Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Opravdu nemám pocit, že bych kdykoliv dostala něco zadarmo,“ říká herečka, produkční a bývalá youtuberka Gabriela Heclová, když přemýšlí o vlastní cestě od internetové slávy k hledání sebe sama. Přestože jí začátky na YouTube přinesly pozornost i příležitosti, zpětně mluví spíš o tlaku, potřebě přijetí a hledání validace, kterou tehdy neuměla dát sama sobě. „Byla to nějaká cesta k tomu, jak i sobě dokázat, že jsem v pohodě,“ popisuje období dospívání prožité před očima stovek tisíc lidí - a zároveň přiznává, že role, kterou tehdy hrála, vůbec nebyla ona a že vlastní identitu objevuje až v posledních letech. Do rozhovoru vstupují i temnější zkušenosti: úzkosti, sebedestruktivní myšlenky nebo útěk k návykovým látkám, který podle ní nic neřešil. „Měla jsem si prostě dojít na terapii,“ říká dnes otevřeně a dodává, že právě terapie pomohla nejen jí, ale i vztahu s otcem. Zkušenost veřejného života ji zároveň naučila přijímat odpovědnost za vlastní chyby. „Když někdo udělá chybu, tak se má sakra omluvit,“ nabádá Heclová. Mluví ale i o současnosti - o herectví, produkci a světě influencerů, který spoluvytvářela, ale dnes k němu cítí odstup. Neustálá potřeba tvořit a být vidět ji vyčerpává a autenticita na sociálních sítích je podle ní spíš paradox: lidé ji chtějí, ale zároveň chtějí, aby všechno zůstalo „čisté a krásné“. I proto dnes víc než dřív řeší vlastní sebehodnotu a připouští, že jejím největším protivníkem bývá i ona sama. Rozhovor se dotýká také vztahů, proměny ženské a mužské role i představ lásky, které podle ní zkreslují filmy a sociální sítě. „Vztahy jsou prostě práce,“ říká a připomíná, že blízkost znamená i konflikty, kompromisy a schopnost odpouštět. Co znamená vyrůstat veřejně? Dá se sláva přežít bez ztráty sebe sama? A jakou roli v tom všem hraje okolí? I o tom je rozhovor s Gabrielou Heclovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to vláda Andreje Babiše. Takže Babiš a jenom Babiš bude rozhodovat, co se v té vládě bude dít,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos, když popisuje současné rozložení moci v Česku. Mluví o politicích, kteří „jedou ve vlaku, který má nápis jako Agrofert Andreje Babiše“ i o tom, jak současný premiér nechává lidi jako Tomio Okamura, Petr Macinka nebo Filip Turek dělat „mlhu“. Do této logiky zasazuje i nové tváře vlády, včetně kandidáta na ministra životního prostředí Igora Červeného, o jehož skutečné autonomii pochybuje. Zároveň popisuje atmosféru rostoucího napětí ve společnosti a vysvětluje, proč považuje demonstrace za přirozenou součást politického střetu, nikoli za popření výsledku voleb. Jedním z klíčových bodů podle něj může být budoucnost veřejnoprávních médií. „To zestátnění a ovládnutí veřejnoprávních médií už nepůjde zastavit peticema,“ říká a varuje před slovenským nebo maďarským modelem. Rozhovor se ale rychle rozšiřuje za hranice domácí politiky. Michopulos mluví i o nepochopitelné sázce části politických elit na amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho okolí. V této souvislosti připomíná i šok, který podle něj zažil Robert Fico po jednání s Trumpem a naznačuje, jak tvrdě může nová geopolitická realita dopadat na malé státy ve střední Evropě. Do úvah vstupují i ambice Petra Macinky, které Michopulos spojuje s pokusem prorazit v takzvaném „MAGA světě“ a získat mezinárodní relevanci skrze konflikt a symbolická gesta. Zároveň pochybuje, že taková strategie může dlouhodobě fungovat ve prospěch Česka nebo Evropy. Jak silná je dnes skutečná moc Andreje Babiše? Co mohou změnit protesty v ulicích? A kde zůstane místo pro Česko ve světě, který se podle Michopulose rychle přepisuje? I o to mluví Petros Michopulos.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Na Ukrajině jsem strávila více času, než je asi ve válce záhodno,“ říká novinářka, válečná reportérka a držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky Darja Stomatová o posledních letech, kdy na Ukrajině tráví pravidelně celé měsíce. Pro ni i pro místní se přitom „hrozně těžce“ hledá vzpomínka na dobu před rokem 2022, kdy byl život normální. Válka podle ní zasáhla každého - rodiny, děti i celé generace - a její důsledky budou ve společnosti přetrvávat na dlouhé roky dopředu. Nejtěžší je ale její trvání bez viditelného konce. „Ta nekonečnost konfliktu mě trápí asi nejvíc. Vlastně i to, že každý sebemenší náznak člověk vnímá jako nějaký posun a pak přijde velká ťafka a on to vlastně žádný posun není,“ popisuje novinářka. Mluví i o smrti lidí, které znala, o psychologickém teroru sirén i o vyčerpání z neustálé nejistoty. Přesto trvá na novinářské neutralitě. „Nejde o to, co já si myslím, ale jde spíš o to, jakou práci odvedu, aby byla co nejpravdivější,“ říká s tím, že aktivismus nebo přímou pomoc odmítá právě proto, aby její práce zůstala důvěryhodná pro všechny. Zásadní roli v jejím každodenním fungování hraje i spolupráce a partnerský vztah s kameramanem Janem Schürgerem, s nímž tráví na Ukrajině dlouhé týdny a měsíce v nepřetržité blízkosti a sdílí s ním nejen profesní odpovědnost, ale i strach, vyčerpání a rozhodování o míře rizika. Právě vzájemná důvěra a sehranost podle ní umožňují v prostředí války dlouhodobě obstát. „Ten strach je ale obrovský, spousta novinářů se na Ukrajinu nevracela, protože to jejich druhá polovička nechtěla a oni to pochopili,“ dodává s tím, že ani její partner si neumí představit, že by do válkou zasažené země jezdila s někým jiným, protože by „neměl věci pod kontrolou“. Stomatová je původem z Kazachstánu - do Česka přitom přišla už jako malá, kdy se její rodina po rozpadu Sovětského svazu rozhodla odejít kvůli nejistotě i omezeným možnostem pro rusky mluvící menšinu. Začátky byly podle ní těžké: rodiče hodně pracovali, rodina měla málo peněz a ona sama byla ve škole „cizinka“, která si na nové prostředí teprve zvykala. Skrze svou zkušenost dnes vnímá také příběhy dětí z Ukrajiny i Ruska, které často čelí šikaně a které jsou podle novinářky něčím, co by společnosti neměla přehlížet. Rozhovor se dotýká také kolektivní viny Rusů, propagandy jako zbraně, rozdělení ukrajinské společnosti, otázky voleb během války i budoucnosti konfliktu, který podle ní může skončit „do dvou let“, ale bez jistoty, jaký bude jeho konec. Co znamená být nestranným svědkem uprostřed války? Kde je hranice rizika a proč ji znovu překračovat? A co by se stalo, kdybychom o válce přestali informovat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to jedna velká reality show,“ říká moderátor Libor Bouček o době, ve které se podle něj politika i veřejný prostor zjednodušily na souboj „dobra a zla“, výkřiků a rychlých emocí. Přesto odmítá představu, že právě teď rozhodujeme o samotné existenci společnosti. „Myslím, že reálně nejsme ve fázi, kdy jde o všechno. Když se lidem vnukne pocit, že jde o všechno, tak se mohou chovat iracionálně,“ říká a varuje před chaosem, emocemi a polarizací, jejichž výsledkem je podle něj konflikt oslabující celé společenství. Připomíná také, že si Evropa ve srovnání s jinými částmi světa stále drží dobrou pozici a že místo paniky bychom měli spíš říct „stop“ a přemýšlet, jakými kroky můžeme přispět k naší budoucnosti. Bouček také mluví o tom, že má potřebu držet si odstup a zůstávat spíš pozorovatelem než hlasitým komentátorem. „Můžu mít jakýkoliv názor, ale pak si odpovídám, že na to nikdo není zvědavý,“ vysvětluje a zároveň připouští, že takový postoj může působit jako zbabělost. Velká část rozhovoru je ale také o moderátorově práci, která ho dlouhodobě definuje a o které říká, že mu přináší osobní radost. Mluví o pořadu Máme rádi Česko, který má lidi především spojovat i o soutěžním napětí Na lovu, kde jako lovec nese riziko veřejné porážky a musí znovu a znovu potvrzovat vlastní vědomosti. „Každá porážka mě strašně mrzí,“ přiznává otevřeně. Do úvah o době i práci silně vstupuje rodina. „Ve chvíli, kdy máš děti, tak v každém kroku už jde o všechno,“ říká Bouček a popisuje únavu, každodenní chaos i radost, která proměňuje měřítka důležitosti. Otevřeně mluví také o tom, jak zásadní roli v tom všem hraje jeho žena a proč si podle něj ženy zaslouží obrovský obdiv za péči, kterou často nesou v mnohem větší míře. Co dnes znamená zůstat veřejně neutrální? Co Boučka na světě televizní zábavy nejvíc baví? Proč dnešní společnost nejvíce odměňuje výkřiky? A kde hledat jistotu - ve vědomostech, úspěchu nebo v rodině, která všechno přepisuje? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Řekl jsem si, že se dám trošičku dokupy. Je to takový milník,“ říká herec Jiří Langmajer o blížící se šedesátce a o čase, kdy po letech konečně zastavil. Po dlouhé době nenatáčí, může víc spát, cvičit, otužovat se, být v přírodě a vůbec se věnovat sám sobě - protože tempo práce, kdy na sebe člověk nemá žádný čas, podle něj nejde žít donekonečna. Do jeho bilancování ale vstupuje i překvapivá citlivost. „Čím jsem starší, čím dál tím víc pláču,“ přiznává otevřeně a dodává, že ho samotného překvapuje, kam se jeho prožívání posunulo. Jeho vyprávění se ale rychle stáčí k radikální proměně, o které často mluví a ve které sehrála klíčovou roli jeho manželka Adéla Gondíková. „Zcela nenásilně ze mě udělala snad trošku lepšího, snesitelnějšího člověka,“ říká Langmajer a popisuje i okamžik, kdy vyhledal odbornou pomoc: „Zaklepal jsem na dveře, kde bylo napsáno ‚psychiatr‘ a hledali jsme i antidepresiva, které mi neberou emoce.“ Právě tehdy podle něj přišla úleva i možnost přestat „sám se sebou válčit“. A s tím začala změna i v profesním životě. „Lidi o mě říkali, že jsem hrozný kokot a nedá se se mnou pracovat. To se otočilo,“ přiznává herec. Mluví ale i o výčitkách vůči minulosti, o první rodině, na kterou čím dál tím víc myslí i o tom, jak dnes hledá naplnění jinde než v alkoholu a útěcích: „Dřív jsem se plnil pivem, kořalkou, cigárama a drogama. Teď se můžu plnit sluncem, mořem, sněhem, vysokýma horama.“ A dobrodružství se Langmajer dnes opravdu nevyhýbá. Popisuje třeba potápění se žraloky a okamžik, kdy na něj pod vodou mířila tygří žraločice a on měl pocit, že „už je sežranej“, než se zvíře pár centimetrů před jeho obličejem otočilo a odplulo. V rozhovoru se opakovaně vrací i ke vztahu ke svému tělu a energii. Aby si udržel „chuť do života“, využívá Langmajer testosteronové terapie, které vnímá jako nutnou součást vitality ve věku, kdy se síla přirozeně vytrácí. Zároveň ale přiznává, že v sobě vždycky měl hodně ženské energie a tahle vlastnost mu prý byla pokaždé ku prospěchu. Dá se smířit s minulostí, kterou už nelze změnit? Jak se připravuje na pokračování Copak je to za vojáka a další role? A může druhá šance opravdu změnit celý život? I o tom je rozhovor s Jiřím Langmajerem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 45 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to takové zadostiučinění. Hřejivý pocit, že člověk dělá tu práci asi nějak dobře,“ říká herečka Barbora Váchová o své první velké filmové příležitosti ve dvoudílném filmu Gerta Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové. Mluví o roli ženy vláčené dějinami - od nástupu nacismu po odsun Němců, ale i vlastním osudem. A taky o tom, proč v ní nechtěla vidět jen „trpitelku“, ale člověka, s nímž se mohou ztotožnit i dnešní ženy. „Mám pocit, že všechny ženy jsou tak trochu Gerta. Je to příběh obyčejné holky,“ popisuje herečka, jak se její postava snaží svým způsobem životem proplout a jen přežít. Silné ženské téma, mateřství i každodenní boj o přežití podle ní nejsou jen historií, ale něčím, co se v různých podobách odehrává i dnes kolem nás. Za příklad dává třeba to, co zažívaly a zažívají ženy na Ruskem napadené Ukrajině. Vedle vděčnosti z nové role Váchová ale popisuje i nejistotu, která podle ní patří téměř každodenně k herectví. „Je to, jako kdybychom pořád chodili na pohovory do nové práce,“ říká o castinzích a popisuje, jak je její profese někdy křehká. Herečka otevřeně mluví také o psychickém zdraví a vlastní zkušenosti s léčbou. Přiznává, že říct si o pomoc nebylo jednoduché, ale zpětně to považuje za zásadní rozhodnutí. „Bylo to to nejlepší, co jsem mohla pro sebe udělat. Říct: potřebuju pomoc,“ říká a vzpomíná, že vlastně dlouho přemýšlela nad tím, jestli o tomhle tématu veřejně mluvit. Zároveň upozorňuje na tlak současné doby i citlivost své generace, která podle ní není slabostí, ale důsledkem otevřenějšího vztahu k vlastním emocím. Rozhovor se dotýká i kolektivní viny, česko-německé historie, studia na DAMU nebo dětství na sídlišti, které v ní zanechalo pocit zvláštní blízkosti mezi lidmi. Proč je jednoduché soudit, i když nikdo z nás opravdu neví, jak by se ve vypjatých situacích zachoval? Jaké bylo studium herectví a jak náročná je dnes konkurence? A proč je důležité vyprávět příběh ženy, kterou zkoušel osud? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Většinou mě lidi berou jako takový jukebox. Na srandu a na hlasy,“ říká Petr Jablonský a popisuje zkušenost, kdy se od něj automaticky čeká odpověď cizím hlasem, ne vlastní názor. Imitátor, kterého publikum zná především skrze politiky, herce a veřejné figury, mluví o tom, jak snadné je v téhle roli zmizet. „Zvyknul jsem si, že ode mě nikdo nechce žádnej názor,“ říká otevřeně. V rozhovoru se vrací k tomu, jak jednotlivé hlasy vznikají, proč se někteří politici napodobují snadněji, jiné se mu učit nechce a proč jsou ženské imitace náročnější. Popisuje, že u Andreje Babiše není potřeba nic přehrávat, protože sám nabízí dostatek výrazných gest, rytmu řeči i slovníku. Mluví o tom, kde pro něj leží hranice mezi parodií a karikaturou a proč odmítá humor, který tlačí za každou cenu na to, aby se lidé smáli. Dotýká se i toho, jak jeho imitace žijí vlastním politickým životem a jak někteří lidé píší, že je „jejich“. Jablonský opakuje, že „ničí není“ a že ho zajímá především situace, téma a moment, ne politická příslušnost postavy, kterou zrovna dělá. Rozhovor ale není jen o hlasech a politice. Jablonský mluví i o tom, odkud se jeho potřeba bavit lidi vzala, o dětství introverta, ale i o alkoholu, depresích v dospělosti a chvíli, kdy vyhledal odbornou pomoc. Popisuje, jak ho práce dlouhodobě držela nad vodou a proč dnes říká, že je v podstatě spokojený. Rozhovor se ale dotýká i scénáře o Vlastovi Burianovi, který má Jablonský připravený a už delší dobu na něm pracuje. Mluví o příběhu herce, jenž chtěl především bavit lidi, ale postupně se ocitl pod tlakem politiky, moci a očekávání, která nemohl splnit, aniž by zradil sám sebe. Popisuje Buriana jako člověka, který pomáhal druhým, vyhýbal se otevřenému hrdinství - a který se stal jedním z prvních „pokusných králíků“ komunistických procesů. „Je to nadčasový příběh o moci a bezmoci. A o tom zoufalství, když vás prostě někdo tlačí, abyste byli někým, kým nejste,“ dodává Jablonský. Proč si vybral právě Buriana? Dá se v rozdělené společnosti dělat satira, která není na ničí straně? A co všechno musí člověk ustát, když jeho hlasem mluví politici, ale on sám zůstává v pozadí? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Lidé mají pocit, že když toho člověk prožije hodně těžkého, tak potom musíte být nutně depresivní a zhroucený. Ale ony existují cesty ven,“ říká spisovatelka Petra Dvořáková a hned dodává, že i po zkušenostech, které by mnohé zlomily, se dá znovu sáhnout na to, že „život je prostě hezký a dobrý“. V rozhovoru mluví o tom, proč je pro ni důležité tohle říkat nahlas a proč se nechce nechat zavřít do role člověka, kterého těžké věci nutně poznamenají navždy. Spisovatelka vypráví o střídání světů, ve kterých se pohybuje: o psaní v samotě i o práci zdravotní sestry, ke které se stále vrací. „Má to pro mě obrovskou hodnotu,“ vysvětluje a mluví o potřebě být v kontaktu s lidmi a s obyčejným životem. Klíčové je pro ni prožívání „tady a teď“ - téma, které se pro ni stalo zásadním během pobytu na dětské onkologii s malým synem, jenž měl leukémii. Otevřeně se vrací k jeho nemoci, rozpadu manželství, vlastní poruše příjmu potravy i k dospívání v silně věřícím prostředí. Mluví o své náboženské konverzi ve čtrnácti letech a zážitku, kdy vás „zasáhne Bůh“, o vstupu do kláštera, který byl „nešťastným krokem nešťastného dítěte“, i o tom, co se s vírou děje ve chvíli, kdy člověk zažívá utrpení, na které žádné modlitby nestačí. Zároveň popisuje, jak se tyto zkušenosti propisují do její tvorby a dotýká se i pochybností, zda všechno, co bylo napsáno, mělo být vydáno. Dvořáková mluví ale i o tématech, ke kterým se chce vracet dál: o skrytém utrpení dětí ve zdánlivě „spořádaných“ rodinách. „Představte si dítě, které je roky psychicky nebo ‚diskrétně‘ fyzicky zneužívané a týrané. Každé dítě miluje svého rodiče, ať ho trýzní, jak ho trýzní,“ vysvětluje spisovatelka, proč je nutné takovéhle příběhy neustále otevírat. Co stojí za jejím literárním úspěchem a proč je důležité psát o tom, co člověk zná? Co všechno jí pomohlo najít „cesty ven“? A co proměnilo její pohled na víru? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tomia Okamuru považuji za geniálního politika. Ukazuje slabiny systému a ztrátu novinářské autonomie,“ říká moderátor a tvář České televize Václav Moravec a hned tím otevírá téma, které se v rozhovoru neustále vrací: otázku, kdo dnes ve skutečnosti řídí veřejnoprávní média a kde končí redakční autonomie novinářů. Mluví o tom, že spor kolem zvaní Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce pro něj není osobní, ale systémový. „Příběh Tomia Okamury je příběhem obecnějším. To je spor o redakční autonomii, o autonomii žurnalistiky jako takové,“ vysvětluje a popisuje, jak se podle něj postupně prolomují hranice mezi kontrolní rolí Rady ČT a reálným zasahováním do dramaturgie a obsahu. „Žádný jiný politik neudělal to, že by si začal stěžovat přes Radu ČT na frekvenci pozvání,“ dodává moderátor a popisuje, jak snaha o vyváženost vede k systému „čárkování“ účasti jednotlivých zástupců politických stran. Moravec mluví i o odvolání dlouholeté dramaturgyně Hany Andělové, které označuje za profesně absurdní krok. „Vydat tiskovou zprávu, že je neprofesionální, je úplně absurdní,” dodává. V jejím příběhu vidí symbol širšího tlaku na veřejnoprávní média a jejich tvůrce. Moderátor se vrací i k vlastní pozici uvnitř České televize a k tomu, jak se jeho role v posledních letech proměnila. Do osobní roviny vstupuje ve chvíli, kdy popisuje vlastní pozici uvnitř ČT. „Nakonec jsem ta černá ovce, která se dozví, že tady ničí Českou televizi. To je úplně absurdní, protože v těch uplynulých 22 letech jsem dělal to, že jsem se snažil věci vysvětlovat,“ tvrdí Moravec. Přesto o své práci mluví bez hořkosti a s nadhledem: „Je to stejně skvělý flám těch 22 let,“ říká o své profesní dráze, ale vrací se i k pocitu, že každý pořad vysílá „jako by byl poslední“. Do rozhovoru vstupují i širší paralely - zkušenosti z BBC, proměna mediálního prostředí, fragmentace publika, ztráta autority institucí a otázka, zda je ještě možné takový proces zastavit. Kde dnes končí redakční autonomie a začíná politický tlak? Je spor o Tomia Okamuru skutečně jen zástupným symbolem hlubší systémové krize? Kdo má dnes reálně moc nad veřejnoprávními médii - novináři, management, rady, nebo politici? A existuje ještě prostor, jak tuhle „plíživou erozi“ zastavit dřív, než se stane nevratnou? Nejen o tom je tento rozhovor.

„Nemyslím si, že jsme na nějakých třech procentech. Já si myslím, že jsme na nule,“ říká hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich ve chvíli, kdy vysvětluje, proč se rozhodl kandidovat na předsedu KDU-ČSL. Mluví o „normální slušné věcné politice“, o potřebě „odpracovat si to“ a o tom, že změna se nedá udělat za půl roku, ani za rok, ale jen dlouhodobou prací. „Máme tři roky na to tu stranu obnovit a vybudovat,“ říká a opakovaně zdůrazňuje, že ho neláká soupeření s konkrétními jmény, ale posun celé politické kultury. Do rozhovoru se silně promítá jeho kritika stávající opozice i fungování politických stran. Grolich otevřeně mluví o ztrátě důvěry i schopnosti přesvědčit veřejnost. „Všechny ty strany ztratily takovou tu ekonomickou, hospodářskou kompetenci,“ říká a dodává, že bez silných osobností a odborného zázemí není možné znovu získat voličské hlasy. Jihomoravský hejtman ale přibližuje i svůj pohled na styl politiky, komunikaci i vztah k veřejnosti. Odmítá politiku uzavřenou v institucích a procedurách, která se míjí s realitou běžných lidí. „Oni jsou fakt extrémně zavření v té sněmovně,“ říká o parlamentních politicích a dodává, že když s lidmi nejste v kontaktu, tak ztratíte schopnost jim cokoliv vysvětlit. Mluví o zkušenosti z kraje, kde i nepopulární rozhodnutí dokázal obhájit osobním kontaktem a vysvětlováním. „Postavíte se před ty lidi, ať se vás můžou ptát, ať jim to můžete vysvětlit,“ popisuje způsob, jakým chce politiku dělat. Rozhovor se dotýká i celostátní politiky a sporů kolem jmenování Filipa Turka ministrem. Nechápe, proč v situaci, kdy je problém s jmenováním koaličních partnerů, Andrej Babiš nepodniká žádné právní kroky. „Já jsem vlastně nikdy neslyšel ten důvod, proč Andrej Babiš jako premiér kompetenční žalobu nepodal,“ říká a dodává, že pokud předseda vlády za svým kandidátem stojí, má situaci řešit. Zároveň naznačuje, že současná situace ukazuje hlubší krizi vládnutí i koaličního fungování. Mluví o tom, že Andrej Babiš podle něj „nemá vůbec prostor vládnout“, protože je permanentně vtahován do osobních sporů a konfliktů svých partnerů, které odvádějí pozornost od skutečné politiky. V této souvislosti poprvé nahlas připouští i scénář, který i podle něj samotného nemá reálnou šanci na vznik - možnost úřednické vlády. „To je jediná relevantní cesta, kde má smysl se o tom bavit,“ říká a popisuje model vlády expertů s jasným zadáním, na němž by se musely shodnout politické strany i prezident. Co podle něj dnes chybí české opozici? Proč věří, že KDU-ČSL může znovu vyrůst v silnou politickou sílu? Kde vidí hranici mezi srozumitelnou politikou a populismem? A proč si myslí, že „kvalitní opozice má donutit vládu reagovat“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dějí se tam zvláštní věci,“ říká herec Petr Uhlík o Sudetech, kam se s manželkou odstěhovali z Prahy. Mluví o krajině a mlhách, které ho nutí přemýšlet o smrti, ale i o nečekaných zážitcích, které se k místu vážou. Popisuje „křičící paní“, kterou ve svém domě slýchávají, ale i to, jak ho „někdo vytáhl z postele za nohu“, což mohl podle Uhlíka být bývalý obyvatel domu Ernst, se kterým uzavřel pomyslnou smlouvu, že se bude o místo dobře starat. Zároveň mluví o Sudetech jako o místě, které v sobě nese silnou paměť odsunu a vykořenění. Popisuje, proč vede rozhovory s pamětníky, i to, jak se snaží chápat vztah lidí k místu, do kterého se tolik propisuje minulost. Mluví ale o tom, jak se mu tam proměnil život. „Je to úplně největší změna, kterou jsem si dokázal představit, že ještě zažijeme jako v páru se ženou,” vysvětluje. Velkým tématem rozhovoru je i role v projektu Recordwoman a příběhu intersexuálního atleta Zdeňka Koubka. „Je to příběh člověka, který chtěl ztratit všechno vydobyté a všechnu kariéru jenom kvůli tomu, aby byl prostě obyčejný. Aby byl sám sebou,“ říká herec o tom, proč mu takový příběh připadá neuvěřitelný. A mluví také o odpovědnosti, kterou k tématu cítí - i proto, že se sám s intersexuálním člověkem setkal. “Cítím strašnou odpovědnost vůči těm, kterých se to dotýká,“ dodává. Herec ale mluví také o zkušenosti s rolí vraha Hojera z Metody Markovič. Popisuje, jak za ním lidé chodí na ulici a říkají mu, že by se ho báli. „Pětkrát za den slyším: myslel jsem si, že když vás uvidím, že se vás budu bát…,“ vypráví herec, jak veřejnost někdy těžko odděluje hereckou postavu od skutečné identity a jak ho to postupně vyčerpává. Jak se žije v domě, kde se mísí minulost, paměť místa a zvláštní zkušenosti? Co pro něj dnes znamená práce, domov a klid? Jak se vyrovnává s rolí, která ho v očích veřejnosti proměnila v „toho, koho se lidé bojí“? A kde dnes hledá sám sebe? I to zazní v rozhovoru s Petrem Uhlíkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pokud chce Evropa přežít v tomto rozkomíhaném světě, musí stát mocností, ať se jí to líbí nebo nelíbí,“ říká Petr Kolář, když mluví o současném světě, ve kterém se podle něj rozpadá představa stability, na kterou jsme byli zvyklí. Bývalý velvyslanec v USA i Rusku a poradce prezidenta Petra Pavla sleduje americkou politiku s otevřeným znepokojením a bez iluzí. O Donaldu Trumpovi mluví jako o politikovi, který uvažuje v logice, kde jeden vyhrává a druhý prohrává a opakuje, že podlézání a lichocení na něj neplatí. Když mluví o NATO, říká, že Trump se chová, jako kdyby Spojené státy nebyly jeho součástí a označuje to za znepokojivé. Silným tématem rozhovoru je i Grónsko. Kolář připomíná, že Trump z něj neslevil a že jeho jednání není jen rétorika, ale součást snahy „vstoupit do dějin“ skrze mocenská gesta a rozšiřování vlivu. Mluví o nejistotě, kterou tento styl politiky přináší. „My vlastně nemůžeme teď v klidu spát, že bylo něco řečeno a že to tak bude,“ vysvětluje exdiplomat. Výrazně se zastavuje také u Venezuely a únosu Nicoláse Madura. Připomíná porušení mezinárodního práva, ale zároveň otevřeně říká, že mu to přišlo „docela sympatické”, protože šlo o diktátora, který „ukradl volby“. Zásadní zlom ale vidí v tom, co přišlo potom - místo nastolení pořádku, práva a svobodných voleb podle něj nastupuje logika moci, vazalství a zájmů. „To jde mimo rámec toho, jak doposud ten tzv. globální západ, vedený Amerikou, fungoval,“ říká Kolář. V debatě o roli Spojených států dodává: „To není Amerika, kterou já znám a kterou jsem pokládal za svůj druhý domov.“ Mluví o proměně společnosti, tlaku na instituce i o atmosféře nejistoty. Trumpův styl politiky podle něj není jen problémem USA, ale zásadní výzvou pro Evropu. „Musí se mu ukázat síla. To je jediné, na co je schopen reagovat nějak konstruktivně,“ dodává. Kolář zároveň vysvětluje, proč Evropa nemůže zůstat jen „peněženkou světa“, ale musí být i politickou a vojenskou mocností. Připomíná staré pravidlo „chceš-li mír, připravuj se na válku“ a opakuje, že solidarita s Ukrajinou není charita, ale investicí do naší bezpečnosti. Jak se podle Koláře mění logika západního světa? Co znamená Trumpova politika pro Evropu? A proč bez vlastní síly nemůže Evropa obstát? Poslechněte si celý rozhovor s Petrem Kolářem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Když měl Martin Vaculík přijít do studia, mezi kolegy zaznělo: Legenda! Známý automobilový novinář mě ale hned opravil: „Člověk, který je mentálně fit, nemůže snést, aby o něm někdo mluvil jako o legendě,“ řekl a dodal, že se za autoritu nepovažuje. V rozhovoru vysvětluje, že se jen „přicucává k autoritám“, filtruje jejich názory a snaží se je předávat srozumitelnější formou dál. Právě odstup od vlastní důležitosti, snaha nestavět se nad ostatní a věci spíš vysvětlovat než soudit se v rozhovoru vracejí znovu a znovu. Vaculík mluví o vlivu svého dědečka Ludvíka Vaculíka a o jeho schopnosti popisovat svět bez morálního odsudku. „Ta schopnost někoho popsat a vůbec ho nesoudit je úžasná a mně chybí,“ říká otevřeně a naráží tak na chvíle, kdy se vyjadřuje třeba k politice. Připomíná dědovy texty o Rusku a jeho otázku, proč země investuje tolik energie navenek místo toho, aby „to zlepšila doma“ a říká, že právě tyhle myšlenky jsou dnes znovu bolestně aktuální. Rozhovor se dotýká i Vaculíkových politických a společenských statusů, kvůli nimž slýchá: „Ševče, drž se svého kopyta“. Přiznává, že právě tyhle texty mají mnohem větší dosah než psaní o autech a že ho baví „nalákat lidi na auta a pak do nich pustit trochu té prodemokratické, proenvironmentální politiky“. Mluví o tom, proč auta přestávají být pro část společnosti tématem, jak se mladí lidé učí žít bez nich a proč jsou města bez aut pro mnohé vlastně přívětivější. Zároveň ale odmítá jednoduché kulturní války a vysvětluje, proč má v politice znít i hlas motoristů - rozumně podaný, bez popírání klimatické změny. Velká část rozhovoru se točí kolem elektromobility, odporu vůči ní a toho, proč podle Vaculíka nejde jen o technický problém. Popisuje selhání automobilek, servisů i politické komunikace a mluví o „kontrarevoluci všech, kteří byli závislí na klasickém spalováku“. Zároveň říká, že elektromobil dnes považuje za ideální řešení pro většinu běžného provozu a vysvětluje, proč změnil názor. „Elektromobil nebude mít vyšší servisní náklady ani pro druhého, ani pro třetího kupujícího,“ říká a dodává, že největší problém není technologie, ale ekonomické a mocenské zájmy kolem ní. Do rozhovoru vstupují i témata ruské propagandy, Green Dealu, role frustrace ve společnosti a to, čemu Vaculík říká „emancipace blbosti“. „Šetřeme s tvorbou antisystémově naladěných občanů. Už jsme jich vyprodukovali dost,“ nabádá. Kde dnes leží hranice mezi svobodou a ohleduplností? Proč jsou auta symbolem společenských rozbrojů, i když už pro mnoho lidí přestávají být důležitá? A kdo skutečně profituje z odporu vůči změnám? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Člověk by měl bojovat s tím zlem, na které stačí. A já podle toho žiju,“ říká investigativní novinář a reportér Jan Tuna. Přiznává, že to zní „strašně frázovitě“, ale mluví o tom, že čím je starší, tím silněji vnímá odpovědnost jednotlivce a že zlo podle něj nesílí samo od sebe, ale „lidmi, kteří neudělají nic“. Opakovaně se vrací k představě vnitřního kompasu, který máme všichni a k tomu, jak snadno ho dokážeme překrýt strachem, pohodlností nebo výhodností mlčet. „Většina lidí ví, co je dobře a co je špatně,“ říká Tuna a zdůrazňuje, že právě mlčící většina je pro něj největší problém současné společnosti. Velká část rozhovoru se točí kolem kauzy KFC, která z Tuny udělala terč obdivu i nenávisti. Odmítá, že by šlo o fanatismus nebo osobní vendetu. „Já si prostě myslím, že takhle má investigativní novinařina vypadat – že se do něčeho zakousneš a sleduješ to dál,“ brání se. Popisuje tlak peněz, reklamy a inzerentů v tradičních médiích a otevřeně říká, že kdyby pracoval v redakci, kauza by nikdy nevznikla nebo by skončila prvním dílem. Vysvětluje také, proč dává klíčový obsah zdarma a ne za paywallem: změna podle něj nastává až ve chvíli, kdy je dostatečný tlak veřejnosti, ne když si informace přečte úzká skupina předplatitelů. Do debaty vstupují i jeho pochybnosti, víra v návratnost činů a přesvědčení, že všechno, co v životě učiníme, ať dobré nebo špatné, se nám dříve či později vrátí. Tuna mluví o sobě jako o člověku, který hodně pochybuje, ale přesto je si jistý jednou věcí: že pravda a odpovědnost mají smysl, i když výsledky nejsou okamžité. Ostře se vymezuje vůči Andreji Babišovi, mluví o střetu zájmů, o normalizaci moci i o tom, proč považuje za problém, když je premiér trestně stíhaný. A zdůrazňuje, že je nejdřív občan a teprve potom novinář. Do rozhovoru vstupuje i jeho osobní zkušenost z rodiny. Jan Tuna mluví o svých dětech a otevřeně zmiňuje i komplikovaný porod první dcery, který pro něj byl silným zásahem a momentem, kdy si velmi konkrétně uvědomil křehkost i zodpovědnost. Říká, že právě tyhle zkušenosti v něm posílily citlivost k situacím, kdy jsou ohroženi lidé a zvlášť ti nejslabší. Kde je hranice mezi bojem za dobro a fanatismem? Dá se dnes dělat investigativní žurnalistika bez kompromisů? A co se stane, když se společnost smíří s tím, že se „hlavně do ničeho nešťourá“? I o tom je rozhovor s Janem Tunou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vysmívali se mi. Když se mluvilo o zlých kapitalistech, soudruh učitel se podíval na mě,“ vzpomíná pražský arcibiskup Jan Graubner na dětství, kdy jeho rodinu stát vystěhoval z domu a otce poslal k Pomocným technickým praporům. Víra a původ z něj udělaly dvojitého nepřítele, ale říká, že právě tehdy pochopil cenu svobody - a že „svoboda tu byla a pak přestala být“. Dnes varuje, že se může stát totéž, když společnost zapomene bdít. Připomíná, že se máme tak, jak jsme se v dějinách nikdy neměli, ale zároveň upozorňuje, že současná doba „nese stíny“. Mluví o generaci, která „má problém se svou identitou“, o dětech, které žijí jen s jedním rodičem a o tom, že rozvody se staly něčím samozřejmým. „Dítě má právo na tátu i mámu a bezpečný domov,“ opakuje, a upozorňuje, že práva dospělých mohou někdy jít přímo proti právům jejich dětí.Když lidé argumentují tím, že doba je těžká, nákladná a nejistá, odpovídá: „Je to tak trochu výmluva,“ říká Graubner s tím, že v průběhu let lidé tvrdili totéž. Zároveň trvá na tom, že rovnost neznamená stejnost. „U žen čekám nějakou něhu a ušlechtilost, u mužů nějakou pevnost, odvahu,“ stojí si za svým pražský arcibiskup. A když říká, že společnost je podle něj „zženštilá“, nechce se tím prý dotknout žen, ale naráží na muže, kteří „nerozvinuli mužství“. Jako příklad dává i to, že blízko nás je válka a je otázkou, jestli se k tomu „postavíme chlapsky, nebo se schováme“. Do debaty vstupuje i tam, kde je církev pod palbou: u mše za Charlieho Kirka či sporů kolem kardinála Dominika Duky. Tvrdí, že „emeritní arcibiskup není církev“, ale zároveň říká, že mlčet by znamenalo „nechat krajnici přejít přes polovinu silnice“. A když kněz Tomáš Petráček píše, že žádný jiný církevní vůdce po roce 1989 nenapáchal takové škody jako Duka, Graubner reaguje překvapivě osobně: připomíná, že ho Duka vysvětil, dával výjimky a „byl příliš velkorysý“. Kritika je podle něj legitimní, ale měla by být „ušlechtilá“. Co je ještě hlásání hodnot a co už zasahování do cizích životů? Kde končí obrana a začíná politika? Proč Graubner věří, že rodina je klíčem ke svobodě a proč se neobává, že tím lidi od víry odrazuje? A umí církev otevřít dveře těm, kteří už uvnitř nejsou? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Cítím se jako obyčejný novinář. A to, že jsem otevřeně gay, automaticky neznamená, že prosazuji nějaký světonázor,“ říká autor podcastu Studio N Filip Titlbach, když vysvětluje, proč odmítá nálepku aktivisty. Zároveň ale bez zaváhání přiznává, co ho do novinařiny táhne. „Vadí mi nespravedlnost. Mám potřebu ji napravovat, zviditelňovat, namířit na ni reflektor,“ říká o tom, proč by dnes nemohl třeba prodávat letenky, jak si v jednu dobu svého života myslel. V rozhovoru se vrací k pochybnostem, které se mu v práci vracejí. „Občas spadneš do pocitu, že to nemá smysl,“ vysvětluje s tím, že představu klidného života „s kavárnou a knížkami“ přebíjí uvědomění, že kdyby novináři mlčeli, „bylo by to ještě horší“. A zároveň otevřeně přiznává, že větší bolest než kritika zvenčí mu občas způsobuje i vlastní hlava. „Já si dokážu zhnusit život svýma vlastníma myšlenkama,“ popisuje, jak je na sebe občas „nechutnej“ a jak jde o jednu z věcí, na které musí neustále pracovat. Titlbach s velkým důrazem také popisuje, jak nesnese, když někdo někoho šikanuje. Vzpomíná na šikanu v dětství, na úzkost, která ho roky provázela, i na terapii, díky které se „dokázal postavit na vlastní nohy“. A dodává, že vše se nakonec propíše i do toho, jak mluví s lidmi, kteří rozhodují a drží moc. „Mluvím s nimi z pozice zaměstnavatele. Spravují tuhle zemi a jsou placeni i z mojí peněženky,” říká s tím, že ke všem politikům přistupuje stejně kriticky bez ohledu na jejich názory. Naopak se mu často děje, že se politici snaží do prostoru vnést témata, o kterých si myslí, že by na něj mohla působit. „Řeknou ‚já chci manželství pro všechny‘, aniž bych se na to ptal, protože jsem otevřeně gay. A mě to vůbec nepůsobí,“ dodává Titlbach. A taky přiznává, že je někdy vystaven tlakům z obou stran: po rozhovorech o Izraeli a Gaze byl jednou označovaný za „hamásníka“, jindy za „obhájce Netanjahua“, přestože chce přinášet různé perspektivy. „Myslím si, že jediná správná věc, kterou jsem mohl v tu chvíli udělat, je pozvat obě ty strany a nechat dva odborníky z různých pohledů vysvětlit ten konflikt,“ dodává. Jak dlouho se dá zůstat „jen“ novinářem, když svět před očima polarizuje? Proč je spíše pesimista než optimista a obává se, že svět spěje někam, kam nechceme? A jak dnes vnímá rodný Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nemyslím si, že jsem výrazně pomohl úspěchu Andreje Babiše, on v zásadě pomohl mně, protože mi udělal jméno,“ říká politický marketér Marek Hanč, když vzpomíná na roky po boku současného premiéra. „Brzdili jsme ho. Ale byl skvělý klient, přirozený talent,“ dodává s tím, že odděluje „bílé od černého“ a že jeho profese je služba. Zároveň připouští, že politika pro něj byla „droga“ a že chtěl dělat „pro lídra na trhu a vyhrát ty volby“, přesto si dnes podle svých slov vybírá klienty jinak. Hanč odmítá nálepku Babiše jako muže, který „zatáhne zemi na východ“. Připouští ale i ten vnitřní rozpor - že ANO dnes stojí vedle SPD a Motoristů, kteří mohou být pro část společnosti extrémem. „Je to trochu Andrej Babiš a Ples příšer a falešných proroků. Oba ti partneři si ale začínají uvědomovat rizika té spolupráce,“ říká o vztahu v koalici a zdůrazňuje, že radikální proud s afinitou k Rusku je „na úrovni dvaceti procent a neroste“. Mluví také o kriticích, kteří podle něj často dělají to, co jinde odsuzují - třeba když na Letné odpůrci Andreje Babiše vyvěšovali fotky Marka Prchala s jejich osobními čísly. „Já nemám rád rozdělování na my a oni,“ dodává. Když mluví o budoucnosti, přidává Hanč i širší perspektivu. „Zažili jsme nádherných 30 let. A mysleli jsme si, že to je na pořád,“ říká s tím, že posle něj nás čeká koncert velmocí, pragmatismus a věk sobeckosti. „Dobře už bylo,“ dodává a říká, že buď se na nová pravidla adaptujeme, nebo budeme „vysílat a konzumovat šum“. V rozhovoru přiznává i slabá místa – dopad kampaní na rodinu i fakt, že část lidí ho vždycky bude vnímat přes minulost ANO. „Už mě to netrápí. Já jsem profík. A politický marketing nemůže za vaše posrané životy,“ říká bez vytáček. Kde vidí chybu současných elit? Proč ANO pořád roste a co udělaly kampaně Spolu špatně? Jaké zkušenosti si přivezl ze svých cest do USA? A proč vstoupil do aktivních záloh? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Hloupí lidé byli vždycky, jen jsou dnes víc vidět,“ říká historik, geograf a vysokoškolský pedagog Jiří Martínek alias Doktor Vševěd z pořadu Na lovu. Přiznává, že někdy s údivem sleduje, jak se lidé bez znalostí pasují na experty i jak lidé s „vysokou školou života“ mohou doputovat až do parlamentu. Přesto by podle něj bylo chybou propadat beznaději. „Normální rozum, nic nepřehánět, nehledat šílené teorie,“ shrnuje svůj přístup k tomu, čemu se říká selský rozum a připomíná, že skutečná odbornost má stále hodnotu, i když vedle virálních videí někdy zaniká. Martínek mluví o své práci jako o „historické detektivce“, o pátrání v matrikách a dohledávání souvislostí, ke kterým se žádná umělá inteligence nedopátrá. „Umělá inteligence není moc lepší než vyhledávač,“ dodává a vysvětluje, proč ve své akademické práci pokračuje i ve chvíli, kdy narazil na kariérní mantinely a pocit, že „výhled dopředu je spíš horší“. Otevřeně mluví také o vyhoření, ale i tom, že nechce odejít, protože ho to pořád strašně baví. Martínek vzpomíná na dobu, kdy do jeho profesního života vstoupila televizní soutěž Na lovu, která mu otevřela dveře k publiku, jež se počítá na miliony. „To, co umím, dneska můžu předvést celému národu,“ říká a popisuje, jak se z lovců stala parta, která spolu jezdí na dovolené. Přiznává ale také, že někdy si opravdu přeje vyhrát za každou cenu - třeba když se někdo v soutěži nechová příliš sympaticky. „Ale zatím se nestalo, že by mě porazil někdo, komu bych to výrazně nepřál,“ říká Doktor Vševěd. Když dojde na politiku, dívá se Martínek na svět s velkým nadhledem. Komentuje vojenské akce i velmocenská gesta typu „odvezeme si prezidenta z jiné země“ a říká, že Spojené státy dělají to, co jinde kritizují. Přirovnává to k Putinovi na Ukrajině a dodává, že „Putin by jim to možná mohl závidět“. Pokud jde o debaty nad možnými plány amerického prezidenta ohledně Grónska, s úsměvem dodává, že někdy není jisté ani to, jestli Donald Trump ví, kde vlastně je. K čemu je dnes znalost, když lidé spoléhají hlavně na umělou inteligenci? Jak Martínkův život změnila televizní soutěž? Co mu vadí nejen na české politice a kde vidí největší chyby současné levice, kterou dlouho volil? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Možná mám pocit, že to v něčem teprve začíná,“ říká herečka Marika Šoposká, která před kamerou stojí už dvacet let. Vzpomíná, jak ji filmaři tehdy chtěli „jako typ“ a proč natočila během pár let pět princezen. „Už jsem si říkala: kdo se na to chce koukat, pořád ta samá princezna,“ říká s tím, že vše proměnilo až sociální drama Poupata. Dnes ji diváci mohou vidět třeba v kriminálním seriálu Oktopus, kde mnohé stále překvapuje, že se její postava neusměje. „Mirek Krobot se tam taky nesměje,“ říká s nadsázkou o roli kapitánky Fáberové, která má podle herečky v sobě i něco z ní samotné. Šoposká vzpomíná i na dětství a léta strávená v Makedonii i první třídu, kde se “rvala”. Popisuje také, jak dnes vidí, že její děti jsou jejím zrcadlem. Herečka mluví ale i o svém vztahu s manželem, který trvá patnáct let. „Dlouhodobé vztahy jsou strašně těžké. ‘Milujeme se čím dál víc' je trošku fake,“ popisuje otevřeně, ale zároveň dodává s jistotou, že našla „toho pravého“. Zároveň ve vztazích věří v intuici a to, že člověk pozná, kdy narazí na limit. Šoposká ale otevřeně mluví i o tématu nerovnosti. „Ženy musí rozdávat úkoly a někdy je to strašně únavné a vyčerpávající,“ popisuje s tím, že v práci od kolegů nikdy neslýchá, co musí dělat až přijedou z natáčení, nebo co potřebují děti do školy. A dodává, že nestačí říct, že je to „nefér“: „To nic neřeší,“ říká herečka a dodává, že by otázky společnosti na péči o rodinu a domácnost měly směřovat i na samotné muže, aby s tím byli také konfrontováni. Herečka mluví ale i o hranicích soukromí a o tom, jak její syn nechce, aby ho dávala na sociální sítě. Sama je prý zvědavá na to, jak se k tomu jednou postaví rodiče, kteří tuhle otázku u svých dětí neřeší. Jak Šoposká vzpomíná na dobu, kdy se stala mladou matkou? Dá se s náporem povinností, které mají ženy na svých bedrech, něco dělat? A proč je podle ní důležité mluvit o tom, že dlouhodobé vztahy jsou i práce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Totálně věřím lidem,“ říká novinář a spisovatel Tomáš Poláček, když mluví o svém přístupu k životu a o lidech, které potkává na svých cestách. Platilo to i naposledy, kdy se znovu vydal stopem až do Ósaky, přestože sám říká, že „stopovat se má buď v mládí, nebo ve stáří. Ne ve středním věku“. I přestože to z jeho textů může někdy působit idylicky, v rozhovoru popisuje, že stopování má svoje velké úskalí. „Lidem za svezení neplatím, ale platím jim tím, že jsem dobrý a usměvavý společník,“ říká novinář a vysvětluje, že když za den potká desátého člověka, je těžké být extrémně milý a znovu rukama i nohama vysvětlovat, kdo je vlastně zač. „Člověk navíc musí být takový, že mu nevadí, že absolutně neví, kde bude večer a kde bude spát,“ říká o nejistotě a nepohodlí spojené s takovým typem cestování, které podle něj vyžaduje specifickou povahu. Mluví proto o zvláštním stavu, do kterého se na cestách dostává. „Vždy se dostanu do nějakého módu, kdy se úplně odlehčím. Najednou nevážím sedmdesát, ale třeba patnáct kilo. Nemusím chodit na záchod a nic mě nebolí,“ popisuje moment, kdy se tělo obrní a funguje, dokud musí. Tenhle stav se podle něj zlomí až v cíli. „Během jednoho piva se mi vrátí všechno,“ říká o chvíli, kdy únava i bolesti doženou cestovatele najednou. Poláček mluví i o tom, jestli má někdy strach o svoje bezpečí. Říká, že z 283 řidičů na poslední cestě narazil jen asi dvakrát na lidi, kteří pro něj byli ohrožující a že jedinou zemí, kde se opravdu necítil dobře, bylo Kongo. Zároveň mluví o rodině - o manželce, která doma zůstávala s dětmi, když on byl měsíce pryč i o tom, že dnes už další dlouhou cestu sám neplánuje. „Ještě jednou bych jel, ale s dětma,“ říká a přiznává, že právě společné stopování s dcerou a synem je představa, která ho láká. Poláček otevřeně mluví i o své novinářské pozici a o tom, že se vždy snaží být v debatách smířlivý a slušný. Říká o sobě, že má rád Petra Fialu i Andreje Babiše, Václava Havla i Václava Klause a že tenhle jeho přístup k životu zůstává často nepochopený. „Všichni myslí, že si dělám prdel, ale já mám takovéhle celoživotní nastavení,“ vysvětluje novinář a spisovatel. V závěru se dotýká i Ruska, o němž má podle něj Česko často zkreslené představy. Mluví o setkáních s obyčejnými lidmi, kteří se k němu chovali vstřícně a zároveň říká, že o válce s nimi mluvil otevřeně - často se přitom dozvídal, že je strašlivě štve. Jak se žije s bezvýhradnou důvěrou k cizím lidem? Co stopování bere a co dává? A kde má tahle filozofie svoje limity? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politické strany ve vládě si jen hrají na demokratické politické strany. Jsou to jen kulisy,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy & Politika Bohumil Pečinka, když popisuje současnou podobu nového vládního kabinetu. Podle něj se skutečná podoba moci ukáže až ve chvíli, kdy Andrej Babiš projde hlasováním o vydání k trestnímu stíhání a přestane být na svých partnerech závislý. „V tu chvíli se ta politika rozvine a my budeme moct říct, jak ten systém vlastně vypadá,“ říká. V rozhovoru mluví o návratech obrazů, které mu připomínají normalizaci – scénu „omluvných“ videí ministra obrany za SPD Zůny poté, co označil Rusko za agresora, označuje za „strašně trapnou a ponižující situaci“. Zároveň vysvětluje, proč by jako poslanec nehlasoval pro vydání Tomia Okamury ke stíhání a proč považuje nadužívání trestního práva za dlouhodobý problém českého státu. „Už od dob komunismu tady je zvyk řešit všechny situace trestním právem,“ říká. Silná část rozhovoru se točí kolem Filipa Turka a sporu o jeho případné působení ve vládě. Pečinka o něm mluví bez obalu. „Na mě působí jako absolutní asociál, který přišel z jiného světa,“ říká a dodává, že jedenáct let podnikání bez živnostenského oprávnění je podle něj znakem člověka stojícího mimo systém. „To je úplně za hranou představivosti, že by ministr mohl tohle udělat,“ dodává a varuje před legitimizací přístupu, kdy zákony platí jen pro někoho. Rozhovor se dotýká i vztahu České republiky k Ukrajině a Pečinkova rozčarování z postoje Andreje Babiše, který podle něj popřel historickou zkušenost země, jež sama zažila zradu a nezájem spojenců. Hlasování na Evropské radě označuje za „obrovské zklamání“ a přirovnává český postoj k pozici Nevilla Chamberlaina. Řeší ale také proměny médií a nástup „kmenové“ mentality. Pečinka mluví o tom, proč část politiků už nemá potřebu chodit do konfrontačních rozhovorů a proč novinář podle něj nesmí být jen ozvěnou své bubliny. „Hlavní úskalí je nebýt formulátorem pocitů, které si vynucují čtenáři,“ říká. Kdy se z kulis stane skutečná moc? Kde končí politická taktika a začíná normalizační logika? A co vypovídá o státu, když se do vlády dostávají lidé, kteří podle Pečinky „stáli mimo systém“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Život počítá na Vánoce a kapry se salátem. „Když budu mít kliku, budu jich mít třeba ještě čtyřicet,“ říká herec, moderátor a hudebník Jakub Prachař a popisuje čas, kdy začal víc přemýšlet a uvědomovat si vlastní konečnost. Vzpomíná na dobu, kdy měl roční dítě a „vše se míchalo“ a dodává, že dnes se cítí zase dobře. Mimo jiné i proto, že mu došlo, že štěstí nepřijde samo. „Musíš se rozhodnout, že proto něco uděláš, protože samo se to neudělá. To je blbost,“ říká, jak sám začal dělat konkrétní změny. I když nemá rád slovo „terapie“, sám si ověřil, že je dobré občas za někým zajít a poradit se, protože si tím člověk ušetří spoustu času. V rozhovoru se opakovaně vrací k humoru, který je nedílnou součástí jeho profesního světa. Podle něj funguje jen ve chvíli, kdy člověk nemá pochybnosti. „Musíš vzít mozek a na chvilku ho odložit někam vedle,“ popisuje, že člověk se musí především uvolnit a přestat se stydět. Prachař otevřeně mluví i o tom, proč se přestal zabývat tím, co se o něm píše na sociálních sítích. Spousta lidí se podle něj trápí tím, jak je internet ošklivý, ale často také záleží, jestli si to člověk nechá připustit k tělu. „Mám obrovskou výhodu, že tímhle netrpím. Je to hrozně osvobozující,“ dodává herec a bavič, ale také přiznává, že mu vadí, když jsou na internetu vyobrazovány děti a každý může vědět, jak vypadají, co dělají a kde jsou. „Není náhodou, že se nejchytřejší a nejbohatší lidé snaží o to, aby neměli žádnou digitální stopu,“ vysvětluje Prachař, proč si dává pozor i na to, jak se na internetu objevuje jeho dcera. V rozhovoru mluví také o novém filmu Dream Team, který je inspirovaný skutečným příběhem falešného paralympijského týmu. Podle něj nejde jen o komedii, ale i o připomínku toho, jak snadno se přehlížejí lidé, kteří sportují navzdory handicapu, často bez dostatečné podpory a zázemí. „Paralympiáda je setkání opravdových hrdinů,“ dodává Prachař. Jak vnímá debaty o hranicích humoru? Kdy má smysl vypnout hlavu a kdy naopak zpozornět? Jak si v době sociálních sítí udržet lehkost, humor a klid? A proč už radši tolik nemluví o vesmíru? I o tom mluvil Jakub Prachař.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nadávám jen sama sobě, nikomu jinému,“ říká herečka Daniela Kolářová, když mluví o tom, proč je podle ní důležité umět si přiznat vlastní chyby a nesvádět všechno na okolnosti, dobu nebo druhé lidi. V rozhovoru se opakovaně vrací k tomu, že společnost podle ní příliš snadno hledá viníky všude jinde než u sebe - a že právě tahle neschopnost sebereflexe se pak promítá do politiky nebo veřejné debaty. Mluví o zkušenosti ženy, která prožila okupaci v roce 1968, normalizaci i polistopadové vystřízlivění. Vzpomíná na tanky v ulicích, na výslech poté, co zvedla ze země plakát s Dubčekem i na rozhodnutí nepodepsat souhlas se vstupem „spřátelených vojsk“. Popisuje, jak snadno může přijít ticho, nevyslovený zákaz práce a pocit bezmoci - a jak důležité je v takových chvílích nepřestat jednat důstojně. Otevřeně mluví i o své krátké zkušenosti z politiky po roce 1989, o ztrátě ideálů a o tom, jak ji dnešní parlamentní debaty naplňují spíš obavami než pobavením. „Ta slušnost prostě padá,“ konstatuje herečka. Do rozhovoru se promítá i její herecký život: roky ve Vinohradském divadle a chvíle, kdy jí kvalitní práce dodávala sebevědomí, ale i období, kdy o něj znovu přicházela a setkání s dobrými i destruktivními režiséry. Mluví o osobních ztrátách, o péči o nemocného manžela Jiřího Ornesta i o tom, proč pro ni bylo zásadní, aby mohl odejít doma. „Když přijdu domů, pořád volám do jeho pokoje,“ říká otevřeně, jak s manželem i po jeho odchodu podvědomě komunikuje. A mluví také o spiritualitě, kterou nenašla v církvi, ale v přírodě. „Já se hrabu v hlíně a vlastně se modlím,“ říká o práci na zahradě, která je pro ni lékem na úzkost i prostorem, kde člověk může najít hlubší smysl. Co dnes znamená žít v pravdě? Kde se láme osobní odvaha? A proč podle Daniely Kolářové nezačíná změna společnosti u politiků, ale u každého z nás? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Říká, že si dnes mnohem častěji hladíme telefony než lidi. Prstem přejíždíme po displeji, dáváme mu pozornost a péči, zatímco mezi sebou máme čím dál větší odstup. Podle římskokatolického kněze Zbigniewa Czendlika bychom měli takovou lásku dávat raději lidem okolo a vysvětluje, proč je proto důležité potkávat se tváří v tvář i proč bychom neměli zapomínat dívat se na život i svět z různých perspektiv. O sobě přitom mluví jako o bytostném optimistovi, který vždycky věří v „happy end“. Používá k tomu přitom jednoduché přirovnání: v temné místnosti bude mít vždy světlo tu vlastnost, že pronikne do tmy - ne naopak. A podobně přistupuje i ke smíchu: „Směju se, když je mi dobře a směju se, i když je mi blbě,“ říká a vysvětluje, že smích pro něj není výrazem nálady, ale způsobem, jak ovlivňovat vlastní nitro. Otevřeně přitom mluví o tom, že obraz, který o něm vzniká na sociálních sítích, je iluze. „To nejsem já,“ říká a připomíná, že i on má dny, kdy je unavený, protivný nebo mu není dobře a rozhodně se mu do ničeho nechce. Czendlik se zároveň vymezuje proti představě, že dnešní doba je výjimečně špatná. „Svět se neřítí do ďáblovy řiti,“ říká bez obalu a dodává, že lidstvo se v mnoha ohledech nikdy nemělo lépe. Problém podle něj není v realitě samotné, ale v tom, že se soustředíme hlavně na to, co nemáme. „Milujeme to, co nemáme a neumíme se radovat z toho, co máme,“ říká a mluví o společnosti, která je podle něj „obézní“ - nejen tělem, ale i duší a rozumem. A to nám bere sílu vidět správně věci kolem nás. V rozhovoru vysvětluje, proč má na faře zakázané politické debaty, jak snadno politika i církev lidi rozdělují a proč podle něj skutečná víra lidi spíš spojuje. Zároveň ale říká, že klid neznamená nezájem. Jsou hodnoty, za které je připraven se postavit - například nezávislost veřejnoprávních médií. Dostává se i k tématu smrti, umírání a strachu z opuštěnosti, k potřebě nemít „resty“ a k přání, aby po něm jednou zůstal hlavně klid. Co podle něj lidem dnes nejvíc chybí? Kde končí nadhled a začíná odpovědnost? A proč má pocit, že změna perspektivy je někdy důležitější než další hlasitý názor? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako dítě byla introvertní a styděla se říct obyčejné dobrý den. Po tomhle setkání bych to herečce a moderátorce Adéle Gondíkové skoro ani nevěřil. „V dětství jsem ale fakt nemluvila,“ říká, když se vrací k vyrůstání v Sokolově, kde mluvení před lidmi představovalo „úplnou katastrofu“. Dnes přitom patří k nejznámějším hlasům českého rozhlasu a televize - víc než promyšlený plán ale podle ní šlo o souhru náhod. „Všechno je štěstí a náhoda,“ opakuje v rozhovoru a otevřeně přiznává, že žádné velké herecké ani moderátorské ambice nikdy neměla. „Kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci moderovat takhle velký pořad, tak bych určitě řekla ne,“ říká Gondíková bez váhání a dodává, že by klidně zůstala někde ve sklepě v divadle a dělala alternativní divadlo „za dvě koruny“. Klíčovou roli v jejím životě sehrál bratr Dalibor Gondík, který ji postupně vtahoval do světa rádia i televize, i když ona sama o sobě tvrdí, že byla vždycky spíš ta, která pochybovala a brzdila. Vzpomíná na svou první práci v rádiu, odkud ji kvůli „absolutní neschopnosti“ dokonce vyhodili, protože četla zprávy a vždy se u toho smála. Právě smích, který ji provází celý život, považuje za obranu i záchranu zároveň. „Mám pocit, že mi to prodlužuje život,“ říká a přiznává, že se smála i v situacích, kdy by to jiným přišlo nepatřičné - dokonce i při porodu. Slávu, kterou zažívala na přelomu tisíciletí, ale Gongíková nikdy nevnímala jako náhlý zlom. „To nešlo ze dne na den,“ říká a odmítá představu, že by tehdy žila životem nedotknutelné televizní hvězdy. V rozhovoru mluví i o vztahu a manželství s hercem Jiřím Langmajerem, o němž vypráví s typickým nadhledem. Herečka a moderátorka otevřeně říká, že svatba pro ni nikdy nebyla zásadní. „Mně to nepřišlo vůbec podstatné,“ popisuje, proč by se sama vdávat nechtěla a proč ji Langmajerova žádost o ruku zaskočila natolik, že na něj „tři minuty koukala“. Mluví také o tom, proč si myslí, že se potkali ve správný čas, o každodenních drobnostech, které by v jiném období života mohly přerůst v konflikt i o tom, že i její humor a smích má ve vztahu své zásadní místo. Jaké je žít bez velkých ambicí, ale s radostí ze života? Proč je pro ni smích základní strategií přežití? A co všechno by se stalo, kdyby bratra v jejím životě neměla? I o tom je rozhovor s Adélou Gondíkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 49 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám pocit, že s každým projektem se musím vracet sama k sobě,“ říká zpěvačka a raperka Aneta Charitonová alias Annet X. Popisuje chvíli, kdy je jedna kapitola hotová a ona si znovu pokládá stejnou otázku, kým vlastně sama je. Vypráví také o tom, co pro ni vůbec znamená jméno Annet X, pod kterým vystupuje. „Začalo to pro mě být takové alter ego, abych se nějak uchránila,“ říká o personě, kterou si vytvořila. V rozhovoru otevřeně popisuje vztah ke svému tělu a k takzvané „sexy póze“, kterou vnímá spíš jako manifestaci přijetí než snahu někoho lákat. Přiznává také, že přišel moment, kdy se při jednom natáčení necítila kvůli přihlížejícím ve svém outfitu dobře. Zároveň mluví o tom, proč je v tom, co říká veřejně, opatrná. Charitonová má ruské kořeny a cítí se jako Češka, některá vyjádření o Rusech se jí ale i tak dotýkají. „Jakmile se to týká mých nejbližších, tak mě to bolí. Je to fakt strašidelný,“ říká. V rozhovoru popisuje i práci na svém posledním albu BBYGIRL a přiznává, že v textech je tentokrát otevřenější než dřív. Mluví o konkrétní písni, který detailně popisuje jednu situaci a také o tom, že se musela připravit na to, jak desku uslyší její rodiče. Vrací se také ke spolupráci se svým partnerem Jakubem Strachem alias Nobody Listen, výraznou postavou české elektronické scény. Dotýká se představy části publika, že ji do hudebního světa „vytáhl“. „Párkrát mě to naštvalo a byla jsem z toho nejistá,“ říká raperka o tom, že je občas těžké pracovat s pochybami, které lidé zasejí a zároveň přiznává, že pozice žen v hudebním světě je jednoduše „jiná“. Nakonec se vrací také k víře, se kterou vyrůstala. „Nejsem praktikující člověk, ale líbí se mi, že se mám o co opřít,“ říká hudebnice. Právě i díky ní prý nejspíš nikdy neměla chuť objevovat svět drog, který je v prostředí, kde se pohybuje, rozšířený. Kde dnes končí Annet X a kde začíná Aneta Charitonová? Jak mluvit otevřeně a zároveň chránit rodinu? Co všechno je ještě ochotná pustit ven a co si chce nechat jen pro sebe? A proč má pocit, že právě ve chvíli, kdy si říká „nevím, jestli to bude fungovat“, vznikají věci, které jsou nejpravdivější? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Dříve tvrdil, že nechce mít vlastní restauraci a přitom jen pár týdnů před natáčením otevřel už několikátý podnik. „Pořád se cítím hlavně jako kuchař,“ říká Jan Punčochář, který se kromě své šéfkuchařské role a pozice majitele restaurací stal i moderátorem české verze show Hell's Kitchen, kde působí jako samozřejmý lídr. V rozhovoru popisuje, jak se z učně, který po směně ve švýcarské kuchyni „občas poplakal do polštáře”, stal člověk, kterého baví i po třiceti letech stát u plotny. „Jsem asi magor, nemůžu bez toho být. I když mám volno, tak vařím,“ říká a s úsměvem vypráví, proč doma připraví radši tři chody než jeden. Mluví o tom, jak se změnila kuchařina po covidu, i proč dnes už nechce křičet na kolegy. „Dřív jsem byl malá vzteklá čivava, teď už jsem hodný pejsek, který to radši tisíckrát vysvětlí, aby tam ty lidi vydrželi,“ přiznává Punčochář. A také vtipkuje, že největší „debilitou“ bylo otevřít řízkárnu, protože každý má pocit, že řízek umí nejlíp. „Hrozně bojuji s tím, jak lidé nechápou, že když je dobře usmažený telecí řízek, tak je nafouklý a když se do něj zakrojí, tak strouhanka odpadne,“ vysvětluje a popisuje, jak je občas těžké bojovat s myšlenkou, že „maminka to dělala jinak“. Otevřeně mluví o tvrdém prostředí gastronomie, o kuchařském egu, o tlaku na kvalitu i o tom, proč se dnes jeho priority posunuly od honby za michelinskou hvězdou k jiné věci: k lidem, které vede. „Mám přes šedesát zaměstnanců - šedesát hlav, které musí každý měsíc dostat výplatu. Můžu mít hvězdu a být na nule, nebo ji nemít a mít plnou hospodu. Musel jsem si to hodit jinam,“ říká známý šéfkuchař. A přiznává, že televize ho změnila. „Byl jsem zakřiknutý a otrkalo mě to. Když si stoupnu před tři sta lidí, nezakoktám se a nejsem z toho nervózní,“ dodává Punčochář. A taky tvrdí, že když jde do restaurace, nechce být “rejpal”. Jídlo vnímá především jako něco, co si jde užít a sdílet s lidmi, které má rád. I proto prý dnes více fandí tomu, když je na stole co sdílet, než aby si vybral degustační menu o deseti chodech. Jaké bylo procházet „lidským peklem“ ve švýcarské kuchyni? Proč je v dnešní gastronomii těžké udržet motivované lidi? A co dělá šéfkuchaře, který ani doma neumí uvařit jen jeden chod, opravdu šťastným? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám pocit, že herec nemá tolik co sdělit světu a rád zároveň spoustu věcí sděluje,“ říká herec a hudebník Igor Orozovič, když vysvětluje, proč nesnáší herecké rozhovory a proč má pocit, že se v nich pořád dokola opakuje „ta samá nekonečná smyčka“. Přesto ale na rozhovor přišel - dnes už prý ví, že musí své věci „dostat mezi lidi“. Zároveň mluví o tom, jak se jeho práce dělí na tři světy: Národní divadlo, kde se o herce stará instituce, film a seriály, které jsou buď umělečtější nebo komerčnější a vlastní tvorbu, kde je člověk zodpovědný sám za sebe. Popisuje také, jak se v hudbě neustále pere s „nezaprodat se“ a přitom vytvořit něco, co si najde cestu k lidem. A přiznává i jak se bál, že ho poslední film Na horách bude tlačit do komerce a nakonec podepsal až ve chvíli, kdy mu dovolili napsat k filmu intimní písničku. Orozovič ale mluví i o otcovství, které z něj udělalo člověka, který chodí notoricky o patnáct minut později a také někoho, kdo víc odmítá práci. Vypráví také, jak rychle peníze mění lidské hranice i o tom, jak ho množství aktivit vede k tomu, že má někdy jen tři volné večery v měsíci. Pak přichází téma, které ho rozpálí nejvíc: herec popisuje, jak rychle se mění společenská citlivost a staré vtipy se stávají „nekorektními inscenacemi“ a jak se dá cokoliv vytrhnout z kontextu. Jak příklad dává jeden ze svých kabaretů, kde se schválně staví do role „blbce“, ale popisuje i případ, jak jedna jediná věta v písni dokáže spustit lavinu interpretací, že pojednává o znásilnění. „Považuji se skoro za feministu. A pak člověk občas narazí na tohle,“ dodává k tomu, že za cílem některých kritik vidí občas jen snahu zvýšit si dosah na sociálních sítích. Orozovič se krátce dotýká i natáčení série o spisovatelce Simoně Monyové, kde hraje partnera, který nakonec vzal autorce život. Popisuje, že jde o neobhajitelný čin, ale i to, jak se i přesto pokouší k postavě přistoupit s citlivostí. „Hraju člověka, který řeší nějaké problémy, měl nějaké poruchy a špatné rodinné vzorce. A vůbec to není tak jednoduché,“ říká herec, jak náročné bylo do postavy vplout. Co je pro Igora Orozoviče úspěch? Kde je hranice mezi autenticitou a pohodlím? Jak se neztratit mezi divadlem, filmem, hudbou a rodičovstvím? A proč si myslí, že v době rychlých společenských změn je nejdůležitější otevřenost a respekt k druhému? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když to nedokážete říct jasně, sami tomu nerozumíte,“ říká novinář a moderátor Daniel Stach, který za třináct let v Hyde Parku Civilizace udělal rozhovor se čtyřiačtyřiceti nositeli Nobelovy ceny. O své práci nemluví jako o výkonu, ale jako o řemesle, které stojí na disciplíně, přípravě a neustálém hledání toho, co může posunout dál. „Já to chci rozdrbat do mikročásteček, abych našel, co se dá zlepšit a posunout hranice,“ popisuje a dodává, že je podle něj lepší učit se z úspěchu než z chyb. Zároveň přiznává, že důvěra diváků je závazek i tlak: lidé mu posílají zdravotní zprávy svých blízkých, prosí o rady a dokonce i o to, zda by „nešlo zařídit, aby letadlo letělo níž“. „To je příliš velká důvěra,“ říká s tím, že se snaží diváky vždy alespoň nasměrovat tam, kde jim mohou pomoci. V rozhovoru mluví o tom, jakou roli v jeho práci hraje pochybnost a pokora. „Já vím, že jsem ten blbější. A vždycky budu ve srovnání s těmi lidmi,“ říká o vědcích, se kterými mluví. Otevřeně popisuje, jak přemýšlí o vlastním sebevědomí - a proč si ho musí „dovolit“ mít po dobu rozhovoru, aby pak mohl rozmontovat každou chybu. S velkým díkem mluví osvé  rodině: „Mě vychovávali v tom, že když něco chceš, tak si za tím jdi. A pak neseš následky,“ říká s tím, že by si své rodiče nemohl vybrat lépe. A zároveň s obdivem mluví o pohledu svých dětí na svět, který ho nutí vracet se k tázavému pohledu na svět. „Je to skvělé! Ptají se: Proč nemá vítr ruce?“ cituje jejich otázku, kterou považuje za dokonalý příklad způsobu myšlení, který člověka někam posouvá. Daniel Stach vypráví i o momentech, kdy se dostává na okraj vlastních možností - třeba o setkáních s přeživšími holokaustu, které ho zasáhly mnohem víc, než čekal. Popisuje, co s ním udělalo vyprávění o tom, že když se dětem nevešlo číslo na předloktí, „vytetovali ho na nožičku a pak je poslali do plynu“. A také příběhy matek, které volily smrt spolu se svými dětmi místo přežití bez nich. „V okamžiku, kdy máte malé děti, to vnímáte úplně jinak,“ říká. Přiznává, že takové rozhovory ho dokážou „vysát“ na několik dní a mluví i o tom, proč tyto výpovědi natáčí vždy mimo studio, v prostředí, kde se lidé cítí bezpečněji - a kde se jejich paměť otevírá jinak než před kamerami. Co znamená pochybovat správně? Jak vypadá práce s hosty těsně před rozhovorem - v několika minutách, kdy se rozhodne, jakým směrem se celý rozhovor otevře? Proč je lepší přiznat, že něčemu nerozumíte? A proč je nejnebezpečnější, když lidem začne vadit lež? I o tom je rozhovor s Danielem Stachem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 41 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pro mě je důležité zároveň žít, aby bylo pak o čem zpívat,“ říká zpěvák, skladatel a frontman kapely Bert & Friends Albert Romanutti, když popisuje, proč si ve třiceti chtěl dát „mentální celoroční prázdniny“. Chtěl strávit rok u českého moře, o kterém zpívá na stejnojmenné desce, kterou loni vydal. Přestože říká, že nakonec volno skoro neměl, do studia přišel v bílých kraťasech, s čelenkou a vyprávěl o tom, proč začal hrát tenis, jak mu nejde podání a proč potřebuje i v životě hledat „poloplnou lahev“. Otevřeně přiznává, že hudba je pro něj odraz duše, ale že někdy musí dát vlastní svět stranou - třeba když skládal pro StarDance, kde poprvé vytvářel hudbu pro tanečníky. A s dětskou radostí popisuje moment, kdy poprvé slyšel svou hudbu v O2 areně a „smál se, jaká je to haluz“. Mluví o tom, jak si jako třináctiletý kluk poprvé uvědomil, že se chce hudbou živit, o učiteli, který ho vedl k tomu hledat v hudbě „diamanty“, o Příbrami jako českém Twin Peaks a o tom, že splněné sny můžou bolet - třeba když se kvůli koncertu ve Foru Karlín dostal do mínusu, protože prostě chtěl, aby to stálo za to. “Vážím si toho, ale nechápu, čím to je, že ti lidi vůbec přijdou,“ říká překvapivě, když řeší úspěch Bert & Friends. Vzápětí ale dodává, že víra je v hudbě všechno: „Byly časy, kdy přišel na koncert jeden člověk. To byla přesilovka.“ Popisuje také, proč si udělal kapitánský průkaz, pořídil si lyže, ale i proč vnímá své budoucí plány jako „indiána, kterého nesmí vyfotit“. Jaké bylo skládat hudbu pro StarDance i pro seriál? Kde je hranice mezi spontánností a disciplínou, bez které hudba nevznikne? A může mít člověk vůbec plán, když sám říká, že budoucnost je vždycky trochu černá díra? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Rozhovor s ústavním právníkem Janem Kyselou výjimečně vydáváme v pátek. Reagujeme tak na oznámení Andreje Babiše, že se trvale vzdá Agrofertu - kroku, který může změnit podobu jeho střetu zájmů i situaci budoucí vlády. Rozhovor byl natáčen ještě před tímto oznámením a Kyselovy úvahy o tom, co střet zájmů znamená pro premiéra i pro stát, tím získávají nový kontext: ne proto, že by přestaly platit, ale protože ukazují, jak dlouhodobé, hluboké a obtížně řešitelné tohle téma je. „Možná bojujeme o důvěru v instituce a jestli i o budoucnost demokracie, to se teprve uvidí,“ říká Jan Kysela, když sleduje rodící se vládu Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky. Připomíná, že demokracie je „metoda s otevřeným koncem“ a problém nastává ve chvíli, kdy držitelé moci začnou přemýšlet o tom, že by to tak nechtěli, protože by po nich mohli přijít jejich konkurenti. Mluví o rozkolísané důvěře veřejnosti, o kandidátech zatížených minulostí a o tom, co se stane, když má být ministrem člověk, u něhož je programová výbava „tak silná“, že by vůbec kandidátem být neměl. Naráží tím na Filipa Turka, kterého si osobně v ministerském křesle představit neumí, ale zdůrazňuje, že konečné rozhodnutí je na prezidentovi. A také připomíná, že debata o pravomocích hlavy státu nestojí na jasném textu ústavy, ale na tom, „co v ní chceme vidět“. Kysela porovnává současnou situaci s dobou, kdy exprezident Miloš Zeman odmítal Miroslava Pocheho nebo Michala Šmardu, a říká, že pokud dokáže prezident své veto dostatečně ospravedlnit, nemusí to nutně znamenat, že může absolutně cokoliv. Pokud jde o téma střetu zájmů připomíná, že by v něm budoucí předseda vlády být jednoduše neměl. „Když máte Agrofert, vytěsnit to z hlavy je velmi obtížné,“ říká a dodává, že v minulosti šlo o téma, které „zatěžovalo nejen Andreje Babiše, ale i Českou republiku“. V rozhovoru popisuje i to, co podle něj vypovídá o zemi skutečnost, že předsedou Sněmovny se stal muž, jehož strana stavěla politiku na rozdmýchávání těch nejnižších vášní. A varuje před tím, jak rychle se vytrácí společenská shoda na tom, co je ještě přijatelné. Jaká je dnes role prezidenta? Co všechno může a co by měl? Jak má vypadat jmenování vlády, aby obstálo před veřejností i ústavou? A kde je hranice, kterou si demokracie musí umět bránit? I o tom je rozhovor s Janem Kyselou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politik musí mít věci v rukou,“ říká jihočeský hejtman Martin Kuba. Popisuje, proč po letech odchází z ODS a zakládá nové hnutí. Mluví o tom, že se s vedením strany dlouhodobě díval na řadu věcí úplně jinak a že po parlamentních volbách ani jednou nikdo z vedení nezvedl telefon s otázkou, co s volebním výsledkem dělat. Nakonec si přiznal, že zevnitř změnu neprosadí. „Já jsem si to odseděl. Zkuste si tam sednout,“ říká k tomu, že ve svém věku už nechce trávit čas věcmi, o kterých si myslí, že nemají smysl. Připouští, že část straníků žila v přesvědčení, že tak velká strana vždycky jednou za čas vyhraje a že byla uzavřená natolik, že každý, kdo řekne něco jinak, je vlastně nepřítel. Mluví také o tom, jak vidí dnešní politiku: „Moc jim nerozumím,“ říká k debatám, které se podle něj míjejí s realitou, zatímco voliči chtějí slyšet prosté vysvětlení, co stát dělá a proč. Vysvětluje, že jeho vlastní úspěch v jižních Čechách nestál na kampani proti komukoli, ale na tom, že hodiny odpovídal lidem úplně na všechno sám a že se tím naučil, jak silná může být důvěra tam, kde je trpělivé vysvětlování. Kritizuje politiku, která spoléhá na antikampaň a tvrdí, že je potřeba vrátit se k tomu, aby politici mluvili jasně, lidsky a srozumitelně. Když přijde řeč na Andreje Babiše, opakuje, že se k němu předsudky vracejí pořád dokola. Připomíná, že se několikrát, když kandidoval, spekulovalo, že „to udělá s Babišem“ a zdůrazňuje, že pokaždé sestavil koalici bez hnutí ANO. Mluví také o problému české politiky, kdy „prst na spoušti“ často mají strany, které uspěly jen s několika procenty ve volbách, ale volební vítěz nemá jak jinak vládu sestavit. Kritizuje i kandidáta na ministerský post za motoristy Filipa Turka s tím, že takoví lidé by vůbec neměli být ministry. Zároveň ale říká, že chce přinést míň konfrontační politiku, v níž nebudou lidé slyšet jen jména soupeřů, ale i to, jakou cestu nabízí on sám. „Princip politiky má být v tom, že nesete nějakou vizi,“ dodává. Proč přestal věřit, že ODS dokáže mluvit s lidmi tak, aby jí rozuměli? Jak chce budovat důvěru jinak než přes sliby? A proč říká, že volby se musí „prostě vyhrávat“ a jak toho chce docílit on sám? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dosah toho, jak jsem to tam zahrála, je opravdu velký,“ říká Věra Kirchnerová alias Mia, vítězka druhé řady Zrádců a policistka, která se v civilu zabývá nejzávažnějšími trestnými činy páchanými na dětech. Když mluví o strategii, s níž vyhrála, přiznává, že ji samotnou děsilo, jak je jednoduché někomu něco nalhat a jak snadno tomu lidé věří. Ve hře držela tvář, kterou nesměla pustit, opírala se o pozorování a neustálé hlídání, kdo se s kým baví a kdo je s kým navázaný. A zároveň přiznává, jaký uvnitř cítila tlak: „Říkala jsem si, že letím každým dnem.