Podcasts about jednoho

„Poctivě učit znamená dotýkat se toho, co je v lidské bytosti životně nejdůležitější. Znamená to hledat přístup k tomu nejcitlivějšímu a nejvnitřnějšímu v osobnosti dítěte i dospělého. Mistr útočí, proniká, pustoší, aby mohl vyčistit a znovu postavit,“ poznamenává George Steiner v knize Lekce mistrů. Zvlášť zaujme závěr citované pasáže: tento literární vědec a celoživotní učitel je přesvědčen, že každá výuka je svým způsobem násilná. Musí narušit způsob, jakým dítě či mladý člověk běžně myslí, a podrobit jej disciplíně.S vděkem proto Steiner v týdeníku Die Zeit vzpomíná na učitelku starořečtiny, která po žácích házela křídy. „Musíme se bát. Potřebujeme staromódní disciplínu při učení, a pak se z toho stane radost. Obrátí se to. Jednoho dne si řekneme: I já umím číst Homéra.“ Steiner tímto přístupem zosobňuje tu linii západní intelektuální tradice, která počítá s tím, že vztah mezi učitelem a žákem bývá spojen i se zraňováním – často oboustranným.Jiný postoj zastává Komenský. V jeho koncepci není učitel mág s právem manipulace, ale zahradník, který své žáky nenásilně vede. „Učitel má napodobovat přírodu: nic neurychluje, nic nevynechává, ale všechno činí ve svůj čas a postupně,“ poznamenává v Didactica magna. V otázce kázně se však Steiner i Komenský zas potkávají. Heslo škola hrou nelze zaměňovat za škola zábavou.Jak Steiner, tak třeba Jan Patočka, který Komenského dílo svébytně rozvíjí, zdůrazňují, že dvacáté století – ač se označuje za století výchovy – je jedinečné svou vnitřní nevychovaností a neukázněností. Představa úcty k učiteli či mistrovi je dnes téměř směšná. Ale jsme pak ještě vůbec schopni učit druhé – a učit sebe?I. Kdo má učit? Zahradník, nebo kouzelník? [úvod až 17:25]II. „Na hřišti nepoužíváme profánní jazyk“ [17:25 až 30:25]III. Steiner: Učení je odmítnutí učit [30:25 až 48:50]IV. Komenský: Člověk je animal disciplinabile [48:50 až 01:01:45]V. Století výchovy přeje nevychovanosti [01:01:45 až konec]BibliografieJohn Dewey, Democracy and Education: An Introduction to the Philosophy of Education. New York: Macmillan, 1916.Philip Kitcher, The Main Enterprise of the World: Rethinking Education. New York, NY: Oxford University Press, 2021.Jan Amos Komenský, Didaktika, Praha: Dědictví Komenského, státní pedagogické nakladatelství, 1951, str. 67.Jonathan Lear, Imagining the End: Mourning and Ethical Life, Cambridge, MA: Harvard University Press, 2022.Tereza Matějčková, Žijeme v době „záchodové kultury“? George Steiner, velikán humanitní vzdělanosti, v Evropě nevidí budoucnost, in: Pravda neexistuje?, 10. díl, 23. 1. 2024, volná část: https://www.youtube.com/watch?v=y4nKcR0jKW0Jan Patočka, „Jan Amos Komenský a dnešní člověk“, in: Komeniologické studie, II, Praha: OIKOYMENH, 1998.Plutarch, Moralia, sv I, přel. Frank Cole Babbitt, Cambridge, MA: Harvard University Press, 1927.„Public Health Monitor Young Adults 2024“ (Gezondheidsmonitor Jongvolwassenen 2024) provedeno organizacemi: GGD'en (Gemeentelijke Gezondheidsdiensten), RIVM a GGD GHOR Nederland.Iris Radisch – George Steiner, Pessimisten sind lächerlich, in: Die Zeit, 17/2014, online: 16. 4. 2014. https://www.zeit.de/2014/17/george-steinerGeorge Steiner, Lekcie majstrov, přel. Martina Ivanová, Bratislava: Artforum, 2022.

Přinášíme prastarý příběh Tórhalla zvaného Pivní čapka, který si svou přezdívku vysloužil když na dávných sněmech vařil pivo a při tom z hlavy nikdy nesundával svou čepici. Jednoho nešťastného dne při výrobě dřevěného uhlí zapálil les. Pomsta poškozených majitelů na sebe nenechala dlouho čekat. Poslouchejte online do 31. prosince 2029.

Snímek Raději zešílet v divočině, který volně navazuje na stejnojmennou knihu, natočil režisér Miro Remo. „Filmové turné jsme odstartovali na Šumavě. Jel jsem tam s obavami, jak se na příběh budou dívat ti, kteří hlavní protagonisty znají. Tedy dvojčata Klišíkova – František a Ondřej,“ říká.

