Echo Podcasty

Evropská unie se ocitla v pozici slabšího partnera v nové obchodní a celní dohodě s USA. Z pohledu mnoha ekonomů nejde o rovnocennou dohodu, ale spíše o jednostranný diktát. Zejména co se týká dohody o nákupu energií ze Spojených států. „To je formát, který lze označit ze strany Evropské unie za kapitulaci,“ říká Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank, v rozhovoru k víkendovému kompromisu mezi USA a EU. Zásadní, podle něj, část dohody se týká závazku EU odkoupit během tří let americké energetické suroviny za 750 miliard dolarů. "Pro srovnání, loňský dovoz ruských energetických surovin do Evropské unie byl v objemu nějakých 22 miliard dolarů", vysvětluje Kovanda. Přechod na americké dodávky tak není jen otázkou geopolitického rozhodnutí, ale i obrovské ekonomické zátěže. „Ten výsledek nedělní obchodní dohody mezi Spojenými státy a Evropskou unií je dan prostě tím, že ekonomicky je Evropská unie slabá, slábnoucí,“ říká Kovanda. EU přistoupila na podmínky, které „se dají označit za diktát, dají se označit za kapitulaci“. Podle něj za tím není jen americký tlak, ale i strukturální problémy EU. „To rozhodně není nějaké ego Donalda Trumpa. To jsou prostě naše domácí chyby, které soustavně děláme v energetické politice, v Green Dealu, v environmentální ideologii.“

Evropské nařízení o digitálních službách neboli DSA (anglická zkratka pro Digital Services Act) nabylo účinnosti loni v únoru. Někteří v regulaci spatřují konec Divokého západu na internetu, kde si sociální sítě mohly dělat, co se jim zlíbí, a nemusely se nikomu zodpovídat. Jiní věc považují za nebezpečný nástroj cenzury, který ohrožuje demokracii. Ačkoliv DSA již platí, ještě jsme u nás nepřijali prováděcí zákon, jenž by zmocnil národního digitálního koordinátora, kterým má být Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Zákon je v tuto chvíli zaseklý v Poslanecké sněmovně a není jasné, zda se do voleb stihne schválit. V květnu letošního roku kvůli tomu Evropská komise Českou republiku spolu s několika dalšími zeměmi zažalovala u Soudního dvora EU. V Salonu Echa o problematice diskutovalo právnické trio Miroslav Crha, vedoucí oddělení lidských práv, koordinace, adaptace a integrace na Úřadu vlády ČR, Jan Gregor, advokát a místopředseda organizace Aliance pro rodinu, a Jan Hořeňovský, ředitel Institutu H21 a vědecký pracovník na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství. Po únoru 48 pokračovali komunisté podle sovětského vzoru pomocí pětiletých plánů. V plánovaném hospodářství nerozhodoval trh - tedy zákony nabídky a poptávky - ale ústřední výbor komunistické strany. Straničtí tajemníci určovali, kolik bot si lidé mají koupit, co bude kolik stát, jaké šaty se budou nosit, co budou lidé jíst a podobně. Takový způsob řízení ekonomiky pochopitelně nemohl vést k úspěchu, takže nakonec byli komunisté nuceni zavádět různé ekonomické reformy, které vnášely do komunistického plánování určité tržní prvky. Počátkem 60. let došlo k něčemu podobnému i v Československu. Hlavní architektem naší ekonomické reformy byl Ota Šik, který se postupně stal skutečnou hvězdou. Relativní úspěch ekonomických reforem vedl k tomu, že reformní komunisté postupně uvolňovali ideologické mantinely a zaváděli další a další tržní prvky. To vyvrcholili v roce 1968. Kdyby do země nevtrhla vojska států Varšavské smlouvy, museli by reformní komunisté nakonec sami zavést kapitalismus. Takže je Sověti a spol. vlastně zachránili. Bohužel jsme to odnesli my všichni..Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství. Po únoru 48 pokračovali komunisté podle sovětského vzoru pomocí pětiletých plánů. V plánovaném hospodářství nerozhodoval trh - tedy zákony nabídky a poptávky - ale ústřední výbor komunistické strany. Straničtí tajemníci určovali, kolik bot si lidé mají koupit, co bude kolik stát, jaké šaty se budou nosit, co budou lidé jíst a podobně. Takový způsob řízení ekonomiky pochopitelně nemohl vést k úspěchu, takže nakonec byli komunisté nuceni zavádět různé ekonomické reformy, které vnášely do komunistického plánování určité tržní prvky. Počátkem 60. let došlo k něčemu podobnému i v Československu. Hlavní architektem naší ekonomické reformy byl Ota Šik, který se postupně stal skutečnou hvězdou. Relativní úspěch ekonomických reforem vedl k tomu, že reformní komunisté postupně uvolňovali ideologické mantinely a zaváděli další a další tržní prvky. To vyvrcholili v roce 1968. Kdyby do země nevtrhla vojska států Varšavské smlouvy, museli by reformní komunisté nakonec sami zavést kapitalismus. Takže je Sověti a spol. vlastně zachránili. Bohužel jsme to odnesli my všichni.

