Echo Podcasty

Podpora Ukrajiny slábne a Evropa pořád nemá jasno, jak válku ukončit, a účet za geopolitiku začíná být čím dál vyšší. Drahé energie drtí průmysl, ale Green Deal zůstává z pohledu Evropské komise skoro nedotknutelný. „Evropský parlament je strážce dogmatu, nejen ohledně green dealu ale i války s Ruskem - odstřihli jsme se od levných energií a teď platíme účty za geopolitiku,“ říká Daniel Kaiser na Echo Poradě. Společně s ním diskutují Dalibor Balšínek a Maciej Ruczaj. A mluvilo se i o situaci na Blízkém východě, Američané chtějí nechat Írán ekonomicky vykrvácet, ale doplácíme na to i my v Evropě, to je ale podle Echo Porady Trumpovi jedno, protože amerického prezidenta zájmy Evropy nezajímají. Došlo i na domácí politiku - nad Andrejem Babišem visí otázka, jak moc může být v klíčových rozhodnutích pod tlakem Evropské komise, která řeší jeho střet zájmů. Víc v nové epizodě Echo Porady. 

Je to již čtvrtstoletí, kdy islamističtí teroristé z al-Káidy spektakulárně zaútočili na USA a rozpoutali novou dějinnou éru. Přesně 25 let po těchto událostech jsme se sešli s prorektorem CEVRO Univerzity a bývalým poradcem pro národní bezpečnost Tomášem Pojarem, politologem Romanem Jochem a expertem na terorismus z Metropolitní univerzity Praha Oldřichem Burešem, abychom debatovali o tom, jak tyto útoky změnily svět.

Triumf AfD není náhoda ani náhlý šok, ale výsledek dlouhodobé proměny Německa a rostoucí nespokojenosti s jeho politickým establishmentem. Echo Porada ve složení Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser a Jiří Peňás rozebírá, proč část Němců přestala věřit dosavadnímu směru země, zda lze miliony voličů dál odbývat nálepkami o extremismu a co by znamenal případný pokus AfD zakázat.Dojde i na migraci, vztah Němců k Rusku, proměnu tradičních stran a na otázku, zda se někdejší politický střed sám nestal radikálním.V domácí části rozebíráme překvapivé příměří mezi Andrejem Babišem a Hradem i nový střet premiéra s Bruselem kvůli konfliktu zájmů. A mluvilo se i o možné rekonstrukci vlády, sporu o financování veřejnoprávních médií.

Praha má za sebou skoro čtyři roky pod vedením koalice ODS, TOP 09, KDU-ČSL, Pirátů a STAN a už za necelý měsíc voliči rozhodnou o novém složení zastupitelstva. Salon je tentokrát velkou předvolební debatou politiků pětice stran, které mají největší šanci vést metropoli. Diskuse tedy může předznamenat, jak bude vypadat souboj o hlasy Pražanů i celé nadcházející volební období. Kdo zasedne v příští koalici, co s miliardami na účtech Prahy a kdy se pohnou velké dopravní stavby? Pozvání přijali první místopředseda ODS, starosta Prahy 9, lídr kandidátky ODS a TOP 09 Tomáš Portlík, ekonomka a manažerka, zastupitelka Prahy 4, lídryně Pirátů Tereza Nislerová, pražský zastupitel, bývalý radní, lídr Prahy sobě Adam Scheinherr, rovněž pražský zastupitel, místostarosta Prahy 8 a volební kandidát ANO Radomír Nepil a náměstek primátora, architekt a lídr kandidátky STAN Petr Hlaváček.

Přísné trestní stíhání nenávistných projevů nebo zpochybňování historie posiluje extrémismus Paragrafy represivních paměťových zákonů často zabránily tomu, aby se otevřený rasismus nebo antisemitismus staly běžnou, normální a tolerovanou součástí našeho veřejného diskurzu. Případy stíhání podle § 405 se nejčastěji týkaly veřejného popírání holokaustu, zpochybňování nacistických koncentračních táborů (např. tábora v Letech u Písku) nebo nověji schvalování válečných zločinů a agresí. Paragrafy 403 a 404 vedly k postihu symboliky (svastiky, SS runy, konkrétní extremistická hesla) a projevů loajality k hnutím potlačujícím práva. V minulosti vedly také k rozbití otevřeně extremistických struktur. Orgánům činným v trestním řízení dala tato legislativa účinné nástroje k zásahům proti militantním neonacistickým a extremistickým skupinám. Příkladem může být např. rozpuštění Dělnické strany v roce 2010 Nejvyšším správním soudem. Zákony také brání před přímou fyzickou a psychickou agresí vůči skupinám obyvatel jako jsou Romové, Židé, příslušníci jiných národností. Aplikace těchto paragrafů naštěstí nevedla k masovému věznění za názory, protože soudy je uplatňují relativně zdrženlivě, někdy až moc, jak ukazuje poslední případ „chirurgů z dovozu“. Populistické strany dokáží totiž velice efektivně využívat represivní paragrafy i kolektivní paměť k vytvoření příběhu o „ohroženém národě“, jehož svobodu slova dusí bruselské a liberální elity. Represivní normy jsou proto v dnešní době jak nezbytným brzdným systémem demokracie, tak i snadným terčem pro populistickou mobilizaci. Vzniká tak oblíbený narativ „Oběti liberální cenzury“. Trestní stíhání za nenávistné projevy nebo zpochybňování historických událostí tyto strany obracejí ve svůj prospěch. Jakýkoliv postih ze strany státu interpretují svému voličstvu nikoliv jako porušení zákona, ale jako důkaz, že „říkají nepohodlnou pravdu“. Vytvářejí obraz, ve kterém jsou „liberální elity“, mainstreamová média a soudy nástrojem k umlčování běžných občanů. Paragrafy o schvalování či podněcování k nenávisti prezentují jako moderní obdobu komunistické cenzury. Proto se s represí v tomto případě musí zvlášť opatrně.

Vláda Andreje Babiše počítá s vysokým rozpočtovým schodkem a výrazným růstem výdajů, mimo jiné ve zdravotnictví. To bylo jedno z hlavních témat Echo Porady, která zasedla ve složení Dalibor Balšínek, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Adam Růžička. Proč se k výraznějším úsporám nemá ani opozice a jak do rozpočtové debaty vstupují rostoucí výdaje na obranu?Dalším tématem je posilování německé AfD a otázka, nakolik její vzestup souvisí s proměnou tradiční pravice a ztrátou důvěry části voličů v zavedené strany. Debata se dotýká také zhoršujících se vztahů mezi Německem a Ruskem, obav z další eskalace bezpečnostní situace v Evropě a rostoucího důrazu na zbrojení. V závěru se Echo Porada věnuje také rizikům spojeným s rychlým rozvojem umělé inteligence a schopností autonomních AI agentů hledat vlastní způsoby řešení zadaných úkolů. Musíme se připravit na vzpouru AI agentů? 

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czMédiím se rozpadají tradiční způsoby, jakými se dostávala ke čtenářům. Tištěným periodikům prudce klesá stánkový prodej i předplatné a ani přechod na internet zjevně není tak spásným řešením, jak se ještě před pár lety zdálo. Zpravodajské weby ztrácejí návštěvnost prakticky stejným tempem jako televize sledovanost. Vyhledávače už v podstatě odpovídají na dotazy pomocí AI samy a odkazy na jiná média a zdroje upozaďují, podobně není v zájmu sociálních sítí, aby z nich uživatelé odcházeli někam jinam. Jinými slovy, médiím slábne kontrola nad cestou mezi jejich obsahem a publikem. Co s tím?Pozvání do debaty přijali Aleš Borovan, publicista specializující se na média a provozující web Borovan.cz, šéfredaktorka webu Bold News Alice Mikulášová, novinář a zakladatel webu Page Not Found Jakub Zelenka, publicista Jan Potůček z webu Médiář a mediální analytička Irena Ryšánková.

Boj o Pražský hrad se začíná rozbíhat a už nyní je zřejmé, že půjde o mimořádně ostrý střet. Vedle očekávané obhajoby Petra Pavla se ve spekulacích objevují jména Radka Vondráčka, Aleny Schillerové, nebo Ivany Tykač. A do souboje o Hrad se navíc znovu hlásí Miloš Zeman. Na Poradě se probíraly i letošní připomínky srpna 1968 a způsob, jakým se okupace Československa dnes připomíná, jak se proměňuje její veřejný výklad a co současné „oslavy“ výročí vypovídají o českém vztahu k vlastní minulosti.Echo Porada ve složení Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser, Jiří Peňás a Maciej Ruczaj rozebírá také obrat Andreje Babiše v otázce společného koaličního kandidáta. Jak se k prezidentské volbě nakonec vládní koalice postaví? A řešili jsme i levicově populistický rozpočet vlády, který počítá s dalším zadlužováním a rozdáváním peněz, i dramatickou proměnu Maďarska po pádu Viktora Orbána a nástupu Pétera Magyara.

Ačkoli se v posledním týdnu ochladilo a leckde i zapršelo, předchozí měsíce přinesly docela jiný obraz. Evropu zasáhly rekordní vlny veder a mimořádné sucho, hladiny řek klesaly na historická minima a Dunaj u srbského Prahova odhalil desítky vraků německých válečných lodí potopených za druhé světové války. O víc než deset metrů klesla také hladina Orlíku. Než tyto výjevy s příchodem podzimu překryjí v paměti jiné, vracíme se k tématu vedra a sucha ještě jednou v Salonu Echa. Pozvání do diskuse přijali: Jan Daňhelka, ředitel pro hydrologii Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), Aleš Urban z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR a Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, který zkoumá dopady teplotních extrémů na úmrtnost, Martin Ander, vedoucí programu Adapterra Nadace Partnerství, jenž se věnuje adaptaci měst a obcí na změnu klimatu, a Jiří Kubeš, elitní hasič a člen týmu USAR (Urban Search and Rescue) se zkušenostmi ze zahraničních záchranných misí, nedávno nasazený při požárech v Řecku.

