Host Reportéra

Jsem čtyři sta kilometrů před Ósakou, což je teoreticky tak půlden, pět až deset aut. Teoreticky. V Japonsku od včerejšího, tedy pondělního večera lije, stopovat se nedá. Sedím v nějaké autodílně, kde jsem dostal už dvě kávy - sice plechovkové, ale teplé - a podle všeho mám dost času na článek.Nevím přesně, kde se nacházím, musím mrknout do mapy, takže moment. Jakási vesnice Kushirocho kousek nad městem Masuda, mezi rýžovými poli na břehu Japonského moře: jihozápad ostrova Honšú.Do Masudy mě přivezl mládenec jménem Sakamoto Takumi, který jel přesně opačným směrem, ale otočil to a dal si se mnou čtyřicet kilometrů jenom tak - z radosti, že má v autě cizice. A za společnou fotku.V té Masudě jsem si konečně koupil boty, protože celé poslední dva měsíce chodím v jedněch a těch samých, ostudně jetých sandálech. S novými křuskami na nohou jsem potom kráčel tmou a ptal se sebe sama, co je vlastně cílem. “Netuším,” odpovídala stopařská část mého já té příčetnější. Ve skutečnosti jsem šel vstříc nějakému poslednímu zážitku dne, který se ovšem nedostavil - tato část Japonska je klidná, oproti celé mé předchozí Asii úplně mrtvá, je tady božské ticho. Lidé najednou nežijí na ulici, po setmění jsou všichni zavření doma.Můj nevyřčený plán, že se vnutím k někomu aspoň pod pergolu, kde dostanu drink a nabiju veškerou elektroniku, neměl šanci vyjít; během své hodinové túry jsem vůbec nikoho nepotkal.Naštěstí je Japonsko cestovatelsky luxusní, nádherně jednoduchou zemí. Takové autobusové zastávky, jaké stojí tady na zapadlé vsi, nemají ve světě obdoby, jsou to vlastně čisťounké chatky. Takže tam. Nemaje žádnou funkční elektroniku, poslepu jsem vytáhl spacák a dlouho nemohl usnout, protože to takhle bylo naposledy. Už za pár hodin začne, vypadá to, obyčejný život.Po svítání jsem netušil, jakým směrem se vydat, ale nové boty mě loužemi dovedly až ke garáží lomeno autodílně, kde už dvě hodiny sedím, pozoruju nekončící déšť a vzpomínám na předchozí dny.Zajímavé je, že co bylo včera, připadá mi jako před týdnem, a co předevčírem, to jako před rokem.

Nedá se nic dělat, čím dál častěji teď bilancuju. Japonsko je na dohled a takzvaný normální život taky. Třeba dnes ještě nemám sprchu (probudil jsem se v jednoduchém vesnickém chlívečku na filipínském ostrově Samar), ale když jsem se před chvílí poléval kyblíkem a vědomím, že je to naposledy, lil jsem, lil, nepřestával a vypotřeboval celý velký kanystr. Tolik mi to najednou bylo líto...Možná naposledy jsem se po probuzení obešel bez toaletního papíru, který mi ale dávno nechybí. Jestli správně vzpomínám, papír ze záchodů zcela zmizel na pomezí Íránu a Pákistánu, a já měl zpočátku tendenci shánět nějaký soukromý po obchodech. Za dva nebo tři dny jsem si zvykl a pochopil, že na omývání zadku vodou není nic hrozného – naopak, že je to praktické a hygieničtější.Při bilancování dosavadní cesty mi došlo, že jsem nepotkal žádné opravdu exotické zvíře, ale to se dalo snadno napravit, věděl jsem jak. Byl jsem totiž na ostrově Bohol, kde žijí v kýčovitě roztomilých čokoládových kopcích nártouni – takové opičky s obříma očima. Stopoval jsem tedy přímo do jejich minirezervace, ať si zvíře můžu škrtnout ze seznamu nedodělků.

Upřímně přiznávám, je mi trochu smutno. Pořád sice jedu, ale zároveň mám pocit, že moje dlouhá cesta skončila. Jsem v civilizaci, mezi křesťany, na jednom malém filipínském ostrově.Záchody jsou tu na sezení a zadky se utírají trapně papírem. Ubytoval jsem se v chatkovém komplexu kousek od pláže a teď u snídaně, která se podává přímo u bazénu, jsem potkal nejméně šest turistů se zjevně podobnými kořeny, jaké mám já. Jen tedy vypadali o dost líp – jsou to nějací snowboarďáci, řekl bych, a holky úplné manekýny. Ale nevím, neptal jsem se. A oni se neptali už vůbec, dorazil prostě nějaký další turista.Je to dost zvláštní. Ještě před pár hodinami v Malajsii jsem byl naprostým středem pozornosti, čtyřiadvacet hodin denně v pozici dejme tomu Leoše Mareše – každý si na mě ukazoval, každý druhý chtěl selfie, ale tohle definitivně skončilo.A ten konec, průjezd severním Borneem, ten byl jak sen.Dlouho jsem plánoval, že na Filipíny přepluju lodí, ale s tím je potíž, protože doprava mezi malajským Sandakanem a filipínskou Zamboangou funguje nahodile – jeden týden loď pluje, druhý ne – a v mém týdnu si želbohu vzala volno.Trasu jsem tedy musel přesměrovat na letiště v malajském městě Kota Kinabalu, odkud se dá na Filipíny dostat několikrát denně. Letenka na nedělní noc byla tentokrát docela drahá – trasa Kota Kinabalu – Manila – Cebu vyšla na šest tisíc. Během své cesty jsem už jednu zaplacenou letenku prošustroval, to když mě do letadla nevpustili v indické Kalkatě. Jen nerad bych si to zopakoval, a tak jsem poslední dva dny dost spěchal.

Stopovat se musí umět, že ano. Stopař by měl zvládat naprostou nejistotu, která se před ním rozprostírá. Kde budu za hodinu a kde zítra? Nevím, netuším, nezajímá, nazdar.Stopař nemůže lpět na hygieně, protože té se mu často z objektivních důvodů nedostává; ani na pohodlí. Matně si ještě vzpomínám na ony vypolstrované, čisťounké kamiony v Rusku – to bejvávaly na silnici časy! Tady na Borneu obvykle nemůžu dát nohy pod sebe, protože tam je už napasovaný sud s nějakým mazutem, a tak si je strkám různě za hlavu. Přitom jsem antijogínský typ.Stopař se nesmí bát lidí, i když třeba vypadají jako lovci lebek – právě naopak, měl by je mít rád. Což taky zvládám, z dětské důvěry v širý svět okolo jsem naštěstí nikdy nevyrostl… No a potom není k zahození, když stopař dovede v průběhu cesty improvizovat.Dám příklad z posledních dvou dnů tady na ostrově Borneo, v jeho východní, indonéské části. V noci na čtvrtek jsem se jakžtakž vyspal, respektive byl jsem v posteli a jedním přivřeným okem sledoval velký fotbalový příběh milovaného Tottenhamu; to mi za ospalky stálo. Jinak na Borneu obvykle jedu celou noc v kamionu – už jsem to praktikoval třikrát.Pokud se podíváte na mapu, těžko tomu uvěříte: sice jde o obrovský ostrov, ale přeci jen, od severu na jih je to jenom dva tisíce kilometrů.No právě, dva tisíce. A já tu ještě nikdy nezvládl víc než 350 za den.

Vzpomínám, jak jsem před týdnem přeplul do Indonésie, konkrétně na Sumatru, a podíval se do mapy, kudy jet dál. Nejprve mě překvapila vzdálenost: na jih ostrova to mám hodně přes tisíc kilometrů. Východní cesta byla širší, trochu kratší a nejspíš výrazně rychlejší, ale zjevně taky nudnější, tak jsem to vzal středem ostrova, abych si před koncem cesty užil nějakou další krásu, ne-li dobrodružství.Těžko ovšem říct, zda jsem udělal dobře. I když jsem neustále jel, Sumatra zabrala pět dnů. Hypnotizoval jsem okolí, jestli nezahlédnu orangutana nebo aspoň paviána, ale ne, pořád jen palmová džungle, rýžová pole, rybáři veslující na řekách. Pěkné – ale dlouhé.Trochu únavné.Řidiči jsou vesměs milí, ale i ti vás nakonec unaví, protože do střední Sumatry zavítá málokterý cizinec, a tak je každé setkání, neřkuli společná jízda, obrovským zážitkem. V praxi to vypadá tak, že skoro každý začne vytáčet videohovory směrem k příbuzným, a pak na mě namíří mobil, abych se mamince, synkovi, kamarádům a bůhví komu všemu ukázal. Nikdo z těch lidí nehovoří anglicky, tak musím šaškovat a dělat blbiny. Ti neznámí lidé na displeji jsou většinou naprosto strnulí a v šoku, i já zhruba po minutě tuhnu a mlčíme. Já rozpačitě, oni spokojeně…Poněkud únavný je i fakt, že většina Sumatřanů nedokáže vstřebat koncept stopování. Nevěří tomu, že bych mohl dojet díky zdvižené ruce byť jen do příštího města, natožpak stovky kilometrů za den. Myslí si, že se pletu, za každou cenu mě chtějí vyhodit někde na autobusovém nádraží.Trochu pomáhá, když si projedou mé sociální sítě a vidí, že jsem za ty poslední dva měsíce pár jiných řidičů vystřídal (konkrétně jich za sebou mám 224), ale i tak kroutí hlavou, že takhle náš svět přece nefunguje, na zdviženou ruku se po něm nejezdí. Když už nevím kudy kam, řeknu prostě, že nemám peníze. Nehorázná lež, ale v takové chvíli umlknou a začnou sahat do kapes.„Vlastně mám,“ zastavím je, „ale jenom na jídlo a na nocleh.“Načež si musíme vyměnit čísla a oni mi několik dalších dnů píší, jestli jsem opravdu někam dojel. No samozřejmě! Klidně bych jim mohl sdělit pravdu, že jsem odjel po deseti minutách, a že to bylo jasné, vůbec jsem o tom nepochyboval, ale většinou ty jejich zprávy jenom olajkuju a pošlu jednu fotku, protože já si přece nemůžu korespondovat s padesáti lidmi denně, to bych se zhroutil.Uprostřed Sumatry jsem se dostal na zatím nejhorší silnici mé cesty, to byla jedna díra za druhou. Nezapomenu na kamion, ve kterém jsem seděl deset hodin, ale vystoupil jen o 250 kilometrů dál – a tohle je v oblasti, kde se stmívá celoročně velmi brzy, stopařský hendikep.Abych to nahnal, pokračuju občas za tmy, ale nemám to moc rád. Ne že bych se bál, to ani náznakem, už od Thajska se na mě všichni jenom smějí. (V Jakartě jsem si zapomněl na lavičce tašku s velkým diktafonem, mikrofonem a podobně, ale když jsem se po půl hodině vrátil, pořád tam ležela.)Spíš si říkám, aby se za tmy nebáli oni mě; den je prostě lepší.V této části světa panuje taková ležérní, klidná atmosféra, a já se zcela přizpůsobil. Když nasednu do kamionu, tak jenom sundám sešlapané a smradlavé sandály, jediné boty, které mám k dispozici, a bosá chodidla hodím na palubní desku.Řidič se usměje, zvedne palec, a pak si zapálí cigáro, protože zatím každý z mých třiceti indonéských řidičů kouřil jednu za druhou.Jsou to velké změny. Nikde jinde se zdaleka tolik nekouřilo. A v Rusku jsem se musel před nástupem do kamionu zout povinně, tam se všechno lesklo čistotou, měli koberečky. V Indii to v řidičově kabině vypadalo jak v menším chrámu, no a tady na jihu, tady to vypadá jak za časů mého mládí.

