Echo Podcasty

Echo Salon Jana Blažka nejen o elektromobilitě. Hosty byli Martin Peleška, ředitel značek Toyota & Lexus v ČR, Jaromír Heřmanský, editel F Automobil Import, s. r. o. a Libor Beneš – Country manager Ford. Bude elektro auto nový standard?

Hostem Hrotcastu byl prezident Hospodářské komory ČR Zdeněk Zajíček. A mluvilo se o rostoucí byrokracií, přeregulovanosti Evropské unie i ztrátě podpory pro podnikání. České firmy podle něj čelí stále větším překážkám a stát zapomíná, kdo vytváří prosperitu země. „Prosperita této země nevzniká na úřadech ani v legislativních procesech. Vzniká ve firmách, aktivitami podnikatelů a prací jejich zaměstnanců,“ říká Zajíček. Podle něj politici často berou fungování firem jako samozřejmost, zatímco na podnikatele dopadá stále více regulací a administrativních povinností.Šéf komory upozornil, že hlavně menším podnikatelům dochází síly: „Podnikatel se s tím musí nějak vypořádat. Ale jednou mu dojdou síly a řekne si: já už na to nemám,“ uvedl. Varoval také, že mladší generace už často nechce přebírat rodinné firmy. „Vidí, co všechno museli jejich rodiče absolvovat, a říkají si: mám tohle zapotřebí?“ Zajíček kritizoval i přístup Evropské unie k regulaci. Podle něj Evropa místo skutečného zjednodušování často přidává další pravidla. „Evropa nezjednodušuje, nesnižuje počet regulací. Nebo přinejmenším ne tempem, které bychom potřebovali,“ řekl. Ostrou poznámku přidal i k unijním antibyrokratickým balíčkům: „Tam, kde Evropě ujel vlak, přicházíme s omnibusy.“Velkým tématem rozhovoru byla také infrastruktura a pomalé povolování staveb v Česku. Dlouhé odklady dopravních projektů podle Zajíčka znamenají přímé hospodářské škody. Jako příklad zmínil pražský okruh. „Kdyby Praha měla dávno postavený vnější okruh, utratili bychom dramaticky méně peněz."

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czSetkání Sudetoněmeckého landsmanšaftu nečekaně rezonuje. Co sleduje Petr Pavel tím, že sjezd podpořil? „Posledních dvacet třicet let je při debatách o česko-německé minulosti konvenční všímat si utrpení nikoliv Čechů, ale Němců. Do roku 1989 byly více ,sexy' oběti Češi a od té doby jsou ,sexy' oběti Němci,“ soudí Daniel Kaiser.„Svátek sudetských Němců se prostě poprvé odehraje v Česku. Připravuje se to deset let a čekalo se, že dnes už to vzbudí menší ohlas. Nestalo se, protože celá situace v Evropě je napjatější než tehdy. A de facto se tu hrají náhradní války,“ říká Jiří Peňás.Kdo je ten zlý v případě Knihovny Václava Havla? Tomáš Sedláček, nebo spíš Zdeněk Bakala? Vláda si vytváří prostor pro to, aby se mohla více zadlužovat. Ty peníze však projí.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňáš, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Záběry výtržníků v kuklách pobíhajících po trávníku v Edenu se světlicemi zaujaly předminulý víkend i ty, kdo fotbal běžně nesledují. Divoké scény, při kterých fotbaloví fanoušci Slavie napadli nejen své protějšky v sektoru hostů, ale i tři hráče Sparty, už mají první následky: kontumaci zápasu, desetimilionovou pokutu, čistku v kádru i rozvázání smlouvy s bezpečnostní agenturou. Co bude dál? Kluby požadují centrální databázi problémových fanoušků, narážejí ale na to, že současný výklad GDPR něco takového neumožňuje. Debatujeme o tom s fanoušky tří českých klubů – Slavie, Sparty a Baníku. To, že někteří z nich jsou zároveň i politici, berme vzhledem k legislativnímu rozměru věci jako výhodu.

„Já totiž vůbec nejsem mužem vědy. Nejsem ani pozorovatelem, experimentátorem či myslitelem. Mám temperament conquistadora, dobrodruha – s náležitou zvídavostí, odvahou a vytrvalostí.“ Takto se v jednom dopise charakterizoval Sigmund Freud. Zakladatel psychoanalýzy nechoval velké sympatie ani k filozofii. Přesto bývá mj. za filozofa označován – už proto, že předložil teorii lidského já, s níž se vyrovnávala řada myslitelů, a zároveň nabídl cosi jako nový jazyk moderního světa.Přinejmenším se zdá, že pojmy jako neuróza, trauma, narcismus jsou pro moderního člověka podstatné. Ale možná žádné z těchto slov nepředčí „nevědomí“, vrstvu našeho já, v níž psychoanalytik hledal odpověď na otázku, proč trpíme. Podle Freudovy nauky nezbývá než jít na nevědomí oklikou: když člověka necháme mluvit, mimoděk na sebe ledacos prozradí. Člověk totiž sám sebe zrazuje; prý z něj zrada proudí všemi póry.Psychoterapeut se pak spolčuje s klientovým nevědomím proti klientovi samému. Proč to spolčení? Lidé se chtějí léčit, ale často se nechtějí uzdravit. Jejich symptomy jsou strategiemi přežití, mnohdy dokonce celoživotním dílem, které nehodlají jen tak zahodit. Vždyť jim v mnoha ohledech dobře sloužilo. Jenže proniknout k nevědomí znamená překročit hranici společenského taktu i vlastního sebeklamu. Freud proto v jednom dopise varuje, že lékař ani pacient se nesmějí obávat nevkusnosti: „Člověk se musí stát zlým chlapem – bez zločinu není výkon.“Ale co je na řeči tak pozoruhodné, že někdy dokáže proměnit i fyzické symptomy, a to bez jediného léku? V řeči totiž opakujeme – byť mnohdy nechtěně – svá traumata, selhání i bolesti. Máme zvláštní sklon vracet se právě k tomu, co nás zraňuje. Toto zjištění Freuda šokovalo. Netvrdil snad sám, že člověk je veden principem slasti? Jenže skutečnost často vypadá jinak: pohybujeme se v zapeklitých kruzích opakování. Freud píše o mužích, jejichž každé přátelství končí zradou; o lidech, kteří nejprve křečovitě vzývají autoritu, aby ji pak s triumfem zničili; o milencích, kteří se pokaždé zamilují do téhož typu člověka, jen aby jejich vztah znovu skončil stejně bolestně. Pozoruhodné je na tom hlavně to, že už zde začíná Freud přecházet od klasického modelu „člověk hledá slast“ k ponuřejší představě: člověk je bytost, která opakuje i to, co ji ničí.Možná nás právě nevědomé opakování nutí, abychom začali opakovat vědomě – a tím se od bolesti alespoň částečně osvobodili. Řeč, vyslovení bolesti, je už sama formou opakování, která může proměnit to, co nás svazuje. Opakování je strukturou naší tragédie i možným východiskem. Ale Sigmund Freud, který celý život bojoval proti iluzím, si nedělal iluze ani o člověku samém. Nevěřil, že by nás nakonec nečekalo selhání, mnohdy bolestivé. Nehraje se o to, zda selžeme; hraje se jen o to, jakou podobu naše selhání získá. A protože jsou některé podoby snesitelnější než jiné, je dobré zavčas si připravit tu nejmilosrdnější.KapitolyI. Ne myslitel – dobrodruhII. Úhoři, kokain, terapie slovem, pud smrtiIII. Naše já – náš zrádceIV. Metafyzika ztraceného objetíV. Touha vracet se k tomu, co zraňujeVI. Opakovat lépe? Vpřed?

Česká vláda si podle hlavního ekonoma BHS Štěpána Křečka vytváří prostor pro vyšší rozpočtové schodky, přesto však současnou situaci nepovažuje v mezinárodním srovnání za dramatickou: „Když se podívám takřka po celém vyspělém světě, tak rozpočtová odpovědnost není téma číslo jedna. Spojené státy i Čína mají deficity kolem šesti procent HDP,“ uvedl Křeček. Připomněl, že český deficit se po covidu snížil z pěti procent HDP na loňských 2,1 procenta, letos však podle odhadů opět poroste.Podle Křečka současná vláda sice kritizovala vysoké schodky předchozího kabinetu, nyní si však „uvolňuje cestu k tomu, aby ty vyšší schodky mohla mít“. Přesto doufá, že kabinet nebude nově vytvořený prostor celý využívat. „Doufejme, že kromě těch investic budou předkládány i nějaké úspory,“ řekl. Ekonom zároveň podpořil výjimky z rozpočtových pravidel pro investice do dopravy, energetiky či obrany. „To, že peníze potečou tímto směrem, je dobře,“ uvedl. Za klíčové však označil efektivní využití prostředků a podporu českého průmyslu.A mluvilo se i o výdajích na obranu a závazcích vůči NATO. Křeček zdůraznil, že Česko by mělo plnit alespoň současný závazek dvou procent HDP: „Neměli bychom hazardovat s tím, že v případě geopolitického ohrožení nám nebude pomoženo tak, jak bychom si představovali,“ řekl. Ale debatu o budoucím cíli 3,5 procenta HDP na obranu označil za předčasnou. „To je hudba daleké budoucnosti. Do té doby se spousta věcí pravděpodobně změní,“ míní ekonom.Křeček kritizoval také vládní zásahy do cen pohonných hmot. Přestože snížení daní podporuje, regulaci marží považuje za problematickou. „Vzniká tím precedent. Jestli se příště vytvoří politická poptávka po regulaci cen másla nebo vajec, tak se to také udělá,“ varoval.Podle ekonoma zůstává česká ekonomika navzdory geopolitickým rizikům relativně odolná. Hlavním motorem růstu je podle něj růst reálných mezd a spotřeby domácností. „Růst mezi dvěma a dvěma a půl procenty prostě bude probíhat,“ dodal.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czKauza srazu sudetských Němců v Brně. Co komu hrozí a co to znamená? „Před rokem jsem si myslel, že to proběhne v klidu, protože společnost už na to je připravená. Jednak je to dávno, jednak dochází k posunu vztahu lidí k Sudetům a jednak se mění i náš vztah k Němcům. Obecně z nich už nejde strach,“ říká Jiří Peňás.„Podle mě organizátoři už dosáhli cíle. Ti, kdo měli být vyprovokováni, se nechali vyprovokovat. Ale v zásadě si myslím, že Babišova vláda si ve své většině myslela, že to odignoruje. Což byl rozumný postoj,“ tvrdí Daniel Kaiser. „Já jsem si při té debatě vzpomněla na citát Milana Kundery, že nejživější boje se vedou o minulost, protože budoucnost je prázdná díra, která nikoho nezajímá,“ dodává Tereza Matějčková.Jsou výtržnosti na pražském fotbalovém derby vizitkou společnosti? Zločinné jednání přitom v Česku neustále klesá. A co vypovídá o společenských změnách pokračování filmu Ďábel nosí Pradu?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V květnu by se měl v Brně uskutečnit historicky první sraz Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území země, kterou jejich předci museli před osmdesáti lety opustit. O srazu v „domovině“ mluvil mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno, jejíž zástupci tvoří jednu polovinu našich diskutujících. Tu druhou tvoří jejich kritici, lidé, kteří dlouhodobě vyjadřují pochybnosti o smyslu a účelu oživování starých témat. Salon proběhl minulou středu, kdy se kvůli srazu v Poslanecké sněmovně prudce střetli koaliční a opoziční poslanci a kdy, dalo by se říct, se vášně rozhořely s nečekanou (?) intenzitou.

