Podcasts about tehdy

„Mně se stal obrovský průšvih s prezidentem Milošem Zemanem, za který se moderátorsky dodneška stydím,“ prozrazuje známý moderátor před publikem v uvolněných Blízkých setkáních z Radiocafé Vinohradská 12. V rozhovoru s Vasilem Fridrichem plným vtipu a vzájemného špičkování mluví například o moderátorském souznění s Klárou Doležalovou, o tom, jestli si s některými politiky po těch letech už tyká anebo jak moc se v debatách s nimi dá používat humor.

Je tady nová letní série Vlevo dole - podcasteři Václav Dolejší a Lucie Stuchlíková vybírají TOP 5 nejrůznějších bizarností české politiky. Začínají zostra, ponořili se do předvolebních písní. A vy hlasováním rozhodnete o vítězi.Tradici mobilizačních songů, které mají dostat příznivce k volebním urnám, založila ODS v roce 1998. Tehdy na Staroměstském náměstí v Praze zpívali Lucie Bílá a Karel Gott společně s Václavem Klausem (a mnoha dalšími) sborovou píseň Když mi dáš pac. Skončilo to tak, že po volbách si „pac“ dali dva rivalové - Klaus se Zemanem. A vznikla nechvalně známá opoziční smlouva.Na pomyslném festivalu politických písní nesmí chybět ani legendární pokus sociální demokracie z roku 2010. Tehdejší předseda Jiří Paroubek povolal na pomoc normalizační popovou hvězdu Michala Davida, který společně se stranickými bafuňáři na pódiu zahalekal song Správnej tým, původně složený pro hokejové šampiony z olympiády v Naganu.„Boom předvolebních songů jsme viděli a hlavně slyšeli v kampani v roce 2013, od té doby trend trochu uvadá. Dřív se lidé umělcům najatým stranami jen posmívali, přišlo jim to trapné. S nástupem sociálních sítí ale zpěváci zažívají lavinu hejtů od fanoušků a výčitky, jak se mohli za tučný honorář zaprodat. Takže se do toho nikomu už asi nechce,“ říká v podcastu Václav Dolejší.Posledním varováním je příběh rockera Petra Koláře, který v roce 2021 nazpíval hymnu pro Okamurovu SPD. Za text „chránit svůj národ, svůj stát, za lidi férově hrát“ pak schytal velkou kritiku od svých posluchačů.„Výsledkem je to, že strany už nenajímají hvězdy, ale nově spíš sami politici občas něco nazpívají, jako třeba Pirát Ivan Bartoš nebo kdysi Ondřej Liška ze Strany zelených. Alespoň je to pak autentické. Další cestou, jak vytvořit song, je momentálně umělá inteligence, na níž dnes spoléhá třeba Okamurova SPD,“ dodává reportérka Lucie Stuchlíková.Politici, kteří se rozhodli sami zpívat, nejčastěji volí jako žánr rap. Například kandidát Zemanovců a bývalý železniční odborář Jaromír Dušek jednoduše rytmicky rýmuje slova „Jaromír, Dušomír, dáme mu mandát, pošleme ho do Sněmovny, ať jim to tam nandá.“ Podobně se v rappera a tanečníka před komunálními volbami v roce 2018 proměnil bývalý primátor Brna Petr Vokřál, tehdy byl v hnutí ANO.Rýmování Dominika Feriho „volby nejsou sexy, z nich nemáš erekci“, kterým se snažil zaujmout někdejší mladý politik TOP 09 před volbami v roce 2017, dnes získalo úplně nový význam. Feri je totiž v současnosti ve vězení za znásilnění.Všechny tyto umělecké pokusy politiků a snahy netradičně zaujmout voliče by přitom měly být spíš jakýmsi varováním pro potenciální následovníky - k úspěchu tyhle songy nikdy nevedly. Ba právě naopak, zpívající politici ve volbách buď vůbec neuspěli, nebo ji později museli opustit.Dostaly by vás dnes k urně verše o onanii? Zpívá Michal David politikům schválně falešně? A umí Lucie Stuchlíková pracovat rameny líp než Petr Vokřál? Poslechněte si speciální epizodu Vlevo dole a hlasujte v anketě o nejbizarnější volební song!----Vlevo dole řeší politické kauzy, boje o vliv i šeptandu z kuloárů Sněmovny. Vychází každou středu v poledne.Podcast pro vás připravují Lucie Stuchlíková (@StuchlikovLucie) a Václav Dolejší (@VacDol), reportéři Seznam Zpráv.Další podcasty, ale taky články, komentáře a videa najdete na zpravodajském serveru Seznam Zprávy. Poslouchejte nás na webu Seznam Zpráv, na Podcasty.cz nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.Své názory, návrhy, otázky, stížnosti nebo pochvaly nám můžete posílat na adresu audio@sz.cz.Sledujte @SeznamZpravy na sociálních sítích: Twitter // Facebook // Instagram.Seznam Zprávy jsou zdrojem původních informací, nezávislé investigace, originální publicistiky.

