knížku, začala hrát několik nových rolí, mimo jiné poprvé i v divadle v Brně, a vydala se za polární září. S loňským rokem má spojeno mnoho emocí, jak říká, bylo to často jak jízda na horské dráze. Ale nejvýznamnějším momentem loňského roku bylo její biřmování. Možná jedním z nejvýznamnějších momentů jejího dosavadního života, tvrdí.Mimochodem, knížka Sarah Haváčové Nečekat je skvělá a doporučuji ji. O psaní a spisovatelství jsme mluvili, a taky o umělé inteligenci, druhé Smetanově manželce Betty, o divadelních alternacích či o tom, proč je její angažmá v Hordubalovi v Národním divadle jedním z jejích splněných snů. A také o tom, proč jí víra v Boha pomáhá i při práci herečky. Díky ní se prý některá představení jejího monodramatu Alma Rosé zdařila do té míry, že na hodinu vznikl nový vesmír. Při natáčení našeho podcastu jsme zůstali ve vesmíru smíchovského studia, ale snad to nevadí.Přeju příjemný poslech!

Znám ji jako milou, chytrou a ambiciózní mladou ženu. Poznali jsme se před více než deseti lety, kdy mi okomentovala fotku nedělní snídaně na Instagramu a moje žena z ní následně vymámila údajně tajný recept na nejlepší vietnamskou polévku. Ano, právě tu si Vietnamci často dávají v neděli k snídani.Dnes je vdaná, se dvěma malými dětmi. O čem sní? Překvapilo mě a taky trochu dojalo, když řekla: aby Vietnemcům bylo konečně dovoleno cítit se v Česku být doma. A když to řeknou nahlas, aby se odněkud neozvalo: vaše doma je jinde.Thuy Duong přijela s rodiči do Česka v sedmi letech, v roce 1997, a jak říká, nikdy jim za příležitost vyrůstat v Česku a Evropě nepřestane být vděčná. Mluví česky líp než vietnamsky, podobně jako spousta jiných Vietnamců v Čechách ze své generace. Cítí se být Češkou či možná ještě lépe řečeno Evropankou s vietnamskými kořeny.Loni na podzim začala asi právě hlavně s Vietnamci své generace točit podcast. Mluví v něm česky a je určen jak pro české, tak vietnamské publikum. Thuy Duong v něm  představuje své úspěšné vsrtevníky, ať už je to mladá studentka medicíny studující momentálně na Yaleově univerzitě, známá foodblogerka, anebo majitelé úspěšné pražské restaurace.Vietnamci už dávno nejsou komunitou majitelů večerek. Byť sama Thuy Duong v jedné takové večerce na severu Čech strávila kus mládí, protože její rodiče jeden obchod a také restauraci provozovali. Samozřejmě jsme o tom mluvili.I o tom, jak vypadá taková menší vietnamská svatba (nápověda: hosté se počítají na stovky), co znamená pro vietnamské podnikatele vlastnictví vozu jako Bentley nebo Rolls Royce, a jak se změnila slavná obchodní zóna Sapa a taky zda jsou Češi rasisté.Přeju vám pěkný poslech.

Navrhoval jsem lavičku v Central Parku nebo zastrčený bar někde na Manhattanu. Ale Janek Rubeš nakonec domluvil, že jsme mohli natáčet tenhle podcast na střeše České národní budovy na 73. ulici na Upper East Side. Což se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad, a to minimálně ze dvou důvodů.Za prvé: symbolicky jsme zůstali aspoň nohama na domácí půdě, protože sice jsme se setkali v New Yorku, ale mluvili jsme taky hodně o Česku a o Praze.A za druhé: jakkoli se “kluk z Prahy” Janek Rubeš proslavil tím, že ukazuje turistům, co všechno se může při turistické návštěvě Česka pokazit a na co by si měli dávat pozor, tak vemte klidně jed na to, že má Prahu i Česko rád. Ostatně když je řeč o podvodných taxikářích či směnárnících, tak vždycky podotýká, že se svým kolegou věnují mnohem víc času i energie naopak tomu, aby ukázali, co všechno v Praze naopak funguje a stojí za vidění.Jejich Honest Guide by měl být pro každého turistu povinnou četbou. A asi to tak i je, máme-li soudit podle toho, jak jsou jejich videa například na YouTube populární a sledovaná. Samozřejmě jsme o tom mluvili.A taky o tom, jak Janek Rubeš přišel k polovičnímu otčímovi v New Jersey nebo jak slaví vánoce s tamními příbuznými. Dárky jim nosí stejně jako v Česku Ježíšek, nikoli Santa Claus. Což zdůrazňuji úmyslně, protože na toto téma máme v podcastu lehce vyhrocenou debatu.Ale jinak byl náš rozhovor milý a přívětivý, asi jako mimořádně teplý a slunečný podzim, na který jsme v půlce listopadu měli v New Yorku štěstí. Střechu České národní budovy, kde sídli jak náš konzulát, tak České centrum, jsme pomyslně zahřáli pár hodin předtím, než se tu konala oslava k připomenutí 17. listopadu.A kde jinde oslavit svobodu, než v Americe na střeše? Přeju vám příjemný poslech.

Trochu provokativně jsem se jí zeptal, jestli Bůh náhodou není ukrytý v umělé inteligenci, kterou jsme teď jako lidé stvořili. Odpověděla, že jako věřící zastává názor, že Bůh je vševědoucí. A jak mohla poznat, AI zatím rozhodně vševědoucí není. Každopádně, byl to skvělý rozhovor. Jana Matulíková žije v Petrské čtvrti, což je část Prahy, kterou miluju a kde jsem skoro deset let bydlel, a kde je její manžel kazatelem Církve bratrské. Seznámili se před skoro čtyřiceti lety v Brně, v době, kdy hledala cestu z osobní krize spojené s dospíváním, s takovým menším zemětřesením, a nakonec to dopadlo dobře.Tedy tak, že místo špatné partičky si našla novou, a tou byli křesťani a Bůh.Už jako matka dvou dětí a ve svobodném Česku vystudovala teologii. Ve věznicích působila nejdřív jako dobrovolnice, dnes je profesionální vězeňskou kaplankou ve Vinařicích. Nezastupuje jen svou církev, ale celou křesťanskou víru, a když je třeba, tak i nejen křesťanskou.Počítejte se mnou: z necelé tisícovky vězňů jich týdně vyhledá duchovenské služby asi deset procent, a z nich kvůli křesťanství či Bohu zase asi deset procent. Zbytek si chce popovídat. Ale Janě Matulíkové to nevadí. K její práci to patří.Říká, že si ve věznici uvědomila, jak je bible pravdivá v tom, když tvrdí, že kořenem všeho zla je milování peněz. Plus často například slabost pro drogy. Obecně by se dalo říct, že ve věznicích nejčastěji potkává lidi, kteří se nenaučili odkládat potěšení.A samozřejmě se stává, že ji vyhledají vězni, u nichž by očekávala, že je potká všude jinde než ve věznici. Ale to se stane. Do věznice se člověk dostane z mnoha důvodů, vedle chamtivosti to může být i nezodpovědnost nebo smůla. To jsou ti lidé, u nichž si Jana Matulíková v duchu říká: “Doprčic, člověče, co sem zrovna tebe přivedlo?”Bylo mi ctí, jako člověku, který nemá dar víry v Boha - a ano, vysvětluju si to tak, že Bůh neexistuje, pochopitelně - a v zemi se skoro největším počtem ateistů na světě, mluvit s ženou, která o Bohu dokáže mluvit, mile, přesvědčivě a civilně.I to je jedna z ohromných výhod toho, když děláte podcast. Potkáte lidi jako Jana Matulíková ve studiu, nikoli ve vězeňské cele.Užijte si tuhle výhodu i vy. Přeju příjemný poslech.

