Prostor X

Režisér Jan Hřebejk ho kdysi představoval slovy: „To je Honza Kolařík, on je sice z Brna, ale je to výborný herec.“ Faktem je, že měl období, kdy hrál ve čtrnácti představeních a v hlavě nosil devět a půl hodiny textu. „Můj normální rytmus byl, že jsem se ráno probudil, zopakoval jsem si text, zopakoval jsem si ho po obědě a pak před představením. A po něm jsem si začal opakovat na další den. Ideální bylo, když jsme hráli jednu inscenaci, kde umřu asi čtvrt hodiny před koncem, a jak jsem tam ležel, už jsem si brblal na druhý den,“ vzpomíná Kolařík, který si předsevzal, že svůj repertoár bude rozšiřovat jen o dvě hry ročně. Nemůže si totiž stěžovat ani na nedostatek filmových a televizních rolí. Aktuálně exceluje v komediálním seriálu Dobré ráno, Brno!

Jakkoli to vypadá, že nemilosrdnou bitku o prezidentský úřad vede demokratický tábor proti Andreji Babišovi, skutečnost je jiná, upozorňuje Oto Klempíř. Post, o který se bojuje, otevře nejen vítězi voleb, ale také jeho rodině, přátelům, známým nebo odborníkům dálnice na Hrad a za to podle politického marketéra a hudebníka stojí všechno. A proto v první televizní debatě „kandidáti bzučeli jak hejno komárů v červenci, jenom je plácnout,“ nicméně druhý den nikoho nezajímali. I gesto odstoupivšího Josefa Středuly přebil daleko větší trumf. „Soud nahrál Andreji Babišovi, dal mu do ruky pancrfaust,“ říká Klempíř s tím, že expremiér má navíc ze strategického a taktického hlediska nejlepší kampaň.

Osvobození Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo je hozeným granátem do probíhající volební kampaně, myslí si politický komentátor Bohumil Pečinka. Následovat bude mobilizace obou znepřátelených táborů. Ani pro jeden z nich totiž neznamenal rozsudek soudce Jana Šotta kýženou katarzi. „Zdůvodnění je obrovskou obžalobou státního zastupitelství a státního zástupce Šarocha, který dozoroval celý případ, takže je to nejednoznačný výrok, ze kterého si probabišovská i protibabišovská skupina vezme to své, a nebude ho tak úplně akceptovat,“ říká. Zatímco Andrej Babiš upevní svou pozici, soupeření Danuše Nerudové s Petrem Pavlem vyvolá takovou hořkost, že se jejich voliči ve druhém kole 100% nepřekryjí. Za mírného favorita prezidentských voleb proto považuje expremiéra.   

„Rozumím tomu, když někdo řekne, že z náboženských, nebo morálních důvodů, to nechce, ale argument, že zbraně prodlužují válku, je úplně debilní,“ říká spoluautor iniciativy Dárek pro Putina Martin Ondráček s tím, že opovrhovat zbraněmi lze do té doby, dokud nejsou potřeba. A válka na Ukrajině jasně dokazuje, že tam potřeba jsou. Jen máloco je podle něj v životě tak černobílé jako fakt, že ruští vojáci nemají na ukrajinském území co dělat. Pokud bychom jejich invazi nečinně přihlíželi, tak dosáhneme toho, že Rus bude stát na hranicích se Slovenskem. „Bude naboostovaný, že jeho příšerná armáda zválcovala celý stát a za pět let je máme v Brně,“ má jasno a plánuje sbírku na nákup další vojenské techniky.

Přestože nedávno oslavil 24. narozeniny, na kontě má Oskar Hes už slušnou řádku filmů i seriálů. Hned v několika z nich je přitom aktérem doby, kterou nikdy nezažil. Sám neví, proč ho režiséři do takových rolí obsazují, jeho maminka si to ale vysvětluje tím, že má „dobový ksicht“. Ten jen v uplynulém roce propůjčil převaděči Josefu Hasilovi v minisérii Král Šumavy: Fantom temného kraje, odbojáři Josefu Mašínovi v dramatu Bratři a zaujal s ním i zahraniční produkci. Zahrál si v připravovaném americkém snímku, o kterém zatím nemůže mluvit. V rozhovoru aspoň naznačil, že jde o člena židovské rodiny, která byla deportována do Terezína a následně do Osvětimi, odkud se jí jako zázrakem podaří utéct.

Diskusi o daňové reformě považuje Petr Pavel v současnosti za naprosto zásadní a coby prezident by se spolu s odborníky snažil najít model, který bude z dlouhodobého hlediska pro Českou republiku optimální. Návrhů je už nyní na stole několik, takže by nemělo jít o žádné složité hledání. Žádoucí je podle něj celý systém DPH zprůhlednit a zredukovat ze tří sazeb na dvě, což by do rozpočtu přineslo až 80 miliard korun. Další příspěvek by mohlo vygenerovat zvýšení daně z nemovitosti, která patří k nejnižším v Evropě. Podstatné je, aby vláda k takovému kroku našla odvahu, Pavel by ji z pozice nejvyššího ústavního činitele podpořil. I za cenu vyřčení nepříjemných pravd. Právě to je podle něj role hlavy státu.

