Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem realistický optimista. Na svět nahlížím realisticky, ale ve finále vidím světlo na konci tunelu,“ říká bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza na speciálním večeru Čestmír Live: Tři roky na scéně. Vysvětluje, proč se snaží složité mezinárodní události vysvětlovat co nejjednodušeji – aby jim rozuměl každý. „Nechci inklinovat k aktivismu, nechci lidi odradit. Ti nerozhodnutí chtějí slyšet analýzu A, analýzu B a potom syntézu,“ vysvětluje s tím, že i volič SPD pak musí pochopit, že když Ukrajina prohraje, nebudeme v Česku mít tři sta tisíc uprchlíků, ale třeba až pět milionů. Připomíná, že reakci NATO na ruské drony v Polsku považuje za úspěch: během minut vzlétly nizozemské F-35, polské F-16 a italský letoun včasné výstrahy. „Koordinace zafungovala. K žádným zásadním škodám nedošlo, nula lidských obětí,“ chválí alianční reakci Bříza. Zároveň ale varuje, že Evropa není připravená na balistické rakety a vymezuje se také vůči kritice Donalda Trumpa: „Moderní je okopávat mu kotníky, ale já na to nenaskočím. Je to náš nejbližší spojenec a tím nic nevyřešíme,“ nabádá s tím, že je důležité naučit se s prezidentem USA zacházet tak, jak to umí třeba generální tajemník NATO Mark Rutte. Zásadní je podle něj vůle. „Když nemáte vůli se bránit, tak nemáte šanci vyhrát,“ připomíná s odkazem na rok 1938, kdy se podle něj československá společnost měla bránit. „V jakémkoliv jiném státě by na vás koukali, jak tele na nový vrata, že se na to vůbec ptáte. Je přece normální bránit se, když vás někdo napadne,“ tvrdí Bříza. A pak se rozhovor stáčí k jeho vlastní cestě. Vyrůstal v rodině, kde otec koupil společnost Koh-i-Noor. „Slíbil jsem mu, že si udělám i vysokou školu ekonomickou, abych rozuměl podnikání,“ vzpomíná analytik. Dnes se mu ale vedle znalosti mezinárodních vztahů a bezpečnostní politiky hodí i ekonomické vzdělání. „Když se mluví o sankcích, clech, mezinárodním obchodu nebo fiskální politice, rozumím kontextu,“ říká Bříza, který už dvacet let vyučuje na Univerzitě Karlově předmět o jaderném soupeření velmocí a působil v Německu i ve Švédsku. Co dnes znamená být realistickým optimistou v zemi, kde část společnosti pochybuje o Západu a kde sílí hlasy volající po odklonu od podpory Ukrajiny? O čí podpoře v případě eskalace konfliktu s některým z aliančních států Bříza nepochybuje a proč je to noční můra Vladimíra Putina? A může se změnit postoj ČR k NATO nebo ukrajinské pomoci po říjnových volbách? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Ať jste muž, nebo žena. Každý má právo využít svůj plný potenciál. Já nelituji, že jsem ho využila touto cestou,“ říká Senta Čermáková, inovátorka a transformátorka, která prošla cestu od studia na ČVUT přes nejvyšší manažerské pozice nejen v Hewlett Packard až po současnou roli v Czechitas, kde pomáhá ženám proniknout do IT. V rozhovoru popisuje, jak ji formovala asketická, ale láskyplná výchova, díky které se naučila posouvat sama sebe i ostatní za hranici komfortu. Vzpomíná na dětství, kdy si pod stromečkem místo džín našla jen cedulku „když chceš, tak můžeš“, i na to, jak jí tatínek – přísný, ale naslouchající – už v pěti letech psal pozorování o její houževnatosti a netrpělivosti. „Nikdy mě nenapadlo, že je nevýhoda být ženská,“ říká a vysvětluje, jak ji rodiče připravovali na „mužský svět“. Třeba tím, že ji poslali na elektrotechnickou fakultu, protože „kluci z ČVUT nejsou žádné primadony, ale poctiví a skromní lidé“. Čermáková otevřeně mluví o kariéře, která ji z pražské pobočky Hewlett Packardu dovedla až do Silicon Valley, ale také o pádech a chvílích, kdy musela dokazovat, že má na to znovu stoupat. „Nejlepší, co moji šéfové udělali, bylo, že mi dali důvěru. A s odpovědností poskočíte,“ vzpomíná na dobu, kdy ve 34 letech dostala na starost oblast 98 zemí od Ruska po Afriku. Přiznává, že byla kariéristka a o své cílevědomosti říká, že „když je šťastná máma, je šťastná celá rodina“. Mluví ale i o svém životním „obratu“ po čtyřicítce, kdy začala mentorovat mladé inženýry i ženy v IT. Velká část rozhovoru se věnuje i současnosti a budoucnosti – od postavení žen na českém trhu práce přes dopady umělé inteligence až po školství budoucnosti, které se podle ní zásadně promění. „Ne každý najde sedmnáct nových povolání,“ varuje, ale zároveň zůstává optimistická: věří, že Česká republika má šanci obstát v technologických změnách, pokud se lidé naučí být adaptabilní. A přitom se pořád směje. „Manžel říká, že jsem mimozemšťan, že si v hlavě vyrábím svoje drogy. Já si myslím, že jsem usměvavá proto, že vidím svůj dopad a že cítím vděčnost a pokoru,“ uzavírá. Co Amerika ženám nabízí a Česko se tomu pořád nedokáže rovnat? Proč je podle Čermákové klíčové, aby dívky mířily do IT a technických oborů? Jak se připravit na dobu, kdy umělá inteligence nahradí část pracovních míst a co je stěžejní pro úspěšného manažera? Nejen o tom mluví Senta Čermáková.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Čím víc děti blbnou, tím víc mají strach. A my to nebereme vážně,“ říká dětský psychiatr a psychoanalytik Peter Pöthe. V rozhovoru vysvětluje, že dospělí často přehlížejí úzkosti dětí – ať už z budoucnosti, klimatických změn nebo umělé inteligence. „Jsme úplně hloupí. Mávneme rukou nad tím, že se děti bojí, co tady bude za pět, deset let,“ varuje odborník před tím, jak málo se dnes dospělí snaží nahlédnout na svět očima svých dětí – a to je podle něj velká chyba. Mluví také o tom, jak technologie mění dětské vnímání reality. „Dítě je složené hlavně z toho, na co je jeho mozek připojen. A rodiče na to kašlou, nebo řeknou: zakážu ti chytrý telefon. Vůbec tomu nerozumí,“ upozorňuje na to, jak jsou modely ve světě internetu návykové a nebezpečné a zdůrazňuje, že nestačí je jen zakazovat. Zkreslené vnímání světa ale nemají jen mladiství. Pöthe vypráví také o své účasti na dokumentu Velký vlastenecký výlet a setkání s lidmi, kteří popírají realitu války na Ukrajině. „To, co člověk říká a čemu věří, nemusí vůbec odrážet to, co prožívá,“ vysvětluje psychiatr a dodává, že čím blíž se takoví lidé realitě dostanou, tím agresivněji se mohou bránit. Po návratu z Ukrajiny říká, že je přesvědčen, že podobný konflikt čeká i Česko. „Putin neusiluje o území, ale o destrukci našich hodnot. Dokážu si představit, že pokud Rusko vojensky vyhraje, máme ho tady,“ říká s tím, že si máme uvědomit, že i mezi námi existují lidé, kteří by byli schopni páchat násilí nebo pomáhat tomu, kdo ho koná. Podle Pötheho má každý z nás „potenciál být zlý“. Proto mluví o tom, že nestačí jen respektovat názory, které nás ohrožují – je třeba přiznat, že kdo popírá válku a podporuje Putina, je pro společnost nebezpečný. Vyjadřuje se i k kontroverzi kolem mikiny Izraelských obranných sil, kterou měl na sobě během natáčení dokumentu a vysvětluje, proč by si ji dnes už nevzal. „Od té doby, co Netanyahu zahájil válku v této podobě, s tím nesouhlasím,“ dodává, ale zdůrazňuje, že za situaci v Gaze podle něj nenese odpovědnost pouze Izrael, ale především Hamás. Dětský psychiatr v rozhovoru často opakuje, jak důležité je snažit se při debatě „mít rád“ i lidi s odlišnými názory. Společný dialog by měli hledat lidé nejen ve společnosti, ale také rodiče doma s dětmi. Jak mluvit s lidmi, kteří popírají realitu, aniž bychom je jen odepsali jako „dezoláty“? Proč nestačí jen respektovat jiné názory a kde je hranice, kdy už se musíme bránit? Co dnešní děti nejvíc děsí – a jak jim pomoci, aby se v tom neztratily? A lze být v dnešním světě dobrým rodičem? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dávám lidem nabídku, jak udržet prosperitu, svobodu a demokracii,“ říká premiér a ídr koalice Spolu Petr Fiala v rozhovoru, který se točí kolem čtyř let u moci, volební kampaně i bilance toho, co se jeho vládě podařilo – a co ne. Fiala mluví o tom, že Česká republika je dnes „jedna z nejbezpečnějších zemí na světě“, že máme „devátou nejzdravější ekonomiku“ a že po těžkých letech covidové krize a inflace „ekonomika roste, podnikání se rozvíjí, zakládá se nejvíc firem v historii“. Opakovaně se vrací k myšlence, že i letos jde o zásadní rozhodnutí pro budoucnost země. „Snažím se lidem říct, že i volba menšího zla je vlastně správná volba,“ říká předseda vlády. Podle něj je důležité, aby lidé šli k volbám, i když mají pocit, že je někdo v něčem zklamal, včetně jeho vlády. „Zvažte pro a proti, zavřete oči a volte nás, protože je to důležité pro dobrou budoucnost nejen vás, ale i vašich dětí,“ vyzývá premiér. V rozhovoru se řeší i politická strategie a ostré billboardy, které straší voliče návratem Andreje Babiše nebo Tomia Okamury. „Lidé mají vědět, že tohle nejsou volby, kde se rozhoduje o tom, jestli tahle daň bude vyšší nebo nižší. Je to volba, kde se fakt rozhoduje o tom, kam bude patřit Česká republika,“ odpovídá Fiala na otázku, jestli Spolu samo svojí kampaní nepřispívá strachu, který je podle něj mezi lidmi přítomný. Přiznává, že společnost je polarizovaná, ale tvrdí, že na náměstích cítí „spíš pozitivní motivaci“. Velká část rozhovoru se věnuje i zahraniční politice a pomoci Ukrajině. Fiala odmítá kritiku, že Česko dává málo, připomíná českou muniční iniciativu, výcvik vojáků i to, že Česko zvládlo největší vlnu ukrajinských uprchlíků na hlavu. Premiér reaguje i na kauzu bitcoinů a odchod Pavla Blažka z vlády: „Zaplatil nejvyšší politickou cenu – odešel nejen z vlády, ale i z politiky. To si myslím, že v české politice úplně obvyklé není,“ říká. Na otázku, zda to nebylo pozdě, odpovídá: „Odešel v první chvíli, kdy se ukázalo, že udělal zásadní chybu. A my jsme přijali vrcholnou politickou odpovědnost.“ Rozhovor se dotýká i Green Dealu a emisních povolenek, digitalizace i velkých energetických projektů. Fiala znovu opakuje svou vizi. „Chci, aby lidé v Česku měli mzdy jako v Rakousku nebo v Bavorsku,“ tvrdí s tím, že k tomu vedou kroky současné vlády. Kdy podle něj lidé uvidí výsledky důchodové reformy, o které říká, že ji dělal hlavně pro mladé? Věří, že jeho varování před Babišem a Okamurou mobilizuje voliče, nebo je spíš dál polarizuje? A co považuje za největší riziko příštích čtyř let – ekonomickou krizi, návrat populistů, nebo únavu lidí z politiky? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem člověk, který věci prožívá někdy až moc,“ říká písničkářka Nikola Mucha. Má tři děti – první dceru měla už v sedmnácti a dnes o ní mluví jako o „hotové“. „Má super kluka, který převzal veškerý její zájem. Už jde do světa,“ říká a vtipkuje, že kdyby následovala její vzor, mohla by být zpěvačka už ve svých pětatřiceti babičkou. Sama má pocit, že jí s koncem poslední mateřské začíná nový život a nový začátek. „Nevím, co se ze mě teď vyloupne. Je to pro mě důležitý milník,“ přiznává Mucha, která je známá tím, že o věcech zpívá bez servítek a sama má ráda, když lidé mluví na rovinu a stejně tak i zpívají. Právě díky svému otevřenému humoru a vulgarismům si podle svých slov dokáže udržet pozornost publika. Přitom přiznává, že hudba je pro ni „nelogická bažina“ a poslední léta propadá lehké depresi. S Romanem Holým teď chystá novou desku, kam poslala „hodně neveselý texty“, ale na koncertech chce, aby se lidé bavili. „Nebaví mě, když publikum dlouze hloubá nad tím, jak to autor myslel. Já chci říct prdel a všichni se smějou,“ vysvětluje hudebnice. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak ji zasáhla reakce veřejnosti poté, co se kdysi vyjadřovala ke kauze #MeToo. „Poprvé jsem se bála vystupovat před lidmi. Chodily mi anonymní zprávy, že zlehčuju násilí, což se ale nedělo – nedomyslela jsem to, řekla jsem to špatně, protože jsem impulzivní a děje se mi to často,“ hájí se písničkářka, která se proslavila písněmi jako Chlapi sú kokoti. Mucha dodává, že by nejradši vydala album Muži jsou citliví, aby ukázala, že její humor není nenávist vůči mužům. „Prostě jsem zazpívala srandovní písničku. A tehdy jsem byla přesvědčená, že chlapi sú kokoti,“ upozorňuje. Mucha mluví i o drogách: „Myslím si, že mi to víc dalo, než vzalo. Chvilku to ale bylo trošku moc,“ dodává zpěvačka s tím, že jediné, čemu je dnes věrná, je plzeňské pivo. Přiznává také, že má poruchu pozornosti a že jí hudba pomáhá soustředit se na přítomný okamžik. „Hudba to trošku tlumí. Je to jako sex, člověk se zaměří na přítomný okamžik,“ vysvětluje. Jaké to bylo být sedmnáctiletou matkou a proč o tomhle příběhu výslovně nezpívá? Co pro ni znamená být „brněnská figurka“ a bojí se chvíle, kdy ji budou brát jen vážně? A co ji dokáže dohnat k slzám? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jan Dobrovský se po dvou letech vrátil na rozhovor a znovu přinesl svůj skeptický pohled na svět. „Jsem teď čerstvě důchodce, takže mám celý život před sebou. Jsem skeptik celý život a bohužel ve značném počtu případů se mi ta skepse vyplácí,“ říká podnikatel a podcaster hned v úvodu. Podle něj žijeme ve „válečném stavu“ – ne v podobě světové války, ale ve světě, kde „mnoho zemí je v horkém konvenčním konfliktu a ty ostatní jsou v moderním soft konfliktu“. Pandemie podle něj jen urychlila pocit nejistoty a ukázala, že jsme politicky i společensky nepřipravení. Politika se podle něj vyprázdnila a je dnes postavená na marketingových tricích, nikoli na obsahu toho, co chce politik dosáhnout. Mluvili jsme také o únavě z demokracie. Dobrovský říká, že lidé ztrácejí naději a hledají vůdce, který zjednoduší cíl v jedno – „postarám se o vás“. I kdyby šlo o sliby nesplnitelné nebo o člověka, který je zločinec, část společnosti je ochotná mu věřit, protože „má aspoň chuť bouchnout do stolu“. Demokracie je ale podle něj ze své podstaty nejistota – je to množství debat, dohod a kulturních válek. „A to je pořád jenom nejistota,“ tvrdí. Velká část rozhovoru se věnovala nadcházejícím volbám a pocitu, že není koho volit. Dobrovský rozumí frustraci, ale odmítá rezignaci na účast: „Když někdo nemá ani chuť zabývat se tím, kdo na kandidátce je, a nejde volit, tak se vlastně nestará o nic a je spoluviníkem toho stavu, který pak vznikne.