Echo Podcasty

V posledních letech jsou Češi okouzleni Polskem. To není novinka, to se ví. Je to ovšem okouzlení ohraničené: je turistické a ekonomické, protože nás fascinuje, co všechno Poláci stavějí a jak rychle. Politicky už tolik očarováni nejsme, vlastně ani nechceme být, jelikož nemáme potřebu se v polské politice orientovat. Ale jaký je český vztah k polské kultuře? Proměňuje se? Prohlubuje se? Anebo ne? U příležitosti právě probíhajícího veletrhu Svět knihy, který letos uvádí kromě mnoha jiných autorů ze slovanských zemí také polskou nobelistku Olgu Tokarczuk, hovoří v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s polonistkou a překladatelkou Lucií Zakopalovou. V úvodu přidáváme několik tipů z veletrhu: Lucie Zakopalová zve nejen na setkání s Olgou Tokarczuk, ale upozorňuje třeba na návštěvu reportéra Zbigniewa Rokity, který přiváží knihu Králové střelců. V ní vypráví pozoruhodné sportovní příběhy (míčových her) střední a východní Evropy z doby komunismu, v nichž se významně odrážela dobová politika. Takže kromě polského a ruského fotbalu se dostalo třeba i na maďarské vodní pólo. A Jakub přidává tip balkánský: po mnoha letech na veletrh přijíždí bosenský autor – Fedja Štukan je autor jediné knihy Blank: příběh střelce, v níž popisuje svou kariéru snajpra v devadesátých letech za jugoslávských válek, následně studenta herectví v Americe, náruživého feťáka a také kamaráda Brada Pitta a Angeliny Jolie. Následně jde řeč o tom, jestli a zda vůbec se současný polský boom odráží v kultuře. Podle Lucie Zakopalové Poláci odjakživa intenzivně investují do kultury, mají smysl pro kulturní diplomacii (proto také mají tolik literárních Nobelových cen), takže nynější ekonomický zázrak do umění spíše nepromlouvá. Leda tak, že je v něm více peněz a sílí z toho polský film, jelikož ho může dělat více lidí. Umění odráží velké polské sebevědomí – Poláci vždycky věděli, že se o sebe musejí postarat sami, že to za ně nikdo neudělá: „Vždycky totiž byli pod větším dějinným tlakem, což je nutilo k větším výkonům. Ostatně v Polsku žádná generace nemá pocit, že má hotovo,“ tvrdí Zakopalová. „Poláci mají pocit, že jsou součástí velké Evropy a že ta si jich nevšímá tak, jak by chtěli. Zatímco v Česku se neřeší, jestli se o nás Evropa zajímá, protože my se o ni pochopitelně také nezajímáme.“ Poláci obdivují tento český klídek, mají nás za dobré sousedy: „Ale když se podíváte, s kým dalším Poláci sousedí a jaké jsou jejich historické zážitky, je to pro nás snadné vítězství,“ podotýká Zakopalová. V Polsku se i pro silné sebevědomí a vysoké ambice hodně věcí rychle mění, zatímco v Česku se všechno proměňuje pomalu a málo. Lucie Zakopalová soudí: „Jakékoli trendy profrčí v Polsku společností fofrem, zatímco v Česku si často nevšimneme, že nějaký trend byl. Například móda malých pivovarů už je v Polsku pryč: objevili pivo, ochutnali, zjistili, že může mít mnoho chutí, pochutnali si, ale teď už zkoumají víno.“ Na druhou stranu opouštějí pití tvrdého alkoholu: v Polsku je například nemožné, aby vedle dětského hřiště byla hospoda, nebo aby rodič na takovém hřišti pil pivo. „Na to u nás Poláci zírají s vyvalenýma očima. U nich by taková scéna byla absolutně odsouzeníhodná – pít před dětmi se nepatří, nesmí, na to polská společnost velmi dbá.“ Co jsou další rozdíly mezi Čechy a Poláky? Jak na sebe narážejí české představy o nich a jejich představy o nás? „Češi chodí oblečení lážo plážo a to, jak působí na druhé, je jim fuk. Polským ženám se při pohledu na české muže zdá, že všichni jedou na hory. V Polsku je mnohem větší důraz na status. Třeba schopnost politiků jet veřejnou dopravou je mnohem vyšší v Česku než v Polsku.“ Takové hodnocení našince nenechá v klidu Jakuba, který okamžitě přiznává, že se před natáčením měl lépe učesat. Aneb konečně podcast, který řeší skutečně podstatné věci. A to nejen ty zmíněné.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czOdešel Jiří Bartoška. Co to znamená pro Česko a co pro karlovarský filmový festival? „Kryštof Mucha, který festival povede, bude v mimořádně těžké situaci. Všechny podobné akce se potýkají se společenskou změnou,“ tvrdí Dalibor Balšínek. Vzpomínka na zesnulou legendu vyšla i v aktuálním vydání Týdeníku Echu.Jak to bude s Dukovany? „Jaderná elektrárna je projekt na sto let. Jestli nikomu nevadí, že úředník v Bruselu nebo politik v Paříži nám v tom může zabránit, tak už můžeme pomalu odevzdat naše rozhodovací pravomoce,“ říká Daniel Kaiser.Co čekat od nového papeže? Jak komentátoři Týdeníku Echo vidí start kampaní do podzimních voleb. A došlo i na dotazy diváků.Sledujte záznam živého vysílání Echo Porady, kde diskutovali Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Daniel Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor je reportérka Valérie Fišrová, která se věnuje investigativní žurnalistice a infiltrovala se do sekty vedené Jaroslavem Dobešem alias guru Járou. „Byla jsem aktivní členkou jejich skupiny, která v podstatě nikdy nepřestala fungovat,“ popisuje. Dobeš a jeho blízká spolupracovnice Barbara Plášková byli v minulosti odsouzeni za šest znásilnění, která probíhala mezi lety 2004 až 2011. Trest si odpykali ve filipínské detenční vazbě.Reportérka čelila tlaku, aby odletěla na Filipíny. „Měla jsem odletět zadarmo, což pro mladé dívky bez prostředků může být velké lákadlo. Tehdy mi pomohl partner, který mě doslova odvezl pryč na dovolenou,“ přiznává. Členky sekty podle ní hovořily o tzv. „háčcích“, které ženy mají od předchozích partnerů a které jim prý brání v osobní svobodě. Jak se do sekty dostala a proč podle ní není česká společnost vůči podobným uskupením imunní? Sledujte nový podcast Hynka Čermáka a Josefa Tomana.

Naše debata bude o tom, jak se chováme ke krajině, k domům, budovám, veřejnému prostoru, zkrátka k tomu, co nám na ní zůstalo po předcích a co my předáme dál. Budeme se bavit o tom, proč je u nás tolik ošklivých míst, tolik zprzněných staveb, tolik nevkusných rekonstrukcí. Proč dáváme přednost prefabrikátům, laciným materiálům a imitacím a proč nám je to, v čem žijeme, tak lhostejné.O téhle zemi si rádi říkáme, jak je malebná, půvabná, jaký je to ráj na pohled. A ona opravdu je: ale na mnoha místech musíme pořádně zavřít oči. Anebo být masochisté. Ve skutečnosti tahle země prochází ničivou vizuální proměnou, která se přitom děje za denního světla, bez válečného konfliktu, ve stavu relativního dostatku, ba v důsledku jistého blahobytu. Přes Českou republiku se už řadu let valí rekonstrukční vlna, po níž tady zůstávají domy, ze kterých se staly dunící barevné krabice. Zateplené domy připomínají člověka po lobotomii, tedy po odstranění větší části mozku. Když na ně člověk zaklepe, ozve se dunivý zvuk.V devadesátých letech hyzdilo veřejný prostor podnikatelské baroko, ale to byl aspoň upřímný projev vkusu jeho vyznavačů. Zateplování, které je co do následků ničivější, neboť likviduje již existující, vlastně žádný vkus nemá: je spojeno s ideologickým konceptem boje s klimatem a s technologickým pokrokem, před kterým se musí všechno sklonit. Výsledky, kterých tím má být dosaženo, jsou sporné, ale dopady okamžitě patrné. K tomu se na vesnici i ve městech jako epidemie přidaly „betonové plotové desky“, jejichž „výhoda“ je, že jsou „bezúdržbové“. Kombinace nevkusu na jedné straně, na druhé straně komerčních nabídek těch nejpokleslejších a nejpodřadnějších materiálů (plasty a umělý kámen), které se na naše kutily hrnuly ze všech stran, udělaly své.Nejhorší není ani tak bezradnost a špatný vkus lidí, kteří holt dělají, co mohou a co jim obchodníci s nevkusem vnutí, ale mlčení elit, odborníků, architektů, urbanistů, umělců… Jako by se báli, aby si to u lidí moc nerozházeli.

„Předpokládám, že v roce 1968 ještě rok 1968 neexistoval. Nikdo si v tom roce neříkal, ty vole, to, co teď žijem, to je ten slavnej šedesátej vosmej, kterej se zapíše do historie. Všechno se děje až několik let po tom, co se to dělo,“ píše bulharský spisovatel – a hvězda letošního Světa knih – Georgi Gospodinov v knize Časokryt. Jako by citoval Ladislava Hejdánka. Ten si právě v roce 1968 poznamenal: „Po událostech se formuje zkušenost. A teprve skrze zkušenost se události stávají událostmi. Teprve teď se na tom začne pořádně pracovat, na tom, co je, co byl rok 1968.“Překvapivá tato shoda není. Možná se v dějinách točí jen pár myšlenek, které se vynořují v nových souvislostech. V tomto případě je kongenialita dána tím, že oba autoři, ostatně jako mnozí před nimi, uvažují o „události“, tedy také o tom, jak je čas spjatý s vlastním vyprávěním, osobním prožitkem a individuálním hodnocením. Důraz na „událost“ souvisí s tím, že to rozhodující bývá v našich rukách. Nejsme bezmocní. Jedna věc je, že se něco stalo; ale událost je to, co z toho uděláme. Zde vyvstává důstojnost člověka: není jen politickým nebo společenským tvorem, také umí stát sám za sebe – a často je samota jednoho to, co druhému otevírá cestu.Že je člověk sám, není popis izolace. Naopak. Pravá samota je aspoň pro Ladislava Hejdánka samotou tváří v tvář pravdě. Té je prý třeba odevzdat svůj život. Zní to vzletně i dutě. Co si s tím počít? Na obecné rovině můžeme říct, že sloužit pravdě znamená neustat v úsilí o vymaňování se ze spárů sebe sama. Ale ani to nevnáší do věci příliš světla. Kniha Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy. Konflikty filosofa s komunistickou mocí 1967–1989, která vyšla péčí vydavatele Jana Hrona v roce 2024, však cestu ukazuje. Třeba v dopisech z vazby vydává Ladislav Hejdánek svědectví o tom, co obraty jako „služba pravdě“, jež bez doprovodné zkušenosti zní nepatřičně, mohou znamenat.Mohou znamenat třeba vděk vršovickému faráři Jaromíru Dusovi, kvůli kterému se ocitl ve vazbě. Dus si u něho doma uschoval osvětové letáky, které měly občany zpravit o tom, že nemusí dorazit k volbám. Nakonec byl – nedopatřením – zadržen i Hejdánek a na několik měsíců se ocitl ve vazbě. Dus jej vrátil do „správných kolejí“; „byl jsem krásně zavřený“, píše Ladislav Hejdánek. Ve vazbě sepisuje pro svou dceru Janu Úvod do filosofování, spis, který lze číst v tradici „útěcha z filosofie“.Dokumenty vydané v knize Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy dosvědčují ještě jednu s pravdou související věc: kterak tento český filozof kutil na tom, co sám označoval jako vnitřní osvobození. Základem mu je schopnost vzdorovat, tedy schopnost nenechat se strhnout. Strhnout kým nebo čím? To se může měnit. Třeba módou, davem, druhými, institucí, pohodlím, strachem, nakonec i sebou samým. Cestou je naopak tříbit vnímavost vůči krachům a utrpení, neboť ty nás upozorňují na naše meze, které mohou být prahem určeným k překročení. Pro Ladislava Hejdánka nakonec platí, že výjimečnost člověka, ba jeho dokonalost je úzce spjatá se schopností trpět. Romantizaci utrpení v tom nehledejme. Jen se zde svědčí o tom, že radost je překonaná bolest.KapitolyI. Význam svědka v digitální době (úvod až 18:50)II. „Průšvihy jsou moje univerzity. Učím se všemi póry.“ (18:50 až 32:20)III. Filosofie, utěšovatelka (32:20 až 43:50)IV. V roce 1968 také nejspíš nebyl rok 1968. (43:50 až 56:00)V. Člověk je skutečný, nakolik klade odpor. (56:00 až konec)BibliografieVáclav Bělohradský, Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně, Praha: 65. pole, 2021.Ladislav Hejdánek, „Vítězí pravda v dějinách?“, in: Češi a Evropa, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017.Ladislav Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha: OIKOYMENH, 2021.Ladislav Hejdánek, Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy. Konflikty filosofa s komunistickou mocí 1967–1989, vyd. Jan Hron, Červený Kostelec: Pavel Mervart 2024.