Svět už nikdy nebude takový, jaký byl před 24. únorem 2022, myslí si plukovník Ivo Zelinka. Podle něj jsme svědky generační výměny, kterou je potřeba zohlednit v přezbrojování, nákupech vojenské techniky, infrastruktuře, výcviku i doktrínách. Výzva přitom neleží jen na bedrech armády nebo politické reprezentace. „Budeme muset přijmout, že vybírání mírové dividendy 90. let je definitivně pryč a neskončí to ani za rok, ani za dva, protože i kdyby došlo k vyřešení konfliktu na Ukrajině, tak Rusko se vnitřně nepromění. Bude velmi srovnatelnou hrozbou, jakou je dnes. Tím pádem to musíme nějak reflektovat a nemůžeme před tím zavírat oči, protože pak se nám to šeredně vymstí,“ říká nový mluvčí armády a předesílá, že nás čeká přinejmenším dekádu trvající zápas o vyrovnání se s tím.

Případy, ve kterých manžel 81krát znásilní manželku, věší ji na řeznické háky, prodává ji a týrá děti, nejsou pro advokátku Lucii Hrdou ničím, co by ji vykolejilo. I po 20leté praxi ji ale dokáže šokovat, jak orgány činné v trestním řízení přistupují k obětem, a odmítá se smířit s výší trestu, kterou je takové jednání postihováno. S podmínkou odchází více než 50 % pachatelů znásilnění a 86 % těch, kteří se dopustili pohlavního zneužití. Realitou tak je, že ročně dojde k 12 000 znásilnění, ale u soudu jich končí jen 600. A po těch se ještě sveze stát. „Odvděčí se tím, že vás vyplivne, využije, zjistí, co vám kdo udělal, kde a kam strkal, jak to u toho vypadalo, a pak už se o vás nestará,“ popisuje zakladatelka spolku Bez trestu.  

Napsat knihu chtěla Jolanta Trojak odmala, trvalo jí ale roky, než se k tomu odhodlala. „Psaní je moje celoživotní láska a způsob, jak se projevit, ale musela jsem hledat odvahu postavit se sama za sebe a přejít ze strany teoretika umění a kurátora, který poskytoval servis umělcům, k tomu tvůrčímu umělci, který jde s kůží na trh,“ přiznává. Když ukončila provoz galerie, řekla si teď, nebo nikdy, a na vytvoření románu si dala rok. Tvůrčí proces se nicméně protáhl a její debut Svatava nakonec vznikal pět let, které ji stály spoustu energie i sebezapření. Nelituje. Nejenže si díky svému literárnímu alter egu uvědomila, co je v životě důležité, ale podle nakladatelství Host se stala adeptkou na objev roku.

Zpětně vnímá své vyřazení z prezidentské volby a následné vrácení do hry jako úsměvnou historku, v první chvíli ale zažíval Karel Diviš šok. Od ledna jezdil po republice, sbíral podpisy a kontroloval archy, které několik nocí před jejich odevzdáním třídil, aby poté narazil na aroganci úřední moci. Té přitom mohl být ušetřen nebýt manažerského selhání Víta Rakušana. „Jako ministr musíte ručit za to, že vše proběhne stoprocentně,“ říká s tím, že šéf resortu vnitra vrhl svým pochybením stín na prezidentské volby, které mají být svátkem demokracie. Osmnáct dní, během kterých byl diskvalifikován, chce dohnat drtivým finišem. Fakt, že má 1% podporu, považuje za malý zázrak a dobrý odrazový můstek.

Prezidentská kandidatura pro mě není žádné zlaté tele, říká Marek Hilšer s tím, že podruhé do boje o Hrad vstoupil proto, že cítí povinnost dotáhnout věci, které považuje za správné. Nad tím, jestli by do toho šel i do třetice, vůbec nepřemýšlí, jasno zatím nemá ani v tom, zda bude znovu usilovat o senátorské křeslo. Rozhodující pro něj bude, jak dopadnout prezidentské volby. „Možná překvapím, možná ne, jsem připraven na všechny varianty i shořet. Komu o něco jde, tak musí být připraven na porážku i vítězství. Věřím, že se to ještě nějakým způsobem vyvine,“ definitivně odmítá vyslyšet výzvy, aby netříštil hlasy a vzdal se podpory přibližně 5 % voličů, kterou mu přisuzují aktuální volební modely.

Žádný jiný fotbalový šampionát nevzbudil tak bouřlivou geopolitickou debatu jako ten, který v neděli skončil v Kataru, říká hlavní reportér deníku Sport a autor knihy Fotbalové devadesátky Štěpán Filípek. Emoce nevyvolal jen kulturní střet západu s východem, ale i termín konání nebo volba hostitelské země, které byla vytýkána absence fotbalové tradice i ochota zaplatit za pořadatelství cenou nejvyšší – lidskými životy. O tom, čím jsou vykoupeny zemní plyn nebo ropa, o jejichž dodávkách evropské státy s Katarem čile jednají, se pokrytecky mlčelo, stejně jako o logu hlavního sponzora Qatar Airways na dresech hráčů Paris Saint-Germain a Bayernu Mnichov nebo sponzoringu FIFA. S každým odpískaným zápasem navíc slábly hlasy i těch největších kritiků a finále už patřilo jenom fotbalu. A Messimu.

Kdo chtěl dělat před rokem 1989 zábavný pořad, nemohl být za hrdinu. Každý z bavičů věděl, kde jsou mantinely humoru, vtipy na konto režimu filtroval autocenzurou, a když si občas troufl překročit vlastní hranice, stejně narazil na ty systémové. Nic se nevysílalo živě, a tak ze střižny nevyšel žádný pokus komunisty znevážit. „Že by si nechali vyrvat moc, jsem si neuměl představit. A třeba s Jardou jsme byli parťáci, mockrát jsme o tom mluvili a říkali si: ‚To je doživotně, drží to pevně.‘ No a najednou se ukázalo, že to pevně nedrží, ale v to nikdo nedoufal,“ vzpomíná Karel Šíp na časy, kdy s Jaroslavem Uhlířem neplánovaně vytvořili komickou dvojici a z výběrového řízení postoupili až do tzv. velkého Silvestra s Vladimírem Menčíkem.

