Kecy a politika

Tento podcast bude o paradoxu české politiky, kdy vláda jako celek není příliš oblíbená (průzkum CVVM), ale ANO a Andrej Babiš mají výraznou důvěru českých voličů.Začínáme tvrzením, že jediným autentickým politikem v české vládě je Petr Macinka. Není to kladné nebo záporné hodnocení jeho osoby a politiky. Spíš se v tom zrcadlí to, že jeho pozice nestojí a nepadá s Babišem a zájmy Agrofertu. Zbytek vládní sestavy tvoří lidé, jejichž politická kariéra je závislá na Babišovi. Proto si Macinka může vůči premiérovi dovolit luxus mít svůj názor a svou stranickou strategii.Tím se dostáváme k důvodu, proč vláda rozhodla, že Petr Pavel nepojede na summit NATO do Ankary. Petr Macinka zvítězil v této taktické bitvě, zřejmě i proti vůli Andreje Babiše. Současně dokázal svou reálnou sílu. Bylo to však vítězství v bitvě, ne ve válce. Naznačuje to však, že by právě on mohl být lídrem českých nacionalistických populistů, kteří se budou nejspíš chtít před příštími volbami (a po odchodu Tomia Okamury) sjednotit do jednoho bloku.A ještě k paradoxu české politiky. Babišovi voliči svému lídrovi bezmezně důvěřují, ale také oni cítí, že jeho okolí je amatérské a dopouští se řady chyb. Omlouvají to známými slovy, že až se o tom Babiš dozví, jistě to změní. Premiér je v tom každý týden utvrzuje, když rozehrává mediální hry ve stylu: „Všechno mám pod kontrolou, vším se zabývám.“Jak to skončí?

Evropská měna euro vznikla v reakci na rozpad sovětského impéria a následný odchod sovětských vojáků z bývalého východního Německa. Už na jaře 1990 byla na stole otázka, co s existencí dvou německých států. Britové měli ke sjednocení rezervovaný vztah, protože dvakrát v jednom století viděli, k čemu vede existence hospodářsky silného Německa. Podobné obavy sdíleli i Francouzi, kteří přišli s řešením – vytvořit měnovou unii a více provázat budoucí sjednocené Německo s Evropou.Tehdejší kancléř Kohl souhlasil, i když to nebylo jednoduché. Německá marka byla nejsilnější měnou Evropy a symbolem tehdejšího německého hospodářského zázraku. V zájmu Evropy však na tuto dohodu přistoupil a od roku 1999, resp. 2002, spatřila světlo světa nová evropská měna – euro.Dnes ji používá 20 z 27 států Evropské unie a aktuálně v čekárně na vstup do roku 2030 je Maďarsko. Jak je na tom Česká republika? Babišova vláda nedávno rozhodla, že do roku 2030 nebude dělat pravidelné analýzy naší připravenosti, a se vstupem do eurozóny nepočítá. Smysl je zřejmý – vyvázat se z plnění maastrichtských kritérií ohledně výše deficitu státního rozpočtu, celkového zadlužení a výše inflace.Jak je to ale reálně s českou ekonomikou? Je připravena na vstup? Přesněji řečeno, je to pro Česko výhodné a za jakých okolností? O všech těchto věcech si povídáme s ekonomem Miroslavem Zámečníkem.

V prosinci 2025 Andrej Babiš sliboval prezidentu republiky, že vyřeší svůj střet zájmů. Teď už konečně víme jak. Skupina vládních poslanců v čele s Radkem Vondráčkem a Filipem Turkem předložila novelu zákona o střetu zájmů. Už po prvním přečtení je jasné – to není zákon, který má řešit střet zájmů, to je plošná amnestie na všechny minulé, současné i budoucí dotační požadavky Babišových firem.Podstatou novely je, že každý ministr může pro své soukromé firmy pobírat dotace, jen musí být z jiného ministerstva, než které řídí. Premiér podle této normy nestojí v čele žádného, takže může čerpat podle ctěné libosti. Dále se vymáhání neoprávněně přidělených dotací zkracuje z 10 na 4 roky. Střet zájmů se také nevztahuje na nárokové dotace (v portfoliu Agrofertu jich je 90 procent).Tahle poslanecká iniciativa byla zveřejněna ve stejnou dobu, kdy Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond vyzval 28 dceřiných společností holdingu Agrofert k navrácení dotací. Poté, co se chce Andrej Babiš změnou trestního řádu vyvinit z kauzy Čapí hnízdo, čili si de facto udělit milost, přichází další rána v podobě faktické amnestie.Otázka zní: nebylo by lepší vpustit Babiše ke státnímu pokladu, aby si vzal, co chce, než tohle pomalé vysávání veřejných peněz?

Pondělní tiskové konference po zasedání české vlády se přeměňují v nevyhlášenou válku Andreje Babiše proti některým médiím. Změnu formátu většina šéfredaktorů nepostřehla a stále tam posílá novináře, pro něž je obtížné pohotově na tyto výpady reagovat. Nechápou, že už se nehraje klasický fotbal, ale spíš ragby nebo MMA.Tiskovky po zasedání vlády nejsou laskavostí ze strany premiéra a ministrů, ale jde o prvek veřejné kontroly. Nicméně premiérovy útoky a submisivní postoje části novinářů předefinovávají pravidla celé profese. Babiš tím současně podkopává legitimitu médií. Důvodem mimo jiné je, že ze současné politické opozice nejde strach, a premiér jako patentovaný populista potřebuje obraz silného nepřítele, vůči němuž se může vymezit.Našel si ho v médiích. To, co byl dříve Rakušan nebo Fiala, jsou dnes například média z vydavatelství Seznam. Tento tlak vyvolává i protitlak. Když neexistuje účinná kontrola moci a opozice si zrovna vybírá slabší období, musí média silněji hájit veřejný zájem.Dnes se čeští novináři nacházejí na rozcestí. Buď zvolí postoj, kdy budou kontrolovat moc, nebo se rozhodnou pro kooperativní model s vládními politiky.

Šest měsíců po nástupu nové vlády je jasné jedno: Babišova vláda z let 2017–2021 bude odlišná od té současné. Andrej Babiš ročník 2026 se odpojil od toho z první vlády a provádí radikální otočku.Projevem může být centralizace moci, kterou dovedl k absolutní dokonalosti tím, že nezapojuje špičkové politiky hnutí ANO do rozhodování a všechno ovládá malý okruh lidí kolem Thunde Barthy, Michaely Pobořilové a Anety Zicklerové. Ani ministři nemají jistotu, protože premiér Babiš má tým poradců, kteří spolurozhodují o resortní politice. Vytváří tak model ÚV KSČ, kdy ministři byli politicky podřízeni politickým tajemníkům.Nejradikálnější je obrat v protidrogové politice, který je tak překotný a nepochopitelný, že to zavdává pochybnosti, co bylo jeho důvodem. Nový je také Babišův přístup k médiím, který je založen na dobrých vztazích s vlastníky médií a zároveň doplněn brutálním útokem na všechny, kteří nechtějí spolupracovat.Otázkou je: podvolí se majitel Seznamu Ivo Lukačovič a udělá ze svých médií krotké psíky?

Speciál s Oliverem Adámkem, autorem podcastové série Világoš, o maďarských volbách. Jaké změny se v Maďarsku staly od voleb? Bojí se Orbán a skončí v emigraci? Bude nová vláda znárodňovat majetek orbánovských oligarchů? Jaké změny ústavy připravuje nový premiér? Může být úspěšná země, ve které se po každých volbách mění ústava i systém? Jak se do maďarských voleb zapojila Tünde Bartha?Oliver nám popíše dezinformace, které vyprávěla na akci Fideszu, kde zastupovala Babiše.

Ministryně financí Alena Schillerová představila na Národním ekonomickém fóru, které uspořádala organizace spojená s hnutím ANO, svůj ekonomický program. Za hlavní nástroj ekonomické politiky označila boj s šedou ekonomikou a chytré investice, získané dalším zadlužováním. Slovo dluh bylo však na Národním ekonomickém fóru považováno za sprosté. Profesor Švejnar, který ministryni financí v prvním bloku přizvukoval, navrhoval zásadně mluvit o kreditu. „Celý svět jede na kredit,“ prohlásil a jako příklad uvedl Německo po druhé světové válce.Ministryně Schillerová přišla s tvrzením, které zřejmě špatně opsala od ekonoma Havránka. Znělo, že zavedení elektronické evidence tržeb (EET) znamenalo zvýšení hrubého domácího produktu o 2–3 procenta. Následné zrušení prý znamenalo snížení o stejné procento. Když po tomto prohlášení neodešli ctihodní ekonomové ze sálu a naopak Schillerové po projevu zatleskali, je svědectvím toho, že na úrovni vlády se etabluje meme ekonomika.Ve druhé části svého projevu Schillerová zaútočila na vedení České národní banky, že nesnižuje úrokové sazby. Navzdory tomu, že v čele je Aleš Michl, bývalý poradce a nominant Andreje Babiše. Důvod je prostý. Michl a zbylých šest členů bankovní rady se obávají, že meme ekonomika této vlády způsobí opět inflační kolo. Jinak řečeno, obávají se, co udělají s ekonomikou nedávno rozvolněná rozpočtová pravidla, co vyvolá zvyšující se deficit státního rozpočtu, a sledují zdražování některých komodit (ropa, plyn, hnojiva) kvůli válce v Íránu.Podle zákona o České národní bance je přitom hlavním a jediným úkolem držet nízkou hladinu inflace a nepřipustit znehodnocení peněz a úspor. Jak to dopadne a proč Aleš Michl otočil a nechce snížit úrokové sazby, přestože v minulosti byl do funkce dosazen s opačným záměrem?