Snímek Raději zešílet v divočině, který volně navazuje na stejnojmennou knihu, natočil režisér Miro Remo. „Filmové turné jsme odstartovali na Šumavě. Jel jsem tam s obavami, jak se na příběh budou dívat ti, kteří hlavní protagonisty znají. Tedy dvojčata Klišíkova – František a Ondřej,“ říká.Všechny díly podcastu Hovory můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

a 20. století Rainera Maria Rilkeho. V recenzní části se mimo jiné podíváme na obsáhlý román tureckého nobelisty Orhana Pamuka Morové noci. A na řadu přijde i pravidelná soutěž. Moderuje Karolína Koubová.Všechny díly podcastu Knížky Plus můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Zapálení, vášeň, trpělivost, pracovitost a především láska. Tohle drží milovníka aut a hlavně těch historických v garáži, přesněji řečeno v montérkách nad rozebraným veteránem. Jednoho dal do kupy Ladislav Chroboczek z Třanovic, který si takto zpestřil i léta v penzi.Všechny díly podcastu Odpolední interview můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Nejtragičtější letecká nehoda na našem území se stala 30. října 1975. Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol.

Arabský plnokrevník patří mezi orientální koňská plemena. Pochází zřejmě ze starověké Persie, odkud se dostal na Arabský poloostrov. V severní Africe a na Blízkém východě ho po tisíciletí chovali beduíni. Zvláštností arabských koní je jen 17 párů žeber, což je o jeden pár méně, než mají ostatní plemena.Všechny díly podcastu Máme rádi zvířata můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Zapečené těstoviny patří k nejmilovanějším a nejrychlejším jídlům, přitom vždycky vypadají tak, že jste si s nimi dali patřičnou práci. Nemusíte je připravovat zvlášť, naopak skvěle uplatníte zbylé povařené těstoviny.

Ač neskonalý optimista, stál David Svoboda po maturitě na hranici života a smrti. Následná diagnóza psychických obtíží znamenala cestu, která vedla ke vzniku knihy a davidově touze uvádět společnost více do světa lidí s psychickou nemocí. Proč je stále optimista a co by dělal, kdyby se po smrti probral k věčnému životu?

Nejhůř bylo, když mi domů poprvé vtrhla zásahovka, přiznává výtvarník Rataj: Dělal jsem bílého koněUž léta se o něm mluví jako o nejúspěšnějším českém pop-artovém umělci – a něco na tom je. Josef Rataj má bezesporu slušný komerční úspěch a dostává zajímavé nabídky – do redakce Reportéra přišel ihned po návratu z Ósaky, kde nyní vystavuje na světové výstavě Expo.Realita je ovšem mnohem komplikovanější a Josef Rataj v podcastu otevřeně hovoří o dramatech svého života, která nikdy veřejně neventiloval.Mnohokrát v minulosti zmínil, že prožil nešťastné dětství se surovým otčímem, ale teď poprvé přiznává, že to byl pouze rozjezd.„Snad ještě hůř mi bylo uplynulé dvě dekády,“ říká. „Zlepšuje se to až poslední dobou a velmi brzy snad konečně vyrovnám poslední dluhy.“V raném mládí se stal takzvaným bílým koněm. „Byl jsem příliš flegmatický a lehkovážný,“ viní hlavně sám sebe a vypráví: „Kamarád mi nabídl práci v bazaru, kde jsem prodával mobily. Jednoho dne přišel, že by nutně potřeboval podepsat jeden papír pro známého, který se rozvádí a musí na někoho přepsat firmu, aby ho manželka nepřipravila o příliš peněz. Prý se mi nějak odmění, tak jsem nic neřešil, papíry podepsal – a už se to vezlo.“Když slíbená odměna nepřicházela, Josef Rataj zbystřil a z podezřelého podniku chtěl vycouvat, ale nedostal šanci.„Hlavní aktéři těch podvodů začali vydírat, že pokud nebudu pokračovat, připraví mě o tehdy malinkou dceru. Nebo mě odvezli do lesa a zmlátili – takhle vypadala jejich varování.“Nejhůř mu bylo, když Ratajův plzeňský byt poprvé navštívila zásahovka a hledala tam podvodné dokumenty. „Můj život často vypadal tak, že jsem šel ráno na výslech, po návratu se z těch hrozných nervů vyzvracel, načež dorazila pošta – a já šel zvracet znovu v obavách, co mě v té schránce čeká za další jobovku. Mé srdce stres evidentně nezvládalo, takže mám trojitý bypass,“ říká šestačtyřicetiletý výtvarník v podcastu. „Doktor se tehdy hodně divil: ‚Vy přece vůbec nekouříte, skoro nepijete, tohle se jen tak nevidí!‘“Rataj má ve tváři dodnes spíše posmutnělý výraz, ale tvrdí, že konečně začíná být šťastný. „V minulosti se stalo tolik špatných věcí, že se to do obličeje vepsalo nejspíš navždy, ale velké problémy jsou za mnou, vytrestal jsem sám sebe. Teď už se můžu zase odrazit a žít.“