Téměř každé jednání, které ministr zahraničí Jan Lipavský vede, se týká Ukrajiny. Když přitom před rokem resort přebíral, předpokládal, že bude řešit úplně jiná témata. „Bohužel to je realita, které musíme čelit. Válka se prostě děje, Putin vydal pokyn, vojska se vydala vpřed a nyní se snaží neúspěšně dobýt Ukrajinu. A my neseme následky, ať už jsou to uprchlická krize, energetická krize, nebo politické důsledky. A musíme se s tím umět vypořádat a nemůžeme si klást otázku, jestli je toho příliš. Rozumím tomu, že lidé jsou unavení, mě to taky nebaví. Taky bych si přál, aby žádná válka nebyla,“ říká s tím, že chování Ruska je barbarské a jeho vedení by měl soudit tribunál pro válečné zločince.

Šance, že se stane vítězem reality show MasterChef Česko, si Martin Pecina dával asi takové, jako že se zjeví americký strýček se 400 miliony dolary. Konkurence byla velká, kulinářské výzvy náročné a on měl navíc jasnou představu o tom, jak chce prezentovat sebe i svá jídla. „Rozhodně jsem se nechtěl dostat do situace člověka, který bude někoho pomlouvat a bude se negativně vůči někomu vymezovat. Moje úloha byla šmrdlat si něco v pánvičce, a ne hodnotit ostatní soutěžící,“ říká s tím, že si uvědomoval, jak podobné televizní formáty fungují a že v nich nejde jen o vaření, ale i o různá, leckdy zveličená dramata, emoce a vyjádření vytržená z kontextu. Naučil se proto mluvit v krátkých, úderných větách, ze kterých se nedalo nic ustřihnout, nebo do nich něco přidat.

Kdyby válka na Ukrajině vypukla o dva roky později, mohlo být daleko hůř, míní odborník na energetiku Jiří Matoušek. Pesimistický vývoj by podle něj měla na svědomí zvyšující se závislost na obnovitelných zdrojích energie, které mají být paradoxně řešením budoucnosti. Evropa se ale při jejich začlenění do energetického mixu přepočítala a ve svých plánech nezohlednila proměnlivost klimatických prvků. Třeba fakt, že někdy fouká míň, což se stalo loni, kdy produkce větrných elektráren nesplnila očekávání. Jako nestabilní se přitom v souvislosti s extrémními suchy jeví i vodní zdroje, které patří z hlediska výkonu k největším evropským alternativním zdrojům energie. Matoušek je proto přesvědčen, že „v Evropě se bez jaderné energie neobejdeme.“

„Jsem udivená, že mi někdo vyhrožuje smrtí, umlčením a pověšením nebo tím, že tam nemám být jenom proto, že mám jiný názor,“ říká po dvou měsících od zvolení do Senátu advokátka Daniela Kovářová. Na svých přesvědčeních nevidí nic kontroverzního. Když říká, že ženy jsou bestie a mnohdy přispívají k tomu, aby je muži zneužívali, že s přírodou je třeba bojovat, ne ji chránit, nebo že zákaz dezinformačních webů je cesta do pekla, má silný pocit, že mluví za své voliče a jejich zpětná vazba ji v tom utvrzuje. Podlehnout odmítá i téměř vyděračským tlakům, jimž jsou senátoři vystaveni při schvalování norem. Většina z nich totiž porušuje legislativní pravidla, což je špatné a nebezpečné.

Přestože podle aktuálních průzkumů nejsou jeho šance uspět v prezidentských volbách velké, nemá senátor Pavel Fischer v úmyslu boj o Hrad vzdát. Věří, že může oslovit voliče, kteří se dosud nerozhodli, nebo o své preferenci nejsou skálopevně přesvědčeni. Vychází přitom z vlastních analýz a zkušenosti s předchozí kandidaturou před pěti lety. „Když se dneska říká, že zůstávají tři kandidáti, velká média si je zvou jako favority a ostatní neberou, protože vlastně nepatří do toho užšího výběru, tak mně to přijde nefér. Zkresluje nám to volební soutěž,“ má jasno s tím, že každý, kdo splnil kritéria, by měl mít možnost dohrát hru do konce. Za faul považuje i tvrzení, že mu prezidentská kampaň slouží k zisku publicity před senátorskými volbami.   

Pětina českých domácností čelí obrovskému finančnímu stresu a další pětina jich balancuje na hraně červených čísel, což se podle ekonoma Davida Navrátila dalo při stávajícím poklesu ekonomiky čekat. Nově navíc zažívají šok i ti, kteří své výdaje dosud řešit nemuseli a zavázali se ke splácení vysokých splátek, třeba hypoték. „Tahle inflační krize je jiná, dotýká se výraznějšího počtu domácností, 40 % domácností s nízkými příjmy, ale dokonce 15 % domácností s nadprůměrnými příjmy,“ popisuje. Současně ale dodává, že situace není tak strašná, jak ji Češi svým pesimistickým pohledem vnímají. Žijeme si podle něj v tučném státě, a pokud v tom chceme pokračovat, je nevyhnutelné platit i tučné daně.