V dětství všechny indicie naznačovaly, že se stane úspěšným hercem, ale dopadlo to trochu jinak. I po padesátce si občas zahraje, hlavně role rváčů, ale primárně se živí něčím jiným: „Produkcí,“ upřesňuje celoživotní milovník a propagátor boxu Matouš Rajmont v podcastu. „Zorganizoval jsem stovky velkých kulturních nebo sportovních akcí.“V rozhovoru syn režiséra Ivana Rajmonta a herečky Ivy Hüttnerové vzpomíná, jak coby dvanáctiletý natáčel film Pětka s hvězdičkou: „Tehdy bylo mým obrovským snem kolo BMX, a protože mi dávali 120 korun za den, po třech týdnech na place jsem si na něj dokázal vydělat.“Brzy se bohužel ukázalo, že je Matouš limitovaný nedostatkem hudebního sluchu. „Chtěl jsem logicky na konzervatoř, ale hudebně mě připravovali kamarádi mých rodičů Vadim Petrov s Ondrou Soukupem, a oba nakonec prohlásili, ať se na zkoušky radši vykašlu, že to nemá smysl. Později jsem to zkusil aspoň na DAMU, ale tam, když jsem začal zpívat ‚Tancuj, tancuj‘, tak mě už před slovem ‚vykrúcaj‘ zděšeně zastavili.“V dospělosti tak hrál jenom nárazově. „A vždycky mě to mrzelo,“ přiznává. „Herectví je pro mě příjemný relax. Na druhou stranu jsem tomu šel sám naproti. Například tím, že jsem se už před třicítkou začal nechávat tetovat na viditelných místech, což bývá samozřejmě hendikep. Nakonec se to ustálilo v módu, že mi volají, když potřebují grázla, ale vděčný jsem i za to, zvykl jsem si. Když jednou přišla nabídka, abych hrál v seriálu gynekologa, vůbec jsem to zpočátku nechápal a ptal jsem se jich, jestli se náhodou nezbláznili.“V rozhovoru Matouš Rajmont hovoří o tom, jak občas zlobí i v reálném životě – naposledy v záchvatu (podle všeho spravedlivého) hněvu zdemoloval vybavení jistého kadeřnictví.„Ono to může být dědičné,“ směje se. „Můj táta taky zlobil, i když většinou hezky. Zlobil mimo jiné bolševiky tím, jaké dělal divadlo, míval průšvihy. Možná i proto jsme už před revolucí s kamarádem Tomášem Vodičkou založili Nezávislé sdružení studentů, kvůli čemuž jsme dokonce navštívili Ivana Havla; zpětně jsem zjistil, že to zaznamenala i Státní bezpečnost. Nevynechal jsem jedinou demonstraci, ale přiznávám, že vnitřně jsem kdovíjak politicky angažovaný nebyl. Mně se v těch šestnácti spíš líbilo, že se můžu postavit proti policajtům v helmách.“Že by si ještě někdy zahrál pořádnou hlavní roli, tomu Matouš Rajmont příliš nevěří. „Musel bych si napsat vlastní scénář. Ten scénář by byl určitě o boxu a já bych tam hrál zase toho rváče se zlomeným nosem. Pravděpodobně starého trenéra.“

Tenhle příběh je neodmyslitelně spjat s létem a mým dětstvím. Tehdy měl můj otec zahradu v Budějovicích, kousek od Velkého jezu na Malši, a my se tam chodili koupat.Všechny díly podcastu Rozhlasový sloupek můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

V další části série Bible Guide se vrátíme do doby Homéra a Trójské války, zhruba 1000 let před naším letopočtem. Tehdy totiž v Izraeli začal působit prorok Samuel - a právě jemu je věnován úvod stejnojmenné starozákonní knihy, kterou nás provede opět pastor Jiří Zdráhal.

Téměř 120 roků sloužil u nás most přes řeku. Říkáme mu velký, protože před ním je ještě most malý, který se opravoval asi před pěti roky. Tehdy obec postavila přes náhon od turbíny dřevěnou lávku, neboť část vesnice se rozprostírá na poloostrově a lidé by se vlastně do vsi nedostali. Lávku přes vodu u velkého mostu tentokrát nepostavili, byla by moc drahá. Všechny díly podcastu Nedělní káva můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Téměř 120 roků sloužil u nás most přes řeku. Říkáme mu velký, protože před ním je ještě most malý, který se opravoval asi před pěti roky. Tehdy obec postavila přes náhon od turbíny dřevěnou lávku, neboť část vesnice se rozprostírá na poloostrově a lidé by se vlastně do vsi nedostali. Lávku přes vodu u velkého mostu tentokrát nepostavili, byla by moc drahá.

Poznat Boží milost, pochopit ji a poté nechat v sobě působit je cestou pro každého křesťana. Tehdy jsme schopni přemáhat zlo dobrem. Toto poznání přináší Lukáš Walach z Apoštolské církve v Oldřichovicích.

Až do 12. století sahají podle mariánské legendy dějiny Hejnic, města na severním úpatí Jizerských hor. Roku 1211 měl ve zdejších lesích na skále pod lípou usnout sítař z nedalekého Lužce, který měl nemocnou ženu a dítě. Andělé mu ve snu pravili, že je na zázračném místě a že když se na něj vrátí s obrázkem Matky Boží, za odměnu se mu žena uzdraví. Od té doby nejprve k lípě, později kostelíku a dnes chrámu putují lidé prosit o pomoc.

Až do 12. století sahají podle mariánské legendy dějiny Hejnic, města na severním úpatí Jizerských hor. Roku 1211 měl ve zdejších lesích na skále pod lípou usnout sítař z nedalekého Lužce, který měl nemocnou ženu a dítě. Andělé mu ve snu pravili, že je na zázračném místě a že když se na něj vrátí s obrázkem Matky Boží, za odměnu se mu žena uzdraví. Od té doby nejprve k lípě, později kostelíku a dnes chrámu putují lidé prosit o pomoc.

Až do 12. století sahají podle mariánské legendy dějiny Hejnic, města na severním úpatí Jizerských hor. Roku 1211 měl ve zdejších lesích na skále pod lípou usnout sítař z nedalekého Lužce, který měl nemocnou ženu a dítě. Andělé mu ve snu pravili, že je na zázračném místě a že když se na něj vrátí s obrázkem Matky Boží, za odměnu se mu žena uzdraví. Od té doby nejprve k lípě, později kostelíku a dnes chrámu putují lidé prosit o pomoc.Všechny díly podcastu Výlety můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Až do 12. století sahají podle mariánské legendy dějiny Hejnic, města na severním úpatí Jizerských hor. Roku 1211 měl ve zdejších lesích na skále pod lípou usnout sítař z nedalekého Lužce, který měl nemocnou ženu a dítě. Andělé mu ve snu pravili, že je na zázračném místě a že když se na něj vrátí s obrázkem Matky Boží, za odměnu se mu žena uzdraví. Od té doby nejprve k lípě, později kostelíku a dnes chrámu putují lidé prosit o pomoc.

Až do 12. století sahají podle mariánské legendy dějiny Hejnic, města na severním úpatí Jizerských hor. Roku 1211 měl ve zdejších lesích na skále pod lípou usnout sítař z nedalekého Lužce, který měl nemocnou ženu a dítě. Andělé mu ve snu pravili, že je na zázračném místě a že když se na něj vrátí s obrázkem Matky Boží, za odměnu se mu žena uzdraví. Od té doby nejprve k lípě, později kostelíku a dnes chrámu putují lidé prosit o pomoc.