Čtvrtým dnem jsem na Sumatře. Přejel jsem rovník a dostal se na jižní polokouli, ani nevím, kde to bylo. Kdybych já žil v domečku přímo na rovníku, tak z něho udělám atrakci a prodával bych tam všechno napůl a za dvojnásobek – jakože severní ponožku, jižní ponožku –, ale tady se vlastně moc nenosí ponožky, tak nic.Vybral jsem si delší a náročnější cestu prostředkem tohoto indonéského ostrova, což byla vědomá reakce na předchozí Malajsii. Ta mě totiž překvapila – vůbec jsem nečekal, že před Japonskem navštívím zemi s tak vysokou životní úrovní. Když jsem se procházel pod desítkami mrakodrapů v Kuala Lumpur, tak jsem na jednu stranu nadšeně zíral, ale zároveň jsem Malajsii trochu záviděl tu její očividnou dravost, dynamiku a touhu růst, kterou my už jsme v Evropě podle všeho ztratili. A pak jsem cítil ještě jednu emoci – velkou lítost, že můj výlet končí. V zemi, která je plus minus na české úrovni, si člověk připadá mnohem všedněji než na místech typu Indie, kde ho každou chvíli něco šokuje. Naprostá civilizace – to znám...Není se tu čeho bát. Přespal jsem na trávě v parku, ale to bych udělal ve všech zemích, které jsem navštívil – pokud by tam tedy byl park, což je například právě v indických anebo v pákistánských městech spíše vzácnost. Tam bych si šel lehnout třeba do chrámu. Což můžu v multikulturní Malajsii taky, protože jsou všude: hlavně samozřejmě mešity, ale vedle nich spousta templů hinduistických, buddhistických, občas se i kostel najde.Ráno jsem stopoval na dálnici ještě ve městě a zastavil mladý kluk, Ahmed. Ne že bych rozeznával národnosti podle vzhledu, ale podle jména mi bylo jasné, že bude odjinud – a taky že jo. Z Kataru. Studuje tu vysokou, a to je dobrý nápad. Všichni jen trochu vzdělanější lidé v Malajsii hovoří plynně anglicky a pro mladého Katařana tu je příjemně levně: „K pohodlnému životu se vším všudy – včetně bydlení a auta – mi v Kuala Lumpuru stačí tisíc dolarů měsíčně. Doma bych potřeboval čtyřnásobek...“

Thajsko je země, které nelze nic vytknout. Nikde jsem nestopoval déle než deset minut, spousta řidičů si se mnou zajela: „Sice bydlíme jinde,“ smějí se, „ale to nevadí, rádi se projedeme.“ Kolem cesty zvlněná džungle, pořád je na co se dívat, ale zároveň jde o naprostou civilizaci, kde Evropanovi nic materiálního nechybí.Na jih země se příliš nedoporučuje jezdit, prý tam občas dochází k útokům nebo únosům ze strany muslimských separatistů, ale tohle už jsem cestou párkrát zažil, špatné scénáře si nepřipouštím.A v tomto případě dobře dělám – jih se mi nakonec zdá ještě přívětivější než zbytek Thajska, pokud je to vůbec možné.Změna je přitom evidentní – dostal jsem se do většinově muslimské oblasti. Ženy najednou chodí oblékané jak někde na Arabském poloostrově, na hlavách mají dlouhé šátky, ale vyráží mi dech, jak moderně a sebevědomě se chovají. Řídí auta, berou stopaře, dokonce i ty exotické, z Čech, a chtějí si s nimi povídat. Myslím, že mají plus minus rovnocenné postavení s muži, což mi ještě zlepšuje pocit z Thajska.Přes most dojedu na jakýsi ostrůvek kousek nad Malajsií, nedaleko města Satun. Je to vlastně rybářská vesnice, ale přece jen s několika menšími resorty – vesměs to jsou kempy. Sem už evidentně nepřijíždějí bílí turisté, ale třeba v tom mém kempu u divoké zátoky, kde si beru stan s postelí a elektřinou za 400 korun, je jinak plno, dvacet hostů. Všichni domácí, převážně z Bangkoku. A tak mám pocit, že si Thajci pověst „nebezpečného“ jihu tak trochu pěstují a hýčkají, aby si udrželi kousek pobřeží i sami pro sebe.

Chodit, běhat, šlapat na kole nebo jet stopem je správné, protože aktér alespoň trochu pochopí logiku fungování Země. Ničemu nepřijdeme na kloub, když se po devíti hodinách v letadle probereme na druhé straně světa – to prostě býváme v šoku; ideálně příjemném, někdy ani to ne.Já jel posledních sedm týdnů pořád jen po zemi, a tím jsem šoky eliminoval. Mezi východním Polskem a západním Běloruskem určitě rozdíly jsou, ale vy je skoro nepostřehnete, každou hodinu si přirozeně zvykáte na nové prostředí. Ani mezi jižní Arménií a severním Íránem se nestane nic radikálního – ano, jste v muslimské zemi, ale na to jste už adaptovaní z Kavkazu. Postupně přibývá pikantnějších jídel, ale vy máte čím dál plechovější hubu. V poušti se objeví první palmy, o dva dny později je z toho naprosto přirozeně džungle, a tak dále.Když se ukázalo, že nemůžu z Indie pokračovat do Myanmaru, kde vládne jakási vojenská junta a pozemní hranice je zavřená, musel jsem bohužel nastoupit do letadla: z Kalkaty do Bangkoku to trvá dvě a půl hodiny.Indii pořád miluju, ale loučil jsem se s úlevou, protože tři týdny chaosu a těch posledních pár dnů s místními byrokraty docela stačí.

Při své cestě do Ósaky jsem naprosto nečekaně a zbytečně uvízl v Kalkatě. Chtěl jsem tu strávit dva dny, což by bylo přesně tak akorát, protože Kalkata nemá kouzlo dejme tomu Amritsaru nebo Váránasí, ale mám problém s vízem.Stopem po světě jezdím třicet let, a řekl bych, že je to paradoxně čím dál složitější. Dnešní doba cestování přeje, ale pouze tomu organizovanému, plánovanému; rozhodně ne nevyzpytatelnému stopu. Už jen vyplnit v Praze formuláře k potřebným vízům byla sisyfovská činnost, při níž jsem musel neustále lhát. Kudy přesně pojedeš? Nevím.Co navštívíš? Nevím.Kde budeš spát? Nevím.Jak a kde překročíš hranice? No stopem, ale to vám radši říkat nebudu. A kde přesně - to už vůbec nevím.

Z Prahy mám za sebou 169 řidičů. Z toho plus minus pět řidiček, ale na to si už moc nepamatuju, protože poslední z nich mě vezla na severu Íránu kolem slaného jezera Urumie, což je měsíc.Do Kalkaty jsem jel v chladicím náklaďáčku plném zmrzliny se čtyřiadvacetiletým Dipankarem. Jak jsem si celou Indii stěžoval na pomalé cesty, tak to se tady na východě země změnilo. Napojil jsem se na novou dálnici Dillí–Kalkata, kde jezdí osobáky běžně devadesátkou a třeba my průměrně krásných šedesát; pokrok, to už by šlo.Najednou se okolní svět opět zaplnil vodními buvoly. Není jich tolik jako v jižním Pákistánu, ani tak ztepilých, budících obdiv, ale přesto jich vidíme spoustu. I tady jsou známkou prestiže: „My máme doma tři,“ říká Dipankar hrdě. Ptám se, jaký má plat a kolik stojí mladý buvol. „Já beru dvacet tisíc rupií (5700 korun) a buvol stojí nejméně padesát tisíc, spíš víc...“Občas si takhle povídáme, i když většinou za jízdy koukáme z otevřeného okna (já) a na kriketový televizní přenos v mobilu (řidič).Dipankar sice hovoří bengálsky, ale když je silný signál, tak to nevadí, překládá nám umělá inteligence. Pokládám své tři tradiční otázky, z nichž jedna zní takto: Co ti poslední dobou přináší do života největší štěstí?Bez přemýšlení říká: „Šťastný se snažím být pořád, protože jedině tak může být lidské tělo, mysl a rozum v pořádku. Ale když můžu někomu pomoci, tak jako teď tobě, jsem ještě šťastnější. Moc ti za tu možnost děkuju.“

Stopování přes severní Indii má svá úskalí. Já si například pořád úplně nezvykl, že řidiči sedí na opačné straně než u nás. Snažím se navazovat oční kontakt, věřím, že to funguje, ale vždycky civím na místo spolujezdce. A uvědomím si to, až když je auto u mně. Rychle štrejchnu pohledem o metr doleva, musím vypadat jak postižený, asi z toho už začínám šilhat.Navíc mám úplně vykroucený krk, protože jsem na stopu býval zvyklý, že mě občas auto mine, ale zastaví o kousek dál a zatroubí, ať běžím a nasednu. Problém je, že v Indii troubí každý a pořád, někdy to je pro člověka mého typu – který je vlastně pořád na silnici – nesnesitelné.Chápu, že troubení má svůj význam. V nepřehledné dopravě s mnoha předpotopními náklaďáky, kličkujícími motorkami a rikšami je to znamení, že „tu jsem a rád bych cestu přežil“, ale přesto bych jim to lehounce zreguloval. Trubte trochu míň. A tišeji. Pak bude Indie dokonalá...Nebo nebude, to přeháním.

Projíždím severní Indií, po šesti dnech jsem náhodně zastavil v městečku Paonta Sahib. Na dvě noci jsem si tu zaplatil hotel, abych měl klid na psaní článků – nad hlavou mám větrák a na balkóně opici, makaka.Indie je zvířat plná. Silnice nepatří jen motorkám, rikšám a autům, ale samozřejmě taky kravám a psům. Plus těm opicím, ze kterých mám trošku strach, ale je to jen má vina – nemám si je fotit. Kdybych na ně nemířil mobilem, vůbec si mě nevšímají. Takhle často nepřátelsky zaostří a potom udělají rychlý výpad mým směrem. Jenom půl metru a zas se vrátí, ale poprvé mi z leknutí telefon upadl…Za celý čtvrtek jsem se od práce zvedl jen třikrát. Jednou jsem se šel projít do místního velkého chrámu sikhů, což jsou ti v turbanech a se šavlemi u pasu. Nesmírně sympatičtí, mírumilovní lidé – všem například zdarma rozdávají jídlo a pití –, ale i tak jsem dosáhl toho, že na mě jeden z nich málem vytasil šavličku.„A ven!“Vůbec jsem to nečekal.Sikh se bouchal do hlavy, tak jsem radši couval, ale za chvíli mi došlo, že nemám turban, čímž zneuctívám svaté místo, tak se omlouvám.Zapomněl jsem.Sikhové vám odpustí cokoliv, ale v okolí chrámu nesmíte být prostovlasí, jíst maso, pít alkohol a kouřit – to je vytáčí.

Celý Pákistán byl jedna velká komedie, další potenciální díl do řady o „četnících“. Myslím, že se mi povedl unikátní kousek, o který jsem ovšem nestál – ač jsem jel jakoby stopem, dokonce několika desítkami aut, ani jednou to nebyl klasický stop.Přes objektivně nebezpečný Balúčistán mě převezl ve svém expedičním autobusu Ryan ze Severního Irska, který se hned za íránskou hranicí dostal do téže pasti jako já: bylo nám řečeno, že se v této obrovské pouštní provincii můžeme pohybovat pouze v rámci ozbrojeného konvoje, což jsem chápal. V Balúčistánu se teď skutečně běžně střílí a bouchají tam bomby, takže to mi vůbec nevadilo.Když jsme ale konečně přejeli do vedlejšího státu Sindh a já se s luxusem Ryanova trucku rozloučil, ukázalo se, že ochranku musím mít dál. Nejdřív jsem to považoval za fór, protože kromě Balúčistánu je všude jinde nebezpečno asi jako v každé rozvojové zemi – dejme tomu trošku –, ale asi jsem si zpackal zbytek Pákistánu několika rádoby vtipnými pokusy o útěk svým chudákům ochráncům.

Cestování Pákistánem mi připomíná zvláštní hru, které soukromě říkám Catch me if you can. Chyťte si mě, místní policisté, jestli to dokážete! Oni to bohužel pro mě většinou dokážou, nebo to je zatím plus minus remíza – určitě nevedu. Celé je to trochu únavné. Občas naštěstí i sranda, ale v žádném případě nechci vědět, kolik jsem už stál pákistánské daňové poplatníky, protože to musí být darda.Když jsem vjel z Íránu do nekonečné pouště Balúčistánu, došlo mi, že to je jeden velký stopařský omyl. Že tam probíhá občanská válka (škoda, že mi to neřekli třeba celníci, mohl jsem se vrátit do Teheránu a do Indie letět) a že se musím ozbrojencům naprosto podřídit. Tři dny jsem byl pod ochranou kalašnikovů a štítů, ale naivně se upínal k tomu, že až nakonec přejedeme divoký Balúčistán, všechno se zase vrátí do normálu.Protože na Pákistán, na ten jsem se těšil asi nejvíc ze všech zemí. Nikdy jsem tam nebyl. Představoval jsem si ho jako nesmírně barevnou zemi plnou hodných, přátelských, pohostinných lidí. A nepletl jsem se – přesně tak to je.

Byla to naprosto bizarní scéna. V pákistánském městě Kvéta jsem se probudil bez hotovosti, kartou se tu podle všeho nikde platit nedá, a tak jsem nutně potřeboval hotovost. Mým ozbrojeným strážcům se ten nápad příliš nezamlouval, ale já trval na svém, že chci mít aspoň trochu svobody; zajít někam do obchodu třeba, koupit si co chci... A tak nakonec zorganizovali eskortu po městě.

Tento článek píšu přímo na hranici s Pákistánem, tak vůbec netuším, jak bude dlouhý – čím kratší, tím lépe pro mě. Zatím mi jen vzali otisky prstů, dokumenty odešly neznámo kam a řekli, ať si sednu mezi ostatní chlapy, že mají jakýsi „passport control problem“. Ženy tu nejsou žádné a od těch chlapů už se liším víceméně jenom tím, že nemám na hlavě šátek.Jinak se ze mě už stal orientální typ, protože v Íránu se při jarním stopování ze dne na den stane, že najednou nevidíte na okolních kopcích sníh, ale ocitnete se v tropech. V poušti. Na jihovýchodě země je nejčastější dopravní značkou „Dej přednost velbloudům“ a jestli tu roste něco zeleného, tak jsou to palmy, občas i banánové plantáže.Když jsem se naposledy díval do nějakého špinavého zrcadla, všiml jsem si, že v obličeji začínám být černý. Občas za mnou už někdo přijde a ptá se něco jazykem fársí, protože myslí, že jsem jejich. Ale já v tomhle íránském jazyce zvládám jen několik slov – například šafrán, karavan a divan. Snažím se jich využívat na maximum, ale dlouhé dialogy z toho nebývají.Po stovkách tisíc kilometrů, které jsem v životě nastopoval, mi došla jedna důležitá věc: všechno se bude dařit podle toho, jak se chovám já. Pokud jsem veselý a milý, je to vždy brnkačka, ale jakmile začnu být negativní, cestování drhne...

