Echo Podcasty

A co mladí? Mají koho volit? Klasická otázka, která se před každými volbami pravidelně vrací. Tentokrát na ni hledali odpověď Jan Špaček, Marek Prchal, Jan Komínek, Tereza Povolná a Dominik Stein – v debatě o tom, jak oslovit mladé voliče, zda jim dát volební právo už od šestnácti let, ale také o roli influencerů a dezinformací.

Slovo empatie se dávno stalo střelivem v kulturních válkách. Elon Musk prohlásil, že západní kulturu oslabuje, a po smrti Charlieho Kirka zaplavila sociální sítě jemu připsaná věta, že „empatii nesnáší“, protože je to „smyšlený new age pojem“. Do debaty byla navíc zatažena i Hannah Arendtová s výrokem, podle něhož kultura odmítající empatii upadá do barbarství.Jde však o manipulaci. Třeba u Kirka se opomnělo zmínit, že v daném citátu nezavrhoval ohled na druhého, ale rozlišoval mezi empatií (vciťováním), kterou odmítal, a sympatií (soucitem), k níž se hlásil. Citát přisouzený Arendtové je nejspíše smyšlený – a ironicky připsaný autorce, která empatií proslulá nebyla, jak ukazuje i její nekompromisní kniha Eichmann v Jeruzalémě. Deborah Nelsonová ji proto ve své oceňované knize Tough Enough zařadila mezi ženy, které spojovaly břitký intelekt s tvrdostí.Sama empatie je ovšem fascinující téma, již tím, že se vzpírá podobné válečnické inscenaci. Primatologové ukazují, že lidé i lidoopi jsou na sebe přirozeně naladění – neuronové zrcadlení patří k samé podstatě soužití, není mimořádným výkonem. Skutečným výkonem je naopak schopnost zrcadlení blokovat: bez této brzdy bychom jen přejímali emoce a stanoviska druhých a nebyli schopni samostatného myšlení. Byli bychom, řečeno s Rousseauem, „divoši“ – soucitní, ale bezmocní a snadno manipulovatelní.Na tuto odvrácenou stránku upozorňuje i americko-německý myslitel Fritz Breithaupt, autor knih Kultury empatie a Temná strana empatie. Empatie je sice nezbytná pro lidské soužití, zároveň ale může oslabovat vlastní já a ukazuje se jako sporný zdroj morálky. Morální otázky zplošťuje a vyhrocuje: kdo se příliš vciťuje, má sklon k černobílému vidění i k dělení na přátele a nepřátele. Od přiměřené reakce jsme pak spíše dále než blíže. Nelze ani tvrdit, že by empatie byla automatickou dobrou vlastností. Vždyť se jí vyznačuje kvalitní manipulátor i mučitel.Máme se tedy empatii odnaučit? I kdyby to bylo možné, žádoucí by to nebylo. Být empatický činí život lepším. Empatičtější člověk žije v komplexnější skutečnosti – vstřebává do svého života světy druhých, a rozšiřuje si tak vlastní obzor. Empatie je v tomto smyslu příjemná i z čistě sobeckých důvodů. Může být východiskem k hlubšímu vnímání reality; má i svou estetickou stránku: empatie nás činí vnímavější vůči kráse. Zárukou dobra však sama o sobě není. Klíč k dobru spočívá v propojení empatie se soudností a odvahou jednat.KapitolyI. Bitva citátů – smyšlených [úvod až 10:30]II. Energetika mozku a cena vciťování [10:30 až 29:00]III. Rousseau, Smith, Schopenhauer: tři cesty k soucitu [29:00 až 54:00]IV. Jsme dnes méně empatičtí? [54:00 až 01:02:15]V. Temná stránka empatie [01:02:15 až konec]BibliografieFritz Breithaupt, Kulturen der Empathie, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2009.Fritz Breithaupt, Die dunkle Seite der Empathie, Berlin: Suhrkamp, 2017, viz také anglický překlad: The Dark Sides of Empathy, přel. Andrew B. Hamilton, Ithaca, NY: Cornell University Press, 2019.„Fact check: Charlie Kirk Once Said Empathy Was a ‘New Age Term', in: Yahoo News, 25. 3. 2021.Sara H. Konrath, Edward H. O'Brien, Courtney Hsing, „Changes in Dispositional Empathy in American College Students over Time: A Meta-Analysis“, in: Personality and Social Psychology Review, 2/15, 2011, str. 180–198.Zachary B. Wolf, „Elon Musk Wants to Save Western Civilization from Empathy“, in: CNN, 5. 3. 2025, https://edition.cnn.com/2025/03/05/politics/elon-musk-rogan-interview-empathy-doge

Hostem Echo Prime Time byl komentátor CNN Prima News Thomas Kulidakis a mluvil o vládě Petra Fialy: "I střední třída už má ekonomické potíže, inflaci se nepodařilo zabrzdit, všichni si pamatujeme, kolik stál chleba před čtyřmi lety," říká a dodává, že u voleb nejvíc rozhoduje každodennost. Sledujte celý rozhovor a podívejte se i na první část s Andrejem Babišem.

Hnutí ANO chce v případě volebního vítězství vládnout samo. V nedělním pořadu Echo Prime Time to necelý týden před volbami řekl jeho předseda Andrej Babiš. Rovněž odmítl nálepky, že je jeho uskupení proruské. Zdůraznil, že ANO nechce rušit muniční iniciativu pro Ukrajinu a připomněl vyhoštění ruských diplomatů za své vlády. Babiš také informoval, že avizovaná schůzka s prezidentem Petrem Pavlem se uskuteční ještě před volbami, přičemž se očekává, že na stole bude řešení střetu zájmů v souvislosti s vlastnictvím Agrofertu.K případné povolební spolupráci Babiš uvedl, že ANO chce vládnout samostatně. „Usilujeme o jednobarevnou vládu. Chceme podporu našeho programu od stran, které se do sněmovny dostanou. Nechceme mít ve vládě komunisty a Okamura taky nechce jít (s námi) do vlády,“ řekl.V debatě s moderátorem Pavlem Štruncem došlo i na nedávný výrok premiéra Petra Fialy (ODS) o tom, že Putin "mu (Babišovi) zavolá a on mu podlehne. Není to politik, který nás může chránit v těžkých časech."„Musím se smát, pan premiér to snad nemyslí vážně. Za naší vlády jsme vyhostili asi 80 ruských diplomatů,“ reagoval Babiš a připomněl, že s on sám s ruským prezidentem Putinem nikdy nejednal. „Jednal s ním pan Nečas, tehdy premiér za ODS, a v té vládě seděl pan Fiala a pan Stanjura. To bylo začátkem roku 2013 a jednali o tom, že by měl Rosatom získat zakázku na Temelín. Takže je to absurdní a nechápu to,“ poznamenal.Podle bývalého českého premiéra je kampaň Spolu stále o něm. „Každý mítink o mně premiér mluví. A teď dokonce změnili strategii. Předtím, když byly debaty a byli tam lidé a ptali se, tak to nedávali na sítě. Jsem přesvědčený, že dnes je tam komparz, když tam chodí lidé a křičí na premiéra, přičemž jeho snímají kamery, a ti lidé jsou prezentováni jako někdo, kdo je vulgární a není schopen s premiérem začít komunikaci,“ popsal Babiš.

Johann Gottfried Herder viděl lidstvo jako velkou louku, na níž je každý národ specifický květ, jímž se lidstvo realizuje. Od něho pochází i koncepce mírumilovných Slovanů, kteří obsadili v míru svou zemi jako pastýři a zemědělci, a byli – oproti bojovným Němcům - svobodymilovní a demokratičtí. Slované byli také podle něho nositelé hluboké duchovnosti, přirozenosti a morální čistoty, což stavěl do kontrastu s materialistickým a agresivním Západem. Náš „Otec národa“ František Palacký Herdera zjednodušil a postavil proti sobě dva principy: germánskou vůli k moci a hierarchii a slovanský demokratismus a svobodomyslnost na stranu druhou. Slovanství má ale na druhou stranu sklony k anarchii a neumí odolat německé podnikavosti. Ovšem již Herder předpovídal – a obrozenci od Dobrovského po Kollára to od něho přejali – že s osvícenou modernitou přichází slovanská éra svobody. Po celkové německé dominanci měla tedy nastat éra slovanské dominance. To se svým způsobem podařilo s pozdější dominancí Sovětského svazu a socialistického tábora, byť si to Herder ani obrozenci tak jistě nepředstavovali.

Co můžeme čekat od umělé inteligence a jaká jsou její rizika? Představuje technologie existenční hrozbu pro lidstvo, anebo naopak přinese vědecký pokrok, vyléčí rakovinu a nastartuje ekonomický růst? V Salonu Echa o tom diskutovala trojice odborníků. Kristina Fort se zabývá geopolitickými dopady umělé inteligence a aktuálně pracuje pro americký Institut pro právo a AI, vystudovala London School of Economics a působila mimo jiné i v Google DeepMind a v Evropské službě pro vnější činnost. Stanislav Fort má doktorát v umělé inteligenci ze Stanfordu, pracoval jako výzkumník ve společnosti Anthropic, StabilityAI a Google DeepMind, v současnosti je šéfem vývoje ve startupu, jenž se zabývá umělou inteligencí a kyberbezpečností. A Ondřej Bajgar pracoval na jazykových modelech ve firmě IBM Watson, následně působil v Institutu pro budoucnost lidstva při Univerzitě v Oxfordu, kde také dokončuje doktorát v oblasti strojového učení a bezpečnosti umělé inteligence. Každý z hostů tu mluvil sám za sebe a jejich názory nereprezentují instituce ani firmy, v nichž působí.

