Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politici by neměli být užiteční idioti oligarchů,“ říká protikorupční expert a bývalý ředitel české pobočky Transparency International David Ondráčka, který po letech v zákulisí politiky vydal knihu Kauza Česko. V ní shrnuje zkušenosti z doby, kdy sledoval, jak se hraje o miliardové zakázky, zatímco veřejnost vídala jen hemžení na povrchu. Chtěl prý ukázat, kdo jsou ti skuteční režiséři a scenáristé moci, kteří tahají za nitky, ale zároveň nabídnout naději, že se s tím dá něco dělat. „Nemusíme se smířit s tím, že budeme marnit potenciál téhle země,“ dodává s tím, že bychom po politicích měli chtít co možná nejvíce. Za největší problém považuje českou oligarchii - skupinu lidí, kteří získali obrovské finanční prostředky během privatizace a dnes si mohou koupit takřka kohokoliv. Připouští, že mezi politiky vidí i poctivé hráče, ale dodává: „Po osmdesáti procentech těch poslanců nezůstane vůbec nic. Oni to prostě jenom odsedí ty čtyři roky. A nemají z toho ani špatný pocit.“ Mluví proto o potřebě „druhé polistopadové republiky“, tedy symbolického zlomu, kdy si řekneme, které instituce posílit, které zrušit a jak zemi znovu nastavit. Změnu ale podle něj mohou přinést jen politici, kteří odmítnou hrát starou hru. „Přestanou chtít být těmi užitečnými idioty a budou dělat takové kroky, které budou zužovat prostor pro to, aby si z Česka a z veřejných rozpočtů pořád dělal někdo cedník,“ nabádá expert. Ondráčka také mluví o selhání Fialovy vlády, ale i její nepřipravenosti a kritizuje, že nedoručila žádnou reformu ani deagrofertizaci. Návrat Andreje Babiše považuje za důsledek selhání slabých soupeřů. „Babiš je silný, protože ti druzí jsou slabí. A paradoxně teď může působit jako jediný dospělý v místnosti,“ říká Ondráčka k plánům na společný kabinet s SPD a Motoristy. Zároveň si ale nemyslí, že by Babiš vedl Česko směrem k Rusku. „Velmi dobře ví, že Rusové faktury neplatí,“ vysvětluje expert s tím, že šéf hnutí ANO si je vědom, že svůj byznys dělá v Evropě. Jak podle Davida Ondráčky skutečně funguje zákulisí české politiky? Proč si většina poslanců svůj mandát „jen odsedí“? Kde přesně se v Česku ztrácejí miliardy a jak by mohl vypadat systém, který by to změnil? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Rozhodl jsem se nejistotám tentokrát čelit po svém, bez velkého ohlížení se na to, co by k tomu kdo řekl,“ říká hudebník, výtvarník a spisovatel Jakub König, který po letech za maskou Kittchena a s kapelou Zvíře jménem Podzim vydává své druhé sólové album Astronauti. Desku popisuje jako přiznání toho, čím je. „Že jsem opravdu výtvarník, hudebník a umělec,“ vysvětluje s tím, že za jeho tvorbou bylo často mnoho pochyb, protože na ni „nemá školy“. A některé zůstávají dodnes - když tvoří, mívá někdy pocit, že „je to celé blbě“. Popisuje dny, kdy má obavy, že jeho práce je zbytečná, ale i chvíle, kdy se k tvorbě vrací jako k záchraně. „Ve chvíli, kdy mě tohle paralyzuje, tak si můžu sednout k papíru a tři hodiny si maluju a pak je mi prostě líp,“ říká o tom, jak může být proces tvorby krásný. V rozhovoru otevřeně mluví o holotropním dýchání a zážitcích, které označuje za léčivé. „Je na tom něco prastarého, rituálního,“ dodává umělec. Vypráví také o devíti letech abstinence, vděčnosti i o tom, jak se snaží žít v souladu se světem kolem sebe. „Mně strašně funguje to, že se umím přepnout do té vděčnosti. Uvědomuju si, jak to zní,“ říká, když mluví o emocích, které v něm vzbuzují jeho dvě dcery. A i když umí pozlobit, momenty s nimi by nevyměnil za nic. König se dotýká i temnějších témat - třeba když v jedné písni mluví o tom, že v každém z nás je jakýsi „nácek“. „Je strašně snadné internalizovat všechno do těch zlejch nácků, které vidíme v televizi. Chtěl jsem proto říct, že je důležité nepřehlížet i ty temné tendence v sobě,“ upozorňuje hudebník a dodává, že bychom se měli pokoušet takové vnitřní pnutí vyřešit dřív, než ho pustíme ven a necháme za sebe jednat. Píseň, která se tomuhle tématu věnuje, ale podle něj přináší hlavně plán na záchranu světa. „Tím je být k sobě laskavější a být laskavější ke svému okolí. Zní to banálně, ale zkuste to praktikovat,“ dodává hudebník. Jak se mění vztah k tvorbě, když se člověk přestane schovávat? Dá se uměním léčit - sebe i ostatní? Co všechno se může stát, když pochybnosti přestanou být slabostí a stanou se součástí cesty? Poslechněte si celý rozhovor s Jakubem Königem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Četla jsem senzacechtivé články, že stačí, když se na OnlyFans dívka svlékne a je milionářka. Zajímalo mě, jestli je to skutečně tak,“ říká režisérka Barbora Chalupová, která po dokumentech V síti nebo Zákon lásky znovu otevírá svět, o němž se často mluví, ale málokdo do něj skutečně vidí. Tentokrát se podívala mezi ženy, které si vydělávají sdílením intimity - a také muže, kteří si je předplácejí. „Přihlásila jsem se na platformu a zaplatila si několik tvůrkyň, abych jim mohla napsat,“ popisuje Chalupová, jak ji překvapilo, kolik peněz ji na OnlyFans stálo, než se vůbec mohla ke komunikaci s tvůrkyněmi dostat. Z původní rešerše vznikl dokument Virtuální přítelkyně, který míří 6. listopadu do kin - portrét tří žen, jejich práce, vztahů i života mimo obrazovku. „Skoro nic není vidět,“ říká režisérka s tím, že jí nešlo o nahotu, ale o to, jak se člověku změní život, když takovou práci dělá, a jak to ovlivní jeho vztahy i je samotné. Její tři protagonistky, které jsou na OnlyFans různě úspěšné, ukazují, jakou má sdílení intimity na internetu cenu. „Potvrdilo se, že když začnete dělat v tomhle byznysu, tak se vám změní všechno a velmi rychle,“ vysvětluje režisérka. Natáčení trvalo víc než rok a Chalupová s týmem trávila dny v domácnostech žen. „Natáčeli jsme to, co se děje. Jste u nich doma na gauči a zároveň do toho bytu potom přichází ti nejbližší,“ popisuje filmařka, jak blízko se k aktérkám dostala. Film zachycuje nejen ženy, ale i muže, kteří si jejich obsah předplácejí. „Je to až taková terapie, kdy si lidé platí za to, aby byli vyslyšeni. Aby dostali pozornost, kterou v životě třeba nemají,“ říká Chalupová s tím, že se dokument dotýká tématu osamělosti, která je všudypřítomná. Pro režisérku bylo podstatné snímkem nemoralizovat. „Ty ženy jsou dospělé, nebudu je posuzovat. Ale je vážně důležité říct, co taková práce obnáší,“ dodává. Jaká je cena intimity ve chvíli, kdy se z ní stává práce? Co vypovídá o naší době, že tolik lidí si platí za pozornost, kterou jinde nedostává? A proč je důležité právě o tomhle tématu mluvit? Poslechněte si celý rozhovor, který vznikl v rámci série rozhovorů k dokumentárnímu filmu Virtuální přítelkyně. Na další díl se můžete těšit už příští neděli.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „K čemu by byla etika, kdyby vás nedokázala proměnit k lepšímu,“ říká kněz, biolog a etik Marek Orko Vácha. Několik týdnů po volbách, které ukázaly, jak snadno se dokáže společnost rozdělit, mluví o tom, proč „národ je divoké zvíře“, ale také o tom, že „je vychovatelný“. „Každý z nás svým životem ovlivňuje mrav tohoto národa a zároveň nás ten národ ovlivňuje také,“ říká. V době, kdy se veřejným prostorem nese rétorika politiků jako je Filip Turek, připomíná, že populismus není nová forma politiky, ale „vláda lidu, které se Aristoteles bál“. „Populista říká davu: Vy to vidíte správně, elity vás zradily, tak zvolte mě a já vás nezradím,“ vysvětluje s tím, že v tom vidí „výhodu“ tváře Motoristů, jelikož je konzistentní v tom, co svým voličům říká. Vácha dodává, že skutečná změna nezačíná v politice, ale u jednotlivce. „Občanská společnost není o tom, že jdu jednou za čtyři roky k volbám. Je to o tom, že se snažím zlepšit komunitu, ve které žiju,“ tvrdí etik. Mluví také o odpovědnosti, o přijetí viny i o tom, že „dolů to jde vždycky líp, nahoru hůř“. „Konec začíná ve chvíli, kdy si svoje lapsy začnu omlouvat svou složitou situací. Nenechte si vzít status hříšníka,“ říká. Víra pro něj není jistota, ale úkol - snaha proměnit svět k dobrému. „Když Bůh tak miloval svět, tak já bych mohl taky. Svět stojí za to, aby byl milován,” tvrdí a dodává, že proměna začíná v obyčejnosti. „Kupte knížku někomu, komu tím uděláte radost. Pusťte ráno auto do pruhu. Pohlídejte někomu nemocné dítě nebo vyvenčete psa. To jsou drobné skutky, které promění vaši mysl, váš mozek,“ nabádá Vácha. Jak číst volby, které přivedly do politiky nové populisty? Proč se tolik lidí raději zlobí, než by přijali odpovědnost? A co znamená, když Marek Orko Vácha říká, že „není hanba chtít vychovávat národ“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Přišla jsem na to, že odejít chce větší odvahu než zůstat,“ říká končící předsedkyně Poslanecké sněmovny a předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. O svém rozhodnutí nekandidovat mluvila dlouho a ještě déle váhala, jestli si může dovolit zastavit. „Věděla jsem, že by mě to semlelo. Už bych do toho nedokázala dát tolik, co dřív,“ přiznává a popisuje i momenty, kdy se nemohla „nahodit“ a končila na kapačkách. K odchodu ji přivedl souběh zdravotních potíží, vyčerpání i letitého boje o rodinu. „Usilovali jsme o dítě skoro deset let. Zkusili jsme skoro všechno a kdo si tím prochází, ví, jak obrovský je to tlak,“ říká otevřeně. O neplodnosti se rozhodla mluvit až po odchodu z politiky. „Nechtěla jsem dávat munici politickým konkurentům a oslabovat se. Je to moje intimní záležitost,“ popisuje Pekarová Adamová, proč se odhodlala své soukromí přiblížit až v rozhovorové knize Nejsem z cukru ani ze železa. I přes její přístup politička vnímá, že z toho, zda bude mít dítě, se v jednu dobu stalo téma snad pro celou republiku. Vzpomíná na bolavé momenty, kdy novináři řešili, že přibrala, nebo jak si sahá na břicho a dokonce se ptali i jejích kolegů, zda náhodou není těhotná. Otázku, zda za neúspěšnou cestou k rodině není i její náročná kariéra, si Pekarová Adamová zakázala. Mluví o životní změně i o tom, že se učí žít pomaleji a znovu se nadechovat. „Teď se cítím dobře,“ popisuje s tím, že cvičí, medituje, změnila stravu a přístup ke spánku - naučila se pečovat o sebe, o svou duši i tělo. Po sněmovních volbách, které pro koalici Spolu, jejíž součástí je i TOP 09, nedopadly vítězstvím, mluví o úlevě. Přiznává ale, že před oznámením, že z politiky odejde, zvažovala, zda svoji politickou stranu svým rozhodnutím neoslabí. A mluví také o další odvrácené straně politiky, která byla s jejím jménem v posledních letech silně spojena. „Vnímám, že se na ženy útočí prostě jinak a velmi intenzivně se jde do té osobní roviny - jak vypadáte, co říkáte a jakým tónem to říkáte,“ říká politička. A právě zkušenost z nejvyšších pater moci z ní podle jejích slov udělala větší feministku, než kdy bývala. „Když chcete, aby něco bylo řečeno, požádejte muže. Když chcete, aby bylo něco uděláno, požádejte ženu,“ směje se a dodává, že česká politika má k rovnoprávnosti daleko. Podle ní se dokonce šovinismus v politice i společnosti často posouvá z okraje do mainstreamu: „To mě štve. Musíme se spojovat, upozorňovat na to, že to je nepřijatelné a vymezovat tomu hranice. Nikdo nás nemá posuzovat podle pohlaví.“ Co by vzkázala ženám, které do politiky teprve vstupují a co těm, které podnikají trnitou cestu k mateřství? Našla Markéta Pekarová Adamová konečně klid, který v politice hledala marně - a co pro to musela změnit? A proč dnes už ví, že je dobré poslouchat svoje tělo? Poslechněte si tento otevřený rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jedním rozhovorem můžu naštvat devadesát procent populace,“ říká herečka Elizaveta Maximová, která má ruské, židovské, ukrajinské i tatarské kořeny. Dnes, v době, kdy jsou nálepky a zobecnění všudypřítomné, o svém původu mluví tak, že se v něm cítí dobře. Nevidí totiž náboženství ani národy, ale konkrétní lidi. Kvůli veřejným projevům proti Putinovu režimu se do Ruska nemůže vrátit. Prarodiče, jimž posílala překlady svých projevů, podporovali její rozhodnutí i s vědomím, že se možná už neuvidí. Dnes říká, že se jí o nich zdávají sny a že se ani se svým ruským otcem neviděla už tři a půl roku. „Je to strašně těžký,“ přiznává herečka. Do Česka přišla jako sedmiletá dívka, bez znalosti jazyka a jen s matkou, která se stala jejím nejbližším člověkem. Společné začátky v malém bytě byly skromné, ale zásadní. „Uměla jsem jenom pár slov česky a byla vržená do první třídy. Ale mám celoživotní štěstí na lidi. Ujala se mě paní učitelka, která uměla rusky a hodiny mi v kabinetu překládala,“ vzpomíná Maximová. Herečka také mluví o své poslední roli v televizním filmu Máma, který bude uveden na konci roku na České televizi. V něm hraje ženu s těžkým mentálním handicapem, která vychovává dceru. „Před rolí Lilian jsem půl roku docházela do nemocnice jako dobrovolnice za lidmi s podobnou diagnózou. Byla to obrovská lekce pokory a zjistila jsem, že na úrovni duše jsme všichni zdraví,“ prozrazuje Maximová. Mluví také o tom, jaká bývala perfekcionistka. „Vím, že se nesmím nikdy srovnávat. A když už, tak se sebou třeba před rokem nebo dvěma lety a koukat se na cestu, kterou jsem já ušla. Protože poměřovat se s cizím úspěchem nebo neúspěchem je úplně ten nejhorší, co můžeš udělat,“ míní. Jaké to je žít mezi dvěma světy, když jeden z nich se stane nedostupným? Co se v člověku změní po půl roce mezi lidmi s mentálním handicapem? A jak se dá herectví dělat “opravdově”? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Moderátorka a autorka Adéla Vinczeová vstoupila do nové sezóny svého pořadu na slovenské veřejnoprávní televizi trochu jinak, než čekala. První díl, který měl být rozhovorem s jejím manželem Viktorem Vinczem, vedení nakonec neodvysílalo s odůvodněním, že je „v širším kontextu problematický“. „Byl to lidský rozhovor mezi dvěma manželi,“ popisuje moderátorka, která ale situaci bere s nadhledem. „Necítím žádnou křivdu. Vítám zajímavé změny, které přicházejí, protože mi přinášejí nové výzvy a pohledy na svět,” dodává. Takový přístup měla i tehdy, když odešla z Markízy na podporu manžela, který se tam postavil vedení po zásazích do zpravodajství, založil odbory a televize se ho následně pokoušela různými způsoby zbavit. „Principiálně jsem se nesladila s tím, že tam takové machinace nastaly,“ vysvětlila Vinczeová, která po patnácti letech v komerční televizi uzavřela velkou etapu. Zjistila navíc, že bez televize se žít dá a podle svých slov tím vystoupila z bubliny do reality. Dnes mluví o změnách, které se dotýkají nejen médií, ale celé společnosti. Slovensko podle ní prožívá bezprecedentní napětí a rozdělení na dva tábory, pod něž se dají schovat téměř všechny názory. A tohle téma proniká i do rodin: „Můj otec má úplně jiné názory než můj muž, a přesto spolu vycházejí, protože oba mají patřičný nadhled. O nás se hádají jiní lidé,“ směje se. Dříve podle ní byla politika spíše volnočasová aktivita, dnes má ale „chapadla všude“. Vinczeová v tom vidí odraz vývoje celé společnosti. „Jako společnost jsme v pubertě. Je potřeba to nějak přežít a být vůči tomu vnímaví,“ vysvětluje s tím, že není dobré se příliš zahlcovat hněvem. Otevřeně mluví také o mateřství a cestě k němu. S manželem se rozhodli pro adopci poté, co čelili problémům s plodností, o nichž on sám veřejně promluvil. Sama moderátorka přiznává, že zpětně ani neví, zda touha po dítěti byla její vlastní, nebo to byl tlak společnosti. Musela proto sama zařadit „neutrál“ a až pak přišla svoboda. „Moje hodnota není v tom, jestli mám dítě a jestli přišlo mými porodními cestami nebo jinými,“ říká a popisuje, jak sama hledala vlastní směr. Mluví také o showbyznysu a bulváru jako o dobrém „duchovním učiteli“. „Se vším diskomfortem a pocity křivdy musíte pracovat,“ vysvětluje Vinczeová. Jak se proměnil pohled ženy, která léta formovala slovenská média? Dá se v době rozdělené společnosti zůstat laskavý, aniž by člověk rezignoval? A kde leží hranice mezi loajalitou a svobodou - osobní i profesní? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pro mě by byl neúspěch to nedělat. Netuším, co jiného bych dělal,“ říká podnikatel a investor Tomáš Čupr. Zakladatel Rohlíku, Dáme jídlo a Slevomatu po letech úspěchů mluví o podnikání spíš jako o potřebě než o ambici. Z jeho slov je jasné, že budování ho baví a chuť zpomalit zatím nemá. Mluví o práci, která ho naplňuje i o tom, že nikdy neměl potřebu zastavit. „Pro mě to není, že se někam honím, je to nutnost,“ vysvětluje s tím, že někdo raději chodí na tenis, zatímco on potřebuje tvořit. V rozhovoru popisuje, jak se z nápadu, který neměl nikde obdoby, stal jeden z nejúspěšnějších českých projektů. Jak v roce 2014 spouštěl Rohlík „proti zdravému rozumu“ a proč ho dodnes mrzí, že se jeho úspěch spojuje s covidem. „Covid tomu dal punc, že to přišlo samo. Ale my jsme už před ním byli multimiliardová firma,“ říká. Mluví také o nepochopení okolí a o tom, že neustálá potřeba růstu má svou cenu. „Jsem docela dostupný a to z vás dělá snadný terč,“ tvrdí Čupr s tím, že málokdo ve vedení firem odpovídá lidem na e-maily tak jako on sám. Nejen proto se k němu neustále dostává zpětná vazba. Otevřeně mluví o tom, jak ho změnilo narození dcery, jak přehodnocuje vlastní tempo a jak se snaží dělat věci, které mají skutečný dopad na to, jak lidé fungují a žijí. Dnes ho víc než obchod zajímá budoucnost - ať už nové technologie, umělá inteligence, ale také dlouhověkost a kvalita života. Sám třeba pravidelně chodí na celotělovou magnetickou rezonanci a vysvětluje, že data o našem zdraví by nám do budoucna mohla umožnit žít kvalitnější život déle. Právě na tuto oblast by se v rámci svého podnikání rád zaměřil. Čupr přitom přiznává, že poslední měsíce sám obětoval spánek i energii práci. „Věřím, že to není setrvalý stav a už se to pomalu zlepšuje,“ říká o svém tempu i o tom, jak se snaží držet krok s proměnlivým světem technologií. Kam se posouvá člověk, který už změnil způsob, jakým Češi nakupují? Dokáže někdy odložit tlak na výkon a najít klid? A proč se pousmívá, když se mluví o jeho úspěchu? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Podceňuju se, ale teď už si umím říct, že jsem vlastně docela dobrá. A že za to, co všechno jsem odvedla, vděčím sama sobě,“ říká herečka a houslistka Jenovéfa Boková, která před kamerou stojí od útlého dětství. Studovala housle, herectví se učila sama, na DAMU ji nevzali, na HAMU ano. „Dneska jsem za to ráda. Možná bych jinak nedělala filmy, které jsem na začátku dělala,“ tvrdí. Dnes patří k nejvýraznějším herečkám své generace. Režisérka Agnieszka Holland si ji vybrala do nového filmu Kafka, kde ztvárnila Milenu Jesenskou. „Když vám Agnieszka řekne, že vás vidí jako Milenu, nejde říct ne,“ vzpomíná Boková. Pokud jde o intimní scény, musela si už kdysi nastavit hranice. „Mám za sebou jednu scénu, která mě poznamenala. Naučilo mě to pojistit si to dopředu,“ vysvětluje s tím, že k režisérce nového filmu ale měla stoprocentní důvěru a pozitivní roli sehrála i přítomnost koordinátora intimity. Když mluví o mateřství, na chvíli se jí zlomí hlas. „Takovou lásku jsem nikdy nezažila. Ale i to dítě vás zrcadlí - ukáže vám třeba, že žádný trpělivý člověk nejste,“ vypráví Boková. Právě po narození dcery si víc začala vážit práce, kterou dělá. Najednou už nechtěla brát všechno, dcera se pro ni stala číslo jedna a finanční svobodu získala i díky reklamám. Komerční práce podle svých slov rozhodně nelituje a herce za ni nesoudí, protože dobře ví, jaká je u nás jejich situace s platy. Boková v rozhovoru otevřeně mluví i o svém soukromí a o tom, jak jí každý vztah něco naučil. „Umím uznat, že jsem se někdy chovala jako pěkná kráva. Když je ale člověk otevřený, může se poučit,“ myslí si herečka. O feminismus se opírá s opatrností, ale otevřeně tvrdí, že je feministkou „v původním slova smyslu“. Vadí jí totiž, když se ztrácí dialog a říká, že lidé by si měli raději někdy sednout na pivo a ne se hádat na sociálních sítích. Co s člověkem udělá, když vyrůstá v umělecké rodině, kde se „říká pravda, i když někdy krutá“? Jak se z herečky, která se bála sólového hraní, stane sebevědomá žena, jež dokáže říct „ne“? A proč je někdy lepší, když vás na DAMU nevezmou? Pusťte si celý rozhovor s Jenovéfou Bokovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „U Andreje Babiše je to vždycky stejné – nejdřív láska, páska, růžový obláček a pak břitva v noci na krk,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos. V rozhovoru popisuje, jak šéf hnutí ANO znovu rozestavuje figurky na povolební šachovnici, zatímco ostatní politici jen přihlížejí. „Mě nesmírně baví, jak s nimi Andrej tak hezky šoupe po šachovnici a oni u toho tleskají a jsou nadšení,“ dodává. To, jak Babiš „okřikl“ své možné budoucí vládní kolegy, komentátor přirovnává k výchově psů. „Řekne se ‚místo‘ a oni zalehnou,“ glosuje sarkasticky. Podle Michopulose neexistuje nic jako kolektivní vedení ANO a s nadsázkou popisuje i atmosféru uvnitř hnutí po volbách: „Babiš odešel, nic jim neřekl a pak napsal do group chatu: ‚Doufám, že všichni budete držet hubu.‘ Na adresu nováčků ve Sněmovně, u kterých se spekuluje, jak a jestli se budou podílet na vládě, je nekompromisní. „Motoristé jsou patnáctileté děti v tělech čtyřicetiletých mužů s nulovýma zkušenostma,“ říká Michopulos a Tomia Okamuru vykresluje jako člověka posedlého představou moci. „Má pnutí a blbě se mu ovládá mozek. Už vidí tu velkou limuzínu, velkou ochranku, bude druhý nejvyšší ústavní činitel,“ dodává. O Patriku Nacherovi z ANO naopak mluví s respektem: „Je z nich nejchytřejší. Nedělá ze sebe tatrmana, drží lajnu a má to aspoň nějakou důstojnost.“ Podle Michopulose má Babiš vše pod kontrolou. „Potřebuje jen, aby se rychle rozdělily fleky ve Sněmovně. Je proto potřeba poslouchat jen jeho - co říká kdokoliv jiný, má nulovou hodnotu,“ říká. A i kdyby se kolem šéfa hnutí ANO objevily nové tváře, podle komentátora zůstanou jen kulisou - českou politiku proto přirovnává k béčkové italské komedii ze sedmdesátých let, u které člověk ví, že není žádným uměním, ale přesto ho nějakým způsobem baví. „Klidně ať je Turek ministrem zahraničí. Babiš vedle něj posadí tři náměstky a ti mu řeknou, co má dělat. Když to neudělá, odvolá ho. Tak to bude,” dodává nakonec Michopulos. Kde končí strategie a začíná groteska? Co vlastně vypovídá o zemi, kde se všichni chtějí cítit jako vítězové, i když už dávno hrají Babišovu hru? A jakou v tom všem má roli Agrofert? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Česko má po volbách jasného vítěze – a možná víc poražených, než se zdá. Podle šéfkomentátora Hospodářských novin Petra Honzejka „Andrej Babiš udělal totální landslide“ - rekordní výsledek, který potvrdil jeho schopnost oslovit lidi mimo dosah médií i velkých měst. Šéfredaktor Echo24 Dalibor Balšínek mluví o vystřízlivění establishmentu a o tom, že voliči nechtějí extrémy, ale „umírněný, autentický střed“. Vysoká účast podle něj rozhodla a ukázala, že společnost je rozdělená v poměru šedesáti ku čtyřiceti, kde vládní tábor ztrácí dech. Babiš podle obou hostů využil toho, co ostatní politici přehlíželi - osobní přítomnosti, terénní kampaně a jednoduchých sdělení. „ANO zlikvidovalo komunisty, sociální demokraty a podařilo se mu velmi výrazně vysát i SPD,“ říká Honzejk. Balšínek dodává, že na rozdíl od Petra Fialy má Andrej Babiš „urputnost a schopnost jít si za svým“. Dokonce tvrdí, že lídr Spolu za prohru může zčásti sám, protože působil trochu „ukňouraně a dotčeně“. Rozhovor se ale rychle posouvá od volebních čísel k otázce, kdo má v Česku vůbec vést. Balšínek tvrdí, že společnost potřebuje lídry, kteří ponesou odpovědnost, ne kolektivní alibismus. Honzejk se toho bojí a varuje před tím, aby se demokracie nepřeklopila do despotie. „Já jsem z toho vyděšenej,“ říká. „Konec konců, v případě Andreje Babiše, který je zvyklý všechno držet a chce jednobarevnou vládu, kde vše ovládne, vidím despotický způsob uvažování,“ tvrdí novinář. Na pozadí jejich debaty se objevuje širší obraz: unavená vláda, eroze koalice Spolu, strany beze směru a společnost hledající jistotu mezi chaosem. „Spolu ztratilo smysl existence,“ myslí si Balšínek. Podle Honzejka volební koalici možná brzy nahradí samostatná ODS a dokonce očekává, že Petr Fiala do několika dnů odstoupí z vedení strany. Šéfkomentátor Hospodářských novin také dodává, že česká politika dnes stojí hlavně na střetu mezi „gulášovým populismem“ a hodnotovými zásadami. Dva novináři, dva obrazy Česka po volbách. Kde jeden vidí návrat k odpovědnosti a silným osobnostem, druhý slyší ozvěnu autoritářství. Kdo má pravdu? A co vlastně vypovídá tenhle volební výsledek o zemi, která se možná rozdělila jinak, než by si politici i média přála? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „To nejhorší je, když vám zemře dítě v náručí, protože v nemocnici není krev. To nechcete zažít už nikdy,“ popisuje jednu ze svých zkušeností z Afriky lékař Zdeněk Ráčil. Profesor a elitní hematoonkolog se po letech na vrcholu oboru rozhodl udělat krok, jenž mnozí nechápali. „Člověk po dvaceti letech nic moc jiného neumí. Umíte jednu chorobu, perfektně. Třeba pět lidí v republice to umí stejně dobře. A vy jste jeden z nich,“ vzpomíná, jak byl postupně „míň a míň na ambulanci“, ačkoliv v duchu chtěl být zpátky u pacientů. „Ale ono se to po vás nechce. Po vás se chce něco jiného - abyste byl ten důležitý profesor,“ popisuje odborník. Ráčil proto odešel z vrcholové medicíny a začal znovu. V Ugandě spolu s dalšími kolegy vybudoval kliniku pro děti se srpkovitou anémií. „V subsaharské Africe žijí miliony lidí s touto chorobou, 60 až 80 % dětí zemře do desátého roku věku. U nás jsme na úmrtnosti někde kolem pěti procent. A nestojí to nic jiného, než to dělat systematicky a dlouhodobě,“ vysvětluje, jak díky nadaci SSUUBO dnes mohou čeští dárci „adoptovat“ nemocné děti a pomoci jim přežít i dokončit školu. Současně působí i jako praktik na moravské vesnici. „Když jsem byl hematoonkolog, už jsem neuměl vyšetřit koleno, úplně jsem se styděl,“ říká k tomu, jak ho návrat k „pravé medicíně“ svým způsobem omladil. Do ordinace dojíždí, i když tam nebydlí - právě proto, že chtěl pracovat v prostředí, kde je lékař nejvíc potřeba. „Chtěl jsem dělat podobnou věc, jako dělám v Ugandě, kde dělám specialistu, ale vlastníma rukama. A nacházím to i v Česku v praktickém lékařství,“ dodává. Jaké to je, když profesor a špičkový odborník začne znovu od nuly - v Africe i na české vesnici? Co se může lékař naučit, když denně dojíždí za pacienty, kteří mu nosí vajíčka a banány místo prestiže v oboru? A proč může být právě tahle „obyčejná“ medicína tím největším smyslem? Nejen o tom mluví Zdeněk Ráčil v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Svoboda je těžká, protože má vysoké nároky na naši mentální energii,“ říká psychiatr, psychoterapeut a nový ředitel Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček. Už v prvních minutách rozhovoru vysvětluje, že svoboda není jen absence zla, ale také aktivní volba dobra - a právě ta je dnes čím dál složitější. Dnešní doba je totiž podle něj poznamenaná krizí svobody i pravdy. „Žijeme v postfaktické době, pravda je úplně relativizovaná a ta relativizace pravdy se pochopitelně hodí politikům, manipulátorům a lidem, kteří mají zlovolné úmysly,“ varuje. Podle Horáčka je samotný proces rozhodování namáhavý, a proto lidé často volbu odmítají. „Pro lidi je těžké volit a proto často volit odmítají,“ připomíná slova Ericha Fromma. Svoboda proto není jen privilegium, ale i těžké břemeno a právě v tom tkví její zranitelnost. „Dokud si to neuvědomujeme, jsme primárně vlečeni emocemi,“ dodává psychiatr a upozorňuje, že právě emoce mohou ovládat naše životní volby více, než jsme ochotni si připustit. Digitální svět pak tento tlak násobí. „Algoritmy sociálních sítí zpřesňují myšlení člověka do jednoho pólu. To vede k polarizaci a štěpení společnosti,“ říká Horáček a varuje, že problematické je vytváření obrazu „my a oni“. Výsledkem je společnost, která se stále více propadá do extrémů a ztrácí schopnost nacházet společnou řeč. Odborník upozorňuje také na to, jaký dopad má současný svět na děti a dospívající, kterým dostatečně neukazujeme, jak s ním mají zacházet. „My z populace dětí vytváříme psychiatrické pacienty,“ říká Horáček otevřeně. Popisuje třeba, jak dívky na sociálních sítích čelí neustálému tlaku, aby zveřejňovaly fotografie a obstály v soutěži o pozornost. Většina zpětné vazby je negativní a výsledkem je špatný pocit. „Chceme, aby 40 % dětí bralo antidepresiva, protože se necítí dobře z toho, v jakém světě žijí? Nechceme,“ říká rezolutně. Cestu ven vidí v budování odolnosti, nikoliv v zákazech či regulacích. „Odolnost znamená zvýšit práh toho, co mě rozhodí natolik, že přestanu fungovat,“ vysvětluje. Jako psychiatr zdůrazňuje schopnost prožívat přítomný okamžik, uvědomovat si své emoce a tím snižovat jejich destruktivní vliv. „Když jsme přítomni v okamžiku, jsme mnohem méně pod diktátem minulých vzpomínek a obav z budoucnosti. To je ten okamžik svobody,“ popisuje odborník. A přestože hovoří o složité době, zůstává optimistou. „Chtěl bych, aby existoval nějaký maják, který nám řekne, jak se rozhodovat, co je správné,“ říká. Jak ale získat odolnost v prostředí, které nás každodenně tlačí do bublin a extrémů? Je možné, aby svoboda byla vnímána nejen jako luxus, ale i jako dovednost, kterou je třeba trénovat? A může se pravda stát oním „majákem“, který udrží společnost pohromadě? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Někteří lidé nejsou rádi, když se někdo má dobře,“ říká zpěvák a skladatel Michal David. Hitmaker, který vyprodává haly i po dekádách kariéry, se nevyhnul kritice ani nálepkám „režimního zpěváka“. „To je úděl nás známých. Vždycky budeme pod drobnohledem,“ vidí za tím hudebník. Přesto věří, že ho žádná politika ani režim nedržely nad vodou – vždy to podle něj bylo jen publikum a fanoušci, kteří umělce buď chtějí, nebo ne. “S tím nikomu žádný režim ani úplatky nepomohou,” říká David. Pak ale přišla chvíle, která jeho život změnila navždy. V roce 2000 zemřela jeho devítiletá dcera. „To je rána, na kterou nejste připraveni nikdy. Rozpadá se vám systém a v podstatě se s tím nevyrovnáte, jen se s tím naučíte nějakým způsobem žít,“ přiznává s tím, že bolavou ztrátu nedokáže zpracovat dodnes. „Její fotky u nás doma nikdy nepůjdou pryč. Ona je pořád součástí našeho života, byť tu s námi byla jen devět let,“ vzpomíná David na dceru. Na začátku mu ale pomáhala hlubinná terapie i víra v reinkarnaci. „Začal jsem věřit, že naše duše někam putují. Věřím tomu, protože to má nějaký smysl,“ říká. O své senzibilitě mluví otevřeně – od dětství umí vykládat karty a i dnes hledá duchovní vysvětlení v těžkých chvílích. Součástí jeho příběhu je ale i obrovský návrat. Po Naganu, kdy hokejisté zpívali jeho hity, se zrodila nová Davidománie. „Nemusí to být nějaké obrovské umění. Jsme tu proto, abychom lidi bavili, aby si u písničky odpočinuli, zazpívali ji a měli dobrou náladu,“ říká o hudbě. Důležité je pro něj, aby i nové skladby obstály – třeba píseň Náš cíl, kterou napsal manželce k výročí a kterou si fanoušci dnes žádají na koncertech. „To je skoro zázrak, když se povede, že lidi chtějí novou věc,“ dodává David. Jak se zpěvák, který o sobě říká, že je „proplouvač středem“, dívá na své škatulkování, období před rokem 1989 i dřívější zapojení do politiky? Co pro něj znamenalo vyznamenání od prezidenta Zemana a jak vnímá dnešní slávu i zodpovědnost před fanoušky, kteří mu dodnes plní arény? Jak vzpomíná na své hudební začátky a co pro něj osobně znamená rodina po všech těžkých ztrátách? Nejen o tom je rozhovor s Michalem Davidem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIROrnella Koktová se už dávno nesnaží obhajovat před těmi, kdo ji mají zafixovanou jen jako bulvární postavičku. „Časem se to celkově lepší, ale kdo má pevný názor, tomu to stejně nevymluvíte. A kdo se umí podívat i z jiného úhlu, ten to uvidí jinak,“ říká podnikatelka a spoluautorka podcastu s Agátou Hanychovou. Sama přiznává, že bulvár jí v minulosti ubližoval, dnes ho ale dokáže využít – ať už pro byznys, nebo k tomu, aby upozornila na příběhy, které by jinak zapadly. „Na nás vydělávají celé roky. Teď si z toho dokážeme vzít i my, a někdy je to vlastně i zábava,“ dodává k úspěšnému podcastu. Za sebou má přitom složité dětství i komplikovaný vztah s matkou. „Už jsem umrtvená, kdybych to brala vážně, zbláznila bych se,“ vysvětluje. Velký tlak zažívala i v devatenácti, kdy byla těhotná, maturovala a zároveň čelila obrovskému mediálnímu zájmu kvůli vztahu s podnikatelem Josefem Koktou. „Byla to strašná doba. Dokonce jsem přemýšlela, jestli neskočím ze skály na Divoké Šárce. Pak jsem si ale řekla, že to zvládnu. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem silná,“ říká otevřeně. Dnes s manželem vychovává tři děti, mluví o těžkých porodech i období vyhoření, kdy se cítila v úspěšném podnikání i vztahu prázdná. Koktová ale také hovoří o strachu, že kvůli pracovnímu vytížení nebude „dokonalou mámou“. „Čtete to na sítích – když je žena jenom doma s dítětem, tak je neschopná a když moc pracuje, tak je ‚zlá' workoholička. Tohle všechno se ve mně pere,“ popisuje podcasterka tlaky ve veřejném prostoru a dodává, že se svým dětem snaží zajistit „bezpečné hnízdo“. Nejstarší syn Quentin má pravděpodobně Aspergerův syndrom a Koktová popisuje, jak se učí komunikovat s dítětem, které přemýšlí a reaguje jinak než většina vrstevníků. Přesto mluví o rodině jako o svém smyslu života, ale přiznává i chvíle, kdy s manželem Josefem Koktou měli na účtu „poslední tisícovku“. Jak se jí daří vyrovnávat s tlakem veřejnosti i s vlastními pochybnostmi? Jak balancuje mezi podnikáním, mateřstvím a partnerským vztahem? A jak se žije ženě, o níž se v mládí psalo na titulních stranách, ale která dnes sama určuje, co a jak sdílí? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIROdmala věděl, že chce dělat velké věci. Dnes je zakladateli vzdělávací skupiny Consilium a podnikateli Ondřeji Kaniovi teprve třicet dva let, ale už stihl vybudovat síť škol, ve které prodal podíl za stamiliony a také koupil fotbalový klub Slovan Liberec. Za tím vším ale stojí dětství, které ho poznamenalo. „Prvních asi osm let svého života jsem zažíval extrémní šikanu ze strany dospělého člověka, protože jsem nebyl jeho syn. Překážel jsem,“ popisuje investor, jak se snažil lidem okolo dokázat, že není jen „přebytečný člověk“. V devíti letech se přestěhoval k prarodičům - až tam poprvé pocítil lásku a svobodu. Složité dětství Kania přetavil v motor. Ve 23 letech si na papír načrtl ideální školu a založil American Academy. „První rok jsme fungovali tak jaksi nelegálně, měli jsme 75 dětí,“ vzpomíná Kania a popisuje, jak jednoho dne zjistil, že jeho společník vybral peníze na dlouhé měsíce provozu a koupil si za ně auto. Najednou zůstal bez prostředků, zhubl třicet kilo kvůli vážné nemoci a podepsal smlouvy, které ho mohly připravit o všechno. „To byl největší risk mého života,“ přiznává. Přesto dokázal firmu zachránit. Ke svému dnešnímu úspěchu říká, že nešlo o peníze. „Nebyla za tím myšlenka, že prodám síť škol a bude ze mě miliardář,“ dodává k tomu, že si nevybral variantu dalšího růstu a podíl v Consiliu prodal hlavně proto, že chtěl být nezávislý. A přišla investice do fotbalu. „Jestli to byla nejlepší investice? Finančně ano. Emocionálně bych ti peníze radši oželel,“ směje se. Třeba prohra Slovanu 5:0 v derby ho zasáhla tak, že tři týdny nevycházel z domu. Kania vnímá, že navenek působí sebevědomě. „Nejsem ale politik, ani celebrita, nepotřebuju si budova image. Bydlíme v lese, našimi sousedy jsou mufloni a srnky,“ říká podnikatel s tím, že se ale na svoje veřejné vystupování v souvislosti s fotbalem bude muset dávat větší pozor. S manželkou Petrou, bývalou auditorkou z Deloitte, vychovávají malého syna, který má oční poruchu. „Hodně přemýšlíme nad tím, jak ho vychovat silného,“ říká Kania, který sám vzpomíná na volnost, kterou měl u babičky s dědou, a která pro něj byla klíčová. A politika? „Hodně se sebou bojuju, protože se ze mě stává dezolát. Jsem pořád v opozici, mám tendenci ve volbách trestat společnost,“ říká muž, který kdysi chodil s tričkem Hillary Clinton a dnes dodává, že naprosto rozumí tomu, proč si Američané znovu zvolili prezidentem Donalda Trumpa. Jak vypadá život člověka, který si prošel dětstvím plným traumat a přetavil je v sílu? Co znamená svoboda pro muže, který vybudoval miliardovou firmu, koupil fotbalový klub a říká, že se nechává „unášet osudem“? Jak náročné je snažit se změnit české školství a co by mu nejvíce pomohlo? Nejen o tom mluví Ondřej Kania v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 91 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR„Politici jsou naši otroci a málo je urážíme,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos na speciálním večeru Čestmír Live: Tři roky na scéně. Podle něj, kdyby se uráželi víc, byla by naše společnost vyspělejší a lepší. „Britové si dělají ze svých politiků srandu už pět set let, proto mají tak vyspělou civilizaci. My se na ně pořád díváme jako na nedotknutelné zlaté krávy,“ tvrdí podcaster s tím, že by měla být česká společnost k politické reprezentaci kritičtější. Přitom jeho metafory mluví samy za sebe, když české politiky přirovnává ke zvířatům v zoo. Petra Fialu vidí jako želvu, Andreje Babiše jako hyenu nebo Tomia Okamuru jako bobra. „Na politiku je třeba dívat se jako na zoologickou zahradu,“ říká a dodává s úsměvem, že někoho baví sloni, jiného tygři, ale nakonec se jde podívat i do želvího výběhu, kde se zdánlivě nic neděje. Podle něj je slabost české vlády v její lenosti. „Kateřině Konečné se líbí její práce. Andreji Babišovi se ta práce líbí, Tomiovi Okamurovi se ta práce líbí. Vítu Rakušanovi se nelíbí. No tak asi nebude dělat velmi brzy,“ vysvětluje Michopulos a kritizuje, že vládní politici působí, že je politika vlastně nebaví. A připomíná, že právě proto vítězí ti hlučnější, expresivnější, kteří umí voliče bavit a vtáhnout. „Je to úplně stejně jako s balením ženských. Pokud nevylezeš z baráku do baru a neřekneš někomu dobrý večer, nebude nic. A stejně tak v politice – pokud politici nevylezou z ulit a nezačnou mluvit s lidmi, volby nevyhrají,“ přirovnává komentátor volby k randění. Michopulos ale mluví i o svém původu – řecké rodině, kde byla politika každodenním tématem. Připomíná také, proč část řecké komunity v Česku zůstává proruská – do země se dostali jako poražení řecké občanské války, většinou levicoví partizáni a jako lidé, kteří si nesli vazby na komunistické strany a na Rusko. A podobně jako hodnotí politiky, nebojí se ani sám sebe přirovnat k zástupci zvířecí říše. „Cítím se být gorilou, ale ve skutečnosti jsem oslík. Je to buddhistické stvoření, nezničitelný tahoun,“ vysvětluje. A stejně tak podle něj funguje politika – tvrdá, někdy špinavá práce, kterou ale musí dělat někdo, koho to baví. A vyvrací i podle něj často mylný předpoklad: „Kdo čeká, že mu politici nebudou lhát, žije na jiné planetě.“ Rozhovorem s Petrosem Michopulosem ale první Čestmír Live nekončil. Na diváky čekal malý bonus: otázky z publika nejen na politického komentátora, ale i bezpečnostního analytika Vlastislava Břízu, který byl prvním hostem večera. Jak si v současné době zachovat pozitivní pohled na tuzemskou i mezinárodní situaci? Jak si představují svět po jaderné válce? A věří tomu, že Andrej Babiš bude vždycky prozápadní? Pusťte si celý rozhovor i následnou debatu.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem realistický optimista. Na svět nahlížím realisticky, ale ve finále vidím světlo na konci tunelu,“ říká bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza na speciálním večeru Čestmír Live: Tři roky na scéně. Vysvětluje, proč se snaží složité mezinárodní události vysvětlovat co nejjednodušeji – aby jim rozuměl každý. „Nechci inklinovat k aktivismu, nechci lidi odradit. Ti nerozhodnutí chtějí slyšet analýzu A, analýzu B a potom syntézu,“ vysvětluje s tím, že i volič SPD pak musí pochopit, že když Ukrajina prohraje, nebudeme v Česku mít tři sta tisíc uprchlíků, ale třeba až pět milionů. Připomíná, že reakci NATO na ruské drony v Polsku považuje za úspěch: během minut vzlétly nizozemské F-35, polské F-16 a italský letoun včasné výstrahy. „Koordinace zafungovala. K žádným zásadním škodám nedošlo, nula lidských obětí,“ chválí alianční reakci Bříza. Zároveň ale varuje, že Evropa není připravená na balistické rakety a vymezuje se také vůči kritice Donalda Trumpa: „Moderní je okopávat mu kotníky, ale já na to nenaskočím. Je to náš nejbližší spojenec a tím nic nevyřešíme,“ nabádá s tím, že je důležité naučit se s prezidentem USA zacházet tak, jak to umí třeba generální tajemník NATO Mark Rutte. Zásadní je podle něj vůle. „Když nemáte vůli se bránit, tak nemáte šanci vyhrát,“ připomíná s odkazem na rok 1938, kdy se podle něj československá společnost měla bránit. „V jakémkoliv jiném státě by na vás koukali, jak tele na nový vrata, že se na to vůbec ptáte. Je přece normální bránit se, když vás někdo napadne,“ tvrdí Bříza. A pak se rozhovor stáčí k jeho vlastní cestě. Vyrůstal v rodině, kde otec koupil společnost Koh-i-Noor. „Slíbil jsem mu, že si udělám i vysokou školu ekonomickou, abych rozuměl podnikání,“ vzpomíná analytik. Dnes se mu ale vedle znalosti mezinárodních vztahů a bezpečnostní politiky hodí i ekonomické vzdělání. „Když se mluví o sankcích, clech, mezinárodním obchodu nebo fiskální politice, rozumím kontextu,“ říká Bříza, který už dvacet let vyučuje na Univerzitě Karlově předmět o jaderném soupeření velmocí a působil v Německu i ve Švédsku. Co dnes znamená být realistickým optimistou v zemi, kde část společnosti pochybuje o Západu a kde sílí hlasy volající po odklonu od podpory Ukrajiny? O čí podpoře v případě eskalace konfliktu s některým z aliančních států Bříza nepochybuje a proč je to noční můra Vladimíra Putina? A může se změnit postoj ČR k NATO nebo ukrajinské pomoci po říjnových volbách? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Ať jste muž, nebo žena. Každý má právo využít svůj plný potenciál. Já nelituji, že jsem ho využila touto cestou,“ říká Senta Čermáková, inovátorka a transformátorka, která prošla cestu od studia na ČVUT přes nejvyšší manažerské pozice nejen v Hewlett Packard až po současnou roli v Czechitas, kde pomáhá ženám proniknout do IT. V rozhovoru popisuje, jak ji formovala asketická, ale láskyplná výchova, díky které se naučila posouvat sama sebe i ostatní za hranici komfortu. Vzpomíná na dětství, kdy si pod stromečkem místo džín našla jen cedulku „když chceš, tak můžeš“, i na to, jak jí tatínek – přísný, ale naslouchající – už v pěti letech psal pozorování o její houževnatosti a netrpělivosti. „Nikdy mě nenapadlo, že je nevýhoda být ženská,“ říká a vysvětluje, jak ji rodiče připravovali na „mužský svět“. Třeba tím, že ji poslali na elektrotechnickou fakultu, protože „kluci z ČVUT nejsou žádné primadony, ale poctiví a skromní lidé“. Čermáková otevřeně mluví o kariéře, která ji z pražské pobočky Hewlett Packardu dovedla až do Silicon Valley, ale také o pádech a chvílích, kdy musela dokazovat, že má na to znovu stoupat. „Nejlepší, co moji šéfové udělali, bylo, že mi dali důvěru. A s odpovědností poskočíte,“ vzpomíná na dobu, kdy ve 34 letech dostala na starost oblast 98 zemí od Ruska po Afriku. Přiznává, že byla kariéristka a o své cílevědomosti říká, že „když je šťastná máma, je šťastná celá rodina“. Mluví ale i o svém životním „obratu“ po čtyřicítce, kdy začala mentorovat mladé inženýry i ženy v IT. Velká část rozhovoru se věnuje i současnosti a budoucnosti – od postavení žen na českém trhu práce přes dopady umělé inteligence až po školství budoucnosti, které se podle ní zásadně promění. „Ne každý najde sedmnáct nových povolání,“ varuje, ale zároveň zůstává optimistická: věří, že Česká republika má šanci obstát v technologických změnách, pokud se lidé naučí být adaptabilní. A přitom se pořád směje. „Manžel říká, že jsem mimozemšťan, že si v hlavě vyrábím svoje drogy. Já si myslím, že jsem usměvavá proto, že vidím svůj dopad a že cítím vděčnost a pokoru,“ uzavírá. Co Amerika ženám nabízí a Česko se tomu pořád nedokáže rovnat? Proč je podle Čermákové klíčové, aby dívky mířily do IT a technických oborů? Jak se připravit na dobu, kdy umělá inteligence nahradí část pracovních míst a co je stěžejní pro úspěšného manažera? Nejen o tom mluví Senta Čermáková.