Stopem do Ósaky: Jak přejít íránskou silnici a zůstat naživu?Ve čtvrtek o půlnoci jsem po osmnácti dnech stopování poprvé spatřil moře – Kaspické nepočítám, to je jen obrovské jezero. Nocuju v íránském přístavu Bandar Abbas na břehu Perského zálivu, vlastně jen kousíček nad Dubají. Začaly palmy a pouštní vedro.A klidně popíšu celý svůj poslední den: ráno jsem si o pět set kilometrů severněji, v Šírázu, jednom z nejhezčích měst, jaká znám, vyrazil ke hrobce perského básníka Haféze. Je obklopena parčíkem a Íránci tam chodívají se zjevnou láskou recitovat básně, i když to je lyrika stará sedm set let.Parků bývá v každém íránském městě několik. I všude jinde rozkvetlé záhony, vodotrysky nebo sochy. O veřejná prostranství se starají hezky, a třeba právě Šíráz má ještě specialitu – v každé ulici visí na větvích stromů nebo hned nad vchody do obchodů klícky s andulkami, zebřičkami a dalšími podobně ukecanými ptáky.Ze všeho zmíněného vyzařuje klid a čistota, ale harmonické pocity silně narušuje dění na silnicích...Celý text na webu www.reportermagazin.cz.

Do města Hamedan mě ve čtvrtek večer veze shodou zvláštních okolností policista (jmenuje se Mohammad, jako každý třetí). Mezi holými, až plyšovými kopci íránského Kurdistánu mi postupně kupuje dvě kávy, jedny chipsy, nějaký perník, taky velký pomeranč a jablko. Prostě klasický Íránec, rozdal by se. „Jak se ti líbí Írán?“ zeptá se přes překladač, a já bych ještě odpoledne vyhrkl, že nejvíc, ale teď si promnu napuchlé oko.Buď mi to pako dalo před dvěma hodinami pěstí i do ksichtu, nebo fakt nevím. Všechno se strhlo příliš rychle. Zatím si moc nedokážu srovnat, o co šlo. Ale spíš to bude projev mé histaminové intolerance, protože ránu pěstí si nepamatuju...

Na hranicích Dagestánu s Ázerbájdžánem na mě koukali jako na zjevení. „Tudy stoprocentně neprojdeš, ani s platným vízem,“ říkali, „turisté mohou do Ázerbájdžánu už pět let jedině letecky.“ A proto začínám improvizovat. Vracím se po břehu Kaspického moře do Machačkaly, kde jsem byl naposledy včera, a zatáčím doleva směr Čečna, Ingušsko...

Jsem na cestě přesně týden a dva dny už se všechno sype – zdravím z Derbentu na jihu ruského Dagestánu. Tak například obuv, i když to je ještě řešitelný problém. Na cestu jsem si pořídil úžasně pohodlné boty, že to v nich zvládnu až do Japonska, ale už mám jenom jednu. Opravdu dokonalou. Za chvíli ji hodím do koše a stopovat kdovíkam dál musím v plážových sandálech.Může za to fakt, že dálkoví řidiči tady na východě mívají své kamiony vyvoněné, krásně čisté. Bylo to tak vždycky, ale když jsem Rusko projížděl před patnácti nebo deseti lety, nemuseli se ještě pasažéři v kamionech zouvat. A teď už jo.Zatím každý můj kamioňák požádal o vyzutí, i oni šlapou na pedály v ponožkách. Boty se ukládají na schůdky pod dveřmi, ale na jeden se těžko vejdou (pokud nemáte praxi a navíc nejste šikovní), tak jsem včera kousek před hranicí s Ázerbájdžánem nechal jednu na prostředním a druhou na nejnižším schodu.Pak jsem se na té hranici dostal do potíží. Jakýsi ruský rozvědčík mávl, ať za ním laskavě vyjdu ven, a ať si vezmu krosnu a všechno, že dál už rozhodně neprojedu. Tak jsem poslechl – a rozvědčík nejspíš dost koukal, jak se chytám za hlavu a potom si mnu oči: „Bože, bota!“ Nejnižší schod dveře po zavření nezakryjí, takže se moje levá bota zjevně pár metrů vezla a na prvním hrbolku spadla do škarpy: „Promiňte, pane rozvědčíku, hned se vám budu věnovat. Jenom musím ze dna krosny vyhrabat sandále, které jsem plánoval nosit až někde v poušti nebo u moře.“

V pátek ráno se postavím na pumpu v Průhonicích, začnu stopovat, a dvě a půl hodiny mi nikdo nezastaví. Buď mě ignorují, nebo se zasmějí ceduli s nápisem INDIE a jedou dál. Dochází mi: „Vždyť ty si pořád myslíš, kamaráde, že seš dvacetiletej kluk, ale pomalu ti bude padesát – a komu by se tady v Praze asi tak chtělo zastavovat stárnoucímu strejdovi? Vždyť je to divný, podezřelý!“ Ale nehroutím se. Právě začalo jaro, ažůro, tak mám trpělivost. Klidnou mysl. A žádná velká očekávání, to bych se zbláznil.

K poslednímu rozhovoru před svou cestou stopem na Expo 2025 do japonské Ósaky si Tomáš Poláček pozval fotografa Zdeňka Thomu, který je žijící legendou českého autostopu. Tomuto stylu cestování se začal věnovat v létě 1953 a svou nejdelší expedici podnikl roku 1970. Bylo mu třicet jedna let a se třemi kamarády stopoval právě do Ósaky, kde se tehdy konalo Expo poprvé.Chlapci sice rozeslali balíky se zásobami na československé ambasády, které potom navštěvovali, ale i tak měli 8. února 1970 na Staroměstském náměstí každý více než třicetikilový batoh. Rozpočet byl daný: dva dolary na den. Ale pozor – dolar byl tehdy mnohem silnější než dnes, takže to po celé Asii, s výjimkou Japonska, stačilo na skromné, ale celkem pohodlné živobytí.Odjížděli v době, kdy se ještě daly opatrně hájit Dubčekovy myšlenky o socialismu s lidskou tváří – však také prvním důležitým cílem expedice byla Ankara, kam normalizátoři odklidili Alexandra Dubčeka na místo velvyslance: „Se zájmem si ty naše batohy potěžkával, hodně se ptal, fandil…“V afghánském Herátu se pak mládenci zkouřili hašišem, ale skutečné stopařské osvícení nastalo až v Indii: „Vzpomínám, jak jsme šli nějakým velkým městem a já byl navzdory vedru nadšenej. Nezajímalo mě, že tam je špína a chaos,“ zasní se Thoma. „Najednou jsem cítil zvláštní sounáležitost s lidmi kolem. Jako bych dostával signály, že jsem se doteď spíš flákal ve svém komfortním prostředí a že to musím změnit. Asie mě okouzlila.“V srpnu dopluli na palubě polské nákladní lodi z Malajsie do Jokohamy a po pár týdnech si znovu vyzkoušeli stop. „Japonci tehdy často nechápali, o co nám jde, ale zastavovali, protože chtěli pomáhat: Odvezeme vás aspoň na nádraží! Když zjistili, že jsme z Československa, vesměs se chytali a s radostí opakovali tři pojmy: Čáslavská, broušené sklo, Antonín Dvořák. Třeba toho Dvořáka znal každý šofér náklaďáku!“Poslední úsek šli pěšky z posvátného města Ise do Ósaky podél rýžových polí a 23. srpna 1970 slavně dorazili na Světovou výstavu.O pětapadesát let později chce moderátor podcastu Tomáš Poláček zvládnout podobnou trasu za dva měsíce, aby koncem května doma stihl závěr fotbalové sezóny.

„Předloni jsem skončil na tři měsíce v Bohnicích.“ S nečekanou otevřeností přistoupil k dalšímu dílu podcastu Host Reportéra zpěvák a donedávna také herec Sebastian Jacques.Ten se před třiceti lety narodil do pozoruhodné rodiny: jeho maminkou je Kateřina Jacques, tetou Monika Pajerová, sestřenicí Emma Smetana a tak dále.Sám vede výbornou indie-popovou kapelu I Love You Honey Bunny, se kterou už objel Evropu. Koncertní šňůru měli dokonce i po Kanadě a za pár dnů vydávají třetí album nazvané Don't Look When I'm Changing.V nedávném období prošel Sebastian otřesem a zásadní osobnostní proměnou. Už od dospívání trpí depresemi: „Předloni jsem po pokusu o sebevraždu skončil na čtvrt roku v léčebně,“ popisuje. Tam mu mimo jiné došlo, že už dál nechce být hercem, což pro něj dlouho představovalo paralelní kariéru – ostatně vystudoval DAMU.„V Bohnicích jsem hledal svoje skutečné vnitřní motivace, přemýšlel o tom, co chci od sebe a co od světa. Tehdy jsem přišel na to, že se v hereckém prostředí necítím dobře a že v tom už nesmím pokračovat, pokud chci být v životě aspoň trochu šťastný. Odehrál jsem v Národním divadle posledního Hordubala a opravdu s tím skončil. Od té doby je jasnou prioritou muzika, jejíž prostředí mi vždycky připadalo výrazně upřímnější.“Album Don't Look When I'm Changing vyjde 28. března, kapela ho natáčela mimo jiné v Brightonu a Amsterdamu. Pražský křest se chystá na 10. dubna v klubu MeetFactory.

Nejdramatičtější rok života má za sebou Marka Rybin, zpěvačka skupiny Gaia Mesiah. Ve velmi otevřeném rozhovoru vypráví, jak dlouhodobě bojovala s kvartálním pitím – alkoholem totiž tlumila stavy vyčerpání a vztahové nestability.Loni v červnu se po koncertě v Břeclavi zhroutila. Nonstop pila několik dní, než ji ve stavu blízkém deliriu tremens zachránili její nejbližší – přítel a bratr.Nejprve ji odvezli na pražskou psychiatrii, kde strávila prvních osm dní na diazepamu. Tvrdila, že sice neví, co bude dál, ale rozhodně končí s muzikou a kapelu už nechce ani vidět.Prvních čtyřiadvacet hodin byla na uzavřeném oddělení: „V jedenáct večer, když jsme už s holkama spaly, se najednou ozval démonický řev. Přivezli sjetou holku, bránila se saniťákům, úplný psycho, šel z ní strach. A ráno tam s námi ležela – dredařka upoutaná k lůžku. Trochu depka, ale já byla spokojená, že jsem konečně na správném místě, kde mi pomůžou.“Později se přemístila do léčebny Červený Dvůr, která se jí stala domovem na další čtvrtrok.Dnes Marka abstinuje, působí zdravě a spokojeně – a ke kapele se vrátila. Jen se rozhodla omezit počet koncertů: „Terapeuti navrhovali, ať se na hudbu třeba na další dva roky vykašlu a psychiku si ještě víc ustálím, ale zkouším, jestli to zvládnu novým stylem. Dělat méně koncertů, zato kvalitnějších, a nepředstírat na nich za každou cenu suverénní, energickou, neustále pozitivní zpěvačku. Sundala jsem dlouholetou masku a mám naději, že to takhle půjde mnohem líp.“Velký rozhovor s Markou Rybin přinese březnové vydání Reportéra v pondělí. Už teď si ale můžete poslechnout úvodní půlhodinu povídání v dalším díle našeho podcastu.

Zvláštní a smutný byl závěr natáčení dokumentu Štěstí a dobro všem, ve kterém tým režiséra Filipa Remundy zaznamenával život pozoruhodného Rusa středního věku jménem Vitalij. Tento muž z Novosibirska byl vášnivým komentátorem společenského dění v Rusku i ve světě, a navzdory nesporné inteligenci žil dost excentricky.Měl se stát vědcem, ale do loňského roku se živil doma na SIbiři manuální prací. Řešil existenční starosti, rád se bil. Neuvěřitelné byly jeho otužilecké výkony. “Když v zimě plaval přes Ob z jednoho břehu na druhý, vydržel ve vodě klidně přes půl hodiny,” vzpomíná Filip Remunda v podcastu Host Reportéra. “Podle mě se mohl dostat do Guinessovy knihy rekordů, kdyby tou knihou ovšem nepohrdal, protože je na něj příliš západní. Každopádně to byl extrémní sportovec, který šel do naprostých krajností.”I Filip Remunda se během natáčení začal zlehka otužovat a dohodl se s Vitalijem, že příště skočí do Obu s ním. “To už byla válka a Vitalij měl radost, že jsme se i v téhle situaci dostali za ním do Novosibirsku. Objal nás ze slovy: Díky za to, že jste se sem prorvali!”Večer před společným plaváním si Remunda v jinak prázdném hotelovém baru všiml, že si ho s kolegy fotí jediný další host. “Trochu mě to varovalo, říkal jsem si, že je na nás možná nasazený. Ráno zaklepali na dveře pokoje čtyři policisté a bylo nám důrazně doporučeno, ať zmizíme a do Ruska už se zpět nevracíme. Od té doby jsem Vitalije až do jeho loňské nečekané smrti neviděl. A do Ruska se teď pracovně radši ani vracet nebudu, protože jsem užitečnější jako táta tří dětí doma než jako zavřený filmař někde v Rusku.”Zajímavá závěrečná pasáž podcastu se věnuje dalšímu tématu, které teď Remundu zajímá. “Moje žena Ivona nedávno ve svých čtyřiceti letech náhodou zjistila, že má celý život ADHD. Začala ten problém studovat a řešit, teď o tom chystáme podcastový seriál.”