Kamarádšofty vedení církve s prezidentem táhnou Srbsko na východDo nové epizody podcastu Hej, Slované si Jakub tentokrát pozval Karin Rodinger Hofmeisterovou, doktorku z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd, která se dlouhodobě věnuje historii Srbské pravoslavné církve i jejímu nespornému vlivu na vnitřní a zahraniční politiku Srbska. Právě fungování této tradicemi svázané instituce a její úloha (nejen) v současné srbské společnosti jsou hlavními tématy tohoto dílu.Během rozhovoru dojde mimo jiné i na porovnání vztahu Srbů a Čechů k náboženství, hlavním důvodům, proč se v Srbsku k pravoslaví aktivně hlásí až 80 % lidí, ale dotkneme se i úzkého propojení Srbské pravoslavné církve s Ruskou pravoslavnou církví a jejich dlouhodobé kooperaci v otázkách mezinárodní politiky. Jak velké je propojení SPC se současnou vládou Aleksandra Vučiće? Jakou úlohu hraje v dlouhotrvajících protestech, které ochromují srbskou společnost? Je Srbsko sekulárním státem? Na tyto a další otázky se vám pokusíme odpovědět v aktuální epizodě bratrského podcastu Hej, Slované

Evropský automobilový průmysl míří do slepé uličky. Elektromobilita měla být symbolem pokroku, ale realita je jiná: továrny brzdí výrobu, zákazníci nechtějí drahá a nepraktická auta a hlavním vítězem se stala Čína. „Zákazník chce produkt, který mu slouží, ne naopak,“ říká Jaroslav Vavera, majitel motoristického vydavatelství MotorCom, který byl hostem Pavla Štrunce. Podle Vavery je třeba vrátit se o deset let zpátky, kdy aféra Dieselgate spustila lavinu regulací. „Od té doby se začal stupňovat tlak Evropské komise na snižování emisí CO₂. Už tehdy konstruktéři věděli, že cíle jsou téměř nesplnitelné. Vývoj aut trval roky, ale Brusel chtěl výsledky rychle,“ říká. Automobilky podle něj vsadily na nouzová řešení, mnohdy pod tlakem politiky a dotací.Podle Vavery se automobilky vzdálily zákazníkovi. „Dřív auto sloužilo rodině, firmě. Dnes je to kompromis. Výrobci tlačí produkty, které často nesplňují základní potřeby. Užitkový elektromobil prakticky neexistuje. Dopravci si ho pořizují jen proto, aby splnili tabulky o uhlíkové odpovědnosti,“ tvrdí.Přijde úplný zákaz spalovacích motorů v roce 2035? A jak z celé zelené revoluce vyjde zákazník? O tom v novém Hrotcastu!

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czDo sněmovních voleb zbývá deset dní. Tématem je mimo jiné kauza Dozimetr, která dospěla až k soudu. „STAN už dříve provázelo podivné financování z kyperských fondů, které zajišťoval duchovní otec hnutí Věslav Michalik,“ připomíná Dalibor Balšínek. Michalik podle něj byl bezesporu bystrý a vzdělaný, ale i v jeho podnikatelské minulosti byly sporné momenty. „Jde také o to, jestli klíčoví svědci účelově nebájí. Ale možná bychom se měli bavit o tom, proč se to tak táhlo, že k soudu došlo až před volbami,“ říká Daniel Kaiser.Pavla Štrunce zaujaly predikce pro koalici Spolu a nejsilnější opoziční sílu: „Andrej Babiš se motá kolem 30 procent a Spolu zhruba 20 procent. Ten rozdíl mi přijde jako žalostně málo a ptám se tedy, jestli hnutí Ano dělá dobrou opoziční práci.“ Ovlivní Dozimetr výsledek hnutí STAN? Komu to prospěje? A jak komentátoři Týdeníku Echo tipují, že dopadnou volby?Na Echo Poradě diskutují Daniel Kaiser, Pavel Štrunc, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

„Poctivě učit znamená dotýkat se toho, co je v lidské bytosti životně nejdůležitější. Znamená to hledat přístup k tomu nejcitlivějšímu a nejvnitřnějšímu v osobnosti dítěte i dospělého. Mistr útočí, proniká, pustoší, aby mohl vyčistit a znovu postavit,“ poznamenává George Steiner v knize Lekce mistrů. Zvlášť zaujme závěr citované pasáže: tento literární vědec a celoživotní učitel je přesvědčen, že každá výuka je svým způsobem násilná. Musí narušit způsob, jakým dítě či mladý člověk běžně myslí, a podrobit jej disciplíně.S vděkem proto Steiner v týdeníku Die Zeit vzpomíná na učitelku starořečtiny, která po žácích házela křídy. „Musíme se bát. Potřebujeme staromódní disciplínu při učení, a pak se z toho stane radost. Obrátí se to. Jednoho dne si řekneme: I já umím číst Homéra.“ Steiner tímto přístupem zosobňuje tu linii západní intelektuální tradice, která počítá s tím, že vztah mezi učitelem a žákem bývá spojen i se zraňováním – často oboustranným.Jiný postoj zastává Komenský. V jeho koncepci není učitel mág s právem manipulace, ale zahradník, který své žáky nenásilně vede. „Učitel má napodobovat přírodu: nic neurychluje, nic nevynechává, ale všechno činí ve svůj čas a postupně,“ poznamenává v Didactica magna. V otázce kázně se však Steiner i Komenský zas potkávají. Heslo škola hrou nelze zaměňovat za škola zábavou.Jak Steiner, tak třeba Jan Patočka, který Komenského dílo svébytně rozvíjí, zdůrazňují, že dvacáté století – ač se označuje za století výchovy – je jedinečné svou vnitřní nevychovaností a neukázněností. Představa úcty k učiteli či mistrovi je dnes téměř směšná. Ale jsme pak ještě vůbec schopni učit druhé – a učit sebe?I. Kdo má učit? Zahradník, nebo kouzelník? [úvod až 17:25]II. „Na hřišti nepoužíváme profánní jazyk“ [17:25 až 30:25]III. Steiner: Učení je odmítnutí učit [30:25 až 48:50]IV. Komenský: Člověk je animal disciplinabile [48:50 až 01:01:45]V. Století výchovy přeje nevychovanosti [01:01:45 až konec]BibliografieJohn Dewey, Democracy and Education: An Introduction to the Philosophy of Education. New York: Macmillan, 1916.Philip Kitcher, The Main Enterprise of the World: Rethinking Education. New York, NY: Oxford University Press, 2021.Jan Amos Komenský, Didaktika, Praha: Dědictví Komenského, státní pedagogické nakladatelství, 1951, str. 67.Jonathan Lear, Imagining the End: Mourning and Ethical Life, Cambridge, MA: Harvard University Press, 2022.Tereza Matějčková, Žijeme v době „záchodové kultury“? George Steiner, velikán humanitní vzdělanosti, v Evropě nevidí budoucnost, in: Pravda neexistuje?, 10. díl, 23. 1. 2024, volná část: https://www.youtube.com/watch?v=y4nKcR0jKW0Jan Patočka, „Jan Amos Komenský a dnešní člověk“, in: Komeniologické studie, II, Praha: OIKOYMENH, 1998.Plutarch, Moralia, sv I, přel. Frank Cole Babbitt, Cambridge, MA: Harvard University Press, 1927.„Public Health Monitor Young Adults 2024“ (Gezondheidsmonitor Jongvolwassenen 2024) provedeno organizacemi: GGD'en (Gemeentelijke Gezondheidsdiensten), RIVM a GGD GHOR Nederland.Iris Radisch – George Steiner, Pessimisten sind lächerlich, in: Die Zeit, 17/2014, online: 16. 4. 2014. https://www.zeit.de/2014/17/george-steinerGeorge Steiner, Lekcie majstrov, přel. Martina Ivanová, Bratislava: Artforum, 2022.

Bývalý prezident Václav Klaus v rozhovoru pro Echo Prime Time ostře zkritizoval vládu Petra Fialy. Kabinet označil za „naprostý neúspěch“, který podle něj nezvládl inflaci, přijal Green Deal a nepřinesl žádné skutečné reformy. Zároveň ale nešetřil ani hlavní opozici v čele s Andrejem Babišem. „Naše republika je neštěstím. Má tragickou vládu, ale i tragickou opozici,“ uvedl.„Průměrný člověk musí považovat tuto vládu za fatální neúspěch,“ řekl. Za vlády Petra Fialy podle něj Česká republika zažila nejvyšší inflaci ve své historii. Konsolidační balíček či penzijní reforma podle něj žádný zásadní problém neřeší.

Češi jsou pokládáni za jeden z nejvíce ateistických národů v Evropě. Přitom sociologické průzkumy uskutečněné v 21. století ukazují, že za jednoznačné ateisty se označuje sotva 15 % české populace. A zhruba třetina si není svým ateismem jistá. Naopak 39 % Čechů v nějakého ducha či vyšší sílu věří. Tím něčím mohou být transcendentní osoby či síly, nějaká forma posmrtného života - čili reinkarnace, zázraky, horoskopy, amulety apod. Z hlediska zájmu o astrologii a léčitelství patříme dokonce mezi nejreligióznější národy v celém euroatlantickém prostoru. Češi, ačkoli se nehlásí k žádné církvi, jsou tedy dost pověrčiví. Potvrzují proto teorii, podle které národ, který nevěří ničemu, uvěří všemu.Český ateismus, který se zrodil v 19. století, je ve skutečnosti spíše antiklerikalismus. V 19. století vedli buditelé pokrokářský boj proti habsburské alianci trůnu a oltáře, Tomáš Garrigue Masaryk, který byl hluboce věřící člověk, ale nesnášel katolickou církev, byl pro mnoho Čechů vzorem a materiální komunistická víra destruující instituce a občanskou společnost odpor k církvím dokonala.

