Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Strategicky to byla pořád velká chyba,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana k izraelsko-americkým útokům na íránský jaderný program. Přestože podle něj byly útoky extrémně dobře provedené a došlo k výraznému poničení mnoha zařízení, důsledky vnímá jako vážné: Írán přerušil spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii, inspektoři nemají přístup k místu, diplomatická řešení byla zmařena a návrat k nim teď bude ještě mnohem těžší. Smetana zároveň upozorňuje, že útoky posílily pozici íránských jestřábů a zvýšily motivaci režimu v jaderném programu pokračovat. Latentní schopnost vyrobit zbraň zůstává, protože zůstala řada zařízení, která poničena nebyla. „Nevíme, jestli si to Írán troufne. Ale je to rozhodně varianta, která se teď zdá pravděpodobnější než před těma útoky,“ varuje expert. V rozhovoru mluví také o rostoucím vlivu Izraele v regionu, o porušování mezinárodního práva a o ztrátě nástrojů mezinárodního společenství. Připomíná, že izraelské akce vedly k vydání zatykače Mezinárodního trestního soudu na premiéra Netanjahua a bývalého ministra obrany Galanta. Termín „genocida“ označuje za právně komplikovaný, ale konstatuje, že ve chvíli, kdy je podezření, že by k ní mohlo docházet, jsou státy povinny podniknout potřebná opatření, aby něčemu takovému zabránily. „I velká část Izraelců se začíná pomaličku shodovat, že to je naprosto přes čáru,“ říká k disproporční reakci země na útoky Hamásu ze 7. října 2023 a humanitární krizi v Gaze. Otevřeně kritizuje také způsob, jakým se o konfliktu, ale i o dění okolo Íránu mluví ve veřejném prostoru – v médiích i mezi experty. Podle něj je debata často redukovaná na černobílou a neodráží složitost reality. Upozorňuje také na dvojí metr v hodnocení vyjádření politiků podle toho, zda pocházejí ze států, které „nemáme rádi“, nebo ze zemí našich spojenců. A podle experta není bezproblémové ani nekritické „roztleskávání“ Ukrajiny, které podle jeho slov vadí i Ukrajincům a vedlo k podceňování Ruska, což válkou zasažené zemi nakonec spíše ublížilo. Jak rozsáhlý íránský jaderný program může být a jakou zásadní chybu udělal Donald Trump? Proč použití síly přináší problematický precedent? A proč se Izrael stává v oblasti hegemonem? Pusťte si rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Veřejný prostor není klub, ze kterého mohu někoho vyloučit,“ tvrdí filozof a publicista Václav Bělohradský, který varuje před tím, že svoboda slova se dnes neomezuje zákazem, ale neviditelnými normami. Mluví o pojmu „měkké ostrakizace“ a tvrdí, že právě ona je pro český kulturní rámec typická. „Potlačené ve společnosti je nebezpečnější než to vyslovené. To, co se bojíte vyslovit, se změní v symptom, v nemoc,“ komentuje filozof. Nesvoboda slova se podle něj dnes projevuje například hegemonními slovy, která přestáváme chápat jako politická – jako třeba „dobro“, „pravda“ nebo „krása“. Ostrakizace je podle něj i důvodem, proč se část veřejnosti pohoršovala nad tím, že kdysi vystoupil na sjezdu hnutí ANO. „Já zásadně publikuju bez honorářů. Dostal jsem pravda, jednu koblihu, kterou jsem tam skutečně sežral ke kafi. Byla docela dobrá,“ směje se Bělohradský. Vzpomíná i na emigraci v roce 1970 a své rozhodnutí odejít popisuje bez heroizace. „Ve mně není ten typ statečnosti, který ta země tehdy potřebovala. Ten typ hrdinství, který vyžaduje třeba i vězení, nebo i to, že musíte počítat, že se budete živit nějak tak z vděčnosti vůči těm, kteří vám dají práci a upadnete do zvláštního typu závislosti na pomoci druhých,“ přiznává a mluví o různých formách odvahy. V širších souvislostech se Bělohradský zamýšlí také nad úpadkem Západu. „Proč jsou všichni naši nepřátelé najednou? Jsou to miliardy lidí. To je nová situace, do které se Evropa dostala,“ říká k tomu, že jsme si dlouho mysleli, že se Evropa stane třetím pólem vůči Americe a Rusku. Upozorňuje také na to, že demokracie je systém, který je z principu nestabilní – protože umožňuje vznik i šíření ‚nebezpečných myšlenek‘. „Demokracie je ideokracie – vláda názorových většin. A nemůžu předem zaručit, že ty názory nebudou nebezpečné,“ vysvětluje publicista. Jak dnes vypadá mocenská struktura ukrytá v běžném jazyce? Co dnes znamená být „levičák“? A jaký nejabsurdnější argument slyšel, pokud jde o jeho vystoupení na sjezdu hnutí ANO? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Nosí ponožky s hořícím Kremlem. A když se kvůli nim ozvou ruští poslanci, je to pro něj spíš překvapení. Slova o tom, že nesmíme Rusy provokovat, protože se rozzlobí a budou ještě zlejší, považuje za absurdní. „Dával jsem to i jako dárky kolegům z Evropy. Je to symbol odolnosti, ukrajinského humoru. Ukazuje, že se nemáme bát myslet za horizont,“ říká vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. O ruské agresi mluví tvrdě a varuje, že musíme pamatovat na to, že se Rusko Evropy nebojí a považuje ji za zaostalý a dekadentní kontinent. „To, čemu rozumí, je vojenská síla. A tu v Evropě zatím nevidí,“ kritizuje. Přesto Kopečný věří, že naděje existuje – ne ve velkých summitech a prázdných slibech, ale v konkrétních projektech a lidech. „Bitvy vyhrávají armády, ale války vyhrávají společnosti,“ říká a přidává konkrétní čísla: Ukrajinci už dnes vyrábějí víc dělostřeleckých granátů než celé NATO dohromady. Zatímco Rusko i Ukrajina chrlí miliony dronů ročně, Evropa podle něj zásadně zaostává – nejen kapacitami, ale i mentálně. „Evropa nemá výrobce balistických střel středního doletu, které by byly schopné zaměřovat cíle v Rusku. Stejně jako jsou zaměřovány cíle v Evropě, a díky tomu také mohou pravidelně, ať už politici nebo političtí komentátoři v ruských televizích, vyhrožovat tu Praze, tu Berlínu nebo Londýnu, že na ně pošlou rakety,“ komentuje vládní zmocněnec. Tomáš Kopečný ale zároveň varuje před fixací na velká slova a nefunkční symboliku. Mluví o obnově Ukrajiny jako o boji o přežití – ekonomickém, vojenském i psychologickém. A právě poslední rovinu považuje za klíčovou. „Celý příběh rekonstrukce Ukrajiny bude o duševním zdraví. Dneska je to země, která je hluboce traumatizovaná. A pokud ti lidé nebudou v pohodě, nebudou pracovat. Nehledě na bezpečnostní aspekty,“ vypočítává. Tématu se přitom věnuje i osobně – s českými týmy jezdí na Ukrajinu, pomáhá uprchlíkům v Česku, zajišťuje financování a přemýšlí, jak udělat z péče o psychiku běžnou součást pracovních benefitů. A i v tom je osobní. „Já na terapii nechodím. Pro mě jsou terapií rozhovory. Interviews is my therapy. To bych si měl dát na tričko,“ směje se Kopečný, ale zároveň přiznává, že i na něj má to, co viděl nejen v ukrajinských nemocnicích, dopad. „Ty věci ve vás zůstávají,“ dodává. Jak reálně vypadají investiční projekty na Ukrajině a proč by měly být levnější než ruská raketa? Jak by se mohla změnit česká podpora Ukrajině po volbách? Proč je dobře, že za sebou Evropa má budíček díky brutálním prohlášením Donalda Trumpa? A jak se obnovuje země, kde se lidé připravují na válku, která může trvat dalších dvacet let? Nejen o tom mluví vládní zmocněnec pro obnovu Ukrajiny Tomáš Kopečný.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Minulý týden jsem si lehl do postele a říkal si: dá se umřít na vyčerpání?“ popisuje marketér Radim Svoboda moment, kdy si uvědomil, kam ho jeho tempo může dohnat. Pracovní snídaně od sedmi, večeře pozdě večer, schůzka za schůzkou. „Já si stav únavy prostě nepřiznám. Nevím, co to je,“ říká muž, který je jedním z nejvýše postavených Čechů v globálním marketingu – pracoval pro giganty jako Coca-Cola, řídil agentury v Chicagu, New Yorku a působil také v Moskvě. Svoboda popisuje, co ho žene dopředu – dlouhou dobu přitom žil ve světě, kde se z osmačtyřicátého patra mrakodrapu díval na Manhattan, měl řidiče a limuzínu, která ho vozila až k letadlu, jímž létal za byznysem po celém světě a přesto si často připadal „jen jako obyčejnej kluk z Havířova“. „Ve mně zůstalo, že jsem úplně nikdo a abych někdo byl, tak se musím hodně snažit,“ říká marketingový konzultant dnes už z jiné perspektivy. Co mu změnilo život, ovšem nebyla žádná další lákavá pracovní nabídka, ale nádor na mozku. Diagnóza, která přišla z ničeho nic, ve chvíli, kdy řešil další schůzku. „Přišlo totální odmítání, vůbec jsem si to nepřipouštěl,“ popisuje Svoboda, jak zvažoval, že nepůjde k doktorovi na další vyšetření, protože ho čekaly pracovní povinnosti. Přežil a dnes už ví, že zdraví je jenom jedno a bez něj žádný další projekt realizovat jednoduše nejde. A také se rozhodl žít jinak – odstěhoval se do Kostariky, mimo bublinu globálního marketingu a do světa s jiným tempem. Tedy alespoň trochu. „Vesmír mi řekl: Radime, zpomal. Snažím se to poslouchat, ale hrozně to neumím,“ přiznává brandový stratég. V rozhovoru vzpomíná i na dobu, kdy žil v Moskvě, kterou z hlediska marketingu popisuje jako neopakovatelnou. Pracoval tam v době, kdy Kreml najímal britskou marketingovou agenturu, Medveděv vyjednával s podnikateli v Silicon Valley a Rusko se snažilo působit jako moderní západní demokracie. „Všichni jim to sežrali i s navijákem,“ říká o tehdejším prokremlském marketingu. Sám Svoboda kampaně pro politiky odmítá. „Do politického marketingu se moje firma nepustí, i když tady byly nabídky. V politice jsem dlouhou dobu neviděl správnou věc, pouze propagandy a osobní prospěch,“ říká marketér. Dnes ho zajímá úplně jiná výzva: jak udělat Česko srozumitelnější světu. Když se ho v zahraničí někdo zeptá, odkud je, většinou odpovídá „z Prahy“. Novotvar Czechia mu nesedí a podle něj ho ani nikdo nezná a navíc je to podobné s Čečnou. „Czech Republic je vznešené. Slovo ‚republic‘ má hodnotu, signalizuje to lidem v zahraničí, že to je sofistikovaný stát,“ tvrdí konzultant. Jak by se Česko mělo prodávat a s čím si ho v zahraničí nejvíce spojují? Kde leží etické hranice marketingu? Co všechno se musí stát, aby člověk opravdu zpomalil? A jak se dá zůstat pokorný, když se dostanete do pozic, kde se o vás všichni starají? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dělám to i pro vás – pro ty hatery, abyste mohli dál svobodně pičovat,“ říká herečka, moderátorka a stand-up komička Iva Pazderková o tom, proč se rozhodla moderovat setkání premiéra Petra Fialy s občany. Od začátku věděla, že to nebude snadné, ale míra agrese, kterou si tím přivodila, ji zaskočila. „Čekala jsem obrovskou míru nenávisti, ale je to třeba dvakrát horší,“ přiznává, ale dodává, že svého rozhodnutí nelituje, protože současnému předsedovi vlády věří a dělá to, čemu věří. „Stojím si za tím, že má smysl zůstávat v Evropské unii, je potřeba pomáhat Ukrajině a poslat Rusáka někam,“ vysvětluje herečka své motivace. Pazderková mluví o tom, že není naivní a nemá pocit, že by dělala „propagandu“, a proč je naopak pyšná na to, že je „spojenec slušného chování“. Jenže osobní přesvědčení a veřejné angažmá mají svou cenu – přichází výhrůžky za hranou zákona a také kritika, že si jako žena a herečka dovolila mluvit. „To je považované za hodně velkou drzost,“ říká s nadsázkou. Moderátorka, která otevřeně mluví také o svém duševním zdraví, tvrdí, že se i přes všechen aktuální tlak už dlouhou dobu cítí dobře. Přestože je její povolání někdy časově nekompromisní, naučila se už říkat ne a šťastná je i v osobním životě. Velkou změnu podle ní přineslo i to, jak se proměnilo její vnímání mateřství. „Zjistila jsem, že děti nechci. Chtěla jsem je, protože se říkalo, že je to jediné štěstí,“ říká Pazderková k tomu, že se jednoho dne probudila a jednoduše jí spadl kámen ze srdce, že děti nemá. Zpětně si uvědomuje, že rodinu chtěla ve chvíli, kdy byla paradoxně nejméně šťastná, a mluví také o vině, kterou dlouho cítila. Dnes je ale šťastně bezdětná a je navíc „profesionální“ tetou. Zásadní proměnou podle Ivy Pazderkové prošel i její pohled na humor – obzvlášť ten, který sama léta dělala. „Ten můj byl často postavený na tom, že blbá blondýna si myslí, že je lepší než ostatní,“ říká. Dnes si ale uvědomuje, že některé stereotypy, které jsou kolem nás, mohou ubližovat. „Byla jsem vychovaná v tom, že si děláme legraci z lidí, kteří jsou celý život terčem těch fórečků – třeba z Romů nebo gayů. Dneska mi to přijde necitlivé,“ dodává a přiznává, že i jí změnit přístup chvíli trvalo. Jak se proměnil její vztah k víře a proč ji „blbá blondýna“ pořád tak baví? Proč se jí dotklo, že je vnímána jako „madam Genocida“ kvůli výroku k protestujícím za Gazu, který byl podle ní vytržen z kontextu? A co znamená, když „má někdo jehličnan“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dodneška mě trápí, že spoustu věcí řeším tím, že je vydržím, než abych je nedělal, přerušil