Zahradník jedná, ale není všemocný. Může zasít semeno, zalévat a pečovat, ale nemůže rostlině přikázat, aby rostla. Nemůže přeskočit čas ani zabránit smrti. Každá rostlina má navíc vlastní čas. Snad proto se zahrada v dějinách filozofie tak vytrvale vrací. Omezení není porážkou; je podmínkou smysluplného jednání. Platón přirovnává skutečné vzdělávání k trpělivému pěstování, Epikúrova Zahrada ukazuje, jak málo potřebujeme k dobrému životu a Voltaire na konci Candida odpovídá na katastrofy světa výzvou, že musíme obdělávat svou zahradu. Jinými slovy, nemusíme vyřešit celý svět, abychom v něm mohli něco změnit.Nejradikálněji ale zahradu se smrtelností spojuje bulharský spisovatel Georgi Gospodinov. V Zahradníkovi a smrti píše, že „nesmrtelnost je botanická kategorie“. Je to zvláštní podoba vzkříšení, kterou není třeba hledat v mýtech: člověk ji každoročně sleduje v lese, parku, na zahradě. Po dlouhé zimě se život vrací. Není to mytologie, ale také to není odpor vůči smrti v duchu dnešních představ o longevity. Smrt se zde nepopírá ani neporáží. Život se vrací, ale nikoli jako návrat téhož – vrací se skrze proměnu. Zahrada neslibuje vítězství nad smrtí. Její záchrana je jiná: dočasná, opakovaná, praktická, ale vždy bez záruk.Romantickým představám o zahradničení je Gospodinov vzdálen. Vadí mu, jak snadno filozofové nakládají na záda skutečných zahradníků krásné metafory. V souvislosti s Voltairem poznamenává: Hezké, ale zasel kdy jedinou okurku? Opravme Gospodinova: Zasel. V době vydání Candida založil poblíž Ženevy hospodářství, na kterém sám pracoval. V tom ostatně tkví jedna z tezí Candida. Filozof – v jeho podání poněkud zaostalý Panglos – hovoří o metafyzice a velkých celcích. Na Candida však větší dojem udělá postarší turecký zahradník, podle něhož nás práce uchrání před třemi zly: nudou, neřestí, nouzí. O zahradě nestačí filozofovat. Je třeba se v ní hrabat. Ušpinit si ruce. Filozofická otázka „Jak má být uspořádán celý vesmír?“ se proměňuje skromnější, za to možná smysluplnější: „Co můžeme rozumně uspořádat my?“Zahrada nás nakonec učí zacházet i s vlastní konečností. Nevyřešíme všechno, ale ledačemus můžeme pomoci, budeme-li ochotni se nasadit. A co námitka, že nic nemá smysl, protože celek je špatný? Gospodinov ukazuje, že je možné věc obrátit: něco může mít smysl i tehdy, když se jeho završení nedožijeme. Když píše o svém otci, zahradníkovi, který mu odkázal zahradu, poznamenává: „Smrt je třešeň, jež zraje bez tebe.“ Můžeme v tom slyšet bolestnou představu světa, který bude pokračovat bez nás. Lze však tuto větu číst i opačně: přesně proto má smysl třešeň zasadit. Smysl toho, co děláme, nemusí být podmíněn tím, že budeme přítomni jeho završení. Zahradník ví, že všechno, co zasadí, jednou opustí. Přesto sází.BibliografieEpicurus, The Extant Remains, Oxford: Clarendon Press, 1926.Georgi Gospodinov, Zahradník a smrt, přel. David Bernstein, Praha: Argo, 2025.Byung-Chul Han, Lob der Erde: Eine Reise in den Garten, Berlin: Ullstein, 2018.Platón, Faidros, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 2023.Voltaire, Candide, přel. Radovan Krátký, Praha: XYZ, 2007.

Co se se odehrálo v naší zemi v roce 1968? – Šlo o v historii ojedinělý pokus spojit ideu socialismu s humanistickými tradicemi českého národa? – Nebo to byl boj mezi dvěma frakcemi komunistické strany? – Nebo se jednalo o zápas malého kulturního národa s brutálními a primitivními asiatskými hordami? Nebo šlo o snahu zavést v naší zemi aspoň základní demokratická pravidla, která byla běžná v západních státech?V průběhu let se příběh roku 1968 proměňoval. S prvním výkladem přišel Ústřední výbor Komunistické strany Československa v takzvaném „Poučení z krizového vývoje“. To popisovalo reformní proces jako nástup kontrarevoluce. Reformní komunisté zase naopak nabízeli optimistický příběh, podle kterého šlo o reformní projekt propojení socialismu a demokracie. Naopak podle liberálně-demokratického názoru neměl reformní proces šanci na úspěch. Pokud by jej nezastavili Sověti, společenský pohyb by nabíral stále větší dynamiku, jež by vyústila v konec socialistického zřízení. A konečně poučení pamětníci typu Petra Pitharta tvrdí, že reformní komunisté nebyli schopni v roce 1968 překročit svůj vlastní stín disciplinovaných straníků. Tomu odpovídalo jak jejich obojaké směřování reformního procesu, tak i následné ostudné podrobení se vůli Sovětů. Dnes – ve světle ruského napadení Ukrajiny - podobné úvahy převálcoval strach z ruského imperialismu. Většina z nás si připomíná především samotnou vojenskou okupaci.Patří ale rok 1968 k událostem, kdy jsme ukázali svoji vyspělost nebo naopak mezi naše slavné prohry? Historik Vilém Prečan, který byl v říjnu 1968 v západním Německu říká, že slýchal, že něco takového, aby se Československo týden bránilo a nevznikla prosovětská kolaborantská vláda, by v Německu nebylo myslitelné. V Německu by prý do tří dnů byly takové vlády přinejmenším dvě. Ovšem podíváme-li na události z trochu delší časové perspektivy a vezmeme-li v úvahu marasmus normalizace 70.let a rychle přizpůsobení Husákovskému režimu, pak moc hrdí být nemůžeme

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czNa válku se kromě jiných chystá Švédsko, kde se už dnes píše o pohřbívání půl milionu mrtvých. Připomíná dnešní situace spíš studenou válku, nebo období před první světovou? „Je to nesnesitelná lehkost, se kterou se o válce v dnešní západní Evropě mluví. I dlouhá léta umírněný švýcarský tisk tepe Němce jako zbabělce, kteří v Rusku nevidí nepřítele. Dostáváme se do spirály, kdy se ten konflikt prohlubuje a nevíme, co se může stát,“ říká Daniel Kaiser.Jak bojuje německý establishment se stranou AfD? Je antisystémová, nebo jenom antirežimní? Problém jsou i rostoucí pravomoce tamních tajných služeb.Seznamování je na suchu. Roste počet bezdětných, kteří tu možnost už úplně vzdali. A proč lidi na životě daleko víc ohrožuje zima, než teplo?Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

První seznamovací aplikace Matchbox, dnešní Tinder, byla uvedena před čtrnácti lety. Seznamování online tehdy mnoho lidí vítalo jako rozšíření možností, nástroj, díky němuž se mohou seznámit i lidé, kteří by jeden na druhého – třeba kvůli geografické či společenské vzdálenosti – jinak nenarazili. Dnes jsou tyto aplikace využívány velmi hojně, současný stav online seznamování je ale často popisován velmi skeptickým způsobem. V emotivních textech v médiích i v rezignovaných statusech na sociálních sítích z něj někteří uživatelé značnou frustraci. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom debatoval s dlouholetými uživateli seznamovacích aplikací, copywriterkou Marií Padevětovou a provozním Jeronýmem Vnoučkem, psychoterapeutem Martinem Hajným a překladatelem Viktorem Janišem, který se tématem online seznamování v posledních týdnech intenzivně zabýval. Seznamovacímu tématu by jistě odpovídalo výraznější zastoupení žen mezi účastníky, kvůli souhře mnoha důvodů se nám ale nepodařilo ho zajistit.

Echo Porada se sešla ve složení Dalibor Balšínek, Adam Růžička, Martin Weiss a Maciej Ruczaj. A mluvilo se o tom, v jaké kondici je ODS. Jak si vede Martin Kupka v roli předsedy, dokázal stranu resuscitovat po prohraných volbách a po tom, co skončil Petr Fiala. Nebo se blíží i jeho výměna v čele strany? Je Deník N byznysový projekt, nebo se v Česku rozjíždí válka médií? A byl by Cyril Svoboda vhodným kandidátem na prezidenta? Dokázal by porazit Petra Pavla? Víc v nové Echo Poradě!

Co se vlastně stalo na konci července v Ceutě, ve městě, o jehož existenci věděli spíš jen znalci hispánského nebo středomořského světa, ale nyní o něm ví už skoro každý? Stačilo pár záběrů na valící se davy… Davy, které přišly z moře, na dva dny obsadily město a pak se zas většinou vrátily zpět. Ale dojem zanechaly, takže není divu, že rozpoutaly bouři interpretací, komentářů, dohadů, hypotéz… My v tom budeme pokračovat, přičemž se o tom v Salonu Echa budeme snažit mluvit pohledem řekněme insiderským, tedy pohledem lidí, kteří se Španělskem mají co do činění: se spisovatelkou a hispanistkou Markétou Pilátovou, ekonomem a překladatelem ze španělštiny Karlem Čechem, španělskými novináři Gustavem Mongem a Danielem Ordóñezem a českým publicistou žijícím ve Španělsku Václavem Rákosem (poslední dva jmenovaní se připojili přímo ze Španělska). Naše diskuse se odehrála v úterý 4. srpna.