Česká reprezentantka ve skocích na lyžích Anežka Indráčková byla hostem podcastu Men's Factor a mluvila o psychických problémech po olympiádě v Pekingu, strachu při skákání i podmínkách českého sportu. Devatenáctiletá závodnice přiznala, že po hrách v Číně chtěla se sportem definitivně skončit. „Byla jsem hrozně izolovaná. Do školy jsem nechodila, s rodinou jsem se nevídala, měla jsem toho plný zuby,“ popsala atmosféru olympiády v Pekingu, kterou výrazně ovlivnila covidová opatření. Podle Indráčkové se tehdy přidaly také problémy s psychikou a poruchy příjmu potravy. „Člověk se fyzicky i psychicky úplně složil,“ řekla. A po návratu skutečně ukončila kariéru. „Byla jsem přesvědčená, že už nikdy nic víc,“ uvedla. Ke sportu se ale nakonec vrátila i díky podpoře rodiny. Letos následně dosáhla největšího úspěchu kariéry, když vyhrála juniorské mistrovství světa v norském Trondheimu.Indráčková zároveň popsala i tlak, který podle ní přinášejí sociální sítě a veřejná očekávání. Negativní komentáře ji zasáhly už během první olympiády v patnácti letech. „Psali mi, že holka tam nemá být a že mám radši sedět v lavici,“ řekla. Přiznala, že tehdy začala pochybovat sama o sobě. „Člověk začne uvažovat, jestli fakt nemají pravdu.“ V rozhovoru mluvila i o samotném strachu při skocích na lyžích. Podle ní není možné strach jednoduše odstranit. „Můžete ho přijmout. Říct si: mám strach, tak mám strach. Je tu se mnou,“ popsala svůj přístup. Paradoxně prý sama trpí strachem z výšek. Česká reprezentantka upozornila i na rozdílné podmínky mezi českými skokany a zahraniční konkurencí. Zatímco velké skokanské země mají podle ní špičkové zázemí a dostatek vybavení, čeští sportovci často fungují v omezených podmínkách. Víc v rozhovoru. 

Bertha von Suttner, rozená hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova se narodila V Praze ve Vodičkově ulici a dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Přes její šlechtický původ ji popuzovala rakouská aristokracie. Bertha tvrdila, že vůbec nemá páru o tom, co hýbe světem, kritizovala její privilegia a militarismus, sexuální pruderii i zkostnatělý školský systém. Nejvíce ovšem nenáviděla nacionalismus a antisemitismus. Nacionalismus jí připadal směšný a nebezpečný, stejně jako jí připadala zbytečná smrt na bitevním poli pro čest, slávu a zemi.Stala se z ní velice známá spisovatelka a přední evropská bojovnice za pacifismus. Úzce spolupracovala s Alfredem Nobelem a po jeho smrti se stala rovněž laureátkou Nobelovy ceny míru. Zemřela symbolicky týden před sarajevským atentátem. Nicméně v českém prostředí – zejména v dobách První republiky - neměl její odkaz zrovna na růžích ustláno. Její myšlenky se dostávaly především do konfliktu s legionářským mýtem, protože Československo systematicky budovalo legionářskou paměť a obraz ozbrojeného boje jako základu republiky. V tomto kontextu byla Bertha von Suttner vnímána jako hlas, který patří světu před rokem 1914, nepoužitelný pro společnost, která se musela aktivně bránit revizionismu Německa a Maďarska. Její román „Odzbrojte!“ sice nadále vycházel a byl znám, ale nebyl vykládán jako politicky aktuální program.České historické texty zdůrazňovaly Masaryka jako realistického humanistu, který pacifismus podmínil obranou demokracie, zatímco Suttnerová reprezentovala absolutní antimilitarismus, čímž v meziválečné optice působila jako politicky naivní. Nejdůležitější ale asi byla její kulturní distance. Byla prostě „málo česká“. Ačkoli pocházela z českého rodu, psala německy, byla spojena s rakouským a s mezinárodním prostředím, a hlavně nebojovala aktivně za českou národní věc. Liberální pokrokářské osobnosti – obzvlášť pokud jsou ještě kosmopolitní - to prostě nemívají v Čechách snadné

Hostem Echo Prime Time byl ministr obrany za SPD a generál ve výslužbě Jaromír Zůna. V rozhovoru mluvil i o očekávané schůzce premiéra Andreje Babiše s prezidentem Petrem Pavlem kvůli summitu NATO a složení české delegace. Věří v dohodu mezi oběma politiky. „Já si myslím, že se domluví. Konec konců jde o dva mimořádně významné činitele.“ Zároveň zdůraznil, že odpovědnost za zastoupení Česka na summitu nese vláda a premiér.Podle ministra se Evropa musí připravit na to, že Spojené státy budou postupně přesouvat větší část odpovědnosti za obranu právě na evropské členy NATO. „Vidíme to už dnes. Americká administrativa jasně říká, že evropské státy musí převzít větší díl odpovědnosti,“ uvedl. Zůna zároveň hájil plán vlády zvýšit obranné výdaje a naznačil, že Česko by ještě letos mohlo skutečně dosáhnout hranice dvou procent HDP na obranu. „Současná vláda může být první vládou, která dvě procenta splní bez nestandardních účetních manévrů,“ prohlásil.Velkou změnou podle něj projde i samotná armáda. České ozbrojené síly se podle Zůny musí vrátit více k obraně vlastního území a posilování schopností pro případ velkého konfliktu v Evropě. „Po roce 2022 se Aliance jednoznačně vrací k obraně teritoria. Vidíme to na posilování východního křídla NATO i na nových požadavcích na logistiku, protivzdušnou obranu nebo vojenské zdravotnictví,“ řekl.V rozhovoru se vyjádřil také k roli budoucího náčelníka Generálního štábu. Podle něj musí jít o člověka, který bude „nositelem změny“ a dokáže se podívat za rámec dosavadního fungování armády.

Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala varuje, že český stát ztrácí schopnost efektivně plánovat velké projekty a smiřuje se s nefunkčností. V rozhovoru pro Hrot24 kritizoval systém dotací, pomalou výstavbu infrastruktury i absenci strategického plánování.„Nikdy se lidem nežilo tak dobře jako teď. A možná právě proto nejsme připraveni na dobu, kdy bude hůř,“ říká Kala.Podle něj stát pouze přidává digitální nástroje na zastaralý systém místo skutečné reformy. „My digitalizujeme skanzen. Udělá se webová aplikace, ale ve skutečnosti někdo ty papíry vytiskne a odnese jinam. To není digitalizace,“ uvedl.Prezident NKÚ kritizuje také využívání evropských dotací. Podle něj se stát soustředí hlavně na to, aby peníze vyčerpal.„Představa je, že je potřeba všechno utratit. A to, k čemu mají peníze sloužit, je druhořadé,“ tvrdí.Jako příklad uvádí financování vědy nebo menších lokálních projektů. „Máme krásné chodníky v obcích, ale chybí velké strategické investice,“ říká.Výhrady má i k plánovaným vysokorychlostním tratím. Podle něj chybí jasný ekonomický plán návratnosti.„Ne každý beton vylitý do krajiny je investice,“ poznamenal.Kala zároveň upozorňuje, že Česko postupně ztratilo náskok před Polskem právě kvůli neschopnosti rychle připravovat velké stavby.„Poláci velmi rychle měnili legislativu, aby mohli stavět infrastrukturu. My jsme ty projekty připravené neměli,“ dodal.Přesto odmítá příliš černý pohled na situaci v zemi. „Žijeme v nejlepší době historie. Jen jsme si zvykli, že stát funguje pomalu a neefektivně,“ uzavírá.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czO komplikovanosti kolumbijské společnosti vypráví Tereza Matějčková, která se právě vrátila z knižního veletrhu v Bogotě. „Je to nepředvídatelný svět. Hromadnou dopravu nepoužívá radši ani střední třída, ale auta a taxíky stojí věčně v zácpách. Strach o život jsem neměla, lidé tam jsou strašně milí, laskaví a velkorysí. Ale zároveň tam úplně bezpečno není,“ vypráví.Proč v Kolumbii nikdo neholduje kokainu? A jak se tam dá domluvit s třemi měsíci španělštiny.Jiřina Bohdalová oslavila pětadevadesáté narozeniny ve výborné fyzické i mentální kondici. „Viděl jsem teď pořad, kde seděla a byla vtipnější než my všichni dohromady,“ říká Jiří Peňás. Z jakého důvodu je Bohdalová velkou herečkou? A proč má fotku skoro s každým prezidentem.Opět hoří les v Českém Švýcarsku. Může za to i ekologistické dogma bezzásahovosti? Kdo dělá z národních parků sklady paliva? A nebylo by té krajině lépe jako kultivované „parčíky“? Téma pro Daniela Kaisera.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

„Disproporce jsou součástí naší reality,“ poznamenal v jednom rozhovoru kolumbijský spisovatel a nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez. To, co se jeví jako nerealistické, mnohdy není deformací skutečnosti, ale jejím popisem. Fantazie v tomto pojetí není přídavkem k realitě – je nástrojem, jak ji vůbec zachytit.Proto možná nepřekvapí, že kniha Sto roků samoty z roku 1967 mluví dokonce i k našemu světu. Ústřední motiv samoty zde není jen literárním motivem, ale odkazuje ke struktuře, která se znovu objevuje i v dnešních společnostech – ať v Evropě nebo v Latinské Americe. Nejde primárně o psychologii, ale o existenciální situaci: všechny postavy postupně zjišťují, že jsou uvězněny ve vlastní skutečnosti. Samota ale není jen negativní: není jen ztrátou vztahů, ale i zvláštní formou moci; chrání před zranitelností, ale zároveň ničí možnost sdílet skutečnost.Což souvisí s dalším tématem, které se vrací napříč knihou a je aktuální i dnes: rozpadající se paměť, osobní i společenská, rozvrací protagonisty a rozkližuje svět. Román Sto roků samoty skutečně končí apokalypticky. „Macondo se už proměnilo v hrůzný vír prachu a sutin, zmítaný hněvem biblické smršti.“ Ale jiskra naděje neschází. Na scénu vstupuje čtenář, který zjišťuje, že vše o městečku Macondo bylo předem zapsáno a že celý život je citací předem napsaného scénáře – lépe řečeno: byl jí. Podstatné je však toto: nemusí to tak být i do budoucna; do scénáře lze vstoupit, zasáhnout do něj, probudit vědomí odpovědnosti.S obyvateli Maconda sdílíme obtížný úkol. Cílem není mýty odmítnout, ale porozumět jim: vědět, které z nich realitu umožňují a které ji zkreslují. „Dobře vyprávět realitu“ tak neznamená ji zjednodušit, ale udržet její složitost sdílenou: vyprávět ji tak, aby nezmizela ani v pouhé fikci, ani v domněle „holé realitě“. Márquez, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů všech dob, ale i oceňovaný novinář, v tom může být naším průvodcem.KapitolyI. Sto roků samoty dnes: mezi literaturou, filozofií a realitouII. Novinář, který objevil fikciIII. I ten, kdo zná své dějiny, je opakujeIV. Paměť podmínkou realityV. Pryč od magického realismuBibliografieGabriel García Márquez, Sto roků samoty, přel. Vladimír Medek, Praha: Odeon, 2008; zfilmování: Alex Garcia Lopez, Laura Mora (režie), Sto roků samoty, Netflix, 2024–2026, https://www.netflix.com/cz/title/81087583.Gabriel García Márquez, Zpověď trosečníka, přel. Blanka Stárková, Praha: Odeon, 2004.Gabriel García Márquez, Zpráva o jednom únosu, přel. Vladimír Medek, Praha: Odeon, 2007.Gerald Martin, Cambridge Introduction to Garcia Gabriel Márquez, Cambridge: Cambridge University Press, 2012.David Streitfeld, The Last Interview. Gabriel García Márquez and Other Interviews, Brooklyn – London: Melville House, 2015.Juan Gabriel Vásquez, Hluk padajících věcí, přel. Anežka Charvátová, Praha: Paseky, 2015.Juan Gabriel Vásquez, „Malentendidos alrededor de García Márquez“, El arte de la distorsión, Bogotá: Penguin, 2009, str. 61–72.