„Z rozhovoru jsem měla strach, ale bylo to překvapivě docela vtipné,“ smála se v závěru dalšího podcastu Host Reportéra herečka Bohdana Pavlíková. Posledních deset let hraje v pražském Švandově divadle, a to čím dál častěji těsně po boku svého životního druha a o patnáct let staršího kolegy Luboše Veselého. Nyní je můžeme na jevišti sledovat v inscenaci Dívenka na trampolíně coby manžele Josefa Škvoreckého a Zdenu Salivarovou.„Pro mě je Dívenka výjimečná v tom,“ říká Bohdana Pavlíková, „že jsem se kvůli ní poctivě vzdělávala a snažila se o životě Škvoreckých hodně načíst. Velkou výzvou bylo, že hraju Zdenu Salivarovou nejprve mladou a pak naopak stárnoucí, ačkoliv já jsem ve skutečnosti někde mezi – je mi osmačtyřicet. Jsem za tu příležitost vděčná, původně jsem roli hrát ani neměla. V plánu bylo letět s ní do Toronta, a to bych v žádném případě nezvládla – letěla jsem jedinkrát v životě a byla to hrůza, nikdy víc! Naštěstí pro mě z Toronta sešlo a hrajeme jen u nás na Smíchově.“V podcastu vypráví mimo jiné o tom, co má se Zdenou Salivarovou společného – vyrůstání bez otce, lásku ke zpěvu, bezdětnost. A taky pěkný partnerský vztah: „Přesně před patnácti lety přišel k nám do Šumperku hostovat Luboš Veselý, brzy jsme spolu začali žít. On se dokonce chtěl odstěhovat za mnou, ale Šumperk jsem mu zakázala – většinu práce měl vždycky v Praze. Nakonec to dopadlo dobře a já roku 2015 zakotvila ve Švanďáku. S Lubošem jsem šťastná, on je například opravdu hodný. Vzpomínám, jak na mě zapůsobilo, když jsme spolu jako partneři mohli strávit první společné prázdniny, ale on měl zrovna jakési finanční problémy. Nabízela jsem, že mu pomůžu, ale Luboš odmítl a celé ty prázdniny pracoval na statku – staral se o krávy a řídil traktor.“Sama byla pár let takzvaně populární díky roli v seriálu Ulice, ale její postava (jménem Jindra) se z příběhu vytratila a Bohdana Pavlíková pochybuje, že by se někdy vrátila. „Což není důležité, na filmovém a seriálovém hraní můj život nikdy nestál. Bytostně důležité pro mě vždy bylo jen divadlo, ale i to se pomalu mírní. Docela dobře si dovedu představit, že se za pár let přestěhujeme do Velar a já tam třeba povedu nějaký dramatický kroužek. Dnes jsem díky rolím ve Švanďáku spokojená, ale myslím, že bych podobně spokojená byla i v jižních Čechách, kde se cítím doma ze všeho nejvíc.“

Tři roky po padesátce vydal svou nejlepší desku, která se trefně jmenuje Všechno nejlepší. Spokojená je nejen kritika, ale i on osobně – hudebník a kulturní antropolog David Doubek, známější pod jménem Ventolin. Je paradoxní, že ho dodnes spousta náhodných posluchačů považuje spíše za legrační figurku, za kuriózní atrakci na hudební scéně, ačkoli nic není vzdálenější pravdě.Ano, Ventolin umí být vtipný (novou desku například začíná refrénem „blbost už mě neláká, dnes budu za moudrýho fešáka“), ale jeho hudba je mezinárodní a současná. Spoustu fanoušků má například v Polsku a nedávno absolvoval pár koncertů ve Velké Británii, kam se hodlá vracet.V podcastu Host Reportéra vypráví o tom, že i když je z desky nadšený, její vznik nebyl vůbec snadný.„Musel jsem překonávat srandovní, ale i vážnější překážky,“ zmiňuje. „Dřív jsem například vždycky natáčel ve svém domácím studiu, ale loni to nějak nešlo. Naproti máme stánek, kde se během dne srocují hluční štamgasti, v bytě pode mnou furt někdo rapoval. Nic proti, naopak, ale najednou jsem se nedokázal soustředit a radši jezdil tvořit a natáčet jinam. Jak do profesionálního studia, tak třeba minimalisticky do hotelů. A jednou mi jako pracoviště na pár hodin dobře posloužil i břeh Jizery…“Byla to nová výzva. „Najednou jsem nehrotil perfektní kvalitu nahrávky, a to je asi dobře. Část muzikantů mívá tendenci řešit spoustu až ezoterických detailů, které posluchače nezajímají – já mezi takové patřil.“Největší problém nastal, když si v jednom hotelu nerozsvítil a usedl do prostoru, kde mylně tušil postel. Chyba ho stála zlomené žebro: „Do té doby jsem netušil, jak moc může takové zranění ovlivnit kvalitu života, prvních pár týdnů bylo krutých. Jsem navíc astmatik, a astma v kombinaci se zlomeným žebrem nikomu nepřeju – to je hardcore. Systematicky jsem musel užívat jak painkillery, tak samozřejmě ventolin,“ zmiňuje v podcastu své umělecké jméno s malým v.Dnes už je ale vše v pořádku a Ventolin se těší na křty. První proběhne 28. března v pražském sále ARCHA+ a druhý 4. dubna na brněnské Flédě.

Jeho životní divadelní roli možná nikdy neuvidíte. Michal Kern ji hraje pouze třikrát do měsíce v malém a pokaždé vyprodaném pražském Divadle v Řeznické. „Váňa je pro mě naprosto výjimečný,“ říká pětačtyřicetiletý herec v dalším díle podcastu Host Reportéra o moderní variaci na Čechova. Ztvárňuje v ní všech osm postav a více než půldruhé hodiny podává mimořádný herecký i fyzický výkon.„V ty dny, kdy hraju Váňu, se mnou do rána nic není. Snažím se plnit běžné povinnosti, ale duší už jsem na jevišti a celou dobu podvědomě kumuluju energii na večer. Všechno kolem nejspíš splním, ale děje se to jakoby mimo moje tělo. Celý den v podstatě jen přežívám a koncentruju se na večer. Poslední hodinu a půl před začátkem pak sedím sám v malé šatničce, slyším přicházet diváky a klepu se jak drahý pes. No a když pak Váňa skončí, je to neuvěřitelná úleva. Adrenalin dojíždí ještě minimálně dvě další hodiny po představení…“Čechovův Strýček Váňa je drama velmi emotivní, a moderní adaptace britského dramatika Simona Stephense na tom nic nemění. Michal Kern v podcastu vzpomíná, jak se při zkouškách několikrát rozplakal, což si pak musel přísně zakázat.„Nejvíc mě rozsekala zkouška, kdy se Ivan v dialogu se Soňou přizná k tomu, že neví, kudy dál, a pomýšlí na sebevraždu. Přesně jsem chápal, jak moc je ta postava v háji, na samé hranici šílenství, a chvíli jsem nemohl pokračovat.“Ve velmi osobní pasáži rozhovoru Michal Kern popisuje období, kdy se i on ocital na dně. „Byl jsem závislý na alkoholu, chlastem jsem zaháněl nudu a syndrom vyhoření,“ říká s tím, že posledních pět let chodí na terapie a abstinuje.Naposledy byl na hraně šílenství v době před začátkem covidové pandemie. „Své osamělé alkoholové jízdy jsem podnikal jednou za čtvrt roku, trvaly obvykle týden. Ke konci už to bylo opravdu hraniční,“ popisuje v podcastu a uvádí konkrétní příklady. „Je to třeba takový ten stav, kdy člověk jede v MHD a celou dobu se jen modlí, aby tam nepotkal někoho známého a nemusel se s ním dát do řeči… Jsem strašně rád, že je to pryč. I když na druhou stranu je pravda, že dnes trávím své volné večery tak trochu jako důchodce.“

V noci před rozhovorem se vrátil z Chorvatska, kde navštívil půltucet fotbalových zápasů v řadě. „Na každém takovém zápase se tváříte důležitě. Předstíráte, že rozumíte kopané. Nikomu radši nic neříkáte, aby nebylo vidět, že sám moc neumíte kopnout do míče, ale snažíte se poznat, kdo z těch mladých kluků to buď umí, nebo může umět,“ říká třiašedesátiletý Milan Holub v dalším díle podcastu Host Reportéra.Jeho hlášky musíme brát s rezervou, protože je na české poměry velmi úspěšným skautem, vyhledávačem fotbalových talentů. Zaměstnává ho Manchester City, respektive společnost City Football Group, takže Milan Holub nehledá naděje jen pro slavné Citizens, ale také pro třináct sesterských klubů na všech kontinentech. Jeho hlavním regionem je Balkán, z čehož vyplývá, že nejvíce času tráví v zemích bývalé Jugoslávie. „Ale v Británii vnímají pojem Balkán rozvolněněji, takže se snažím mít co nejlepší přehled o lize české, maďarské, bulharské, gruzínské…“Během podcastu vyjde najevo, že do balonu kopnout pravděpodobně uměl – v mládí hrával za Slavii Velký Borek, pak dokonce za Mělník. „Ale neuměl,“ brání se, „při pokusu o střelu jsem obvykle neudržel rovnováhu a upadl. Ale snažil jsem se aspoň hodně běhat, i tihle fotbaloví nádeníci jsou na hřišti potřeba. Nakonec to dokonce vypadalo, že bych mohl hrát za áčko Mělníka třetí ligu, ale v přípravném zápase jsem si zlomil lýtkovou kost, na tři měsíce dostal sádru, a tehdy jsem se rozhodl odjet do Ameriky.“V polovině osmdesátých let bez znalosti angličtiny emigroval do USA, kde se živil mnoha manuálními pracemi. Když se pak po revoluci vrátil do rodné vlasti, podnikal, získal trenérskou licenci a v Mělníku dělal asistenta hlavního kouče.Před nějakými patnácti lety se zajel podívat na bezvýznamný přípravný zápas do Mladé Boleslavi, kde zapředl hovor s jakýmsi přítomným Němcem. Překvapivě se ukázalo, že ten muž pracuje jako skaut pro Arsenal. Milan Holub mu sdělil pár svých postřehů – a nejspíš bystrých –, protože Němec se později odvděčil telefonátem: „Nechtěl bys hledat talenty pro londýnský Charlton?“Milan Holub chtěl, a sám by to sice zlehčoval, ale určitě se mu dařilo, protože ho později zlanařil Fulham a nakonec Manchester City: „Takových regionálních skautů má Manchester v kontinentální Evropě zhruba osm.“Skoro každý týden vyráží Milan Holub na služební cesty. Po nocích píše na hotelu reporty ze zápasů, v nichž analyzuje schopnosti nadstandardních mladých hráčů. A ve zbylém volném čase píše knížky – vydal už tři. „Vždycky jsem hodně četl a měl chuť psát, tak si to, když mám náhodou náladu, dopřávám.“Jeho zatím poslední, částečně autobiografický román jménem Duša(n) moja se odehrává začátkem osmdesátých let v Piešťanech i v rumunských horách. „V tom mém příběhu jsou kamarádi,“ říká Milan Holub v podcastu, „ideály, kurvy, fízlové, pravda a láska, chlast slast, hory, touha po svobodě, čest, nabroušený nůž, pád ze skály a hvězdy nad hlavou.“

Praha tehdy zažila jednu z největších tragédií ve své historii. Byla Popeleční středa, 14. února 1945, těsně před půl jednou, když začal nečekaný a těžko pochopitelný letecký útok na město. Trval jen pár minut, ale bilance byla zdrcující – přes sedm set mrtvých a více než tisíc zraněných.Pozvání do podcastu Host Reportéra přijal badatel Filip Vojtášek, který se leteckým útokům za druhé světové války dlouhodobě věnuje. Na jaře mu u nakladatelství Academia vyjde další kniha nazvaná jednoduše Popeleční středa ‘45.„Jako kluk v osmdesátých letech jsem hodně času trávil u prarodičů v pražské Dittrichově ulici,“ říká. „Bylo to na dohled od Emauzského kláštera. Když mi bylo deset, zaujaly mě jeho moderní věže, a tak jsem se na ně ptal dědečka, ale ten mě trochu odbyl: Původní vyhořely při náletu, bylo třeba postavit nové.“Záhadu mu o pár let později vysvětlila maminka, které bylo v únoru 1945 osm let. „A o Popeleční středě se možná podruhé narodila. V poledne měla jít na soukromou hodinu angličtiny do domu na rohu dnešních Gorazdovy a Resslovy ulice. Vyučování bylo na poslední chvíli zrušeno, tak nešla – a ten dům zasáhla bomba. Možná i tohle maminčino vyprávění mě motivovalo k detailnímu pátrání.“Vojtášek v rozhovoru vysvětluje důvody, proč si Američané spletli Prahu s Drážďany. Zároveň ale upozorňuje, že Praha, sídlo protektorátu, byla pro spojence legitimním vojenským cílem a její obyvatelé mohli s nebezpečím počítat. „Pražané byli trochu ukolébáni tím, že sice pravidelně zažívali poplachy a nad hlavami viděli bombardéry letící kamsi nad Německo, ale město dlouho zůstávalo nedotčené.“Vojtášek hovoří i o záhadách, které dodnes přetrvávají. Jednou z nich je opakovaná informace, že ještě na počátku sedmdesátých let bylo ve sklepení na Vinohradské třídě nalezeno 23 obětí tohoto válečného náletu. „Možná se to stalo,“ říká v podcastu, „ale i když jsem se hodně snažil, nenašel jsem zatím pro toto tvrzení přesvědčivé důkazy.“