Historik a poslanec Pavel Žáček je v dvojjediné roli – člověka, který se odborně specializuje na druhý a třetí odboj a současně svými postoji politiku aktivně vytváří. Události nedávných dnů spojené s protesty proti konání Sudetoněmeckých dnů v Brně ukázaly, že ideologicky zjednodušené debaty spojené s druhou světovou válkou jen tak neskončí.V tomto rozhovoru jsme se pokusili narušit některé převládající stereotypy týkající se druhého československého odboje, krachu spolupráce některých sudetoněmeckých politiků s exilovou vládou Edvarda Beneše v Londýně za druhé světové války, ale také verbování agentů z řad sudetských Němců do českých zpravodajských služeb či poválečné akce Černé jezero, kdy se StB a KGB pokoušely zdiskreditovat prostřednictvím nastrčených dokumentů některé německé politiky.Pavel Žáček také na základě studia depeší mezi exilovou vládou v Londýně a domácím odbojem popisuje průběh atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Mluvíme také o rezidentuře KGB, která se tu vytvářela téměř sto let, o tom, co tito lidé dnes dělají, a proč vládním poslancům vadí paragraf trestního zákona o spolupráci s cizí mocí.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Na pořadu jednání české vlády minulé pondělí se ten bod vůbec nenacházel. Pak se najednou vynořil a všichni pro něj povinně hlasovali – osm rad vlády, pět oddělení a tři odbory byly přemístěny pod čtyři ministerstva.Na téhle restrukturalizaci není zajímavé, že proběhla, ale především jak proběhla. Nejvíce překvapeni byli špičkoví představitelé hnutí ANO, jako předsedkyně poslaneckého klubu Malá nebo místopředseda Poslanecké sněmovny Nacher. Tento případ ilustruje způsob, jak dochází uvnitř vlády k důležitým rozhodnutím. Je to sice koaliční většina několika stran, ale kromě ní má Andrej Babiš ještě jednu, jakýsi vnitřní kruh.V jeho čele stojí manažerka Agrofertu Tünde Bartha. V minulých měsících vyšla o této dámě řada článků, v nichž byla oceňována její pracovitost. Fajn, jejich autoři však neodpověděli na základní otázky: Jak je možné, že šéfka Úřadu vlády v posledních měsících reprezentuje Českou republiku na různých úrovních, přestože k tomu nemá demokratický mandát? Není vzhledem ke svým vazbám na úzkou skupinu maďarských politiků kolem Viktora Orbána bezpečnostním rizikem? Nenachází se vzhledem ke svému angažmá v různých firmách holdingu Agrofert ve střetu zájmů? A konečně: ke komu cítí primární loajalitu?Její působení na české politické scéně by odpovídalo něčemu mezi vicepremiérkou a zmocněnkyní vlády pro orbanizaci české politiky. Tato dáma má všechny parametry ruského proroka Grigorije Rasputina, který pobýval na carském dvoře krátce před pádem monarchie. Tehdejší carské šlechtě pil krev tím, že manipuloval ruskou politikou ve jménu nezřetelných zájmů. Nakonec byl odstraněn, ale pád monarchie Romanovců tím carská šlechta neodvrátila. Jak to bude u nás?Evidentní je, že jsme svědky tunelování parlamentarismu, protože vláda zneužívá tzv. poslaneckých návrhů zákona, které obcházejí zákonný proces připomínkového řízení k jednotlivým zákonům. A jak to dopadne? A co na to Jan Tleskač?

S Petrem Bartoněm, hlavním ekonomem investiční společnosti Natland, jsme mluvili o lidové ekonomii dnešních politiků, která je pro mě něco jako lidová demokracie. Není ani lidová a není to ani ekonomie. Řešili jsme, proč si lidé myslí, že když vláda zastropuje nějaké ceny, dokáže vytvořit peníze z ničeho. Přitom jakékoliv zastropování cen jenom přenáší povinnost zaplatit rozdíl v ceně na naše potomky.Proč politici nechápou, že vytváření dalších a dalších dluhů zdražuje úvěry soukromému sektoru a ve výsledku vede ke snižování objemu investic, a to v důsledku ke stagnaci? Co by na dnešní chování politiků řekl Adam Smith a v jak velkém šoku by byl z velikosti dnešních státních aparátů?Dnešní díl je relativně dlouhý a já jsem se moc nedostal ke slovu, takže se dá říct, že je to ekonomický speciál.

Jak se pozná politická svině? Tak, že se pokouší vyřešené otázky minulosti účelově otevřít, aby na svou stranu přetáhla vystrašené voliče. K tomu došlo minulý týden, když vládní většina v Poslanecké sněmovně odhlasovala nesouhlas s konáním každoročního setkání sudetských Němců v Brně.V podcastu chronologicky probíráme, jak se od roku 1990 čeští a němečtí politici a historici postupně propracovávali k pochopení té druhé strany, až v lednu 1997 podepsali česko-německou deklaraci, která většinu sporných otázek vyřešila. Od té doby se téma poválečného vysídlení českých Němců na základě Benešových dekretů vrací zvláště v předvolebním čase.Téma účelově ožívá také v sousedním Německu a Rakousku. Po vzestupu populistických stran AfD a FPÖ se obě formace začaly stylizovat do role mluvčích potomků vyhnaných Němců. Jinak řečeno, představitelé těchto stran začali kritizovat rakouské lidovce a německé a bavorské křesťanské demokraty, že příliš vyšli vstříc české straně a dostatečně nehájí zájmy sudetských Němců.Tím jsme svědky českého paradoxu. Klaus, Zeman, Okamura a další jsou úzce napojeni na německou AfD nebo rakouskou FPÖ, které chtějí Benešovy dekrety zrušit. Zároveň jsou na české úrovni velkými bojovníky za tytéž Benešovy dekrety. Chtělo by se říct: dámy a pánové, udělejte si nejdřív pořádek doma a nechaotizujte politickou situaci v Česku.

Sobotní události na stadionu pražské Slavie během derby a to, co z nich vyplývá pro celý český fotbal, jsou obsahem nového speciálu podcastu Kecy a politika. Hostem je tentokrát fotbalový expert a spoluautor podcastu Kudy běží zajíc Jan Podroužek.V první části probíráme všechny důležité momenty, které se v sobotu odehrály na stadionu v pražském Edenu – pozdní přístup policie, házení dýmovnic, kulturu zahalování obličejů, která v obou sektorech skalních fanoušků vedla k násilným výstupům, úder slávisty Chorého a jeho vyloučení, které vyvolalo nervozitu na celém stadionu, masové pokřiky „Jude Slavie“ a „Smrt Spartě“, vstup stovek fanoušků Slavie blízko k hrací ploše a neregulérní situace už deset minut před koncem.Absolutní pasivita hlavního rozhodčího a jeho asistentů vůči dění na stadionu a nakonec bitva světlicemi mezi hard core fanoušky obou táborů. Průběh posledního pražského derby byl prostě zlom a teď jde o to, jestli fotbaloví majitelé, politici a vedení svazu dokážou z těchto událostí vyvodit nová pravidla pro fungování profesionálního fotbalu.

Česká vláda v posledních týdnech ukázala, co chce dělat v ekonomice. Vládnou tomu dvě Z: zastrašování a zadlužování.Od ledna 2027 bude platit elektronická evidence tržeb (EET), která se má týkat až 600 tisíc podnikatelů a živnostníků. Přestože ještě před pár lety vynesla jednotky miliard korun, chce ministryně financí tímto způsobem vybrat až 14 miliard korun. Podobně chce opět rozjet akci Kobra 26, tedy sérii razií a kontrol proti švarcsystému a nelegálnímu zaměstnávání, což prý má vynést až 23 miliard korun. Odvolává se přitom na zprávu NKÚ, která se svým šetřením zabývala především érou první vlády Andreje Babiše.Zcela přelomový je ovšem institut tzv. únikových doložek. Stručně řečeno, státní rozpočet se rozdělí na část řádnou, z níž se bude platit provoz státu (penze, zdravotnictví, provoz, platy úředníků), a mimořádnou, do níž budou započítávány velké investice do dálnic, železnic, energetických projektů a dalších věcí.Tohle rozdělení má vytvořit dojem, že lze ze zadlužení uniknout zadním vchodem, aniž by se to promítlo do celkového státního dluhu nebo deficitu státního rozpočtu. Je to čistá Potěmkinova vesnice, na niž finanční trhy, které určují podle kondice ekonomiky úročení dluhů, nikdy nepřistoupí.Že budeme svědky utahování šroubů, o tom svědčí návrh zákona o ochraně ekonomických zájmů, který vytváří z Finančně analytického útvaru ministerstva financí novou zpravodajskou službu s rozsáhlými pravomocemi. Má tu tedy vzniknout útvar s mimořádnými pravomocemi pronikat do všech účtů bez ohledu na stanovisko soudů.Tenhle mix zastrašování a zadlužování je novým podložím, z něhož vyroste nová realita života v České republice.

Speciál s místopředsedou ODS Pavlem Drobilem o budoucnosti, minulosti, plánech i chybách ODS. Mluvili jsme o výhodách koalice Spolu a proč ji ODS momentálně opustila, a o tom, co znamená strategie budování vlastní identity, kterou se vydaly všechny tři strany koalice Spolu.Jakých chyb se ODS dopustila v posledních dvaceti letech, proč nenavázala na topolánkovskou strategii „Tvrdé jádro, měkký obal“ a s čím chce oslovit voliče v období do voleb. Jaké zásadní změny strana připravuje ve své struktuře, aby se otevřela novým členům, a proč zavedla institut registrovaného příznivce.Čím chtějí přilákat mladé prvovoliče a čím ekonomické experty? Byl Petr Fiala dobrým, nebo špatným předsedou, proč se po volbách chová radikálně jinak než předchozích dvanáct let? A spousta dalších témat o současné politice a ODS v ní.