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Čím víc děti blbnou, tím víc mají strach. A my to nebereme vážně,“ říká dětský psychiatr a psychoanalytik Peter Pöthe. V rozhovoru vysvětluje, že dospělí často přehlížejí úzkosti dětí – ať už z budoucnosti, klimatických změn nebo umělé inteligence. „Jsme úplně hloupí. Mávneme rukou nad tím, že se děti bojí, co tady bude za pět, deset let,“ varuje odborník před tím, jak málo se dnes dospělí snaží nahlédnout na svět očima svých dětí – a to je podle něj velká chyba. Mluví také o tom, jak technologie mění dětské vnímání reality. „Dítě je složené hlavně z toho, na co je jeho mozek připojen. A rodiče na to kašlou, nebo řeknou: zakážu ti chytrý telefon. Vůbec tomu nerozumí,“ upozorňuje na to, jak jsou modely ve světě internetu návykové a nebezpečné a zdůrazňuje, že nestačí je jen zakazovat. Zkreslené vnímání světa ale nemají jen mladiství. Pöthe vypráví také o své účasti na dokumentu Velký vlastenecký výlet a setkání s lidmi, kteří popírají realitu války na Ukrajině. „To, co člověk říká a čemu věří, nemusí vůbec odrážet to, co prožívá,“ vysvětluje psychiatr a dodává, že čím blíž se takoví lidé realitě dostanou, tím agresivněji se mohou bránit. Po návratu z Ukrajiny říká, že je přesvědčen, že podobný konflikt čeká i Česko. „Putin neusiluje o území, ale o destrukci našich hodnot. Dokážu si představit, že pokud Rusko vojensky vyhraje, máme ho tady,“ říká s tím, že si máme uvědomit, že i mezi námi existují lidé, kteří by byli schopni páchat násilí nebo pomáhat tomu, kdo ho koná. Podle Pötheho má každý z nás „potenciál být zlý“. Proto mluví o tom, že nestačí jen respektovat názory, které nás ohrožují – je třeba přiznat, že kdo popírá válku a podporuje Putina, je pro společnost nebezpečný. Vyjadřuje se i k kontroverzi kolem mikiny Izraelských obranných sil, kterou měl na sobě během natáčení dokumentu a vysvětluje, proč by si ji dnes už nevzal. „Od té doby, co Netanyahu zahájil válku v této podobě, s tím nesouhlasím,“ dodává, ale zdůrazňuje, že za situaci v Gaze podle něj nenese odpovědnost pouze Izrael, ale především Hamás. Dětský psychiatr v rozhovoru často opakuje, jak důležité je snažit se při debatě „mít rád“ i lidi s odlišnými názory. Společný dialog by měli hledat lidé nejen ve společnosti, ale také rodiče doma s dětmi. Jak mluvit s lidmi, kteří popírají realitu, aniž bychom je jen odepsali jako „dezoláty“? Proč nestačí jen respektovat jiné názory a kde je hranice, kdy už se musíme bránit? Co dnešní děti nejvíc děsí – a jak jim pomoci, aby se v tom neztratily? A lze být v dnešním světě dobrým rodičem? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dávám lidem nabídku, jak udržet prosperitu, svobodu a demokracii,“ říká premiér a ídr koalice Spolu Petr Fiala v rozhovoru, který se točí kolem čtyř let u moci, volební kampaně i bilance toho, co se jeho vládě podařilo – a co ne. Fiala mluví o tom, že Česká republika je dnes „jedna z nejbezpečnějších zemí na světě“, že máme „devátou nejzdravější ekonomiku“ a že po těžkých letech covidové krize a inflace „ekonomika roste, podnikání se rozvíjí, zakládá se nejvíc firem v historii“. Opakovaně se vrací k myšlence, že i letos jde o zásadní rozhodnutí pro budoucnost země. „Snažím se lidem říct, že i volba menšího zla je vlastně správná volba,“ říká předseda vlády. Podle něj je důležité, aby lidé šli k volbám, i když mají pocit, že je někdo v něčem zklamal, včetně jeho vlády. „Zvažte pro a proti, zavřete oči a volte nás, protože je to důležité pro dobrou budoucnost nejen vás, ale i vašich dětí,“ vyzývá premiér. V rozhovoru se řeší i politická strategie a ostré billboardy, které straší voliče návratem Andreje Babiše nebo Tomia Okamury. „Lidé mají vědět, že tohle nejsou volby, kde se rozhoduje o tom, jestli tahle daň bude vyšší nebo nižší. Je to volba, kde se fakt rozhoduje o tom, kam bude patřit Česká republika,“ odpovídá Fiala na otázku, jestli Spolu samo svojí kampaní nepřispívá strachu, který je podle něj mezi lidmi přítomný. Přiznává, že společnost je polarizovaná, ale tvrdí, že na náměstích cítí „spíš pozitivní motivaci“. Velká část rozhovoru se věnuje i zahraniční politice a pomoci Ukrajině. Fiala odmítá kritiku, že Česko dává málo, připomíná českou muniční iniciativu, výcvik vojáků i to, že Česko zvládlo největší vlnu ukrajinských uprchlíků na hlavu. Premiér reaguje i na kauzu bitcoinů a odchod Pavla Blažka z vlády: „Zaplatil nejvyšší politickou cenu – odešel nejen z vlády, ale i z politiky. To si myslím, že v české politice úplně obvyklé není,“ říká. Na otázku, zda to nebylo pozdě, odpovídá: „Odešel v první chvíli, kdy se ukázalo, že udělal zásadní chybu. A my jsme přijali vrcholnou politickou odpovědnost.“ Rozhovor se dotýká i Green Dealu a emisních povolenek, digitalizace i velkých energetických projektů. Fiala znovu opakuje svou vizi. „Chci, aby lidé v Česku měli mzdy jako v Rakousku nebo v Bavorsku,“ tvrdí s tím, že k tomu vedou kroky současné vlády. Kdy podle něj lidé uvidí výsledky důchodové reformy, o které říká, že ji dělal hlavně pro mladé? Věří, že jeho varování před Babišem a Okamurou mobilizuje voliče, nebo je spíš dál polarizuje? A co považuje za největší riziko příštích čtyř let – ekonomickou krizi, návrat populistů, nebo únavu lidí z politiky? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem člověk, který věci prožívá někdy až moc,“ říká písničkářka Nikola Mucha. Má tři děti – první dceru měla už v sedmnácti a dnes o ní mluví jako o „hotové“. „Má super kluka, který převzal veškerý její zájem. Už jde do světa,“ říká a vtipkuje, že kdyby následovala její vzor, mohla by být zpěvačka už ve svých pětatřiceti babičkou. Sama má pocit, že jí s koncem poslední mateřské začíná nový život a nový začátek. „Nevím, co se ze mě teď vyloupne. Je to pro mě důležitý milník,“ přiznává Mucha, která je známá tím, že o věcech zpívá bez servítek a sama má ráda, když lidé mluví na rovinu a stejně tak i zpívají. Právě díky svému otevřenému humoru a vulgarismům si podle svých slov dokáže udržet pozornost publika. Přitom přiznává, že hudba je pro ni „nelogická bažina“ a poslední léta propadá lehké depresi. S Romanem Holým teď chystá novou desku, kam poslala „hodně neveselý texty“, ale na koncertech chce, aby se lidé bavili. „Nebaví mě, když publikum dlouze hloubá nad tím, jak to autor myslel. Já chci říct prdel a všichni se smějou,“ vysvětluje hudebnice. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak ji zasáhla reakce veřejnosti poté, co se kdysi vyjadřovala ke kauze #MeToo. „Poprvé jsem se bála vystupovat před lidmi. Chodily mi anonymní zprávy, že zlehčuju násilí, což se ale nedělo – nedomyslela jsem to, řekla jsem to špatně, protože jsem impulzivní a děje se mi to často,“ hájí se písničkářka, která se proslavila písněmi jako Chlapi sú kokoti. Mucha dodává, že by nejradši vydala album Muži jsou citliví, aby ukázala, že její humor není nenávist vůči mužům. „Prostě jsem zazpívala srandovní písničku. A tehdy jsem byla přesvědčená, že chlapi sú kokoti,“ upozorňuje. Mucha mluví i o drogách: „Myslím si, že mi to víc dalo, než vzalo. Chvilku to ale bylo trošku moc,“ dodává zpěvačka s tím, že jediné, čemu je dnes věrná, je plzeňské pivo. Přiznává také, že má poruchu pozornosti a že jí hudba pomáhá soustředit se na přítomný okamžik. „Hudba to trošku tlumí. Je to jako sex, člověk se zaměří na přítomný okamžik,“ vysvětluje. Jaké to bylo být sedmnáctiletou matkou a proč o tomhle příběhu výslovně nezpívá? Co pro ni znamená být „brněnská figurka“ a bojí se chvíle, kdy ji budou brát jen vážně? A co ji dokáže dohnat k slzám? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jan Dobrovský se po dvou letech vrátil na rozhovor a znovu přinesl svůj skeptický pohled na svět. „Jsem teď čerstvě důchodce, takže mám celý život před sebou. Jsem skeptik celý život a bohužel ve značném počtu případů se mi ta skepse vyplácí,“ říká podnikatel a podcaster hned v úvodu. Podle něj žijeme ve „válečném stavu“ – ne v podobě světové války, ale ve světě, kde „mnoho zemí je v horkém konvenčním konfliktu a ty ostatní jsou v moderním soft konfliktu“. Pandemie podle něj jen urychlila pocit nejistoty a ukázala, že jsme politicky i společensky nepřipravení. Politika se podle něj vyprázdnila a je dnes postavená na marketingových tricích, nikoli na obsahu toho, co chce politik dosáhnout. Mluvili jsme také o únavě z demokracie. Dobrovský říká, že lidé ztrácejí naději a hledají vůdce, který zjednoduší cíl v jedno – „postarám se o vás“. I kdyby šlo o sliby nesplnitelné nebo o člověka, který je zločinec, část společnosti je ochotná mu věřit, protože „má aspoň chuť bouchnout do stolu“. Demokracie je ale podle něj ze své podstaty nejistota – je to množství debat, dohod a kulturních válek. „A to je pořád jenom nejistota,“ tvrdí. Velká část rozhovoru se věnovala nadcházejícím volbám a pocitu, že není koho volit. Dobrovský rozumí frustraci, ale odmítá rezignaci na účast: „Když někdo nemá ani chuť zabývat se tím, kdo na kandidátce je, a nejde volit, tak se vlastně nestará o nic a je spoluviníkem toho stavu, který pak vznikne.“ Kritizuje i agresivní předvolební rétoriku, která podle něj posouvá politickou kulturu někam, kde jsme ještě nebyli. Mluvili jsme ale i o kandidatuře bývalého hudebníka J.A.R. Oty Klempíře a o morálce. Pokud jde o jeho spolupráci s StB, Dobrovský říká, že selhání je lidské, ale není lidské si z toho dělat přednost. Podle něj existují obecné principy morálky, jejichž porušení znamená ztrátu důstojnosti. Silná část rozhovoru patřila i situaci v Gaze a podpoře Izraele. „Válka je krutá věc, ale když už k ní dojde, pravidla naší normální civilizace se mění. Musíš se zbavit nebezpečí, protože jinak nepřežiješ,“ myslí si Dobrovský a dodává, že i přes chyby izraelské vlády zůstává země demokratickým právním státem a věří, že válečné zločiny budou následně potrestány. V závěru mluví také o tom, že krize mohou být pro společnost i příležitostí. Připomíná, jak válka na Ukrajině „stmelila nestmelitelné“. Západ ale na druhé straně podle něj hledá spíš pohodlí než odvahu. „Kdyby ale Evropa pomohla vyhrát válku na Ukrajině, tak entuziasmus z vyhrané války posouvá civilizace dopředu. Když válku prohraješ, společnost stagnuje a hledá nové koncepty, protože selhala,“ dodává k tomu, jak málo lidí v Evropě je dnes ochotno bránit svoji vlast. Jak se podle něj dá v dnešním světě hledat naděje? Proč je důležité jít k volbám i tehdy, když máte pocit, že není koho volit? A kde leží hranice morálky v politice i ve válce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR⁠ Tohle mě překvapilo. Psycholog Radvan Bahbouh umí být nesmírně inspirativní, ale když se otevřel o smrti svého malého syna a o tom, co to pro něj a jeho rodinu znamenalo, bylo to něco úplně nového. Popisuje vyrovnávání se s celou věcí a nalézání cesty k posílení sebe sama. Podtrhuje důležitost rodiny, kterou celá věc semknula. Ale mluvili jsme taky o tom, co si z jeho zkušenosti může vzít každy. A že i psycholog je někdy v situaci, kdy si sám nemůže. Ale jindy naopak ano, třeba když se vzpomínka na trauma spojené se smrtí vrací. Celý rozhovor ale nebyl takhle vážný, je v něm i spousta smíchu a uvolnění. Radvan mluví třeba o tom, jak nám pozitivní obrazy z minulosti můžou pomoct.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když jsem se poprvé ocitla u letecké záchranky v Alpách, většina přístrojů v zimě prostě nefungovala. Najednou se vracíte k vlastním smyslům,“ vzpomíná lékařka Kristina Höschlová, jak ošetřovala pacienty v horách. Právě tahle zkušenost pro ni byla průlomová – poprvé si uvědomila, že medicína se nemusí opírat jen o technologii a komfort nemocničního prostředí. „Tam jsme sto procent pacientů ošetřovali na sněhu. A přitom jsem vůbec neměla pocit, že by přežívali méně nebo hůře než u nás,“ říká. Nejen na základě této zkušenosti proto nabádá, aby se na medicínu nahlíželo trochu jinak – méně černobíle a víc v souvislostech. Zážitky z hor doplnily také zkušenosti z misí s Lékaři bez hranic, kde zblízka viděla, že „je mnoho věcí jinak, než se učí ve škole“. A začala hledat cesty, jak západní postupy doplnit o jiné tradice, které v mnoha zemích fungují po staletí. „Vždycky jsem se ptala, kdo je pro místní autoritou – ať už lékař, léčitel nebo šaman – a zajímalo mě, co máme společné s tou naší medicínou,“ vzpomíná Höschlová. Postupně se začala více věnovat komplementární medicíně, kterou dnes vnímá jako přirozené rozšíření té klasické. „Jsou to nefarmakologické, neinvazivní metody, které běžně nejsou využívány konvenční medicínou, ale jejich benefit pro zdraví je ověřen vědeckými studiemi,“ popisuje to, jak může takový přístup poskytnout lidem nástroje, aby si v lecčems pomohli sami. Ať už jde o dechová cvičení, fyzioterapii, otužování nebo kontemplativní metody, všechny podle ní pracují s vnitřní schopností těla se uzdravovat. „Když člověk opravdu vnímá svoje tělo, dokáže snáze navést i samotné lékaře,“ dodává. Jak ji zkušenosti z hor a válečných misí změnily jako lékařku i jako člověka? Kde vidí hranici mezi klasickou medicínou a komplementárními přístupy? A proč podle ní selský rozum a intuice patří do ordinací stejně jako dané postupy a technologie? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „K té práci je potřeba velká dávka apatie,“ říká Andreas Papadopulos, dosavadní zpravodaj České televize v Polsku, který se právě chystá na novou misi – do Istanbulu. Neodjíždí prý jako nadšený turista, ani jako člověk s předsudky k cizí kultuře. „Beru to jako práci. Musím si tam zařídit život, fungovat s manželkou. Extrémní pocity nemám,“ dodává k novému působišti. Apatie mu podle něj pomáhá držet odstup. Už na Ukrajině se musel vyrovnat s rozhovory s lidmi, kteří přišli o střechu nad hlavou nebo o své blízké. „Nemůžu říct, že by to ve mně nevyvolalo emoce. Ale stejně ta obrana navenek byla do jisté míry nějaká apatie a pracovní kázeň,“ popisuje. Kritiku přitom bere velmi vážně, nejvíc od vlastní manželky. „Ona je nejlepší kritik. Řekne, že to stálo za prd a já jí za to hrozně děkuju, protože kritika posouvá dál,“ vysvětluje novinář. Současný přesun do Turecka vnímá jako náročnou operaci: stěhování, odhlášení daní, hledání bydlení i učení turečtiny. „Můj nejhorší den v životě byl po první lekci turečtiny. Mám na jazyky nadání, ale tohle byla čistá bezmoc,“ popisuje. Klíčovou roli v rozhodnutí sehrála jeho žena, která kvůli jeho kariéře opustila výbornou práci ve Varšavě. „Bez ní bych nešel. Byla tak laskavá, že upřednostnila moji práci před svou. Bez kompromisu to nejde. Proto je asi i žen zpravodajek tak málo – pro ně a jejich muže to není jednoduché rozhodnutí,“ myslí si novinář. Sám Papadopulos cestuje nalehko: bere si jen nejdůležitější dokumenty, počítač a pár kusů elektroniky. Část jeho rodiny kdysi utekla z Řecka během občanské války a to se podle něj odráží i v dnešku. „Možná proto netíhnu k žádnému gruntu. Nechci nikde nic hromadit,“ dodává k tomu, jak dnes dokáže rychle změnit působiště. Přestože je mu jen třicet jedna let, už má za sebou roky v Polsku, působení u fronty na Ukrajině a stovky reportáží. „Bylo to vysněné zaměstnání. Ale poslání? Ne. Je to práce, kterou dělám, protože mě vybrali. A já se snažím nezklamat,“ říká. Jaké to je, když člověk musí potlačit vlastní emoce, aby mohl o válce informovat? Jak vnímá současné Polsko? A co znamená pro mladého zpravodaje začít znovu – v úplně jiné zemi, kultuře a jazyce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nastavili jsme velká očekávání. Programové prohlášení jsme měli roztrhat,“ říká ministr vnitra a předseda hnutí STAN Vít Rakušan, když mluví o největší chybě vlády. Přiznává, že lidem často tvrdili, že všechno dotáhnou, i když přišla „největší bezpečnostní krize od druhé světové války“. Podle něj vláda zvládla reakci na uprchlickou i energetickou krizi, podařilo se ukotvit zemi hodnotově a stát se nezávislými na Rusku. Přesto připouští: „K lidem, kteří nás nevolí, jsme mluvili málo.