Echo Podcasty

Jak to máte s kalorickým deficitem? Je to základní cesta k hubnutí: vydávat více energie než přijímat. Existuje však dobrý důvod, proč se tímto principem zabývat i v širším kontextu toho, co dnes znamená být člověkem. Podle německého psychiatra a filozofa Thomase Fuchse, který spolu se svým kolegou Thomasem Arnoldem napsal knihu Nenasytné já. Fenomenologie narcismu (2026) nelze o lidském já ani o jeho poruchách uvažovat bez jeho vtělení.Tím se dostáváme k jejich originálnímu přístupu k narcismu – jinak už poněkud ohranému tématu. Thomas Fuchs jako psychiatr nemá nic proti tomu, když se konkrétní diagnóza užívá v nadsázce jako popis celé společnosti. Poruchy lidského já ostatně nelze promýšlet nezávisle na společnosti, jejíž součástí jsou. A digitální kapitalismus nejenže narcismus toleruje, spíše jej systematicky posiluje. Těm mnohým autorům, kteří užili narcismus pro popis celé společnosti, však autoři namítají dvě věci. Zaprvé upozorňují, že filozofové a sociologové často vycházejí z pojetí Sigmunda Freuda, které je podle nich dnes už překonané. Zadruhé nejsou spokojeni ani s tím, jak s narcismem pracuje současná psychiatrie: opomíjí klíčový aspekt – že narcis specifickým způsobem zachází se svým tělem.Tělo je v jistém smyslu jádrem problému. Na jedné straně žijeme v odtělesněné době – mnoho věcí lze zvládat virtuálně. Tělo už tolik nepotřebujeme, a tak se může stát kultovním objektem: optimalizujeme výkon, sledujeme kalorické deficity – a zároveň roste nespokojenost se vzhledem. Lidé s narcistickými sklony nechtějí, aby tělo přibíralo, stárlo – aby vůbec podléhalo vlastní logice. V tomto smyslu je narcistní i průmysl dlouhověkosti: je veden snahou překonat přirozené meze tělesnosti a proměnit tělo v objekt plně podřízený kontrole.Thomas Fuchs však neusiluje jen o popis psychických poruch. Upozorňuje, že narcismus představuje narušení nikoli pouze na psychologické, ale už na ontologické rovině lidského já – a právě zde vstupuje do hry filozofie. Ukazuje to jeho výklad narcisovy časovosti. Narcis totiž typicky trpí poruchou prožívání času, což se obyčejně redukuje na heslo stres. Jenže podstata je hlubší: narcis se neustále „předbíhá“, a právě proto není nikdy skutečně přítomen – ani sobě, natož druhým. Svět se mu jeví jako pomalý, zadrhávající, frustrující. Čím více chce žít, tím méně žije.To, že je jedním z autorů psychiatr, se prozrazuje především v závěru knihy: nabízí náčrt léčby, která však není jen klinická, ale i filozofická. Jejím východiskem je rozklad představy o vlastní výjimečnosti. Místo toho je třeba přitakat si nikoli za výkony, ale v obyčejnosti. Právě tady se však nejčastěji projevuje narcistický odpor. Otevřenost – vůči světu, druhým i sobě samému – znamená vzdát se permanentní sebekontroly, která narcise drží pohromadě. V tom se ukazuje, že důraz na úspěch není ambicí, ale obranou: uzavírá a izoluje. Narcis otevřenost neunese. A právě v tom spočívá jeho selhání – může být úspěšný ve světě, ale selhává v životě.KapitolyI. Výroba narcisů v odtělesněném světě [začátek až 25:50]II. „Mozek nemyslí.“ [25:50 až 39:25]III. Proti Freudovi: narcismus není původní stav [39:25 až 50:20]IV. Narcismus: struktura digitálního vnímání [50:20 až 59:30]V. Hladové tělo narcisovo [59:30 až 01:05:20]VI. Narcisův čas: proklínaná trpělivost [01:05:20 až 01:11:45]VII. Narcisova etika [01:11:45 až 01:17:30]VIII. Léčba: Přijetí obyčejnosti [01:17:30 až konec]

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czEcho Prime Time o financování veřejnoprávních médií i bezpečnostní politice a sporu mezi vládou a prezidentem o účast na summitu NATO. Předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel kritizoval vládu za údajnou nejednotnost: „Jak budeme vypadat před našimi aliančními spojenci?“ Podle něj je problém i v nedostatečných výdajích na obranu.Poslankyně Motoristů Gabriela Sedláčková naopak hájila postup vlády a kritizovala prezidenta za veřejnou komunikaci: „Když hlava státu řekne, že nemusí zaznít jednotná prezentace České republiky, tak si myslím, že je správné rozhodnutí premiéra.“ Zdůraznila, že zahraniční politiku má primárně řídit vláda.Spor se vedl také o směřování české diplomacie. Zatímco Havel zdůrazňoval hodnotový přístup inspirovaný Václavem Havlem, Sedláčková prosazovala pragmatickou politiku: „Já jsem pro zahraniční pragmatickou politiku… teď jsou důležité věci jako energie nebo obchod.“Téma zahraniční politiky se promítlo i do debaty o plánované cestě předsedy Senátu na Tchaj-wan, kterou vláda nepodpořila. Havel to kritizoval jako strategickou chybu: „My se střílíme do nohy,“ řekl s tím, že podobné cesty mohou posílit ekonomickou i bezpečnostní spolupráci.A došlo i na prezidentovo gesto s perem během návštěvy Chile. Sedláčková v tom vidí promyšlený tah: „Podle mě to byla scénka připravená… takové sarkastické věci mají úspěch.“ Havel naopak mluví spíš o spontánním momentu: „To, že Václav Klaus tam ukradl pero, ví celý svět… tak se to nabízelo.“

Představy naši konzervativců jsou od názorů otce moderního konzervativismu hodně vzdálenéKe konzervativismu se dnes hlásí skoro každý politik. Stojí tedy za to porovnat názory současných konzervativců s názory otce moderního politického konzervativismu, jak je nazýván britský politik a svého času premiér Benjamin Disraeli. Jeho politické postoje jsou zajímavé o to víc, že mezi problémy, které jako premiér řešil a těmi našimi, lze najít určité paralely.Za Disraeliho vlády vrcholilo v Británii soupeření mezi konzervativními vlastníky pozemků a liberálními průmyslníky. Tehdejší rozdělení společnosti nebylo nepodobné našemu současnému štěpení společnosti na kosmopolitní liberální velkoměsta a národovecký konzervativnější venkov. Ale Disraeli – na rozdíl od většiny našich politiků – se tehdy snažil rozdělení společnosti zabránit. Byl proti tomu, aby existovaly dva národy - tedy bohatí a chudí – které, „žijí vedle sebe, ale vzájemně si nerozumí a ignorují své osudy“.S tím, jak dnes chápeme konzervativismus, také nejdou dohromady Disraeliho sociální reformy, za které byl ve své době vyzdvihován. Kromě jiného umožnil obcím vykupovat slumy a stavět na jejich místě důstojné bydlení, což byl první krok k tomu, aby stát uznal odpovědnost za standard bydlení chudých. Jiným zákonem fakticky legalizoval stávky a odborovou činnost. Také zakázal falšování potravin (např. přidávání křídy do mouky), což byl do té doby běžný problém postihující nejchudší lidi.Pro českou konzervativní a národoveckou pravici může být inspirativní především způsob, jak se snažil modernizovat Británii, aniž by došlo k destrukci národní identity nebo jejích kulturních hodnot. V době, kdy hnutí MAGA touží po návratu Ameriky do imaginárních 50. leta a naše pravice zase touží po návrat do 90. let, nám Disraeliho politika ukazuje, že konzervatismus nemusí znamenat strnulost, ale naopak schopnost se adaptovat

Maďarské volby se staly jedním z dosavadních hitů letošního roku, už týden se nemluví o ničem jiném. Jaký dopad ale budou mít na staleté silné polsko-maďarské vztahy, které byly v posledních letech pošramoceny roztržkou kvůli přístupu obou zemí k Rusku? Jak vnímat ohlášky vítěze Pétera Magyara, který chce na první státní návštěvu jet právě do Varšavy? A co si polské strany, zejména Právo a spravedlnost, mohou vzít z porážky Viktora Orbána? O tom hovoří v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované s bratry Jakubem a Lukášem Novosadovými politolog a diplomat Maciej Ruczaj.Ke vztahům Poláků a Maďarů Ruczaj dodává: „Dlouhá polsko-maďarská historická vazba je sice částečně reálná, ale částečně je taky legendární. Oba ty národy o sobě navzájem vědí a sdílejí přesvědčení o své souználežitosti, o společenství svých osudů a politické kultury. Prostě šavle a kníry k sobě patří dohromady. Je to politická kultura, která je mírně anarchická a přitom ostře koncentrovaná na obhajobu svých vlastních práv před hegemony.“ Doplňuje však, že politická spolupráce stran PiS a Fidesz byla založena také ideovou podobností opřenou o sociálně-konzervativní program a jistě také o polskou fascinaci Viktorem Orbánem.„On totiž velmi dobře věděl, na jaké struny hrát, aby mu polští politici šli na ruku. Proto nustále zmiňoval Poláky ve svých projevech a proto dbal na to, aby se na polské partnery nikdy nezapomínalo. Fatální rotržka nastala po roce 2022,“ vysvětluje Ruczaj a dodává: „Třeba nedávné setkání polského prezidenta Karola Nawrockého s maďarským premiérem Viktorem Orbánem 23. března, což je den polsko-maďarského přátelství, má komplikovaný kontext. Nawrocki byl totiž pod dvojím tlakem. Věděl, že mu bude předhazováno, že se fotí se spojencem Putina, ale také věděl, že je pod tlakem svého politického tábora, který vnímá Orbána jako ideového spojence vůči Bruselu. Na jedné straně je Maďarsko v Polsku vnímáno jako země, s kterou nesouhlasíme směrem na východ, ale potřebujeme ji jako spojence při politice směrem na západ.“Čeká nás tedy restart polsko-maďarských vztahů? Anebo se Polsko soustředí na posilování vazeb v rámci celého východního křídla NATO? Podcast, v jehož zvěru vás čeká bomba.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czVítězství Pétera Magyara v maďarských volbách bylo drtivé a pro mnohé překvapující. Je ekonomická situace v Maďarsku skutečně tak katastrofální, jak se vykresluje? „Při pohledu do statistik ne. Nikdy jsem třeba nepochopil, proč se Fialova vláda poměřovala s Maďarskem a říkala, že nechceme jít touhle cestou. Jenže zatímco tady padla životní úroveň o osm procent, tak v Maďarsku stoupla o sedmnáct, což je neuvěřitelný rozdíl,“ říká Daniel Kaiser.A co lze od budoucího maďarského premiéra čekat? „V něčem má velmi snadnou situaci. Zdědil systém, který je nastavený na převahu exekutivy na zbytkem struktury. S ústavní většinou si ji může vymodelovat, jak chce. Ten systém vybudovaný Orbánem se mu bude hodit,“ říká Maciej Ruczaj.Na stole je vládní návrh financování veřejnoprávních institucí. Proč se zapomnělo na ČTK? A proč je to chyba. Válka s Íránem přináší dramatickou změnu pohledu na Ameriku. Není to hezká zpráva o našem nejmocnějším spojenci.Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Tereza Matějčková, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor komik a publicista Luděk Staněk. K humoru se dostal postupně, mimo jiné i kvůli vlastní zvědavosti. Sám sebe přitom označuje za introverta, který se naučil vystupovat. „Jsem introvert, který dostává zaplaceno za to, že se chová jako extrovert." Podle Staňka je humor především sociální nástroj.„Když někoho rozesmíváš, je to jako lechtání na dálku. Ten člověk se ti na chvíli poddá,“ vysvětluje. „Na internetu vlastně žádné publikum nemáš,“ říká. Reakce jsou zde vytržené z kontextu a často neodpovídají tomu, jak by lidé reagovali tváří v tvář. Stand-up kluby proto považuje za poslední prostor, kde lze humor testovat bez zkreslení.Zásadní proměnu přinesly sociální sítě. Nejen do humoru, ale i do společnosti jako takové. „Největší problém dneška nejsou média, ale to, co sociální sítě dělají lidem s hlavou,“ říká. Podle něj vedou k radikalizaci, zjednodušování a vytváření umělých konfliktů.Staněk mluví i o politice, kterou nově zapojuje do svých stand-upů. Varuje ale před tím, aby se komik proměnil v kazatele. „Jakmile začneš jen potvrzovat názor publika, přestáváš být vtipný,“ říká. Zároveň kritizuje i současnou politickou scénu, kterou označuje za vyprázdněnou a bez jasné vůle k moci. Politika se podle něj mění v „showbusiness pro ošklivé lidi“, kde ale chybí základní předpoklad, a to schopnost zaujmout.