Spor o obranu, NATO i Írán. Zaorálek mluví o „pohádkách“, Joch hájí spojenecké závazky. Debata o obranných výdajích, budoucnosti NATO a konfliktu mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem ukázala výrazné rozdíly mezi bývalým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem a komentátorem Romanem Jochem. V  Echo Prime Time se střetli nejen v pohledu na roli NATO, ale i v hodnocení hrozby ze strany Íránu.Zaorálek zpochybnil samotný smysl debat o podílu výdajů na obranu v poměru k HDP. „Ta procenta nemůže nikdo soudný brát vážně. Neříkají nic o schopnostech armády ani o její bojové hodnotě." Podle něj vedou spíše k neefektivním nákupům. „Ta procenta nás nutí utrácet za drahé zbraně, místo abychom pořizovali to, co skutečně potřebujeme,“ dodal.Roman Joch naopak považuje dodržování procentuálních závazků za klíčové pro fungování aliance. „Je to základní princip férovosti. Když Polsko dává čtyři procenta HDP a my ani dvě, těžko to lze spojencům vysvětlit,“ řekl. Podle něj Evropa dlouhodobě podceňovala vlastní obranu a musí své výdaje navyšovat.Rozdílně hodnotí i konkrétní kroky české armády, například nákup letounů F-35. Zaorálek jej kritizoval s tím, že odsunul jiné závazky. „Měli jsme budovat těžkou brigádu, což byl náš prioritní úkol. Ten jsme odložili,“ uvedl. Joch naopak připustil, že vedle pozemních sil má význam i moderní letectvo, i když upozornil na rostoucí roli levnějších technologií jako jsou drony.Mluvilo se i o budoucnosti Severoatlantické aliance. Podle Jocha bude klíčovou roli hrát americký prezident Donald Trump. „Všichni budou čekat, s čím přijde. Může například přesunout americké jednotky do zemí, které dávají více na obranu,“ uvedl. Zaorálek naopak hovořil o hlubší krizi aliance. „NATO se dostalo do situace, kdy nefunguje tak, jak by mělo,“ řekl a připomněl problematické výsledky některých vojenských operací v minulosti. Podle něj by Evropa měla posílit vlastní strategickou autonomii, protože Spojené státy mění své priority.Zásadní rozpor se projevil i v hodnocení konfliktu s Íránem. Joch označil vojenský zásah za obhajitelný krok. „Rozhodnutí odzbrojit Írán bylo dlouhodobě prozíravé,“ uvedl. Zároveň ale upozornil, že Írán využívá asymetrické prostředky, například útoky na lodní dopravu, na které Západ zatím hledá účinnou odpověď.Zaorálek naopak odmítl, že by Írán představoval bezprostřední hrozbu. „To jsou pohádky,“ řekl na adresu tvrzení o nebezpečí íránského režimu. Podle něj současná situace vznikla po odstoupení USA od jaderné dohody z roku 2015. „Trump vytvořil problém, který teď řešíme,“ uvedl. Dodal, že vojenský postup může vést spíše k dalšímu zhoršení situace.Oba se vyjádřili i k návrhu prezidenta Petr Pavel na vytvoření Spojených států evropských. Zaorálek jej označil za nereálný. „Neexistují podmínky ani politické vedení, které by něco takového prosadilo,“ uvedl. Joch považuje debatu o evropské federalizaci za legitimní, ale rovněž ji nevidí jako pravděpodobnou. „Znamenalo by to jednotnou obranu i zahraniční politiku, což je dnes těžko představitelné,“ řekl.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPetr Pavel se vyjádřil pozitivně k federalizaci Evropské unie. „Myslím, že představa o společné Evropě není ani pravicová, ani levicová. Každý si to bere po svém. Progresivista chce, aby to všude vypadalo jako v multikulturním ráji, konzervativec si vzpomene na historické důvody, které měli Karel IV. nebo Karel Veliký,“ říká Jiří Peňás.„Prezident má mentalitu člověka za provincie, který za každého režimu musí mít nějakou svoji Moskvu. Dřív to byla opravdová Moskva, teď hledá jinou. Amerika to pro něj být nemůže, tak mu zbyl Brusel,“ komentuje to Daniel Kaiser.Proč jsou některé neziskovky financované státem, a přitom autoritu státu podrývají? Motoristé toto řeší, i když možná pomocí nevhodné rétoriky. „Myslím, že si osvojili agresivitu a zbraně druhé strany, která je na svoji dominanci a agresivní chování zvyklá a myslí si, že pro ni je to normální a ostatní se tak chovat nemůžou,“ říká Kaiser.Bude se více zbrojit? A proč je to možná jenom vojenské keynesiánství?Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Zpěvák Vlasta Horváth, vítěz druhé řady soutěže Česko hledá SuperStar, v podcastu Men's Factor popsal nejen svou cestu ke slávě, ale i hlubší problém, který podle něj formoval jeho generaci - nedostatek sebevědomí a obava otevřeně přiznat ambice.Do soutěže přitom nevstupoval s cílem zvítězit. „Měl jsem to někde vzadu v hlavě, ale bál jsem se to říct nahlas. Abych to nezakřikl,“ uvedl. Podle něj tehdejší atmosféra podobným projevům nepřála. „Nikdo neřekl, že to chce vyhrát. Takový člověk by byl okamžitě odepsaný.“Horváth tento postoj nevztahuje jen na sebe, ale na širší společenský kontext. „Byl jsem v tomhle strašně svázaný,“ řekl s tím, že otevřené sebevědomí bylo vnímáno negativně. Jako příklad uvedl zkušenost ze soutěže, kdy mladá zpěvačka oponovala porotě: „Jakmile někdo ukázal sebevědomí nebo si za něčím stál, tak to lidi nechtěli vidět.“Podle něj právě tento typ nastavení brzdil i další kariérní možnosti. Přestože dostával doporučení prosadit se v zahraničí, sám si na to netroufl. „Takhle daleko jsem absolutně nepřemýšlel, ani jsem tu sebedůvěru neměl,“ přiznal.Dnes klade větší důraz na vnitřní jistotu a autenticitu než na očekávání okolí. „Dřív jsem přemýšlel, co se bude líbit lidem. Dneska klidně udělám desetiminutovou písničku. Už nemám co ztratit,“ uvedl.

Chystá se Babišova vláda ochočit Českou televizi (ČT) a Český rozhlas (ČRo), tím ohrozit svobodu projevu a v konečném důsledku demokracii? Nebo je avizovaný přechod financování z beder veřejnosti a firem na státní rozpočet standardní evropská praktika, notabene když ji dvě ze tří vládních stran měly v programu? Za jednu z nich, SPD, přišel do Salonu Echa poslanec Josef Nerušil. Daniel Köppl se postupně pohybuje v blízkosti různých stran současné koalice, momentálně u ministra kultury Oty Klempíře. Profesí mediální manažer byl Köppl šéfredaktorem oborových časopisů a dnes je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Opozici zastupují hned dva stínoví ministři kultury, Jan Lacina za STAN a Martin Baxa z ODS.

Prezident Petr Pavel ve středu na debatě Deníku s občany v Litomyšli připomněl myšlenku vytvoření Spojených států evropských jako možné cesty k posílení role Evropy. Jeho poradce Jan Macháček v pořadu Echo Prime Time uvedl, že jde zatím o nejasný koncept bez konkrétní podoby, zatímco Jiří Weigl z Institutu Václava Klause, který je i poradcem ministra Petra Macinky, varoval, že podobné návrhy by mohly vést k oslabení až likvidaci české suverenity. Shodli se naopak na tom, že spor mezi Hradem a vládou o zastoupení na summitu NATO je zbytečně vyhrocený.Macháček uvedl, že stejně jako prezident má i on tendenci věřit tomu, že celky, aby mohly dobře institucionálně a pragmaticky fungovat, směřují k vyzkoušenému systému. „Na jedné straně je to národní stát, na druhé funkční federace nebo konfederace. Evropská unie není ani jedno z toho,“ myslí si Macháček. Dodal, že EU je stále projekt a nestálý útvar a bylo by dobré, aby měla stabilnější charakteristiky.Weigla Pavlův návrh nenadchl. „Pan prezident mě opakovaně překvapuje tím, že přichází s návrhy, které by suverenitu státu, jehož je hlavou, zlikvidovaly. Vím, že navrhoval, abychom se zbavili v EU práva veta, což by nás, jakožto suverénní stát, velmi oslabilo. Je velkým zastáncem eura, což zase znamená oslabení,“ řekl. To vše je podle něj krok k úplné likvidaci České republiky jako samostatného státu. „Stali bychom se provincií, spolkovou zemí té projektované federace. Myslím, že bychom si na tyto iniciativy měli dávat velký pozor,“ varoval.Macháček připomněl, že Spojené státy evropské jsou zatím jen slogan, a téma tak pro něj v tuto chvíli příliš neznamená. „Museli bychom se prezidenta zeptat, jak to myslí a jaké vidí podrobnosti v tom, co navrhuje. Rozhodně mi ale nepřipadá jako někdo, kdo by si přál likvidaci české suverenity,“ uvedl s tím, že by nejprve potřeboval vědět, jaký je obsah prezidentovy představy. „A to je pak na detailní rozbory všech národů. Žádné takové předložené ani promyšlené nejsou,“ vysvětlil Macháček a doplnil, že suverenita by se ani v případě zrušení veta v EU neztratila. „Prezident řekl, že chce zahájit debatu. Ta neprobíhá, neprobíhá ani na evropské úrovni. Myslím, že se to nestane, a není ani dynamika, že bychom k tomu směřovali,“ uzavřel.

Poslední německý císař Vilém II. zdědil systém, na jehož řízení nestačil. Jeho pobyt na trůně se tak dá označit jako modelový případ politického selhání. Formálně disponoval značnou mocí, neměl ovšem žádnou sebereflexi, nebyl schopnost unést odpovědnost spojenou s postavením panovníka a místo promyšlené politiky dával přednost symbolickým gestům.Čechy byl po většinu 20. století Vilém II. vnímán optikou našeho národního vymezování se vůči germánskému vlivu. Byl pro nás tedy protipólem demokratických hodnot, na kterých stálo Československo. Je třeba si uvědomit, že naše národní identita vznikala v přímé konkurenci s německou kulturou a proti německé dominanci. Němci převažovali v administrativě, armádě, vědě, průmyslu. Z toho pramení náš pocit kulturní méněcennosti, přecitlivělost na jazyk a národní symboly a zejména naše morální sebe-idealizace, tedy představa, že jsme humanisté, kdežto Němcům jde jen o moc.Česká animozita vůči Němcům ale samozřejmě nebyla a není iracionální. Německý prostor - tedy Svatá říše, Rakousko, Prusko a pak Německo - byl demograficky, hospodářsky, technologicky, politicky a vojensky silnější a dominantnější. A české země až na výjimky – jako za doby Karla IV. –představovaly jejich periferii. Čili kolektivní psychologii můžeme dobře rozumět jako reakci slabšího aktéra na silnějšího souseda.Tato situace do určité míry dnes přetrvává. Německo ovšem v současné době nepotřebuje „asimilovat“ sousedy, protože jeho vliv funguje měkčími nástroji. Česká republika je třeba silně závislá na německém trhu. Ovšem bojovat za národní suverenitu je pro nás sebevražedné. Češi i Němci jsou součástí většího celku, takže bychom se spíše měli soustředit na utváření koalic uvnitř EU. Ale to našim vládám nikdy moc nešlo.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPokračuje debata o fungování veřejnoprávních médií. Například senioři nebo zdravotně postižení nemusí platit licenční poplatky BBC. Může se něco podobného aplikovat v Česku? „Andrej Babiš nepůjde kvůli České televizi na barikády. Jeho voliči ji neřeší, jsou ovšem diváky StarDance. Proto za tento pořad bojovat bude,“ říká Dalibor Balšínek.Jak bude nové Maďarsko fungovat v rámci Evropské unie? „Je možné, že na Roberta Fica si může Péter Magyar dovolovat skrze Benešovy dekrety, zatímco ve vztahu k EU bude muset být více pokorný. Soudní dvůr EU rozhodl, že Maďarsko musí svůj zákon o zákazu LGBT propagandy urychleně zrušit. Že ten rozsudek přichází právě teď, je to náhoda?“ říká Maciej Ruczaj.Americké studna může vyschnout a Evropané dělají ze strýčka Sama hlupáka. V jak hluboké krizi je NATO? A jak vznikla láska českého Senátu k Tchaj-wanu?Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Maďarské parlamentní volby skončily jasným vítězstvím strany Tisza nad Fideszem. Proč po 16 letech končí éra Viktora Orbána a nastupuje vláda Pétera Magyara? Pozvání do debaty na toto téma přijali a do studia Echa dorazili bývalý ministr zahraničních věcí a v současnosti politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Tomáš Petříček, dlouholetý novinář slovenského původu a expert na Maďarsko István Léko, odborník na mezinárodní vztahy rovněž působící na Fakultě sociálních věd Tomáš Weiss a z Maďarska se pak na dálku připojil bývalý velvyslanec České republiky v této zemi Tibor Bial.