S Petrem Procházkou jsem si v podcastu povídal poprvé, avšak na nohou měl boty, které už ve studiu Jednoho procenta byly. Mluvím teď o značce, a ta je Skinners. Možná znáte, a pokud ne, slyšeli jste skoro určitě už někdy o ponožkobotách. Jde o originální český nápad kombinující ponožky a boty do jednoho produktu. Už víte?V roce 2015 zabodovaly skinnersky v soutěži Nápad roku, zcela zaslouženě, byť nevyhrál, ale skončil na druhém místě. Já ve skinnerskách aspoň moderoval vyhlášení výsledků následujících dvou ročníků. V dalších letech ponožkoboty zabodovaly na crowdfundingových platformách, včetně amerického Kickstarteru. Dohromady vybrali asi 40 miliónů korun.Firmu rozjeli Petr a Michaela, v té době partnerský pár. A jestli pátráte po odpovědi na otázku, zda je těžší udržet blízký vztah v osobním životě, anebo v byznysu, tak tihle dva mají svou odpověď. Rozešli se, a už dávno mají oba jiné partnery. Ale firmu Skinners udrželi a rozvíjejí ji dodnes.Michaela Steinhauser už v Jednom procentu byla, před několika lety, a Petra Procházku jsem pozval teď. Mimo jiné i proto, že Skinners už dávno nevyrábějí jen ponožkoboty. I když ty jsou asi stále nejznámějším produktem. Ale snaží se prosadit v segmentu tzv. barefootů. Tam je trh větší, ale zároveň i mnohem tvrdší konkurence.Mají šanci uspět? O tom jsme mluvili. A taky o tom, proč boty vyrábějí v Portugalsku, proč se v Česku skvěle žije, ale ne úplně dobře podniká, a taky o tom, co mají podrážky bot Skinners společného s rizotem.Přeju příjemný poslech.

Biblická úvaha: Dámy v nesnázích (16/20): Osudové ženy jednoho života aneb nečekané spojenectví. Autor, čte: Petr Plaňanský.

Dělníci kultury #15 o tom, co kulturní rubriku zaujalo či zklamalo v uplynulém týdnu i o jejich aktuální práci.V dalším díle videopodcastu týdeníku Respekt Dělníci kultury spolu Jindřiška Bláhová, Pavel Turek a Jan H. Vitvar debatují o tom, co je v uplynulém týdnu v kultuře zaujalo či zklamalo a o své aktuální práci. Tentokrát došlo na: seriály Larryho Davida Larry, kroť se, Nathana Fiedlera Zkouška, Ronana Bennetta Den Šakala a Philippa Kässbohrera a Matthiase Murmanna Jak prodávat drogy přes internet (rychle) nové album kapely Lvmen Amen lifestylový časopis 032c knihy Daniely Richterové Watching the Jackals (Georgetown University Press), Samira Hausera Vyvrhel (Okraj) a Marka Tomana Inspektor Mol a případ ztraceného rukopisu (Albatros) výstavu Eriky Bornové Stíny horkého léta Traudi Schönfeld (Galerie Václava Špály)Když už člověk jednou je, tak má sledovat kulturu v Respektu.

VŠECHNY EPIZODY STUDIA N NAJDETE V PLNÉ DÉLCE NA HEROHERO.CO/STUDION Ruský agresor vraždí civilisty, Evropa zavádí sankce – ale české výrobky dál proudí přes prostředníky do Ruska. Reportéři Deníku N vysvětlují, jak je možné, že se české firmy objevily na Zelenského seznamu, co všechno jsme zjistili o obcházení pravidel a co to znamená pro český byznys i naši reputaci. „Představa, že hranice mezi Ruskem a Evropskou unií jsou zavřené, je mylná. A to nejen pro pohyb lidí, ale i pro zboží,“ říká v podcastu ekonomický redaktor Deníku N Michal Tomeš. Společně s investigativním reportérem Lukášem Prchalem už měsíce sledují, jak se české výrobky dostávají k ruským odběratelům – a proč se některé firmy ocitly na ukrajinském seznamu firem, které podle Zelenského obcházejí sankce. Část firem se na seznam podle reportérů možná dostala neoprávněně. „Buď do Ruska mohly dodat zboží, které reálně není pod sankcemi, nebo se tam jejich zboží dostalo neúmyslně,“ upozorňuje v podcastu Tomeš. Některé společnosti ale podle investigativního reportéra Lukáše Prchala nedostatečně prověřují, zda jejich produkty nekončí u firem, které je následně přeprodávají do Ruska. „Někdy je to přitom docela jednoduché – během pár hodin se dá zjistit, kdy byla firma založena. Některé vznikly až po roce 2022, což by měl být první červený vykřičník. Nebo že firma nic nevyrábí a nemá vlastní webové stránky,“ popisuje Prchal. „V jednom z případů jsme řešili, že zboží šlo přes srbské firmy, které byly aktivovány až po začátku plošné ruské invaze na Ukrajinu. Do té doby v daném oboru vůbec nefungovaly – a najednou nakupují tyto stroje. V Česku navíc existují specializované týmy, které dokážou prověřit, jestli je firma spolehlivá, nebo ne,“ říká v rozhovoru Prchal. Jak jsme se sami přesvědčili, obcházení sankcí je dnes často otázka jediného telefonátu. Jak to funguje, kdo z toho profituje a proč je tak těžké to dokázat? Poslechněte si celou epizodu Studia N na herohero.co/studion