Letos si připomínáme několik třicátých výročí v souvislosti s válkami na Balkáně: mimo jiné operaci Bouře, která znamenala konec bojů v Chorvatsku. Ty mají u nás zvláštní privilegium – na rozdíl od konfliktu v Bosně, bombardování Bělehradu pod hlavičkou NATO nebo války v Kosovu je válka o Chorvatsko v podstatě zapomenutá. Jako by se nikdy neodehrála, rozhodně jsme dávno zapomněli, jak k ní došlo, kvůli čemu se vedla, jak se vyvíjela, jak skončila. Jediné, co nám ji dlouho připomínalo, byly rozmlácené domy, kolem kterých jsme jezdili na dovolenou k moři. „Protože cesta k němu vede právě přes některá z území, kde dříve žili Srbové,“ připomíná v další epizodě sourozeneckého podcastu Jakuba a Lukáše Novosadových historik Boris Mosković a dodává: „Češi na tu válku zapomněli nejspíš právě kvůli svým dovoleným. Do Chorvatska se přece jezdí za krásnými zážitky, za sluncem, k vodě, na koupačku, za bezstarostností, a nic z toho si nikdo nechce kazit připomínkami nějakých zvěrstev.“Než se ovšem hovor dostane k samotné válce, je potřeba probrat okolnosti, které jí předcházely: například desetidenní válku o Slovinsko neboli o první území, které se odtrhlo od svazové Jugoslávie. A to na základě přesvědčivého referenda, v němž pro samostatnost země hlasovalo osmdesát osm procent voličů. Slovinsko ale mělo oproti jiným jugoslávským zemím minimálně tři nesporné výhody, které jeho odchod z federace usnadnily a které zapříčinily, že mu v odchodu nikdo pořádně nebránil: ve Slovinsku se mluví jiným jazykem, je to země národnostně homogenní a nemá žádné velké hraniční spory. Jinak je tomu právě v Chorvatsku. Tam tehdy, to jest v roce 1990, rovněž proběhlo referendum o odtržení, rovněž bylo úspěšné, leč jeho legitimita byla zpochybněna už tím, že se ho neúčastnili chorvatští Srbové, tedy více než půlmilion lidí, který tvořil asi dvanáct procent obyvatelstva země.A proč vůbec došlo k referendům? To byl zase výsledek dvou jugoslávských tendencí: po decentralizaci a po dekomunizaci či demokratizaci společností, jež se projevily ve volbách v roce 1990 – volbách v jednotlivých svazových zemích, v nichž někde vyhrála opozice a někde postkomunistická tradice. Přičemž k volbám na federativní úrovni už nikdy nedošlo, předběhl je rozpad země. V samotném Chorvatsku vyhrál volby Franjo Tuđman, kromě jiného někdejší disident, jenž byl v Jugoslávii dvakrát zavřen do vězení. Tuđman nabídl ve svém programu Chorvatům smír: politika ve stylu „co jsme si, to jsme si, hlavně že jsme všichni Chorvati“, která chtěla urovnat bolavé vzpomínky chorvatské společnosti na svou vlastní ustašovskou minulost, slavila úspěch. Stejně jako příslib konfederace se Srbskem – protože otevřeně propagovat odtržení si v kampani Tuđman ještě netroufl.Následovalo ovšem to, co se dalo čekat: vzpoura chorvatských Srbů a pokusy o vyjednávání o podobě soužití; jenže nedostatečné. Zkrátka už všechno – z dnešního pohledu patrně nezadržitelně – směřovalo k násilnému řešení donedávna zdánlivě poklidného soužití dvou národů. V podstatě se čekalo na první oběť, která konflikt vyostří a naplno spustí. Podcast mimochodem probírá také to, jak na situaci reagovaly další okolní státy jako Rakousko nebo Itálie, jaký vliv měla na dějiny jugoslávská mediální situace a kupříkladu neexistence centralizované televize. „Když mluvíme o chorvatské válce, je důležité si říct, že vlastně neznáme její začátek. Ani v chorvatském prostředí se dodnes neví, co za něj považovat, co byla ta poslední kapka,“ připomíná Boris Mosković. „Možná za to může fotbal, derby mezi Záhřebem a Bělehradem, kde Chorvaté poprvé viděli otevřené násilí. Ale shoda na tom není.“Víc v nové epizodě