“ Kritizuje i agresivní předvolební rétoriku, která podle něj posouvá politickou kulturu někam, kde jsme ještě nebyli. Mluvili jsme ale i o kandidatuře bývalého hudebníka J.A.R. Oty Klempíře a o morálce. Pokud jde o jeho spolupráci s StB, Dobrovský říká, že selhání je lidské, ale není lidské si z toho dělat přednost. Podle něj existují obecné principy morálky, jejichž porušení znamená ztrátu důstojnosti. Silná část rozhovoru patřila i situaci v Gaze a podpoře Izraele. „Válka je krutá věc, ale když už k ní dojde, pravidla naší normální civilizace se mění. Musíš se zbavit nebezpečí, protože jinak nepřežiješ,“ myslí si Dobrovský a dodává, že i přes chyby izraelské vlády zůstává země demokratickým právním státem a věří, že válečné zločiny budou následně potrestány. V závěru mluví také o tom, že krize mohou být pro společnost i příležitostí. Připomíná, jak válka na Ukrajině „stmelila nestmelitelné“. Západ ale na druhé straně podle něj hledá spíš pohodlí než odvahu. „Kdyby ale Evropa pomohla vyhrát válku na Ukrajině, tak entuziasmus z vyhrané války posouvá civilizace dopředu. Když válku prohraješ, společnost stagnuje a hledá nové koncepty, protože selhala,“ dodává k tomu, jak málo lidí v Evropě je dnes ochotno bránit svoji vlast. Jak se podle něj dá v dnešním světě hledat naděje? Proč je důležité jít k volbám i tehdy, když máte pocit, že není koho volit? A kde leží hranice morálky v politice i ve válce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR⁠ Tohle mě překvapilo. Psycholog Radvan Bahbouh umí být nesmírně inspirativní, ale když se otevřel o smrti svého malého syna a o tom, co to pro něj a jeho rodinu znamenalo, bylo to něco úplně nového. Popisuje vyrovnávání se s celou věcí a nalézání cesty k posílení sebe sama. Podtrhuje důležitost rodiny, kterou celá věc semknula. Ale mluvili jsme taky o tom, co si z jeho zkušenosti může vzít každy. A že i psycholog je někdy v situaci, kdy si sám nemůže. Ale jindy naopak ano, třeba když se vzpomínka na trauma spojené se smrtí vrací. Celý rozhovor ale nebyl takhle vážný, je v něm i spousta smíchu a uvolnění. Radvan mluví třeba o tom, jak nám pozitivní obrazy z minulosti můžou pomoct.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když jsem se poprvé ocitla u letecké záchranky v Alpách, většina přístrojů v zimě prostě nefungovala. Najednou se vracíte k vlastním smyslům,“ vzpomíná lékařka Kristina Höschlová, jak ošetřovala pacienty v horách. Právě tahle zkušenost pro ni byla průlomová – poprvé si uvědomila, že medicína se nemusí opírat jen o technologii a komfort nemocničního prostředí. „Tam jsme sto procent pacientů ošetřovali na sněhu. A přitom jsem vůbec neměla pocit, že by přežívali méně nebo hůře než u nás,“ říká. Nejen na základě této zkušenosti proto nabádá, aby se na medicínu nahlíželo trochu jinak – méně černobíle a víc v souvislostech. Zážitky z hor doplnily také zkušenosti z misí s Lékaři bez hranic, kde zblízka viděla, že „je mnoho věcí jinak, než se učí ve škole“. A začala hledat cesty, jak západní postupy doplnit o jiné tradice, které v mnoha zemích fungují po staletí. „Vždycky jsem se ptala, kdo je pro místní autoritou – ať už lékař, léčitel nebo šaman – a zajímalo mě, co máme společné s tou naší medicínou,“ vzpomíná Höschlová. Postupně se začala více věnovat komplementární medicíně, kterou dnes vnímá jako přirozené rozšíření té klasické. „Jsou to nefarmakologické, neinvazivní metody, které běžně nejsou využívány konvenční medicínou, ale jejich benefit pro zdraví je ověřen vědeckými studiemi,“ popisuje to, jak může takový přístup poskytnout lidem nástroje, aby si v lecčems pomohli sami. Ať už jde o dechová cvičení, fyzioterapii, otužování nebo kontemplativní metody, všechny podle ní pracují s vnitřní schopností těla se uzdravovat. „Když člověk opravdu vnímá svoje tělo, dokáže snáze navést i samotné lékaře,“ dodává. Jak ji zkušenosti z hor a válečných misí změnily jako lékařku i jako člověka? Kde vidí hranici mezi klasickou medicínou a komplementárními přístupy? A proč podle ní selský rozum a intuice patří do ordinací stejně jako dané postupy a technologie? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „K té práci je potřeba velká dávka apatie,“ říká Andreas Papadopulos, dosavadní zpravodaj České televize v Polsku, který se právě chystá na novou misi – do Istanbulu. Neodjíždí prý jako nadšený turista, ani jako člověk s předsudky k cizí kultuře. „Beru to jako práci. Musím si tam zařídit život, fungovat s manželkou. Extrémní pocity nemám,“ dodává k novému působišti. Apatie mu podle něj pomáhá držet odstup. Už na Ukrajině se musel vyrovnat s rozhovory s lidmi, kteří přišli o střechu nad hlavou nebo o své blízké. „Nemůžu říct, že by to ve mně nevyvolalo emoce. Ale stejně ta obrana navenek byla do jisté míry nějaká apatie a pracovní kázeň,“ popisuje. Kritiku přitom bere velmi vážně, nejvíc od vlastní manželky. „Ona je nejlepší kritik. Řekne, že to stálo za prd a já jí za to hrozně děkuju, protože kritika posouvá dál,“ vysvětluje novinář. Současný přesun do Turecka vnímá jako náročnou operaci: stěhování, odhlášení daní, hledání bydlení i učení turečtiny. „Můj nejhorší den v životě byl po první lekci turečtiny. Mám na jazyky nadání, ale tohle byla čistá bezmoc,“ popisuje. Klíčovou roli v rozhodnutí sehrála jeho žena, která kvůli jeho kariéře opustila výbornou práci ve Varšavě. „Bez ní bych nešel. Byla tak laskavá, že upřednostnila moji práci před svou. Bez kompromisu to nejde. Proto je asi i žen zpravodajek tak málo – pro ně a jejich muže to není jednoduché rozhodnutí,“ myslí si novinář. Sám Papadopulos cestuje nalehko: bere si jen nejdůležitější dokumenty, počítač a pár kusů elektroniky. Část jeho rodiny kdysi utekla z Řecka během občanské války a to se podle něj odráží i v dnešku. „Možná proto netíhnu k žádnému gruntu. Nechci nikde nic hromadit,“ dodává k tomu, jak dnes dokáže rychle změnit působiště. Přestože je mu jen třicet jedna let, už má za sebou roky v Polsku, působení u fronty na Ukrajině a stovky reportáží. „Bylo to vysněné zaměstnání. Ale poslání? Ne. Je to práce, kterou dělám, protože mě vybrali. A já se snažím nezklamat,“ říká. Jaké to je, když člověk musí potlačit vlastní emoce, aby mohl o válce informovat? Jak vnímá současné Polsko? A co znamená pro mladého zpravodaje začít znovu – v úplně jiné zemi, kultuře a jazyce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nastavili jsme velká očekávání. Programové prohlášení jsme měli roztrhat,“ říká ministr vnitra a předseda hnutí STAN Vít Rakušan, když mluví o největší chybě vlády. Přiznává, že lidem často tvrdili, že všechno dotáhnou, i když přišla „největší bezpečnostní krize od druhé světové války“. Podle něj vláda zvládla reakci na uprchlickou i energetickou krizi, podařilo se ukotvit zemi hodnotově a stát se nezávislými na Rusku. Přesto připouští: „K lidem, kteří nás nevolí, jsme mluvili málo.“ Právě proto začal jezdit do regionů, kde STAN tradičně podporu nemá. Cílem debat bylo, aby se mu lidé nebáli říkat do očí kritiku a třeba i vynadat. „Nepřesvědčil jste nás, abychom vás volili, ale přesvědčil jste nás, že nejste srab,“ slyšel od nich Rakušan. „Bylo pro ně důležité, že jsme přijeli,“ chválí si šéf hnutí STAN Debaty bez cenzury. V kampani před podzimními sněmovními volbami proto zdůrazňuje větší odvahu – otevřeně mluví o přijetí eura kolem roku 2030, manželství pro všechny i debatě o eutanazii. „Přestaňme přešlapovat a pojďme těm lidem ukázat nějakou míru většího tahu na branku,“ dodává třeba k tomu, že dobu, kdy bylo „politicky a ekonomicky výhodné“ přijmout euro jsme už dávno propásli, přestože se vláda touto větou oháněla. Kompromis pěti stran podle něj vedl navíc k tomu, že program nebyl špatný, ale byl „nemastný a neslaný“. Teď je ale třeba, aby měla politická vůle větší energii. Ministr vnitra za STAN také tvrdí, že politika nemá být o „menším zlu“, ale o naději, že se „v téhle zemi může žít dobře“. Odmítá možnost vládnout s hnutím ANO. „Jsme ideově jinde, oni slibují všem všechno,“ dodává a vyjadřuje se také k problémům, které vládu i jeho stranu provází. Nedávnou bitcoinovou kauzu Rakušan označuje za „problém velký jako Brno“ a říká, že odpovědi může dát jen policie a soud. K Dozimetru, který je spojený se STAN, se podle něj hnutí postavilo čelem - očistili předsednictvo, zpřísnili financování a vyloučili obviněné. „Samozřejmě je to pro mě bolavá věc a bude vždycky,“ přiznává ministr. Jaké šance má STAN v příštích volbách, pokud se bude vymezovat proti ANO i části koalice? Může být větší odvaha cestou, jak získat voliče zpět? Jak se Vít Rakušan vyrovnává s kauzami, které hnutí oslabily, a jak chce přesvědčit lidi, že politika není jen o zklamání? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR⁠ Po čase jsme se sešli s Petrem Cífkou, zakladatelem Moviezone a producentem Bionautu, abychom se pobavili o filmech a trochu se navzájem pouráželi. Probrali jsme Velký vlastenecký výlet, film o třech „dezolátech“, které režisér Robin Kvapil vzal na Ukrajinu. Jeden z nás má asi relativně kontroverzní názor na něj. Probrali jsme tři nové komiksové filmy, včetně nového Supermana. A opět jsme se úplně neshodli. Hodnotili jsme šílenou komedii Adama Sandlera, fenomén Sydney Sweeney (konzervativní ikony, nebo ne?) i to, proč nás tak baví horory. Mě teda ne. A taky jsme oba silně doporučili film Karavan.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Rusko si nasadilo oprátku kolem vlastní hlavy,“ říká odborník na ruskou politiku a historii Filip Scherf, který v zemi strávil tři a půl roku a dnes působí na univerzitě v St Andrews. „Režim byl před eskalací války silný, ale svou legitimitu svázal s naplněním válečných cílů,“ dodává odborník. Na nedávné schůzky amerického prezidenta Donalda Trumpa a ruského vůdce Vladimira Putina na Aljašce a následný summit ve Washingtonu nahlíží optikou střízlivého realismu. „Vidíme velkolepá prohlášení, gesta, summity, jednání – ale válka pořád pokračuje. A obě strany nejsou o tolik blíže míru, než byly za uplynulé roky,“ říká Scherf. Podle něj se sice změnila dynamika v tom, že Trump Putina vtáhl zpět do diplomatické hry, ale zásadní rozpory zůstávají. Rusko chce uznání anektovaných území, neutralitu Ukrajiny a její demilitarizaci. Ukrajina naopak říká: žádného území se vzdát nemůžeme a potřebujeme robustní bezpečnostní garance. To je v přímém protikladu k ruským požadavkům. „Mír se možná rétoricky zdánlivě přibližuje, ale fakticky nikoliv,“ dodává k situaci odborník. Připomíná také, že Moskva si do ústavy vepsala i území, která fakticky nekontroluje. „Je těžko představitelné, že by ten militantní, agresivní Putinův režim řekl: naše vlastní ruské území vám dáváme výměnou za mír,“ myslí si Scherf. Upozorňuje i na důsledky, které válka způsobuje uvnitř samotného Ruska. Jde o ohromné náklady, oběti a ztráty, které vytvářejí tlak na Putinův režim zevnitř. A otázky přináší i co by znamenalo, kdyby válka skončila – ať už návrat statisíců lidí, kteří se na frontě naučili vraždit, nebo i pro samotný stav ruské ekonomiky, která se transformovala na válečnou. Jak se podle něj Západ opakovaně mýlil v odhadu Moskvy – od mnichovského projevu Vladimira Putina v roce 2007 až po „reset“ Baracka Obamy? Co pro něj znamenalo prožít tři a půl roku v Rusku, které popisuje jako „intelektuálně fascinující a život oči otevírající“, ale také jako zemi, kde nerovnosti a poškození mezilidských vztahů byly často až bolestivé a všeprostupující? A proč tvrdí, že Evropa bude muset Rusko vždy vnímat jako protivníka, nikoli partnera? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem influencer, aniž bych to uváděl jako svoje povolání,“ říká Zdeněk Pohlreich. Lidé ho znají jako nekompromisního šéfkuchaře, jehož věty se staly legendárními hláškami. Dnes ale sám říká, že nechce promarnit čas a místo stěžování si na změny hledá cesty, jak se adaptovat. „Měl jsem na vybranou mezi tím, jestli budu nadávat na to, že se to celý změnilo jinak, než by se mně mohlo líbit, anebo jestli se pokusím na tu situaci nějak adaptovat. Tak jsem si vybral to druhý,“ říká k tomu, proč si rozjel vlastní podcast, youtube kanál a vrací se i jeho nejslavnější pořad Ano, šéfe!, který podle něj nikdy nebyl jen o gastronomii, ale hlavně o lidech a jejich příbězích. Otevřeně mluví i o osobních tématech - o dětství v obyčejných poměrech, komplikovaném vztahu s otcem i o rozvodu, který označuje za jednu z nejtěžších životních zkušeností. „To nechcete prožít, nikomu to nepřeji,“ říká k tomu, jak těžké je zejména to, že takový krok zasahuje i děti. Mluví ale i o tom, jak náročné je v gastronomii obstát po covidu - podle jeho slov v ní zůstali jen ti, kteří ji opravdu chtějí dělat. I proto je dnes prý tolerantnější než dřív, ale vnitřně pořád vidí stejné chyby. „Nemám pochopení, když je něco udělaný blbě. Ale mám pochopení pro lidský osud,“ vysvětluje. Pohlreich v rozhovoru vzpomíná i na to, proč odešel z jistoty korporátu a začal podnikat. „Šel jsem podnikat ze strachu, že mi jednou tu vyhřátou židli sebere nějakej mladej talent za polovic. Tolika lidem jsem za život vydělal prachy, tak jsem si říkal - zkusím udělat něco pro sebe,” přiznává. Mluví také o panických atakách a o tom, že si jako podnikatel bral výplatu až poslední. To, že se člověk bojí, podle jeho slov k rozhodnutí jít „na sebe“ logicky patří. Co dnes vůbec znamená značka Zdeněk Pohlreich? Jak těžké je udržet restaurace v době zdražování a zároveň „nebýt včerejší zpráva“? A proč má pocit, že se země posouvá doleva, i když říká, že na obavy už nemá čas - jen na adaptaci? O tom všem je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Každá slepá cestička je nějaké přiblížení k cíli,“ říká chemička, popularizátorka vědy a spoluzakladatelka projektu Zeptej se vědce Adéla Šimková. Vědecká práce ji naučila, že mezi fascinací a frustrací je často jen tenká hranice – velké objevy totiž vznikají z dílčích neúspěchů, které ale posouvají dál. Její výzkum se točí kolem látek, jež by mohly cíleně zasáhnout nádorovou tkáň, zároveň ale otevřeně mluví o tom, jak těžké je udržet si motivaci i v prostředí, kde se úspěch nedá slíbit dopředu. V rozhovoru rozebírá stav české vědy, která má na kontě objevy zachraňující miliony životů po celém světě, ale doma jí stále chybí status národní hrdosti. Přibližuje vznik popularizačního projektu Zeptej se vědce a vysvětluje, proč je klíčové, aby lidé chápali, jak vědecké poznání vzniká, a uměli pracovat s nejistotou. „Chybí tu práce s nejednoznačností a s tím, že svět funguje v pravděpodobnostech,“ říká Šimková, ale na druhé straně vysvětluje, proč kritické myšlení není jen schopnost všechno zpochybnit, ale hlavně ochota oponovat vlastní přesvědčení a hledat spolehlivé informace i v době, kdy se dají chybné odpovědi získat na jedno kliknutí. Vědkyně se věnuje i tématu mateřství a vědecké kariéry, kde sleduje vysokou „úmrtnost“. Říká, že se sice tyto dvě role nevylučují, ale přiznává, že bez podpory manžela, rodiny a kolegů by se do laboratoře vracela mnohem hůř. Dodává ale, že v debatě o slaďování rodiny a práce chybí mužská perspektiva. „Máme řadu příkladů, jak ženy dokážou kloubit mateřskou roli a kariéru. A je super, že ženy se navzájem podporují, ale nic takového tady není pro ty chlapy,“ říká vědkyně. Podle ní by média i veřejná debata měla přinášet více inspirativních příběhů otců, kteří se dokážou zapojit do rodinného