V pátek 20. března vypukl požár skladovací haly zbrojovky LPP Holding v Pardubicích. K jeho založení se přihlásila skupina Earthquake Faction, která se prezentuje jako obhájce práv Palestinců. Útok měl podle jejích slov zabránit tomu, aby izraelská zbrojovka Elbit vyráběla v České republice zbraně používané k zabíjení v Gaze. Mluví se o levicovém terorismu a na sociálních sítích snad není nikdo, kdo by se k případu nevyjádřil. Vyjádříme se k němu i my. Pozvání do debaty přijali Matyáš Zrno, novinář a šéfredaktor webu Aktuálně.cz, Matěj Metelec, publicista a redaktor časopisu A2, a historik Vít Strobach.„Nevíte, jestli ještě dlouho budeme nazývat zapálení nějaké pitomé prázdné haly v Pardubicích násilím? Docela mě šokuje, že to používají i lidé, o kterých jsem si myslela, že dokážou rozpoznat antiaktivistickou pravičáckou rétoriku,“ napsala na sociálních sítích ukrajinská básnířka Iryna Zahladko. První komentář, který se pod příspěvkem objeví, zní: „Dobrý den, nahlásil jsem Váš příspěvek jako podporu terorismu.“ Jeho autorem je psychoterapeut Ondřej Fafejta. Tahle debata se pokusí být nehysterická. I když si asi nebudeme vždy myslet totéž, můžeme se o tom zkusit bavit. S tímhle přístupem ale budeme možná spíš v menšině. Moje první otázka proto zní: Jak jsme se do téhle situace dostali? Co vlastně myslíme „radikalizací“ – je to otázka násilí, nebo už jazyka a způsobu uvažování?

Premiér Andrej Babiš (ANO) by se měl ve sporu mezi vládou a prezidentem Petrem Pavlem v souvislosti s cestou na summitu NATO zachovat jako předseda suverénní české vlády a prezidentovi se vzepřít. V pořadu Echo Prime Time to uvedl někdejší europoslanec a člen správní rady Institutu Václava Klause Ivo Strejček. Výkonný ředitel české pobočky Aspen Institutu Tomáš Klvaňa uvedl, že prezident Pavel má zjevně strach, že Babišův kabinet otáčí kormidlo zahraničí politiky a snaží se tomu zabránit.Ivo Strejček uvedl, že se v Česku střetávají dvě politické koncepce: jedna má podobu klasických parlamentních voleb a druhá má pak podobu přímé volby prezidenta. „Využíval to Miloš Zeman a využívá to i prezident Pavel. Oba si chtěli ukousnout něco na úkor vlády,“ míní Strejček. Klvaňa k tomu dodal, že přímá volba prezidenta nebyla systémovým rozhodnutím. „Prezident může logicky argumentovat, že má mnohem více hlasů než vláda a pak je to problém,“ míní Klvaňa a dodává, že prezident Pavel i ministr Macinka jsou podle něj politicky nezkušení a naráží na nesystémově nastavený systém.Podle Klvani je vláda ve sporu o cestu na summit NATO silnějším hráčem. „Role prezidenta v politickém systému specifická, je obdivován často i lidmi, kteří třeba k volbám nechodí. Petr Macinka by si měl rozmyslet, jak s prezidentem hovoří. Tu relativně malou stranu to může poškodit, takhle bych o tom přemýšlel,“ řekl Klvaňa.Strejček: Pavel se slovy o Trumpově roli na rozpad NATO diskvalifikoval z AnkaryPodle Strejčka si prezident Pavel počíná velmi suverénně ve svých názorech a nelze se divit, že si ministr Macinka či premiér Babiš vyloží tak, že hlava státu zastupuje opoziční názory. „Výroky prezidenta Pavla jsou v kontradikci s tím, co si vláda myslí,“ řekl Strejček. Klvaňa dodal, že rozpor mezi Hradem a Černínem v pohledu na zahraniční politiku trvá od 90. let. Prezident má podle něj své vlastní politické zájmy a vláda by se měla snažit s ním nějak domluvit.

Lídr vítězné maďarské strany Tizsa Péter Magyar dokázal využít frustraci lidí, mimo jiné z ekonomických problémů, kterým země čelí. V pořadu Echo Prime Time to uvedla publicistka Lucie Sulovská. Domnívá se, že Viktor Orbán po 16 letech premiérování po porážce z politiky neodejde. Připomněla velké politické návraty, které by ho mohly inspirovat, například Donalda Trumpa či Roberta Fica. Vrátit se dokázal také současný český premiér Andrej Babiš (ANO).Sulovská v úvodu pořadu popsala, jak se v Maďarsku volí, tedy že parlament skládá z klasického poměrného systému a také z více než stovky jednomandátových obvodů. „Poslední čtyři roky Viktora Orbána nebyly povedené a říká to i sám Orbán, který přitom v minulosti hýřil optimismem. Říkal, že jde o čtyři promarněné roky, ale že za to jeho kabinet nemůže, že to jsou externí vlivy typu války na Ukrajině,“ uvedla Sulovská s tím, že po 16 letech, kdy Orbán drží v kuse moc, může jít o „únavu materiálu“ a okoukanost Viktora Orbána, ale také špatný výkon ekonomiky. Právě ten přihrál Tisze podle Sulovské tak drtivé vítězství.„Faktem je, že jeho model po roce 2010 stál vždycky na tom, že se země má lépe než předtím. Maďaři absolutně nejsou zvyklí škrtat, nikdo tam nekandiduje s programem žádných rozpočtových úspor, pravicově liberální stranu v ekonomickém smyslu slova v podstatě v Maďarsku na politickém spektru nenajdete,“ dodala publicistka s tím, že maďarské vlády mají historicky vysoké deficity i veřejné zadlužení.Po roce 2010 se celkově ekonomika v Evropě i Maďarsku začala zvedat, Orbán zavedl řadu sociálních opatření, ale také třeba sektorové daně na určité instituce, z nichž peníze redistribuoval. V posledních letech se ale začalo opět dařit hůře a lidé jsou se stavem ekonomiky nespokojení.

Woodrow Wilson – 28. prezident USA28. prezident USA Woodrow Wilson byl svým přesvědčením, že mezinárodní řád má být založen na demokratických hodnotách, přímým protikladem Donalda Trumpa28. prezident USA Woodrow Wilson pevně věřil, že světový mír závisí na šíření demokracie a respektování mezinárodního práva, včetně práv menších národů. Tato představa se stala jedním z pilířů západní zahraniční politiky v poválečné éře a přežila i politický „realismus“ Richarda Nixona a Henry Kissingera. Wilson byl rovněž duchovním otcem OSN. Ovšem jeho idea vytvoření Společnosti národů po I. světové válce – tedy předchůdkyně OSN – nenašla za jeho života v USA pochopení. V roce 1918 ovládli Kongres Republikáni, kteří se obávali, že se Spojené státy stanou světovým četníkem a budou se zaplétat do mezinárodních sporů. Společnost národů tak vznikla bez účasti USA.Wilson nevnímal diplomacii jako hru zájmů, ale jako zápas mezi dobrem a zlem. Tato představa měla ovšem i svoji odvrácenou stránku. Tou byl jakýsi „morální imperialismus“. Woodrow Wilson cítil jako syn presbyteriánského pastora náboženskou povinnost „civilizovat“ a „demokratizovat“ ostatní národy. I projekt Společnosti národů vnímal jako sekulární verzi „Božího království na zemi“. Věřil, že skrze mezinárodní právo lze dosáhnout trvalého míru, což považoval za křesťanský ideál. Jeho kritici – samozřejmě až později - poukazovali na to, že Wilson sice mluvil o sebeurčení, ale zároveň poslal americkou armádu do Mexika, Haiti a Dominikánské republiky. Ukázalo se tak, že jeho „sebeurčení“ se mělo týkat jen Evropanů, nikoliv koloniálních národů v Africe či Asii.Chápání politiky jako boje dobra se zlem se uchytilo – především díky Tomáši Garrigue Masarykovi - i u nás. Nakonec za I. republiky jsme Woodrowa Wilsona uctívali jako "spasitele zpoza oceánu" a pojmenovali po něm největší a nejvýznamnější nádraží v Praze, které dříve neslo název Nádraží císaře Františka Josefa.