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czFriedrich Merz tvrdí, že Německo uprchlickou krizi nezvládlo. Tématu se věnuje Salon v aktuální Týdeníku Echo. „V Česku to celé mělo trochu virtuální podobu. I skalní vítači dnes budou mluvit jinak než v roce 2015,“ říká Jiří Peňás. „Proč potom Česko podobné věci tleská? Netanjahu se netají tím, že usiluje o transfer dvou milionů lidí z Gazy,“ oponuje Daniel Kaiser.OSN označila celosvětový propad porodnosti za globální krizi. „Antinatalisté říkají, že je to dobře, že vymíráme. Přišlo mi dobré se s tímhle argumentem vypořádat,“ upozorňuje na další text v tištěném Echu Adam Růžička.Kam se dostaly česko-slovenské vztahy a co o nich vypovídá „vytýkací dopis“ Petra Fialy Robertu Ficovi? „Skřípění mezi Bratislavou a Prahou je dnes dané geopoliticky, oba státy se nechaly vtáhnout do zástupné války dvou velmocí,“ říká Kaiser. „Fiala podle mě skutečně využívá toho, že doba bratislavských pondělních televizních inscenací je pryč. Stará generace vyrůstala bilingválně, ale to už mizí,“ myslí si Peňás.Jak to bylo s tuzemským blackoutem? Víme, co jej způsobilo nebo určitě nezpůsobilo? Co budou evropské vlády dělat s novými energetickými povolenkami? Pomůže něčemu nařízení DSA? Máme víc svobody, nebo cenzury?Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Pavel Štrunc.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Božská míra byla neblaze překročenaUběhlo to rychle. Před deseti lety se rozjela událost, které se vzápětí začalo říkat velká uprchlická krize. Od jara 2015 přicházely zprávy, že výrazně posílil uprchlický proud jak po tradiční cestě přes Balkán, tak přes Středozemní moře. Pořád šlo ale ještě o desetitisíce, tedy zvladatelná čísla. Během léta poskočila na statisíce a na přelomu srpna a září již stálo na hranicích především do evropského schengenského prostoru skoro milion uprchlíků, takže do konce roku jich jen do Německa přišlo jeden a půl milionu. Tehdy, bylo to 31. srpna, zazněl slavný výrok Angely Merkelové „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!), který dosud rezonuje a vyvolává zcela protichůdné reakce. Pro jedny je příkladem téměř heroického optimismu, aktivního humanistického přístupu, podle něhož by měl demokratický politik jednat. Pro druhé naopak projevem nezodpovědnosti, naivity, pýchy a přecenění sil, kdy je jasné, že náklady na toto „zvládnutí“ bude nést někdo jiný než ten, kdo ho tak lehkomyslně vysloví. Otázka je samozřejmě, jestli mohla tehdy paní Merkelová dělat něco jiného, jestli tedy byla (a dále jsou) jiná řešení, zda se prostě některé věci v dějinách stanou bez ohledu na to, jestli to někdo chce, nebo nechce zvládnout.Fakt je, že léto 2015 toho strašně moc změnilo. Myslím, že se tomu říká game changer. Ta změna se projevila na úrovni řekněme politické a civilizační (padly hranice, zachvěl se princip občanství, výrazně se začalo proměňovat etnické složení staré Evropy…). Ale i na rovině osobní. Mnoho lidí zjistilo, že jejich názory jsou odlišné od názorů jejich přátel, někteří zjistili, že jsou extremisté, i když si vlastně nemyslí nic zvláštního, jiní zase začali propadat pocitu, že jejich bližní jsou strašní, ať v tom, či onom směru. Někteří se začali bát, jiní se naopak začali těšit na „jinou Evropu“. Zvláštní přitom byla role médií, která možná tehdy zažívala svou poslední velkou chvíli. Brzy ji zcela převzaly sociální sítě, kde se nyní odehrává většina bouřlivých „diskusí“.Já jsem ovšem pozval kolegy z tehdy ještě „mocných“ klasických médií, kteří nepsali výkřiky na sociální sítě, nýbrž byli a jsou zvyklí události komentovat s jistou kompetencí, odstupem, v souvislostech, tedy jaksi postaru. A najednou byli hozeni před novou věc. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Filozof v souboji s průmyslem osobního rozvoje: „Všechno je lepší než chytráctví“Co stojí za boomem self-help literatury? A jak souvisí s filozofií? Není pochyb, že určitý typ filozofického psaní má k self-help literatuře blízko. Patrné je to třeba i na současném zájmu o stoiky. Navíc nelze popřít, že filozofie byla tradičně spjata s ideou, že člověk nemá jen žít, ale svůj život má sám vést – a k tomu potřebuje… co vlastně?Tady narážíme na kámen úrazu. Self-help literatura nabízí konkrétní rady, jak efektivněji řídit svůj život: vstávejte v pět ráno, pijte vodu s citronem, staňte se lepší verzí sebe sama. Filozofické vedení je jiné – často nejasné. Kierkegaard, který zdůrazňuje význam filozofie pro dobrý život, považuje tuto nejasnost za klíčovou. Metodu „promyšleného zmatku“ sdílel mimochodem i Sókratés, Ježíš nebo věštkyně Pýthie.Pointa je jednoduchá: nikdo vám neřekne, co máte dělat. Nejasnost má pozitivní funkci – nutí nás, abychom se sami zamysleli, místo abychom přijímali návody. Zatímco self-help literatura nabízí radu, filozof nabízí „neradu“. Operuje podle hesla: Nelze žít za druhého, ale lze žít tak, že druhý sám znejistí. Zdá se to málo, ale ve skutečnosti je to hodně. Výzkumy navíc ukazují, že udělování rad může být škodlivé: v příjemci vyvolává pocit, že si sám neumí poradit, zatímco tomu, kdo radí, narůstá sebevědomí. Kdo radí, šíří bezmoc, jak upozorňuje americký novinář Steve Salerno v knize s příznačným podtitulem: Jak hnutí self-help učinilo Ameriku bezmocnou.Filozofie i self-help literatura mohou posilovat určitou formu odolnosti. Zatímco self-help autoři se soustředí na výkonnost a hladké začlenění do světa – Kierkegaard by řekl, že z nás dělají „hladké oblázky“ ve společenském soukolí –, filozof říká, že to je málo. Právě tím nám něco zásadního zprostředkovává: ukazuje, že líbit se našim současníkům není vůbec důležité. Krásně to ostatně vystihla spisovatelka Doris Lessingová: „Všechno je lepší než chytráctví, než vypočítavost, než opatrnost, než neochota dávat ze strachu před následky.“Kapitoly I. Lítost moudrostí života [začátek až 24:48]II. Kdo radí, oslabuje [24:48 až 42:05]III. Filosofická rada? Hlavně nebýt srozumitelný! [42:05 až 58:00]IV. Pasti self-help literatury – ztráta bolesti [58:00 až konec]BibliografieRober Bellah, Religion in Human Evolution. From the Paleolithic to the Axial Age, Cambridge, MA, 2011.Tereza Matějčková, Hegelova fenomenologie světa, Praha: OIKOYMENH, 2018Soren Kierkegaard, Either/Or, Part I. Translated by Howard V. Hong and Edna H. Hong. Princeton: Princeton University Press, 1987.Søren Kierkegaard, The Concept of Irony with Continual Reference to Socrates, Princeton: Princeton University Press, 1992.Doris Lessing, The Golden Notebook, New York: Frederick A. Praeger, 1962.Jan Loffeld, Když Bůh nikomu nechybí: Úvahy o náboženské lhostejnosti, Praha: Portál, 2025.Jonathan Rauch, "Let It Be: Three Cheers for Apatheism“, in: The Atlantic Monthly, May 2003.Steve Salerno, SHAM: How the Self-Help Movement Made America Helpless. New York: Crown Publishers, 2005.Liv Strömquist, Strömquist, Hovoří Pýthie, přel. Marie Voslářová. Praha: Paseka, 2025.

Sociální demokracie se před nadcházejícími sněmovními volbami spojuje s hnutím Stačilo! To už dohodu se Sociální demokracií minulý týden schválilo. (Rozhovor se vedl před potvrzení spolupráce.) Jedním z důvodů pro spojení je podle statutárního místopředsedy Sociální demokracie Lubomíra Zaorálka snaha mluvit za lidi, kteří se cítí být opomíjeni. „Milion hlasů při minulých volbách propadl – to se nesmí opakovat,“ říká. Kritiku ohledně spolupráce (mimo jiné) s KSČM odmítá, i proto, že mu nejde o minulost, ale o řešení současných problémů: drahé bydlení, dostupné zdravotnictví, sociální jistoty. Jedním z bodů, na kterém se oba subjekty dlouho nemohly domluvit, byly mezinárodně politické otázky. Zejména vztah k NATO a EU. STAČILO! prosazuje referenda ohledně setrvání v obou organizacích. Podle Zaorálka Severoatlantická Aliance „mutuje před očima“ v systém, kde Evropa platí a USA diktují. "Já jsem to nazval jakýmsi feudálním systémem, ve kterém my platíme desátky. Pan Donald Trump nás posílá nakupovat zbraně - především americké. Takže když vy vidíte, jak se to celé vyvíjí, tak je vidět, že to na to prochází něčím, co jsme si neuměli ani představit. A my se musíme bavit co s tím budeme dělat," vysvětluje Lubomír Zaorálek. I proto statutární místopředseda Sociální demokracie deklaruje připravenost jeho strany opět otevřít téma obecného zákona o referendu. „Nevím pokolikáté už to zkoušíme, ale jsme připraveni to znovu prosazovat,“ říká s odkazem na opakovanou snahu sociálních demokratů prosadit zákon umožňující celostátní hlasování. Konkrétní impuls podle něj představuje právě návrh zvýšit výdaje na obranu na pět procent HDP, což považuje za mimořádně zásadní otázku, která by měla být projednána i veřejností. "Dnes dokonce máme první věc, kterou bychom nejvíc chtěli hned hlasovat. A to je otázka těch pěti procent na zbraně. To zvedáme jako první téma, které bychom byli rádi, aby se do takového referenda mohlo vejít", říká Zaorálek. 