nebo utekl,“ říká herec Hynek Čermák o tom, co si nese z dětství, přestože dnes už ví, že takový přístup není úplně zdravý. Mluví o odchodu z domova ve čtrnácti, šikaně ve škole i o tom, že první věc, kterou kdy řídil, bylo letadlo. Dospíval mezi větroni, padáky a s vidinou, že se z něj stane stíhač. Ale nakonec se z něj stal vlastně náhodou herec – dlouho jím být nechtěl, tak trochu ze vzdoru vůči umělecké rodině, ze které pochází. „Člověk chce jít vlastní cestou,“ říká filmový a divadelní herec, který o sobě dnes mluví jako o člověku, jenž utíká z premiér, protože se na sebe nedokáže dívat – ale zároveň dokáže naplnit divadelní sály pětadvacetkrát do měsíce. Čermák se v rozhovoru vrací k mnoha podobám své minulosti: k práci bodyguarda, velení zásahové jednotky na fotbalových stadionech v devadesátkách, bojovým sportům i k tomu, co ho naučila terapie. Když mluví o rodičovství, říká, že to jediné, čeho si v životě skutečně považuje, jsou jeho děti. A že právě kvůli nim se rozhodl odejít z předchozího vztahu. „Musíme těm dětem ukázat, že život může být v lásce žitej. A to by se nestalo, kdybych neodešel,“ vysvětluje svoje důvody. Mluví ale i o tom, jak se proslavil díky rolím gangstera nebo Vandama z Národní třídy. A proč se lidé zlobí, když zjistí, že herec, kterého obdivují, nemá stejné názory jako jejich oblíbená postava. „My jsme si mysleli, že jsi náš Vandam,“ slyšel od fanoušků poté, co se vyjádřil na konto některých politiků. O bulváru Čermák mluví bez obalu – vadí mu, že ze skandálů těží na úkor jeho i jeho blízkých. „Mockrát jsem vlítnul do redakce nějakého bulvárního deníku. Chtěl jsem si to s nimi vyřídit, rozkopl jsem dveře a tam sedělo šest žen. Tak jsem jen řekl: Promiňte, na shledanou,“ říká k tomu, že tam toužil potkat „holohlavého, svalnatého pitomce, se kterým by se mohl poměřit“. Hynek Čermák v rozhovoru mluví ale také o ženskosti, focení aktů, o cestování a hroších ve Rwandě i o tom, proč už dál nechce podporovat „cestovatelský konzum“. Jak se vymanit z rolí, které se na člověka nalepí? Dá se žít důstojně pod drobnohledem veřejnosti? Proč někdy člověk touží odpovědět od srdce, ale nemůže – protože je slušný? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Já ho prostě nemám. To ego,“ říká investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, jejíž texty vedly k odhalení bitcoinové kauzy a pádu ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Sama se ale vůči triumfalismu vymezuje. „Mně se obecně nelíbí ta rétorika, že cílem novináře má být někoho sundat. Mně jde o to, abychom dělali svou práci a chránili veřejný zájem,“ popisuje svůj přístup nejen ke své poslední kauze, po které čelila nebývalému tlaku – přicházely anonymní výhružky, nenávistné zprávy i snahy o znevěrohodnění její práce. „Svezlo se to po mně, byla jsem tvář těch věcí a strašně jsem si to brala. Jsem typ člověka, který si bere kritiku k srdci,“ říká. Její motivace ale nezmizela – dál objíždí města, analyzuje veřejné zakázky a mapuje regionální mocenské vazby: „První, co řeším, jsou vždy peníze. To je podle mě klíč ke všemu.“ V rozhovoru mluví otevřeně o tom, jak vznikala bitcoinová kauza, proč jí vadí, když ji někdo vykresluje jako nástroj vlivových skupin, i jak dlouho trvalo, než si připustila, že její práce má reálný dopad. Vysvětluje, proč podle ní nestačí schovávat se za značku média a proč se novináři musí naučit pracovat i se svou viditelností. „Už to nefunguje tak, že budujete důvěru pod hlavičkou redakce. Musíte ji budovat sami za sebe. A to není úplně příjemné.“ Proč věří v důležitost regionální novinařiny, i když za ni nedostane potlesk? Jak se vyrovnává s tlakem a jak se naučila bavit i s lidmi ze „šedé zóny“ bez odsudků? Proč si stále myslí, že nedělá nic zásadního – i když její práce hýbe politikou? Nejen o tom, ale i a pochybnostech a tom, že novináři musí být nohama na zemi, mluví Zdislava Pokorná, která za svou práci získala i Novinářskou křepelku, v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „My jsme tady ve střední Evropě věčně rozkročení – chvíli na Západ, chvíli na Východ. A to z nás dělá takový neurologický bod Evropy,“ říká spisovatel Pavel Kosatík. V rozhovoru se vrací k zásadním momentům české historie – k Mnichovu a k národnímu traumatu z neobrany státu. Mluví o Edvardu Benešovi jako o „nejvýznamnějším politikovi 20. století“, jehož dědictví si podle něj neseme dodnes. „Řekl, že Západ nás zradil – ne dvě konkrétní vlády, ale Západ. A už se to prostě ujalo,“ vysvětluje a popisuje, jak Beneš postupně ztrácel strategické myšlení a před Moskvou se svlékl donaha, ale i proč nelze mluvit o tom, že by poválečné Československo navazovalo na první republiku. „Oni to celé přervali, aniž by to nahradili adekvátní náhradou,“ tvrdí publicista. Kosatík ale mluví i o současnosti – o tom, jak velký problém je odliv mozků a proč se Češi vzdávají odpovědnosti za veřejný prostor. „Ten spor, který se vede celosvětově, je o tom, jestli chcete být aktivní, nebo jestli se spolehnete na to, že to populista zařídí za vás,“ říká k tomu, že by si přál, aby si lidé nenechávali vnutit populistický styl. Spisovatel se věnuje i Slovensku – zemi, které podle něj „chybí silné kritické hlasy“ a kde se demokratické síly často „projevují jen moralistně“. Mluví i o Ľudovítovi Štúrovi, o slovenské náklonnosti k Rusku i o tom, proč Robert Fico z jeho pohledu nikdy zásadně nezměnil své směřování. „On začínal jako komunista a byl na tu Moskvu orientovaný vždycky. Teď možná jen víc na rovinu říká to, co si myslel celý život,“ myslí si publicista. Zaznívá i téma samotného psaní – Kosatík popisuje, jak si pečlivě vybírá témata, jak tráví roky v archivech a že knihu začíná psát až tehdy, když cítí, že dál už „sbírat“ nemůže. Některé projekty ale přesto nedokončí. „Někdy jsem se s tím nepotkal. Asi bych to dokázal napsat chytře, ale neměl bych z toho pocit, že jsem to já,“ tvrdí. Proč právě Beneš zůstává klíčovou postavou moderních dějin? Jak hluboko sahá české trauma z roku 1938? Proč podle něj po Trumpovi může přijít ještě někdo horší? A proč si myslí, že „momentálně jsme na tom nejlíp“ – alespoň v rámci střední Evropy? Nejen o tom je rozhovor s Pavlem Kosatíkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Byl jsem kluk, který docela pil, sem tam se popral a měl nějaké démony v hlavě. Na začátku jsem rozhodně nebyl gentleman,“ říká Marek Ztracený, když se ohlíží za minulostí. Zpěvák, který dnes plní stadiony a připravuje show pro 160 tisíc fanoušků, otevřeně mluví o svých začátcích, dluzích i o tom, jak čelil kritice kvůli textu písně, který byl spojován se sexualizovaným násilím. „Tahle studená sprcha byla divoká,“ říká a přiznává, že dnes už by takový text nenapsal. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým popisuje, jaké to bylo být dyslektikem, který přečetl první knížku ve 27 letech, i jaké je pro něj rodičovství – a proč si uvědomuje, že nebude „v šedesáti skákat po pódiu a zpívat Ztrácíš“. Zpěvák mluví i o vztahu, který ho formoval nejvíc – o svém otci. „Byl u všeho – naučil mě první akordy, pomáhal mi a zastával se mě,“ popisuje. V den, kdy měl převzít čtvrtého Slavíka, už Ztracený věděl, že se s tátou možná loučí. „Poslal mě tam. Záleželo mu na tom možná víc než mně,“ vzpomíná hudebník a přiznává, že neví, jestli bude po odchodu otce jeho život stejný. Pokud jde o hudbu, z kritiků si Ztracený nic nedělá. Nejlepším zrcadlem jsou pro něj jeho fanoušci a zásadní jsou pro něj jejich emoce. „Já prostě miluju, když lidi zpívají moje písničky a když se na koncertech objímají a píšou mi,“ říká k tomu, co je pro něj hlavní měřítko. Vypráví ale také o svém dětství na Šumavě i o tom, jak ho s otcem vojáci se samopaly v ruce vyháněli od borůvek u hranic, a popisuje i, jak dost možná mohl skončit někde za pianem ve Švýcarsku. Jak zpětně vnímá svůj start v hudebním světě a proč si myslí, že nebýt jeho rodiny a syna, nebyl by tam, kde je? Proč by nechtěl „dojíždět fesťáky“ jako mnozí jeho kolegové, ale pořád ještě něco pokořit? Co pro něj byla v dětství největší výzva? A proč věří, že do hudby se dnes promítá i frustrace z rozdělené společnosti? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Já jsem prostě blázen. Můžu točit jenom to, čemu hluboce věřím.“ Václav Marhoul je režisér, producent a scenárista, který si zakládá na vnitřní integritě víc než na tom, kolik filmů za život natočí. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč dává přednost „lásce před sexem“ – protože když se člověk zamiluje, ať už je to do knížky, divadelní hry nebo něčeho jiného hlubokého, co ho inspiruje, vydrží úplně všechno. „Když nežiju v souladu sám se sebou, tak je to se mnou k nevydržení,“ dodává s úsměvem. Jeho vnitřní kompas ho dovedl od parodického Mazaného Filipa přes válečný Tobruk až k mezinárodně oceňovanému Nabarvenému ptáčeti, které mu otevřelo dveře do Hollywoodu. Ty se ale nakonec zavřely: po třech a půl letech intenzivní práce na ambiciózním americkém projektu o senátorovi McCarthym přišla studená sprcha – produkce se rozhodla dát režii někomu jinému. Marhoul popisuje, jak nákladný historický film nebylo možné v Americe natočit kvůli nerealistickým očekáváním producenta. „Zásadní ponaučení z toho je, že už nikdy nedopustím, abych na jakémkoliv filmu, kde budu pracovat, byl jenom režisér,“ dodává k tomu, že třeba Miloši Formanovi zrušili natáčení jeho posledního filmu den před natáčením. Marhoul mluví ale také o politice, stavu světa i o tom, proč se Amerika může naprosto zvrátit. „To nejhorší, co se může stát, je občanská válka, která bude zuřit v každém malém městě,“ varuje před nejhorším scénářem v případě, že by se přestal respektovat právní řád, ale dodává, že je sám raději optimista. Vedle geopolitiky se ale rozhovor dotýká i velmi osobních témat. Marhoul otevřeně mluví o tom, jak zjistil, že jeho otec byl veden ve svazcích StB. „S bráchou nás vychovával k poctivosti a pravdomluvnosti. To byl paradox – možná do nás chtěl dát to, co jemu chybělo,“ říká a přiznává, že se svým otcem vedl těžké debaty, ale že ho měl i tak rád a váží si toho, jaké měl dětství. S empatií a nadhledem mluví i o tom, proč nerad odsuzuje lidi. Podle něj málokdy dohlédneme ke všem důvodům, proč se někdo nějak zachoval – třeba když odejde z nějakého vztahu. „Je strašně jednoduché někoho lynčovat,“ dodává k tomu, že dospělý člověk přece ví, že život není jen černá a bílá. Marhoul zároveň věří, že krutost je v nás zakořeněná daleko víc, než si chceme přiznat a kdyby přišla krizová situace, z lidí se velmi rychle stanou zvířata. Jak se vůbec dostal k možnosti točit pod americkou produkcí a jak vnímá způsob, kterým spolupráce skončila? Je podle něj současné dění ve světě filmařsky zajímavé? A proč je Donald Trump barbar, ale viceprezident Spojených států JD Vance katastrofa? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Chtěla jsem si postavit kapelu, postavit si hlavu a začít to dělat podle sebe.