Odysseus není jen Homérovým hrdinou, ale také postavou, skrze niž filozofové po více než dva tisíce let promýšlejí základní otázky našeho života. Nejen tu klasickou otázku: Kým jsme? Ale třeba i mnohem náročnější: Kdy je moudré skrýt svou tvář a stát se – jako Odysseus – „Nikým“? A co vlastně znamená vrátit se domů?Zatímco Homér vypráví především příběh o návratu na Ithaku, pozdější myslitelé z Odyssea činili symbol něčeho jiného: novoplatonici četli jeho cestu jako návrat duše k vyšší skutečnosti, stoikové v něm viděli vzor odolnosti a mnozí relativizovali sám význam návratu domů. Třeba Epiktétos si z Odysseova bloudění vzal, že „člověk netkví kořeny v zemi a není k ní přirostlý“. Nesnesitelný byl navíc pro něj Odysseův pláč: jestliže skutečně plakal u Kalypsó, pak to „nebyl dobrý člověk“. Adorno s Horkheimerem jej označili za předobraz moderního člověka, který vítězí rozumem a disciplínou, a Emmanuel Lévinas jej postavil do protikladu k Abrahamovi: zatímco Abraham vyráží do neznáma bez příslibu návratu, Odysseus – a celá filozofická tradice s ním – se „egoisticky“ vrací domů: v jiném hledá jen sebe sama.Každá epocha si sice vytvořila vlastního Odyssea, mnohé interpretace však spojuje přesvědčení, že prostý návrat na Ithaku nepovažovali za poslední smysl lidského života. Jako by návrat domů sám o sobě nestačil. Tím se zároveň otevírá otázka pro nás. Žijeme ve světě, který oslavuje cizost, změnu, nové začátky. Toho všeho kolem sebe máme víc než dost. Možná nám ale nechybí další cizost ani novost. Možná se nám nedostává spíše místa, odkud lze vycházet a kam se lze vracet.Domov nemusí znamenat nostalgický návrat do minulosti. Oslava nezakořeněnosti může naopak probouzet touhu po falešných domovech. Skutečný domov přitom vzniká dříve než se z něj stane politická nebo kulturní identita. Rodí se ve smyslové zkušenosti, v řeči, ve vkusu, v prvních vztazích – v tom, co si osvojujeme pomalu, opakováním. Domov se postupně zapisuje do těla, jazyka, společenství. Snad i proto Odysseus odmítne nabídku nesmrtelnosti od nymfy Kalypsó. A ač sám přiznává, že smrtelná Penelopé se Kalypsó krásou nemůže rovnat, rozhoduje se pro svou ženu. Volí vlastní konečný život – k nepochopení generací filozofů. Ithaka zde není především symbolem nostalgie, ale orientačním bodem, místem, z něhož svět – a ty mnohé Odysseovy tváře – teprve začíná dávat smysl.

Pomníky jsou nejviditelnější součástí paměťové politikyAčkoli jsme si dělali legraci z Američanů, když po smrti George Floyda začali – jako přežité symboly bělošské nadřazenosti – odstraňovat pomníky, které ve Spojených státech vyjadřovaly hold historickým osobnostem spojeným s otrokářstvím, ukazuje se, že s pomníky máme my sami podobné problémy. Emoce vzbudilo jak odstraňování pomníku sovětského maršála Koněva v Dejvicích, tak plány na restaurování pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí. Ovšem nejvíce emocí vyvolal instalace nepříliš vydařené kopie Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.Mariánský sloup je názornou ukázkou toho, jak se proměňují významy historických artefaktů. S nějakou fakticitou, jak se mnozí chybně domnívají, to nemá nic společného. Mariánský sloup byl 1650 vztyčen jako hold srdnaté obraně Pražanů proti švédskému obléhání v závěru Třicetileté války. S triumfem Habsburků na Bílé Hoře nebo útlakem Čechů to nemělo co dělat. Po čtvrt tisíciletí nebyl Mariánský sloup z hlediska české společnosti nijak kontroverzní. Odpor vůči němu nastal až v pozdním 19. století, když v rámci českého národního hnutí převážil nekatolický narativ českých dějin, prosazovaný Palackým, Masarykem a Jiráskem, nad narativem katolickým. Samozřejmě to souvisí i s prosazováním etno-nacionalismu mezi českými Čechy i Němci na úkor zemského vlastenectví, typického pro předchozí staletí. Po vzniku samostatného Československa byl sloup jako symbol monarchie za přihlížení davu stržen skupinou žižkovských hasičů, kterým pražský bohém Franta Sauer namluvil, že odstranění památky požaduje Národní výbor československý.Bez ohledu na původní význam se Mariánský sloup stal symbolem násilné rekatolizace a vítězství jedné, navíc v Čechách silně menšinové, konfesní skupiny nad druhou. Katolická církev – tedy především tehdejší arcibiskup pražský Dominik Duka – prosadila ve vysoce sekulární zemi na jednom z nejdůležitějších národních míst výrazný a velmi kontroverzní katolický symbol. Na Staroměstském náměstí tak vznikl zajímavý a symbolický mix: katolický Mariánský sloup, vedle monumentální pomník Mistra Jana Husa z roku 1915, kalich na Týnském chrámu a deska 27 českých pánů popravených v roce 1621 na Staroměstské radnici.Tato názorně kombinace ukazuje, jaký máme v chápání své vlastní historie – a tedy i národní identity – zmatek.

Pohřeb se státními poctami, jakého se dostalo například Karlu Gottovi, bude mít v pátek umělec a bývalý šéf Národní galerie Milan Knížák. O jeho odkazu a životě se mluvilo v úvodu Echo Porady. „Spousta vzpomínek z uměleckých kruhů bylo pozitivních, přijali ten jeho styl,“ říká Dalibor Balšínek. „Umělecký cit měl, ale byl nekritický sám k sobě,“ komentuje Jiří Peňás. Jak si stojí politické strany s plány na prezidentskou volbu jsme probrali v závěru debaty. "ODS promarnila šanci postavit jako kandidáta bývalého premiéra a svého předsedu Petra Fialu," myslí si Dalibor Balšínek. Proč by Petra Pavla porazil jedině Miloš Zeman? A má by šanci uspět spíš občanský kandidát, než nominant vládních stran? A mluvilo se i o situaci ve španělské Ceutě, městě na pobřeží Gibraltarského průlivu na severu Afriky. Šéf místní vlády odhaduje, že v Ceutě stále zůstává tři až pět tisíc migrantů. Místní zařízení pro přistěhovalce jsou přeplněná. Španělsko od minulého týdne deportovalo z města odhadem 69 500 lidí. "Situace v Ceutě je neudržitelná, ty Španělé odejdou," říká Jiří Peňás a Martin Weiss mluví o komplikované situaci v Schengenu, kdy tíha padá na státy, které mají hranici s nečlenskými zeměmi. Jak se mění přístup Evropy k migraci? A musí se změnit?Bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki oznámil vznik nové parlamentní frakce se 40 zákonodárci. Stalo se tak po rozkolu ve straně Právo a spravedlnost (PiS) ohledně dalšího směřování hlavní polské opoziční síly. Co se v Polsku děje? O tom mluvil Maciej Ruczaj.

Výdajová politika české vlády stojí na předpokladu, že se vrací hospodářské oživení a není potřeba moc šetřit. Jaký je ale globální kontext? Nekončící válka USA proti Íránu, válka Ruska proti Ukrajině, trvání Evropské komise na emisních povolenkách, nabíhající uhlíkové clo EU, v Německu hospodářská malátnost.Český průmysl a automotive zvlášť je navázaný na Německo. Jak moc nás mají vzrušovat zprávy o tom, že VW bude masově propouštět a že propouštět hodlají i BMW, Porsche nebo Mercedes-Benz? Jaké může mít soumrak automobilového odvětví v Německu dopady na Škodu Auto?Do Salonu Echa přišli Hynek Fajmon, dlouholetý europoslanec za ODS a autor knižní novinky Stručné dějiny automobilu. Od vynálezu kola až po Teslu, hlavní ekonom pojišťovny Generali pro střední a východní Evropu a dříve guvernér ČNB Miroslav Singer a publicista Milan Smutný, dříve mj. mluvčí právě mladoboleslavské Škodovky.

Pokud byste v letních měsících snad čekali nějaké odlehčenější téma, zklamu vás. Diskutovat budeme o ekonomickém růstu, nespravedlnostech v daňovém systému, regionálních nerovnostech i reformě zdravotnictví. Mé pozvání do debaty přijali sociolog a ředitel agentury PAQ Research Daniel Prokop, někdejší premiér a též guvernér České národní banky Jiří Rusnok, hlavní ekonom skupiny DRFG Martin Slaný a ekonom think-tanku IDEA při CERGE-EI Michal Šoltés. „Na světě není moc zemí, kde z minimální mzdy zaplatíte na daních více než z vlastnictví desítek luxusních bytů v metropoli či z miliardových prodejů firem, akcií a investičních nemovitostí. Kde se více než pětinásobně liší zdanění stejné práce podle toho, jakou smlouvu podepíšete. Zemí, které čelí drtivým dopadům alkoholismu, ale mohou si dovolit výjimky a stagnaci spotřebních daní u piva a vína. Kde daně dusí chudší regiony, spotřebu domácností a brzdí firemní investice, přesto vybírají málo na vzdělávání i obranu. Kde specifické slevy můžete čerpat, jen pokud nepracujete, a v dosažení bydlení pomáhají nejbohatší pětině. Kde jsou jedny z největších a rostoucích majetkových nerovností v Evropě, ale místo uzavření výjimek v majetkových a kapitálových daních se skrytě zvyšuje zdanění práce. Jedna taková země se jmenuje Česko,“ píše v úvodu své nové knihy Spravedlivý růst sociolog Daniel Prokop.