Uplynulý čtvrtek se uskutečnila v Muzeu tiskařství v polském Těšíně vernisáž výstavy Grafika snů a skutečnosti. Autorem je držitel 67 mezinárodních cen za umění Pavel Hlavatý.Všechny díly podcastu Odpolední interview můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Buchty ve studiu tentokrát přivítaly bývalou sociální pracovnici Markétu Bodoríkovou, která přišla rovnou z práce, tedy trochu umazaná od sazí. Jednoho dne se totiž rozhodla, že sociální práce není vončo a chtěla by svou kariéru tzv. přebombit, takže se přihlásila na kominický učňák a pak už to jelo.Všechny díly podcastu Buchty můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Buchty ve studiu tentokrát přivítaly bývalou sociální pracovnici Markétu Bodoríkovou, která přišla rovnou z práce, tedy trochu umazaná od sazí. Jednoho dne se totiž rozhodla, že sociální práce není vončo a chtěla by svou kariéru tzv. přebombit, takže se přihlásila na kominický učňák a pak už to jelo.

Donald Trump se dočkal své velké vojenské přehlídky. V den svých 79. narozenin. Před jeho zraky pochodovali vojáci, valily se tanky, drnčely transportéry. Člen elitních parašutistů známých jako Golden Knights mu předal americkou vlajku jako dar k narozeninám. A ještě předtím než Constitution Avenue přehlídka prošla, moderátor večera představil členy vládního kabinetu včetně prezidenta. Jednoho po druhém. Všichni se pak usadili na čestnou tribunu.

Donald Trump se dočkal své velké vojenské přehlídky. V den svých 79. narozenin. Před jeho zraky pochodovali vojáci, valily se tanky, drnčely transportéry. Člen elitních parašutistů známých jako Golden Knights mu předal americkou vlajku jako dar k narozeninám. A ještě předtím než Constitution Avenue přehlídka prošla, moderátor večera představil členy vládního kabinetu včetně prezidenta. Jednoho po druhém. Všichni se pak usadili na čestnou tribunu.Všechny díly podcastu Názory a argumenty můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Emma Smetana a Jordan Haj jsou partneři v životě i v hudební branži, pracují spolu řadu let, vydali společné i sólové desky. Oba se shodují, že skládají výhradně milostné písničky. „Všechno, co jsem napsal, je buď pro moji ženu, nebo pro moje děti. Člověk píše takové dopisy. Takhle jsem se cítil tehdy a tehdy... Jednoho dne to po mně tady bude,“ popisuje Jordan Haj. Jak Emma Smetana vzpomíná na setkání s Richardem Müllerem a jejich společnou píseň Tahle jedna vteřina?Všechny díly podcastu Host Lucie Výborné můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Emma Smetana a Jordan Haj jsou partneři v životě i v hudební branži, pracují spolu řadu let, vydali společné i sólové desky. Oba se shodují, že skládají výhradně milostné písničky. „Všechno, co jsem napsal, je buď pro moji ženu, nebo pro moje děti. Člověk píše takové dopisy. Takhle jsem se cítil tehdy a tehdy... Jednoho dne to po mně tady bude,“ popisuje Jordan Haj. Jak Emma Smetana vzpomíná na setkání s Richardem Müllerem a jejich společnou píseň Tahle jedna vteřina?

Jeho historie sahá až do středověku a je opředený tajemnými legendami. Řeč je o Mladotovském paláci neboli Faustově domě. Stojí na dnešním Karlově náměstí v Praze a je spojovaný s alchymisty, ale i podvodníky.