Tento díl bude o comebacku Martina Kuby do celostátní politiky se stranou Naše Česko a o zvláštní politické situaci v regionu, který už dlouhou dobu nazýváme jihočeská džamahírije. Sám pojem pochází od libyjského diktátora Kaddáfího, který ve své slavné Zelené knize tvrdil, že vynalezl nový režim přímé demokracie. Ve skutečnosti šlo o klasickou diktaturu, kde si všichni byli rovní, ale někteří rovnější, a ti pak hlasovali, jak si bývalý plukovník Kaddáfí přál.Takže on sám vlastnil televizi, ovládal vedení radnic, byl podnikatelem, sponzorem fotbalu a kultury. O něco podobného – zatím v demokratických kulisách – se už léta pokouší jihočeský politik Martin Kuba. Je hejtmanem Jihočeského kraje, stínovým primátorem Českých Budějovic, podnikatelem úzce navázaným na ČEZ, člověkem s vlivem v Jihočeské televizi a tím, kdo nedávno rozjel velkou kampaň proti současným majitelům fotbalového klubu Dynamo.Svou demokratickou verzi džamahírije opírá o dlouholeté vazby bývalého funkcionáře ODS z let 2003–2025. V posledních měsících se rozhodl, že svůj leadership přenese i na celostátní úroveň a založil stranu Naše Česko. Půjde o novou ODS otevřenou hnutí ANO? Nebo jen o Babišův STAN? Je jeho cílem nahradit Motoristy v roli koaličního partnera v příští vládě Andreje Babiše?

Politická situace na Kubě akceleruje. Ještě nikdy nebyl tento socialistický stát v tak zoufalé hospodářské situaci jako nyní. To v posledním měsíci ještě zvýraznilo americké embargo na dovoz ropy. Nyní kubánská a americká vláda jednají o tom, jak převést stát z centrálně plánované ekonomiky do normálních poměrů.Na Kubě dnes žije asi 8,5 miliónu obyvatel, přičemž kolem 4,5 miliónu představují uprchlíci z různých fází tohoto režimu, ať už žijí v Mexiku, Španělsku nebo Spojených státech. S malou nadsázkou se říká, že neoficiální hlavní město Kuby je americké Miami. A není bez zajímavosti, že ministr zahraničních věcí USA je dítětem kubánských emigrantů.Kuba dneška je prostě tím, co se v politologii označuje termínem padlý stát. Ve speciálu Reflexu si tentokrát povídáme s vynikajícím českým fotografem Janem Šibíkem, který se před pár dny vrátil po pěti týdnech z Kuby. Od roku 1994 to byla už 25. cesta na někdejší ostrov svobody, který je nyní spíš ostrovem bídy.Co Honzu na této zemi tak fascinuje a jak na konkrétních příbězích vidí fungování režimu, který není svým občanům schopen zajistit ani základní věci k životu?

KDU-ČSL má nového předsedu Jana Grolicha, který ve svém úvodním projevu několikrát mluvil o potřebě "tlusté černé čáry" za minulostí. Předpokladem má být nová symbolika (žlutá a černá) a název Noví lidovci. Jeho zvolení na sjezdu v Ostravě připomínalo spíš korunovaci, kdy moc ve straně získal z rukou svých předchůdců. Ti mu navolili jak vedení podle jeho chuti, tak změnili stanovy, jak Grolich chtěl. Teď už zbývá jenom jediné - aby Grolich tzv. doručil, tedy vyhrabal svou stranu z tří až čtyř procent voličské podpory, na níž se nachází. První dojem: Grolich zatím nepřichází s novým programem, není ideologicky příliš ukotvený a chce vymlčet hodnotové konflikty, které v každé straně logicky vznikají. V první fázi chce oslovit voliče STAN a ODS, v další pak venkovské voliče hnutí ANO. Jeho vystupování na sjezdu bylo takřka bezchybné, přestože chvílemi svým školeným hlasem a přednesem připomínal iluzionistu, který každou chvíli k překvapení lidí v sále vytáhne z klobouku králíka. Celkově to jde hodnotit spíš jako vítězství formy nad obsahem, který nutně musí přijít, jinak celé snažení modernizovat tuto tradiční stranu nemá smysl. To Martin Kuba svou novou formaci Naše Česko přímo zakládá na centralistickém principu, takže krajský předseda se nevolí, ale jmenuje a odvolává ho předsednictvo. A předsednictvo je Kuba a jeho nejbližší. Vyvolává to znepokojivé otázky: Mají budoucnost strany autoritářského střihu? A směřujeme kvůli tomu k hybridní demokracii? 

V posledních týdnech jsme se několikrát věnovali výsledkům voleb v Maďarsku. Ani ne tak kvůli samotným výsledkům. Myslíme si, že hlasování voličů v této zemi bylo něčím víc než vyjádřením sympatií pro stranu X nebo Y. Šlo o radikální vyslovení nedůvěry autoritativnímu režimu, který zde premiér Viktor Orbán řadu let budoval. Má to a hlavně bude to mít odraz ve vnitřní politice řady sousedních zemí, protože model Orbán byl léta vykreslován jako ideální prototyp politického režimu hodný následování.V rozhovoru s politologem Petrem Sokolem rozebíráme politické posuny v Maďarsku, které umožnily vítězství strany Tisza a jejího kandidáta Pétera Magyara. Jak se změnil poměr sil mezi městem a venkovem? Proč se maďarským volbám říká revoluce mladých? Jak je to s Benešovými dekrety a bude chtít nový maďarský premiér jejich zrušení? Nechtějí Maďaři ve skutečnosti království, což úspěšně maskují za republiku s monarchistickými rysy? Jaké je poučení z orbánismu?Ve druhé části se pokoušíme prokousat bulharskými volbami, v nichž zvítězil generál letectva Radev, který řadě pozorovatelů připomíná nového Orbána.

Rakouský novinář Martin Leidenfrost ve svém článku popisoval neuvěřitelnou atmosféru při vyhlašování výsledků voleb v celé Budapešti. Podle něj to ani vzdáleně nepřipomínalo reakci na volební výsledek. Podle něj se takhle v Evropě ve 20. století slavila jen jedna věc – osvobození.Je to tak. Maďaři dnes zažívají něco jako Češi v květnu 1945 nebo my a Němci koncem roku 1989. Není to pouhá výměna vlády. Je to prostě osvobození od režimu, který většina společnosti nesnášela. Jinou otázkou je, jak daleko v jeho demontáži dojde vítěz voleb Péter Magyar.Paradoxem je, že v Česku zažíváme reverzní proces, kdy postupně začínáme s budováním režimu, na jehož troskách ještě před pár dny tančila většina Budapešti. Stručně řečeno, orbánismus je systém, kde stát, jeho fondy a nadace mají kontrolu nad významnou částí ekonomiky. Podle odhadů mezinárodních institucí je až 20 procent ekonomiky tak či onak spjato s vládnoucí stranou Fidesz.Tenhle etatistický přístup k ekonomice a klientelismus s tím spojený byly přesně to, co podrazilo Orbánovi nohy. Výsledky maďarské ekonomiky v posledních deseti letech a reálné ukazatele (HDP na hlavu, spotřeba na obyvatele) ve srovnání s okolními státy nebyly příznivé. Jasně se ukázalo, kam vede tzv. národní konzervatismus v praxi. Připomíná to starou levici, která politickou spásu viděla v zestátňování.Vůbec to nemá nic společného s liberálně-konzervativní pravicí, jak se v Česku ustavila v 90. letech. I proto je orbánismus obtížně přenositelný do českých poměrů. Druhým pilířem orbánismu jsou však pokusy omezovat nezávislé instituce. Tady se česká vláda činí opravdu čile a jako první objekt si vybrala Českou televizi. Jak tento boj dopadne?

Speciál s Martinem Hálou ze Sinopsis o vlivu války v Perském zálivu na bipolární svět a pozici Číny. Dostal se Donald Trump ve svém válečném tažení do slepé uličky? Bude vítězem jeho současné války komunistická Čína? Jaký vliv na poměry sil v současném vznikajícím bipolárním světě 2.0 bude mít blokáda Hormuzského průlivu? Vydrží déle americké námořnictvo, nebo čínské ropné rezervy, a kdo nakonec vykrvácí první?Probírali jsme s Martinem všechny aspekty konfliktu, které mají vliv spíše na svět kolem Perského zálivu než přímo na situaci na bojišti. Hormuzský průliv je neuralgickým bodem světové globalizace a jeho uzavření je podle Martina milníkem v rozpadu globalizovaného světa, jak ho známe posledních čtyřicet let, a je otázkou, jestli globalizace skončí, nebo vznikne nový model globalizace podle čínských představ.