Domov je místo, kam se vracíme, když jsme zmožení a nikam se nám nechce. Soudě podle vyčerpaného stavu obyvatel (nejen) západních společností se zdá, že je dnes domov obzvlášť strategickým místem. Jenže zároveň žijeme v době bezdomovectví, tvrdí Yuk Hui, hongkongský filozof působící v Rotterdamu. Co tím myslí? Podle Huie způsobila zvláště technologická revoluce, že se světem převalila globální kultura, která stírá rozdíly mezi jednotlivými světy a podřizuje nás stejným způsobům myšlení, ekonomickým modelům i nárokům. Dokonce i pluralita a její oslava se proměnily v globální klišé, konformně šířené napříč světem.Ale přinejmenším s ohledem na domov by „stejnomyslnost“ neměla být problematická. Proč by člověk neměl být doma v konformitě? Pro Yuk Huie však domov není především místo pohodlí, ale místo diferencí. Rodí se z chuti, jazyka, vkusu. Právě chuť se podle něj začíná utvářet už od batolecího věku a vytváří první rozdíly, v nichž se člověk zabydluje. A skrze první slova se zabydluje i duchovně: jazyk není jen prostředkem dorozumění, ale způsobem, jak svět zakoušíme a znovu jej „ochutnáváme“. Z tohoto procesu vyrůstá také náš vkus – estetický, morální, intelektuální. Jestliže však globální technologická kultura vede k tomu, že všude chutná všechno stejně a jazyky se pod tlakem strojové komunikace zplošťují, mizí právě ty rozdíly, které činí domov vůbec možným. Neztrácíme jen kulturní pestrost; oslabují se i podmínky, díky nimž může člověk někde být skutečně doma.Může nás zachránit už jen péče o duši? Otázka domova totiž podle Huie úzce souvisí se způsoby lidské kultivace. Právě péči o duši navrhoval jako odpověď na evropské katastrofy dvacátého století Jan Patočka, jeden z hlavních hrdinů Huiovy knihy Post-Evropa. Taková péče mimo jiné znamená vědomí, že nejvyšším cílem lidského života není efektivita, ale pravda: člověk se má každý svůj názor pokoušet překročit směrem k pravdě, a přitom jej nikdy nepřestat zpochybňovat. Otřes – i ten, který si sami přivodíme – je totiž podstatným rozměrem péče o duše. A jakkoli je pro Huie fenomenologie důležitým zdrojem filozofie, Patočkův důraz na duši považuje za symptom hlubšího problému. Toto pojetí dosud vychází z představy duše jako univerzálního principu a sebereflexe jako základního způsobu lidské kultivace. Jenže mnohé východní tradice rozvíjejí člověka jinak: méně skrze introspekci a více prostřednictvím konkrétních činností – řemesel, umění nebo tělesného cvičení.Hui má zato, že budoucnost Evropy stojí na schopnosti prakticky, nejen verbálně, docenit diference. Jednotlivé tradice by spolu měly vstupovat do dialogu nikoli proto, aby splynuly v jedinou univerzální kulturu, ale aby se každá z nich dále rozvíjela vlastní cestou. Setkání s jinou tradicí nám zároveň umožňuje uvědomit si, že ani ta naše není samozřejmá. Tato nesamozřejmost však neznamená, že bychom měli vlastní tradici opustit nebo jí přestat důvěřovat. Tradice si ostatně nevybíráme jako zboží v obchodě. Patříme k nim ještě dříve, než o nich začneme přemýšlet – skrze chuť, jazyk, vkus. Taková příslušnost se proto nestává předmětem volby, nýbrž úkolem: vědomě ji rozvíjet a nechat ji proměňovat setkáním s jinými cestami. O nostalgický návrat zde nejde, spíše se zde formuluje podmínka toho, abychom neztratili schopnost představovat si více než jednu budoucnost.

Jak víme, s naší kolektivní pamětí zacházíme často selektivně a určitá období a události buď nekriticky oslavujeme nebo na ně naopak zapomínáme. O určitou interpretaci historie ovšem usilují i politici přijímáním různých zákonů o minulosti. Paměťová politika je tedy politický boj o využití minulosti k legitimizaci současných mocenských a identitárních projektů.Některé zákony o historii jsou jen deklaratorní a jejich přijetí bylo často sporné. Už za I. republiky existovala debata, zda má být přijat zákon, že se TGM zasloužil. O tom, že má snaha politiků přijímat neúčinné zákony tuhý kořínek, svědčí i přijetí zákona č. 96/2004 Sb. o zásluhách Edvarda Beneše. Již tehdy se proti tomu postavila skupina historiků, kteří upozorňovali, že „Výraznou pečeť Edvarda Beneše nesl i poválečný režim let 1945-1948, který se vyznačoval hlubokým narušením některých základních principů liberální demokracie.“Podobně bezzubě deklaratorní je i Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.), který odsuzuje komunistický režim v Československu. Potrestání zločinů z dob vlády komunistů bylo ale dosud minimální a komunistická strana existovala nerušeně dál.Česká republika ale přijala i určité represivní normy. Nejtypičtějším paměťovým paragrafem trestního zákoníku je § 405 – Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. Trestá toho, kdo veřejně: popírá, zpochybňuje, schvaluje, ospravedlňuje nacistické, komunistické nebo jiné genocidium či zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločiny proti míru. Podobný je i § 404 – Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Týká se veřejného schvalování nebo podpory totalitních hnutí. Český stát tímto způsobem chrání poválečný konsenzus o nepřijatelnosti nacismu a obdobných ideologií. Nebo § 403 – Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka: Postihuje organizovanou podporu takových hnutí. V praxi bývá spojován zejména s neonacistickými, rasistickými nebo militantně extremistickými skupinami.Ale soudní praxe ukazuje, jak je uplatňování těchto paragrafů často obtížné.

Zetor je jen začátek. Evropa ztrácí průmysl, neumí se bránit Číně, varuje KovandaPřesun výroby traktorů Zetor z Brna do Indie podle hlavního ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy není ojedinělým případem, ale součástí širšího trendu oslabování evropského průmyslu. V Hrotcastu říká, že podobných oznámení bude přibývat nejen v Česku, ale napříč Evropou.Za hlavní příčiny označuje rostoucí náklady na energie, drahou pracovní sílu i stále přísnější evropskou regulaci. „Evropská komise měnila předpisy a normy, kterým se firmy musejí nákladně přizpůsobovat. To je jeden z klíčových důvodů, proč průmysl v Evropě strádá." Podle Kovandy není přesun výroby do Indie dobrou zprávou, přesto oceňuje, že v Česku zůstává vývoj a výzkum. „To je určitě lepší varianta, než kdyby firma odešla úplně. Vyšší přidaná hodnota zůstává doma,“ řekl ekonom. Kovanda kritizoval také současnou podobu evropského systému emisních povolenek a připravované změny spojené s uhlíkovým clem. Tvrdí, že bez globálně srovnatelných podmínek evropský průmysl ztrácí konkurenceschopnost, zatímco výroba se přesouvá do zemí s mírnější regulací. „Pokud jen přestěhujeme výrobu jinam, globální emise tím nevyřešíme. Naopak mohou být ještě vyšší,“ uvedl.Podle ekonoma by Evropská unie měla hledat rovnováhu mezi klimatickými cíli a udržením průmyslové výroby. Jinak podle něj hrozí další odliv výroby mimo Evropu a oslabování její ekonomické i geopolitické pozice.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czSkutečnost, že v kinech nyní běží filmová událost roku, adaptace Homérovy Odyssey režiséra Christophera Nolana, jsme využili k uspořádání Salonu Echa o antických eposech a řecké mytologii. Hosty byli klasická filoložka a spisovatelka Sylva Fischerová, klasická filoložka a děkanka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Irena Radová, klasický filolog, filozof, publicista a překladatel Petr Šourek a spisovatel Ivan Matoušek.

Bývalý ministr zahraničí a někdejší tajemník vládní komise pro přípravu Ústavy Cyril Svoboda kritizuje vyhrocený spor mezi prezidentem Petrem Pavlem a premiérem Andrejem Babišem kvůli zahraniční politice. V podcastu Pavla Štrunce uvedl, že pokud chce prezident skutečně obnovit spolupráci s vládou, měl by nejprve stáhnout kompetenční žalobu podanou k Ústavnímu soudu. Teprve poté podle něj může očekávat ochotu vlády jednat. „Kdyby prezident republiky řekl: stahuji žalobu k soudu, byl to omyl, pojďte se dohodnout, tak tomu rozumím jako velkorysému gestu. Ale nemůžete chtít zároveň vyhrát spor u Ústavního soudu a současně po žalovaném chtít, aby byl velkorysý,“ řekl Svoboda.Podle něj je současný konflikt především důsledkem toho, že prezident a vláda proti sobě vedou soudní spor. „Rozumím vládě, když říká, že nemá o čem jednat, když je žalovanou stranou,“ uvedl.Svoboda zároveň zpochybnil samotný postup Ústavního soudu, který před summitem NATO vydal předběžné opatření umožňující prezidentovi cestu do Ankary. Podle něj se soud do politického konfliktu vůbec neměl pouštět. „Ústavní soud se vůbec neměl nechat vtáhnout do tohoto konfliktu,“ prohlásil. Dodal také, že podle jeho názoru předběžné opatření v kompetenčním sporu nemělo být vůbec vydáno.Bývalý šéf české diplomacie zároveň připustil, že nedokáže odhadnout, jak Ústavní soud nakonec rozhodne. „Moje fantazie je limitovaná. Vůbec netuším, co bude v nálezu napsáno,“ uvedl s tím, že rozhodnutí bude závazné pro všechny státní instituce.A mluvilo se i o summitu NATO v Ankaře: „Summit pro mě skončil hlubokým zklamáním. Nedal odpovědi na klíčové otázky - co s Ukrajinou, co s Blízkým východem nebo jaké jsou skutečné vztahy uvnitř Aliance,“ řekl.Podle něj Západ příliš mluví o zbrojení, ale málo o politickém cíli války. „Počítáme kanóny, letadla a drony. A kdo počítá mrtvé? Válku vedu jen tehdy, když mám strategický cíl. Od summitu jsem čekal, že řekne, čeho chceme na Ukrajině dosáhnout,“ uvedl Svoboda.

Dopravní nehoda Filipa Turka se řešila i na Echo Poradě - měl by poslanec složit mandát, nebo jsou reakce opozice i veřejnosti přehnané? Proč raději řešíme bouračku než miliardové větrníky? Kauza kolem jeho řidičských schopností zastiňuje reálnou politickou bitvu, která se odehrává v zákulisí. Turek totiž z pozice vládního zmocněnce na Ministerstvu životního prostředí vede tichou válku proti instalaci obřích větrných elektráren, které nám vnucuje Evropská komise.Mluvilo se i o Chat Control, Adam Růžička vysvětloval princip současného systému i připravované legislativy označované jako Chat Control 2. Podle něj současná pravidla umožňují technologickým společnostem dobrovolně vyhledávat materiály související se sexuálním zneužíváním dětí, zatímco připravovaný návrh Evropské komise by mohl některé kontroly učinit povinnými. Současně upozornil na možné dopady na soukromí uživatelů i na služby využívající koncové šifrování. A v závěru Echo Porady jsme mluvili i o tom, kdo je vítězem Summitu NATO v Ankaře, je to prezident Pavel, Andrej Babiš, nebo Petr Macinka? Na Echo Poradě diskutovali Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser a Adam Růžička.