Děláme to automaticky a bezmyšlenkovitě. Nejčastěji mobilem, samozřejmě. Někdy si výsledek ani neprohlédneme, jindy ho vystavujeme na sociálních sítích. A chceme za to lajky. Ano, řeč, je o focení.Odhaduje se, asi velmi nepřesně, že za rok uděláne celosvětově zhruba 1500 miliard fotek. To je přibližně stejně, kolik podle jiných odhadů lidé udělali od vynálezu fotografie do uvedení iPhonu na trh v roce 2007. A do třetice, jiný odhad zase říká, že za dvě minuty dnes udělají lidé víc fotografií, než bylo vyfoceno za celé 19. století.A přesto, fotografování má v sobě kouzlo, kterému lidé stále podléhají, říká fotograf Kamil Rodinger. Profesionálním focením se stále živí, byť je to těžké. Média a žurnalistika jsou v krizi, klesá poptávka i po fotografování na zakázku. Lidé mají pocit, že dnes fotoaparáty a telefony fotí samy. Do jisté míry, v úzkém technickém slova smyslu, mají částečně i pravdu. Byť fotografování samozřejmě není jen o technické dokonalosti, ale je zároveň komplexním řemeslem i uměním .Co neklesá, je touha lidí se fotografovat naučit. Takže Kamil Rodinger více než deset let fotku učí a vede kurzy. Dříve v Institutu digitální fotografie, dnes takzvaně na vlastní triko. Na nezájem si nemůže stěžovat, jak během rozhovoru několikrát z pověrčivosti potvrdil zaklepáním na stůl ve studiu.Letos bylo Kamilu Rodingerovi šedesát, což se obešlo bez velké oslavy, ale i tak je to příležitost se za profesním životem ohlédnout. Známe se více než třicet let. Můj vztah ke Kamilovi je trochu speciální i v tom, že jsem s ním jako s fotografem jezdil po roce 1990 na svoje vůbec první časopisecké reportáže. To budete muset v podcastu přetrpět: bohatýrské vzpomínky dvou starců na doby divokého mládí.O tom všem jsme spolu mluvili: koho Kamil vyfotografoval a koho naopak nikoli, byť třeba chtěl, a dnes už ti lidé nežijí. Koho má chuť dnes fotit a ještě žije. A mluvili jsme i o tom, že ne vždy se v životě daří. A že když byla těžší doba a Kamil Rodinger si chtěl udržet vlastní ateliér, musel nějaký čas například i rozvážet nákupy na Rohlíku anebo dělat malíře pokojů.Když fotku milujete, není co řešit. Přeju příjemný poslech.

K současnému umění je skeptický. Má rád výtvarníky své generace, o těch mladších nemá moc valné mínění. Ani o jejich tvorbě. “Nikdo nechce říct, že král je nahatej a že to stojí za prd,” říká Pavel Beneš, třiašedesátiletý výtvarník a grafik.Mimochodem, své generační souputníky zná takzvaně na vlastní kůži. Nebo by se dalo říct, že je má i pod kůží. Na pravé paži má totiž tetování podle devíti návrhů současných výtvarníků, mimo jiné Petra Síse, Zdeňka Lhotského či Jiřího Davida. Na levé má pak tetování podle návrhu svých rodičů, rovněž výtvarníků.Poznali jsme se počátkem devadesátých let v časopise Reflex, kde pracoval jako grafik. Udělal mi v roce 1991 velmi netradiční svatební oznámení, vypadající jako složenka. Pro mladou generaci: to byly takové papírky, které lidem chodily do schránky, a oni s nimi a s penězi pak zase museli chodit na poštu.Mluvili jsme s Pavlem Benešem o tom, proč už neběhá a proč ani neučí na vysoké škole, jakkoli obojí byly jeho dvě velké vášně. Na obojí má jednoduchou krátkou odpověď: přestalo ho to bavit. Ale umí to i dlouze vysvětlit, a to si poslechněte v našem rozhovoru.Má přitom titul docent, ale i na něj se dívá s nadhledem. “Až se právníci a doktoři dozví, že absolventi uměleckých škol mají stejné tituly jako oni, ale některým jejich získání zabralo tak asi dvacet minut, budou nejspíš rozladění,” říká.Povídali jsme si o mnoha věcech: že své umění představil i na benátském Bienále, byť jen po dobu asi třiceti minut a anonymně. Že má v uchu dvě náušnice, a to už od roku 1987. Plus bonus pro ty, kteří budou poslouchat až do konce: dozvíte se, jaké prášky vám zajistí smíření se světem a štěstí.Byl to místy prostě hodně boomerský rozhovor. Můj host v něm nadával na mladé, trochu i na umělou inteligenci, ale vše samozřejmě v milém a tolerantním duchu. Míru sarkasmu a ironie si doplňte sami, a to jak v tomhle textu, tak především v našem rozhovoru.Moc mě to bavilo a doufám, že bude i vás. Hezký poslech.