V neděli nás čekají patrně nejdůležitější letošní parlamentní volby v Evropě – maďarské. Zároveň už několik měsíců sledujeme zvýšené napětí mezi Maďarskem a Ukrajinou, oboustranné provokace obou zemí a naschvály, které si dělají. Ať už jde o zastavení ropovodu Družba ze strany Ukrajiny nebo o zadržený bankovní převoz ukrajinských peněz přes Maďarsko. Přitom se ovšem hraje také o maďarskou menšinu žíjící na Zakarpatí. Nejde o nové věci, složité vztahy mezi Maďary a Ukrajinci jsou založeny historicky. O tom všem a mnohém dalším hovoří v nové epizodě podcsatu Hej, Slované Lukáš Novosad s ukrajinistou Petrem Kalinou a hungaristou Jiřím Januškou.Z historických příčin žije na ukrajinském Zakarpatí početná maďarská menšina, až dvě stě tisíc lidí. „Zakarpatí je velice zajímavý region, národnostně složitý, a Ukrajina ho jednou bude muset řešit, ať už válka dopadne jakkoli,“ podotýká k tomu Petr Kalina a připomíná: „Příkladem složitého regionu, kde spolu všichni vycházejí, protože k tomu byly vytvořeny podmínky, je srbská Vojvodina. Ukrajina se však z logických příčin neustálého svého ohrožení snaží budovat unitární stát, proto nemá vyřešen svůj poměr k menšinám. Nepřiznává jim práva, což je v případě Maďarů voda na uherský mlýn.“ Výsledkem je, že Maďarsko nabídlo ukrajinským Maďarům maďarské pasy, ačkoliv z hlediska ukrajinského práva lidé mít dva pasy nesmějí. „Nikdo to ale moc zatím neřešil,“ říká Kalina. „Každopádně Ukrajina maďarské vyhrocení vůči sobě vnímá jako ruský vliv. Ať už právem či neprávem.“„V Budapešti, ale vlastně v celém Maďarsku to vypadá, že ve volbách kandiduje Volodymyr Zelenskyj, protože město je oblepeno jeho obličejem. Ale zajímavé je, že před lety jsem úplně stejný plakát s úplně stejným sloganem viděl v Maďarsku s Georgem Sorosem, letos použili jenom jiný obličej,“ přibližuje Jiří Januška vizuální podobu předvolbeních časů v Maďarsku. „Vždycky totiž musí být nějaký nepřítel, před kterým Orbánova strana Fidesz brání a chrání Maďary. Dlouhá léta to byla migrace, byl to George Soros, od roku 2022 je to Zelenskyj. Před čtyřmi lety ostatně invaze Ruska na Ukrajinu a okamžité vyhrocení maďarské kampaně proti válce pomohlo vítězství Fideszu, jinak by volby dopadly trochu jinak.“Jak dopadnou volby letos? Pokud je Viktor Orbán prohraje, je připraven předat moc? Co víme o zahraniční politice Pétera Magyara? Co bude jeho vítězství znamenat pro Ukrajinu? A mnohé a mnohé další otázky a odpovědi v epizodě nadité obrovským množstvím informací. Aneb konečně podcast, který vám udělá jasno.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czMůžeme debatovat o maďarských volbách, když neumíme jejich jazyk a neznáme pořádně tamní prostředí? A jsme odkázaní na výklad jednoho, nebo druhého tábora? „Minimálně můžeme komentovat mezinárodní působení Maďarska a působení Maďarska v Evropské unii, případně chování Evropské komise vůči Maďarsku. To jsou docela snadno postihnutelné věci,“ říká Daniel Kaiser.„Pro Evropu je důležité, aby Viktor Orbán zůstal premiérem, protože vytváří silnou protiváhu současnému bruselskému establishmentu,“ soudí Dalibor Balšínek.Kdo a kam se snaží zařadit Echo? „V okamžiku, kdy začnete nekriticky podporovat nějaký proud, přestáváte být novinářem a stáváte se aktivistou,“ líčí Balšínek svůj pohled na žurnalistiku.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Potýkají se západní společnosti s leností, anebo naopak žijeme ve světě, který fetišizoval práci? Tyto dvě protichůdné teze se střetávají v samém středu naší společnosti. Když se podíváme na počet odpracovaných hodin, zjistíme, že Češi pracují výrazně méně než například v šedesátých letech, před zavedením pětidenního pracovního týdne. Přesto má řada lidí pocit, že pracujeme intenzivněji než kdy dříve. A možná je to v jistém smyslu pravda – protože práce není jen otázkou času, ale i energie, soustředění, únavy a nasazení, které nelze vyjádřit v hodinách.Mnozí filosofové i sociologové si všímají, že vedle rostoucí citlivosti na stres – a tedy i rychlejšího pocitu přetížení – se proměnil i sám rámec práce. Dávno už neplatí představa work-life balance. Spíše žijeme ve světě work-life blending, kde se volný čas vpíjí do práce a práce do volného času. Práce je natolik neuchopitelná, že často ani nevíme, kdy vlastně pracujeme – a přitom nikdy skutečně nekončí.Je však třeba dodat, že se proměňuje i vztah k práci. Zatímco pro dvacáté století bylo určující pojetí Maxe Webera, který chápal práci jako „povolání“, původně spjaté s božím řádem, pro století jednadvacáté se možná stane ikonickým jiný obrat: „bullshit job“, v českém překladu Davida Šíra „práce na hovno“. Tento posun výmluvně zachycuje proměnu práce z něčeho, co utvářelo naši identitu, v něco, co ji rozkládá. Stále větší část společnosti je prý placena za činnosti, které postrádají smysl, a to právě i podle těch lidí, kteří je vykonávají.A přesto není tak snadné se práce vzdát – a možná ani dobré o tom snít. Spíše je třeba hledat způsoby, jak práci vrátit smysl tam, kde se z ní vytratil. Už proto, že nejde jen o výdělek ani o vlastní identitu. Vedle škol možná neexistuje jiné místo než právě práce, které nutí téměř všechny vstupovat do kontaktu s lidmi mimo vlastní sociální okruh a společně hledat řešení napříč názorovými rozdíly, někdy i propastmi. V tomto smyslu může být práce – nebo by mohla být – celoživotní školou porozumění.KapitolyI. Lenost i vzpoura proti práci [úvod až 9:45]II. Méně hodin, více tlaku [9:45 až 31:25]III. Od pohrdání prací k její oslavě [31:25 až 44:20]IV. Povolání bez Boha [44:20 až 57:45]V. Místo volna „práce na hovno“ [57:45 až 01:12:15]VI. Work-Life-Blending [01:12:15 až 01:23:00]VII. Místo, kde se ještě učíme spolu žít [01:23:00 až konec]BibliografieMarkéta Bidrmanová, Proč Česko zaostává? Podle Zamrazilové z ČNB lidi přestala zajímat práce. Seznam Zprávy. 2023. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-firmy-proc-cesko-zaostava-podle-zamrazilove-z-cnb-lidi-prestala-zajimat-prace-232308.Teresa Bücker, Alle_Zeit: Eine Frage von Macht und Freiheit, Berlin: Ullstein Hardcover, 2022.David Graeber, Práce na hovno, přel. David Šír, Praha: Malvern, 2026.„Hours worked (indicator)“, OECD. Dostupné z: https://www.oecd.org/en/data/indicators/hours-worked.html.Tereza Matějčková, „Práce? Hrůza, ale zas ne taková jako zábava,“ in: Echo Prime, 14. 6. 2024, dostupné z: https://www.echoprime.cz/a/HPEit/prace-hruza-ale-zas-ne-takova-jako-zabavaHartmut Rosa, „Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce“, in: Tereza Matějčková, Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 269–275.Hartmut Rosa, Situation und Konstellation: Vom Verschwinden des Spielraums, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2026.YouGov, British jobs are meaningless, say workers, 2015, https://yougov.com/en-gb/articles/13005-british-jobs-meaningless.Max Weber, Protestantská etika a duch kapitalismu, přel. Aleš Valenta, Miloš Havelka, Praha: Argo, 2023.Ema Zenklová, „Frustrovaná generace Z. Není líná, buduje strategie přežití“, in: Novinky.cz, 26. 3. 2026, https://www.novinky.cz/clanek/dite-rodina-frustrovana-generace-z-neni-lina-buduje-strategie-preziti-40569172.

26. prezidenta Spojených států si pamatují někteří Češi nejspíš kvůli dětskému filmu Noc v muzeu, kde ho hraje skvěle Robin Williams. Sedí tam na vycpaném koni, pak obživne a stává se ústřední postavou příběhu. Mediálně se Theodore Roosevelt zapsal do dějin i tím, že jednou na lovu ušetřil život medvíděte, z čehož se stala velká mediální událost a prodejci plyšových medvídků pak začali prodávat plyšáka jménem Teddy Bear. Historie byla ovšem k Theodoru Rooseveltovi nespravedlivá. Vždyť to byl on, kdo více než 40 let před Winstonem Churchillem pronesl slavný výrok „I have nothing to offer but blood, toil, tears and sweat.“ („Nemohu vám nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot.“) Nemluvil ovšem k národu, ale k námořním kadetům, které takto připravoval na jejich službu na moři.Theodore Roosevelt si jako prezident oblíbil přísloví „mluv tiše a v ruce drž velký klacek, dojdeš tak daleko.“ V praxi to znamenalo diplomatické vyjednávání podložené hrozbou vojenské síly. Roosevelt věřil, že pokud mají USA špičkovou armádu - zejména kladl důraz na námořnictvo - nemusí ji nutně použít, samotná její existence stačí k tomu, aby ostatní mocnosti respektovaly americké zájmy. Od té doby se k němu hlásí každý zastánce politiky „míru skrze sílu“, včetně Donalda Trumpa. Rooseveltovo budování „Great White Fleet“, „Velké bílé flotily“ bylo předobrazem moderní americké námořní dominance.Roosevelt se ovšem – na rozdíl od Trumpa – angažoval i v evropské politice, což bylo do té doby neobvyklé. Zprostředkoval třeba v roce 1905 mír v rusko-japonské válce a dostal za to Nobelovu cenu míru. O tom si zatím Trump může nechat jen zdát.O Trumpa se Theodore Roosevelt odlišuje i tím, že v domácí politice usiloval o omezení moci velkých trustů a jeho politika byla nezvykle enviromentální - zakládal národní parky, ty stávající rozšiřoval a vůbec chránil přírodu v době, kdy to ještě nikoho nenapadlo

Majdan je to nejsilnější, co jsem zažil. Ve Lvově jsem hrál na cimbál klukům bez nohou, bez rukou„Češi si to nechtějí připustit nebo se na to snaží zapomenout, ale Ukrajinci – alespoň ti zakarpatští – nás skutečně mají rádi. Znají nás, jezdí sem pracovat, jejich řeč je velmi podobná moravštině. Tyhle vztahy jsou pro nás bohatství,“ říká v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované cestovatel Jiří Eibensteiner. Spolu s bratry Jakubem a Lukášem Novosadovými vzpomíná mimo jiné na to, jak navštívíl kyjevské náměstí Majdan, kde zažil atmosféru revolučních dní, nebo jak ve Lvově ve špitále muzicíroval zraněným vojákům či na Koločavě postiženým dětem v dětském domově. „Na Majdan jsem jel, protože jsem nechápal, jak je možné, že celý svět sleduje, co se tam děje za zvěrstva a je mu to jedno,“ uvádí Eibensteiner. „Byl jsem tam sice jenom dvě noci, ale zažil jsem neskutečné naštvání lidí, kteří byli odhodlaní nenechat si ukrást stát. Kdo tam nebyl osobně, nemůže to pochopit. Když jsem vylezl v Kyjevě z náraží, jako bych přijel doprostřed apokalypsy. Rozbité centrum města, barikády, lidi formující se v polovojenské jednotky. Žáci ve věku dvanáct a třináct let v kuklách, s baseballkami, s přilbami z motorek se sešli a snažili se vyjádřit nesouhlas s tím, co se tam tenkrát odehrálo. Nikdy jsem nic takového neviděl, ale bylo neskutečné pozorovat, jak se během pár dní dokáží lidi zmobilizovat a zformovat.“„Na Vánoce a Nový rok jsem několikrát naložili starou škodovku hudebními nástroji a vyrazili jsme hrát slováckou muziku na Ukrajinu. Byli jsme ve Lvově, Ivano-Frankivsku nebo Koločavě a dalších městech. No a ve Lvově jsme hráli klukům, kteří neměli ruce, neměli nohy, leželi ve špitále a my jim tam hráli na cimbál. Vlastně to byla bizarní, ale velmi lidská situace. Díval jsem se jim do očí, někteří měli výraz veselejší a zdravější než já, který jsem zrovna byl drobně nachlazen, ale někteří měli naprosto mrtvý výraz a já jsem tušil, že ten se až do konce jejich dnů nejspíš už nezmění. Tehdy jsem brečel,“ dodává Eibensteiner.„No a dětem jsme hrál ve Vilšanech, což je dědina kousek od Koločavy. Překonáš patnáct kilometrů strašlivé cesty a přijedeš do dětského domova, kde jsou děti opuštěné rodiči, je jich tam asi dvě stě a jsou to děti s mentálním nebo fyzickým postižením. Některé nemají končetiny, plazí se po zemi, další mají třeba obrovitánské hlavy. Ale pořád jsou to děti. Před válkou to v domově fungovalo tak, že tam bylo asi čtyřicet zaměstnanců a během roku neustále přijížděli dobrovolníci z celého světa. Dneska je tam včetně ředitele zaměstnanců pět nebo šest, často tam nefunguje elektrika, ale dětí musí domov obhospodařit pořád stejně. Dovedete si to vůbec představit?“ ptá se Eibensteiner.Takových historek je nejnovější epizoda plná. Dojde samozřejmě také na cestovatelské běhání po nádherných koločavských horách, kde se člověk na několik dní ztratí civilizaci a je blíže nebi a bohu. Aneb konečně duchovní podcast jaksepatří.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPokud válka s Íránem nebude ukončená během několika týdnů, hrozí, že její ekonomický dopad bude horší než v případě covidu. A krize v Hormuzském průlivu může být ničivější než to, co se dělo po Ruské invazi na Ukrajinu. „Nicméně je zajímavé, že trhy to takhle zatím nevnímají. A to i přesto, že podíl nyní zablokovaných surovin na globálním provozu je podstatně větší než to, co před válkou dodávalo Rusko,“ upozorňuje Maciej Ruczaj.„Kdybychom ovšem čelili nejen vysokým cenám, ale přímo fyzickému nedostatku pohonných hmot, Evropská unie by pravděpodobně musela sankce proti Rusku opustit,“ odkazuje Daniel Kaiser na svůj rozhovor s ekonomem Philipem Pilkingtonem v aktuálním vydání Týdeníku Echo.Jak hlubokou krizí prochází NATO a jak silná je tomu tváří v tvář Evropa? Proč společnost přistupuje jinak k pravicovému a levicovému extremismu. A můžou volby v Maďarsku skončit státním převratem?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Svět se podle bývalého šéfa vojenské rozvědky Andora Šándora nebezpečně mění. Pravidla, na nichž stála poválečná bezpečnostní architektura, se podle něj rozpadají a stále větší roli hraje síla, moc a schopnost ji použít. „Mezinárodní smlouvy mají validitu jen k datu podpisu. Jakmile se změní poměr sil, ti silnější mají tendenci je porušit,“ říká v rozhovoru pro podcast Men's Factor.Za klíčový problém Česka pak považuje nedostatek skutečného vztahu k vlastní zemi. „Chybí nám upřímné vlastenství,“ říká. Bez něj se podle něj těžko buduje ochota společnost bránit. Jedním z hlavních problémů je podle Šándora dlouhodobé podcenění bezpečnosti ze strany Evropy. Ta se podle něj soustředila na diplomacii a opustila schopnost tvrdé síly. „Udělali jsme ze sebe měkkou sílu. Sázeli jsme na diplomacii, která se s konfliktem na Ukrajině ukázala jako nulová,“ říká. Evropané podle něj zároveň drasticky zanedbali armády a spoléhali na Spojené státy.„Technologický rozdíl je dnes obrovský a nahradit americké schopnosti je v krátkodobém horizontu nemožné,“ upozorňuje. Vedle toho kritizuje i oslabení evropského obranného průmyslu. „I když dnes máte peníze, nemá to kdo vyrobit. To je hlavní problém,“ dodává.