Spor o českou účast na summitu NATO v Ankaře podle ředitele agentury STEM Martina Buchtíka nevyhrál ani prezident Petr Pavel, ani premiér Andrej Babiš. Výsledek podle něj závisí především na tom, jaká média lidé sledují. „Když sleduješ Čau lidi Andreje Babiše, tak je jasný, že vyhrál Andrej Babiš. Když sleduješ jiná média, máš zase pocit, že se tam někde zmateně motal,“ říká.Za skutečného vítěze celé kauzy ale označil ministra zahraničí Petra Macinku. „Jestli to někdo dlouhodobě vyhrál, tak je to Petr Macinka. Kdo znal Petra Macinku před volbami? Dneska patří mezi pět až sedm nejznámějších politiků." Podle Buchtíka se Ankara stala jedním z nejsledovanějších politických témat posledního půlroku. „Sledovalo ji 60 procent lidí, čtvrtina dospělé populace prakticky každý den. Je to srozumitelný příběh, každý den má nový díl. Je to opravdu jak z Netflixu,“ uvedl.Kauza také ukázala sílící fanouškovské rozdělení společnosti. To se podle něj projevilo i při hodnocení nehody poslance Filipa Turka. „Fanoušci Filipa Turka nepřipustí, že mohl udělat chybu, jeho odpůrci naopak jednoznačně vidí vinu na jeho straně. Místo toho, abychom počkali na odborné posouzení, si každý udělá vlastní názor,“ řekl.K pokračujícímu sporu mezi premiérem Andrejem Babišem a prezidentem Petrem Pavlem Buchtík uvedl, že hnutí ANO může sledovat několik politických cílů současně. Jednou z možností podle něj je snaha vytlačit tradiční opoziční strany z hlavního politického střetu. „Když Babiš říká, že prezident je lídr opozice, marginalizuje tím samotnou opozici. Najednou se nebavíme o opozičních stranách, ale jen o prezidentovi,“ míní.Přesto nepovažuje za pravděpodobné, že by otevřený konflikt prezidentovi dlouhodobě prospěl. Pokud bude Petr Pavel kandidovat na druhý mandát, zůstává podle Buchtíka jasným favoritem. „Muselo by dojít k souběhu několika málo pravděpodobných událostí, aby nevyhrál,“ dodal.

Máme legalizovat konopí? Nebo nedejbože kokain či heroin? A co si počít s dnes tak populárním kratomem? Protidrogová politika České republiky v posledních letech mířila spíš k preventivnímu přístupu orientovanému na snižovaní zdravotních a sociálních rizik, s novou vládou Andreje Babiše se ale zdá, že kormidlo se otáčí zpět k represivnějšímu pojetí – odbornou veřejností je kritizováno například přesunutí široké, meziresortní protidrogové agendy z Úřadu vlády na ministerstvo zdravotnictví, větší vliv policie či poněkud zvláštní a rychlý konec sotva jmenovaného Národního protidrogového koordinátora Pavla Béma. Jak to tedy u nás bude s návykovými látkami dál? Odpovědi jsme v Salonu Echa hledali se třemi odborníky a dvěma politiky: lékařem a adiktologem Viktorem Mravčíkem z nízkoprahové společnosti Podané ruce, s výkonným ředitelem neziskové organizace pro prevenci a léčbu závislostí Sananim Jiřím Richterem, dále s adiktologem, předsedou pacientského spolku pro léčebné konopí Kopac a členem odborné rady think-tanku Racionální politika závislostí Pavlem Kubů, s poslancem ODS Štěpánem Slovákem a s poslancem ANO Václavem Trojanem

Spatřovat v závislosti výlučně selhání vůle znamená přehlížet fenomén, který kanadský psycholog Bruce Alexander označuje za strukturální rys moderní společnosti. Masová závislost v podobě, v jaké ji známe dnes, je především produktem moderní společnosti. Důvodem není jen to, že omamné látky byly tehdy užívány vzácně, společně a v rámci rituálů. Alexander upozorňuje také na to, že moderní společnost vede člověka k tomu, aby se ke stále většímu počtu látek, činností i vztahů vztahoval nutkavě. Předmětem závislosti tak nemusí být jen droga, ale také práce, sport, sexualita, nakupování nebo sociální sítě. Správná otázka proto nezní, co nám droga způsobuje nebo čím je sama o sobě neodolatelná. Důležitější je ptát se, na jakou lidskou potřebu představuje odpověď. Bruce Alexander i italský psychoanalytik Luigi Zoja upozorňují, že podstatnou roli zde hraje otázka identity a lidského zakotvení. To nepřekvapí. Tímto směrem uvažovali mnozí myslitelé podstatně dříve. Třeba Søren Kierkegaard spojoval vznik lidského já se schopností člověka něčemu se oddat a přijmout závazek. Dlouho předtím, než se z krize pozornosti stalo jedno z hlavních témat současnosti, upozorňoval, že problém nespočívá především v nedostatku kognitivních sil, ale v tom, že chybí někdo, kdo by se mohl soustředit – že moderní člověk ztrácí své já. Luigi Zoja však přichází ještě s odvážnější tezí. Domnívá se, že jedním z důvodů, proč saháme po drogách, je skutečnost, že moderní život nám nabízí stále méně skutečných proměn. Mění se téměř všechno, ale mnohdy jen na povrchu. Hluboké životní proměny, které přechodové rituály umožňovaly skutečně zakusit, se z našeho života pozvolna vytrácejí. Přechodové rituály přitom člověku pomáhaly procházet jednotlivými etapami života – z dítěte se stával dospělý, z partnerů manželé, z manželů rodiče, z rodičů prarodiče. Právě tyto proměny dodávaly lidskému životu hloubku, členění, směr. Moderní člověk se naopak obává nevratnosti, nechává si otevřená vrátka a odkládá definitivní rozhodnutí, případně v jedné fázi zcela uvázne. Život se tím stává leckdy plošším – a i hůře snesitelným. Náhradou za skutečnou proměnu se pak může stát nutkavé chování – ať už jde o drogy, práci nebo sociální sítě. Zatímco tradiční iniciační rituály, mnohdy spojené i s užíváním omamných látek, vedly po symbolické smrti ke zrození nového člověka, dnešní užívání drog často přináší pouze změněný stav vědomí. Symbolická smrt zůstává, často doprovázena kocovinou, ale znovuzrození se nedostavuje. A to, co bylo v tradičních společnostech součástí rituálu, který člověka proměňoval a obohacoval jeho život, se v moderním světě může stát jen dalším potvrzením prázdnoty.

 Věčná česká otázka po smyslu českých dějin se ve 20. století transformovala do pocitu české jedinečnosti a výjimečnosti. Minimálně dvakrát – tedy v roce 1968 a v roce 1989 - jsme byli přesvědčeni, že se na nás dívá celý svět a že jsme všem ukázali,jak se to má dělat. S největším entusiasmem artikuloval tuto myšlenku koncem roku 1968 Milan Kundera, podle kterého bylo prvních šest dní, kdy k nám vjeli sovětské tanky, „nejkrásnější týden jeho života, kdy český národ náhle spatřil svou velikost“. Svůj těžký úděl země uprostřed střední Evropy jsme podle Kundery zvládli na jedničku. Nejdříve jsme okouzlili všechny jedinečným projektem spojení socialismu s demokracií, pak jsme s hrdostí a rozvahou unesli porážku od silnějšího protivníka. Celý svět obdivuje, jak neseme svůj úděl, i když jsou všichni proti nám.  Tuto Kunderou sebelítostivou pýchu rozmetal Václav Havel, který se vysmál Kunderově představě o světové výjimečnosti. Připomněl, že jsme usilovali jen o to, co je v civilizovaném světě dávno normální. Havlovi, který odmítal takto formulovaný „český úděl“ jako fatalismus, daly další události bohužel zapravdu.  Podobné iluze o naší výjimečnosti zachvátily český národ v roce 1989. Chvilkový zájem západního světa o naši „sametovou revoluci“, dal vzniknout legendě o jedinečnosti našeho nenásilného a spořádaného přechodu z komunistického režimu do demokracie. Brzy jsme se ovšem stali jen jednou z mnoha transformujících se zemí s každodenními problémy, jaké takový proces přináší. Globalizace posléze změnila podmínky, ve kterých píšeme o našich dějinách. Otázka: „jaký je smysl českých dějin?“ zní už poněkud staromódně. Spíš bychom se měli ptát: „jak české dějiny zapadají do evropských a globálních dějin?“ Čili posunout výklad naší minulosti od národního příběhu k propojeným dějinám.  

Tohle téma je tady s námi od zimy, ale v posledním týdnu konečně dospělo ke svému rozhřešení. A to, když Ústavní soud nečekaně rychle, během jednoho a půl dne, vydal předběžné opatření, kterým uložil vládě Andreje Babiše, aby se prezident Petr Pavel zúčastnil summitu NATO v Ankaře. Ten se koná už coby nevidět, 7. a 8. července. Pozvání do debaty Echo Salon na toto téma přijala trojice právníků: profesor z Právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch, někdejší poradce bývalého prezident Václava Klause Pavel Hasenkopf a profesor, který rovněž působil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, má však také za sebou politické působení ve sněmovně za hnutí STAN a dobu, kdy byl ministrem školství Vladimír Balaš.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24czČeský fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – působí jako zralý na terapii. Vystoupení reprezentačního týmu na mistrovství světa v USA a Mexiku totiž dospělo k blamáži, která je skutečně bolestivá. Hra působila znaveně, neinspirovaně a někdy i neorganizovaně, na našich dvou porážkách a jedné remíze nebylo nic heroického, nebo dokonce krásného. V následných reakcích nápadně často zaznívalo, že to, co česká reprezentace předvedla, byl reálný obraz momentálního stavu tuzemského fotbalu. Je na tom skutečně tak zle? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl se o tom bavil se známým sportovním novinářem a podcasterem Luďkem Mádlem a dvěma poučenými a zapálenými fotbalovými fanoušky – diplomatem a básníkem Tomášem Kafkou a politickým komentátorem Bohumilem Pečinkou.