Až do 12. století sahají podle mariánské legendy dějiny Hejnic, města na severním úpatí Jizerských hor. Roku 1211 měl ve zdejších lesích na skále pod lípou usnout sítař z nedalekého Lužce, který měl nemocnou ženu a dítě. Andělé mu ve snu pravili, že je na zázračném místě a že když se na něj vrátí s obrázkem Matky Boží, za odměnu se mu žena uzdraví. Od té doby nejprve k lípě, později kostelíku a dnes chrámu putují lidé prosit o pomoc.

Až do 12. století sahají podle mariánské legendy dějiny Hejnic, města na severním úpatí Jizerských hor. Roku 1211 měl ve zdejších lesích na skále pod lípou usnout sítař z nedalekého Lužce, který měl nemocnou ženu a dítě. Andělé mu ve snu pravili, že je na zázračném místě a že když se na něj vrátí s obrázkem Matky Boží, za odměnu se mu žena uzdraví. Od té doby nejprve k lípě, později kostelíku a dnes chrámu putují lidé prosit o pomoc.

Až do 12. století sahají podle mariánské legendy dějiny Hejnic, města na severním úpatí Jizerských hor. Roku 1211 měl ve zdejších lesích na skále pod lípou usnout sítař z nedalekého Lužce, který měl nemocnou ženu a dítě. Andělé mu ve snu pravili, že je na zázračném místě a že když se na něj vrátí s obrázkem Matky Boží, za odměnu se mu žena uzdraví. Od té doby nejprve k lípě, později kostelíku a dnes chrámu putují lidé prosit o pomoc.

Až do 12. století sahají podle mariánské legendy dějiny Hejnic, města na severním úpatí Jizerských hor. Roku 1211 měl ve zdejších lesích na skále pod lípou usnout sítař z nedalekého Lužce, který měl nemocnou ženu a dítě. Andělé mu ve snu pravili, že je na zázračném místě a že když se na něj vrátí s obrázkem Matky Boží, za odměnu se mu žena uzdraví. Od té doby nejprve k lípě, později kostelíku a dnes chrámu putují lidé prosit o pomoc.

Footshop Petra Hajdučka jede divokou jízdu – poté, co se firma „oklepala“ z krize, kdy musela propouštět, osekávat sortiment a zavírat obchody, naskočila na růstovou vlnu a od té doby jen roste. Podnik vstoupil na burzu a za loňský rok si připsal tržby 1,43 miliardy korun, EBITDA vyskočila dokonce o 106 procent na 117 milionů korun a dobře se vyvíjí i rok letošní.„Výsledky za první kvartál ukázaly růst 45 procent, EBITDA rostla o 30 procent, takže pokračujeme v té pozitivní vlně. Upřímně, vnímám, že tato čísla jsou výsledkem naší práce před dvěma lety. Vždy to trvá, než se to projeví i ve finančních reportech,“ říká Peter Hajduček, zakladatel Footshop.Stojí za dnešními výsledky škrty a zavírání, kterým jste si museli projít?Ano. Tehdy začala ta poctivá práce, jejíž výsledky se dnes ukazují. A dnes intenzivně pracujeme na tom, abychom za dva roky dokázali dále růst. Musíme otevírat nové trhy, nové obchody a hledat nové příležitosti.Agenda. Rozhovory s top lídry českého byznysu, zakladateli firem, odborníky. Čtvrthodinka o byznysu z první ruky.Každý všední den na SZ Byznys a ve všech podcastových aplikacích.Odebírejte na Podcasty.cz, Apple Podcasts nebo Spotify.

Víte, proč jsou Japonci ze světové výstavy v Ósace nadšení? Proč jich do areálu na umělém ostrově, vybudovaném mimochodem z navezeného odpadu, chodí každodenně přes sto tisíc? Zajímavou odpověď nabízí v dalším díle podcastu Host Reportéra Ondřej Soška, generální komisař české účasti na Expo.„Pouze sedmnáct procent Japonců vlastní cestovní pas, což je zčásti i proto, že je Japonsko obrovské a nabízí různá klimatická pásma, od chladného po subtropické. Druhým důležitým faktorem je nátura, která řadí práci nad volný čas a odpočinek. A nezapomínejme ani na to, že se místní ekonomika v posledních pětatřiceti letech nevyvíjí zrovna dobře, kupní síla obyvatelstva se propadla, a tak si mnozí Japonci cestování do zahraničí ani nemohou dovolit.“Ondřej Soška se do Japonska zamiloval před více než dvaceti lety, když tu půl roku studoval.„Ve své současné funkci ale občas narážím na kulturní odlišnosti, které dovedou zkomplikovat život,“ zmiňuje v podcastu enormní smysl pro dodržování pravidel. „Například už když jsme stavěli pavilon, japonský úředník prohlásil, že s originální dřevěnou stavbou nemá zkušenost, tak ji nepovoluje, a japonský architekt se s tím smířil – přece se nebude přít s úředníkem! Tehdy jsme spor museli vyeskalovat my. Dostali jsme se až na místní ministerstvo a teprve tam našli zastání. Jak říkám, Japonsko mám rád, ale když tu chce člověk udělat něco nevšedního, vybočit z řady, čeká ho spousta potíží.“Expo v Ósace končí v půlce října, Soškova mise o půl roku později. „Moc bych si přál, abychom v tom mezidobí náš pavilon rozmontovali a přepravili do Česka, kde by mohl sloužit veřejnosti další desítky let.“