Pracovní název při přípravě tohoto Salonu byl „Tahle země není pro mladý”, bráno nikoliv jako hodnotící soud, ale jako popis. V České republice, ale i jinde na světě dochází k výraznému stárnutí společnosti. Souběžně tu najdeme dva jevy: na jedné straně dramatický propad porodnosti – v posledních letech u nás úhrnná plodnost padá jako kámen – a na té druhé rostoucí délka dožití a zvyšující se podíl seniorů v populaci, což se v horizontu 10-15 let bude ještě násobně zhoršovat s tím, jak početná generace Husákových dětí začne odcházet do důchodu. Věková skladba občanstva se bude zrcadlit i v politice: již nyní silný hlas seniorů bude ještě mohutnět a mladší ročníky budou tahat za čím dám kratší konec provazu. O tom, jakož i o spřízněných okolnostech jsme tento týden diskutovali s Danou Hamplovou, profesorkou sociologie, která se zaměřuje na kvantitativní metody a témata rodiny, zdraví a náboženství; s Cyrilem Svobodou, vysokoškolským pedagogem, bývalým předsedou KDU-ČSL, místopředsedou vlády a mnohonásobným ministrem; a s Janem Gregorem, právníkem a současným vedoucím poradců na Ministerstvu práce a sociálních věcí.

My Češi toho o Abrahamu Lincolnovi moc nevíme. Z románové četby nebo televizních seriálů o válce Severu proti Jihu, nám možná zůstal v paměti zidealizovaný obrázek o zrušení otroctví nebo o atentátu, který byl na něho spáchán. Ve skutečnosti se 16. prezident Spojených států dostal k osvobození černochů tak trochu náhodou. Morálně podle všeho s otroctvím opravdu nesouhlasil. Několik jeho příbuzných mělo sice farmy s otroky, ale jeho otec otroky jako uvědomělý baptista nechtěl. Nicméně Abraham Lincoln proti otroctví dlouho vůbec nic nedělal, a to z ryze politických důvodů. Byl to pragmatický a umírněný politik, který vždy hledal kompromisní řešení. Změnu přinesla až válka Severu s Jihem.Lincoln pak vyhlásil osvobození otroků v lednu 1863, kdy na to, co se dělo na Jihu, neměl žádný vliv. Udělal to jen proto, aby oslabil Jih. Chtěl tím jednak vyvolat vzpoury otroků, ale především zabránit tomu, aby evropské mocnosti – jako třeba Velká Británie, Francie nebo Španělsko – nemohly Jih podpořit, protože jejich veřejné mínění by to neuneslo. Nakonec vše rozhodlo dobytí Atlanty v září 1864, kterém následovala v roce 1865 kapitulace Jihu. Ovšem právě osvobození otroků výrazně přispělo ke konečnému vítězství Severu. Na jeho základě se totiž černoši mohli hlásit do služby v ozbrojených silách, čímž výraznou mírou ovlivnili složení armády Unie – tedy Severu. Dohromady jich v ní sloužilo téměř 200 000, což bylo asi 10 % všech vojáků.Vedle toho je ale třeba vidět, že Lincoln přijímal nebo toleroval politiku, která byla pro domorodé národy – tedy indiány – zcela devastující, což poněkud relativizuje pozdější mýtus o jeho univerzalistické humanitě.

Hostem Hrotcastu byl výkonný ředitel JRD Group a bývalý šéf Hypoteční banky Jan Sadil a říká, že návrat k extrémně levným hypotékám je nepravděpodobný. „Můžeme poměrně rychle zapomenout na to, že by se sazby dostaly pod čtyři procenta.“ Reálně podle něj bude trh nějakou dobu fungovat se sazbami nad pěti procenty.Přesto podle něj úroková sazba není tím hlavním faktorem, který rozhoduje o tom, zda si lidé vezmou hypotéku. „Hypotéka je jen nástroj. První je potřeba bydlet,“ říká. Výjimkou byla doba extrémně levných peněz, kdy sazby začínaly jedničkou. „Tehdy se úrok stal tím lákadlem a objemy hypoték byly extrémní.“Velkým tématem je podle Sadila i refixace hypoték a letos se podle něj přenastaví sazby u úvěrů v objemu stovek miliard korun. „Každý měsíc jde zhruba o 40 miliard korun. To je obrovský balík,“ upozorňuje.Pro domácnosti to bude znamenat vyšší splátky, často o tisíce korun měsíčně. Přesto Sadil nečeká systémový problém. „Hypoteční úvěry jsou v Česku extrémně dobře spláceny. Delikvence je hluboko pod jedním procentem,“ říká.Rizikem by podle něj byla spíše rostoucí nezaměstnanost než samotné zvýšení sazeb. „Dokud lidé mají příjem, zvládnou i vyšší splátky.“ Z dlouhodobého hlediska pak podle něj poroste význam nájemního bydlení. „Otázka je, jestli představa, že každý musí bydlet ve vlastním, ještě platí. Myslím si, že ne.“

Chorvatsko se potýká s intenzivním nárůstem nacionalismu. Je to problém už i v parlamentu, kde poslanci zakončují své projevy nechvalně proslulým ustašovským pozdravem „Za dom spremni“ (Pro vlast připraveni). Tato tendence ještě nabyla na síle po loňském koncertu klerofašistického zpěváka Marka Perkoviće Thompsona, který v Záhřebu navštívilo půl milionů lidí. Nová epoizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované! pátrá po tom, co se v Chorvatsku děje a zda to koresponduje s ideály založení státu. S bratry Jakubem a Lukášem Novosadovými disktuje historik Boris Mosković.Lze to, co se v Chorvatsku děje, srovnávat třeba s kauzami Filipa Turka? „Nemyslím si, že to je přesné,“ oponuje Mosković. Turek se nevztahuje k domácí tradici, ale obdivuje se režimu, který byl protislovanský. Dění v Chorvatsku se spíš podobá tomu, co řeší Slovensko,“ dodává historik a vysvětluje, co tím míní: „Je to země, která má významené dědictví domácího fašismu a která při svém vzniku dbala na to, aby se tohoto svého přívažku zbavila. Zakladatel moderního chorvatského státu Franjo Tudžman velice usiloval o to, aby chorvatské národní vyjádření bylo demokratické. Nejspíš by se divil nástupu neoustašovství, kterému země čelí.“Mosković připomíná historii pozdravu „Za dom spremni“, vysvětluje jeho konotace i to, že je složité s ním zacházet a rozlišovat, kdy je jeho použití míněno historicky (což je povoleno) a kdy aktuálně politicky (což je zakázáno). Diskuse podtrhuje, že chorvatský fašismus byl míněn primárně protisrbsky, což všichni vědí, a že tudíž zbytky srbského obyvatelstva, které po válkách v devadesátých letech v zemi zůstaly – jsou to asi tři procenta obyvatel, tedy asi sto dvacet tisíc lidí –, znepokojeně sledují, že znovu mohou být terčem vzedmuté chorvatské nenávisti. Ostatně k prvním napadením chorvatských Srbů už došlo na festivalech srbské kultury v Záhřebu a ve Splitu.Je potřeba vnímat, že tento nacionalistický vzestup Chorvatů je radikální, jelikož loňský Thompsonův koncert navšítivila de facto osmina národa (do té doby měla největší úspěch v místě pořádání Thompsonova koncertu kapela Rolling Stones, na kterou přišlo „pouhých“ sedmdesát tisíc lidí). Takový zpěvákův úspěch nelze vysvětlit tím, že by šlo o výstřelek zanedbatelné části národa. „Nikoli, chorvatská společnost je hluboce rozdělená. Tak jako všechny v Evropě a po světě, ale v Chorvatsku je to vidět ještě silněji.“ Nastal čas se bát?

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czDemonstrace na Letné ukazuje, že opozičnický potenciál ve společnosti je, jen současná opozice ho neumí podebrat. „Zajímavý je posun od antibabišovského étosu, se kterým Milion chvilek vznikl, k tomu, že nepřítelem jsou SPD a Motoristé a Andrej Babiš se stává přijatelným,“ říká Dalibor Balšínek.„V zásadě říkají – vy nás nechte na pokoji, pane Babiš, nesahejte do neziskového sektoru a my necháme na pokoji vás,“ dodává Daniel Kaiser.Velkým tématem je i budoucnost veřejnoprávních institucí. „Do těchto redakcí přirozeně nastupují lidé s určitým viděním světa. A voliči SPD a Motoristů o Českou televizi už dávno ani nezavadí, nemají ji rádi. Proto je opravdu otázka, jestli ji mají platit,“ říká Jiří Peňás.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Co fascinuje na Donaldu Trumpovi i ty lidi, kteří z jeho činů neprofitují? Knihu Situace a konstelace (2026) od německého sociologa Hartmuta Rosy můžeme číst jako pokus o odpověď. Rosa sám upozorňuje na „lehkost“, s níž Donald Trump a jeho okolí jednají. Možná ta lehkost fascinuje právem – a zároveň odpovídá na jednu z hlubokých bolestí současnosti. V moderních, přeregulovaných společnostech jsme totiž tuto schopnost z velké části ztratili. Naše jednání je stále více svázáno procedurami, pravidly a kontrolními mechanismy. Práce se pak stává ubíjející: místo uplatnění vlastního úsudku sledujeme předepsané postupy, často navíc pod zesíleným dohledem digitálních systémů.Úřednice dnes nemůže nad chybějícím dokumentem prostě mávnout rukou – systém ji nepustí dál. Podobně i lékař nebo učitel jsou stále více svázáni předem danými procedurami, jejichž se stávají spíše vykonavateli než samostatně jednajícími profesionály. Tento posun ke směrnicím a návodům nachází Hartmut Rosa i v dětské hře. Lego bývalo souborem prostých kostek, z nichž dítě samo vymýšlelo, co postaví. Dnes dostává přesný návod a sadu figurek, z nichž má sestavit předem daný model.Ale je-li toto problém, řešení by se mohlo zdát jednoduché: osvobodit lidi od byrokracie, vrátit jim možnost jednat podle vlastního úsudku a naplnit tak příslib osvícenství. Jenže Hartmut Rosa, který ve svém celoživotním díle navazuje mimo jiné na Maxe Webera a Georga Simmela, si takové zjednodušení nemůže dovolit. Oba zmínění myslitelé ukazují, že byrokracie není jen omezením, ale také podmínkou podstatné formy svobody. Umožňuje jednotlivci vymanit se z tlaku skupiny. Teprve neosobnost byrokratických pravidel zajišťuje, že nezáleží na tom, zda člověk pochází „ze správné“ rodiny nebo zda je katolík či bezvěrec. V tomto smyslu je byrokracie zvláště důležitá pro ty, kdo nepatří k aristokracii vlivu, moci a majetku. Právě jim otevírá prostor k jednání tím, že i mocné podřizuje pravidlům a transparentnosti.Podle Hartmuta Rosy jsme se však ocitli v paradoxní situaci: pomocí směrnic jsme sice omezili libovůli silných, zároveň však blokujeme i ty slabší. Ve snaze odstranit svévoli jsme napříč společností potlačili schopnost reagovat na konkrétní situace. Právě tato schopnost je přitom pro dobrý vztah ke světu klíčová. Člověk závisí na možnosti odpovídat, jednat pružně, učit se ze zkušenosti a nechat se situacemi proměňovat. Pokud tento prostor mizí, vznikají nové formy odcizení – svět se stává sice kontrolovatelným, ale zároveň „němým“. Rosa proto vyzývá k obnovení schopnosti improvizace a situativního úsudku. Uvědomuje si, že se tím znovu otevírá prostor i pro nespravedlnost. Jenže právě v tomto napětí se rodí jediný smysluplný vztah ke světu i k druhému člověku. A také platí, že teprve jako jednající bytosti se stáváme dospělými, ba zralými.KapitolyI. Svět podle návodu [úvod až 25:10]II. Dobrý život potřebuje souzvuk [25:10 až 39:55]III. Když pravidla ničí spravedlnost [39:55 až 57:40]IV. Osvobozující byrokracie [57:40 až 01:04:15]V. Improvizace jako podmínka svobody [01:04:15 až konec]BibliografieHartmut Rosa, „Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce“, in: Tereza Matějčková, Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 269–275.Hartmut Rosa, Situation und Konstellation: Vom Verschwinden des Spielraums, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2026.Hartmut Rosa, Unverfügbarkeit, Wien: Residenz Verlag, 2018.