Senátorka Vladimíra Ludková byla hostem podcastu Men's Factor. Vedle politiky se věnovala i své profesi sociální pracovnice a práci s mladými lidmi. Odmítá stereotyp, že dnešní děti jsou pasivní nebo nezodpovědné. „Vůbec to s nimi není špatné. Mají úžasné otázky a zajímají se o své okolí." Velkým tématem je podle ní i obezita a duševní zdraví. „Obezita je často jen symptom nefunkční rodiny,“ uvedla. Klíčovou roli podle ní hraje i spánek a vliv technologií. „Dítě má mobil na nočním stolku a není schopné vypnout. To je obrovský problém.“A v podcastu kritizovala i část neziskového sektoru a způsob financování. „My nemáme jasno, co financujeme z veřejných peněz. Měli bychom financovat minimum nutného, ne maximum možného,“ uvedla. A mluvilo se i o médiích a jejich roli ve společnosti. Ludková kritizovala nevyváženost těch veřejnoprávních. Zároveň varovala před černobílým viděním politiky. „Dneska i rozumný člověk kolikrát musí souhlasit s tím, co říká třeba Babiš, ale neudělá to jen proto, že to řekl Babiš,“ popsala. Podle ní je právě tato polarizace jedním z hlavních problémů současné společnosti. „Z toho se nikdy nevyléčíme,“ dodala.

Jak to máte s kalorickým deficitem? Je to základní cesta k hubnutí: vydávat více energie než přijímat. Existuje však dobrý důvod, proč se tímto principem zabývat i v širším kontextu toho, co dnes znamená být člověkem. Podle německého psychiatra a filozofa Thomase Fuchse, který spolu se svým kolegou Thomasem Arnoldem napsal knihu Nenasytné já. Fenomenologie narcismu (2026) nelze o lidském já ani o jeho poruchách uvažovat bez jeho vtělení.Tím se dostáváme k jejich originálnímu přístupu k narcismu – jinak už poněkud ohranému tématu. Thomas Fuchs jako psychiatr nemá nic proti tomu, když se konkrétní diagnóza užívá v nadsázce jako popis celé společnosti. Poruchy lidského já ostatně nelze promýšlet nezávisle na společnosti, jejíž součástí jsou. A digitální kapitalismus nejenže narcismus toleruje, spíše jej systematicky posiluje. Těm mnohým autorům, kteří užili narcismus pro popis celé společnosti, však autoři namítají dvě věci. Zaprvé upozorňují, že filozofové a sociologové často vycházejí z pojetí Sigmunda Freuda, které je podle nich dnes už překonané. Zadruhé nejsou spokojeni ani s tím, jak s narcismem pracuje současná psychiatrie: opomíjí klíčový aspekt – že narcis specifickým způsobem zachází se svým tělem.Tělo je v jistém smyslu jádrem problému. Na jedné straně žijeme v odtělesněné době – mnoho věcí lze zvládat virtuálně. Tělo už tolik nepotřebujeme, a tak se může stát kultovním objektem: optimalizujeme výkon, sledujeme kalorické deficity – a zároveň roste nespokojenost se vzhledem. Lidé s narcistickými sklony nechtějí, aby tělo přibíralo, stárlo – aby vůbec podléhalo vlastní logice. V tomto smyslu je narcistní i průmysl dlouhověkosti: je veden snahou překonat přirozené meze tělesnosti a proměnit tělo v objekt plně podřízený kontrole.Thomas Fuchs však neusiluje jen o popis psychických poruch. Upozorňuje, že narcismus představuje narušení nikoli pouze na psychologické, ale už na ontologické rovině lidského já – a právě zde vstupuje do hry filozofie. Ukazuje to jeho výklad narcisovy časovosti. Narcis totiž typicky trpí poruchou prožívání času, což se obyčejně redukuje na heslo stres. Jenže podstata je hlubší: narcis se neustále „předbíhá“, a právě proto není nikdy skutečně přítomen – ani sobě, natož druhým. Svět se mu jeví jako pomalý, zadrhávající, frustrující. Čím více chce žít, tím méně žije.To, že je jedním z autorů psychiatr, se prozrazuje především v závěru knihy: nabízí náčrt léčby, která však není jen klinická, ale i filozofická. Jejím východiskem je rozklad představy o vlastní výjimečnosti. Místo toho je třeba přitakat si nikoli za výkony, ale v obyčejnosti. Právě tady se však nejčastěji projevuje narcistický odpor. Otevřenost – vůči světu, druhým i sobě samému – znamená vzdát se permanentní sebekontroly, která narcise drží pohromadě. V tom se ukazuje, že důraz na úspěch není ambicí, ale obranou: uzavírá a izoluje. Narcis otevřenost neunese. A právě v tom spočívá jeho selhání – může být úspěšný ve světě, ale selhává v životě.KapitolyI. Výroba narcisů v odtělesněném světě [začátek až 25:50]II. „Mozek nemyslí.“ [25:50 až 39:25]III. Proti Freudovi: narcismus není původní stav [39:25 až 50:20]IV. Narcismus: struktura digitálního vnímání [50:20 až 59:30]V. Hladové tělo narcisovo [59:30 až 01:05:20]VI. Narcisův čas: proklínaná trpělivost [01:05:20 až 01:11:45]VII. Narcisova etika [01:11:45 až 01:17:30]VIII. Léčba: Přijetí obyčejnosti [01:17:30 až konec]

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czEcho Prime Time o financování veřejnoprávních médií i bezpečnostní politice a sporu mezi vládou a prezidentem o účast na summitu NATO. Předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel kritizoval vládu za údajnou nejednotnost: „Jak budeme vypadat před našimi aliančními spojenci?“ Podle něj je problém i v nedostatečných výdajích na obranu.Poslankyně Motoristů Gabriela Sedláčková naopak hájila postup vlády a kritizovala prezidenta za veřejnou komunikaci: „Když hlava státu řekne, že nemusí zaznít jednotná prezentace České republiky, tak si myslím, že je správné rozhodnutí premiéra.“ Zdůraznila, že zahraniční politiku má primárně řídit vláda.Spor se vedl také o směřování české diplomacie. Zatímco Havel zdůrazňoval hodnotový přístup inspirovaný Václavem Havlem, Sedláčková prosazovala pragmatickou politiku: „Já jsem pro zahraniční pragmatickou politiku… teď jsou důležité věci jako energie nebo obchod.“Téma zahraniční politiky se promítlo i do debaty o plánované cestě předsedy Senátu na Tchaj-wan, kterou vláda nepodpořila. Havel to kritizoval jako strategickou chybu: „My se střílíme do nohy,“ řekl s tím, že podobné cesty mohou posílit ekonomickou i bezpečnostní spolupráci.A došlo i na prezidentovo gesto s perem během návštěvy Chile. Sedláčková v tom vidí promyšlený tah: „Podle mě to byla scénka připravená… takové sarkastické věci mají úspěch.“ Havel naopak mluví spíš o spontánním momentu: „To, že Václav Klaus tam ukradl pero, ví celý svět… tak se to nabízelo.“

Představy naši konzervativců jsou od názorů otce moderního konzervativismu hodně vzdálenéKe konzervativismu se dnes hlásí skoro každý politik. Stojí tedy za to porovnat názory současných konzervativců s názory otce moderního politického konzervativismu, jak je nazýván britský politik a svého času premiér Benjamin Disraeli. Jeho politické postoje jsou zajímavé o to víc, že mezi problémy, které jako premiér řešil a těmi našimi, lze najít určité paralely.Za Disraeliho vlády vrcholilo v Británii soupeření mezi konzervativními vlastníky pozemků a liberálními průmyslníky. Tehdejší rozdělení společnosti nebylo nepodobné našemu současnému štěpení společnosti na kosmopolitní liberální velkoměsta a národovecký konzervativnější venkov. Ale Disraeli – na rozdíl od většiny našich politiků – se tehdy snažil rozdělení společnosti zabránit. Byl proti tomu, aby existovaly dva národy - tedy bohatí a chudí – které, „žijí vedle sebe, ale vzájemně si nerozumí a ignorují své osudy“.S tím, jak dnes chápeme konzervativismus, také nejdou dohromady Disraeliho sociální reformy, za které byl ve své době vyzdvihován. Kromě jiného umožnil obcím vykupovat slumy a stavět na jejich místě důstojné bydlení, což byl první krok k tomu, aby stát uznal odpovědnost za standard bydlení chudých. Jiným zákonem fakticky legalizoval stávky a odborovou činnost. Také zakázal falšování potravin (např. přidávání křídy do mouky), což byl do té doby běžný problém postihující nejchudší lidi.Pro českou konzervativní a národoveckou pravici může být inspirativní především způsob, jak se snažil modernizovat Británii, aniž by došlo k destrukci národní identity nebo jejích kulturních hodnot. V době, kdy hnutí MAGA touží po návratu Ameriky do imaginárních 50. leta a naše pravice zase touží po návrat do 90. let, nám Disraeliho politika ukazuje, že konzervatismus nemusí znamenat strnulost, ale naopak schopnost se adaptovat