“ Právě proto začal jezdit do regionů, kde STAN tradičně podporu nemá. Cílem debat bylo, aby se mu lidé nebáli říkat do očí kritiku a třeba i vynadat. „Nepřesvědčil jste nás, abychom vás volili, ale přesvědčil jste nás, že nejste srab,“ slyšel od nich Rakušan. „Bylo pro ně důležité, že jsme přijeli,“ chválí si šéf hnutí STAN Debaty bez cenzury. V kampani před podzimními sněmovními volbami proto zdůrazňuje větší odvahu – otevřeně mluví o přijetí eura kolem roku 2030, manželství pro všechny i debatě o eutanazii. „Přestaňme přešlapovat a pojďme těm lidem ukázat nějakou míru většího tahu na branku,“ dodává třeba k tomu, že dobu, kdy bylo „politicky a ekonomicky výhodné“ přijmout euro jsme už dávno propásli, přestože se vláda touto větou oháněla. Kompromis pěti stran podle něj vedl navíc k tomu, že program nebyl špatný, ale byl „nemastný a neslaný“. Teď je ale třeba, aby měla politická vůle větší energii. Ministr vnitra za STAN také tvrdí, že politika nemá být o „menším zlu“, ale o naději, že se „v téhle zemi může žít dobře“. Odmítá možnost vládnout s hnutím ANO. „Jsme ideově jinde, oni slibují všem všechno,“ dodává a vyjadřuje se také k problémům, které vládu i jeho stranu provází. Nedávnou bitcoinovou kauzu Rakušan označuje za „problém velký jako Brno“ a říká, že odpovědi může dát jen policie a soud. K Dozimetru, který je spojený se STAN, se podle něj hnutí postavilo čelem - očistili předsednictvo, zpřísnili financování a vyloučili obviněné. „Samozřejmě je to pro mě bolavá věc a bude vždycky,“ přiznává ministr. Jaké šance má STAN v příštích volbách, pokud se bude vymezovat proti ANO i části koalice? Může být větší odvaha cestou, jak získat voliče zpět? Jak se Vít Rakušan vyrovnává s kauzami, které hnutí oslabily, a jak chce přesvědčit lidi, že politika není jen o zklamání? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR⁠ Po čase jsme se sešli s Petrem Cífkou, zakladatelem Moviezone a producentem Bionautu, abychom se pobavili o filmech a trochu se navzájem pouráželi. Probrali jsme Velký vlastenecký výlet, film o třech „dezolátech“, které režisér Robin Kvapil vzal na Ukrajinu. Jeden z nás má asi relativně kontroverzní názor na něj. Probrali jsme tři nové komiksové filmy, včetně nového Supermana. A opět jsme se úplně neshodli. Hodnotili jsme šílenou komedii Adama Sandlera, fenomén Sydney Sweeney (konzervativní ikony, nebo ne?) i to, proč nás tak baví horory. Mě teda ne. A taky jsme oba silně doporučili film Karavan.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Rusko si nasadilo oprátku kolem vlastní hlavy,“ říká odborník na ruskou politiku a historii Filip Scherf, který v zemi strávil tři a půl roku a dnes působí na univerzitě v St Andrews. „Režim byl před eskalací války silný, ale svou legitimitu svázal s naplněním válečných cílů,“ dodává odborník. Na nedávné schůzky amerického prezidenta Donalda Trumpa a ruského vůdce Vladimira Putina na Aljašce a následný summit ve Washingtonu nahlíží optikou střízlivého realismu. „Vidíme velkolepá prohlášení, gesta, summity, jednání – ale válka pořád pokračuje. A obě strany nejsou o tolik blíže míru, než byly za uplynulé roky,“ říká Scherf. Podle něj se sice změnila dynamika v tom, že Trump Putina vtáhl zpět do diplomatické hry, ale zásadní rozpory zůstávají. Rusko chce uznání anektovaných území, neutralitu Ukrajiny a její demilitarizaci. Ukrajina naopak říká: žádného území se vzdát nemůžeme a potřebujeme robustní bezpečnostní garance. To je v přímém protikladu k ruským požadavkům. „Mír se možná rétoricky zdánlivě přibližuje, ale fakticky nikoliv,“ dodává k situaci odborník. Připomíná také, že Moskva si do ústavy vepsala i území, která fakticky nekontroluje. „Je těžko představitelné, že by ten militantní, agresivní Putinův režim řekl: naše vlastní ruské území vám dáváme výměnou za mír,“ myslí si Scherf. Upozorňuje i na důsledky, které válka způsobuje uvnitř samotného Ruska. Jde o ohromné náklady, oběti a ztráty, které vytvářejí tlak na Putinův režim zevnitř. A otázky přináší i co by znamenalo, kdyby válka skončila – ať už návrat statisíců lidí, kteří se na frontě naučili vraždit, nebo i pro samotný stav ruské ekonomiky, která se transformovala na válečnou. Jak se podle něj Západ opakovaně mýlil v odhadu Moskvy – od mnichovského projevu Vladimira Putina v roce 2007 až po „reset“ Baracka Obamy? Co pro něj znamenalo prožít tři a půl roku v Rusku, které popisuje jako „intelektuálně fascinující a život oči otevírající“, ale také jako zemi, kde nerovnosti a poškození mezilidských vztahů byly často až bolestivé a všeprostupující? A proč tvrdí, že Evropa bude muset Rusko vždy vnímat jako protivníka, nikoli partnera? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem influencer, aniž bych to uváděl jako svoje povolání,“ říká Zdeněk Pohlreich. Lidé ho znají jako nekompromisního šéfkuchaře, jehož věty se staly legendárními hláškami. Dnes ale sám říká, že nechce promarnit čas a místo stěžování si na změny hledá cesty, jak se adaptovat. „Měl jsem na vybranou mezi tím, jestli budu nadávat na to, že se to celý změnilo jinak, než by se mně mohlo líbit, anebo jestli se pokusím na tu situaci nějak adaptovat. Tak jsem si vybral to druhý,“ říká k tomu, proč si rozjel vlastní podcast, youtube kanál a vrací se i jeho nejslavnější pořad Ano, šéfe!, který podle něj nikdy nebyl jen o gastronomii, ale hlavně o lidech a jejich příbězích. Otevřeně mluví i o osobních tématech - o dětství v obyčejných poměrech, komplikovaném vztahu s otcem i o rozvodu, který označuje za jednu z nejtěžších životních zkušeností. „To nechcete prožít, nikomu to nepřeji,“ říká k tomu, jak těžké je zejména to, že takový krok zasahuje i děti. Mluví ale i o tom, jak náročné je v gastronomii obstát po covidu - podle jeho slov v ní zůstali jen ti, kteří ji opravdu chtějí dělat. I proto je dnes prý tolerantnější než dřív, ale vnitřně pořád vidí stejné chyby. „Nemám pochopení, když je něco udělaný blbě. Ale mám pochopení pro lidský osud,“ vysvětluje. Pohlreich v rozhovoru vzpomíná i na to, proč odešel z jistoty korporátu a začal podnikat. „Šel jsem podnikat ze strachu, že mi jednou tu vyhřátou židli sebere nějakej mladej talent za polovic. Tolika lidem jsem za život vydělal prachy, tak jsem si říkal - zkusím udělat něco pro sebe,” přiznává. Mluví také o panických atakách a o tom, že si jako podnikatel bral výplatu až poslední. To, že se člověk bojí, podle jeho slov k rozhodnutí jít „na sebe“ logicky patří. Co dnes vůbec znamená značka Zdeněk Pohlreich? Jak těžké je udržet restaurace v době zdražování a zároveň „nebýt včerejší zpráva“? A proč má pocit, že se země posouvá doleva, i když říká, že na obavy už nemá čas - jen na adaptaci? O tom všem je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Každá slepá cestička je nějaké přiblížení k cíli,“ říká chemička, popularizátorka vědy a spoluzakladatelka projektu Zeptej se vědce Adéla Šimková. Vědecká práce ji naučila, že mezi fascinací a frustrací je často jen tenká hranice – velké objevy totiž vznikají z dílčích neúspěchů, které ale posouvají dál. Její výzkum se točí kolem látek, jež by mohly cíleně zasáhnout nádorovou tkáň, zároveň ale otevřeně mluví o tom, jak těžké je udržet si motivaci i v prostředí, kde se úspěch nedá slíbit dopředu. V rozhovoru rozebírá stav české vědy, která má na kontě objevy zachraňující miliony životů po celém světě, ale doma jí stále chybí status národní hrdosti. Přibližuje vznik popularizačního projektu Zeptej se vědce a vysvětluje, proč je klíčové, aby lidé chápali, jak vědecké poznání vzniká, a uměli pracovat s nejistotou. „Chybí tu práce s nejednoznačností a s tím, že svět funguje v pravděpodobnostech,“ říká Šimková, ale na druhé straně vysvětluje, proč kritické myšlení není jen schopnost všechno zpochybnit, ale hlavně ochota oponovat vlastní přesvědčení a hledat spolehlivé informace i v době, kdy se dají chybné odpovědi získat na jedno kliknutí. Vědkyně se věnuje i tématu mateřství a vědecké kariéry, kde sleduje vysokou „úmrtnost“. Říká, že se sice tyto dvě role nevylučují, ale přiznává, že bez podpory manžela, rodiny a kolegů by se do laboratoře vracela mnohem hůř. Dodává ale, že v debatě o slaďování rodiny a práce chybí mužská perspektiva. „Máme řadu příkladů, jak ženy dokážou kloubit mateřskou roli a kariéru. A je super, že ženy se navzájem podporují, ale nic takového tady není pro ty chlapy,“ říká vědkyně. Podle ní by média i veřejná debata měla přinášet více inspirativních příběhů otců, kteří se dokážou zapojit do rodinného života bez toho, aby se vzdali profesních ambicí. „Člověk má pocit, že si musí vybírat mezi kariérou a rodinou a tu oběť prostě většinou udělá žena, tak ukažme, jak to jde udělat,“ dodává. Co by se změnilo, kdybychom se ptali mužů na to samé, na co se dnes ptáme ženy? Proč je ochota riskovat a přijmout nejistotu nezbytná pro velké objevy? A proč jsou zahraniční zkušenosti pro vědce zásadní? Nejen o tom je rozhovor s Adélou Šimkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „V tuto chvíli dochází k masivnímu porušování lidských práv Palestinců. To, že tam vládne Hamás, nemůže být omluva pro nic,“ říká cestovatel Dan Přibáň, který na situaci upozorňuje na sociálních sítích a opakuje, že jeho postoje opravdu nejsou o tom, že by měl „strašně v oblibě Palestince“. Se stejným zápalem se v minulosti zastával Ukrajiny – a to už od roku 2014, kdy to podle něj nebylo populární – a ostře kritizoval ruskou agresi. Zároveň ale připomíná, že běžní Rusové jsou „v pohodě“, pokud si uvědomíme, v jakém uzavřeném a dezinformacemi zásobovaném systému žijí. Empatie je pro něj klíčem k pochopení – a právě cestování mu ji opakovaně potvrzuje. I proto na sociálních sítích neúnavně reaguje na dění, i když mu to část publika vyčítá. „V podstatě vždycky bojuji s českým pohledem,“ říká k tomu, že není propalestinský ani proukrajinský, ale jde mu o to dát najevo jasné „ne“, pokud nesouhlasí s něčím, co některý stát dělá. Za příklad dává, že by se vyjadřoval stejně, kdyby to, co dělá Izrael v Gaze, dělalo například Slovensko. V debatách o Izraeli a Palestině odmítá „ping pong, kdo začal“ a přirovnává situaci k 50. letům v Československu – i kdyby tehdy Západ vojensky zasáhl proti režimu, který jsme si sami zvolili, masakry na obyvatelstvu by byly neobhajitelné. Když mluví o expedicích, vrací se k začátkům v roce 2007, kdy s trabanty vyrazil na Hedvábnou stezku proto, že mu říkali, že to nepůjde. Nabourávání zažitých konvencí zůstalo, stejně jako chuť hledat nové výzvy – proto přišla cesta s obojživelnými auty Luaz 967 do Mongolska. Na svých cestách se opakovaně dostal do zemí, které jsou symbolem represivních režimů – ať už šlo o tranzit Ruskem, průjezd Čínou, nebo natáčení v Íránu. Připomíná, že všude „jsou lidi fajn“, ať jsou to Rusové, Turkmeni nebo Íránci, ale zároveň popisuje, jak se v Rusku cítil sevřený „mašinerií systému“ a podobně jako v Číně tam volil nejkratší možnou trasu. Vzpomíná také na pákistánskou pohostinnost i paradoxní zážitky. „Chtěli jsme třeba ukázat, jak jsou muslimové v pohodě. Že i když s vámi jede pákistánský ozbrojený doprovod se samopaly, jsou to vlastně takoví strejdové, kteří by u nás jezdili s traktorem,“ říká o jedné z cest, kdy chtěl divákům přiblížit, že stereotypy často neodpovídají realitě. Přímá setkání vnímá jako nenahraditelnou zkušenost. „Musí tam někdo jet a říct: Byl jsem tam a takový to za mě bylo,“ vysvětluje, co ho motivuje přinášet podobná svědectví. Přibáň mluví také o momentu, kdy měl pocit, že po něm „totalita jde“, ale i o tom, jak se mu postupně změnil pohled na tzv. „dezoláty“ – dnes prý vidí, že i jiní lidé jsou schopni naskočit na odlišný typ dezinformací. Proč podle něj nelze mlčet? Proč bojuje s českým pohledem na svět a proč věří, že i přes sílící uzavírání států by měl svět směřovat k větší propojenosti? A jaké další cesty plánuje? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Snažím se, aby bylo poznat, že jsem to napsala já,“ říká o svém moderování Marcela Augustová, která už pětadvacet let uvádí Události České televize a letos slaví šedesátiny. Ani po tolika letech na obrazovkách a ani s životním jubileem nemá potřebu nic měnit. „Cítím se v tom, co dělám, spokojeně a komfortně,“ chválí si a dodává, že je pro ni důležité, aby byla za každými zprávami, které moderuje, vidět dobře odvedená práce. Augustová žije na malé vsi Záskalí u Hodkovic nad Mohelkou, kde má k veřejné debatě mnohem blíž než v pražských ulicích. Na nedalekém trhu na náměstí si s lidmi otevřeně vyříká, co se jim ve které relaci líbilo i nelíbilo. Veřejnoprávní média považuje za maják a kotvu, na kterou se lidé mohou spolehnout, i když přiznává, že tlak politiků sílí. „Možná to nebude lehké, ale věřím, že odolají,“ dodává. Marcela Augustová vzpomíná na odchod z Prahy s ročním a čtyřletým synem po rozpadu manželství. První skončilo ve chvíli, kdy jí manžel na návrh, aby šel po přechodnou dobu učit, odpověděl, že jako umělec pracovat nemůže. „Tam pro mě nastal zlom, pak už to těžké nebylo,“ vypráví otevřeně o rozhodnutí ukončit životní kapitolu v Karlíně. Dnes to už bude asi třicet let, co na pražské Kavčí hory, kde sídlí Česká televize, jen dojíždí, protože její život už zůstal v horách. „Můžu do lesa a když to jde, tak si v zimě ráno dvě hodiny zalyžuju. Člověk pak přijde do práce a i když se vás snaží někdo rozčílit, tak to prostě nejde,“ říká o rytmu, který by v metropoli těžko našla. Významnou roli v jejím životě sehrál i otec – velkorysý, ale přísný, když se mu něco nelíbilo. Když se její synové narodili a dostali jména po svých otcích, její otec se jen těžko smiřoval s tím, že ani jeden z vnuků není Augusta. „Byla jsem překvapená, jak moc se ho to dotklo,“ přiznává. Jeho podpora však jinak byla zásadní – půjčil jí první auto, aby mohla z Liberce dojíždět do Prahy, i když jí přísně nařídil nejet víc než devadesát. V rozhovoru mluví i o proměně zpravodajského jazyka. Bojuje proti slovní vatě a věří v přesná a výstižná slova i v to, že zprávy mají být srozumitelné pro všechny diváky. Hyperkorektnost podle ní jazyk zbytečně svazuje, stejně jako extrémy v debatě o genderu – tvrdí, že není feministka a že se „někdy moc tlačí na pilu“. Výrazy jako „hoststvo“ jí znějí nepřirozeně, sociálním sítím se vyhýbá, protože podle ní „vraždí diskusi“ a uzavírají lidi do bublin. Jak se žije televizní tváři ve vesnici, kde ji lidé znají jménem a jak zvládá balancovat mezi životem v horách a prací v centru Prahy? Jaký otisk chce po sobě v Událostech zanechat? A co by muselo přijít, aby po čtvrtstoletí přece jen začala novou kapitolu? I to se dozvíte v rozhovoru s Marcelou Augustovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem v naději, že budu připuštěn do veřejné služby,“ říká Oto Klempíř, bývalý frontman J.A.R., který se rozhodl kandidovat do Sněmovny za Motoristy sobě. Veřejnost to šokovalo, kolegové z kapely ho vyhodili. „Když žiješ s chlapcema 36 let, víte o sobě všechno. Tak očekáváš, že se tohle nestane,“ říká s tím, že kdyby jiný kolega z J.A.R. měl politické ambice, s rukou na srdci by ho politoval, že je odhodlán sloužit veřejnosti i za cenu všeho náročného, co je s takovým angažmá spojené. Přestože Klempíř věřil, že to spoluhráči unesou, za svým rozhodnutím stojí. O Motoristech mluví jako o něčem, co mu přišlo „sexy“. „Připomnělo mi to začátky J.A.R. Bez nároku na honorář, ve volném čase, nonstop. Jedeme,“ komentuje hudebník a marketér, který čelí otázkám, jestli jeho vstup do politiky nebyl plánovaný už dávno dopředu. V červnu totiž ještě vystupoval v médiích jako nezávislý komentátor a hájil Filipa Turka. Rozhodnutí kandidovat ale podle Klempířových slov přišlo až začátkem července, v průběhu dovolené na Mallorce. „Že jsem pracoval pro Motoristy a hrál jsem přitom nezávislého? Není to pravda. No go,“ brání se a dodává, že Motoristé prošli jeho „drobným amatérským sítem prověrek“ se ctí – jinak by se na jejich kandidátku nepřipojil. Pokud jde o hypotetické povolební sbližování Motoristů sobě s Andrejem Babišem, Klempíř přiznává, že s tím není komfortní a s takovou variantou zatím vůbec nepracuje. Se šéfem strany Petrem Macinkou se o tom ale dosud ani nebavil. Bývalý frontman skupiny J.A.R. také otevřeně hovoří o tom, jestli nemá o svém politickém angažmá pochybnosti. „Udělám všechno, abych uspěl. Když se to nestane, bude to pro mě velká ztráta. Ať už J.A.R., spousty kamarádů a lidí, o kterých jsem si něco myslel, ale prostě už to nedávají,“ říká s dodatkem, že pokud se mu nepodaří ve volbách uspět teď, jistě se to povede za čtyři roky. V rozhovoru se Klempíř vrací také ke své spolupráci s StB. Přiznává, že na tlak vůbec nebyl připravený a že byl „vyplesklý hrůzou“. Popisuje také, že člověk nejprve spolupracuje ze strachu, který pak přeroste v to, že se změní v „hadr na zem“. Mluví také o tom, jak v něm postupně situace zrála a chtěl se z ní dostat, k čemuž mu pomohla tehdejší přítelkyně. „Nemuselo se to vůbec stát. Měl jsem strašnou kliku, přišel anděl a ten mě zachránil. Chtěl jsem skočit do řeky a říkám si: já tam skočím a nevyplavu. Už toho mám dost,“ vzpomíná. Čím ho překvapili lidé, se kterými si pokoušel vyříkat fakt, že je mohl spoluprací s StB poškodit? Co říká na to, že jeho syn s jeho politickým angažmá nesouhlasí? A jak se člověk vůbec dostane od pomoci Pirátům nebo ODS k Motoristům? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Řekli mi: Holčičko, když se tady rozbrečíš na povel, budeš hrát dceru Libušky Šafránkové. Tak jsem se rozbrečela.“ Tím začala kariéra Lucie Vondráčkové už ve dvanácti letech na jevišti Národního divadla. Její profesní život je propletený hudbou, filmem, divadlem i dabingem, ale také mateřstvím a dlouhou pauzou, během níž žila v Kanadě. „Jsem plná mixu celý život. Je tam mainstream, underground, divadlo. Promíchává se to a mě to baví,“ říká herečka a zpěvačka. Vzpomíná ale nejen na dětské role a první pohádky, ale i na chvíli, kdy se jí herectví zprotivilo: „Zjistíte, že tu práci nenávidíte. Že už nechcete divadlo ani vidět. Úplně jsem se vyděsila, když jsem si to uvědomila.“ Kanadská „pauza“ a mateřství ji ale zachránily. „Ta studánka touhy se znovu naplnila,“ popisuje Vondráčková, jak po návratu do Česka znovu objevila lásku k divadlu. Mluví také o tom, jak se mění divadlo pod tlakem digitální doby, dnes podle ní lidé nevydrží dlouhé monology a upadá pozornost – divadelníci by si proto měli uvědomit, že lidé se po náročném dni chodí na představení hlavně bavit a hereckou povinností je především nadopovat je energií. Jako matka dvou synů mluví i o střetu světů – svého analogového dětství a jejich digitální reality. „Už trošku rozumím jazyku, který používají. Přetahují mě do svého světa a mě to fascinuje,“ říká k tomu, že telefony jsou sice jedna velká katastrofa, ale zároveň chápe, že právě v online světě mají její synové přátele – podobně, jako by si šli ven hrát. V rozhovoru otevřeně popisuje i roli ženy, která se na čas zcela odevzdala rodině: „Naučila jsem se vařit a péct a všechno další, co jsem do té doby myslela, že se mě vůbec netýká. A děláte to rád,“ říká k tomu, že období, kdy se věnovala výhradně dětem, rozhodně nelituje. Každá žena má ale podle ní právo se pak vrátit do svého světa, na který na chvíli zapomněla. Dnes je navíc podle herečky a hudebnice pro ženy mnohem jednodušší jít za svým snem a také dodává, že se zásadně osvobodily ve chvíli, kdy zjistily, že jim něco může být jedno a „že nemusí zůstávat tam, kde jim není dobře.“ Proč herectví považuje za „lehkou múzu“, která má především sloužit, ne vychovávat? Jak hledá rovnováhu mezi prací a zábavou? A jak vnímá roli matky, která se vrací ke své profesní identitě? I to se dozvíte v rozhovoru s Lucií Vondráčkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tahle vláda je nejhorší v historii Izraele. To nejhorší, co izraelská politika poskytla.“ Tak ostře hodnotí současný kabinet Benjamina Netanjahua novinář Pavel Pawlusha Novotný. Spolu s Jakubem Szántó rozebírají mezinárodní tlak na Jeruzalém, zločiny páchané v Gaze i sílící vliv extremistických ministrů, kteří mluví o „vyčištění“ Gazy, „deradikalizaci“ nebo „koncentračním městě“ v Rafáhu. „To je jeden z nejšílenějších nápadů, které jsem letos slyšel,“ komentuje Novotný. A dodává, že právě v tuto chvíli cítí Izrael historické okno, ve kterém může svoje plány uskutečnit. Evropa ale mezitím přitvrzuje. Paříž i Londýn signalizují, že plán na uznání Palestiny jako státu není jen symbolický krok, ale rázný vzkaz. A mohl by také znamenat stopku plánům na anexi palestinského území – v situaci, kdy by šlo o uznanou entitu západními státy, šlo by o útok na stát s pozicí v rámci mezinárodního společenství. Jakub Szántó k tomu připojuje varování, že i zdánlivě deklaratorní zákony v izraelském Knesetu ukazují, jak hluboko je vůle k anexi zakořeněná: „Je tam většinová vůle, aby skutečně došlo k anexi – nejen Gazy, ale i rozsáhlých částí Západního břehu.“ Rozhovor odhaluje hluboké rozpory uvnitř izraelské vlády, zpochybňuje roli Benjamina Netanjahua jako skutečného lídra a upozorňuje na nebezpečný vliv postav jako Itamar Ben Gvir nebo Becalel Smotrič, kteří podle Szántó dlouhodobě chtějí anektovat Palestinu a odsunout arabské obyvatelstvo. Situaci komplikuje fakt, že Netanjahu není stratég, ale oportunista. „Nemá žádný velký plán,“ myslí si novinář České televize. Do debaty vstupují i témata jako blokování humanitární pomoci, nárůst antisemitismu ve světě, ztráta mezinárodního kreditu Izraele i neschopnost české vlády jakkoliv kriticky reagovat. Podle Novotného i Szántó česká politická reprezentace často přemýšlí o Izraeli jako o „nepotopitelné letadlové lodi demokracie“, ale reálně ignoruje, co se v regionu odehrává. Co se stane, pokud Izrael překročí další hranici? Je uznání Palestiny jako státu posledním nástrojem Západu, jak Netanjahuovu vládu zastavit? A neztratil už Izrael to, co mu dávalo morální autoritu? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když jsem dokázala toto, tak dokážu cokoli. A to je pocit, který si myslím, že každá žena si zaslouží,“ říká podnikatelka a zakladatelka nadačního fondu Propolis Lilia Khousnoutdinova k tomu, jak by v ideálním případě měly ženy vnímat porod. Otevřeně mluví o tom, proč příchod dítěte na svět nemusí být traumatem, ale naopak transformační zkušeností – pokud má žena kolem sebe bezpečné podmínky. „My máme fantastickou zdravotnickou péči, ale co se týká takových těch měkkých věcí – komunikace, respekt, možnost volby – tam jsou ještě nějaké rezervy,“ popisuje, jak se snaží pomáhat pracovištím, která chtějí různými cestami tohle změnit. Vypráví i o vlastních zkušenostech s porody doma, porodních gaučích a o tom, proč je důležité, aby ženy měly možnost volby bez strachu z odsouzení nebo nepřijetí. Také dodává, že rozhodně není nekritickou propagátorkou domácích porodů – žena má podle ní rodit tam, kde se cítí bezpečně a pro domácí porod musí být splněna řada podmínek. Podle Khousnoutdinové Česko často selhává v tom, co se děje těsně po porodu, kdy žena zůstává na čerstvě narozené dítě úplně sama. Pokud by byla větší dostupnost porodních asistentek, které pomáhají i doma, možná by to podle ní mohlo o něco zpomalit trend klesající porodnosti. Řeč přišla i na to, jaké to je být vnímána především jako „manželka Karla Janečka“, přestože si jeho příjmení nikdy nevzala. „Velmi často mě někdo představuje manželovým příjmením. Definovat ženu skrz manžela je velmi zastaralé,“ kritizuje Khousnoutdinova a vzpomíná i, jak jí kvůli některým vyjádřením manžela přicházely výhrůžky. Někdy má také obavu, aby tlak nezasáhl i její rodinu. „Nechci, aby s tím byly děti konfrontovány v nějakém třeba křehkém, zranitelném období dospívání,“ vysvětluje a dodává, že nejen kvůli tomu, ale také kvůli vzdělání, by si přála, aby v budoucnu trávili více času v zahraničí. A otevřeně mluví i o svém původu – má tatarské kořeny a její rodina zažila perzekuce v sovětském gulagu. Její příbuzní byli konfrontováni i válkou na Ukrajině. „Mí bratranci utekli pěšky přes hranice, protože nechtěli být zataženi do cizí války,“ dává za příklad, že přece ne všichni Rusové podporují Putina. Sama pomáhala například ženám, které zažily sexuální násilí v důsledku konfliktu. Co pro ni dnes znamená označení „kněžka“? Proč jí vadí škatulka „manželka slavného muže“, ale nebrání se označení matky tří dětí? Co říká na společenský tlak na „správné matky“ a rivalitu mezi ženami? A proč věří, že klíčem k proměně porodnictví není jen zdravotnická reforma, ale i proměna vztahu k ženskému tělu – už od první menstruace? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Skutečně mohu říct, že mám čtyři rodiče a jsem jedináček ze čtyř dětí. A vždycky se snažili, aby to bylo co nejharmoničtější. V tomhle jsem měl velkou kliku,“ říká Mikoláš Tuček, kterého veřejnost zná jako herního novináře, moderátora a fotbalového fanouška. V rozhovoru se ale ukazuje také jako otec tří dcer, člověk přemýšlející o vlivu sociálních sítí i o tom, jak se (ne)mění vztah k práci a k sobě samému s přibývajícím věkem. „Největší obavy mám ze sociálních sítí. Je to mnohem větší strašák, než jestli si dcery někde dají o dvě piva víc,“ přiznává novinář. Mluví také o momentu, kdy se jedna z jeho dcer jako malé dítě po pádu „vypnula“. „To je pro rodiče skutečně nepříjemná situace,“ popisuje to, jak těžké je mít své dítě bezvládné v rukou. Lékaři ho uklidnili, že se to některým dětem prostě stává, ale ten první moment, kdy ji držel a nevěděl, co se děje, v něm zůstává. Tuček mluví také o dědovi, který byl „spíš špion než agent StB“, o rodinných komunistech i o tom, jak se člověk učí chápat dějiny. „Pochopíš, že v jistých fázích té historie světa to mohl být docela ‚sexy směr‘. To, že není, už dnes víme velmi dobře,“ říká o nástupu komunismu po válce a dodává, že je pro něj ale strašidelné, jestli se historie tak trochu neopakuje. Ačkoliv nevěří, že podzimní volby dopadnou nějak fanaticky, doufá, že skončí alespoň „nějak hratelně.“ Tuček se v rozhovoru vrací i ke své profesní dráze – od herních pořadů jako Game Page nebo legendárního Re-playe až po současnou konzultantskou roli, v níž propojuje herní vývojáře s vydavateli. „Není to tak, že bych si nějak maloval kariéru. To jsem nikdy nedělal, spousta věcí se mi stala klikou,“ vzpomíná. Vysvětluje také, proč už ho neláká utíkat do otevřených herních světů na stovky hodin a proč dává přednost intenzivnějším zážitkům. Popisuje i to, jak se nepovedly některé televizní formáty, do kterých třeba investoval rok práce a které pak skončily po osmi dílech. S Alžbětou Trojanovou teď natáčí nový podcast a nechce se přetvařovat. „Nechceme se tvářit, že budeme dělat Re-play 2.0. Je to spíš, jako kdybyste s náma seděli v hospodě,“ láká posluchače. Je výhoda, když člověk trochu dělá všechno? Co Tučka nejvíce baví na fotbale? Co o nás říká, že Kingdom Come může být nejúspěšnějším kulturním exportem Česka? A jak se změnila situace v herním průmyslu? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vždycky mě fascinovala představa mít umělou inteligenci jako spojence. Dneska bychom řekli kopilota – někoho, kdo nám může pomáhat s naším životem,“ popisuje Jan Tyl, původně student teologické fakulty, který dnes patří mezi nejvýraznější osobnosti české AI scény. Umělá inteligence podle něj není jen nástrojem, ale také zrcadlem naší společnosti, cestou k sebepoznání a možná i zárodkem nového typu vztahů. „Viděl jsem spoustu dívek zamilovaných do umělé inteligence. Mnoho mladých lidí ji přijímá daleko lépe, protože nekritizuje tak jako ostatní,“ říká a zároveň varuje před tím, že mladší generace mohou s AI jednat zkratkovitě a pokud se například přestanou bavit se svými vrstevníky, může jejich sociální inteligence zakrnět. Právě před tímto pohodlným odevzdáváním pozornosti a schopnosti přemýšlet Tyl varuje více než před sci-fi vizemi typu Skynet: „Daleko větší hrozbou je, že lidé budou delegovat myšlení na umělou inteligenci. Jde o takzvaný Google efekt. Nebudu se muset učit věci, které si můžu kdykoli vyhledat. A tak mi budou chybět základní znalosti.