Andrew Jackson byl asi prvním populistou mezi americkými prezidenty. S Donaldem Trumpem má na první pohled hodně společného. Oba se prezentovali jako „muži z lidu“, bojující proti „elitám“ a „zkorumpovanému establishmentu“. Jackson útočil na bankéře, právníky a starou politickou aristokracii, Trump zase na „deep state“, Washington, média a globální elity.Oba tito prezidenti prosazovali myšlenku, že prezident má přímý mandát od lidu, což je vedlo ke zpochybňování demokratických institucí, které je omezovaly. Jackson využíval prezidentské veto v dosud nevídaném rozsahu, Trump zase jedná prostřednictvím exekutivních příkazů, zpochybňoval roli soudů nebo zpravodajských služeb.Další nápadnou podobností je konfrontační politický styl. Jackson se fyzicky bil, urážel své odpůrce a byl znám horkokrevností. Trump se sice nepere, ale využívá ostré rétoriky, přímých osobních útoků na sociálních sítích. U obou platí je konflikt součást strategie, nikoli nějaký vedlejší efekt.Jackson i Trump disponovali silným regionálním jádrem podpory. Jackson byl ztělesněním amerického Jihu a Západu své doby, Trump má silnou podporu v jihovýchodních a středozápadních státech, které sdílejí určitou protivládní a populistickou tradici. Pro část voličů se oba stali symboly odporu proti změnám, které považovali za ohrožující.A nakonec je to nepřátelský vztah k některým státním a demokratickým institucím. Jackson bojoval proti Bank of the United States, Trump často kritizuje centrální instituce jako je FBI, Fed, média nebo soudy. Oba se pohybovali v rámci „já vs. instituce“. Populismus tedy není nic úplně nového.

V Srbsku se školy dělí na prorežimní a protirežimní, snaží se předehnat a děti jsou tak vzdělanějšíChorvatská společnost se radikalizuje, v Srbsku je to podobné – a přece to není černobílé. „Čekala jsem, že když si v Bělehradu řeknu v hospodě kapele o to, aby zahrála píseň z Dalmácie, že dostanu pár facek, ale nic se nestalo,“ říká v nejnovější epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované spisovatelka Blanka Čechová. Douhodobě žije v Chorvatsku, nyní ale zažívá veliký autorský úspěch v Srbsku. „Jsem fascinovaná tím, jak vysoká je v Srbsku kultura čtení a kolik toho znají děti. Tam ještě platí, že chceš-li něco dokázat, musíš být sečtělý,“ dodává. O předsudcích mezi životem v Česku, Chorvatsku a Srbsku s ní hovoří bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.Svět zažívá krizi čtení. Tvrdí se, že mládež není schopna číst dlouhé texty, že kvůli tomu, ale i kvůli dopadům umělé inteligence mizí zájem o literaturu a knihy jako médium ztrácejí na síle. Na západním Balkáně to ale (prozatím) neplatí. „Jdete po Bělehradě, a tam je spousta kaváren s knihkupectvími, kde lidé sedí, pijí kávu a čtou si. Knihu si často nekoupí, ale čtou. Výsledkem je, že je tam ohromně sečtělá společnost a že i děti nebo studenti gymnázia mi kladou velmi poučené otázky, které nedostávám ani v Česku,“ vyráví Blanka Čechová. A doplňuje další nečekané skutečnosti: „Na čtení tam má vliv i politika, protože školy se dělí na pro-Vučić a anti-Vučić – a ty antiškoly samozřemě usilují dokázat, že jsou lepší, což si ty první školy nechtějí nechat líbit. Takže politika tam nepřímo roztáčí míru vzdělanosti.“ Lukáš přiznává překvapení, Jakub doplňuje, že toto je jeden z předsudků, který vůči Balkánu na Západě chováme: že jsou to kulturní barbaři, třebaže je to přesně naopak.Debata ovšem nezůstává pouze u literatury, dotýká se třeba i sportu a toho, jak se promeňuje vztah srbské společnosti k srbské tenisové hvězdě Novaku Djokovićovi. „On si dovolil odstěhovat se do Atén, zbavit se investic v Srbsku a být čím dál více protirežimní,“ tvrdí Jakub. „A pak to konkrétně vypadá tak, že Novak hraje finále gradnslamu a nikde ten zápas nevysílají. Režimní média nekoupila práva a neusilují o ně, protože nechějí ukazovat Djokoviće,“ vysvětluje absurdní situaci Čechová. Platí to ale i obráceně? Lukáš se ptá například po tom, jaký je vztah Srbů třeba k chorvatské fotbalové hvězdě Luku Modrićovi.Jakub také poprvé přiznává, že se proměňuje vztah místních k cizincům. „Už mi v Chorvatsku předhazují, že mluvím bělehradsky. Dřív to nebylo, ale už to je. I na tom je vidět, že se společnost radikalizuje,“ dodává. Aneb konečně podcast, který vám poví, co jste netušili.

Hostem Hrotcastu byl hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. A mluvilo se o tom, jaké dopady může mít současné napětí na Blízkém východě na ceny ropy, pohonných hmot i širší ekonomiku. Podle Kovandy je současná situace zatím spíše výkyvem než dlouhodobým trendem. „Zatím je to výkyv. Jestli se z něj stane proces, to v tuto chvíli nikdo neví, ale v krajním případě může cena ropy vystoupat až ke 150 dolarům za barel,“ upozorňuje Kovanda. Takový scénář by podle něj překonal i cenové šoky po ruské invazi na Ukrajinu.Zatím se ale trhy drží relativně při zemi a počítají s cenou kolem 100 dolarů za barel. I to je podle ekonoma poměrně vysoká úroveň, zároveň ale dodává, že investoři mají tendenci být příliš optimističtí. „Je třeba být k jejich optimismu zdravě skeptický,“ říká.České domácnosti zatím dramatický dopad nepociťují. Podle Kovandy jsou ceny pohonných hmot v reálném vyjádření stále nižší než v minulosti. „I dnes jsou ceny zhruba o 18 korun reálně nižší než před čtyřmi lety,“ připomíná. Právě proto považuje debatu o okamžitém zásahu státu, například snížení spotřební daně, za předčasnou. Podle něj jde spíše o politickou než ekonomickou reakci. „Reagovat na výkyvy, které trvají pár dnů, je nekoncepční. Politici by měli mít chladnější hlavu,“ říká.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJe demokracie kvůli nové vládě v ohrožení? „Neposmíval bych se potřebě lidí být na stráži. Jde jenom o to, jaké momenty nás mají znepokojovat. Sobotní demonstrace na Letné nemá žádný konkrétní spouštěč a zdůvodnění je příliš vágní,“ říká Daniel Kaiser.„Na druhou stranu demokracii ohrožuje i to, že se usazují určité struktury a přestává být prostor pro debatu. A je otázka, jestli se taková struktura nestala z Milionu chvilek. Už to není spolek zezdola, ale instituce, která má své sponzory a zajeté rituály,“ míní Tereza Matějčková.Bude se demonstrovat i za Českou televizi? Kdo z ní má a může odejít a co se ve veřejnoprávní instituci bude dít dál. Bude se neoblíbeným neziskovkám bránit v existenci? V Íránu to vypadá na blamáž.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Karel Kramář byl v poslední dekádě před první světovou válkou vnímán jako expert na finanční a hospodářskou politiku a směřoval k postavení vedoucího českého politika. Měl se dokonce stát ministrem ve vídeňské vládě. Za války ho Masaryk opakovaně lákal do exilu, ale Kramář vždy odmítl a budoval odbojovou organizaci zvanou Mafie. Byl zatčen, odsouzen k smrti a roku 1917 amnestován. Stál se tak mučedníkem národa.V novém státě dostal klíčovou funkci prvního premiéra, tím ale začal jeho pád a rychle ztrácel vliv. Masaryk a Beneš prosazovali západní orientaci a demokratický, občanský stát západního střihu. Kramář trval na silném slovanském – zejména rusofilním - směřování a spíše kolektivistickém pojetí demokracie. V lednu 1919 odjel na mírovou konferenci do Paříže, kde zůstal až do září. Jeho vláda ovšem v jeho nepřítomnosti podala demisi a Kramář ztratil rozhodující vliv přesně ve chvíli, kdy se republika politicky formovala. A v následných volbách jeho Národní demokracie propadla. Oproti velikášským očekáváním získala jen 6,3 % hlasů, zatímco sociální demokracie víc než čtvrtinu a agrárníci skoro 10 %.Svůj vliv měla ovšem i obecná nepopularita liberálních stran mezi dvěma světovými válkami, ale především skutečnost, že Kramářův vypjatě národní program veřejnost už neoslovoval. Češi ve Versailleské konferenci získali mnohem víc, než chtěli, takže velkočeský nacionalismus už nikoho tolik nemobilizoval.

Napětí mezi dvěma členskými státy EU – Maďarskem a Slovenskem – a mezi kandidátskou Ukrajinou eskaluje. Otevřená kolize vypukla po 27. lednu, kdy Ukrajina oznámila, že Rusové zasáhli poblíž Lvova svůj ropovod Družba, jímž má ještě rok přitékat ropa na Slovensko a do Maďarska. Od té doby Družba stojí. Budapešť s Bratislavou Ukrajinu podezírají, že rouru nechce spravit či zprovoznit schválně, dokonce že cílem Volodymyra Zelenského je způsobit potíže svému nepříteli Viktoru Orbánovi. Toho 12. dubna čekají klíčové volby. Orbán oznámil, že zablokuje půjčku EU Ukrajině ve výši 90 miliard eur, načež mu ukrajinský prezident pohrozil návštěvou svých vojáků.Maďarsko v odvetě zadrželo auto plné důstojníků ukrajinské tajné služby, kteří z Rakouska převáželi 40 milionů dolarů a 35 milionů eur v hotovosti plus devět kilogramů zlata.Co se to na východ od nás zase děje – a jak by k těm sporům v sousedství měla přistupoval Česká republika? Petr Balla je napůl Čech a napůl Maďar, hungarista a svého času poradce českého ministra zahraničí. Pavel Žáček je historik a místopředseda poslaneckého klubu ODS, v minulé sněmovna vedl Výbor pro bezpečnost. Jaroslav Daniška řídí konzervativní web Marker na Slovensku.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czVolební preference ukazují, že ODS už není lídrem opozice, o jeden procentní bod ji překonali Starostové, 3,5 % má Martin Kuba. Stabilním číslem jedna je hnutí ANO. „ODS se snaží stát STANem, navzájem se budou přetlačovat o malé místečko ve středu politické scény. Ale není to fotbalová liga pro dospělé, spíš pro juniory,“ říká Daniel Kaiser.„Společenská nálada se vyhrocuje, aniž by se reálně stalo cokoliv, co by ospravedlňovalo tu vyšší tóninu hysterie. A STAN tuhle vypjatější interpretaci nyní reprezentuje lépe,“ soudí Maciej Ruczaj.„Blok spojený s ANO je zatím nehnutý. Ale jak dlouho to vydrží? A co se stane jednou po odchodu Andreje Babiše?“ ptá se Jiří Peňás. Jak Česká televize naloží s odchodem Václava Moravce. A je to ohrožení demokracie? Přikloní se Německo opět k jaderné energii? Mezi Ukrajinou, Slovenskem a Maďarskem to vře.Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Pavel Štrunc. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor byl bývalý příslušník speciálních jednotek Jan Gibek, který během své kariéry působil u policie, jako takzvaný air marshal na palubách letadel nebo v ochraně ústavních činitelů. Podílel se například na ochraně tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly i zahraničních návštěv včetně bývalé první dámy USA Barbary Bushové. Později působil také v elitním útvaru speciálních operací SOG vojenské policie a následně dlouhé roky pracoval v České zbrojovce, kde se podílel na vývoji zbraní.V rozhovoru mluvil především o tom, jak lidé reagují v krizových situacích. „Když se člověk dostane do stresu, mozek nemá kapacitu na přemýšlení. Přepne se do režimu bojuj, uteč, schovej se nebo ztuhni,“ popsal. Právě proto je podle něj klíčový systematický trénink. „Ty situace musíte drillovat tak dlouho, až se reakce stane automatickou. V krizové chvíli totiž rozhodují vteřiny,“ dodal Gibek.