Hostem této epizody je Jan Řehák. Muž, s kterým jste se možná setkali, ale zároveň je docela pravděpodobné, že jste ho neviděli. Zní to tajemně? Hned vysvětlím, mám totiž přesně takovou zkušenost. Setkali jsme se mnohokrát, když jsem například navštívil nějakou akci nebo byl jako novinář na americké ambasádě. Ale viděl jsem ho poprvé až na pivu. Lépe řečeno v pivním baru, jehož spolumajitelkou je jeho manželka.Honza totiž zvládá umění být neviditelným. Což taky vysvětlím. Působil řadu let jako osobní ochránce hned tří amerických velvyslanců. Jan Řehák byl policista, a u Policie České republiky sloužil do letošního roku celkem dvaadvacet let. Dnes už je takzvaně ve výslužbě. První roky strávil na potovostní motorizované jednotce, pak nastoupil do útvaru ochranné služby. Ta se stará o bezpečí a ochranu ústavních činitelů, a taky dvou velvyslanců: americkou a izraelského.Jaké to je dělat takovou práci, co to obnáší a jaké schopnosti či dovednosti potřebujete? Plus co vám mnohaletá zkušenost tohoto typu může dát pro život? A co se o tom dá říct či sdělit ostatním? Přesně o tom jsme mluvili. Doufám, že vás to bude bavit stejně jako mě..Být připraven na nejhorší, aby všechno dopadlo dobře. Příběh muže, který chránil tři americké velvyslanceExistují profese, o nichž víme, že tu jsou, ale moc o nich nevíme. A když něco, tak jsou to romantické či naopak nerealistické představy získané z filmů nebo knížek. Ano, takovou profesí je i práce osobního ochránce, člověka, který musí být neustále ve střehu, připraven na všechno, a přitom by ho v ideálním případě nikdo neměl vidět. Cesta Jana Řeháka k této práci nevedla přímo. Jako absolvent hotelového a restauračního provozu začínal v kuchyni jedné pražské restaurace. "Bylo to na Újezdě, v takovém podzemí. Z kuchyně jsem neviděl vůbec nic, nebyla tam ani okna," vzpomíná s úsměvem. Tahle zkušenost ho však nenadchla, a tak se vydal na roční pracovní pobyt do Anglie.Po návratu se s kamarádem ze základní školy rozhodli pro radikální změnu kariéry – nastoupili k policii. První roky strávil na pohotovostní motorizované jednotce v Praze, což znamenalo, že vyjížděl k nejrůznějším případům na tísňové lince 158. "Ta práce má své kouzlo v tom, že nikdy nevíš, kam jedeš, do čeho jedeš, co tam bude," říká. Ale právě tahle nepředvídatelnost ho na práci bavila, přestože přinášela i značné riziko.Na otázku, zda se při těchto výjezdech bál, odpovídá překvapivě: "To si nemyslím. Asi za to může ten adrenalin. Není tam moc prostoru pro to, že bys někam jel a řekl si 'já se bojím, já tam radši nepojedu'. Přemýšlíš jen o tom, jak tu práci udělat co nejlíp a nejefektivněji, aby ses vrátil domů.Po zhruba šesti letech přešel na ochrannou službu, což vyžadovalo projít náročným výběrovým řízením. Jeho součástí byly speciální psychotesty a především tzv. "pekelňák" neboli pekelný týden. Jinými slovy, extrémně náročný fyzický a psychický test."Je to zátěžový týden, kdy tě instruktorři vystaví vysoké fyzické zátěži. Moc nespíš, moc nejíš, vlastně nevíš, co se bude dít. Snaží se tě dostat na dno, aby viděli, jak reaguješ, když nejsi v komfortní situaci," popisuje Honza, který tuto zkoušku absolvoval shodou okolností den poté, co měl nehodu na motorce.V ochranné službě začínal jako řidič policejních vozidel, následně přešel mezi řidiče-ochránce v civilu a nakonec se stal osobním ochráncem. Posledních přibližně 10 let strávil na americké ambasádě, kde chránil tři po sobě jdoucí americké velvyslance."Dobrý ochránce by měl být neviditelný," vysvětluje Honza jeden z klíčových principů své bývalé profese. A ano, znamená to, že musíte potlačit své ego. Pro člověka, který je zvyklý na běžné sociální interakce, by mohlo být frustrující, když ho lidé nepoznávají nebo ignorují. Osobní ochránce však musí tuto "neviditelnost" vnímat jako profesionální úspěch.Vztah mezi ochráncem a chráněnou osobou je mimořádně specifický. "Jsi tak blízko a tak často, že spolu trávítě často víc času než s rodinou nebo kamarády," popisuje Honza. "Víš spoustu věcí. Jak se ta osoba chová i jak přemýšlí. "Přesto musí ochránce udržovat profesionální odstup. "Základ je, aby si ti dva lidé sedli. Pokud si to nesedne, tak to nikdy nebude fungovat," vysvětluje. Zároveň však dodává, že ochránce by měl být apolitický: je mu jedno, jaké má chráněná osoba názory, jeho úkolem je ji chránit bez ohledu na osobní sympatie.Z chráněných osob mu byl nejbližší bývalý americký velvyslanec Stephen King. "To byl chlap s ohromným přehledem i zkušenostmi. Bylo mu kolem osmdesáti, ale měl neuvěřitelnou energii,” říká s respektem.Osobní ochránci procházejí soustavným výcvikem v mnoha oblastech - od řidičských dovedností přes bojové umění a zdravovědu až po psychologickou přípravu. "Netrénuje se jen střelba," vysvětluje, "ale i umění vyhodnotit situaci a předcházet konfliktům. "Po 22 letech u policie se Honza rozhodl pro změnu. "Jednoho dne se vzbudíš a už se netěšíš do práce. A v tu chvíli taky víš, že to je tvůj konec," vysvětluje svůj odchod. "Všechno se dá dělat po nějakou určitou dobu a člověk by měl odejít, dokud na tu práci stačí," dodává.Nyní pomáhá své manželce s provozem dvou belgických barů a na otázku, na co se těší, odpovídá: "Těším se na to, co ještě nevím, co bude. Ten život přináší spoustu nových věcí a nových výzev."Z Honzovy profese si můžeme odnést několik cenných rad do běžného života. Například jeho přístup ke konfliktům: "Lepší je těm problémům vždycky předcházet a z toho místa klidně odejít, v civilním životě normálně utéct. Život máš jenom jeden, zdraví máš jenom jedno."I ve svém civilním životě si zachoval některé návyky - v hospodě si nesedne zády ke dveřím a vyhýbá se potenciálně problémovým situacím. "Nikdy nevíš, kdo proti tobě stojí," říká.Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá s optimismem, který možná kontrastuje s tím, že od něj jeho bývalá profese vyžadovala být každý den připraven na to nejhorší : "Já myslím, že svět bude lepší."