Mnohdy sice Sparta cíle své přestupní politiky dovedně tají, v případě Michala Sadílka byl však dlouhodobý letenský zájem o něj evidentní. Reprezentant si přesto vybral Slavii. Zcela logicky. Nabízí teď mnohem víc, nejen finančně.###01:53 Fotbal budoucnosti ve finále Ligy mistrů15:19 Asistent Jürgena Kloppa jde k hlavnímu konkurentovi 25:36 Odsouzení Miroslava Pelty a vliv rozsudku na Jablonec30:28 Novým předsedou FAČR je nečekaně David Trunda41:43 Michal Sadílek přestoupil do Slavie56:00 Sázkařské okénko s FortunouMnozí se těšili na to, že by bratři Sadílkové mohli společně nastupovat v rudém dresu Sparty. Starší Lukáš (29 let) už v ní působí od roku 2022. Za národní tým už si sice také třikrát zahrál, ale větší díru do světa přeci jen udělal jeho mladší Michal (26), který už coby šestnáctiletý zamířil do Nizozemska. Tehdy jako nejtalentovanější český dorostenec zaujal skauty Eindhovenu a uvnitř jeho mládežnického systému fotbalově dozrál.Slavia bude hrát Ligu mistrů, Spartu čekají předkola „pouhé“ Konferenční ligy. Už jen tato skutečnost generuje zásadní rozdíl v plánovaných příjmech obou klubů, což je jeden z faktorů, který nyní Slavii umožňuje formulovat o poznání štědřejší nabídky, než jaké právě teď mohou vyhlédnutým hráčům chodit ze Sparty. A to navzdory tomu, že Sparta hrála Ligu mistrů loni na podzim. To je jeden z důvodů, proč Michal Sadílek nakonec přestoupil k sešívaným.Nová epizoda podcastu Nosiči vody se ale vedle situace v obou „S“ zabývá i mnoha dalšími tématy. Vrací se do finále Ligy mistrů a oslavuje představení vítězného týmu PSG jako fotbal budoucnosti. Řeč se stočila i k českým barážovým utkáním, případu Miroslava Pelty a perspektivám FK Jablonec po majitelově uvěznění. A došlo také na analýzu výsledků valné hromady. Kdo na ní vlastně zvítězil? Dozvíte se to v nové epizodě podcastu Nosiči vody.---Nosiči vodyFotbalový podcast Seznam Zpráv. Jaromír Bosák, Luděk Mádl a Karel Tvaroh každý týden o českém a světovém fotbalu. Příběhy, aféry, důležité postavy na hřišti i v zákulisí.Odebírejte na Podcasty.cz, Apple Podcasts nebo Spotify.Sledujte nás na Twitteru! Najdete nás tam jako @Nosicivody.Máte návrh, jak podcast vylepšit? Nebo nás chcete pochválit? Pište na audio@sz.cz.

Jako první Čech získal filmového Oscara, ale z politických důvodů si ho nesměl v roce 1949 ani převzít. Tehdy desetiletý Ivan Jandl zazářil v americkém protiválečném filmu Poznamenaní. Roli získal díky Dismanovu rozhlasovému dětskému souboru, který letos slaví 90. výročí od svého založení. Třetí díl seriálu Radiožurnálu se věnuje ztrátám Dismanova souboru během povstání i jeho odbojovým aktivitám v poválečném režimu.

Jako první Čech získal filmového Oscara, ale z politických důvodů si ho nesměl v roce 1949 ani převzít. Tehdy desetiletý Ivan Jandl zazářil v americkém protiválečném filmu Poznamenaní. Roli získal díky Dismanovu rozhlasovému dětskému souboru, který letos slaví 90. výročí od svého založení. Třetí díl seriálu Radiožurnálu se věnuje ztrátám Dismanova souboru během povstání i jeho odbojovým aktivitám v poválečném režimu.Všechny díly podcastu Seriál Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Kouzlu Itálie propadnul už v 90. letech. Tehdy se kolem jejího pobřeží plavil na své milované čínské plachetnici Esperanze. I po návratu do Prahy to Petra Žáčka na jih Evropy stále táhlo, a tak se po mnoha úvahách nakonec rozhodl pro zásadní změnu. Sbalil svou ženu Lucii a společně se přestěhovali do Apulie na divoký poloostrov Gargano. Život na italském venkově českému páru vyhovuje, i když je v lecčem specifický a řídí se podle vlastních nepsaných pravidel. Nejen o nich vypráví Žáček v nové epizodě podcastu Slepá mapa.

Hostem podcastu Men's Factor je reportérka Valérie Fišrová, která se věnuje investigativní žurnalistice a infiltrovala se do sekty vedené Jaroslavem Dobešem alias guru Járou. „Byla jsem aktivní členkou jejich skupiny, která v podstatě nikdy nepřestala fungovat,“ popisuje. Dobeš a jeho blízká spolupracovnice Barbara Plášková byli v minulosti odsouzeni za šest znásilnění, která probíhala mezi lety 2004 až 2011. Trest si odpykali ve filipínské detenční vazbě.Reportérka čelila tlaku, aby odletěla na Filipíny. „Měla jsem odletět zadarmo, což pro mladé dívky bez prostředků může být velké lákadlo. Tehdy mi pomohl partner, který mě doslova odvezl pryč na dovolenou,“ přiznává. Členky sekty podle ní hovořily o tzv. „háčcích“, které ženy mají od předchozích partnerů a které jim prý brání v osobní svobodě. Jak se do sekty dostala a proč podle ní není česká společnost vůči podobným uskupením imunní? Sledujte nový podcast Hynka Čermáka a Josefa Tomana.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Amerika nikdy nebyla můj celoživotní sen. Chtěla jsem někam daleko, kde to neznám,“ říká fotografka Marie Tomanová, která pro prestižní americké časopisy zvěčnila například herce Stanleyho Tucciho nebo Jeremyho Allena Whitea. Svou cestu za úspěchem vidí spíš jako náhodu a podle ní je často lepší nejít za konkrétním cílem, ale prostě „někam jít“ a věci se pak mohou dát do pohybu. Že by se mohla stát umělkyní, Tomanová dříve vůbec nečekala – na vysoké škole v Brně se totiž setkala s přístupem, který demotivoval nejen ji, ale je přesvědčena, že vytvořil i spoustu dalších zlomených lidí. „Byla jsem v ateliéru, kam pedagog vždycky přijel, ubalil se nějaký joint, pilo se pivo a třeba si vás posadil na klín, a když se vám to nelíbilo, všichni se smáli a bylo to hrozně nepříjemné,“ popisuje svoji zkušenost fotografka s tím, že jí až po letech došlo, jak špatný takový přístup byl. O to víc si cení iniciativ, které proti podobným tlakům v akademickém prostředí bojují. Proti čemu se ale dá asi těžko bojovat, je podle fotografky změna, kterou procházejí Spojené státy americké se staronovým prezidentem Donaldem Trumpem. Amerika Tomanovou podle jejích slov zklamala a neví, jestli chce být její občankou. Kvůli obavě z toho, co čeká držitele tzv. zelených karet, si ale bude muset fotografka občanství nejspíš brzy zařídit. „Když Donalda Trumpa zvolili prezidentem poprvé, hrozně jsem to obrečela. Byla jsem tehdy v Kalifornii jako nelegální migrant. Pracovala jsem jako chůva a přivydělávala si stříháním konopí na farmě,“ vzpomíná Tomanová na dobu, kdy se ještě nemohla živit čistě fotografií. Tehdy začal ohromný strach, že nebude moci ze země vycestovat, protože by se do ní nemusela vrátit. Znovuzvolení Trumpa prezidentem loni na podzim dnes vůbec nechápe – hodnoty, které prosazuje, vnímá jako pro společnost jedovaté. Proč ve Spojených státech nechce zestárnout a dokáže si fotografka představit svůj umělecký život třeba v Evropě? Jak by podle ní vypadal svět, kdyby nezáleželo na penězích? A nebojí se, že ji jednou nahradí umělá inteligence? I o tom mluvila fotografka Marie Tomanová.