Bádání o Slovanech první republika intenzivně podporovala, nacisté chtěli využít, komunisté zrušitV roce 1922 dochází v mladém Československu k nebývalé věci: parlament přijímá zákon o zřízení dvou vědeckých institucí: Slovanského a Orientálního ústavu, prezident Masaryk věnuje na činnost prvního zmíněného obrovskou sumu tří milionů korun. Stát takto chtěl podpořit svou existenci, jasně deklarovat svou orientaci ve světě a najít pro ni vědeckou bázi, která by svým výzkumem praktické fungování státu předjímala. Následně nacisté měli se Slovanským ústavem své překvapivé plány, zato komunisté velmi záhy usilovali jej zrušit. O těchto fascinujících a setrvale paradoxních dějinách vědecké instituce, jež přesně odrážejí dějiny československého státu, hovoří v další epizodě svého sourozeneckého podcastu bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s ředitelem Slovanského ústavu AV ČR, v. v. i., Václavem Čermákem.Slovanský ústav začal fungovat až šest let poté, co byl přijat zákon o jeho ustavení. Kromě vědecké sekce měl sekci národohospodářskou, jež měla obhospodařovat vztahy se slovanskými státy na byznysovém základě. To se nepovedlo. Zároveň v té době existovali specialisté srovnávající například právo jednotlivých slovanských zemí (což je dnes bohužel neexistující obor). Bádání ústavu ovšem přesahovalo slovanský areál, věnovalo se totiž též Rumunsku, Maďarsku, Albánii. Prvorepublikový zájem o slovanské národy samozřejmě kromě jiného odrážel národnostní složení nového státu, jenž jako multietnický vlastně přirozeně navázal na strukturu Rakouska-Uherska. A opomenout nelze ani to, že ve Slovanském ústavu významně působili také emigranti z Ruské říše. Stát ovšem hledal a neustále znovu definoval svůj vztah k okolním zemím – ostatně s jedním slovanským státem Československo nemělo podepsanou diplomatickou smlouvu: totiž se Sovětským svazem.Prvorepublikové úzké sepětí státu se slovanským prostorem a slavistickou vědou se v průběhu 20. století neustále rozvolňovalo s nástupem všech dalších režimů, které přicházely. Byl to vývoj mnohdy nečekaný: třeba nacisté uvažovali mít Prahu jako centrum pro své výzkumy židovského národa a národů slovanských. K naplnění tohoto záměru ovšem nedošlo. Zato komunisté – třebaže stát intenzivně prohloubil vztahy se Sovětským svazem – ústav usilovali zrušit. Vznikla Akademie věd, jak ji známe dnes (mimochodem, aby paradoxů nebylo málo, na její rozjezd byly použity peníze určené původně Slovanskému ústavu, které přečkaly druhou světovou válku na bankovním účtu a neustále vydělávaly). Profilace Akademie věd odpovídala novému profilu státu, který intenzivně investoval do průmyslu a těžkého průmyslu a potřeboval vědecká pracoviště bádající na poli přírodních nebo technických věd. ExistenciSlovanského ústav tak hájil a za svého života uhájil svou autoritou historik a velký komunista Zdeněk Nejedlý, jenž si ještě pamatoval pozici slavistického bádání za první republiky.Co se potom dělo dál? Jak do historie ústavu promluvila sovětská okupace? Jak normalizace? Jak probíhalo obnovování ústavu v devadesátých letech? Čím se Slovanský ústav zabývá dnes? Jak se vyrovnával a jak reagoval na jugoslávské války a na válku v Ukrajině? Kolik významných vědeckých prací bylo politickými zásahy nenávratně zničeno? A které naopak vznikly natruc vládnoucím režimům? Aneb konečně podcast, který vypráví neuvěřitelné zapomenuté příběhy.

Začaly letní prázdniny a masy dovolenkářů se daly do pohybu. Populární destinace pod návalem turistů často trpí a místní si stěžují, že se tam nedá žít. Města zavádějí regulace, snažící se počet návštěvníků omezit. O fenoménu, pro který se v poslední době vžilo označení overturismus, debatovali ředitel agentury CzechTourism František Reismüller, místopředseda Asociace cestovních kanceláří Jan Papež a odborníci na cestovní ruch Nora Dolanská z Metropolitní univerzity Praha a Miroslav Rončák z Vysoké školy ekonomické.Začal bych citátem z článku od agentury Bloomberg: „Léto 2025 se možná zapíše do historie jako období, kdy se Evropa obrátila proti turismu. Místní obyvatelé, kteří nemohli projít ucpanými ulicemi Barcelony, stříkali na návštěvníky vodními pistolemi. Na španělském ostrově Mallorca pochodovaly tisíce lidí a požadovaly ukončení masové turistiky. Obyvatelé Janova prošli úzkými uličkami italského města s kartonovou zaoceánskou lodí na protest proti sezonnímu zaplavení města návštěvníky výletních plaveb.“ Než se přesuneme ke konkrétním problémům, které jsou v tom citátu naznačené, možná by stálo za to definovat si, co přesně je overturismem myšleno. Co je ještě normální turismus a co je už moc?

„Věřím, že se feministkou člověk rodí, tak jako konzervativcem, radikalistou nebo pokrokovcem.“ To jsou slova Milady Horákové. Málo se ví, že Milada Horáková byla významná feministka. Již jako studentka začala pracovat v ženském hnutí, jehož hlavními představitelkami byly členky národně socialistické strany Františka Plamínková, Fráňa Zemínová, Růžena Pelantová a další. Řada dnešních konzervativců, kteří vyvěšují její fotografii s nápisem „Zavražděna komunisty“, by ji už tak neoslavovala, protože by patřila do tábora zastánců genderové ideologie a byla by tedy jejich kulturním nepřítelem.Počátky feminismu spadají už do druhé poloviny 19. století, kdy se začaly v Evropě objevovat požadavky volebního práva pro ženy. V Habsburské monarchii mohla za určitých podmínek volit do říšské rady i malá část žen, které vlastnily velkostatek. Ovšem musely volit pomocí prostředníka. Ještě předtím, než české ženy získaly aktivní volební právo, mohly za určitých podmínek kandidovat do zemského sněmu. První ženou, která uspěla a stala se první zvolenou poslankyní, byla v roce 1912 spisovatelka Božena Viková-Kunětická.