Změna režimu, nebo jen výměna kulis? To je otázka, která doprovází výsledky voleb v Maďarsku. Zvítězil v nich kritik dosavadního premiéra Orbána, který ovšem z tohoto systému vzešel. Poptávka po antiorbánovi však byla v Maďarsku tak silná, že voliči levice, středu a zčásti i politické pravice akceptovali, že bourat orbánovský systém korupce a ekonomické regulace chce člověk, který byl donedávna členem vládní strany Fidesz.To však není hlavní důvod, proč vítězná volební strana Tisza (53 procent) tak drtivě porazila Fidesz (38 procent). Hlavní příčinou je, že Maďarsko přestalo fungovat ekonomicky a Orbánův stát blahobytu se dostal do slepé uličky.Pár údajů. Sousední Rumunsko mělo v roce 1995 o 30 procent nižší příjem na obyvatele než Maďarsko, ale v roce 2024 je přeskočilo. Vzhledem k tradičnímu despektu Maďarů vůči Rumunům je to tvrdý políček. V osobní spotřebě na hlavu je Maďarsko v EU dokonce poslední se 72 procenty průměru EU. Rumunsko je přitom na 88 procentech.Při vstupu do EU v roce 2004 byl hrubý domácí produkt v Maďarsku na hlavu 65 procent průměru EU, v Česku 72 procent. Dnes je rozdíl mezi oběma zeměmi 15 procentních bodů. A to nejhorší: státní dluh Maďarska osciluje někde mezi 72–82 procenty HDP, což je téměř dvojnásobek než v Česku.Příčinou kromě všeobecné korupce je především přeregulovaná maďarská ekonomika, privilegované podnikání se státní podporou pro určité vrstvy a neuvěřitelně štědrá prorodinná politika, což kontrastuje s tragickým stavem maďarského zdravotnictví. Premiér Orbán tyhle defekty systému dlouho skrýval útoky na Brusel, zvýrazňováním své suverenity rozhodování a kulturními válkami. Ekonomika však nakonec rozhodla.Nemůže se stát, že éra Pétera Magyara bude jen klopýtáním od orbánismu k orbánismu? A co z toho vyplývá pro českou politiku?

„Jako společnost budeme muset všichni více pracovat,“ prohlásil německý ministr financí za sociální demokracii. Narážel tím nejen na dlouhodobou stagnaci Německa, ale především na množství hodin, které v průměru odpracuje průměrný Němec na rozdíl od průměrného Řeka nebo Itala. Reagoval tím také na obrovský nárůst sociálních výdajů, které u našich sousedů tvoří více než 40 procent celkových nákladů státu.Jaká je situace v Česku? O tom jsme si povídali s mladým ambiciózním politikem a současně ekonomem KDU-ČSL Benjaminem Činčilou, který se ve 30 letech pokouší stát prvním místopředsedou lidové strany.Důležitým tématem pro lidovce je také demografie. Minulý týden zveřejnil Český statistický úřad hodnoty za rok 2025, kdy se narodilo 77 600 dětí, přičemž jich zemřelo o 35 tisíc víc. Na druhou stranu Česko nevymírá, protože díky migraci přibylo 42 tisíc občanů, takže v Česku počet obyvatel za pár let překročí hranici 11 miliónů, což nás řadí na osmé místo z 26 v Evropské unii.Přitom demografka Jiřina Kocourková tvrdí, že pokud by plodnost pokračovala na úrovni 1,28 dítěte na ženu jako v minulém roce, odpovídalo by tomu, že by v relativně krátké době skončilo 38 procent žen bezdětných. Poslanec Činčila sice navrhuje různá opatření, ale uvědomuje si jejich malý dosah. Mít děti představuje postoj ke světu a životu, takže vyšší sociální dávky jsou tyto životní strategie schopny ovlivnit jen málo.Do toho přichází umělá inteligence, která vytváří pseudovztahy lidí s neživými věcmi. Jedním z nich by také mohl být avatar, který podle některých optimistů má mít erotický potenciál. Ani to však neřeší demografické a jiné problémy Česka a okolních zemí.S poslancem Činčilou jsme také debatovali o tichém víně, bermudském trojúhelníku české politiky (nízké daně, velký stát a žádné reformy) a o tom, za co by byl poslanec Činčila schopen v Poslanecké sněmovně obstruovat.

Společné zasedání vlád Česka a Slovenska bylo symbolické hned ze dvou důvodů. Závěrečný rozhovor obou premiérů pro XTV nastínil bludnou cestu české zahraniční politiky. Andrej Babiš znovu trval na tom, že stojí o budování společenství V4. To ovšem po faktickém odchodu Polska na protest proti proruské politice Maďarska neexistuje. Stále víc nás zatahuje do nevyhlášené války Viktora Orbána a Roberta Fica s Evropou.Pěkně to bylo vidět na zmíněném rozhovoru, kde se Fico vyjadřoval o lidech z Evropské komise jako o největších nepřátelích. Když si to dáme do souvislosti s tím, jak Maďarsko drží v šachu půjčku EU napadené Ukrajině, napadá jen jediné – tihle lidé chtějí způsobit její bankrot a kapitulaci. Co ovšem na téhle galéře hledá Česko a Babiš, těžko říct.Naladění vládních politiků v Maďarsku a na Slovensku je zralé na to, aby jim vlády zbylých zemí EU řekly: dámy a pánové, nechcete si vypsat referendum o vystoupení z Unie? Opakem by totiž bylo vyloučit příslušnou zemi z EU, ale k tomu jednak nedošlo a zároveň na to není žádný paragraf. Existuje článek 7 smlouvy o EU, který předpokládá zbavení hlasovacích práv členské země, a to za určitých okolností. S tím ovšem musí souhlasit zbylých 26 zemí. Jak vidíme propojení Maďarska a Slovenska, k něčemu takovému by zřejmě nemohlo dojít.Proč v téhle partě má ovšem statovat Česká republika? Kde je nějaký národní zájem? Výsledkem je zahraniční politika, která je přizdisráčská, netransparentní, eroduje porevoluční představy o místu Česka na mapě Evropy a jde na ruku Putinovi.

S Daliborem Balšínkem o svobodě slova a jejich ochráncích. O ekonomické krizi, která se na nás s válkou v Íránu valí, a jaký bude mít vliv na českou politiku. O SPD a jejím úpadku. O tom, jak bude Okamura někým nahrazen, protože není schopen zastavit úpadek SPD, a jestli ho nahradí Radim Fiala nebo Rajchl. A taky o tom, která vláda více manipuluje s investicemi do obrany. A mezi tím o spoustě dalších věcí.

Sto dní uplynulo od odstoupení premiéra Fialy a nástupu Andreje Babiše do vládní Strakovy akademie. Jeden ani po třech měsících nedokáže důstojně odejít z politiky a druhého bombardují populistické sliby, jimiž častoval svého předchůdce. Před pár dny si na videu dokonce zopakovali svůj volební souboj tím, že u Babišovy průhonické Pumpy si vyměňovali ironické pozdravy.Z povolebního vystupování Petra Fialy je velké rozčarování v řadách jeho příznivců. Nedal Martinu Kupkovi, svému nástupci ve funkci předsedy ODS, ani minimum času, aby se projevil, a vytvořil zvláštní stav dvoupředsednictví. Otevřeně sice nekritizuje situaci v ODS, ale navenek se stylizuje do role vůdce protibabišovské opozice. Expremiér Mirek Topolánek na to téma prohlásil, že Kupkovi „bere kyslík“.I Fialovi nakloněná část veřejnosti se domnívala, že si dá alespoň půlroční distanc, promyslí řadu věcí a něco podstatného řekne k příčinám volebního neúspěchu. Petr Fiala se namísto toho tváří, že jedinou jeho chybou byla nedokonalá komunikace s veřejností. Během svého tour po českých médiích neustále opakoval, že Babiš vyhrál volby podvodem, že on vidí za dva roky, často že má menšinový názor, ale nakonec se ukáže, že měl pravdu.Může to tak být, ale v téhle chvíli a v tomto nastavení se Fiala vystavuje řadě otázek: Proč určité věci nevěděl dřív, zvlášť když mu o slabinách vládní politiky i jeho osobně říkala řada lidí? Občanské demokraty také zatěžuje tím, že řadu svých kroků zaměřuje na obhajobu minulé vlády. To je přesně ta věc, která dnes už nikoho nezajímá.O důvod víc, že Fialova éra se mnoha jeho příznivcům logicky jeví jako bezvýchodná cesta od babišismu k babišismu. ODS nemůže donekonečna řešit, jak skvělá, i když nepochopená, byla minulá vláda. Musí vyjít z bludného kruhu fialismu a podívat se do tváře realitě. Ta je taková, že babišovský svět má u voličů jednoznačně převahu.V roce 2021 se shodou náhod nedostala část tohoto světa do Poslanecké sněmovny, ale na podstatě to nic nemění. Opozici ročník 2026 nestačí se spojit. Ona musí oslovit jednak prvovoliče, jichž je každoročně o 100 tisíc v populaci víc. Zároveň musí přesvědčit část nevyhraněného babišovského světa, že nabízí lepší alternativu budoucnosti.Je to sice kruté, ale v tom jim Petr Fiala ve svém dnešním zacykleném nastavení příliš nepomůže.