“ Tyl upozorňuje, že se nacházíme uprostřed nové průmyslové revoluce a připomíná, že i tehdy se lidé obávali, že je stroje připraví o práci – místo toho, aby se soustředili na to, že jim ji mohou usnadnit. Vypočítává, že umělá inteligence je dnes schopná přečíst si přepis z YouTube, shrnout z něj klíčové myšlenky a najít stovku relevantních stránek. „Míra halucinace“ je navíc s hloubkovou analýzou čím dál menší, ale pořád podle něj zůstává klíčové kritické myšlení. Sám navíc neustále testuje, jak může AI rozvíjet lidský potenciál. Jak přínosní pro nás mohou být digitální asistenti a jak mohou ovlivnit naše vztahy? Kam až jsme ochotni nechat stroj rozhodovat o našem životě? Může nám AI pomoct najít náš potenciál – nebo nám ho vezme? Jakou vizi AI budoucnosti si má Evropa vůbec stanovit a je důležité, kdo stojí v pozadí algoritmů? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vlastně jsem překvapená, že žijeme,“ vzpomíná novinářka a moderátorka Fatima Rahimi na dobu, kdy musela s rodinou odejít z Afghánistánu do Evropy, když jí bylo šest let. Jako malé dítě tak strávila asi rok na cestě – s nedostatkem vody i jídla. „Nejtěžší byla ta hrozná nejistota. Nemáte kontrolu nad vlastním životem. Všechno řídí někdo jiný a to jsou převaděči. Nevíte, kde skončíte a musíte jim věřit,“ popisuje novinářka afghánského původu, jak s rodinou museli často přespávat třeba i v chlívcích pro dobytek nebo bez dostatku zásob strávili třeba i dva týdny v lese. Cesta začala rozhodnutím, které podle ní nebylo volbou, jak si spousta lidí představuje. „Buď žijete, nebo nežijete. A člověk má tendenci přežít,“ popisuje nutnost opustit Afghánistán kvůli problémům s vládou Tálibánu. Po příchodu do Česka strávila s příbuznými skoro čtyři roky v uprchlických zařízeních, která svým režimem podle Rahimi často trochu připomínala vězení – pokoje s mřížemi, nárok pouze na deset minut denně na dvorku a žádné hračky pro děti, které si tak musely vystačit třeba jen s propiskou a papírem. Na tuhle dobu nemá přesto novinářka špatné vzpomínky, nejvíce si ale vybavuje stres svých rodičů a dalších dospělých – ze zákonných důvodů nemohli pracovat, takže neustále čekali, co s nimi bude. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým mluví Rahimi ale i o tom, co jí v nové zemi chybělo – rodný jazyk, perská literatura, afghánské jídlo nebo babička. Vzpomíná na období, kdy si ji lidé pletli s Romkou a po roce 2015 začali klást otázky na islám a muslimy. „V tu chvíli jsem přemýšlela: Modlím se, nemodlím se? Mám se modlit, nemám se modlit?,“ vysvětluje Rahimi, jak se začala víc zajímat o sebe a hledat odpovědi, protože cítila, že by je měla umět dát. Novinářka mluví taky o fotbale, který ji fascinuje svou paradoxní povahou. „Je to jednoduchá hra – víte, co je cílem, a moc toho k ní nepotřebujete. Já si v dětství vyráběla míč z hadrů nebo plastu,“ vzpomíná, ale také dodává, že jde o strašně složitý svět, když sledujete, jak se skládají týmy, jakou roli hrají peníze a politika a jak se ovlivňují zápasy. Dnes se kromě novinařiny věnuje i studiu terapie, ke které má blízko nejen díky vlastní zkušenosti, ale i novinářské práci. Komu přesně chce pomoci a proč je takový rozdíl vést terapii v angličtině nebo perštině? Jak náročné je někdy debatovat o migraci a jak dnes vnímá náboženství, které ji provázelo dětstvím? Jak se žije jejím příbuzným v rodné zemi a proč si myslí, že změna musí přijít zevnitř – ať už v Íránu, nebo v Afghánistánu? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tak dostanu infarkt ve čtyřiceti, no a co?“ říká s nadsázkou hudebnice PAM Rabbit, která má za sebou dvě ceny Anděl, cenu Apollo, nominaci na Slavíka i vyprodané koncerty. Přesto si pořád skládá texty, stříhá klipy i produkuje svoji hudbu sama. „Chci mít věci pod kontrolou. Když se něco pokazí, tak to vždycky půjde za mnou. Mám tam obličej, tak za to zodpovídám,“ vysvětluje. Právě proto zatím odmítá předávat práci dál, i když si je vědomá, že všechno zvládat nemůže. V rozhovoru mluví o tom, že tlak často nevychází zvenku, ale od ní samotné. „Na mě nikdo netlačí. Mám super tým, ale já jsem na sebe vždycky nejtvrdší,“ přiznává zpěvačka s tím, že by se ráda izolovala alespoň od sociálních sítí. „Chci se vrátit zpátky do toho mindsetu na začátku, kde mám pocit, že to nikoho nezajímá, protože pak doopravdy tvořím,“ vysvětluje. Zároveň si nastavuje nové hranice vůči lidem kolem sebe: „Říkám rovnou: já nechci tvůj názor.“ PAM Rabbit mluví otevřeně také o terapii, na kterou chodí pravidelně a dlouhodobě. „Beru ji jako cheat code na život. Máte naproti sobě někoho, kdo má mapu vašeho života. Je to takový váš rádce,“ říká a také vysvětluje, že zpětně díky terapii například chápe, proč dlouho vstupovala do nefunkčních vztahů. „Volila jsem si partnery, se kterými jsme na sebe řvali, protože to bylo povědomé,“ dodává ke vzorcům, které si přenesla z rodiny. Dětství popisuje jako napjaté, ale spolu s tím vysvětluje, že to mělo logické důvody. „Mně se nic špatného nedělo, ale dělo se všechno špatné kolem mě,“ vzpomíná na to, jak vyrůstala v arménské rodině imigrantů, kde se víc řešilo přežití než školní prospěch. Její matka byla podle ní silná žena, která „jela bomby“, živila všechny a přitom vypadala skvěle, dodává k rodičovskému vzoru. S arménskými kořeny má PAM Rabbit blízko i k ruskojazyčnému prostředí - její prarodiče jazyk používají dodnes. „Když babička začne mluvit rusky nahlas, děda jí hned říká: ‚Toňa, ne!‘ Má v sobě zakořeněný, že je to špatně,“ popisuje rodinné reflexy spojené s migrací z Gruzie v době občanské války. Její příbuzní tehdy museli odejít kvůli svému arménskému původu. „Všichni se soustředili na nějaký základní přežití, že ani nebyl prostor přemýšlet nad tím, co si o vás někdo myslí,“ vzpomíná také zpěvačka. Sama se s rasismem nikdy nesetkala. „Tím, že jsem zapadala, si toho nikdo moc nevšímal,“ reflektuje. Proč se snaží ve svých vyjádřeních vyhnout politice? Kde je hranice mezi tím, co tvoříme pro sebe, a co už kvůli ostatním? Jak moc v Česku posloucháme ruský pop a ani o tom nevíme? A jaké bylo vyrůstání v imigrantské rodině? I o tom mluvila hudebnice PAM Rabbit.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Strategicky to byla pořád velká chyba,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana k izraelsko-americkým útokům na íránský jaderný program. Přestože podle něj byly útoky extrémně dobře provedené a došlo k výraznému poničení mnoha zařízení, důsledky vnímá jako vážné: Írán přerušil spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii, inspektoři nemají přístup k místu, diplomatická řešení byla zmařena a návrat k nim teď bude ještě mnohem těžší. Smetana zároveň upozorňuje, že útoky posílily pozici íránských jestřábů a zvýšily motivaci režimu v jaderném programu pokračovat. Latentní schopnost vyrobit zbraň zůstává, protože zůstala řada zařízení, která poničena nebyla. „Nevíme, jestli si to Írán troufne. Ale je to rozhodně varianta, která se teď zdá pravděpodobnější než před těma útoky,“ varuje expert. V rozhovoru mluví také o rostoucím vlivu Izraele v regionu, o porušování mezinárodního práva a o ztrátě nástrojů mezinárodního společenství. Připomíná, že izraelské akce vedly k vydání zatykače Mezinárodního trestního soudu na premiéra Netanjahua a bývalého ministra obrany Galanta. Termín „genocida“ označuje za právně komplikovaný, ale konstatuje, že ve chvíli, kdy je podezření, že by k ní mohlo docházet, jsou státy povinny podniknout potřebná opatření, aby něčemu takovému zabránily. „I velká část Izraelců se začíná pomaličku shodovat, že to je naprosto přes čáru,“ říká k disproporční reakci země na útoky Hamásu ze 7. října 2023 a humanitární krizi v Gaze. Otevřeně kritizuje také způsob, jakým se o konfliktu, ale i o dění okolo Íránu mluví ve veřejném prostoru – v médiích i mezi experty. Podle něj je debata často redukovaná na černobílou a neodráží složitost reality. Upozorňuje také na dvojí metr v hodnocení vyjádření politiků podle toho, zda pocházejí ze států, které „nemáme rádi“, nebo ze zemí našich spojenců. A podle experta není bezproblémové ani nekritické „roztleskávání“ Ukrajiny, které podle jeho slov vadí i Ukrajincům a vedlo k podceňování Ruska, což válkou zasažené zemi nakonec spíše ublížilo. Jak rozsáhlý íránský jaderný program může být a jakou zásadní chybu udělal Donald Trump? Proč použití síly přináší problematický precedent? A proč se Izrael stává v oblasti hegemonem? Pusťte si rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Veřejný prostor není klub, ze kterého mohu někoho vyloučit,“ tvrdí filozof a publicista Václav Bělohradský, který varuje před tím, že svoboda slova se dnes neomezuje zákazem, ale neviditelnými normami. Mluví o pojmu „měkké ostrakizace“ a tvrdí, že právě ona je pro český kulturní rámec typická. „Potlačené ve společnosti je nebezpečnější než to vyslovené. To, co se bojíte vyslovit, se změní v symptom, v nemoc,“ komentuje filozof. Nesvoboda slova se podle něj dnes projevuje například hegemonními slovy, která přestáváme chápat jako politická – jako třeba „dobro“, „pravda“ nebo „krása“. Ostrakizace je podle něj i důvodem, proč se část veřejnosti pohoršovala nad tím, že kdysi vystoupil na sjezdu hnutí ANO. „Já zásadně publikuju bez honorářů. Dostal jsem pravda, jednu koblihu, kterou jsem tam skutečně sežral ke kafi. Byla docela dobrá,“ směje se Bělohradský. Vzpomíná i na emigraci v roce 1970 a své rozhodnutí odejít popisuje bez heroizace. „Ve mně není ten typ statečnosti, který ta země tehdy potřebovala. Ten typ hrdinství, který vyžaduje třeba i vězení, nebo i to, že musíte počítat, že se budete živit nějak tak z vděčnosti vůči těm, kteří vám dají práci a upadnete do zvláštního typu závislosti na pomoci druhých,“ přiznává a mluví o různých formách odvahy. V širších souvislostech se Bělohradský zamýšlí také nad úpadkem Západu. „Proč jsou všichni naši nepřátelé najednou? Jsou to miliardy lidí. To je nová situace, do které se Evropa dostala,“ říká k tomu, že jsme si dlouho mysleli, že se Evropa stane třetím pólem vůči Americe a Rusku. Upozorňuje také na to, že demokracie je systém, který je z principu nestabilní – protože umožňuje vznik i šíření ‚nebezpečných myšlenek‘. „Demokracie je ideokracie – vláda názorových většin. A nemůžu předem zaručit, že ty názory nebudou nebezpečné,“ vysvětluje publicista. Jak dnes vypadá mocenská struktura ukrytá v běžném jazyce? Co dnes znamená být „levičák“? A jaký nejabsurdnější argument slyšel, pokud jde o jeho vystoupení na sjezdu hnutí ANO? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Nosí ponožky s hořícím Kremlem. A když se kvůli nim ozvou ruští poslanci, je to pro něj spíš překvapení. Slova o tom, že nesmíme Rusy provokovat, protože se rozzlobí a budou ještě zlejší, považuje za absurdní. „Dával jsem to i jako dárky kolegům z Evropy. Je to symbol odolnosti, ukrajinského humoru. Ukazuje, že se nemáme bát myslet za horizont,“ říká vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. O ruské agresi mluví tvrdě a varuje, že musíme pamatovat na to, že se Rusko Evropy nebojí a považuje ji za zaostalý a dekadentní kontinent. „To, čemu rozumí, je vojenská síla. A tu v Evropě zatím nevidí,“ kritizuje. Přesto Kopečný věří, že naděje existuje – ne ve velkých summitech a prázdných slibech, ale v konkrétních projektech a lidech. „Bitvy vyhrávají armády, ale války vyhrávají společnosti,“ říká a přidává konkrétní čísla: Ukrajinci už dnes vyrábějí víc dělostřeleckých granátů než celé NATO dohromady. Zatímco Rusko i Ukrajina chrlí miliony dronů ročně, Evropa podle něj zásadně zaostává – nejen kapacitami, ale i mentálně. „Evropa nemá výrobce balistických střel středního doletu, které by byly schopné zaměřovat cíle v Rusku. Stejně jako jsou zaměřovány cíle v Evropě, a díky tomu také mohou pravidelně, ať už politici nebo političtí komentátoři v ruských televizích, vyhrožovat tu Praze, tu Berlínu nebo Londýnu, že na ně pošlou rakety,“ komentuje vládní zmocněnec. Tomáš Kopečný ale zároveň varuje před fixací na velká slova a nefunkční symboliku. Mluví o obnově Ukrajiny jako o boji o přežití – ekonomickém, vojenském i psychologickém. A právě poslední rovinu považuje za klíčovou. „Celý příběh rekonstrukce Ukrajiny bude o duševním zdraví. Dneska je to země, která je hluboce traumatizovaná. A pokud ti lidé nebudou v pohodě, nebudou pracovat. Nehledě na bezpečnostní aspekty,“ vypočítává. Tématu se přitom věnuje i osobně – s českými týmy jezdí na Ukrajinu, pomáhá uprchlíkům v Česku, zajišťuje financování a přemýšlí, jak udělat z péče o psychiku běžnou součást pracovních benefitů. A i v tom je osobní. „Já na terapii nechodím. Pro mě jsou terapií rozhovory. Interviews is my therapy. To bych si měl dát na tričko,“ směje se Kopečný, ale zároveň přiznává, že i na něj má to, co viděl nejen v ukrajinských nemocnicích, dopad. „Ty věci ve vás zůstávají,“ dodává. Jak reálně vypadají investiční projekty na Ukrajině a proč by měly být levnější než ruská raketa? Jak by se mohla změnit česká podpora Ukrajině po volbách? Proč je dobře, že za sebou Evropa má budíček díky brutálním prohlášením Donalda Trumpa? A jak se obnovuje země, kde se lidé připravují na válku, která může trvat dalších dvacet let? Nejen o tom mluví vládní zmocněnec pro obnovu Ukrajiny Tomáš Kopečný.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Minulý týden jsem si lehl do postele a říkal si: dá se umřít na vyčerpání?“ popisuje marketér Radim Svoboda moment, kdy si uvědomil, kam ho jeho tempo může dohnat. Pracovní snídaně od sedmi, večeře pozdě večer, schůzka za schůzkou. „Já si stav únavy prostě nepřiznám. Nevím, co to je,“ říká muž, který je jedním z nejvýše postavených Čechů v globálním marketingu – pracoval pro giganty jako Coca-Cola, řídil agentury v Chicagu, New Yorku a působil také v Moskvě. Svoboda popisuje, co ho žene dopředu – dlouhou dobu přitom žil ve světě, kde se z osmačtyřicátého patra mrakodrapu díval na Manhattan, měl řidiče a limuzínu, která ho vozila až k letadlu, jímž létal za byznysem po celém světě a přesto si často připadal „jen jako obyčejnej kluk z Havířova“. „Ve mně zůstalo, že jsem úplně nikdo a abych někdo byl, tak se musím hodně snažit,“ říká marketingový konzultant dnes už z jiné perspektivy. Co mu změnilo život, ovšem nebyla žádná další lákavá pracovní nabídka, ale nádor na mozku. Diagnóza, která přišla z ničeho nic, ve chvíli, kdy řešil další schůzku. „Přišlo totální odmítání, vůbec jsem si to nepřipouštěl,“ popisuje Svoboda, jak zvažoval, že nepůjde k doktorovi na další vyšetření, protože ho čekaly pracovní povinnosti. Přežil a dnes už ví, že zdraví je jenom jedno a bez něj žádný další projekt realizovat jednoduše nejde. A také se rozhodl žít jinak – odstěhoval se do Kostariky, mimo bublinu globálního marketingu a do světa s jiným tempem. Tedy alespoň trochu. „Vesmír mi řekl: Radime, zpomal. Snažím se to poslouchat, ale hrozně to neumím,“ přiznává brandový stratég. V rozhovoru vzpomíná i na dobu, kdy žil v Moskvě, kterou z hlediska marketingu popisuje jako neopakovatelnou. Pracoval tam v době, kdy Kreml najímal britskou marketingovou agenturu, Medveděv vyjednával s podnikateli v Silicon Valley a Rusko se snažilo působit jako moderní západní demokracie. „Všichni jim to sežrali i s navijákem,“ říká o tehdejším prokremlském marketingu. Sám Svoboda kampaně pro politiky odmítá. „Do politického marketingu se moje firma nepustí, i když tady byly nabídky. V politice jsem dlouhou dobu neviděl správnou věc, pouze propagandy a osobní prospěch,“ říká marketér. Dnes ho zajímá úplně jiná výzva: jak udělat Česko srozumitelnější světu. Když se ho v zahraničí někdo zeptá, odkud je, většinou odpovídá „z Prahy“. Novotvar Czechia mu nesedí a podle něj ho ani nikdo nezná a navíc je to podobné s Čečnou. „Czech Republic je vznešené. Slovo ‚republic‘ má hodnotu, signalizuje to lidem v zahraničí, že to je sofistikovaný stát,“ tvrdí konzultant. Jak by se Česko mělo prodávat a s čím si ho v zahraničí nejvíce spojují? Kde leží etické hranice marketingu? Co všechno se musí stát, aby člověk opravdu zpomalil? A jak se dá zůstat pokorný, když se dostanete do pozic, kde se o vás všichni starají? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dělám to i pro vás – pro ty hatery, abyste mohli dál svobodně pičovat,“ říká herečka, moderátorka a stand-up komička Iva Pazderková o tom, proč se rozhodla moderovat setkání premiéra Petra Fialy s občany. Od začátku věděla, že to nebude snadné, ale míra agrese, kterou si tím přivodila, ji zaskočila. „Čekala jsem obrovskou míru nenávisti, ale je to třeba dvakrát horší,“ přiznává, ale dodává, že svého rozhodnutí nelituje, protože současnému předsedovi vlády věří a dělá to, čemu věří. „Stojím si za tím, že má smysl zůstávat v Evropské unii, je potřeba pomáhat Ukrajině a poslat Rusáka někam,“ vysvětluje herečka své motivace. Pazderková mluví o tom, že není naivní a nemá pocit, že by dělala „propagandu“, a proč je naopak pyšná na to, že je „spojenec slušného chování“. Jenže osobní přesvědčení a veřejné angažmá mají svou cenu – přichází výhrůžky za hranou zákona a také kritika, že si jako žena a herečka dovolila mluvit. „To je považované za hodně velkou drzost,“ říká s nadsázkou. Moderátorka, která otevřeně mluví také o svém duševním zdraví, tvrdí, že se i přes všechen aktuální tlak už dlouhou dobu cítí dobře. Přestože je její povolání někdy časově nekompromisní, naučila se už říkat ne a šťastná je i v osobním životě. Velkou změnu podle ní přineslo i to, jak se proměnilo její vnímání mateřství. „Zjistila jsem, že děti nechci. Chtěla jsem je, protože se říkalo, že je to jediné štěstí,“ říká Pazderková k tomu, že se jednoho dne probudila a jednoduše jí spadl kámen ze srdce, že děti nemá. Zpětně si uvědomuje, že rodinu chtěla ve chvíli, kdy byla paradoxně nejméně šťastná, a mluví také o vině, kterou dlouho cítila. Dnes je ale šťastně bezdětná a je navíc „profesionální“ tetou. Zásadní proměnou podle Ivy Pazderkové prošel i její pohled na humor – obzvlášť ten, který sama léta dělala. „Ten můj byl často postavený na tom, že blbá blondýna si myslí, že je lepší než ostatní,“ říká. Dnes si ale uvědomuje, že některé stereotypy, které jsou kolem nás, mohou ubližovat. „Byla jsem vychovaná v tom, že si děláme legraci z lidí, kteří jsou celý život terčem těch fórečků – třeba z Romů nebo gayů. Dneska mi to přijde necitlivé,“ dodává a přiznává, že i jí změnit přístup chvíli trvalo. Jak se proměnil její vztah k víře a proč ji „blbá blondýna“ pořád tak baví? Proč se jí dotklo, že je vnímána jako „madam Genocida“ kvůli výroku k protestujícím za Gazu, který byl podle ní vytržen z kontextu? A co znamená, když „má někdo jehličnan“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dodneška mě trápí, že spoustu věcí řeším tím, že je vydržím, než abych je nedělal, přerušil nebo utekl,“ říká herec Hynek Čermák o tom, co si nese z dětství, přestože dnes už ví, že takový přístup není úplně zdravý. Mluví o odchodu z domova ve čtrnácti, šikaně ve škole i o tom, že první věc, kterou kdy řídil, bylo letadlo. Dospíval mezi větroni, padáky a s vidinou, že se z něj stane stíhač. Ale nakonec se z něj stal vlastně náhodou herec – dlouho jím být nechtěl, tak trochu ze vzdoru vůči umělecké rodině, ze které pochází. „Člověk chce jít vlastní cestou,“ říká filmový a divadelní herec, který o sobě dnes mluví jako o člověku, jenž utíká z premiér, protože se na sebe nedokáže dívat – ale zároveň dokáže naplnit divadelní sály pětadvacetkrát do měsíce. Čermák se v rozhovoru vrací k mnoha podobám své minulosti: k práci bodyguarda, velení zásahové jednotky na fotbalových stadionech v devadesátkách, bojovým sportům i k tomu, co ho naučila terapie. Když mluví o rodičovství, říká, že to jediné, čeho si v životě skutečně považuje, jsou jeho děti. A že právě kvůli nim se rozhodl odejít z předchozího vztahu. „Musíme těm dětem ukázat, že život může být v lásce žitej. A to by se nestalo, kdybych neodešel,“ vysvětluje svoje důvody. Mluví ale i o tom, jak se proslavil díky rolím gangstera nebo Vandama z Národní třídy. A proč se lidé zlobí, když zjistí, že herec, kterého obdivují, nemá stejné názory jako jejich oblíbená postava. „My jsme si mysleli, že jsi náš Vandam,“ slyšel od fanoušků poté, co se vyjádřil na konto některých politiků. O bulváru Čermák mluví bez obalu – vadí mu, že ze skandálů těží na úkor jeho i jeho blízkých. „Mockrát jsem vlítnul do redakce nějakého bulvárního deníku. Chtěl jsem si to s nimi vyřídit, rozkopl jsem dveře a tam sedělo šest žen. Tak jsem jen řekl: Promiňte, na shledanou,“ říká k tomu, že tam toužil potkat „holohlavého, svalnatého pitomce, se kterým by se mohl poměřit“. Hynek Čermák v rozhovoru mluví ale také o ženskosti, focení aktů, o cestování a hroších ve Rwandě i o tom, proč už dál nechce podporovat „cestovatelský konzum“. Jak se vymanit z rolí, které se na člověka nalepí? Dá se žít důstojně pod drobnohledem veřejnosti? Proč někdy člověk touží odpovědět od srdce, ale nemůže – protože je slušný? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Já ho prostě nemám. To ego,“ říká investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, jejíž texty vedly k odhalení bitcoinové kauzy a pádu ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Sama se ale vůči triumfalismu vymezuje. „Mně se obecně nelíbí ta rétorika, že cílem novináře má být někoho sundat. Mně jde o to, abychom dělali svou práci a chránili veřejný zájem,“ popisuje svůj přístup nejen ke své poslední kauze, po které čelila nebývalému tlaku – přicházely anonymní výhružky, nenávistné zprávy i snahy o znevěrohodnění její práce. „Svezlo se to po mně, byla jsem tvář těch věcí a strašně jsem si to brala. Jsem typ člověka, který si bere kritiku k srdci,“ říká. Její motivace ale nezmizela – dál objíždí města, analyzuje veřejné zakázky a mapuje regionální mocenské vazby: „První, co řeším, jsou vždy peníze. To je podle mě klíč ke všemu.“ V rozhovoru mluví otevřeně o tom, jak vznikala bitcoinová kauza, proč jí vadí, když ji někdo vykresluje jako nástroj vlivových skupin, i jak dlouho trvalo, než si připustila, že její práce má reálný dopad. Vysvětluje, proč podle ní nestačí schovávat se za značku média a proč se novináři musí naučit pracovat i se svou viditelností. „Už to nefunguje tak, že budujete důvěru pod hlavičkou redakce. Musíte ji budovat sami za sebe. A to není úplně příjemné.“ Proč věří v důležitost regionální novinařiny, i když za ni nedostane potlesk? Jak se vyrovnává s tlakem a jak se naučila bavit i s lidmi ze „šedé zóny“ bez odsudků? Proč si stále myslí, že nedělá nic zásadního – i když její práce hýbe politikou? Nejen o tom, ale i a pochybnostech a tom, že novináři musí být nohama na zemi, mluví Zdislava Pokorná, která za svou práci získala i Novinářskou křepelku, v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „My jsme tady ve střední Evropě věčně rozkročení – chvíli na Západ, chvíli na Východ. A to z nás dělá takový neurologický bod Evropy,“ říká spisovatel Pavel Kosatík. V rozhovoru se vrací k zásadním momentům české historie – k Mnichovu a k národnímu traumatu z neobrany státu. Mluví o Edvardu Benešovi jako o „nejvýznamnějším politikovi 20. století“, jehož dědictví si podle něj neseme dodnes. „Řekl, že Západ nás zradil – ne dvě konkrétní vlády, ale Západ. A už se to prostě ujalo,“ vysvětluje a popisuje, jak Beneš postupně ztrácel strategické myšlení a před Moskvou se svlékl donaha, ale i proč nelze mluvit o tom, že by poválečné Československo navazovalo na první republiku. „Oni to celé přervali, aniž by to nahradili adekvátní náhradou,“ tvrdí publicista. Kosatík ale mluví i o současnosti – o tom, jak velký problém je odliv mozků a proč se Češi vzdávají odpovědnosti za veřejný prostor. „Ten spor, který se vede celosvětově, je o tom, jestli chcete být aktivní, nebo jestli se spolehnete na to, že to populista zařídí za vás,“ říká k tomu, že by si přál, aby si lidé nenechávali vnutit populistický styl. Spisovatel se věnuje i Slovensku – zemi, které podle něj „chybí silné kritické hlasy“ a kde se demokratické síly často „projevují jen moralistně“. Mluví i o Ľudovítovi Štúrovi, o slovenské náklonnosti k Rusku i o tom, proč Robert Fico z jeho pohledu nikdy zásadně nezměnil své směřování. „On začínal jako komunista a byl na tu Moskvu orientovaný vždycky. Teď možná jen víc na rovinu říká to, co si myslel celý život,“ myslí si publicista. Zaznívá i téma samotného psaní – Kosatík popisuje, jak si pečlivě vybírá témata, jak tráví roky v archivech a že knihu začíná psát až tehdy, když cítí, že dál už „sbírat“ nemůže. Některé projekty ale přesto nedokončí. „Někdy jsem se s tím nepotkal. Asi bych to dokázal napsat chytře, ale neměl bych z toho pocit, že jsem to já,“ tvrdí. Proč právě Beneš zůstává klíčovou postavou moderních dějin? Jak hluboko sahá české trauma z roku 1938? Proč podle něj po Trumpovi může přijít ještě někdo horší? A proč si myslí, že „momentálně jsme na tom nejlíp“ – alespoň v rámci střední Evropy? Nejen o tom je rozhovor s Pavlem Kosatíkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Byl jsem kluk, který docela pil, sem tam se popral a měl nějaké démony v hlavě. Na začátku jsem rozhodně nebyl gentleman,“ říká Marek Ztracený, když se ohlíží za minulostí. Zpěvák, který dnes plní stadiony a připravuje show pro 160 tisíc fanoušků, otevřeně mluví o svých začátcích, dluzích i o tom, jak čelil kritice kvůli textu písně, který byl spojován se sexualizovaným násilím. „Tahle studená sprcha byla divoká,“ říká a přiznává, že dnes už by takový text nenapsal. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým popisuje, jaké to bylo být dyslektikem, který přečetl první knížku ve 27 letech, i jaké je pro něj rodičovství – a proč si uvědomuje, že nebude „v šedesáti skákat po pódiu a zpívat Ztrácíš“. Zpěvák mluví i o vztahu, který ho formoval nejvíc – o svém otci. „Byl u všeho – naučil mě první akordy, pomáhal mi a zastával se mě,“ popisuje. V den, kdy měl převzít čtvrtého Slavíka, už Ztracený věděl, že se s tátou možná loučí. „Poslal mě tam. Záleželo mu na tom možná víc než mně,“ vzpomíná hudebník a přiznává, že neví, jestli bude po odchodu otce jeho život stejný. Pokud jde o hudbu, z kritiků si Ztracený nic nedělá. Nejlepším zrcadlem jsou pro něj jeho fanoušci a zásadní jsou pro něj jejich emoce. „Já prostě miluju, když lidi zpívají moje písničky a když se na koncertech objímají a píšou mi,“ říká k tomu, co je pro něj hlavní měřítko. Vypráví ale také o svém dětství na Šumavě i o tom, jak ho s otcem vojáci se samopaly v ruce vyháněli od borůvek u hranic, a popisuje i, jak dost možná mohl skončit někde za pianem ve Švýcarsku. Jak zpětně vnímá svůj start v hudebním světě a proč si myslí, že nebýt jeho rodiny a syna, nebyl by tam, kde je? Proč by nechtěl „dojíždět fesťáky“ jako mnozí jeho kolegové, ale pořád ještě něco pokořit? Co pro něj byla v dětství největší výzva? A proč věří, že do hudby se dnes promítá i frustrace z rozdělené společnosti? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Já jsem prostě blázen. Můžu točit jenom to, čemu hluboce věřím.“ Václav Marhoul je režisér, producent a scenárista, který si zakládá na vnitřní integritě víc než na tom, kolik filmů za život natočí. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč dává přednost „lásce před sexem“ – protože když se člověk zamiluje, ať už je to do knížky, divadelní hry nebo něčeho jiného hlubokého, co ho inspiruje, vydrží úplně všechno. „Když nežiju v souladu sám se sebou, tak je to se mnou k nevydržení,“ dodává s úsměvem. Jeho vnitřní kompas ho dovedl od parodického Mazaného Filipa přes válečný Tobruk až k mezinárodně oceňovanému Nabarvenému ptáčeti, které mu otevřelo dveře do Hollywoodu. Ty se ale nakonec zavřely: po třech a půl letech intenzivní práce na ambiciózním americkém projektu o senátorovi McCarthym přišla studená sprcha – produkce se rozhodla dát režii někomu jinému. Marhoul popisuje, jak nákladný historický film nebylo možné v Americe natočit kvůli nerealistickým očekáváním producenta. „Zásadní ponaučení z toho je, že už nikdy nedopustím, abych na jakémkoliv filmu, kde budu pracovat, byl jenom režisér,“ dodává k tomu, že třeba Miloši Formanovi zrušili natáčení jeho posledního filmu den před natáčením. Marhoul mluví ale také o politice, stavu světa i o tom, proč se Amerika může naprosto zvrátit. „To nejhorší, co se může stát, je občanská válka, která bude zuřit v každém malém městě,“ varuje před nejhorším scénářem v případě, že by se přestal respektovat právní řád, ale dodává, že je sám raději optimista. Vedle geopolitiky se ale rozhovor dotýká i velmi osobních témat. Marhoul otevřeně mluví o tom, jak zjistil, že jeho otec byl veden ve svazcích StB. „S bráchou nás vychovával k poctivosti a pravdomluvnosti. To byl paradox – možná do nás chtěl dát to, co jemu chybělo,“ říká a přiznává, že se svým otcem vedl těžké debaty, ale že ho měl i tak rád a váží si toho, jaké měl dětství. S empatií a nadhledem mluví i o tom, proč nerad odsuzuje lidi. Podle něj málokdy dohlédneme ke všem důvodům, proč se někdo nějak zachoval – třeba když odejde z nějakého vztahu. „Je strašně jednoduché někoho lynčovat,“ dodává k tomu, že dospělý člověk přece ví, že život není jen černá a bílá. Marhoul zároveň věří, že krutost je v nás zakořeněná daleko víc, než si chceme přiznat a kdyby přišla krizová situace, z lidí se velmi rychle stanou zvířata. Jak se vůbec dostal k možnosti točit pod americkou produkcí a jak vnímá způsob, kterým spolupráce skončila? Je podle něj současné dění ve světě filmařsky zajímavé? A proč je Donald Trump barbar, ale viceprezident Spojených států JD Vance katastrofa? I to se dozvíte v rozhovoru.