O dlouhotrvajících protestech srbského národa proti autokratickému režimu prezidenta Aleksandra Vučiće jsme natočili už několik dílů. Situace neustále eskaluje, v posledních měsících dochází k masovému zatýkání demonstrantů i k bezprecedentnímu násilí srbských bezpečnostních složek proti civilnímu obyvatelstvu. Zprávy ze Srbska tak konečně ve větší míře pronikají i do českých médií. Do terénu se v uplynulých týdnech vypravila i Markéta Kutilová, nezávislá novinářka z projektu Reportérky.cz, jejíž text s názvem V oblacích slzného plynu vyšel mimo jiné i na Echo Prime a v Týdeníku Echo. Na základě toho si ji Jakub pozval, aby spolu blíže probrali její dojmy z aktuální situace v Srbsku.Na začátku epizody spolu otevřou ožehavé téma plánované těžby lithia v oblasti doliny Jadar a problémy s tím spojenými. Přestože jinak rozpolcená srbská společnost těžbu většinově odmítá, režim Aleksandra Vučiće zcela v duchu své dlouhodobé strategie rozprodávat národní majetek na všechny strany (bez ohledu na to, jestli se jedná o USA, Rusko, Čínu nebo nadnárodní korporace) uzavřel se společností Rio Tinto pro Srbsko nevýhodnou smlouvu, díky níž této firmě de facto nic nebrání v tom začít s těžbou dle plánu. Markéta je přesvědčená, že nespokojenost s tímto krokem se promítá i do aktuálních protestů proti systémové korupci, Jakub toto tvrzení zpochybňuje, považuje to jen za účelový krok, jak odvést pozornost od primárního cíle celonárodního odporu. Podobně se neshodnou ani na úloze silného protirežimního hnutí Kreni promeni s charismatickým vůdcem Savo Manojlovićem. Markéta ho na základě zkušeností z terénu považuje za jednu z hlavních alternativ současnému polomafiánskému režimu, Jakub tvrdí, že vzhledem k absolutní nekritičnosti vůči ruským aktivitám v Srbsku lze toto hnutí považovat za další režimní projekt, který má jen oslabit sílu prozápadní opozice.V podcastu dojde i na hlubší rozbor aktuální situace, Markéta se podělí o své poznatky přímo z ulice i studenty blokovaných srbských univerzit. Ačkoliv spolu Jakub s Markétou občas nesouhlasí, oba se během rozhovoru shodnou na tom, že srbská potřeba bojovat a dlouhodobě demonstrovat proti bezpráví je až obdivuhodná a velice inspirativní. V tomto ohledu se má český národ ještě co učit, ostatně protesty proti těžbě lithia jsou toho jasným důkazem.Hej, Slované s dalším dílem nabitým informacemi, které jen tak někde neuslyšíte. Děkujeme, že nás posloucháte.

"Česká ekonomika stojí před zásadní volbou. Buď přijde velká dluhová párty, anebo budeme dál zlepšovat klíčové ukazatele,“ říká hlavní ekonom BHS a poradce premiéra Petra Fialy Štěpán Křeček. V rozhovoru s Pavlem Štruncem mluví o tom, kdy je dluh správná volba a kdy vede jen k bolestivé kocovině, proč je ETS2 větší hrozba než uhlíková daň, jak se dívá na digitální euro i proč nepřijímat eurozónu může být pro Česko dnes výhodnější než kdykoli dřív. A dodává jasný vzkaz: daňový chaos už ekonomika nepotřebuje – teď je čas na stabilitu a odvahu šetřit na výdajích, ne na příjmech. Víc v novém Hrotcastu!

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czAtentát na Charlieho Kirka dosud rezonuje českým veřejným prostorem, a to navzdory tomu, že mnozí jeho odpůrci i obhájci se vyznávají z toho, že o výrazném americkém konzervativci nevědí mnoho.„Mimořádně působivé na něm bylo to, že přišel mezi levicové studenty a hodiny s nimi tvrdě debatoval. To je mimořádný intelektuální výkon, já bych odpadla asi tak po půl hodině,“ říká Tereza Matějčková. „Česká chvilková fascinace Charliem Kirkem je taková obdoba 50. let, kdy Zdeněk Nejedlý, když v Moskvě pršelo, otevíral v Praze deštník. Má to ty rysy,“ myslí si Daniel Kaiser.Na Echo Poradě diskutovali Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Nápad na tento Salon vznikl při návštěvě Uměleckoprůmyslového musea v Praze, kde právě skončila výstava nazvaná Kde ty všechny kytky jsou. Šlo v ní o historii látek, těch barevných závojů, plných různých ornamentů, vzorů, tvarů – a kytek, do kterých se lidé, především ženy, více či méně zahalovali, přičemž se snažili, aby se nejen do něčeho zahalili, a aby tedy nebyli nazí a nebyla jim zima, což jsou dva důležité důvody oblečení, ale aby jim to také slušelo, aby je to povyšovalo, aby je to činilo nějakým způsobem krásnějšími – a k tomu jim sloužily ty látky, ty barvy, ty vzory… Ta výstava byla poučná a zároveň nostalgická – to už je v tom názvu. Kde ty všechny kytky jsou, kam zmizely, kdo je odnesl, kteří voli je vypili…? Echo Salon Jiřího Peňáse o tom, jaký styl a jestli vůbec mají Češi navštívili Irena Cápová, redaktorka módních rubrik, Adam Junek, publicista píšící o módě, Helena Koenigsmarková, kunsthistorička, bývalá dlouholetá ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea a Kristina Žantovská, dramaturgyně a publicistka. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Zklamání a ztráta patří dnes k nejsilnějším soukromým pocitům i politickým náladám. Americký filozof a praktikující psychoanalytik Jonathan Lear navrhuje i proto obrátit pozornost jinam – k vděčnosti. Ne proto, aby bolest popřel, ale aby ukázal její paradoxní povahu: vděk je zároveň pocit i postoj, přirozený i nepřirozený.Přirozený je proto, že jako konečné bytosti víme, že okamžiky dobra a krásy nejsou samozřejmé: přicházejí navzdory všemu, co se v nás, v druhých i ve světě může pokazit. Ctností, a tudíž také čímsi nepřirozeným, je tento pocit proměnit v postoj – v přesvědčení, že svět není jen místem zmaru, ale také nezasloužené krásy. Jak připomíná J. M. Coetzee: „Nejlepším důkazem, že život je dobrý – a možná existuje Bůh, který má na srdci naše blaho – je, že každý z nás dostává při narození darem hudbu Johanna Sebastiana Bacha. Je to dar, který jsme si nezasloužili, a přesto je náš.“Vděk navíc odhaluje, že společnost nestojí jen na směně a kalkulu „dám–dáš“. Každý vztah vyrůstá z toho, že někdo dá víc, než musí – zdarma. Nejde o heroické činy, ale o každodenní gesta rodičů, přátel, učitelů, blízkých. Správná odpověď na tento nadbytek spočívá v tom, že jej dokážeme zahlédnout a přijmout s vděčností.Nejde o romantické přehlížení bolesti. Lear naopak zdůrazňuje, že podstatná část života tkví v tom, co nazývá truchlením. Žití vrší ztráty – přicházíme o lidi, vztahy, ideály, vlastní schopnosti. Ztráty však vnímáme tak ostře právě proto, že jsme kdysi zažili jejich opak: jako děti snad bezpečí a domov, později třeba povznášející nadšení pro nějaký zájem, či lásku, která se zdála nesmrtelná. Možná se máme naučit nesnižovat tyto počátky jen proto, že netrvaly, ale vidět v nich zdroj síly, krásy, třeba i pravdy.V truchlení si nejen uvědomujeme, co jsme ztratili, ale i proč to pro nás bylo významné. Proto může vést k poznání, a paradoxně i k vděku: připomíná nám, že existoval čas darů, gesta bez nároku na oplátku. A právě z tohoto vědomí může vyrůstat naděje – že dobro se může vrátit. Anebo že to, které přijde, bude ještě lepší, než jaké jsme kdysi poznali.

Ekonom Lukáš Kovanda v rozhovoru pro Echo24 hodnotí odcházející vládu Petra Fialy i hlavní ekonomické výzvy příštích let. Podle něj kabinet ztratil kredibilitu, když nesplnil vlastní sliby o ozdravení financí, a realita ukazuje, že bez zvyšování daní se schodky vyřešit nepodaří. Kriticky se staví i k evropskému Green Dealu, který podle něj v časech války oslabuje schopnost Západu čelit Rusku.Proč označuje Green Deal za politiku pro časy míru, která dnes nahrává Rusku?

Europoslanec a lídr Motoristů Filip Turek v rozhovoru pro Echo24 označil Piráty a STAN za progresivní komunisty. Podle něj by jejich účast ve vládě znamenala tragédii a pokračování současného rozkladu. „Jsme v kulturní válce. Musíme bránit národní zájem, jinak nás sem natahají migranty a zničí průmysl emisními povolenkami,“ varuje Turek. Motoristé podle Turka chtějí být součástí příští vlády a nehodlají skončit v opozici. Možnou toleranci ze strany hnutí Stačilo, v jehož čele stojí bývalí komunisté, nevyloučil. „Pokud bude na stole otázka, jestli tady vládnou progresivisté z Pirátů a STAN, nebo bude vláda tiše tolerovaná konzervativními komunisty, vždycky budu hájit národní zájem. A klidně i s Marťany,“ říká s odkazem na známý výrok Jiřího Paroubka.Jako červené linie označuje Turek zastavení migračního paktu, odmítnutí emisních povolenek pro domácnosti ETS2 a zablokování Green Dealu v současné podobě. „Tohle je ohrožení existence naší civilizace. Buď se tomu postavíme, nebo skončíme,“ zdůrazňuje.S kým by podle něj měl vládnout Andrej Babiš, když vyhraje volby jak Turek očekává? Sledujte celý rozhovor!

Hodnocení bitvy na Bílé hoře rozděluje Čechy. Pro většinu z nás je to počátek doby temna, násilné rekatolizace, útlaku a odchodu národní elity do emigrace. Pro katolíky je to naopak vítězství té pravé víry a počátek kulturního i ekonomického rozkvětu českých zemí.Rekatolizace českých zemí probíhala v každém případě postupně. V prosinci 1621 přišel zákaz vyznávání Kalicha a zákaz nekatolického kléru. V roce 1624 byla nařízena konverze všech obyvatel kromě šlechty a v červenci 1627 musela i šlechta buď konvertovat ke katolické víře nebo emigrovat. O emigraci přitom existují rozporuplné údaje. Pozdější literatura počítala s 200 tisíci exulanty, ale to je silně nadsazené. Problémem pro národ ale byl odchod českých intelektuálních elit.Na druhou stranu je dost pravděpodobné, že rekatolizace vlastně zachránila český jazyk. Katoličtí kněží, kteří chtěli dovést lidi k opravdovému vnitřnímu přijetí víry, se potřebovali s místním obyvatelstvem nějak domluvit. A s prostým lidem to jinak, než česky nešlo. Můžeme jen spekulovat, co by nastalo, kdyby zvítězili protestanté a prosadila se reformace, která přišla z Německa. Vše by se odehrávalo v německé režii a dost možná bychom postupně s Němci splynuli.