Už je to hodně dávno, ale ne zas tak, abych si to nepamatoval. Vyrůstal jsem na sídlišti v pohraničí, byly to nově postavené paneláky, dole byla fabrika, téměř všichni obyvatelé toho sídliště tam pracovali. Bylo to vzorové komunistické sídliště, hlavní ulice se jmenovala V. I. Lenina, slavil se První máj, VŘSR a takové věci. Bylo to v pohraničí, takže to mělo přídech exotiky, jehož výrazným zdrojem byli Romové. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od odsunu Němců neobydlená osada Smolná-Pechbach. Trochu si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let. Přijela, či lépe řečeno na valnících byla dovezena celá romská osada, pravděpodobně z východního Slovenska. Vysazena byla do stále ještě asi zachovalých domů po Němcích a ponechána svému osudu. Za několik let zbyly z těch solidních domů jen holé zdi. Pak jednoho dne opět přijely vozy, naložily osadu a odvezly ji zase o kus dál. Volných domů v různých polozaniklých obcích bylo v té době ještě plno.V devadesátých letech, to už jsem tam nežil, došlo k tomu, k čemu i jinde: ta velká fabrika se změnila v malou fabričku, takže mnoho lidí ze sídliště odešlo, takže se uvolnily byty, které se dostaly do rukou tzv. obchodníků s chudobou – ti do nich stěhovali převážně romské rodiny, které vystěhovali z měst, v jejichž často historických domech Romové za socialismu bydleli. V obci se začala měnit skladba obyvatelstva, což vyvolávalo napětí. Začalo se o ní psát i v celostátních médiích. Vzpomínám si, jak tam kvůli reportáži odjel spisovatel Jáchym Topol, jenž když se vrátil, udiveně pravil: Jiří, to jsem nevěděl, že jsi Rom, ty jsi bílý cikán. A já se k tomu hrdě hlásil a říkal mu, neser se do nás, gadžo! Prý se i tehdy ujalo jméno Romava. To město či městečko se jmenuje Rotava – a já tady vítám dlouholetého starostu toho města, pana Michala Červenku.Já už dávno nemám Rotavě do jejích záležitostí co mluvit. Moje pozorování nejsou jiná než krátce návštěvnická. Přijedu na Rotavu jednou za čas, projdu se po starých místech, skoro už nikoho nepoznávám, snad jen rozeznávám rysy rodičů ve tvářích jejich dětí. A samozřejmě potkávám dost Romů, kteří rádi postávají venku, neboť je to družný lid. Ale tvrdím, že Rotava má daleko do ghetta, do vyloučené komunity, že o nějakém Chanově se tady nedá mluvit. Zřejmá je naopak snaha udržet tady snesitelné žití a soužití pro všechny. Nebo skoro pro všechny.Ten rotavský model mi připadá tak zajímavý, že jsem s ním chtěl seznámit jednak své posluchače, ale také své hosty: takže vedle pana Červenky tady sedí Radek Burda, který je sice fotograf, ale také podnikatel se sociálním bydlením v Ústí nad Labem, městě se spoustou sociálně vyloučených lokalit, v nichž se tedy Radek Burda pohybuje. Dále Jan Milota, což je sociální pracovník, aktivista, jeden ze zakladatelů Platformy pro sociální bydlení s programem Housing First, tedy Bydlení především, jež se snaží nalézt byty pro ty, kteří o ně přišli nebo se k nim nikdy ani nedostali a hrozí jim, že skončí na ulici, nebo už na ní jsou. A nakonec Pavel Veleman, sociální pracovník, který se myslím na Praze 7 snaží o totéž. A já bych dal první slovo panu starostovi, aby nám řekl něco o Rotavě a o tom, jak v takovém příkladném městečku, vystaveném sociálně-demografickým nárokům, udržet obyvatelský smír a neztratit přitom lidskost. A ostatní poprosím, abyste se vyjádřili, jaká je vaše zkušenost se snahou o totéž. O smír a lidskost.

Před nedávnem se stal virálním článek „Je už dnes trapné mít přítele?“ v britském Vogue. Výstižně zachytil překvapivý posun současnosti. Zvláště ženy se podle něj začínají stahovat ze vztahů a oslavují samotu jako opojný zdroj tvořivosti i radosti ze života. Jestliže ve filmu Vše o mé matce z roku 1999 může jedna z hrdinek říct: „Ženy udělají vše, aby nebyly samy“, dnes jako by stále častěji platilo – a nejen pro ženy: „Dobře si rozmysli, co ti partnerství vezme.“ Tento posun zároveň mění pohled na často skloňované téma porodnosti, v jehož souvislosti se obvykle zmiňují finanční těžkosti mladých párů. Možná je však problém základnější: partnerství vůbec nevznikají.Má to také kulturní důvody. Americký sociolog Eric Klinenberg si už v knize Going Solo z roku 2012 všímá, že vzniká nový typ člověka, který nikoho nepotřebuje. Tento trend přitom spojuje i s vlivem filosofů, kteří v kultuře posilovali ideál svépomoci a svébytnosti. Henry David Thoreau například odchází do lesa, aby během dvouletého experimentu zjistil, co všechno od druhých nepotřebuje a na co může rezignovat, aby se stal sám sebou. Jenže Thoreauovi jde především o nalezení hranic: dobře ví, že přítomnost druhých člověku ledacos podstatného dává a uzavřít se do vlastní mysli je cesta k provinčnosti. Proto po dvou letech opouští svůj poustevnický experiment, vstupuje zpět do společnosti a stává se jedním z nejvlivnějších politických myslitelů své doby.Mnozí v současné společnosti jako by zůstali stát ve fázi „odchodu do lesa“. Není divu. Samota je pohodlná, efektivní a svobodná. Americká publicistka Freya India si všímá, že zvláštní náklonnost k domácímu životu se rozšířila zejména mezi mladými lidmi. Heslo fear of missing out – strach z toho, že nám něco unikne – se proměnilo v joy of missing out: radost z toho, že něco odřekneme. Na TikToku jsou velmi populární videa, která radí, jak se elegantně vymluvit a nikam nevyrazit.Zde se také objevuje paradox. Podstatou „samotářské doby“ možná není to, že jsme se naučili být sami, ale že jsme zapomněli na jinou, dospělou podobu závislosti. Té dětské a dětinské závislosti, třeba na přílišné uznání od druhých, musíme odrůst, ale lidský život se neobejde bez závislosti nové: dobrovolné a vědomé. Právě ona je zdrojem dobrého života. Právě tam, kde je člověk na druhém závislý, se také učí. Čemu? Třeba trpělivosti, pokoře i schopnosti měnit perspektivu. Vztah, ať už láska, přátelství nebo rodičovství, vyžaduje něco, co je možná stále méně samozřejmé: schopnost přijmout závislost na druhém člověku a opustit rutinu sebestřednosti.KapitolyI. Být sám novým mainstreamem [úvod až 17:25]II. Samota pro pokročilé [17:25 až 40:10]III. Masová výroba jedinečnosti [40:10 až 51:10]IV. Óda na samotu – jen nový konformismus? [51:10 až konec]

Spojené státy začínají otevřeně tlačit na Česko kvůli výdajům na obranu a vláda Andreje Babiše by se mohla dostat do přímého střetu s Washingtonem. V pořadu Echo Prime Time to řekl publicista Roman Joch.Americký velvyslanec v Praze Nicholas Merrick v posledních dnech veřejně upozornil, že pokud Česko nesplní své závazky vůči NATO, ovlivní to celou alianci. Podle Jocha jde o mimořádně tvrdý krok. „Já si nepamatuju vůbec od amerického ambasadora po pádu komunismu od roku 1989 takovýto tlak veřejně,“ uvedl Joch.Debata se přitom soustředí na obranné výdaje. Andrej Babiš opakovaně odmítl cestu k výdajům ve výši 3,5 procenta HDP, což je cíl, který Spojené státy prosazují mezi spojenci. Joch připustil, že Babišova argumentace má určitou logiku. Český stát se podle něj skutečně nachází ve složité fiskální situaci. „Legislativci američtí to chápou, diplomaté to chápou, že my jsme skutečně ve fiskálně obtížné situaci. V tom má premiér Babiš pravdu. Rozhodně,“ řekl.Sledujte celý rozhovor!

Konflikt mezi Izraelem, Spojenými státy a Íránem může skončit teprve ve chvíli, kdy přestane bombardování. V rozhovoru pro Echo Prime Time to uvedl arabista Petr Pelikán, podle něhož je zároveň velmi nejasné, jaké konkrétní požadavky vlastně Západ vůči Teheránu má. Írán je podle něj navíc země, kterou je téměř nemožné vojensky obsadit. „Podle mě to skončí v okamžiku, kdy přestanou bombardovat Američané a Izraelci. Jakmile přestanou házet rakety a bomby, konflikt skutečně skončí,“ řekl Pelikán.Podle něj zatím není jasné, jaké konkrétní ultimátum vlastně Írán dostal. „Slyšeli jsme různé věci – jaderný program, balistický program, ukončení podpory teroristických skupin nebo demokratizaci země. Ale žádný ucelený dokument s požadavky vůči íránskému státu jsme zatím neviděli,“ uvedl.Pelikán také upozornil, že zabití nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Alího Chameneího by režim nutně nezlomilo. Podle něj se na předání moci připravovalo už delší dobu vzhledem k jeho věku. „Bylo mu přes osmdesát let, takže jednání o nástupnictví probíhala dlouhá léta. Jen se to urychlilo a přibyl k tomu ještě jeden moment, stal se z něj mučedník,“ řekl.Zahraniční útoky však podle Pelikána mohou část společnosti naopak stmelit. Íránci jsou podle něj velmi silně nacionalisticky založení.Představa, že by země mohla být vojensky obsazena podobně jako Irák po americké invazi, je podle něj nereálná. „Írán je obrovská, hornatá země s téměř sto miliony obyvatel. Tu prostě nemůžete okupovat,“ řekl.Podle Pelikána je také sporné, zda jsou skutečným hybatelem konfliktu Spojené státy. „Já se domnívám, že hybatelem tohoto konfliktu není Amerika, ale Izrael. Spojené státy jsou v tomto případě spíš jeho vehikulem,“ uvedl.Írán podle něj navíc v současnosti nemá žádné skutečné spojence. „Rusko nikdy nebylo skutečným spojencem Íránu. Íránci mají dlouhou historickou paměť a Rusko i Británii vnímají jako tradiční nepřátele. A Čína kvůli Íránu do války nepůjde,“ dodal.

Francouzský císař Napoleon III. je oproti svému proslulému strýci u nás dnes velmi málo známý. V to přesto, že nechyběl u žádného z hlavních konfliktů té doby, které se dotýkaly Rakouska, jako byla Krymská válka, sjednocení Itálie nebo pošťuchování obou německých mocností – tedy Rakouska a Pruska – proti sobě v šedesátých letech.Na naše vnímání Napoleona III. má větší vliv beletrie než historiografie. Victor Hugo napsal sžíravou kritiku „Malý Napoleon: dějiny jednoho zločinu“. Už název je vypovídající. Je to příběh malého muže s velkými ambicemi, který zničil republiku, příběh politika bez skutečného talentu, člověka průměrného ducha, který se opíral o represivní aparát.A Karel Marx viděl Napoleona III. jen jako slabý, groteskní odraz svého slavného strýce a už na počátku jeho císařství slavně tvrdil, že dějiny se opakují „jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“.Dá se ale říci, že Napoleon III. měl smůlu. Kdyby zemřel o pár let dříve, byl by dnes určitě uctíván jako hrdina.