Hostem Echo Prime Time byl bývalý ředitel protokolu Kanceláře prezidenta republiky Miroslav Sklenář a mluvilo se o tom, proč nebyli na oslavy konce války na Pražském hradě pozvání bývalí prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Klaus se nad tím podivoval, na protest, proti jeho nepozvání se hradní akce neúčastnil ani europoslanec Filip Turek. "Poškozuje to státní svátek i pozvané a pamětníky, nemáme řešit, kdo byl a nebyl pozván," myslí si Sklenář a dodává, že největší tragédie je, že se o tom vůbec bavíme. Podívejte se na celý pořad Echo Prime Time! 

Cesta slovenského premiéra Roberta Fica do Moskvy vzbudila silné emoce v pořadu Pavla Štrunce Echo Prime Time. Marek Benda (ODS) cestu předsedy slovenské vlády na oslavy konce druhé světové války na Rudé náměstí označil za fatální. "Ta cesta byla ze zásady špatná. Rusko vede agresivní válku proti svému sousedovi, takže za takových okolností by se tam jezdit nemělo," řekl Benda. Radek Vondráček z ANO souhlasil a upozornil, že Robert Fico je od loňského atentátu mnohem vyhraněnější.Na to reagoval i Marek Benda s tím, že když zradíte své přátele, tak můžete své zemi ledacos přivézt. "Robert Fico se stává nekontrolovatelnou silou slovenské politiky. Například maďarský premiér Viktor Orbán to dělá mnohem chytřeji," upozornil Benda. Doplnil, že se Fico za každou cenu snaží vymezit a o jeho cestě do Kremlu řekl, že se jedná o Putinovo školení a propagandu. Benda na to konto dodal, že se Slovensko otáčí zády k Západu. "Naopak se staví čelem k východu. Směrem k Číně a Asii," uvedl.Celý rozhovor o domácí politice, předvolební kampani i pomoci Ukrajině sledujte i na Echo24

Češi se po únoru masově hlásili do komunistické strany, až sama KSČ začala příliv nových členů omezovatČeská společnost zůstala po Únoru 48 stejně ochromená, jako byla po Mnichovu 38. Takzvaně demokratičtí politici - včetně prezidenta Beneše - se už dál na nic nezmohli, Jan Masaryk šel dokonce, až do svého tragického konce, komunistům spíše na ruku,. Nemalá část demokratických politiků utekla za hranice, často s požehnáním komunistů, kteří byli rádi, že se jich zbavili.Protesty veřejnosti byly spíše symbolické, podobně jako tomu bylo za okupace. V druhé polovině června 1948 proběhal Všesokolský slet. Hesla Sokolů byla probenešovská a když 27. června pochovalo asi 85 tisíc Sokolů okolo tribuny na Staroměstském náměstí, odvraceli hlavu od Klementa Gottwalda na tribuně nebo hleděli do země. Někteří Sokolové provolávali hesla o Edvardu Benešovi. Bylo to poslední masové protikomunistické vystoupení.Ostatní Češi se mezitím hrnuli do KSČ. Před únorovým převratem měla komunistická strana asi 1,5 milionů členů, koncem roku 1948 už 2,3 milionu. 26 % obyvatelstva českých zemí a 22 % na Slovensku bylo na konci prosince 1948 členy KSČ. Tomuto spontánnímu přílivu členů se komunistická strana od podzimu 48 začala dokonce bránit.Příběh o české společnosti unesené na východ Sověty je tedy jen mýtus. Ostatně sám autor mýtu o únosu střední Evropy Milan Kundera aktivně pomáhal komunistům ji unést do sovětské náruče.-

Po osmdesáté slavíme konec druhé světové války. Zdánlivě o ní všechno víme, přitom ale je pořád mnoho neznámých příběhů i jenom u nás ve střední Evropě. Třeba příběh nejmenšího slovanského národa, Lužických Srbů: slovanští občané Německa byli germanizováni, měli zakázáno používat svou řeč, muži museli sloužit ve wehrmachtu. Na jaře 1945 přišla sovětská armáda a pod ní začleněná 2. polská armáda Lužici osvobodit, na což ženy vzpomínají jako na největší hrůzu svých životů. Sověti znásilňovali, Poláci kradli. Drážďany hořely, Budyšín byl rozstřílen, Lužice vydrancována. Zlato ztratilo veškerou cenu, rodiny byly rozbité, lidé se vydali na cesty. Mnoho z nich i do Čech, válkou dotčených málo. Lužičtí Srbové válku vyhráli, přesto jsou dnes na poražené straně. Poslechněte si příběh, který by vám neměl zůstat utajen, protože v něm jsou významně přítomni i Češi. Jakub a Lukáš Novosadovi v dalším díle svého sourozeneckého podcastu přibližují historii, která neprávem stále stojí stranou pozornosti.„Dovolím si prohlásit, že druhá světová válka zdechla v Hórkách, neboť útok polního maršála Schörnera byl posledním nesmyslným útokem Hitlerovy armády. Její nejvyšší velitel se totiž mezitím v Berlíně zastřelil,“ napsal spisovatel Jurij Koch a konstatoval tak, že Lužičtí Srbové by měli být plnohodnotně přítomni u oslav konce druhé světové války. Leč nejsou. Neslaví je, protože neslaví ani Německo. V Německé demokratické republice, pod níž Lužice spadala, se do roku 1965 slavil 8. května Tag der Befreiung (Den osvobození). Později na oslavy došlo už jen dvakrát při kulatých výročích: při čtyřicátém v roce 1985 znovu 8. května pod zavedeným názvem, při třicátém v roce 1975 o den později pod hlavičkou Tag des Sieges (Den vítězství). Jinak nikdy, od německého znovusjednocení v roce 1990 už vůbec – až před pěti lety svátek vyhlásila spolková země Berlín.Nacismus v Lužici trval od roku 1933 do roku 1945 a Slované, které Hitlerův režim nejprve vábil k volbám, byli postupně víc a víc šikanováni. Byly zakazovány jejich tiskoviny, finančně byly podporovány rodiny, které se zřekly slovanského jazyka, naopak ty, které na něm trvaly, byly pronásledovány. Učitelé a faráři byli odesíláni do ryze německojazyčných oblastí, zatímco do Lužice naopak přicházely prověřené kádry, neschopné slovanského slova. Po nacistické buzeraci přišlo jaro 1945 a rovinatá země posloužila jako prostor pro vpád sovětské armády na Berlín. Operovaly tu polské jednotky spolu se sovětskými, padly stovky Poláků.Pamětnice dodnes říkají, že nacisté se chovali strašně, ale že to, co předváděli Sověti, bylo daleko horší. Známé jsou cedulky, které si Lužičtí Srbové vyvěšovali na dveře domů a na nichž azbukou byly vyvedeny nápisy: „Zde bydlí Slované, ne Němci.“ Nepomáhalo to – zabitých a znásilněnýchbylo mnoho. Asi je to logické: Němci tu byli doma, území neokupovali, nerabovali na něm ani neznásilňovali, zatímco Rudá armáda ano. Navíc v chaosu války zřejmě nikdo nehleděl na to, kdo je kdo, ostatně Rudoarmějci patrně nevěděli, že by v Lužici, tedy v Německu, mohli Slované žít.Pamětníci také vzpomínají na rudé nebe, když hořely Drážďany – vidět ho bylo i daleko z Čech. Fronta celou zemi zničila, byl hlad, všechno zničené a vypálené. Nebyla práce, proto lidé odcházeli do Čech, kde naopak byla a poptávka po lidech také. Už zůstali, šlo o ryzí ekonomickou migraci. A zároveň byla dotvořena další zkáza: odsun Němců z Čech znamenal, že někam ti lidé jít museli. A tak šli mimo jiné do Lužice, kterou germanizovali. Dotvořili Češi, kteří se po staletí snažili pomáhat Lužickým Srbům a podporovat je, jejich zkázu? Aneb konečně podcast, který klade zásadní otázky.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czCo se děje v Německu? Friedrich Merz byl poprvé v historii země zvolen spolkovým kancléřem až na druhý pokus. „Je to nějaký vzkaz, ale přesně nevíme, kdo volil v prvním kole proti Merzovi. Možné je, že neformální německý establishment chce nového kancléře umravnit,“ uvažuje Maciej Ruczaj.Zároveň se uvažuje o zákazu výrazné opoziční srany AfD. „Verdikt německé kontrarozvědky je daleko důležitější. Analýza, která čítá jedenáct set stran, a mohla by vysvětlit, jak tajná služba došla k tomu, že je AfD krajně pravicová extremistická strana, ovšem zveřejněná nebyla. Odcházející ministryně vnitra to odmítla,“ říká Daniel Kaiser.V prvním kole prezidentských voleb v Rumunsku zvítězil George Simion s překvapivým výsledkem. „Je to krásná ukázka, čeho se volby vlastně týkaly. Nešlo o Rusko nebo kampaně na TikToku, ale o to, že velká část rumunské společnosti má dost současného vládního establishmentu,“ říká Ruczaj.Kaiser s Ruczajem se do sebe pustili ohledně Ukrajiny. „Válka začala tím, že Rusko vpadlo na Ukrajinu a zároveň to doprovázelo rétorikou o tom, že ukrajinský národ neexistuje,“ tvrdí Ruczaj. „To není pravda. Tak mi řekni, kde je tahle rétorika,“ oponuje Kaiser.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Česká inflace zpomaluje, ale služby zdražují. Ekonom Jan Bureš vysvětluje, proč firmy využívají silné poptávky a co čekat od centrální banky. Nový Hrotcast s moderátorem Pavlem Štruncem je tady.Inflace v Česku zpomalila na 1,8 procenta, a to je pro mnohé ekonomy překvapení. „Čekal jsem dvě procenta, ale není to dramatický rozdíl. Ještě v březnu byla 2,8 procenta, je to z velké části dané rozkolísaností cen potravin, loni zdražily, pak zlevňovaly,“ říká v novém Hrotcastu host Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance.Silná poptávka podle něj umožňuje firmám navyšovat ceny nad dvouprocentní hranici. „Zdražují služby. Vidíme, že v posledních měsících jsou tahouny inflace kultura nebo pohostinství. Lidé chtějí utrácet a podniky toho využívají,“ zdůrazňuje v našem podcastu.České domácnosti platí nejvyšší cenu elektřiny v EU kvůli přirážkám na obnovitelné zdroje. Bureš ale vidí šanci na zlepšení – celní válka může cenu energií srazit. Dopady obchodní politiky Donalda Trumpa podle něj pocítíme nejvíc v roce 2026. Česká centrální banka drží konzervativní kurz a nízká inflace je její prioritou. Úrokové sazby by podle Bureše mohly brzy klesnout, protože ekonomiku není třeba dál brzdit.Pokud jde o obranné výdaje, prostor v rozpočtu je, ale podle hlavního ekonoma Patria Finance je zásadní, aby peníze směřovaly skutečně na armádu – a ne třeba na opalovací krémy, jak se diskutovalo ve Španělsku. Akciové trhy zatím reagují na Trumpovu politiku překvapivě pozitivně, i když v USA roste strach z recese.Proč mají Češi nejdražší elektřinu v Evropě? Jak americko-čínské napětí ovlivní českou ekonomiku? Proč zdražují služby, i když inflace klesá? A kdy se dočkáme snížení úrokových sazeb? Poslechněte si náš podcast a zjistěte odpovědi na otázky, které hýbou českou i světovou ekonomikou.