Známe se dlouho, a kdybych měl říct, kde jsme se nejčastěji setkávali, tak to bylo asi na různých konferencích. A to zase tak často na konference nechodím. Z čehož by mohou plynout, že Josef Šlerka bývá na všech, ale to asi taky nebude pravda. Byť sám říká: s blížící se padesátkou se asi čím dál víc považuju za akademika.Vystudoval filosofickou fakultu a dlouhou dobu tam působí jako učitel. Docenturu zatím nezískal, a docela hodně jsme o vysokoškolském mikrokosmu v našem rozhovoru mluvili. Ne úplně pozitivně. Takže po tomhle podcastu se už docentem nestanu stoprocentně, říká snad s velkou nadsázkou Josef Šlerka.Svůj život dosud dělil právě mezi akademický svět a startupy. Byl například analytikem společnosti Socialbakers, pracoval pro ni v pražském Karlíně i v německém Mnichově. Zároveň o fenoménu sociálních sítí přednášel právě na filosofické fakultě, kde rozvinul studia takzvaných nových médií.Čtyři roky byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který mimo jiné hodnotí důvěryhodnost českých médií, a některá média zároveň finančně podporuje. Ne moc, ale ani ne úplně málo, podle Šlerky rozdělí ročně asi 8 až 10 miliónů korun. O tom, jak to funguje a co to obnáší, jsme samozřejmě taky mluvili.A taky o vinylových deskách, filmu Matrix a chybějící styčných plochách.Ano, původně jsme se sešli proto, že budeme mluvit o umělé inteligenci. Oba nás fascinuje. Ale nakonec z toho bylo hodinové povídání skoro výhradně o jiných věcech. Ale i tak jsme se stačili shodnout na tom, že to, co kolem AI prožíváme, je revoluce. Avšak jak Josef Šlerka říká, její specifikum je v tom, že spousta lidí si téhle revoluce možná nevšimne.Nebo jim to bude dlouho trvat.Točili jsme s Josefem Šlerkou podcast po druhé, poprvé to bylo v době nejtvrdších covidových lockdownů. Natočíme někdy v budoucnu ještě třetí podcast? Nedá se to vyloučit. Ale stejně tak je možné, že místo nás dvou si budou po třetí povídat už dobře natrénovaní inteligentní chatboti.Tentokrát ještě ne. Takže omluvte chyby a přeřeknutí, jsou lidské. Hezký poslech.

Přerovský podnikatel Pavel Březina trochu naznačoval, že by mohl do studia přiletět, lépe řečeno přijet. Ale letadlem. Což ovšem také není úplně přesné, protože vírník je kategorie dopravních prostředků sama o sobě. Těch létajících. A když ještě řeknu, že Pavel Březina se měl dostavit v autovírníku, bude to už úplně nesrozumitelné.Takže popořádku. Vírník je dopravní protředek těžší než vzduch. Je podobný vrtulníku, byť ve vzduchu ho drží trochu jiné fyzikální zákony, zjednodušeně řečeno. A hlavním rozdílem je to, že nemá rotor poháněný motorem. Mimochodem, vírník vynalezl v roce 1923 Španěl Cuan de la Cierva, takže slaví 100 let existence.Autovírník je vírník, který je kromě vrtule pohánějící stroj ve vzduchu opatřen ještě elektromotorem, a ten umožňuje jízdu po zemi. Je homologovaný pro běžné silnice, takže si s ním můžete zajet pro benzín k pumpě nebo ho zaparkovat před domem na Vinohradech. Možná jste před asi šesti lety zahlédli v médiích fotku vírníku v Praze na Václavském náměstí nebo nábřeží s výhledem na Hrad.No a Pavel Březina je přerovský podnikatel a nadšenec, který do té Prahy tehdy s autovírníkem přiletěl. A do centra přijel. Podobně jako na náš rozhovor. Z Přerova je to asi tak hodina a něco cesty. Vírník letí zhruba ve výšce 200 až 300 metrů, takže se můžete kochat. A nemusíte se bát, protože je v porovnání s vrtulníky či malými letadly prý naprosto bezpečný. Navíc - a to bychom si museli znovu vzít na pomoc aerodynamiku a další přírodní zákony - je také odolný vůči turbulencím a špatnému počasí.O tom všem jsme se sedmapadesátiletým nadšencem do létání mluvili. Také jsme spočítal, kolik ze svého života tráví času ve vzduchu, tedy mezi nebem a zemí, jak říká.Když budete mít po poslechu našeho rozhovoru chuť se ve virníku proletět, případně si ho koupit, nelekejte se. Měl jsem to taky a prý je to normální reakce. Ale většinou to zase přejde. Přeju příjemný poslech.

Dnes výjimečně nikoli Jedno procento, ale první epizoda podcastu Inspiruj.se.Má to dva důvody. Inspiruj.se točím se svou ženou Sentou. Budu rád, když se stanete jeho posluchači. Najdete ho ve všech dobrých podcastových aplikacích, jako jsou Spotify nebo Apple Podcasts.A také stejně jako Jedno procento na adrese jednoprocento.cz nebo na webu inspiruj.se. Pokud čtete můj newsletter, tak víte, jak moc času věnuji v poslední době generativní inteligenci. Tenhle podcast, ve kterém se chceme bavit s inspirativními lidmi, je toho logickým pokračováním.To byl první důvod. Druhý důvod je ten, že začala škola a hostem epizody, kterou uslyšíte, je Radko Sáblík.Radko Sáblík: vystudoval Fakultu strojní ČVUT v Praze. Již během studií se aktivně věnoval sportu, hrál závodně basketbal, působil jako trenér i rozhodčí v první basketbalové lize mužů. Kromě toho působil jako skautský vedoucí a předseda Sokolu Motol.Od roku 2002 vede Smíchovskou průmyslovku a gymnázium, školu, která byla magazínem Forbes zařazena mezi osm nejzajímavějších škol v republice, a s jedním z nejvyšším počtem přihlášek. Rovněž byl členem expertní skupiny Strategie 2030+ a v roce 2018 vydal inspirativní knihu "Učit jde i jinak, aneb školství je jak stařenka o holi".A ještě aktuální zpráva - tento týden pan ředitel Sáblík spoluzakládá spolek Uši, tedy Unii škol inovativních, který si klade za cíl rozvíjet kritické myšlení a mediální gramotnost žáků a studentů.Příjemným poslech. A příště už zase Jedno procento.