Několik amerických prezidentů po sobě zanechalo v dějinách velkou stopu. Dva z nich si Američané pamatují i proto, že se stali obětí atentátu. Jsou to John Fitzgerald Kennedy a Abraham Lincoln. Prezident, který vedl zemi v době občanské války Jihu proti Severu, podlehl kulce atentátníka před 160 lety. Bylo to ve Fordově divadle ve Washingtonu 14. dubna 1865.Všechny díly podcastu Zápisník zahraničních zpravodajů můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Svěřili byste své peníze společnosti, která slibuje jejich 100procentní zhodnocení do 90 dnů? Nekonečný příběh o naivní důvěřivosti v kombinaci se snahou rychle vydělat se píše už dlouho – ale teprve od roku 1920 má své jméno, Ponziho schéma. Tehdy začal podnikat ve Spojených státech Charles Ponzi a sliboval tak výhodný úrok, že na vrcholu si u jeho firmy lidé ukládali až milion dolarů denně. Než se zjistilo, že jejich peníze neinvestuje a firma je zadlužená.

Svěřili byste své peníze společnosti, která slibuje jejich 100procentní zhodnocení do 90 dnů? Nekonečný příběh o naivní důvěřivosti v kombinaci se snahou rychle vydělat se píše už dlouho – ale teprve od roku 1920 má své jméno, Ponziho schéma. Tehdy začal podnikat ve Spojených státech Charles Ponzi a sliboval tak výhodný úrok, že na vrcholu si u jeho firmy lidé ukládali až milion dolarů denně. Než se zjistilo, že jejich peníze neinvestuje a firma je zadlužená.Všechny díly podcastu Portréty můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Hrát začala už jako malá holčička. Tehdy byla navíc velmi úspěšnou baletkou a také krasobruslařkou. Později vystudovala herectví a choreografii, vystřídala řadu divadelních scén a dnes je nedílnou součástí pražského Divadla Bez zábradlí. Hostem pořadu Až na dřeň byla Dana Morávková.

Dnes jsem tu s jednou starší epizodou. Vy víte, že je většinou nepouštím, konec konců si je každý může dohledat v archivu.Ale tentokrát mám dobrý důvod. Navíc docela pozitivní. Když jsem v říjnu 2022, takže skoro před dvěma a půl roky, mluvil ve smíchovském studiu v Node5 s Petr Lastovka, jedna z otázek, které taky zazněly, byla: “Jak by se jmenovala vaše autobiografie?”Tehdy jsme si s Petrem ještě vykali, a on odpověděl: "Umřel jsem, ale už je mi líp."A teď ta dobrá zpráva. Knížka s tímhle názvem právě vyšla, a to nákladem Deníku N, a myslím, že je to dobrý důvod pustit si znovu podcast, který jsme tehdy natočili, a kde, troufám si odhadnout, její jméno veřejně zaznělo poprvé.Zároveň by i tenhle podcast mohl fungovat jako pozvánka na natáčení podcastu nového. Tentokrát ho budu dělat společně se svým kolegou Luďkem Staňkem v sérii, které říkáme Book Club a vy můžete na jeho natáčení a na Petra Laštovku přijít dokonce osobně.Takže vás zvu 10. dubna ve čtvrtek od půl sedmé večer do knihovny Čermáka a Staňka, kde natočíme právě podcast s Petrem Lašovkou. Lístky si budete moct koupit na místě, nebojte, bude jich dost. A nebo si je dopředu rezervujte či kupte na serveru tickitstream.cz.A teď se pojďme vrátit v čase. K milému člověku a dnes už můžem říct i skvělému spisovateli Petru Laštovkovi.

Kamila a Miroslav žijí ve svém domku se zahradou v Petřvaldu u Karviné. Vychovali dva syny. Jejich láska plná nadějí a humoru začala před čtyřiceti lety. Tehdy ještě netušili, jak ji prověří Mirkův vážný úraz hlavy na šachtě Dolu Staříč, kde jako předák razil pod zemí chodby. Jak vztah ovlivní, když jednomu z manželů jde o život? Jak se Mirek po úrazu fyzicky i psychicky změnil a vadilo to Kamile? Poslechněte si další díl pořadu Láska hory přenáší.

Herečka a performerka Tereza Hof byla například v seriálu Dáma a Král nepřehlédnutelná, stejně jako dnes hlavně v divadle. Ne každý ale ví, že se zhruba před 15 lety odstěhovala na Island, kde dodnes střídavě žije. „Tehdy mi bylo 30 let a rozhodla jsem se ke stěhování asi kvůli potřebě transformace, a to z mladistvého života do fáze větší odpovědnosti. Asi bych to nazvala transformačním Adult rituálem,“ říká v pořadu Hovory.

Olomoucká fotografka Milena Valušková se ve své volné tvorbě věnuje především výtvarné fotografii.