Pokračuje spor mezi vládou a hradem. Mění se u nás parlamentární systém na prezidentský? Páchají Motoristé svým vystupováním na kulturních akcích řízenou sebevraždu? A může dělat politika opravdu každý?Proč je Petr Pavel největší politický kýč od listopadu 1989? Proč chtějí komunisté na západě zakazovat lidem klimatizaci? Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

Mýtus o ztracené pozornosti. Proč soustředění nevyrůstá z disciplínyPředstavme si, že bychom všichni dostali na záda batoh s kameny a někdo pak sledoval, jak se nám chodí, a poznamenával, že dříve lidé chodili svižněji. Přesně tak někdy působí dnešní stesky nad tím, že se lidé už neumějí soustředit. Samozřejmě existuje řada studií, které ukazují, že se v digitálním prostředí hůře soustředíme. Z toho ale neplyne, že bychom pozbyli soustředěnost. Plyne z toho především to, že dnešní prostředí nám do cesty staví mnohem více překážek.Představa, že se už neumíme soustředit, se přitom pomalu mění v nový kulturní mýtus. Ne snad proto, že by byla zcela nepravdivá, ale proto, že zamlčuje podstatnou část skutečnosti. Jako by z ní vyplývalo, že dříve byli lidé přirozeně soustředění a že normální člověk se soustředí. Kdo to nedokáže, tomu jsou dnes k dispozici diagnózy, léky i nejrůznější doplňky, které mají tuto novou civilizační nemoc napravit.Jenže myslitelé upozorňují na roztržitost jako na přirozenou vlastnost člověka od samých počátků filozofie. Americký filozof William James, spolutvůrce pojmu „proud vědomí“, dokonce považuje rozbíhavost za základní vlastnost lidské mysli. A na mnohé důležité věci podle filozofů nepřicházíme tehdy, když se usilovně soustředíme, ale když necháme mysl volně bloudit. Dobré knihy se podle Nietzscheho spíše vychodí, než vysedí.Právě tomuto tématu se věnuje Matthew B. Crawford, původně fyzik a filozof, který opustil akademickou kariéru a stal se opravářem motocyklů. Tvrdí, že krize pozornosti souvisí především s tím, že přestáváme obývat skutečný svět a nahrazujeme jej světem digitálně zprostředkovaných obsahů a služeb. Současně dochází k tomu, co nazývá de-skilling of everyday life – odzručňování každodennosti. Čím dál méně činností vyžaduje dovednost, trpělivost, přímý kontakt se světem. Místo toho stále častěji pouze vybíráme mezi předem připravenými možnostmi – nakupujeme, klikáme, volíme.Tím se nám svět odcizuje. Ztrácíme schopnost nejen jej utvářet, ale také v něm skutečně jednat. Crawford tvrdí, že pozornost nevzniká uvnitř nás, ale ve světě, který nám klade odpor a vyžaduje naši účast. Tuto myšlenku ilustruje srovnáním starých disneyovských grotesek a současných animovaných filmů. Mickey Mouse dvacátých let žil ve světě, kde se věci vzpouzely, stroje nefungovaly podle plánu a bylo třeba něco postavit, opravit nebo se naučit. Dnešní pohádky naproti tomu často přesouvají drama do člověkova nitra. Stěžejním problémem už není svět, ale emoce, komunikace nebo hledání vlastní identity.A právě zde se skrývá poselství celé knihy. Pozornost není jen disciplína; je především formou lásky ke světu. Ke světu, který není dokonalý, ale právě proto nás zve k činnosti, zručnosti, přemítání. Skutečná pozornost nevzniká tehdy, když se stále více obracíme do sebe, ale tehdy, když se necháme oslovit skutečností, která není naším výtvorem.

Spor o smysl českých dějin vygradoval za I. republiky debatou o tom, jak máme nahlížet na období husitství. A právě tato diskuse velice názorně ukazuje, že historie jako vědecká disciplína neustále osciluje mezi historickými fakty a příběhem, který si na jejich základě vyprávíme. Při hodnocení naší minulosti je důležité důsledně rozlišovat mezi faktickými a hodnotovými tvrzeními.Tomáš Garrigue Masaryk vykládal husitství dost diferencovaně – neopěvoval ani tábority, ani pražské utrakvisty, ani husitské stavy - přesto se mu podařilo implantovat do českého povědomí přesvědčení o demokratickém a humanitním charakteru husitství. To bylo možné proto, že Masaryk si z husitství vybral jen jeden radikální výhonek jednoty bratrské, a na něm pak postavil celou osu českých dějin. To se profesionálním historikům samozřejmě nemohlo líbit. Spor o smysl českých dějin vyhrotila za První republiky Pekařova kniha „Žižka a jeho doba“, která proti tehdy všeobecně přijatému názoru líčila husitskou revoluci jako rozklad státního a kulturního vývoje národa a popisovala Žižku jako náboženského fanatika.Od počátku si v našem národním povědomí soustavně konkurovaly dva typické výklady husitství. První líčí husitské hnutí jako pokrokové, demokratické a jako příklad náboženská tolerance. Jan Žižka je v tomto příběhu národním hrdinou a obráncem pravdy. Vše je součástí Masarykovy teologické linie českých dějin, podle které Češi neomylně směřují k humanitě. Naproti tomu podle Josefa Pekaře husitská revoluce vůbec pokroková nebyla, byla spíše rozvratná a způsobila hospodářský úpadek, kulturní izolaci Čech a oslabení státní moci. Čili jednoznačně civilizační regres.Oba názory mají přitom své opodstatnění v historických faktech. V období husitství lze skutečně nalézt určité kořeny tolerance a plurality, šlo ale o nezáměrný efekt soupeření stran. Reformátoři chtěli stejný monopol jako katolíci, to se ale ani jedněm ani druhým nepodařilo, proto z toho nakonec vyšla pluralita. A zároveň lze jednoznačně souhlasit s tím, že husitská revoluce přinesla rozvrat a civilizační regres. Takže obě dvě hodnocení husitů lze podpořit nějakými fakty, ale klíčové je vždy naše hodnotové založení, tedy jak to, co se stalo, chceme vidět.

MImořádná Echo Porada, diskutují Tereza Matějčková, Dalibor Balšínek a Martin Weiss.

Česká národní banka podle hlavního ekonoma XTB Pavla Peterky zvolila při zvýšení úrokových sazeb na 3,75 procenta „pochopitelný a učebnicový“ krok. Reaguje tím na přetrvávající inflační tlaky, které podle něj nejsou způsobeny pouze cenami energií, ale především rychlým růstem cen služeb a mezd. „Služby jsou problémem, a to nejen českým. V květnu zdražily meziročně o více než pět procent,“ říká Peterka v novém Hrotcastu.Centrální banky podle ekonoma musí rozhodovat s výhledem na 12 až 18 měsíců dopředu. Vedle zdražování služeb označil za důležitý faktor také rychlý růst mezd, který podporuje spotřebu domácností a vytváří další poptávkové tlaky. „Pokud mzdy porostou rychleji, než se čeká, domácnosti budou více utrácet, což může vést k růstu cen,“ uvedl.Dalším důvodem k opatrnosti je podle něj fiskální politika vlády. ČNB ve svých prognózách původně počítala s rychlejší konsolidací veřejných financí, než jaká nyní vyplývá z rozpočtových plánů kabinetu. „I fiskální politika bude pravděpodobně rozvolněnější, než jsme čekali v našich modelech,“ řekl Peterka a odmítl kritiku premiéra Andreje Babiše, že vyšší sazby samy o sobě zvyšují inflaci. „Relevantní ekonomové vám řeknou, že vyšší úrokové sazby inflaci tlumí." Vyšší úroky podle něj sice zdražují financování firem a domácností, zároveň však snižují ochotu utrácet a více motivují ke spoření, čímž oslabují poptávkové inflační tlaky.Podle hlavního ekonoma XTB je současný postup ČNB důkazem její nezávislosti. „Guvernéra Michla nemusí příliš zajímat postoj vlády, protože proti němu nemá žádnou páku,“ řekl. Dodal, že centrální banka má povinnost upozorňovat na všechna rizika pro cenovou stabilitu bez ohledu na politické důsledky.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czSpor mezi prezidentem a vládou skončí u Ústavního soudu. Může se tím zpochybnit náš parlamentární politický systém? „Je to neštěstí. Takové spory by se neměly řešit u soudu. Ale nezačalo to Turkem a Macinkou, to neštěstí začalo zavedením přímé volby prezidenta,“ říká Martin Weiss.„Čistě teoreticky by se k tomu, kdo pojede na summit NATO, mohl Ústavní soud dokonce odmítnout vyjádřit, protože řekne, že to je mocenský spor a ty dvě strany se mají jednoduše domluvit,“ říká Tereza Matějčková.Tajemný Thomas Paukner rozkrývá kauzy STANu. Kdo za účtem stojí a v čem připomíná někdejší Skupinu Julius Šuman? Proč za Českou televizi mluví lidé, kteří ani nevědí, kolik tam stojí papír do tiskárny. Trump versus Írán a v jaké kondici jsou američtí Demokraté. Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Martin Weiss a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Pět set let od příchodu dynastie, se kterou si pořád nevíme radyPřed pěti sty lety nám začali na další staletí vládnout Habsburkové. Stalo se tak po nešťastné bitvě s Turky u Moháče, která skončila porážkou křesťanských vojsk a smrtí dvacetiletého krála Ludvíka Jagellonského. V říjnu nastupuje na český trůn Ferdinand I. a nastává… zlatá doba českého písemnictví a jazyka, doba Veleslavínova a Blahoslavova, Bible kralická… To ovšem s Habsburky zas tak nesouvisí, jen je dobré si uvědomit, že s nimi nepřišlo hned jen "temno". Přesto v českém historickém povědomí dlouho cosi jako „temná legenda“ o cizácké dynastii nepřející české věci dále existuje – přičemž je fakt, že na druhé straně existuje cosi jako nekritická adorace a sentiment za starým dobrým mocnářstvím.O tom, kdo to ale ti Habsburkové byli a co dějinám přinesli, se budu bavit s historiky Jiřím Rakem, Vítem Vlnasem, Ivo Cermanem a právníkem zastupujícím české monarchisty Vojtěchem Círusem. Omlouvám se, že se mi nepodařilo získat dámskou společnost a také vyhlášené antimonarchisty, přestože jsem se o obojí snažil.

