Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Svět je v pohybu a my vůbec netušíme, kam se dostane,“ říká šéfredaktor Respektu Erik Tabery, když mluví o tom, že dějiny jdou kolem nás v míře, jakou nešly hodně dlouho. Vysvětluje, proč je pro něj jako novináře klíčové „být u toho, sledovat věci a popisovat je“, ale zároveň si držet odstup od emocí a vlastního prožívání. „Chladný jazyk v médiích je dnes podezřelý,“ říká a hájí věcnost jako základní princip novinářské práce. Podle něj se ale prostředí zásadně proměnilo - sociální sítě úplně zásadně mění všechno a nutí média reagovat na politiky, kteří pracují se šokem, konfliktem a pozorností. „My nemáme být jenom přenašeči hejtu z jednoho místa na druhé,“ varuje. Popisuje i proměnu politiky, kterou podle něj zosobňuje Donald Trump. „Lež je dnes úplně běžný nástroj komunikace,“ říká a upozorňuje, že velká část voličů se k jiným informacím ani nedostane. Podle něj se tím posouvají hranice toho, co je ještě přijatelné a vzniká prostředí, ve kterém obhájíte úplně cokoliv. Velkou část rozhovoru věnuje Maďarsku, které podle něj ukazuje, kam až může zajít koncentrace moci. Mluví o zneužívání tajných služeb, o systematickém oslabování médií i o tom, jak dlouho může takový systém fungovat. Přesto považuje vítězství Pétera Maďara za zásadní moment. „Nebál bych se to srovnat s nějakou formou revoluce,“ říká a připomíná, že Orbánova moc byla v míře, kterou jsme po roce 1989 u nikoho neměli. Zároveň ale varuje, že žádná změna není zárukou lepšího vývoje: „Nikdo nemá jistotu, že tu moc nezneužije.“ Český kontext vidí jako méně vyhrocený, ale ne bez rizik. Mluví o tom, že se mění stranický systém, že přibývá tlak na veřejnoprávní média a že část politiků přebírá styl komunikace založený na konfliktu a záměrném provokování. „Lidé jako Petr Macinka nebo Filip Turek, to je vlastně druh nějaké trollí politiky,“ říká. Kriticky se vyjadřuje i k Andreji Babišovi, u kterého nechápe snahu oslabovat média. „On to vlastně vůbec nepotřebuje,“ dodává s tím, že právě tyto kroky mohou naopak společnost mobilizovat. Jak moc se proměnila role médií v době sociálních sítí? Proč dnes lež funguje jako legitimní politický nástroj? Co přesně ukazuje maďarská zkušenost - varování, nebo naději? A má česká společnost a opozice sílu na to, aby podobnému vývoji čelila? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Radši budeme autentické, než abychom někoho vychovávaly,“ říkají Markéta Lukášková a Lucie Petráková z podcastu Chumelenice. Zdůrazňují, že nejsou politické komentátorky ani arbitři správných názorů, přesto se ve svém podcastu nevyhýbají tématům, která společnost rozdělují. Jejich otevřenost ale přináší i silné reakce. Popisují hejty, ostré komentáře i momenty, kdy se jejich obsah dostává mimo jejich vlastní bublinu. „Když vidím naštvané komentáře, je to vlastně potvrzení, že to dělám dobře,“ říká Lukášková. Petráková ale dodává, že jim vždycky bude vadit jakákoliv diskriminace, ale bohužel musí takové projevy často „přehazovat vidlemi“. Autorky podcastu zároveň přiznávají, že jejich styl bývá občas vyhrocenější - někdy se „rozpinďouří“ a ženou věci do extrému, což někteří posluchači neberou zrovna lehce. Rozhovor se ale dotýká i proměny vztahů mezi muži a ženami. Ženy jsou dnes podle Lukáškové a Petrákové dnes často samostatnější a „už nepotřebují muže k zajištění“, zatímco část mužů hledá svou roli. „Každá skupina chce něco jiného a jde to úplně mimo sebe,“ popisují současnou dynamiku. Do toho podle nich vstupuje i fenomén manosféry a obsahu, který formuje pohled mladých kluků na ženy a vztahy. Popisují obavy z toho, jak snadno se mohou dospívající dostat k jednoduchým návodům na „to, jak být chlap“, které často staví ženy do nepřátelské role. I to podle nich prohlubuje napětí mezi pohlavími a přispívá k tomu, že se obě strany čím dál víc míjejí. Zároveň ale zdůrazňují, že jejich kritika nemíří na všechny muže. Samy mají ve svém okolí takové, kteří se chovají férově - zároveň ale dodávají, že zkušenosti mnoha žen ukazují i opačnou realitu. Vedle toho všeho se vrací i k dopadům svého podcastu. Popisují situace, kdy za nimi přicházejí ženy s tím, že díky jejich sdílení našly odvahu něco změnit nebo „říct, že už takhle ne“. „To jsou ty momenty, kdy si říkáme, že to má smysl,“ dodávají. Jak moc autenticita pomáhá a kdy naopak prohlubuje konflikty? Kdo dnes formuje představy mladých lidí o vztazích? A proč má někdy největší dopad „pokec dvou kamarádek“? Pusťte si rozhovor s autorkami podcastu Chumelenice.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Chtěl jsem být nejlepší houslista na světě a to chci být konec konců stále,“ říká Pavel Šporcl, který se postupně stal jednou z nejviditelnějších tváří klasické hudby v Česku - a zároveň jejím narušitelem. Mluví o tom, jak ho ovlivnila Amerika, kde si „sáhl na dno“, vydělával si hraním v metru a učil se svobodě myšlení, ale i o tom, proč se po návratu rozhodl změnit způsob, jakým se klasická hudba prezentuje. „Začal jsem si uvědomovat, že je škoda, že na klasickou hudbu chodí určité publikum,“ říká a vysvětluje, proč odložil frak, vzal si šátek a snaží se oslovit i ty, kteří by na koncert jinak nepřišli. Vedle osobního příběhu ale v rozhovoru silně zaznívá i jeho pohled na stav kultury a politiky. „Škrtlo se hodně peněz na živé umění,“ říká a varuje, že některé projekty nebo festivaly kvůli tomu nemusí přežít. Popisuje, jak se kultura plánuje roky dopředu a že není jako „rohlík na krámu“. Zároveň ale zdůrazňuje, že sám nikdy nečekal s nataženou rukou: mluví o tom, že jako nezávislý umělec si na svou práci musí vydělat a že velkou část energie věnuje shánění partnerů a financování vlastních projektů. Přesto kriticky mluví o tom, jak někteří politici ke kultuře přistupují: „Ta arogantnost, ta nekompetence… já nic takového nevidím, že by někdo za tu kulturu opravdu kopal.“ Zároveň ale odmítá jednoduché dělení a zdůrazňuje i respekt k výsledkům voleb. „Volby byly nedávno a nějak dopadly. Respektuji to, jsem demokrat,“ říká a vysvětluje, proč sice se současnou situací nesouhlasí, ale zároveň nevnímá prostor pro radikální střety. Připomíná i vlastní zkušenost z covidu, kdy se aktivně zapojil do jednání s vládou a snažil se prosadit návrat živé kultury. Osobní rovinu doplňuje i téma rodiny a tlaku jména - mluví o svých dcerách, o tom, jak těžké je vyrůstat v uměleckém prostředí i o tom, jak ho formovala přísná, ale podle něj správně nastavená výchova. „Byl jsem normální kluk,“ říká o dětství, kdy raději běhal venku než cvičil, ale zároveň postupně našel vlastní vztah k hudbě a ambici být co nejlepší. Celým rozhovorem se pak prolíná jeho přesvědčení, že kultura není nadstavba, ale základ. „Bez umění se nedá žít,“ říká a dodává, že právě kultura je to, co z nás dělá lidi. Jak moc je dnes kultura závislá na politice? Co by se stalo, kdyby se přestala podporovat úplně? A může klasická hudba přežít bez proměny, kterou Šporcl prosazuje? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pojedu, dokud nezjistím, že už to nejde,“ říká Helena Vondráčková, když mluví o své kariéře, která trvá desítky let a stále nekončí. Připravuje velký koncert k osmdesátinám v pražské O2 areně a přiznává, že „není návratu“ - lístky už jsou prodané a tlak podle jejích slov člověka motivuje, aby něco dělal. Stále koncertuje, plánuje nové písně a překvapuje ji, kolik mladých lidí zná její hity zpaměti. „Viděla jsem, jak zpívají a umí moje texty,“ říká o vystoupení, které ji dojalo. Mluví o tom, že ji drží v kondici neustálá aktivita a optimismus. „Neusnout na vavřínech, nesedět u televize v bačkorách,“ popisuje svůj přístup k životu, ve kterém hraje roli sport, práce i péče o sebe. Zároveň přiznává, že je neposedný člověk, který neumí zastavit a s nadsázkou dodává, že ADHD je její značka. Vzpomíná na dětství plné sportu a hudby, na otce, který v ní rozpoznal talent, i na moment, kdy vyhrála soutěž Hledáme nové zpěváky a odstartovala kariéru, která ji zavedla na světová pódia. Otevřeně mluví i o věcech, které se nepovedly. O nenaplněném přání mít děti říká: „Nikdy člověk nemůže mít všechno,“ tvrdí a připomíná slova Heleny Růžičkové, že jejím úkolem je zpívat. Přiznává také složitý vztah s bratrem, který se rozpadl kvůli jejímu manželství a dodává, že i po letech má „napřaženou ruku“, i když některé věci se zapomínají těžko. Vrací se i k minulosti poznamenané režimem, který jí podle jejích slov znemožnil větší zahraniční kariéru. „Byla to arogance vůči té nabídce,“ popisuje zmařené turné v Kanadě. Mluví ale i o obviněních, která se s ní táhla roky - od fám o vztahu s Lubomírem Štrougalem až po tvrzení, že podepsala Antichartu, což označuje za lež, kterou nakonec vyvrátil soud. Zároveň odmítá spojování s politikou a říká, že jejím úkolem vždy bylo zpívat a držet se stranou. A dnes si Vondráčková přeje jediné - aby po ní zůstal hudební odkaz a aby si ji lidé pamatovali jako férového člověka. „Snažím se nikdy nikomu neublížit,“ dodává. Co ji žene dál i po desítkách let na scéně? Jak se vyrovnává s křivdami minulosti a proč se stále vyhýbá politice? A co by ji skutečně přimělo přestat? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Spojené státy sice vnímáme jako našeho spojence, ale jako mnohem méně spolehlivého spojence,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana, když popisuje, jak se podle něj proměnila role Ameriky v posledních měsících. Mluví o tom, že zažíváme nejhlubší krizi transatlantických vztahů od založení NATO v roce 1949 a že důvěra v americké závazky napříč aliančními státy dramaticky klesla a dál klesá. Do rozhovoru vstupuje i válka s Íránem, kterou označuje za naprostý strategický debakl a selhání epických rozměrů. Připomíná přitom Vietnam, Irák i Afghánistán jako konflikty, ve kterých Spojené státy dokázaly vyhrávat bitvy, ale prohrát strategicky. Smetana zároveň odmítá argumenty, že útoky zastavily íránský jaderný program. „Nemáme žádnou evidenci, že by Irán nebyl schopen svůj jaderný program obnovit,“ upozorňuje a dodává, že naopak se výrazně zvýšila jeho motivace pro získání jaderné zbraně. Kritizuje i představu, že by vojenský tlak vedl ke změně režimu. „To už není seriózní analýza, to je prostě jenom roztleskávání,” dodává. Odborník mluví také o tom, jak Donald Trump pracuje s hrozbami: vykazuje vzorec velmi silných výhrůžek, které následně neplní, čímž podle něj oslabuje důvěryhodnost Spojených států. A Smetana nešetří ani jeho schopnosti: „Donald Trump není kompetentní vykonávat úřad prezidenta. Oblasti zahraniční politiky absolutně nerozumí,“ hodnotí analytik. Do širšího obrazu patří i dopady na Evropu a Ukrajinu. „Je naprosto jasné, že administrativa Donalda Trumpa nebere Ukrajinu jako prioritu,“ říká Smetana a upozorňuje, že konflikt posílil Rusko – ekonomicky, politicky i strategicky. „Pokud někdo z tohoto konfliktu skutečně benefitoval, tak je to Rusko,“ dodává. Evropa se podle něj musí připravit na scénář, kdy se na Spojené státy nebude moci plně spolehnout. „Musíme pracovat s realistickou variantou, že americké závazky jsou oslabeny,“ varuje. Jak moc je dnes NATO funkční aliance? Je Donald Trump skutečně nepředvídatelný, nebo jen důsledný ve své logice? Může konflikt s Íránem ještě eskalovat – a kdo z něj ve skutečnosti těží? A je Evropa připravená na svět, ve kterém se na USA nemůže spoléhat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠„Historicky nejsme země, která má velký kapitál společenské důvěry,“ říká ekonom a autor podcastu Odemčeno Miroslav Zámečník, když se vrací k devadesátým létům a k tomu, proč dnes v Česku přetrvává nedůvěra i pocit nespravedlnosti. V rozhovoru popisuje, jak se podcenil význam institucí a jak to umožnilo strašně rychlou koncentraci kapitálu do rukou malého počtu lidí. Zároveň ale připomíná, že země je v mnoha ohledech velmi dobrá, úspěšná a ve které se hezky žije. Jen některé důsledky dřívějších rozhodnutí se propisují do dnešní politiky i nálady ve společnosti. Mluví o rozdílu mezi lidovým kapitalismem, kde každý jeden člověk má podíl, a tím, co vzniklo u nás, kde velká část bohatství zůstala koncentrovaná. Popisuje, proč „jsme spořiví, ale ne úplně šikovně spořivý“ i to, že Česku chybí hluboký kapitálový trh a kultura, která by víc oceňovala podnikání. „Průša by měl mít pomník,“ dává příklad jiného typu úspěchu českého podnikatele s 3D tiskárnami. Rozhovor ale postupně míří i k současnosti - k drahému bydlení, vylidňování regionů i k tomu, jak by se společnost mohla proměnit. A také k nejistotě, která přichází zvenčí. „My zažíváme dost zvláštní dobu. Mír a prosperita skončily,“ říká Zámečník a varuje, že Evropa ani Česko nejsou na možný konflikt připravené. „To není intelektuální odpověď, to je emocionální odpověď,“ dodává k často skloňovanému „chceme mír“. Zámečník v rozhovoru, který byl natáčen před ujednáním o příměří mezi USA a Íránem, mluví i o tom, jak by společnost reagovala na skutečnou krizi - třeba prudké zdražení ropy nebo její nedostatek. „Emocema nevyřešíte žádný problém,“ říká a popisuje, že by bylo nutné hledat racionální a spravedlivá řešení, i když by byla nepopulární. A připouští, že klíčová otázka zní, jestli by to zvládla i česká politika. „Je česká politika schopná dát některé věci před závorku a táhnout za jeden provaz?“ ptá se. Jak moc nás dodnes formují devadesátky? Proč jsme „spořiví, ale ne šikovně“? A dokáže se česká společnost semknout ve chvíli skutečné krize? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Já jsem takový self-promotér,“ říká influencerka a podnikatelka Agáta Hanychová, když popisuje, jak si před lety vědomě nastavila vlastní cestu - jinou než ostatní. „V roce 2005 jsem si vlastně vymyslela, abych nezapadla,“ vypráví o době, která následovala poté, co se stala vícemiss České republiky. Od té doby je nepřetržitě ve veřejném prostoru, kde se její jméno stalo zároveň produktem, skrze který si vydělává. A přiznává, že na začátku šla i přes hranu. „Opravdu cíleně jsem vymýšlela, aby v těch novinách byla. Že to bude skvělý, když to bude postavené na průserech,“ říká influencerka a přiznává, že kdyby nebyla známá, byla by dozajista nešťastná. Dnes mluví ale i o jiné motivaci. O vztahu k lidem, kteří ji sledují na sociálních sítích, o potřebě sdílení i o tom, jak se její práce proměnila. „Mám to i jako terapii. Fakt mě to naplňuje,“ popisuje, jak se svými sledujícími sdílí všelijaké životní peripetie. Přesto podle ní zůstává otázka, kterou si klade sama: „Nevím, proč ty lidi tak zajímám už takhle dlouho.