Oba jeho dědečkové byli komunisté, sám shodou okolností prožil dospívání v Moskvě druhé poloviny osmdesátých let, a dnes patří k nejrespektovanějším zahraničním reportérům. Začínal v Nově, ale od roku 2006 působí v zahraniční redakci České televize. Byl jejím prvním zpravodajem na Blízkém Východě. Tam jsme se také seznámili, když jsme při jedné z mých návštěv Tel Avivu zašli v roce 2016 na pivo.Nedávno oslavil osmačtyřicáté narozeniny, vlastně den před natáčením našeho podcastu v Knihovně Čermáka a Staňka. Cítí už krizi středního věku? Je potetovaný, má dlouhé vlasy a jezdí na motorce … ale to všechno prý už dávno. Povídali jsme si o tom, co nás oba baví a považujeme za důležité: o žurnalistice i válce, o lásce a nenávisti, dětech a o tom, jak vidí budoucnost. Co odpověděl? To se dozvíte. Přeju příjemný poslech!A jako bonus si můžete přečíst článek, který jako vždy podle přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.7 Sonnet).Jakub Szántó: Mezi válečnými zónami a mýty o objektivitěRenomovaný válečný zpravodaj otevřeně hovoří o své cestě světem konfliktů, židovské identitě a budoucnosti Blízkého východuV pražské knihovně Čermák Staněk se rozléhá smích. Jakub Szántó, jeden z nejrespektovanějších českých válečných zpravodajů, právě popsal svůj první televizní vstup. Tehdy mladý reportér předstíral telefonát do pouštní telefonní budky a z obrazovky komerční televize znělo jeho slavné "Hello, Charlie". Dnes, o více než dvacet let později, sedí před publikem jako ostřílený veterán, který přežil bombardování v Gaze, pašoval alkohol v lahvičkách od ústní vody a vyjednával s muži ozbrojenými kalašnikovy na desítkách checkpointů.Szántóva cesta začala neobvykle - v Moskvě pozdní sovětské éry, kam se v devíti letech přestěhoval s matkou učitelkou. "Nosili jsme bledě modré pionýrské košile, ne bílé jako ostatní, a naše rudé šátky byly krásné lněné, ne ty jejich hnusné oranžové z uměliny," vzpomíná s úsměvem na dětské projevy vlastenectví v cizí zemi. Bylo mu třináct, když se vrátil do Československa, které se mezitím změnilo ze socialistického na raně kapitalistické."Všichni poslouchali muziku a já poslouchal Hurvínka na kazetách. Četl jsem Rasputina a myslel, že je to Saturnin," popisuje kulturní šok, který zažil. "Když někdo mluvil o Cimrmanech, myslel jsem, že jsou to nějací sousedi."Do světa novinařiny vstoupil náhodou. Vystudoval mezinárodní teritoriální studia, získal doktorát z moderní historie prací o českém fašistickém časopisu Vlajka, a nakonec skončil v roce 1999 v televizních novinách. "Jediná moje kvalifikace byla, že jsem studoval něco, co se týkalo mezinárodního dění, a měl jsem nějaké jazyky," přiznává.Jeho vyprávění o začátcích v TV Nova odhaluje absurditu mediálního světa devadesátých let. "Chtěl jsem zachraňovat svět, dělat reportáže o hladovějících dětech v Africe," říká. "A nakonec jsem dělal zvířecí tečky na konci zpráv." Za každou vážnou reportáž o převratu v Zimbabwe musel natočit několik zpráv o Pamele Anderson a jejích údajně umělých tělních partiích.Přesto se mu podařilo postupně vybudovat pozici respektovaného zahraničního reportéra. V roce 2006 přešel do České televize, kde zůstává dodnes. "Zahraniční redakce České televize je větší než řada celých redakcí v menších novinách," říká s hrdostí. "Obsluhuje celý svět a dělá to, co má - poskytuje kontext, ve kterém by lidé měli zprávy vidět."Když Szántó mluví o své práci válečného reportéra, je překvapivě střízlivý. "Drtivou většinu času je to hrozná nuda. Logistika, přesuny, mluvení s blbci, dávání jedné gumážky za druhou." Přesto se mezi těmito okamžiky skrývají zážitky, které stojí za to.Jeho kniha "Za oponou války", za kterou získal řadu ocenění, nabízí pohled do zákulisí práce válečného zpravodaje. Je pravdivá zromantizovaná představa válečného zpravodaje, který každý večer skončí v hotelu na baru, láme do sebe panáky a pak má divoký sex s produkční z turecké televize? “Na Blízkém východě to tak není. Proto vždycky chceme bydlet v křesťanských čtvrtích - protože tam je ten bar," říká s úsměvem.Szántó, sám židovského původu, strávil pět let jako zpravodaj na Blízkém východě. Své židovství nepovažuje za překážku objektivity, naopak kritizuje tuto představu jako předsudek: "Je zajímavé, že se u Žida automaticky předpokládá, že nebude k Izraeli kritický, ale když přijede Ian Pappé nebo vydá knihu Noam Chomsky, nikdo to neřeší."V souvislosti s vydáním své nové knihy "Mezi mlýnskými kameny: Gaza a její příběh" nabízí střízlivý pohled na možná řešení: "Gaza je palestinská a měla by být základem budoucí palestinské státnosti. Problém je, že po 7. říjnu 2023 se Hamásu podařilo jediné, a t definitivně zabít mírový tábor v Izraeli."Když přichází řeč na současnou geopolitickou situaci, Szántóův tón se mění. Mluví o znepokojení nad směřováním světa po nástupu Donalda Trumpa do čela americké administrativy. Zvlášť ho děsí Trumpova politika vůči Rusku a Ukrajině.Přesto si zachovává jistou dávku optimismu. Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Bude lepší."Ve svých 48 letech se Szántó dál věnuje reportování ze světových konfliktů, jezdí na motorce, chodí na metalové koncerty se svými syny, a přitom píše knihy, které pomáhají pochopit složitost světa. Je to muž mnoha rozporů - válečný reportér s doktorátem z historie, otec a dobrodruh, Čech i Žid, skeptik i optimista."Písmácká sousedská tradice od Národního obrození pořád žije," říká na závěr. "Jsou věci, které nejsou hezké, ale furt je docela proč být hrdý na to, že jsme Češi."

Válečnou kořistí se stávají i děti. A bohužel to není jen uzavřená kapitola dějin druhé světové války. Tehdy šlo o germanizaci, tedy aby Třetí říše měla dostatek budoucích občanů splňujících jejich zločinná rasová kritéria. Traumata dětí i jejich rodin přetrvávala další desetiletí. „Děti hodné poněmčení byly vybírány na základě zdravotních prohlídek. O jejich účelu nevěděli ani představitelé protektorátní správy,“ upozorňuje pro Český rozhlas Plus historička Pavla Plachá.