Češi se s Poláky mají čím dál raději. Ale je to dočasné, než se zhroutí střední EvropaPrvní zářijový víkend se v Jičíně v tamní překrásné Valdštejnské lodžii odehrál osmý ročník festivalu Worldfest Lodžie neboli „nejmenšího světového festivalu na světě“. Pozváni jsme byli i my Hejslované, a protože letošním festivalovým tématem byl náš severní soused, vložili jsme do názvu svého vystoupení otázku: „Proč se Češi zamilovali do Polska?“Spolu s diváky jsme pak pátrali po tom, jaká je to láska, jestli to vlastně vůbec je láska, čím je podmíněna, co nás Čechy na Polsku zajímá, co naopak vůbec ne, nebo zda jsme už v myšlenkách opustili Chorvatsko, které bylo naším miláčkem předtím.Lukáš podrobně hovořil o západním slovanském světě, Jakub o jižním. Hledali a nacházeli souvislosti, vysvětlovali současné dění i historické peripetie, festivalový stan jičínské Knihovny Václava Čtvrtka byl narvaný k prasknutí a posluchači byli zaujati a bavili se. A tak doufáme, že vás bude stejně tak bavit záznam dalšího našeho veřejného vystoupení.Nezkrácené epizody našeho podcastu najdete na webu Echoprime.cz nebo na portále Forendors.cz/hej_slovane, kde si podcast můžete předplatit (za což budeme rádi). Přejeme vám příjemný a inspirativní poslech.

Český státní rozpočet naráží na jasný strop a to deficit kolem 280 miliard korun. Podle hlavního ekonoma společnosti Investika Víta Hradila je to maximum, které dovoluje zákon o rozpočtové odpovědnosti. Ať už rozpočet píše současný ministr financí Zbyněk Stanjura, nebo jeho předchůdkyně Alena Schillerová, výsledné číslo bude v podstatě stejné.„Paní Schillerová může přijít zase jenom s deficitem 280 miliard. U něčeho bude víc, u něčeho míň, ale to jsou jen kosmetické přesuny,“ říká Hradil.Pokud by hnutí ANO chtělo naplnit své předvolební sliby, tedy více peněz pro lidi a současně nikoho nezdaňovat, narazí podle něj na problém. Bez změny zákona to nepůjde. „Jestli se odhodlají přepsat zákon o rozpočtové odpovědnosti, ukážeme sami sobě i finančním trhům, že nejsme schopni dodržovat ani vlastní pravidla. A to jen proto, abychom si mohli dovolit víc rozhazovat,“ upozorňuje.Hradil zároveň zpochybňuje argumenty ANO, že chybějící peníze se dají vybrat potíráním šedé ekonomiky či návratem EET. Podle něj by to v ideálním případě přineslo desítky miliard, nikoliv stovky miliard či dokonce bilion.A mluvilo se i o trhu práce, nezaměstnanosti a kondici českého průmyslu. Víc v novém Hrotcastu.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czHostem Echo Porady byl Michal Kormaňák z agentury pro veřejné mínění Ipsos. Kolik je nerozhodnutých voličů? A hrozí, že propadne tolik hlasů jako před čtyřmi lety?„Většina stran je v mnohem bezpečnější zóně než tehdy. SPD na sebe natáhla menší subjekty, Stačilo i Motoristé jsou na vzestupu,“ říká Kormaňák.Tématem bylo i to, jak se dnes dělají průzkumy. „Stále existují agentury, které náhodně volají lidem. Ale je to věc ceny versus přesnosti. A my už s daty umíme pracovat tak, že pro nás je efektivnější dělat to jiným způsobem,“ vysvětluje.Přeběhli voliči od Spolu k Ano a naopak? Nebo jsou oba tábory naprosto rozdělené? Proč stavějí Piráti kampaň zrovna na bydlení?Na Echo Poradě diskutovali Daniel Kaiser, Pavel Štrunc, Dalibor Balšínek a jako host Michal Kormaňák.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V kinech běží Velký vlastenecký výlet a kdekdo o něm hovoří. Rozhodl jsem se přidat a pro natáčení podcastu Hej, Slované! na něj zajít s dvěma přáteli: překladatelem Viktorem Janišem a podnikatelem Pavlem Kopřivou, kteří mají na válku v Ukrajině odlišné názory. Janiš od jejího začátku intenzivně překládá publicistiku a denní analýzy, jež se konfliktu věnují, aby česká společnost měla dostatek informací o tom, co se děje. Kopřiva, který žije v Německu, po ruské invazi ubytoval ukrajinské uprchlíky, na Ukrajině plánoval podnikat a tvrdí, že má tytéž názory jako hrdinové snímku Petra, Ivo a Nikola. Film jsme viděli všichni poprvé; jelikož se známe, tykáme si.

Strach nás spojuje víc než rozum či řeč, říká Judith Shklarová. Dokud žijeme, obáváme se ublížení – tělesného, duševního i duchovního. Na tomto prostém vhledu staví svůj „liberalismus strachu“. Esej stejného jména vyšel roku 1989, v době, kdy Francis Fukuyama oznamoval „konec dějin“.Shklarová odmítá politický romantismus i spásné příběhy. Liberalismus podle ní nevyrůstá ze vznešených ideálů ani ze svobodného trhu, ale z potřeby chránit lidi před fanatismem a krutostí. Je to zřízení, v němž se lze svobodně rozhodovat beze strachu – a minimem, bez něhož svoboda nemůže existovat, je schopnost státu zabránit krutosti. Úkolem státu proto není uskutečnit summum bonum, nejvyšší dobro, ale bránit summum malum, nejvyššímu zlu.I proto je Shklarová „fenomenoložkou negativity“. Jak sama připomíná, často nevíme, kým chceme být, natož co je nejvyšší dobro. Zato víme, kým být nechceme, čeho se na sobě samých bojíme a čemu se chceme vyhnout – jako jednotlivci i jako společnost. Ctnostné jednání začíná často ne tím, že přesně víme, co udělat, ale tím, že si přiznáme, že tady „něco nehraje“.Ve své knize Obyčejné neřesti (jediné dostupné česky, v překladu Daniely a Karla Theinových) pojmenovává Shklarová krutost, pokrytectví, snobství, zradu a misantropii jako hlavní praskliny, jimiž do demokracie proniká strach. A přece: neřesti nemáme jen nenávidět. S výjimkou krutosti v sobě leckdy nesou i zrno dobra. Pokrytectví je zavrženíhodné, ale tam, kde jsou vysoké nároky, je přítomné nevyhnutelně – a jen cynik si může dovolit tvářit se, že se ho netýká. Ale cynik je krutosti blíže než pokrytec.Problémem není sama existence neřestí, ale to, že nás otupují a tím nás činí náchylnějšími k jediné absolutně zavrženíhodné neřesti, jíž je krutost. Politika svobody proto nezačíná vymýcením neřestí, nýbrž rozhodnutím být vnímavější vůči každodenní krutosti. Vůči té jsme ostatně zranitelní všichni – jako její oběti i jako její původci. Zkrátka: máme se čeho bát – a to je to jediné, co nás spojuje.KapitolyI. „Bolest nesmíme nechat přenechat biologům“ [začátek až 25:40]II. Judith Shklarová? Fenomenoložka negativity [25:40 až 47:25]III. Politická filozofie musí začít od krutosti [47:25 až 58:00]IV. Pozor na nenávist neřestí [58:00 až konec]BibliografieHannes Bajohr, „Am Leben zu sein heißt Furcht zu haben“, in: Judith Shklar, Liberalismus der Furcht, Berlin: Matthes Seitz, 2013, str. 131–167.Hannes Bajohr – Rieke Trimçev, ad Judith Shklar. Leben – Werk – Gegenwart, Hamburg: Europäische Verlagsanstalt, 2024.Judith N. Shklar, The Liberalism of Fear, in: Nancy L. Rosenblum (vyd.), Liberalism and the Moral Life, Cambridge: Harvard University Press, 1989.Judith Shklar, Obyčejné neřesti, přel. Karel Thein – Daniela Theinová, Praha: Karolinum, 2023.Simone Weil, La personne et le sacré, Paris: Payot, 2017.Bernard Williams, „The Liberalism of Fear“, G. Hawthorn (vyd.), In the Beginning Was the Deed: Realism and Moralism in Political Argument, Princeton: Princeton University, Press, 2005, str. 52–61.

„ČNB si udělala ve své prognóze speciální kapitolu, ve které se věnuje inflačním dopadům povolenek ETS 2. U nás je to vyhroceno tím, že máme velké množství malých sídel, potřebuje auto a stáří vozového parku je v průměru někde mezi 17 a 19 lety,“ tvrdí ekonomka Ilona Švihlíková, která byla hostem Echo Prime Time. Vybrat peníze od těch nejchudších a pak je redistribuovat, jak navrhují Piráti, jí přijde „choré“.V rámci EU je třeba podle ní hledat spojence pro odpor proti ETS 2. „Vláda ANO by si v tom počínala asi intenzivněji. Evropská unie je ve stavu, kdy musí říct, že král je nahý a že blbost zůstane blbostí. Nemusíme to přijímat,“ řekla Švihlíková a vyjádřila se také k některým prvkům programů koalice Spolu a ANO.Jak se dívá na volební programy stran pro nadcházející volby? A v jaké kondici je česká ekonomika? Sledujte rozhovor!

Hostem Echo Prime Time byl šéf Pirátů Zdeněk Hřib, podle něj je součástí boje za dostupné bydlení také snaha zamezit spekulacím s byty. Spekulantem je podle Hřiba ten, kdo má více bytů než kolik má dětí. Daň z nemovitosti je podle něj třeba upravit, aby byla progresivnější a bylo by dobré ji i přejmenovat, například na „příspěvek na místní infrastrukturu“.Jaké chyby dělali Pirátí v minulost? A s kým by šli do vlády? Sledujte celé video!