V jeho světě donedávna neexistoval žádný pervitin. Donedávna! Jan Hofman je skvělý divadelní herec, ale svou první opravdu velkou filmovou roli dostal až nyní, ve svých osmatřiceti letech. A hned je z toho skvělý, nečekaný úspěch – Hofman je hlavní postavou dočerna vysmažené komedieNa plech, kterou za tři týdny vidělo přes 150 tisíc diváků.„Já věděl, že má režisér Márty Pohl slušnou fanouškovskou základnu a že přijdou všichni, kteří ho mají rádi coby Řezníka. Překvapilo mě ale, jaká spousta dalších lidí chodí vyloženě kvůli filmu. Jednoduše proto, že si cení Mártyho odvážného přístupu.“Márty Pohl má stále ještě doznívající pověst extrémisty, ale ta je dost vzdálená realitě. Například právě Jana Hofmana objevil vyloženě díky tomu, že má kulturní přehled a před deseti lety chodíval do pražského Divadla Komedie.„Hráli jsme tam tehdy jak komedie, tak i psychologická dramata, tak si všiml, že v sobě mám žánrový rozptyl, který ho baví. Když jsme se vzájemně představili, nejdřív jsem nevěděl, o koho jde, ale vzápětí mi došlo, že dělá Mártyho frky, které zbožňuju,“ vzpomíná Hofman, který je sám taky ilustrátorem. Za sebou má například práci na knizeKafe a cigárko od své kolegyně Marušky Doležalové nebo obálky k mnoha knihám novináře jménem Tuvia Tenenbom. „Až pak jsem zjistil, že to je zároveň i ten rapující týpek s maskou, prostě Márty byl a bude plný překvapení.“Režisér Pohl mu už tehdy nabídl hlavní roli ve filmuProkopat se ven, popisujícím to nejdivočejší a nejulepenější dění v Praze devadesátých let, ale tento opus nakonec pro nedostatek financí nikdy nevznikl. „Zpětně vzato je to asi dobře,“ myslí si Hofman. „Právě po tomhle zklamání se Márty rozhodl natočitPárty Hárd, a díky jeho úspěchu nakonec mohl vzniknoutNa plech.“Hofman je vlastně jediná zásadní postava filmu, která nepůsobí chorobně nebo šíleně. Vystudovaný ekonom se dostane na Šluknovsko mezi komunitu romských feťáků a vařičů pervitinu, takže se následující hodinu a půl hlavně všemu diví na desítky různých způsobů. I on ale například natáčel scénu, v níž musel bizarně vykonat velkou potřebu v kanceláři. „Rodiče zatím tvrdí, že na ten film radši nepůjdou,“ směje se.V podcastuHost Reportéra mimo jiné Jan Hofman hovoří právě o rodičích a o vyrůstání na třeboňském zámku, kde dělal jeho otec kastelána. „Vůbec první peníze jsem jako kluk vydělal v pokladně naší expoziceStrašidla, kde jsem dlouhé hodiny musel poslouchat hejkalovo hejkání.“Nerad vzpomíná na víkendová rána, kdy ho nebudilo hejkání, nýbrž kejhání pávů vítajících slunce.Hofmanův otec kolem sebe začal sdružovat nadšence věnující se historickému šermu nebo tanci, a tak si jedenáctiletý Honzík zahrál během oživených prohlídek pážete Petra Voka. Bavilo ho to, ale nejprve šel na gymnázium. Bylo mu ovšem jasné, že v životě nechce dělat lékaře ani právníka, dokonce ani kastelána ne, a když v šestnácti letech zjistil, že existují umělecké střední školy, přihlásil se na pražskou konzervatoř.Opustil zámek, stal se hercem, hlavně divadelním. A jak skončil o dvacet let později, to už víme: u pervitinu. Není vyloučeno, že pokud vznikne druhý dílNa plech, bude tam muset vzhledem k dosavadnímu vývoji příběhu buď fetovat, nebo bojovat s těžkou závislostí na odvykačce.

„Jakousi skrytou ambici, že mě muzika opravdu uživí, jsem měl naposledy kdysi před lety v Berlíně,“ vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra devětatřicetiletý hudebník Jan Boroš. Na klubové scéně je respektovanou osobností, získal mimo jiné cenu Anděl s kapelou Fiordmoss a cenu Apollo za debutovou desku se svým současným projektem Čáry života. Zatímco debut se jmenoval Stínítko, teď vychází deska druhá, snad ještě povedenější, a ta má název Sluníčko. Jan Boroš se v podcastu ochotně vrací do minulosti, mimo jiné právě k šesti letům prožitým s kapelou Fiordmoss v Berlíně. „Doufali jsme, že třeba dokážeme pravidelně jezdit po evropských klubech a festivalech, což jsme vlastně i dokázali. Zahráli jsme si s pár světovými kapelami, které obdivujeme, v jednu chvíli jsme prý dokonce byli blízko k tomu, aby se naše píseň dostala do nějakého filmu Mumie 3 nebo co, ale nevyšlo to. Vlastně jsem celou dobu vydělával tak akorát, abych z toho zaplatil berlínský nájem.“ V rozhovoru popisuje, jak se tehdy stal mistrem ve stlaní hotelových postelí, což byla dlouho jeho brigáda, a směje se při vzpomínce, jak sháněl jídlo buď ve slevách, nebo v případě skutečné nouze v kontejnerech s prošlými potravinami u obchoďáků. „Po šesti letech jsem zjistil, že už vlastně žádné velké ambice nemám. A že si tam připadám trochu osaměle, Berlín je podle mě město mnoha osamělých lidí. Roku 2018 jsem se přestěhoval do Prahy, založil Čáry života, poprvé v životě začal naplno zpívat. Vydali jsme desku, asi rok a půl mě to bavilo, pak už trochu míň... Teď jsem v období, kdy mě to zase hodně baví, ale lidi by na koncert měli přijít radši dříve než později, protože kdo ví, co bude za rok, já to už znám. Skládání písní a vydání desky je pro mě důležitější než potom ty koncerty. Může se stát, že za rok budu bydlet třeba v Portugalsku.“ V rozhovoru vzpomíná na dětství prožité v okolí Valašského Meziříčí: „V šestnácti jsem dělal do češtiny rozhovor s Petrem Fialou z Mňágy. Zaplatil mi dvě piva a krabičku cigaret, takže zůstává navždy mým oblíbencem.“ Mluví o tom, jak si od čtrnácti let přivydělával hraním po zábavách, o víkendech takhle trávil celé noci: „V jedné skupině jsme byli s tátou a dalšími fotříky, tam jsem vybrnkával na kytaru Olympiky a podobně. Druhou jsem měl s vrstevníky a s těmi jsme hráli věci modernější, což byli koncem devadesátek třeba Chinaski.“ V jedné překvapivé části rozhovoru hovoří Jan Boroš o tom, co si obvykle nechává sám pro sebe – jeho kapela Čáry života přišla tragicky o bubeníka a musela se s tou situací složitě vyrovnávat. Album Sluníčko má křty 4. dubna v pražském Café V lese a 9. dubna v brněnské Alterně.

Už čtvrt století pomáhá Dana Feminová sirotkům a dalším chudým dětem v Keni. Hlavní těžiště její práce spočívá vedle adopcí na dálku hlavně v projektu Ostrov Naděje na ostrově Rusinga, omývaném vodami Viktoriina jezera. Se svými kolegy z Centra Narovinu a s mnoha místními i českými dobrovolníky tam postupně vybudovali sirotčinec, mateřskou, základní i střední školu, zdravotní kliniku a rybí farmu. O všem hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra, tohle je jen jeden z mnoha příběhů. „V sirotčinci jsme měli HIV pozitivního kloučka, jemuž oba rodiče na tuto nemoc brzy zemřeli. Trávil na Ostrově Naděje veškerý svůj čas, dobře a rád mimochodem bubnoval, ale když mu bylo třináct, kolegové z Keni mi volali, že se psychicky zablokoval a odmítá brát léky.“ Když Dana Feminová na ostrov přiletěla, což dělává každoročně a vždy nejméně na měsíc, okamžitě chlapce vyhledala. „Nejsem žádnou odbornicí na HIV, mojí původní profesí je učitelka v mateřské škole, ale potřebovala jsem si s ním promluvit. Sedli jsme si do trávy a on začal vyprávět, jak to je nefér, že už se narodil s takovou nemocí, a když je vlastně odsouzený k smrti, tak proč by měl brát léky. V ten moment jsem se mu svěřila s vlastním příběhem, například s tím, že jsem po rakovině. Řekla jsem mu, že umřít musíme všichni, jen nikdo nevíme, kdy to bude, a že on ještě dlouho může žít plnohodnotně, pokud se k lékům vrátí. Pak jsme oba jenom brečeli a já ho vlastně chápala. Kluci v jeho věku se už začínali koukat po holkách, ale on cítil, že má ohledně vztahů limit, a tak dále. Když jsme se vyplakali, slíbil, že léky zase brát začne. Radostně jsem se zeptala, co mu za to můžu nabídnout, a on odpověděl: Poprosil bych o linkovaný sešit do školy a o jedny nové žabky… Úplně mě to dojalo, a dojímá mě, když vidím, že ten kluk opravdu pořád naplno žije.“ V podcastu Dana Feminová hovoří například o tamní zvláštnosti, což je poměrně častá polygamie: „Historicky měla racionální důvod,“ vysvětluje. Popisuje, že je ostrov Rusinga sice pěkný, ale podmínky k životu jsou tam složité. Kromě častého výskytu HIV a malárie jsou pro místní komunitu nebezpeční například i agresivní hroši: „Na farmě jsme raději přestali pěstovat brambory, ty pro ně byly až příliš velkým lákadlem.“ Dana Feminová se hlásí k silně humanistickým myšlenkám a podle toho centrum v Keni řídí. „Jsme třeba naprostá výjimka v tom, že se v našich školách děti nesmějí fyzicky trestat,“ říká v podcastu. „Učitelé, kteří i tak ve slabší chvíli sáhnou po rákosce, ze mě pak mají oprávněný strach.“

Ještě před pěti lety Anki netušil, že má nějaké umělecké vlohy, natož ambice, a teď je nominovaný na dvě hudební ceny zároveň: na Vinylu i na Apollo. Mladé české posluchače fascinuje jeho příběh, o který se postupně podělil na dosavadních třech albech. V dalším díle podcastu Host Reportéra jedenatřicetiletý Anki všechno velmi otevřeně rekapituluje. Hovoří o bezcitném otci, který žije v severním Vietnamu. „Od chvíle, kdy jsem začal vydělávat, mi dával najevo, že mu mám platit za život, který mi dal.“ Hovoří i o otčímovi, který míval záchvaty agresivity. „Jako dítě jsem občas musel zakročit, abych mamce pomohl. Buď jsem hledal pomoc u sousedů, nebo volal policajty.“ Svou matku Anki miluje: „Ale vlastně bych ji skoro neznal, kdybych nemusel od dětství pracovat ve večerce. To bylo jediné místo, kde jsme si měli čas promluvit.“ Na prvních dvacet let života v západočeském pohraničí vzpomíná nerad. „Když jsem měl předloni koncert v Aši, ani jsem se nemohl procházet po městě, dělalo by se mi špatně skoro ze všech vzpomínek.“ Vzpomíná, jak trávil večery po hernách, kde si zpříjemňoval čas drogami. „Celé dětství jsem toužil zmizet někam daleko – alespoň tak daleko, abych se pravidelně nemusel vracet do večerky. Před deseti lety jsem odjel pracovat do Hamburku, kde jsem prodával zmrzlinu, potom do Švýcarska. Ale nakonec jsem pochopil, že mě snad může zachránit i Praha.“ Během covidové karantény mu kamarádi natočili první písničku s klipem, který zaujal – přeci jen, vietnamských rapperů v Česku moc nemáme. Anki začal makat, na to byl z večerky zvyklý. Dnes už si zvykl na to, že je z něj hudebník se stovkami fanoušků, ale pouze hudbou se neživí, ani s tím do budoucna nepočítá. „Na větší komerční úspěch je moje hudba příliš melancholická,“ myslí si. „A veselé letní hity dělat nechci.“ S partnerkou čeká narození prvního dítěte, a aby rodinu uživil, pracuje zároveň v bistru na pražské Letné. „Často myslím na to, že nesmím být nikdy takovým tátou, jako byli chlapi u nás v rodině. Vím, že jsem po tátovi zdědil vznětlivost. Taky mám problémy s úzkostí a panickými atakami. Proto chodím pravidelně na terapie a se všemi těmito emocemi se snažím poctivě pracovat,“ říká Anki v podcastu. „Věřím, že to je na dobré cestě.“