Přišla do studia s vlčím mákem na prsou. “Občas si ho beru, když mám pracovní jednání,” řekla Miroslava Pašková s úsměvem. Zakladatelka neziskové organizace Vlčí máky se před deseti lety rozhodla, že bude pomáhat válečným veteránům. Zní to trošku divně, že ano? V zemi, která nevede a ani v historii nevedla moc válek.On je to trochu omyl. Technicky máme v Česku zhruba 15 tisíc válečných veteránů. Jejich status je definovaný zákonem, v zásadě jde o bývalé profesionální vojáky, kteří od devadesátých let působili v různých misích. Od Iráku až po Afghánistán. Ne všichni, ale část z nich se v civilním životě potýká s problémy a potížemi. Miroslava Pašková má ambici jim v tom pomáhat.Z jednoduchého důvodu. Protože si to zaslouží. Sympatická mladá žena, která má dva akademické tituly, to bere jako samozřejmost. Moc ji nezajímá, jak válečné veterány definuje zákon. Mimochodem, ten je poměrně přísný a důsledný. Paradoxně i přesto, že když už někdo status válečného veterána na základě zákona dostane, tak mu to stejně prakticky žádné výhody či úlevy nepřinese.Platí však i to, že o konkrétní výhody většina veteránů nestojí. Spíš by ocenili, kdyby věděli, že si jich společnost váží a že si uvědomuje, že jsou lidmi, kteří mají odvahu a kteří byli ochotni riskovat život za vlast. Ano, zní to možná pateticky, ale zároveň je to takto jednoduché. I proto Miroslava Pašková nerozlišuje, jestli jde o bývalé vojáky, anebo třeba policisty či hasiče. Její spolek chce pomáhat všem, kteří to potřebují.O tom jsme mluvili v podcastu. Jak se k problematice veteránů dostala, a co s tím mají společného Facebook či Twitter. Že už jako malá holka si radši hrála s kluky na vojáky a proč po mámě požadovala, aby jí šila maskáčové sukně. Proč si váží hrdinství a obdivuje lidi, kteří chtějí dobrovolně sloužit v armádě.V tom posledním jsme se mimochodem neshodli: já jsem z generace, která vyrostla a někdy ještě povinně sloužila armádě s přívlastkem lidová, profesionální vojáky jsem moc neměl rád a ve volnomyšlenkářských devadesátých letech jsem k armádě už vztah nezískal.Ale vážím si lidí, kteří mají odvahu a odhodlání za vlast bojovat nebo i riskovat život. A chápu, že jsme se po třech desetiletích naivního globalismu ocitli v mezinárodně politické situaci, kdy obrana vlasti a armáda jako taková mají najednou jiný patos než dřív.Rozhovor s Miroslavou Paškovou mě bavil i proto, že to bylo setkání dvou světů, které mají jinou životní zkušenost, ale asi stejné ideály a stejný pohled na svět. Stále věřím, že válka na Ukrajině je jen epizodou a připomenutím světa, který snad už brzo bude patřit minulosti. Věřím tomu a přeju si to, ale to samozřejmě nestačí.Každopádně si koncem října koupím vlčí mák a 11. listopadu si připomenu lidi, kteří mají větší odvahu a méně cynismu než já. Možná to uděláte taky. Každopádně vám přeju příjemný poslech.

Povídali jsme si v ne úplně klimatizovaném studiu a venku na ulici bylo třicetistupňové vedro. A protože tématem byly vlněné přikrývky, dalo by se říct, že to byl zážitek na hranici masochismu. Ale to jen zdánlivě. Za prvé proto, že podnikatelka Zuzana Bílková je milá a bezprostřední. A za druhé, je přece stará známá věc, že vlna v zimě hřeje a v létě chladí.Že jste to nevěděli? Já taky ne, aspoň do setkání s majitelkou beskydské firmy Besky. A tak úplně tomu nevěřím. Ostatně i Zuzana Bílková mi řekla, že se v letošním super horkém létě občas sama při spaní odkope.Ano, mluvili jsme hodně o spaní. Ale pro mě byl nejzajímavější její příběh. I proto, že je vlastně jednoduchý a obyčejný. Vypráví o ženě, která vystudovala ekonomii na Vysoké škole báňské a přes vášeň pro počítačové hry se dostala k podnikání. Jistě, v tomhle tvrzení jsou jistá zkratka a nadsázka, ale jen malé.Nemohla si vybrat konzervativnější druh byznysu. Převzala řemeslnou výrobu vlněných pokrývek. Před třiceti lety takových malých firem a živností vznikla zejména v Beskydech a okolí celá řada, ne každá měla ovšem výdrž jako Besky.Dnes se tato značka prodává prakticky výhradně přes eshop a má zákazníky v celém Česku. Zuzana Bílková plánuje i zahraničí, ze začátku hlavně to nejbližší. Ale plány jsou uměřené a střízlivé. Ostatně strojový park je originální, z velké části víc než sto let starý. Firma chce zachovat tradiční výrobu.Tohle je příběh o tom, jak si malý podnik může najít náročnou a spokojenou klientelu. Zuzana Bílková umí tenhle příběh vyprávět mile a příjemně. Točili jsme v Praze, kam přijela z Beskyd na dva dni. Jako vždycky si enzapomněla tři věci: pozitivní energii, radost ze života a vlněný polštář.Přikrývka se jí do kufru nevešla. Přeju hezký poslech.