Hostem Hrotcastu byl realitního makléře a investor Tomáš Kučera a mluvili jsme o tom, jak bezpečné je v současné době investovat do nákupu nemovitosti v Dubaji: „Dubaj byla vnímána a prezentována jako bezpečný přístav pro investice. A tohle dostalo lidově řečeno na zadek,“ říká.Podle Kučery by přitom investory neměla geopolitická rizika v regionu úplně překvapovat. Dubaj je součástí oblasti, která v minulosti zažila opakované konflikty a nestability, což se dokázalo promítnout i do realitního trhu. „Dubaj je oblast, která za posledních 35 let má podruhé v bezprostřední blízkosti válečný konflikt,“ připomíná. A dodává, že trh s nemovitostmi v emirátu umí reagovat velmi prudce: „Ceny nemovitostí se tam dokázaly propadnout o 30, 40 i 50 procent.“Současná situace by se podle něj mohla projevit hlavně nepřímo, především přes pokles turismu a menší zájem investorů o nákup bytů určených ke krátkodobému pronájmu. „Pokud je realitní trh postavený na přílivu zahraničních investorů a turismu, každá bezpečnostní nejistota může růst zastavit. Troufl bych si říct, že může přijít i pokles cen,“ míní Kučera. Připomíná zároveň, že investoři by měli kromě výnosů vždy zvažovat i širší rizika. „Každý investor by si měl dát na jednu misku vah výnos a na druhou rizika. A teprve pak se rozhodnout.“

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czZastínila titulní strana Rudého práva projev prezidenta Pavla ve Sněmovně? „Mně připadá, že je to definice neudálosti. Platí to do jisté míry i o prezidentově projevu. Ale mávání Rudým právem je pro mě nezajímavá provokace. Nicméně Motoristé jsou mimořádně úspěšní trendsetteři, že na jejich akce zase naskakuje i opozice,“ říká Tereza Matějčková. „Motoristům stačí mít dvacetiprocentní podporu. A nepochybně je silné jádro lidí, kteří odmítají Petra Pavla a jeho komunistickou minulost. Pokud si Motoristé chtějí vybudovat voličskou základnu, tak systematickými útoky na Pavla jim to může vyjít,“ soudí Dalibor Balšínek. Americko-izraelský útok na Írán má ve Spojených státech nízkou podporu a je kritizovaný i v hnutí MAGA. „Většinu teroristických útoků v západní Evropě spáchali sunnité, íránský režim naopak bojoval proti Islámskému státu a al-Káidě a měl daleko větší ztráty než Evropa a USA. A naši politici tu budou neustále opakovat, že hlavní sponzor terorismu ve světě je Írán?“ připomíná Daniel Kaiser.Ozbrojený konflikt na blízkém východě přináší i jiné souvislosti. „Jestli takhle dál bude Amerika pálit, Ukrajina jako priorita nebude ani na druhé nebo třetí koleji. Navíc rostoucí ceny ropy a plynu jsou samozřejmě výhodné pro Rusko,“ říká Matějčková.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Letos nás čekají historicky desáté volby do obecních zastupitelstev od listopadu 1989. A k tomu jedny volby do zastupitelstva města, které je rovněž jedním ze 14 českých krajů – Prahy. Tentokrát se však nebudeme bavit o tom, kdo je favoritem, v Praze, Brně, Ostravě nebo třeba ve Vysoké Lhotě na Pelhřimovsku. Ale o jednom velkém unikátu a jeho souvislostech. Česká republika je se svými celkem 6258 obcemi v přepočtu na počet obyvatel v evropském kontextu raritou. Také počtem krajů se řadíme k mimořádně členitým zemím. Je to dobře, nebo špatně? Pozvání do Salonu Echa přijali exministr pro místní rozvoj za hnutí STAN a bývalý hejtman Karlovarského kraje Petr Kulhánek, dále muž, který chtěl mimo jiné právě Karlovarský kraj zrušit – ekonom a někdejší poslanec TOP 09 Miloš Nový a nakonec sociální geograf z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Radim Perlín.

Napoleon Bonaparte byl zcela mimořádný úkaz, ale legenda ho ještě zvětšila. Přitom realitu a legendu od sebe nelze snadno oddělit. Napoleon Bonaparte byl totiž mistrem sebepropagace jako málokterý státník. Pečlivě řízená vizuální propaganda vytvořila z jeho osoby kult téměř mytických rozměrů. Sám objednával propagandistické obrazy, určoval jejich kompozici i rozměry a skrze ně vytvářel svůj ikonický obraz „hrdiny určeného osudem“. K jeho legendě přispívala i řada spisovatelů - jako byl Chateaubriand, Stendhal a jíní, včetně německého idealistického filosofa Georga Friedricha Hegela - kteří často podléhali jeho charismatu, i přes své kritické postoje. Napoleon zakládal vlastní noviny, do nichž sám psal články oslavující jeho vítězství. Manipuloval zprávami z boje, vyzdvihoval úspěchy a skrýval neúspěchy.Nejvýmluvnější je případ jeho tažení do Egypta, kdy naprosto katastrofickou expedici proměnil v triumfální legendu, a to jenom díky efektivní propagandě. Přitom tato akce ho mohla stát kariéru, protože se vůbec nezachoval jako hrdina. Opustil svou armádu a tajně se vrátí do Francie. Ale když dorazil do Paříže, byl obyvatelstvem nadšeně oslavován jako hrdina, přestože tam nechal napospas 50 tisíc vojáků. Skvěle totiž pracoval na sebeprezentaci. Během svého tažení zásoboval francouzský tisk exotickými zprávami z arabského světa, vzal s sebou zástup vědců, aby mohli studovat Egypt. Zprávy a obrazy od umělců fedrované do francouzských médií vytvořily obraz fenomenálního tažení do Orientu. V Paříži se prodávaly propagandistické obrazy s pyramidami, palmovými háji, vítězstvími nad „nevěřícími“, divadla hrála představení oslavující „Vítězství u pyramid“.Ale kdyby následně Napoleon neprovedl státní převrat a neprohlásil se prvním konzulem, tak by asi skončil…

Opakované prezidentské volby v Republice srbské. Domluvený kabaret, nebo oslava demokracie?V únoru se v Republice srbské – čili jedné ze součástí konfederace Bosny a Hercegoviny – opakovaly prezidentské volby, konané původně vloni v listopadu. Stojí za pozornost, protože jejich okolnosti jsou nevšední, výjimečné. Vloni byl rozhodnutím ústavního soudu zbaven funkce tehdejší dlouholetý prezident Milorad Dodik, jemuž soud zakázat vykonávat jakékoli ústavní funkce na dalších šest let. Po několika měsících lavírování a vzpoury se Dodik soudnímu rozhodnutí nakonec podvolil a úřad opustil. U moci přitom de facto zůstal, jelikož nový prezident Siniša Karan je Dodikův dlouholetý spolupracovník, někdejší ministr vnitra. Navíc je zvolen jenom do letošního podzimu, kdy se mají konat řádné prezidentské volby. V těch Dodik stále nesmí kandidovat, není ale jasné ani to, zda bude kandidovat Karan, nebo zda se bude hledat nový kandidát. Jak se v tom všem vyznat? O tom je nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované, který připravují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.Aby zdánlivého chaosu nebylo málo, v době mezi odstoupením Dodika a (opakovanými volbami potrvrzeným) zvolením Karana byla na přechodnou dobu pověřenou prezidentkou Ana Trišić-Babić – další z Dodikových lidí. Je vůbec možné, aby odvolaný prezidnt směl nominovat své nástupce? A je to, co sledujeme v Republice srbské, další doklad případů, jako byly rumunské prezidentské volby, tedy souboj moci soudní a zákonodárné o vývoj státu, anebo jde v případě tohoto státu přece jen o něco jiného, jelikož Bosna a Hercegovina je vlastně protektorát, jehož fungování dozoruje vysoký představitel Evropské unie?V druhé půli epizody je řeč především o tom, jak vypadal Karanův prezidentský slib a projev a jak Dodikův projev k témuž. Bratři rozebírají jazyk těchto projevů. Jazyk nacionalistické, otvřeně šovinisticé politiky, jaký z českého prostoru zmizel nejpozději s odsunem Němců. „Jako vždy, když byly časy těžké, srbský lid zvítězil,“ pronesl například Dodik ve svém projevu v Banja Luce. Karan mimo jiné řekl: „Od teď jsem prezidentem vás všech, všech občanů Republiky srbské. Děkuji, že jste skrze mě, skrze mé malé jméno, znovu bránili to, co jsme bránili už mnohokrát – právo srbského národa rozhodovat sám o sobě.“Aneb konečně podcast, který rozebírá přehlížená témata.

Pavel Peterka, hlavní ekonom XTB, v Hrotcastu přináší alarmující predikce o budoucnosti českých důchodců. I když se český senior v současnosti může pochlubit relativně štědrým důchodem, Peterka varuje, že s rostoucími náklady a stárnutím populace se situace za pár desetiletí výrazně zhorší.„Důchodci v Česku na tom dnes nejsou tak špatně, jak se někdy tvrdí,“ říká Peterka. „Systém je poměrně štědrý, především když se podíváme na průměrnou výši důchodu v poměru k průměrné mzdě. V porovnání s jinými evropskými zeměmi jsme na tom dobře.“ Průměrný český důchod pokrývá více než 100% běžných nákladů, což je výjimečné.Ale varování přichází, jakmile se podíváme do budoucnosti. „Za 20 let bude počet seniorů růst, a to nejen kvůli delší délce života, ale i díky stárnutí populace. Problém bude v tom, že aktivních lidí, kteří do systému přispívají, bude výrazně méně. To znamená, že penzistů bude víc, ale peníze se budou muset dělit mezi větší skupinu lidí,“ říká Peterka.Vláda už nyní čelí tlaku na zajištění penzí pro stále větší část obyvatelstva. Zatímco dnešní generace seniorů ještě využívá relativně silného důchodového systému, nadcházející generace budou mít podle Petra mnohem menší šance na stejný komfort.Peterka přitom zdůrazňuje, že budoucí důchodci budou muset více spoléhat na vlastní spoření. „Dnes je důležité začít spořit na vlastní důchod, protože stát nebude moci vše pokrýt. A je potřeba, aby to bylo přístupné pro každého,“ dodává.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czMinistr zahraničí Petr Macinka přednesl v OSN projev, za který ho chválí i opozice, naopak někteří příznivci Motoristů vyjadřují své rozčarování. „Byl to projev, který podle mě po dlouhé době reflektoval realitu. Musíme si sednout a bavit se spolu. Je Rusko bezpečnější než před válkou? No, není. Bylo to velmi dobře vypointované,“ říká Pavel Štrunc. „Odkaz na berlínskou zeď, která teď stojí na Ukrajině, je trochu dětinské čtení situace,“ připomíná Daniel Kaiser.Je, nebo není prezident lídrem opozice? Podle videa ze sobotního Staroměstského náměstí se zdá, že takové označení vadí i Petru Pavlovi. „Nechci říct, že se od toho distancuje, ale říká – takhle už dál ne. Takhle já to interpretuju,“ říká Tereza Matějčková. „Skutečně tak nechce být vnímaný? Proč by jinak od loňského podzimu dělal tu ústavně nesmyslnou operaci proti Filipu Turkovi?“ ptá se Kaiser. Jaká je situace čtyři roky od plnohodnotné ruské agrese proti Ukrajině. Můžeme chápat motivace Ruska, aniž bychom ho hájili?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Pavel Štrunc.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Únor bílý, pole sílí… a také se už tradičně vyzývá k měsíční pauze od alkoholu. Již zavedená kampaň Suchej únor pracuje se čtyřmi hlavními hodnotami, které bychom podle jejích autorů měli abstinencí získat: čas, lásku, spánek a peníze. Tvrdí, že méně alkoholu znamená více života. Je to ale skutečně tak jednoduché? Pohled adiktologů v debatě zastupují Miroslav Barták a Benjamin Petruželka, roli milovníka alkoholu pak Adam Huml, marketingový specialista a influencer, který se na Instagramu pod pseudonymem Medojedpije věnuje popularizaci a kultuře pití.