30 let od Srebrenice: město je poloprázdné, dominuje billboard s Putinem. Prokázala se genocida?11. července 1995 došlo v Evropě k největšímu zločinu od 2. světové války – popravě více než osmi tisíc bosenských muslimů ve Srebrenici. Přestože je tato událost jasně popsaná a zdokumentovaná, vrcholní političtí představitelé bosenské Republiky srbské a Srbska i po 30 letech tuto hrůznou událost relativizují a odmítají ji označit za genocidu. Při příležitosti tohoto smutného výročí si bratři Jakub a Lukáš Novosadovi do dalšího dílu svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované pozvali sociální a kulturní antropoložku Markétu Slavkovou, která se ve svých terénních výzkumech dlouhodobě zabývá právě Srebrenicou a dalšími událostmi s ní spojenými.Na začátku se Markéta Slavková pouští do bližšího popisu příčin a průběhu červencových událostí ve Srebrenici, přičemž se zaměřuje hlavně na obléhání města, více než roční blokování zásobování civilního obyvatelstva jakýmikoliv potravinami a jejich systematické vyhladovění. Připomíná kořeny celého válečného konfliktu, průběh bojů o oblast Podrinje, postupné vyzbrojování bosenských muslimů i vznik Armády Bosny a Hercegoviny. Pozastavuje se i nad úlohou a působením Nasera Oriće a dalších obránců této oblasti, kteří za své útoky na srbské pozice byli také obžalování u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Postupně se v podcastu s bratry propracuje až k samotnému vyústění dobývání Srebrenice, tedy cílené likvidaci tisíců muslimských mužů a chlapců. Od samého začátku tento akt označuje za genocidu, vysvětluje i proč. Zároveň ale opakovaně odmítá kolektivní vinu Srbů jako národa. V tomto kontextu uvádí i příklady vzájemné pomoci mezi oběma etniky z řad civilního obyvatelstva.Během povídání se Markéta Slavková dostane i k zajímavým poznatkům ze svých výzkumů, kdy například popisuje, jak příslušníci srbských vojenských a paravojenských jednotek kromě potravin blokovali například i dodávky soli do Srebrenice, což se následně projevilo na duševním zdraví jeho obyvatel.Na základě více než desetileté zkušenosti s životem v této oblasti, četných svědectví přeživších a pozůstalých i svých odborných výzkumů Markéta Slavková přibližuje okolnosti této hrůzné události, následný vývoj i současnou situaci v regionu, přičemž předkládá argumenty, proč se ve Srebrenici nejednalo o masakr, jak tvrdí Srbové, nýbrž cílenou a řízenou genocidu.Závěrem Markéta dodává poznatky o stávající situaci, kdy se z bývalé lázeňské město s velkým turistickým potenciálem proměnilo v liduprázdné místo, kde kvůli dlouhodobému přístupu místní samosprávy pozvolna zanikají i základní služby, a tak ho začínají opouštět i poslední zbytky zdejšího obyvatelstva.Připomenutí smutného a tragického výročí jednoho válečného zločinu i popis stávající bezvýchodné situace. Aneb konečně podcast, který se pouští i do bolestivých témat z nedávné slovanské minulosti.

Český průmysl se opatrně zvedá ze dna. "Jsme na vzestupné fázi cyklu, ale stále v hodně křehké rovnováze,“ říká Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance. Po letech pesimismu a odkládaných investic přichází první náznaky stabilizace – i když s výraznými rozdíly mezi jednotlivými obory. Tahouny jsou výrobci elektrických zařízení a automobilky, které si podle něj dokázaly udržet konkurenceschopnost i během těžkých let. Naopak chemický průmysl nebo producenti základních kovů zůstávají hluboko pod výkony před rokem 2019.Donald Trump dál opět mění pravidla světového obchodu. Desetiprocentní cla na evropské zboží zatím exportéry nezlomily, ale jak upozorňuje Bureš, „dopady mohou být nelineární“. Pokud se clo zvýší na 25 nebo dokonce 50 %, část evropského exportu do USA podle něj skončí ze dne na den. „Zatím firmy berou ta cla jako daň za přístup na americký trh,“ říká. Vyjednávání mezi EU a USA je podle něj blízko „taktickému příměří“ – vyšší cla zůstanou, ale Evropa se snaží získat výjimky pro auta a ocel.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJaký bude mít umělá inteligence vliv na společnost nebo na mezilidské vztahy? „Rozšiřuje se využití umělé inteligence jako jakéhosi zdroje útěchy a porozumění. A jsou zmapované i případy, kdy se někdo do ní zamiluje,“ popisuje Adam Růžička, který o tom napsal titulní téma Týdeníku Echo. „Ale něco podobného existovalo už v šedesátých letech. Jednoduchý chatbot měl tehdy naučené jednoduché triky, jak se se svými uživateli bavit. A i tehdy se mu účastníci rozhovoru začali svěřovat.“Jak to, že bitcoinová kauza neohrozila koalici Spolu? Zastavil se sice její nárůst, ale zůstala na svém. „Velká část normálních lidí začne vnímat, že jsou nějaké volby, až těsně před nimi,“ vysvětluje Martin Weiss. „Vládní voliči možná navíc správně rozeznávají, že to je průšvih a trapas, ale že to není korupční kauza v tom smyslu, že by to nějaký politik uplichtil za účelem se obohatit.“Rozchod Donalda Trumpa a Elona Muska asi každý čekal. Musk plánuje založit novou politickou stranu. Na prezidenta kandidovat nemůže. Hrozí mu deportace?Na Echo Poradě diskutují Martin Weiss, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor byl bývalý legionář Stanislav Gazdík, který strávil patnáct let ve francouzské cizinecké legii. Sloužil v Africe, v Sarajevu, v elitních jednotkách. Dnes žije v Česku, učí sebeobranu a píše knihy o bezpečnosti. „Už 20 let dělám programy prevence, ale systém není připravený. Máme přes 30 tisíc veteránů, kteří by mohli být vzory ve školách. Místo toho sedí doma. Stát do nich investoval miliony a pak je zahodil,“ říká Gazdík. Jeho vize je jednoduchá: na každé škole by měli působit tři zkušení veteráni jako dozor, ochránci i mentoři. Jenže naráží na neochotu, strach z odpovědnosti a nepružnou legislativu. „Dnes už nesmíš ani zvýšit hlas. Jinak tě dítě zažaluje.“ Podle Gazdíka je mládež pohodlná, závislá na technologiích a bez vzorů. „Říkám tomu generace Scroll. Jsou to statičtí nomádi. Cestují internetem, ale ztrácejí smysly, zručnost i pud sebezáchovy.“