Odmala je roztěkaný, a tak ho učitelka v první třídě uzemnila větou, že nerozumí tomu, jak dva lékaři mohli zplodit takového debila. Jordan Haj ji zmiňuje jako vtipnou historku v souvislosti se svou o pár let později odborně diagnostikovanou poruchou pozornosti, ale zároveň připouští, že ho ve slabých chvílích děsí pocit nepoužitelnosti v každodenním životě. Fakt, že se může živit jako režisér, textař, zpěvák nebo herec a občas vystřídat všechny umělecké profese během jednoho dne, nebere jako samozřejmost. Pro DAMU, kterou absolvoval, se v jeho rodině vžil název Vysoká odborná hopsa hejsa, a tak o svém talentu dlouho pochyboval. Doteď si není jistý, jestli dělá dost, ale když se dívá na končící rok i aktuální turné, pracovně byl úspěšný. Po zdravotní stránce je to horší.    

Společenské nastavení a převládající stereotypy staví podle Šárky Homfray ženám do cesty řadu komplikací a zbytečných těžkostí, které musí během života překonat. Na start pomyslné překážkové dráhy se přitom staví ještě předtím, než se narodí. Vůbec nejtěžší úsek trati na ně čeká během mateřství, které představuje prakticky kariérní stopku. Volba délky rodičovské je totiž jen iluzorní. Realita je taková, že najít během ní osvíceného zaměstnavatele, stejně jako zařízení pro děti do tří let, není tak jednoduché. Neférový systém podle publicistky, právničky a odborářky pak probouzí v ženách vztek. Aby nezůstalo jen u něj a prvotní negativní emoce mohla podnítit pozitivní změnu, je potřeba na nerovnost poukázat. To je i cíl její knihy "Proč jsme tak naštvané?".

Coby ministr financí zažil Miroslav Kalousek, jaké to je čelit rozezlenému davu. Nebylo to příjemné, ale nebyl důvod se bát, protože odbory tehdy na Václavském náměstí volaly „jen“ po změně vládní politiky. Teď znepokojení cítí, protože mluvčím celospolečenské nespokojenosti se stal někdo, kdo není součástí systému a chce demokracii zničit. Úkolem státu přitom není zajistit, aby se měl každý stejně dobře jako jeho soused. „Málokdy si řeknete, nedaří se mi dobře, protože jsem líný lempl. Většinou si řeknete, nedaří se mi dobře, protože za to někdo může. Obviňovat někoho jiného, je pro lidskou psychiku mnohem snazší než si přiznat, že si za to můžu sám,“ říká a dodává, že si v porovnání s drtivou částí planety žijeme jako prasata v žitě, a ještě máme tu drzost naříkat.

V případě instagramového profilu Delniq těžko najít příznačnější popis, než je klišé o žasnoucím odborníkovi a divícím se laikovi. Při pohledu na fotky stavebních úprav, jež jsou na něm zveřejněny, se nelze ubránit celé škále emocí. Tou primární, která vše odstartovala, přitom byla frustrace. „Zakládal jsem ho trochu jako terapii ke své pracovní pozici, protože se živím architekturou. Navrhuju baráky, interiéry a stavby, a když každý den vnímáte, co se děje na stavbách, nebo vám lidi posílají různé věci, s kterými chtějí poradit, a vidíte ty přešlapy a průšvihy, tak jsem z toho dlouho byl nešťastný,“ objasňuje motivaci vzniku populárního účtu jeho zakladatel Lukáš Janout s tím, že žádný konkrétní záměr neměl. Fakt, že má přes 100 tisíc sledujících, překvapil i jeho.

Hospod je u nás hodně, říká Luboš Kastner, restauratér a porotce soutěže BeerMaster. Pro srovnání uvádí, že na desetimilionové Česko připadá 30 tisíc gastronomických provozů, zatímco na pivně podobném britském trhu je jich při šestkrát větší populaci 50 tisíc. V současné tržní situaci se všechny udržet nemohou. „Když ekonomika zafunguje, jak má, tak se zmenší počet restaurací a zvětší se cenová hladina, protože pivo tady nemůže stát dvě eura, musí stát čtyři jako v Německu, nebo v Rakousku,“ predikuje s tím, že v absolutním ohrožení je 20 % trhu, a to převážně podniky v menších městech a na vesnicích. Úbytek mohl být ještě větší nebýt zrušení EET. To podle něj sice zachrání pár jednotlivců před krachem, ale celou gastronomii vrací zpátky do 90. let.  

Navzdory všem negativům, která s sebou pandemie koronaviru přinesla, zaznamenal festival Rock for People během dvouleté pauzy, kdy zůstaly brány královehradeckého areálu uzavřeny, i jedno pozitivum. Po letech krátkodobých pronájmů se organizátorům podařilo získat bývalé vojenské letiště k dlouhodobému užívání a pozemek, na kterém se od roku 2007 několikadenní hudební produkce koná, ještě rozšířit. Osmadvacátý ročník se tak odehraje na ploše 65 hektarů a ředitel festivalu Michal Thomes věří, že i s rekordní 40tisícovou návštěvností. „Chceme být nejlepším festivalem v ČR. Dřív lidi chodili na víc festivalů, teď si možná budou víc vybírat, protože budou mít hlouběji do kapsy. A my jsme vsadili na to, že jim dáme tak zajímavý program, že půjdou k nám,“ má jasno.