Milan Tesař hostem Jednoho procenta už byl, a to u poměrně smutné příležitosti. Tou byl konec legendárního komiksu Zelený Raoul v časopise Reflex. Takže jsem se nyní logicky Milana Tesaře zeptal, jak se mu bez mimozemšťana žije a zda náhodou nevstal z mrtvých. Nebo zda to neplánuje.Ovšem hlavním tématem bylo Česko. A my Češi. Milan Tesař totiž vydal knížku, kterou považuju za jednu z nejdůležitějších a zároveň nejzábavnějších tohoto roku. Jmenuje se Štěstí po česku, a shrnuje ji dobře její podtitul: “42 způsobů, jak být v téhle zemi v pohodě”. Milan Tesař o ní říká, že je to pokus přijít s českým protipólem skandinávského “hygge”, onoho slavného přístupu k životu až filosofie, pro kterou jsou charakteristické radost ze života a hledání pohody v každém okamžiku.Až na to, že v Česku je naše “hygge” spjato se zabíjačkami, houbařením, tanečními kurzy či obloženými chlebíčky.To jsou momenty, činnosti či situace, které nám Čechům opravdu dávají pocity štěstí. Milan Tesař je ohledává s humorem a ano, nepochybně i jistou škodolibostí. Ale není na nás Čechy zlý a zároveň ani ubrečený, jakkoli by obojí bylo jednoduché.To na téhle knížce oceňuju nejvíc: že nás nelítostně pitvá, ale nedělá to se zavilostí a nesnášenlivostí. Zkoumá náš komplex malého národa bez malosti a zakomplexovanosti, dalo by se říct.Čímž zároveň dokazuje to, co o Češích píše a říká: že možná máme řadu nepěkných vlastností či kuriozních zvyků, ale nejsme zlí. A ještě jedna věc je důležitá: že Česko je země, kde se dobře žije, jakkoli si to často sami neuvědomujeme. V mnoha ohledech patříme k světovým nebo minimálně evropským šampiónům. Máme nejlepší turistické značení, jednu z nejhustších sítí knihoven (a 40 procent lidí ve výzkumech tvrdí, že chodí do knihovny aspoň jednou ročně!), jsme rekordmani v počtu aktivních cyklistů i lyžařů (jakkoli si zároveň stěžujeme, že ve srovnání se světem nemáme ani pro jedno moc dobré podmínky), jsme velmi nadprůměrní v počtu houbařů, včelařů a pejskařů.No a to jsem ještě nezmínil naši chloubu, kterou je český dabing. Některé z našich posedlostí jsou historicky na ústupu, třeba tramping, povinné taneční v pubertě či akvaristika. Ale i v těchhle kategoriích jsme stále silní.Jistě, nelze si nepovšimnout, že nemáme moc nositelů Nobelových cen, na3i jedinou světově proslulou značku dnes kompletně vlastní a rozvíjejí Němci, z vyhlášeného českého průmyslu zbyly stíny montoven a až na pár záblesků jsme se významně nezapsali ani do světa literatury, filmu či výtvarného umění.To Milan Tesař samozřejmě ví, a hodně jsme o tom mluvili v našem podcastu. V knížce se však soustředí hlavně na to pozitivní. Na Čechy úspěšné a spokojené. To činí její čtení radostným a osvěžujícím. Snad se část té pozitivní energie propsala i do našeho povídání. Přeju příjemný poslech!

Po pravidelné několikatýdenní prázdninové pauze - můžeme říct odstávce? - tu máme díl číslo 240, a zároveň rozjezd už páté sezóny Jednoho procenta.Jak víte a jak vždy opakuji, tohle je podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Je fajn si popovídat s lidmi, kteří vám mají co říct a s kterými je příjemné strávit čas. No a právě ty si zvu.Tím zajímavým a zábavným hostem jsem … jsem já.Úplně vidím vaše otřesené výrazy. Otřesené, nikoli otřesné, podotýkám, abych předešel dalším nedorozuměním. “Vážně"?”, říkáte si. “Vážně ten člověk pozval do podcastu sám sebe?”Ne tak docela. Ano, přijal jsem pozvání, ale ne od sebe, ale od Roberta Vlacha. Ten mě pozval do Ostravy, a to na opravdu výjimečné natáčení. Podcast trvající pět hodin. Plus zároveň mě požádal, abych při té příležitosti pokřtil nové podcatsové QQ studio. Stal jsem se jeho kmotrem.Křtil jsem leccos, od dětí až po knížky, a některých - myslím knížek i dětí - jsem byl i autorem. S nadsázkou řečeno, a asi bych měl říct, že v některých případech jen spoluautorem, anebo tak mi to aspoň bylo řečeno.No a dnes na Jednom procentu uslyšíte závěrečnou necelou hodinu ze zmíněného pětihodinového podcastu. Zpovídá mě Robert Vlach, úspěšný autor knížky Na volné noze, která vyšla nejen v Česku, ale i v řadě jazyků včetně angličtiny na celém světě v nakladatelství Harper Collins. Robert je nejen vynikající autor, ale taky člověk.Tématem poslední hodiny byly standupy, moje “druhá kariéra”, jak to Robert Vlach nazval, a já mu to hned vyvrátil s tím, že je to spíše součást mé kariéry první a jediné. Ale protože standupy sice dělám, ale zas tak často o nich nemluvím, tak snad to pro vás bude zajímavé.Takže, vítejte v páté sezóně. Od té čtvrté se toho zase tolik neseběhlo: jsem o rok starší, standup jsem měl například v již zmíněné Ostravě, ale také ve Werichově vile, kde s Luďkem Staňkem vystupujeme pravidelně. A i přes léto děláme s mou ženou Sentou masterclass o generativní umělé inteligenci. Pokud byste chtěli v srpnu nebo i o prázdninách přijít, najdete nás na adrese inspiruj.se.Partnerem Jednoho procenta je zpravodajský server Seznam Zprávy, kde vycházejí moje články. Vše důležité, včetně možnosti objednat si můj newsletter, najdete na adrese jednoprocento.cz.Díky, že posloucháte i čtete. Zvu vás teď do ostravského studia a předávám vedení Robertu Vlachovi.

Neexistuje, že něco nejde, říká muž, který v necelých třiceti vybudoval firmu nabízející online zprostředkování brigád v Česku. Michal Harásek chtěl být jako kluk automobilovým závodníkem. Když se byl zeptat na místo v týmu, řekli mu, že si nejdřív musí sehnat milión korun. Mysleli si, že ho tím odradí. A pak se divili, když velkou část této sumy opravdu sehnal. “Nikdo mi neřekl, že to nejde,” usmívá se.Jak coby neznámý kluk z Brna peníze od sponzorů získal? Podobně jako jiní. Napsal žádosti šéfům či majitelům firem. Obvykle zájemci napíšou desítky, ti urputní stovky mailů. Michal Harásek jich rozeslal osmnáct a půl tisíce. “I proto nemám v podnikání strach, že mi někdo ukradne nějaký nápad. Lidi si většinou myslí, že jsem blázen,” říká.Studoval ekonomii na Masarykově univerzitě. Ale protože už tehdy podnikal, dokonce v africkém Kongu, a v prvním ročníku měl díky tomu hodně absencí, zašel si na studijní oddělení požádat o individuální studijní plán. Řekli mu, že si musí vybrat, jestli chce studovat, nebo dělat něco jiného. Rovnou jim odpověděl, že už vybráno má, a podepsal žádost o ukončení studia.Od roku 2017 buduje firmu Tymbe. Ta nabízí online zprostředkování brigád. Jak pro ty, kteří je poskytují, tak pro ty, kteří chtějí pracovat. Jak to funguje a proč je sledování nabídky a poptávky něco jako barometr toho, jak se Česku ekonomicky daří? Mluvili jsme o tom. I o tom, proč to, že průměrný věk zájemců o brigády roste, není moc dobrá zpráva.Zeptal jsem se i na další věci: proč 40 procent lidí, kteří vyzkoušejí brigádu u pokladny v supermarketu, končí nejpozději po třech směnách. Nebo jaká specifika má podnikání právě v Kongu. A samozřejmě také na to, o jakou brigádu je dnes v Česku největší zájem. A proč to ani zdaleka není ta nejlépe placená.Přeju příjemný poslech.