“ Takhle jednoduše a rozhodně popisuje zpěvačka Anna K. moment, kdy se po úspěchu první popové desky rozhodla vrátit zpátky do klubů – do Malostranské besedy, kde hrála třeba jen pro dvacet lidí. V rozhovoru mluví o své cestě, která nikdy nebyla jednoduchá, ale vždycky autentická. Už jako osmiletá holka hrála v divadle Semafor, kde ji obklopovaly hvězdy jako Jiří Suchý nebo Josef Dvořák, zatímco ji vychovávala kultivovaná babička, která mluvila šesti jazyky. Právě po ní získala své rodné jméno Luciana. „Bylo to znát, když jsem byla pod jejím vedením, protože jsem měla samé jedničky a mluvila jsem plynně francouzsky,“ vzpomíná zpěvačka, která se místo „velkého vzdělání“ rozhodla pro svět hudby a divadla. I její profesní cesta je příběhem odvahy jít proti proudu – od úspěšného debutu přes návrat ke klubové scéně až po zlomovou spolupráci s Tomášem Varteckým, s nímž vznikla deska Nebe, která ji definitivně usadila mezi nejvýraznější osobnosti české hudební scény. V rozhovoru ale nehovoří jen o hudbě. Sdílí i nejtěžší momenty svého života – dvě onkologické diagnózy, ztrátu blízkých, vyčerpání z péče a smutek z toho, že se jí nepodařilo mít dítě. Vypráví o touze adoptovat, o letech čekání a šoku, když jí úřednice během léčby oznámila, že pětiměsíční holčičku, kterou pro ni měli, kvůli její diagnóze nedostane. „Upadla jsem na kolena. Jako když mi ve devatenácti zavolali, že mi zemřela máma,“ vzpomíná hudebnice. Přestože jí život nestavěl zrovna lehké překážky, vždycky se zvedla – třeba i ve chvíli, kdy pečovala o nemocné blízké a poté znovu onemocněla. „Ležela jsem hubou v hlíně a síly už moc nebylo. Ale byly to jednoduché počty – buď se vzdáš, buď tady budeš ležet a říkat si, že to už nedáš a umřeš… anebo: tak jo, dala jsem to jednou, tak musím znovu,“ říká a přiznává, že asi musí být trochu lvice, jinak by všechny životní nástrahy asi nezvládla. Jak vnímá období rozchodu se svým hudebním i životním partnerem Tomášem Varteckým? Do koho byla v Semaforu zblázněná? A jak vzpomíná na svého bohémského otce, kterého všichni milovali, protože jim naléval zadarmo? Nejen o tom, ale i o chuti jít vlastní cestou a tvořit, i tom, co vše se dá zvládnout, mluví Anna K. v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Každý, kdo má emocionální i materiální podmínky pro to, aby dítě vychoval, by tu šanci měl dostat,“ tvrdí Jiří Pospíšil, který má za sebou mnoho let v politice, působil jako ministr spravedlnosti, europoslanec i náměstek pražského primátora pro kulturu - a přesto říká, že až teď prožívá nejzásadnější období svého života. Ve svých téměř padesáti letech se stal poprvé otcem – dceru mu odnosila blízká kamarádka v rámci surogátního mateřství, a vychovává ji společně se svým dlouholetým partnerem. V rozhovoru otevřeně mluví nejen o své cestě k rodičovství, ale i o své sexuální orientaci, kterou sice nikdy veřejně neskrýval, ale až doteď ji také výslovně nekomentoval. „Všechno, co se týká mého soukromí, orientace a vztahu k miminku, vnímám hrozně citlivě. Možná i to je důvod, proč nejsem ten bojovník, který vyběhne na barikády a je v čele Prague Pride. Není to v mé mentalitě,“ brání se Pospíšil s tím, že to ale neznamená, že je špatný politik, který nemůže dělat něco dobrého jinde. Pokud jde o práva stejnopohlavních párů a jejich sňatky, Pospíšil není prý z těch, kdo by nutně potřeboval trvat na termínu „manželství“. Co je ale pro něj důležitou otázkou, jsou práva takových dvojic vůči dětem a přivítal by proto, kdyby se do budoucna posílila. Zároveň ale přiznává, že často váží slova – ne kvůli sobě, ale kvůli své dceři. „Nechci, aby jednou byla obětí těch, kteří se tu považují za ‚pravé konzervativce‘,“ říká Pospíšil k některým kritikám jeho rodinné situace s tím, že nejhorší by pro něj bylo, pokud by dění ve společnosti neumožnilo jeho dceři žít plnohodnotný život. Politik dokonce popisuje, že si v Česku často hrajeme na to, že stoprocentním vzorem a realitou je „krásná heterosexuální rodina se třemi dětmi“, kde oba rodiče dělají vše pro to, aby jejich děti byly šťastné. „To pokrytectví mi vadí,“ říká Pospíšil k tomu, jak vysoké je například číslo samoživitelů v Česku. Politik ale komentuje i aktuální dění – včetně kauzy Pavla Blažka a bitcoinové aféry, kterou označuje za zvláštní a nepochopitelnou. Především nerozumí miliardovému daru, ale zároveň dodává, že za případem zatím nevidíme konkrétní zločineckou logiku. Vrací se i k doznívajícímu případu Dozimetr, který ho podle jeho slov reputačně poškodil a vnímá ho nespravedlivě. Jeho úspěch v komunálních volbách v roce 2022 ale prý dokazuje, že voliči chápou rozdíl mezi tím, když se někdo s někým „potká“ nebo údajně s někým páchá trestnou činnost. Jak zvládá první měsíce v roli rodiče? Co pro něj znamenala podpora veřejnosti – i konfrontace s často drsnou kritikou? Proč považuje rodičovství za silnější zkušenost než celou svou kariéru a vážně už politiku neřeší? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 83 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Já myslím, že je to od začátku do konce brněnská bramboračka.“ Tak komentuje Petros Michopulos kauzu Pavla Blažka, kvůli které musel exministr spravedlnosti opustit vládu. Politický komentátor a spoluzakladatel podcastu Kecy a politika v rozhovoru rozebírá celou bitcoinovou aféru – její politické i praktické dopady a možná pochybení na několika úrovních. Mluví o tom, proč podle něj Blažek chtěl být před volbami za hrdinu, jakou roli sehrála v celé kauze justice, stát i policie. Rozebírá i reakci koaličních partnerů z hnutí STAN, kteří podle něj nejsou schopni z koalice odejít, protože odcházení z vlády je hrozně bolestivý proces pro celou politickou strukturu. Zároveň si ale myslí, že přestože kauza Petru Fialovi zkomplikovala nabírání druhého dechu v kampani, rychlé odvolání Pavla Blažka z funkce byl určitě dobrý krok. „Trošku ztlumili ten náraz,“ říká Michopulos a dodává, že Andreji Babišovi zase nepřispěje, že reakci na kauzu „přepálil“. Politický komentátor mluví také o roztržce mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a Elonem Muskem, která je podle něj „jako dvě školačky z deváté třídy.“ Trump – ať je jaký chce – má podle Michopulose velkou výhodu v tom, že umí dobře pracovat s náladami kolem finančních trhů, a Musk tak bude se svou firmou vždy tahat za kratší konec. Kam směřuje americká politika? Jak by se dalo celému průšvihu, kterému čelí česká vláda, předejít? Proč není normální, aby si ministři komentovali kroky svých kolegů a proč Michopulosovi vadí představa, že by nás měli řídit nestranní odborníci? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nevím, odkud beru koule to dělat.“ Těmito slovy popisuje Ewa Farna rozhodnutí, na které by si řada jejích kolegů možná netroufla: uspořádat velký výroční koncert na stadionu Eden a stát se tak první českou zpěvačkou, která vystoupí jako hlavní hvězda na místě, kde si dříve troufly koncertovat jen Pink, Tina Turner nebo Madonna. Do současné reality, která předčila její sny, patří také nedávné vystoupení zpěvačky Dua Lipa, během něhož nečekaně zazněla její píseň Na ostří nože – a druhý den si ji Farna s britskou hvězdou zazpívala živě na pódiu. Video z koncertu se následně začalo virálně šířit, získalo miliony zhlédnutí, přišel rozhovor pro BBC i vlna hrdosti fanoušků – to všechno ale vzápětí narušila kritika, že šlo o domluvený tah, zaplacenou reklamu a pečlivě naplánované PR. „Dost mě to zranilo a rozbrečela jsem se,“ popisuje Farna zpochybňování od „kolegů z oboru“ s tím, že logicky byla situace pro obě strany marketingově výhodná, ale krásné na ní bylo právě to, že vznikla opravdu spontánně. Zpěvačka, která je už dvacet let na scéně, mluví o tom, jak těžké bylo dospívat na očích veřejnosti i jak si musela projít situacemi, kdy po ní na koncertech házeli kelímky od piva. Jindy zase fanoušci pořádali svatbu před jejím domem, což pro hudebnici bylo poněkud za hranou. I přes takové „divné“ situace má dnes Ewa Farna pocit, že si se svými posluchači vytvořila prostor, ve kterém se cítí bezpečně. V rozhovoru také otevřeně vypráví o tom, proč občas zpívá písničku Tělo hlavně pro sebe samu a jak se učí pracovat se sebepřijetím. „Není to tak, že to zpívám z pozice člověka, který si to vyřešil,“ přiznává zpěvačka. Mluví ale také o mateřství, podnikání, vedení převážně mužského týmu i o své potřebě mít věci pod kontrolou. „Možná jsem control freak, ale některé věci si potřebuju pohlídat sama,“ tvrdí Farna, která se jako dcera dvou vysokoškoláků prý rozhodla, že pokud se bude věnovat hudební kariéře, tak naplno. Proč podle ní sebevědomí neznamená, že se nebojíme? Co za emoce v ní vyvolal nečekaný duet? A proč si myslí, že výjimečné věci se mohou stát i v malé zemi, jako je Česko? O tom všem mluví Ewa Farna.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Musela jsem změnit život a bylo to hrozně těžké. Nejsem nastavená na to, že bych odcházela a věci vzdávala. Kdybych to ale nezměnila, musela bych asi dál chodit na terapie a jíst prášky,“ říká herečka Klára Trojanová o nejtěžším období svého života. Otevřeně mluví o depresích, které trvaly bezmála dvě dekády, o konci manželství s Ivanem Trojanem, ale i o tom, jaké to je být herečkou, která byla dvanáct let doma s dětmi a vrací se zpátky do profese. Žena, která nikdy neusilovala o slávu, nechodí na večírky a sama o sobě říká, že je „pavoučice“ a introvert, popisuje, jak se postupně vytratila sama sobě. „Myslela jsem si, že takhle je to v pořádku. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle už nejsem já,“ vzpomíná na dobu, kdy bojovala s depresemi, a přiznává, že jí roky chybělo uznání – především v době, kdy pečovala o své děti. „Já jsem patriarchální typ, prostě ráda následuju toho muže. Ale i tak člověk potřebuje slyšet: To, co děláš, je dobrý,“ přiznává. Trojanová dnes opět hraje divadlo a zpívá – právě zpěv se pro ni stal nečekaným terapeutickým nástrojem. Kvůli jednomu projektu se musela naučit dvě písničky a na lekcích s lektorkou, která pracuje s hlasem i psychosomatikou, se začalo dít něco zásadního. „Začala jsem chodit na zpěv a asi po půl roce jsem si ráno už léky nevzala. Bylo to ze dne na den,“ popisuje herečka, jak přestala brát antidepresiva, ale zároveň nabádá, že by takový postup nikomu dalšímu nedoporučila, protože ho nedoporučují ani lékaři. Trojanová mluví také o tom, proč své psychické potíže roky nedávala najevo před svými dětmi, ale i proč jim dnes naopak opakuje, že o emocích se musí mluvit. I proto si přeje, aby se ve společnosti změnil pohled na duševní onemocnění. V rozhovoru herečka otevírá také téma smrti svých rodičů a i to, proč si myslí, že i odcházení může být důstojné a krásné. „Lidé umírají, na tom není nic neobvyklého. Ale ten dotyčný s vámi může být do poslední chvíle a může to být hezké,“ přibližuje i vlastní zkušenost. Sama spolupracovala také s Nadací rodiny Vlčkových, která pomáhá zajistit paliativní péči pro nevyléčitelně nemocné děti. Přiznává, že i ona sama by se chtěla vnitřně připravit na možnost, že se něco takového může přihodit i v její rodině. „Mám čtyři zdravé děti, ale i mě se něco takového může stát. To nikdy nevíte,“ vysvětluje. Mluví také o své mamince, která trpěla Alzheimerovou chorobou, o vlastním strachu z této nemoci, ale i o tom, co jí pomáhá zachovávat si nadhled a pozitivní nastavení. „Kolikrát pláču nad světem, ale být pořád smutná z toho, že se kolem dějí nehezké věci, není konstruktivní. Člověk musí pomoct, kde může – ale zároveň musí žít svůj život,“ apeluje Trojanová. Jak těžké je být pro okolí „nečitelná“? Proč ji zaskočilo, že ji filmový svět po mateřské považoval za podezřelou? A jak člověk vůbec pozná, že už nemůže dál? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Radši budu lidem lézt na nervy než do prdele.“ Tímhle heslem se řídí stylista Filip Vaněk – a kdo ho sleduje, ví, že si na servítky opravdu nehraje. Muž, který řadu let obléká slavné osobnosti i soukromé klienty, připravuje outfity na červené koberce, televizní show i do běžného života, mluví v rozhovoru o tom, proč podle něj většina Čechů stále neumí dobře vypadat a proč kultivovanost a vkus nejsou zdaleka jen povrchní záležitosti. „Aby se člověk cítil dobře, je psychologicky dokázané, že musí být pěkně zabalený. A ti hezky oblečení a hezky vypadající lidé mají lepší práci, lepší vztahy i víc peněz,“ říká Vaněk k tomu, že podle něj, když se člověk sám sobě líbí a je spokojený, tak z něj vyzařuje lepší energie a všechno se mu daří líp. Zároveň ale zdůrazňuje, že i práce stylisty je hlavně o psychologii, empatii a umění říct pravdu tak, aby posunula, a ne zranila. „Klient si mě nenajímá proto, abych ho utvrzoval, že je krásný. Najímá si mě, aby se dozvěděl pravdu, a já mu to musím diplomaticky předat. Je to velmi intimní vztah – jako s gynekologem nebo urologem,“ vysvětluje s tím, že ne každý upřímnost unese. „Český muž je dacan, buran, prostě muž bez vychování, a je to také škrt bez jakékoliv úrovně,“ řekl kdysi a stojí si za tím i dnes. Sám se styl naučil milovat už jako malý kluk, kdy místo Lega chtěl v Tuzexu značkové džíny, a i dnes si potrpí na kvalitní obleky z pařížských ateliérů. Přitom ale netvrdí, že móda musí být drahá – spíš že má být přiměřená, čistá a odpovídat situaci. „Do divadla se má jít jako do divadla a do práce jako do práce, ne v goretexu jako na hory,“ říká. Vaněk v rozhovoru popisuje i vlastní profesní cestu – od učitele fyziky, tělocviku a výpočetní techniky přes práci v reklamní agentuře až po jednoho z nejvyhledávanějších stylistů v Česku. Mluví o tom, proč už ho nebaví oblékat influencery na filmovém festivalu v Karlových Varech, proč si myslí, že televize diváky spíš zplošťuje, než inspiruje, ale i proč mu vadí kritika za to, že přiznal, jak před módními přehlídkami drží půst. „Vaňka budeme odsuzovat za to, že řekl, že dva dny nejí, a budeme veřejně říkat: Pojďme se mít rádi takoví, jací jsme. Ale je to ve své podstatě morbidní obezita,“ brání se s tím, že mu vadí i opačný extrém a dodává, že sice současná doba oslavuje diverzitu, ale když má někdo jiný názor, je to často problém. Vaněk se dotýká i fenoménu fast fashion, ekologických paradoxů módního průmyslu i generační proměny přístupu k oblékání. Myslí si, že změnu může odstartovat i jediný kluk, který se na jeho rozhovor podívá a rozhodne se, že bude chtít vypadat