Hostem podcastu Men's Factor je boxer Vasil Ducár a mluvil o šikaně, tréninkové bolesti, dnešních falešných zápasnících i o tom, proč hrdinství nevzniká vždy v zápalu okamžiku. Box podle něj není násilí, ale kultivovaná forma přirozené lidské soutěživosti. „Je to dané přírodou. Souboj o přežití je v nás. A box je jenom rámovaný pravidly,“ vysvětluje Ducár. Sám prošel obdobím, kdy byl kvůli nadváze šikanován. „Nejsem ten typ, co bude všude říkat, že byl šikanovaný, ale něco tam bylo, v mládí jsem byl trochu prostorově výraznější, tak to s tím souviselo.“ Jeho přístup ke slabosti je inspirující: „Ten pocit si zapamatuj. Až nebudeš chtít trénovat, vzpomeň si, jestli se tak chceš cítit znovu.“Ducár se kriticky vyjadřuje k současné popularizaci bojových sportů skrze tzv. exhibiční zápasy influencerů. „Musíme si nejdřív říct, jestli se bavíme o sportu, nebo o divadle. Někdo si hraje na bojovníka, ale s respektem ke skutečným soupeřům to nemá nic společného.“

Bývalý velvyslanec Česka při NATO Jakub Landovský v Echo Prime Time komentuje nejnovější vývoj války na Ukrajině, diplomatická gesta Donalda Trumpa i absenci Evropy u klíčových jednání. Tvrdí, že Trumpova politika může vést k míru, ale ne z idealismu, ale z čistého pragmatismu. Setkání Donalda Trumpa a Volodymyra Zelenského ve Vatikánu označuje za epické a normalizační. Cílem podle něj nebyla show, ale obnovení důvěry a posun ve věci praktické spolupráce. „Výsledkem je hmatatelná dohoda o minerálech a poskytnutí systémů Patriot,“ říká Landovský. Upozorňuje ale, že Spojené státy se opět rozhodly vyjednávat samy, bez účasti evropských partnerů. „Kde je Evropa, kde je Česko?“ ptá se.Donald Trump je podle Landovského často označován za nepředvídatelného, s tím Landovský nesouhlasí: „Je ultrapragmatický, někde až cynický, ale v souladu s tím, s jakým programem byl zvolen. Není to prezident, který by miloval intervence. Ale dokáže použít sílu chirurgicky přesně a nečekaně,“ připomíná Landovský operace proti Hútíům nebo dřívější likvidaci íránského generála Sulejmáního. V případě Ukrajiny to znamená tlak skrze zbraně, ne slova. A jak se má nyní zachovat Ukrajina? Podle Landovského jako „Izrael u Černého moře“. Silná armáda, spolehnutí na vlastní síly, ale se zahraniční podporou. Neformální, ale reálná bezpečnost. „Izrael taky nespoléhá na papír. Spoléhá na zbraně, na spojence, ale nepotřebuje formální aranžmá. Ukrajina dnes ví, že musí spoléhat hlavně na sebe,“ říká Landovský.

Ostrá výměna názorů proběhla v neděli mezi předsedkyní KSČM Kateřinou Konečnou a europoslancem KDU-ČSL Tomášem Zdechovským v pořadu Echo Prime Time. Velkou rozbuškou se stala americko-ukrajinská smlouva ohledně nerostů. Spojené státy a Ukrajina po dlouhých peripetiích podepsaly dohodu o vytvoření americko-ukrajinského rekonstrukčního investičního fondu. Kromě finanční americké pomoci by nyní podepsaná dohoda měla Ukrajině zajistit i přístup k pomoci vojenské. Agentura Bloomberg uvedla, že "dohoda o přístupu k ukrajinským přírodním zdrojům" poskytne Spojeným státům privilegovaný přístup k novým investičním projektům zaměřeným na ukrajinské přírodní zdroje, včetně hliníku, grafitu, ropy a zemního plynu."Já z té smlouvy rozhodně nejsem spokojená. Teoreticky by se dalo říct, že jde o jakýsi protektorát. Vypadá to sice moc hezky, ale ďábel je skrytý v detailu," upozorňuje Konečná. "Například se tam píše, že cokoliv od teď Spojené státy pošlou na Ukrajinu, tak o tolik se jim zvýší podíl v ukrajinském těžebním fondu," uvedla s odkazem na vojenskou pomoc z Washingtonu.Došlo i na téma německých tajných služeb, které označily pravicovou stranu AfD za "pravicově extremistickou". Tomáš Zdechovský totiž na síti X vyzval českou Bezpečnostní informační službu (BIS) k tomu, aby se zabývala i tuzemskými stranami SPD a Stačilo! "Jestliže někteří členové Stačilo! a SPD zpochybňují demokratické principy, mluví o nedemokratičnosti české společnosti a zároveň vyzývají k vraždění Ukrajinců a k tomu, aby Vladimir Putin ovládl Střední Evropu, tak bych byl na pozoru. A být tajnými službami, tak bych se tím začal zabývat," uvedl europoslanec.

Filozof Arthur Schopenhauer považuje pojem důstojnosti za bezvadnou věc pro vyšperkování řečí. Člověk, který má plná ústa důstojnosti, působí hned lidštěji. Horší je, když po dotyčném chceme, aby nám vysvětlil, cože to je, ta důstojnost. Pak se prý ukáže, jak je to mlhavý pojem. Možná nemá žádný obsah, jen falešně prohlubuje řeč.To vše nelze vyloučit, lecjaký filozof by i dnes souhlasil. Ale také je pravda, že tenhle pojem bývá označován za sám princip poválečných ústav, třeba ta německá na tom pojmu stojí a stala se v tomto ohledu vzorem. Ostatně i v Listině základních práv a svobod čteme hned v prvním článku: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“Ale z toho, jak se pojem užívá, nemůžeme než nabýt dojmu, že možná opravdu nevíme, o co jde. Třeba v knize Důstojnost od Petra Třešňáka se dočteme o rozsudku soudkyně městského soudu, v němž se píše, že důstojnost lidí se sníženou inteligencí „je v jiné úrovni“. Jindy se někdo ve veřejném prostoru nechá slyšet, že důstojnost si člověk musí zasloužit.Autorka podcastu se na tento sporný pojem zaměří vycházejíc ze dvou knih: z knihy Důstojnost (2024) od novináře Petra Třešňáka a knihy Jeden způsob, jak žít. O rozmanitosti lidské důstojnosti (2013) od švýcarského myslitele Petera Bieriho. Druhý zmíněný definoval důstojnost jako něco, co neexistuje přirozeně, bez našeho přispění, o co však stojí za to usilovat. Víme-li o důstojnosti – té své i druhých – a chováme-li se tak, jako by skutečně byla nezcizitelná, chrání nás to před mnohdy fatálními selháním, ale i bolestí a utrpením.Společné je přístupu Třešňáka i Bieriho, že nechápou důstojnost jako objektivní danou vlastnost člověka, ale výkon ve vztahu k sobě i k druhým. Je-li to pravda, znamená to, že důstojnost musíme v sobě i v druhých aktivně rozvíjet a odhalovat. Co konkrétně to znamená? Pro oba autory je důstojnost spjatá s určitou mírou nezávislosti, s touhou život jen „nemít“, ale vést jej. U většiny lidí to problém nebývá. Ale právě u lidí třeba se sníženým intelektem zapomínáme, jak ukazuje Petr Třešňák ve své mimořádné knize, že i oni chtějí svůj život vést, nejen mít: třeba si určit to, jak budou trávit svůj čas, co budou jíst, co si obléknou. Důstojnost nespočívá jen v tom, že v tom nebudeme bránit, ale že naopak budeme hledat možnosti, jak to umožnit. Jejich – ale i naše – důstojnost tkví rovněž v tom, že vlastní představivostí budeme v druhých tuto schopnost rozvíjet, případně i učit ji nacházet.Fakt sníženého intelektu není z tohoto hlediska nepřekročitelnou daností; i intelekt je něco, co v závislosti na představivosti okolí a ošetřovatelů můžeme lépe nebo více rozvíjet. To nakonec platí pro všechny. I lidé s „nesníženým“, ba třeba vysokým intelektem potřebují, aby druzí svou představivostí k jejich myšlení přispívali. A všichni také potřebujeme, aby nám druzí připisovali důstojnost. Je to základní pojem západního ústavního pořádku, ale především dobrého života, jak ukazuje Peter Bieri. A také je to jeden z těch pojmů, na které nemáme data. Jakmile si důstojnost vzájemně přestaneme připisovat, budeme ji ztrácet.KapitolyI. Soudkyně: Ne všichni mají důstojnost na stejné úrovni [úvod až 10:00]II. Dějiny důstojnosti [10:00 až 26:40]III. „Pojem důstojnosti nám umožňuje v životě lépe obstát.“ [26:40 až 42:35]IV. „Nikdy nezapomeň, že jsi královská dcera.“ [42:35 až konec]

Během prvních poválečných měsíců bylo vyhnáno z českých zemí přibližně 660 000 Němců. Během následného organizovaného odsunu, jenž započal v lednu 1946, bylo transporty odvezeno do spojeneckých okupačních zón v Německu dalších 2,26 miliónů osob. Česko-německá komise historiků určila, že mezi 19 000 a 30 000 Němců bylo zavražděno; tisíce dalších zemřely v důsledku nemocí, vyčerpání a dalších nepřirozených faktorů.Prezidentský dekret číslo 33/1945 z 2. srpna stanovil, že Němci, kteří nabyli po roce 1938 německé občanství, ztratili dnem jeho získání občanství československé. Ti, kteří německou státní příslušnost od okupantů nezískali, ztratili československé občanství k 10. srpnu 1945, kdy výnos vstoupil v platnost. Tímto dekretem ztratila třetina obyvatel českých zemí svá občanská práva. Tato čistka založená na etnickém principu po pár letech ovšem pokračovala čistkou založenou na třídním principu, kdy byli zbavování svých občanských práv různé vrstvy obyvatelstva, jako byli živnostníci, sedláci a podobná nepřátelé lidově-demokratického zřízení.Dějiny se neopakují, ale pokud přijmeme princip, že společnost je oprávněna určené skupiny obyvatelstva dehumanizovat a „vylikvidovat“ - jak po válce vyzýval prezident Beneš – můžeme něco podobného stejně snadno zopakovat i v 21. století s lidmi s odlišnou sexualitou či s transsexuály, nebo migranty nebo jinými… To je varování skryté v poválečném odsunu Němců.