Maďarské volby se staly jedním z dosavadních hitů letošního roku, už týden se nemluví o ničem jiném. Jaký dopad ale budou mít na staleté silné polsko-maďarské vztahy, které byly v posledních letech pošramoceny roztržkou kvůli přístupu obou zemí k Rusku? Jak vnímat ohlášky vítěze Pétera Magyara, který chce na první státní návštěvu jet právě do Varšavy? A co si polské strany, zejména Právo a spravedlnost, mohou vzít z porážky Viktora Orbána? O tom hovoří v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované s bratry Jakubem a Lukášem Novosadovými politolog a diplomat Maciej Ruczaj.Ke vztahům Poláků a Maďarů Ruczaj dodává: „Dlouhá polsko-maďarská historická vazba je sice částečně reálná, ale částečně je taky legendární. Oba ty národy o sobě navzájem vědí a sdílejí přesvědčení o své souználežitosti, o společenství svých osudů a politické kultury. Prostě šavle a kníry k sobě patří dohromady. Je to politická kultura, která je mírně anarchická a přitom ostře koncentrovaná na obhajobu svých vlastních práv před hegemony.“ Doplňuje však, že politická spolupráce stran PiS a Fidesz byla založena také ideovou podobností opřenou o sociálně-konzervativní program a jistě také o polskou fascinaci Viktorem Orbánem.„On totiž velmi dobře věděl, na jaké struny hrát, aby mu polští politici šli na ruku. Proto nustále zmiňoval Poláky ve svých projevech a proto dbal na to, aby se na polské partnery nikdy nezapomínalo. Fatální rotržka nastala po roce 2022,“ vysvětluje Ruczaj a dodává: „Třeba nedávné setkání polského prezidenta Karola Nawrockého s maďarským premiérem Viktorem Orbánem 23. března, což je den polsko-maďarského přátelství, má komplikovaný kontext. Nawrocki byl totiž pod dvojím tlakem. Věděl, že mu bude předhazováno, že se fotí se spojencem Putina, ale také věděl, že je pod tlakem svého politického tábora, který vnímá Orbána jako ideového spojence vůči Bruselu. Na jedné straně je Maďarsko v Polsku vnímáno jako země, s kterou nesouhlasíme směrem na východ, ale potřebujeme ji jako spojence při politice směrem na západ.“Čeká nás tedy restart polsko-maďarských vztahů? Anebo se Polsko soustředí na posilování vazeb v rámci celého východního křídla NATO? Podcast, v jehož zvěru vás čeká bomba.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czVítězství Pétera Magyara v maďarských volbách bylo drtivé a pro mnohé překvapující. Je ekonomická situace v Maďarsku skutečně tak katastrofální, jak se vykresluje? „Při pohledu do statistik ne. Nikdy jsem třeba nepochopil, proč se Fialova vláda poměřovala s Maďarskem a říkala, že nechceme jít touhle cestou. Jenže zatímco tady padla životní úroveň o osm procent, tak v Maďarsku stoupla o sedmnáct, což je neuvěřitelný rozdíl,“ říká Daniel Kaiser.A co lze od budoucího maďarského premiéra čekat? „V něčem má velmi snadnou situaci. Zdědil systém, který je nastavený na převahu exekutivy na zbytkem struktury. S ústavní většinou si ji může vymodelovat, jak chce. Ten systém vybudovaný Orbánem se mu bude hodit,“ říká Maciej Ruczaj.Na stole je vládní návrh financování veřejnoprávních institucí. Proč se zapomnělo na ČTK? A proč je to chyba. Válka s Íránem přináší dramatickou změnu pohledu na Ameriku. Není to hezká zpráva o našem nejmocnějším spojenci.Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Tereza Matějčková, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor komik a publicista Luděk Staněk. K humoru se dostal postupně, mimo jiné i kvůli vlastní zvědavosti. Sám sebe přitom označuje za introverta, který se naučil vystupovat. „Jsem introvert, který dostává zaplaceno za to, že se chová jako extrovert." Podle Staňka je humor především sociální nástroj.„Když někoho rozesmíváš, je to jako lechtání na dálku. Ten člověk se ti na chvíli poddá,“ vysvětluje. „Na internetu vlastně žádné publikum nemáš,“ říká. Reakce jsou zde vytržené z kontextu a často neodpovídají tomu, jak by lidé reagovali tváří v tvář. Stand-up kluby proto považuje za poslední prostor, kde lze humor testovat bez zkreslení.Zásadní proměnu přinesly sociální sítě. Nejen do humoru, ale i do společnosti jako takové. „Největší problém dneška nejsou média, ale to, co sociální sítě dělají lidem s hlavou,“ říká. Podle něj vedou k radikalizaci, zjednodušování a vytváření umělých konfliktů.Staněk mluví i o politice, kterou nově zapojuje do svých stand-upů. Varuje ale před tím, aby se komik proměnil v kazatele. „Jakmile začneš jen potvrzovat názor publika, přestáváš být vtipný,“ říká. Zároveň kritizuje i současnou politickou scénu, kterou označuje za vyprázdněnou a bez jasné vůle k moci. Politika se podle něj mění v „showbusiness pro ošklivé lidi“, kde ale chybí základní předpoklad, a to schopnost zaujmout.

V pátek 20. března vypukl požár skladovací haly zbrojovky LPP Holding v Pardubicích. K jeho založení se přihlásila skupina Earthquake Faction, která se prezentuje jako obhájce práv Palestinců. Útok měl podle jejích slov zabránit tomu, aby izraelská zbrojovka Elbit vyráběla v České republice zbraně používané k zabíjení v Gaze. Mluví se o levicovém terorismu a na sociálních sítích snad není nikdo, kdo by se k případu nevyjádřil. Vyjádříme se k němu i my. Pozvání do debaty přijali Matyáš Zrno, novinář a šéfredaktor webu Aktuálně.cz, Matěj Metelec, publicista a redaktor časopisu A2, a historik Vít Strobach.„Nevíte, jestli ještě dlouho budeme nazývat zapálení nějaké pitomé prázdné haly v Pardubicích násilím? Docela mě šokuje, že to používají i lidé, o kterých jsem si myslela, že dokážou rozpoznat antiaktivistickou pravičáckou rétoriku,“ napsala na sociálních sítích ukrajinská básnířka Iryna Zahladko. První komentář, který se pod příspěvkem objeví, zní: „Dobrý den, nahlásil jsem Váš příspěvek jako podporu terorismu.“ Jeho autorem je psychoterapeut Ondřej Fafejta. Tahle debata se pokusí být nehysterická. I když si asi nebudeme vždy myslet totéž, můžeme se o tom zkusit bavit. S tímhle přístupem ale budeme možná spíš v menšině. Moje první otázka proto zní: Jak jsme se do téhle situace dostali? Co vlastně myslíme „radikalizací“ – je to otázka násilí, nebo už jazyka a způsobu uvažování?

Premiér Andrej Babiš (ANO) by se měl ve sporu mezi vládou a prezidentem Petrem Pavlem v souvislosti s cestou na summitu NATO zachovat jako předseda suverénní české vlády a prezidentovi se vzepřít. V pořadu Echo Prime Time to uvedl někdejší europoslanec a člen správní rady Institutu Václava Klause Ivo Strejček. Výkonný ředitel české pobočky Aspen Institutu Tomáš Klvaňa uvedl, že prezident Pavel má zjevně strach, že Babišův kabinet otáčí kormidlo zahraničí politiky a snaží se tomu zabránit.Ivo Strejček uvedl, že se v Česku střetávají dvě politické koncepce: jedna má podobu klasických parlamentních voleb a druhá má pak podobu přímé volby prezidenta. „Využíval to Miloš Zeman a využívá to i prezident Pavel. Oba si chtěli ukousnout něco na úkor vlády,“ míní Strejček. Klvaňa k tomu dodal, že přímá volba prezidenta nebyla systémovým rozhodnutím. „Prezident může logicky argumentovat, že má mnohem více hlasů než vláda a pak je to problém,“ míní Klvaňa a dodává, že prezident Pavel i ministr Macinka jsou podle něj politicky nezkušení a naráží na nesystémově nastavený systém.Podle Klvani je vláda ve sporu o cestu na summit NATO silnějším hráčem. „Role prezidenta v politickém systému specifická, je obdivován často i lidmi, kteří třeba k volbám nechodí. Petr Macinka by si měl rozmyslet, jak s prezidentem hovoří. Tu relativně malou stranu to může poškodit, takhle bych o tom přemýšlel,“ řekl Klvaňa.Strejček: Pavel se slovy o Trumpově roli na rozpad NATO diskvalifikoval z AnkaryPodle Strejčka si prezident Pavel počíná velmi suverénně ve svých názorech a nelze se divit, že si ministr Macinka či premiér Babiš vyloží tak, že hlava státu zastupuje opoziční názory. „Výroky prezidenta Pavla jsou v kontradikci s tím, co si vláda myslí,“ řekl Strejček. Klvaňa dodal, že rozpor mezi Hradem a Černínem v pohledu na zahraniční politiku trvá od 90. let. Prezident má podle něj své vlastní politické zájmy a vláda by se měla snažit s ním nějak domluvit.

Lídr vítězné maďarské strany Tizsa Péter Magyar dokázal využít frustraci lidí, mimo jiné z ekonomických problémů, kterým země čelí. V pořadu Echo Prime Time to uvedla publicistka Lucie Sulovská. Domnívá se, že Viktor Orbán po 16 letech premiérování po porážce z politiky neodejde. Připomněla velké politické návraty, které by ho mohly inspirovat, například Donalda Trumpa či Roberta Fica. Vrátit se dokázal také současný český premiér Andrej Babiš (ANO).Sulovská v úvodu pořadu popsala, jak se v Maďarsku volí, tedy že parlament skládá z klasického poměrného systému a také z více než stovky jednomandátových obvodů. „Poslední čtyři roky Viktora Orbána nebyly povedené a říká to i sám Orbán, který přitom v minulosti hýřil optimismem. Říkal, že jde o čtyři promarněné roky, ale že za to jeho kabinet nemůže, že to jsou externí vlivy typu války na Ukrajině,“ uvedla Sulovská s tím, že po 16 letech, kdy Orbán drží v kuse moc, může jít o „únavu materiálu“ a okoukanost Viktora Orbána, ale také špatný výkon ekonomiky. Právě ten přihrál Tisze podle Sulovské tak drtivé vítězství.„Faktem je, že jeho model po roce 2010 stál vždycky na tom, že se země má lépe než předtím. Maďaři absolutně nejsou zvyklí škrtat, nikdo tam nekandiduje s programem žádných rozpočtových úspor, pravicově liberální stranu v ekonomickém smyslu slova v podstatě v Maďarsku na politickém spektru nenajdete,“ dodala publicistka s tím, že maďarské vlády mají historicky vysoké deficity i veřejné zadlužení.Po roce 2010 se celkově ekonomika v Evropě i Maďarsku začala zvedat, Orbán zavedl řadu sociálních opatření, ale také třeba sektorové daně na určité instituce, z nichž peníze redistribuoval. V posledních letech se ale začalo opět dařit hůře a lidé jsou se stavem ekonomiky nespokojení.

Woodrow Wilson – 28. prezident USA28. prezident USA Woodrow Wilson byl svým přesvědčením, že mezinárodní řád má být založen na demokratických hodnotách, přímým protikladem Donalda Trumpa28. prezident USA Woodrow Wilson pevně věřil, že světový mír závisí na šíření demokracie a respektování mezinárodního práva, včetně práv menších národů. Tato představa se stala jedním z pilířů západní zahraniční politiky v poválečné éře a přežila i politický „realismus“ Richarda Nixona a Henry Kissingera. Wilson byl rovněž duchovním otcem OSN. Ovšem jeho idea vytvoření Společnosti národů po I. světové válce – tedy předchůdkyně OSN – nenašla za jeho života v USA pochopení. V roce 1918 ovládli Kongres Republikáni, kteří se obávali, že se Spojené státy stanou světovým četníkem a budou se zaplétat do mezinárodních sporů. Společnost národů tak vznikla bez účasti USA.Wilson nevnímal diplomacii jako hru zájmů, ale jako zápas mezi dobrem a zlem. Tato představa měla ovšem i svoji odvrácenou stránku. Tou byl jakýsi „morální imperialismus“. Woodrow Wilson cítil jako syn presbyteriánského pastora náboženskou povinnost „civilizovat“ a „demokratizovat“ ostatní národy. I projekt Společnosti národů vnímal jako sekulární verzi „Božího království na zemi“. Věřil, že skrze mezinárodní právo lze dosáhnout trvalého míru, což považoval za křesťanský ideál. Jeho kritici – samozřejmě až později - poukazovali na to, že Wilson sice mluvil o sebeurčení, ale zároveň poslal americkou armádu do Mexika, Haiti a Dominikánské republiky. Ukázalo se tak, že jeho „sebeurčení“ se mělo týkat jen Evropanů, nikoliv koloniálních národů v Africe či Asii.Chápání politiky jako boje dobra se zlem se uchytilo – především díky Tomáši Garrigue Masarykovi - i u nás. Nakonec za I. republiky jsme Woodrowa Wilsona uctívali jako "spasitele zpoza oceánu" a pojmenovali po něm největší a nejvýznamnější nádraží v Praze, které dříve neslo název Nádraží císaře Františka Josefa.