Do studia přišel bez psa, a to si mohl vzít rovnou dva. Buď svého německého ovčáka, anebo toho plyšového. Jaroslav Cibulka vyvíjí v dejvickém CIRC, tedy Českém institutu robotiky a kybernetiky při ČVUT, takzvaného petbota. Je to robotický mazlíček, který by měl sloužit jako společník a do určité míry i opatrovník starších lidí. Umí jim říct, kdy bude oběd a jaké si mají vzít léky. A taky ohlídat, jestli neupadli nebo třeba nezapomněli vypnout vařič v kuchyni.Devětatřicetiletý Jaroslav Cibulka vystudoval strojní fakultu v Plzni, pak se od technologií trochu rozkročil i ke společenským vědám. Pět let působil na Metropolitní univerzitě v Oslu. Dnes je součástí mezinárodního výzkumného týmu DISTINCT, který se zaměřuje na to, jak využívat technologie v terapii i péči o lidi s demencí. Petbot, na kterém pracuje, by v budoucnu mohl pomáhat i s jejím včasným odhalením.Seznámili jsme se na konferenci věnované dlouhověkosti, ve studiu jsme pak mluvili hlavně o robotech, umělé inteligenci a budoucnosti. Zajímalo mě, co mu - kromě základů norštiny - dal a co mu vzal pětiletý pobyt v Norsku, jaká technologie ho naplňuje největším úžasem a jak by s výběrem povolání poradil dnešním dospívajícím školákům.Povede se prototyp dokončit, založit univerzitní spin-off a nabídnout plyšového robota pro seniory na trh? Zájem by byl, odhaduje Jaroslav Cibulka. Určitě má v plánu se o to pokusit. Byť zároveň říká: mám vědu rád mimo jiné i proto, že jsem v ní poznal spoustu přívětivých lidí. V průmyslu je to mnohem drsnější.Přeju nikoli drsný, avšak přívětivý poslech.

Jeho první věta ve studiu byla: “Někdy mám pocit, že mi je už přes sto let.” Avšak to jen měřeno množstvím životních zážitků a zkušeností. Biologicky je naopak nejméně o deset let mladší, než by vyplývalo z data narození. Aspoň to tvrdí. A ví to proto, že je šéfem a jedním ze spoluzakladatelů kliniky, kde se biologický věk měří.Pětapadesátiletý Petr Šrámek byl koncem května jedním z řečníků na konferenci Vogue Live, věnované dlouhověkosti, která se konala v Praze. Kromě toho, že řídí kliniku s pobočkami v Praze, na Floridě a Bahamách, je také zakladatelem investičního fondu Longevity Tech Fund.Investoři většinou z Česka mu svěřili peníze, aby investoval menší sumy, řádově milióny korun, do startupů začínajících podnikat právě v různých oborech, spojených se zdravým životem a dlouhověkostí. Spojují je dva zájmy, které má i Petr Šrámek: o technologie a o zdraví. Konkrétně možnosti žít déle, než je dnes běžné.Kolik to je? A opravdu se můžeme reálně dožívat věku přes sto let, jak slibují někteří lidé z této branže? Přičemž někteří slibují i mnohem víc? Pamatuju se, jak na prvním ročníku Singularity University v Praze tvrdil z pódia britský gerontolog Aubrey de Grey: už dnes tady v sále jsou lidé, kteří se dožijí 150 let.Problém je v tom, že nevíme jak. Ano, spousta objevů je velmi zajímavých, dokonce i některé experimenty na zvířatech jsou slibné. Ale je reálné prodloužit život lidí, a to dokonce takto výrazně? Můžeme se spolehnout na to, že medicínu a biologii, případně další příbuzné obory, čeká exponenciální změna? Jinými slovy, že přijdou zásadní až převratné objevy, které změní dnešní pohled na stárnutí?Samozřejmě jsem se na to Petra Šrámka zeptal. Zajímalo mě, v kterých oborech je případná disrupce nejpravděpodobnější, a jak reálné tyto výhledy opravdu jsou. A zeptal jsem se i na to, jestli jsme případně na prodloužení života běžné populace připraveni i jako společnost. A stojíme vůbec o to, žít takhle dlouho? Každý to samozřejmě vnímá jinak.Co vy? Můžete o tom přemýšlet během podcastu, ve kterém já se ptám a Petr Šrámek odpovídá. Každopádně přeji příjemný poslech.

Dorazil do studia s motorkářskou helmou, na které je nápis: “Ze špatných rozhodnutí vznikají dobré příběhy.” Nevím, jak podnikatel a dnes hlavně “hlídač státu” Michal Bláha hodnotí rozhodnutí povídat si se mnou v podcastu. Ale protože přišel po tříleté pauze už po druhé, tak snad špatné nebylo. A osobně si myslím, že v tomhle případě heslo zní: “Z dobrých lidí ve studiu vznikají dobré podcasty.”Povídali jsme si o mnoha věcech. Ano, první část života, do které patřilo například spoluzaložení jednoho z prvních českých internetových vyhledávačů, jsme probrali už minule. Ale zmíněné tři roky, které od té doby uplynuly, byly tak nabité událostmi, že rozhodně bylo o čem mluvit.Třeba o tom, proč se stal poradcem místopředsedy vlády, jak se podílel na vzniku nového státního úřadu a zda jeho angažmá ve vzniku Digitální a informační agentury nebylo v konfliktu zájmů s jeho rolí šéfa a zakladatele neziskovky Hlídač státu.Samozřejmě mě zajímalo, co se o státu dozvěděl z druhé strany, tedy jako insider. Malá nápověda či spoiler: není to nic lichotivého. Také jsem se zeptal, jestli na motorce občas porušuje předpisy, jako chodec chodí někdy na červenou a jestli by radši nechtěl žít v Americe. Třeba v Seattlu, kde ostatně nějaký čas strávil.Prostřednictvím covidu jsme se trochu vrátili k Andreji Babišovi, ale opravdu jen krátce a letmo, protože tenhle politik dnes už vlastně nestojí za řeč. Michal Bláha mi vysvětlil, jak dělí politiky. A já chtěl slyšet, proč je registrovaným příznivcem jak hnutí ANO, tak Pirátů.A ano, jak vyplývá z titulku, trochu jsme si zanadávali v závěru na novináře, protože to nikdy neuškodí. Přeju příjemný poslech.