V médiích často komentuje politickou situaci ve světě. Je expertem na mezinárodní konflikty, války nebo na jaderné zbraně. Na svůj aktuální výzkum získal mimořádně vysoký evropský grant. Málo se ovšem ví, že jednačtyřicetiletý Michal Smetana je význačnou osobností také v úplně jiném oboru – totiž na poli elektronické taneční hudby. Už čtvrt století si říká DJ Slater a se svým technem projel všechny světadíly. I o tom hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra. V rozhovoru se vrací do raného dětství ve druhé polovině osmdesátých let, kterou strávil v Pekingu. „Moje vůbec nejstarší životní vzpomínka je z tamní porodnice, kde se mi narodila sestra. Ke konci našeho čínského pobytu došlo k masakru na náměstí Nebeského klidu, zemi vládla brutalita. Možná proto je v mém uvažování o Číně dodnes zakódovaný zvláštní prvek nedůvěry.“ V pubertě se Michal zamiloval do první desky kapely Daft Punk a od svých dvaceti se na plný úvazek živil coby DJ, producent a vydavatel různých odnoží techna. „Je pravda, že jsem díky tomu projel spoustu zemí,“ přikyvuje, „ale nejde ani tak o to, že bych byl kdovíjak úžasný DJ. Spíš se nám s kamarádem začátkem století povedlo založit úspěšnou nahrávací společnost Tribal Vision Records. Vydali jsme první kompilaci, na kterou nám překvapivě přispělo hudbou i pár našich oblíbenců ze světa. Dělali jsme to pro vlastní radost a vůbec nepočítali s případným výdělkem, ale německý distributor začal cédéčka nabízet s tím, že nám pošle šest eur za každé prodané. Uplynul týden a najednou nám psali, že je všechno pryč, ať pro ně okamžitě vyrobíme další tisícovku kusů. Takhle nečekaně se to tenkrát rozjelo a nám se otevřela spousta možností.“ Když Michal Smetana dokončoval na vysoké škole obor Bezpečnostní studia, přemýšlel, kudy dál: „Ještě chvíli jsem provozoval oba své obory paralelně, ale kolem třicítky začal akademický život politologa nad muzikou vítězit. Nebylo to ani moc těžké rozhodování, protože jsem si představil, jak budu třeba i po čtyřicítce pořád ještě non-stop objíždět kluby nebo festivaly, a tahle představa mě nelákala. Už jsem věděl, že jde o poměrně osamělý život, ze kterého by navíc ve středním věku nebylo cesty ven.“ Za své někdejší rozhodnutí je dnes Michal Smetana rád, nicméně z české techno scény nikdy nezmizel – dodnes jako DJ Slater občas hraje. V podcastu se samozřejmě věnuje i rozboru aktuální politické situace. Nabízí svůj pohled na Donalda Trumpa, predikuje, jak se letos může vyvíjet válka na Ukrajině, ale hovoří například i o tom, kdy by mohl být Írán k dispozici jaderné zbraně a co to pro nás znamená. Podrobně vysvětluje, v čem spočívá jeho právě zahájený výzkum, na nějž dostal grant Evropské výzkumné rady ve výši 1,5 milionu eur: „Chceme za pomocí nejmodernějších technologií zjistit,“ říká, „jak vlastně veřejné mínění ovlivňuje spojenecké závazky v rámci vojenských aliancí.“

Za pár dnů mu bude třiaosmdesát let, ale drží se ve skvělé formě. Dělat s ním rozhovor je radost: světoznámý hudební skladatel Petr Kotík každou chvíli překvapuje provokativní myšlenkou: „Tady v Praze vás obtěžuje na každém rohu nějaká památka,“ posteskne si například v dalším díle podcastu Host Reportéra. Petr Kotík žije převážně v New Yorku, ale když má odpovědět, je-li dnes spíše Čechem, nebo Američanem, nechce se mu. „To vůbec nevím,“ říká. „A ani o tom nepřemýšlím, protože mám odjakživa vrozený odpor k jakémukoliv nacionalismu. Nikdy jsem se o takové věci nestaral. Jsem Petr Kotík, co vyrostl v Praze, kde pak byl i vyškolen, stejně jako ve Vídni, a od šedesátého devátého roku žiju ve Spojených státech.“ Poněkud překvapivě zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí opustit Československo nebylo v žádném případě politické. „V roce 1969 začaly být problémy s koncertováním v zahraničí. Tehdy jsem si prostě uvědomil, že je mi sedmadvacet let, potřebuju někde soustředěně sedět, komponovat, hrát muziku, a nemůžu utápět život v řešení zdejšího hnoje. Šel jsem si za hudbou, za prací. Když jsem v USA potkával čerstvé emigranty z Československa, kteří se obvykle tvářili jako mučedníci, nechtěl jsem s nimi mít nic společného.“ V podcastu hovoří i o svém názoru na současné změny ve Spojených státech. Je kritikem Donalda Trumpa, svůj hlas by mu v žádném případě nedal, ale rozumí důvodům, proč byl zvolen: „Jedním z rozhodujících faktorů byla nesmyslná politická korektnost, která už Ameriku začala ovládat nesnesitelným způsobem. Zatímco Trump k tomu byl v jasné opozici, vedení demokratické strany ani trochu.“ Kotíkovy kariéry se požadavek takzvané korektnosti nemohl příliš dotknout, protože nemá žádné zaměstnání, o které by se musel bát. „Jsem nezaměstnatelný,“ uznává v podcastu. „Když jsem to někdy zkusil, hned mě vyhodili. Životem procházím s filosofií, kterou shrnul můj mentor, vědec a filosof Buckminster Fuller. Ten říkal, že když budu dělat správné věci, tak se o mě Bůh postará, což zatím funguje. Člověk jednoduše nesmí přijít o respekt k sobě samému, o svoji osobní integritu. Protože jak říkával pro změnu Ernest Hemingway, integrita je jako panenství. Přijdete o ni jen jednou – a navždy.“ V rodné Praze oslaví Petr Kotík narozeniny z toho důvodu, že o den později, v úterý 28. ledna, uspořádá Pražská komorní filharmonie mimořádný večer ve Švandově divadle, v němž se propojí skladby Petra Kotíka a jeho slavného newyorského kolegy a přítele Philipa Glasse. Koncert je už vyprodaný, Kotík se na něj těší. „Philipa jsem poznal v šedesátých letech, kdy ještě nebyl moc známý. Vlastně jsme souputníci. On je sice o pět let starší, ale zároveň začal skládat později než já, ode mě se dodnes hraje například skladba Congo z roku 1962. Vedli jsme spolu dlouhé a soustředěné rozhovory, které jsme nakonec i zaznamenávali, protože nám došlo, že máme leccos společného. Jsme například samouci, co se týče komponování. Taky jsme oba vždy měli svůj vlastní soubor, se kterým jsme coby skladatelé vystupovali, a tak dále. Rozdílné je jen prostředí, z něhož pocházíme. Glassův otec provozoval obchod s deskami a hudba, která se neprodávala, pro něj neměla smysl, do toho se Philip narodil. A já naopak vyrůstal v umělecké rodině, kde finanční zisk nikoho nezajímal. Proto skládal Glass úplně jiné věci než já, ale důležitý je jen výsledek. A já mám pocit, že umělecky jsme si měli vždycky co říct.“ Unikátní rozhovor Petra Kotíka s Philipem Glassem, vedený v New Yorku v roce 2014, vydává PKF u příležitosti úterního koncertu, a téměř dvouhodinový rozhovor Petra Kotíka s tázajícím se občas žasnoucím Tomášem Poláčkem si můžete poslechnout v podcastu Host Reportéra.

Je jednou z vycházejících hvězd českého herectví, což se v následujících dnech a měsících zřetelně projeví. Do podcastu Host Reportéra přišel pětadvacetiletý Tomáš Weber, který dostal hlavní roli v novém filmovém zpracování Zlatovlásky. „Když mi nabídli, abych hrál Jiříka, končil jsem zrovna studia ve Francii a měl se stěhovat na další do Španělska. Rád jsem své plány zrušil.“ V rozhovoru popisuje své dětství v lékařsko-farmaceutické rodině na Vysočině. „Já jsem ale v sedmi četl článek o natáčení Harryho Pottera a najednou mi došlo, že tam není skutečný Harry, ale dítě, které si na něj jen hraje. To zjištění mi zvláštně rozšířilo vědomí. Od té doby jsem už tušil, k čemu směřuju.“ Vypráví o tom, jak hlavně díky mamince s dobrodružnou povahou poznal v dětství velmi dobře Balkán nebo Ukrajinu. „Někdy v těch mých sedmi jsme jezdili starým peugeotem po Zakarpatské Rusi,“ vzpomíná. „Bylo horko, tak jsme zastavili u řeky, kde jsem neposlechl mámu a zašel moc daleko, do proudu, který mě strhl. Regulérně jsem se topil, ale mámin tehdy poměrně čerstvý partner Pavel pro mě doplaval. Díky tomu jsem přijal fakt, že se stává mým otčímem.“ Na gymnáziu i na JAMU se Tomáš vždy na jeden školní rok dostal do Francie. Když německá produkce filmu Na západní frontě klid sháněla české jazykově dobře vybavené herce, dala mu šanci. „S nadsázkou tím pádem můžu říkat, že mi patří zlomek Oscara. Na plátně jsem sice jen patnáct vteřin, ale to velkolepé a nesmírně profesionální natáčení bylo zážitkem, který mi ukázal, kam se chci jednoho dne dostat. Navíc mě překvapilo, když mi loni z německého Netflixu přišly za ten film tantiémy – sice jen 200 eur, ale člověka to potěší.“ Další velkou roli ztvárnil Tomáš Weber v komedii High School Heist, která bude mít premiéru v kinech letos na jaře.

Do redakce Reportéra přišel rovnou po službě, během níž prováděl náročnou operaci. „Šlo o dítě s vážnou vývojovou vadou, vrozenou brániční kýlou,“ vysvětluje v dalším díle podcastu Host Reportéra gynekolog a porodník Lubomír Hašlík z Ústavu péče o matku a dítě v pražském Podolí. V podcastu operaci barvitě popisuje, ale nejprve zmíní neuvěřitelnou rychlost, jakou se jeho medicínský obor v tuzemských podmínkách vyvíjí.  „Když roku 2012 v Podolí vzniklo naše fetální centrum, zabývající se zdravotními komplikacemi dětí v děloze, byli jsme snad čtvrt století pozadu za vyspělými USA, Anglií, Belgií a podobně,“ říká šestačtyřicetiletý lékař. „Tehdy si mě jakožto začínající ucho pozvali do pořadu Sama doma, a já tam tvrdil, že abychom u nás zaváděli dětem do dýchací trubice balónek, to je úplné sci-fi. A vidíte, od loňska to děláme. Umíme zachránit děti, které by ještě před pár lety pravděpodobně nepřežily.“ V podcastu popisuje aktuální případ. Miminku byla ve dvacátém týdnu diagnostikována brániční kýla, což je defekt svalnaté membrány, oddělující hrudník a dutinu břišní. Proto se tlačí do hrudníku břišní orgány, například játra, a ta pak výrazně omezují plíce, takže by měl novorozenec po porodu fatální problémy s dýcháním.  „No a my dnes dokážeme už v děloze dostat do jeho dýchacích cest miniaturní balonek,“ říká Lubomír Hašlík v podcastu, „který zajistí zvětšení plic, čímž skoro trojnásobně zvýšíme naději dítěte na přežití.“

Naprosto mimořádnou, čtyřsvazkovou publikaci o popravách v komunistickém Československu vydal po patnácti letech bádání historik Petr Mallota s kolektivem svých spolupracovníků. V dalším díle podcastu Host Reportéra hovoří o méně známých procesech, vypráví příběhy soudců, odsouzenců i katů, a zmiňuje zajímavou věc. Některé konkrétní případy popravených jsou kontroverzní, protože leží buď na hranici mezi politickými a kriminálními delikty, nebo ji dokonce překračují. Do kategorie politických poprav z období komunistického Československa patří nezpochybnitelně 232 osob, přičemž Mallota se svými kolegy sepsal o každé z nich dlouhé a podrobné životopisné heslo. Tyto případové studie jsou obsahem prvních tří svazků monografie, ale čtvrtý svazek je věnován desítkám kontroverzních případů. „Problém tkví v tom,“ vysvětluje Mallota v podcastu, „že do kategorie popravených z politických důvodů spadly i osoby, které spáchaly brutální a čistě kriminální činy. Ilustrativní je příběh polských vojenských zběhů Aleksandera Rutkowského a Wernera Ertela. Ti se rozhodli uprchnout na Západ, přičemž na československém území spáchali v listopadu 1951 tři zákeřné vraždy, jimž padl za oběť řidič motocyklu a osádka sanitky. Nemluvně, které v sanitce zběhové nalezli, pohodili v lese. Jejich případ pak uchopily komunistické soudy podle vydaných pokynů zcela politicky - v rozsudku stojí, že cestu do západního Německa konali proto, aby se tam začlenili do žoldnéřských armád, a tím podpořili snahy imperialistů o rozpoutání nové světové války.“ Mallotovu publikaci, obsahující 2500 archivních dokumentů a fotografií, vydalo koncem roku nakladatelství Academia.