V neděli nás čekají patrně nejdůležitější letošní parlamentní volby v Evropě – maďarské. Zároveň už několik měsíců sledujeme zvýšené napětí mezi Maďarskem a Ukrajinou, oboustranné provokace obou zemí a naschvály, které si dělají. Ať už jde o zastavení ropovodu Družba ze strany Ukrajiny nebo o zadržený bankovní převoz ukrajinských peněz přes Maďarsko. Přitom se ovšem hraje také o maďarskou menšinu žíjící na Zakarpatí. Nejde o nové věci, složité vztahy mezi Maďary a Ukrajinci jsou založeny historicky. O tom všem a mnohém dalším hovoří v nové epizodě podcsatu Hej, Slované Lukáš Novosad s ukrajinistou Petrem Kalinou a hungaristou Jiřím Januškou.Z historických příčin žije na ukrajinském Zakarpatí početná maďarská menšina, až dvě stě tisíc lidí. „Zakarpatí je velice zajímavý region, národnostně složitý, a Ukrajina ho jednou bude muset řešit, ať už válka dopadne jakkoli,“ podotýká k tomu Petr Kalina a připomíná: „Příkladem složitého regionu, kde spolu všichni vycházejí, protože k tomu byly vytvořeny podmínky, je srbská Vojvodina. Ukrajina se však z logických příčin neustálého svého ohrožení snaží budovat unitární stát, proto nemá vyřešen svůj poměr k menšinám. Nepřiznává jim práva, což je v případě Maďarů voda na uherský mlýn.“ Výsledkem je, že Maďarsko nabídlo ukrajinským Maďarům maďarské pasy, ačkoliv z hlediska ukrajinského práva lidé mít dva pasy nesmějí. „Nikdo to ale moc zatím neřešil,“ říká Kalina. „Každopádně Ukrajina maďarské vyhrocení vůči sobě vnímá jako ruský vliv. Ať už právem či neprávem.“„V Budapešti, ale vlastně v celém Maďarsku to vypadá, že ve volbách kandiduje Volodymyr Zelenskyj, protože město je oblepeno jeho obličejem. Ale zajímavé je, že před lety jsem úplně stejný plakát s úplně stejným sloganem viděl v Maďarsku s Georgem Sorosem, letos použili jenom jiný obličej,“ přibližuje Jiří Januška vizuální podobu předvolbeních časů v Maďarsku. „Vždycky totiž musí být nějaký nepřítel, před kterým Orbánova strana Fidesz brání a chrání Maďary. Dlouhá léta to byla migrace, byl to George Soros, od roku 2022 je to Zelenskyj. Před čtyřmi lety ostatně invaze Ruska na Ukrajinu a okamžité vyhrocení maďarské kampaně proti válce pomohlo vítězství Fideszu, jinak by volby dopadly trochu jinak.“Jak dopadnou volby letos? Pokud je Viktor Orbán prohraje, je připraven předat moc? Co víme o zahraniční politice Pétera Magyara? Co bude jeho vítězství znamenat pro Ukrajinu? A mnohé a mnohé další otázky a odpovědi v epizodě nadité obrovským množstvím informací. Aneb konečně podcast, který vám udělá jasno.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czMůžeme debatovat o maďarských volbách, když neumíme jejich jazyk a neznáme pořádně tamní prostředí? A jsme odkázaní na výklad jednoho, nebo druhého tábora? „Minimálně můžeme komentovat mezinárodní působení Maďarska a působení Maďarska v Evropské unii, případně chování Evropské komise vůči Maďarsku. To jsou docela snadno postihnutelné věci,“ říká Daniel Kaiser.„Pro Evropu je důležité, aby Viktor Orbán zůstal premiérem, protože vytváří silnou protiváhu současnému bruselskému establishmentu,“ soudí Dalibor Balšínek.Kdo a kam se snaží zařadit Echo? „V okamžiku, kdy začnete nekriticky podporovat nějaký proud, přestáváte být novinářem a stáváte se aktivistou,“ líčí Balšínek svůj pohled na žurnalistiku.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Potýkají se západní společnosti s leností, anebo naopak žijeme ve světě, který fetišizoval práci? Tyto dvě protichůdné teze se střetávají v samém středu naší společnosti. Když se podíváme na počet odpracovaných hodin, zjistíme, že Češi pracují výrazně méně než například v šedesátých letech, před zavedením pětidenního pracovního týdne. Přesto má řada lidí pocit, že pracujeme intenzivněji než kdy dříve. A možná je to v jistém smyslu pravda – protože práce není jen otázkou času, ale i energie, soustředění, únavy a nasazení, které nelze vyjádřit v hodinách.Mnozí filosofové i sociologové si všímají, že vedle rostoucí citlivosti na stres – a tedy i rychlejšího pocitu přetížení – se proměnil i sám rámec práce. Dávno už neplatí představa work-life balance. Spíše žijeme ve světě work-life blending, kde se volný čas vpíjí do práce a práce do volného času. Práce je natolik neuchopitelná, že často ani nevíme, kdy vlastně pracujeme – a přitom nikdy skutečně nekončí.Je však třeba dodat, že se proměňuje i vztah k práci. Zatímco pro dvacáté století bylo určující pojetí Maxe Webera, který chápal práci jako „povolání“, původně spjaté s božím řádem, pro století jednadvacáté se možná stane ikonickým jiný obrat: „bullshit job“, v českém překladu Davida Šíra „práce na hovno“. Tento posun výmluvně zachycuje proměnu práce z něčeho, co utvářelo naši identitu, v něco, co ji rozkládá. Stále větší část společnosti je prý placena za činnosti, které postrádají smysl, a to právě i podle těch lidí, kteří je vykonávají.A přesto není tak snadné se práce vzdát – a možná ani dobré o tom snít. Spíše je třeba hledat způsoby, jak práci vrátit smysl tam, kde se z ní vytratil. Už proto, že nejde jen o výdělek ani o vlastní identitu. Vedle škol možná neexistuje jiné místo než právě práce, které nutí téměř všechny vstupovat do kontaktu s lidmi mimo vlastní sociální okruh a společně hledat řešení napříč názorovými rozdíly, někdy i propastmi. V tomto smyslu může být práce – nebo by mohla být – celoživotní školou porozumění.KapitolyI. Lenost i vzpoura proti práci [úvod až 9:45]II. Méně hodin, více tlaku [9:45 až 31:25]III. Od pohrdání prací k její oslavě [31:25 až 44:20]IV. Povolání bez Boha [44:20 až 57:45]V. Místo volna „práce na hovno“ [57:45 až 01:12:15]VI. Work-Life-Blending [01:12:15 až 01:23:00]VII. Místo, kde se ještě učíme spolu žít [01:23:00 až konec]BibliografieMarkéta Bidrmanová, Proč Česko zaostává? Podle Zamrazilové z ČNB lidi přestala zajímat práce. Seznam Zprávy. 2023. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-firmy-proc-cesko-zaostava-podle-zamrazilove-z-cnb-lidi-prestala-zajimat-prace-232308.Teresa Bücker, Alle_Zeit: Eine Frage von Macht und Freiheit, Berlin: Ullstein Hardcover, 2022.David Graeber, Práce na hovno, přel. David Šír, Praha: Malvern, 2026.„Hours worked (indicator)“, OECD. Dostupné z: https://www.oecd.org/en/data/indicators/hours-worked.html.Tereza Matějčková, „Práce? Hrůza, ale zas ne taková jako zábava,“ in: Echo Prime, 14. 6. 2024, dostupné z: https://www.echoprime.cz/a/HPEit/prace-hruza-ale-zas-ne-takova-jako-zabavaHartmut Rosa, „Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce“, in: Tereza Matějčková, Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 269–275.Hartmut Rosa, Situation und Konstellation: Vom Verschwinden des Spielraums, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2026.YouGov, British jobs are meaningless, say workers, 2015, https://yougov.com/en-gb/articles/13005-british-jobs-meaningless.Max Weber, Protestantská etika a duch kapitalismu, přel. Aleš Valenta, Miloš Havelka, Praha: Argo, 2023.Ema Zenklová, „Frustrovaná generace Z. Není líná, buduje strategie přežití“, in: Novinky.cz, 26. 3. 2026, https://www.novinky.cz/clanek/dite-rodina-frustrovana-generace-z-neni-lina-buduje-strategie-preziti-40569172.

26. prezidenta Spojených států si pamatují někteří Češi nejspíš kvůli dětskému filmu Noc v muzeu, kde ho hraje skvěle Robin Williams. Sedí tam na vycpaném koni, pak obživne a stává se ústřední postavou příběhu. Mediálně se Theodore Roosevelt zapsal do dějin i tím, že jednou na lovu ušetřil život medvíděte, z čehož se stala velká mediální událost a prodejci plyšových medvídků pak začali prodávat plyšáka jménem Teddy Bear. Historie byla ovšem k Theodoru Rooseveltovi nespravedlivá. Vždyť to byl on, kdo více než 40 let před Winstonem Churchillem pronesl slavný výrok „I have nothing to offer but blood, toil, tears and sweat.“ („Nemohu vám nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot.“) Nemluvil ovšem k národu, ale k námořním kadetům, které takto připravoval na jejich službu na moři.Theodore Roosevelt si jako prezident oblíbil přísloví „mluv tiše a v ruce drž velký klacek, dojdeš tak daleko.“ V praxi to znamenalo diplomatické vyjednávání podložené hrozbou vojenské síly. Roosevelt věřil, že pokud mají USA špičkovou armádu - zejména kladl důraz na námořnictvo - nemusí ji nutně použít, samotná její existence stačí k tomu, aby ostatní mocnosti respektovaly americké zájmy. Od té doby se k němu hlásí každý zastánce politiky „míru skrze sílu“, včetně Donalda Trumpa. Rooseveltovo budování „Great White Fleet“, „Velké bílé flotily“ bylo předobrazem moderní americké námořní dominance.Roosevelt se ovšem – na rozdíl od Trumpa – angažoval i v evropské politice, což bylo do té doby neobvyklé. Zprostředkoval třeba v roce 1905 mír v rusko-japonské válce a dostal za to Nobelovu cenu míru. O tom si zatím Trump může nechat jen zdát.O Trumpa se Theodore Roosevelt odlišuje i tím, že v domácí politice usiloval o omezení moci velkých trustů a jeho politika byla nezvykle enviromentální - zakládal národní parky, ty stávající rozšiřoval a vůbec chránil přírodu v době, kdy to ještě nikoho nenapadlo