“ Když mluví o policii, vrací se do časů, kdy začínala na hlídkové službě a kde ji formovali kolegové, kteří dokázali cokoliv vykomunikovat s klidem. Stejně otevřeně ale říká, že mezi policisty jsou i „zkažená jablka“ a že se takovým lidem vyhýbá. Následovala léta, kdy se věnovala hospodářské kriminalitě, než se zaměřila na oblast, která ji provází dodnes. „Z devadesáti procent se to děje v rodině, to je na tom to nejsmutnější,“ říká o tom, jak si veřejnost představuje kriminalitu vůči dětem úplně jinak, než jaká je realita. „Případů, že někdo unese dítě a tam mu ubližuje, je minimum,“ vysvětluje Kirchnerová s tím, že by ráda lidem otevřela oči. Rodiče prý často nevidí, že pokud se někdo chová hezky k nim a jejich dítěti, neznamená to vždy, že takový člověk nemůže ublížit. A také varuje před tím, jak málo obezřetné rodiny jsou, pokud jde o sdílení fotek dětí na sociálních sítích. „Dítě se nemůže rozhodnout, jakou bude mít digitální stopu. Nevíte, jestli se někdo nekoukne na obrázek toho vašeho a zrovna vaše dítě se mu nebude líbit,“ nabádá policistka, aby ti, kdo osobní fotografie na sociální sítě sdílí, alespoň zamkli svůj profil na soukromý. Přesto nerada používá slovo „predátor“, protože v přírodě jde o zvíře, pro které je lov přirozeností. „A to lovit děti není,“ vysvětluje. Kirchnerová ve Zrádcích viděla příležitost, jak o tom všem mluvit veřejně, i když tím riskovala. „Samozřejmě, že to je risk. Ale kvůli čemu jinému máme v životě riskovat, než dát něco najevo,“ dodává k tomu, jestli si připouští, jaký může mít na její život hra dopad. Co se stane, když člověk musí hrát o důvěru před kamerami? Jak se žije s tím, že vás po jedné hře zná celá země? A co s člověkem udělá práce, ve které sleduje případy, kdy někdo ubližuje dětem? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR .„V prosinci to budou dva roky od stanovení diagnózy a v dubnu to byl rok od doby, kdy Nina odešla. A mně to přijde jako strašná věčnost,“ popisuje Kristýna Chovancová dobu, která jí a její rodině změnila život. S manželem Martinem se během několika dní ocitli ve světě, který do té doby neznali. Jejich dceři Nině lékaři oznámili diagnózu difuzního gliomu mozku – nemoci, která se u malých dětí často vyvíjí velmi rychle a na jejíž průběh je současná medicína zatím téměř bezbranná. U jejich dcery postupovala tak prudce, že během týdnů ji připravila o pohyb i hlas. „My jsme si ale řekli: takhle ne. Chceme udělat maximum pro dceru, pro nás dva, pro naši rodinu,“ popisuje Martin Chovanec, jak začali hledat možnosti, oslovovali zahraniční centra a nakonec odešli do Paříže do experimentální studie, která jim jako jediná dávala smysl. A tehdy také vznikl Nadační fond Nina – nejprve jako způsob, jak zvládnout náklady na léčbu, později jako cesta, jak pomáhat rodinám, které se ocitnou v tomtéž prostoru bezmoci. „Na vozík pro malé dítě čekáte dva měsíce, ale vy ho potřebujete hned,“ popisuje Kristýna Chovancová jeden ze způsobů, jak se svým fondem pomáhají. Podporují přístup k experimentálním lékům, zajišťují péči a provázejí lidi, kteří často nemají čas přemýšlet, kam volat dřív. Diagnózou, kterou trpěla jejich dcera, nepřežije 90 % dětí během jednoho roku. Martin a Kristýna Chovancovi proto otevřeně mluví o tom, jak rozdílný může být přístup k umírání a jak snadno se rodina ocitne v roli těch, od kterých se očekává, že se se situací smíří hned. Oba popisují, jak moc pro ně znamenalo, když se setkali s paliativním týmem, který k nim mluvil jinak – s vědomím, že i když se nemoc nedá zastavit, udělají maximum pro to, aby to bylo „dobré“. „A to nám myslím strašně pomohlo,“ popisuje Martin Chovanec. S manželkou trvali na tom, aby Nina nezemřela v nemocnici, ale doma, obklopená rodinou. A aby i jejich starší dcera Anička věděla pravdu. „Ptala se mě, jestli se Ninka vypaří jako vzduch,“ vzpomíná její maminka. „Když jsem jí řekla, že jen vydechne a bude ticho, ulevilo se jí,“ popisuje otevřeně Kristýna Chovancová vlastní zkušenost a dodává, že strach často pramení z toho, že člověk neví, co ho čeká. A právě proto dnes Chovancovi dělají všechno pro to, aby na té cestě nebyli sami další rodiče. Věří, že i když se nemoc zastavit nedá, dá se změnit způsob, jakým se o děti a jejich rodiny pečuje. Jak žít s vědomím, že naděje nemusí znamenat vyléčení, ale třeba jen dobrý čas? Jak by se měl změnit přístup k rodinám s touto diagnózou? A co ukázala cesta Chovancových o tom, co v systému chybí – a co může vzniknout z lidské odvahy? O tom všem je rozhovor s Kristýnou a Martinem Chovancovými. Nadační fond Nina můžete podpořit zde.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Rusko teď sedí v hledišti a náramně se baví, jak rozděluje euroatlantickou civilizaci,“ říká analytik mezinárodních vztahů Vlastislav Bříza, když vysvětluje, proč se podle něj Moskva dostala „do strašně komfortní situace“ a proč i upravený americký plán míru může skončit tak, že se pošle návrh do Moskvy a ta řekne prosté a jednoduché „ne“. V rozhovoru detailně rozebírá, proč věří, že oba tyto závěry budou pro Rusko úspěch a že jedinou silou, která může přimět Kreml k dohodě, je tlak. „To je jediné, co ruskou stranu přiměje k jednání,“ dodává expert. Popisuje tři nejzásadnější neuralgické body: nevydání Donbasu, skutečné bezpečnostní záruky, bez nichž bude jakýkoli mír „jen přestávka“ a armádu, kterou podle něj nelze limitovat pod úroveň, která by Ukrajině umožnila odstrašit agresora. Mluví i o stavu ruské společnosti, o ekonomice přepnuté do válečného režimu a o evropské bezmoci. „My nemáme iniciativu. My honíme kočku za ocas,“ kritizuje Bříza. Přesto věří, že posilující Evropa - zejména Německo, Polsko a státy severu - může vytvořit sílu, která Rusko zastaví. Zastavuje se také u nedávného korupčního skandálu na Ukrajině, který podle něj nevytváří „dobrý koktejl“ ani pro morálku společnosti, ani pro ochotu Západu pomáhat. „Tohle je největší oslabení prezidenta Zelenského za celou dobu války,“ myslí si analytik. Všímá si i změny Zelenského rétoriky po zveřejnění amerického plánu: vždycky byl vznětlivý, teď mluvil smířlivě, protože ví, v jak oslabené pozici se ocitl. A Bříza dodává, že ho možná čeká osud Winstona Churchilla. Co dnes znamená „čestný mír“ a kde je hranice mezi kompromisem a kapitulací? Má Evropa ještě čas, nebo už hraje druhé housle příliš dlouho? Přijme někdy Rusko plán, který Ukrajinu skutečně ochrání? A proč si Bříza myslí, že se Zelenskyj může dočkat osudu Winstona Churchilla? To vše zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Cítil jsem být volán víc divočinou než rodinou,“ říká vědec, biotechnolog a dobrodruh Petr Kaštánek, který dříve strávil na cestách tři až čtyři měsíce ročně a už v osmi letech vyrůstal obklopený pralesy, korálovými útesy a papoušky na Kubě. Vypráví o tom, jak se mu splnil sen pořádat expedice a hledat nové bioaktivní látky, proč se vracel do tropů i proto, že to bylo jako vracet se někam na chalupu a jak ho jedna cesta do Cancúnu přivedla k měsíčnímu putování pralesem, které změnilo celý jeho život. Mluví o vědě, která se odehrává nejen v laboratoři, ale třeba i na Antarktidě, kde z miniaturního hvozdíku vyizolovali bakterie produkující mrazuvdorné proteiny. Popisuje, jak ho fascinují mikroorganismy, které přežívají v extrémních podmínkách a jak z nich může vzniknout kosmetika chránící před UV zářením nebo technologie, která jednou pomůže chránit ovocné sady před mrazem. Přiznává, že někdy je být mezi vědou a podnikáním sezením na dvou židlích, ale že ho naplňuje být u celé cesty - od prvního nápadu až po konkrétní výrobek. Vrací se i k amazonským šamanům, od nichž se učil jejich způsobu práce. „Třeba několik týdnů drží dietu, kdy jenom popíjejí výluhy z rostlin. Až se dostanou do stavu nějakých halucinací, kdy k nim rostlina začne promlouvat a vlastně jim sama řekne, k čemu slouží,“ popisuje vědec metody zcela odlišné od klasické západní medicíny. A s nadsázkou dodává, že když v pralese dostal horečky, vzal si antimalarika, antibiotika a ještě šel k šamanovi, aby aspoň něco zabralo. Kaštánek dnes má laboratoř třeba uprostřed brdských lesů, na místě bývalé tajné raketové základny, chodí se synem na houby a přemýšlí o tom, jaké objevy nás ještě čekají. „Určitě ještě máme, co zkoumat,“ říká s tím, že i kdyby to byla jen malá věc, která pomůže pár lidem, tak je to fajn. Co nás učí extrémní příroda o odolnosti? Kde na vlastní oči viděl dopady klimatické změny? Jaká je hranice mezi intuicí a vědeckou metodou? A proč i slepé cesty mohou člověka dovést tam, kam by jinak nikdy nedošel? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem možná až naivně optimistický,“ říká youtuber, streamer a spisovatel Radek Starý alias Sterakdary, který dokáže mluvit o úspěchu stejně lehce jako o tom, co ho formovalo. Vypráví o komunitě sledujících, kterou bere jako „kámoše“, o tom, proč odmítá spolupráce, které nejdou dohromady s jeho přesvědčením a proč je pro něj přirozené být otevřený. Popisuje, jak to, kým dnes je, má v mnoha směrech původ v dětství - v době, kdy „každá věc byla vzácná“ poté, co jeho rodina spadla do dluhů kvůli ručení a on sám nosil jednu mikinu tak dlouho, až mu bylo řečeno, že to nejde. Mluví také o kinetóze, která ho izolovala od vrstevníků, i o tom, jak utíkal do fantazie, kde hledá útočiště dodnes. „Ať už je to v rámci her nebo knížek. Mám velkou vizuální představivost. Co mě napadne, můžu živě vidět,“ popisuje Starý vlastnost, která je dozajista dobrým předpokladem pro jeho současné řemeslo. A mluví i o tom, jak dlouho mu trvalo vůbec připustit, že se v jeho životě něco mění - třeba když poprvé natankoval plnou nádrž bez toho, aby sledoval čísla na stojanu a řekl si: „To je dobrá část života.“ Dnes přitom stojí Starý za rekordním projektem Startovače: na svou knižní trilogii Exarie vybral přes 12 milionů korun. „Prodáváš zážitek být součástí něčeho,“ říká, ale zároveň přiznává, že mnohem víc než kvalita knih lidi zajímá až „cenovka“, která jeho tvorbě dala nový rozměr. Přitom pořád věří na disciplínu jako na „sval, který můžeš trénovat“ a na to, že úspěch není o náhodě, ale o tom, že co si člověk neudělá sám, nemá. Jak se z kluka, který byl zvyklý nic nemít, stal autor, jemuž přispělo pět tisíc lidí? Co znamená mít komunitu, kterou člověk zná tak dobře, že ví, kdo má nemocného psa nebo mění práci? A dá se v době sociálních sítí vůbec zůstat „naivním optimistou“, který si občas vypne data a před světem se chrání vlastním rozumem? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jeho slova z minulého roku zněla až nezvykle temně, když mluvil o tom, že takhle rozehraný průšvih tu od konce druhé světové války ještě nebyl. Dnes se k tomu publicista a spisovatel Martin C. Putna vrací a nic na své předpovědi nehodlá mírnit. „Je hůř. A pravděpodobně bude hůř,“ říká, když sleduje společnost, kde podle něj na jedné straně prosazuje extrémně pravicový proud, na druhé straně zmizelá normální levice a téměř úplně zmizelý střed, který jen čeká na někoho, kdo ho povede. „Mesiáš už přišel, jiný nepřijde,“ dodává k tomu,  že nikdo z politiků, papežů ani podnikatelů lidstvo nezachrání. Zároveň však mluví o vlastní nejistotě. „Moudrost nemám,“ popisuje spisovatel, jak reviduje starší texty, vrací se ke knihám, které napsal a dokonce má hotový i rukopis, kde si k nim postupně připisuje co všechno napsal špatně. V rozhovoru několikrát zazní i jeho opakované upozornění, že „věci jsou složitější“. To používá Putna i v hodnocení kardinála Dominika Duky, kterého kdysi vnímal v tradici kultivovaného konzervativismu. V závěru jeho působení ale podle něj převažovaly mnohem problematičtější motivy. Silně mluví také o Izraeli. “Mám Izrael strašně rád,“ přiznává a zároveň popisuje vládu „všehoschopného grázla“ a „fanatiků“, hluboké rozdělení společnosti i to, jak část mladší generace bez výhrad přebírá palestinský narativ. „Je to selektivní humanismus,“ myslí si Putna a dodává, že při debatě o Palestině nejde vynechat zmínění Hamásu jako teroristického genocidního hnutí, které chce zničit Izrael. Uprostřed těchto témat však přichází i jiná rovina - Putnova radost z míst, která se nepoddala masovosti. Když mluví o své knize Řím antituristický, popisuje město, kde za hradbami začíná skutečný život: malé fontány, poloprázdná muzea, ulice mimo proudy turistů. Ukazuje italskou metropoli, kterou se dá vidět i jinak, s klidem a možností opravdu vnímat. Do rozhovoru vstupuje i osobní zkušenost z poslední doby - slovní útok v tramvaji právě kvůli jeho veřejným postojům vůči podporovatelům Palestiny. „Nevnímám ho jako démona. Spíš jako oběť,“ říká o muži, který na něj začal křičet.  Jak se mění současná společnost a proč si myslí, že „bude hůř“? Jak se nestat pouhým turistou, který vyhledává jen místa z cizích obrázků a proč by se tomu měla postavit i Praha? A proč řadě politiků vyhovuje, že někteří lidé vzhlíží k ruskému světu? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Probouzím se s tím, co zase podělám,“ říká herec Martin Dejdar, který se mezi obavou a radostí z práce pohybuje celý život. Tvrdí, že by nic nedělal, kdyby ho to nebavilo, i když ho třeba okolí přesvědčuje, že by do toho jít neměl. Popisuje svůj vztah s manželkou, který stojí na zkušenosti, která je prověřila už na začátku - roce, kdy byli po světě non-stop a pořád jen spolu. A možná i díky tomu zvládli rozhodnutí, které jejich život obrátilo vzhůru nohama. Když byl jeho syn terčem šikany, cítil, že to šlo řešit jen odchodem a proto odjeli na Floridu. „Byl to hrozný pocit, kdo to nezažije, nedá se to vysvětlit,“ říká herec ke zkušenosti, kdy mělo jeho dítě problémy ve škole jen kvůli jménu Dejdar. Dnes říká, že by odešel znovu jen tehdy, kdyby se společnost „razantním způsobem zvrtla“, protože pokud není emigrace dobrovolná, je podle něj vždy velmi těžkou cestou. Když mluví o dnešku, vrací se Dejdar k tomu, co sám zažil v komunismu. „Ta svoboda tady vážně nebyla,“ říká a popisuje i o to, že jeho vlastní otec byl ve straně, ale nikdy nebyl přesvědčeným komunistou. O to víc ho znepokojuje, jak roste agresivita a extremismus. „Slušných lidí je víc, ale těch dvacet procent pořád řve,“ dodává Dejdar k tomu, co si myslí o současném stavu společnosti. Podle něj je přitom problém v tom, že mizí základní respekt: „Všichni křičí po toleranci, ale nejsou ji schopni,“ obrací se kriticky k mladším generacím a dodává, že sám se považuje za tolerantní osobu. To, že s něčím nesouhlasí, podle něj neznamená, že svůj názor bude někomu nutit. Brání se proto tomu, když ho někdo ponižuje jako starého a nechápajícího. Pokud má někdo názor třeba i na politiku, nevidí Dejdar důvod ho neříct. Kdysi sám vystupoval na pódiu s Václavem Klausem a v roce 2013 zjistil, jak tvrdě umí společnost soukromé postoje trestat. „Bylo to celé absurdní,“ říká k době, kdy se před prezidentskými volbami vyjádřil pozitivně k osobě Miloše Zemana a dodává, že politika „vždycky trochu smrdí“. Mnohem nebezpečnější podle něj ale je, když se demokracie zamění za bezbřehý chaos. „Lidé to berou tak, že svoboda a demokracie znamená, že si každý může dělat, co chce, ale ono to tak není,“ varuje herec. K životním pádům i vrcholům se dnes vrací klidněji. Mluví o filmu Panství, u kterého se „nepovedlo vše kolem“, nebo o vlastním projektu přání od známých osobností, který musel ukončit. A i když byly některé etapy „sešup“, pořád vidí svůj život jako horskou dráhu. Popularita devadesátek, Zdivočelá země, Comeback a Ozzák, kterého fanoušci někdy berou víc než jeho, jsou součástí toho všeho - a také o tom všem mluví ve své nové knize. Proč má pocit, že se humor vytrácí? Jak se dá udržet tolerance ve společnosti, která se rozpadá na tábory? A jak chce pomoci fenoménu Studia Ypsilon? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako malá holka utíkala do světa fantazií a dodnes v něm nachází oporu. Bet Orten mluví o fotografii jako o prostoru, kde člověk může tvořit bez omezení a popisuje, jak ji tenhle svět provází celý život - od chvíle, kdy poprvé vzala do ruky starý fotoaparát, až po její lekce studentům, u kterých sleduje, jak se v nich probouzí chuť tvořit. „Myslím, že to v sobě máme všichni,“ říká. Otevřeně také mluví o tom, jaké bylo vstupovat do oboru, kde dominovali muži. Vzpomíná na začátky, kdy slyšela věty o tom, že „žena patří v ateliéru spíš před objektiv“ nebo kritiku, že „neunese techniku“ a jak dlouho trvalo, než získala prostor, kde se na tvorbu žen dívá jinak - s respektem a vědomím toho, že fotografie ženského těla nemusí být jen objektivizující. „Na některé věci se nemůžu zpětně ani podívat. Říkám si: proč ty ženy takhle fotily, proboha,“ přiznává fotografka, že některé fotografky, které dříve obdivovala, často fotily způsobem, který odpovídal mužskému vidění fotografie, protože chtěly být v „jejich“ světě respektované. Orten mluví i o zásadním zlomu v její vlastní kariéře, který přišel ve chvíli, kdy se jí začaly otevírat nové možnosti v Londýně. Tehdy ji čekala práce pro Vogue, ale v tu samou dobu zjistila, že je těhotná. „Kdybych šla na potrat, přišlo by mi to jako smlouva s ďáblem,“ mluví o době, kdy si kladla otázku, jestli dát přednost kariéře. „Pak jsem si řekla, že by se mi to nevyplatilo. Lidský život je důležitější,“ popisuje fotografka co předcházelo návratu do Prahy, který byl „extrémně drsný“. Místo zahořknutí hledala nový způsob, jak svůj příběh přerámovat. Mluví o tom jako o jedné z nejtěžších, ale nejdůležitějších etap svého života, bez které by podle svých slov nebyla tím, kým je. Dnes je matkou dvou dětí, ale zůstalo jí přesvědčení, že focení je její „bytostná potřeba“. „Zradila bych svoji duši, kdybych to nedělala,“ dodává. Jak se mění ženský pohled ve fotografii? Co musí žena udělat, aby byla v oboru slyšet? Jak náročné bylo najít si svoji polohu v Česku a proč je pro Bet Orten svoboda důležitější než jakákoli škatulka? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nekladu si otázku, jestli moje děti mají vzít úzlík a prchnout před Babišem. Spíš si říkám, jestli poznáme tu míru, kdy už to překročilo nějakou mez,“ říká režisér Jan Hřebejk, když přemýšlí o tom, jak snadno se může proměnit společnost, kterou považujeme za samozřejmou. V poslední době natáčí často na Slovensku a říká, že právě tam vidí, jak ubývá svobody a jak to vypadá, když nejsou u vlády lidé, které jste si přáli. Mluví o voličích, o politicích, kteří podle něj ohýbají pravidla, i o tom, jak snadno se z veřejného prostoru vytratí elementární slušnost. „To, co reprezentují v politice, je politický sajrajt,“ říká bez okolků, když mluví o zástupcích SPD a Motoristů. I když očekává na svá slova kritiku, hájí se s odkazem na Filipa Turka, že přece nelze vážně mluvit o lidech, kteří hajlují. A dokonce si myslí, že budoucí premiér Andrej Babiš v soukromí mluví o svých koaličních partnerech mnohem ostřeji, než on sám. Do rozhovoru promlouvají i jeho obavy a zkušenost člověka, který ve filmech desítky let hledá hranici mezi odvahou a selháním. „Strach dokáže úplně rozložit charakter,“ říká k tomu, jak obavy mění všechno. V debatách o Palestině a Izraeli zůstává Hřebejk nekompromisní, ale chápe, proč mladí lidé vidí svět jinak. „Mají čerstvé mozky, ale někdy neprokouknou, jakou hru s nimi kdo hraje,“ říká o kauze vyvěšení palestinské vlajky na FAMU a dodává, že celý konflikt vnímá jako neřešitelný. Důležité podle něj ale je, aby i v rozdělené společnosti zůstal prostor pro humor. A to nejen jako únik, ale i ventil, který člověka drží při zemi. „Humor tě brzdí, aby sis nezačal moc myslet,“ říká režisér. Hřebejk mluví také o tom, že víru jako katolík ztratil, ale naději ne. „Kdybych nevěřil v dobro, tak se zabiju,“ říká jasně. A zdůrazňuje, že věří, že žijeme ve vlídné zemi, kterou stojí za to chránit. Co je dnes odvaha a co jen póza? Jak poznat, že už jsme překročili hranici, kterou jsme si slíbili nikdy nepřekročit? Proč některé politiky vidí jako „spodinu“? A proč by Hřebejk čím dál tím raději točil hlavně filmy, v nichž je humor? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politika se posunula do takové absurdity, že člověk už ani neví, co dát na obálku,“ říká komentátor, podcaster a šéfredaktor týdeníku Reflex Martin Bartkovský, když mluví o době, v níž třetí nejvyšší ústavní činitel jako první akt ve funkci „podrží štafle“. Vtipy třeba na Andreje Babiše, které fungovaly ještě před pár lety, podle něj dnes není úplně čím nahradit. O Filipu Turkovi říká, že je typem politika, který už ani není vtipný, jen směšný a o Jindřichu Rajchlovi pak zase, že ho Tomio Okamura „vytáhl na svých zádech“ a zároveň vytvořil prostor k tomu, aby ho jednou mohl ohrozit. „Je hodně učenlivý a schopný. Má nakročeno to hnutí převzít,“ říká Bartkovský. O ostrých náladách ve společnosti nemluví z odstupu, ale z vlastní zkušenosti. „Byl jsem svědkem toho, jak lidi volají po násilí a dokonce i proti mě. Čtyři chlapi mi pošeptali, že na mě počkají,“ říká o demonstracích, na kterých roky zaznamenával antisystémové proudy. Přesto trvá na tom, že média se nesmí bát mapovat realitu. „Aby lidi nebyli překvapení, že nakonec někdo získá víc prostoru. Není to blesk z čistého nebe,“ vysvětluje novinář. Zároveň popisuje, jak se proměňuje práce v médiích, které dnes bojují o pozornost s celým světem. Dodává, že klasické weby padají, ale komunity kolem značky, kterou vede, rostou. Přesto na něj část publika lepí ideologické nálepky. „Fascinuje mě, když mi lidi vyčítají progresivismus. Říkám: Tak mi ukažte, kde to je,“ vysvětluje Bartkovský a dodává, že hájit rovná práva není ideologie. „To není ani pravicové, ani levicové. To je jen lidské,“ říká. Vrací se i k tomu, jak stabilní a funkční bude budoucí vláda. Připomíná, že Andrej Babiš podle něj nemá rád trolly a už v koaliční smlouvě je v podstatě zakázáno, aby ho vládní partneři překvapovali. „Česko si ale potřebuje projít vládou ANO, SPD a Motoristů, protože takhle si ji zvolilo, takže si ji zaslouží,“ dodává novinář. Jak konstruktivní podle šéfredaktora Reflexu budou Babišovi koaliční partneři? Jak silní skutečně jsou antisystémoví hráči a co jejich vzestup říká o nás? A proč tvrdí, že dnešní realita je někdy těžší než satira? Pusťte si celý rozhovor s Martinem Bartkovským.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Zajímala mě temná zákoutí lidské duše,“ popisuje sexuoložka a neurovědkyně Renáta Androvičová, proč se rozhodla pro svou profesi. Dnes pracuje v Národním ústavu duševního zdraví a zkoumá i fenomény, které většina lidí nechce ani pojmenovávat - znásilnění, sadismus nebo deviace. Do oboru ji přivedl zážitek, na který dodnes nezapomněla. „Profesor Weiss přivedl na živou hodinu sexuálního vraha. A tohle mně připadalo fascinující, tehdy něco secvaklo v mé hlavě,“ popisuje vědkyně zkušenost, která byla formující, ale také velmi náročná. Od té chvíle chtěla pochopit, proč někteří lidé jednají způsobem, který „vůbec nedává smysl“. Dělala stáže na ochranných léčbách a mluvila i s muži, kteří „neměli zapotřebí se někoho zmocňovat násilím, a přesto to dělali“ a dnes mluví i o tom, jak funguje jejich mozek. Boří také představy o genetických predispozicích. „Dědičnost se posouvá z rodiče na dítě asi ve 27 %. Zbytek je nesdílený vliv prostředí,“ říká expertka třeba o predispozicích k sexuálnímu násilí. O pubertě pak mluví jako o nejkritičtějším období a vysvětluje, jak se v ní začínají problémové vzorce utvrzovat a kdy ještě lze zabránit tomu, aby se touha proměnila v čin. Androvičová se věnuje ale i dnešnímu fenoménu incelů, kteří se podle ní často vyznačují slabšími sociálními dovednostmi, vysokou inteligencí nebo introverzí a postupně začínají hledat vysvětlení svého nezdaru v okolí. „Mají představu, že ženy jsou velmi primitivní bytosti a že je zajímá jen status, peníze nebo svaly,“ popisuje sexuoložka plochou představu incelů o ženách. Vysvětluje, že jejich online komunity nabízejí reálné řešení a zároveň připomíná, že existují i praktické cesty. „Naučit se sociální kompetence jde. Jen si ten člověk musí připustit, že nemusí být ‚zlí' jen ti druzí,“ tvrdí Androvičová. Otevírá také další vrstvy dnešní sexuality - parasociální vztahy, dostupnost pornografie či závislost na OnlyFans. „Myslela jsem si, že tam chodí singles a že je to snadná práce. Ani jedno z toho není pravda,“ přiznává sexuoložka. Platformy podle ní normalizují to, co dřív nebylo běžné a ženatí muži si zde budují „bezpečný ventil“, který je snadnější než realita. Androvičová také otevřeně přiznává, že ji vlastní práce začala vyčerpávat. „Už jsem tím trochu přesycená. Frustruje mě zjišťovat, že jsou tady nějaké biologické dispozice. Mrzí mě oběti, mrzí mě i pachatel. Celé mě to rozesmutňuje,“ říká s tím, že přemýšlí, že si od výzkumu na čas odpočine. Proč je důležité dozvídat se více o pachatelích znásilnění? Jak vypadají mozky mužů, kteří jednají donucovacím způsobem? A proč říká, že prevence musí začít dřív, než se „všechno zafixuje“? Pusťte si celý rozhovor, který vznikl v rámci série k dokumentu Virtuální přítelkyně.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Rodiče se rozhodovali, jestli si mě vůbec nechají. A pak se jim narodilo dítě, které pořád brečelo,“ říká herečka Beáta Kaňoková, jedna z výrazných tváří své generace, která otevřeně mluví o dětství, o vztahu se sestrou i o tom, co všechno se zapsalo do jejího hlasu i života. „Pořád jsem si trochu musela vybojovávat místo na světě. Ale možná právě díky tomu jsem průbojná,“ dodává. Vyrostla mezi kluky, první rande měla v kravíně, ale největší roli v jejím životě sehrály ženy - matka, sestra i babička. „Máma nás po rozchodech s klukama odvezla na pole za městem a řekla: Křičte a všechno to ze sebe dostaňte,“ vzpomíná herečka. Její otec prý chtěl syna, sestra byla „ta krásná“ a Kaňoková dlouho cítila, že musí okolí stále něco dokazovat. „Byla jsem ta, kterou si kluci chodili ptát, jestli už je ségra doma. Pak jsem najednou začala být tím objektem zájmu já a hrozně mě to překvapilo,“ říká. K herectví se přitom dostala až po studiích dramaturgie, práci v kavárně a letech pochyb. „Věděla jsem, že je to teď nebo nikdy. Nechtěla jsem si v šedesáti říct, že jsem to ani nezkusila,“ říká o chvíli, kdy poprvé šla k přijímačkám na DAMU. Přijetí brala jako znamení, ale sebevědomí jí vzápětí zlomilo školní prostředí. Najednou měla pocit, že tam nemá co dělat, ale naštěstí přišli pedagogové, kteří jí ho vrátili zpátky. Dnes hraje po jejich boku a mluví o tom, jak pro ni bylo dřív těžké oddělit vlastní hodnotu od kritiky nebo postojů publika. „Dobrý pocit ze sebe musím mít já. Už nechci, aby to přicházelo zvenku,“ popisuje Kaňoková. Mateřství pro ni znamenalo další zlom. Podepsala totiž smlouvu do divadla a za týden zjistila, že je těhotná. Dnes má dvě děti a otevřeně říká, že herectví i mateřství jsou pro ni stejně silné části identity. „Miluju být máma, ale herectví je moje podstata úplně stejně jako to, že jsem matka,“ dodává herečka. Mluví i o tom, jaké to bylo být na všechno sama, o období po porodu, tlaku mateřství i rozchodu s partnerem, který měl jiné představy o životě. Otevřeně hovoří také o výčitkách spojených s tímto rozhodnutím, ale i o svobodě, kterou jí dala práce na seriálu Pan profesor, díky níž mohla jako matka malého dítěte učinit životní změnu. „Z toho pocitu selhání jsem se ale rok hrabala. Trvalo, než jsem si dokázala odpustit,“ přiznává Kaňoková. Jak se z „uplakaného“ dítěte stala žena, která dokáže otevřeně mluvit o bolesti i křehkosti? Co se stane, když se sen o herectví začne plnit až ve chvíli, kdy se zdá, že je na všechno pozdě? A jak si po rozchodu, mateřství i všech pochybnostech znovu dovolit mít ráda sebe samu? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Děláme, co nás baví a jestli to baví lidi, tak je to strašně fajn,“ říká historik Michal Stehlík, který spolu s publicistou Martinem Gromanem stojí za podcastem Přepište dějiny. Letos slaví pět let a doba, kdy točili jednou za čtrnáct dní dvacetiminutové díly, je podle Gromana dávno pryč. „Bylo to krásné a pak se to rozjelo,“ vzpomíná. Dnes už mají za sebou přes sto padesát míst po celé republice, kde mluvili s lidmi o české historii. Taková práce je přitom celoživotní učení, ale ne každý akademik by byl nejspíš ochoten se touhle cestou vydat. „Je to vysilující i fyzicky. A rodině musíte vysvětlit, že třeba každou středu večer nebudete doma,“ dodává Groman. Autoři podcastu mluví i o tom, proč je dnes historie tak přítomná v každodenní debatě. „Je to obrovský ohňostroj historických přirovnání, analogií a směrování do minulosti,“ popisuje Stehlík to, jak jsou v dnešní době někteří lidé čím dál nejistější a proto psychologicky potřebují hledat ujištění třeba právě v historii. Zároveň oba tvůrci podcastu sledují, jak se minulost stává nástrojem politiky i veřejného prostoru. Když přichází řeč na současnost, zmiňují i konkrétní jména. Třeba o tváři Motoristů Filipu Turkovi mluví jako o symbolu dnešní doby. „Je to reakce, kdy pro mnoho lidí on může znamenat to, že konečně někdo něco říká a nebojí se. A je vlastně trošku jedno, co říká,“ vysvětluje s tím, že se možná spousta lidí jednoduše brání tlaku na korektnost ve veřejném prostoru. Pokud jde o zlehčování nacistické symboliky, která se v souvislosti s Turkem diskutuje, podle Stehlíka s Gromanem takové chování nelze omlouvat. Jde o jasnou zprávu o jeho autorovi - kdo je a kde stojí. „Můžete udělat kravinu, ale můžete se za ni omluvit nebo ji už nedělat,“ dodává Groman. Jak se pozná, kdy se minulost začíná opakovat? Proč tolik lidí hledá jistotu v analogii a symbolech, které měly být varováním? A co o nás vypovídá, že se nenávistná gesta znovu objevují ve veřejném prostoru? Poslechněte si rozhovor s Martinem Gromanem a Michalem Stehlíkem z podcastu Přepište dějiny.