V dubnu uplynulo patnáct let od leteckého neštěstí v ruském Smolensku, kde se zřítilo polské vládní letadlo, na jehož palubě zemřel prezident Lech Kaczyński s manželkou, vrchní představitelé parlamentu či představitelé armády. Neštěstí dodnes není uspokojivě vyřešeno a patrně ještě dlouho nebude, jelikož Rusko nepředalo všechny materiály – ostatně není ani jasné, zda se na havárii podílelo, nebo ne. Jaký vliv měla událost na polskou společnost? A přeceňujeme v zahraničí její dopad, nebo ne? Jak vůbec chápeme ve střední Evropě stát: jako dostatečně jakostní entitu, o kterou je třeba řádně pečovat, anebo se pořád podceňujeme? Nemá s tím co dělat také mizerná pověst našeho regionu, pokud jde o povědomí o něm v příběhu druhé světové války? Jak si vlastně připomínat osmdesáté výročí jejího konce? A proč na něj tak odlišně vzpomínají Poláci, Češi a Slováci a jak se to odráží v dnešní politice slovanských států střední Evropy? O tom všem tentokrát s Maciejem Ruczajem.  Havárie ve Smolensku je událost, na které se z odstupu jeví všechno špatně. Zároveň nejsme schopni o ní dostatečně uvažovat, protože mnohé nevíme. To ovšem nebrání v tom, rozvíjet kolem Smolensku příběh vnitropolský, zahraničněpolitický i příběh „státu z dřevotřísky“, který sám o sobě dostatečně nedbá. „Myslíme si, že stát má být levný, že není nutné do něj investovat a starat se o něj. Proto se neustále ošíváme, když se má pořídit nové vládní letadlo nebo auto, zatímco na Západě toto nikdo neřeší. A proto střední Evropa stále hraje druhou ligu. Jenže třicet pět let po pádu komunismu už bychom si měli připustit, že nejsme chudí, že si to o sobě jenom myslíme,“ podotýká k tomu Ruczaj. Vycházejíce z tohoto bodu postupně probereme podstatné větve smolenského příběhu – a je to poutavé vyprávění, které je dobré si připomínat i kvůli vlastním předsudkům. Copak si dovedeme například představit, že by Rusové v příběhu nehráli zápornou roli?V druhé části epizody se obracíme k nadcházejícímu osmdesátému výročí konce druhé světové války. Má smysl si jej připomínat? „Samozřejmě, pořád je to nejdůležitější vztažný bod k historii, který máme,“ říká Maciej Ruczaj. A doplňuje, že střední Evropa má co dohánět, pokud jde o připomínání jejího příběhu války a jeho plnohodnotného včlenění do globálního povědomí o tomto konfliktu. „Středovýchodní Evropa je prostor, který bývá v globálních druhoválečných narativech nejvíce opomíjen. Máme silnou ruskou paměť o válce, anglosaskou, německou či židovskou. V každé z nich my jsme však periferie či negativní vztažný bod. V nejlepším případě jsme pasivní oběť. Čili měli bychom už konečně světu vyprávět náš vlastní příběh,“ vysvětluje Ruczaj.Pak snad také snáz pochopíme, proč tak odlišně reaguje na stávající evropské krize Polsko, Česko a Slovensko a jaký vliv na soudobé chování má naše historická zkušenost. Neboli proč je Polsko „pivotem“ a logistickým uzlem střední Evropy. Proč v Česku není pochybnost, kam patří (protože k západní Evropě náleží už tisíc let). Nebo proč na Slovensku nikdy nebyl důvod vnímat Rusko jako nepřítele a proč je tam silný strach být zatažen do něčeho, co přesahuje slovenské možnosti. Aneb konečně podcast, který dává Slovanům ve střední Evropě náležité rámce.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPřibližuje se český a polský pohled na události roku 1945 a konec druhé světové války? „Když jsem před dvaceti lety napsal článek o tom, proč se 8. květen v Polsku neslaví a v Česku ano, vyvolalo to bouři. To se mění a je to i politický instrument v rámci nového ochlazování vztahů mezi EU a Ruskem,“ říká Maciej Ruczaj.„Rozumím tomu v případě Polska, ale ten český případ je jiný. Komunismus jsme si tu zvolili sami. A osvobození není jenom to, že nastane svoboda, ale osvobozuje se i od něčeho. A tady opravdu byl režim, který s námi měl genocidní plány. Což Sověti při vší oprávněné kritice s námi neměli,“ říká Daniel Kaiser.Turbulence v České televizi pokračují, očekává se odvolání generálního ředitele Součka. „Není to stoprocentně jisté, ale současný ředitel naštval jak liberální, tak konzervativní tábor,“ soudí Dalibor Balšínek. „Oni nedělají to, co by ČT ze zákona měla dělat, tedy pouštět do vysílání všechny legitimní názory z celého politického spektra,“ dodává Kaiser.„Existují nějaká média se zcela otevřenou myslí? Já mám pocit, že žijeme v době identitárních médií, kdy každé kopie za nějakou světonázorovou stranu,“ ptá se Ruczaj. „Souhlasím s tím, že reforma ČT by měla být na základě odtržení televize jako kulturně-vzdělávací instituce a něco jiného by mělo být zpravodajství,“ dodává Jiří Peňás.A co vyplývá z plošného blackoutu ve Španělsku? Prvním instinktem mediálního mainstreamu je hledat jakékoliv jiné důvody než ty, které jsou nasnadě. „Španělé nakonec přiznali, že ta věc, která dala do pohybu domino, byly solární panely,“ říká Kaiser.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Lucie slaví 40 let s novým zpěvákem: O tom jsem ani nesnil, říká Viktor DykZpěvák, skladatel a hudební producent Viktor Dyk byl hostem podcastu Men's Factor. Dyk se stal novým lídrem skupiny Lucie: "Telefonát od kluků z Lucie mě zastihl ve studiu. Zavolali mi v únoru 2024 a řekli rovnou, že mě chtějí. Žádné konkurzy nebyly. Byla to obrovská emoce. Ani jsem o tom nikdy nesnil," vzpomíná Dyk. "Nešel jsem klasickou cestou přes konzervatoř. Jsem samorost, který se hudbou a hlasovou hygienou začal intenzivně zabývat až během muzikálových angažmá," říká Dyk, který se během své kariéry musel naučit pečovat o hlas podobně jako o svaly. Přestože Dyk nahradil Davida Kollera, zdůrazňuje, že Lucie nekončí, ale naopak začíná novou kapitolu. "David je stále aktivní v sólové dráze. My s Lucií jdeme dál – s novým hlasem, novou energií a se stejnou vášní pro hudbu," uzavírá.

Echo Prime Time a kauza europoslance Filipa Turka, který se na sociálních sítích pochlubil jízdou přes 200 km/h na dálnici D5. Je to primitivní, ještě se vyfotí a sám sebe udá. Největší problém není samotná rychlost, ale že se tím chlubí a inspiruje další mladé lidi,“ říká Pavel Greiner, majitel autoškoly a moderátor pořadu Celebrity v autoškole. Podle něj nejde o "klukovinu", ale o vážné porušení pravidel, které může mít nebezpečné následky. Argumenty o kvalitní dálnici, suchém povrchu nebo technické vyspělosti vozidla Greiner odmítl s tím, že zákony platí pro všechny bez rozdílu. A měly by se v Česku zvyšovat rychlostní limity? Greiner to označuje za populismus s minimálním reálným přínosem. „Nevěnování se řízení je dnes větší problém než rychlost sama. A mobilní telefon je droga za volantem.“Celý případ tak prý ukazuje na širší problém, to je podceňování bezpečnosti, nerespektování zákonů a potřebu zpřísnit nejen sankce, ale i vnímání odpovědnosti na českých silnicích.

Osmdesáté výročí konce druhé světové války si připomínáme v unikátní atmosféře, kdy už déle než tři roky probíhá válka na Ukrajině a na ceremonie ke konci války v Evropě nejsou zváni představitelé Ruska. Můžeme Vladimira Putina, byť i jen částečně, srovnávat s Adolfem Hitlerem? Nebo jsou naopak slova jako Mnichov a appeasement sugestivní zkratky, které nám znemožňují číst reálně současnost a komplikují hledání východiska z války? Odpovědi hledají: bývalý český premiér a prezident Václav Klaus, politolog a univerzitní učitel Roman Joch, popularizátor soudobých dějin Václav Vlk a historik a nakladatel Marek Pečenka.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hnutí ANO uvažuje o tom, že by v případě volebního vítězství ve vládě prosadilo nižší daň z příjmu právnických osob. Konkrétně by nynější sazbu, kterou konsolidačním balíčkem navýšil kabinet Petra Fialy z 19 na 21 procent, vrátilo na původní hodnotu. V premiérovém dílu pořadu Echo Prime Time to dnes uvedl místopředseda hnutí a exministr Karel Havlíček.

Filozofie vznešené nízkosti: Už jen nějaký cynik nás může zachránitMůže být cynismus obdivuhodný? Zjevně ano, aspoň to zjistil bulharský politolog Ivan Krastev, který po zvolení Donalda Trumpa inicioval mezinárodní výzkum. Ve státech od Číny, přes Indii po země EU a Brazílii se obyvatel ptal, co si od Trumpa slibují. Překvapivě existovaly jen dvě oblasti, kde se lidé nového amerického prezidenta obávali: byly to země EU a Jižní Korea. Ostatní obyvatelé vyhlíželi budoucnost s nadějí. A Krasteva zarazila ještě jedna okolnost: mnozí lidé udávali, že je fascinuje Trumpův cynismus. Jenže jakou záchranu si lze slibovat od cynika? Podle současného německé filozofa Petera Sloterdijka asi ne kdovíjakou, ale úplně mimo tahle naděje také není. Slovo cynismus je odvozeno od starověkého filozofického směru „kynismus“, a toto slovo zas pochází ze starořeckého slova kuón. Což je výraz pro psa. Psi jsou prý nejlepší přátelé člověka, ale tady se spíše odkazuje na nestydatost. Psi se nestydí, třeba za své sexuální funkce. Navíc vykazují enormní zájem o odpad, fekálie nevyjímaje. Diogenes, první kynik, tuto zálibu v odpadech se psy sdílel, a se psy se proto solidarizoval. A tak první kynik upozorňoval Athéňany třeba na to, kolik odpadu vytvářejí i sebevznešenější ideje. Každá pozice i idea má totiž svou odvrácenou, nevábnou stranu. V tomto smyslu Diogenes upozorňoval na cenu, kterou platíme za vzletné „diskurzy“ a „narativy“. Vyzýval, abychom v myšlení nehledali útočiště před konkrétním, i tělesným životem. A přestože zdůrazňoval nezajištěnost lidského života a nejistotu všeho poznání, nesetkali bychom se u něho ani se stopou melancholie. Aspoň takto vidí Diogena Peter Sloterdijk.To ten současný cynismus, navazuje německý myslitel, je bezmezně uplakaný – a ve své depresivnosti zvláště dogmatický. Prý je všechno ztraceno, jde to z kopce, už se nebudeme mít dobře. Naši rodiče si žili! Nebylo by tedy dobré se na vše vykašlat? Možná, ale na to zas nemáme odvahu – a navíc máme příliš práce. A tak pracujeme a žijeme na způsob odložené sebevraždy. Nejsme jako ti, o nichž Ježíš říká: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ My víme až moc dobře, co činíme – a činíme to přesto. To je náš současný cynismus. Co s tím? Peter Sloterdijk navrhuje zkusit cestu toho antického kynismu. Díky několika kynickým cvičením se při troše úsilí prý můžeme octnout ve zcela jiném, veselejším podnebím.KapitolyI. Cynik? Zklamaný z toho, že jsou druzí zklamaní [úvod až 10:40]II. Sláva nestoudnosti [10:40 až 36:30]III. Peter Sloterdijk, nácvik antického kynismu [36:30 až 50:10]IV. „Nepřestávat močit proti idealistickému větru“ [50:10 až 1:00:10]V. Drzost a duchapřítomnost základem životaschopnosti [1:00:10 až konec]BibliografieAnsgar Allen, Cynicism, Cambridge, Mass. – London: The MIT Press, 2020.Timothy Garton Ash, Ivan Krastev, Mark Leonard, „Alone in a Trumpian world: The EU and global public opinion after the US elections“, 15 January 2025, in: European Council on Foreign Relations, https://ecfr.eu/publication/alone-in-a-trumpian-world-the-eu-and-global-public-opinion-after-the-us-elections/Hans Ulrich Gumbrecht, „Wenn Denken zum Ereignis wird: Peter Sloterdijk ist der heiterste aller Philosophen“, in: NZZ, 26. 4. 2021, https://www.nzz.ch/feuilleton/hans-ulrich-gumbrecht-peter-sloterdijk-ist-ein-heiterer-denker-ld.1612922.Hans Jürgen Heinrichs, Peter Sloterdijk. Die Kunst des Philosophierens, Köln: Carl Hanser Verlag, 2011.Sven Michaelsen, »Man denkt an mich, also bin ich«, in: Süddeutsche Zeitung, Sonderheft Wissen, 45/2014, https://sz-magazin.sueddeutsche.de/wissen/man-denkt-an-mich-also-bin-ich-80778Richard David Precht, „Das Ende des Westens“, ZDF, 31. 3. 2025, https://www.youtube.com/watch?v=5wTpJ4olrLAPeter Sloterdijk, Kritik der zynischen Vernunft, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2022.