„Byl jsem natolik cvoklý, že o mě neměli zájem,“ vysvětluje hudebník Jiří Stivín, proč byl za minulého režimu pro soudruhy z STB nelukrativní spojkou, a připouští, že na jeho chování nic nemění ani skutečnost, že za pár dní oslaví osmdesáté narozeniny. Vždycky byl puberťák a dělal jen to, co ho bavilo. V životě měl jedno zaměstnání, a to když se v 70. letech oženil a potřeboval stálý příjem, aby uživil rodinu. Tehdy udělal kompromis a vstoupil do Činoherního orchestru Národního divadla, ve kterém působil tři roky a málem mu i šéfoval. Navzdory tomu, že se označuje za amatéra, co neumí hrát zodpovědně z not. „Nejradši mám, když vlastně nevím, co budu hrát,“ říká původně vystudovaný kameraman, který se hudbě začal věnovat až na vojně.

K napsání literárního dokumentu o poruchách příjmu potravy přivedla Martinu Lupínkovou osobní zkušenost. V dětství trpěla anorexií, v dospělosti se potýkala s ortorexií, tedy obsesí zdravým stravováním. Potřebovala pochopit, proč se to děje právě jí a jestli má šanci svůj vztah k jídlu napravit. A tak se začala zabývat tématem samotným a přirozeně i příběhy lidí, kteří si některou z forem onemocnění prošli. Setkání s nimi pro ni zvlášť zpočátku nebyla jednoduchá, až příliš dobře věděla, o čem její respondenti mluví. Pocity beznaděje a vyčerpání ale časem vystřídal terapeutický efekt. S dokončením poslední kapitoly završila autorka i jednu svou životní etapu a věří, že kniha ‚Toho dna se dotýkám už málo‘ pomůže i dalším.

Zatímco členem Činohry Národního divadla je Igor Orozovič devět let, filmových a televizních příležitostí tolik neměl. A když, připouští, že všechny by si za rámeček nedal. „Zajímavých projektů je málo a nejsem zas takový pankáč, abych čekal na to, až mě vždycky osloví jenom ten jeden,“ přiznává. Všechny žánry by si rád vyzkoušel i před kamerou, a tak jako většina jeho kolegů více či méně úspěšně balancuje na hraně vkusu. Při společných debatách ale stejně pokaždé dochází k závěru, že „neexistuje objektivní měřítko, mustr, co je správně a co ne. Někomu to funguje, točí i sračky a vedle toho kvalitní věci a lidi si ho nezaškatulkují. A někdo se zase zaškatulkuje okamžitě. Nikdy nevíte, co se vám v branži stane.“

Nejde o to, jestli energetické firmy zdanit, ale za jakých podmínek to udělat. Ty, které prosazuje kabinet Petra Fialy, předčily podle investora a odborníka na energetiku Michala Šnobra všechna očekávání. V negativním slova smyslu. „Je to absolutní blázinec. A myslím, že to bude mít poměrně velkou dohru,“ říká s tím, že žaloby lze předpokládat i od dalších sektorů dotčených windfall tax. Vláda totiž naházela všechny subjekty do jednoho pytle a snaží se je zdanit jedním způsobem a schovává se přitom za evropské nařízení, ze kterého si vybrala jenom to, co se jí hodí. „V lepším případě daňový balíček nedomyslela a nedopočítala. V horším případě je to záměr zajistit si příjmy po celé volební období a po nás potopa,“ myslí si.

Většina firem se kvůli dopadům energetické krize nebouří, a tak se zdánlivě žádné drama nekoná. Pravdou podle viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara je, že se ředitelé bojí problémy svých provozů ventilovat. Mají strach, že znervózní odběratele, kteří jsou v důsledku pandemie a války na Ukrajině citliví na jakékoli výpadky, i banky, u nichž mají úvěry. „To, že svým způsobem ještě neteče krev po ulici, nám nepomáhá, protože politici asi opravdu mají pocit, že se zatím nic moc neděje,“ říká a varuje před tikající bombou, která bouchne začátkem příštího roku, pokud vláda rychle nezakročí. Část výroby už zastavily sklárny a je otázkou času, kdy je budou následovat slévárny, výrobci stavebních materiálů nebo keramické závody. Potíže mají i mobilní operátoři.

Příjmy státního rozpočtu na letošek jsou nižší, než by mohly být, aspoň podle Miloše Zemana. Využil proto práva veta a odmítl podepsat předloženou novelu, ve které podle něj chybí 90 miliard. Své odůvodnění adresoval předsedkyni Poslanecké sněmovny Markétě Pekarové Adamové, která považuje prezidentovu argumentaci za nesmyslnou. Skutečnou motivací je podle ní pomsta. „Reálným důvodem, který za tím podle mě stojí, je to, že v rozpočtu také prošla změna, která z kapitoly Kanceláře prezidenta republiky odebírala 30 milionů korun,“ reaguje šéfka TOP 09 s tím, že škrt se týkal hospodaření Lesní správy Lány, resp. jejího dnes už bývalého ředitele Miloše Baláka. Ten byl odsouzen za ovlivňování veřejné zakázky ke třem letům vězení a záhy prezidentem omilostněn.

„Na prezidenta kandiduje lhář,“ říká staronový předseda Senátu Miloš Vystrčil a doufá, že s dalšími lžemi Andrej Babiš neuspěje. Že má expremiér podporu současné hlavy státu, ho nepřekvapuje. „Miloš Zeman mi říkal už v době, kdy jsme se bavili o tom, zda mám, nebo nemám jet na Tchaj-wan, že Andrej Babiš bude kandidátem na prezidenta, kterého on podpoří,“ vzpomíná na 2,5 roku starý rozhovor, během kterého si vyslechl i to, že skončí v propadlišti dějin. Skutečné obavy měl ale tehdy o budoucnost České republiky. „Orientace Miloše Zemana na země, které mají jiné společenské uspořádání, než je svobodné a demokratické, byla naprosto zřejmá a mě vyděsila a významně napomohla tomu, abych se rozhodl na Tchaj-wan jet,“ přiznává a nevylučuje, že se na ostrov vrátí.