Senát zamítl návrh novely, která měla po rozhodnutí Ústavního soudu nově upravit podmínky úřední změny pohlaví. Hostem podcastu Men's Factor byla senátorka Vladimíra Ludková. Podle ní tak v českém právním řádu zůstává mezera, která může vést k nejasnostem a sporům.„Ústavní soud zrušil chirurgickou změnu pohlaví jako podmínku pro úřední změnu, ale zároveň řekl, že zákonodárce má vzniklou právní mezeru doplnit. To se nestalo,“ uvedla Ludková. Podle ní dnes existuje pouze metodický postup, nikoli jasná zákonná pravidla.Senátorka odmítá kritiku, že by její návrh mířil proti transgender lidem. Naopak tvrdí, že cílem bylo chránit ženy, děti i samotné trans osoby. „Právě lidé z neaktivistické transkomunity mi říkali, že jasná pravidla chtějí. Nechtějí se stát obětí nějakého budoucího excesu nebo vyhrocené společenské debaty,“ uvedla.Za hlavní důvod neúspěchu novely označila tlak aktivistických skupin. Podle ní někteří senátoři podléhali obavám z veřejné kritiky. Víc v podcastu.

Tomáš Garrigue Masaryk rozděloval dějiny na „dobré“ a „špatné“. Ty, co měl za špatné, jednoduše vyloučil z významu. To se týkalo především období baroka, které jednoduše odmítal. O takové diskontinuitní pojetí dějin jsme si pokusili i my, když jsme odmítli naši komunistickou minulost a tváříme se, že se nás to, co se tehdy v naší zemi dělo, vůbec netýká. Ovšem tak jako bylo baroko organickou součástí českých dějin – jak Masarykovi připomněl historik Josef Pekař – je i doba budování socialismu organickou součástí naší historie.Masarykovi ovšem nešlo o to, jak se události přesně odehrály, ale o to, jaký má naše minulost význam pro přítomnost. To byla ovšem i pro tehdejší historiky irelevantní otázka. Masarykovi kritici měli pravdu v tom, že jeho interpretace českých dějin je selektivní, teleologická a opírá se o poměrně vágně vymezenou myšlenku humanity, která začíná u husitství a pokračuje přes reformaci a národní obrození až do současnosti. Jeho výklad nebyl neutrální a exaktní historiografií, ale normativní konstrukcí. Masaryk neusiloval o vědecký popis minulosti, ale o filozofickou interpretaci, která měla dát dějinám smysl a společnosti hodnotovou orientaci.Mají ale dějiny nějaký smysl? Nebo jsou věčné plynutí a smysl vzniká teprve interpretací, je tedy dodáván k faktům teprve dodatečně? V našem podcastu se snažíme ukázat, že smysl dějin je vždy retrospektivní, protože vzniká až skrze vyprávění o nich. To znamená, že význam každé události závisí na tom, co následuje po ní. A protože po každé události následují další a další události, a tak se i smysl s přibývajícím časem stále mění...

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czDebata kolem veřejnoprávních médií je bouřlivá. Vinu za to nesou jak vládní, tak opoziční politici. „Považuju za chybu, že se hned začalo mluvit o financích a nepředřadila se tomu nějaká věcná debata. Otázka je, do jaké míry by to bylo možné, protože i tahle debata by asi byla ideologicky zarámovaná,“ říká Tereza Matějčková.„Při úvahách o snížení rozpočtu České televize mluví kritici o tom, že se dostáváme až někam do roku 2008, že není zohledněná inflace. Ale proti tomu musí stát fakta o tom, jak se změnila všechna ostatní média. ČT a ČRo nežijí ve svém vlastním světě, mimo mediální trh. Soukromá média přitom prošla obrovskou zeštíhlovací kúrou,“ připomíná Dalibor Balšínek.Tomáš Sedláček zdůrazňuje, že Knihovna Václava Havla se „nesype“. Jak to s institucí v roce Havlových nedožitých devadesátin vypadá? Průběh války v Íránu dokazuje, že Spojené státy jsou přeci jen porazitelné. A máme cítit s Izraelem?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Česká národní banka by mohla na nejbližším zasedání zvýšit úrokové sazby. Podle hlavního ekonoma Banky Creditas Petra Dufka by šlo o preventivní krok proti novým inflačním rizikům.„Pokud bych dnes seděl v bankovní radě, hlasoval bych pro zvýšení sazeb. Je lepší zasáhnout dříve než později,“ uvedl Dufek. Za důležitý signál považuje i nedávný rozhovor guvernéra Aleše Michla pro Bloomberg, který podle něj naznačil, že zvýšení sazeb je reálně ve hře.Mezi hlavní rizika ekonom řadí stále zvýšené ceny energií po konfliktu v Perském zálivu, rychlý růst mezd a přetrvávající inflaci ve službách. Ta se podle něj drží kolem pěti procent a nejeví známky výraznějšího zpomalení.Přestože celková inflace v květnu klesla na 2,1 procenta, podle Dufka se centrální banka musí dívat dopředu. „ČNB nezajímá, jaká byla inflace minulý měsíc. Musí ji zajímat, jaká bude za rok,“ říká.Pokud by ke zvýšení sazeb došlo, nemuselo by podle něj jít o začátek delšího cyklu. „Mohlo by stačit jediné zvýšení jako signál, že centrální banka bere inflační rizika vážně,“ dodává Dufek.

Česká boxerka Johana Rajmontová byla hostem podcastu Men's Factor. Rajmontová patří mezi úspěšné české boxerky, zároveň ale pracuje s problémovou mládeží v diagnostickém ústavu, kde se denně setkává s příběhy zanedbávání, závislostí i psychických problémů. Raimontová se k boxu dostala až ve 25 letech, začínala jen rekreačně, ale trenér v ní rozpoznal talent a motivoval ji k prvním zápasům. „Mě to hrozně začalo bavit,“ vzpomíná.Dnes boxuje na mezinárodní úrovni a přiznává, že nejtěžší soupeřky potkala především v Irsku a Velké Británii. Podle ní jsou tamní boxerky profesionálněji připravené a mohou se sportu věnovat naplno, zatímco většina českých sportovců musí vedle tréninku chodit do zaměstnání.Velkou část podcastu věnovala své práci v diagnostickém ústavu. Podle Raimontové veřejnost často vnímá tamní klienty jen jako problémové děti, realita je ale mnohem složitější. Mnozí pocházejí z rodin poznamenaných závislostmi, násilím nebo zanedbáváním. „To jsou tak strašně silné příběhy,“ říká boxerka. Připomíná, že řada mladistvých potřebuje především podporu, stabilitu a někoho, kdo jim ukáže jinou životní cestu. „Ty děti v nás často hledají mámu. Přijdou za vámi, chtějí si povídat, chtějí pochválit za něco, co se jim povedlo. Když vidíte, z jakých rodin některé přicházejí, není těžké pochopit proč. Často jim nechybí jen pravidla nebo dohled. Chybí jim někdo, kdo by jim ukázal cestu, věnoval pozornost a dal jim pocit, že na nich někomu záleží.“Raimontová zároveň upozorňuje na rostoucí počet mladých lidí s psychickými problémy, sebepoškozováním nebo závislostmi na lécích a nových psychoaktivních látkách. Vedle rodinného prostředí hraje podle ní významnou roli i parta vrstevníků a vliv sociálních sítí. Přesto věří, že řada příběhů může skončit dobře. Sama zná bývalé klienty, kteří dnes pracují, mají rodiny a dokázali se zařadit do běžného života.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czNa podzim loňského roku jsme zažili intenzivní debatu o návrhu evropské regulace pro boj s dětskou pornografií, známém jako Chat Control. Ten v některých verzích hrozil plošným skenováním privátní on-line komunikace, a tedy mimořádně tvrdým zásahem do soukromí občanů členských států. Šlo zároveň o symbolický okamžik: Evropská unie, dlouho vnímaná spíš jako garant ochrany osobních dat – přinejmenším od éry GDPR –, se najednou ukázala jako instituce ochotná hodnotu soukromí odsunout na druhou kolej. A nejde jen o tuto regulaci. Podobná logika se dnes vrací v debatách o ověřování věku na internetu, digitální identitě, automatickém rozpoznávání obličejů a jiných bezpečnostních nástrojích, které se zavádějí pod ušlechtilými hesly, ale mohou zásadně proměnit vztah mezi občanem, státem a technologickými platformami. O ohrožení soukromí přišli diskutovat Jan Vobořil, advokát a výkonný ředitel organizace Iuridicum Remedium, Cecílie Jílková, publicistka, jež se zaměřuje na problematiku občanských svobod na internetu, Petr Gangur, vědecký pracovník Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Institutu H21, a Petr Koubský, redaktor Deníku N pro vědu a techniku.