Před 36 lety začínal Viktor Orbán jako politik, který podporoval protržní reformy, byl protiruský, jeho stranu Fidesz volili mladší lidé a města a byl členem Liberální internacionály, což byla nejvíce proevropská strana. Dnes je představitelem etatistického přístupu k ekonomice, kdy stát rozhoduje o všem, jeho stranu Fidesz volí starší lidé z venkova, je hlavním spojencem Ruska v Evropě a je součástí eurokritické frakce Patrioti pro Evropu.Jak se přihodí, že jedna strana si kompletně vymění voličskou základnu i hlavní myšlenky, které stály u jejího zrodu? Příběh Orbána je příběhem člověka, který využil šance a z okrajové, generační politické strany udělal mluvčího hlavního myšlenkového proudu maďarského národa. Jeho nepochopitelná zahraniční politika ve stylu nejsme Východ ani Západ vychází z toho, jak významná část Maďarů stále pojímá svou existenci, z toho, jak na sebe hledí prizmatem někdejší uherské velikosti.Faktem ovšem je, že Maďarsko je národ, kterému setrvale ubývá obyvatel, není žádný velký ekonomický gigant, nemá jaderné zbraně ani silné IT firmy. Jeho politika všech azimutů může být pro současnou ruskou nebo americkou administrativu výhodná, ale vesměs platí, že plní funkci užitečných idiotů. To je výsledek pokusů hrát ve vyšší váhové kategorii, než jí přísluší.Neznamená to, že Orbán a jeho strana nemají někdy pravdu, jako v případě migrační krize. Podstatné je, že minimálně od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 řada zemí nepovažuje Maďarsko za svého spojence, ale spíš problémového partnera, který neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nenajde.A jak dopadnou letošní parlamentní volby? Jaká jsou zákoutí složitého maďarského volebního zákona? O těchto a dalších věcech s hungaristou Petrem Ballou.

Za posledních 10 let se v Česku sešly tři dvěstěpadesátitisícové demonstrace a všechny měl na svědomí spolek Milión chvilek pro demokracii v čele s Mikulášem Minářem. Podle některých kritiků ta letošní neměla jasný politický záměr. To je ovšem nepochopení, o co „chvilkařům“ jde.Tohle uskupení se skládá z lidí názorově jak z politické pravice, tak levice, kteří se vesměs neangažují v politických stranách, ale jde jim o něco, co by se dalo nazvat kvalitou demokracie. To, že je některý ministr horší nebo lepší, není předmětem jejich zájmu. Chvilkaři se aktivizují jako hnutí ve chvíli, kdy se začíná zpochybňovat zahraničněpolitická orientace Česka nebo podstatné náležitosti demokratického státu.Jejich kritici tvrdí: a proč jste nevystoupili, když začala aféra Dozimetr nebo bitcoin? Odpověď může být tato: kvůli těmto aférám jejich hlavní protagonisté odešli z politiky a hlavní viníci jsou vyšetřováni nebo čekají na soudní řízení. A hlavně: nikdo z viníků se neskrýval za poslaneckou imunitu.Smyslem sobotní demonstrace na Letné nebylo peskovat Babišovu vládu za to, že plní svůj program. Nebyla to nespokojenost s výsledkem voleb. Smyslem bylo upozornit na bezpečnostní rizika spojená se zahraničněpolitickými vazbami některých lidí na Rusko. Plus pokus říct, že kvalita demokracie souvisí s kvalitou nezávislých médií, a postátnění České televize nebo rozhlasu tuto kvalitu rozhodně nezvýší.V podcastu také rozebíráme kontroverzní Minářův návrh, aby opoziční strany zvážily možnost tolerovat menšinovou vládu hnutí ANO výměnou za zmírnění zahraniční a bezpečnostní politiky plus posílení nezávislosti veřejnoprávních médií. Je to realistické? Měl by o to Andrej Babiš vůbec zájem? O těchto a dalších věcech v novém podcastu Kecy a politika.

Speciál s Vláďou Foltánem o aféře Epstein. Vláďa je publicista, který se dlouhodobě zabývá americkou politikou a v posledních letech se podrobně věnuje událostem kolem Jeffreyho Epsteina. Dělá k tématu pravidelný přehled z amerických médií na síti X a zároveň k tomu zveřejnil několik obsáhlých textů.Kde se vzal Jeffrey Epstein? Jak se mu povedlo tak dlouho vyhýbat spravedlnosti a vytvářet rozsáhlou síť VIP klientů, politiků a businessmanů, aniž by si toho někdo všiml? Jak probíhalo jeho první stíhání na Floridě a jak se mu povedlo vyklouznout? Co se odehrávalo během jeho téměř dvacetiletého přátelství s Donaldem Trumpem? Spáchal sebevraždu a jaké jsou důvody mnoha konspirací kolem jeho smrti? Proč republikáni tak dlouho slibovali zveřejnění všech dokumentů a pak od toho ustoupili? Chytili se do své pasti kolem pedofilního spiknutí demokratů, kterou šířili přes deset let? A mnoho dalších podrobností o celé aféře, která zdaleka nekončí.

I politika má své cykly. Po uvolnění politických poměrů vesměs následuje utahování šroubů. Éry liberalizace jsou vystřídány obdobím zvýšené státní kontroly. Jeden takový sešup zažíváme nyní. V posledním podcastu se to pokoušíme demonstrovat na několika vládních zákonech.Nade vším stojí zákon o registraci subjektů se zahraničními vazbami, který nese všechny znaky obdobného Putinova zákona z roku 2012. Ruský prezident tento zákon přijal v přímé reakci na demonstrace ruské veřejnosti v letech 2011/12, které kritizovaly zmanipulované volby a návrat jeho osoby do prezidentské funkce. Zákon ve své filozofii vychází z jednoho proudu ruských dějin, chápajícího Západ jako zdroj zkaženosti a úpadku. Proto je veškerá podpora ze Západu v duchu této logiky chápána jako pokus zničit „matičku Rus“.Co s touto protizápadní obsesí má společného Česká republika, která většinu svých dějin byla tím Západem, nebo přinejmenším jeho dynamicky se rozvíjející periferií? Proč se připojujeme k zemím jako Maďarsko, Slovensko, Gruzie nebo Kyrgyzstán, které zákony o „zahraničních agentech“ chtějí zastrašit společnost navázanou na mezinárodní svět?Nejde o peníze českých daňových poplatníků, jak o tom mluví Andrej Babiš. Jde o kontrolu a buzeraci lidí, což se – paradoxně – vede v duchu boje za svobodu slova. Rusko přitom minimálně od roku 2012 vede subverzivní boj proti téhle republice a podporuje a platí řadu dezinformačních kanálů. To je optika celé téhle vlády – mráz nepřichází z Kremlu, ale z Bruselu.

Donald Trump je více než rok prezidentem Spojených států. Za tu dobu stačil podniknout útoky na teroristické Húsíje, útočící na dopravu v Rudém moři, asistoval u dvanáctidenního bombardování jaderných kapacit v Íránu, nechal unést venezuelského diktátora Madura a dnes zaútočil na Írán.S expertem na Spojené státy Martinem Weissem se pokoušíme odpovědět na to, jaká je zahraniční politika USA a čím se prezident Trump liší od neokonzervativců, snažících se intervenovat všude ve světě. Historik Timothy Snyder po jednání s Putinem řekl, že je to beránek v rouše vlčím. Platí to i po Venezuele a Íránu?Jaké je skutečné pozadí aféry Epstein a jak se realita zveřejněných dokumentů liší od někdejších konspiračních teorií? Zabýváme se také radikálními proudy v americké politice, ať už jde o MAGA nebo radikální levičáky typu kongresmanky Cortézové nebo newyorského starosty Mamdaniho. Jak se přihodilo, že tito lidé mají takový vliv v tradičních stranách?V poslední části rozebíráme zvláštní mediální fenomén podcasterů Tuckera Carlsona a Joea Rogana, které sledují desítky miliónů lidí. Je Carlson prázdná hlava a rozhodla prezidentské volby neúčast Kamaly Harrisové u Rogana? Analytik Weiss si myslí, že ano.

Podcastu Kecy a politika se dostal do rukou dokument s názvem Memorandum o prohloubení spolupráce mezi Slovenskou a Českou republikou. Vyplývá z něj, že premiéři Fico a Babiš chtějí koordinovat energetickou politiku obou států a zároveň vytvořit blízký tandem při hlasování na úrovni různých evropských institucí a spolků. Navzdory tomu, že Slovensko jde podle vzoru orbánovského Maďarska cestou budování autoritativní demokracie.Ptáme se: čím je z hlediska českých národních zájmů výhodné takto prohlubovat spolupráci s ficovským Slovenskem? O důvod víc, že Slovensko je v rámci EU i NATO v absolutní izolaci a rozhodlo se svou energetickou a zahraniční politiku orientovat na Rusko. Pěkně se to ukázalo během diplomatické roztržky s novou nizozemskou vládou, která si do svého programového prohlášení dala, že Slovensko a Maďarsko aktivně podkopávají jednotu Evropy, a proto je nutné se takovým státům postavit.Otázka zní: je v českém národním zájmu pomáhat Slovensku z izolace? Co tím jako stát získáme? A jaké zájmy Andreje Babiše za tím stojí? Souvisí to se znečištěným územím po bratislavské chemičce Istrochem, které vlastní Andrej Babiš? Když tuto oblast v roce 2002 privatizoval, měl vynaložit více než pět miliard korun na její vyčištění po komunistické éře.Krátce po volbách v říjnu 2025 jednal se slovenským ministrem životního prostředí Tarabou, který mu chce na tyto účely dát dotaci v řádu 8–17 miliard. Jde o tyto a jiné byznysové zájmy lidí kolem Babiše, které vedou novou českou vládu k prohlubování spolupráce? A proč si Babiš do své vlády vzal Ivana Bednárika, který většinu své profesní dráhy dělal pro lidi napojené na Rusko?Z těchto a dalších věcí, které v podcastu rozebíráme, vyvozujeme, že v Česku pomalu, ale jistě začal pochod k autoritativnímu státu. Kdy začne útok na soudy, bezpečnostní složky a média? V řadě věcí už k tomu došlo. A jak zareaguje nebabišovská část české společnosti?