“ Do rozhovoru vstupuje i její dětství formované „tvrdým režimem“ i prostředím, kde byl showbusiness přirozenou součástí života. „Už jsem se narodilo do toho, že před barákem byly paparazzi,“ říká Hanychová. Mluví o své matce Veronice Žilkové, o výchově, která ji naučila pracovat od dětství, ale i o vzorcích, které si nese. „Ty partnerské vztahy nám nevyšly ani jedné,“ tvrdí influencerka s tím, že jako každá žena měla ideál, že nebude nikdy rozvedená. Rozhovor se dotýká i jejích vztahů, které byly veřejné a často prý bolestivé. Hanychová popisuje vlastní selhání, snahu „uzavřít kruh“ i potřebu dát dětem jiný příklad. „Ukazuju svým dcerám, že se to dá vlastně napravit,“ říká o návratu k současnému partnerovi Miroslavu Dopitovi. Silně se vrací i k tématu mateřství, které sama zdůrazňuje jako klíčovou identitu. A zároveň přiznává změnu postoje k tomu, co ze svého života sdílet. „Za mě děti na Instagram nepatří. Vlastně se mi dělá špatně, proč jsem tohle dělala,“ říká otevřeně o vlastní minulosti na sociálních sítích s tím, že k tomu přispěli i otcové jejích dětí, kteří se s Hanychovou právě kvůli zobrazování dětí na internetu soudili. V rozhovoru dojde i na téma konce společného podcastu s Ornellou Koktovou, který patřil k nejúspěšnějším v Česku. „Nemám ráda zradu,“ říká o momentu, kdy se jejich spolupráce rozpadla. Zároveň ale přiznává, že jí to přineslo i úlevu a větší svobodu, protože podcast dvou žen je podle ní dlouhodobě jen těžko udržitelný. Co všechno je ještě autenticita a co už strategie? Kde končí sdílení a začíná byznys? A je možné žít veřejný život tak, aby nepoškodil ten soukromý? Poslechněte si celý rozhovor s Agátou Hanychovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Život je bohatý a není jenom o tom, že prodlužuju za každou cenu věk dožití,“ říká ekonomický novinář a bývalý šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek v momentě, kdy přichází do studia přímo z první chemoterapie a mluví o nemoci, která mu dramaticky mění životní perspektivu. Popisuje, jak se mu úplně mění mapa života a kalendář, který byl ještě nedávno plný plánů - on v něm dnes pomalu gumuje a nechává ho plnit jen lékaři. Přesto se nehroutí. „Beru to tak, jak to prostě je. Zatím to docela jde,“ říká o nemoci, kterou nevnímá jako diagnózu, ale jako „překážku, kterou musí člověk přeskočit“. Otevřeně mluví i o tom, že teď nebojuje jenom za sebe, ale i za děti - včetně dalšího, které se má brzy narodit. Do osobní roviny se v rozhovoru neustále vrací i jeho profesní příběh novináře - od devadesátých let, kdy bylo najednou všechno na světě možné, přes éru nejsvobodnější české žurnalistiky až po dnešek, kdy jsou média „dobrá převodová páka vlivu“. Šimůnek mluví o vzniku českého Forbesu i o tom, proč vsadil na téma byznysu, inspirací a optimismu. Jeho motivací bylo ukázat, že Češi žijí v zemi, kde jsou i zajímaví lidé, kteří něco budují a nic nekradou. Zároveň ale odmítá, že by šlo o naivitu: „To, že se díváme na svět růžovými brýlemi, neznamená, že jsme debilové,“ dodává. Otevřeně popisuje i konec ve Forbesu a vlastnost, ve které má pocit, že chybuje. „Jsem extrémně naivní až blbej,“ říká o tom, jak věřil lidem, kteří se nakonec zachovali jinak, než čekal. Rok, kdy nemohl pracovat, pro něj byl paralyzující, ale zároveň ho přeformátoval: „Každou věc člověk musí prožít na dřeň. Teprve potom ví, co dělal blbě.“ Přesto v něm nezůstává hořkost. „Vycházím z toho, že lidi jsou hodný,“ dodává i po třiceti letech v byznysu. Rozhovor se dotýká i českého vztahu k úspěchu, který podle něj není tak negativní, jak se často říká: „Já tomu vůbec nevěřím. Úspěch není žádný podvod a má lidi inspirovat,“ myslí si novinář. Zpochybňuje představu závistivé společnosti a tvrdí, že právě zkušenost devadesátých let v Česku vytvořila silný podnikatelský hlad. Jak člověku nemoc změní pohled na vlastní život i práci? Proč Šimůnek vědomě „přifukoval“ optimismus ve Forbesu a kde jsou jeho limity? A jak si i po osobním i profesním otřesu udržet víru, že „lidé jsou hodní“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nemyslete si, že si sednete k mikrofonu a bude vám patřit svět,“ říká novinář Jan Pokorný, který strávil v Českém rozhlase víc než čtyři dekády a zažil jeho proměny od 80. let až po dnešní dobu. Vzpomíná na „pekelnou zodpovědnost“, kdy rádio vysílá 24 hodin denně a člověk kvůli němu nespí, i na své začátky, kdy se učil psát pro rádio - stručně, přesně a bez zbytečností. Právě tahle zkušenost ho podle vlastních slov provází dodnes. Do rozhovoru ale vstupuje i současnost, ve které podle něj novináři čelí nejistotě i tlaku. „Já pořád ještě nevím, o co jde, tak ať už nám to řeknou,“ říká bývalý ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu k debatě o financování veřejnoprávních médií a kritizuje způsob, jakým se o ní mluví. Zmiňuje i výroky Tomia Okamury a nejistotu, kterou podobná komunikace vytváří: „vypouštějí balónky“ a redakce pak nevědí, co bude dál. Vadí mu, že chybí jasné vysvětlení i silná profesní organizace, která by novináře zastoupila, nejen když dochází ke slovním útokům na média. „Ta naše práce je založená na důvěře,“ dodává a upozorňuje, že její narušování má konkrétní dopady, třeba i na to, kdo je dnes ochotný do redakcí vůbec nastoupit. Pokorný se vrací i do minulosti - k vysílání za komunismu, kde existovaly „ostrůvky pozitivní deviace“ i k okamžikům, které ho samotného poznamenaly. Dodnes nechápe, proč Miloš Zeman v živém vysílání použil vulgarismy. „Do dneška jsem to nepochopil, proč to udělal,“ říká o rozhovoru z roku 2014, kde se exprezident vyjadřoval k aktivitám kapely Pussy Riot. Novinář popisuje, že se tehdy cítil jako „kanalizátor myšlenek vulgarismu Miloše Zemana“. Zároveň ale zdůrazňuje, že svobodnou žurnalistiku se naučil až po roce 1989 a že právě pravidla a kodex jsou tím, co ji drží pohromadě. „Svoboda bez pravidel je na prd,“ říká. Velká část rozhovoru se točí kolem toho, co je dnes ještě novinářská práce a kde už začíná její deformace. Pokorný odmítá „mechanistické vyvažování“ názorů a varuje před tím, aby média dávala prostor lidem jen proto, že si něco myslí. „Mě zajímá, na základě čeho si to myslí,“ říká a dodává, že bez opory v datech a faktech se debata rozpadá. Přesto zůstává opatrným optimistou - věří v „genius loci“ rozhlasu i v to, že v krizových situacích má rádio nezastupitelnou roli. Jak se mění novinářská práce a její vnímání? Kde hledat vysvětlení, proč politici tak tlačí na veřejnoprávní média? A proč podle něj chybí novinářům společný hlas? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Konspirační teorie jsou perfektní nástroj pro prodání příběhů, kdo je záporák a kdo je klaďas,“ říká expert na vyhledávání nesmyslů Patrik Kořenář, když popisuje, proč tak snadno podléháme jednoduchým vysvětlením složitého světa. V rozhovoru rozebírá svět kolem Jeffreyho Epsteina, QAnonu i Pizzagate a opakovaně se vrací k tomu, jak silná je naše potřeba vidět jasný příběh dobra a zla. „Ze základních vlastností konspiračních teorií je boj dobra a zla. A vždycky zlí jsou ti ‚oni‘ a my je musíme porazit,“ vysvětluje. Kořenář přitom zdůrazňuje, že realita je často mnohem méně uspokojivá - a možná i nepříjemnější. „Není tam žádná centrální světovláda. Jsou tam zájmy jednotlivců, společností a států, který se prolínají,“ říká například o Epstein Files. A právě to podle něj vytváří prostor pro deziluzi: „To, co nám dokumenty odhalily, je, že ti ‚hrdinové‘ byli ve skutečnosti záporáci. To je taková největší deziluze.“ V rozhovoru se vrací i k tomu, proč lidé raději věří složitým konstrukcím než banálním vysvětlením a ukazuje na konkrétních příkladech, jak vznikají celé příběhy - třeba kolem slov jako je „pizza“ v tzv. Pizzagate. „Když dáte pryč ten konspirativní mindset, tak dojdete k šokujícímu zjištění, že ty lidi si to možná psali o pizze. Protože jsou to také lidi,“ vyvrací Kořenář, že se mohlo jednat o pojem, který měl kryt zneužívání. Zároveň ale varuje, že tím skutečné zločiny nezmizí. Právě v tom podle něj spočívá jedno z největších nebezpečí - že fascinace konspiračními teoriemi odvádí pozornost od reality. Rozhovor ale míří i do současnosti - k tomu, jak se podobné příběhy propsaly do politiky. Kořenář mluví o roli Donalda Trumpa, který podle něj sám brzdil zveřejnění Epstein Files, i o tom, jak se jazyk konspiračních teorií dostává do veřejného prostoru. Ukazuje přitom, že nejde jen o americký problém, ale o způsob uvažování, který se snadno přelévá i do českého prostředí. Popisuje, jak se globální narativy o „deep state“ nebo skrytém řízení světa postupně překládají do domácí politiky a stávají se součástí běžného slovníku. I v Česku se podle něj objevují politici, kteří tenhle jazyk přebírají - ať už vědomě, nebo proto, že rezonuje s publikem, které ho už zná z internetu a sociálních sítí. Výsledkem je zjednodušený obraz reality, ve kterém je vždy jasně dané, kdo je viník a kdo zachránce. Jak poznat, kdy už nejde o hledání pravdy, ale o víru v příběh? Proč nás přitahují vysvětlení, která dávají jednoduché odpovědi, ale míjejí realitu? Co se stane, když se jazyk konspiračních teorií stane součástí politiky i u nás? A jak se z Kořenáře, který sám věřil konspiračním teoriím, stal někdo, kdo je vyvrací? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Čtvrt milionu lidí na jednom místě? To není věc, kterou by šlo pominout,“ říká podnikatel a podcaster Jan Dobrovský o demonstraci na Letné, která proběhla pár dní před natáčením rozhovoru. Mluví o ní jako o silném politickém i společenském signálu, který podle něj přesahuje samotné účastníky. „To není jen o těch, kteří tam přišli. Lze počítat třeba s milionem dalších lidí, kteří jsou naladěni na stejný vlně,“ dodává. Rozhovor se ale vrací i k tomu, co se v české politice děje dlouhodobě. Dobrovský mluví o vládě, která podle něj pracuje s chaosem, kulturními válkami i demagogií. A především o roli Andreje Babiše. „On potřebuje někoho na špinovou práci, kdo bude dělat prasárny,“ říká o jeho koaličních partnerech. Zároveň opakuje, že nese odpovědnost za celou koalici a že způsob, jakým ji vede, není náhoda. A připomíná i jeho vlastní rozhodování a kauzu Čapí hnízdo: „Kdyby Babiš nebyl kognitivně postižený, věděl by, že kdyby se před soud postavil, má to za sebou,“ dodává k nedávnému nevydání premiéra k trestnímu stíhání. Dobrovský také konstatuje, že v jeho politice není žádný koncept. „Ta hlava je prázdná a přichází do ní jenom transakční impulzy, trošku jako u Donalda Trumpa,“ myslí si podcaster. Současný vývoj přitom přirovnává k Orbánově učebnici převzetí moci - debata o koncesionářských poplatcích je podle něj jen jednou z vrstev dění. „Poplatky jsou jenom kouřová clona. Ve skutečnosti jde o to, jak televizi ovládnout,“ říká otevřeně o současném boji o financování veřejnoprávních médií. Dobrovský zároveň odmítá představu, že by řešením současného stavu mohla být spolupráce části opozice s Andrejem Babišem. Takový scénář označuje za „sebevražednou misi“, která by podle něj nic nevyřešila. Místo toho mluví o potřebě občanské aktivity i silnějších osobností v politice, které podle něj dnes chybí. Co vlastně znamená síla demonstrace? Kde je hranice, kdy už se společnost láme? A jde dnes ještě o jednotlivá rozhodnutí, nebo o hlubší změnu pravidel hry? I to se dozvíte v rozhovoru s Janem Dobrovským.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Ten zákon byl v některých věcech tvrdší než ten ruský,“ říká ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek o původním návrhu legislativy mířící na neziskové organizace, který se v posledních týdnech stal jedním z nejvýraznějších témat české politiky. Podle něj vycházel z postsovětského vzoru a i sami politici ho později označili za „paskvil“. Debata ale nekončí - nová podoba zákona se dál připravuje a spor o roli neziskového sektoru zůstává otevřený. Rozhovor vznikl v době, kdy se tohle téma silně propisuje i do veřejné atmosféry - natáčel se den před plánovanou demonstrací Milionu chvilek na Letné. Pánek ale odmítá dramatické zkratky. „Pořád žijeme v demokratickém státě,“ říká a upozorňuje, že demonstrace jsou součástí běžného dialogu, ne známkou jeho rozpadu. Zároveň ale přiznává, že debata se vyostřuje a čím dál častěji připomíná „boj s nepřítelem“, ne střet názorů. Silně se vymezuje i vůči nálepce „politická neziskovka“. „Ta nálepka je skutečně podpásovka,“ říká a vysvětluje, že jejich práce stojí na expertíze a veřejném zájmu, ne na stranické politice. Připomíná, že pokud bychom za politiku označili i vzdělávání, sociální práci nebo snahu měnit věci kolem sebe, dělá ji prakticky každý. Do rozhovoru se ale promítá i širší perspektiva. Pánek mluví o válkách, o proměně mezinárodních pravidel i o tom, jak se svět posouvá směrem k větší síle a menší předvídatelnosti. „Obavy tedy mám, protože reálně se přeskládává světový pořádek,“ říká a dodává, že právě v tomhle vidí největší riziko dneška. Jak snadno se z kritiky stává nálepkování? Kdo dnes určuje, co je „veřejný zájem“ a co už „politika“? A dokážeme ještě vést spor, který není o vítězích a poražených, ale o tom, jakou společnost vlastně chceme? I o tom mluví Šimon Pánek v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Většina toho, co od nás slyšíte, je satira, ale na každém šprochu pravdy trochu,“ říká Hana Trojánková o podcastu Poprask, který spolu se Šimonem Holým tvoří na pomezí popkultury, humoru a čím dál častěji i politiky. „Možná už jsme politický podcast,“ přemýšlí Holý nad tím, jak se jim do epizod vrací témata, která by tam ještě nedávno nepatřila. Zatímco nedávno udílené filmové ceny jako Český lev nebo Oscaři podle nich ztrácejí pro běžné diváky význam, pro samotné tvůrce zůstávají důležité. „Když na něčem pracuješ osm let, tak ti dělá radost, že tvoji kolegové ti řeknou: udělal jsi to nejlíp,“ říká Holý, který je sám také režisér. Trojánková ale zároveň připomíná, že pozornost publika se často soustředí jinam. „Myslím si, že všechny zajímá módní policie,“ dodává a vtipkuje, že bez ní by neměli novináři na chleba. Rozhovor se postupně stáčí i k mnohem vážnějším tématům - k hranici mezi uměleckou licencí a realitou, k tomu, co má film právo zobrazovat a co už může ubližovat. „Teď je ten moment, kdy bychom měli mlčet a nechat pracovat justici,“ říká Holý v souvislosti s kauzou okolo filmu Sbormistr, zatímco jeho podcastová kolegyně dodává, že zvenčí často nelze posoudit, co je správně. Vedle toho mluví i o tom, jak složité je komentovat lidi, které osobně znají. „Kdybychom byli míň lidští, tak bychom byli mnohem úspěšnější,“ říká Trojánková otevřeně a přiznává i vlastní zkušenost s tím, jak snadno se člověk může přidat k vlně kritiky, kterou pak musí vysvětlovat. Do rozhovoru se promítá i politika a téma práv menšin, které podle nich česká společnost pořád bere spíš jako okrajové. „Už tady existuje i strana, která je ve vládě a říká, že vlastně tyhle lidi neexistují,“ varuje Trojánková, když mluví například o některých sexuálních menšinách. Holý k tomu dodává, že nejde o nic nového, spíš o dlouhodobý problém, který se jen znovu vrací a vyhrocuje. Kde končí satira a začíná odpovědnost? Jak mluvit o lidech, které známe, aniž bychom jim ublížili? A proč se i podcast o popkultuře nevyhne tématům, která jsou čím dál vážnější? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nikdy jsem se nikam necpal,“ říká moderátor Jan Rosák, když se ohlíží za více než pětapadesáti lety za mikrofonem a před kamerou. Začínal v rozhlase na začátku sedmdesátých let a sám říká, že k mnoha věcem v životě přišel spíš náhodou než plánem. „Měl jsem fakt kliku. Na všechno jsem měl kliku,“ říká s odstupem - ať už mluví o práci v médiích, nebo o manželství, které trvá už padesát let. Cesta k moderování přitom nebyla přímočará. Dvakrát se hlásil na DAMU, ale nepřijali ho. „Byl jsem hrdý až pyšný, takže jsem říkal: když mě nechcete, tak já nebudu naléhat,“ vzpomíná. Místo herectví tak vystřídal řadu zaměstnání - byl kulisákem v Národním divadle, průvodcem na hradě Rožmberku, prodával losy nebo jezdil se sanitkou. „Dělal jsem všechno možné a u něčeho jsem nevydržel dlouho, protože jsem nějak tušil, že to není úplně to pravé,“ říká. Pak přišel rozhlas a mikrofon mu nakonec otevřel cestu i do televize, kde se stal jednou z nejvýraznějších tváří zábavných pořadů a soutěží. Popularitu však nikdy nepřeceňoval. „Popularita je tak záludná a plytká věc, že když bude nějakej zločinec pětkrát týdně v televizi, tak ho lidi na ulici taky zdraví,“ říká Rosák s nadhledem. V rozhovoru se vrací také k momentu, který považuje za jednu z nejtěžších situací svého života: když ho v osmdesátých letech oslovila StB s nabídkou spolupráce. „Pochopil jsem, že jsem se ocitl v nejsvízelnější situaci svého dosavadního života,“ říká. Přesto spolupráci odmítl - i když se bál, že kvůli tomu přijde o práci. „Odmítnout se to dalo. Já jsem to zažil na vlastní kůži,“ dodává a právě v této souvislosti mluví velmi ostře o lidech, kteří dnes tvrdí, že jiná možnost nebyla. „Myslím, že ministr kultury Ota Klempíř je všivák,“ říká bez obalu s tím, že by mu to klidně řekl do očí. Rosák mluví také o proměně médií po roce 1989, o konkurenci soukromých televizí i o věcech, které mu na dnešní televizní zábavě vadí. „Některé věci byly až eklhaft,“ říká otevřeně o pořadech, které podle něj stojí hlavně na bulváru nebo na zdůrazňování sexuality. A vysvětluje také, proč se před lety úplně odstřihl od sociálních sítí: „Nechci číst věci vulgární, anonymní, agresivní.“ Navzdory dlouhé kariéře a věku, který sám s úsměvem připomíná, zůstává nečekaně aktivní. Učí se italštinu, několikrát týdně hraje tenis a říká, že je důležité být „v nějakém varu“. A když se ho lidé ptají na bilanci života, odpovídá jednoduše: „My si s manželkou říkáme: máme krásný život.“ Jaké bylo vyrůstat v rodině, kterou zasáhla emigrace po roce 1968? Proč odmítl vstoupit do politiky, i když dostal nabídku? Jak vzpomíná na dobu, kdy byl jednou z nejpopulárnějších tváří české televize? A proč je podle něj důležité říkat některé věci naplno? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je strašně těžké bojovat s tímhle skoro až barvotiskovým příběhem o tom, že odcházejí jediní spravedliví a zůstávají jen ti, kteří mají zlomenou páteř,“ říká šéf zpravodajství a publicistiky České televize Michal Kubal, když vysvětluje bouři kolem odchodu Václava Moravce. Podle něj se kolem České televize vytvořil jednoduchý a přitažlivý narativ o úpadku veřejnoprávního média, se kterým je ale obtížné polemizovat. V rozhovoru se vrací k tomu, co předcházelo Moravcovu konci v Otázkách Václava Moravce a k debatě o pozvání Tomia Okamury. Spor podle něj nebyl o redakční nezávislost, ale o dlouhodobě neřešený problém. „Jediný problém, který jsem kdy měl s Václavem Moravcem, byla kauza Okamura,“ říká Kubal a připomíná, že předseda parlamentní strany osm let v pořadu nevystoupil. Podle něj přitom není jisté, že to byla nevýhoda pro Okamuru - naopak mohl uniknout tvrdé konfrontaci. „Není to vlastně výhoda pro Tomia Okamuru, že osm let nečelil jednomu z nejlepších politických moderátorů?“ ptá se. Kubal zároveň odmítá argument, že pozvání Okamury bylo kapitulací před politickým tlakem. Podle něj se z problému stal symbol až ve chvíli, kdy byl dlouho odkládán. Přirovnává to k absurdní situaci: jako kdyby někdo osm let „přifukoval balónek“ tím, že jednoho politika do pořadu nezve, a pak ho odmítl pozvat právě proto, že je kolem něj najednou příliš velký balon. Jinými slovy - problém podle něj vznikl spíš tím, že se léta neřešil. Moravcovo rozloučení na obrazovce ho podle vlastních slov překvapilo. „Měl jsem naivní představu,“ říká dnes. A zároveň dodává, že způsob, jakým moderátor odešel, považuje za problém i vůči kolegům: „To, co se odehrálo v neděli ve dvě hodiny, pro mě byl jeden obrovský výtrysk ega a pošpinění práce stovek lidí.“ Celá debata navíc přichází v době, kdy se znovu řeší samotná budoucnost veřejnoprávních médií a jejich financování. Politici mluví o zrušení koncesionářských poplatků a o modelu financování ze státního rozpočtu. Kubal připouští, že změna je možná, ale varuje před riziky. „Mělo by to být maximálně odříznuté od politického vlivu na to, kolik peněz jednotlivé instituce dostanou,“ říká a dodává, že by politici neměli rozhodovat každý rok o financování médií veřejné služby. „Aby nás nedrželi pod krkem a neříkali: ty ty ty, vy jste zlobili v těch reportérech a už žádné reportáže o STBácích. A nebo aby to na začátku nebylo podseknuté tak, že ty instituce dřív nebo později prostě umřou na úbytě,“ varuje. Je Česká televize skutečně pod politickým tlakem, nebo jde jen o silný mediální příběh? Byl spor o Tomia Okamuru symbolem ztráty redakční nezávislosti, jak tvrdí Václav Moravec, nebo jen dlouho odkládaným problémem? A může debata o financování veřejnoprávních médií rozhodnout o tom, jak budou vypadat v budoucnu? I o tom je rozhovor s Michalem Kubalem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Přes děti poznáte strašně věcí,“ říká herec Václav Neužil, když mluví o roli otce, která ho dnes podle všeho proměňuje možná víc než ty filmové a divadelní. V rozhovoru se vrací k tomu, co s člověkem udělá rodičovství, jak rychle vezme za své představa, že se člověk „vyvaruje všech chyb“ a jak silně děti odhalují i to, co o sobě člověk vědět nechce. Otevřeně popisuje i chvíle, kdy se ve výchově neovládl a pak toho litoval. Nemluví ale o selhání, spíš o poznání - o tom, že právě emoce a slabosti člověku často ukazují, jak se chová nejen k dětem, ale i k lidem kolem sebe. Mluví také o tom, jak se mění vztah k práci a ambicím. Dlouho byl vnímán jako herec, který má všechno pod kontrolou, je připravený a puntičkářský. Právě to ho ale začalo dráždit. „Být nepřipravený je pro mě teď lepší,“ říká dnes a popisuje, jak si postupně uvědomil, že potřeba mít všechno pevně v rukou často vychází ze strachu. V rozhovoru se vrací k tomu, jaké byly začátky jeho herecké kariéry i k období, kdy práci dlouho neměl a chodil na pracák. Otevřeně mluví také o herecké profesi, která zvenčí působí luxusněji, než jaká je ve skutečnosti. „Finance herců jsou velice k smíchu,“ říká a popisuje absurditu světa, v němž herci chodí po červeném koberci v půjčených špercích a šatech, ale zároveň řeší, jak zaplatit vlastní nájem. Přiznává přitom, že si sám zvolil cestu, na které nechce dělat všechno jen kvůli penězům - i když ví, že by mohl. Řeč je i o jeho dlouholetém působení v Dejvickém divadle, kde je už dvě dekády. Neužil přiznává, že za tu dobu přišly i krize a chvíle, kdy chtěl odejít. „Určitou vyčpělost jsem v sobě i v tom našem souboru cítil,“ říká, když popisuje období, kdy si potřeboval od divadla dát odstup. Do rozhovoru vstupuje i nový film Poberta, kde Neužil hraje policistu Čeňka Zálešáka - postavu, která je podle něj „národní hrdina i kretén dohromady“. Podle něj v ní ale zároveň je kus české povahy. „Určitá vychcanost. Nebo možná předposranost,“ říká o vlastnosti, která se podle něj v postavě - a možná i v části společnosti - zrcadlí. V rozhovoru ale Neužil mluví i o věcech, které s herectvím zdánlivě nesouvisí - třeba o tarotu, který mu pomáhá v okamžicích, kdy má pocit, že se zasekl. „Já se k nim obracím, když jsem v úzkých,“ říká o kartách, které podle něj neříkají budoucnost, ale pomáhají člověku klást si správné otázky. Jak přemýšlí nad tím, že by mu příjem z divadla stačil akorát na náklady a co to říká o pozici českých herců? Co ho naučilo rodičovství? A proč se snaží pustit část kontroly nad svým životem? Pusťte si celý rozhovor s Václavem Neužilem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Ve chvíli, kdy se začneme bát, tak končí naše svoboda a podlehneme diktátorům,“ říká producent a režisér Radovan Síbrt. Film Pan Nikdo proti Putinovi, který produkoval, získal cenu BAFTA a dostal se až do oscarové nominace. Sleduje ruského učitele Pavla „Pašu“ Talankina, který se rozhodl nemlčet a začal natáčet proměnu vlastní školy v nástroj státní propagandy. „Z relativně demokraticky fungující instituce se stal nástroj vymývání hlavy,“ popisuje Síbrt systém, v němž děti recitují básně padlým vojákům a učí se „pokroucenou historii o tom, jak Rusko denacifikuje a demilitarizuje Ukrajinu“. A právě příběh jednoho člověka, který se rozhodl odporovat, považuje za klíčový. „Většina mlčí. A pak jsou výjimeční jedinci, kteří přestože nemají žádnou moc, se rozhodnou nemlčet a postavit se té lži,“ říká. Vedle dokumentů, jako je ten o Pašovi, ale stojí i druhá část jeho práce - velké televizní projekty. Síbrt stojí mimo jiné za pořady jako je MasterChef i dalšími reality show, které sledují statisíce diváků. Právě ty podle něj umožňují financovat náročné dokumentární projekty. „Moje partnerka říká, že to je drahé hobby. Kdybychom hráli golf, tak bychom ušetřili,“ říká s nadsázkou. Zároveň se ale podle něj i v mainstreamové zábavě dá pracovat s tématy, která jsou pro společnost důležitá - třeba s tím, jak zobrazovat menšiny nebo jak se vyhýbat stereotypům. Síbrt v rozhovoru mluví i o tom, proč podle něj v Česku vzniká jen málo politických filmů. „U těch politických filmů se toho trochu bojíme,“ říká a připomíná, že televize i producenti často volí opatrnost. Přesto sám připravuje projekty, které se současné politice věnují přímo - například film o Viktoru Orbánovi nebo Václavu Klausovi. Radovan Síbrt v rozhovoru otevřeně mluví také o sporu kolem filmu Sbormistr, který podle něj zasáhl do příběhu jeho sestry - oběti dlouhodobého sexuálního zneužívání v pěveckém sboru Bambini di Praga. Tvůrce filmu obviňuje z překročení etických i právních hranic. „Vstoupili do osobnostních práv osoby, která byla obětí sexuálního násilí jako dítě,“ říká a popisuje, jak silně kauza zasáhla jeho rodinu. „Po tom, co jsem viděl trailer, jsem byl několik měsíců vyřazený z normálního života. A to jsem jen sekundární oběť,“ přiznává a dodává, jak silné dopady má celá kauza na jeho sestru. Podle něj musí podobné příběhy myslet především na ochranu obětí. „Pokud chceme tyhle příběhy vyprávět, první, kdo musí být ošetřený, jsou oběti,“ říká producent. Proč se podle Síbrta tvůrci Sbormistra vymlouvají? Jak se z ruského učitele stal symbol odporu proti režimu? Proč se i velké filmové společnosti bojí politických témat a proč někdy realita nesmí „zničit příběh“? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Byl jsem uražený na svět a takhle přiuražený jsem se propotácel řadou let,“ říká herec a moderátor Václav Kopta, když se ohlíží za obdobím, kdy měl pocit, že svět přehlíží jeho talent a možnosti. Zásadní proměna podle něj přišla až s rodinou. „To skutečně je jediný a opravdový milník v mém osobním životě, narození dětí,“ říká o chvíli, kdy začal svůj život vnímat jinak a hledat v něm nový smysl. Velkou roli v jeho životě ale sehrála i zkušenost s rodiči, kteří oba zemřeli velmi brzy. „Mám pořád memento té neočekávané vteřiny, která vám může změnit život,“ říká o tom, jak ho jejich odchod přiměl přemýšlet o čase úplně jinak. Právě tehdy si podle svých slov uvědomil, že čas je nejcennější kapitál života. Když mluví o svém otci, textaři Pavlu Koptovi, přiznává, jak složitý jejich vztah byl. „Těch nedořešených věcí. To je všechno před náma teprve, co si snad jednou někde řeknem,“ říká o věcech, které mezi nimi zůstaly nevyslovené a které si podle něj člověk začne uvědomovat často až příliš pozdě. Velký vliv na něj měl i strýc, který podle něj navzdory těžkému osudu dokázal zůstat optimistou. Právě od něj si odnesl slovo, které dnes používá jako vlastní životní program: „Koptimismus.“ A také přístup, jak se vyrovnávat se slabostmi. „My tomu říkáme, že to je čert. A toho čerta je třeba pojmenovat, nasadit mu nějakou šaškovskou čepici, ale hlavně ho dát na řetěz,“ popisuje herec a moderátor, jak se naučil bojovat s temnými stránkami, které si podle svých slov nese v genech. Kopta mluví také o tom, proč se vyhýbá veřejným politickým postojům, přestože sám za komunismu podepsal například Několik vět a skončil na výslechu StB. „Vím moc dobře, co to znamená nést kůži na trh,“ říká. Dnešní veřejné debaty podle něj často víc rozdělují než spojují. „My jsme si tím vynálezem sociálních sítí tu cestu do pekel pěkně vydláždili,“ dodává. Vedle herectví a moderování mluví i o překvapivých vášních - třeba o své celoživotní fascinaci autobusy, kvůli které si během covidu splnil sen a zkusil si práci řidiče. A také popisuje, jak si dnes už nenechá kazit radost ze života ničím a nikým. Jak se smiřuje s vlastní minulostí? Co znamená „koptimismus“ a proč je podle něj důležité pojmenovat svého vnitřního „čerta“? Proč se vyhýbá politickým postojům ve veřejném prostoru? A jakou roli v jeho životě hrají rodina, humor nebo třeba autobusy? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Není to tak, že by tímto začala třetí světová válka,“ říká expert na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza k americko-izraelským úderům proti Íránu. Přesto podle něj nejde o izolovaný konflikt, který by se Evropy netýkal. „Nacházíme se v situaci, kterou já bych nazval mezivládí. Končí staré pořádky a ty nové se ještě neetablovaly,“ popisuje dobu, v níž podle něj padá důvěra mezi spojenci, slábne význam mezinárodního práva a svět se posouvá od multilaterálního řádu k tvrdé geopolitice. Právě v takovém světě podle něj státy často sahají k síle a proto je podle něj důležité „vybrat si stranu“. Bříza proto připomíná, že spor o íránský jaderný program není jen technický detail, ale otázka bezpečnosti celého regionu i Západu. „Není v zájmu naší civilizace, aby Írán disponoval jadernou zbraní nebo nosiči jaderných zbraní,“ říká a vysvětluje, proč podle něj Izrael dlouhodobě nemůže připustit, aby se taková hrozba přiblížila k realitě. Současná operace má podle něj jediný hlavní cíl: eliminovat íránský jaderný program a jeho raketové kapacity, nikoli nutně změnit režim v Teheránu. Velkou roli v celé krizi hraje i americký prezident Donald Trump. Bříza připomíná jeho styl politiky, který shrnuje slovy: „low cost, high impact“ - tedy jako snahu dosáhnout velkého geopolitického efektu za co nejnižší cenu. „Donald Trump není milovník válek,“ říká expert, ale zároveň připouští, že jeho kroky jsou často nevyzpytatelné a pro spojence i protivníky obtížně čitelné. Právě tato nevyzpytatelnost podle něj může působit i jako forma odstrašení vůči Rusku nebo dalším mocnostem. Rozhovor se dotýká také otázky, jestli útoky mohou Írán skutečně oslabit, co by znamenalo zhroucení režimu ajatolláhů a jak velké je riziko, že se pozornost světa odvrátí od války na Ukrajině. Bříza upozorňuje, že současná operace může mít paradoxně i nepřímý dopad na ruskou válku: Írán byl dlouho jedním z klíčových dodavatelů zbraní Moskvě a jeho oslabení tuto osu narušuje. Je útok na Írán legitimní, nebo jen další porušení mezinárodního práva? Opravdu se svět nachází v období „mezivládí“ mezi starým a novým řádem? Může současná operace zastavit íránský jaderný program - a co by přišlo potom? A proč podle Břízy dnes státy stále častěji volí sílu místo diplomacie? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Měl jsem pocit, že jsem vyšetřovaný já a ne člověk, který napsal nenávistný komentář,“ říká právník a aktivista Kryštof Stupka o případu, se kterým se obrátil na Evropský soud pro lidská práva. Ještě před pár lety přitom věřil, že když se člověk v Česku obrátí na policii, dostane ochranu. „Byl jsem přesvědčený, že žiju v zemi, kde je bezpečno. A když se něco pokazí, můžu jít na policii a tam řeknou: uděláme nejvíc pro to, abychom zabránili, že vám někdo uškodí,“ popisuje Stupka, jak se postupně tahle představa rozplynula. Začalo to po teroristickém útoku na queer bar Tepláreň v Bratislavě v roce 2022. Pod jeho tweet o chystané pietě tehdy někdo napsal komentář přející smrt gayům a naznačil, že útok měl být ještě rozsáhlejší. Stupka podal trestní oznámení, přičemž následoval výslech, ze kterého měl aktivista pocit, jako by byl viníkem on sám a nikoli člověk, v jehož výrocích policie spatřovala provinění v podobě podpory terorismu. Musel obhajovat, jak ho čin mohl zasáhnout, ale později zjistil, že ve spise skončily i jeho soukromé e-maily a výpisy z bankovního účtu - včetně adresy rodičů a míst, kam chodí. A že tyto informace dostal i obviněný. „Obrátil jsem se na policii, protože jsem očekával ochranu a ne to, že mě vlastně ještě vystaví nebezpečí,“ popisuje, že by teoreticky bylo možné informace ve spise zneužít. Zásadní pro něj už nebylo, jak případ skončí, ale jakým způsobem s ním stát zacházel. Dnes už podle svých slov neřeší jednotlivý nenávistný komentář, ale jde mu o to, aby se změnilo postavení obětí v trestním řízení - i proto vítá, že se bude Evropský soud zabývat věcí přednostně. „Může z toho být precedent a lze tím nastavit chápání lidských práv,“ popisuje právník a aktivista. Stupka ale zároveň otevřeně mluví o proměně vlastního aktivismu v době, kdy si od něj dával kvůli celému případu pauzu. Přiznává, že byl v některých věcech „hodně woke“, někdy tlačil na perfekcionalitu jazyka i postojů a že se tím trochu ztratil celý cíl jeho snah. Zpětně také vnímá, že v prostředí kulturních válek se často řešily „blbosti, které někoho nezajímají, akorát lidi naštvou“, místo věcí, které lidem opravdu mohou pomoci. Co se podle něj musí změnit, aby se znovu dalo věřit, že stát skutečně „pomáhá a chrání“? Obává se, že se útok v Bratislavě může opakovat a proč tomu napomáhají sociální sítě? A jak být dnes aktivistou, který opravdu pomáhá? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Snažím se změnit atmosféru mezi poslanci,“ říká místopředseda Poslanecké sněmovny a člen hnutí ANO Patrik Nacher. Věří, že když spolu poslanci hrají fotbal, sedí v jedné šatně a sdílejí sprchy, posílí to jejich vztahy a debata na sněmovním plénu pak bude úplně jinde. Politická rivalita má podle něj zůstat ostrá obsahově, ale měla by se obejít bez tvrdých nálepek, které mezi poslanci občas padají. „Ostrá výměna názoru z hlediska obsahu, to je v pohodě, ale bez urážek a diskvalifikujících slov,“ ohrazuje se proti označením jako svoloč nebo sebranka. Nelíbí se mu ani, když kolegové z koaličních řad nazývají šéfa Pirátů „feťákem“. Nacher navíc chce, aby změna v poslaneckých lavicích nezůstala jen u slov. Mluví o tom, že poslanci nemají jenom „sedět a kynout do tloušťky“ a chlubí se konkrétními čísly. „Zhubl jsem 8 kilo, Marian Jurečka zhubl 14 kilo,“ vyjmenovává a dodává, že když politici vyzývají veřejnost ke zdravému životnímu stylu, měli by jít sami příkladem. Přímočaře ale mluví Nacher také o veřejnoprávních médiích. Zrušení koncesionářských poplatků a převod financování pod státní rozpočet nadále hájí, i přestože se k takové myšlence vyhrazují sami novináři. Současný systém je podle něj „vrcholně nespravedlivý“ a představa, že peníze ze státního rozpočtu automaticky znamenají ztrátu nezávislosti, je podle něj falešná. „Policie je nezávislá, soudy jsou nezávislé. Ale u České televize a Českého rozhlasu by to byla výjimka a nemělo by to být placeno ze státního rozpočtu?“ ptá se. Zároveň chce otevřít otázku, co má být skutečnou veřejnoprávní službou v době internetu a komerčních platforem. V debatě o obraně pak místopředseda Sněmovny odmítá, že by šlo jen o čísla na papíře. „Formální splnění procent se nerovná zvýšení obranný schopnosti,“ tvrdí a nový rozpočet označuje za „poctivý“ a „pravdivý“. Protesty iniciativy Milion chvilek nezpochybňuje jako právo, ale jejich motivy ano: „Ať demonstrují, jak chtějí, do bezvědomí,“ tvrdí. Zároveň je přesvědčený, že „kopou za opoziční strany“. Je možné kultivovat politiku přes společné zápasy a sprchy? Je změna financování médií návratem ke spravedlnosti, nebo rizikem pro jejich postavení? I to se dozvíte v rozhovoru s Patrikem Nacherem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vždycky, když se něčeho bojím, tak to chci zkusit,“ říká stand-up komička Bianca Cristovao, když popisuje okamžik, kdy v Los Angeles šla poprvé na stand-up. Byla to prý nejúžasnější věc, kterou viděla a právě proto to chtěla sama zkusit. Bez ambice být profesionálkou, bez plánu na pětiletky. „Nikdy jsem si nemyslela, že bych to mohla dělat dobře,“ přiznává. Dnes má za sebou patnáct let ve Spojených státech, vystupování i třikrát za večer na tzv. open micích nebo předskakování komikovi Billu Burrovi na jeho mezinárodním turné. Velkým mezníkem pro ni byla účast v The Late Show Stephena Colberta - prosadit se jako cizinka s přízvukem ale podle ní nebyla úplně výhoda. „Američani jsou na něj trošičku hákliví, pak trochu vypnou,“ dodává Cristovao s tím, že si přesto část svého akcentu nechává jako „poznávací značku“. V rozhovoru mluví i o pocitu, že je jako cizinka „napůl člověk, napůl občan světa“. „Mám dva domovy a žádný domov,“ říká o životě mezi Českem a Amerikou. Rasismus z dětství nezlehčuje, ale odmítá z něj dělat ústřední téma svého života. „Ráda vzpomínám na ty dobré věci a na to hezké dětství, které jsem měla v Čechách,“ dodává o „bezpečí“, které pociťovala. Humor pro ni může být „nástroj k přežití“, ale terapie to prý úplně není. „Lidi překvapuje, že hodně komiků není v osobním životě tak vtipných nebo komunikativních,“ vysvětluje stand-up komička, že má sama ráda klid a ticho. Cristovao otevřeně mluví o odpovědnosti komiků i podcasterů a tom, proč jí vadí, když někdo s obří platformou „nemá kapacitu lidi zaparkovat, když říkají nesmysly“. Zároveň ale připomíná, že komici nejsou politici, ale obyčejní lidé s problémy a občas nejsou tak chytří, jak si lidé myslí. „Nejsme žádné filozofové dnešní doby, jsme prostě lidi, kteří se snaží pobavit,“ dodává Cristovao. Mluví ale také o své české show Zlatokopka, která je o jejím životě, patáliích, randění s muži i osobních zkušenostech, přestože je její název „clickbait“. Kde je hranice mezi odvahou a kalkulem? Co si komik může dovolit v době „cancel culture“? A jaké to je stát na pódiu před publikem, které vás chce - nebo nechce - slyšet jen proto, že jste žena? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Opravdu nemám pocit, že bych kdykoliv dostala něco zadarmo,“ říká herečka, produkční a bývalá youtuberka Gabriela Heclová, když přemýšlí o vlastní cestě od internetové slávy k hledání sebe sama. Přestože jí začátky na YouTube přinesly pozornost i příležitosti, zpětně mluví spíš o tlaku, potřebě přijetí a hledání validace, kterou tehdy neuměla dát sama sobě. „Byla to nějaká cesta k tomu, jak i sobě dokázat, že jsem v pohodě,“ popisuje období dospívání prožité před očima stovek tisíc lidí - a zároveň přiznává, že role, kterou tehdy hrála, vůbec nebyla ona a že vlastní identitu objevuje až v posledních letech. Do rozhovoru vstupují i temnější zkušenosti: úzkosti, sebedestruktivní myšlenky nebo útěk k návykovým látkám, který podle ní nic neřešil. „Měla jsem si prostě dojít na terapii,“ říká dnes otevřeně a dodává, že právě terapie pomohla nejen jí, ale i vztahu s otcem. Zkušenost veřejného života ji zároveň naučila přijímat odpovědnost za vlastní chyby. „Když někdo udělá chybu, tak se má sakra omluvit,“ nabádá Heclová. Mluví ale i o současnosti - o herectví, produkci a světě influencerů, který spoluvytvářela, ale dnes k němu cítí odstup. Neustálá potřeba tvořit a být vidět ji vyčerpává a autenticita na sociálních sítích je podle ní spíš paradox: lidé ji chtějí, ale zároveň chtějí, aby všechno zůstalo „čisté a krásné“. I proto dnes víc než dřív řeší vlastní sebehodnotu a připouští, že jejím největším protivníkem bývá i ona sama. Rozhovor se dotýká také vztahů, proměny ženské a mužské role i představ lásky, které podle ní zkreslují filmy a sociální sítě. „Vztahy jsou prostě práce,“ říká a připomíná, že blízkost znamená i konflikty, kompromisy a schopnost odpouštět. Co znamená vyrůstat veřejně? Dá se sláva přežít bez ztráty sebe sama? A jakou roli v tom všem hraje okolí? I o tom je rozhovor s Gabrielou Heclovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to vláda Andreje Babiše. Takže Babiš a jenom Babiš bude rozhodovat, co se v té vládě bude dít,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos, když popisuje současné rozložení moci v Česku. Mluví o politicích, kteří „jedou ve vlaku, který má nápis jako Agrofert Andreje Babiše“ i o tom, jak současný premiér nechává lidi jako Tomio Okamura, Petr Macinka nebo Filip Turek dělat „mlhu“. Do této logiky zasazuje i nové tváře vlády, včetně kandidáta na ministra životního prostředí Igora Červeného, o jehož skutečné autonomii pochybuje. Zároveň popisuje atmosféru rostoucího napětí ve společnosti a vysvětluje, proč považuje demonstrace za přirozenou součást politického střetu, nikoli za popření výsledku voleb. Jedním z klíčových bodů podle něj může být budoucnost veřejnoprávních médií. „To zestátnění a ovládnutí veřejnoprávních médií už nepůjde zastavit peticema,“ říká a varuje před slovenským nebo maďarským modelem. Rozhovor se ale rychle rozšiřuje za hranice domácí politiky. Michopulos mluví i o nepochopitelné sázce části politických elit na amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho okolí. V této souvislosti připomíná i šok, který podle něj zažil Robert Fico po jednání s Trumpem a naznačuje, jak tvrdě může nová geopolitická realita dopadat na malé státy ve střední Evropě. Do úvah vstupují i ambice Petra Macinky, které Michopulos spojuje s pokusem prorazit v takzvaném „MAGA světě“ a získat mezinárodní relevanci skrze konflikt a symbolická gesta. Zároveň pochybuje, že taková strategie může dlouhodobě fungovat ve prospěch Česka nebo Evropy. Jak silná je dnes skutečná moc Andreje Babiše? Co mohou změnit protesty v ulicích? A kde zůstane místo pro Česko ve světě, který se podle Michopulose rychle přepisuje? I o to mluví Petros Michopulos.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Na Ukrajině jsem strávila více času, než je asi ve válce záhodno,“ říká novinářka, válečná reportérka a držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky Darja Stomatová o posledních letech, kdy na Ukrajině tráví pravidelně celé měsíce. Pro ni i pro místní se přitom „hrozně těžce“ hledá vzpomínka na dobu před rokem 2022, kdy byl život normální. Válka podle ní zasáhla každého - rodiny, děti i celé generace - a její důsledky budou ve společnosti přetrvávat na dlouhé roky dopředu. Nejtěžší je ale její trvání bez viditelného konce. „Ta nekonečnost konfliktu mě trápí asi nejvíc. Vlastně i to, že každý sebemenší náznak člověk vnímá jako nějaký posun a pak přijde velká ťafka a on to vlastně žádný posun není,“ popisuje novinářka. Mluví i o smrti lidí, které znala, o psychologickém teroru sirén i o vyčerpání z neustálé nejistoty. Přesto trvá na novinářské neutralitě. „Nejde o to, co já si myslím, ale jde spíš o to, jakou práci odvedu, aby byla co nejpravdivější,“ říká s tím, že aktivismus nebo přímou pomoc odmítá právě proto, aby její práce zůstala důvěryhodná pro všechny. Zásadní roli v jejím každodenním fungování hraje i spolupráce a partnerský vztah s kameramanem Janem Schürgerem, s nímž tráví na Ukrajině dlouhé týdny a měsíce v nepřetržité blízkosti a sdílí s ním nejen profesní odpovědnost, ale i strach, vyčerpání a rozhodování o míře rizika. Právě vzájemná důvěra a sehranost podle ní umožňují v prostředí války dlouhodobě obstát. „Ten strach je ale obrovský, spousta novinářů se na Ukrajinu nevracela, protože to jejich druhá polovička nechtěla a oni to pochopili,“ dodává s tím, že ani její partner si neumí představit, že by do válkou zasažené země jezdila s někým jiným, protože by „neměl věci pod kontrolou“. Stomatová je původem z Kazachstánu - do Česka přitom přišla už jako malá, kdy se její rodina po rozpadu Sovětského svazu rozhodla odejít kvůli nejistotě i omezeným možnostem pro rusky mluvící menšinu. Začátky byly podle ní těžké: rodiče hodně pracovali, rodina měla málo peněz a ona sama byla ve škole „cizinka“, která si na nové prostředí teprve zvykala. Skrze svou zkušenost dnes vnímá také příběhy dětí z Ukrajiny i Ruska, které často čelí šikaně a které jsou podle novinářky něčím, co by společnosti neměla přehlížet. Rozhovor se dotýká také kolektivní viny Rusů, propagandy jako zbraně, rozdělení ukrajinské společnosti, otázky voleb během války i budoucnosti konfliktu, který podle ní může skončit „do dvou let“, ale bez jistoty, jaký bude jeho konec. Co znamená být nestranným svědkem uprostřed války? Kde je hranice rizika a proč ji znovu překračovat? A co by se stalo, kdybychom o válce přestali informovat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to jedna velká reality show,“ říká moderátor Libor Bouček o době, ve které se podle něj politika i veřejný prostor zjednodušily na souboj „dobra a zla“, výkřiků a rychlých emocí. Přesto odmítá představu, že právě teď rozhodujeme o samotné existenci společnosti. „Myslím, že reálně nejsme ve fázi, kdy jde o všechno. Když se lidem vnukne pocit, že jde o všechno, tak se mohou chovat iracionálně,“ říká a varuje před chaosem, emocemi a polarizací, jejichž výsledkem je podle něj konflikt oslabující celé společenství. Připomíná také, že si Evropa ve srovnání s jinými částmi světa stále drží dobrou pozici a že místo paniky bychom měli spíš říct „stop“ a přemýšlet, jakými kroky můžeme přispět k naší budoucnosti. Bouček také mluví o tom, že má potřebu držet si odstup a zůstávat spíš pozorovatelem než hlasitým komentátorem. „Můžu mít jakýkoliv názor, ale pak si odpovídám, že na to nikdo není zvědavý,“ vysvětluje a zároveň připouští, že takový postoj může působit jako zbabělost. Velká část rozhovoru je ale také o moderátorově práci, která ho dlouhodobě definuje a o které říká, že mu přináší osobní radost. Mluví o pořadu Máme rádi Česko, který má lidi především spojovat i o soutěžním napětí Na lovu, kde jako lovec nese riziko veřejné porážky a musí znovu a znovu potvrzovat vlastní vědomosti. „Každá porážka mě strašně mrzí,“ přiznává otevřeně. Do úvah o době i práci silně vstupuje rodina. „Ve chvíli, kdy máš děti, tak v každém kroku už jde o všechno,“ říká Bouček a popisuje únavu, každodenní chaos i radost, která proměňuje měřítka důležitosti. Otevřeně mluví také o tom, jak zásadní roli v tom všem hraje jeho žena a proč si podle něj ženy zaslouží obrovský obdiv za péči, kterou často nesou v mnohem větší míře. Co dnes znamená zůstat veřejně neutrální? Co Boučka na světě televizní zábavy nejvíc baví? Proč dnešní společnost nejvíce odměňuje výkřiky? A kde hledat jistotu - ve vědomostech, úspěchu nebo v rodině, která všechno přepisuje? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Řekl jsem si, že se dám trošičku dokupy. Je to takový milník,“ říká herec Jiří Langmajer o blížící se šedesátce a o čase, kdy po letech konečně zastavil. Po dlouhé době nenatáčí, může víc spát, cvičit, otužovat se, být v přírodě a vůbec se věnovat sám sobě - protože tempo práce, kdy na sebe člověk nemá žádný čas, podle něj nejde žít donekonečna. Do jeho bilancování ale vstupuje i překvapivá citlivost. „Čím jsem starší, čím dál tím víc pláču,“ přiznává otevřeně a dodává, že ho samotného překvapuje, kam se jeho prožívání posunulo. Jeho vyprávění se ale rychle stáčí k radikální proměně, o které často mluví a ve které sehrála klíčovou roli jeho manželka Adéla Gondíková. „Zcela nenásilně ze mě udělala snad trošku lepšího, snesitelnějšího člověka,“ říká Langmajer a popisuje i okamžik, kdy vyhledal odbornou pomoc: „Zaklepal jsem na dveře, kde bylo napsáno ‚psychiatr‘ a hledali jsme i antidepresiva, které mi neberou emoce.“ Právě tehdy podle něj přišla úleva i možnost přestat „sám se sebou válčit“. A s tím začala změna i v profesním životě. „Lidi o mě říkali, že jsem hrozný kokot a nedá se se mnou pracovat. To se otočilo,“ přiznává herec. Mluví ale i o výčitkách vůči minulosti, o první rodině, na kterou čím dál tím víc myslí i o tom, jak dnes hledá naplnění jinde než v alkoholu a útěcích: „Dřív jsem se plnil pivem, kořalkou, cigárama a drogama. Teď se můžu plnit sluncem, mořem, sněhem, vysokýma horama.“ A dobrodružství se Langmajer dnes opravdu nevyhýbá. Popisuje třeba potápění se žraloky a okamžik, kdy na něj pod vodou mířila tygří žraločice a on měl pocit, že „už je sežranej“, než se zvíře pár centimetrů před jeho obličejem otočilo a odplulo. V rozhovoru se opakovaně vrací i ke vztahu ke svému tělu a energii. Aby si udržel „chuť do života“, využívá Langmajer testosteronové terapie, které vnímá jako nutnou součást vitality ve věku, kdy se síla přirozeně vytrácí. Zároveň ale přiznává, že v sobě vždycky měl hodně ženské energie a tahle vlastnost mu prý byla pokaždé ku prospěchu. Dá se smířit s minulostí, kterou už nelze změnit? Jak se připravuje na pokračování Copak je to za vojáka a další role? A může druhá šance opravdu změnit celý život? I o tom je rozhovor s Jiřím Langmajerem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 45 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to takové zadostiučinění. Hřejivý pocit, že člověk dělá tu práci asi nějak dobře,“ říká herečka Barbora Váchová o své první velké filmové příležitosti ve dvoudílném filmu Gerta Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové. Mluví o roli ženy vláčené dějinami - od nástupu nacismu po odsun Němců, ale i vlastním osudem. A taky o tom, proč v ní nechtěla vidět jen „trpitelku“, ale člověka, s nímž se mohou ztotožnit i dnešní ženy. „Mám pocit, že všechny ženy jsou tak trochu Gerta. Je to příběh obyčejné holky,“ popisuje herečka, jak se její postava snaží svým způsobem životem proplout a jen přežít. Silné ženské téma, mateřství i každodenní boj o přežití podle ní nejsou jen historií, ale něčím, co se v různých podobách odehrává i dnes kolem nás. Za příklad dává třeba to, co zažívaly a zažívají ženy na Ruskem napadené Ukrajině. Vedle vděčnosti z nové role Váchová ale popisuje i nejistotu, která podle ní patří téměř každodenně k herectví. „Je to, jako kdybychom pořád chodili na pohovory do nové práce,“ říká o castinzích a popisuje, jak je její profese někdy křehká. Herečka otevřeně mluví také o psychickém zdraví a vlastní zkušenosti s léčbou. Přiznává, že říct si o pomoc nebylo jednoduché, ale zpětně to považuje za zásadní rozhodnutí. „Bylo to to nejlepší, co jsem mohla pro sebe udělat. Říct: potřebuju pomoc,“ říká a vzpomíná, že vlastně dlouho přemýšlela nad tím, jestli o tomhle tématu veřejně mluvit. Zároveň upozorňuje na tlak současné doby i citlivost své generace, která podle ní není slabostí, ale důsledkem otevřenějšího vztahu k vlastním emocím. Rozhovor se dotýká i kolektivní viny, česko-německé historie, studia na DAMU nebo dětství na sídlišti, které v ní zanechalo pocit zvláštní blízkosti mezi lidmi. Proč je jednoduché soudit, i když nikdo z nás opravdu neví, jak by se ve vypjatých situacích zachoval? Jaké bylo studium herectví a jak náročná je dnes konkurence? A proč je důležité vyprávět příběh ženy, kterou zkoušel osud? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Většinou mě lidi berou jako takový jukebox. Na srandu a na hlasy,“ říká Petr Jablonský a popisuje zkušenost, kdy se od něj automaticky čeká odpověď cizím hlasem, ne vlastní názor. Imitátor, kterého publikum zná především skrze politiky, herce a veřejné figury, mluví o tom, jak snadné je v téhle roli zmizet. „Zvyknul jsem si, že ode mě nikdo nechce žádnej názor,“ říká otevřeně. V rozhovoru se vrací k tomu, jak jednotlivé hlasy vznikají, proč se někteří politici napodobují snadněji, jiné se mu učit nechce a proč jsou ženské imitace náročnější. Popisuje, že u Andreje Babiše není potřeba nic přehrávat, protože sám nabízí dostatek výrazných gest, rytmu řeči i slovníku. Mluví o tom, kde pro něj leží hranice mezi parodií a karikaturou a proč odmítá humor, který tlačí za každou cenu na to, aby se lidé smáli. Dotýká se i toho, jak jeho imitace žijí vlastním politickým životem a jak někteří lidé píší, že je „jejich“. Jablonský opakuje, že „ničí není“ a že ho zajímá především situace, téma a moment, ne politická příslušnost postavy, kterou zrovna dělá. Rozhovor ale není jen o hlasech a politice. Jablonský mluví i o tom, odkud se jeho potřeba bavit lidi vzala, o dětství introverta, ale i o alkoholu, depresích v dospělosti a chvíli, kdy vyhledal odbornou pomoc. Popisuje, jak ho práce dlouhodobě držela nad vodou a proč dnes říká, že je v podstatě spokojený. Rozhovor se ale dotýká i scénáře o Vlastovi Burianovi, který má Jablonský připravený a už delší dobu na něm pracuje. Mluví o příběhu herce, jenž chtěl především bavit lidi, ale postupně se ocitl pod tlakem politiky, moci a očekávání, která nemohl splnit, aniž by zradil sám sebe. Popisuje Buriana jako člověka, který pomáhal druhým, vyhýbal se otevřenému hrdinství - a který se stal jedním z prvních „pokusných králíků“ komunistických procesů. „Je to nadčasový příběh o moci a bezmoci. A o tom zoufalství, když vás prostě někdo tlačí, abyste byli někým, kým nejste,“ dodává Jablonský. Proč si vybral právě Buriana? Dá se v rozdělené společnosti dělat satira, která není na ničí straně? A co všechno musí člověk ustát, když jeho hlasem mluví politici, ale on sám zůstává v pozadí? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Lidé mají pocit, že když toho člověk prožije hodně těžkého, tak potom musíte být nutně depresivní a zhroucený. Ale ony existují cesty ven,“ říká spisovatelka Petra Dvořáková a hned dodává, že i po zkušenostech, které by mnohé zlomily, se dá znovu sáhnout na to, že „život je prostě hezký a dobrý“. V rozhovoru mluví o tom, proč je pro ni důležité tohle říkat nahlas a proč se nechce nechat zavřít do role člověka, kterého těžké věci nutně poznamenají navždy. Spisovatelka vypráví o střídání světů, ve kterých se pohybuje: o psaní v samotě i o práci zdravotní sestry, ke které se stále vrací. „Má to pro mě obrovskou hodnotu,“ vysvětluje a mluví o potřebě být v kontaktu s lidmi a s obyčejným životem. Klíčové je pro ni prožívání „tady a teď“ - téma, které se pro ni stalo zásadním během pobytu na dětské onkologii s malým synem, jenž měl leukémii. Otevřeně se vrací k jeho nemoci, rozpadu manželství, vlastní poruše příjmu potravy i k dospívání v silně věřícím prostředí. Mluví o své náboženské konverzi ve čtrnácti letech a zážitku, kdy vás „zasáhne Bůh“, o vstupu do kláštera, který byl „nešťastným krokem nešťastného dítěte“, i o tom, co se s vírou děje ve chvíli, kdy člověk zažívá utrpení, na které žádné modlitby nestačí. Zároveň popisuje, jak se tyto zkušenosti propisují do její tvorby a dotýká se i pochybností, zda všechno, co bylo napsáno, mělo být vydáno. Dvořáková mluví ale i o tématech, ke kterým se chce vracet dál: o skrytém utrpení dětí ve zdánlivě „spořádaných“ rodinách. „Představte si dítě, které je roky psychicky nebo ‚diskrétně‘ fyzicky zneužívané a týrané. Každé dítě miluje svého rodiče, ať ho trýzní, jak ho trýzní,“ vysvětluje spisovatelka, proč je nutné takovéhle příběhy neustále otevírat. Co stojí za jejím literárním úspěchem a proč je důležité psát o tom, co člověk zná? Co všechno jí pomohlo najít „cesty ven“? A co proměnilo její pohled na víru? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tomia Okamuru považuji za geniálního politika. Ukazuje slabiny systému a ztrátu novinářské autonomie,“ říká moderátor a tvář České televize Václav Moravec a hned tím otevírá téma, které se v rozhovoru neustále vrací: otázku, kdo dnes ve skutečnosti řídí veřejnoprávní média a kde končí redakční autonomie novinářů. Mluví o tom, že spor kolem zvaní Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce pro něj není osobní, ale systémový. „Příběh Tomia Okamury je příběhem obecnějším. To je spor o redakční autonomii, o autonomii žurnalistiky jako takové,“ vysvětluje a popisuje, jak se podle něj postupně prolomují hranice mezi kontrolní rolí Rady ČT a reálným zasahováním do dramaturgie a obsahu. „Žádný jiný politik neudělal to, že by si začal stěžovat přes Radu ČT na frekvenci pozvání,“ dodává moderátor a popisuje, jak snaha o vyváženost vede k systému „čárkování“ účasti jednotlivých zástupců politických stran. Moravec mluví i o odvolání dlouholeté dramaturgyně Hany Andělové, které označuje za profesně absurdní krok. „Vydat tiskovou zprávu, že je neprofesionální, je úplně absurdní,” dodává. V jejím příběhu vidí symbol širšího tlaku na veřejnoprávní média a jejich tvůrce. Moderátor se vrací i k vlastní pozici uvnitř České televize a k tomu, jak se jeho role v posledních letech proměnila. Do osobní roviny vstupuje ve chvíli, kdy popisuje vlastní pozici uvnitř ČT. „Nakonec jsem ta černá ovce, která se dozví, že tady ničí Českou televizi. To je úplně absurdní, protože v těch uplynulých 22 letech jsem dělal to, že jsem se snažil věci vysvětlovat,“ tvrdí Moravec. Přesto o své práci mluví bez hořkosti a s nadhledem: „Je to stejně skvělý flám těch 22 let,“ říká o své profesní dráze, ale vrací se i k pocitu, že každý pořad vysílá „jako by byl poslední“. Do rozhovoru vstupují i širší paralely - zkušenosti z BBC, proměna mediálního prostředí, fragmentace publika, ztráta autority institucí a otázka, zda je ještě možné takový proces zastavit. Kde dnes končí redakční autonomie a začíná politický tlak? Je spor o Tomia Okamuru skutečně jen zástupným symbolem hlubší systémové krize? Kdo má dnes reálně moc nad veřejnoprávními médii - novináři, management, rady, nebo politici? A existuje ještě prostor, jak tuhle „plíživou erozi“ zastavit dřív, než se stane nevratnou? Nejen o tom je tento rozhovor.