Jak se pozná dobré kimči? Jednoduše, musí vám chutnat. Což je asi největší problém této epizody podcastu. Protože o kimči budeme pouze mluvit. Zato s člověkem, který ho snad umí opravdu dobře a pro kterého se právě kimči stalo cestou k budování úspěšné firmy. Martin Kudera je přitom podle svých slov kluk od počítače. Narodil se v roce 1990, ale protože vyrůstal v rodině programátora, měl svůj počítač ještě dřív, než začal chodit do školy. Brzy se naučil programovat a objevil v sobě touhu podnikat. Takže i v tomhle byl napřed a první peníze vydělal už na střední škole.A protože v tom byl docela úspěšný, logicky neměl moc času, a s vysokou školou to už moc nevyšlo. Ale nikdy toho nelitoval. Jak říká, do roku 2020 se mihnul v různých byznysech, většinou startupech a technologických firmách. Jenže pak přišel covid a s ním nová kapitola. Tedy již zmíněné kimči.Firma Živina, kterou založil s manželkou a její sestrou, se týká druhé vášně Martina Kudery. A tou je jídlo. Konkrétně pochoutky a lahůdky, případně můžeme říct ochucovadla. Prostě takové ty věci ve skleničkách, které ozdobí stůl a potěší chuťové buňky.Jak se buduje taková firma v době pandemie? A co má nebo může mít společného jídlo s technologiemi, případně startupovou mentalitou? Plus ještě jedna delikátní otázka, kterou jsem ovšem řešil už s více hosty. Když podnikáte s manželkou či partnerkou, co spíše přežije? Váš vztah? Nebo společný byznys? A může přežít obojí?Zeptal jsem se. Přeju příjemný poslech.

Do hry zvané bitcoin nastoupil Martin Kuchař celkem pozdě, až v roce 2017. Mladý muž s maturitou ze stavební průmyslovky, nedostudovanou architekturou a dostudovanou informatikou měl vždycky blízko k moderním technologiím. A těm se v té době věnoval i profesně.Víceméně náhodu se mu tehdy během jediného týdne zmínilo několik lidí, včetně jeho vlastní ženy, o nové měně, která se dá těžit na počítači. A protože to bylo v Ostravě, kde k těžbě bylo vždycky blízko, pustil se do toho. Což říkám samozřejmě s velkou nadsázkou a zjednodušeně.Dnes se kolem bitcoinu točí Martinu Kuchařovi svět. Tedy myšleno ten pracovní. Společně s bratrem začali pořádat konferenci Chaincamp. A byť to bylo během covidu, tedy za ztížených podmínek, zjistili, že pořádají největší neanglickou konferenci o bitcoinu na světě.Teď se rozhodli pro ještě větší sousto a v červnu pořádají v letňanském veletržním areálu konferenci Prague BTC. Ta má ambici být a asi také bude největší bitcoinovou konferencí v Evropě. Trochu bere radost jen to, že takzvané kryptoměny dnes neprožívají úplně veselé a optimistické časy.Jak je to konkrétně s bitcoinem? O tom se bude mluvit v Praze. Hvězdným řečníkem je byznmen a velký bitcoinový evangelizátor, Američan Michael Saylor. Konkrétně o něm, ale obecně o bitcoinu jsem samozřejmě mluvil s Martinem Kuchařem v podcastu.Stane se bitcoin v budoucnu skutečnou měnou? A jsou země, kde tak funguje už dnes? Uslyšíte. A taky proč kryptoměny vadí vládám, a to jak autoritářských, tak i demokratických zemí. Kolik bitcoinů se v jeho nedlouhé historii definitivně ztratilo? A kolik je utajených bitcoinových miliardářů, jejichž jméno jsme nikdy neslyšeli?Ne na všechny tyto otázky se dozvíte odpověď. Ale zeptal jsem se. Přeju příjemný poslech.

Čokoládu poprvé ochutnal asi před deseti lety po jednom divočejším večírku. Myšleno řemeslně vyrobenou, pravou čokoládu dovezenou z Guatemaly. V té době už věděl, že se nechce živit jako manažer v marketingu, a hledal novou náplň života. Takže si Filip Teplý řekl: proč by to nemohla být čokoláda?Nastudovali si s dnes již bývalou manželkou teorii v knížkách a hlavně na webu, nakoupili základní vybavení a začali čokoládu vyrábět doma. První ochutnávka pro přátele nedopadla stoprocentně úspěšně. Vzorky se nepovedly na jedničku. Ale jak říkají Američané, nejlepším učitelem jsou vlastní chyby, a tak se kvalita rapidně zlepšovala. Začátečníci se rychle stali profesionály, a po pár letech dokonce získali za svou čokoládu první mezinárodní cenu.Dnes je značka Ajala, což v mayském jazyce prý znamená probuzení, dobře známá všem milovníkům čokolády. Je jich méně než milovníků kávy nebo vína, ale postupně jich přibývá. Čokoláda vlastně následuje trend, kterým prochází spousta potravin: část trhu se odklání od velkých výrobců a korporací, a místo si hledají malé, někdy domácí nebo garážové firmy. Ajala je s 16 zaměstnanci a zhruba patnáctimiliónovým obratem už nepřehlédnutelnou firmou, byť parametry je to stále malý byznys. Co při jeho budování způsobilo Filipu Teplému největší starosti? A co naopak největší radost? Mluvili jsme o tom.A taky samozřejmé párování, což je magie milovníků jídla. Samozřejmě je řeč o párování chutí. Náš podcast jsme zpárovali se stoprocentní čokoládou z Ekvádoru. Ale dozvěděl  jsem se, že se čokolády dají skvěle párovat s naturálními víny či belgickými lambiky, což je pivo, ale také … a to nebudete věřit … třeba i s plesnivými sýry. Výsledná chuť je prý famózní.Přeju nejen dobrou chuť, ale samozřejmě taky dobrý poslech.