Speciál o Íránu s Lenkou Martínkovou z Fakulty mezinárodních vztahů Masarykovy univerzity. Dal se čekat útok na Írán teď, nebo byla lepší příležitost v lednu nebo minulý rok? Má Donald Trump nějaký plán, nebo se nechal k útoku zmanipulovat izraelským premiérem? Dá se Írán porazit, nebo je to sázka na jeho rozpad? Mohl by takový rozpad skončit vleklou válkou, jakou známe z Jugoslávie? Je možné, že všichni Trumpa podceňujeme a útok na Írán je součástí geniálního plánu proti Číně a Rusku, který začal už útokem na Venezuelu? V epizodě padlo mnoho dalších otázek ohledně aktuální situace na Blízkém východě a vlivu probíhajícího konfliktu na situaci v České republice, Evropě i v celém světě.

Z některých vládních médií jsme se mohli dozvědět, že Andrej Babiš nejen přepisuje parametry státu, ale přímo připravuje revoluci v řízení státu. V čem má spočívat? Oddělme dvě úrovně – evropskou a českou.Na té první Andrej Babiš v posledních týdnech objel evropské špičky v čele s Francií a Itálií a ujistil je, že chce patřit do hlavního proudu evropské politiky, který usiluje o revizi systému obchodování s povolenkami a zmírnění překotných ekologických regulací. Člověk by Babiše pochválil, kdyby přitom nevytvářel systematický dojem, že on vede evropský proud usilující o změkčení některých opatření těžce dopadajících na evropský průmysl.To na české úrovni se rozhodl, že se nezakecá. Z nějakého zvláštního důvodu začal ve státní správě likvidovat lidi spjaté ne s Fialovou garniturou, ale dlouholeté špičkové úředníky ve státní správě a manažery státních firem. Zároveň začíná zahlcovat Poslaneckou sněmovnu zákony přijímanými ve zrychleném řízení. Postup je lehký – najde si „bílé koně“ z řad poslanců, kteří vezmou vládní zákon a naoko ho předloží sněmovně jako poslaneckou iniciativu. Díky tomu obejdou meziresortní připomínkové řízení.K velkým zákonům tohoto období patří fakticky nová pozemková reforma. Jinak řečeno, Babiš chce zavést předkupní právo na prodej zemědělské půdy pro nájemce. Dodejme, že největším nájemcem půdy je dnes Agrofert. Zároveň vytvořil funkci potravinového ombudsmana, který bude přes stát tlačit na řetězce, aby dávaly potravinářům a zemědělcům více peněz. Vše se děje pod legendou boje proti vysokým maržím supermarketů.Jeho ministr spravedlnosti Tejc současně přináší nejtvrdší možnou verzi zákona o zabavování nelegálně nabytého majetku. Už nebude nutný rozsudek soudu, ale „důvodné podezření“, že někdo neoprávněně cosi získal. Policie má – podle ministra vnitra Metnara – mít povinnost aktivně tyto majetky vyhledávat a pronikat i do těch nejsoukromějších databází. Vyhledávání se má dít mimo jiné i na základě udání.Proti tomu se sice postavil bývalý nejvyšší státní zástupce Stříž, ale jeho nástupkyně Bradáčová tento totalizující přístup radostně přijala. Ministr Tejc zase prohlásil, že „slušní lidé se nemají čeho bát“. Je to právě naopak. Slušní lidé by se bát měli. Ne snad zatčení a zabavení majetku, ale buzerace a pronikání do soukromí ze strany policie a státních zástupců, kteří mají dostat takové pravomoci, že to narušuje ústavní právo člověka na soukromí.Do toho Andrej Babiš svým ministrům rozděluje peníze do jejich resortů způsobem, aby bylo jasné, kdo „drží kasu“. Jeho způsob, kdy veřejně tvrdí, že záleží jen na něm, kdo kolik peněz dostane, vysílá veřejnosti signál: stačí zavolat a projevit loajalitu a peníze se vždycky najdou. Je to takový pozdně středověký způsob řízení státu.

Tématem speciálu bude pátrání po sedmi miliardách korun neoprávněně vyplacených dotací za léta 2017–2021, které by podle rozsudků soudů měl holding Agrofert vrátit českému státu. Celé téma se pokoušíme rozplést s bývalým ministrem zemědělství Markem Výborným. Exministr před rokem reagoval na průlomové rozsudky Nejvyššího správního a Ústavního soudu. Na jejich základě nechal externí firmou vyčíslit celkové náklady a stanovil postup vymáhání.Následně přišla nová politická garnitura reprezentovaná ministrem zemědělství Šebestyánem, který v účtovacím období 2017–2022 jako šéf platební agentury SZIF měl rozdělování dotací na starosti. A začaly se dít věci. Nejdříve vznikla fáma, že analýza auditorské firmy ohledně vyplácených peněz se ztratila. Pak šéf kanceláře ministra Felčárek zveřejnil na stránkách ministerstva prohlášení, že všechno je právně jinak. Tak rozhodné postavení se proti výrokům soudů Česko ještě nezažilo.Další konflikt nás čeká, až si Evropská komise udělá audit způsobu, jakým Andrej Babiš zaparkoval Agrofert ve svěřenském fondu RSVP trust. Pokud konstatuje, že to opět neodpovídá zákonu o střetu zájmů, a česká strana to bude ignorovat, může dojít k pozastavení všech zemědělských dotací z evropských fondů. Přetahování o dotace v režimu 2.0 opět začíná.

Jsou to přesně čtyři roky, kdy Rusové vtrhli na Ukrajinu. Při dnešním hodnocení celého konfliktu většina z nás ztrácí perspektivu. Ještě v létě 2022 drželi Rusové 29 procent ukrajinského území. Pak byli vytlačeni a dnes ovládají necelých 20 procent, včetně Krymu, který získali už v roce 2014. Jak napsal slovenský generál Macko v Právu, za stejné čtyři roky před osmdesáti lety Rusové přešli z Moskvy až do Berlína. Jejich dnešní trápení s Ukrajinou se rozhodně vítězstvím nazvat nedá.V podcastu se tentokrát především zabýváme dopadem války na českou politiku. Češi byli shodou okolností první, kteří zažili vlivové působení této země. Stalo se to mezi lety 2007/2008, když Rusové u nás rozpoutali hybridní operaci Ne základnám, které se účastnily různé zájmové skupiny tvořící dodnes základ proruské vlivové síly v Česku. Z tohoto prostředí vznikly po roce 2010 desítky webů, které šířily to, čemu se v odborných kruzích říká konspiritualismus – zvláštní směs konspiračních teorií, nedůvěry v oficiální vědu, zdravotní a finanční systém, a to vše spojené s obrodou člověka ve stylu new age.V době covidu se tyto skupiny radikalizovaly a když přišla ruská invaze na Ukrajinu, vytvořil se už silný proud odmítající pomoc Ukrajině. Této společenské skupině se začalo říkat dezoláti a právě pod jejich vlivem Andrej Babiš převzal radikální rétoriku založenou na shazování ukrajinského odporu ve jménu ideologie míru, za čímž se skrývá kapitulační přežívání jako národní strategie. Povolebním spojením s těmito silami se premiér Babiš dostal do kleští, takže musí stále dělat větší a větší ústupky SPD ve jménu jednoty vládní koalice. Podlehne nakonec Okamurovi a Rajchlovi?

Před dvěma týdny prohlásil, že přepracovaný návrh státního rozpočtu je protizákonný, šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Ve speciálu podcastu Kecy a politika s ním probíráme postavení jeho úřadu, který má vykonávat nezávislý dohled nad rozpočtovou politikou a být svým způsobem hlídačem rozpočtové disciplíny. Po tomto prohlášení následovala poznámka Andreje Babiše, že by jeho úřad mohl být zrušen. To následně potvrdil náměstek ministryně financí Petr Mach (SPD).O co jde? Jaké má pravomoci tento úřad a jak se liší od podobných institucí v evropských zemích? Proč Česko nevytváří rezervy, když ekonomika roste o pěkných 2,6 procenta HDP? Jak vnímá Hampl sousední Německo, které se podle něj změnilo z rozpočtového jestřába v ekonomiku, která se nedávno poměrně hodně zadlužila? Jak by měl být ideálně složen státní rozpočet? Je zdravé, když většinu rozpočtu tvoří penze a sociální dávky? Bylo by vhodné znovu vrátit superhrubou mzdu? Měli by čeští politici disciplínu a byli by schopni tyto nové prostředky vyčlenit pouze na silniční a železniční infrastrukturu? A přivede do rozpočtu nové příjmy elektronická evidence tržeb (EET), kterou nedávno představila Alena Schillerová?

Některé kroky lídrů hnutí Motoristé sobě, Petra Macinky a Filipa Turka, vyvolaly už před třemi týdny silné protestní hnutí. To se minulou neděli znovu připomnělo ve 410 z 625 českých a moravských měst. To, co bylo původně reakcí na neuctivé SMS zprávy hlavě státu, přešlo do obav o zahraničněpolitickou orientaci země a nesouhlas s autokratickými tendencemi. Mimo jiné s pokusem zničit nezávislost České televize a rozhlasu.Do této atmosféry vhodili Motoristé další dva granáty. Petr Macinka na mnichovské bezpečnostní konferenci vyprovokoval debatu s americkou exministryní Clintonovou a polským ministrem zahraničí Sikorským. Příliš z toho bylo cítit, že provokace je pro něj vstupenkou do určitých amerických kruhů, které na svých sociálních sítích neopominuly tento konflikt zvýraznit. Macinka jednak vstoupil do americké kulturní debaty a současně na sebe upozornil ve snaze získat politické krytí v trumpovských kruzích. To je jeho věc. Zároveň je ovšem ministrem zahraničních věcí Česka, jehož národní zájmy by měl hájit. Otázkou je, jestli tahle profilace mu pomůže, nebo nahraje mezi hlavními evropskými spojenci.Absurdní pak byla jeho polemika ohledně demokratického deficitu uvnitř EU. Znamená to, že by si ho představoval odstranit tím, že by se Unie proměnila ve federaci s jedním premiérem, parlamentem a vládou? To jistě ne. V tomto směru by si ministr zahraničí měl říct, o co usiluje, a navíc ne arogantním způsobem.Jeho strana současně představila nového ministra životního prostředí Igora Červeného. Neministr Turek vzápětí nového ministra shodil slovy, že bude plnit, co mu na očích uvidí. Znamená to, že dvojministra Macinku, působícího dosud ve dvou resortech, nahradí dva ministři na jednom resortu? Experimenty Motoristů s parlamentní demokracií evidentně neberou konce.