Češi jsou pokládáni za jeden z nejvíce ateistických národů Evropy. Současný premiér Petr Fiala ještě jako univerzitní profesor vydal v roce 2007 knihu nazvanou Laboratoř sekularizace, ve které – na konzervativního politika poněkud překvapivě - hrdě líčil ateistické Čechy jako jakýsi intelektuální předvoj Evropy. Naši sousedé - Slováci, Poláci, Rakušané, Němci i Moravané – jsou opravdu výrazně zbožnější než Češi. První, co člověka napadne, je, že jde o dědictví čtyřicetileté vlády komunistů, ale není tomu tak. Nakonec v Polsku nebo na Slovensku vládli komunisté stejně dlouho. Český odpor k náboženství má hlubší kořeny, které se nacházejí hlavně v 19. století. Naši národní buditelé v čele s Františkem Palackým potřebovali vymyslet nějaký smysl českých dějin a pro vzrůstající český nacionalismus se protestanství naroubované na Jana Husa a jeho věrnost pravdě velice hodilo. Vymezení se proti katolictví zapadalo do odporu vůči habsburské monarchii, historicky spjaté s katolickou církví. A Tomáš Garrigue Masaryk, ačkoli byl sám hluboce věřící člověk, katolickou církev upřímně nesnášel

Letos se v Polsku odehrál malý skandál: v národním kole populární pěvecké Eurovize se objevilo duo Swada a Niczos, které svou píseň předvedlo v podlaštině. Třebaže někteří diváci byli nadšeni – ostatně duo se umístilo na druhém místě, což je velký úspěch –, mnozí naopak byli rozhořčeni a označili toto vystoupení za národní provokaci. Co je zač podlaština a proč se čtyřicetimilionový národ cítí ohrožen jazykem, kterým hovoří nanejvýš dvacet tisíc lidí? O tom je nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované, do níž si stále ještě osiřelý starší bratr Lukáš Novosad tentokrát pozval lingvistu Vratislava Karpíška a novináře Jana Maksymiuka, který žije v Praze a patří k mluvčím podlaštiny. Ostatně vymyslel její nový zápis, postavený na české abecedě.Podlaší je region na východě Polska, o jehož existenci Češi nejspíš pořádně netuší – mimo jiné proto, že tento původní (a správný) český název se používá výrazně méně než názvy novější a nepřesnější. Jako třeba Podlesí. Aby to nebylo tak jednoduché: lidé, kteří na Podlaší žijí, se nepovažují za národ, ačkoliv hovoří jiným jazykem, než je v okolí běžné. Podlašané, stejně jaké třeba Hornoslezané, se mají za regionální menšinu. Jejich dlouholetá a prozatím marná snaha o uznání svého vlastního jazyka jako originálního polského kulturního dědictví je jedním z mnoha dokladů, že Polsko si neví rady se svými menšinami a regionálními odlišnostmi, popírá je a ignoruje, protože stále ještě hledá své státní národní sebevědomí.Podlaština je skutečně originální jazyk: ačkoli se nachází v západoslovanské zemi, patří mezi východoslovanské jazyky. Ačkoliv jde o směs běloruštiny a ukrajinštiny (dostatečně odlišnou od obou těchto jazyků), nezapisuje se azbuku, nýbrž latinkou. Tedy aspoň podle návrhu Jana Maksymiuka, jenž její nový zápis vymyslel a snaží se ho prosadit. Doposud totiž podlaština takový nemá, což napomáhá tomu, že se rozvolňuje míra jejího užívání. Vratislav Karpíšek, který se podlašsky naučil sám z knih a návštěv regionu, zase připravuje učebnici a oba muži pospolu slovník. Jako by tak posluchači a diváci nahlíželi s oběma muži dvě stě let zpátky, kamsi na počátek českého národního obrození. Ostatně lze obrozovat ještě v 21. století?A jak vlastně Podlašané vnímají svou existenci v Polsku? A sousedství s Běloruskem, potažmo nevyzpytatelným Ruskem? Jak se cítí lidé, kteří kulturně stojí opravdu na hranici mezi slovanským východem a západem? A je šance, že podlaština – která se nevyučuje ve škole, mediálně má minimální zastoupení a je pod tlakem globalizace, jež stírá regionálnírozdíly – vydrží ještě další desetiletí, neřkuli století? A skutečně je pro Čecha snadné podlašsky číst? Aneb konečně podcast, která svým divákům posouvá hranice o kus dál.

Vláda představila návrh státního rozpočtu se schodkem 286 miliard korun. Přestože jej opozice, ale i část koaličních politiků kritizovala, podle ekonoma Pavla Peterky (XTB) není výsledek tragický. „Klíčové je procentní vyjádření vůči HDP, to se má pohybovat kolem 2–3 %. To je na rozdíl od minulosti pozitivní,“ říká. Tempo zadlužování je tak zhruba třikrát pomalejší než za minulé vlády.Poslechněte si celý Hrotcast!

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czDo voleb zbývají čtyři týdny, kampaň ozvláštnil i útok holí na Andreje Babiš. „Nikdo nemá být fyzicky napadán, to je jasné. Ale vyhecovaná doba i povaha kontaktní kampaně vede k tomu, že k něčemu takovému může dojít. A když má nespokojený pán v ruce hůl, stane se, že mu ujede,“ říká Jiří Peňás.Budou se v Evropě sledovat všechny zprávy, které si lidé posílají? „České ministerstvo vnitra podle Pirátů přišlo s tím, že nebudeme jenom pro, ale že budeme ti, kdo Chat Control v Evropě prosadí. Aby to bylo hlavním tématem našeho předsednictví EU,“ vysvětluje Martin Weiss. „Ochrana dětí je odporná záminka, jde primárně o kontrolu lidí,“ dodává Dalibor Balšínek.Ve Velké Británii se už za nevyhovující projevy zatýká. „Někdo dostal dvacet týdnů ve vězení za urážlivé vtipy na WhatsAppu. A co bylo na těch memech urážlivé? To je tajné,“ říká Weiss.Na Echo Poradě diskutují Martin Weiss, Jiří Peňás, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Volební zákon říká, že pro vstup do sněmovny politická strana či hnutí potřebuje získat aspoň pět procent hlasů, volební koalice dvou stran potřebuje aspoň osm procent a koalice tří a více stran 11 procent. Některé „koaliční“ subjekty se bojí, že by tyto klauzule nepřekonaly, proto, i když na jedné kandidátce figurují členové více stran, oficiálně kandidují pod hlavičkou jedné, takže nemusejí dosáhnout vyšší hranice pro vstup do sněmovny. Mnozí to ale považují za podvod a obcházení minimálně ducha zákona, když ne rovnou litery. Strana Volt kvůli tomu podala žaloby u krajských soudů na registraci kandidátek SPD a hnutí Stačilo!. Hnutí Přísaha zas zažalovalo Piráty, kteří na svých kandidátkách mají členy Zelených. Spekuluje se i o možných žalobách po volbách. O problematice těchto skrytých koalic a jejich politických i právních důsledcích debatovali Marek Antoš z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, Petr Just z Metropolitní univerzity Praha a Kryštof Doležal z Transparency International. Diskuse proběhla 28. srpna, tedy před zveřejněním rozsudků všech krajských soudů.

TikTok a Tourettův syndrom? Pandemie ukázala, že i neurologické symptomy se mohou šířit jako kulturní trend. Odborníci popsali fenomén „TikTok tiků“: zejména dospívající dívky začaly po sledování videí na TikToku napodobovat projevy Tourettova syndromu, aniž by tímto vrozeným onemocněním trpěly. Tourettův syndrom se přitom obvykle projevuje už v raném dětství. V těchto případech se však tiky staly spíše jazykem, jímž mladí lidé vyjadřovali stres, izolaci či nejistotu.Socioložka Laura Wiesböcková tento fenomén označuje pojmem „digitální diagnózy“. Ve stejnojmenné knize, která je jedním z nominovaných titulů na německou filozofickou cenu Tractatus, sleduje, jak se v online prostředí diagnózy zbavují stigmatu a někdy se dokonce proměňují v objekty obdivu či domnělý zdroj síly. Problém „digitálních diagnóz“ je však širší. Digitální prostředí nás vede k různým formám sebediagnostikace: k lékaři se mnozí již dostavují s hotovou diagnózou, kterou má odborník pouze potvrdit.Proč však lidé mají zájem na stvrzení diagnózy, kterou si sami – a podle lékařů mnohdy mylně – přisoudili? Jedním z důvodů, které autorka sleduje, je, že poskytuje společensky přijatelný rámec pro to, co bychom jinak my sami či naše okolí mohli chápat jako osobní selhání. V této souvislosti autorka upozorňuje, že z čistě sociologického hlediska je pozoruhodné, že o diagnózy „usilují“ obzvlášť ženy.Digitální svět však jen zintenzivnil fenomén diskutovaný dlouho. Podle amerického psychiatra Allena Francese, autora již více než dvacet let staré knihy Saving Normal, lze o sklonu patologizovat osobnosti hovořit přinejmenším od nultých let. Zvláště naše „neefektivní“ a otravné vlastnosti prohlašujeme – často s podporou okolí – za příznak nemoci. Ale proč bychom se k nim nemohli prostě přihlásit jako k součástí naší osobnosti? Podle Francese nepatřičným zájmem o psychiatrické diagnózy deformujeme porozumění sobě samým a – jak nyní zdůrazňuje i Wiesböcková – přispíváme k ochuzení společnosti, z níž mizí pluralita.KapitolyI. Nemoc jazykem úzkosti [úvod až 33:00]II. Touha po nemoci: hypochondrie v digitálním věku [33:00 až 51:30]III. Od prevence k virálním trendům [51:30 až 57:00]IV. Kultura traumatu a její slepé skvrny [57:00 až 1:13:50]V. Filosofie normality v éře digitálních diagnóz [1:13:50 až konec]BibliografieCaroline Crampton, A Body Made of Glass: A History of Hypochondria, London: Granta Publications, 2024.Allen Frances, Saving Normal: An Insider's Revolt against Out-of-Control Psychiatric Diagnosis, DSM-5, Big Pharma, and the Medicalization of Ordinary Life. New York: William Morrow, 2013.Chaelin Kyung Ra, Junhan Cho et al., Association of Digital Media Use With Subsequent Symptoms of Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder Among Adolescents, in: JAMA, 320, 3, 2018, str. 255–263.Tamara Pringsheim, Davide Martino, Rapid onset of functional tic-like behaviours in young adults during the COVID-19 pandemic, in: European Journal of Neurology, 28, 11, 2021, str. 3805–3808.Laura Wiesböck, Digitale Diagnosen: Psychische Gesundheit als Social-Media-Trend, Wien: Zsolnay, 2025.