Rozhodnutím ucházet se o prezidentský úřad nemá Andrej Babiš co ztratit, tvrdí politický marketér Jakub Hussar a přirovnává jeho kandidaturu k angažmá hokejové šedesátosmičky v ruské lize. „Je to, jako když si Jaromír Jágr odskočil hrát do KHL, a pak se vrátil s velkou slávou do NHL a jeho ruské období bylo zapomenuto,“ říká s tím, že expremiéra o stávající voliče nepřipraví ani prohra a nadto získá mediální prostor, což může využít v dalších parlamentních volbách on i hnutí ANO, které s ním stojí a padá. Na atraktivitě navíc nabývá i sama prezidentská volba. „Do této chvíle byla pro lidi mediálně nezajímavá, byly tam osobnosti, které byly podobně vyprofilované. To se teď mění,“ je přesvědčen Hussar, který očekává „epickou bitvu o Hrad“.

Osm tisíc Čechů si každý rok vyslechne, že hodnota jejich PSA, tedy prostatického specifického antigenu, je zvýšená a další vyšetření u nich prokážou rakovinu prostaty. U 80 % z nich se zhoubný nádor podaří zachytit včas, pětina ale přichází pozdě a šanci na vyléčení má mizivou. Primární prevence přitom neexistuje. „Bohužel není známého a prokázaného nic takového, že by člověk jedl salát, nebo pil rajčatovou šťávu,“ upozorňuje přednosta urologické kliniky Thomayerovy nemocnice Roman Zachoval. Skeptický je i k reklamou protěžovaným preparátům na prostatu, které cílí na rizikovou skupinu milionu mužů a u kterých neprokázaly seriózní studie účinnost. Pro své zdraví lze v případě nejčastějšího mužského nádorového onemocnění udělat jediné: chodit na preventivní prohlídky.

Jako svého druhu arteterapii a experiment, při nichž poznávali jeden druhého i sebe, charakterizuje dvojice tvůrců Romanutti a Foukal jejich nový snímek. Oba se vlivem událostí stali jeho protagonisty i režiséry. Film se totiž odehrává v lockdownu a nese příznačný název Sami doma. „Z bytu jsme si udělali trošičku divadelní scénu a vlastně jsou to takové parkety, které znamenají svět,“ říká pobaveně Albert Romanutti, současně frontman kapely Bert & Friends, který v době pandemie koronaviru vyklidil pódia i společnou domácnost s přítelkyní. O své jistoty tehdy přišel i režisér Jan Foukal. A tak se začali s novou životní realitou vyrovnávat dohromady a vše přitom dokumentovat. Výsledkem je první česká bromance.

Je to ošklivé číslo a nechci si ho připouštět, říká Jan Kanyza o svých 75. narozeninách. Slavit podle něj není co, leda méně pohyblivé klouby a více prášků od lékaře. Jinak se cítí jako blbec a není mu příjemné, že u štamgastského stolu, k němuž usedal s hereckými kolegy v dnes už legendárním seriálu Hospoda, zůstal sám. Zažil ale i pocit úlevy. Dostavil se ve chvíli, kdy skoncoval s herectvím. „Je to kacířská myšlenka, až se za ni trochu hanbím, ale ulevilo se mi. Ne tím, že jsem to opustil, ale že jsem učinil to rozhodnutí. A že jsem ho zrealizoval,“ přiznává. Po letech „lítání“ z placu k malířskému stojanu a naopak usedl na jednu židli. Aspoň zdánlivě. Sicflajš totiž nikdy neměl.

Česká republika patří podle Matěje Hlavatého nám všem, nejen té nejhlasitější skupině, která si uzurpuje státní symbol, přitom má na jeho rubu ruskou vlajku. Je načase nezavírat před tím oči, protože extremistické proudy sílí a demokracie jim dává velký prostor, zatímco politikům, kteří brání její hodnoty, ruce svazuje. „Myslím, že už bychom měli přestat být přizdisráči,“ říká starosta Tetína a organizátor Pochodu za demokracii. Ten nemá být provládní demonstrací, ale odpovědí na proruské hlasy a volání po puči, které se v Den české státnosti ozývaly na Václavském náměstí. Hlavatý pro konání průvodu zvolil rovněž symbolické datum a věří, že se najdou desetitisíce těch, kteří 17. listopadu dají najevo, že jim odkaz Sametové revoluce není lhostejný a vyjdou kvůli němu do ulic.

Že je svět gastronomie boj, poznala Veronika Beskydiarová známější jako Besky už během soutěže MarsteChef Česko. Nejenže neměla zkušenost s profesionálním provozem, ale doma ani moc nevařila, občas upekla. Když pak coby vítězka páté řady reality show nastoupila na stáž do kuchyně michelinského Fieldu, přišel šok. „Když to člověk nevyzkouší, říká si: Kuchaři, vždyť mají recepty, pohoda. Ale tam je strašný psychický tlak,“ přiznává s tím, že představa vlastní restaurace je jí teď ještě vzdálenější. Bez dostatečné praxe, a to i manažerské, považuje za nezodpovědné se do převážně mužského byznysu vrhat. „Kariéra v gastrosvětě je velmi těžká, takže zatím odsouvám rodinné záležitosti a snažím se dokázat něco podobné v tom mediálním světě,“ říká.