Speciál s Arpádem Soltészem o vznikající uherské unii Maďarů, Slováků a Čechů. Vyhraje Viktor Orbán dubnové volby, nebo skončí v exilu? Jaký vliv bude mít jeho případný pád na jeho spojence v Bratislavě a Praze? Jaký bude mít vliv šokující schůzka Roberta Fica s Donaldem Trumpem na další směřování Slovenska? Dál jsme probírali ekonomické problémy Slovenska a Maďarska a šance na vytvoření něčeho, co by se dalo nazvat uherská unie, do které chce Andrej zatáhnout i Rakousko, aby v ní nebyl sám se dvěma orientálními vládci. A protože Arpád je vtipný člověk s rozhledem, tak došlo na spoustu dalších veselých historek.

Novou ekonomickou strategii vlády poodhalil na TV Nova premiér Babiš, když řekl, že Česká republika je ještě málo zadlužená, a navrhl zrušit Národní rozpočtovou radu (NRR), která ze zákona dohlíží na fiskální politiku vlády. Dodejme, že to byl sám Andrej Babiš, který zákonem z roku 2017 o rozpočtové odpovědnosti tuto instituci zřídil. Za Fialovy vlády to byla právě NRR v čele s Mojmírem Hamplem, která nejvíce kritizovala rozpočtové přeslapy ministra financí Stanjury. Vycházel přitom ze zákona, který jasně určuje mantinely rozpočtové odpovědnosti. Je příznačné, že nejnadšenější čtenářkou analýz NRR byla právě Alena Schillerová. Dnes, kdy se dostala do vlády, nejen její šéf, ale i její náměstek Petr Mach volají po jejím zrušení. Připomíná to situaci, kdy někdo ve fotbale oznamuje, že když se zruší rozhodčí, vyhnou se obě mužstva pískání ofsajdů. Problém je, že šéf NRR Hampl řekl na adresu zákona o státním rozpočtu na rok 2026 zhruba toto: „Tak, jak nová vláda nastavila parametry tohoto zákona, jde o nelegální postup, který je v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti.“ Otázkou je, je dostatečná autorita na to, aby vládě řekl: „Tudy cesta nevede.“ Takže co dělat, když jsou Babišovi voliči zřejmě spokojeni, ale je to v rozporu se zákonem? Zrušíme tedy zákon a s ním i Národní rozpočtovou radu, navrhuje Babiš. Připomíná to perského krále, který zabíjel posly špatných zpráv. Andreji Babišovi ani nic jiného nezbyde, protože on i ministryně financí se pokoušejí o zvláštní voodoo ekonomickou strategii. Jinak řečeno, chtějí snižovat daně (firemní), chtějí zvyšovat sociální dávky a důchody a zároveň musí dodržovat zákon o rozpočtové odpovědnosti, který sám Andrej Babiš jako ministr financí přijal. Neexistuje způsob, jak dodržet jedno nebo druhé. Vlastně ano, existuje. Mohou zkusit se magicky zaříkávat a do zmenšeniny Mojmíra Hampla píchat jehličky v naději, že změní jeho postoje. A když ne, tak ho zrušíme.

Spoluzakladatel a předseda spolku Milión chvilek pro demokracii Mikuláš Minář snil v éře vzestupu hnutí o tom, že sesbírá milión podpisů za lepší politiku. Během několika let jich však získali přes 400 tisíc. O šest let později jejich spolek během dvou měsíců sesbíral třičtvrtě miliónu. Jak sám řekl, až to bude milión, uspořádají setkání příznivců na pražské Letné. Rozhodně příští neděli chtějí v různých obcích a městech uspořádat lokální vystoupení nejen na podporu prezidenta, ale i jako protest proti reorientaci české zahraniční politiky a útokům na prezidenta republiky. V podcastu se s Mikulášem Minářem bavíme také o řadě osobních témat. Co v životě hledá? Jaké má profesní ambice? Co pro něho znamená koučink, který se stal jeho profesí? Není to jen jiná forma světského náboženství bez Boha? V další části hovoříme o tom, jak je demokracie celosvětově na ústupu a jestli – jak říká Petr Pithart – jsme skutečně možná poslední, kdo ji ještě zažijí.

Statisícová demonstrace na Staroměstském a Václavském náměstí nebyla jen důsledkem textových zpráv ministra zahraničí Macinky, které prezident Pavel označil za vydírání. Šlo maximálně o poslední kapku, kterou přetekl pohár trpělivosti části české veřejnosti s Babišovou vládou. O co šlo? Už řadu týdnů je část společnosti znejistěna z toho, kam se ubírá český stát. Začalo to reorientací zahraniční politiky a orientací na autoritativní režimy Slovenska a Maďarska. Zatímco část západních zemí a Polsko uvažuje o užší integraci bezpečnostní politiky, mluví český premiér stále o spolupráci s Maďary a Slováky ve V3. Jejich proputinovská politika nás ovšem tahá na Balkán, kde Češi nemají žádné zájmy. Stále víc se taky orientace těchto zemí na autoritativní režimy začíná projevovat v utužování vnitřní politiky. V Česku se to například demonstruje pokusem postátnit Českou televizi. V jistém smyslu je to spor mezi reprezentanty českých a uherských politických tradic. Nebo ještě jinak - mezi těmi, kteří chtějí stát posunout k autoritativním metodám řízení. Je na každém, co si vybere. Pražská demonstrace byla hlasitým NE těch, co nechtějí systém omezené demokracie.

Záznam z vyhlašování Výročních cen podcastu Kecy a politika a udělení Zlatých kozenek.Speciálními hosty jsou Markéta Lukášková a Lucie Petráková z podcastu Chumelenice, básník Petr Soukup, Sebastian Lang se svou kapelou Pondělníci.

Babišova vláda se od začátku pohybuje v odlišné situaci než po roce 2017. Do popředí vstupuje zahraniční politika, hlavně vztahy uvnitř Evropy a se Spojenými státy. To všechno na pozadí chaosu, který do mezinárodní politiky vnesl americký prezident Donald Trump. Ten se nakonec ukázal jako „beránek v rouše vlka“, jak ho vtipně označil historik Timothy Snyder. Řekl, že na převzetí Grónska nepoužije násilí, ale i tak rozhodil vztahy s tradičními evropskými spojenci. Napadá: kdo je – obrazně řečeno – vlastně Donald Trump? Když vezmeme oblíbená srovnání s politiky starého Říma, je spíše Caligulou, nebo Nerem? Chladným provokatérem, který pohrdá procedurami a rozdělením moci? Anebo císařem, který proslul tím, že se považoval za natolik výjimečného, že si nárokoval, aby ho všichni milovali?To česká zahraniční politika se „vaří“ stále stejným způsobem. Část vládní koalice si jako rukojmí vnitropolitických bojů vzala Ukrajinu. Jinak řečeno, Motoristé ve své – možná oprávněné – válce s prezidentem Pavlem odmítají poskytnout Ukrajině čtyři bojové letouny L-159. Navzdory tomu, že Ukrajina je chce koupit, navzdory tomu, že vedení armády už před několika měsíci řeklo, že se bez nich obejde. Andrej Babiš podle všeho už vypsal neoficiální výběrové řízení na nového ministra obrany a funkci předsedy vlivného bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. První snaživci se už hlásí. A jak to všechno dopadne?

Speciál s nově zvoleným předsedou ODS Martinem Kupkou. O tom, jestli bude jako doposud každý předseda ODS někdy premiérem. Jaké byly největší chyby vlády a ODS v posledních letech. Jestli měl Stanjura s Blažkem odejít dřív a jestli Petr Fiala trváním na konsensu za každou cenu nezmrazil život ve straně. Jak chce zapojit příznivce a veřejnost do rozhodování ve straně a jestli pro ně budou otevřeny i primárky. Jaké budou nově povolené frakce v ODS a jaká bude jejich úloha v tvorbě politiky a spousta dalších témat, která čekají nového předsedu.

Skončil 32. kongres ODS a zřejmě bude patřit k těm důležitějším. Jednak odešel dlouholetý předseda Petr Fiala. Spolustraníci mu vystrojili velkolepý odchod, doprovázený slovy uznání a potleskem. Sám expremiér si své odcházení ještě předtím pojistil tím, že vydal brožuru o úspěších své vlády a sdělil, že současnou názorovou a personální strnulost ODS rozhodně nelze považovat za krizi. ODS podle něj není v krizi, ale pokud chce, udělá si ji sama.Naopak lidé jako Radim Ivan, Karel Haas, ale do značné míry i Martin Kupka získali na kongresu většinu tím, že navrhli stranu, která za Fialova působení ztratila polovinu členů, otevřít širší veřejnosti. Poslanec Haas přišel dokonce s projektem ODS 2028, jímž by chtěl stranu během dvou let radikálně modernizovat. Zcela jistě narazí na křídlo starých rutinérů, kteří si myslí, že slunce obíhá kolem jejich procedurálních opozičních tanečků v Poslanecké sněmovně.Pěkným příkladem byl závěrečný souboj mezi Markem Bendou a Radimem Ivanem o usnesení, zda otevírat ODS širší veřejnosti vytvářením ideových platforem. Tento bod usnesení nakonec na zásah Martina Kupky prošel a otevírá širší možnosti. Jestli je totiž v ODS možné cítit nějaký konflikt, pak je to ten generační. Závěry pražského kongresu dávají nespokojeným občanským demokratům dobrou možnost, jak svou stranu přizpůsobit 21. století.