Echo Prime Time startuje sérii předvolebních speciálů. Hostem Pavla Štrunce byl předseda SPD Tomio Okamura. Diskutoval o programu svého hnutí, hodnocení uplynulé vlády Petra Fialy i o možnostech koalic a spolupráce po volbách. „Bez hnutí ANO nelze sestavit novou opoziční vládu. Bez SPD a ANO nejde opozice sestavit,“ uvedl Okamura s tím, že to samozřejmě závisí na ANO. S jeho lídrem, Andrejem Babišem, má podle jeho slov poměrně normální vztah. „Jsme velice rychle schopni dohodnout se na takovém programovém prohlášení, aby to fungovalo,“ uvedl mimo jiné Tomio Okamura.Hnutí SPD představí svůj volební program až 8. září. Okamura to zdůvodnil tím, že jeho strana nechtěla, aby se program překrýval s řešenou bitcoinovou kauzou. „Program máme hotový od června, ale stala se bitcoinová aféra, kterou řešila média. A tak jsme do toho nechtěli zveřejňovat program,“ uvedl. Již nyní je ale dostupné „volební desatero“ SPD, kde shrnuje své priority.Vít Rakušan (STAN) se již dříve vymezil proti Okamurovi. Označil ho za hrozbu pro svobodu a demokracii. „Dělá politiku pro Ukrajince, my se stavíme proti,“ oponoval šéf SPD a připomněl, že Rakušan prohrál proti SPD soud, kdy jej označil za xenofobní a extremistické. „Soud konečně rozhodl, že zneužili ministerstvo vnitra pro politický boj. To je Vít Rakušan, to je Fialova vláda,“ řekl Okamura.

Velký vlastenecký pokus: dezolát a válečný analytik spolu na filmu. Shodnou se, nebo zhádají?Tři dlouholetí známí, vlastně kamarádi, se vypravili do kina, aby spolu zhlédli film, o němž mluví všichni: Velký vlastenecký výlet. Předem vědí, že nemají stejné názory. Jeden se označuje za dezoláta, druhý rozhodně nikoli. A třetí usiluje jejich rozhovor moderovat. Jak to může dopadnout? Mohou se na kvalitách filmu shodnout, anebo vůbec ne?O tom je nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované, do níž si tentokrát osiřelý Lukáš Novosad pozval dva hosty: překladatele Viktora Janiše, který od začátku velké války v Ukrajině před třemi roky intenzivně překládá publicistiku a denní analýzy, jež se konfliktu věnují, aby česká společnost měla dostatek relevantních informací o tom, co se děje.A podnikatele Pavla Kopřivu, který žije v Německu, po ruské invazi na Ukrajinu ubytoval několik ukrajinských uprchlických rodin, v Ukrajině plánoval podnikat a který tvrdí, že sám má tytéž názory jako hrdinové snímku Petra, Ivo a Nikola. Naopak Viktor se dle něj mýlí a podléhá západní propagandě. Vše prý je jinak, a to jak ve válce, tak ve filmu — vlastně hrané inscenaci. “Nebyla to sice taková hrůza, jak jsem se bál, ale hrůza to byla,” tvrdí o filmu Pavel. “Je to vynikající dílo,” kontruje Viktor. Diváky podcastu můžeme ovšem uklidnit: na začátku byl opravdu hec, jestli lidé různého založení spolu mohou jít na film, který jistojistě uvidí jinýma očima. Pak proběhla hádka. A nakonec došlo na happyend: při loučení stáli jsme spolu pod obsypaným špendlíkem, ládovali se jeho plody a hovořili úplně klidně také o jiných věcech.

Se změnami to v českém školství nebývá lehké a týká se to i snah o digitalizaci výuky. Tu v určitém ohledu popostrčila pro školy jinak děsivá zkušenost s pandemií covidu-19, otázkou ovšem zůstává, jak se skutečně promítla do dnešní praxe. A také, co se školstvím provede nástup umělé inteligence. O digitalizaci ve výuce diskutují ředitel Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia Radko Sáblík, odbornice na vzdělávání Blanka Hrudková a Zdeněk Kvasnica, vedoucí projektu Ylands EDU ve společnosti Bohemia Interactive.

Bude to rok od chvíle, kdy bývalý šéf Evropské centrální banky a ex-italský premiér Mario Draghi předložil Bruselu svou obsáhlou zprávu o stavu Evropské unie. Dokument, který tehdy rezonoval v médiích i mezi politiky, upozorňoval na klesající vliv EU, přeregulovanost a potřebu masivních investic. Jak ale upozorňuje ekonom Lukáš Kovanda, Unie se místo doporučených kroků vydala zcela opačnou cestou.Podle Kovandy Evropská komise naopak zrychluje tempo Green Dealu, což zvyšuje náklady průmyslu a snižuje konkurenceschopnost evropských firem. Administrativní zátěž se nezmenšuje, naopak přibývají nové regulace – například směrnice o odlesňování, která ukládá firmám povinnost detailně prověřovat původ komodit, jako je káva či dřevo. „To je další obrovská byrokratická zátěž, kterou čínské či americké společnosti vůbec nemají,“ říká Kovanda.Zásadní zůstává i problém společného financování investic. Fiskálně ukázněné státy jako Německo či Nizozemsko, podle Kovandy, odmítají hlubší dluhovou integraci. Nedůvěra investorů se projevila i tím, že americká Intercontinental Exchange nezařadila unijní dluhopisy mezi aktiva na úrovni státních bondů, popisuje ekonom. Výsledkem je, že EU si půjčuje dráž než jednotlivé členské země.Na setkání v Rimini Draghi znovu varoval, že Evropa ztrácí globální váhu. „Rok 2025 ukazuje, že se zbortila iluze EU o tom, že je světovou mocností,“ uvedl. Kovanda také připomněl, že Spojené státy a Rusko jednají o Evropě bez její účasti – situace, která je v moderní historii bezprecedentní.Draghi, podle Lukáše Kovandy, upozornil i na tlak Washingtonu: Unie se zavázala k nákupům energetických surovin ze Spojených států v hodnotě 750 miliard dolarů, a byť vágně, i k vyšším výdajům na obranu. Podle Kovandy jde o „kapitulaci Evropy“ vůči americkým zájmům.Unie se tak ocitá v paradoxní situaci: místo posilování vlastní ekonomické síly a politické suverenity přijímá další regulace, oslabuje průmysl a zároveň se dostává do stále větší závislosti na USA. Draghiho varovný hlas tak podle Kovandy zůstává aktuální i po roce – jen s tím rozdílem, že realita se mezitím ještě více vzdálila doporučeným řešením.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJedna parta chce nakupovat zbraně, druhá bude prostě rozhazovat. „Program Spolu není moc detailní, je to záměr – žádný klasický program se psát nebude, protože volební soubor se odehraje na rovině západ-východ, světlo-tma…“ říká Daniel Kaiser, který sliby vládní koalice rozebral v Týdeníku Echo.„Program Motoristů je daleko propracovanější, ať s ním souhlasíte, nebo ne,“ myslí si Dalibor Balšínek. „Pro typického pravicového voliče je to pastva pro oči,“ dodává Kaiser.Proč Stan a Piráti jsou spíš sekty, než politické strany? Spekulovat o výsledků voleb je nezodpovědné. A které kouzlo ubytuje pět lidí na třiceti metrech čtverečních?Na Echo Poradě diskutovali Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Podle nejnovějších dat České národní banky jsou nemovitosti aktuálně nejdražší v historii – a to jak se započtením inflace, tak i vzhledem k příjmům českých domácností. Tempo výstavby nových bytů zdaleka nestačí uspokojit obrovskou poptávku, a kupující proto přistupují i na rekordně vysoké ceny. Jak z toho začarovaného kruhu ven? O tom debatují publicistky Julie Hrstková a Táňa Zabloudilová, developer Tomáš Vavřík, ekonom Jaromír Šindel a Mikoláš Opletal z Platformy pro sociální bydlení.

Šéfka KSČM, lídryně Stačilo! a europoslankyně Kateřina Konečná je přesvědčena, že se EU do dvou let rozpadne. "Chtěla bych uspořádat veřejné referendum a zeptat se českých občanů, jestli chtějí setrvat, nebo vystoupit z EU a NATO," uvedla Konečná v nedělním pořadu Echo Prime Time, kde jí byla oponentkou ministryně spravedlnosti Eva Decroix z ODS. Ta také slova Konečné ostře odmítla. "Kdybychom nebyli součástí těchto dvou skupin, tak zůstaneme proti Rusku sami," varovala.Konečná se v debatě vyjádřila i k Severoatlantické alianci. Obvinila ji, že je "útočná a agresivní". "To ostatně NATO dokázalo už v řadě válečných akcí v minulosti. Chtěla bych se zeptat voličů, co si o tom myslí," řekla šéfka KSČM i v kontextu toho, že za čtyřicet dní půjdou Češi k volebním urnám. Decroix v reakci rezolutně namítla, že bez EU a NATO budeme čelit agresivní politice Ruské federace sami. "Co bychom asi dělali? Buďme rádi, že máme takového spojence," oponovala Konečné ministryně.Na otázku moderátora Pavla Štrunce, jak by sama hlasovala v referendu o setrvání v Evropské unii, šéfka komunistů Konečná odvětila, že "EU se pod vedením Ursuly von der Leyenové do dvou let stejně rozpadne". "Vždyť nemáme peníze na to, abychom zaplatili obří částky spojené s Green Dealem, ani na zvyšování HDP na zbrojení a další výlohy. Všechno fatálně zdražuje. Měli bychom se konečně ozvat a protestovat proti bruselskému diktátu," prohlásila lídryně Stačilo!Sledujte debatu o budoucnosti NATO, Evropské unie i předvolebních slibech a bitcoinové kauze.

Naši předci nebyli vůči Slovákům zdaleka tak otevření, jako my dnes. Jazykově jsme si byli odedávna blízcí, nakonec Dobrovský bral Slováky jen jako český dialekt – něco jako Moravany. To ovšem změnila jazyková odluka v roce 1843, kdy Ludovít Štúr a Jozef Hurban odmítli biblickou češtinu, kterou prosazovali evangelíci. Rakousko-Uherské vyrovnání pak výrazně oddělilo Čechy od Slováků, protože vznikly dva téměř samostatné státy. Spojovala je jen společná zahraniční politika a armáda. Hospodářské vyrovnání obou částí monarchie nastalo každých 10 let. Celní hranice mezi Rakouskem a Uherskem způsobovala, že nevznikl ani česko-moravsko-slovenský trh. O vzájemné izolovanosti svědčí i to, že v Martině třeba nevěděli nic o událostech 28.října 1918, protože se nesměly dovážet noviny. Sblížení Čechů a Slováků a vytvoření společného československého státu v roce 1918 bylo pak výsledkem tlaku dohodových mocností, které po takzvané Sixtově aféře začaly preferovat vznik národních států. V novém samostatném státě ale hráli Češi jednoznačně dominantní roli, zatímco Slováci se s nadvládou Čechů nikdy nesmířili. Nakonec se ale role obrátili, když si Češi zvolili Slováka – navíc se značně problematickou minulostí – za svého vládce.