Majdan je to nejsilnější, co jsem zažil. Ve Lvově jsem hrál na cimbál klukům bez nohou, bez rukou„Češi si to nechtějí připustit nebo se na to snaží zapomenout, ale Ukrajinci – alespoň ti zakarpatští – nás skutečně mají rádi. Znají nás, jezdí sem pracovat, jejich řeč je velmi podobná moravštině. Tyhle vztahy jsou pro nás bohatství,“ říká v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované cestovatel Jiří Eibensteiner. Spolu s bratry Jakubem a Lukášem Novosadovými vzpomíná mimo jiné na to, jak navštívíl kyjevské náměstí Majdan, kde zažil atmosféru revolučních dní, nebo jak ve Lvově ve špitále muzicíroval zraněným vojákům či na Koločavě postiženým dětem v dětském domově. „Na Majdan jsem jel, protože jsem nechápal, jak je možné, že celý svět sleduje, co se tam děje za zvěrstva a je mu to jedno,“ uvádí Eibensteiner. „Byl jsem tam sice jenom dvě noci, ale zažil jsem neskutečné naštvání lidí, kteří byli odhodlaní nenechat si ukrást stát. Kdo tam nebyl osobně, nemůže to pochopit. Když jsem vylezl v Kyjevě z náraží, jako bych přijel doprostřed apokalypsy. Rozbité centrum města, barikády, lidi formující se v polovojenské jednotky. Žáci ve věku dvanáct a třináct let v kuklách, s baseballkami, s přilbami z motorek se sešli a snažili se vyjádřit nesouhlas s tím, co se tam tenkrát odehrálo. Nikdy jsem nic takového neviděl, ale bylo neskutečné pozorovat, jak se během pár dní dokáží lidi zmobilizovat a zformovat.“„Na Vánoce a Nový rok jsem několikrát naložili starou škodovku hudebními nástroji a vyrazili jsme hrát slováckou muziku na Ukrajinu. Byli jsme ve Lvově, Ivano-Frankivsku nebo Koločavě a dalších městech. No a ve Lvově jsme hráli klukům, kteří neměli ruce, neměli nohy, leželi ve špitále a my jim tam hráli na cimbál. Vlastně to byla bizarní, ale velmi lidská situace. Díval jsem se jim do očí, někteří měli výraz veselejší a zdravější než já, který jsem zrovna byl drobně nachlazen, ale někteří měli naprosto mrtvý výraz a já jsem tušil, že ten se až do konce jejich dnů nejspíš už nezmění. Tehdy jsem brečel,“ dodává Eibensteiner.„No a dětem jsme hrál ve Vilšanech, což je dědina kousek od Koločavy. Překonáš patnáct kilometrů strašlivé cesty a přijedeš do dětského domova, kde jsou děti opuštěné rodiči, je jich tam asi dvě stě a jsou to děti s mentálním nebo fyzickým postižením. Některé nemají končetiny, plazí se po zemi, další mají třeba obrovitánské hlavy. Ale pořád jsou to děti. Před válkou to v domově fungovalo tak, že tam bylo asi čtyřicet zaměstnanců a během roku neustále přijížděli dobrovolníci z celého světa. Dneska je tam včetně ředitele zaměstnanců pět nebo šest, často tam nefunguje elektrika, ale dětí musí domov obhospodařit pořád stejně. Dovedete si to vůbec představit?“ ptá se Eibensteiner.Takových historek je nejnovější epizoda plná. Dojde samozřejmě také na cestovatelské běhání po nádherných koločavských horách, kde se člověk na několik dní ztratí civilizaci a je blíže nebi a bohu. Aneb konečně duchovní podcast jaksepatří.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPokud válka s Íránem nebude ukončená během několika týdnů, hrozí, že její ekonomický dopad bude horší než v případě covidu. A krize v Hormuzském průlivu může být ničivější než to, co se dělo po Ruské invazi na Ukrajinu. „Nicméně je zajímavé, že trhy to takhle zatím nevnímají. A to i přesto, že podíl nyní zablokovaných surovin na globálním provozu je podstatně větší než to, co před válkou dodávalo Rusko,“ upozorňuje Maciej Ruczaj.„Kdybychom ovšem čelili nejen vysokým cenám, ale přímo fyzickému nedostatku pohonných hmot, Evropská unie by pravděpodobně musela sankce proti Rusku opustit,“ odkazuje Daniel Kaiser na svůj rozhovor s ekonomem Philipem Pilkingtonem v aktuálním vydání Týdeníku Echo.Jak hlubokou krizí prochází NATO a jak silná je tomu tváří v tvář Evropa? Proč společnost přistupuje jinak k pravicovému a levicovému extremismu. A můžou volby v Maďarsku skončit státním převratem?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Svět se podle bývalého šéfa vojenské rozvědky Andora Šándora nebezpečně mění. Pravidla, na nichž stála poválečná bezpečnostní architektura, se podle něj rozpadají a stále větší roli hraje síla, moc a schopnost ji použít. „Mezinárodní smlouvy mají validitu jen k datu podpisu. Jakmile se změní poměr sil, ti silnější mají tendenci je porušit,“ říká v rozhovoru pro podcast Men's Factor.Za klíčový problém Česka pak považuje nedostatek skutečného vztahu k vlastní zemi. „Chybí nám upřímné vlastenství,“ říká. Bez něj se podle něj těžko buduje ochota společnost bránit. Jedním z hlavních problémů je podle Šándora dlouhodobé podcenění bezpečnosti ze strany Evropy. Ta se podle něj soustředila na diplomacii a opustila schopnost tvrdé síly. „Udělali jsme ze sebe měkkou sílu. Sázeli jsme na diplomacii, která se s konfliktem na Ukrajině ukázala jako nulová,“ říká. Evropané podle něj zároveň drasticky zanedbali armády a spoléhali na Spojené státy.„Technologický rozdíl je dnes obrovský a nahradit americké schopnosti je v krátkodobém horizontu nemožné,“ upozorňuje. Vedle toho kritizuje i oslabení evropského obranného průmyslu. „I když dnes máte peníze, nemá to kdo vyrobit. To je hlavní problém,“ dodává.

Pracovní název při přípravě tohoto Salonu byl „Tahle země není pro mladý”, bráno nikoliv jako hodnotící soud, ale jako popis. V České republice, ale i jinde na světě dochází k výraznému stárnutí společnosti. Souběžně tu najdeme dva jevy: na jedné straně dramatický propad porodnosti – v posledních letech u nás úhrnná plodnost padá jako kámen – a na té druhé rostoucí délka dožití a zvyšující se podíl seniorů v populaci, což se v horizontu 10-15 let bude ještě násobně zhoršovat s tím, jak početná generace Husákových dětí začne odcházet do důchodu. Věková skladba občanstva se bude zrcadlit i v politice: již nyní silný hlas seniorů bude ještě mohutnět a mladší ročníky budou tahat za čím dám kratší konec provazu. O tom, jakož i o spřízněných okolnostech jsme tento týden diskutovali s Danou Hamplovou, profesorkou sociologie, která se zaměřuje na kvantitativní metody a témata rodiny, zdraví a náboženství; s Cyrilem Svobodou, vysokoškolským pedagogem, bývalým předsedou KDU-ČSL, místopředsedou vlády a mnohonásobným ministrem; a s Janem Gregorem, právníkem a současným vedoucím poradců na Ministerstvu práce a sociálních věcí.

My Češi toho o Abrahamu Lincolnovi moc nevíme. Z románové četby nebo televizních seriálů o válce Severu proti Jihu, nám možná zůstal v paměti zidealizovaný obrázek o zrušení otroctví nebo o atentátu, který byl na něho spáchán. Ve skutečnosti se 16. prezident Spojených států dostal k osvobození černochů tak trochu náhodou. Morálně podle všeho s otroctvím opravdu nesouhlasil. Několik jeho příbuzných mělo sice farmy s otroky, ale jeho otec otroky jako uvědomělý baptista nechtěl. Nicméně Abraham Lincoln proti otroctví dlouho vůbec nic nedělal, a to z ryze politických důvodů. Byl to pragmatický a umírněný politik, který vždy hledal kompromisní řešení. Změnu přinesla až válka Severu s Jihem.Lincoln pak vyhlásil osvobození otroků v lednu 1863, kdy na to, co se dělo na Jihu, neměl žádný vliv. Udělal to jen proto, aby oslabil Jih. Chtěl tím jednak vyvolat vzpoury otroků, ale především zabránit tomu, aby evropské mocnosti – jako třeba Velká Británie, Francie nebo Španělsko – nemohly Jih podpořit, protože jejich veřejné mínění by to neuneslo. Nakonec vše rozhodlo dobytí Atlanty v září 1864, kterém následovala v roce 1865 kapitulace Jihu. Ovšem právě osvobození otroků výrazně přispělo ke konečnému vítězství Severu. Na jeho základě se totiž černoši mohli hlásit do služby v ozbrojených silách, čímž výraznou mírou ovlivnili složení armády Unie – tedy Severu. Dohromady jich v ní sloužilo téměř 200 000, což bylo asi 10 % všech vojáků.Vedle toho je ale třeba vidět, že Lincoln přijímal nebo toleroval politiku, která byla pro domorodé národy – tedy indiány – zcela devastující, což poněkud relativizuje pozdější mýtus o jeho univerzalistické humanitě.

Hostem Hrotcastu byl výkonný ředitel JRD Group a bývalý šéf Hypoteční banky Jan Sadil a říká, že návrat k extrémně levným hypotékám je nepravděpodobný. „Můžeme poměrně rychle zapomenout na to, že by se sazby dostaly pod čtyři procenta.“ Reálně podle něj bude trh nějakou dobu fungovat se sazbami nad pěti procenty.Přesto podle něj úroková sazba není tím hlavním faktorem, který rozhoduje o tom, zda si lidé vezmou hypotéku. „Hypotéka je jen nástroj. První je potřeba bydlet,“ říká. Výjimkou byla doba extrémně levných peněz, kdy sazby začínaly jedničkou. „Tehdy se úrok stal tím lákadlem a objemy hypoték byly extrémní.“Velkým tématem je podle Sadila i refixace hypoték a letos se podle něj přenastaví sazby u úvěrů v objemu stovek miliard korun. „Každý měsíc jde zhruba o 40 miliard korun. To je obrovský balík,“ upozorňuje.Pro domácnosti to bude znamenat vyšší splátky, často o tisíce korun měsíčně. Přesto Sadil nečeká systémový problém. „Hypoteční úvěry jsou v Česku extrémně dobře spláceny. Delikvence je hluboko pod jedním procentem,“ říká.Rizikem by podle něj byla spíše rostoucí nezaměstnanost než samotné zvýšení sazeb. „Dokud lidé mají příjem, zvládnou i vyšší splátky.“ Z dlouhodobého hlediska pak podle něj poroste význam nájemního bydlení. „Otázka je, jestli představa, že každý musí bydlet ve vlastním, ještě platí. Myslím si, že ne.“

Chorvatsko se potýká s intenzivním nárůstem nacionalismu. Je to problém už i v parlamentu, kde poslanci zakončují své projevy nechvalně proslulým ustašovským pozdravem „Za dom spremni“ (Pro vlast připraveni). Tato tendence ještě nabyla na síle po loňském koncertu klerofašistického zpěváka Marka Perkoviće Thompsona, který v Záhřebu navštívilo půl milionů lidí. Nová epoizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované! pátrá po tom, co se v Chorvatsku děje a zda to koresponduje s ideály založení státu. S bratry Jakubem a Lukášem Novosadovými disktuje historik Boris Mosković.Lze to, co se v Chorvatsku děje, srovnávat třeba s kauzami Filipa Turka? „Nemyslím si, že to je přesné,“ oponuje Mosković. Turek se nevztahuje k domácí tradici, ale obdivuje se režimu, který byl protislovanský. Dění v Chorvatsku se spíš podobá tomu, co řeší Slovensko,“ dodává historik a vysvětluje, co tím míní: „Je to země, která má významené dědictví domácího fašismu a která při svém vzniku dbala na to, aby se tohoto svého přívažku zbavila. Zakladatel moderního chorvatského státu Franjo Tudžman velice usiloval o to, aby chorvatské národní vyjádření bylo demokratické. Nejspíš by se divil nástupu neoustašovství, kterému země čelí.“Mosković připomíná historii pozdravu „Za dom spremni“, vysvětluje jeho konotace i to, že je složité s ním zacházet a rozlišovat, kdy je jeho použití míněno historicky (což je povoleno) a kdy aktuálně politicky (což je zakázáno). Diskuse podtrhuje, že chorvatský fašismus byl míněn primárně protisrbsky, což všichni vědí, a že tudíž zbytky srbského obyvatelstva, které po válkách v devadesátých letech v zemi zůstaly – jsou to asi tři procenta obyvatel, tedy asi sto dvacet tisíc lidí –, znepokojeně sledují, že znovu mohou být terčem vzedmuté chorvatské nenávisti. Ostatně k prvním napadením chorvatských Srbů už došlo na festivalech srbské kultury v Záhřebu a ve Splitu.Je potřeba vnímat, že tento nacionalistický vzestup Chorvatů je radikální, jelikož loňský Thompsonův koncert navšítivila de facto osmina národa (do té doby měla největší úspěch v místě pořádání Thompsonova koncertu kapela Rolling Stones, na kterou přišlo „pouhých“ sedmdesát tisíc lidí). Takový zpěvákův úspěch nelze vysvětlit tím, že by šlo o výstřelek zanedbatelné části národa. „Nikoli, chorvatská společnost je hluboce rozdělená. Tak jako všechny v Evropě a po světě, ale v Chorvatsku je to vidět ještě silněji.“ Nastal čas se bát?