Kniha Dar smrti Jacquese Derridy patří i do české filosofie. Derrida, který v roce 1981 přijel do Prahy přednášet o Patočkově pojetí odpovědnosti, zde navazuje právě na Kacířské eseje o filosofii dějin českého filosofa. Pojem odpovědnosti, živý v české filosofické tradici, se pro něj stává ústředním motivem. Francouzský myslitel – věrný své dekonstruktivní metodě – jej však rozvíjí radikálním směrem.Vycházeje z náboženského dilematu starozákonního Abraháma, kterého Bůh vyzývá, aby mu obětoval svého syna, ukazuje Derrida, že odpovědnost je vždy nezastupitelně individuální – a právě proto konečná i temná. Čím více chceme někomu dávat, být mu odpovědní, tím spíše se od někoho jiného, třeba i neméně milovaného, odvracíme. Abrahámova situace je v tomto smyslu situací nás všech. V zásadních otázkách svého života stojíme sami, bez opory – a musíme umět nevědět. Rozhodnutí být odpovědný jednomu totiž znamená zároveň omezit odpovědnost vůči jinému. A především: nikdy nemůžeme s jistotou vědět, zda jednáme správně. Zde se láme rozdíl mezi morálkou a etikou. Morálka představuje obecná pravidla; etika je naproti tomu život – odpovědnost žitá v konkrétní situaci, v níž zvažujeme různé, často protikladné ohledy.Toto hledisko má i překvapivou politickou dimenzi. Člověk je bytostí, která dokáže formulovat morálku – tedy obecné a závazné normy. Zároveň je však musí umět eticky překročit, protože normy se mohou dostat do vzájemného konfliktu a žádná situace není bezezbytku průhledná. Jednat odpovědně znamená vědět, že se mohu mýlit – anebo dokonce, že jsem vůči něčemu, možná i nevyhnutelně, nespravedlivý. Politika pak představuje ještě třetí rovinu. Zatímco v morálce a etice odpovídáme především konkrétním druhým, v politice zvažujeme širší pole vztahů a důsledků. Odpovědnost zde nesměřuje jen k jednotlivci, ale i k „třetím“ – k dalším, nepřítomným, anonymním druhým, k veřejnosti.Demokratické zřízení je prostorem, v němž se tato napětí musí nést veřejně – bez iluze, že lze odstranit konflikt mezi morálním požadavkem univerzality, etickou jedinečností konkrétního rozhodnutí a politickou odpovědností vůči voličům i institucím. Pointa Derridových úvah spočívá v tom, že podléháme iluzi, domníváme-li se, že lze rozhodovat „čistě“, bez zbytku a obětí. To však neznamená, že by politika byla „špinavá“ – ale pokud bychom takové slovo skutečně chtěli použít, museli bychom je vztáhnout i na samu etiku. Etická odpovědnost je totiž neslučitelná s univerzální spravedlností. Kdo chce být etický, nemůže zůstat bez viny; a kdo se chce uchovat bez viny, vzdává se odpovědnosti za konkrétní čin.KapitolyI. Mluví pravda – nebo se píše? [úvod až 23.40]II. Trapný šarlatán i geniální myslitel [23:40 až 42:10]III. Evropa mezi transparentností a tajemstvím [42:10 až 58:00]IV. Odpovědný je jen smrtelník [58:00 až 01:11:20]V. Člověk v průsečíku etiky, morálky a politiky [01:11:20 až konec]Bibliografie Dimitrije Curcic, Audiobook statistics, in: WordsRated, https://wordsrated.com/audiobook-statistics/?utm_source=chatgpt.comJacques Derrida, Dar smrti, přel. Tatiana Chavalková Badurová, Praha: Herrmann a synové, 2026.Jan Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha: OIKOYMENH, 2007.Amy Ziering Kofman – Kirby Dick, Derrida, Jane Doe Films; Zeitgeist Films, 2002.Platón, Faidros, přeložil František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 1993.

Karel Sabina je jednou z nejrozporuplnějších postav naší moderní historie. Všichni si zpíváme jeho texty z Prodané nevěsty, mnohé známe zpaměti, ale zároveň je symbolem udavačství, praotcem všech pozdějších konfidentů a udavačů, kteří se jako červená nit táhnou moderními českými dějinami až do dnešní doby, kdy máme hned dva spolupracovníky komunistické tajné policie ve vládě.Karel Sabina prožil dramatický život. Začínal jako radikální revolucionář a socialista. Současníky i některými historiky byl pokládán za jednoho z nejinteligentnějších a nejbystřejších lidí své doby. Za spiknutí proti monarchii byl ale odsouzen k trestu smrti, ten byl změněn na 18 let žaláře. Ve vězení strávil kus života, než byl amnestován. Ke spolupráci s tajnou policií ho přivedla existenční nouze, kdy nemohl nic publikovat bez svolení úřadů a byl pod stálou kontrolou. Když se se poměry uvolnily, stal se uznávaným vlastencem a literátem. Pak se ovšem – zřejmě indiskrecí – dostaly některé policejní materiály k českým vlastencům a byl odhalen.Bylo to v době, kdy se se slavily Sabinovy šedesátiny a on dostal zlaté hodinky od Umělecké besedy a zlaté pero od českého dělnictva , které ho vnímalo jako jednoho ze svých přátel. Verdikt nad Karlem Sabinou vynesl nikým nevolený „Národní soud“, což byla sešlost několika vlastenců, mezi kterými byl třeba Julius Grégr nebo Jan Neruda. Sabinovi bylo nabídnuto, že pokud se do 8 dnů odstěhuje z Čech a nebude už publikovat, nad vším se zavře voda. Sabina přijal, odjez do Drážďan, ale jeho konfidentství bylo stejně odhaleno a společnost ho tvrdě odsoudila. Zemřel v chudobě a osamělosti.Čeští vlastenci se s ním tedy vyrovnali dost drsně a zcela mimo právní rámec. Zdá se, že v druhé polovině 19. století budila spolupráce s tajnou policii mnohem větší pohoršení, než je tomu dnes, kdy nejsme zdaleka tak útlocitní, jako byli tehdejší mladí čeští vlastenci.

Před sto lety – 3. února 1926 – byl přijat zákon o existenci československého jazyka, který platil až do roku 1948, kdy se s odsunem Němců změnilo národnostní složení po druhé světové válce obnoveného Československa a už nebylo potřeba tuto zjevnou politickou obezličku v zákonu mít. Původně to ale měl být štít, aby si Němci nemohli sáhnout na správu nového státu a aby ten mohl bezpečně fungovat. Přesto se do zákona dostal až osm let po vzniku státu. O tom všem a jazykových vztazích Čechů ke Slovákům hovoří v další epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.V 19. století se někteří Češi bránili tomu, aby byla ustavena samostatná slovenština, už tehdy trvrdili, že takový krok by znamenal oslabení, protože další štěpení slovanského živlu mezi Němci (a Maďary). Slováci se však nedali a prosadili si svou, protože se vždycky vnímali i jazykově jinak než jako „malí Češi“. Ostatně český problém dodnes je, že Slovensko vnímáme jako malé Česko – proto jsme tuto zemi nikdy pořádně nepochopili. Zároveň se nikdy do českého povědomí pořádně nepropsala historická zkušenost s tím, jak jsme pomáhali Slovákům stavět se po vzniku ČSR na vlastní nohy, a to i jazykově, a nenaučili jsme se porozumět tomu, jak důležité pro přežití slovenštiny bylo, že republikánské české dějiny jsou dějiny jazykové velkorysosti, nikoli usurpování si řečí jiných. Slovensko se vyvíjelo jazykově správně po celou dobu, což nebylo v Evropě ve vícenárodních státech obvyklé.O tom je první půle epizody, druhá je mimo jiné o tom, zda je vlastně nějaký rozdíl mezi obraty „československý jazyk“ a „českoslovenština“. Patrně ano – zatímco první skutečně funguje historiky jako popis nějakého dobového myšlenkového proudu, druhý používáme jako výra pro směs obou řečí, kterou používají ti, kteří se druhý jazyk pořádně nenaučili a první nepřestali používat. Nejznámějšími mluvčími tohoto jazyka jsou samozřejmě dva vrcholní slověnští politici působící nakonec v Čěsku: Gustáv Husák a Andrej Babiš. Aneb konečně podcast, který respektuje slovenské úsilí o svébytnost.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPřestřelka ministra Petra Macinky na mnichovské bezpečnostní konferenci vyvolala ohlas. „Jeden z nejrozšířenějších komentářů na straně polského ministra zahraničí Sikorskiho to formuloval tak, že Macinku vyškolil. Pro tuhle polovinu spektra je typické, že mají tu zálibu ve školních metaforách – zpátky do lavic, chtěli bychom být v EU premianti, ale bohužel jsme žáci v poslední lavici. A neumějí si představit, že ostatní ze školy už dávno vyrostli,“ říká Martin Weiss.Zároveň připomíná, že v Americe je korunním princem viceprezident J. D. Vance, ale nestraničtí komentátoři naznačují, že Marco Rubio, který byl v Mnichově za svůj projev odměněný potleskem ve stoje, je mnohem chytřejší a byl by mnohem lepší kandidát na prezidenta. Kdo přijde o práci kvůli umělé inteligenci? První nejspíš půjdou překladatelé či novináři. Česku hrozí nezaměstnanost i kvůli aplikaci dreen dealu.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Martin Weiss a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem Echo Prime Time byl komentátor a externí poradce prezidenta Petra Pavla Jan Macháček. Uvedl, že projev Marca Rubia na konferenci byl mnohem vstřícnější než ten loňský viceprezidenta JD Vance. „Ale byl kritický také ve věci migrace, Green Dealu nebo progresivní politiky. Zároveň ale nevyjadřoval jasnou podporu stranám jako je AfD, což vloni JD Vance učinil,“ uvedl Macháček s tím, že na konferenci se lidé nedozvěděli příliš nového o válce na Ukrajině.Co si myslí o pozici Macinky na světové politické scéně? A je nová vláda relevantním partnerem pro Američany? Sledujte celý podcast.

Bývalý prezident Václav Klaus byl hostem Echo Prime Time a mluvilo se o vystoupení ministra zahraničních věcí a předsedy Motoristů sobě Petra Macinky na bezpečnostní konferenci v Mnichově, kde vystoupil mimo jiné s polským ministrem Radkem Sikorským a také někdejší americkou první šéfkou diplomacie Hillary Clintonovou, s oběma se přitom dostal do střetu. Klaus prý vystoupení nesledoval, ale že je jasné, že se Macinka musel vymezit vůči Clintonové a Sikorskému, protože „jsou neúnosní“. Kdyby to neudělal, Klaus by mu to pak prý vyčetl.„Když jsem podával přihlášku do EU, tak jsme byli ještě raná demokracie. Neměli jsme luxus Norska či Švýcarska jako zaběhlých demokracií. Nemohli jsme tehdy nevstoupit, vstupovali jsme ale s nadějí, že musí dojít k radikální transformaci Evropské unie. K tomu ale nedošlo, EU nadále centralizuje, utahuje šrouby a koncentruje veškerou moc do Bruselu,“ uvedl Klaus.Řekl, že současné vládě fandí, byť toho dosud nestačila příliš udělat. „Tato vláda má kouli na noze, kterou je Filip Turek, čímž je (vláda) blokována... Tím se dostáváme k tomu Macinkovi. Nejsem pro posílání půlnočních SMSek tak pochybnému člověku, jako je Petr Kolář. Já bych takhle nejednal,“ poukázal Klaus s tím, že samotné SMSky byly hloupé a politický neprozřetelné, zároveň ale kritizoval i to, že Hrad zprávy zveřejnil.​​​​​​

Na druhém životě Karla Havlíčka Borovského se dá ukázkově předvést, jak si minulost přetváříme do podoby, která nejlépe vyhovuje aktuálním potřebám ideálů a společenských vzorů. Za svého života se od něho v těžkých časech něho řada lidí odvrátila a někteří ho dokonce veřejně odsuzovali. Po své smrti se ale stal mučedníkem českých vlastenců, ačkoli se nebál jít s českými obrozenci do konfliktů, o čemž svědčí třeba zdrcující kritika Tylova románu Poslední Čech. Nakonec národ pro něho nebyl samoúčel a literatura neměla sentimentálně vlastenčit, ale kultivovat veřejnost.S jeho odkazem velice kreativně pracoval také Tomáš Garrigue Masaryk. Udělal z Havlíčka antiklerikála, což bylo dokládáno jeho útoky na kněžoury a údajným vyhazovem z pražského kněžského semináře po necelém roce. Jenomže knězem chtěl být Havlíček po gymnáziu, protože se domníval, že bude moci dělat osvětu a kultivovat lid. Ještě krkolomnější bylo, když z pravověrného katolíka Havlíčka udělat Masaryk církevního reformátora a včlenit ho do své oblíbené linie české reformace, kterou podle něho tvoří Hus, Chelčický a Komenský.Havlíček stal ovšem stal i oblíbencem komunistů. Ti ho vykreslovali jako pokrokového žurnalistu, který bojoval proti reakci stejně jako to po roce 1948 činili i oni sami. V komunistických učebnicích dějepisu byl prototypem „bojovníka za pravdu“, jehož myšlenky vedly k dělnickému hnutí. Komunisté ovšem museli taktně zamlčet jeho skepticismus k jakékoli masové revoluci.Zneužití komunisty se Havlíčkovi nakonec stalo osudným i v dnešní době, když ho v roce 2018 vedení Národního muzea odstranilo z pantheonu osobností.