Patrně každý našinec pozná podle ikonických věží kostela Panny Marie pražský Emauzský klášter. Říká se mu ovšem také klášter Na Slovanech, což je patrně známo méně. Stejně jako to, že klášter nechal zřídit císař a král Karel IV., který skrze něj usiloval propojit kořeny přemyslovských Čech s tradicí cyrilometodějské Moravy. Ale nejen to. Ve 14. století se věřilo, že Češi na své území přišli nikoli ze západní Ukrajiny, jak víme dnes, nýbrž z Chorvatska. A tak když na své cestě ke svatému stolci do Vatikánu Karel zjistil, že v Chorvatsku existují místa se slovanskou liturgií, rozhodl se do svého projektu budování českého státu na základě jeho starobylých kořenů včlenit také tuto tradici. Právě o fascinujícím příběhu Emauzského kláštera coby jediného českého kláštera, kde byla pěstována slovanská liturgie, hovoří v nové epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s paleoslavistou a ředitelem Slovanského ústavu AV ČR Václavem Čermákem.„Vše začalo, když se Karel na cestě do Vatikánu zastavil v městečku Senj a zjistil, že tam sídlí biskup, který má od roku 1248 od papeže právo sloužit slovanskou liturgii,“ vysvětluje Václav Čermák. Povolení mělo sice ještě biskupství krčské, jenže na Krku byl biskup vždy latiník, kdežto v Senji byl skutečně „slavjanizující“. Předpokládá se, že měl za úkol urovnat vztahy mezi Vatikánem a Bosnou, do níž svatý stolec kvůli vzájemným roztržkám zvažoval poslat křížovou výpravu. Každopádně povolení slovanské liturgie ve dvou biskupstvích v Chorvatsku v druhé půli 13. století vedlo k rozvoji církevněslovanského hlaholského písemnictví. Zvolené písmo byla pointa působení obou klášterů: liturgické texty musely být psány hlaholicí, jelikož cyrilice byla vnímána jako písmo východní, tedy heretické.Právě v Senji se Karel IV. seznámil se slovanskou liturgií a zjistil, že funguje v rámci římskokatolické církve. Cyrilometodějskou tradici císař patrně znal ze svého působení na Moravě. Podstatné však je, že již od Dalimila panovala v Čechách představa, že Češi do své kotliny přišli od jihu z Chorvatska a že z tohoto směru se rozvíjela rovněž čeština. Tato představa vycházela z biblického zmatení jazyků: myslelo se, že Slovani postupovali do centrální Evropy nikoli z východu, nýbrž po Balkánském poloostrově. Podle dobového pojetí se v Chorvatsku mluvilo praslovanštinou, z níž se následně vyvinula dobová čeština. Tomuto přesvědčení se říká „chorvatská teorie o původu Čechů“ a držel se ho i Karel IV.Snažil se proto propojit všechny tehdy známé tradice a vrátil do Čech jazyk, jejž na Moravě používali Cyril a Metoděj. Věděl, že přemyslovské kořeny sahají ke křtu Bořivoje a Ludmily,který proběhl z Metodějových rukou: přes starý slovanský liturgický jazyky tak propojil cyrilometodějskou Moravu s přemyslovskými Čechami. Vědomě takto budoval český stát na starobylých kořenech. Měl dokonce plány roznést slovanskou liturgii po celých Čechách, leč papež mu povolil pouze jediný takový klášter, a to v souvislosti se zřízením pražského arcibiskupství. Karel měl jako císař také právo, že v jeho přítomnosti směla být sloužena slovanská liturgie. Kolikrát ale této své výsady využil, nevíme.

Česká ekonomika poroste v příštích dvou letech jen kolem dvou procent, což podle hlavního ekonoma banky Creditas Petra Dufka nestačí ani na vytváření nových pracovních míst. V novém Hrotcastu upozorňuje, že optimismus ohledně růstu je spíše relativní: „Německo je ekonomický lúzer, který šest let přešlapuje na místě. Optimismus tam stojí jen na víře, že vláda pustí do ekonomiky nový dluh.“Největší nejistotu podle něj představují nové emisní povolenky ETS2, které mohou výrazně zdražit energie a zasáhnout peněženky domácností. Dufek zároveň připomíná, že Česko v posledních letech zaostává za Polskem, které dokázalo lépe využít evropské fondy a zrychlilo povolovací procesy ve stavebnictví. Na rozdíl od českého přístupu, kdy se peníze často tříštily do malých projektů, Poláci sázeli na velké infrastrukturní investice. V debatě o ozdravení veřejných financí pak Dufek očekává nevyhnutelné zvýšení některých daní a razantní škrty ve veřejném sektoru. A k českému rozpočtu dodává: „Státní rozpočet není žádná tajná dohoda. Měl by být maximálně transparentní, čím víc se kolem něj tají, tím víc vzniká spekulací.“

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz„Už se nemluví o příměří, ale o mírové dohodě, což je znamení toho, že my jako západ jsme tu válku prohráli,“ říká Daniel Kaiser o situaci po jednání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem a dalšími lídry. „Rusko od začátku mluví o tom, že chce novou bezpečnostní situaci v Evropě.“ „Už po Majdanu v roce 2014 se mluvilo o tom, že nejlepším řešením konfliktu je rozdělení Ukrajiny,“ připomíná Dalibor Balšínek. „Nemyslím si, že to směřuje k míru,“ říká Jiří Peňás.Ovlivní mezinárodní situace českou politiku? „Za padesát dní se ten obrázek ještě nevynoří z mlh. Na volby to nějaký vliv mít bude, ale koalici Spolu to tak rychle neoslabí,“ soudí Kaiser.Porušily nepřiznané koalice SPD nebo Stačilo! volební zákon? „Je to určitě účelovka, dost možná podvod. Ale když takhle kandidovala Top 09 s podporou Stanu, tak to bylo to samé. Tehdy to nikomu nevadilo,“ říká Kaiser.A jak komentátoři Týdeníku Echo odhadují výsledky říjnových voleb? Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Jsme země recidivistů? Česká republika patří k zemím s nejvyšším počtem vězňů v EU – a zároveň k těm s největší mírou recidivy. Tvrdé tresty jsou u nás vnímány jako spravedlivé a odstrašující, ale praxe ukazuje, že čím více lidí zavíráme, tím častěji se po propuštění vracejí. Využití alternativních trestů a mediace je ve srovnání se západními zeměmi méně časté. Počet vězňů tak vypovídá nejen o kriminalitě, ale i o našem chápání viny a spravedlnosti.Pohled na trestání není neměnný. Když v roce 1990 čeští zákonodárci zrušili trest smrti, více než sedmdesát procent veřejnosti s tím nesouhlasilo, a politici šli tedy vědomě proti většinovým představám o spravedlivém trestu. O třicet let později se situace proměnila: v roce 2023 se podle průzkumu CVVM poprvé od počátku měření vyslovila těsná většina obyvatel proti trestu smrti.Přelomové diskuse se dnes vedou i o věznění. Výzkumy ukazují, že pobyt za mřížemi odsouzené spíše poškozuje: snižuje jejich schopnost komunikace, empatie i kognitivní dovednosti. Vězni se pak mohou vracet nebezpečnější než před nástupem trestu. Nizozemský kriminolog René van Swaaningen navíc připomíná, že věznice jsou – i v kontextu účinku – nesmírně drahé. Nizozemsko má jednu z nejnižších vězeňských populací v Evropě – a přitom je podle různých indexů zhruba stejně bezpečné jako Česká republika, byť existují rozdíly: u nás je více vražd, v Nizozemsku je hlášeno více znásilnění.Z filozofického hlediska se potom nabízí otázka, zda instituce vězení nevychází z chápání svobody a trestu, které už dnes neplatí. V době vzniku moderních věznic byla – například u Thomase Hobbese – svoboda chápána jako možnost pohybu bez vnější překážky. Není tedy náhoda, že dlouhodobé omezení pohybu se stalo tím nejtvrdším trestem. Ale pokud už dnes svobodu nechápeme jako lokomoci, není čas přehodnotit i sám trest vězení?KapitolyI. Češi, národ recidivistů [úvod do 13:00]II. Odnětí svobody: Proč je pohyb tak vysoký statek [13:00 až 35:00]III. Příběh disciplíny [35:00 až 57:35]IV. E-Vězení [57:35 až 01:07:00]V. Smí vrah nabídnout smíření [01:07:00 až konec]BibliografieJakub Drápal, Justifying Punishment: Perspectives from Post-Communist Europe, London: Routledge, 2024.Alexander Lindh, Karin Kaçi, A Better Place, 2024, https://www.ardmediathek.de/serie/a-better-place/staffel-1/Y3JpZDovL3dkci5kZS9hYmV0dGVycGxhY2U/1David Lyon, The Culture of Surveillance: Watching as a Way of Life, Cambridge: Politiy Press, 2018.Tereza Matějčková, „Chris De Stoop: Proč si nevážíme půdy, která nás živí, in: Echoprime, 14. 8. 2025, https://www.echoprime.cz/a/Hg6rZ/proc-si-nevazime-pudy-ktera-nas-ziviPostoje občanů k trestu smrti – duben/květen 2023, in: Centrum pro výzkum veřejného mínění, https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a5678/f9/ob230725.pdfPrison Insider – the Information Platform on Prisons in the World, https://www.prison-insider.com/en.Eva von Redecker, Bleibefreiheit, Franfurt am Main Fischer Verlag, 2023.Chris De Stoop, Kniha Daniel, přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Praha: Argo, 2024.Andy West, The Life Inside: A Memoir of Prison, Family and Learning to Be Free, London: Pan Macmillan, 2023.