Po pádu komunismu v roce 1989 jsme se začali učit úctě k soukromému majetku. Majetek, který za komunistů patřil státu, budeme vracet původním vlastníkům a budeme privatizovat, říkali noví demokratičtí vládci. Tvrdili, že každý soukromý majitel je lepší než stát, protože se o svůj majetek stará lépe. Za ty, kteří vše znárodňovali, byli označováni komunisté, kteří se chopili vlády během únorového puče v roce 1948. Úplně jsme přitom ignorovali, že většina podniků byla znárodněna na základě čtyř dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše, přijatých 24. října 1945. Z hlediska počtu zaměstnanců byly znárodněny dvě třetiny podniků, z hlediska podílu na tvorbě HDP skoro tři čtvrtiny.Poválečné znárodňování bylo společným dílem tehdejší – v našem současném chápání – ještě demokratické politické reprezentace. A bylo výsledkem celkového společenského konsenzu. Ovšem i kvůli tomu to měli po Únoru 48 komunisté mnohem snazší. Zejména Národní socialisté umetli komunistům cestu, lidovci se pak už jen přidali.Byla to naivita nebo chybný kalkul…?

Trump chce mír za každou cenu, Ukrajina má ale morální právo říct ne, říká expert na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza. Podle něj Trump nerozlišuje mezi agresorem a obětí, což považuje za zásadní morální i geopolitický problém. Vztah mezi Trumpem a ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským je podle Břízy dlouhodobě napjatý. „Ta chemie mezi nimi nefunguje. A v mezinárodních vztazích je chemie zásadní. To není jen o pocitech – to ovlivňuje strategická rozhodnutí.“ Podle Břízy by mohl napjaté vztahy mezi Donaldem Trumpem a Volodymyrem Zelenským pomoci zmírnit někdo třetí, třeba první dáma Ukrajiny. „Mezi nimi ta chemie nefunguje, to je zjevné. Chybí lidská rovina. A právě tu by mohla přinést manželka prezidenta Zelenského,“ říká Bříza s tím, že osobní šarm a diplomatická empatie mohou v jednáních sehrát větší roli, než si často připouštíme.

Investoři ztrácejí důvěru v americkou ekonomiku pod vedením Donalda Trumpa. Kapitál proudí z USA ven, dolů jde dolar, trhy hledají alternativy. „Byl vnímaný jako probyznysový prezident. Jenže důvěra v něj klesá – drží ho hlavně jeho voliči,“ shrnuje Pavel Peterka z XTB v novém Hrotcastu.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czTémata velikonočního týdne? Turkovo rychle a zběsile i úmrtí papeže. Je otázka, zda svatý otec byl klasický církevní konzervativec, nebo „tančil dobové tance“. „Své environmentální encykliky měl načasované tak, aby vyšly před klimatickou konferencí OSN,“ připomíná Daniel Kaiser. „Ještě v Argentině byl skutečně hodnostář chudých,“ říká Jiří Peňás.Jel europoslanec Turek více než dvousetkilometrovou rychlostí v Německu, jak tvrdil, anebo na české dálnici? A mělo jeho auto technickou? „Ve chvíli, kdy se v našem parlamentu schvaluje migrační pakt, je tohle banalita,“ soudí Kaiser. „Hned se objevily konspirační teorie, že tím chce odklonit pozornost od Íránu,“ říká Tereza Matějčková. A proč se sám Turek přirovnal k Václavu Havlovi.Je Trump ten pravý, kdo má cokoliv určovat univerzitám? Anebo jde o hlubší problém?V podcastu Echo Porada diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Pavel Štrunc.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor byla rodinná mediátorka Michaela Kopalová. Vedle klasické rodinné mediace se zaměřuje také na tzv. vrstevnickou mediaci, při které starší žáci pomáhají mladším řešit konflikty. Tento přístup nejenže snižuje výskyt šikany, ale pomohl odhalit i vážné případy ohrožení dětí. Učit děti mediaci už na základních školách může podle mediátorky zásadně ovlivnit celou jejich budoucnost. „Když se děti naučí rozeznávat manipulaci a správně komunikovat už v mladém věku, budou v dospělosti odolnější a zdravější,“ tvrdí.Podle Kopalové je klíčové, aby škola nebyla jen místem vzdělávání, ale i prostředím pro rozvoj sociálních dovedností. „Škola musí učit nejen učivo, ale i to, jak správně fungovat ve vztazích. Jinak děti ztrácí oporu a orientaci v tom, co je správné,“ dodává. Projekt vrstevnické mediace Kopalová od roku 2021 testuje na školách v Ústeckém kraji. Letos pořádá první ročník soutěže vrstevnických mediátorů, kde žáci předvedou své schopnosti v navazování kontaktu, vytváření důvěry a řešení konfliktů. Akci zaštítila Eva Pavlová.

Jste vyhořelí? Jestli jste se podpálili, není divu. Takto realisticky by na vlnu vyčerpání v celém západním světe možná zareagoval antický myslitel. Únava i stavy těžšího vyčerpání jsou v kontextu antické nauky o čtyřech tělesných šťávách chápány jako jevy nedramatické. Nastávají tehdy, když se člověk zpravidla svým vlastním přičiněním dostal z rovnováhy. Ideální je udržoval harmonii čtyř šťáv.  Kdo si zahrával natolik, že propadl vášni, což znamená, že nevedl mírný život, nemůže se divit, že vyhořel. Z tohoto hlediska také nepřekvapí, že moderna, která si na nemírnosti postavila svou image, je dobou lidí bez síly. Dává proto smysl, když korejsko-německy filozof Byung Chul Han započíná svou knihu Společnost únavy větou: „Každá společnost má svou definiční nemoc“ a tu naši dobu určuje jako dobu vyčerpání. Odkud to vyčerpání? Důvodem je prý přemíra pozitivnosti a nedostatek vnější negativity. Vše se stalo milé, pohodlné, příjemné – a tudíž také nesnesitelné. Jak to autor míní? Je sice hrozné, že otrokář bije svého „podřízeného“. Ale má to i své světlé stránky. Takový otrok si dává pozor, aby tomu zmetkovi nevycházel vstříc a hlídá si své. Neudělá nic navíc a kde může, podvede jej. Nás zaměstnavatel nejenže nebičuje, on už na nás ani neřve. Úplně nejhorší je, když nám rozumí. Zaměstnavatel, který v nás věří, se hned pokouší o náš infarkt duše. Ve slabších povahách – což my býváme – to vyvolává sklon chtít dokázat, že „na to máme“. Hlavně nezklamat. Co následuje, jsme již mockrát zažili. Vyhoření. Právě proto, že je Hanova kniha z roku 2010 natolik podnětná, zasluhuje si kritickou reflexi. Han píše, že dříve lidé měli revoluce, zatímco my už máme jen deprese. Míní tím, že jsme se ocitli v sebevykořisťovatelském období, které se mění v novou totalitu. Definičním znakem unaveného člověka totiž je, že nevidí možnosti. Místo toho, aby se rozčílil a změnil společnost, sesune se úplně sám pod stůl. Čímž definitivně propadne statusu quo. Je však otázka, jestli tohle zaříkávání není sebenaplňujícím proroctvím. Tak dlouho si budeme říkat, jak jsme všichni unavení a že nemáme možnosti, až se probudíme jednoho dne do světa, který je úplně jiný. Čím to? Ti, kteří nečetli podobné knihy a neví nic o tom, že formou doby je únava, viděli možností ažaž a ten náš svět prostě změnili. I. „Místo revolucí máme deprese.“ [úvod až 10:10]II. Hořet? Kdo tuhle blbost vymyslel? [10:10 až 23:40]III. Zmasovění burnoutů [23:40 až 38:40]IV. „Každá společnost má svou definiční nemoc.“ [38:40 až 49:50]V. Únava, naše spojenkyně [49:50 až závěr]BibliografiePeter Handke, Tři pokusy, přel. Jitka Jílková, Praha: Prostor, 1993.Byung Chul Han, Müdigkeitsgesellschaft, Berlin: Matthes und Seitz, 2010.Byung Chul Han, Palliativgesellschaft. Schmerz heute, Berlin: Matthes und Seitz, 2020.Byung Chul Han, Vyhořelá společnost, přel. Radovan Baroš, Praha: Rybka, 2010.Anna K. Schaffner, Exhaustion: A History, New York: Columbia University Press, 2016. Georges Vigarello, A History of Fatigue. From the Middle Ages to the Present, Cambridge: Polity Press, 2022.

Drsná politika Donalda Trumpa může mít pro Evropu pozitivní efekt, tvrdí v podcastu Echo Pavla Štrunce viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar: "Trumpův tlak nás možná konečně donutí využít to nejcennější, co máme - půlmiliardový vnitřní trh - a začneme se starat o vlastní bezpečnost a obranu." Pokud však Spojené státy budou dál prosazovat vysoká cla, Evropa podle něj musí reagovat: „Z ekonomického hlediska bychom měli zachovat poker face, ale z politického je to nereálné. Cla jsou připravená.“A mluvilo se i o tom, co brzdí evropskou ekonomiku: "Revize Green Dealu je naprosto v pořádku. To už chceme šest let," zdůrazňuje Špicar a připomíná, že mnoho částí legislativy vznikalo bez dostatečných dopadových studií a před pandemií či energetickou krizí. „Dekarbonizace je správná, ale nesmí nás zlikvidovat,“ dodává Špicar.A jak Špicar hodnotí vládu Petra Fialy? Reformy podle něj vláda nezvládla. „Čekali jsme reformu vysokého školství, ale nestalo se vůbec nic. Ani to nezkusili." Zároveň upozornil na zklamání v oblasti podpory inovací a nových technologií: "O zaměstnaneckých akciích se hádáme s vládou několik let. Možná to ani nestihnou prosadit." Ale premiéra i chválí, odvedl prý fantastickou práci v oblasti bezpečnosti po vypuknutí války na Ukrajině.