Jsem „Bé-Bé“ alias Bohnický Burák. Uchvátilo mě Rio. Mám skvělou profesi, ale dovedu si představit i to, že bych půjčoval vodní skútry v Polynésii… Velmi uvolněně hovoří v dalším podcastu Host Reportéra herec, který dává rozhovory vzácně, šestačtyřicetiletý Martin Hofmann. Co se týče dětství, skutečně ho prožil téměř výhradně ve čtvrti Bohnice, dokonce ani centrum Prahy tehdy moc neznal – když šel na zkoušky na DAMU, hledal budovu marně ve vedlejší ulici. „Vyrůstání v paneláku, kde žije tisíc lidí a pět set psů, vás ovlivní. Veškerý čas do svých osmnácti jsem trávil na sídlišti nebo vedle v krásném parku psychiatrické léčebny. Tam se odehrávala první rande, což mělo výhodu. Občas jste tam potkal pacienta, který se vracel na pavilon, a oproti němu jste v očích dívky po svém boku vypadal přeci jen líp.“ V podcastu Martin Hofmann popisuje, kterak se stal fanatikem divadla. „Když jsem nastoupil na DAMU, všechno jiné mě přestalo zajímat. Neměl jsem dokonce ani zájem točit, namísto toho jsem běžně zkoušel dvě inscenace naráz a z jedné zkoušky přebíhal na druhou. Večer jsem hrál, a pokud ne, chodíval jsem do divadel jako divák. Připadalo mi to normální, ale dnes už bych nepřežil, dávno nejsem z nehořlavého materiálu. Občas potřebuju relaxovat nebo se aspoň normálně najíst, takhle jsem tehdy nepřemýšlel. Divadlo je pro mě pořád základem, ale s nástupem středního věku jsem si začal dávat pozor, aby se moc nepotkávalo s natáčením. Hraju už jen třináct představení měsíčně ve čtyřech divadlech, nikoli dvacet v sedmi.“ V rozhovoru nadšeně hovoří o brazilském Riu de Janeiru, do něhož se zamiloval a kam se snaží pravidelně vracet. „Mám rád krásu,“ vysvětluje. „Když jsem kdysi například poprvé přijel do Říma, řekl jsem si, že se tam vrátím vždycky aspoň na dva večery ročně, a s Riem to bylo podobné. Je totiž po všech stránkách úchvatné. Navíc tam jezdím s dávným kamarádem a kolegou Peterem Butkem, který je Brazílií postižený ještě víc. Já jsem z Bohnic, on z Prievidze a připadá nám dobré, když spolu Bohničan a Prievidžan mají fajnový čas na pláží Ipanema.“ Mezi svátky (konkrétně 26. prosince) uvede Martin Hofmann do kin povedenou komedii V dobrém i zlém, která je celá postavená na kvartetu herců: Jiřím Langmajerovi, Petře Hřebíčkové, Táně Pauhofové a právě na něm. „Hodně mi na tom filmu záleží,“ říká. „Já každou nabídku neberu, ale tenhle scénář mi připadal chytrý, ironický, elegantní. Mám radost, že ze střižny vyšlo přesně to, v co jsem po přečtení scénáře doufal, což nebývá automatické. Za mě to je sympatická a svižná komedie o dvou párech ve středním věku, z nichž jeden je už trochu unavený životem a druhý naopak vůbec ne, takže hned první vzájemná návštěva způsobí výbuch. Nejsem si jistý, jestli všechny partnerské páry vracející se z kina budou mít hezkou cestu domů, protože některé se v postavách z našeho filmu zcela jistě uvidí.“

Samirova mysl připomíná temný labyrint. Je to vynikající muzikant a textař, jeho kapela Vanessa patří k tomu nejzajímavějšímu, co v české porevoluční hudbě vzniklo, ale i tak má čtyřiapadesátiletý Samir Hauser spoustu hejtrů, nepřátel, a v mnoha lidech vyvolává odpor. Ve vánočním podcastu Host Reportéra vypráví, že vyvrhelem byl vždy a všude, což nejspíš vydrží až do smrti. „Určitě to je i tím, že jsem orientální kříženec,“ říká. „Můj otec byl irácký komunistický agent, první část dětství jsem prožil v Bagdádu, střety s českou realitou jsou pro mě celoživotně kruté.“ V rozhovoru vzpomíná, jak v sedmi letech přijel na první Vánoce do Prahy. „Čeští prarodiče byli katolíci a zároveň fanatičtí komunisté, od té doby vím, že se to nevylučuje. Když jsem se u nich objevil, asi jsem působil jako malý ďábel. Z Bagdádu jsem si přivezl hračky, které považovali za satanské modly, třeba figurku Mickey Mouse. Všechno to zabavili a náhradou mi dali betlém. Extrémně je vyděsilo, když mě později přišli zkontrolovat a zjistili, že jsem Pannu Marii zavřel do chlívku a zvířátka nechal, ať obcují s jezulátkem... V téže době k nám dorazil Mikuláš s čerty, přičemž konkrétně ten Mikuláš mě vysloveně traumatizoval. Nezapomenu, jak jsem se zavřel do skříně, kam se ti vetřelci dobývali, a já měnil hlas: Samir tady není, Samir je na zahradě… Byl rok 1978 a ve školách ještě zdaleka neexistovali dětští psychologové. Nevím, jestli to je dobře, nebo špatně.“ V naší adventní zpovědi se Samir Hauser dostane skutečně hluboko: „Do žádného kolektivu jsem nikdy nezapadl, řekl bych, že mě nakonec ani nikdo nepohřbí. A vlastně by se mi to líbilo. Jednoho dne chci jednoduše zmizet a nebýt. Tak jako filozof Empedoklés, nebo ještě lépe jako kytarista Edwards z kapely Manic Street Preachers.“

Ze všech účastníků oné bláznivé výpravy byla jednoznačně nejstarší, což pro ni nemůže být překážkou. Je to od přírody rebelka. Češka původem z pražské Malé Strany, žijící už čtyřicet let v zahraničí. Nomádka. Jmenuje se Martina Skala, maluje, píše knížky a letos v létě (ve svých šestašedesáti letech, na která zdaleka nevypadá) vyrazila na expedici do Mongolska. „Jeli jsme přes tisíc kilometrů z pouště Gobi k hranici s Ruskem,“ vzpomíná v podcastu Host Reportéra, „vystřídali jsme poušť, step, hory i tajgu. Začali jsme na velbloudech, pak přesedli na koně, po koních přišli na řadu jaci a jako poslední sobi.“ V rozhovoru se Martina Skala vrací k některým zásadním momentům svého života – neuvěřitelných historek má stovky a spoustu si jich oživila při psaní svého nového románu Klub kamzíků. V podcastu konkrétně vzpomíná například na dospívání v malostranské vile. Vzala si herce Ondřeje Pavelku, který se v kotelnách učil role, ona malovala a pomáhala u koní, mladší bratr hrál na bicí v Psích vojácích. „Všichni jsme byli pološílení, jsou to krásné vzpomínky.“ Na Vánoce 1983 odjela sama vlakem do Paříže a už se nevrátila. Po pár ekonomicky těžkých letech začala spolupracovat na filmech s režiséry Formanem nebo Polańskim. S nesprávným mužem počala syna, se kterým (plus s jedním lepším mužem) pak raději zmizela do Kalifornie, byl to divoký život a pořád je. „V Praze jsem se narodila, v Paříži se našla a v Americe to zúročila,“ říká Martina Skala v podcastu. V USA byla dlouhá léta osamělá, kulturně vyprahlá, ale aspoň díky tomu začala více psát. A jako vždy jí pomáhala jízda na koních, hlavně v poušti: „Kdybych se měla definovat, tak jsem Jezdec, to se mi líbí. Kůň je mým pracovním stolem. V jeho sedle mě napadají nejlepší příběhy a při jízdě na poušti z něj lovím ty nejhezčí obrazy...“

Nečekaně se vyvine podcastový rozhovor s pětačtyřicetiletým hercem Petrem Vaňkem, který se v redakci Reportéra velmi otevře. Vypráví o tom, jak měl kdysi pocit, že nosí na krku holou vlčí hlavu. Vzpomíná, jak se sám a bez jídla vydal na čtyři dny do hlubokého lesa. „Po dvou dnech uklidňování jsem se konečně stal součástí přírody. Cítil jsem třeba chvění země, když se blížilo zvíře. Vzpomínám, jak jsem strašně dlouho seděl na pařezu a přiběhla srna. Nevěřícně se na mě podívala, dokonce z toho překvapení zakopla jedním předním kopýtkem o druhé.“ Kromě toho Petr Vaněk vypráví o novém trendu v pohřbívání, který ho nadchl: „V Americe je firma, která nabízí výborné, velmi efektivní zkompostování lidského těla. Doufám, že se to dostane i k nám. Rozhodně se jednou chci stát kvalitním kompostem.“ Ten moment nastane, doufejme, za dlouho. Smrti se Petr Vaněk nebojí, ale zatím by umíral spíše nerad. „Před třemi lety mi lékaři našli nádor ve střevě a já několik měsíců nevěděl, co bude. Nicméně byl jsem za tu zkušenost od začátku vděčný. Vnímal jsem to mimo jiné jako znamení, že je čas něco změnit. Dělat jsem všechno proto, abych žil, a zároveň jsem přestal mít strach. Nejenom ze smrti, z mnoha věcí. Začal jsem realizovat věci, po kterých jsem dřív jenom platonicky toužil. Pořídil jsem si druhého psa. Začal psát scénář. Letos jsem dokonce natočil desku, na což bych si před tím nádorem rozhodně netroufl.“ Zmíněnou desku dal dohromady společně se skladatelkou Sárou Bukovskou. „Poznali jsme se, když mě pozvali z Karlína na konkurz do muzikálu Sherlock Holmes, ona tam Sára dělá sbormistryní. Nabídla se, že zkusí zhudebnit nějaké mé texty, spolupráce nám šla, a tak teď vyšlo album. Jmenuje se Roztáhnout křídla, protože mám pocit, že jsem s tou deskou křídla roztáhnul. Pomalu začínáme koncertovat (poprvé 14. prosince v pražském prostoru Peškovka), a já se těším, že to je všechno teprve začátek.“

Jeden z nejžádanějších českých malířů tohoto století tvoří poslední rok v srdci italských Benátek, kde si koupil ateliér. Benátkami se nechává inspirovat, Benátky maluje a miluje - dalším hostem podcastu Host Reportéra je výtvarník Jakub Špaňhel.    „V létě bývají Benátky na hlavní turistické trase přeplněné, ale v bočních ulicích najdete pořád celkem normální život. A teď? Na konci podzimu, v zimě? To jste večer na ulici často sám, bývá to až strašidelné,“ směje se Špaňhel: „Já se ale nebojím, protože pocházím z Karviné!“ V rozhovoru vypráví, že jsou Benátky kouzelným městem přímo určeným k tomu, aby se malovaly. „Život tam je jako život v obraze. Bydlíte v uměleckém díle. Kdybych chtěl, můžu do konce života dělat už jen Benátky, nabízejí miliony motivů...“ V první části podcastu Jakub Špaňhel vtipně vzpomíná na karvinské dětství. Na to, jak vášnivě maloval od čtyř let („tehdy jsem se tomu věnoval víc než dnes!)“, jak lovil motýly a choval hroznýše i anakondu. Sametová revoluce ho zastihla coby třináctiletého kluka. „Hned jsme s mámou vyjeli na otočku do Vídně, a vzápětí do Benátek. Fascinovalo mě, že je to město, kde můžu skočit z okna baráku přímo do vody, tak jsem si to tehdy aspoň představoval - dnes vím, že je ta voda poměrně mělká a špinavá. Nicméně město mě už tehdy nadchlo, mrzela mě jediná věc. Prodávali tam na ulici nakrájený kokos, ale my byli takoví ti autobusoví turisté, co si vezou z domova svačinu a láhev na vodu. Kokos jsem si koupit nemohl, a možná o to víc mě před rokem potěšilo, když jsem si tam pořídil ten ateliér.“ Benátky má vyloženě jako pracovnu, nastálo tam pravděpodobně nikdy žít nebude. Miluje svůj skutečný domov, což je okolí vesnice Svatý Jan pod Skalou: „Tam mám na zahradě starou lípu, pod kterou rád sedím, piju kafe, a loni mi došlo, že pokud okamžitě něco nepodniknu, budu takhle spokojeně sedět pod lípou už navždy. Byla to asi poslední šance podniknout něco jinde než v Česku. Nejsem velký cestovatel, změny mi nedělají dobře, ale Benátky jsou kousek a dnes mám radost, že jsem tu energii našel. V Benátkách například denně chodívám do kostelů, mému naturelu vyhovuje středověk a baroko, jsem sto let za opicema...“ Sedmnáct benátských obrazů, které zatím ve svém novém ateliéru Jakub Špaňhel vytvořil, je až do začátku ledna k vidění na výstavě nazvané Venesia v pražské Trafo Gallery.