První veřejné vystoupení sourozeneckého podcastu Hej, Slované! se odehrálo v srpnu 2025 na festivalu Krásný ztráty ve Všeticích. Bratři Jakub a Lukáš Novosadovi ho pojali jako zhuštěné vysvětlení, proč se slovanské Evropě věnovat a proč se ji snažit pochopit: jednak připomněli, že Češi tento kout evropského kontinentu spíše přehlížejí, přestože se k němu – jaký paradox! – rádi hlásí. Jenže to by mělo probíhat aktivněji než pouhými několika vzrušenými slovy na adresu Ruska. Po úspěšném českém národním obrození a po ideálech první republiky, která ve vazbách na slovanské země stvrzovala obrozenský étos i svou vlastní existenci, se však střední a východní Evropě myšlenkově neustále vzdalujeme. Přitom věnovat se jim, nemusíme se neustále bičovat tím, že oproti Západu zaostáváme, protože bychom zjistili, že jinde jsme lídry a inspirací.Sourozenci se na festivalu pokusili své posluchače přesvědčit, že to, co se děje v Česku, není ještě nic proti tomu, co se děje v jiných slovanských zemích. Pravomocné odsouzení úřadujícího prezidenta v bosenské Republice srbské? Největší a nejdelší demonstrace v Evropě v Srbsku? Poskytování politických azylů představitelům spřátelených režimů ze strany Maďarska nebo Srbska? Přepólování vztahů uvnitř Visegradu? O tom všem byla řeč.Ale také o tom, kterou symbolickou bitvu už Rusové v Ukrajině prohráli. Nebo o tom, jak číst cíle prvních ruských útoků. Nebo o tom, že s ukrajinskou imigrací nezažíváme nic jiného než před sto lety. Nebo o tom, že cílem české zahraniční politiky by měla být kuřpíkladu snaha řešit stav v Bosně a Hercegovině. Nebo o tom, že jezdíme-li na dovolenou k moři do Polska, jezdíme vlastně do Německa. Nebo o tom, jaké stereotypy si pojí s Čechy Chorvati či Poláci.Aneb konečně podcast, který politické dění v Evropě nahlíží z jiných perspektiv, než u nás bývá běžné. Ostatně hodnocení jednoho z posluchačů na festivalu bylo jednoznačné: „Když jsem slyšel název Hej, Slované, myslel jsem si, že půjde o naprostý bizár. Ale vy jste skvělí!“

Koncem července ve Skotsku americký prezident Donald Trump a prezidentka Evropské komise Ursula von der Leyenová uzavřeli předběžně velkou obchodní dohodu. Dohoda jak známo vypadá zcela nevyváženě v neprospěch Evropy. U 70 procent položek zboží dováženého z EU do USA se zavádí 15procentní clo, zatímco v opačném gardu bude clo nula. Komise se z vděčnosti, že cla do Ameriky nebudou ještě vyšší, i naším jménem zaručila odebrat z USA v příštích třech letech energii za 750 miliard dolarů. Zkapalněný plyn z USA je přitom citelně dražší než plyn, který jsme trubkami před válkou dováželi z Ruska. Von der Leyenová slíbila také investice evropských firem v USA ve výši 600 miliard. Dohoda, tvrdí alespoň Američané, obsahuje i závazek masivního nákupu amerických zbraní. A to v době, kdy USA samy s Ruskem chtějí urovnat své spory. Po dvou týdnech už opadl prach, a tak jsme si ke zhodnocení dohody pozvali poradce premiéra a hlavního ekonoma BH Securities Štěpána Křečka, předsedu Národní rozpočtové rady a bývalého viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla, ekonoma Karla Kříže a amerického novináře žijícího v Praze Erika Besta.

Filozofka Tereza Matějčková, Dalibor Balšínek, sochař David Černý a redaktor Týdeníku Echo Adam Růžička na festivalu Krásný ztráty rozebrali, proč se lidé v současné společnosti stále častěji míjejí. Podle Matějčkové nejde o nedostatek rozhovorů, ale o jejich přebytek, který vede k inflaci slov, vyčerpání a zbytečné eskalaci sporů. K demokracii podle ní patří i hádky či „cancelování“, a přestože to není hezké, musíme to unést. Diskutovalo se i o vlivu sociálních sítí, které podle Černého odrazují výrazné osobnosti od vstupu do politiky a vytvářejí prostředí, v němž převažují „bezkoulíci“. Růžička varoval před moralizováním a volal po větší velkorysosti i schopnosti odpustit. Společným tématem byla také proměna role médií a otázka, zda přemíra informací v kombinaci s technologiemi neoslabuje základy liberální demokracie.

Tábornictví, tramping, skauting... Šlo o romantiku, únik z konzumu, hru na americký Západ nebo výchovu mladých lidí k pevným zásadám a životu v kolektivu?Léto láká většinu Čechů – pokud nemíří do nějakého přímořského turistického resortu – k pobytu v české přírodě. Naším fenoménem je totiž tramping, tábornictví nebo letní tábory pro děti. Už přes sto let jezdí Češi posázavským nebo jiným expresem pod širák nebo do trampské osady, večer posedí u táborového ohně a zpívají trampské, folkové nebo country písně. Každá osada má svého šerifa a nad osadou nebo tábořištěm se vznáší duch divokého západu, indiánů, kovbojů a jejich koní.Obliba tábornictví u nás vznikla na konci 19. století, kdy se společnost výrazně industrializovala. Pobyt člověka v přírodě měl osvěžit jeho tělo a mysl, ale již tehdy se začalo dle anglosaského vzoru i s ideovou výchovou mládeže v přírodě, z čehož pak vyrostlo skautské hnutí, český Junák a další organizace pořádající pobyty dětí v táborech v přírodě. Naproti tomu tramping nebyl nikdy pevně organizován a veškeré pokusy o organizovanost nebo komercionalizaci neuspěly. Trampové věděli, že organizaci by uchvátil stát a začal předpisovat, co se má a nemá dělat. Bylo by po svobodě. Od trampingu tak vede cesta k současným ekologickým hnutím, ochraně přírody, vzpouře proti konzumnímu životnímu stylu, ale i k folku a písničkářům vyjadřujícím vzpouru proti společenským konvencím.

Na Slovensku lidi okamžitě na cizince spustí o politice, v Česku život tak otrávený politikou neníPrázdniny jsou v plném proudu a bratři Hejslované se v jejich první půli vydali na cesty po svém teritoriu: Jakub byl na jihu na Balkáně, odkud si přivezl nazpět smutek, a Lukáš vandroval po západních slovanských zemích, odkud si přivezl nazpět úžas. Jaké konkrétní dojmy a nové poznatky tedy mají? O tom je nový díl sourozeneckého podcastu, v němž Lukáš české turisty bažící po Polsku upozorňuje na místa, tedy najmě města, kam se vyplatí jet už proto, že tam turisté nejsou. Přestože tam je na co se dívat.V úvodu se Jakub – čerstvě navrátivší se z Bělehradu – vrací ke svému zásadnímu tématu: jak vypadají srbské protesty proti tamní vládě, které už trvají tři čtvrtě roku a které v průběhu prázdnin zdánlivě ztrácejí dech. Lidé jsou na dovolených, města jsou poloprázdná, a tak vizuálně protesty upadají. Do toho se patrně konečně chystají v Srbsku volby (možná ještě letos), přičemž Jakub dodává, že vládní strana prezidenta Aleksandra Vučiće už nemá kde brát elektorát, takže je odsouzena k prohře. „Bude velmi zajímavé sledovat, k čemu to v následujících měsících povede, protože Vučić se moci samozřejmě nebude chtít vzdát. Navíc nezapomínejme, že srbská společnost čtyřicet let žije pod permanentním tlakem etnonacionalistů, je radikální, a i na takové voliče se bude muset cílit,“ upozorňuje Jakub.Vysvětluje, že atmosféra v zemi není ani tak napjatá, jako spíš smutná. Ve společnosti a ekonomice dle něj nic už nefunguje, drobní podnikatelé mizí a stát se rozpadá. „Vidíte to skutečně na každém kroku, u nás si ani nesvedeme představit,“ říká. A vysvětluje, jakým způsobem podporu opozici vyjadřují hvězdy jako tenista Novak Djoković nebo režisér Emir Kusturica. Ten se stal překvapivým podporovatelem nevládního tábora a spekuluje se, že to je hra s jeho pověstí, že může jít o snahy vybrat si ho jako potenciálního lídra opozice, ale zároveň i o snahu vládních kruhů přihrát si přes režisérovo jméno nové hlasy. „Zkrátka vyplatí se to sledovat, protože je to učebnice postupů, které u nás neznáme,“ uzavírá Jakub.V další části na něj Lukáš navazuje svými zážitky. Začíná na východním Slovensku v Prešově a jeho okolí a popisuje mimo jiné, jak intenzivně má slovenská společnost potřebu se s cizinci okamžitě bavit o politice. „To u nás tak ještě zaplaťpámbu není. Zároveň toto nejde nasát z médií, člověk musí být na místě, aby to poznal: že cosi visí ve vzduchu a že politika zasahuje do životů a myšlení lidí víc, než je zdrávo,“ vysvětluje Lukáš. K tomu poznamenává, že ve městě lze poznat, že Slovensko skutečně vyrůstá z menších poměrů než Česko, nebo že poměr nevkusu a vkusu je taky vyhrocenější než u nás: „V Bardejovských Kúpeľoch máte vedle sebe tanky z památníku na bitvu v Dukelském průsmyku, skanzen se starými domyz rusínských osad, secesní lázeňské domy, sochu císařovny Sisi, která sem jezdila, a hrozivé zázemí restaurací, kina nebo kadeřnictví postavené v osmdesátých letech, které chátrá, neinvestuje se do něj a vedle kterého se cítíte jako někde na jihu Prahy u metra.“Poslední částí je popis několika měst východního Polska: Lublin, Radom, Kielce, Lodž a nakonec Kladska u našich hranic. „Nejlepší na tom je, že skoro nikde nejsou turisti. Takže v době, kdy neustále lamentujeme na přemírou turismu, máme i nedaleko svých hranic spoustu míst, kde to neplatí, kde netrpíte nekonečnými frontami a zástupy všudypřítomných amatérských fotografů, kde se můžete pohybovat volně a svobodně a je vám dobře,“ dělá reklamu východnímu a střednímu Polsku Lukáš. Aneb konečně podcast, který vás odešle do patřičných míst.

V Česku vstoupila v platnost novela trestního zákona, nového znění se dočkal i paragraf 403. Stojí v něm teď: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Změna spočívá v tom, že paragraf explicitně zmiňuje dvě ideologie – nacismus a komunismus. Někdo v tom může vidět uzavření debaty, která v téhle zemi běží prakticky od roku 1989, debaty o tom, zda si komunismus a třeba i strana, jež ho má v názvu, zaslouží být postaven mimo zákon. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s historikem a ředitele Muzea Paměti XX. století Petrem Blažkem, editorem a publicistou Luďkem Bednářem a kolegou Adamem Růžičkou, který se specializuje mimo jiné i na témata související se svobodou projevu.