Spor znesvářených sousedů o pár hromad nepořádku zaměstnává desítky úřadů. Reportáž pořadu Ve stínu poukazuje na odvrácenou stranu české výsady, kdy má skoro každá ves svého starostu.Konflikt mezi sousedy řeší v Třebčicích, nenápadné obci se 130 obyvateli ležící asi 40 kilometrů na jih od Plzně. Tamní případ se vymyká tím, že hlavní postava v minulosti „zavařila“ celému obecnímu zastupitelstvu a v současnosti má příbuzenskou vazbu na starostku. „Pan Kubík je dvakrát soudně odsouzený, jeho pověst je tady strašná,“ říká v pořadu Ve stínu Jakub Hladík, který s manželkou v Třebčicích provozuje malý zoopark. Mluví o sousedovi Dušanu Kubíkovi, který byl v uplynulých šesti letech dvakrát odsouzený k podmínečnému trestu - za vybržďování autobusu s dětmi a za podezřele levný nákup pozemkůod obce. V této kauze dostali podmínku i všichni obecní zastupitelé Třebčic. V nynějším případu jde spíše o vyhrocené sousedské vztahy. Manželům Hladíkovým vadí, že Dušan Kubík u vjezdů do jejich malé farmy skladuje různé věci a nepořádek, který si odmítá odklidit a navíc jim prý dělá různé schválnosti. ---Ve stínu:Případy a příběhy od vás. Z míst, kam média většinou nevidí, je na světlo vynáší investigativní a reportážní tým Jiřího Kubíka. Nová epizoda vždy v neděli dopoledne na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Své náměty, postřehy a připomínky nám pište na e-mail: vestinu@sz.cz

Proč je důležité přibližovat mladým lidem historické příběhy bezpráví? A jak se daří projektu Jeden svět na školách, který doplňuje mezinárodní filmový festival o lidských právech Jeden svět? „Tři čtvrtiny českých základních a středních škol využívají některé z našich materiálů. Přibývá vyučujících, kteří považují za důležité seznamovat mladé lidi s tím, co jsme žili před rokem 1989,“ uvádí ředitel Jednoho světa na školách Karel Strachota.

Proč je důležité přibližovat mladým lidem historické příběhy bezpráví? A jak se daří projektu Jeden svět na školách, který doplňuje mezinárodní filmový festival o lidských právech Jeden svět? „Tři čtvrtiny českých základních a středních škol využívají některé z našich materiálů. Přibývá vyučujících, kteří považují za důležité seznamovat mladé lidi s tím, co jsme žili před rokem 1989,“ uvádí ředitel Jednoho světa na školách Karel Strachota.Všechny díly podcastu Dvacet minut Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Nebyl hostem Jednoho procenta poprvé a určitě ani naposled. Tomáš Baránek: spoluzakladatel nakladatelství Melville, které se zaměřuje na takzvané chytré knihy, ať už z oblasti osobního rozvoje, lifehackingu nebo třeba zdraví.O čem jsme tentokrát mluvili? O stárnutí, zralosti, hledání rovnováhy v životě, vztahu k smrti, dlouhověkosti i o tom, jak se Tomáši žije a pracuje v dnešní době plné informací.Přehlédnout byste neměli ani to, že jsme se trochu pohádali kvůli jednomu z nástrojů umělé inteligence. Tomáš je v tomto ohledu spíše opatrným a obezřetným uživatelem. Na druhou stranu, ví dobře, o čem mluví. Jak se rovněž dozvíte, takzvaně na stará kolena se vrátil do školních lavic, konkrétně na brněnskou techniku, na svou alma mater, a studuje právě strojové učení.Doufám, že vás naše povídání nebude nudit. Nebo že vás moc nevyděsí, dost často se nebavíme o úplně veselých věcech.Přeju příjemný poslech!

V páté epizodě s názvem Hon na lišku se dozvídáme, že Honza Zeman se umí poprat na zábavě, že Radek Brzobohatý má testosteron a že dělníci si šli vzít továrny asi tak hodinu po únorovém převratu. O kom ale ve skutečnosti byl Hon na lišku? V tomhle příběhu figuruje jeden statečný mlynář a jeden pronásledovaný politik.