Právě vrcholí aktuální ročník jednoho z nejslavnějších sportovních klání na světě. O víkendu se dovíme, kdo se stal letošním vítězem Wimbledonu. U této příležitosti jsme zvolili téma: O krásách bíleho sportu… I když z vyprávění přímých aktérů „tenisového cirkusu“ to leckdy nepůsobí zrovna jako ta nejlépe zvolená životní dráha. Není nakonec lepší zapinkat si v klidu o víkendu na vesnickém kurtu než se pokoušet vyhrát nějaký Wimbledon? Pozvání do debaty přijali: tenisový trenér Petr Vaníček, bývalý profesionální tenista Lukáš Dlouhý (v roce 2008 zvítězil ve čtyřhře na French Open a US Open) a stále ještě aktivní hráče zastupuje Tereza Martincová. Debata probíhala minulý týden, kdy jsme ještě mohli snít o dalším českém vítězi Wimbledonu.

Rozsáhlý výpadek proudu, který zasáhl Česko, ukázal slabiny tuzemské energetické soustavy. „Jeden spadlý drát by takový kolaps způsobit neměl,“ říká ředitel Asociace nezávislých dodavatelů energií Jiří Gavor a dodává, že že síť má fungovat i při výpadku jednoho důležitého prvku. Tady musela podle něj sehrát roli i souhra dalších okolností, které se nyní vyšetřují.Závažnost situace dokládá i fakt, že se k vyšetřování připojí zahraniční experti a analýzy mohou trvat týdny. Přesto Gavor upozorňuje, že síť byla dlouhodobě přetěžovaná. „Už v roce 2016 se plánovalo zdvojení této trasy. Kdyby se to stihlo do roku 2026, výpadek by se možná nestal.“Jedním z klíčových problémů je zásadní změna charakteru energetické soustavy, zejména kvůli nástupu obnovitelných zdrojů. „Soustava, kde je pár desítek řiditelných zdrojů, se řídí jednodušeji než síť se statisíci malými solárními panely. To je zcela nová realita,“ vysvětluje Gavor. Na druhou stranu decentralizace může síť i posílit – například vůči kyberútokům nebo teroristickým útokům.Gavor odmítá tvrzení, že výpadek způsobila zelená elektřina z Německa. „Obchodní toky byly podobné i v předchozích dnech. Příčina nebyla v importu zelené elektřiny,“ uvádí s tím, že důležitější je kapacita pro akumulaci přebytků. „Rozvoj zdrojů předběhl rozvoj skladování energie. V tom jsme zaspali – nejen Česko, ale celá Evropa.“

„Právě jsem se vrátil z večírku, kde jsem byl za lva salonu; z mých úst se linul vtip, všichni se smáli a obdivovali mě – já odešel, a chtěl jsem se zastřelit,“ píše si do deníku dánský spisovatel, který se teprve posmrtně proslavil jako filozof. Tahle věta v sobě skrývá klíč k celé jeho existenciální dráze: člověk je rozporuplný, je vztahem – nikoli pevností.Zaznívá tu i polemika s klišé, že Kierkegaard byl temný, uzavřený solitér. Z biografií víme, že to je jen část pravdy uměl být výřečný, teatrální, vtipný. Nikdy nepracoval pro peníze, zato s velkorysostí utrácel dědictví po otci. Z dnešního pohledu by nejspíš dostal nálepku depresivní osobnosti. Jenže právě on ukazuje, že se na těžké duševní a duchovní stavy možná díváme špatně.Úzkost pro něj není patologie, ale znak lidství, stav, který není třeba léčit, spíše je třeba si jej dobře uvědomit. V přelomovém spise Pojem úzkosti tento fenomén líčí jako existenciální otevřenost: v bibli se úzkost prý objevuje ještě před hříchem – v okamžiku, kdy člověk pozná, že má na výběr. Zákaz jíst ze stromu poznání totiž zároveň poukazuje na svobodu. A ta je dvojčetem úzkosti.Nejenže jsou úzkost a svoboda dvě strany téže mince; úzkost je navíc jiným jménem pro naději. Je totiž zkušeností nezajištěnosti, ale i možnosti, tedy budoucnosti. Dokud žijeme, nic není definitivní. Sice je to víra, která je pro Kierkegaarda nejvyšším stadiem existence, ale občas přiznává, že sám „to dotáhl“ jen k filozofii. Kdo nevěří v Boha, může naději najít právě v úzkosti. Úzkost směřuje k životu; naopak zoufalství k umrtvení.Když zoufáme, obyčejně si namlouváme falešné jistoty. Jednou prožíváme depresivní stránku zoufalství a pak si říkáme, že je všechno ztraceno, jindy manickou a pak máme za to, že nás nic nesvazuje. Obojí je omyl, přímo zoufalý. Člověk nemá právo pronášet tak absolutní soudy nad sebou ani nad světem. Proč? Zrazuje tím úzkost – a ztrácí svobodu.KapitolyI. Trigger Warning: Bůh chce oběť Izáka! [úvod až 20:20]II. Proto lituj. A to je podstata veškeré moudrosti [20:20 až 40:50]III. Cože je úzkost? Zítřek. [40:50 až 1:00:10]IV. Nejvyšší forma existence: Naučit se vzpomínat vpřed. [1:00:10 až konec]BibliografieOmri Boehm, The Binding of Isaac: A Religious Model of Disobedience, New York/London: Bloomsbury, 2007.Omri Boehm, Radikaler Universalismus. Jenseits von Identität. Universalismus als rettende Alternative, Berlin: Propyläen Verlag, 2022.Alastair Hannay, Kierkegaard, New York: Bloomsbury Publishing, 2020.Søren Kierkegaard, Současnost, přel. M. Žilina, Praha: Mladá fronta, 1969.Søren Kierkegaard, Bázeň a chvění; Nemoc ke smrti, přel. M. Mikulová-Thulstrupová, Praha 1993.Søren Kierkegaard, Opakování: pokus v oblasti experimentující psychologie od Constantina Constantia, přel. Zdeněk Zacpal, Praha: Vyšehrad, 2006.Peter Sloterdijk, Philosophische Temperamente: Von Platon bis Foucault, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2009.