Je to podraz, říká na adresu vedení NHL Dominik Hašek. Za nepřípustné považuje, že šéf nejprestižnější hokejové ligy na světě Gary Bettman a jeho zástupce Bill Daly nerespektovali upozornění českého ministerstva zahraničních věcí, že ruští hráči nejsou na tuzemském ledě vítáni, a nechali je v úvodních zápasech základní části soutěže nastoupit. Za to by měli být oba funkcionáři odejiti a jejich nástupci by se měli České republice omluvit. „Za sebe si nepřeju, aby se NHL, dokud tito lidé budou v jejím čele, kdykoliv vrátila,“ má jasno dvojnásobný držitel Stanley Cupu, který podle svých slov vděčí kanadsko-americkému hokeji za mnohé a pořád mu na něm záleží. Miliardovou reklamu, kterou zámořský spor Rusku dělá, ale mlčky přehlížet odmítá.

Zatímco prezident USA Joe Biden před pár dny oznámil, že omilostní tisíce Američanů odsouzených za držení nebo užívání marihuany, českým pěstitelům byliny cannabis sativa stále hrozí drakonické tresty. „V momentě, kdy člověk pěstuje pět kytek, tak je v režimu přestupku. Když jednu z těch kytek ustřihne, tak spadá do paragrafu výroby a šíření toxikomanie, což už je trestný čin,“ upozorňuje rapper James Cole s tím, že současné znění zákona je paskvil, který nejenže nereflektuje konopnou realitu Česka, ale paradoxně je větší společenskou hrozbou než dekriminalizace konopí, po níž coby spoluautor Charty 420 volá. Legální nabídka sušiny by snížila jak poptávku na černém trhu, tak zkvalitnila samotnou produkci.

Čip se ve skutečnosti skládá ze dvou částí: první se do nosu zavede antigenním testem, druhou obsahuje vakcína, jejíž aplikací do sebe všechno zapadne jako puzzle, čímž se výrobce očkovací látky netají, protože technologii nazývá jako Matrix-M adjuvant. I takové výjevy zachycují ve svém novém dokumentu Vít Klusák a Marika Pecháčková a připomínají realitu, kterou jsme ještě nedávno žili. Na jedné straně konspirační teorie zatvrzelých antivaxerů, bouřlivé diskuze odborníků nebo marná snaha policistů přimět opilé bezdomovce nasadit si umolousané roušky, na druhé bezmoc lékařů nad narůstajícími počty mrtvých a důvtip těch, kteří chtěli „jen“ zůstat výkonní, nebo aspoň solventní. To všechno je Velké nic, dokumentární tragikomedie o českém pojetí pandemie Covid-19.

Ačkoliv se válka odehrává v podstatě za kopcem, řada lidí si to neuvědomuje, popírá ji a vyjadřuje sympatie Rusku. Designér Maxim Velčovský se proto rozhodl zhmotnit svědectví o jejích hrůzách přímo v centru Prahy, kde na Mariánském náměstí umístil v rámci festivalu Signal čtyři vyhořelé vraky aut dovezené z nejpostiženějších oblastí Ukrajiny. Myšlenkou na aplikaci války ve veřejném prostoru se začal zabývat bezprostředně po jejím vypuknutím. Tehdy předpokládal, že než dojde na její realizaci, boje utichnou a jeho předmět doličný bude „jen“ mementem. Ironií osudu se v předvečer umístění instalace nazvané „Fyzická možnost smrti v mysli někoho žijícího“ ocitla ukrajinská města znovu pod palbou.

Jednat, jednat, jednat je podle nově zvolené senátorky Jany Zwyrtek Hamplové řešení, k jakému měly v souvislosti s válkou na Ukrajině přistoupit evropské mocnosti i USA a vytrvat v něm navzdory dosavadním neúspěšným snahám o dohodu. Dodávky zbraní podle ní konflikt jen eskalují. Česká republika by se coby malá země na prahu obou znepřátelených táborů měla zdržet jich i velikášských prohlášení a stát se vojensky neutrální, o čemž chce na půdě Senátu diskutovat. Velí jí to selský rozum i zkušenosti ženy, která hodně pamatuje a válku v bývalé Jugoslávii nejen sledovala, ale osobně si prošla i rozbombardovaná města, která po ní zůstala. „Mrazilo mě už tehdy a tehdy také možná, kdyby se někdo lépe a dříve domluvil, tak to nemuselo tak skončit,“ myslí si.

Často slýchá od vrstevníků, že rap je nesrozumitelný, a proto ho neposlouchají. „Říkám, když to neposloucháš, nemůžeš tomu rozumět. Tak je to se vším, to je úplně logické,“ má jasno Ladislav Poeta Zeman, který se dlouho opomíjenému žánru věnuje 25 let. Jako teenager chodil za mámou do práce na rychlejší internet a dohledával na něm relevantní informace, protože z tištěných médií se v 90. letech o rapperech zmiňovalo jen Bravo, a to ještě dost neuspokojivě. Domů si budoucí hudební publicista a dýdžej nosil stohy papírů s rapovými texty a zkoušel si je s pomocí slovníku marně překládat. Nad vytištěnými stránkami strávil i uplynulé dva roky. Tak dlouho připravoval knihu o českém rapu, kterou si chtěl roky přečíst. Protože ji ale nikdo nenapsal, udělal to nakonec sám.