Válečnou kořistí se stávají i děti. A bohužel to není jen uzavřená kapitola dějin druhé světové války. Tehdy šlo o germanizaci, tedy aby Třetí říše měla dostatek budoucích občanů splňujících jejich zločinná rasová kritéria. Traumata dětí i jejich rodin přetrvávala další desetiletí. „Děti hodné poněmčení byly vybírány na základě zdravotních prohlídek. O jejich účelu nevěděli ani představitelé protektorátní správy,“ upozorňuje pro Český rozhlas Plus historička Pavla Plachá.Všechny díly podcastu Jak to bylo doopravdy můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Soud v Liberci uznal hejtmana Martina Půtu (STAN) částečně vinným v korupční kauze, ve které je obžalováno devět lidí a pět firem včetně Metrostavu. Verdikt zatím není pravomocný a Půta odmítl na svou funkci rezignovat, i když ve sněmovních volbách kandidovat nechce. Co je špatně na směru, jakým dnes vnímáme imunitu politiků? Politolog Petr Just ještě přiblíží vývoj preferencí politických stran a vysvětlí nominaci amerického velvyslance v Praze.Všechny díly podcastu Jak to vidí... můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Zavedení hlasovacího práva pro ženy v masarykovském Československu znamenalo také vstup žen do sněmovny a senátu. Právo volit a být voleny umožňuje českým, potažmo československým ženám zákon od roku 1920. České a moravské ženy se k volebním urnám vydaly už o rok dřív, kdy se jako voličky i kandidátky mohly zúčastnit komunálních voleb. Ženy jako poslankyně zasedaly v revolučním Národním shromáždění už v roce 1918.

Historie asi nejznámějšího běžkařského závodu v Česku sahá do zimy roku 1968. Tehdy se v Jizerských horách konal první závod, který byl současně přípravou tamních horolezců na nadcházející sezonu.

Historie asi nejznámějšího běžkařského závodu v Česku sahá do zimy roku 1968. Tehdy se v Jizerských horách konal první závod, který byl současně přípravou tamních horolezců na nadcházející sezonu.

Nejvyššího státního zástupce Igora Stříže od dubna vystřídá Lenka Bradáčová. Podle reportéra týdeníku Respekt Ondřeje Kundry se tak plní přání ministra spravedlnosti Pavla Blažka (ODS). „Otázkou nebylo, jestli k této výměně dojde, ale kdy,“ uvádí pro Český rozhlas Plus s tím, že v zákulisí se o tom mluvilo již před rokem. Tehdy ale ještě nebyl schválen nový zákon o státním zastupitelství.

Přiznejte vinu – žádá po Putinovi a spol. Ázerbájdžán. Tragický konec letu 8243 společnosti Azerbaijan Airlines připomněl sestřelení malajsijského boeingu nad Donbasem před 10 lety. Tehdy za to mohlo Rusko. A Ázerbájdžán je teď přesvědčený, že Kreml z nebe smetl další civilní letadlo. Časovou osu tragického letu shrnuje Matěj Skalický.

Přiznejte vinu – žádá po Putinovi a spol. Ázerbájdžán. Tragický konec letu 8243 společnosti Azerbaijan Airlines připomněl sestřelení malajsijského boeingu nad Donbasem před 10 lety. Tehdy za to mohlo Rusko. A Ázerbájdžán je teď přesvědčený, že Kreml z nebe smetl další civilní letadlo. Časovou osu tragického letu shrnuje Matěj Skalický.Všechny díly podcastu Vinohradská 12 můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Přiznejte vinu – žádá po Putinovi a spol. Ázerbájdžán. Tragický konec letu 8243 společnosti Azerbaijan Airlines připomněl sestřelení malajsijského boeingu nad Donbasem před 10 lety. Tehdy za to mohlo Rusko. A Ázerbájdžán je teď přesvědčený, že Kreml z nebe smetl další civilní letadlo. Časovou osu tragického letu shrnuje Matěj Skalický.

Od slovních útoků v čele s premiérem země přerostla nenávist vůči novinářům k útokům fyzickým. Reportérka televize Markíza skončila v nemocnici. Kdo a jak ohrožuje práci médií na Slovensku a dá se jejich situace srovnat s Českem?Hosty speciálního dílu podcastu Mediální cirkus byli senior reportér investigativy a někdejší šéfredaktor Seznam Zpráv Jiří Kubík a Jakub Filo, zástupce šéfredaktorky slovenského deníku SME. Natáčení proběhlo v rámci Multimediálního dne na Fakultně sociálích studií Masarykovy univerzitě v Brně.Podle Jiřího Kubíka je nedůvěra politiků vůči novinářům zakořeněná. Nemají rádi, když se jim někdo dívá pod prsty: „Vždycky jsme tím, co jsme psali, vyvolávali nevoli. Ať už to byl premiér Václav Klaus, pak Miloš Zeman, ale i Václav Havel míval výhrady k tomu, jak novináři pracují.“ Situace se podle něj změnila třeba s nástupem Andreje Babiše, ale zase vznikla řada nových redakcí.Na slovenská média lze podle Jakuba Fila nahlížet dvěma způsoby: „První je, že média na Slovensku jsou pod tlakem vládní moci, ale i majitelů, kteří jsou nějakým způsobem s tou vládní mocí spojení. Ale ten druhý pohled je, že slovenská média jsou poměrně zdravá a dynamická. Máme řadu velkých nezávislých médií, vznikají nezávislé projekty.“Přesto slovenskou politickou scénu neopouštějí snahy, jak novinářům omezovat práci. Jedním z nápadů je zřízení speciálních tiskových soudů, které by se věnovaly mediální agendě. „Na mnohé otázky nedostáváme odpovědi. Vládní garnitura s námi nekomunikuje vůbec nebo komunikuje jen velmi omezeně,“ říká Filo. Nápad se soudy je podle něj další z kroků, které mají vytvářet tlak na média. Útoky slovenského premiéra Roberta Fica na novináře připomínají výroky exprezidenta Zemana. „Už ten jeho inaugurační projev byl spojený s tím, že novináři jsou ostrov negativní deviace,“ připomíná Kubík s tím, že to mělo odezvu i mezi jeho voliči: „Myslím si, že se to táhne, že část veřejnosti opravdu novináře vnímá jako ty, kteří způsobují problémy, kteří pořád do něčeho šťourají, rozeštvávají veřejnost.“Zeman útočil na novináře už jako premiér, kdy je nazýval hyenami a vysmíval se jejich práci. „Ale v té době to ještě nemělo u veřejnosti takovou odezvu a podporu. Tehdy také nebyly sociální sítě. Když Zeman napadl novináře nebo Klaus mluvil o tom, že jsou to největší nepřátelé lidstva, tak to tehdy vyvolávalo kritiku. To dneska už tak není, leckdo nad tím mávne rukou, někdo s tím i souhlasí,“ myslí si Kubík.Jak se slovenští novináři brání útokům? Co se stalo na trhu po změnách v televizi Markíza? A jak se proměnila česká média od 90. let?--Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