Česko by se mohlo zdát přeborníkem v žánru ne zcela podařených omluv. Proslul v něm například Miloš Zeman, který se svého času neomluvil za to, že Ferdinandu Peroutkovi připsal článek „Hitler je gentleman“. Omluvil se totiž nikoli za to, že Peroutkovi připsal autorství textu, nýbrž za to, že „zpaměti citoval článek, který se nyní nemůže najít“. U nás tento typ omluvy zlidověl jako svébytný zemanovský žánr. Podobné figury však nejsou českou specialitou. Klasická formulace „omlouvám se, pokud se vás to dotklo“ patří k mezinárodně rozšířeným podobám neomluvy. Když papež Benedikt XVI. vyvolal pobouření citátem byzantského císaře Manuela II. Palaiologa: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte jen věci zlé a nelidské, například příkaz šířit víru mečem“, rovněž se uchýlil k žánru: Omlouvám se, že jste mě nepochopili.Možná je na celé věci pozoruhodné něco obecnějšího: jak často dnes na veřejnosti zaznívají omluvy. O prominutí žádají politici, novináři i státy. Americký psychiatr Aaron Lazare proto přišel s tezí, že žijeme v kultuře omluv. Hlavním důvodem je fakt, že jsme si navzájem blíž a častěji vstupujeme do kontaktu, a tudíž se sebe také můžeme snáze dotknout. Není proto náhoda, že jednu z nejvlivnějších knih o omluvách nenapsal filozof ani právník, ale právě psychiatr. Z empirických výzkumů vyplývá, že uznání viny a vyslovení lítosti hrají svou roli při vyrovnávání se s traumatem, v procesu léčby i při obnově narušených vztahů. Omluva není jen společenská konvence; dotýká se důstojnosti a schopnosti znovu navázat vztah.Potud zaujme, že filozofové se omluvami zabývali jen okrajově. O to více však pozornosti věnovali jednomu slavnému případu, kdy omluva nikdy nezazněla. Řeč je o Martinu Heideggerovi, který se roku 1933 stal rektorem Freiburské univerzity a vstoupil do nacistické strany, v níž setrval až do jejího konce. Mnozí právě v tom, že se za svou angažovanost nikdy veřejně neomluvil, spatřovali jedno z jeho největších morálních selhání. Jenže Heideggerův případ otevírá i jinou otázku: existují provinění, za něž se omluvit nelze? Ne proto, že by člověk nechtěl, ale proto, že slova už nedokážou unést váhu toho, co se stalo. Jak navíc přesvědčivě dosvědčit vlastní proměnu, když svět, v němž k provinění došlo, už neexistuje? Omluva zde naráží na své hranice. Za určitých okolností může působit jako alibismus. A tehdy vzniká možnost, že největším trestem není neschopnost vinu odčinit, ale nutnost nést ji bez možnosti smíření.Co Heideggera vedlo k tomu, že se nikdy veřejně neomluvil, nevíme. Jeho případ nám však přinejmenším umožňuje položit si otázku, zda je omluva vždy správným řešením. A i když Heideggera ponecháme stranou, můžeme se ptát, zda není omluva mnohokrát zneužívána jako nástroj manipulace. Omluva by přece měla zaznít pouze tehdy, když člověk skutečně cítí vinu. A možná dokonce jen tehdy, když je připraven nést důsledky svého jednání a alespoň se pokusit o změnu chování. Zde však začínají další obtíže. Je vůbec legitimní, když se omlouvají instituce? Může se omlouvat stát nebo církev? Lze prosit za odpuštění za něco, co jsme sami neudělali? Nebo je omluva bez osobní viny jen zvláštní formou morálního divadla?

Jan Werich říkal, že kdyby mohl žít Alois Jirásek v Hollywoodu, byl by velice úspěšným scénáristou. Měl absolutně skvělé dějové zápletky. Jako beletristovi mu to ale kazil archaický jazyk, kterým své zápletky vyprávěl. Ovšem Jirásek dokázal vytvořit „kanonický příběh“. Jeho líčení mělo silně dramatickou strukturu a bylo plné emocí. Nabídl jednoduchý a jasný začátek českého národa, srozumitelný příběh, minimum chaosu, konkrétní postavy místo anonymních procesů. To vše bylo ideální pro naši kolektivní paměť.Asi nejvíce ovlivnily naše chápání vlastní historie jeho Staré pověsti české, je to už 130 let jednou z nejvydávanějších knih. Asi nejvýraznější odkaz Starých pověstí českých je primordialismus, který si pořád neseme s sebou - tedy představa národa jako přirozeného společenství. Jsme přesvědčeni, že Češi nejsou náhoda, jsme tu odjakživa a z toho vyplývá velmi silná představa kontinuity.Husity Jirásek idealizoval jako bojovníky za pravdu a spravedlnost, pobělohorskou dobu zobrazoval jako morální i kulturní katastrofu, zdůrazňoval utrpení, oběť i hrdinství. Historie se tak v jeho pojetí nestala jen znalostí, ale součástí naší identity a našich emocí.Navíc přišel se svým dílem ve správný čas: v éře formování moderního národa a nabídl mu silný sdílený příběh, který je srozumitelný, hrdý a sjednocující v zobrazování minulosti. Jeho vyprávění je snadno zapamatovatelné, protože zjednodušuje složité historické procesy a vytváří jasné morální linie – husiti jsou dobří, rekatolizátoři zlí - a podobně. Právě tato jednoduchost pomohla masovému přijetí.

Koruna není překážkou rozvoje české ekonomiky a přijetí eura by v současné situaci vedlo k vyšší inflaci. V rozhovoru pro Hrotcast to říká hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Kriticky se vyjádřil i k poplatkům ve třetím pilíři penzijního spoření, které podle něj dlouhodobě zvýhodňují finanční instituce na úkor střadatelů.Debatu o euru znovu otevřel prezident Petr Pavel, který opakovaně vyzývá k diskusi o vstupu České republiky do eurozóny. Podle Kovandy ale k přijetí Eura není důvod: „V tuto chvíli není důvod přijímat euro, protože jeho výhody nepředčí nevýhody, které spočívají například ve ztrátě nezávislé měnové politiky," podle něj by Česká republika s eurem čelila vyšší inflaci, protože by musela přijmout nižší úrokové sazby Evropské centrální banky. „Pokud někdo tvrdí, že bychom s eurem neměli vyšší inflaci, musí zároveň říkat, že máme dnes zbytečně vysoké úrokové sazby,“ řekl.A mluvilo se i připravovaných změnách poplatků ve třetím pilíři penzijního spoření. Kovanda podporuje snahu vlády o jejich omezení a souhlasí s kritikou, že současný systém příliš zvýhodňuje finanční instituce. „Ukazuje se i na základě zkušeností ze zahraničí, že poplatky mohly být nastaveny příliš vysoko. To demotivovalo lidi, aby si touto formou na důchod spořili,“ řekl.Podle analýz mohou současné poplatky připravit střadatele během dlouhodobého spoření o více než polovinu budoucích výnosů. „Skutečnost, že po 35 letech spoření klient odevzdá více než polovinu naspořené částky na poplatcích, je těžce obhajitelná." Přesto nepředpokládá, že by změna zásadně poškodila bankovní sektor. „Banky jsou v České republice dobře kapitalizované a ziskové. Myslím si, že mají dostatečný polštář na to, aby přiměřené snížení poplatků zvládly,“ dodal.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czO co jde ve sporu mezi Ukrajinou a Polskem? Válčící země vzdala hold jednotkám, se kterými mají Poláci historicky problém. V Polsku se proti tomu vzedmul odpor napříč politickým spektrem. „Paměť na druhou světovou válku v Polsku a na Ukrajině je velmi nekompatibilní. Ukrajinci meziválečnou a válečnou Ukrajinskou povstaleckou armádu vnímají jako významný mezník v jejich boji za nezávislost. Poláci ji mají především za strůjce genocidy na polském obyvatelstvu,“ říká Maciej Ruczaj.Trvá spor o to, kdo pojede na summit NATO – prezident, nebo premiér? Obě strany si našly „své“ ústavní právníky, kteří potvrzují jejich postoje. „Pavel říká – podívejte se, já tomu NATO rozumím, byl jsem předsedou jeho vojenského výboru, oni mě tam nechtějí pozvat. To je hra na emoce, ne na fakta,“ tvrdí Dalibor Balšínek.Jaká je stinná strana empatie? Z definice je nespravedlivá, dokazuje ve svém textu v týdeníku Adam Růžička. Salon o Václavu Klausovi připomíná, že byl provokatérem, který nikdy svému publiku nepodlézal. A co chce Trump a jeho lidé budovat v Albánii?Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V pátek 19. června oslaví 85. narozeniny jeden ze zakladatelů moderního českého státu Václav Klaus. Pojali jsme to jako příležitost promluvit o Klausově dvojjediném významu politika a intelektuála, který do veřejného prostoru dodnes rád vstupuje s provokativními, někdy prorockými názory. Pozvání do Salonu Echa přijali dva ekonomové: letitý Klausův spolupracovník Dušan Tříska a Pavel Kysilka, bývalý viceguvernér centrální banky a posléze generální ředitel České spořitelny. Sestavu doplňují dva Klausovi kolegové a občas oponenti v politice, Petr Nečas a Milan Uhde.

V souvislosti s počtem obětí nacismu za II. světové války v českých zemích – z nichž většina byli Židé - se často hovoří o „našich Židech“. Tento termín zazněl i v debatě o vhodnosti konání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Ovšem koho pokládáme za „našeho“ se odvíjí od toho, jak chápeme národ. Naše pojetí národa se odehrává ve smyslu německého „Blut und Boden“, tedy krev a půda. Máme za to, že český národ tady byl od nepaměti – nebo přinejmenším od 6. století n.l. Na svoji historii stále nahlížíme skrze národovecké příběhy Aloise Jiráska. Přitom v té době šlo jen o určitou etnicitou skupinu s nám ne zrovna snadno srozumitelným jazykem. Etnická skupina ale ještě není národ, tak jak mu dnes rozumíme. Jednou z důležitých definic národa je totiž třeba rovnostářství – tedy že všichni jeho příslušníci jsou chápáni jako jeden druhému rovní. Proto „naši Židé“ ve skutečnosti nikdy nebyli „naši“.Stejně tak je zcela falešné tvrzení - které většina politiků opakovala při naší nekritické a mezi státy Evropské unie zcela ojedinělé podpoře izraelských vojenských operací v Gaze - o naší „tradiční podpoře Izraele“. Tito politici narážejí na naše dodávky vojenské techniky Izraeli po skončení II. světové války. Ale v tom hrál určující roli SSSR a jeho zájmy. Sovětský svaz podporoval Izrael, aby oslabil vliv Británie na Blízkém východě. Navíc nebylo vyloučené, že Izrael bude socialisticky orientovaný stát. ČSR byla v tom jen nástrojem sovětské politiky. Když se Izrael začal orientovat prozápadně, podpora skončila a SSSR začal podporovat arabské hnutí a jeho protiimperialistický boj. Od té doby jsme dlouhá desetiletí pomáhali Organizaci pro osvobození Palestiny a oslavovali jejího vůdce Jásira Arafata. Čili pokud je nějaké podpora z naší strany v tomto regionu tradiční, je to podpora Palestinců.