Petr Dufek, hlavní ekonom banky Creditas, byl hostem Pavla Štrunce a říká: „COVID a válka na Ukrajině nás změnily. Dnes čelíme úplně jinému světu. COVID přetvořil vztah lidí k financím. Najednou jsme začali očekávat více od státu a čím dál víc přemýšlíme, co nám může poskytnout.“ Po krizi přišly miliardové deficity a rostoucí státní zadlužení. „Energetická krize a válka na Ukrajině odhalily slabiny. Energie budou drahé, a to se jen tak nezmění,“ říká Dufek. Problém je podle něj i zelená politika, která přispěla k vyšším cenám. „Válka to jen zrychlila,“ dodává. Evropská unie si podle ekonoma energetickou krizi do značné míry způsobila vlastními rozhodnutími v oblasti zelené politiky. Podle něj přechod na obnovitelné zdroje a omezování fosilních paliv vedly k vyšší závislosti na drahých energiích. Dufek také upozorňuje, že vysoké náklady na zelenou transformaci se promítnou do života domácností a podniků. „Majitelé nemovitostí se připravují na obrovské investice do rekonstrukcí. Bude to pro ně obrovská zátěž,“ dodává.„Na začátku byla ta zelená politika plná nadšení, že svět bude hezčí a lepší. Ale při realizaci se zapomnělo na některé fyzikální zákony, které prostě platí. Je to, jako kdyby ti, kdo rozhodují, vůbec nečetli vědecké studie nebo nebrali v úvahu praktické důsledky,“ říká Dufek.

Bývalá manažerka Googlu a dnes investorka Kateřina Havrlant byla hostem Hrotcastu a tvrdí, že umělá inteligence dramaticky promění pracovní trh, investování i každodenní život. Česko má podle ní všechny předpoklady stát se technologickým hráčem, pokud dokáže své nápady skutečně realizovat.„Evropa je plná skvělých nápadů. Ale když přijde na exekuci, často se ztratí v přeregulovaném labyrintu,“ říká Havrlant, která dříve patřila k vrcholovým manažerům společnosti Google a dnes ivestuje do startupů s globálním potenciálem. V rozhovoru varuje před technologickým zaostáváním Evropy a nedostatkem ambicí českých zakladatelů. Evropa podle ní nedokáže efektivně podporovat inovace. „Máme skvělé vědce a nápady, ale chybí provázanost. V Česku často vidím startupy, které cílí jen na domácí trh. Bez globální ambice je to z investičního pohledu málo zajímavé,“ dodává.Zásadní je podle ní tým. „Skvělý nápad nestačí. Rozhoduje tah na branku a schopnost věci dotahovat. Jinak se startup rozplyne mezi akcelerátory a pitchovacími soutěžemi.“ Proč začala investovat do umění a jak její cestu ovlivnilo setkání s Medou Mládkovou? Sledujte Hrotcast!

Bombardování Bělehradu jsem si přál, omluvu za Srebrenici už nečekám. Češi Jugoslávce přijali dobřeOpíjet se v roce 1988 v socialistické Praze a pak suverénně odjet na kávu do Paříže. Prožít sametovou revoluci, vnímat nádech svobody v Československu, zároveň sledovat, že o vlastní svobodu přicházím, protože můj stát se propadá do krvavé vřavy. Dívat se na poklidný rozpad Československa a přitom se sám sebe ptát, jestli válka v Chorvatsku nebo v Bosně je i moje válka. Emigrovat do Prahy, přitom se starat o rodinu v obléhaném Sarajevu. No a pak proměnit svůj život pod tíhou těchto zážitků: založit a vést nejvýznamnější festival dokumentárních filmů Jeden svět, věnovat se konfliktům v Barmě nebo Gruzii a pomáhat tamním lidem. To jsou jenom některé ze zákrut fascinujícího života „žižkovského Sarajevana“ Igora Blaževiče. „Nikdy jsme nechtěl zobrazovat utrpení lidí ve válce, ale to, že se i v tak šílených chvílích dokázali zachovat svobodně, statečně, lidsky,“ říká kromě mnoha jiných věcí bratrům Jakubovi a Lukáši Novosadovým v další epizodě jejich sourozeneckého podcastu Hej, Slované.Na začátku Igor Blaževič vzpomíná na přelom osmdesátých a devadesátých let, popisuje své zážitky a pozorování z doby, kdy jako Jugoslávec začal pociťovat, že přichází o svobodu, na kterou byl zvyklý, a kdy nemohl cestovat na svůj jugoslávský pas (poprvé mu to znemožnili, jaký paradox, Slovinci), a zároveň sledoval, jak Češi, do té doby utlačovaní, svou svobodu nabývají. Mluví také o tom, jak se stal „sluníčkářem“, tedy zapadl do českých disidentských kruhů, a skrze ně vnímal dění v Česku, nebo jak si postupně uvědomoval, že válka v Jugoslávii, konkrétně v Bosně, se ho osobně dotýká, protože mu v obléhaném městě zůstala celá rodina. Ostatně jaká je Igorova osobní identita? Je Jugoslávec? Bosenský Jugoslávec? Chorvat? Sarajevan? Žižkovský Bosňan? Anebo světoobčan, který ztratil část své duše?Řeč přijde také na to, zda v sobě člověk může utišit válečné trauma, zda Mezinárodní soudní tribunál dokázal zahladit nějaké bolesti, aby na postižených místech došlo alespoň k minimální katarzi, anebo zda to překvapivě vůbec nedokázal. Jedno ze silných míst celého rozhovoru je o tom, zda očekávat omluvu od agresorů, anebo ne („se Srby jsem se znovu začal přátelit, až když jsem od nich přestal očekávat omluvy za Srebrenici – neomluvil se totiž žádný“). Není touha po omluvách vlastní jenom nám západním křesťanům? Dojde také na úvahu o spojeneckém bombardování Bělehradu, s nímž Igor Blaževič souhlasil, ba dokonce po něm volal, s čímž se musí vyrovnat Jakub, který Bělehrad považuje za svůj druhý domov. Dále Igor vypráví, že se po válce zhroutil a musel půl roku odpočívat, načež odjel na druhou stranu světa zkoumat, zda se tamní konflikty liší od našich, nebo ne. „Přitom si člověkuvědomí, že když má válečné zážitky, získá určitou senzibilitu, díky níž konfliktům rozumí lépe. A dostavuje se určitý adrenalin, už to ovzduší pořád trochu potřebujete.“Hovoříme také o tom, jak česká společnost přijímala v devadesátých letech uprchlíky z Jugoslávie: „Nebyl to vůbec žádný problém. Válka v Jugoslávii byla první válka svobodného Československa, přijímali nás také proto, že jsme pro Čechy představovali jejich sen o moři a že nechápali, proč jsme to udělali a začali po sobě střílet. My jsme promarnili svou šanci: byli jsme o třicet let napřed před ostatními státy východního bloku, mohli jsme být první v Evropské unii. Místo toho jsme se začali vraždit,“ uvažuje Igor Blaževič. A pokud jde o dnešek a poměry Čechů k ukrajinské emigraci, dodává: „Svět začal být velmi nestabilní a komplikovaný, my jako Západ jsme ztratili sebevědomí, že víme, co je správné. Výsledkem je sebeuzavření společnosti, té liberální. Ukrajina to trochu, aspoň na chvíli, změnila, a společnost byla ochotná se zase otevřít. A už je to zase pryč.“Velký portrét výjimečného muže. Mnoho silných myšlenek weltmana, který si prošel ledasčím. Aneb konečně podcast, který odkrývá člověka.