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli je to dobrý nápad, ale přišlo mi to jako příležitost ukázat lidem svět OnlyFans,“ říká Petra Úradníčková alias Inked Dory, která je jednou z protagonistek dokumentu Virtuální přítelkyně. Vystudovaná psycholožka, která dřív pracovala v advokátní kanceláři, mluví o tom, jak se ke své práci dostala, když začala na platformu nahrávat fotky, které už měla roky v telefonu. Dnes ji sledují tisíce lidí a profil na platformě určené nejen ke sdílení intimity se stal její hlavní obživou. Na síti Inked Dory podle svých slov nabízí nejen intimní obsah, ale i blízkost, která je podle režisérky dokumentu jednou z oblastí, které se snadno přehlíží. „Dávám lidem možnost najít si nějakou virtuální společnost,“ vysvětluje protagonistka a tvůrkyně s tím, že se na ni na platformě obrací s různými osobními problémy. Sama proto přiznává, že pro mnohé fanoušky je možná víc než objekt touhy a někdy se tak stává i jejich důvěrnicí. „Snažím se jim častokrát pomoci nebo poradit s problémy, na které jinde odpověď možná nezískají, protože se třeba bojí a proto se zeptají cizího člověka na internetu,“ popisuje Úradníčková. Přitom zdůrazňuje, že její sebehodnota není v rozporu s tím, co dělá. „To, čím si vydělávám, mě nijak nedefinuje. Vím, jaký jsem člověk a jak se chovám k nejbližším,“ brání se kritikám, ale také přiznává, že za jejím úspěchem stojí roky práce, marketingu i kalkulu. Dokument Virtuální přítelkyně ukazuje i odvrácenou stranu byznysu - vliv na osobní vztahy, tlak a neustálou nutnost být online. O tom posledním hovoří i Inked Dory a vypráví o době, která pro ni osobně byla velmi složitým obdobím. „Byl to zlý půlrok. A když se necítíte dobře, není úplně nejlepší točit videa v bikinách,“ popisuje tvůrkyně. Za největší riziko své práce přitom považuje digitální stopu. „Už by mě nikdo nevzal do normální práce,“ říká otevřeně a zároveň varuje před tím, aby do téhle práce lidé vstupovali s vidinou rychlého zisku. „Neměla by to být primární motivace. Ty výsledky nepřijdou ze dne na den. Devadesát procent lidí tam vydělává pár stovek dolarů měsíčně,“ varuje před tím, že je iluzorní představa, že z dívek na OnlyFans díky jedné fotce stanou milionářky. Jaká je skutečná cena intimity, když se z ní stane práce a jak se v tom neztratit? Proč tolik lidí hledá blízkost právě v digitálním světě? A hledají v něm i něco, co připomíná lásku? Poslechněte si celý rozhovor s Inked Dory, který vznikl v rámci série k dokumentu Virtuální přítelkyně.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politici by neměli být užiteční idioti oligarchů,“ říká protikorupční expert a bývalý ředitel české pobočky Transparency International David Ondráčka, který po letech v zákulisí politiky vydal knihu Kauza Česko. V ní shrnuje zkušenosti z doby, kdy sledoval, jak se hraje o miliardové zakázky, zatímco veřejnost vídala jen hemžení na povrchu. Chtěl prý ukázat, kdo jsou ti skuteční režiséři a scenáristé moci, kteří tahají za nitky, ale zároveň nabídnout naději, že se s tím dá něco dělat. „Nemusíme se smířit s tím, že budeme marnit potenciál téhle země,“ dodává s tím, že bychom po politicích měli chtít co možná nejvíce. Za největší problém považuje českou oligarchii - skupinu lidí, kteří získali obrovské finanční prostředky během privatizace a dnes si mohou koupit takřka kohokoliv. Připouští, že mezi politiky vidí i poctivé hráče, ale dodává: „Po osmdesáti procentech těch poslanců nezůstane vůbec nic. Oni to prostě jenom odsedí ty čtyři roky. A nemají z toho ani špatný pocit.“ Mluví proto o potřebě „druhé polistopadové republiky“, tedy symbolického zlomu, kdy si řekneme, které instituce posílit, které zrušit a jak zemi znovu nastavit. Změnu ale podle něj mohou přinést jen politici, kteří odmítnou hrát starou hru. „Přestanou chtít být těmi užitečnými idioty a budou dělat takové kroky, které budou zužovat prostor pro to, aby si z Česka a z veřejných rozpočtů pořád dělal někdo cedník,“ nabádá expert. Ondráčka také mluví o selhání Fialovy vlády, ale i její nepřipravenosti a kritizuje, že nedoručila žádnou reformu ani deagrofertizaci. Návrat Andreje Babiše považuje za důsledek selhání slabých soupeřů. „Babiš je silný, protože ti druzí jsou slabí. A paradoxně teď může působit jako jediný dospělý v místnosti,“ říká Ondráčka k plánům na společný kabinet s SPD a Motoristy. Zároveň si ale nemyslí, že by Babiš vedl Česko směrem k Rusku. „Velmi dobře ví, že Rusové faktury neplatí,“ vysvětluje expert s tím, že šéf hnutí ANO si je vědom, že svůj byznys dělá v Evropě. Jak podle Davida Ondráčky skutečně funguje zákulisí české politiky? Proč si většina poslanců svůj mandát „jen odsedí“? Kde přesně se v Česku ztrácejí miliardy a jak by mohl vypadat systém, který by to změnil? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Rozhodl jsem se nejistotám tentokrát čelit po svém, bez velkého ohlížení se na to, co by k tomu kdo řekl,“ říká hudebník, výtvarník a spisovatel Jakub König, který po letech za maskou Kittchena a s kapelou Zvíře jménem Podzim vydává své druhé sólové album Astronauti. Desku popisuje jako přiznání toho, čím je. „Že jsem opravdu výtvarník, hudebník a umělec,“ vysvětluje s tím, že za jeho tvorbou bylo často mnoho pochyb, protože na ni „nemá školy“. A některé zůstávají dodnes - když tvoří, mívá někdy pocit, že „je to celé blbě“. Popisuje dny, kdy má obavy, že jeho práce je zbytečná, ale i chvíle, kdy se k tvorbě vrací jako k záchraně. „Ve chvíli, kdy mě tohle paralyzuje, tak si můžu sednout k papíru a tři hodiny si maluju a pak je mi prostě líp,“ říká o tom, jak může být proces tvorby krásný. V rozhovoru otevřeně mluví o holotropním dýchání a zážitcích, které označuje za léčivé. „Je na tom něco prastarého, rituálního,“ dodává umělec. Vypráví také o devíti letech abstinence, vděčnosti i o tom, jak se snaží žít v souladu se světem kolem sebe. „Mně strašně funguje to, že se umím přepnout do té vděčnosti. Uvědomuju si, jak to zní,“ říká, když mluví o emocích, které v něm vzbuzují jeho dvě dcery. A i když umí pozlobit, momenty s nimi by nevyměnil za nic. König se dotýká i temnějších témat - třeba když v jedné písni mluví o tom, že v každém z nás je jakýsi „nácek“. „Je strašně snadné internalizovat všechno do těch zlejch nácků, které vidíme v televizi. Chtěl jsem proto říct, že je důležité nepřehlížet i ty temné tendence v sobě,“ upozorňuje hudebník a dodává, že bychom se měli pokoušet takové vnitřní pnutí vyřešit dřív, než ho pustíme ven a necháme za sebe jednat. Píseň, která se tomuhle tématu věnuje, ale podle něj přináší hlavně plán na záchranu světa. „Tím je být k sobě laskavější a být laskavější ke svému okolí. Zní to banálně, ale zkuste to praktikovat,“ dodává hudebník. Jak se mění vztah k tvorbě, když se člověk přestane schovávat? Dá se uměním léčit - sebe i ostatní? Co všechno se může stát, když pochybnosti přestanou být slabostí a stanou se součástí cesty? Poslechněte si celý rozhovor s Jakubem Königem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Četla jsem senzacechtivé články, že stačí, když se na OnlyFans dívka svlékne a je milionářka. Zajímalo mě, jestli je to skutečně tak,“ říká režisérka Barbora Chalupová, která po dokumentech V síti nebo Zákon lásky znovu otevírá svět, o němž se často mluví, ale málokdo do něj skutečně vidí. Tentokrát se podívala mezi ženy, které si vydělávají sdílením intimity - a také muže, kteří si je předplácejí. „Přihlásila jsem se na platformu a zaplatila si několik tvůrkyň, abych jim mohla napsat,“ popisuje Chalupová, jak ji překvapilo, kolik peněz ji na OnlyFans stálo, než se vůbec mohla ke komunikaci s tvůrkyněmi dostat. Z původní rešerše vznikl dokument Virtuální přítelkyně, který míří 6. listopadu do kin - portrét tří žen, jejich práce, vztahů i života mimo obrazovku. „Skoro nic není vidět,“ říká režisérka s tím, že jí nešlo o nahotu, ale o to, jak se člověku změní život, když takovou práci dělá, a jak to ovlivní jeho vztahy i je samotné. Její tři protagonistky, které jsou na OnlyFans různě úspěšné, ukazují, jakou má sdílení intimity na internetu cenu. „Potvrdilo se, že když začnete dělat v tomhle byznysu, tak se vám změní všechno a velmi rychle,“ vysvětluje režisérka. Natáčení trvalo víc než rok a Chalupová s týmem trávila dny v domácnostech žen. „Natáčeli jsme to, co se děje. Jste u nich doma na gauči a zároveň do toho bytu potom přichází ti nejbližší,“ popisuje filmařka, jak blízko se k aktérkám dostala. Film zachycuje nejen ženy, ale i muže, kteří si jejich obsah předplácejí. „Je to až taková terapie, kdy si lidé platí za to, aby byli vyslyšeni. Aby dostali pozornost, kterou v životě třeba nemají,“ říká Chalupová s tím, že se dokument dotýká tématu osamělosti, která je všudypřítomná. Pro režisérku bylo podstatné snímkem nemoralizovat. „Ty ženy jsou dospělé, nebudu je posuzovat. Ale je vážně důležité říct, co taková práce obnáší,“ dodává. Jaká je cena intimity ve chvíli, kdy se z ní stává práce? Co vypovídá o naší době, že tolik lidí si platí za pozornost, kterou jinde nedostává? A proč je důležité právě o tomhle tématu mluvit? Poslechněte si celý rozhovor, který vznikl v rámci série rozhovorů k dokumentárnímu filmu Virtuální přítelkyně. Na další díl se můžete těšit už příští neděli.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „K čemu by byla etika, kdyby vás nedokázala proměnit k lepšímu,“ říká kněz, biolog a etik Marek Orko Vácha. Několik týdnů po volbách, které ukázaly, jak snadno se dokáže společnost rozdělit, mluví o tom, proč „národ je divoké zvíře“, ale také o tom, že „je vychovatelný“. „Každý z nás svým životem ovlivňuje mrav tohoto národa a zároveň nás ten národ ovlivňuje také,“ říká. V době, kdy se veřejným prostorem nese rétorika politiků jako je Filip Turek, připomíná, že populismus není nová forma politiky, ale „vláda lidu, které se Aristoteles bál“. „Populista říká davu: Vy to vidíte správně, elity vás zradily, tak zvolte mě a já vás nezradím,“ vysvětluje s tím, že v tom vidí „výhodu“ tváře Motoristů, jelikož je konzistentní v tom, co svým voličům říká. Vácha dodává, že skutečná změna nezačíná v politice, ale u jednotlivce. „Občanská společnost není o tom, že jdu jednou za čtyři roky k volbám. Je to o tom, že se snažím zlepšit komunitu, ve které žiju,“ tvrdí etik. Mluví také o odpovědnosti, o přijetí viny i o tom, že „dolů to jde vždycky líp, nahoru hůř“. „Konec začíná ve chvíli, kdy si svoje lapsy začnu omlouvat svou složitou situací. Nenechte si vzít status hříšníka,“ říká. Víra pro něj není jistota, ale úkol - snaha proměnit svět k dobrému. „Když Bůh tak miloval svět, tak já bych mohl taky. Svět stojí za to, aby byl milován,” tvrdí a dodává, že proměna začíná v obyčejnosti. „Kupte knížku někomu, komu tím uděláte radost. Pusťte ráno auto do pruhu. Pohlídejte někomu nemocné dítě nebo vyvenčete psa. To jsou drobné skutky, které promění vaši mysl, váš mozek,“ nabádá Vácha. Jak číst volby, které přivedly do politiky nové populisty? Proč se tolik lidí raději zlobí, než by přijali odpovědnost? A co znamená, když Marek Orko Vácha říká, že „není hanba chtít vychovávat národ“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Přišla jsem na to, že odejít chce větší odvahu než zůstat,“ říká končící předsedkyně Poslanecké sněmovny a předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. O svém rozhodnutí nekandidovat mluvila dlouho a ještě déle váhala, jestli si může dovolit zastavit. „Věděla jsem, že by mě to semlelo. Už bych do toho nedokázala dát tolik, co dřív,“ přiznává a popisuje i momenty, kdy se nemohla „nahodit“ a končila na kapačkách. K odchodu ji přivedl souběh zdravotních potíží, vyčerpání i letitého boje o rodinu. „Usilovali jsme o dítě skoro deset let. Zkusili jsme skoro všechno a kdo si tím prochází, ví, jak obrovský je to tlak,“ říká otevřeně. O neplodnosti se rozhodla mluvit až po odchodu z politiky. „Nechtěla jsem dávat munici politickým konkurentům a oslabovat se. Je to moje intimní záležitost,“ popisuje Pekarová Adamová, proč se odhodlala své soukromí přiblížit až v rozhovorové knize Nejsem z cukru ani ze železa. I přes její přístup politička vnímá, že z toho, zda bude mít dítě, se v jednu dobu stalo téma snad pro celou republiku. Vzpomíná na bolavé momenty, kdy novináři řešili, že přibrala, nebo jak si sahá na břicho a dokonce se ptali i jejích kolegů, zda náhodou není těhotná. Otázku, zda za neúspěšnou cestou k rodině není i její náročná kariéra, si Pekarová Adamová zakázala. Mluví o životní změně i o tom, že se učí žít pomaleji a znovu se nadechovat. „Teď se cítím dobře,“ popisuje s tím, že cvičí, medituje, změnila stravu a přístup ke spánku - naučila se pečovat o sebe, o svou duši i tělo. Po sněmovních volbách, které pro koalici Spolu, jejíž součástí je i TOP 09, nedopadly vítězstvím, mluví o úlevě. Přiznává ale, že před oznámením, že z politiky odejde, zvažovala, zda svoji politickou stranu svým rozhodnutím neoslabí. A mluví také o další odvrácené straně politiky, která byla s jejím jménem v posledních letech silně spojena. „Vnímám, že se na ženy útočí prostě jinak a velmi intenzivně se jde do té osobní roviny - jak vypadáte, co říkáte a jakým tónem to říkáte,“ říká politička. A právě zkušenost z nejvyšších pater moci z ní podle jejích slov udělala větší feministku, než kdy bývala. „Když chcete, aby něco bylo řečeno, požádejte muže. Když chcete, aby bylo něco uděláno, požádejte ženu,“ směje se a dodává, že česká politika má k rovnoprávnosti daleko. Podle ní se dokonce šovinismus v politice i společnosti často posouvá z okraje do mainstreamu: „To mě štve. Musíme se spojovat, upozorňovat na to, že to je nepřijatelné a vymezovat tomu hranice. Nikdo nás nemá posuzovat podle pohlaví.“ Co by vzkázala ženám, které do politiky teprve vstupují a co těm, které podnikají trnitou cestu k mateřství? Našla Markéta Pekarová Adamová konečně klid, který v politice hledala marně - a co pro to musela změnit? A proč dnes už ví, že je dobré poslouchat svoje tělo? Poslechněte si tento otevřený rozhovor.