Tvrdí, že k vínu hledala cestu od studií, ale to by mohl říct skoro každý. A taky že definitivně ji našla v době covidové pandemie. Avšak takových lidí by se asi našlo víc. Ostatně statistiky nám ukázaly, že konzumace alkoholu v té době stoupla.Barbora Pečová ovšem našla cestu k vínu jako profesionálka  a stala se sommeliérkou. Nemyslí si, že je to nějaká superschopnost. Nejradši lidi učí, že můžou mít víno rádi i bez toho, aby mu takzvaně rozuměli a stali se experty. Protože to nejdůležitější na vínu je to, aby nám chutnalo.O tom jsme si povídali. A taky o tom, co všechno v životě dělala, byť by možná bylo jednodušší mluvit o tom, co nedělala. Pracovala například v televizním marketingu, psala scénáře, byla ředitelkou vnějších vztahů na ministerstvu, dělala kurzy jógy, psala rozhovory o osobním rozvoji nebo přispívala do lifetsylových magazínů.A to ještě ani nestačila mít krizi sředního věku. Ale už stihla představit středoevropská vína novému americkému velvyslanci v Praze. Jak mu chutnala a co na ně říkal? Poslouchejte. Přeju příjemnou zábavu. 

Píše každý den na Twitter a někdy i minutu po minutě detailně popisuje, co prožívá. Třeba dnes: jídlo k obědu je dobré. Fazole, maso a brambory. Následuje podrobný program odpoledne.Co je na tom divného? Nepíše něco podobného na sociálních sítích víc lidí? Ne tak docela. Všechny tyto události se totiž odehrály přesně před čtyřiceti lety. Dnes padesátiletý Petr Kocian byl v roce 1983 mezi Čechoslováky, kteří se v Angole stali oběťmi únosu. Povstalecké hnutí UNITA, bojující proti tehdejší komunistické vládě, uneslo Čechoslováky, většinou pracující v tamní papírně, s jejich rodinami. Celkem to bylo 66 lidí. Ušli pěšky 1300 kilometrů, jeden zemřel. Ženy, děti a část mužů byla propuštěna v červnu 1983, zbytek mužů až o rok později.Jak to prožíval desetiletý kluk, který byl v Angole od prosince předešlého roku, společně s mladším bratrem a rodiči? Samozřejmě jsme o tom s Petrem Kocianem mluvili, byť právě podrobný popis včetně fotografií či map najdete na jeho twitterovém účtu.Zajímalo mě, jaké zážitky byly ty nejhorší, a co všechno se dělo po návratu zpátky do tehdy socialistického Československa. Události se samozřejmě věnovala tehdejší normalizační média, na základě příběhu angolských rukojmí vznikl i televizní film.Ptal jsem se na to, co taková událost v životě člověku vezme a co mu naopak dá. A jestli mu to nějak pomohlo v úspěšné kariéře, zahájené vlastně náhodou po roce 1990. P etr Kocian dnes patří k nejúspěšnějším manažerům a podnikatelům ve zdravotnictví. Založil a řídí oční kliniku Neovize a další společnosti. Je také spoluzakladatelem startupu AireenAI.Přeju příjemný poslech. 

Je profesor medicíny, řídí mnoho let Kardiologickou kliniku v nemocnici v Praze Motole. V podcastu byl mým hostem už třikrát. A zvu Josefa Veselku právě proto, že nás často zajímají podobné věci a přemýšlíme o nich podobně, a zároveň děláme oba hodně odlišnou práci a tedy i s různými zkušenostmi.Tentokrát si v podcastu povídáme prakticky výlučně o tématu, které se ze spíše okrajové zajímavosti stalo něčím, co má na počátku roku 2023 potenciál změnit svět a budoucnost. Je to umělá inteligence, konkrétně jazykové modely, které dnes umí psát a konverzovat prakticky stejně dobře jako my lidé.Znamená to, že umí také přemýšlet? A je v tom pro lidi naděje, anebo riziko? Zatím nevíme. Vlastně nevíme ani to, jestli jsme opravdu na počátku nějaké nové velké revoluce či disrupce, anebo je dnešní poprask kolem služby ChatGPT jen bouří ve sklenici vody.Jsme dnes ve fázi “čtení úvodu do problematiky,” říká muž, uvyklý akademickému stylu. Ale zároveň dodává, že už loni v prosinci zvládl ChatGPT v Americe úspěšně absolvovat zkoušky, které na závěr studia skládají tamní lékaři. Tedy zhruba to, co obnášejí státní zkoušky i na lékařských fakultách v Česku. O tom všem se bavíme. Jak moc změní umělá inteligence medicínu a psaní, tedy obory, které nás oba zajímají. Jestli bychom si přečetli novou knížku našeho oblíbeného autora, kterou za něj však po jeho smrti napsala umělá inteligence. A jestli bychom vlastní diagnózu a rozhodnutí o způsobu léčby chtěli slyšet radši od lékaře, anebo umělé inteligence.Přeju vám příjemný poslech.

Hodně o něm vím: že založil úspěšnou firmu, která “prodává” řečníky firmám a korporacím. Že vymyslel akci “Týden inovací”, která by Česku mohla pomoct do elitního klubu malých zemí, které pochopily, že velkým můžou konkurovat jen tím, že budou chytré. Nebo že je mladším bratrem ekonoma a spisovatele Tomáše Sedláčka.Ale co jsem nevěděl, je to, že kromě podnikání či psaní taky dělá sochy. Ta poslední ztvárňuje rodící ženu, která má mezi roztaženýma nohama vyplazený jazyk, po němž jede tank. Značka je nejistá, mohl by to být německý Leopard nebo americký Abrams, říká Lukáš Sedláček.Mluvili jsme mimo jiné o jeho novém projektu, lépe řečeno novějším než již dva zmíněné, a tím je firma Poetizer. Založil ji s manželkou někdy v roce 2017, a to s globálními ambicemi. Chce dobývat trh, na který se ovšem obvykle technologické startupy nesoustředí. Tedy na sdílení a vydávání poesie.Ano, v 21. století se stále čte a píše poesie, a Lukáš Sedláček má k dispozici průzkumy, které říkají, že tenhle zájem nemá zas tak málo lidí. Ve Francii je to skoro každý pátý dospělý, v Americe každý osmý. A spousta těchto lidí má ambici vydat svou vlastní poezii na papíře. Poetizer jim to dnes už umožňuje.Lukáš Sedláček napsal svou první báseň v devíti. Byla pro spolužačku, a jestli to byl plán, jak se jí zalíbit, tak nevyšel. Já si svou první báseň nepamatuju, ale tu momentálně poslední jsem napsal cestou do studia na rozhovor právě se zakladatelem Poetizeru.Zdálo se mi to vhodné. Je to limerik, má oblíbená básnická forma, zcela nevážná a bez literárních ambicí. I tak jsem svůj limerik Lukášovi v podcastu na začátku zarecitoval. Byl ostatně o něm. Všem opravdovým milovníkům poesie se předem omlouvám.A samozřejmě, přeju dobrou zábavu.