Ačkoli za protektorátu chodili Češi na jeho komedie a smáli se jeho vtipům, po válce se český národ obrátil k Vlastovi Burianovi zády a obvinil ho z kolaborace. Byl držen ve vazbě od května do září 1945. Nakonec mu nic nedokázali a museli ho pustit. Po negativním ohlasu v tisku i na zásah politiků byl ale opět obviněn a na základě vykonstruovaných obvinění (především díky pod trestem smrti vymámené výpovědi Lídy Baarové) odsouzen za kolaboraci s německými okupanty na několik měsíců do vězení - které předtím strávil ve vazbě - a pokutě půl milionu korun. Pět let nemohl pracovat jako herec, což ho asi nejvíc zlomilo.Podobně drželi ve vazbě za údajnou kolaboraci od září 1945 do prosince 1946 i Lídu Baarovou. Nakonec byla všechna obvinění proti ní vyvrácena. Během jejího věznění ale zemřela na infarkt její matka a sestra Zorka, rovněž herečka, spáchala sebevraždu poté, co ji jako sestru „kolaborantky“ v roce 1946 vyhodili z divadla. V lednu 1948 pak bylo trestní řízení proti Lídě Baarové definitivně zastaveno.Dalo by se říct, že slavné filmové hvězdy měly být potrestány za špatné svědomí celého národa, tedy za to, jak se během války choval. V muzikálu Liduschka (Baarová) napsal autor textů Jiří Ornest Lídě Baarové tento - velice výstižný - verš: „V náručí Němců hledala jsem štěstí, zatímco vy jste hajlovali na náměstí.“Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Na Boží hod velikonoční vyjíždějí v celkem devíti farnostech srbské Lužice velikonoční jezdci zvaní křižerjo (česky obvykle křižáci), aby cestou do sousední farnosti zvěstovali mrtvým radostnou zprávu o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zároveň u toho žehnají polnostem, aby v novém roce dobře nesly. Tento uhrančivý mix pohanského a křesťanského slavení příchodu jara se utváří od patnáctého století a dnes se za ním sjíždějí „na čumendu“ lidé z dalekého okolí. Aby ne: na stovky svátečně vystrojených koní a jezdců zpívajících s vážnou tváří křesťanské písně je uchvacující pohled. Člověk se při něm neubrání rozjímání. V nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované si jeho průvodci Lukáš a Jakub Novosadovi o tomto zvyku povídají s historicky prvním českým křižerem Janem Breindlem, učitelem, který v srbské Lužici vyučuje češtinu.Rozhovor probírá historické, duchovní, symbolické i praktické stránky vyhlášené tradice, která přitom není jen lužickosrbská (přestože za takovou bývá považována), ale spíš německá, spojená s oblastmi Sudet. Ostatně velikonoční jízdy známe i dnes také z Čech, a to jednak ty obnovené – například v severočeských Mikulášovicích –, anebo tradiční, jež přečkaly i komunistický režim: takové jsou však už jenom ve slezském Lukavci u Fulneku. Jezdí se také v Polsku nebo Bavorsku či v braniborské Dolní Lužici, ale nikde nejsou jízdy tak výpravné, velkolepé, promyšlené a propojené s různými symboly jako právě v katolické Horní Lužici.S hostem proto hovoříme o tom, kdo se smí stát jezdcem (pouze muž, katolík starší čtrnácti let), odkud a kam se jezdí, jak do historie jízd zasáhla druhá světová válka, jak komunistický režim, jak covidová pandemie. Ale také o tom, jak jsou koně nazdobení a co s tím mají společného Balkán a Turci. Nebo o tom, proč nejezdí ženy a zda se to někdy změní. Ostatně jaká je vůbec úloha žen v lužickosrbských Velikonocích? Někoho možná popudí či přinejmenším překvapí, že ženy při tomto zvyku mají zatím zakázáno na koních jezdit (na rozdíl od jízd v Dolní Lužici) a fungují jako důležité bezpečné zázemí, které se o jezdce neboli zvěstovatele s úctou stará, pomáhá jim připravit odění, koně nebo vaří pro hosty.Jan Breindl také přidává řadu historek ze zázemí jízd, tedy své osobní zkušenosti s tím, jak se řádně připravit, jaké pokyny jezdci dostávají na školeních předcházejících Velikonocím, a vypráví také o překvapivě moderní písňovém složení velikonočního pěveckého repertoáru. Dozvíte se zkrátka skoro všechno o zvyku, který by vám mohl pomoct najít v Česku bohužel ztracenou náplň nejkrásnějších a nejdůležitějších svátků v roce. Čili konečně podcast, který zvěstuje radostné zprávy.

Zní to lákavě: čistá energie, soběstačnost, moderní sítě. Jenže realita je složitější. Markéta Malá v novém Hrotcastu mluví o tom, proč bez plynových elektráren nezvládneme přechod od uhlí – a proč zelené sny platíme už teď ve svých účtech.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czTragická událost, kdy jedna z maminek zavražděné studentky na filozofické fakultě, spáchala sebevraždu. Ministr Rakušan odmítá připustit jakékoliv pochybení policie. „Je to pobuřující. Ten, kdo se od začátku ptal na práci policie, byl označován za bezcitné monstrum,“ říká Dalibor Balšínek. „Ta představa, že se vše vyřeší mediálně, že se vše pojmenuje a popíše? To nepřináší spásu,“ namítá Jiří Peňás.Lehce padá podpora hnutí ANO. Střílí se Babiš před volbami do vlastní nohy? „Pokud by příliš dominoval, nebyl by schopen voliče v září zmobilizovat,“ myslí si Balšínek. „Do voleb je ještě dlouhá doba. Proč by to dělal teď a tady?“ říká Pavel Štrunc.Fenomén Vidlák. Kdo je Daniel Sterzik, předseda hnutí Stačilo!, které možná dovede komunisty opět do Sněmovny? „Teoreticky by se mohlo stát, že až se tohle hnutí dostane do parlamentu, tak peníze za hlasy a poslance vůbec nedoputují ke KSČM, ale na Znojemsko k panu Sterzikovi,“ říká Daniel Kaiser, který se Sterzikem udělal rozhovor do aktuálního vydání týdeníku Echo.Na Echo Poradě diskutovali Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor byl vládní koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn. „Evropa usnula na růžovém obláčku. Po pádu Sovětského svazu jsme demilitarizovali, odzbrojili se a místo bezpečnosti řešíme jen ekonomiku a pohodlí,“ říká Foltýn. Podle něj je základní funkcí státu udržovat bezpečnost a být připraven použít sílu vůči vnějším hrozbám.Rozhovor se dotýká i paralel mezi individuálním násilím a mezinárodní politikou. „V obou případech funguje odstrašení. Pokud agresor cítí, že jste připraven se bránit, rozmyslí si útok,“ vysvětluje. Foltýn ostře kritizuje relativizaci ruské agrese vůči Ukrajině. Argumenty typu „Ukrajina dráždila Rusko vstupem do NATO“ přirovnává k obviňování oběti znásilnění, že měla krátkou sukni. „Některé věci jsou prostě jasné. Agresor je agresor. A pokud malý stát nechce být satelitem toho velkého, nesmí existovat právo ho k tomu nutit.“ Odsuzuje i část české veřejnosti a intelektuální scény za apatii. „Lidi si neuvědomují, že když dneska říkají ‚to není náš problém‘, tak zítra budeme na řadě my.“Foltýn upozorňuje, že po Češích dnes nikdo nežádá, aby šli umírat do zákopů. „Ale měli bychom alespoň být schopni pomoci těm, kdo to dělají místo nás. A nebýt zbabělí, když je třeba říct pravdu nahlas.“

Marine Le Penová, hlavní tvář francouzské strany Národní shromáždění, byla odsouzena za zpronevěru. Té se měla dopustit tím, že z financí určených na provoz europoslanecké kanceláře v Bruselu platila i stranické aktivity ve Francii. Součástí trestu je okamžitý pětiletý zákaz kandidovat do veřejných funkcí. Jelikož Le Penová momentálně vede ve volebních průzkumech prezidentských voleb v roce 2027, mnozí to považují za nepřípustné zasahování soudců do politické soutěže. Zda tomu tak opravdu je, jaké má Le Penová možnosti rozsudek zvrátit a jaký to bude mít vliv na politický vývoj ve Francii, o tom debatovali bývalý velvyslanec ve Francii Petr Drulák, politolog z Metropolitní univerzity v Praze Vít Hloušek a analytik Matěj Široký.

Z míst se stávají ne-místa, non-lieu, jak zní výraz francouzského etnologa a antropologa Marca Augého. Toho cituje Charles Taylor, jeden z nejvýznamnějších myslitelů současnosti ve své nové knize Cosmic Connections (2024). Příkladem takového nemísta je pro Taylora letiště. Je místem bez kulturního a historické zakotvení. Procházejí jím lidé z nejrůznějších koutů světa. Různosti je zde tolik, že se převrací v homogenitu. Vše má být bezprostředně srozumitelné, ideální je komunikovat gesty, jakmile se u přepážky začne mluvit, značí to problém. Nejlépe mlčky ukázat pasy, sundat boty, vyprázdnit tašku, nazout boty – a zmizet.Čím to, že Charlese Taylora zajímají tolik letiště? Podle tohoto kanadského myslitele se vlivem moderní globalizace proměňuje celý svět v jednu velkou letištní halu. S globalizací jde ruku v ruce i specifické porozumění člověku. Taylor hovoří o zapouzdřeném individuu. Takový člověk je přesvědčený o tom, že vše podstatné nosí v sobě, a může být tudíž kdykoli kamkoli přesazen. Je to bytost bez kořenů.Jenže tahle koncepce je chybná na několika rovinách. V Taylorově pojetí je člověk spíše bytostí žijící z přesahů. Vyrůstáme z něčeho, co nám nepatří – jsou to druzí lidé, na nichž závisíme, kultura, která je naší duchovním prostorem, ale vyrůstáme rovněž v sepětí s přírodou, jíž jsme součástí a která nás zároveň přesahuje. Máme-li dostát tomu, že jsme od narození takto „rozprostranění“ a „porózní“, musíme uznat, že místo je pro nás podstatné. Zdůraznit potřebu místa přitom není žádný provincialismus. Problém je opak. Jakmile pozbudeme zakotvení a provedeme „mcdonaldizaci“ všeho a všech, nakonec zjistíme, že žijeme v pustotě letištní haly – a podle Taylora je příznačné, že na letištích bloudí lidé se skelnýma očima, jsou unavení i vystresování zároveň.Ve své nové knize Cosmic Connections však autor nenavrhuje uzavřít se do své partikularity a z domova vytvořit vězení. Spíše vychází z toho, že vše dobré začíná doma, především kultivace citů. Láska k bližním, starost o okolní krajinu, porozumění vlastní kultuře, perfektní znalost rodného jazyka – právě to je východisko, jediné východisko, k uznání a uctění druhých lidí i cizích kultur. S kořeny lze totiž unést i nepochopení a cizost, aniž by ji člověk démonizoval. Kdo zná dobře vlastní kulturu, bude tím spíše schopen uznat hloubku kultury jiné, třeba ji i obdivovat, aniž by nezbytně vznášel nárok na její dokonalé porozumění. Druzí, z jiné i vlastní kultury, si v sobě zkrátka nesou něco posvátného – k čemuž patří to, že jim nikdy dokonale neporozumíme a nejsme schopni je převést na něco vlastního, učinit je transparentními. Ale právě nežádat po druhých absolutní srozumitelnost znamená uchovat jejich posvátnost i důstojnost.KapitolyI. Duchovnost silou k životu [úvod až 14:50]II. Základ mého díla? Filosofická antropologie [14:50 až 29:00]III. Kosmické vazby? [29:00 až 50:40]IV. Existuje pokrok v etice? Nejspíše ano – a není to jen dobré. [50:40 až konec]BibliografieAdam Gopnik, „How the Philosopher Charles Taylor Would Heal the Ills of Modernity“, in: The New Yorker, 17. 6. 2024, https://www.newyorker.com/magazine/2024/06/24/cosmic-connections-charles-taylor-book-review.Jiří Přibáň, „Pochod plebejců v multikulturní situaci, in: Listy, 6, 2003, http://archiv.listy.cz/archiv.php?cislo=036&clanek=060304.Charles Taylor, Cosmic Connections. Poetry in the Age of Disenchantment, Harvard: Harvard University Press 2024.Charles Taylor, A Secular Age, Cambridge (Mass.) – London: Harvard University Press 2007, str. 245.Charles Taylor, Sekulární věk. Dilemata moderní společnosti. Vybrané kapitoly, přel. Tomáš Chudý – Ondřej Štěch, Praha: Filosofia, 2013.