Tentokrát nabízíme 100 minut debat o nejkrizovějších oblastech současného světa. Hostem je politolog Jan Železný, výkonný ředitel Centra asijských a pacifických studií na CEVRO Univerzitě. V podcastu probíráme, jestli jsme skutečně svědky systémové změny v Íránu, jestli tamní situaci světová média příliš nehodnotí podle života ve velkých městech, do jaké míry má náboženský režim podporu na vesnicích a jestli tamní 47letá islámská diktatura nebyla jen křížovou cestou od jedné světské monarchie Rézy Páhlavího ke druhé.Únos prezidenta Madura ve Venezuele zase srovnáváme s akcí Američanů v prosinci 1989, kdy odvlekli z Panamy vojenského diktátora Noriegu, který do USA pašoval drogy. A znovu se ptáme: nebyl venezuelský pokus o „socialismus 21. století“, jak to nazval diktátor Chávez, jen omylem, který přivedl bohatou zemi k chudobě?Tyto dva konflikty vyvolávají další otázku: nedojde k invazi Číny na Tchaj-wan? Jan Železný soudí, že by to znamenalo neuvěřitelnou katastrofu pro mezinárodní obchod, následné sankce a zchudnutí celých částí světa, včetně Evropy. Je to černý scénář roku 2026.

Šest stran dnešní vládní koalice vytváří v posledních týdnech dojem, že každé kolo chce jet jiným směrem. V těchto sporech nejde v první řadě o osobní nevraživosti a ambice. Spory, které nám vládní koalice demonstruje, vycházejí z konfliktu systémových a antisystémových sil uvnitř vlády. Schematicky řečeno: na jedné straně je antisystémová SPD, na druhé ANO a Motoristé. Nicméně i uvnitř ANO dochází ke štěpení systém/antisystém a lídr Motoristů Filip Turek také není standardní představitel systému parlamentní demokracie.Jde tuhle šestikolku uřídit? Zkušenosti z Rakouska, kde radikálně populističtí Svobodní byli v posledních třiceti letech dvakrát u moci, ukazují, že sladit systém a antisystém jde jen na určitou dobu. Tyto vlády smetou nejen vnitřní rozpory, ale i skandály, které většinou vycházejí z politiků z řad antisystému.Na pondělní tiskové konferenci po zasedání koaliční rady (a těsně před zasedáním vlády) prohlásil Tomio Okamura, že koaliční rada bude před zasedáním vlády jí vždycky dávat úkoly. To je ovšem v rozporu s celoživotním založením Andreje Babiše a jeho představou o výkonu moci. Tyhle a další výroky zřejmě bude schopen poslouchat do chvíle, kdy vládní poslanci odhlasují jeho nevydání do rukou soudní moci. Co bude potom, o tom můžeme jen spekulovat.Stejně jako o tom, jak dlouho může vydržet zvláštní struktura řízení, kterou hodlá nominální ministr životního prostředí Petr Macinka zavést v resortu životního prostředí. Stručně řečeno, chce do ministerské kanceláře posadit vládního zmocněnce Filipa Turka, který bude jakýmsi stínovým ministrem životního prostředí. Dokdy tento výkon vládní moci vydrží?

Speciál s Matějem Schneiderem z podcastu Redneck o současné trumpovské Americe. Jak sám Matěj po natáčení řekl, nakonec jsme toho probrali docela dost. Jak se má člověk v Česku dívat na dnešní Ameriku a jak jí rozumět? Je to pořád pilíř západní civilizace a náš spojenec? Myslí Donald Trump vážně všechno, co říká, nebo je to jen „bannonovská mlha“, za kterou si dělá byznys pro svou rodinu? Chce se Amerika skutečně vrátit k předválečnému izolacionismu, nebo má pořád imperiální choutky? Bude po venezuelské akci pokračovat i jinde? Jak se má v takovém světě chovat Česká republika? Chápe vůbec Evropa, co Trump dělá, a jsou její reakce správné, nebo Trumpa analyzuje špatně a její doufání v jeho konec je chyba, protože Amerika se momentálně mění na dekády? A mnoho dalších témat o americké politice dneška.

Předvolebním heslem Motoristů byl slogan: „Ukončíme Fialu a pohlídáme Babiše.“ Mottem dnešního podcastu by naopak mohlo být: „Kdo pohlídá Okamuru?“ Šéf českého parlamentu totiž vyvolal aférku s mezinárodním pozadím, když kritizoval Západ, že se snaží vyvolat třetí světovou válku, a na adresu okupované Ukrajiny naopak pronášel kritické soudy.Budou tyto výstupy součástí politického fungování Babišovy vlády v příštích čtyřech letech? Podstatou všeho je, že SPD není politická strana, ale názorový kmen. A Tomio Okamura není předseda strany, ale kmenový náčelník. To s sebou nese určitou zátěž. Přes takto orientované protestní a antisystémové voliče se můžete poměrně snadno dostat do parlamentu. Vládnout se s tím však dá jen obtížně.Když máte voličskou základnu stmelenou neustálým nadáváním, vyvoláváním viníků a obětí a mobilizací proti vnějšímu nepříteli, jeví se vám každý vládní kompromis jako zrada. Když kandidát SPD na funkci ministra obrany řekl o válce na Ukrajině věc, která pobouřila hard core příznivce SPD, musel ji nejdříve potupně odvolat, aby následně sám Okamura jeho slova ještě jednou „potřel“ ve svém novoročním projevu.Na něm nebyl ani tak zajímavý proruský postoj, jako naprostá nenávist k Západu jako našim spojencům. A Andrej Babiš usedavě mlčí. Bude jiný, až mu vládní poslanci v únoru odhlasují nevydání k soudnímu řízení? Jak se chce chovat na jednání 18 států tzv. koalice ochotných v Paříži? A udrží muniční iniciativu, kterou chce Okamura vymést z ministerstva obrany?

V roce 2010 se objevila věc, bez níž si dnes nedokážeme představit svůj život – chytrý mobil. Stal se dveřmi k internetu a komunikaci se světem. Po 15 letech jsme svědky celosvětového tažení politiků proti mobilům.Důvod? Neexistuje sice shoda lékařů, že mobilní technologie prokazatelně škodí zdraví, přestože se tuší, že přispívají k epidemii duševních problémů zejména u mladých lidí. Rozhodně je shoda na tom, že v základních a středních školách se podílejí na destrukci výuky a narušují koncentraci žáků a studentů.O těchto a dalších věcech si v podcastu Kecy a politika povídáme s Michaelou Mlíčkovou Jelínkovou, která spoluzaložila iniciativu Digibalanc.Loňská studie ministerstva zdravotnictví z Nizozemí ukázala, že 27 procent mladých se cítí být závislých na mobilu – a podstatné je, že jim v tom není dobře. Mobilní komunikace z velké části lidí dělá tak trochu ADHD děti, které se nejsou schopné zkoncentrovat, jsou nervní, stále něco ťukají do mobilů a rozposílají dalším.Slavný teoretik médií McLuhan geniálně popsal nástup elektronických médií už v sedmdesátých letech, jejichž prodloužením jsou chytré mobily a sociální sítě. McLuhan tvrdil, že není důležité, co s médiem děláme, ale co toto médium dělá s námi.Z tohoto úhlu pohledu je jednoznačným ziskem používání mobilů akčnost, s níž můžeme komunikovat s celým světem. Záporným rysem je narušené soustředění a horší schopnost pohybovat se v reálném čase.Přestože ve více než dvaceti zemích Evropské unie přijímají různá opatření k omezování používání mobilů během školní výuky, v Česku dodnes nezačala ani veřejná debata o tomto problému. Podcast Kecy a politika se rozhovorem s Michaelou Mlíčkovou Jelínkovou pokouší toto téma otevřít.

Je další konec roku. V podcastu Kecy a politika je to už třetí rok po sobě spojeno s vyhlašováním nominací na politický bizár. Pečlivě jsme shromažďovali výroky, činy a uřeknutí českých politiků a všechno seřadili do 11 nominací. O vítězích rozhodnete vy sami svým hlasováním na www.kecyapolitika.cz.Nabízíme vám více než třicet politických počinů, které by člověk na jednu stranu raději vytlačil z mysli. Na druhou stranu je před Silvestrem, takže proč bychom se netěšili… Tento podcast bude takový malý nominační večer. Navrhneme a okomentujeme jednotlivé počiny a vy si s tím už na naší webové stránce dělejte, co chcete.Doufáme, že vás to pobaví. Je to hra, ale jako většina her i tato by měla mít své vítěze. Sami jsme zvědaví na to, koho, co a proč si vyberete. A když se nebudete moci rozhodnout, vezměte si k ruce siderické kyvadélko. Stejně jeho ovládání bude dříve nebo později zavedeno do škol. Nebo o tom alespoň takhle mluvil Petr Cibulka.Hodně štěstí v novém roce.