jinak. Proč je pro něj důležité obklopovat se lidmi, kteří mu říkají i nekompromisní pravdy? Jak vnímá české celebrity a proč se nerovnají těm světovým? Kolik si jako stylista vydělá a jak je možné, že i taková Jennifer Lopez si na dobrého stylistu musí počkat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 78 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Co předvádím v posledních letech, je verze 2.0. Vědomě do sebe pouštím jen určité věci a jiné vůbec. A vědomě měním sám sebe,“ říká moderátor, podnikatel a spoluzakladatel organizace Oktagon MMA Ondřej Novotný. Mluví o zásadní životní proměně, kterou v sobě nastartoval zhruba před pěti lety. Dnes je více pozitivní a rozhodl se odstřihnout se od věcí, které nemůže změnit, přestal sledovat zprávy a naopak ho baví to, co změnit dokáže, a pomáhat tam, kde může být prospěšný. V rozhovoru popisuje, jak si kolem sebe buduje podpůrnou síť lidí – doma i ve firmě – kteří mu pomáhají zvládat tempo, které sám nasadil. Jeho způsob práce je podle něj neslučitelný s tím, co se považuje za novodobý ideál work-life balancu: „Jsem v míru, pokud chceš pít kafíčko a naťukat osm mailů z Bali za den s tím, že seš vyčerpal, ale takoví lidé u nás nemůžou pracovat,“ tvrdí Novotný. Sám totiž věří spíš na výkon a chuť dělat věci naplno, a proto upozorňuje, že v Oktagonu „se maká“. „Chceme lidi, kteří jsou motivovaní, chtějí se posouvat, dřít a mít z toho ten ‘rush',“ popisuje spoluzakladatel organizace pořádající zápasy v MMA, podle čeho si vybírá, s kým bude spolupracovat. Novotný zároveň přiznává, že se mění i v tom, jak komunikuje se svými zaměstnanci. „Ne že bych chtěl být měkčí. Ale chci, aby víc chápali, kde se to všechno bere. A proč to po nich chci,“ dodává. Sebevědomí pro něj není póza, ale nutnost – součást výbavy každého, kdo chce ve světě uspět. „To, v čem jsem nejlepší, jsou bezpochyby sportovní podcasty – dokážu je nastavit tak, aby fungovaly, a rozdat role. Neexistuje tady člověk, který by viděl tolik zápasů jako já a odmakal si to od roku 1999 jako já,“ říká k oblasti, kde ho podle jeho slov nemůže nikdo překonat. Ondřej Novotný v rozhovoru odhaluje i svou zranitelnost – mluví o vztahu se svými dcerami, o tom, jak ho dojalo, když mu někdo citlivě popsal chování jeho starší dcery, a proč je pro něj důležité začínat každý den s „bílým pásem“ – jako by nic neuměl a měl se znovu učit. „Vždycky přijde někdo chytřejší, vzdělanější, lepší. A něco nového ti vysvětlí. To mě drží na zemi a pomáhá mi posouvat se,“ radí. V rozhovoru ale také popisuje, jak se loni dostal na hranici zhroucení a co mu tehdy ulevilo, jaká je hodnota Oktagonu, a jestli by uvažoval o jeho prodeji.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám se jako prase v žitě,“ říká psychiatr Radkin Honzák, který i ve svých 86 letech stále ordinuje, vyučuje na univerzitě třetího věku a především se snaží žít s určitým nadhledem. Pokud chce člověk bojovat s trudomyslností, může mu podle něj pomoci jednoduchý rituál: v pět odpoledne si zapsat tři věci, které člověku ten den udělaly radost, a tři, které udělal sám pro sebe. „To druhé je často hrozně obtížné. Ale říkám lidem, ať si představí, co by udělali pro někoho, koho mají rádi, a ať to udělají pro sebe,“ nabádá Honzák. Psychiatr mluví také o tom, proč se nenechává semlít negativními zprávami, proč sociální sítě považuje za „příšerný vynález“ a proč je podle něj důležité naučit se filtrovat realitu podobně jako „vybírat hrozinky z vánočky“. Vzpomíná na dětství během války, bombardování Prahy i odbojovou činnost svých rodičů. Otevřeně mluví o zkušenostech s represí komunistického režimu, o výsleších StB i vlastním boji s alkoholem. Nevyhýbá se ani reflexi stáří: místo bilancování se snaží zůstat aktivní a ukazovat mladším, „co všechno se dá vydržet“. Popisuje také svou kariéru – třeba když pracoval s pacienty s ledvinovým selháním nebo pomáhal prosadit psychosomatiku. „Já jsem zvědavý. A dokud je člověk zvědavý, tak se brání úpadku,“ říká k tomu, proč je pro něj stále důležitá duševní práce. Honzák také reaguje na kritiku, kterou vyvolaly jeho výroky o menšinách a společenských normách. Říká, že „odlišnost“ neodsuzuje, ale vadí mu některé způsoby, jakými ji lidé veřejně prezentují. „Mám empatii, klidně si s těmi lidmi budu povídat u stolu o jejich problémech a akceptovat je, jen nechci, aby mi říkali, jak mám co dělat,“ brání se psychiatr a zároveň připouští, že jeho slova mohou některé lidi zraňovat. V rozhovoru mluví také o politicích, psychopatii ve vedení státu, o Donaldu Trumpovi a Andreji Babišovi, o Rusku, ale i o tom, proč důvěru v lidstvo nahradila spíš naděje. Co se podle něj děje s průměrnou inteligencí společnosti? Proč považuje mobily u dětí za „vražedné“? A co ho naučila zkušenost, kdy nechtěl, ale nakonec musel? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Buď člověk dojede svůj život jako úzkohraná troska v roli oběti, nebo si ho postaví do latě a zbytek si ještě užije.“ Tak si frontman kapely Mňága a Žďorp Petr Fiala zformuloval zásadní životní křižovatku, na kterou se dostal po druhém rozvodu a padesátinách. Někdejší rockový bohém dnes žije pevným režimem a místo dramatických večírků chodí na masáže, do fitka nebo raději sám do lesa. „Jsem neřízená střela, musím se toho držet jako klíště,“ říká s nadhledem a bez velké pózy popisuje, jak se z člověka, který nevěděl, co chce, ale věděl přesně, co nechce, stal někdo, kdo se snaží žít klidněji a smířeněji. V otevřeném rozhovoru mluví o tom, proč už nesleduje zprávy a proč se už rozhodl nevěnovat energii „prudičství“. „Většina lidí trvá na svém trápení, protože to představuje jakýsi druh bezpečí: Je to na hovno, ale je to moje,“ říká Fiala k tomu, že často nechápe, proč spousta lidí lpí na věcech, které jim očividně nedělají dobře. Frontman Mňágy a Žďorp v rozhovoru také popisuje, že se aktivně nezajímá o politiku, ale ne proto, že by rezignoval. Naopak – odmítá se nechat semlít každodenním dramatem a věří spíš na to, že změna začíná u každého jednotlivce. Důležitější než sledování peripetií světa je podle něj starat se o vlastní mikrokosmos a být něčím pozitivním pro své okolí. „Mám takovou mantru. Vždycky, když se mi narodí dítě nebo když se mi narodila vnoučata, tak říkám: Tvoje děti chci vozit v kočárku, kamaráde,“ popisuje hudebník také to, jak se mu už několikrát vyplnilo, že když si něco člověk opravdu moc přeje, může se to stát. Že by jednou zahrál i více než hodinové koncerty si přitom dříve Fiala nedovedl vůbec představit a dnes už kapela Mňága a Žďorp hraje už 38 let. A přestože si fanoušci často potrpí na staré hity, bez nových písniček by to podle hudebníka nešlo. Crowdfunding, kterým kapela financuje novou desku, vnímá jako přirozenou cestu, jak si uchovat nezávislost. „Nechápu, proč to nedělají všichni,“ říká. Fiala také otevřeně hovoří o tom, jak ho formovala zkušenost s minulým režimem, proč odmítl spolupracovat s StB i za cenu vyhazovu ze školy, a co mu dodnes připomíná, že tehdy jednal správně. „Tenkrát jsem neohrožoval svoji budoucnost, naopak – zachránil jsem si ji,“ říká. Vzpomíná také na doby, kdy nemohl ani do Polska, a o to víc ho dnes rozčilují lidé, kteří tvrdí, že za komunismu bylo líp. „Měli by si to zkusit. Třeba žít 14 dní v průměrných kulisách ruského života. Mazali by zpátky,“ říká bez váhání. Co ho naučila terapie? Proč považuje i osobní prohry za cenné lekce? A co všechno se může stát, když člověk přestane čekat, že ho někdo zachrání, a vezme život do vlastních rukou? Nejen o tom, ale i o současném turné, o vnoučatech, o psaní písniček, ale i tom, co by dělal, kdyby dorazila válka až k nám, mluví Petr Fiala v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Že mi budou tleskat tisíce lidí? Nikdy by mě to nenapadlo, ani jsem nechtěl být komentátor,“ říká Števo Eisele, který dnes komentuje Formuli 1 už třináct let a během té doby se z něj stal fenomén, který výrazně proměnil způsob, jakým se tento sport sleduje nejen na Slovensku, ale i v Česku. Společně s bývalým jezdcem Josefem Králem vytvořili duo EisKing – se kterým natáčí videa i podcast, pořádají živá vystoupení, ale především kolem sebe shromažďují obrovskou základnu fanoušků. „Když jsme spustili EisKing, naším prvním pravidlem byla nulová tolerance k nenávisti. Chtěli jsme přilákat slušné lidi a ono se to podařilo,“ popisuje novinář, jak se dvojici povedlo ke sportu přilákat třeba i mladé dívky, aniž by musel čelit „buranům“ jako jinde v diskuzích. Formule 1 má být podle Eiseleho nejen o závodění, ale právě především o fanoušcích a emocích. Zároveň otevřeně mluví o tom, proč považuje současné ekologické zásahy do Formule 1 za problematické. „Přišli jsme o zvuk, to byla základní esence formule 1. To je zbytečná škoda,“ říká Eisele a dodává, že změna pravidel může F1 uškodit víc, než si kdo připouští. V rozhovoru mluví také o své cestě k mikrofonu, ale i o tom, proč přestal sledovat politiku, nebo proč se ho dotýká, když je jako Slovák spojován s Andrejem Babišem. „Pro některé lidi Babiš zosobňuje všechno zlé slovenské. Netěší mě to, ale neovlivním to,“ vysvětluje komentátor F1. Kvůli tomu, jak umí někteří lidé být „zlí“, musel v určitou chvíli novinář změnit své mentální nastavení. Co ho ale trápí dnes nejvíc, je to, jak balancovat kariéru a roli otce. „Minulý rok jsem byl mimo domov 94 nocí. A když odcházím, syn se mi omotá kolem nohy a řekne: tatínku, nechoď… Tak je to těžké,“ přiznává Eisele s tím, že si ale takový život „vydřel“ a asi těžko může říct, že by byl šťastnější v jiné profesi. Co si myslí o Filipu Turkovi a jeho mediálním příběhu závodníka F1? Proč si podle něj současní politici zaslouží jen výsměch? Jaká úskalí má práce komentátora a jak se proměnila Formule 1 – a možná i on sám – od doby, kdy usedl za mikrofon poprvé? O tom všem mluví Števo Eisele v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tahle doba je přelomová a atmosféra je velmi nebezpečná,“ říká teolog, sociolog a katolický kněz Tomáš Halík. Lidé si podle něj nerozumí třeba ani ve vlastních rodinách a do popředí se derou populisté, kteří využívají strach a nenávist. „Politickou elitu nejde oddělit od těch, kteří ji volí. Problémy extremismu a fanatismu nejsou jenom problémy fanatiků, ale i lidí, kteří se nechají zfanatizovat,“ obrací se Halík k některým voličům a dodává, že se obává, že v Česku máme čím dál tím více nezodpovědných voličů. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč ho zneklidňuje podoba současné opozice, proč považuje Donalda Trumpa za „monstrum“ a Benjamina Netanjahua za válečného zločince. Podle Halíka právě izraelský premiér nese výrazný díl viny na drastickém úpadku mezinárodní pověsti Izraele i na děsivém vzestupu antisemitismu ve světě. „Co Izrael v Gaze dělá, už dávno překročilo hranice něčeho, jako je ‚nutná sebeobrana‘. Izrael tím ztrácí morální kapitál, který získal po holocaustu,“ říká Halík a vyčítá bezpodmínečnou podporu izraelské vlády ze strany některých českých politiků. Kritizuje mimo jiné i ministryni Janu Černochovou, která po začátku války volala po vystoupení Česka z OSN. Halík dokonce nechápe, že ji premiér Petr Fiala po takovém výroku ponechal ve funkci ministryně. V rozhovoru se vyjadřuje také k situaci v katolické církvi – pokud jde o tu českou, Halík by si přál jiný styl vedení. Doufá proto, že na post pražského arcibiskupa Jana Graubnera přijde někdo komunikativnější a někdo, kdo si více uvědomuje, „která hodina bije“. Katolickému knězi také vadí způsob, jakým byl odvolán Marek Orko Vácha – bez diskuse, „jako za komunistických církevních tajemníků“ –, což v něm zanechalo pocit hlubokého zklamání a zranění. Halík se opatrně staví také k Vatikánské smlouvě. Podle něj neznamená zásadní změnu, ale upozorňuje na „nešťastnou formulaci“ týkající se zpovědního tajemství. Právě ta by podle kritiků mohla zhoršit postavení obětí sexuálního násilí, a proto se vyjadřují proti její ratifikaci. Takové obavy jsou ale podle Halíka mylné a dokonce si myslí, že se kritika přehání. Halík tvrdí, že dnes si už církev uvědomuje závažnost těchto selhání a že v některých ohledech je díky zvýšenému veřejnému tlaku bezpečnějším prostředím než jiné instituce. Jak vnímá kritiku nově zvoleného papeže Lva XIV., že sexuální zneužívání přehlížel? Čí je podle něj takové dění v církvi největší selhání? Kdo jsou podle něj trojští koně Ruska v Evropské unii? Jak moc Trump ochromuje Ameriku a jak vedle něj může působit na americkou společnost nový papež? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Je minoritním akcionářem ČEZ a patří k neúnavným kritikům vládních zásahů do české energetiky. Michal Šnobr už řadu let sleduje, jak politici rozhodují o podobě českého energetického mixu – a podle něj často bez znalosti práva ani ekonomické reality. „Politici mají nulové znalosti o právním prostředí, ve kterém se v České republice podniká. Navrhují pak věci, které jsou úplně mimo mísu,“ říká investor, který dnes většinu svých peněz vkládá do farem, lesů a půdy. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč považuje windfall tax za „křivárnu“ na akcionáře a proč si myslí, že má rozhodně právo se ozvat. „Stojí mi za to se s někým hádat? Nestojí, ale jde o princip. Nenechám si od někoho ukrást peněženku na ulici a nenechám si to líbit ani od politiků,“ říká rozhodně. Šnobr věří, že stát měl prostředky z ČEZ získat jinak – například dividendou – a že výjimečná daň, postavená téměř výhradně na ziscích jediné firmy, je neférová. To, že nové jaderné zdroje v Dukovanech pomohou ulevit českým peněženkám, je podle něj iluze. „Jaderná energetika nikdy nebude generovat levnou elektřinu. Nikdy z principu nemůže,“ říká s tím, že nové bloky navíc jen nahradí ty stávající. Za zcela mimořádný označuje i samotný tendr, který podle něj musel selhat: „Nikdo v Evropě ani v rozvinutém světě dnes nedělá takovou stavbu přes tendr a nerealizuje ji přes soukromou společnost. Byla otázka času, kdy to vybuchne,“ dodává k současné situaci. Podle Šnobra jsme si tu příliš dlouho žili jako „prasátka v žitě“, za energie neplatili tolik, kolik jsme měli, a proto jsme dostatečně neinvestovali do energetiky. Když vláda slibuje levnou elektřinu, podle investora tak veřejnosti lže, protože výdaje na jaderné bloky nakonec lidé zaplatí prostřednictvím daní. „Lžou. Zavádějí veřejnost na scestnou kolej. Až to lidé pochopí, bude pozdě,“ říká. Energetiku považuje Šnobr za klíčový sektor pro budoucnost Česka, ale obává se, že mu dnes nikdo kompetentní skutečně nerozumí. Politici si z něj ale udělali nástroj populismu. Podle něj je důležité si uvědomit, že jde o oblast, která potřebuje plán na dvacet, třicet let dopředu, ne čtyřleté volební cykly. Proč se rozhodl věnovat více svým investicím do zemědělství a půdy namísto energetiky? Jakou obavu má z toho, až jednou předá svůj majetek svým dětem? A kde by mělo Česko, pokud jde o energetiku, co nejdříve jednat? Nejen o tom, ale také o zkušenosti s Danielem Křetínským a důvodech, proč měl jiné starosti než „takoví dravci“, mluví Michal Šnobr v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 48 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Původně se dětí bál a zpočátku si nebyl jistý, jestli s nimi chce pracovat. Dnes je Cyril Matějka jedním z nejviditelnějších pediatrů přinejmenším na českých sociálních sítích. Pod přezdívkou Cyril Děckař točí krátká videa, v nichž s nadhledem a humorem vyvrací zažité omyly v péči o děti a radí, co opravdu funguje. „Došla mi trpělivost,“ popisuje, jak ho začalo štvát, když v ordinaci vídal stále stejné chyby – špatné dávkování léků, babské rady proti horečce nebo zbytečné návštěvy pohotovosti. Právě proto se rozhodl zkusit to vysvětlit rodičům jinak. „Co lékař, to názor. Rodiče se na to dívají pozitivně, samozřejmě někomu z kolegů občas šlápnu na kuří oko,“ dodává pediatr. Přestože je cílem Matějky vyvracet mýty týkající se léčby u dětí, občas jsou podle jeho slov situace, které nelze jinak než vzdát. Jako příklad dává rodiče, kteří odmítají své děti očkovat. „Zkuste s takovými rodiči debatovat, snažil jsem se o to i hodinu. Nosili mi stránky argumentů, co je v očkování za směsice olova, hliníku a čeho všeho dalšího, a ukazovali mi studie, kolik to zabilo dětí a kolik případů autismu to údajně způsobilo. Ty nepřesvědčíte,“ vysvětluje lékař, proč se do takových bitev už nepouští, protože ho dostávají na hranici vyhoření. Co mu naopak nevadí, je, když se matky a otcové o nemoci svých dětí zajímají a „googlí“ – takový přístup podle osobní zkušenosti lékaře spíše ulehčuje práci a je údajně lepší než u rodičů, kteří jen „odevzdají dítě na pohotovosti“. Proč? Jak se Matějka vyrovnává s chybami, které jako lékař dělá? Jaké interakce mu dělají v praxi největší problém? A proč lékařské fakulty doktory na reálný provoz nemohou připravit? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Její hraný debut bude soutěžit na filmovém festivalu v Cannes – a to jako první český celovečerní film po více než třiceti letech. Zuzana Kirchnerová ve filmu Karavan ztvárnila příběh matky dítěte s mentálním postižením. Sama přitom po narození svého syna Davida zjistila, že trpí Downovým syndromem, ke kterému se později přidal i diagnostikovaný autismus. „Všichni mi říkají: Konečně jsi řekla nahlas, že mateřství a otcovství nemusí být vždy jenom krásné a načančané. Všichni máme ty děti rádi, ale někdy je to hrozně těžké,“ popisuje režisérka, jak na její film reagovali i rodiče dětí bez jakéhokoli handicapu. O tom, že její syn trpí Downovým syndromem, se Kirchnerová dozvěděla až po porodu – a podle jejích slov dosti nevybíravým způsobem. „Byl to můj chlapeček a oni o něm mluvili, jako by to byl nějaký problém,“ vzpomíná filmařka i na doporučení lékaře, že má dítě umístit do ústavní péče, jinak si „zkazí kariéru“. Slova o ústavech ji ale zvedají ze židle dodnes – odkazuje třeba na debaty pražských radních o transformaci ústavní péče a jejím přesunu mimo metropoli. Právě otázka toho, co bude jednou s jejím synem a péčí o něj, trápí režisérku jako matku aktuálně nejvíc. Přestože má teď její syn David dobrou školu a může docházet do denního stacionáře, podle filmařky není Česko připraveno poskytnout mu dostatečně důstojný život. Dokonce si myslí, že je v této oblasti Česká republika jednou z nejhorších v Evropě. Kirchnerové také vadí, jak společnost vnímá matky handicapovaných dětí – tedy jako svaté bytosti, které pouze někde štrykují, vystřihují kartičky a jsou u toho pořád spokojené. Lidem podle ní nedochází, že mají jako ženy také své potřeby, a i proto ve filmu Karavan poukazuje na to, že chtějí být ženami se vším všudy a jsou také sexuální bytosti. Kde stát v péči o lidi s postižením podle Kirchnerové selhává nejvíce? Lze zabránit tomu, aby byla péče o dítě s handicapem frustrující? Proč je důležitá osvěta tohoto tématu? A jak režisérka našla herce, který ve filmu Karavan hraje chlapce s Downovým syndromem a autismem – a jak se s ním pracovalo? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Ruská strana nemá zásadní motivaci mír uzavřít. Má před sebou léto – a to je doba, kdy může Rusko dosáhnout územních zisků,“ říká bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza. Podle něj to zatím fyzicky na mír nevypadá, ale mentálně do této fáze vstupujeme. Kyvadlo se navíc dle experta v posledních týdnech začalo vychylovat na opačnou stranu – Donald Trump „nebaští“ vše, co mu Vladimir Putin naservíruje, a nechválí ho jako svého kamaráda. Stejně tak se změnil povýšenecký přístup Trumpa k Ukrajině od doby, kdy proti němu ukrajinský prezident Zelenskyj seděl jako oukropek v Oválné pracovně. Podle Břízy Ukrajina konečně našla společnou řeč s americkou administrativou – a to je podle něj dobře. Díky tomu věří, že se Spojené státy z vojenské pomoci válkou zasažené zemi nestáhnou. Rusko podle něj na druhé straně rozhodně krvácí – ekonomicky i lidsky – a drtivá většina západních států by v takovém případě válku za určitých podmínek ukončila. Na to ale nelze u Ruska spoléhat, protože je ochotno obětovat hodně. Může být uzavřen mír tak, jak si ho přejeme? Jakou roli hraje Turecko? Co by se stalo, kdyby na Moskvu dopadla jaderná zbraň? A jak vnímá současnou situaci v Pásmu Gazy? Také o tom mluvil Vlastislav Bříza.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Scénárista, režisér, držitel dvou Českých lvů, ale také oblíbený cíl českého bulváru. Petr Kolečko podle svých slov skrz média působí možná i lépe než na některé lidi v reálném životě, a je to dané mimo jiné i tím, jak upřímný je. Jeho manželka mu prý připomíná, že s ním doma není až taková zábava, na to, že píše komedie. Podle Kolečka je to i proto, že kdo se živí humorem, má za sebou ze zásady nějaké své „démony“. Čím je člověk starší, tím je to podle scénáristy náročnější. „Jak se cítím po čtyřicítce? Mohlo by to být lepší, život mě demoluje a přispívám tomu trochu sám různými sebedestruktivními návyky,“ přiznává Kolečko. Přes to, že je „komerční člověk“, žije svým způsobem život umělce – obhajuje si to ale tím, že nikdo není úplně normální, a být to jinak, podle scénáristy by to byla nuda. Možná i proto ho baví, když je v jeho tvorbě nějaká autobiografická složka, a dokonce tvrdí, že bez té dobrou komedii neuděláte. Kdo si myslí, že se humor dělá jednoduše, se podle Kolečka navíc dost mýlí, a dodává, že jde snad o nejtěžší formát, který může tvůrce psát. Scénárista popisuje, jak není důležité, co je na papíře, ale především to, jak se scéna nakonec zpracuje. Držitel cen České filmové a televizní akademie v rozhovoru ale také popisuje, že není velkým fanouškem toho, když při ceremoniích jako je Český lev dochází na politická prohlášení. Podle něj je potřeba uvědomit si, že část společnosti umělce vnímá jako darmožrouty, a proto je otázkou, zda taková sdělení padají na úrodnou půdu. Obecně si ale o českém národu myslí, že je inteligentní, protože dokáže prohlédnout, že ne všechno, co se píše v médiích a bulváru, je pravda. Dává za příklad i dobu, kdy byl sám středobodem bulvárních plátků. Na to, aby vysvětloval, že jsou věci jinak, ale tehdy nechtěl vynakládat energii a považuje to za zbytečné. Jak na tuhle dobu vzpomíná? Jaký je jeho vztah k víře? Proč může to, když někdo odmítá být pokrytecký, působit jako arogance? Jakou roli hraje ve filmovém a seriálovém prostředí kritika – a uškodila Kolečkovi někdy? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vždycky, když se vrátím, uvědomím si, jak moc se máme dobře a jak nám chybí nadhled nad tím, jak žijeme,“ říká farmaceut Stanislav Havlíček, který s Lékaři bez hranic jezdí na humanitární mise – byl například v Jemenu, Etiopii, Bangladéši nebo Palestině. Jako příklad toho, jak si v Česku neumíme představit situace v jiných zemích, uvádí, jak nenásilná u nás byla sametová revoluce. Je to podle něj rarita, a když lidé ve světě bojují o demokracii nebo svá práva, většinou riskují své životy. Na prahu občanské války je teď například Jižní Súdán, ze kterého se Havlíček naposledy vrátil, a připomíná také aktuální situaci v Gaze, která vzbuzuje velké společenské debaty. „Lidé tam nevědí, co bude. Nevědí, jak dlouho to bude trvat. Jsou závislí na pomoci zvenčí. Pro mě je těžko představitelné, že by se tady mohlo stát něco podobného,“ popisuje farmaceut. K současnému dění v oblasti říká, že v Pásmu Gazy žijí dva miliony lidí, na které nelze uplatnit kolektivní vinu a trest. Pokud je šestiměsíční dítě, které hladoví dva měsíce, nelze se na něj podle Havlíčka dívat jako na teroristu. Podle něj to, co lidé vidí v médiích, je naprosto jiná zkušenost než ta, kterou získá člověk na vlastní oči. Na debatách se ho dokonce často lidé ptají, jestli v Gaze viděl někoho z Hamásu. Havlíček na to ale prý jen těžko odpovídá, když vedle militantního křídla organizace existuje i politické uskupení, jehož součástí jsou například i úředníci pracující ve zdravotnictví. Na tamější dvoumilionovou populaci podle něj nelze nahlížet jen jako na dav fanatických džihádistů – jsou to normální lidé. „Je tam spousta lidí, kteří trpí špatnou politikou svého vedení, ale nemůžou s ním nic dělat. Nemůžou dojít na Václavák a zacinkat klíčema,“ vysvětluje farmaceut. Havlíček byl naposledy v Pásmu Gazy loni na začátku roku a neumí si představit, jak náročná může být situace v oblasti teď, když dochází k blokování humanitární pomoci. Jak vnímá útoky na humanitární pracovníky a lékaře? Myslí si, že pod nemocnicemi mohou být tunely Hamásu? Proč si z Gazy přivezl rozčarování? Jaký je podle něj rozdíl mezi potrestáním viníků a pomstou? A proč chce jít do politiky? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Čím jsem zkušenější, baví mě i neúspěchy. Připustil jsem si, že je v pohodě udělat chybu a nebýt OK,“ říká fleretista Alexander Choupenitch, který v současnosti prožívá asi nejúspěšnější sezónu svého života. Spoustě lidí přitom utkvělo v paměti, že se mu naposledy nepodařilo obhájit olympijskou medaili v Paříži. Podle sportovce jde ale jen o výseč jeho kariéry a negativně to rozhodně nevnímá. „Je náročné dostat se tam jako jednotlivec z Evropy, jsou na ni jen dvě místa,“ přibližuje to, jak je samotná kvalifikace na olympijské hry velkým úspěchem. Šermíř popisuje, že mnohem důležitější než výhry se pro něj stal samotný proces, kdy se i z neúspěchů může něco naučit. Těžko ale chápe ty, kteří svou práci nedělají na sto procent a bez vidiny, že v ní chtějí být nejlepší. Co je pro fleretisty ale trochu nevýhodou, je podle něj fakt, jak podfinancovaný šerm v Česku je. I proto musel Choupenitch obětovat víc než v jiných zemích, kde není šerm takovou popelkou mezi sporty. „Mám tabulkový plat, je to průměrný český plat a rozhodně není takový, jaký mají třeba fotbalisté nebo hokejisti,“ vysvětluje a dodává, že záleží i na tom, jak je člověk „šikovný“ v jednání s partnery. Sportovci by si, pokud jde o komerční spolupráce, měli sami sebe víc vážit a nekazit trh například nabízením barteru. On sám prý dostává hodně nabídek, se kterými není spokojený, a žertuje, že poslední cenově férová nabídka byla ta, když mu někdo sliboval 600 eur za zaslání zpocených ponožek. V rozhovoru Choupenitch také popisuje, jak se musel tajně scházet se svým současným trenérem jako milenec s milenkou, ale i jak silná mentální hra vůbec šerm je. „Co není zakázáno, je povoleno. Člověk dělá všechno, aby našel soustředění a rozhodil ho tomu naproti,“ prozrazuje taktiku fleretistů Choupenitch. Jak vnímá debatu o zákazu účasti ruských a běloruských sportovců na sportovních utkáních? V čem je šerm neférový a proč má pocit, že dnešní mladí sportovci nejsou tolik zapálení? A jak vnímá svou hudební kariéru? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Amerika nikdy nebyla můj celoživotní sen. Chtěla jsem někam daleko, kde to neznám,“ říká fotografka Marie Tomanová, která pro prestižní americké časopisy zvěčnila například herce Stanleyho Tucciho nebo Jeremyho Allena Whitea. Svou cestu za úspěchem vidí spíš jako náhodu a podle ní je často lepší nejít za konkrétním cílem, ale prostě „někam jít“ a věci se pak mohou dát do pohybu. Že by se mohla stát umělkyní, Tomanová dříve vůbec nečekala – na vysoké škole v Brně se totiž setkala s přístupem, který demotivoval nejen ji, ale je přesvědčena, že vytvořil i spoustu dalších zlomených lidí. „Byla jsem v ateliéru, kam pedagog vždycky přijel, ubalil se nějaký joint, pilo se pivo a třeba si vás posadil na klín, a když se vám to nelíbilo, všichni se smáli a bylo to hrozně nepříjemné,“ popisuje svoji zkušenost fotografka s tím, že jí až po letech došlo, jak špatný takový přístup byl. O to víc si cení iniciativ, které proti podobným tlakům v akademickém prostředí bojují. Proti čemu se ale dá asi těžko bojovat, je podle fotografky změna, kterou procházejí Spojené státy americké se staronovým prezidentem Donaldem Trumpem. Amerika Tomanovou podle jejích slov zklamala a neví, jestli chce být její občankou. Kvůli obavě z toho, co čeká držitele tzv. zelených karet, si ale bude muset fotografka občanství nejspíš brzy zařídit. „Když Donalda Trumpa zvolili prezidentem poprvé, hrozně jsem to obrečela. Byla jsem tehdy v Kalifornii jako nelegální migrant. Pracovala jsem jako chůva a přivydělávala si stříháním konopí na farmě,“ vzpomíná Tomanová na dobu, kdy se ještě nemohla živit čistě fotografií. Tehdy začal ohromný strach, že nebude moci ze země vycestovat, protože by se do ní nemusela vrátit. Znovuzvolení Trumpa prezidentem loni na podzim dnes vůbec nechápe – hodnoty, které prosazuje, vnímá jako pro společnost jedovaté. Proč ve Spojených státech nechce zestárnout a dokáže si fotografka představit svůj umělecký život třeba v Evropě? Jak by podle ní vypadal svět, kdyby nezáleželo na penězích? A nebojí se, že ji jednou nahradí umělá inteligence? I o tom mluvila fotografka Marie Tomanová.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Opravdu neumím zázraky,“ říká ministryně obrany Jana Černochová k tomu, že podle informací náčelníka Generálního štábu chce armádu opustit stovky lidí v době, kdy česká obrana potřebuje dalších 14 tisíc vojáků přijmout. Šéfka resortu obrany je proti tomu, aby se vracela základní vojenská služba. Bez toho, aby se dobře zaplatila profesionální armáda a zároveň zajistily dobrovolné zálohy, se ale podle ní neobejdeme. Černochová v rozhovoru popisuje i to, jak to bylo s plánem na navýšení platů vojáků, a odmítá, že by o něm vláda už dříve nevěděla. Uznává ale, že pokud má jako ministryně na svém resortu uspět, musí jednat přímočaře a využít maximum, aby dosáhla svého. „Nemusíte být v kolektivu vždy oblíbený,“ brání své metody Černochová. Ministryně Fialovy vlády se brání nařčení opozice a některých expertů, že současný kabinet využívá téma obrany v rámci předvolebního boje. Podle jejích slov rozhodně nejde o snahu zakrýt nedostatky vlády v jiných oblastech a argumentuje tím, že kromě přistání mimozemšťanů tahle vláda zažila nejspíš všechno. Každému, kdo ji hodnotí, by tak Černochová přála, aby se dokázal vcítit do situace, kdy jsou občas na stole dvě řešení, z nichž ani jedno není dobré, a politická reprezentace přesto musí jedno vybrat. Ministryně obrany v rozhovoru mluví také o tom, jak současnému kabinetu komplikuje vládnutí opozice svými obstrukcemi. „Bolí to, ale je to demokracie. Je to divadlo, ale v jiných parlamentech se i perou,“ zlehčuje situaci. Černochovou netěší, jakým způsobem se společnost polarizovala a do jakých obrátek se dostává politika. Přibývá osobních útoků, urážek, negace – a zvláště náročnou pozici mají podle ministryně ženy, které čelí množství útoků nejen od politických oponentů, ale i veřejnosti. Aby si sama zachovala duševní zdraví, komentáře na svoji osobu v diskusích nebo na sociálních sítích nečte. Čemu se také vyhýbá, jsou i předvolební průzkumy, které v současné době favorizují opoziční hnutí ANO. Nebude Markéta Pekarová Adamová chybět koalici Spolu na pražské kandidátce? Budou se muset kvůli vyšším výdajům na obranu zvyšovat i daně? A jakou „hořkou pilulku“ musí občas Jana Černochová polknout? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dlouho jsem se nedokázala zorientovat v tom, co chci. Potřeby druhých jsem dávala před ty svoje,“ vysvětluje herečka Veronika Khek Kubařová. Přepsat modely z dětství, které v jejím životě ještě pořád „vystrkují růžky“, jí pomohla i terapie. Co by jí psychoterapeutka ovšem určitě nedoporučila, je číst si komentáře a debaty týkající se její práce, což Khek Kubařová s oblibou dělá. „Mně to nedá se nepodívat, i když to může být samozřejmě výbuch frustrace jiných lidí,“ popisuje, jak se nebojí občas na e-maily diskutujících odepsat a debatovat s lidmi o tom, co se jim nelíbilo. Herečka známá z Dejvického divadla, pohádek i romantických komedií v rozhovoru mluví také o tom, jak si střeží soukromí, a to nejen kvůli některým „podivným“ fanouškům. Působí prý naivně a křehce, ale když na to přijde, umí „vytáhnout mačetu“ a pobít se za sebe nebo za ty, které má ráda. Své hranice si už umí Khek Kubařová hlídat i v jiných ohledech. Není to dlouho, co odešla z angažmá v Dejvickém divadle. Důvody, proč se k takovému kroku rozhodla, se jí těžko popisují slovy, ale šlo především o pocit, že už tam nechce být a nemůže dýchat. Málokdo si podle herečky umí představit, jak je takové angažmá náročné. Kvůli představením a zkouškám pro ni byl po dlouhou dobu volný víkend vzácností, a pokud je umělec z práce otrávený, ztratí tak snadno jiskru. Khek Kubařová dokonce přiznává, že „lízla“ hranici vyhoření, a podepsalo se to i na jejím zdraví. Herecký svět se ale posouvá a podle herečky je skvělé, že se řeší třeba otázky intimních scén s koordinátory intimity. Co by podle ní hercům také pomohlo, by bylo, kdyby někdo takový pomáhal například u psychologicky náročných rolí, do kterých se těžko pokládá. Sama Khek Kubařová se musela naučit takové role „odžít“ a nepouštět si je dál, aby to nemuselo končit tím, že si dá čtyři vodky na baru, aby se z toho vzpamatovala. Proč je vděčná za komerční role a vadí jí, pokud někdo takové filmy shazuje? Jak je to s honoráři u úspěšných komedií a kdy ji producenti překvapili? Proč ji jako mladou tolik bavily politické debaty a co ji, pokud jde o politiku, nejvíc štve? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR V ateliéru Zahy Hadid působil víc než 14 let, a tak není divu, že je Jakub Klaška přesvědčený, že tou nejhorší odpovědí na architektonický koncept je lhostejnost. S takovými reakcemi se nejznámější architektka na světě prakticky nesetkávala a on ji coby její žák směle následuje. Zároveň se ale netají svými ambicemi přerůst svou učitelku a rozvíjet vlastní témata. Dost možná jsem si tak povídal s někým, o kom se bude učit. Sám už přitom učí, a to na londýnské Bartlett School of Architecture, která byla opakovaně zvolená vůbec nejlepší školou pro studium architektury. Klaška na ní vede ateliér v magisterském programu, jehož předmětem zájmu je dřevo a velké stavby ve městech, ideálně v realizacích, které oboje spojují. Věří, že právě v nich je budoucnost. Za smysluplné považuje i zahušťování měst a využívání jejich skutečného potenciálu nebo postupné omezování aut v jejich centrech. Sám v Londýně, kde od roku 2005 žije, jezdí na kole. Průměrná rychlost dopravy bez ohledu na dopravní prostředek, který zvolíte, tam totiž dosahuje 12 km/h a odpovídá rychlosti, kterou se po britské metropoli kdysi pohybovaly drožky. Je vůbec možné v Praze realizovat odvážné projekty? Co říká na kritiku Masaryčky? Jak těžké je v Česku stavět ve srovnání s ostatními zeměmi? Mají Češi naději na řešení bytové krize? V čem jsou prohry přínosem? Nebo proč není na místě nedůvěra ve veřejné stavby ze dřeva? I o tom jsem mluvil s architektem Jakubem Klaškou, který má na kontě projekty od New Yorku po Nový Zéland a před sebou mimo jiné další pražskou přeměnu.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pokud v životě dosáhnete toho, čeho dosáhl Andrej Babiš, tak už si může říci: dobře, chci mít klid. Politika je totiž o značné oběti,“ chválí bývalého premiéra za jeho úspěchy místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček, podle kterého toho Babiš pro svou stranu obětoval opravdu hodně. Když člověk podniká a dostane se do politiky, podle Havlíčka to jeho byznysu vždy spíše uškodí. Sám bere svou zkušenost s podnikáním jako školu života. Bývalý ministr průmyslu a obchodu tvrdí, že přestože v rámci ANO podporuje tržně orientovanou politiku, nelze se podle něj chovat kapitalisticky a vykořisťovatelsky – a právě proto má údajně ANO „sociální kontrolku“. Zároveň se ale brání, že když bylo jeho hnutí ve vládě s ČSSD, ze svých priorit údajně neustoupilo, přestože ho sociální demokraté společně s komunisty v rámci menšinové vlády „drželi v šachu“. Současné vládě Havlíček vyčítá zvýšení některých daní a zároveň slibuje, že pokud bude vládnout ANO, další daně se zvyšovat nebudou – a dokonce tvrdí, že by některé daně možná šlo i snížit. Pokud jde o narovnávání strukturálního deficitu, není třeba se upínat na to, že je nutné ho vyřešit za dva roky. Bývalý ministr průmyslu a obchodu je také skeptický k tvrzením, která předpovídají dopady politiky Donalda Trumpa na evropskou a českou ekonomiku. Pokud jde o výrok Andreje Babiše, že program hnutí ANO je s tím Trumpovým v podstatě totožný, Havlíček dodává, že šlo o nadsázku, protože takový program nelze v Evropě nikdy realizovat. Místopředseda hnutí ANO si také pořád stojí za tím, že Donald Trump byl v prezidentských volbách lepší volbou než „levicově pomatení demokraté“. Zároveň ale dodává, že pokud by Spojené státy odstoupily od vyjednávání o míru pro Ruskem napadenou Ukrajinu, není šance „udržet Ukrajinu ve hře“. Jak je to s postojem ANO vůči muniční iniciativě? Jaký má plán na ozdravení veřejných financí? A má už ANO jasno, s kým by mohlo vládnout? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nejde mluvit jen o tom, že demokracie selhává. I my selháváme,“ říká výkonná ředitelka iniciativy Díky, že můžem Bára Stárek. O „blbé náladě“ podle ní mluvil už Václav Havel v devadesátých letech, ale není divu, že v současnosti kvůli událostem ve světě posiluje. Z výzkumů přitom vyplývá, že asi 80 procent lidí je s kvalitou svého života spokojeno. Problém ale nastává ve víře v dobrou budoucnost – a to především u mladých lidí. „Ať už jde o to, že si nedokážou našetřit na bydlení, planeta hoří, nebo že je tady válka, u které nevíme, jestli se nás dotkne,“ vypočítává některé z obav mladé generace Stárek. Zároveň ale dodává, že právě mladí mají největší víru v to, že mohou něco změnit. Přestože dnes působí Stárek v nevládní organizaci, aby mohla o politice a potřebě zapojovat se do veřejného dění mluvit, sbírala zkušenosti i na pražském magistrátu. Naučilo ji to, jaký je rozdíl mezi úředníkem a politikem – a také jak náročné může být v politice něco skutečně změnit. Ve státní správě ale zažila i obtěžování, které podle ní však nebylo důvodem, proč z pozice odešla. „Každý druhý den byly poznámky na moji červenou rtěnku, jestli si o něco říkám. I nabídky a doteky byly na talíři,“ popisuje některé ze svých zkušeností s tím, že nejlepší obranou bylo hlasitě se ozvat – a dotyční pak „vzali zpátečku“. Proč je podle Báry Stárek zásadním problémem v Česku školství? Dá se naučit lépe si navzájem naslouchat? A kde podle ní leží hranice demokracie? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 81 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dnes jsou na tom všichni docela špatně. Rozpad světového řádu způsobuje celou řadu tenzí. To, co se stalo v Americe, je ale výsledkem dlouhodobých tendencí,“ říká bývalý premiér Mirek Topolánek s tím, že ze současného dění není překvapen. Podle něj za zvolení Trumpa prezidentem mohou sami demokraté, protože svými příliš „wokistickými“ tématy naštvali spoustu lidí. Topolánek upozorňuje, že na druhé straně by lidé neměli tolik podléhat „výkřikům“ v médiích a na sociálních sítích a měli by si zachovat trochu odstup. Důvodem je i to, že jsme si podle něj zvykli žít v nejlepším období posledního tisíce let, a přesto nám připadá, že situace není dobrá. Svým způsobem podle něj máme pravdu, protože například v Česku už nežijeme v zemi, kterou Česká republika byla před dvěma nebo třemi lety, přestože se toho tolik nezměnilo. Topolánek vidí za současnou situací i nefunkčnost řady mezinárodních organizací, jako je Rada bezpečnosti OSN. „Mám z toho kopřivku. Třeba neschopnost dohody v EU naprosto eliminuje jakékoliv razantnější rozhodnutí, které doba, jež se na nás hrne, vyžaduje. A je ohrožena euroatlantická vazba, která udržovala svět v jakési rovnováze,“ naráží expremiér na stabilitu NATO. Podle Topolánka mají lidé v Evropě pocit, že demokracie selhává, a volají po silném vůdci – a i v Česku je to už podle něj nadpoloviční skupina lidí. Co s tím? Jak vnímá současnou českou politickou scénu před volbami? A co by voliči rozhodně neměli dělat, aby nevstoupili z bláta do louže? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR„Že mám arogantní image? Je to obranný mechanismus. Kolem sebe mám krustičku, do které nechci pustit jen tak někoho,“ přiznává herec a režisér Jakub Štáfek, kterého diváci znají především ze seriálu Ulice nebo jako Laviho z Vyšehradu. Vymanit se z postavy nekonečného seriálu pro něj přitom nebylo nic lehkého – byla to jistota a tahle práce přinášela i nemalé peníze, které nejprve pomáhaly s rodinnou situací a později Štáfkovi platily i jeho „party life“. Co herci změnilo život, ale nakonec nemělo nic společného s jeho kariérou na televizních obrazovkách. „Naše druhá dcera se narodila se spinální svalovou atrofií. První, co si člověk na internetu přečte, je, že se dožije maximálně dvou let a v lepším případě nebude jenom chodit,“ popisuje Štáfek, jak se mu rázem obrátily životní hodnoty. Díky potřebné léčbě naštěstí už nemusí rodina trávit tolik času v nemocnici, herec ale popisuje, jak náročné je sledovat příběhy ostatních, kteří takové štěstí nemají. „Nemám rád fráze typu, že život je nespravedlivý. Trefilo to mě – a bylo by snad lepší, kdyby to trefilo někoho jiného? V čem je to odlišné?“ komentuje herec některé reakce okolí na nemoc své dcery. Přestože ve světě vnímá Štáfek spoustu negativních věcí, je podle něj důležité uvědomovat si, jaké máme štěstí v tom, kde žijeme, a nezapomenout si do života pouštět humor. I proto je rád, že může přicházet s projekty, jako je Vyšehrad, a je také zvědavý, co na to jednou řeknou jeho dcery. V čem bude Vyšehrad: Dvje jiný? Co Štáfka jako rodiče nejvíce trápí, pokud jde o konflikt na Ukrajině? A co mu vadí na politicích? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Válka se prolíná všemi segmenty našeho života, od medicíny po různé technologie. Každá nás nějakým způsobem posouvá vědomostně dopředu,“ popisuje bezpečnostní analytička Kristina Soukupová, která je absolventkou válečných studií na prestižní King's College v Londýně. Díky svému studiu se jí při pohledu na současné zprávy ze světa často honí hlavou katastrofické scénáře. Děsivá jí připadá rychlost, jakou se šíří populismus v Evropě, ale znervózňovat by nás podle expertky mělo i to, jaký vliv má internetový prostor na naše myšlení. Soukupová, která je dlouhodobou spolupracovnicí velitelství NATO v Norfolku, varuje, že právě hrozby, které nejsou fyzické, vnímá jako daleko strašlivější, protože se proti nim špatně bojuje. V rozhovoru komentuje i akceschopnost samotné Severoatlantické aliance a popisuje, jak je pro 32 členských států náročné se dohodnout. „Protože všichni mají právo veta, spousta věcí ‚chcípne‘ ještě v zárodku – a to říkáme, že stojí jeden za všechny a všichni za jednoho,“ přibližuje své zkušenosti s některými vyjednáváními. Neumí si ale představit, že by Alianci nahradilo něco jako společná evropská armáda, a kvůli složité domluvě mezi jednotlivými státy vidí rizika i v zapojení tzv. koalice ochotných do dohlížení na možné příměří na Ukrajině. Kdy by hrozilo, že bychom se při pomoci Ruskem napadené zemi mohli „střílet sami do nohy“? Jak můžou vypadat zbraně budoucnosti a proč při jejich popisování pomáhají autoři sci-fi? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR„Kdybych byl kariérista nebo se chtěl držet své židličky, vypadalo by to úplně jinak,“ říká ministr zahraničí Jan Lipavský, který po letech opustil Pirátskou stranu, ale ve vedení resortu zůstal jako nestraník za ODS. Přiznává, že jeho rozhodnutí nebyla jednoduchá, ale nestydí se za ně. Tvrdí navíc, že koalice Spolu představuje unikátní sílu, která má šanci znovu porazit Andreje Babiše. Právě bývalý premiér podle něj nechápe, jak funguje současný svět, a je názorově prázdný. Zatímco slibování levnějšího másla může být silným tématem v domácí politice, podobný přístup podle Lipavského v té zahraniční jednoduše nefunguje. To se ukázalo například ve chvíli, kdy hnutí ANO vsadilo na Donalda Trumpa, protože se to části jeho voličů líbilo. „A teď otáčejí. Pro zemi to není úplně nejlepší,“ říká ministr a kritizuje opozici za to, že se vyhýbá debatám o bezpečnosti. Politika Andreje Babiše nás podle jeho slov právě kvůli takovému přístupu přibližuje Maďarsku. Lipavský sice připouští, že komunikace současné vlády nebyla ideální, ale podle něj se zlepšuje. Věří, že i přes nepopulární opatření mají vládní kroky na společnost pozitivní dopad – a lidé je nezpochybňují. Má Evropa stále dostatečné páky vůči Spojeným státům a zůstávají naším klíčovým partnerem? Řídí českou zahraniční politiku skutečně ministr, nebo poradce premiéra Tomáš Pojar? A není Česká republika vůči Izraeli až příliš nekritická? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIRHistorie se často velmi zjednodušuje, říká archeoložka a popularizátorka umělé inteligence Sara Polak. Sama se zasazuje o to, aby bylo možné archeologické nálezy zasadit do širšího kontextu, a tím nám umožnit se z nich lépe učit. Pomáhala například odkrýt mayské město v Guatemale, a jen díky digitalizaci se podle ní dospělo k jedné z teorií, proč tamější civilizace zkolabovala. „Džungle tam je úplně suchá a porézní. Co naprší, proteče vápencovým podložím,“ popisuje expertka, jak lze archeologické nálezy prakticky využít. Polak v rozhovoru vysvětluje, že dnešní lidé mají stále paleolitické emoce, středověké instituce a božskou technologii - například právě umělou inteligenci. Negativně vnímá byrokracii, na kterou se podle ní ve společnosti zbytečně spotřebovává příliš mnoho energie, a proto mluví o tzv. cloudových národech. Ty mohou díky internetu plnit základní funkce, které člověk potřebuje k životu. „Z každé země si tak lze vzít to, co člověk potřebuje, a žít velmi svobodně,“ popisuje Polak, ale přiznává, že takový život nemusí být pro každého. V rozhovoru také vysvětluje, jak by ráda vytvořila systém, ve kterém by lidé mohli směňovat vzdělání za virtuální měnu. Jak by takový svět mohl vypadat, a dožijeme se ho? A co říká na škrty v americkém státním sektoru? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIRPatřil k vůdčím osobnostem Občanského fóra a doba po listopadu 1989 byla podle jeho slov po určitou dobu uchvacující. Podle kulturního a sociálního ekologa Ivana Ryndy skončila atmosféra, která se již nebude opakovat, v době, kdy se ukázalo, kolika lidem jde především o politickou rentu. Společnost se ale zásadně proměnila a dnes ji podle Ryndy charakterizuje především ztráta důvěry. A problém je mimo jiné i v tom, jak moc se svět stal globálním. “Planeta je jako celek přerýsovaná, mohu sbírat známky s filatelistou na Novém Zélandu, ale přitom si nemusím všimnout, že naproti, v paneláku přes chodbu, umírá stařenka," poukazuje vysokoškolský pedagog na to, že nás často zajímá, co se děje na druhé straně planety, a nevěnujeme pozornost věcem, které se dějí v naší bezprostřední blízkosti. Podle něj je cestou z této situace přestat pohrdat lokálními iniciativami a zároveň obnovit důvěru lidí v instituce. Pokud se bude jedno stavět proti druhému, podle experta to k ničemu dobrému nepovede. V rozhovoru Rynda naráží také na současné dění ve Spojených státech, kde vnímá rozvrat společnosti a selhání v podobě volby nového prezidenta Donalda Trumpa. Naráží také na atmosféru na amerických univerzitách, kde dochází k paradoxu, že liberálové zakazují konzervativcům přednášet. Zatímco podle jeho slov volají po bezpečí pro debatu, zároveň jsou těmi, kdo ji znemožňují, a to je chyba. Jak může generace tzv. sněhových vloček společnost ještě více štěpit? A jaká demokracie je dobrým příkladem pro ostatní? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vůbec jsem nebyl známý herec, byl jsem známý jen kvůli tomu, s kým spím,“ kritizuje Daniel Krejčík způsob, jakým se před lety dostal do hledáčku bulváru kvůli vztahu s politikem Matějem Stropnickým, se kterým společně obnovovali zámek v Osečanech. Přestože ho diváci mohou znát z divadelních prken i obrazovek a nadaboval také stovky rolí, podle Krejčíka lidi více zajímalo, co se děje v jeho ložnici, a to není úplně fér. Takový přístup mu vadí i v otázce stejnopohlavních svazků nebo možností, jak se mohou takové páry stát rodiči. Herec nezlomně věří, že pro dítě je nejlepší vyrůstat vedle dvou lidí, kteří se milují, bez ohledu na jejich gender. Právě od nich se totiž učí, jak ukazovat lásku nebo řešit konflikty. Pokud gay v Česku žádá o adopci, musí podle něj lhát a registrovat se jako samožadatel, a to by se podle Krejčíka určitě mělo změnit. Zároveň ho ale velmi těší, že se podobné příběhy čím dál častěji objevují v české televizní tvorbě, například v nedávném seriálu Děcko nebo v Ordinaci v růžové zahradě. V rozhovoru herec a dabér popisuje, jak si vybírá své role, ale i proč je právě za angažmá v Ordinaci v růžové zahradě vděčný. Jak zpětně vnímá účast v reality show Výměna manželek, kterou strávil v rodině dvoumetrového svářeče? A při kterém natáčení nejvíce trpěl a odpočítával dny? Dozvíte se v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Odpálit asteroid mířící k Zemi jako v Armageddonu? Podle kosmického inženýra Jana Lukačeviče by zásah Bruce Willise situaci nepomohl, ba naopak. Pokud by opravdu hrozila srážka vesmírného tělesa se Zemí, bylo by ji možné odvrátit velmi precizními a relativně drobnými úkony, které by ovlivnily jeho oběžnou dráhu. Podle popularizátora vědy lidé často netuší, jak je vesmírný výzkum pro jejich každodenní život důležitý. Díky kosmickým technologiím se rozvíjejí ty na Zemi a každé euro investované do zkoumání vesmíru se nám vrátí asi osminásobně. Navíc se podle něj vesmírný prostor stále více demokratizuje – družice dnes nemusí vypouštět jen státy jako USA, ale třeba i vysokoškolské týmy. Lukačevič v rozhovoru popisuje i to, jaké je to vést debatu s lidmi, kteří věří, že je Země placatá. Vést takovou polemiku je podle něj náročné hlavně proto, že může přihrát pozornost někomu, kdo si ji úplně nezaslouží. Vědci vadí především to, že tzv. plochozemci si dost často vytvářejí vlastní pravidla hry, a pokud chce někdo dokázat kulatost Země třeba na kýblu vody, není to úplně snadné. Podle kosmického inženýra to ale neznamená, že by se lidé měli odsuzovat jen na základě toho, že mají na věci jiný pohled. „Že někdo řekl nějaký úplný nesmysl nebo kravinu? To mi nedává právo toho člověka hodit přes palubu,“ vyzývá Lukačevič s tím, že se často věci snáz vysvětlí v hospodě než v online prostoru. Co by se stalo, pokud by do Země opravdu narazil asteroid? Jak moc může Česku pomoci, pokud se podaří vyslat českého astronauta do vesmíru? A jak velká je v něm konkurence? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Začalo to drobnou nehodou při natáčení televizní show Partička a skončilo diagnózou, kvůli které se musel Michal Suchánek několikrát vrátit na operační sál. „Koukáš na svět a jako by ti přes něj padal černý sníh. Pak už padají obrovské kameny a nakonec má člověk pocit, jako by byl hlavou zaražený na dně rybníka,“ přibližuje boj s utrženou sítnicí, která ho v posledních měsících dost potrápila. Český herec, režisér, ale také bavič v rozhovoru popisuje, jak svou komediální kariéru „přepálil“, a proto málokdo umí rozlišit, kdy si z něčeho utahuje a kdy naopak něco bere vážně. Velmi osobní a nesnadné je pro něj například téma jeho dospívání, kdy podle svých slov pocházel z citově chudých poměrů a některé rodinné situace byly až „otřesné“. Co Suchánkovi samotnému chybělo, o to víc vrací své vlastní rodině – i proto velmi rád pracuje se svým synem a dcerou. I na ně ale umí být při spolupráci pěkně přísný. Suchánek se dotýká tématu stárnutí i toho, jak mu občas některé skeče z Partičky připadají vzhledem k jeho věku až „zrůdné“. Zároveň ale vnímá, jak se vzhledem k dění ve světě hranice humoru posouvají. Jak často o sobě pochybuje? Je to i důvod, proč pokaždé vystupuje v tandemu s někým dalším? A proč ho naštval Elon Musk a připadá mu úchylný? I o tom jsme s Michalem Suchánkem mluvili.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 83 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Myslím, že je dobře, že byl Donald Trump zvolen,“ tvrdí šéfredaktor Echa24 Dalibor Balšínek, podle kterého nový americký prezident zahájil revoluci zdravého rozumu. Podle komentátora Seznam Zpráv Jindřicha Šídla je logické, že nástup nové administrativy do čela USA lidi děsí. „Ty věci, které vidí, je musí znepokojovat. Je to pořád nejsilnější velmoc,“ varuje a například Trumpova poradce Elona Muska přirovnává k padouchovi z bondovky. Oba novináři se shodují, že současný svět je rozeštvanější a zranitelnější než kdykoli v posledních desítkách let. Balšínek se například obává, aby to v Evropě, kde jsou lidé zvyklí na stát, který jim přispívá na všechno možné, nevedlo k sociálním bouřím a případně k nástupu autoritativního řízení. Kromě rizik, která přináší nástup Donalda Trumpa do čela USA, se novináři neshodnou na tom, jakou roli mají média v krizi důvěry. Šídlo ani Balšínek nezpochybňují, že velký problém přinesla pandemie koronaviru, během níž chybovala jak média, tak politici. Podle Balšínka však podobně problematickou dobou byla i ruská invaze na Ukrajinu, protože se na jejím začátku dle jeho slov nemohla objevovat kritika napadené země. Dokonce tvrdí, že to není „naše válka“. S tím Jindřich Šídlo nesouhlasí a dodává, že konflikt se nás přece bezprostředně týká. Jak média selhávala v době „diktované strachem“? A dají se kroky Donalda Trumpa vnímat jako proruské? Dozvíte se v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR„Poslední rok a půl mě herectví neživí. Cítím se jen jako mluvčí a je to strašně únavné,“ říká herečka Alžběta Malá, která se nebojí nahlas mluvit o poměrech ve filmovém a seriálovém odvětví. Nedávno ji sice diváci mohli vidět na obrazovkách v seriálu Smysl pro tumor, za který byla dokonce nominována na Českého lva, Malá však upozorňuje, že natáčení probíhalo před třemi lety a od té doby neměla žádnou větší roli. I proto podle svých slov zápasila s financemi a dnes se živí i hlídáním dětí. Herečka také vzpomíná na dobu, kdy byla aktivnější na sociální síti Instagram, a vysvětluje, co stálo za její touhou po lajcích a komentářích. „Můj tatínek měl problém s alkoholem a jednoho dne zmizel. Myslím, že jsem hledala tu lásku, kterou jsem neměla od něj. Měli jsme spolu velmi hluboký vztah,“ přiznává herečka, jak náročné bylo přijít o otce ve čtrnácti letech. Malá mluví také o tom, jak jí v těžkých chvílích pomohly terapie a co pro ni znamená citlivost. Svého otce vnímá jako velmi citlivého a vnímavého člověka, pro kterého byl svět náročný. Sama se považuje za silně citlivou osobu, a kdo jí říká, že je přecitlivělá, má podle ní pravdu. „Jsem, a jsem za to svým způsobem ráda,“ vysvětluje Malá a dodává, že často nechápe, proč na to někteří lidé reagují negativně. Za možný důvod považuje i to, že otevírá témata, kterým se jiní lidé vyhýbají, a proto je pro ně „triggerem“. Proč si na předávání cen Český lev připadala jako loutka? A jak by se mělo v českém filmu pracovat s nahotou a intimitou, aby nevznikalo trauma? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 87 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR„Donald Trump jednoznačně přistoupil k metodě nátlaku a pobídek,“ říká bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza, podle kterého je problém, že prezident USA nerozlišuje mezi agresorem a obráncem, a to je špatně. Pokud jde o telefonát mezi americkou a ruskou hlavou státu, podle Břízy se málo hovoří o tom, jakou roli při něm mohla hrát debata o uspořádání na Blízkém východě. „Díky tomu Vladimir Putin Donalda Trumpa navnadil,“ přibližuje analytik, ale dodává, že stále hrozí, že ruský prezident ve svých požadavcích „přestřelí“. Kdyby Donald Trump žil v jiné zemi, podle Vlastislava Břízy by možná rád vládl podobně autoritativně jako právě Putin. Analytik zároveň připomíná, že americký prezident byl celou dobu své politické kariéry podceňován. V rozhovoru také vysvětluje, že při současném vyjednávání je pro Ukrajinu zásadní, aby nepřipustila klíčovou věc – neutralizaci, tedy omezení armády na nezbytné minimum. „Jenom po zuby ozbrojená Ukrajina, která je ochotna se bránit, může udržet Rusko na uzdě,“ nabádá expert. Co vše si mohli Donald Trump a Vladimir Putin při společném telefonátu říct? A proč si myslí, že vztah Evropy a USA je vzájemně výhodný a Amerika nás neopouští, jak se všichni obávají? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR⁠„Teď se láme čas, Evropa se musí probudit, jinak se řítíme do průšvihu. A je dobře, že k tomu probouzení dochází,“ říká náčelník Generálního štábu Armády České republiky Karel Řehka, podle kterého heslo „chceš-li mír, připravuj se na válku“ v současnosti platí dvojnásob. Apeluje, že v rozmezí pěti až deseti let je nutné výrazně pokročit v odstrašení. Zároveň si myslí, že ruský prezident Vladimir Putin se v současnosti mýlí, pokud počítá s tím, že Evropa není dostatečně silná. Ačkoliv přístup prezidenta USA Donalda Trumpa k Evropě někomu nemusí připadat fér, šéf české armády oponuje, že jeho předchozí vyjádření považuje za užitečná, protože dotlačila řadu států k obranným investicím. Pokud jde o plán české vlády na zvýšení výdajů na obranu, je Řehka optimista, ale dodává, že teď bude potřeba „prostě makat“. V rozhovoru se také dotýká sporů s ministryní obrany Janou Černochovou, které podle něj neprospívají české armádě, a celou situaci okolo dronové iniciativy Nemesis označuje za telenovelu. Ve spojitosti se svým napojením na tuto iniciativu zmiňuje, že záštitu dává nad „mraky akcí“, zároveň ale podle jeho slov platí, že projektu věří a v jeho očích by se neměl kriminalizovat. Myslí si šéf české armády, že při vyvážení dronů na Ukrajinu mohlo dojít k pochybení? Zvažoval někdy, že armádu opustí a chtěl by opravdu vrátit povinnou vojnu? Dozvíte se v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIRMít playback je podle něj hanba. Správné je zpívat živě, a nejlépe to, co si o světě myslí, popisuje zpěvák a milovník přírody Dan Bárta. Sám si nepřipouštěl, že by mu takový přístup mohl přinést nějaké nevýhody, ale zároveň nikdy neuvažoval nad tím, že by svůj život vzal za špatný konec. V hudebním světě i dnes nachází mladé muzikanty, kteří hrají tak, jak on podle svých slov už nikdy hrát nebude. „Zjistil jsem ale, že muzika existuje objektivně, jako matematika – tři plus tři je v ní šest,“ říká muzikant o tom, jak se při společném vystupování „propojil“ s americkým hudebníkem Bobbym McFerrinem, se kterým měl možnost si zahrát v roce 2010. V nové dokumentární sérii Krajina Dana Bárty hudebník a přírodovědec upozorňuje na to, co lidé kolem sebe často přehlížejí. „Člověk je často sebestředný. V přírodě vnímá jen to, jak ovlivní jeho vlastní prostředí. Zda bude mít jedovatou mrkev, nebo nebude mít kde sportovat,“ kritizuje vystudovaný ekolog, ale zároveň si myslí, že strašit lidi alarmistickými titulky nemá smysl. Bárta v rozhovoru vysvětluje, že když má člověk děti, jeho pohled na budoucnost se „rozplizne“ a začne přemýšlet i nad tím, aby svým potomkům sám nepřidělal práci. Jak se vyrovnává se stárnutím? Jak vnímá ekologické aktivisty a proč se svět nedokáže domluvit na společných krocích k ochraně přírody? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR„Teď už se Evropa bez Ukrajiny neobejde,“ říká historik a ukrajinista David Svoboda. Podle něj starý kontinent v posledních třech letech „zpustl ve své ostražitosti“ a příliš pozdě začal dělat to, co měl dělat už dávno. Evropa má podle Svobody zásadní luxus, který Ukrajinci nemají, a tím je absolutní neschopnost poučit se ze své historie. Jako velmi pravděpodobnou vidí variantu proměny Ukrajiny v „evropský Izrael“, tedy v zemi, která je možná prosperující, ale v permanentním ohrožení. Svoboda také hovoří o tom, že pokud mají ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský a americký prezident Donald Trump něco společného, pak je to podle něj fakt, že jsou oba mělcí populisté. „Zelenský ale není ideolog. Někteří Ukrajinci mě však přesvědčují, že je úplně hloupý,“ tvrdí expert, podle něhož prezidenta Ukrajiny teď dohnala karma. Pokud jde o kroky Trumpovy administrativy nejen vůči Ruskem napadené zemi, podle ukrajinisty jasně dokazují, že světový řád se mění. Jak reálné je vypuknutí „velké“ války v Evropě? A byla schůzka v Oválné pracovně pastí na Zelenského? Nejen to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR„Spadly mi růžové brýle,“ říká emeritní církevní soudce a odborník na kanonické právo k tomu, jak nahlíží na církev po tom, co se začal věnovat případům zneužívání moci. Připravoval plán, jak by bylo možné během jednoho roku „vyházet“ z církve pedofily, ale bohužel prý těžce narazil, a následně ztratil možnost pracovat v církvi jako soudce nebo právník. Rozek tvrdí, že jsou běžné případy, kdy byl někdo za zneužívání odsouzen civilním soudem, ale v řadách církve dále působí. Je to dané také tím, že v církvi jednoduše „nejsou lidi“, a biskupové to proto řeší všelijak. Podle světových statistik je přitom pět až sedm procent kněží pedofilů. „Na procenta je to vlastně nejhorší zneužívání, které vůbec v nějaké komunitě existuje,“ tvrdí muž, který má se zneužíváním osobní zkušenost, a dodává, že specificky v církvi se týká častěji chlapců. Bývalý církevní soudce varuje také před přijetím smlouvy ČR s Vatikánem, kterou někteří kritici odmítají především kvůli obavám z možného zhoršení postavení obětí zneužívání na základě zpovědního tajemství. V rozhovoru, který byl natočen předtím, než ratifikaci dohody odsouhlasila Poslanecká sněmovna, poukazuje na to, že smlouva je velkým zásahem do právního řádu České republiky. Za takovým prorůstáním církve do státu přitom vnímá i silný lobbing a myslí si, že v 90. letech byli biskupové věřícím blíž. Proč může být česko-vatikánská smlouva stopkou pro vyšetřování sexuálního zneužívání v církvi? Jak probíhá exorcismus a co všechno při něm Jan Rozek zažil? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR⁠⁠Počet rozhovorů, které má moderátor a novinář Honza Dědek aktuálně na kontě, se blíží úctyhodným šesti tisícům. Sebekriticky přiznává, že těch, za kterými si bezvýhradně stojí, je výrazně méně než takových, na kterých by nic neměnil. Po každém natáčení mu v hlavě šrotuje, co mohlo být jinak. Tím, kdo ho vyškolil nejvíc, byl jeho idol Jan Kraus. Pozval si ho v roce 2011 do jednoho z prvních dílů 7 pádů a interview s ním pro něj bylo v tom nejlepším slova smyslu velkou školou, na kterou nikdy nezapomene. Udělal v něm spoustu chyb. A nejen v něm, i v epizodách, které následovaly. Díky tomu je ale dnes tam, kde je. Je přesvědčený, že právě úkroky stranou člověka posilují a posouvají vpřed. Hosty do pořadu si vybírá podle jednoduchého kritéria „dvou Z“, jestli jsou zábavní nebo zajímaví. Věří, že pokud vzbudí jeho zvědavost a touhu dozvědět se víc, získají si i pozornost diváků. Primárně těch, kteří sedí v divadle, kde se talkshow natáčí. Atmosféra, kterou v hledišti vytvoří, pak totiž ovlivňuje i výsledný videozáznam. Byly přitom doby, kdy převážnou část publika tvořili přátelé jeho rodičů, kteří jim kupovali lístky, aby sál nezůstal prázdný. Došlo to tak daleko, že se se svým pořadem dostal do milionové ztráty. Zlom přišel až po jedenácti letech. O své cestě mezi nejpopulárnější televizní baviče i o tom, kam by rád směřoval dál, vypráví Honza Dědek v našem rozhovoru. Poslechněte si.