Matesová: Trumpova obchodní válka s Čínou poškodí celý svět, zchudnou všichni, kdo má zlato, je vítězBývalá zástupkyně Česka ve Světové bance Jana Matesová varuje, že obchodní politika Donalda Trumpa připomíná globální experiment bez pravidel. „Tohle není šikana, to je globální otřes,“ říká.Trumpovy celní zásahy míří nejen na Čínu, ale čím dál častěji i na tradiční spojence USA. „Na spojence mají Američané silnější páky – třeba bezpečnostní záruky,“ upozorňuje Matesová. Právě jejich zpochybňování může podle ní znamenat zlom v globálním uspořádání.Když Spojené státy uvalí cla až ve výši 125 %, ekonomka to přirovnává spíše k embargu než k obchodní strategii. „To zboží už se neprodá. A nikdo neví, jak hluboko je to promyšlené, i americké firmy tím utrpí,“ říká Matesová a připomíná, že například Apple nebo Tesla výrazně spoléhají na komponenty z Číny.Zmiňuje také to, že síla dolaru dnes nesouvisí jen s ekonomikou, ale s důvěrou. „Lidé věří dolaru jako zlatu. Ale když s tím začne otřásat sám prezident, může to mít velmi krátkozraké důsledky,“ varuje.A kdo z obchodní války může vůbec profitovat? „Do chvíle, než se do otevřené války pustila i Čína, byla jejím pravděpodobným vítězem. Teď to může poškodit obě ekonomiky,“ shrnuje Matesová.Co z toho může mít Evropa? Levnější elektroniku i auta, ale taky větší nezaměstnanost, protože čínská konkurence tlačí na místní výrobu. „Evropská unie se možná nevyhne zavedení vlastních bariér. A to by byl konec otevřeného trhu, který Česku vždy svědčil.“V rozhovoru se mluvilo i slova o Tesle a Elonu Muskovi. Podle Matesové se „Trumpovu kurzu už asi nepodaří udržet ani jeho dřívější věrní spojenci“. Vývoj ceny zlata a ropa pod výrobními náklady napovídají, že ekonomika se dostává do znepokojivé turbulence.„Tato teorie byla testovaná jen jednou – v roce 1985. A tehdy přinesla inflaci, nižší růst a brzy byla opuštěna. Dnes je situace mnohem složitější a svět propojenější,“ dodává Matesová.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V českých zemích bylo na základě Velkého retribučního dekretu prezidenta republiky odsouzeno k smrti za válečné zločiny a kolaboraci s nacisty 723 lidí a z toho jich bylo 686 také popraveno. Pro srovnání, ve Francii, která měla čtyřikrát více obyvatel, bylo odsouzeno k smrti přes sem tisíc lidí, ale skutečně popraveno jen necelých osm set. České retribuční soudy tedy poslaly v přepočtu na jednoho obyvatele zcela evidentně na smrt více obžalovaných než kterýkoli jiný stát Evropy. Výjimkou je jen Bulharsko, kde stalinistický režim zlikvidoval tisíce lidí ještě dříve, než válka skončila. Třeba v Holandsku bylo vyneseno 138 rozsudků smrti, ale jen 36 lidí bylo popraveno. Možná ale ještě horší, než retribuční soudy, byla divoká „národní očista“ bezprostředně po skončení války. V jarních a letních měsících roku 1945 v českých zemích vrcholila brutalita, která byla vydávána za spravedlivou a spontánní odplatu za válečná příkoří. Ovšem tato „očista“ od podezřelých válečných zločinců a kolaborantů byla vymyšlena a podněcována z Londýna a Moskvy. Prezident Beneš a jeho exilová vláda slibovali více než jen strašlivou pomstu Němcům a přísnou spravedlnost pro české kolaboranty. Divoká retribuce proto nebyla jen spontánní explozí nenávisti. Exiloví politici si ji vědomě přáli, plánovali a nechali jí volný průchod, protože doufali, že kruté násilí přinutí sudetské Němce uprchnout ze země z vlastní vůle, což by významně redukovalo jejich počty pro následující organizovaný odsun.  Ve jménu hlavy státu Drtina žádal domácí odboj, aby vzal věci do svých rukou: „Bude však záležet na Vás doma, aby Němci byli zatlačeni a vytlačeni co nejvíce a co nejdále. S tím se tu počítá, že to hlavní bude doma nakonec a že to bude krvavé, a ne procházka po Václavském náměstí jako roku osmnáct.“  Pavel Tigrid to tehdy komentoval velice přesně: „Ta „revoluční odveta“ se nedostavila „nezadržitelně“, ale byla pečlivě promyšlena, rozpracována a importována z Moskvy novými poválečnými vládci a nadekretována shora nikým nezvolenou mocenskou špičkou, která se nikoho na nic neptala, rozhodně ne toho českého lidu, jehož na každém kroku vzývala a oslavovala. A ten si nakonec řekl – když tak páni pískají, proč bychom si nezatančili.“

O Černé Hoře toho dnes našinci příliš nevědí, ale v 19. století byl cílem a vzorem skoro každého vlastenecky zapáleného Čecha. Jezdili se tam porozhlédnout, jak vypadá slovanský stát, a čerpali inspiraci pro české národní snahy. Na tyto své dějiny jsme dávno zapomněli. Dnes je Černá Hora nejmenší a národnostně nejrozmanitější slovanské země, která se od svého vzniku v roce 2006 drží prozápadní zahraniční politiky a rychle se začleňuje do euroatlantických struktur. Nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované je proto pozvánkou do fascinujícího příběhu známé neznámé země, ostatně Jakub & Lukáš Novosadovi si tentokrát do studia pozvali historika, balkanistu a spisovatele Františka Šístka, jenž toho u o Černé Hoře ví u nás nejvíc.Ten hned v úvodu přibližuje ony zapomenuté historické vazby českých kulturních a intelektuálních elit 19. století na tehdy nezávislém černohorském knížectví. Tato země tou dobou sloužila jako jeden ze vzorů a ideálů státní samostatnosti a správných slovanských snah. Čeští umělci se zároveň výrazně propsali do místní kultury, což Černohorci dodnes zdůrazňují a rádi se tím chlubí. Tyto pozapomenuté vazby se ovšem odrazily v jedné z našich legendárních pohádek, která nenápadně odkazuje právě staré černohorské knížectví a v mnohém ho paroduje.Následuje přesun do novodobější historie, spojené především s osobností premiéra a prezidenta Mila Djukanoviće, který vydržel v nejvyšších politických funkcích přes třicet let – poprvé se premiérem stal ještě v osmdesátých letech, kdy mu nebylo ani třicet let. Jak se z komunisty, velkého spojence Slobodana Miloševiće a zastánce velké Jugoslávie stal prozápadní člověk, který od roku 1996 formuloval černohorskou potřebu evropské integrace a vstupu do NATO? Lze slovanský stát budovat nikoli národně, ale občansky? Jak je možné, že se to v národnostně nesmírně pestré Černé Hoře povedlo? Proč došlo k rozpadu federace se Srbskem a vyhlášení samostatné Černé Hory? Ostatně jsme-li hrdi na pokojný rozpad Československa, neměli bychom být stejně pyšní na stejně tak mírný rozchod Srbska a Černé Hory, kde se ani nebáli vyhlásit referendum o samostatnosti?Sourozenci s hostem probírají rovněž Djukanovićovu kontroverzní pověst, obvinění z korupčního jednání i příčiny posledních neúspěchů dlouhá léta zdánlivě nezničitelného politika. Rozený vypravěč František Šístek nakonec ještě detailně vylíčí současnou politickou situaci, sugestivně nastíní hlavní problémy, s nimiž se Černá Hora aktuálně potýká, a představí i vize a plány jejích nových politických lídrů, již koketují také s Ruskem, protože v Černé Hoře hraje významnou úlohu také pravoslavná církev. Je to kabaret, který stojí za poslech.Aneb konečně podcast, který vypráví příběhy, jaké jinde skutečně neuslyšíte.

Co mají společného Trumpova cla a jaderná havárie v Černobylu? Podle ekonoma Petra Bartoně je to globální chaos, který sice časem přejde, ale zanechá hlubokou stopu. V Hrotcastu mluví s nadhledem i varovně – o ztrátě důvěry, americkém kabaretu i odvaze nazývat věci pravými jmény. 

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJaké šance má George Simion, náhradník za vyloučeného kandidáta v rumunských prezidentských volbách? Daniel Kaiser s ním udělal rozhovor a na Echo Poradě k tomu říká: „Rumunsko může být takový trenažer pro Evropu. Polské tajné služby se už prý těch rumunských vyptávaly, jak se jim ,zlobivého‘ kandidáta podařilo vyblokovat.“Ovlivňování voleb přitom nemusí fungovat úplně přímočaře. „Musk podle médií tlačil v Německu AfD, které rostl Twitter, rostli příznivci, ale podle politologů to spíš mobilizovalo voliče Merze,“ dodává Tereza Matějčková.Proč je kontraproduktivní boj s desinformacemi? Jaké nástrahy skýtá možná právní úprava náhradního mateřství. A jak velký problém je to, co udělala a za co je odsouzená Marine Le PenNa Echo Poradě diskutovali Tereza Matějčková, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Designérka Anna Marešová, známá nejen svými ikonickými intimními pomůckami, ale také spoluprací na nové lanovce na Ještěd, byla hostem podcastu HROT Pavla Štrunce. Po letech, kdy firmu vedla prakticky sama, říká: „Dotáhla jsem to tak daleko, jak to šlo. Teď potřebuji partnera – ať už investora, nebo ředitele.“ Studio Anna Marešová designers před pár dny dokončilo poslední práce na podobě nové lanovky na Ještěd, která v budoucnu spojí konečnou tramvaje v Horním Hanychově s vrcholem nejznámější dominanty Liberce.Marešová v rozhovoru popisuje únavu z každodenní operativy, hledání lidí a provozních modelů, které se střídaly v tříleté spirále. Nyní se vrací k menšímu, efektivnějšímu týmu. Zároveň však ví, že pro růst značky potřebuje silnější zázemí a kapitál, který umožní expanzi. „Když jsem měla na každou oblast jednoho člověka, ztrácelo to tempo. Teď mám menší, ale univerzálnější tým. Ale vím, že bez další pomoci se neposuneme dál,“ říká Marešová. Marešová odmítá přenést výrobu do Číny, i když by to firmě zjednodušilo život. „Když mi to někdo navrhuje, říkám, že nechci, aby to byla jen značka nalepená na krabičku. Pro mě je důležité, že to děláme tady, s konkrétními lidmi a řemeslníky.“

Hostem podcastu Men's Factor byla poručice Terezie Janíková z pražské kriminálky, která řeší případy sexualizovaného násilí, domácího týrání i brutální šikany mezi dětmi. Jedním z nejtěžších úkolů je podle Janíkové provést oběť trestním řízením. „Vy musíte vzbudit důvěru. Vysvětlit, že i když to teď bolí, je lepší to dotáhnout do konce. Kvůli ní samotné. Kvůli uzavření té věci.“ Zároveň přiznává, že společnost obětem často nevěří. „Když někdo přijde po deseti letech, hned slyší otázky: ‚Proč jsi to neřekla dřív?‘ Jenže třeba vůbec nevěděl, že to, co se mu stalo, nebylo v pořádku.“V posledních letech si všímá nárůstu brutality u dětí. „To nejsou jednotlivci. Jsou to skupinky dětí, které se hecují, stahují videa a přebírají vzory z TikToku a YouTube. Chtějí někam patřit, být silní. A najednou někdo řekne ‘pojď, dáme mu' – a jdou.“ Nejde ale prý o děti z rozvrácených rodin. „Často jsou to děti dobře oblečené, jejich rodiče makají, ale prostě nemají čas. A když se jich zeptám, co dělají ve volném čase, řeknou ‘nic'. Fotbal hráli naposledy ve dvanácti. A teď je jim třináct.“A mluvilo se i tom, co dělat, když vás někdo napadne. Janíková má jasno. „Utíkat. Takticky ustoupit. Nehrát si na hrdinu, když nevíte, co má ten druhý v ruce nebo v krvi.“

Mantru o nutnosti zachránit klima a dekarbonizovat vyměnila Evropa za mantru, že je nutné zbrojit. Ta první mantra ale nezmizela, takže chceme zařídit obojí, což znamená vynaložit na to obrovské prostředky. Tedy zadlužit se. Do toho musí zachraňovat vlastní vinou zničený průmysl a investovat do stabilních energetických zdrojů. Co to všechno způsobí, jaká bude česká pozice a co je to čínská a ruská hrozba? Nejen o tom diskutují předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl, bývalý ministr financí a v současnosti strategický poradce zbrojní společnosti STV Group Miroslav Kalousek, poslanec za ODS a předseda bezpečnostního výboru Pavel Žáček a europoslanec za Přísahu a Motoristy Filip Turek.