Stejně jako někdejší ministerští předsedové a posléze prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman je podle Aleny Schillerové expremiér Andrej Babiš těžkou vahou a měl by se stát jejich nástupcem. „Jsou to všechno silné osobnosti. Všech třech si vážím a všechno jsou to lidi, kteří vás nutí přemýšlet o tom, co říkají, i když vás to někdy irituje,“ říká místopředsedkyně ANO s tím, že bude svého „šéfa“ přemlouvat k tomu, aby kandidoval. Hnutí podle ní vlastního kandidáta potřebuje, což bude při jednání se špičkami strany prosazovat. Kdyby padla volba na ni, nabídku by zvážila, teď ale považuje za předčasné se jí zabývat. Věří, že se Andrej Babiš nakonec rozhodne správně a do boje o Hrad půjde.

Podpora uprchlíků nemůže být prvořadá, myslí si prezidentský kandidát Tomáš Březina, podle kterého riskuje vláda sociální neklid. Pro tak chudou zemi, jakou je Česká republika, znamená poskytnutí ochrany lidem prchajícím před válkou ekonomickou zátěž, se kterou musí být národ srozuměn. Pokud není, může zakrátko podlehnout přesvědčení, že půl milionu ukrajinských běženců se má lépe než čeští obyvatelé. Navíc ještě před pár měsíci podle něj vše nasvědčovalo tomu, že to tak bude. „Jakýkoliv prezident, nebo premiér, má mít především na zřeteli ochranu českých obyvatel, ekonomických zájmů, státnosti a tak dál. Nesmí mít na mysli prioritně, pod vlivem emocí, byť pochopitelných, jiný národ a tomu pomáhat víc,“ říká bývalý podnikatel.

Chápat výsledky voleb jako výraz spokojenosti s vládou je přehnané a pošetilé, upozorňuje politolog Tomáš Lebeda. „Vláda musí být velmi opatrná, protože podpora, kterou teď její strany dostaly, jak v komunálních, tak v senátních volbách, visí na vlásku a skutečně bude záležet na tom, jak bude vypadat zima, jak se vláda vypořádá s mimořádně tíživou situací, která nás pravděpodobně čeká, a jak to bude komunikovat. Podle toho mohou dopadnout i prezidentské volby,“ myslí si s tím, že většina voličů pětikoalice dopady energetické krize reálně ještě nepocítila. Až se tak stane, bude rozhodující, jak moc budou zasaženi. Pokud bude míra neúnosná, může jít o vážný problém, který vyžene lidi do ulic.

Přimět Vladimira Putina ke změně strategie nelze pomocí rozumu a ukazuje se, že ani ekonomickým tlakem. Jediným řešením tak podle Miroslavy Němcové zůstává co největší podpora Ukrajiny, aby byla schopná ho porazit. Bez ohledu na to, kolik to bude stát nebo jak moc bude třeba se uskromnit. Oproti Ukrajincům se totiž pořád máme zlatě. „Vezmu si klidně 10 svetrů a nemám s tím problém, ale cítím se bezmocná vůči tomu, co přichází z Ruska, to je pro mě daleko větší hrozba,“ říká senátorka za ODS, jejíž obavy, že je válka skoro za dveřmi, umocnilo vystoupení ruského prezidenta během ceremoniálu stvrzujícího připojení čtyř ukrajinských regionů k Ruské federaci. V mnohém jí připomnělo Hitlerovy projevy.

Přesvědčivé herecké výkony podával Marsell Bendig už odmala, ne vždy pro ně ale nacházel pochopení. Nedoceněné zůstalo například jeho ztvárnění oběti únosů, které se sestrou zinscenovali na balkoně a zalarmovali tak hlídku policie, které musel rozespalý otec vysvětlovat, že se jednalo o dětskou hru. Balkonu se od té doby vyhýbal, láska k herectví mu ale zůstala. A teď přišlo i uznání, o kterém snil. Za roli drogově závislého Ládi v dramatu Banger. sklízí jednu pochvalnou kritiku za druhou, jde přitom o jeho první filmovou zkušenost. Věří, že další budou následovat a že se mu podaří vymanit ze škatulky záporných postav, do kterých jsou Romové takřka výhradně obsazováni.

Část protestujících, kteří se už podruhé sešli na Václavském náměstí, nebrojí jen proti současnému vedení země, ale podle pedagoga a filozofa Daniela Kroupy upřímně nenávidí demokratický režim. „Ze strany řečníků a z pozitivní reakce mnohých demonstrantů tam bylo hodně těch, kteří se staví proti celému systému, proti naší orientaci na Evropskou unii, našemu členství v NATO, a dokonce organizátoři vznášeli požadavky, že máme vystoupit z OSN. Nevím, mezi jaké státy bychom se tím měli zařadit, asi někde u Severní Koreje, ale i ta je členskou zemí OSN,“ říká s tím, že pokud by některé výzvy byly skutečně vyslyšeny, jejich negativní ekonomické dopady by pocítili zejména ti, co po nich volají.  

Na ulici strávil senátor Marek Hilšer i 12 hodin denně a přiznává, že nasbírat 50 tisíc podpisů nutných k podání prezidentské kandidatury není snadné, ani levné. Reálně to vyžaduje dva tisíce hodin na jednom petičním stánku, nebo přes 2,5 milionu korun, což je částka, kterou chce investovat do celé kampaně. Pokud se mu proto nepodaří oslovit dostatečný počet voličů do půlky října, nevylučuje, že požádá o nominování na nejvyšší ústavní funkci kolegy senátory. Buď, jak buď, jasno má v tom, že chce zůstat nezávislým kandidátem. „Prezident nesmí mít svázané ruce, nesmí být součástí žádného z oligarchických klanů, které si v České republice přivlastňují stát a ovlivňují politiku,“ říká.