Jednoho dne, pro někoho třeba i krásného, se to stane. Říkalo se ještě tak před dvěma lety. A šlo o proroctví, že je splynutí koalice Spolu hudbou budoucnosti, neboť TOP 09 ani KDU-ČSL samostatně nemohou přežít a ODS je bude muset vzít do své náruče.Všechny díly podcastu Názory a argumenty můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

V městské budově v Dukelské ulici v Jeseníku začnou od nového školního roku fungovat dvě dětské skupiny pro děti od jednoho do šesti let.

Štěpánu Rybníčkovi je devětadvacet let a v letošním výběru 30 pod 30 se zařadil po bok dalších, podobně talentovaných mladých podnikatelů. Se svým byznysem začínal před osmi lety, kdy ještě s kamarádem Pavlem Chalupou vyrobili první fotbalový chránič. To, co zpočátku brali oba jako „vedlejšák“ je dnes úspěšně živí. Od nuly se vypracovali k dvacetimilionovému obratu a jejich firma Foul stále roste. Proč se nechtějí pouštět do výroby dalšího oblečení pro sportovce? V čem vidí jako výhodu začínat s podnikáním před třicítkou? U čeho si nejvíce vyčistí hlavu? A jaké jsou jejich plány do budoucna? Poslouchejte další díl Forbes byznys podcastu, kde najdete odpovědi.

V devadesátých letech jsem ho poznal jako muže, který umí říkat a psát nepříjemné věci, ale stejně ho máte rádi. Daniel Dočekal patří k technologickým veteránům, a fascinuje mě na něm mimo jiné to, jak si pořád dělá “to svoje”. Jakoby se za ta tři desetiletí, co se známe, ani trochu nezměnil.Dnes je vyhledávaným odborníkem na digitální marketing a sociální média, jakkoli klientům, kteří chtějí slyšet tipy a triky právě na sociální sítě, se stoickým klidem vysvětluje, že tahle éra už pomalu končí. A že budoucnost nejspíš nepatří Twitteru, Facebooku ani LinkedIn, ale … například newsletterům. A určitě AI.Povídali jsme si v holešovické Knihovně Čermáka a Staňka, novém prostoru, který se v lednu 2025 pomalu představuje lidem a už na různých akcích vítá první návštěvníky. (Mimochodem, 12. února se v Knihovně uskuteční první živé natáčení Jednoho procenta, s Petrem Márou!). S Danielem Dočekalem z toho nakonec byl skoro dvouhodinový rozhovor - a byla to jedna z těch konverzací, která když skončí, tak vám je líto, že byla tak krátká.Přeju i vám, aby vás to bavilo!A jako obvykle nabízím článek, který na základě přepisu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).Éra sociálních sítí končí, budoucnost patří newsletterům a umělé inteligenciDaniel Dočekal, veterán českého internetu a digitální komunikace, sedí v knihovně a vypráví o proměnách světa sociálních sítí. Jeho pohled je překvapivě střízlivý - věří, že éra klasických sociálních sítí končí. "Doporučuji firmám, aby je začaly opouštět," říká muž, který dříve radil pravý opak.Přesto není pesimista. Naopak. V době, kdy mnozí varují před umělou inteligencí, vidí v ní příležitost. "Mám v telefonu chytrého kámoše," popisuje svůj vztah k AI asistentům. Nevnímá je jako náhradu lidí, ale jako nástroj, který nám může dát více prostoru pro skutečný život.Jeho vlastní život je důkazem, že technologie mohou pomáhat. Již 40 let žije s cukrovkou, používá chytrou domácnost a nedávno objevil kouzlo elektrického skútru pro pohyb po Praze. "Patnáct minut versus hodina a půl cesty MHD - to je hodina ušetřeného času," vypočítává praktické výhody.Dočekal je přesvědčený, že budoucnost bude lepší než současnost. Ne proto, že by nás technologie měly spasit, ale proto, že nám mohou dát více času na to podstatné - na rodinu, přátele, koníčky. "Když mi umělá inteligence ušetří čas, můžu jít na procházku do lesa nebo si dát šlofíka," říká s úsměvem.