života bez toho, aby se vzdali profesních ambicí. „Člověk má pocit, že si musí vybírat mezi kariérou a rodinou a tu oběť prostě většinou udělá žena, tak ukažme, jak to jde udělat,“ dodává. Co by se změnilo, kdybychom se ptali mužů na to samé, na co se dnes ptáme ženy? Proč je ochota riskovat a přijmout nejistotu nezbytná pro velké objevy? A proč jsou zahraniční zkušenosti pro vědce zásadní? Nejen o tom je rozhovor s Adélou Šimkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „V tuto chvíli dochází k masivnímu porušování lidských práv Palestinců. To, že tam vládne Hamás, nemůže být omluva pro nic,“ říká cestovatel Dan Přibáň, který na situaci upozorňuje na sociálních sítích a opakuje, že jeho postoje opravdu nejsou o tom, že by měl „strašně v oblibě Palestince“. Se stejným zápalem se v minulosti zastával Ukrajiny – a to už od roku 2014, kdy to podle něj nebylo populární – a ostře kritizoval ruskou agresi. Zároveň ale připomíná, že běžní Rusové jsou „v pohodě“, pokud si uvědomíme, v jakém uzavřeném a dezinformacemi zásobovaném systému žijí. Empatie je pro něj klíčem k pochopení – a právě cestování mu ji opakovaně potvrzuje. I proto na sociálních sítích neúnavně reaguje na dění, i když mu to část publika vyčítá. „V podstatě vždycky bojuji s českým pohledem,“ říká k tomu, že není propalestinský ani proukrajinský, ale jde mu o to dát najevo jasné „ne“, pokud nesouhlasí s něčím, co některý stát dělá. Za příklad dává, že by se vyjadřoval stejně, kdyby to, co dělá Izrael v Gaze, dělalo například Slovensko. V debatách o Izraeli a Palestině odmítá „ping pong, kdo začal“ a přirovnává situaci k 50. letům v Československu – i kdyby tehdy Západ vojensky zasáhl proti režimu, který jsme si sami zvolili, masakry na obyvatelstvu by byly neobhajitelné. Když mluví o expedicích, vrací se k začátkům v roce 2007, kdy s trabanty vyrazil na Hedvábnou stezku proto, že mu říkali, že to nepůjde. Nabourávání zažitých konvencí zůstalo, stejně jako chuť hledat nové výzvy – proto přišla cesta s obojživelnými auty Luaz 967 do Mongolska. Na svých cestách se opakovaně dostal do zemí, které jsou symbolem represivních režimů – ať už šlo o tranzit Ruskem, průjezd Čínou, nebo natáčení v Íránu. Připomíná, že všude „jsou lidi fajn“, ať jsou to Rusové, Turkmeni nebo Íránci, ale zároveň popisuje, jak se v Rusku cítil sevřený „mašinerií systému“ a podobně jako v Číně tam volil nejkratší možnou trasu. Vzpomíná také na pákistánskou pohostinnost i paradoxní zážitky. „Chtěli jsme třeba ukázat, jak jsou muslimové v pohodě. Že i když s vámi jede pákistánský ozbrojený doprovod se samopaly, jsou to vlastně takoví strejdové, kteří by u nás jezdili s traktorem,“ říká o jedné z cest, kdy chtěl divákům přiblížit, že stereotypy často neodpovídají realitě. Přímá setkání vnímá jako nenahraditelnou zkušenost. „Musí tam někdo jet a říct: Byl jsem tam a takový to za mě bylo,“ vysvětluje, co ho motivuje přinášet podobná svědectví. Přibáň mluví také o momentu, kdy měl pocit, že po něm „totalita jde“, ale i o tom, jak se mu postupně změnil pohled na tzv. „dezoláty“ – dnes prý vidí, že i jiní lidé jsou schopni naskočit na odlišný typ dezinformací. Proč podle něj nelze mlčet? Proč bojuje s českým pohledem na svět a proč věří, že i přes sílící uzavírání států by měl svět směřovat k větší propojenosti? A jaké další cesty plánuje? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Snažím se, aby bylo poznat, že jsem to napsala já,“ říká o svém moderování Marcela Augustová, která už pětadvacet let uvádí Události České televize a letos slaví šedesátiny. Ani po tolika letech na obrazovkách a ani s životním jubileem nemá potřebu nic měnit. „Cítím se v tom, co dělám, spokojeně a komfortně,“ chválí si a dodává, že je pro ni důležité, aby byla za každými zprávami, které moderuje, vidět dobře odvedená práce. Augustová žije na malé vsi Záskalí u Hodkovic nad Mohelkou, kde má k veřejné debatě mnohem blíž než v pražských ulicích. Na nedalekém trhu na náměstí si s lidmi otevřeně vyříká, co se jim ve které relaci líbilo i nelíbilo. Veřejnoprávní média považuje za maják a kotvu, na kterou se lidé mohou spolehnout, i když přiznává, že tlak politiků sílí. „Možná to nebude lehké, ale věřím, že odolají,“ dodává. Marcela Augustová vzpomíná na odchod z Prahy s ročním a čtyřletým synem po rozpadu manželství. První skončilo ve chvíli, kdy jí manžel na návrh, aby šel po přechodnou dobu učit, odpověděl, že jako umělec pracovat nemůže. „Tam pro mě nastal zlom, pak už to těžké nebylo,“ vypráví otevřeně o rozhodnutí ukončit životní kapitolu v Karlíně. Dnes to už bude asi třicet let, co na pražské Kavčí hory, kde sídlí Česká televize, jen dojíždí, protože její život už zůstal v horách. „Můžu do lesa a když to jde, tak si v zimě ráno dvě hodiny zalyžuju. Člověk pak přijde do práce a i když se vás snaží někdo rozčílit, tak to prostě nejde,“ říká o rytmu, který by v metropoli těžko našla. Významnou roli v jejím životě sehrál i otec – velkorysý, ale přísný, když se mu něco nelíbilo. Když se její synové narodili a dostali jména po svých otcích, její otec se jen těžko smiřoval s tím, že ani jeden z vnuků není Augusta. „Byla jsem překvapená, jak moc se ho to dotklo,“ přiznává. Jeho podpora však jinak byla zásadní – půjčil jí první auto, aby mohla z Liberce dojíždět do Prahy, i když jí přísně nařídil nejet víc než devadesát. V rozhovoru mluví i o proměně zpravodajského jazyka. Bojuje proti slovní vatě a věří v přesná a výstižná slova i v to, že zprávy mají být srozumitelné pro všechny diváky. Hyperkorektnost podle ní jazyk zbytečně svazuje, stejně jako extrémy v debatě o genderu – tvrdí, že není feministka a že se „někdy moc tlačí na pilu“. Výrazy jako „hoststvo“ jí znějí nepřirozeně, sociálním sítím se vyhýbá, protože podle ní „vraždí diskusi“ a uzavírají lidi do bublin. Jak se žije televizní tváři ve vesnici, kde ji lidé znají jménem a jak zvládá balancovat mezi životem v horách a prací v centru Prahy? Jaký otisk chce po sobě v Událostech zanechat? A co by muselo přijít, aby po čtvrtstoletí přece jen začala novou kapitolu? I to se dozvíte v rozhovoru s Marcelou Augustovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem v naději, že budu připuštěn do veřejné služby,“ říká Oto Klempíř, bývalý frontman J.A.R., který se rozhodl kandidovat do Sněmovny za Motoristy sobě. Veřejnost to šokovalo, kolegové z kapely ho vyhodili. „Když žiješ s chlapcema 36 let, víte o sobě všechno. Tak očekáváš, že se tohle nestane,“ říká s tím, že kdyby jiný kolega z J.A.R. měl politické ambice, s rukou na srdci by ho politoval, že je odhodlán sloužit veřejnosti i za cenu všeho náročného, co je s takovým angažmá spojené. Přestože Klempíř věřil, že to spoluhráči unesou, za svým rozhodnutím stojí. O Motoristech mluví jako o něčem, co mu přišlo „sexy“. „Připomnělo mi to začátky J.A.R. Bez nároku na honorář, ve volném čase, nonstop. Jedeme,“ komentuje hudebník a marketér, který čelí otázkám, jestli jeho vstup do politiky nebyl plánovaný už dávno dopředu. V červnu totiž ještě vystupoval v médiích jako nezávislý komentátor a hájil Filipa Turka. Rozhodnutí kandidovat ale podle Klempířových slov přišlo až začátkem července, v průběhu dovolené na Mallorce. „Že jsem pracoval pro Motoristy a hrál jsem přitom nezávislého? Není to pravda. No go,“ brání se a dodává, že Motoristé prošli jeho „drobným amatérským sítem prověrek“ se ctí – jinak by se na jejich kandidátku nepřipojil. Pokud jde o hypotetické povolební sbližování Motoristů sobě s Andrejem Babišem, Klempíř přiznává, že s tím není komfortní a s takovou variantou zatím vůbec nepracuje. Se šéfem strany Petrem Macinkou se o tom ale dosud ani nebavil. Bývalý frontman skupiny J.A.R. také otevřeně hovoří o tom, jestli nemá o svém politickém angažmá pochybnosti. „Udělám všechno, abych uspěl. Když se to nestane, bude to pro mě velká ztráta. Ať už J.A.R., spousty kamarádů a lidí, o kterých jsem si něco myslel, ale prostě už to nedávají,“ říká s dodatkem, že pokud se mu nepodaří ve volbách uspět teď, jistě se to povede za čtyři roky. V rozhovoru se Klempíř vrací také ke své spolupráci s StB. Přiznává, že na tlak vůbec nebyl připravený a že byl „vyplesklý hrůzou“. Popisuje také, že člověk nejprve spolupracuje ze strachu, který pak přeroste v to, že se změní v „hadr na zem“. Mluví také o tom, jak v něm postupně situace zrála a chtěl se z ní dostat, k čemuž mu pomohla tehdejší přítelkyně. „Nemuselo se to vůbec stát. Měl jsem strašnou kliku, přišel anděl a ten mě zachránil. Chtěl jsem skočit do řeky a říkám si: já tam skočím a nevyplavu. Už toho mám dost,“ vzpomíná. Čím ho překvapili lidé, se kterými si pokoušel vyříkat fakt, že je mohl spoluprací s StB poškodit? Co říká na to, že jeho syn s jeho politickým angažmá nesouhlasí? A jak se člověk vůbec dostane od pomoci Pirátům nebo ODS k Motoristům? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Řekli mi: Holčičko, když se tady rozbrečíš na povel, budeš hrát dceru Libušky Šafránkové. Tak jsem se rozbrečela.“ Tím začala kariéra Lucie Vondráčkové už ve dvanácti letech na jevišti Národního divadla. Její profesní život je propletený hudbou, filmem, divadlem i dabingem, ale také mateřstvím a dlouhou pauzou, během níž žila v Kanadě. „Jsem plná mixu celý život. Je tam mainstream, underground, divadlo. Promíchává se to a mě to baví,“ říká herečka a zpěvačka. Vzpomíná ale nejen na dětské role a první pohádky, ale i na chvíli, kdy se jí herectví zprotivilo: „Zjistíte, že tu práci nenávidíte. Že už nechcete divadlo ani vidět. Úplně jsem se vyděsila, když jsem si to uvědomila.“ Kanadská „pauza“ a mateřství ji ale zachránily. „Ta studánka touhy se znovu naplnila,“ popisuje Vondráčková, jak po návratu do Česka znovu objevila lásku k divadlu. Mluví také o tom, jak se mění divadlo pod tlakem digitální doby, dnes podle ní lidé nevydrží dlouhé monology a upadá pozornost – divadelníci by si proto měli uvědomit, že lidé se po náročném dni chodí na představení hlavně bavit a hereckou povinností je především nadopovat je energií. Jako matka dvou synů mluví i o střetu světů – svého analogového dětství a jejich digitální reality. „Už trošku rozumím jazyku, který používají. Přetahují mě do svého světa a mě to fascinuje,“ říká k tomu, že telefony jsou sice jedna velká katastrofa, ale zároveň chápe, že právě v online světě mají její synové přátele – podobně, jako by si šli ven hrát. V rozhovoru otevřeně popisuje i roli ženy, která se na čas zcela odevzdala rodině: „Naučila jsem se vařit a péct a všechno další, co jsem do té doby myslela, že se mě vůbec netýká. A děláte to rád,“ říká k tomu, že období, kdy se věnovala výhradně dětem, rozhodně nelituje. Každá žena má ale podle ní právo se pak vrátit do svého světa, na který na chvíli zapomněla. Dnes je navíc podle herečky a hudebnice pro ženy mnohem jednodušší jít za svým snem a také dodává, že se zásadně osvobodily ve chvíli, kdy zjistily, že jim něco může být jedno a „že nemusí zůstávat tam, kde jim není dobře.“ Proč herectví považuje za „lehkou múzu“, která má především sloužit, ne vychovávat? Jak hledá rovnováhu mezi prací a zábavou? A jak vnímá roli matky, která se vrací ke své profesní identitě? I to se dozvíte v rozhovoru s Lucií Vondráčkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tahle vláda je nejhorší v historii Izraele. To nejhorší, co izraelská politika poskytla.“ Tak ostře hodnotí současný kabinet Benjamina Netanjahua novinář Pavel Pawlusha Novotný. Spolu s Jakubem Szántó rozebírají mezinárodní tlak na Jeruzalém, zločiny páchané v Gaze i sílící vliv extremistických ministrů, kteří mluví o „vyčištění“ Gazy, „deradikalizaci“ nebo „koncentračním městě“ v Rafáhu. „To je jeden z nejšílenějších nápadů, které jsem letos slyšel,“ komentuje Novotný. A dodává, že právě v tuto chvíli cítí Izrael historické okno, ve kterém může svoje plány uskutečnit. Evropa ale mezitím přitvrzuje. Paříž i Londýn signalizují, že plán na uznání Palestiny jako státu není jen symbolický krok, ale rázný vzkaz. A mohl by také znamenat stopku plánům na anexi palestinského území – v situaci, kdy by šlo o uznanou entitu západními státy, šlo by o útok na stát s pozicí v rámci mezinárodního společenství. Jakub Szántó k tomu připojuje varování, že i zdánlivě deklaratorní zákony v izraelském Knesetu ukazují, jak hluboko je vůle k anexi zakořeněná: „Je tam většinová vůle, aby skutečně došlo k anexi – nejen Gazy, ale i rozsáhlých částí Západního břehu.“ Rozhovor odhaluje hluboké rozpory uvnitř izraelské vlády, zpochybňuje roli Benjamina Netanjahua jako skutečného lídra a upozorňuje na nebezpečný vliv postav jako Itamar Ben Gvir nebo Becalel Smotrič, kteří podle Szántó dlouhodobě chtějí anektovat Palestinu a odsunout arabské obyvatelstvo. Situaci komplikuje fakt, že Netanjahu není stratég, ale oportunista. „Nemá žádný velký plán,“ myslí si novinář České televize. Do debaty vstupují i témata jako blokování humanitární pomoci, nárůst antisemitismu ve světě, ztráta mezinárodního kreditu Izraele i neschopnost české vlády jakkoliv kriticky reagovat. Podle Novotného i Szántó česká politická reprezentace často přemýšlí o Izraeli jako o „nepotopitelné letadlové lodi demokracie“, ale reálně ignoruje, co se v regionu odehrává. Co se stane, pokud Izrael překročí další hranici? Je uznání Palestiny jako státu posledním nástrojem Západu, jak Netanjahuovu vládu zastavit? A neztratil už Izrael to, co mu dávalo morální autoritu? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když jsem dokázala toto, tak dokážu cokoli. A to je pocit, který si myslím, že každá žena si zaslouží,“ říká podnikatelka a zakladatelka nadačního fondu Propolis Lilia Khousnoutdinova k tomu, jak by v ideálním případě měly ženy vnímat porod. Otevřeně mluví o tom, proč příchod dítěte na svět nemusí být traumatem, ale naopak transformační zkušeností – pokud má žena kolem sebe bezpečné podmínky. „My máme fantastickou zdravotnickou péči, ale co se týká takových těch měkkých věcí – komunikace, respekt, možnost volby – tam jsou ještě nějaké rezervy,“ popisuje, jak se snaží pomáhat pracovištím, která chtějí různými cestami tohle změnit. Vypráví i o vlastních zkušenostech s porody doma, porodních gaučích a o tom, proč je důležité, aby ženy měly možnost volby bez strachu z odsouzení nebo nepřijetí. Také dodává, že rozhodně není nekritickou propagátorkou domácích porodů – žena má podle ní rodit tam, kde se cítí bezpečně a pro domácí porod musí být splněna řada podmínek. Podle Khousnoutdinové Česko často selhává v tom, co se děje těsně po porodu, kdy žena zůstává na čerstvě narozené dítě úplně sama. Pokud by byla větší dostupnost porodních asistentek, které pomáhají i doma, možná by to podle ní mohlo o něco zpomalit trend klesající porodnosti. Řeč přišla i na to, jaké to je být vnímána především jako „manželka Karla Janečka“, přestože si jeho příjmení nikdy nevzala. „Velmi často mě někdo představuje manželovým příjmením. Definovat ženu skrz manžela je velmi zastaralé,“ kritizuje Khousnoutdinova a vzpomíná i, jak jí kvůli některým vyjádřením manžela přicházely výhrůžky. Někdy má také obavu, aby tlak nezasáhl i její rodinu. „Nechci, aby s tím byly děti konfrontovány v nějakém třeba křehkém, zranitelném období dospívání,“ vysvětluje a dodává, že nejen kvůli tomu, ale také kvůli vzdělání, by si přála, aby v budoucnu trávili více času v zahraničí. A otevřeně mluví i o svém původu – má tatarské kořeny a její rodina zažila perzekuce v sovětském gulagu. Její příbuzní byli konfrontováni i válkou na Ukrajině. „Mí bratranci utekli pěšky přes hranice, protože nechtěli být zataženi do cizí války,“ dává za příklad, že přece ne všichni Rusové podporují Putina. Sama pomáhala například ženám, které zažily sexuální násilí v důsledku konfliktu. Co pro ni dnes znamená označení „kněžka“? Proč jí vadí škatulka „manželka slavného muže“, ale nebrání se označení matky tří dětí? Co říká na společenský tlak na „správné matky“ a rivalitu mezi ženami? A proč věří, že klíčem k proměně porodnictví není jen zdravotnická reforma, ale i proměna vztahu k ženskému tělu – už od první menstruace? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Skutečně mohu říct, že mám čtyři rodiče a jsem jedináček ze čtyř dětí. A vždycky se snažili, aby to bylo co nejharmoničtější. V tomhle jsem měl velkou kliku,“ říká Mikoláš Tuček, kterého veřejnost zná jako herního novináře, moderátora a fotbalového fanouška. V rozhovoru se ale ukazuje také jako otec tří dcer, člověk přemýšlející o vlivu sociálních sítí i o tom, jak se (ne)mění vztah k práci a k sobě samému s přibývajícím věkem. „Největší obavy mám ze sociálních sítí. Je to mnohem větší strašák, než jestli si dcery někde dají o dvě piva víc,“ přiznává novinář. Mluví také o momentu, kdy se jedna z jeho dcer jako malé dítě po pádu „vypnula“. „To je pro rodiče skutečně nepříjemná situace,“ popisuje to, jak těžké je mít své dítě bezvládné v rukou. Lékaři ho uklidnili, že se to některým dětem prostě stává, ale ten první moment, kdy ji držel a nevěděl, co se děje, v něm zůstává. Tuček mluví také o dědovi, který byl „spíš špion než agent StB“, o rodinných komunistech i o tom, jak se člověk učí chápat dějiny. „Pochopíš, že v jistých fázích té historie světa to mohl být docela ‚sexy směr‘. To, že není, už dnes víme velmi dobře,“ říká o nástupu komunismu po válce a dodává, že je pro něj ale strašidelné, jestli se historie tak trochu neopakuje. Ačkoliv nevěří, že podzimní volby dopadnou nějak fanaticky, doufá, že skončí alespoň „nějak hratelně.“ Tuček se v rozhovoru vrací i ke své profesní dráze – od herních pořadů jako Game Page nebo legendárního Re-playe až po současnou konzultantskou roli, v níž propojuje herní vývojáře s vydavateli. „Není to tak, že bych si nějak maloval kariéru. To jsem nikdy nedělal, spousta věcí se mi stala klikou,“ vzpomíná. Vysvětluje také, proč už ho neláká utíkat do otevřených herních světů na stovky hodin a proč dává přednost intenzivnějším zážitkům. Popisuje i to, jak se nepovedly některé televizní formáty, do kterých třeba investoval rok práce a které pak skončily po osmi dílech. S Alžbětou Trojanovou teď natáčí nový podcast a nechce se přetvařovat. „Nechceme se tvářit, že budeme dělat Re-play 2.0. Je to spíš, jako kdybyste s náma seděli v hospodě,“ láká posluchače. Je výhoda, když člověk trochu dělá všechno? Co Tučka nejvíce baví na fotbale? Co o nás říká, že Kingdom Come může být nejúspěšnějším kulturním exportem Česka? A jak se změnila situace v herním průmyslu? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vždycky mě fascinovala představa mít umělou inteligenci jako spojence. Dneska bychom řekli kopilota – někoho, kdo nám může pomáhat s naším životem,“ popisuje Jan Tyl, původně student teologické fakulty, který dnes patří mezi nejvýraznější osobnosti české AI scény. Umělá inteligence podle něj není jen nástrojem, ale také zrcadlem naší společnosti, cestou k sebepoznání a možná i zárodkem nového typu vztahů. „Viděl jsem spoustu dívek zamilovaných do umělé inteligence. Mnoho mladých lidí ji přijímá daleko lépe, protože nekritizuje tak jako ostatní,“ říká a zároveň varuje před tím, že mladší generace mohou s AI jednat zkratkovitě a pokud se například přestanou bavit se svými vrstevníky, může jejich sociální inteligence zakrnět. Právě před tímto pohodlným odevzdáváním pozornosti a schopnosti přemýšlet Tyl varuje více než před sci-fi vizemi typu Skynet: „Daleko větší hrozbou je, že lidé budou delegovat myšlení na umělou inteligenci. Jde o takzvaný Google efekt. Nebudu se muset učit věci, které si můžu kdykoli vyhledat. A tak mi budou chybět základní znalosti.“ Tyl upozorňuje, že se nacházíme uprostřed nové průmyslové revoluce a připomíná, že i tehdy se lidé obávali, že je stroje připraví o práci – místo toho, aby se soustředili na to, že jim ji mohou usnadnit. Vypočítává, že umělá inteligence je dnes schopná přečíst si přepis z YouTube, shrnout z něj klíčové myšlenky a najít stovku relevantních stránek. „Míra halucinace“ je navíc s hloubkovou analýzou čím dál menší, ale pořád podle něj zůstává klíčové kritické myšlení. Sám navíc neustále testuje, jak může AI rozvíjet lidský potenciál. Jak přínosní pro nás mohou být digitální asistenti a jak mohou ovlivnit naše vztahy? Kam až jsme ochotni nechat stroj rozhodovat o našem životě? Může nám AI pomoct najít náš potenciál – nebo nám ho vezme? Jakou vizi AI budoucnosti si má Evropa vůbec stanovit a je důležité, kdo stojí v pozadí algoritmů? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vlastně jsem překvapená, že žijeme,“ vzpomíná novinářka a moderátorka Fatima Rahimi na dobu, kdy musela s rodinou odejít z Afghánistánu do Evropy, když jí bylo šest let. Jako malé dítě tak strávila asi rok na cestě – s nedostatkem vody i jídla. „Nejtěžší byla ta hrozná nejistota. Nemáte kontrolu nad vlastním životem. Všechno řídí někdo jiný a to jsou převaděči. Nevíte, kde skončíte a musíte jim věřit,“ popisuje novinářka afghánského původu, jak s rodinou museli často přespávat třeba i v chlívcích pro dobytek nebo bez dostatku zásob strávili třeba i dva týdny v lese. Cesta začala rozhodnutím, které podle ní nebylo volbou, jak si spousta lidí představuje. „Buď žijete, nebo nežijete. A člověk má tendenci přežít,“ popisuje nutnost opustit Afghánistán kvůli problémům s vládou Tálibánu. Po příchodu do Česka strávila s příbuznými skoro čtyři roky v uprchlických zařízeních, která svým režimem podle Rahimi často trochu připomínala vězení – pokoje s mřížemi, nárok pouze na deset minut denně na dvorku a žádné hračky pro děti, které si tak musely vystačit třeba jen s propiskou a papírem. Na tuhle dobu nemá přesto novinářka špatné vzpomínky, nejvíce si ale vybavuje stres svých rodičů a dalších dospělých – ze zákonných důvodů nemohli pracovat, takže neustále čekali, co s nimi bude. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým mluví Rahimi ale i o tom, co jí v nové zemi chybělo – rodný jazyk, perská literatura, afghánské jídlo nebo babička. Vzpomíná na období, kdy si ji lidé pletli s Romkou a po roce 2015 začali klást otázky na islám a muslimy. „V tu chvíli jsem přemýšlela: Modlím se, nemodlím se? Mám se modlit, nemám se modlit?,“ vysvětluje Rahimi, jak se začala víc zajímat o sebe a hledat odpovědi, protože cítila, že by je měla umět dát. Novinářka mluví taky o fotbale, který ji fascinuje svou paradoxní povahou. „Je to jednoduchá hra – víte, co je cílem, a moc toho k ní nepotřebujete. Já si v dětství vyráběla míč z hadrů nebo plastu,“ vzpomíná, ale také dodává, že jde o strašně složitý svět, když sledujete, jak se skládají týmy, jakou roli hrají peníze a politika a jak se ovlivňují zápasy. Dnes se kromě novinařiny věnuje i studiu terapie, ke které má blízko nejen díky vlastní zkušenosti, ale i novinářské práci. Komu přesně chce pomoci a proč je takový rozdíl vést terapii v angličtině nebo perštině? Jak náročné je někdy debatovat o migraci a jak dnes vnímá náboženství, které ji provázelo dětstvím? Jak se žije jejím příbuzným v rodné zemi a proč si myslí, že změna musí přijít zevnitř – ať už v Íránu, nebo v Afghánistánu? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tak dostanu infarkt ve čtyřiceti, no a co?“ říká s nadsázkou hudebnice PAM Rabbit, která má za sebou dvě ceny Anděl, cenu Apollo, nominaci na Slavíka i vyprodané koncerty. Přesto si pořád skládá texty, stříhá klipy i produkuje svoji hudbu sama. „Chci mít věci pod kontrolou. Když se něco pokazí, tak to vždycky půjde za mnou. Mám tam obličej, tak za to zodpovídám,“ vysvětluje. Právě proto zatím odmítá předávat práci dál, i když si je vědomá, že všechno zvládat nemůže. V rozhovoru mluví o tom, že tlak často nevychází zvenku, ale od ní samotné. „Na mě nikdo netlačí. Mám super tým, ale já jsem na sebe vždycky nejtvrdší,“ přiznává zpěvačka s tím, že by se ráda izolovala alespoň od sociálních sítí. „Chci se vrátit zpátky do toho mindsetu na začátku, kde mám pocit, že to nikoho nezajímá, protože pak doopravdy tvořím,“ vysvětluje. Zároveň si nastavuje nové hranice vůči lidem kolem sebe: „Říkám rovnou: já nechci tvůj názor.“ PAM Rabbit mluví otevřeně také o terapii, na kterou chodí pravidelně a dlouhodobě. „Beru ji jako cheat code na život. Máte naproti sobě někoho, kdo má mapu vašeho života. Je to takový váš rádce,“ říká a také vysvětluje, že zpětně díky terapii například chápe, proč dlouho vstupovala do nefunkčních vztahů. „Volila jsem si partnery, se kterými jsme na sebe řvali, protože to bylo povědomé,“ dodává ke vzorcům, které si přenesla z rodiny. Dětství popisuje jako napjaté, ale spolu s tím vysvětluje, že to mělo logické důvody. „Mně se nic špatného nedělo, ale dělo se všechno špatné kolem mě,“ vzpomíná na to, jak vyrůstala v arménské rodině imigrantů, kde se víc řešilo přežití než školní prospěch. Její matka byla podle ní silná žena, která „jela bomby“, živila všechny a přitom vypadala skvěle, dodává k rodičovskému vzoru. S arménskými kořeny má PAM Rabbit blízko i k ruskojazyčnému prostředí - její prarodiče jazyk používají dodnes. „Když babička začne mluvit rusky nahlas, děda jí hned říká: ‚Toňa, ne!‘ Má v sobě zakořeněný, že je to špatně,“ popisuje rodinné reflexy spojené s migrací z Gruzie v době občanské války. Její příbuzní tehdy museli odejít kvůli svému arménskému původu. „Všichni se soustředili na nějaký základní přežití, že ani nebyl prostor přemýšlet nad tím, co si o vás někdo myslí,“ vzpomíná také zpěvačka. Sama se s rasismem nikdy nesetkala. „Tím, že jsem zapadala, si toho nikdo moc nevšímal,“ reflektuje. Proč se snaží ve svých vyjádřeních vyhnout politice? Kde je hranice mezi tím, co tvoříme pro sebe, a co už kvůli ostatním? Jak moc v Česku posloucháme ruský pop a ani o tom nevíme? A jaké bylo vyrůstání v imigrantské rodině? I o tom mluvila hudebnice PAM Rabbit.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Strategicky to byla pořád velká chyba,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana k izraelsko-americkým útokům na íránský jaderný program. Přestože podle něj byly útoky extrémně dobře provedené a došlo k výraznému poničení mnoha zařízení, důsledky vnímá jako vážné: Írán přerušil spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii, inspektoři nemají přístup k místu, diplomatická řešení byla zmařena a návrat k nim teď bude ještě mnohem těžší. Smetana zároveň upozorňuje, že útoky posílily pozici íránských jestřábů a zvýšily motivaci režimu v jaderném programu pokračovat. Latentní schopnost vyrobit zbraň zůstává, protože zůstala řada zařízení, která poničena nebyla. „Nevíme, jestli si to Írán troufne. Ale je to rozhodně varianta, která se teď zdá pravděpodobnější než před těma útoky,“ varuje expert. V rozhovoru mluví také o rostoucím vlivu Izraele v regionu, o porušování mezinárodního práva a o ztrátě nástrojů mezinárodního společenství. Připomíná, že izraelské akce vedly k vydání zatykače Mezinárodního trestního soudu na premiéra Netanjahua a bývalého ministra obrany Galanta. Termín „genocida“ označuje za právně komplikovaný, ale konstatuje, že ve chvíli, kdy je podezření, že by k ní mohlo docházet, jsou státy povinny podniknout potřebná opatření, aby něčemu takovému zabránily. „I velká část Izraelců se začíná pomaličku shodovat, že to je naprosto přes čáru,“ říká k disproporční reakci země na útoky Hamásu ze 7. října 2023 a humanitární krizi v Gaze. Otevřeně kritizuje také způsob, jakým se o konfliktu, ale i o dění okolo Íránu mluví ve veřejném prostoru – v médiích i mezi experty. Podle něj je debata často redukovaná na černobílou a neodráží složitost reality. Upozorňuje také na dvojí metr v hodnocení vyjádření politiků podle toho, zda pocházejí ze států, které „nemáme rádi“, nebo ze zemí našich spojenců. A podle experta není bezproblémové ani nekritické „roztleskávání“ Ukrajiny, které podle jeho slov vadí i Ukrajincům a vedlo k podceňování Ruska, což válkou zasažené zemi nakonec spíše ublížilo. Jak rozsáhlý íránský jaderný program může být a jakou zásadní chybu udělal Donald Trump? Proč použití síly přináší problematický precedent? A proč se Izrael stává v oblasti hegemonem? Pusťte si rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Veřejný prostor není klub, ze kterého mohu někoho vyloučit,“ tvrdí filozof a publicista Václav Bělohradský, který varuje před tím, že svoboda slova se dnes neomezuje zákazem, ale neviditelnými normami. Mluví o pojmu „měkké ostrakizace“ a tvrdí, že právě ona je pro český kulturní rámec typická. „Potlačené ve společnosti je nebezpečnější než to vyslovené. To, co se bojíte vyslovit, se změní v symptom, v nemoc,“ komentuje filozof. Nesvoboda slova se podle něj dnes projevuje například hegemonními slovy, která přestáváme chápat jako politická – jako třeba „dobro“, „pravda“ nebo „krása“. Ostrakizace je podle něj i důvodem, proč se část veřejnosti pohoršovala nad tím, že kdysi vystoupil na sjezdu hnutí ANO. „Já zásadně publikuju bez honorářů. Dostal jsem pravda, jednu koblihu, kterou jsem tam skutečně sežral ke kafi. Byla docela dobrá,“ směje se Bělohradský. Vzpomíná i na emigraci v roce 1970 a své rozhodnutí odejít popisuje bez heroizace. „Ve mně není ten typ statečnosti, který ta země tehdy potřebovala. Ten typ hrdinství, který vyžaduje třeba i vězení, nebo i to, že musíte počítat, že se budete živit nějak tak z vděčnosti vůči těm, kteří vám dají práci a upadnete do zvláštního typu závislosti na pomoci druhých,“ přiznává a mluví o různých formách odvahy. V širších souvislostech se Bělohradský zamýšlí také nad úpadkem Západu. „Proč jsou všichni naši nepřátelé najednou? Jsou to miliardy lidí. To je nová situace, do které se Evropa dostala,“ říká k tomu, že jsme si dlouho mysleli, že se Evropa stane třetím pólem vůči Americe a Rusku. Upozorňuje také na to, že demokracie je systém, který je z principu nestabilní – protože umožňuje vznik i šíření ‚nebezpečných myšlenek‘. „Demokracie je ideokracie – vláda názorových většin. A nemůžu předem zaručit, že ty názory nebudou nebezpečné,“ vysvětluje publicista. Jak dnes vypadá mocenská struktura ukrytá v běžném jazyce? Co dnes znamená být „levičák“? A jaký nejabsurdnější argument slyšel, pokud jde o jeho vystoupení na sjezdu hnutí ANO? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Nosí ponožky s hořícím Kremlem. A když se kvůli nim ozvou ruští poslanci, je to pro něj spíš překvapení. Slova o tom, že nesmíme Rusy provokovat, protože se rozzlobí a budou ještě zlejší, považuje za absurdní. „Dával jsem to i jako dárky kolegům z Evropy. Je to symbol odolnosti, ukrajinského humoru. Ukazuje, že se nemáme bát myslet za horizont,“ říká vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. O ruské agresi mluví tvrdě a varuje, že musíme pamatovat na to, že se Rusko Evropy nebojí a považuje ji za zaostalý a dekadentní kontinent. „To, čemu rozumí, je vojenská síla. A tu v Evropě zatím nevidí,“ kritizuje. Přesto Kopečný věří, že naděje existuje – ne ve velkých summitech a prázdných slibech, ale v konkrétních projektech a lidech. „Bitvy vyhrávají armády, ale války vyhrávají společnosti,“ říká a přidává konkrétní čísla: Ukrajinci už dnes vyrábějí víc dělostřeleckých granátů než celé NATO dohromady. Zatímco Rusko i Ukrajina chrlí miliony dronů ročně, Evropa podle něj zásadně zaostává – nejen kapacitami, ale i mentálně. „Evropa nemá výrobce balistických střel středního doletu, které by byly schopné zaměřovat cíle v Rusku. Stejně jako jsou zaměřovány cíle v Evropě, a díky tomu také mohou pravidelně, ať už politici nebo političtí komentátoři v ruských televizích, vyhrožovat tu Praze, tu Berlínu nebo Londýnu, že na ně pošlou rakety,“ komentuje vládní zmocněnec. Tomáš Kopečný ale zároveň varuje před fixací na velká slova a nefunkční symboliku. Mluví o obnově Ukrajiny jako o boji o přežití – ekonomickém, vojenském i psychologickém. A právě poslední rovinu považuje za klíčovou. „Celý příběh rekonstrukce Ukrajiny bude o duševním zdraví. Dneska je to země, která je hluboce traumatizovaná. A pokud ti lidé nebudou v pohodě, nebudou pracovat. Nehledě na bezpečnostní aspekty,“ vypočítává. Tématu se přitom věnuje i osobně – s českými týmy jezdí na Ukrajinu, pomáhá uprchlíkům v Česku, zajišťuje financování a přemýšlí, jak udělat z péče o psychiku běžnou součást pracovních benefitů. A i v tom je osobní. „Já na terapii nechodím. Pro mě jsou terapií rozhovory. Interviews is my therapy. To bych si měl dát na tričko,“ směje se Kopečný, ale zároveň přiznává, že i na něj má to, co viděl nejen v ukrajinských nemocnicích, dopad. „Ty věci ve vás zůstávají,“ dodává. Jak reálně vypadají investiční projekty na Ukrajině a proč by měly být levnější než ruská raketa? Jak by se mohla změnit česká podpora Ukrajině po volbách? Proč je dobře, že za sebou Evropa má budíček díky brutálním prohlášením Donalda Trumpa? A jak se obnovuje země, kde se lidé připravují na válku, která může trvat dalších dvacet let? Nejen o tom mluví vládní zmocněnec pro obnovu Ukrajiny Tomáš Kopečný.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Minulý týden jsem si lehl do postele a říkal si: dá se umřít na vyčerpání?“ popisuje marketér Radim Svoboda moment, kdy si uvědomil, kam ho jeho tempo může dohnat. Pracovní snídaně od sedmi, večeře pozdě večer, schůzka za schůzkou. „Já si stav únavy prostě nepřiznám. Nevím, co to je,“ říká muž, který je jedním z nejvýše postavených Čechů v globálním marketingu – pracoval pro giganty jako Coca-Cola, řídil agentury v Chicagu, New Yorku a působil také v Moskvě. Svoboda popisuje, co ho žene dopředu – dlouhou dobu přitom žil ve světě, kde se z osmačtyřicátého patra mrakodrapu díval na Manhattan, měl řidiče a limuzínu, která ho vozila až k letadlu, jímž létal za byznysem po celém světě a přesto si často připadal „jen jako obyčejnej kluk z Havířova“. „Ve mně zůstalo, že jsem úplně nikdo a abych někdo byl, tak se musím hodně snažit,“ říká marketingový konzultant dnes už z jiné perspektivy. Co mu změnilo život, ovšem nebyla žádná další lákavá pracovní nabídka, ale nádor na mozku. Diagnóza, která přišla z ničeho nic, ve chvíli, kdy řešil další schůzku. „Přišlo totální odmítání, vůbec jsem si to nepřipouštěl,“ popisuje Svoboda, jak zvažoval, že nepůjde k doktorovi na další vyšetření, protože ho čekaly pracovní povinnosti. Přežil a dnes už ví, že zdraví je jenom jedno a bez něj žádný další projekt realizovat jednoduše nejde. A také se rozhodl žít jinak – odstěhoval se do Kostariky, mimo bublinu globálního marketingu a do světa s jiným tempem. Tedy alespoň trochu. „Vesmír mi řekl: Radime, zpomal. Snažím se to poslouchat, ale hrozně to neumím,“ přiznává brandový stratég. V rozhovoru vzpomíná i na dobu, kdy žil v Moskvě, kterou z hlediska marketingu popisuje jako neopakovatelnou. Pracoval tam v době, kdy Kreml najímal britskou marketingovou agenturu, Medveděv vyjednával s podnikateli v Silicon Valley a Rusko se snažilo působit jako moderní západní demokracie. „Všichni jim to sežrali i s navijákem,“ říká o tehdejším prokremlském marketingu. Sám Svoboda kampaně pro politiky odmítá. „Do politického marketingu se moje firma nepustí, i když tady byly nabídky. V politice jsem dlouhou dobu neviděl správnou věc, pouze propagandy a osobní prospěch,“ říká marketér. Dnes ho zajímá úplně jiná výzva: jak udělat Česko srozumitelnější světu. Když se ho v zahraničí někdo zeptá, odkud je, většinou odpovídá „z Prahy“. Novotvar Czechia mu nesedí a podle něj ho ani nikdo nezná a navíc je to podobné s Čečnou. „Czech Republic je vznešené. Slovo ‚republic‘ má hodnotu, signalizuje to lidem v zahraničí, že to je sofistikovaný stát,“ tvrdí konzultant. Jak by se Česko mělo prodávat a s čím si ho v zahraničí nejvíce spojují? Kde leží etické hranice marketingu? Co všechno se musí stát, aby člověk opravdu zpomalil? A jak se dá zůstat pokorný, když se dostanete do pozic, kde se o vás všichni starají? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dělám to i pro vás – pro ty hatery, abyste mohli dál svobodně pičovat,“ říká herečka, moderátorka a stand-up komička Iva Pazderková o tom, proč se rozhodla moderovat setkání premiéra Petra Fialy s občany. Od začátku věděla, že to nebude snadné, ale míra agrese, kterou si tím přivodila, ji zaskočila. „Čekala jsem obrovskou míru nenávisti, ale je to třeba dvakrát horší,“ přiznává, ale dodává, že svého rozhodnutí nelituje, protože současnému předsedovi vlády věří a dělá to, čemu věří. „Stojím si za tím, že má smysl zůstávat v Evropské unii, je potřeba pomáhat Ukrajině a poslat Rusáka někam,“ vysvětluje herečka své motivace. Pazderková mluví o tom, že není naivní a nemá pocit, že by dělala „propagandu“, a proč je naopak pyšná na to, že je „spojenec slušného chování“. Jenže osobní přesvědčení a veřejné angažmá mají svou cenu – přichází výhrůžky za hranou zákona a také kritika, že si jako žena a herečka dovolila mluvit. „To je považované za hodně velkou drzost,“ říká s nadsázkou. Moderátorka, která otevřeně mluví také o svém duševním zdraví, tvrdí, že se i přes všechen aktuální tlak už dlouhou dobu cítí dobře. Přestože je její povolání někdy časově nekompromisní, naučila se už říkat ne a šťastná je i v osobním životě. Velkou změnu podle ní přineslo i to, jak se proměnilo její vnímání mateřství. „Zjistila jsem, že děti nechci. Chtěla jsem je, protože se říkalo, že je to jediné štěstí,“ říká Pazderková k tomu, že se jednoho dne probudila a jednoduše jí spadl kámen ze srdce, že děti nemá. Zpětně si uvědomuje, že rodinu chtěla ve chvíli, kdy byla paradoxně nejméně šťastná, a mluví také o vině, kterou dlouho cítila. Dnes je ale šťastně bezdětná a je navíc „profesionální“ tetou. Zásadní proměnou podle Ivy Pazderkové prošel i její pohled na humor – obzvlášť ten, který sama léta dělala. „Ten můj byl často postavený na tom, že blbá blondýna si myslí, že je lepší než ostatní,“ říká. Dnes si ale uvědomuje, že některé stereotypy, které jsou kolem nás, mohou ubližovat. „Byla jsem vychovaná v tom, že si děláme legraci z lidí, kteří jsou celý život terčem těch fórečků – třeba z Romů nebo gayů. Dneska mi to přijde necitlivé,“ dodává a přiznává, že i jí změnit přístup chvíli trvalo. Jak se proměnil její vztah k víře a proč ji „blbá blondýna“ pořád tak baví? Proč se jí dotklo, že je vnímána jako „madam Genocida“ kvůli výroku k protestujícím za Gazu, který byl podle ní vytržen z kontextu? A co znamená, když „má někdo jehličnan“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dodneška mě trápí, že spoustu věcí řeším tím, že je vydržím, než abych je nedělal, přerušil nebo utekl,“ říká herec Hynek Čermák o tom, co si nese z dětství, přestože dnes už ví, že takový přístup není úplně zdravý. Mluví o odchodu z domova ve čtrnácti, šikaně ve škole i o tom, že první věc, kterou kdy řídil, bylo letadlo. Dospíval mezi větroni, padáky a s vidinou, že se z něj stane stíhač. Ale nakonec se z něj stal vlastně náhodou herec – dlouho jím být nechtěl, tak trochu ze vzdoru vůči umělecké rodině, ze které pochází. „Člověk chce jít vlastní cestou,“ říká filmový a divadelní herec, který o sobě dnes mluví jako o člověku, jenž utíká z premiér, protože se na sebe nedokáže dívat – ale zároveň dokáže naplnit divadelní sály pětadvacetkrát do měsíce. Čermák se v rozhovoru vrací k mnoha podobám své minulosti: k práci bodyguarda, velení zásahové jednotky na fotbalových stadionech v devadesátkách, bojovým sportům i k tomu, co ho naučila terapie. Když mluví o rodičovství, říká, že to jediné, čeho si v životě skutečně považuje, jsou jeho děti. A že právě kvůli nim se rozhodl odejít z předchozího vztahu. „Musíme těm dětem ukázat, že život může být v lásce žitej. A to by se nestalo, kdybych neodešel,“ vysvětluje svoje důvody. Mluví ale i o tom, jak se proslavil díky rolím gangstera nebo Vandama z Národní třídy. A proč se lidé zlobí, když zjistí, že herec, kterého obdivují, nemá stejné názory jako jejich oblíbená postava. „My jsme si mysleli, že jsi náš Vandam,“ slyšel od fanoušků poté, co se vyjádřil na konto některých politiků. O bulváru Čermák mluví bez obalu – vadí mu, že ze skandálů těží na úkor jeho i jeho blízkých. „Mockrát jsem vlítnul do redakce nějakého bulvárního deníku. Chtěl jsem si to s nimi vyřídit, rozkopl jsem dveře a tam sedělo šest žen. Tak jsem jen řekl: Promiňte, na shledanou,“ říká k tomu, že tam toužil potkat „holohlavého, svalnatého pitomce, se kterým by se mohl poměřit“. Hynek Čermák v rozhovoru mluví ale také o ženskosti, focení aktů, o cestování a hroších ve Rwandě i o tom, proč už dál nechce podporovat „cestovatelský konzum“. Jak se vymanit z rolí, které se na člověka nalepí? Dá se žít důstojně pod drobnohledem veřejnosti? Proč někdy člověk touží odpovědět od srdce, ale nemůže – protože je slušný? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Já ho prostě nemám. To ego,“ říká investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, jejíž texty vedly k odhalení bitcoinové kauzy a pádu ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Sama se ale vůči triumfalismu vymezuje. „Mně se obecně nelíbí ta rétorika, že cílem novináře má být někoho sundat. Mně jde o to, abychom dělali svou práci a chránili veřejný zájem,“ popisuje svůj přístup nejen ke své poslední kauze, po které čelila nebývalému tlaku – přicházely anonymní výhružky, nenávistné zprávy i snahy o znevěrohodnění její práce. „Svezlo se to po mně, byla jsem tvář těch věcí a strašně jsem si to brala. Jsem typ člověka, který si bere kritiku k srdci,“ říká. Její motivace ale nezmizela – dál objíždí města, analyzuje veřejné zakázky a mapuje regionální mocenské vazby: „První, co řeším, jsou vždy peníze. To je podle mě klíč ke všemu.“ V rozhovoru mluví otevřeně o tom, jak vznikala bitcoinová kauza, proč jí vadí, když ji někdo vykresluje jako nástroj vlivových skupin, i jak dlouho trvalo, než si připustila, že její práce má reálný dopad. Vysvětluje, proč podle ní nestačí schovávat se za značku média a proč se novináři musí naučit pracovat i se svou viditelností. „Už to nefunguje tak, že budujete důvěru pod hlavičkou redakce. Musíte ji budovat sami za sebe. A to není úplně příjemné.“ Proč věří v důležitost regionální novinařiny, i když za ni nedostane potlesk? Jak se vyrovnává s tlakem a jak se naučila bavit i s lidmi ze „šedé zóny“ bez odsudků? Proč si stále myslí, že nedělá nic zásadního – i když její práce hýbe politikou? Nejen o tom, ale i a pochybnostech a tom, že novináři musí být nohama na zemi, mluví Zdislava Pokorná, která za svou práci získala i Novinářskou křepelku, v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „My jsme tady ve střední Evropě věčně rozkročení – chvíli na Západ, chvíli na Východ. A to z nás dělá takový neurologický bod Evropy,“ říká spisovatel Pavel Kosatík. V rozhovoru se vrací k zásadním momentům české historie – k Mnichovu a k národnímu traumatu z neobrany státu. Mluví o Edvardu Benešovi jako o „nejvýznamnějším politikovi 20. století“, jehož dědictví si podle něj neseme dodnes. „Řekl, že Západ nás zradil – ne dvě konkrétní vlády, ale Západ. A už se to prostě ujalo,“ vysvětluje a popisuje, jak Beneš postupně ztrácel strategické myšlení a před Moskvou se svlékl donaha, ale i proč nelze mluvit o tom, že by poválečné Československo navazovalo na první republiku. „Oni to celé přervali, aniž by to nahradili adekvátní náhradou,“ tvrdí publicista. Kosatík ale mluví i o současnosti – o tom, jak velký problém je odliv mozků a proč se Češi vzdávají odpovědnosti za veřejný prostor. „Ten spor, který se vede celosvětově, je o tom, jestli chcete být aktivní, nebo jestli se spolehnete na to, že to populista zařídí za vás,“ říká k tomu, že by si přál, aby si lidé nenechávali vnutit populistický styl. Spisovatel se věnuje i Slovensku – zemi, které podle něj „chybí silné kritické hlasy“ a kde se demokratické síly často „projevují jen moralistně“. Mluví i o Ľudovítovi Štúrovi, o slovenské náklonnosti k Rusku i o tom, proč Robert Fico z jeho pohledu nikdy zásadně nezměnil své směřování. „On začínal jako komunista a byl na tu Moskvu orientovaný vždycky. Teď možná jen víc na rovinu říká to, co si myslel celý život,“ myslí si publicista. Zaznívá i téma samotného psaní – Kosatík popisuje, jak si pečlivě vybírá témata, jak tráví roky v archivech a že knihu začíná psát až tehdy, když cítí, že dál už „sbírat“ nemůže. Některé projekty ale přesto nedokončí. „Někdy jsem se s tím nepotkal. Asi bych to dokázal napsat chytře, ale neměl bych z toho pocit, že jsem to já,“ tvrdí. Proč právě Beneš zůstává klíčovou postavou moderních dějin? Jak hluboko sahá české trauma z roku 1938? Proč podle něj po Trumpovi může přijít ještě někdo horší? A proč si myslí, že „momentálně jsme na tom nejlíp“ – alespoň v rámci střední Evropy? Nejen o tom je rozhovor s Pavlem Kosatíkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Byl jsem kluk, který docela pil, sem tam se popral a měl nějaké démony v hlavě. Na začátku jsem rozhodně nebyl gentleman,“ říká Marek Ztracený, když se ohlíží za minulostí. Zpěvák, který dnes plní stadiony a připravuje show pro 160 tisíc fanoušků, otevřeně mluví o svých začátcích, dluzích i o tom, jak čelil kritice kvůli textu písně, který byl spojován se sexualizovaným násilím. „Tahle studená sprcha byla divoká,“ říká a přiznává, že dnes už by takový text nenapsal. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým popisuje, jaké to bylo být dyslektikem, který přečetl první knížku ve 27 letech, i jaké je pro něj rodičovství – a proč si uvědomuje, že nebude „v šedesáti skákat po pódiu a zpívat Ztrácíš“. Zpěvák mluví i o vztahu, který ho formoval nejvíc – o svém otci. „Byl u všeho – naučil mě první akordy, pomáhal mi a zastával se mě,“ popisuje. V den, kdy měl převzít čtvrtého Slavíka, už Ztracený věděl, že se s tátou možná loučí. „Poslal mě tam. Záleželo mu na tom možná víc než mně,“ vzpomíná hudebník a přiznává, že neví, jestli bude po odchodu otce jeho život stejný. Pokud jde o hudbu, z kritiků si Ztracený nic nedělá. Nejlepším zrcadlem jsou pro něj jeho fanoušci a zásadní jsou pro něj jejich emoce. „Já prostě miluju, když lidi zpívají moje písničky a když se na koncertech objímají a píšou mi,“ říká k tomu, co je pro něj hlavní měřítko. Vypráví ale také o svém dětství na Šumavě i o tom, jak ho s otcem vojáci se samopaly v ruce vyháněli od borůvek u hranic, a popisuje i, jak dost možná mohl skončit někde za pianem ve Švýcarsku. Jak zpětně vnímá svůj start v hudebním světě a proč si myslí, že nebýt jeho rodiny a syna, nebyl by tam, kde je? Proč by nechtěl „dojíždět fesťáky“ jako mnozí jeho kolegové, ale pořád ještě něco pokořit? Co pro něj byla v dětství největší výzva? A proč věří, že do hudby se dnes promítá i frustrace z rozdělené společnosti? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Já jsem prostě blázen. Můžu točit jenom to, čemu hluboce věřím.“ Václav Marhoul je režisér, producent a scenárista, který si zakládá na vnitřní integritě víc než na tom, kolik filmů za život natočí. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč dává přednost „lásce před sexem“ – protože když se člověk zamiluje, ať už je to do knížky, divadelní hry nebo něčeho jiného hlubokého, co ho inspiruje, vydrží úplně všechno. „Když nežiju v souladu sám se sebou, tak je to se mnou k nevydržení,“ dodává s úsměvem. Jeho vnitřní kompas ho dovedl od parodického Mazaného Filipa přes válečný Tobruk až k mezinárodně oceňovanému Nabarvenému ptáčeti, které mu otevřelo dveře do Hollywoodu. Ty se ale nakonec zavřely: po třech a půl letech intenzivní práce na ambiciózním americkém projektu o senátorovi McCarthym přišla studená sprcha – produkce se rozhodla dát režii někomu jinému. Marhoul popisuje, jak nákladný historický film nebylo možné v Americe natočit kvůli nerealistickým očekáváním producenta. „Zásadní ponaučení z toho je, že už nikdy nedopustím, abych na jakémkoliv filmu, kde budu pracovat, byl jenom režisér,“ dodává k tomu, že třeba Miloši Formanovi zrušili natáčení jeho posledního filmu den před natáčením. Marhoul mluví ale také o politice, stavu světa i o tom, proč se Amerika může naprosto zvrátit. „To nejhorší, co se může stát, je občanská válka, která bude zuřit v každém malém městě,“ varuje před nejhorším scénářem v případě, že by se přestal respektovat právní řád, ale dodává, že je sám raději optimista. Vedle geopolitiky se ale rozhovor dotýká i velmi osobních témat. Marhoul otevřeně mluví o tom, jak zjistil, že jeho otec byl veden ve svazcích StB. „S bráchou nás vychovával k poctivosti a pravdomluvnosti. To byl paradox – možná do nás chtěl dát to, co jemu chybělo,“ říká a přiznává, že se svým otcem vedl těžké debaty, ale že ho měl i tak rád a váží si toho, jaké měl dětství. S empatií a nadhledem mluví i o tom, proč nerad odsuzuje lidi. Podle něj málokdy dohlédneme ke všem důvodům, proč se někdo nějak zachoval – třeba když odejde z nějakého vztahu. „Je strašně jednoduché někoho lynčovat,“ dodává k tomu, že dospělý člověk přece ví, že život není jen černá a bílá. Marhoul zároveň věří, že krutost je v nás zakořeněná daleko víc, než si chceme přiznat a kdyby přišla krizová situace, z lidí se velmi rychle stanou zvířata. Jak se vůbec dostal k možnosti točit pod americkou produkcí a jak vnímá způsob, kterým spolupráce skončila? Je podle něj současné dění ve světě filmařsky zajímavé? A proč je Donald Trump barbar, ale viceprezident Spojených států JD Vance katastrofa? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Chtěla jsem si postavit kapelu, postavit si hlavu a začít to dělat podle sebe.“ Takhle jednoduše a rozhodně popisuje zpěvačka Anna K. moment, kdy se po úspěchu první popové desky rozhodla vrátit zpátky do klubů – do Malostranské besedy, kde hrála třeba jen pro dvacet lidí. V rozhovoru mluví o své cestě, která nikdy nebyla jednoduchá, ale vždycky autentická. Už jako osmiletá holka hrála v divadle Semafor, kde ji obklopovaly hvězdy jako Jiří Suchý nebo Josef Dvořák, zatímco ji vychovávala kultivovaná babička, která mluvila šesti jazyky. Právě po ní získala své rodné jméno Luciana. „Bylo to znát, když jsem byla pod jejím vedením, protože jsem měla samé jedničky a mluvila jsem plynně francouzsky,“ vzpomíná zpěvačka, která se místo „velkého vzdělání“ rozhodla pro svět hudby a divadla. I její profesní cesta je příběhem odvahy jít proti proudu – od úspěšného debutu přes návrat ke klubové scéně až po zlomovou spolupráci s Tomášem Varteckým, s nímž vznikla deska Nebe, která ji definitivně usadila mezi nejvýraznější osobnosti české hudební scény. V rozhovoru ale nehovoří jen o hudbě. Sdílí i nejtěžší momenty svého života – dvě onkologické diagnózy, ztrátu blízkých, vyčerpání z péče a smutek z toho, že se jí nepodařilo mít dítě. Vypráví o touze adoptovat, o letech čekání a šoku, když jí úřednice během léčby oznámila, že pětiměsíční holčičku, kterou pro ni měli, kvůli její diagnóze nedostane. „Upadla jsem na kolena. Jako když mi ve devatenácti zavolali, že mi zemřela máma,“ vzpomíná hudebnice. Přestože jí život nestavěl zrovna lehké překážky, vždycky se zvedla – třeba i ve chvíli, kdy pečovala o nemocné blízké a poté znovu onemocněla. „Ležela jsem hubou v hlíně a síly už moc nebylo. Ale byly to jednoduché počty – buď se vzdáš, buď tady budeš ležet a říkat si, že to už nedáš a umřeš… anebo: tak jo, dala jsem to jednou, tak musím znovu,“ říká a přiznává, že asi musí být trochu lvice, jinak by všechny životní nástrahy asi nezvládla. Jak vnímá období rozchodu se svým hudebním i životním partnerem Tomášem Varteckým? Do koho byla v Semaforu zblázněná? A jak vzpomíná na svého bohémského otce, kterého všichni milovali, protože jim naléval zadarmo? Nejen o tom, ale i o chuti jít vlastní cestou a tvořit, i tom, co vše se dá zvládnout, mluví Anna K. v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Každý, kdo má emocionální i materiální podmínky pro to, aby dítě vychoval, by tu šanci měl dostat,“ tvrdí Jiří Pospíšil, který má za sebou mnoho let v politice, působil jako ministr spravedlnosti, europoslanec i náměstek pražského primátora pro kulturu - a přesto říká, že až teď prožívá nejzásadnější období svého života. Ve svých téměř padesáti letech se stal poprvé otcem – dceru mu odnosila blízká kamarádka v rámci surogátního mateřství, a vychovává ji společně se svým dlouholetým partnerem. V rozhovoru otevřeně mluví nejen o své cestě k rodičovství, ale i o své sexuální orientaci, kterou sice nikdy veřejně neskrýval, ale až doteď ji také výslovně nekomentoval. „Všechno, co se týká mého soukromí, orientace a vztahu k miminku, vnímám hrozně citlivě. Možná i to je důvod, proč nejsem ten bojovník, který vyběhne na barikády a je v čele Prague Pride. Není to v mé mentalitě,“ brání se Pospíšil s tím, že to ale neznamená, že je špatný politik, který nemůže dělat něco dobrého jinde. Pokud jde o práva stejnopohlavních párů a jejich sňatky, Pospíšil není prý z těch, kdo by nutně potřeboval trvat na termínu „manželství“. Co je ale pro něj důležitou otázkou, jsou práva takových dvojic vůči dětem a přivítal by proto, kdyby se do budoucna posílila. Zároveň ale přiznává, že často váží slova – ne kvůli sobě, ale kvůli své dceři. „Nechci, aby jednou byla obětí těch, kteří se tu považují za ‚pravé konzervativce‘,“ říká Pospíšil k některým kritikám jeho rodinné situace s tím, že nejhorší by pro něj bylo, pokud by dění ve společnosti neumožnilo jeho dceři žít plnohodnotný život. Politik dokonce popisuje, že si v Česku často hrajeme na to, že stoprocentním vzorem a realitou je „krásná heterosexuální rodina se třemi dětmi“, kde oba rodiče dělají vše pro to, aby jejich děti byly šťastné. „To pokrytectví mi vadí,“ říká Pospíšil k tomu, jak vysoké je například číslo samoživitelů v Česku. Politik ale komentuje i aktuální dění – včetně kauzy Pavla Blažka a bitcoinové aféry, kterou označuje za zvláštní a nepochopitelnou. Především nerozumí miliardovému daru, ale zároveň dodává, že za případem zatím nevidíme konkrétní zločineckou logiku. Vrací se i k doznívajícímu případu Dozimetr, který ho podle jeho slov reputačně poškodil a vnímá ho nespravedlivě. Jeho úspěch v komunálních volbách v roce 2022 ale prý dokazuje, že voliči chápou rozdíl mezi tím, když se někdo s někým „potká“ nebo údajně s někým páchá trestnou činnost. Jak zvládá první měsíce v roli rodiče? Co pro něj znamenala podpora veřejnosti – i konfrontace s často drsnou kritikou? Proč považuje rodičovství za silnější zkušenost než celou svou kariéru a vážně už politiku neřeší? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 83 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Já myslím, že je to od začátku do konce brněnská bramboračka.“ Tak komentuje Petros Michopulos kauzu Pavla Blažka, kvůli které musel exministr spravedlnosti opustit vládu. Politický komentátor a spoluzakladatel podcastu Kecy a politika v rozhovoru rozebírá celou bitcoinovou aféru – její politické i praktické dopady a možná pochybení na několika úrovních. Mluví o tom, proč podle něj Blažek chtěl být před volbami za hrdinu, jakou roli sehrála v celé kauze justice, stát i policie. Rozebírá i reakci koaličních partnerů z hnutí STAN, kteří podle něj nejsou schopni z koalice odejít, protože odcházení z vlády je hrozně bolestivý proces pro celou politickou strukturu. Zároveň si ale myslí, že přestože kauza Petru Fialovi zkomplikovala nabírání druhého dechu v kampani, rychlé odvolání Pavla Blažka z funkce byl určitě dobrý krok. „Trošku ztlumili ten náraz,“ říká Michopulos a dodává, že Andreji Babišovi zase nepřispěje, že reakci na kauzu „přepálil“. Politický komentátor mluví také o roztržce mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a Elonem Muskem, která je podle něj „jako dvě školačky z deváté třídy.“ Trump – ať je jaký chce – má podle Michopulose velkou výhodu v tom, že umí dobře pracovat s náladami kolem finančních trhů, a Musk tak bude se svou firmou vždy tahat za kratší konec. Kam směřuje americká politika? Jak by se dalo celému průšvihu, kterému čelí česká vláda, předejít? Proč není normální, aby si ministři komentovali kroky svých kolegů a proč Michopulosovi vadí představa, že by nás měli řídit nestranní odborníci? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nevím, odkud beru koule to dělat.“ Těmito slovy popisuje Ewa Farna rozhodnutí, na které by si řada jejích kolegů možná netroufla: uspořádat velký výroční koncert na stadionu Eden a stát se tak první českou zpěvačkou, která vystoupí jako hlavní hvězda na místě, kde si dříve troufly koncertovat jen Pink, Tina Turner nebo Madonna. Do současné reality, která předčila její sny, patří také nedávné vystoupení zpěvačky Dua Lipa, během něhož nečekaně zazněla její píseň Na ostří nože – a druhý den si ji Farna s britskou hvězdou zazpívala živě na pódiu. Video z koncertu se následně začalo virálně šířit, získalo miliony zhlédnutí, přišel rozhovor pro BBC i vlna hrdosti fanoušků – to všechno ale vzápětí narušila kritika, že šlo o domluvený tah, zaplacenou reklamu a pečlivě naplánované PR. „Dost mě to zranilo a rozbrečela jsem se,“ popisuje Farna zpochybňování od „kolegů z oboru“ s tím, že logicky byla situace pro obě strany marketingově výhodná, ale krásné na ní bylo právě to, že vznikla opravdu spontánně. Zpěvačka, která je už dvacet let na scéně, mluví o tom, jak těžké bylo dospívat na očích veřejnosti i jak si musela projít situacemi, kdy po ní na koncertech házeli kelímky od piva. Jindy zase fanoušci pořádali svatbu před jejím domem, což pro hudebnici bylo poněkud za hranou. I přes takové „divné“ situace má dnes Ewa Farna pocit, že si se svými posluchači vytvořila prostor, ve kterém se cítí bezpečně. V rozhovoru také otevřeně vypráví o tom, proč občas zpívá písničku Tělo hlavně pro sebe samu a jak se učí pracovat se sebepřijetím. „Není to tak, že to zpívám z pozice člověka, který si to vyřešil,“ přiznává zpěvačka. Mluví ale také o mateřství, podnikání, vedení převážně mužského týmu i o své potřebě mít věci pod kontrolou. „Možná jsem control freak, ale některé věci si potřebuju pohlídat sama,“ tvrdí Farna, která se jako dcera dvou vysokoškoláků prý rozhodla, že pokud se bude věnovat hudební kariéře, tak naplno. Proč podle ní sebevědomí neznamená, že se nebojíme? Co za emoce v ní vyvolal nečekaný duet? A proč si myslí, že výjimečné věci se mohou stát i v malé zemi, jako je Česko? O tom všem mluví Ewa Farna.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Musela jsem změnit život a bylo to hrozně těžké. Nejsem nastavená na to, že bych odcházela a věci vzdávala. Kdybych to ale nezměnila, musela bych asi dál chodit na terapie a jíst prášky,“ říká herečka Klára Trojanová o nejtěžším období svého života. Otevřeně mluví o depresích, které trvaly bezmála dvě dekády, o konci manželství s Ivanem Trojanem, ale i o tom, jaké to je být herečkou, která byla dvanáct let doma s dětmi a vrací se zpátky do profese. Žena, která nikdy neusilovala o slávu, nechodí na večírky a sama o sobě říká, že je „pavoučice“ a introvert, popisuje, jak se postupně vytratila sama sobě. „Myslela jsem si, že takhle je to v pořádku. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle už nejsem já,“ vzpomíná na dobu, kdy bojovala s depresemi, a přiznává, že jí roky chybělo uznání – především v době, kdy pečovala o své děti. „Já jsem patriarchální typ, prostě ráda následuju toho muže. Ale i tak člověk potřebuje slyšet: To, co děláš, je dobrý,“ přiznává. Trojanová dnes opět hraje divadlo a zpívá – právě zpěv se pro ni stal nečekaným terapeutickým nástrojem. Kvůli jednomu projektu se musela naučit dvě písničky a na lekcích s lektorkou, která pracuje s hlasem i psychosomatikou, se začalo dít něco zásadního. „Začala jsem chodit na zpěv a asi po půl roce jsem si ráno už léky nevzala. Bylo to ze dne na den,“ popisuje herečka, jak přestala brát antidepresiva, ale zároveň nabádá, že by takový postup nikomu dalšímu nedoporučila, protože ho nedoporučují ani lékaři. Trojanová mluví také o tom, proč své psychické potíže roky nedávala najevo před svými dětmi, ale i proč jim dnes naopak opakuje, že o emocích se musí mluvit. I proto si přeje, aby se ve společnosti změnil pohled na duševní onemocnění. V rozhovoru herečka otevírá také téma smrti svých rodičů a i to, proč si myslí, že i odcházení může být důstojné a krásné. „Lidé umírají, na tom není nic neobvyklého. Ale ten dotyčný s vámi může být do poslední chvíle a může to být hezké,“ přibližuje i vlastní zkušenost. Sama spolupracovala také s Nadací rodiny Vlčkových, která pomáhá zajistit paliativní péči pro nevyléčitelně nemocné děti. Přiznává, že i ona sama by se chtěla vnitřně připravit na možnost, že se něco takového může přihodit i v její rodině. „Mám čtyři zdravé děti, ale i mě se něco takového může stát. To nikdy nevíte,“ vysvětluje. Mluví také o své mamince, která trpěla Alzheimerovou chorobou, o vlastním strachu z této nemoci, ale i o tom, co jí pomáhá zachovávat si nadhled a pozitivní nastavení. „Kolikrát pláču nad světem, ale být pořád smutná z toho, že se kolem dějí nehezké věci, není konstruktivní. Člověk musí pomoct, kde může – ale zároveň musí žít svůj život,“ apeluje Trojanová. Jak těžké je být pro okolí „nečitelná“? Proč ji zaskočilo, že ji filmový svět po mateřské považoval za podezřelou? A jak člověk vůbec pozná, že už nemůže dál? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Radši budu lidem lézt na nervy než do prdele.“ Tímhle heslem se řídí stylista Filip Vaněk – a kdo ho sleduje, ví, že si na servítky opravdu nehraje. Muž, který řadu let obléká slavné osobnosti i soukromé klienty, připravuje outfity na červené koberce, televizní show i do běžného života, mluví v rozhovoru o tom, proč podle něj většina Čechů stále neumí dobře vypadat a proč kultivovanost a vkus nejsou zdaleka jen povrchní záležitosti. „Aby se člověk cítil dobře, je psychologicky dokázané, že musí být pěkně zabalený. A ti hezky oblečení a hezky vypadající lidé mají lepší práci, lepší vztahy i víc peněz,“ říká Vaněk k tomu, že podle něj, když se člověk sám sobě líbí a je spokojený, tak z něj vyzařuje lepší energie a všechno se mu daří líp. Zároveň ale zdůrazňuje, že i práce stylisty je hlavně o psychologii, empatii a umění říct pravdu tak, aby posunula, a ne zranila. „Klient si mě nenajímá proto, abych ho utvrzoval, že je krásný. Najímá si mě, aby se dozvěděl pravdu, a já mu to musím diplomaticky předat. Je to velmi intimní vztah – jako s gynekologem nebo urologem,“ vysvětluje s tím, že ne každý upřímnost unese. „Český muž je dacan, buran, prostě muž bez vychování, a je to také škrt bez jakékoliv úrovně,“ řekl kdysi a stojí si za tím i dnes. Sám se styl naučil milovat už jako malý kluk, kdy místo Lega chtěl v Tuzexu značkové džíny, a i dnes si potrpí na kvalitní obleky z pařížských ateliérů. Přitom ale netvrdí, že móda musí být drahá – spíš že má být přiměřená, čistá a odpovídat situaci. „Do divadla se má jít jako do divadla a do práce jako do práce, ne v goretexu jako na hory,“ říká. Vaněk v rozhovoru popisuje i vlastní profesní cestu – od učitele fyziky, tělocviku a výpočetní techniky přes práci v reklamní agentuře až po jednoho z nejvyhledávanějších stylistů v Česku. Mluví o tom, proč už ho nebaví oblékat influencery na filmovém festivalu v Karlových Varech, proč si myslí, že televize diváky spíš zplošťuje, než inspiruje, ale i proč mu vadí kritika za to, že přiznal, jak před módními přehlídkami drží půst. „Vaňka budeme odsuzovat za to, že řekl, že dva dny nejí, a budeme veřejně říkat: Pojďme se mít rádi takoví, jací jsme. Ale je to ve své podstatě morbidní obezita,“ brání se s tím, že mu vadí i opačný extrém a dodává, že sice současná doba oslavuje diverzitu, ale když má někdo jiný názor, je to často problém. Vaněk se dotýká i fenoménu fast fashion, ekologických paradoxů módního průmyslu i generační proměny přístupu k oblékání. Myslí si, že změnu může odstartovat i jediný kluk, který se na jeho rozhovor podívá a rozhodne se, že bude chtít vypadat jinak. Proč je pro něj důležité obklopovat se lidmi, kteří mu říkají i nekompromisní pravdy? Jak vnímá české celebrity a proč se nerovnají těm světovým? Kolik si jako stylista vydělá a jak je možné, že i taková Jennifer Lopez si na dobrého stylistu musí počkat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 78 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Co předvádím v posledních letech, je verze 2.0. Vědomě do sebe pouštím jen určité věci a jiné vůbec. A vědomě měním sám sebe,“ říká moderátor, podnikatel a spoluzakladatel organizace Oktagon MMA Ondřej Novotný. Mluví o zásadní životní proměně, kterou v sobě nastartoval zhruba před pěti lety. Dnes je více pozitivní a rozhodl se odstřihnout se od věcí, které nemůže změnit, přestal sledovat zprávy a naopak ho baví to, co změnit dokáže, a pomáhat tam, kde může být prospěšný. V rozhovoru popisuje, jak si kolem sebe buduje podpůrnou síť lidí – doma i ve firmě – kteří mu pomáhají zvládat tempo, které sám nasadil. Jeho způsob práce je podle něj neslučitelný s tím, co se považuje za novodobý ideál work-life balancu: „Jsem v míru, pokud chceš pít kafíčko a naťukat osm mailů z Bali za den s tím, že seš vyčerpal, ale takoví lidé u nás nemůžou pracovat,“ tvrdí Novotný. Sám totiž věří spíš na výkon a chuť dělat věci naplno, a proto upozorňuje, že v Oktagonu „se maká“. „Chceme lidi, kteří jsou motivovaní, chtějí se posouvat, dřít a mít z toho ten ‘rush',“ popisuje spoluzakladatel organizace pořádající zápasy v MMA, podle čeho si vybírá, s kým bude spolupracovat. Novotný zároveň přiznává, že se mění i v tom, jak komunikuje se svými zaměstnanci. „Ne že bych chtěl být měkčí. Ale chci, aby víc chápali, kde se to všechno bere. A proč to po nich chci,“ dodává. Sebevědomí pro něj není póza, ale nutnost – součást výbavy každého, kdo chce ve světě uspět. „To, v čem jsem nejlepší, jsou bezpochyby sportovní podcasty – dokážu je nastavit tak, aby fungovaly, a rozdat role. Neexistuje tady člověk, který by viděl tolik zápasů jako já a odmakal si to od roku 1999 jako já,“ říká k oblasti, kde ho podle jeho slov nemůže nikdo překonat. Ondřej Novotný v rozhovoru odhaluje i svou zranitelnost – mluví o vztahu se svými dcerami, o tom, jak ho dojalo, když mu někdo citlivě popsal chování jeho starší dcery, a proč je pro něj důležité začínat každý den s „bílým pásem“ – jako by nic neuměl a měl se znovu učit. „Vždycky přijde někdo chytřejší, vzdělanější, lepší. A něco nového ti vysvětlí. To mě drží na zemi a pomáhá mi posouvat se,“ radí. V rozhovoru ale také popisuje, jak se loni dostal na hranici zhroucení a co mu tehdy ulevilo, jaká je hodnota Oktagonu, a jestli by uvažoval o jeho prodeji.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám se jako prase v žitě,“ říká psychiatr Radkin Honzák, který i ve svých 86 letech stále ordinuje, vyučuje na univerzitě třetího věku a především se snaží žít s určitým nadhledem. Pokud chce člověk bojovat s trudomyslností, může mu podle něj pomoci jednoduchý rituál: v pět odpoledne si zapsat tři věci, které člověku ten den udělaly radost, a tři, které udělal sám pro sebe. „To druhé je často hrozně obtížné. Ale říkám lidem, ať si představí, co by udělali pro někoho, koho mají rádi, a ať to udělají pro sebe,“ nabádá Honzák. Psychiatr mluví také o tom, proč se nenechává semlít negativními zprávami, proč sociální sítě považuje za „příšerný vynález“ a proč je podle něj důležité naučit se filtrovat realitu podobně jako „vybírat hrozinky z vánočky“. Vzpomíná na dětství během války, bombardování Prahy i odbojovou činnost svých rodičů. Otevřeně mluví o zkušenostech s represí komunistického režimu, o výsleších StB i vlastním boji s alkoholem. Nevyhýbá se ani reflexi stáří: místo bilancování se snaží zůstat aktivní a ukazovat mladším, „co všechno se dá vydržet“. Popisuje také svou kariéru – třeba když pracoval s pacienty s ledvinovým selháním nebo pomáhal prosadit psychosomatiku. „Já jsem zvědavý. A dokud je člověk zvědavý, tak se brání úpadku,“ říká k tomu, proč je pro něj stále důležitá duševní práce. Honzák také reaguje na kritiku, kterou vyvolaly jeho výroky o menšinách a společenských normách. Říká, že „odlišnost“ neodsuzuje, ale vadí mu některé způsoby, jakými ji lidé veřejně prezentují. „Mám empatii, klidně si s těmi lidmi budu povídat u stolu o jejich problémech a akceptovat je, jen nechci, aby mi říkali, jak mám co dělat,“ brání se psychiatr a zároveň připouští, že jeho slova mohou některé lidi zraňovat. V rozhovoru mluví také o politicích, psychopatii ve vedení státu, o Donaldu Trumpovi a Andreji Babišovi, o Rusku, ale i o tom, proč důvěru v lidstvo nahradila spíš naděje. Co se podle něj děje s průměrnou inteligencí společnosti? Proč považuje mobily u dětí za „vražedné“? A co ho naučila zkušenost, kdy nechtěl, ale nakonec musel? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Buď člověk dojede svůj život jako úzkohraná troska v roli oběti, nebo si ho postaví do latě a zbytek si ještě užije.“ Tak si frontman kapely Mňága a Žďorp Petr Fiala zformuloval zásadní životní křižovatku, na kterou se dostal po druhém rozvodu a padesátinách. Někdejší rockový bohém dnes žije pevným režimem a místo dramatických večírků chodí na masáže, do fitka nebo raději sám do lesa. „Jsem neřízená střela, musím se toho držet jako klíště,“ říká s nadhledem a bez velké pózy popisuje, jak se z člověka, který nevěděl, co chce, ale věděl přesně, co nechce, stal někdo, kdo se snaží žít klidněji a smířeněji. V otevřeném rozhovoru mluví o tom, proč už nesleduje zprávy a proč se už rozhodl nevěnovat energii „prudičství“. „Většina lidí trvá na svém trápení, protože to představuje jakýsi druh bezpečí: Je to na hovno, ale je to moje,“ říká Fiala k tomu, že často nechápe, proč spousta lidí lpí na věcech, které jim očividně nedělají dobře. Frontman Mňágy a Žďorp v rozhovoru také popisuje, že se aktivně nezajímá o politiku, ale ne proto, že by rezignoval. Naopak – odmítá se nechat semlít každodenním dramatem a věří spíš na to, že změna začíná u každého jednotlivce. Důležitější než sledování peripetií světa je podle něj starat se o vlastní mikrokosmos a být něčím pozitivním pro své okolí. „Mám takovou mantru. Vždycky, když se mi narodí dítě nebo když se mi narodila vnoučata, tak říkám: Tvoje děti chci vozit v kočárku, kamaráde,“ popisuje hudebník také to, jak se mu už několikrát vyplnilo, že když si něco člověk opravdu moc přeje, může se to stát. Že by jednou zahrál i více než hodinové koncerty si přitom dříve Fiala nedovedl vůbec představit a dnes už kapela Mňága a Žďorp hraje už 38 let. A přestože si fanoušci často potrpí na staré hity, bez nových písniček by to podle hudebníka nešlo. Crowdfunding, kterým kapela financuje novou desku, vnímá jako přirozenou cestu, jak si uchovat nezávislost. „Nechápu, proč to nedělají všichni,“ říká. Fiala také otevřeně hovoří o tom, jak ho formovala zkušenost s minulým režimem, proč odmítl spolupracovat s StB i za cenu vyhazovu ze školy, a co mu dodnes připomíná, že tehdy jednal správně. „Tenkrát jsem neohrožoval svoji budoucnost, naopak – zachránil jsem si ji,“ říká. Vzpomíná také na doby, kdy nemohl ani do Polska, a o to víc ho dnes rozčilují lidé, kteří tvrdí, že za komunismu bylo líp. „Měli by si to zkusit. Třeba žít 14 dní v průměrných kulisách ruského života. Mazali by zpátky,“ říká bez váhání. Co ho naučila terapie? Proč považuje i osobní prohry za cenné lekce? A co všechno se může stát, když člověk přestane čekat, že ho někdo zachrání, a vezme život do vlastních rukou? Nejen o tom, ale i o současném turné, o vnoučatech, o psaní písniček, ale i tom, co by dělal, kdyby dorazila válka až k nám, mluví Petr Fiala v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Že mi budou tleskat tisíce lidí? Nikdy by mě to nenapadlo, ani jsem nechtěl být komentátor,“ říká Števo Eisele, který dnes komentuje Formuli 1 už třináct let a během té doby se z něj stal fenomén, který výrazně proměnil způsob, jakým se tento sport sleduje nejen na Slovensku, ale i v Česku. Společně s bývalým jezdcem Josefem Králem vytvořili duo EisKing – se kterým natáčí videa i podcast, pořádají živá vystoupení, ale především kolem sebe shromažďují obrovskou základnu fanoušků. „Když jsme spustili EisKing, naším prvním pravidlem byla nulová tolerance k nenávisti. Chtěli jsme přilákat slušné lidi a ono se to podařilo,“ popisuje novinář, jak se dvojici povedlo ke sportu přilákat třeba i mladé dívky, aniž by musel čelit „buranům“ jako jinde v diskuzích. Formule 1 má být podle Eiseleho nejen o závodění, ale právě především o fanoušcích a emocích. Zároveň otevřeně mluví o tom, proč považuje současné ekologické zásahy do Formule 1 za problematické. „Přišli jsme o zvuk, to byla základní esence formule 1. To je zbytečná škoda,“ říká Eisele a dodává, že změna pravidel může F1 uškodit víc, než si kdo připouští. V rozhovoru mluví také o své cestě k mikrofonu, ale i o tom, proč přestal sledovat politiku, nebo proč se ho dotýká, když je jako Slovák spojován s Andrejem Babišem. „Pro některé lidi Babiš zosobňuje všechno zlé slovenské. Netěší mě to, ale neovlivním to,“ vysvětluje komentátor F1. Kvůli tomu, jak umí někteří lidé být „zlí“, musel v určitou chvíli novinář změnit své mentální nastavení. Co ho ale trápí dnes nejvíc, je to, jak balancovat kariéru a roli otce. „Minulý rok jsem byl mimo domov 94 nocí. A když odcházím, syn se mi omotá kolem nohy a řekne: tatínku, nechoď… Tak je to těžké,“ přiznává Eisele s tím, že si ale takový život „vydřel“ a asi těžko může říct, že by byl šťastnější v jiné profesi. Co si myslí o Filipu Turkovi a jeho mediálním příběhu závodníka F1? Proč si podle něj současní politici zaslouží jen výsměch? Jaká úskalí má práce komentátora a jak se proměnila Formule 1 – a možná i on sám – od doby, kdy usedl za mikrofon poprvé? O tom všem mluví Števo Eisele v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tahle doba je přelomová a atmosféra je velmi nebezpečná,“ říká teolog, sociolog a katolický kněz Tomáš Halík. Lidé si podle něj nerozumí třeba ani ve vlastních rodinách a do popředí se derou populisté, kteří využívají strach a nenávist. „Politickou elitu nejde oddělit od těch, kteří ji volí. Problémy extremismu a fanatismu nejsou jenom problémy fanatiků, ale i lidí, kteří se nechají zfanatizovat,“ obrací se Halík k některým voličům a dodává, že se obává, že v Česku máme čím dál tím více nezodpovědných voličů. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč ho zneklidňuje podoba současné opozice, proč považuje Donalda Trumpa za „monstrum“ a Benjamina Netanjahua za válečného zločince. Podle Halíka právě izraelský premiér nese výrazný díl viny na drastickém úpadku mezinárodní pověsti Izraele i na děsivém vzestupu antisemitismu ve světě. „Co Izrael v Gaze dělá, už dávno překročilo hranice něčeho, jako je ‚nutná sebeobrana‘. Izrael tím ztrácí morální kapitál, který získal po holocaustu,“ říká Halík a vyčítá bezpodmínečnou podporu izraelské vlády ze strany některých českých politiků. Kritizuje mimo jiné i ministryni Janu Černochovou, která po začátku války volala po vystoupení Česka z OSN. Halík dokonce nechápe, že ji premiér Petr Fiala po takovém výroku ponechal ve funkci ministryně. V rozhovoru se vyjadřuje také k situaci v katolické církvi – pokud jde o tu českou, Halík by si přál jiný styl vedení. Doufá proto, že na post pražského arcibiskupa Jana Graubnera přijde někdo komunikativnější a někdo, kdo si více uvědomuje, „která hodina bije“. Katolickému knězi také vadí způsob, jakým byl odvolán Marek Orko Vácha – bez diskuse, „jako za komunistických církevních tajemníků“ –, což v něm zanechalo pocit hlubokého zklamání a zranění. Halík se opatrně staví také k Vatikánské smlouvě. Podle něj neznamená zásadní změnu, ale upozorňuje na „nešťastnou formulaci“ týkající se zpovědního tajemství. Právě ta by podle kritiků mohla zhoršit postavení obětí sexuálního násilí, a proto se vyjadřují proti její ratifikaci. Takové obavy jsou ale podle Halíka mylné a dokonce si myslí, že se kritika přehání. Halík tvrdí, že dnes si už církev uvědomuje závažnost těchto selhání a že v některých ohledech je díky zvýšenému veřejnému tlaku bezpečnějším prostředím než jiné instituce. Jak vnímá kritiku nově zvoleného papeže Lva XIV., že sexuální zneužívání přehlížel? Čí je podle něj takové dění v církvi největší selhání? Kdo jsou podle něj trojští koně Ruska v Evropské unii? Jak moc Trump ochromuje Ameriku a jak vedle něj může působit na americkou společnost nový papež? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Je minoritním akcionářem ČEZ a patří k neúnavným kritikům vládních zásahů do české energetiky. Michal Šnobr už řadu let sleduje, jak politici rozhodují o podobě českého energetického mixu – a podle něj často bez znalosti práva ani ekonomické reality. „Politici mají nulové znalosti o právním prostředí, ve kterém se v České republice podniká. Navrhují pak věci, které jsou úplně mimo mísu,“ říká investor, který dnes většinu svých peněz vkládá do farem, lesů a půdy. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč považuje windfall tax za „křivárnu“ na akcionáře a proč si myslí, že má rozhodně právo se ozvat. „Stojí mi za to se s někým hádat? Nestojí, ale jde o princip. Nenechám si od někoho ukrást peněženku na ulici a nenechám si to líbit ani od politiků,“ říká rozhodně. Šnobr věří, že stát měl prostředky z ČEZ získat jinak – například dividendou – a že výjimečná daň, postavená téměř výhradně na ziscích jediné firmy, je neférová. To, že nové jaderné zdroje v Dukovanech pomohou ulevit českým peněženkám, je podle něj iluze. „Jaderná energetika nikdy nebude generovat levnou elektřinu. Nikdy z principu nemůže,“ říká s tím, že nové bloky navíc jen nahradí ty stávající. Za zcela mimořádný označuje i samotný tendr, který podle něj musel selhat: „Nikdo v Evropě ani v rozvinutém světě dnes nedělá takovou stavbu přes tendr a nerealizuje ji přes soukromou společnost. Byla otázka času, kdy to vybuchne,“ dodává k současné situaci. Podle Šnobra jsme si tu příliš dlouho žili jako „prasátka v žitě“, za energie neplatili tolik, kolik jsme měli, a proto jsme dostatečně neinvestovali do energetiky. Když vláda slibuje levnou elektřinu, podle investora tak veřejnosti lže, protože výdaje na jaderné bloky nakonec lidé zaplatí prostřednictvím daní. „Lžou. Zavádějí veřejnost na scestnou kolej. Až to lidé pochopí, bude pozdě,“ říká. Energetiku považuje Šnobr za klíčový sektor pro budoucnost Česka, ale obává se, že mu dnes nikdo kompetentní skutečně nerozumí. Politici si z něj ale udělali nástroj populismu. Podle něj je důležité si uvědomit, že jde o oblast, která potřebuje plán na dvacet, třicet let dopředu, ne čtyřleté volební cykly. Proč se rozhodl věnovat více svým investicím do zemědělství a půdy namísto energetiky? Jakou obavu má z toho, až jednou předá svůj majetek svým dětem? A kde by mělo Česko, pokud jde o energetiku, co nejdříve jednat? Nejen o tom, ale také o zkušenosti s Danielem Křetínským a důvodech, proč měl jiné starosti než „takoví dravci“, mluví Michal Šnobr v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 48 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Původně se dětí bál a zpočátku si nebyl jistý, jestli s nimi chce pracovat. Dnes je Cyril Matějka jedním z nejviditelnějších pediatrů přinejmenším na českých sociálních sítích. Pod přezdívkou Cyril Děckař točí krátká videa, v nichž s nadhledem a humorem vyvrací zažité omyly v péči o děti a radí, co opravdu funguje. „Došla mi trpělivost,“ popisuje, jak ho začalo štvát, když v ordinaci vídal stále stejné chyby – špatné dávkování léků, babské rady proti horečce nebo zbytečné návštěvy pohotovosti. Právě proto se rozhodl zkusit to vysvětlit rodičům jinak. „Co lékař, to názor. Rodiče se na to dívají pozitivně, samozřejmě někomu z kolegů občas šlápnu na kuří oko,“ dodává pediatr. Přestože je cílem Matějky vyvracet mýty týkající se léčby u dětí, občas jsou podle jeho slov situace, které nelze jinak než vzdát. Jako příklad dává rodiče, kteří odmítají své děti očkovat. „Zkuste s takovými rodiči debatovat, snažil jsem se o to i hodinu. Nosili mi stránky argumentů, co je v očkování za směsice olova, hliníku a čeho všeho dalšího, a ukazovali mi studie, kolik to zabilo dětí a kolik případů autismu to údajně způsobilo. Ty nepřesvědčíte,“ vysvětluje lékař, proč se do takových bitev už nepouští, protože ho dostávají na hranici vyhoření. Co mu naopak nevadí, je, když se matky a otcové o nemoci svých dětí zajímají a „googlí“ – takový přístup podle osobní zkušenosti lékaře spíše ulehčuje práci a je údajně lepší než u rodičů, kteří jen „odevzdají dítě na pohotovosti“. Proč? Jak se Matějka vyrovnává s chybami, které jako lékař dělá? Jaké interakce mu dělají v praxi největší problém? A proč lékařské fakulty doktory na reálný provoz nemohou připravit? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Její hraný debut bude soutěžit na filmovém festivalu v Cannes – a to jako první český celovečerní film po více než třiceti letech. Zuzana Kirchnerová ve filmu Karavan ztvárnila příběh matky dítěte s mentálním postižením. Sama přitom po narození svého syna Davida zjistila, že trpí Downovým syndromem, ke kterému se později přidal i diagnostikovaný autismus. „Všichni mi říkají: Konečně jsi řekla nahlas, že mateřství a otcovství nemusí být vždy jenom krásné a načančané. Všichni máme ty děti rádi, ale někdy je to hrozně těžké,“ popisuje režisérka, jak na její film reagovali i rodiče dětí bez jakéhokoli handicapu. O tom, že její syn trpí Downovým syndromem, se Kirchnerová dozvěděla až po porodu – a podle jejích slov dosti nevybíravým způsobem. „Byl to můj chlapeček a oni o něm mluvili, jako by to byl nějaký problém,“ vzpomíná filmařka i na doporučení lékaře, že má dítě umístit do ústavní péče, jinak si „zkazí kariéru“. Slova o ústavech ji ale zvedají ze židle dodnes – odkazuje třeba na debaty pražských radních o transformaci ústavní péče a jejím přesunu mimo metropoli. Právě otázka toho, co bude jednou s jejím synem a péčí o něj, trápí režisérku jako matku aktuálně nejvíc. Přestože má teď její syn David dobrou školu a může docházet do denního stacionáře, podle filmařky není Česko připraveno poskytnout mu dostatečně důstojný život. Dokonce si myslí, že je v této oblasti Česká republika jednou z nejhorších v Evropě. Kirchnerové také vadí, jak společnost vnímá matky handicapovaných dětí – tedy jako svaté bytosti, které pouze někde štrykují, vystřihují kartičky a jsou u toho pořád spokojené. Lidem podle ní nedochází, že mají jako ženy také své potřeby, a i proto ve filmu Karavan poukazuje na to, že chtějí být ženami se vším všudy a jsou také sexuální bytosti. Kde stát v péči o lidi s postižením podle Kirchnerové selhává nejvíce? Lze zabránit tomu, aby byla péče o dítě s handicapem frustrující? Proč je důležitá osvěta tohoto tématu? A jak režisérka našla herce, který ve filmu Karavan hraje chlapce s Downovým syndromem a autismem – a jak se s ním pracovalo? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Ruská strana nemá zásadní motivaci mír uzavřít. Má před sebou léto – a to je doba, kdy může Rusko dosáhnout územních zisků,“ říká bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza. Podle něj to zatím fyzicky na mír nevypadá, ale mentálně do této fáze vstupujeme. Kyvadlo se navíc dle experta v posledních týdnech začalo vychylovat na opačnou stranu – Donald Trump „nebaští“ vše, co mu Vladimir Putin naservíruje, a nechválí ho jako svého kamaráda. Stejně tak se změnil povýšenecký přístup Trumpa k Ukrajině od doby, kdy proti němu ukrajinský prezident Zelenskyj seděl jako oukropek v Oválné pracovně. Podle Břízy Ukrajina konečně našla společnou řeč s americkou administrativou – a to je podle něj dobře. Díky tomu věří, že se Spojené státy z vojenské pomoci válkou zasažené zemi nestáhnou. Rusko podle něj na druhé straně rozhodně krvácí – ekonomicky i lidsky – a drtivá většina západních států by v takovém případě válku za určitých podmínek ukončila. Na to ale nelze u Ruska spoléhat, protože je ochotno obětovat hodně. Může být uzavřen mír tak, jak si ho přejeme? Jakou roli hraje Turecko? Co by se stalo, kdyby na Moskvu dopadla jaderná zbraň? A jak vnímá současnou situaci v Pásmu Gazy? Také o tom mluvil Vlastislav Bříza.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Scénárista, režisér, držitel dvou Českých lvů, ale také oblíbený cíl českého bulváru. Petr Kolečko podle svých slov skrz média působí možná i lépe než na některé lidi v reálném životě, a je to dané mimo jiné i tím, jak upřímný je. Jeho manželka mu prý připomíná, že s ním doma není až taková zábava, na to, že píše komedie. Podle Kolečka je to i proto, že kdo se živí humorem, má za sebou ze zásady nějaké své „démony“. Čím je člověk starší, tím je to podle scénáristy náročnější. „Jak se cítím po čtyřicítce? Mohlo by to být lepší, život mě demoluje a přispívám tomu trochu sám různými sebedestruktivními návyky,“ přiznává Kolečko. Přes to, že je „komerční člověk“, žije svým způsobem život umělce – obhajuje si to ale tím, že nikdo není úplně normální, a být to jinak, podle scénáristy by to byla nuda. Možná i proto ho baví, když je v jeho tvorbě nějaká autobiografická složka, a dokonce tvrdí, že bez té dobrou komedii neuděláte. Kdo si myslí, že se humor dělá jednoduše, se podle Kolečka navíc dost mýlí, a dodává, že jde snad o nejtěžší formát, který může tvůrce psát. Scénárista popisuje, jak není důležité, co je na papíře, ale především to, jak se scéna nakonec zpracuje. Držitel cen České filmové a televizní akademie v rozhovoru ale také popisuje, že není velkým fanouškem toho, když při ceremoniích jako je Český lev dochází na politická prohlášení. Podle něj je potřeba uvědomit si, že část společnosti umělce vnímá jako darmožrouty, a proto je otázkou, zda taková sdělení padají na úrodnou půdu. Obecně si ale o českém národu myslí, že je inteligentní, protože dokáže prohlédnout, že ne všechno, co se píše v médiích a bulváru, je pravda. Dává za příklad i dobu, kdy byl sám středobodem bulvárních plátků. Na to, aby vysvětloval, že jsou věci jinak, ale tehdy nechtěl vynakládat energii a považuje to za zbytečné. Jak na tuhle dobu vzpomíná? Jaký je jeho vztah k víře? Proč může to, když někdo odmítá být pokrytecký, působit jako arogance? Jakou roli hraje ve filmovém a seriálovém prostředí kritika – a uškodila Kolečkovi někdy? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vždycky, když se vrátím, uvědomím si, jak moc se máme dobře a jak nám chybí nadhled nad tím, jak žijeme,“ říká farmaceut Stanislav Havlíček, který s Lékaři bez hranic jezdí na humanitární mise – byl například v Jemenu, Etiopii, Bangladéši nebo Palestině. Jako příklad toho, jak si v Česku neumíme představit situace v jiných zemích, uvádí, jak nenásilná u nás byla sametová revoluce. Je to podle něj rarita, a když lidé ve světě bojují o demokracii nebo svá práva, většinou riskují své životy. Na prahu občanské války je teď například Jižní Súdán, ze kterého se Havlíček naposledy vrátil, a připomíná také aktuální situaci v Gaze, která vzbuzuje velké společenské debaty. „Lidé tam nevědí, co bude. Nevědí, jak dlouho to bude trvat. Jsou závislí na pomoci zvenčí. Pro mě je těžko představitelné, že by se tady mohlo stát něco podobného,“ popisuje farmaceut. K současnému dění v oblasti říká, že v Pásmu Gazy žijí dva miliony lidí, na které nelze uplatnit kolektivní vinu a trest. Pokud je šestiměsíční dítě, které hladoví dva měsíce, nelze se na něj podle Havlíčka dívat jako na teroristu. Podle něj to, co lidé vidí v médiích, je naprosto jiná zkušenost než ta, kterou získá člověk na vlastní oči. Na debatách se ho dokonce často lidé ptají, jestli v Gaze viděl někoho z Hamásu. Havlíček na to ale prý jen těžko odpovídá, když vedle militantního křídla organizace existuje i politické uskupení, jehož součástí jsou například i úředníci pracující ve zdravotnictví. Na tamější dvoumilionovou populaci podle něj nelze nahlížet jen jako na dav fanatických džihádistů – jsou to normální lidé. „Je tam spousta lidí, kteří trpí špatnou politikou svého vedení, ale nemůžou s ním nic dělat. Nemůžou dojít na Václavák a zacinkat klíčema,“ vysvětluje farmaceut. Havlíček byl naposledy v Pásmu Gazy loni na začátku roku a neumí si představit, jak náročná může být situace v oblasti teď, když dochází k blokování humanitární pomoci. Jak vnímá útoky na humanitární pracovníky a lékaře? Myslí si, že pod nemocnicemi mohou být tunely Hamásu? Proč si z Gazy přivezl rozčarování? Jaký je podle něj rozdíl mezi potrestáním viníků a pomstou? A proč chce jít do politiky? I to se dozvíte v rozhovoru.