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czDemonstrace na Letné ukazuje, že opozičnický potenciál ve společnosti je, jen současná opozice ho neumí podebrat. „Zajímavý je posun od antibabišovského étosu, se kterým Milion chvilek vznikl, k tomu, že nepřítelem jsou SPD a Motoristé a Andrej Babiš se stává přijatelným,“ říká Dalibor Balšínek.„V zásadě říkají – vy nás nechte na pokoji, pane Babiš, nesahejte do neziskového sektoru a my necháme na pokoji vás,“ dodává Daniel Kaiser.Velkým tématem je i budoucnost veřejnoprávních institucí. „Do těchto redakcí přirozeně nastupují lidé s určitým viděním světa. A voliči SPD a Motoristů o Českou televizi už dávno ani nezavadí, nemají ji rádi. Proto je opravdu otázka, jestli ji mají platit,“ říká Jiří Peňás.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Co fascinuje na Donaldu Trumpovi i ty lidi, kteří z jeho činů neprofitují? Knihu Situace a konstelace (2026) od německého sociologa Hartmuta Rosy můžeme číst jako pokus o odpověď. Rosa sám upozorňuje na „lehkost“, s níž Donald Trump a jeho okolí jednají. Možná ta lehkost fascinuje právem – a zároveň odpovídá na jednu z hlubokých bolestí současnosti. V moderních, přeregulovaných společnostech jsme totiž tuto schopnost z velké části ztratili. Naše jednání je stále více svázáno procedurami, pravidly a kontrolními mechanismy. Práce se pak stává ubíjející: místo uplatnění vlastního úsudku sledujeme předepsané postupy, často navíc pod zesíleným dohledem digitálních systémů.Úřednice dnes nemůže nad chybějícím dokumentem prostě mávnout rukou – systém ji nepustí dál. Podobně i lékař nebo učitel jsou stále více svázáni předem danými procedurami, jejichž se stávají spíše vykonavateli než samostatně jednajícími profesionály. Tento posun ke směrnicím a návodům nachází Hartmut Rosa i v dětské hře. Lego bývalo souborem prostých kostek, z nichž dítě samo vymýšlelo, co postaví. Dnes dostává přesný návod a sadu figurek, z nichž má sestavit předem daný model.Ale je-li toto problém, řešení by se mohlo zdát jednoduché: osvobodit lidi od byrokracie, vrátit jim možnost jednat podle vlastního úsudku a naplnit tak příslib osvícenství. Jenže Hartmut Rosa, který ve svém celoživotním díle navazuje mimo jiné na Maxe Webera a Georga Simmela, si takové zjednodušení nemůže dovolit. Oba zmínění myslitelé ukazují, že byrokracie není jen omezením, ale také podmínkou podstatné formy svobody. Umožňuje jednotlivci vymanit se z tlaku skupiny. Teprve neosobnost byrokratických pravidel zajišťuje, že nezáleží na tom, zda člověk pochází „ze správné“ rodiny nebo zda je katolík či bezvěrec. V tomto smyslu je byrokracie zvláště důležitá pro ty, kdo nepatří k aristokracii vlivu, moci a majetku. Právě jim otevírá prostor k jednání tím, že i mocné podřizuje pravidlům a transparentnosti.Podle Hartmuta Rosy jsme se však ocitli v paradoxní situaci: pomocí směrnic jsme sice omezili libovůli silných, zároveň však blokujeme i ty slabší. Ve snaze odstranit svévoli jsme napříč společností potlačili schopnost reagovat na konkrétní situace. Právě tato schopnost je přitom pro dobrý vztah ke světu klíčová. Člověk závisí na možnosti odpovídat, jednat pružně, učit se ze zkušenosti a nechat se situacemi proměňovat. Pokud tento prostor mizí, vznikají nové formy odcizení – svět se stává sice kontrolovatelným, ale zároveň „němým“. Rosa proto vyzývá k obnovení schopnosti improvizace a situativního úsudku. Uvědomuje si, že se tím znovu otevírá prostor i pro nespravedlnost. Jenže právě v tomto napětí se rodí jediný smysluplný vztah ke světu i k druhému člověku. A také platí, že teprve jako jednající bytosti se stáváme dospělými, ba zralými.KapitolyI. Svět podle návodu [úvod až 25:10]II. Dobrý život potřebuje souzvuk [25:10 až 39:55]III. Když pravidla ničí spravedlnost [39:55 až 57:40]IV. Osvobozující byrokracie [57:40 až 01:04:15]V. Improvizace jako podmínka svobody [01:04:15 až konec]BibliografieHartmut Rosa, „Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce“, in: Tereza Matějčková, Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 269–275.Hartmut Rosa, Situation und Konstellation: Vom Verschwinden des Spielraums, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2026.Hartmut Rosa, Unverfügbarkeit, Wien: Residenz Verlag, 2018.

Andrew Jackson byl asi prvním populistou mezi americkými prezidenty. S Donaldem Trumpem má na první pohled hodně společného. Oba se prezentovali jako „muži z lidu“, bojující proti „elitám“ a „zkorumpovanému establishmentu“. Jackson útočil na bankéře, právníky a starou politickou aristokracii, Trump zase na „deep state“, Washington, média a globální elity.Oba tito prezidenti prosazovali myšlenku, že prezident má přímý mandát od lidu, což je vedlo ke zpochybňování demokratických institucí, které je omezovaly. Jackson využíval prezidentské veto v dosud nevídaném rozsahu, Trump zase jedná prostřednictvím exekutivních příkazů, zpochybňoval roli soudů nebo zpravodajských služeb.Další nápadnou podobností je konfrontační politický styl. Jackson se fyzicky bil, urážel své odpůrce a byl znám horkokrevností. Trump se sice nepere, ale využívá ostré rétoriky, přímých osobních útoků na sociálních sítích. U obou platí je konflikt součást strategie, nikoli nějaký vedlejší efekt.Jackson i Trump disponovali silným regionálním jádrem podpory. Jackson byl ztělesněním amerického Jihu a Západu své doby, Trump má silnou podporu v jihovýchodních a středozápadních státech, které sdílejí určitou protivládní a populistickou tradici. Pro část voličů se oba stali symboly odporu proti změnám, které považovali za ohrožující.A nakonec je to nepřátelský vztah k některým státním a demokratickým institucím. Jackson bojoval proti Bank of the United States, Trump často kritizuje centrální instituce jako je FBI, Fed, média nebo soudy. Oba se pohybovali v rámci „já vs. instituce“. Populismus tedy není nic úplně nového.

V Srbsku se školy dělí na prorežimní a protirežimní, snaží se předehnat a děti jsou tak vzdělanějšíChorvatská společnost se radikalizuje, v Srbsku je to podobné – a přece to není černobílé. „Čekala jsem, že když si v Bělehradu řeknu v hospodě kapele o to, aby zahrála píseň z Dalmácie, že dostanu pár facek, ale nic se nestalo,“ říká v nejnovější epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované spisovatelka Blanka Čechová. Douhodobě žije v Chorvatsku, nyní ale zažívá veliký autorský úspěch v Srbsku. „Jsem fascinovaná tím, jak vysoká je v Srbsku kultura čtení a kolik toho znají děti. Tam ještě platí, že chceš-li něco dokázat, musíš být sečtělý,“ dodává. O předsudcích mezi životem v Česku, Chorvatsku a Srbsku s ní hovoří bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.Svět zažívá krizi čtení. Tvrdí se, že mládež není schopna číst dlouhé texty, že kvůli tomu, ale i kvůli dopadům umělé inteligence mizí zájem o literaturu a knihy jako médium ztrácejí na síle. Na západním Balkáně to ale (prozatím) neplatí. „Jdete po Bělehradě, a tam je spousta kaváren s knihkupectvími, kde lidé sedí, pijí kávu a čtou si. Knihu si často nekoupí, ale čtou. Výsledkem je, že je tam ohromně sečtělá společnost a že i děti nebo studenti gymnázia mi kladou velmi poučené otázky, které nedostávám ani v Česku,“ vyráví Blanka Čechová. A doplňuje další nečekané skutečnosti: „Na čtení tam má vliv i politika, protože školy se dělí na pro-Vučić a anti-Vučić – a ty antiškoly samozřemě usilují dokázat, že jsou lepší, což si ty první školy nechtějí nechat líbit. Takže politika tam nepřímo roztáčí míru vzdělanosti.“ Lukáš přiznává překvapení, Jakub doplňuje, že toto je jeden z předsudků, který vůči Balkánu na Západě chováme: že jsou to kulturní barbaři, třebaže je to přesně naopak.Debata ovšem nezůstává pouze u literatury, dotýká se třeba i sportu a toho, jak se promeňuje vztah srbské společnosti k srbské tenisové hvězdě Novaku Djokovićovi. „On si dovolil odstěhovat se do Atén, zbavit se investic v Srbsku a být čím dál více protirežimní,“ tvrdí Jakub. „A pak to konkrétně vypadá tak, že Novak hraje finále gradnslamu a nikde ten zápas nevysílají. Režimní média nekoupila práva a neusilují o ně, protože nechějí ukazovat Djokoviće,“ vysvětluje absurdní situaci Čechová. Platí to ale i obráceně? Lukáš se ptá například po tom, jaký je vztah Srbů třeba k chorvatské fotbalové hvězdě Luku Modrićovi.Jakub také poprvé přiznává, že se proměňuje vztah místních k cizincům. „Už mi v Chorvatsku předhazují, že mluvím bělehradsky. Dřív to nebylo, ale už to je. I na tom je vidět, že se společnost radikalizuje,“ dodává. Aneb konečně podcast, který vám poví, co jste netušili.

Hostem Hrotcastu byl hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. A mluvilo se o tom, jaké dopady může mít současné napětí na Blízkém východě na ceny ropy, pohonných hmot i širší ekonomiku. Podle Kovandy je současná situace zatím spíše výkyvem než dlouhodobým trendem. „Zatím je to výkyv. Jestli se z něj stane proces, to v tuto chvíli nikdo neví, ale v krajním případě může cena ropy vystoupat až ke 150 dolarům za barel,“ upozorňuje Kovanda. Takový scénář by podle něj překonal i cenové šoky po ruské invazi na Ukrajinu.Zatím se ale trhy drží relativně při zemi a počítají s cenou kolem 100 dolarů za barel. I to je podle ekonoma poměrně vysoká úroveň, zároveň ale dodává, že investoři mají tendenci být příliš optimističtí. „Je třeba být k jejich optimismu zdravě skeptický,“ říká.České domácnosti zatím dramatický dopad nepociťují. Podle Kovandy jsou ceny pohonných hmot v reálném vyjádření stále nižší než v minulosti. „I dnes jsou ceny zhruba o 18 korun reálně nižší než před čtyřmi lety,“ připomíná. Právě proto považuje debatu o okamžitém zásahu státu, například snížení spotřební daně, za předčasnou. Podle něj jde spíše o politickou než ekonomickou reakci. „Reagovat na výkyvy, které trvají pár dnů, je nekoncepční. Politici by měli mít chladnější hlavu,“ říká.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJe demokracie kvůli nové vládě v ohrožení? „Neposmíval bych se potřebě lidí být na stráži. Jde jenom o to, jaké momenty nás mají znepokojovat. Sobotní demonstrace na Letné nemá žádný konkrétní spouštěč a zdůvodnění je příliš vágní,“ říká Daniel Kaiser.„Na druhou stranu demokracii ohrožuje i to, že se usazují určité struktury a přestává být prostor pro debatu. A je otázka, jestli se taková struktura nestala z Milionu chvilek. Už to není spolek zezdola, ale instituce, která má své sponzory a zajeté rituály,“ míní Tereza Matějčková.Bude se demonstrovat i za Českou televizi? Kdo z ní má a může odejít a co se ve veřejnoprávní instituci bude dít dál. Bude se neoblíbeným neziskovkám bránit v existenci? V Íránu to vypadá na blamáž.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Karel Kramář byl v poslední dekádě před první světovou válkou vnímán jako expert na finanční a hospodářskou politiku a směřoval k postavení vedoucího českého politika. Měl se dokonce stát ministrem ve vídeňské vládě. Za války ho Masaryk opakovaně lákal do exilu, ale Kramář vždy odmítl a budoval odbojovou organizaci zvanou Mafie. Byl zatčen, odsouzen k smrti a roku 1917 amnestován. Stál se tak mučedníkem národa.V novém státě dostal klíčovou funkci prvního premiéra, tím ale začal jeho pád a rychle ztrácel vliv. Masaryk a Beneš prosazovali západní orientaci a demokratický, občanský stát západního střihu. Kramář trval na silném slovanském – zejména rusofilním - směřování a spíše kolektivistickém pojetí demokracie. V lednu 1919 odjel na mírovou konferenci do Paříže, kde zůstal až do září. Jeho vláda ovšem v jeho nepřítomnosti podala demisi a Kramář ztratil rozhodující vliv přesně ve chvíli, kdy se republika politicky formovala. A v následných volbách jeho Národní demokracie propadla. Oproti velikášským očekáváním získala jen 6,3 % hlasů, zatímco sociální demokracie víc než čtvrtinu a agrárníci skoro 10 %.Svůj vliv měla ovšem i obecná nepopularita liberálních stran mezi dvěma světovými válkami, ale především skutečnost, že Kramářův vypjatě národní program veřejnost už neoslovoval. Češi ve Versailleské konferenci získali mnohem víc, než chtěli, takže velkočeský nacionalismus už nikoho tolik nemobilizoval.