„Nemyslím si, že jsme na nějakých třech procentech. Já si myslím, že jsme na nule,“ říká hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich ve chvíli, kdy vysvětluje, proč se rozhodl kandidovat na předsedu KDU-ČSL. Mluví o „normální slušné věcné politice“, o potřebě „odpracovat si to“ a o tom, že změna se nedá udělat za půl roku, ani za rok, ale jen dlouhodobou prací. „Máme tři roky na to tu stranu obnovit a vybudovat,“ říká a opakovaně zdůrazňuje, že ho neláká soupeření s konkrétními jmény, ale posun celé politické kultury. Do rozhovoru se silně promítá jeho kritika stávající opozice i fungování politických stran. Grolich otevřeně mluví o ztrátě důvěry i schopnosti přesvědčit veřejnost. „Všechny ty strany ztratily takovou tu ekonomickou, hospodářskou kompetenci,“ říká a dodává, že bez silných osobností a odborného zázemí není možné znovu získat voličské hlasy. Jihomoravský hejtman ale přibližuje i svůj pohled na styl politiky, komunikaci i vztah k veřejnosti. Odmítá politiku uzavřenou v institucích a procedurách, která se míjí s realitou běžných lidí. „Oni jsou fakt extrémně zavření v té sněmovně,“ říká o parlamentních politicích a dodává, že když s lidmi nejste v kontaktu, tak ztratíte schopnost jim cokoliv vysvětlit. Mluví o zkušenosti z kraje, kde i nepopulární rozhodnutí dokázal obhájit osobním kontaktem a vysvětlováním. „Postavíte se před ty lidi, ať se vás můžou ptát, ať jim to můžete vysvětlit,“ popisuje způsob, jakým chce politiku dělat. Rozhovor se dotýká i celostátní politiky a sporů kolem jmenování Filipa Turka ministrem. Nechápe, proč v situaci, kdy je problém s jmenováním koaličních partnerů, Andrej Babiš nepodniká žádné právní kroky. „Já jsem vlastně nikdy neslyšel ten důvod, proč Andrej Babiš jako premiér kompetenční žalobu nepodal,“ říká a dodává, že pokud předseda vlády za svým kandidátem stojí, má situaci řešit. Zároveň naznačuje, že současná situace ukazuje hlubší krizi vládnutí i koaličního fungování. Mluví o tom, že Andrej Babiš podle něj „nemá vůbec prostor vládnout“, protože je permanentně vtahován do osobních sporů a konfliktů svých partnerů, které odvádějí pozornost od skutečné politiky. V této souvislosti poprvé nahlas připouští i scénář, který i podle něj samotného nemá reálnou šanci na vznik - možnost úřednické vlády. „To je jediná relevantní cesta, kde má smysl se o tom bavit,“ říká a popisuje model vlády expertů s jasným zadáním, na němž by se musely shodnout politické strany i prezident. Co podle něj dnes chybí české opozici? Proč věří, že KDU-ČSL může znovu vyrůst v silnou politickou sílu? Kde vidí hranici mezi srozumitelnou politikou a populismem? A proč si myslí, že „kvalitní opozice má donutit vládu reagovat“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dějí se tam zvláštní věci,“ říká herec Petr Uhlík o Sudetech, kam se s manželkou odstěhovali z Prahy. Mluví o krajině a mlhách, které ho nutí přemýšlet o smrti, ale i o nečekaných zážitcích, které se k místu vážou. Popisuje „křičící paní“, kterou ve svém domě slýchávají, ale i to, jak ho „někdo vytáhl z postele za nohu“, což mohl podle Uhlíka být bývalý obyvatel domu Ernst, se kterým uzavřel pomyslnou smlouvu, že se bude o místo dobře starat. Zároveň mluví o Sudetech jako o místě, které v sobě nese silnou paměť odsunu a vykořenění. Popisuje, proč vede rozhovory s pamětníky, i to, jak se snaží chápat vztah lidí k místu, do kterého se tolik propisuje minulost. Mluví ale o tom, jak se mu tam proměnil život. „Je to úplně největší změna, kterou jsem si dokázal představit, že ještě zažijeme jako v páru se ženou,” vysvětluje. Velkým tématem rozhovoru je i role v projektu Recordwoman a příběhu intersexuálního atleta Zdeňka Koubka. „Je to příběh člověka, který chtěl ztratit všechno vydobyté a všechnu kariéru jenom kvůli tomu, aby byl prostě obyčejný. Aby byl sám sebou,“ říká herec o tom, proč mu takový příběh připadá neuvěřitelný. A mluví také o odpovědnosti, kterou k tématu cítí - i proto, že se sám s intersexuálním člověkem setkal. “Cítím strašnou odpovědnost vůči těm, kterých se to dotýká,“ dodává. Herec ale mluví také o zkušenosti s rolí vraha Hojera z Metody Markovič. Popisuje, jak za ním lidé chodí na ulici a říkají mu, že by se ho báli. „Pětkrát za den slyším: myslel jsem si, že když vás uvidím, že se vás budu bát…,“ vypráví herec, jak veřejnost někdy těžko odděluje hereckou postavu od skutečné identity a jak ho to postupně vyčerpává. Jak se žije v domě, kde se mísí minulost, paměť místa a zvláštní zkušenosti? Co pro něj dnes znamená práce, domov a klid? Jak se vyrovnává s rolí, která ho v očích veřejnosti proměnila v „toho, koho se lidé bojí“? A kde dnes hledá sám sebe? I to zazní v rozhovoru s Petrem Uhlíkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pokud chce Evropa přežít v tomto rozkomíhaném světě, musí stát mocností, ať se jí to líbí nebo nelíbí,“ říká Petr Kolář, když mluví o současném světě, ve kterém se podle něj rozpadá představa stability, na kterou jsme byli zvyklí. Bývalý velvyslanec v USA i Rusku a poradce prezidenta Petra Pavla sleduje americkou politiku s otevřeným znepokojením a bez iluzí. O Donaldu Trumpovi mluví jako o politikovi, který uvažuje v logice, kde jeden vyhrává a druhý prohrává a opakuje, že podlézání a lichocení na něj neplatí. Když mluví o NATO, říká, že Trump se chová, jako kdyby Spojené státy nebyly jeho součástí a označuje to za znepokojivé. Silným tématem rozhovoru je i Grónsko. Kolář připomíná, že Trump z něj neslevil a že jeho jednání není jen rétorika, ale součást snahy „vstoupit do dějin“ skrze mocenská gesta a rozšiřování vlivu. Mluví o nejistotě, kterou tento styl politiky přináší. „My vlastně nemůžeme teď v klidu spát, že bylo něco řečeno a že to tak bude,“ vysvětluje exdiplomat. Výrazně se zastavuje také u Venezuely a únosu Nicoláse Madura. Připomíná porušení mezinárodního práva, ale zároveň otevřeně říká, že mu to přišlo „docela sympatické”, protože šlo o diktátora, který „ukradl volby“. Zásadní zlom ale vidí v tom, co přišlo potom - místo nastolení pořádku, práva a svobodných voleb podle něj nastupuje logika moci, vazalství a zájmů. „To jde mimo rámec toho, jak doposud ten tzv. globální západ, vedený Amerikou, fungoval,“ říká Kolář. V debatě o roli Spojených států dodává: „To není Amerika, kterou já znám a kterou jsem pokládal za svůj druhý domov.“ Mluví o proměně společnosti, tlaku na instituce i o atmosféře nejistoty. Trumpův styl politiky podle něj není jen problémem USA, ale zásadní výzvou pro Evropu. „Musí se mu ukázat síla. To je jediné, na co je schopen reagovat nějak konstruktivně,“ dodává. Kolář zároveň vysvětluje, proč Evropa nemůže zůstat jen „peněženkou světa“, ale musí být i politickou a vojenskou mocností. Připomíná staré pravidlo „chceš-li mír, připravuj se na válku“ a opakuje, že solidarita s Ukrajinou není charita, ale investicí do naší bezpečnosti. Jak se podle Koláře mění logika západního světa? Co znamená Trumpova politika pro Evropu? A proč bez vlastní síly nemůže Evropa obstát? Poslechněte si celý rozhovor s Petrem Kolářem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Když měl Martin Vaculík přijít do studia, mezi kolegy zaznělo: Legenda! Známý automobilový novinář mě ale hned opravil: „Člověk, který je mentálně fit, nemůže snést, aby o něm někdo mluvil jako o legendě,“ řekl a dodal, že se za autoritu nepovažuje. V rozhovoru vysvětluje, že se jen „přicucává k autoritám“, filtruje jejich názory a snaží se je předávat srozumitelnější formou dál. Právě odstup od vlastní důležitosti, snaha nestavět se nad ostatní a věci spíš vysvětlovat než soudit se v rozhovoru vracejí znovu a znovu. Vaculík mluví o vlivu svého dědečka Ludvíka Vaculíka a o jeho schopnosti popisovat svět bez morálního odsudku. „Ta schopnost někoho popsat a vůbec ho nesoudit je úžasná a mně chybí,“ říká otevřeně a naráží tak na chvíle, kdy se vyjadřuje třeba k politice. Připomíná dědovy texty o Rusku a jeho otázku, proč země investuje tolik energie navenek místo toho, aby „to zlepšila doma“ a říká, že právě tyhle myšlenky jsou dnes znovu bolestně aktuální. Rozhovor se dotýká i Vaculíkových politických a společenských statusů, kvůli nimž slýchá: „Ševče, drž se svého kopyta“. Přiznává, že právě tyhle texty mají mnohem větší dosah než psaní o autech a že ho baví „nalákat lidi na auta a pak do nich pustit trochu té prodemokratické, proenvironmentální politiky“. Mluví o tom, proč auta přestávají být pro část společnosti tématem, jak se mladí lidé učí žít bez nich a proč jsou města bez aut pro mnohé vlastně přívětivější. Zároveň ale odmítá jednoduché kulturní války a vysvětluje, proč má v politice znít i hlas motoristů - rozumně podaný, bez popírání klimatické změny. Velká část rozhovoru se točí kolem elektromobility, odporu vůči ní a toho, proč podle Vaculíka nejde jen o technický problém. Popisuje selhání automobilek, servisů i politické komunikace a mluví o „kontrarevoluci všech, kteří byli závislí na klasickém spalováku“. Zároveň říká, že elektromobil dnes považuje za ideální řešení pro většinu běžného provozu a vysvětluje, proč změnil názor. „Elektromobil nebude mít vyšší servisní náklady ani pro druhého, ani pro třetího kupujícího,“ říká a dodává, že největší problém není technologie, ale ekonomické a mocenské zájmy kolem ní. Do rozhovoru vstupují i témata ruské propagandy, Green Dealu, role frustrace ve společnosti a to, čemu Vaculík říká „emancipace blbosti“. „Šetřeme s tvorbou antisystémově naladěných občanů. Už jsme jich vyprodukovali dost,“ nabádá. Kde dnes leží hranice mezi svobodou a ohleduplností? Proč jsou auta symbolem společenských rozbrojů, i když už pro mnoho lidí přestávají být důležitá? A kdo skutečně profituje z odporu vůči změnám? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Člověk by měl bojovat s tím zlem, na které stačí. A já podle toho žiju,“ říká investigativní novinář a reportér Jan Tuna. Přiznává, že to zní „strašně frázovitě“, ale mluví o tom, že čím je starší, tím silněji vnímá odpovědnost jednotlivce a že zlo podle něj nesílí samo od sebe, ale „lidmi, kteří neudělají nic“. Opakovaně se vrací k představě vnitřního kompasu, který máme všichni a k tomu, jak snadno ho dokážeme překrýt strachem, pohodlností nebo výhodností mlčet. „Většina lidí ví, co je dobře a co je špatně,“ říká Tuna a zdůrazňuje, že právě mlčící většina je pro něj největší problém současné společnosti. Velká část rozhovoru se točí kolem kauzy KFC, která z Tuny udělala terč obdivu i nenávisti. Odmítá, že by šlo o fanatismus nebo osobní vendetu. „Já si prostě myslím, že takhle má investigativní novinařina vypadat – že se do něčeho zakousneš a sleduješ to dál,“ brání se. Popisuje tlak peněz, reklamy a inzerentů v tradičních médiích a otevřeně říká, že kdyby pracoval v redakci, kauza by nikdy nevznikla nebo by skončila prvním dílem. Vysvětluje také, proč dává klíčový obsah zdarma a ne za paywallem: změna podle něj nastává až ve chvíli, kdy je dostatečný tlak veřejnosti, ne když si informace přečte úzká skupina předplatitelů. Do debaty vstupují i jeho pochybnosti, víra v návratnost činů a přesvědčení, že všechno, co v životě učiníme, ať dobré nebo špatné, se nám dříve či později vrátí. Tuna mluví o sobě jako o člověku, který hodně pochybuje, ale přesto je si jistý jednou věcí: že pravda a odpovědnost mají smysl, i když výsledky nejsou okamžité. Ostře se vymezuje vůči Andreji Babišovi, mluví o střetu zájmů, o normalizaci moci i o tom, proč považuje za problém, když je premiér trestně stíhaný. A zdůrazňuje, že je nejdřív občan a teprve potom novinář. Do rozhovoru vstupuje i jeho osobní zkušenost z rodiny. Jan Tuna mluví o svých dětech a otevřeně zmiňuje i komplikovaný porod první dcery, který pro něj byl silným zásahem a momentem, kdy si velmi konkrétně uvědomil křehkost i zodpovědnost. Říká, že právě tyhle zkušenosti v něm posílily citlivost k situacím, kdy jsou ohroženi lidé a zvlášť ti nejslabší. Kde je hranice mezi bojem za dobro a fanatismem? Dá se dnes dělat investigativní žurnalistika bez kompromisů? A co se stane, když se společnost smíří s tím, že se „hlavně do ničeho nešťourá“? I o tom je rozhovor s Janem Tunou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vysmívali se mi. Když se mluvilo o zlých kapitalistech, soudruh učitel se podíval na mě,“ vzpomíná pražský arcibiskup Jan Graubner na dětství, kdy jeho rodinu stát vystěhoval z domu a otce poslal k Pomocným technickým praporům. Víra a původ z něj udělaly dvojitého nepřítele, ale říká, že právě tehdy pochopil cenu svobody - a že „svoboda tu byla a pak přestala být“. Dnes varuje, že se může stát totéž, když společnost zapomene bdít. Připomíná, že se máme tak, jak jsme se v dějinách nikdy neměli, ale zároveň upozorňuje, že současná doba „nese stíny“. Mluví o generaci, která „má problém se svou identitou“, o dětech, které žijí jen s jedním rodičem a o tom, že rozvody se staly něčím samozřejmým. „Dítě má právo na tátu i mámu a bezpečný domov,“ opakuje, a upozorňuje, že práva dospělých mohou někdy jít přímo proti právům jejich dětí.Když lidé argumentují tím, že doba je těžká, nákladná a nejistá, odpovídá: „Je to tak trochu výmluva,“ říká Graubner s tím, že v průběhu let lidé tvrdili totéž. Zároveň trvá na tom, že rovnost neznamená stejnost. „U žen čekám nějakou něhu a ušlechtilost, u mužů nějakou pevnost, odvahu,“ stojí si za svým pražský arcibiskup. A když říká, že společnost je podle něj „zženštilá“, nechce se tím prý dotknout žen, ale naráží na muže, kteří „nerozvinuli mužství“. Jako příklad dává i to, že blízko nás je válka a je otázkou, jestli se k tomu „postavíme chlapsky, nebo se schováme“. Do debaty vstupuje i tam, kde je církev pod palbou: u mše za Charlieho Kirka či sporů kolem kardinála Dominika Duky. Tvrdí, že „emeritní arcibiskup není církev“, ale zároveň říká, že mlčet by znamenalo „nechat krajnici přejít přes polovinu silnice“. A když kněz Tomáš Petráček píše, že žádný jiný církevní vůdce po roce 1989 nenapáchal takové škody jako Duka, Graubner reaguje překvapivě osobně: připomíná, že ho Duka vysvětil, dával výjimky a „byl příliš velkorysý“. Kritika je podle něj legitimní, ale měla by být „ušlechtilá“. Co je ještě hlásání hodnot a co už zasahování do cizích životů? Kde končí obrana a začíná politika? Proč Graubner věří, že rodina je klíčem ke svobodě a proč se neobává, že tím lidi od víry odrazuje? A umí církev otevřít dveře těm, kteří už uvnitř nejsou? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Cítím se jako obyčejný novinář. A to, že jsem otevřeně gay, automaticky neznamená, že prosazuji nějaký světonázor,“ říká autor podcastu Studio N Filip Titlbach, když vysvětluje, proč odmítá nálepku aktivisty. Zároveň ale bez zaváhání přiznává, co ho do novinařiny táhne. „Vadí mi nespravedlnost. Mám potřebu ji napravovat, zviditelňovat, namířit na ni reflektor,“ říká o tom, proč by dnes nemohl třeba prodávat letenky, jak si v jednu dobu svého života myslel. V rozhovoru se vrací k pochybnostem, které se mu v práci vracejí. „Občas spadneš do pocitu, že to nemá smysl,“ vysvětluje s tím, že představu klidného života „s kavárnou a knížkami“ přebíjí uvědomění, že kdyby novináři mlčeli, „bylo by to ještě horší“. A zároveň otevřeně přiznává, že větší bolest než kritika zvenčí mu občas způsobuje i vlastní hlava. „Já si dokážu zhnusit život svýma vlastníma myšlenkama,“ popisuje, jak je na sebe občas „nechutnej“ a jak jde o jednu z věcí, na které musí neustále pracovat. Titlbach s velkým důrazem také popisuje, jak nesnese, když někdo někoho šikanuje. Vzpomíná na šikanu v dětství, na úzkost, která ho roky provázela, i na terapii, díky které se „dokázal postavit na vlastní nohy“. A dodává, že vše se nakonec propíše i do toho, jak mluví s lidmi, kteří rozhodují a drží moc. „Mluvím s nimi z pozice zaměstnavatele. Spravují tuhle zemi a jsou placeni i z mojí peněženky,” říká s tím, že ke všem politikům přistupuje stejně kriticky bez ohledu na jejich názory. Naopak se mu často děje, že se politici snaží do prostoru vnést témata, o kterých si myslí, že by na něj mohla působit. „Řeknou ‚já chci manželství pro všechny‘, aniž bych se na to ptal, protože jsem otevřeně gay. A mě to vůbec nepůsobí,“ dodává Titlbach. A taky přiznává, že je někdy vystaven tlakům z obou stran: po rozhovorech o Izraeli a Gaze byl jednou označovaný za „hamásníka“, jindy za „obhájce Netanjahua“, přestože chce přinášet různé perspektivy. „Myslím si, že jediná správná věc, kterou jsem mohl v tu chvíli udělat, je pozvat obě ty strany a nechat dva odborníky z různých pohledů vysvětlit ten konflikt,“ dodává. Jak dlouho se dá zůstat „jen“ novinářem, když svět před očima polarizuje? Proč je spíše pesimista než optimista a obává se, že svět spěje někam, kam nechceme? A jak dnes vnímá rodný Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nemyslím si, že jsem výrazně pomohl úspěchu Andreje Babiše, on v zásadě pomohl mně, protože mi udělal jméno,“ říká politický marketér Marek Hanč, když vzpomíná na roky po boku současného premiéra. „Brzdili jsme ho. Ale byl skvělý klient, přirozený talent,“ dodává s tím, že odděluje „bílé od černého“ a že jeho profese je služba. Zároveň připouští, že politika pro něj byla „droga“ a že chtěl dělat „pro lídra na trhu a vyhrát ty volby“, přesto si dnes podle svých slov vybírá klienty jinak. Hanč odmítá nálepku Babiše jako muže, který „zatáhne zemi na východ“. Připouští ale i ten vnitřní rozpor - že ANO dnes stojí vedle SPD a Motoristů, kteří mohou být pro část společnosti extrémem. „Je to trochu Andrej Babiš a Ples příšer a falešných proroků. Oba ti partneři si ale začínají uvědomovat rizika té spolupráce,“ říká o vztahu v koalici a zdůrazňuje, že radikální proud s afinitou k Rusku je „na úrovni dvaceti procent a neroste“. Mluví také o kriticích, kteří podle něj často dělají to, co jinde odsuzují - třeba když na Letné odpůrci Andreje Babiše vyvěšovali fotky Marka Prchala s jejich osobními čísly. „Já nemám rád rozdělování na my a oni,“ dodává. Když mluví o budoucnosti, přidává Hanč i širší perspektivu. „Zažili jsme nádherných 30 let. A mysleli jsme si, že to je na pořád,“ říká s tím, že posle něj nás čeká koncert velmocí, pragmatismus a věk sobeckosti. „Dobře už bylo,“ dodává a říká, že buď se na nová pravidla adaptujeme, nebo budeme „vysílat a konzumovat šum“. V rozhovoru přiznává i slabá místa – dopad kampaní na rodinu i fakt, že část lidí ho vždycky bude vnímat přes minulost ANO. „Už mě to netrápí. Já jsem profík. A politický marketing nemůže za vaše posrané životy,“ říká bez vytáček. Kde vidí chybu současných elit? Proč ANO pořád roste a co udělaly kampaně Spolu špatně? Jaké zkušenosti si přivezl ze svých cest do USA? A proč vstoupil do aktivních záloh? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Hloupí lidé byli vždycky, jen jsou dnes víc vidět,“ říká historik, geograf a vysokoškolský pedagog Jiří Martínek alias Doktor Vševěd z pořadu Na lovu. Přiznává, že někdy s údivem sleduje, jak se lidé bez znalostí pasují na experty i jak lidé s „vysokou školou života“ mohou doputovat až do parlamentu. Přesto by podle něj bylo chybou propadat beznaději. „Normální rozum, nic nepřehánět, nehledat šílené teorie,“ shrnuje svůj přístup k tomu, čemu se říká selský rozum a připomíná, že skutečná odbornost má stále hodnotu, i když vedle virálních videí někdy zaniká. Martínek mluví o své práci jako o „historické detektivce“, o pátrání v matrikách a dohledávání souvislostí, ke kterým se žádná umělá inteligence nedopátrá. „Umělá inteligence není moc lepší než vyhledávač,“ dodává a vysvětluje, proč ve své akademické práci pokračuje i ve chvíli, kdy narazil na kariérní mantinely a pocit, že „výhled dopředu je spíš horší“. Otevřeně mluví také o vyhoření, ale i tom, že nechce odejít, protože ho to pořád strašně baví. Martínek vzpomíná na dobu, kdy do jeho profesního života vstoupila televizní soutěž Na lovu, která mu otevřela dveře k publiku, jež se počítá na miliony. „To, co umím, dneska můžu předvést celému národu,“ říká a popisuje, jak se z lovců stala parta, která spolu jezdí na dovolené. Přiznává ale také, že někdy si opravdu přeje vyhrát za každou cenu - třeba když se někdo v soutěži nechová příliš sympaticky. „Ale zatím se nestalo, že by mě porazil někdo, komu bych to výrazně nepřál,“ říká Doktor Vševěd. Když dojde na politiku, dívá se Martínek na svět s velkým nadhledem. Komentuje vojenské akce i velmocenská gesta typu „odvezeme si prezidenta z jiné země“ a říká, že Spojené státy dělají to, co jinde kritizují. Přirovnává to k Putinovi na Ukrajině a dodává, že „Putin by jim to možná mohl závidět“. Pokud jde o debaty nad možnými plány amerického prezidenta ohledně Grónska, s úsměvem dodává, že někdy není jisté ani to, jestli Donald Trump ví, kde vlastně je. K čemu je dnes znalost, když lidé spoléhají hlavně na umělou inteligenci? Jak Martínkův život změnila televizní soutěž? Co mu vadí nejen na české politice a kde vidí největší chyby současné levice, kterou dlouho volil? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Možná mám pocit, že to v něčem teprve začíná,“ říká herečka Marika Šoposká, která před kamerou stojí už dvacet let. Vzpomíná, jak ji filmaři tehdy chtěli „jako typ“ a proč natočila během pár let pět princezen. „Už jsem si říkala: kdo se na to chce koukat, pořád ta samá princezna,“ říká s tím, že vše proměnilo až sociální drama Poupata. Dnes ji diváci mohou vidět třeba v kriminálním seriálu Oktopus, kde mnohé stále překvapuje, že se její postava neusměje. „Mirek Krobot se tam taky nesměje,“ říká s nadsázkou o roli kapitánky Fáberové, která má podle herečky v sobě i něco z ní samotné. Šoposká vzpomíná i na dětství a léta strávená v Makedonii i první třídu, kde se “rvala”. Popisuje také, jak dnes vidí, že její děti jsou jejím zrcadlem. Herečka mluví ale i o svém vztahu s manželem, který trvá patnáct let. „Dlouhodobé vztahy jsou strašně těžké. ‘Milujeme se čím dál víc' je trošku fake,“ popisuje otevřeně, ale zároveň dodává s jistotou, že našla „toho pravého“. Zároveň ve vztazích věří v intuici a to, že člověk pozná, kdy narazí na limit. Šoposká ale otevřeně mluví i o tématu nerovnosti. „Ženy musí rozdávat úkoly a někdy je to strašně únavné a vyčerpávající,“ popisuje s tím, že v práci od kolegů nikdy neslýchá, co musí dělat až přijedou z natáčení, nebo co potřebují děti do školy. A dodává, že nestačí říct, že je to „nefér“: „To nic neřeší,“ říká herečka a dodává, že by otázky společnosti na péči o rodinu a domácnost měly směřovat i na samotné muže, aby s tím byli také konfrontováni. Herečka mluví ale i o hranicích soukromí a o tom, jak její syn nechce, aby ho dávala na sociální sítě. Sama je prý zvědavá na to, jak se k tomu jednou postaví rodiče, kteří tuhle otázku u svých dětí neřeší. Jak Šoposká vzpomíná na dobu, kdy se stala mladou matkou? Dá se s náporem povinností, které mají ženy na svých bedrech, něco dělat? A proč je podle ní důležité mluvit o tom, že dlouhodobé vztahy jsou i práce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Totálně věřím lidem,“ říká novinář a spisovatel Tomáš Poláček, když mluví o svém přístupu k životu a o lidech, které potkává na svých cestách. Platilo to i naposledy, kdy se znovu vydal stopem až do Ósaky, přestože sám říká, že „stopovat se má buď v mládí, nebo ve stáří. Ne ve středním věku“. I přestože to z jeho textů může někdy působit idylicky, v rozhovoru popisuje, že stopování má svoje velké úskalí. „Lidem za svezení neplatím, ale platím jim tím, že jsem dobrý a usměvavý společník,“ říká novinář a vysvětluje, že když za den potká desátého člověka, je těžké být extrémně milý a znovu rukama i nohama vysvětlovat, kdo je vlastně zač. „Člověk navíc musí být takový, že mu nevadí, že absolutně neví, kde bude večer a kde bude spát,“ říká o nejistotě a nepohodlí spojené s takovým typem cestování, které podle něj vyžaduje specifickou povahu. Mluví proto o zvláštním stavu, do kterého se na cestách dostává. „Vždy se dostanu do nějakého módu, kdy se úplně odlehčím. Najednou nevážím sedmdesát, ale třeba patnáct kilo. Nemusím chodit na záchod a nic mě nebolí,“ popisuje moment, kdy se tělo obrní a funguje, dokud musí. Tenhle stav se podle něj zlomí až v cíli. „Během jednoho piva se mi vrátí všechno,“ říká o chvíli, kdy únava i bolesti doženou cestovatele najednou. Poláček mluví i o tom, jestli má někdy strach o svoje bezpečí. Říká, že z 283 řidičů na poslední cestě narazil jen asi dvakrát na lidi, kteří pro něj byli ohrožující a že jedinou zemí, kde se opravdu necítil dobře, bylo Kongo. Zároveň mluví o rodině - o manželce, která doma zůstávala s dětmi, když on byl měsíce pryč i o tom, že dnes už další dlouhou cestu sám neplánuje. „Ještě jednou bych jel, ale s dětma,“ říká a přiznává, že právě společné stopování s dcerou a synem je představa, která ho láká. Poláček otevřeně mluví i o své novinářské pozici a o tom, že se vždy snaží být v debatách smířlivý a slušný. Říká o sobě, že má rád Petra Fialu i Andreje Babiše, Václava Havla i Václava Klause a že tenhle jeho přístup k životu zůstává často nepochopený. „Všichni myslí, že si dělám prdel, ale já mám takovéhle celoživotní nastavení,“ vysvětluje novinář a spisovatel. V závěru se dotýká i Ruska, o němž má podle něj Česko často zkreslené představy. Mluví o setkáních s obyčejnými lidmi, kteří se k němu chovali vstřícně a zároveň říká, že o válce s nimi mluvil otevřeně - často se přitom dozvídal, že je strašlivě štve. Jak se žije s bezvýhradnou důvěrou k cizím lidem? Co stopování bere a co dává? A kde má tahle filozofie svoje limity? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politické strany ve vládě si jen hrají na demokratické politické strany. Jsou to jen kulisy,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy & Politika Bohumil Pečinka, když popisuje současnou podobu nového vládního kabinetu. Podle něj se skutečná podoba moci ukáže až ve chvíli, kdy Andrej Babiš projde hlasováním o vydání k trestnímu stíhání a přestane být na svých partnerech závislý. „V tu chvíli se ta politika rozvine a my budeme moct říct, jak ten systém vlastně vypadá,“ říká. V rozhovoru mluví o návratech obrazů, které mu připomínají normalizaci – scénu „omluvných“ videí ministra obrany za SPD Zůny poté, co označil Rusko za agresora, označuje za „strašně trapnou a ponižující situaci“. Zároveň vysvětluje, proč by jako poslanec nehlasoval pro vydání Tomia Okamury ke stíhání a proč považuje nadužívání trestního práva za dlouhodobý problém českého státu. „Už od dob komunismu tady je zvyk řešit všechny situace trestním právem,“ říká. Silná část rozhovoru se točí kolem Filipa Turka a sporu o jeho případné působení ve vládě. Pečinka o něm mluví bez obalu. „Na mě působí jako absolutní asociál, který přišel z jiného světa,“ říká a dodává, že jedenáct let podnikání bez živnostenského oprávnění je podle něj znakem člověka stojícího mimo systém. „To je úplně za hranou představivosti, že by ministr mohl tohle udělat,“ dodává a varuje před legitimizací přístupu, kdy zákony platí jen pro někoho. Rozhovor se dotýká i vztahu České republiky k Ukrajině a Pečinkova rozčarování z postoje Andreje Babiše, který podle něj popřel historickou zkušenost země, jež sama zažila zradu a nezájem spojenců. Hlasování na Evropské radě označuje za „obrovské zklamání“ a přirovnává český postoj k pozici Nevilla Chamberlaina. Řeší ale také proměny médií a nástup „kmenové“ mentality. Pečinka mluví o tom, proč část politiků už nemá potřebu chodit do konfrontačních rozhovorů a proč novinář podle něj nesmí být jen ozvěnou své bubliny. „Hlavní úskalí je nebýt formulátorem pocitů, které si vynucují čtenáři,“ říká. Kdy se z kulis stane skutečná moc? Kde končí politická taktika a začíná normalizační logika? A co vypovídá o státu, když se do vlády dostávají lidé, kteří podle Pečinky „stáli mimo systém“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Život počítá na Vánoce a kapry se salátem. „Když budu mít kliku, budu jich mít třeba ještě čtyřicet,“ říká herec, moderátor a hudebník Jakub Prachař a popisuje čas, kdy začal víc přemýšlet a uvědomovat si vlastní konečnost. Vzpomíná na dobu, kdy měl roční dítě a „vše se míchalo“ a dodává, že dnes se cítí zase dobře. Mimo jiné i proto, že mu došlo, že štěstí nepřijde samo. „Musíš se rozhodnout, že proto něco uděláš, protože samo se to neudělá. To je blbost,“ říká, jak sám začal dělat konkrétní změny. I když nemá rád slovo „terapie“, sám si ověřil, že je dobré občas za někým zajít a poradit se, protože si tím člověk ušetří spoustu času. V rozhovoru se opakovaně vrací k humoru, který je nedílnou součástí jeho profesního světa. Podle něj funguje jen ve chvíli, kdy člověk nemá pochybnosti. „Musíš vzít mozek a na chvilku ho odložit někam vedle,“ popisuje, že člověk se musí především uvolnit a přestat se stydět. Prachař otevřeně mluví i o tom, proč se přestal zabývat tím, co se o něm píše na sociálních sítích. Spousta lidí se podle něj trápí tím, jak je internet ošklivý, ale často také záleží, jestli si to člověk nechá připustit k tělu. „Mám obrovskou výhodu, že tímhle netrpím. Je to hrozně osvobozující,“ dodává herec a bavič, ale také přiznává, že mu vadí, když jsou na internetu vyobrazovány děti a každý může vědět, jak vypadají, co dělají a kde jsou. „Není náhodou, že se nejchytřejší a nejbohatší lidé snaží o to, aby neměli žádnou digitální stopu,“ vysvětluje Prachař, proč si dává pozor i na to, jak se na internetu objevuje jeho dcera. V rozhovoru mluví také o novém filmu Dream Team, který je inspirovaný skutečným příběhem falešného paralympijského týmu. Podle něj nejde jen o komedii, ale i o připomínku toho, jak snadno se přehlížejí lidé, kteří sportují navzdory handicapu, často bez dostatečné podpory a zázemí. „Paralympiáda je setkání opravdových hrdinů,“ dodává Prachař. Jak vnímá debaty o hranicích humoru? Kdy má smysl vypnout hlavu a kdy naopak zpozornět? Jak si v době sociálních sítí udržet lehkost, humor a klid? A proč už radši tolik nemluví o vesmíru? I o tom mluvil Jakub Prachař.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nadávám jen sama sobě, nikomu jinému,“ říká herečka Daniela Kolářová, když mluví o tom, proč je podle ní důležité umět si přiznat vlastní chyby a nesvádět všechno na okolnosti, dobu nebo druhé lidi. V rozhovoru se opakovaně vrací k tomu, že společnost podle ní příliš snadno hledá viníky všude jinde než u sebe - a že právě tahle neschopnost sebereflexe se pak promítá do politiky nebo veřejné debaty. Mluví o zkušenosti ženy, která prožila okupaci v roce 1968, normalizaci i polistopadové vystřízlivění. Vzpomíná na tanky v ulicích, na výslech poté, co zvedla ze země plakát s Dubčekem i na rozhodnutí nepodepsat souhlas se vstupem „spřátelených vojsk“. Popisuje, jak snadno může přijít ticho, nevyslovený zákaz práce a pocit bezmoci - a jak důležité je v takových chvílích nepřestat jednat důstojně. Otevřeně mluví i o své krátké zkušenosti z politiky po roce 1989, o ztrátě ideálů a o tom, jak ji dnešní parlamentní debaty naplňují spíš obavami než pobavením. „Ta slušnost prostě padá,“ konstatuje herečka. Do rozhovoru se promítá i její herecký život: roky ve Vinohradském divadle a chvíle, kdy jí kvalitní práce dodávala sebevědomí, ale i období, kdy o něj znovu přicházela a setkání s dobrými i destruktivními režiséry. Mluví o osobních ztrátách, o péči o nemocného manžela Jiřího Ornesta i o tom, proč pro ni bylo zásadní, aby mohl odejít doma. „Když přijdu domů, pořád volám do jeho pokoje,“ říká otevřeně, jak s manželem i po jeho odchodu podvědomě komunikuje. A mluví také o spiritualitě, kterou nenašla v církvi, ale v přírodě. „Já se hrabu v hlíně a vlastně se modlím,“ říká o práci na zahradě, která je pro ni lékem na úzkost i prostorem, kde člověk může najít hlubší smysl. Co dnes znamená žít v pravdě? Kde se láme osobní odvaha? A proč podle Daniely Kolářové nezačíná změna společnosti u politiků, ale u každého z nás? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Říká, že si dnes mnohem častěji hladíme telefony než lidi. Prstem přejíždíme po displeji, dáváme mu pozornost a péči, zatímco mezi sebou máme čím dál větší odstup. Podle římskokatolického kněze Zbigniewa Czendlika bychom měli takovou lásku dávat raději lidem okolo a vysvětluje, proč je proto důležité potkávat se tváří v tvář i proč bychom neměli zapomínat dívat se na život i svět z různých perspektiv. O sobě přitom mluví jako o bytostném optimistovi, který vždycky věří v „happy end“. Používá k tomu přitom jednoduché přirovnání: v temné místnosti bude mít vždy světlo tu vlastnost, že pronikne do tmy - ne naopak. A podobně přistupuje i ke smíchu: „Směju se, když je mi dobře a směju se, i když je mi blbě,“ říká a vysvětluje, že smích pro něj není výrazem nálady, ale způsobem, jak ovlivňovat vlastní nitro. Otevřeně přitom mluví o tom, že obraz, který o něm vzniká na sociálních sítích, je iluze. „To nejsem já,“ říká a připomíná, že i on má dny, kdy je unavený, protivný nebo mu není dobře a rozhodně se mu do ničeho nechce. Czendlik se zároveň vymezuje proti představě, že dnešní doba je výjimečně špatná. „Svět se neřítí do ďáblovy řiti,“ říká bez obalu a dodává, že lidstvo se v mnoha ohledech nikdy nemělo lépe. Problém podle něj není v realitě samotné, ale v tom, že se soustředíme hlavně na to, co nemáme. „Milujeme to, co nemáme a neumíme se radovat z toho, co máme,“ říká a mluví o společnosti, která je podle něj „obézní“ - nejen tělem, ale i duší a rozumem. A to nám bere sílu vidět správně věci kolem nás. V rozhovoru vysvětluje, proč má na faře zakázané politické debaty, jak snadno politika i církev lidi rozdělují a proč podle něj skutečná víra lidi spíš spojuje. Zároveň ale říká, že klid neznamená nezájem. Jsou hodnoty, za které je připraven se postavit - například nezávislost veřejnoprávních médií. Dostává se i k tématu smrti, umírání a strachu z opuštěnosti, k potřebě nemít „resty“ a k přání, aby po něm jednou zůstal hlavně klid. Co podle něj lidem dnes nejvíc chybí? Kde končí nadhled a začíná odpovědnost? A proč má pocit, že změna perspektivy je někdy důležitější než další hlasitý názor? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako dítě byla introvertní a styděla se říct obyčejné dobrý den. Po tomhle setkání bych to herečce a moderátorce Adéle Gondíkové skoro ani nevěřil. „V dětství jsem ale fakt nemluvila,“ říká, když se vrací k vyrůstání v Sokolově, kde mluvení před lidmi představovalo „úplnou katastrofu“. Dnes přitom patří k nejznámějším hlasům českého rozhlasu a televize - víc než promyšlený plán ale podle ní šlo o souhru náhod. „Všechno je štěstí a náhoda,“ opakuje v rozhovoru a otevřeně přiznává, že žádné velké herecké ani moderátorské ambice nikdy neměla. „Kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci moderovat takhle velký pořad, tak bych určitě řekla ne,“ říká Gondíková bez váhání a dodává, že by klidně zůstala někde ve sklepě v divadle a dělala alternativní divadlo „za dvě koruny“. Klíčovou roli v jejím životě sehrál bratr Dalibor Gondík, který ji postupně vtahoval do světa rádia i televize, i když ona sama o sobě tvrdí, že byla vždycky spíš ta, která pochybovala a brzdila. Vzpomíná na svou první práci v rádiu, odkud ji kvůli „absolutní neschopnosti“ dokonce vyhodili, protože četla zprávy a vždy se u toho smála. Právě smích, který ji provází celý život, považuje za obranu i záchranu zároveň. „Mám pocit, že mi to prodlužuje život,“ říká a přiznává, že se smála i v situacích, kdy by to jiným přišlo nepatřičné - dokonce i při porodu. Slávu, kterou zažívala na přelomu tisíciletí, ale Gongíková nikdy nevnímala jako náhlý zlom. „To nešlo ze dne na den,“ říká a odmítá představu, že by tehdy žila životem nedotknutelné televizní hvězdy. V rozhovoru mluví i o vztahu a manželství s hercem Jiřím Langmajerem, o němž vypráví s typickým nadhledem. Herečka a moderátorka otevřeně říká, že svatba pro ni nikdy nebyla zásadní. „Mně to nepřišlo vůbec podstatné,“ popisuje, proč by se sama vdávat nechtěla a proč ji Langmajerova žádost o ruku zaskočila natolik, že na něj „tři minuty koukala“. Mluví také o tom, proč si myslí, že se potkali ve správný čas, o každodenních drobnostech, které by v jiném období života mohly přerůst v konflikt i o tom, že i její humor a smích má ve vztahu své zásadní místo. Jaké je žít bez velkých ambicí, ale s radostí ze života? Proč je pro ni smích základní strategií přežití? A co všechno by se stalo, kdyby bratra v jejím životě neměla? I o tom je rozhovor s Adélou Gondíkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 49 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám pocit, že s každým projektem se musím vracet sama k sobě,“ říká zpěvačka a raperka Aneta Charitonová alias Annet X. Popisuje chvíli, kdy je jedna kapitola hotová a ona si znovu pokládá stejnou otázku, kým vlastně sama je. Vypráví také o tom, co pro ni vůbec znamená jméno Annet X, pod kterým vystupuje. „Začalo to pro mě být takové alter ego, abych se nějak uchránila,“ říká o personě, kterou si vytvořila. V rozhovoru otevřeně popisuje vztah ke svému tělu a k takzvané „sexy póze“, kterou vnímá spíš jako manifestaci přijetí než snahu někoho lákat. Přiznává také, že přišel moment, kdy se při jednom natáčení necítila kvůli přihlížejícím ve svém outfitu dobře. Zároveň mluví o tom, proč je v tom, co říká veřejně, opatrná. Charitonová má ruské kořeny a cítí se jako Češka, některá vyjádření o Rusech se jí ale i tak dotýkají. „Jakmile se to týká mých nejbližších, tak mě to bolí. Je to fakt strašidelný,“ říká. V rozhovoru popisuje i práci na svém posledním albu BBYGIRL a přiznává, že v textech je tentokrát otevřenější než dřív. Mluví o konkrétní písni, který detailně popisuje jednu situaci a také o tom, že se musela připravit na to, jak desku uslyší její rodiče. Vrací se také ke spolupráci se svým partnerem Jakubem Strachem alias Nobody Listen, výraznou postavou české elektronické scény. Dotýká se představy části publika, že ji do hudebního světa „vytáhl“. „Párkrát mě to naštvalo a byla jsem z toho nejistá,“ říká raperka o tom, že je občas těžké pracovat s pochybami, které lidé zasejí a zároveň přiznává, že pozice žen v hudebním světě je jednoduše „jiná“. Nakonec se vrací také k víře, se kterou vyrůstala. „Nejsem praktikující člověk, ale líbí se mi, že se mám o co opřít,“ říká hudebnice. Právě i díky ní prý nejspíš nikdy neměla chuť objevovat svět drog, který je v prostředí, kde se pohybuje, rozšířený. Kde dnes končí Annet X a kde začíná Aneta Charitonová? Jak mluvit otevřeně a zároveň chránit rodinu? Co všechno je ještě ochotná pustit ven a co si chce nechat jen pro sebe? A proč má pocit, že právě ve chvíli, kdy si říká „nevím, jestli to bude fungovat“, vznikají věci, které jsou nejpravdivější? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Dříve tvrdil, že nechce mít vlastní restauraci a přitom jen pár týdnů před natáčením otevřel už několikátý podnik. „Pořád se cítím hlavně jako kuchař,“ říká Jan Punčochář, který se kromě své šéfkuchařské role a pozice majitele restaurací stal i moderátorem české verze show Hell's Kitchen, kde působí jako samozřejmý lídr. V rozhovoru popisuje, jak se z učně, který po směně ve švýcarské kuchyni „občas poplakal do polštáře”, stal člověk, kterého baví i po třiceti letech stát u plotny. „Jsem asi magor, nemůžu bez toho být. I když mám volno, tak vařím,“ říká a s úsměvem vypráví, proč doma připraví radši tři chody než jeden. Mluví o tom, jak se změnila kuchařina po covidu, i proč dnes už nechce křičet na kolegy. „Dřív jsem byl malá vzteklá čivava, teď už jsem hodný pejsek, který to radši tisíckrát vysvětlí, aby tam ty lidi vydrželi,“ přiznává Punčochář. A také vtipkuje, že největší „debilitou“ bylo otevřít řízkárnu, protože každý má pocit, že řízek umí nejlíp. „Hrozně bojuji s tím, jak lidé nechápou, že když je dobře usmažený telecí řízek, tak je nafouklý a když se do něj zakrojí, tak strouhanka odpadne,“ vysvětluje a popisuje, jak je občas těžké bojovat s myšlenkou, že „maminka to dělala jinak“. Otevřeně mluví o tvrdém prostředí gastronomie, o kuchařském egu, o tlaku na kvalitu i o tom, proč se dnes jeho priority posunuly od honby za michelinskou hvězdou k jiné věci: k lidem, které vede. „Mám přes šedesát zaměstnanců - šedesát hlav, které musí každý měsíc dostat výplatu. Můžu mít hvězdu a být na nule, nebo ji nemít a mít plnou hospodu. Musel jsem si to hodit jinam,“ říká známý šéfkuchař. A přiznává, že televize ho změnila. „Byl jsem zakřiknutý a otrkalo mě to. Když si stoupnu před tři sta lidí, nezakoktám se a nejsem z toho nervózní,“ dodává Punčochář. A taky tvrdí, že když jde do restaurace, nechce být “rejpal”. Jídlo vnímá především jako něco, co si jde užít a sdílet s lidmi, které má rád. I proto prý dnes více fandí tomu, když je na stole co sdílet, než aby si vybral degustační menu o deseti chodech. Jaké bylo procházet „lidským peklem“ ve švýcarské kuchyni? Proč je v dnešní gastronomii těžké udržet motivované lidi? A co dělá šéfkuchaře, který ani doma neumí uvařit jen jeden chod, opravdu šťastným? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám pocit, že herec nemá tolik co sdělit světu a rád zároveň spoustu věcí sděluje,“ říká herec a hudebník Igor Orozovič, když vysvětluje, proč nesnáší herecké rozhovory a proč má pocit, že se v nich pořád dokola opakuje „ta samá nekonečná smyčka“. Přesto ale na rozhovor přišel - dnes už prý ví, že musí své věci „dostat mezi lidi“. Zároveň mluví o tom, jak se jeho práce dělí na tři světy: Národní divadlo, kde se o herce stará instituce, film a seriály, které jsou buď umělečtější nebo komerčnější a vlastní tvorbu, kde je člověk zodpovědný sám za sebe. Popisuje také, jak se v hudbě neustále pere s „nezaprodat se“ a přitom vytvořit něco, co si najde cestu k lidem. A přiznává i jak se bál, že ho poslední film Na horách bude tlačit do komerce a nakonec podepsal až ve chvíli, kdy mu dovolili napsat k filmu intimní písničku. Orozovič ale mluví i o otcovství, které z něj udělalo člověka, který chodí notoricky o patnáct minut později a také někoho, kdo víc odmítá práci. Vypráví také, jak rychle peníze mění lidské hranice i o tom, jak ho množství aktivit vede k tomu, že má někdy jen tři volné večery v měsíci. Pak přichází téma, které ho rozpálí nejvíc: herec popisuje, jak rychle se mění společenská citlivost a staré vtipy se stávají „nekorektními inscenacemi“ a jak se dá cokoliv vytrhnout z kontextu. Jak příklad dává jeden ze svých kabaretů, kde se schválně staví do role „blbce“, ale popisuje i případ, jak jedna jediná věta v písni dokáže spustit lavinu interpretací, že pojednává o znásilnění. „Považuji se skoro za feministu. A pak člověk občas narazí na tohle,“ dodává k tomu, že za cílem některých kritik vidí občas jen snahu zvýšit si dosah na sociálních sítích. Orozovič se krátce dotýká i natáčení série o spisovatelce Simoně Monyové, kde hraje partnera, který nakonec vzal autorce život. Popisuje, že jde o neobhajitelný čin, ale i to, jak se i přesto pokouší k postavě přistoupit s citlivostí. „Hraju člověka, který řeší nějaké problémy, měl nějaké poruchy a špatné rodinné vzorce. A vůbec to není tak jednoduché,“ říká herec, jak náročné bylo do postavy vplout. Co je pro Igora Orozoviče úspěch? Kde je hranice mezi autenticitou a pohodlím? Jak se neztratit mezi divadlem, filmem, hudbou a rodičovstvím? A proč si myslí, že v době rychlých společenských změn je nejdůležitější otevřenost a respekt k druhému? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když to nedokážete říct jasně, sami tomu nerozumíte,“ říká novinář a moderátor Daniel Stach, který za třináct let v Hyde Parku Civilizace udělal rozhovor se čtyřiačtyřiceti nositeli Nobelovy ceny. O své práci nemluví jako o výkonu, ale jako o řemesle, které stojí na disciplíně, přípravě a neustálém hledání toho, co může posunout dál. „Já to chci rozdrbat do mikročásteček, abych našel, co se dá zlepšit a posunout hranice,“ popisuje a dodává, že je podle něj lepší učit se z úspěchu než z chyb. Zároveň přiznává, že důvěra diváků je závazek i tlak: lidé mu posílají zdravotní zprávy svých blízkých, prosí o rady a dokonce i o to, zda by „nešlo zařídit, aby letadlo letělo níž“. „To je příliš velká důvěra,“ říká s tím, že se snaží diváky vždy alespoň nasměrovat tam, kde jim mohou pomoci. V rozhovoru mluví o tom, jakou roli v jeho práci hraje pochybnost a pokora. „Já vím, že jsem ten blbější. A vždycky budu ve srovnání s těmi lidmi,“ říká o vědcích, se kterými mluví. Otevřeně popisuje, jak přemýšlí o vlastním sebevědomí - a proč si ho musí „dovolit“ mít po dobu rozhovoru, aby pak mohl rozmontovat každou chybu. S velkým díkem mluví osvé  rodině: „Mě vychovávali v tom, že když něco chceš, tak si za tím jdi. A pak neseš následky,“ říká s tím, že by si své rodiče nemohl vybrat lépe. A zároveň s obdivem mluví o pohledu svých dětí na svět, který ho nutí vracet se k tázavému pohledu na svět. „Je to skvělé! Ptají se: Proč nemá vítr ruce?“ cituje jejich otázku, kterou považuje za dokonalý příklad způsobu myšlení, který člověka někam posouvá. Daniel Stach vypráví i o momentech, kdy se dostává na okraj vlastních možností - třeba o setkáních s přeživšími holokaustu, které ho zasáhly mnohem víc, než čekal. Popisuje, co s ním udělalo vyprávění o tom, že když se dětem nevešlo číslo na předloktí, „vytetovali ho na nožičku a pak je poslali do plynu“. A také příběhy matek, které volily smrt spolu se svými dětmi místo přežití bez nich. „V okamžiku, kdy máte malé děti, to vnímáte úplně jinak,“ říká. Přiznává, že takové rozhovory ho dokážou „vysát“ na několik dní a mluví i o tom, proč tyto výpovědi natáčí vždy mimo studio, v prostředí, kde se lidé cítí bezpečněji - a kde se jejich paměť otevírá jinak než před kamerami. Co znamená pochybovat správně? Jak vypadá práce s hosty těsně před rozhovorem - v několika minutách, kdy se rozhodne, jakým směrem se celý rozhovor otevře? Proč je lepší přiznat, že něčemu nerozumíte? A proč je nejnebezpečnější, když lidem začne vadit lež? I o tom je rozhovor s Danielem Stachem.