S uprchlíky se poprvé setkal v roce 2015. Tehdy to byli lidé, kteří se snažili dostat do Německa. Působil v uprchlických táborech na hranici Libanonu a Sýrie. Jakub Shelby v současnosti pracuje v Džibutsku, kde se setkává s migranty z Afriky, kteří se pokouší dostat do Saúdské Arábie. „Emoce se mi nabalují, takže se mi třeba jednou za dva měsíce, že přijdu domů a deset minut brečím. Ale na denní bázi to tak nemám,“ přiznává pro Český rozhlas Plus.

Andrej Babiš se znovu stal držitelem akcií Agrofertu. Vrací se mu tak většinový podíl, který zhruba před sedmi lety uložil do svěřenského fondu. Tehdy se tím snažil vyřešit konflikt zájmů.

Jak prožívali klíčové listopadové události roku 1989 komunisté, pohraničníci, policisté z pohotovostního pluku? Říkají, že se nemohou „jen tak“ přesmýknout, přehodit. Podle nich prohrálo cosi, co pomáhali budovat a v čem žili. Jak se tedy na pětatřicet let staré události dívají dnes? Ničeho nelitují a morálku neřeší. Každý má podle nich právo na názor, a oni mají prostě svůj, říkají.

Známe se od roku 1988, kdy jsem se jako “pomocná vědecká síla” a student biokybernetiky zúčastnil v Tišnově experimentu Štola 88 (simulovaný let na Mars v režii Laboratoře pro výzkum stresu při Fyziologickém ústavu ČSAV), zatímco on tam přijel jako psycholog a doktorand Filozofické fakulty.Tehdy tvrdil, že se považuje za marxistu, jen se s ostatními marxisty rozchází v názoru na to, jak se beztřídní společnosti podaří dosáhnout. “Oni tvrdí, že tou cestou bude revoluce, ale podle mě je to píčovina a bude to LSD,” prohlašoval.Pak jsme se pár let vídali sem tam v tehdejší Univerzitní knihovně v Karolinu (dnes Národní knihovna), a pamatuju se, jak jsme se někdy počátkem roku 1990 potkali na Karlově mostě. Už z dálky na mě volal: “Průůůůser, kamaráde, strašnej průůůůser.” Polilo mě horko.Uvědomte si, byla to stále napjatá doba, byť už bylo zřejmé, že komunismus i marxismus jsou poraženy. Ale i tak jsem se zachvěl, jaká hrozná věc se děje. Zastřelili Gorbačova? Ušili Václavu Havlovi další pár kalhot, které jsou příliš krátké? Nic z toho, naštěstí. Když se ke mně přiblížil natolik, že jsme si mohli normálně povídat, řekl: “Představ si, zavřeli bufet v Univerzitní knihovně! Nevíš, co by se dalo podniknout?”O rok později jsme oba začali pracovat v Reflexu, a on na jedné poradě prohlásil, že ho “morbidně technicistní texty pana inženýra Čermáka zneklidňují”, což byla zřejmě reakce na to, že já jsem na předešlé poradě poznamenal, že by bylo příjemné, kdyby “pan doktor napsal některý z textů, aniž by byl zkouřený jak Chvaletice”, nebo něco na ten způsob.Ani od jednoho z nás to nebyl humor, vždyť se to odehrálo v době, kdy jsme se všichni a vždycky brali vážně.Od té doby jsme přátelé, aspoň myslím. Mám Jirku X. Doležala rád a zároveň si ho vážím, což je ta nejlepší kombinace. Myslím, že dobře píše, je chytrý, umí být zábavný a je vždycky inspirující. Proto je také pravidelným hostem v mém podcastu Jedno procento. Rozhovory s ním jsou osvěžující a provokující. Přeju hezkou zábavu.

Koncem minulého týdne se provalilo, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) chce regulovat nejen média, ale hlavně internetové tvůrce. Už řadu měsíců chodí lidem výzvy, aby se registrovali u RRTV, jinak jim ve správním řízení hrozí sankce. Když se ovšem zaregistrují, získají osvědčení o způsobilosti a také dozorový orgán, jak se v tiskové zprávě z 21. 11. RRTV označila. Následně z toho vyplývá řada povinností. Tuto interpretaci ještě v pátek rázně na tiskové konferenci odmítl ministr kultury Baxa, jehož resort se zabývá novelizacemi mediálních zákonů. Zjistili jsme, že RRTV vychází z interpretace zákona z roku 2010 o poskytovatelích audiovizuálních mediálních služeb. Otázkou je, proč 14 let tuto svou údajnou kompetenci radní nevyužívali a nyní podle ní chtějí regulovat internetové tvůrce a novináře. Nejde jen o ně. Registrovat se prý musí také tištěná média, která na svých webech mají videa, což dnes mají prakticky všechna. Po 35 letech tak novináři opět získají svůj "dozorový orgán", který byl zrušen v době sametové revoluce. Celá kauza má několik rovin. RRTV dříve rozdělovala licence pro soukromá rádia a televize, přidělovala kmitočty a posuzovala, jestli jsou dodržována licenční řízení. Dnes je její existence víc než sporná, takže v jedné své poloze je dnešní akce pokusem zachránit svůj status a rozpočet. Zároveň jsme v celém světě svědky pokusů regulovat internetová média, která jsou stále vlivnější. A když to nešlo skrze dohody s majiteli velkých platforem, nastupuje lokální regulace "odspodu". Expanzi RRTV odmítl už v roce 2009 tehdejší premiér Jan Fischer. Tehdy se dokonce jednalo o tom, že tato instituce má být sloučena s telekomunikačním úřadem. Jak vidno, někteří byrokraté a radní našli nové zdůvodnění své existence. Otázkou je, co na to politici, kteří k cenzuře internetových tvůrců nedostali mandát od voličů.