Knížku si “rozplánoval” do excelovské tabulky, pak odjel na třicet dní na Tenerife, a každý večer napsal jednu kapitolu. Na podzim se pak knížka Tomáše Šebka s názvem Objektivní nález stala jedním z nejprodávanějších titulů roku. Za dva měsíce se jí prodalo neuvěřitelných čtyřicet tisíc kusů, a i nadále se proává velmi dobře. Nejen o tom jsme si povídali v nové epizodě Jednoho procenta.A jako vždy nabízím článek, který podle přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).Tomáš Šebek: Přiznání chyb je první krok k lepší medicíněV době, kdy většina lidí považuje přiznání chyby za slabost, přichází chirurg Tomáš Šebek s revolučním přístupem. Jeho nejnovější kniha, kterou lze žánrově označit jako "autohanopis", se stala literárním fenoménem s prodejem přes 40 000 výtisků za pouhé dva měsíce. Není to však jen příběh osobní zpovědi - je to manifest změny v přístupu k medicíně, rodičovství a společnosti obecně.Šebek, který napsal knihu během 30 intenzivních dnů na Tenerife, překvapil čtenáře svou nebývalou otevřeností. "Chtěl jsem ukázat, že nejsem dokonalý jako rodič, nejsem dokonalý chirurg," říká muž, který se nebojí přiznat vlastní nedostatky. Jeho přístup rezonuje - od čtenářů dostává i jedenáctistránkové reakce, ve kterých se svěřují s vlastními příběhy a traumaty.V českém zdravotnictví prosazuje revoluci v přístupu k chybám. Zatímco současný systém je trestá, Šebek navrhuje se z nich učit. "V Irsku hledají důvod, jak zlepšit systém. My si většinou vzájemně umýváme zadky," konstatuje.Jeho vize přesahuje operační sál. Jako zakladatel úspěšných medicínských startupů a iniciátor think tanku "ministr zdraví" se snaží systémově měnit české zdravotnictví. Jeho cílem je prodloužit délku života ve zdraví, která je v Česku o deset let kratší než v severní Evropě."Nechceme být smutní, nechceme být chudí, nechceme být nemocní," říká Šebek a navrhuje jednoduchý recept - svůj koncept "Šebek high five". Pět prstů symbolizuje základní principy zdravého života, včetně duševního zdraví, které je podle něj v Česku stále tabu.Pět prstů? Jsou to tyhle:nedojídat vždycky celý talíř, stačí 80 procent porcevystavovat se chladu, ne nějak extrémně, stačí mít o jednu vrstvu míňkvalitně spát, osm hodin, se všemi fázemi spánku včetně hlubokéhohýbat se, mít dvě kapky potu na čele, stačí půlhodina rychlé chůzeduševní zdraví, to je palec, protože je to njdůležitější: budovat dobré vztahy s lidmi kolem sebeŠebkův příběh ukazuje, že největší změny často začínají přiznáním vlastních nedokonalostí. V době, kdy společnost čelí komplexním výzvám, může být jeho přístup inspirací nejen pro medicínu, ale pro celou společnost. Jak sám říká: "Transformace společnosti začne, až si přiznáme svoje chyby a začneme s nimi pracovat."

„Je to banální situace zachycená trošku jinak, a ten jiný pohled je zajímavý. To porotu nějakým způsobem oslovilo,“ komentuje vítězný snímek Czech Press Photo 2024 jeho autor, fotograf Petr David Josek. Je pro něj ocenění důležité? V čem je specifická sportovní fotografie? A jak rizikové je focení válečných konfliktů? Poslechněte si rozhovor.Všechny díly podcastu Host Radiožurnálu můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

„Je to banální situace zachycená trošku jinak, a ten jiný pohled je zajímavý. To porotu nějakým způsobem oslovilo,“ komentuje vítězný snímek Czech Press Photo 2024 jeho autor, fotograf Petr David Josek. Je pro něj ocenění důležité? V čem je specifická sportovní fotografie? A jak rizikové je focení válečných konfliktů? Poslechněte si rozhovor.

⁠Odkaz na celý díl „Data z roku 2022 ukazují, že téměř 30 % žen a 12 % mužů má zkušenost s domácím násilím. Naprostá většina případů domácího násilí zůstává neohlášena, oběti často svou situaci řeší pozdě a násilí často eskaluje. Ve více než polovině případů domácího násilí (56 %) jsou v rodině přítomny děti, to vede k transgeneračnímu přenosu násilí. Domácí násilí také představuje jeden z nejčastějších důvodů rozpadu manželství,” tak začíná tisková zpráva Vlády ČR k návrhu zákona o domácím násilí, který je těsně před schválením. Od nového roku už platí nová definice znásilnění. O tom všem jsme se bavili s autorkami projektu Pod svícnem, Michaelou Studenou a Barborou Urbanovou, která je zároveň poslankyně za hnutí STAN. Partnerem podcastu je advokátní kancelář ROWAN LEGAL a provozovatel zdravotnických zařízení PENTA HOSPITALS a PENTA FUND.

V recenzní části se mimo jiné podíváme na knihu Géniové s podtitulem Facka, která změnila svět, v níž peruánský autor Jaime Bayly s nadsázkou vypráví příběh o rivalitě mezi dvěma literárními velikány Latinské Ameriky, Mariem Vargasem Llosou a Gabrielem Garcíou Márquezem. A na řadu přijde i pravidelná soutěž. Moderuje Karolína Koubová.

Volby jsou nejen svátkem demokracie, ale i jejím stvrzením. V neděli takto mohlo skoro 10 milionů tuniských voličů vybrat prezidenta. Jednoho si dokonce vybrali, ale není jisté, jestli tím také neuzavřeli krátkou demokratickou éru.