Mnohem známější je coby herec, ale pozor, začínal coby muzikant a pořád jím je. Filip Kaňkovský. Brzy už mu bude čtyřicet. Výborný pianista, solidní zpěvák, důležitý muž české (samozřejmě protirasistické) skinheadské scény, vyznávající hudební žánr ska a všechny jeho odnože. Do podcastu Host Reportéra přišel ve chvíli, kdy přesně po patnácti letech vydává nové album se svojí kapelou Green Småtroll. „Na podzim 2009 jsme pokřtili desku s názvem Rude Jazz, ale já tehdy zároveň nastoupil na DAMU, což byl zlom. Do té doby jsem kapelu táhl, měl na to sílu i čas. Jenomže najednou jsem se našel v herectví. Ne, že bychom s kapelou přestali hrát, ale energie na novou desku dlouho chyběla, až teď jsme ji s klukama zase našli,“ vypráví Filip v podcastu.  Hovoří i tom, co pro něj znamenají více než dvě dekády prožité ve striktně antirasistické subkultuře. Zajímavě mluví třeba o tom, jak po nástupu do Národního divadla hledal cestu ke kolegovi Davidu Matáskovi, který měl v jeho kruzích špatnou pověst coby člen někdejšího Orlíku. „A vidíš,“ směje se Filip, „zase se ukázalo, jak svět není černobílý. Brzy jsem poznal, že je David Matásek skvělej kluk, jehož současné názory na svět se velmi podobají mým. Stal se z něj jeden z mých vůbec nejbližších kolegů...“ Nová deska kapely Green Småtroll se jmenuje Carousel Of Pain a kapela ji pokřtí 28. listopadu v pražském Futuru.

Jeden z největších talentů české populární hudby sice pořád působí jako užaslé a nadšením rozzářené dospívající dítě, ale letí to, za čtvrt roku oslaví třicetiny. Se svou kapelou Bert & Friends se vrátil z krátkého turné po východní Asii, vydali desku České moře, v sobotu 23. listopadu ji pokřtí velkolepým koncertem v pražském Foru Karlín. Ještě předtím se Albert Romanutti posadil k mikrofonu v redakci Reportéra. „Já vždycky vnímal mořské vlny, pláž a palmy jako svůj symbol ráje a pohody. Kdykoli jsem poslední tři roky skládal písně na desku, snažil jsem se do toho imaginárního přímořského prostředí přenášet. Chci dělat muziku šťastný, a hlavně si přeju, aby z ní pak byli šťastní posluchači. Největší radost mi udělá, když třeba zjistím, že u našich písní přestávají plakat děti,“ říká Albert: „Pro mě má prostě šíření hudby význam tehdy, když je pak posluchačům dobře.“ V podcastu vypráví, jak exoticky probíhaly nedávné koncerty v Soulu a Jokohamě. „Před rokem by mě nenapadlo, že si tam zahrajeme, byli jsme vděční i za německý Chemnitz. Pak najednou přišla nabídka z Asie na termín těsně před křtem desky, což pro mě bylo splnění snu v nejméně vhodnou dobu, ale stejně jsem za ten zážitek rád. A teď nás tedy čeká sobotní křest, takový Mt. Everest naší dosavadní kariéry.“ V sále to bude pochopitelně vypadat jako u moře: „A najednou se v tom ráji objevíme my, naše kapela. Desku pokřtí výtvarník František Skála, můj celoživotní oblíbenec a hrdina, který se svojí dechovkou Provodovjané přijal i roli předskokana. Věřím, že to bude nádherný večer. A pak? V zimě si snad trochu odpočinu. Rád bych odjel na pár týdnů do Indie, ale od jara už začneme hrát nové písně s Bert & Friends úplně všude.“

Když ho oslovíte termínem úchyl, neurazí se. „Vždyť je to pravda,“ přikývne čtyřiačtyřicetiletý Míla Bugtcher v dalším díle podcastu Host Reportéra. „Dnes jsem možná nejznámější úchyl v republice, tedy v tom smyslu, že se v pojetí sexuality výrazně odchyluju od průměru. Ano, zkoušel jsem sice i misionářskou polohu, ale kdysi dávno, jenom párkrát.“ Míla se netají tím, že je sadista a ve vztazích vždy jasně dominuje. V podcastu popisuje vztah se svojí současnou, samozřejmě velmi submisivní partnerkou. „Už je jí pětadvacet, ale stejně máme role rozdělené na tátu s dceruškou. Já jsem ten otec, který o všem rozhoduje, odměňuje i trestá. A klidně si nechám říkat úchyl, ale zároveň jsem úchyl, který nikomu nic nečiní proti jeho vůli a i když to tak často nemusí vypadat, prioritou je pro mě bezpečné prostředí.“ Před dvaceti lety založil Hell, jedno z nejznámějších českých studií zaměřených na tetování a na piercing. Mílovou specialistou a mistrovstvím je zdobení ženských i mužských genitálií: „Za kariéru mi prošlo rukama zhruba tisíc penisů,“ popisuje svůj denní profesní chléb. „Poslední dobou zároveň čím dál častěji propichuju ouška malým dětem,“ říká, „o to je obrovský zájem. Maminky vědí, že je u nás v Hellu naprosto hygienické, bezpečné prostředí, ale často vědí i to, že coby sadista dovedu pracovat s bolestí. Umím to prostě zařídit tak, aby pro děti nebylo píchání uší traumatizujícím zážitkem.“ V podcastu uvažuje o tom, jak se v jeho branži vyvíjely trendy. „Před dvaceti lety jsem skoro pořád píchal jednoduché ocelové kuličky,“ říká, „nejvíc do jazyku, taky do nosu, do očí, holkám do pupíku, chlapům do bradavek. Dnes paradoxně zdaleka nejvíc pícháme lidem uši; samozřejmě nejen lalůčky, ale celé. A sázíme do nich skutečné šperky, často diamanty.“ Velmi otevřený a upovídaný Míla popisuje v podcastu svůj život v rámci BDSM subkultury. Přibližuje prostředí soukromých klubů i veřejných akcí, které pořádá - právě nyní je to veletrh Prague Fetish Weekend v komplexu Gabriel Loci. „Po každé takové akce posíláme spoustu peněz organizacím, které pomáhají zvířatům, hlavně kočkám,“ překvapuje sadista svou citlivostí. „Mně v životě lidi mockrát zklamali, ale kočky? Nikdy.“

„Čím jsem starší, tím víc mě mrzí,“ říká herec Pavel Liška, „že jsem se v mládí pořádně nenaučil anglicky.“ Do kin právě vstupuje film o výpravě na Papuu Novou Guineu, kterou poznával na motorce spolu s kolegou Janem Révaiem a kameramanem Hynkem Bernardem – jejich dokument se jmenuje *Vandráci na ostrově lidojedů*. „Celou první výplatu v HaDivadle jsme kdysi s Markem Danielem utratili za týdenní intenzivní kurz angličtiny v Jeseníkách, ale vydrželi jsme jen první dopoledne, protože tam do nás pořád hustili tu angličtinu. Řekli jsme si, že tohle teda ne, a celý ten týden pak s Markem chodili po kopcích a po hospodách. Dnes mě to štve, protože se strašně rád potkávám s obyčejnými lidmi a poslouchám je. Dělávám to v českých hospodách, jenomže tam mě poznají a konverzace ztratí kouzlo těch okamžiků, kdy si začnou povídat dva neznámí lidé. V zahraničí mě nikdo nepoznává, ale tam zase svým novým přátelům občas úplně nerozumím.“ V podcastu Pavel Liška vypráví o tom, jak byli před odletem na Papuu vystrašení z předpokládané vysoké míry kriminality, ale po dvou týdnech naopak zcela ztratili ostražitost, protože jim Papuánci připadali mírumilovní a přátelští. „Nakonec k jednomu pokusu o přepadení s buchačkou došlo, ale zhruba osmičlenná skupinka banditů byla naštěstí ještě zmatenější než my, takže nic neukradla. Jinak my měli jasné priority,“ směje se: „V první řadě nesmíme přijít o nahrané karty z kamer, a ve druhé pokud možno ani o své životy.“ Pavel Liška střízlivě popisuje, že je dnešní Papua lákadlem pro turisty, kteří si můžou koupit zájezd do takzvaně neobjevených vesnic, kde jim domorodci za peníze předvedou své kroje a tance, což působí velmi autenticky. „My měli štěstí, že nám pomáhal na Papue žijící tropický biolog Vojtěch Novotný. Doprovodili jsme jednoho z jeho studentů do rodné, skutečně izolované vesnice, kde ten mladík třináct let nebyl. Po třídenní pouti džunglí, kdy jsem byl vyčerpaný jako nikdy, nás čekalo neuvěřitelně dojemné přivítání. I v téhle zapomenuté vesnici jsme pak ale zažili pozoruhodné vyjednávání o tom, co jsme za pohostinnost místních schopni a ochotni nabídnout.“ V podcastu Pavel Liška vypráví i o tom, proč jsou chodníky v papuánských městech plné krvavě rudých skvrn, nebo o tom, že jeho motorkářské trio ještě jedna expedice nejspíš čeká. „Zatím neřeknu kam, protože máme plné hlavy Papuy. Ale bude to destinace, kterou by uhodl jen málokdo.“

Její dceři Žofce budou brzy tři roky. Ty první dva daly Vladivojně zabrat, trpěla spánkovou deprivací, ale teď už je zase energická a produktivní jako po celý svůj  život. Nedávno vydala desku Břehy, zakládá další kapely různých žánrů, o tom všem vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra. „Ve skutečnosti jsem se za ty poslední tři roky hodně změnila,“ říká: „Skončilo čtvrtstoletí velkých pařeb, ty už prakticky nejsou. Byla jsem příliš velký bohém a myslím, že mě Žofka zachránila. Konečně jsme si ve svém životě musel udělat řád. Protože vím, že bych po flašce vína nefungovala, tak tu flašku ani neotevírám. Ráno odvedu Žofku do dětské skupiny a pracuju do doby, kdy si ji zase musím vyzvednout.“

Se svojí velmi pestrou elektronickou hudbou vyjíždějí po celé Evropě. Říkají si Bratři, a skutečně jsou to dvojčata, je jim sedmatřicet let. Jiří a Ondřej Veselí z pražské čtvrti Kobylisy, odkud pár dní před křtem alba nazvaného Escape dorazili do podcastu Host Reportéra.   Z rozhovoru je zřejmé, jak pěkný spolu mají vztah: „Samozřejmě se občas pohádáme,“ zlehčují to, „ale stejně pořád bydlíme hned naproti sobě. Neuplyne den, kdy bychom si aspoň nenapsali, a hlavně víme, že se nám spolu výborně pracuje.“ Vyprávějí o tom, jak oba od dětství hráli závodně fotbal a zároveň na bicí: „V prváku na gymplu vyhrála muzika.“ Vystupovali s vlastní electro-popovou kapelou Cartonnage, kromě toho bubnovali s mnoha dalšími projekty coby nájemní bubeníci. „A taky jsme bubny učili na umělecké škole, což vlastně děláme dodnes,“ říkají v podcastu. Život nájemných bubeníků je po čase unavoval, a zároveň se čím dál více učili pracovat se syntezátory, jejichž zvuky ve zkušebně kombinovali se živým rytmem bicích. Výsledná hudba jim dávala smysl, a tak před osmi lety vznikli Bratři. Jejich elektronika se pohybuje na škále od ambientu až po techno, a například letos dvojčata zahrála tisíce fanoušků na Colors of Ostrava, v Budapešti na slavném Szigetu nebo na festivalu Cooltural ve španělské Almerii. Stále se drží toho, že o pět minut starší Jiří na pódiu hlavně bubnuje, zatímco Ondřej ovládá elektronické zvuky. Tento týden ve čtvrtek 7. listopadu pokřtí v pražském Paláci Akropolis album Escape, což bude dobrá ukázka originálního stylu, pro který se Bratři rozhodli. Kromě videoprojekcí pracují i s vůněmi, a některé zvuky ovlivňovat živá kytka, stojící přímo na pódiu. „Říkáme jí Ayra, a těsně před koncertem na ni napojíme dva senzory. Ty jsou vedeny do modulu, skrze který pak kytka může částečně ovládat parametry zvuku,“ vysvětlují v podcastu.

Amatérský moderátor a začínající zahrádkář Tomáš Poláček si do dalšího dílu podcastu Host Reportéra pozval skvělého zahradního architekta Ferdinanda Lefflera. Ideově se shodli: oba mají pocit, že udřít se prací na zahradě nedává žádný smysl. „Podle mě to je dobré od začátku takhle formulovat,“ říká v podcastu Leffler: „Zahradu máme pro radost! A hned při jejím zařizování bychom se měli zabývat tím, co nám ji nejspíš bude dělat. Sezení kolem ohně s dětmi a s kamarády, samozřejmě. Možnost lehnout si do trávy a zespoda koukat do koruny stromu, pozorovat ptáky…“ Zahradní architekt v podcastu podotýká, že na sebe generace dnešních seniorů často vytvářela zbytečné zahradnické pasti. „Třeba taková skalka, z té se brzy stává soukromé peklíčko. Je to zhruba jako když si pořídíš domů akvárko, o které se pak staráš mnohem víc než sis myslel. Skalka nikdy nebude vypadat úplně skvěle, protože se na ní vždycky někde objeví nějaký plevel. Ty abys to obskakoval s pinzetou a jeden po druhém ho vytrhával, což je hloupost. Na zahradu si máš naplánovat stromy, keře, trvalkový záhon, klidně i kus louky. S tím pak víceméně není starost, vypadá to dobře a máš pohodu.“