Ministr dopravy Martin Kupka byl hostem Echa Pavla Štrunce a říká: Musíme zajistit větší obranyschopnost země, už se nemůžeme spoléhat na silnou Ameriku. Podle ministra je nutné jasně označit nepřítele. Na otázku, zda ta špatná strana z předvolební kampaně SPOLU je ANO Andreje Babiše odpovídá, že z vyjádření některých představitelů ANO slyší relativizaci postoje k ruské agresi. Konkrétně říká, že ačkoli ANO dosud podporovalo pomoc Ukrajině, „vedle toho vidíte, jak Andrej Babiš se vyslovuje za to, aby se tohle prověřilo mnohem víc, aby tady jsme změnili svůj postoj, aby se jednalo o míru, že neexistuje jiná cesta.“Taková formulace je podle něj problematická, protože může znamenat oslabení jednotného postoje Západu a dává Rusku prostor pokračovat v agresi.Kupka upozorňuje, že postoj k válce na Ukrajině je zásadní hodnotová otázka. Pokud by podle něj mír znamenal kapitulaci Ukrajiny, šlo by o přijetí násilného přepisování hranic. Podle Kupky je nezbytné, aby Česko dávalo jasně najevo, že stojí na straně Ukrajiny. Kupka hájí podobu kampaně SPOLU v nových barvách. ODS a strany SPOLU budou muset přesvědčit voliče o tom, co všechno se vládě povedlo. "Dokázali jsme budovat infrastrukturu i pracovat na energetické soběstačnosti Česka. Podnikatelům jsme mnohé administrativní procesy usnadnili," říká. Opevnit americký trh nedává podle Kupky smysl: "Zpomalí to celý světový trh, pochybuji o tom, že je to od prezidenta Trumpa promyšlený tah. Jak se k celé celní politice USA postaví Evropa řeší eurokomisař Maroš Šefčovič. Přichází prý za Trumpem s dobrou nabídkou a podle Kupky je dobrý směr odstraňování celních bariér. Podle ministra musíme přehodnotit přístup k klimatickým otázkám: "Za mě je zákaz spalovacích motorů zbytečný. Technologický rozvoj mají určovat nové technologie a konkurence, ne regulace,“ říká ministr. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Cla na auta jsou jen začátek, obchodní válka se rozjíždí naplno. Jaké dopady pocítí český průmysl a komu nakonec tahle hra pomůže nejvíc? O tom všem mluvíme v novém Hrotcastu s ekonomem Vítem HradilemDonald Trump splnil své hrozby a Spojené státy dneškem začínají vybírat pětadvacetiprocentní cla na dovoz osobních a lehkých užitkových aut. Světové zpravodajské agentury to označují za tvrdou ránu pro globální automobilový průmysl. Je to ale skutečně tak? „Pokud jde o cla na hotová auta, dopad na Česko bude minimální,“ říká Vít Hradil, ekonom společnosti Investika.Jenže to je dáno spíš tím, že Češi do Spojených států moc hotových automobilů nevyvážejí. „Nás zajímá, jestli méně aut do USA vyvezou Němci a jestli tím pádem od nás vezmou méně dílů nebo méně práce,“ varuje v Hrotcastu.Provázanost českého autolandu s německým je dobře známa. I tak ale Trumpova cla nemusejí představovat katastrofu. „Němci do Spojených států vyvážejí hlavně prémiová auta, jejichž odběratelé zvýšená cla – a tím i vyšší ceny – dokážou pohodlně vstřebat,“ zdůrazňuje Hradil.Poptávka po luxusnějších vozech tak pravděpodobně neklesne, odbyt pro německé automobilky bude a ještě navíc mají tato auta i vyšší marže. „K nějakému ochlazení u nás dojde, ale odhadoval bych to v nízkých jednotkách procent,“ dodává ekonom.Nový americký prezident už dříve oznámil cla na hliník a ocel. Po těch na auta mají následovat stejně vysoká cla na dovážené automobilové součástky a náhradní díly. Obchodní válka celosvětového rozměru je tak v plném proudu.Podle Hradila chce Trump prostřednictvím cel pomoci americké ekonomice. Neočekává proto, že by obyvatel Bílého domu svá protekcionistická opatření zase rychle zrušil. Zároveň se ale zamýšlí nad tím, jestli smršť ekonomických opatření ze strany USA skutečně povede ke slibovému blahobytu americké nižší střední třídy.„Clem jednoznačně uškodíte spotřebiteli, který si zahraniční auto chtěl ve Spojených státech koupit, protože jeho vlivem cena vzroste,“ říká Hradil. Zároveň ale nižší konkurence nahraje domácím automobilkám v USA, které díky tomu více vydělají. „Pokud jste americká automobilka, můžete si diktovat cenu a stáváte se vítězem,“ vysvětluje ekonom.Jak se vlivem Trumpových opatření promění evropský automobilový průmysl? Bude ze světového dění profitovat Čína, nebo také zapláče? A co to bude znamenat pro spotřebitele na našem kontinentu? O tom už v novém Hrotcastu.

Češi nebyli během II. světové války ani aktivní odbojáři, ale zároveň ani příliš aktivní kolaboranti. Němcům vyhovovala naše pasivní loajalita, neměli sice s námi pozitivní úmysly, ale během války potřebovali klid na práci.Reinhard Heydrich kladl v protektorátu důraz na sociální politiku. Svou vlídnou tvář předvedl dělníkům i nedlouho před svou smrtí. Svátek práce v roce 1942, který připadal na pátek, se podle Hitlerova výslovného přání přesunul na sobotu 2. května, aby pracující měli dva volné dny za sebou. Heydrich toho využil k vyhlášení „velkorysého daru“ a třem tisícům dělníků a dělnic ze zbrojních podniků poskytl v zotavovnách Čech a Moravy zdarma dovolenou. Zvláště proslulé byly lázně Luhačovice, kde byly i dispozici zdarma biografy či sportovní utkání. Rekreace se pak staly symbolem nacistické sociální politiky. Všem se tyto výhody pro dělníky tak zalíbily, že po válce závodní rekreace pokračovaly a později na nich postavili svoji sociální politiku i komunisté. Vzpomeňme na slavné filmy Dovolená s Andělem nebo Anděl na horách s Jaroslavem Marvanem. Za okupace měly v továrnách silné slovo i odbory, které podporovaly sociálně slabé, rozdávaly vánoční nadílky i rekreace. I silné odbory plynule přešly do nových časů. Nic z toho ale nebránilo mnoha dělníkům, aby bezprostředně po skončení války - když začala tzv. „národní očista“ - obviňovali své nadřízené z kolaborace s nacisty, protože je prý nutili příliš pracovat. Dělníci přitom tvrdili, že svojí úmyslně pomalou prací bojovali proti nacistickému režimu. Myšlenka, že lajdácká práce může být hodnocena jako hrdinství posílila švejkovské tradice a přispěla k postupné demoralizaci českého národa.

„Posmívali se nám, stáli jsme na slepé koleji, ale teď je naše politika v centru dění,“ pronesl po letošní druhé inauguraci Donalda Trumpa americkým prezidentem maďarský premiér Viktor Orbán. Ten je u moci bez přerušení již patnáct let, vládne s ústavní většinou, z tohoto pohledu je jedním z nejúspěšnějších evropských politiků současnosti, který přitom svou zemi neustále posouvá a mění – rozvíjí totiž svou vizi patriotů a takzvané iliberální demokracie. O tom, co to je, o tom, proč jsou historicky silné maďarsko-polské vztahy, o štědré rodinné politice Viktora Orbána, ale i o tom, že nehledě na ni Maďarů ubývá, o tom, zda je ve hře velké Maďarsko, nebo je to jenom užitečná pomůcka na sbírání politických bodů a o mnohém dalším hovoří v dalším díle svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované Lukáš & Jakub Novosadovi s hungaristou a filologem Jiřím Januškou.Ten podotýká, že „je v zájmu každého státu studovat současné Maďarsko. Jelikož to, co tam Viktor Orbán provedl, se stalo vzorem nebo učebnicí pro spoustu dalších politiků široce pojaté střední Evropy.“ Vždyť kupříkladu srbský prezident Aleksandar Vučić na nedávné návštěvě Budapešti označil maďarského premiéra za svého velkého učitele. Jiří Januška vysvětluje, že Orbán je výsostný intelektuál a politik, který svou práci skutečně promýšlí a dle svých vlastních vyjádření se jí nesmírně baví. Je to prý také rétor, jehož projevům se kvalitativně nevyrovná nic z české scény. Přitom platí paradox: toto vše si u nás uvědomuje a může to chápat jenom několik lidí, protože ačkoli o Maďarsku rád kdekdo ve veřejném prostoru mluví a otírá se o něj, dělá to obvykle se znalostí věci přes překlad. A v něm se ledasco ztratí.S hostem proto probíráme, jak se Orbán k moci dostal, jak ji upevňuje (mimo jiné díky – alespoň zpočátku – úspěšné štědré rodinné politice, díky níž maďarští občané skutečně pocítili, že se jim žije lépe). Januška vysvětluje pozadí historicky silného a u nás neznámého polsko-maďarského vztahu i to, jak fatálně do něj vstoupila a poškodila ho ruská invaze na Ukrajinu. Také na ni se řeč stočí a na to, proč Viktor Orbán zaujímá k válce za hranicemi své země takový postoj, jaký zaujímá.Zrovna tak dojde na maďarské vztahy s Ruskem, ale připomeneme si i slavný projev předešlého maďarského premiéra Ference Gyurcsánye, v němž tvrdil, že vláda občanům jenom „lhala, lhala a lhala“.A co že má Maďarsko společného se Slovany? Inu, žije s nimi po tisíc let v těsném sousedství. Ostatně maďarština je také proto již od praslovanštiny jazykově nejvíce ovlivněna přejímkami právě ze slovanských jazyků. Aneb konečně podcast, který střední a východní Evropu probírá v souvislostech.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czSkončila demokracie v Rumunsku a Francii, kde soudy znemožnily volební účast dvěma prezidentským kandidátům? „Každá ta společnost je jiná a každá ta kauze je úplně jiná,“ tvrdí Maciej Ruczaj. „Jako podobnost vnímám stále častější trend využívat prostředky výjimečného stavu v rámci politického boje.“Tento trend má naví řadu obhájců. „Ti budou argumentovat jednak tím, že to je důkaz, že demokracie je silná, protože se umí postavit svému ohrožení. A jde i o to, že je to soudní rozhodnutí a platí zásada, že do soudů se nemluví,“ upozorňuje Jiří Peňás.Hrozí něco podobného i u nás, kde je zatím klid? A jak bojuje demokracie proti ohrožení v Polsku?V podcastu Echo Porada dnes diskutují Markéta Malá, Jiří Peňás, Maciej Ruczaj a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Profesionální golfistka Jana Melichová, dvojnásobná šampionka Ladies European Tour, byla hostem podcastu Pavla Štrunce. Melichová na podzim prodělala operaci ploténky a nyní tam řeší návrat na profesionální okruh. „Najednou řešíte nejen návrat, ale i to, co bude, když se to nepovede,“ říká. Náklady na sezónu se tak v jejím případě přesunuly především do oblasti fyzioterapie a rekonvalescence.„Někdy se skoro stydím říct, že se živím golfem,“ přiznává Melichová v rozhovoru a mluví o tom, že má sport v Česku komplikovanou pověst a nálepku sportu pro vyšší třídu, což podle ní může některé potenciální partnery odradit. „Pro některé firmy je to pořád sport horních deseti tisíc. Slyšela jsem to i napřímo, že se jim nechce sponzorovat něco, co považují za zábavu bohatých,“ popisuje.Sponzoring tak často závisí na tom, zda konkrétní firma nebo její klientela mají ke golfu vztah. „Naštěstí mám partnery, kteří mě podporují a věří mi,“ dodává.Kolik stojí sezóna na Ladies European Tour? Podle Melichové se může vejít do půl milionu korun, pokud si hráčka vše zařizuje sama a jede ve velmi úsporném režimu. Ale pokud to má být profesionální výkon na špičkové úrovni, s týmem a plnou přípravou, náklady se rychle šplhají přes 1,5 až 2 miliony korun ročně. „Když chci mít kolem sebe tým lidí, který mi pomáhá nejen nosit hole, ale i strategicky, je to úplně jiná liga,“ říká golfistka.