Už víc než dva roky jezdí Daria Stomatová na Ukrajinu dokumentovat válku. V rozhovoru pro podcast Men's Factor mluvila otevřeně o životě na frontě, nebezpečí, dronové válce, emocích i důležitosti nestranného zpravodajství. Přiznává, že válečné zkušenosti změnily její hodnoty i pohled na svět.„Vždycky říkám, že na Ukrajině nebojuju za Rusko ani za Ukrajinu. Bojuju za to, aby Češi měli přehled. Aby moje reportáže byly co nejobjektivnější a nejméně poplatné komukoliv,“ říká reportérka České televize. Stomatová detailně popisuje, jak se proměnila podoba války. Zatímco v prvních dnech po ruské invazi byly největší hrozbou raketomety a přímé boje, dnes frontu ovládly drony. „Dnes je válka nefyzická. Vojáci se téměř nepotkávají. 70 až 80 % obětí způsobují právě drony,“ říká s tím, že stroje už nejsou jen ovládané, ale často i autonomní – naváděné na jakýkoliv pohyb.Práce válečné reportérky má i své psychické náklady. „Začínám mít problém udržet slzy. Dlouho jsem se snažila držet odstup, ale čím déle to trvá, tím víc se mě to dotýká.“ Zároveň přiznává, že v Česku chybí specialisté, kteří by novinářům pomohli zpracovat trauma z krizových oblastí. „Je tu zoufale málo psychologů, kteří rozumí válce.“Kromě každodenního stresu a smrti se ale musí potýkat i s dezinformacemi. „Informační válka probíhá na obou stranách. O to důležitější je, aby tam byli nezávislí novináři,“ vysvětluje. Sama podle svých slov nikdy nezatajila informace, které se nehodily ukrajinské straně. „Když jsme reportovali o problémech s alkoholem v armádě nebo o korupci, věděla jsem, že to nebude populární. Ale bylo správné to říct nahlas.“Západní veřejnost si podle ní na válku už zvykla. „Válka už není in. Lidi to přestává zajímat. Ale to neznamená, že ji můžeme ignorovat. Týká se nás všech – i po svém konci bude měnit svět kolem nás.“Do budoucna ví, že jednou bude muset práci v konfliktní zóně opustit. „Nejde to dělat věčně. Ale zatím nevím, co bych dělala jiného. Ta válka je součást mého života. Dokud budu moct, budu reportovat.“

Minulou středu se v Haagu hlavy členských zemí Severoatlantické aliance dohodly na zdvojnásobení výdajů na obranu. Každá z 32 členských zemí by do sedmi let měla na obranu vydávat pět procent svého hrubého domácího produktu (HDP). Přímé investice do zbraní a armády mají dosáhnout 3,5 procenta – oproti dnes platným dvěma procentům – a dalších 1,5 procenta si členské země mohou započítat z výdajů, které posilují odolnost jinak – od kybernetické války přes vybrané dálnice a železnice až po průmysl dvojího použití, tedy civilní výroba, kterou lze překlopit na válečnou. Generální tajemník NATO Mark Rutte nový závazek označil za kvantový skok a v SMS zprávě americkému prezidentovi se radoval, že Donald Trump přinutí „platit Evropu ve VELKÉM stylu“.Na rozdíl od zpěčujícího se Španělska a ovšem i Slovenska byla Česká republika pro všemi deseti. Na summitu se závazkem souhlasil prezident, armádní generál v. v. Petr Pavel po dohodě s premiérem. Ale málokdo z vládní koalice zatím prozradil, z čeho by se ty obří výdaje měly zaplatit, respektive kompenzovat. Letos dosažená dvě procenta na obranu dělají v českém případě 160 miliard korun, 3,5 procenta tvrdých vojenských investic budou tedy znamenat 280 miliard a dodatečných 1,5 procenta 120 miliard v dnešních cenách, dohromady 400 miliard ročně. Výjimkou mezi tajemnými politiky koalice v tomto ohledu je poslanec a ekonomický expert TOP 09 Miloš Nový. S ním přišli do Salonu Echa debatovat poslanec ANO Patrik Nacher a sociolog a ředitel agentury PAQ Research Daniel Prokop.

Policie oznámila minulý týden zadržení pěti mladých lidí, kteří chtěli podpálit synagogu v Brně, šířili nenávist a lákali zájemce do bojů v Sýrii. Případ je podle experta na extremismus a terorismus Miroslava Mareše z Masarykovy univerzity v Brně vážný v tom, že zapadá do trendu, že se k džihádistickým praktikám hlásí velmi mladí lidé ve věku teenagerů. Mareš to uvedl v pořadu Echo Prime Time.Podle Mareše lze sledovat trend, kdy se radikalizují mladí, respektive náctiletí lidé. „Zároveň je ale vidět, že nejde o případ masového terorismu, který jsme viděli ve Francii či v Německu. Ale zároveň bych ho nebanalizoval, je vidět, že proces radikalizace se zintenzivňoval a mohlo dojít k nějakému násilnějšímu útoku,“ popsal Mareš.Islamismus podle něj v současnosti představuje jednu z alternativ, kde mohou mladí lidé najít jakési útočiště. Alternativou je podle něj třeba neonacismus. Pro dospívající to může být cesta nejen k tomu někam zapadnout, ale také mít pocit důležitosti. „Získávají tak pocit převahy nad svými vrstevníky, kterými člověk opovrhuje třeba i proto, že u nich nenašli zastání,“ uvedl Mareš s tím, že verbíři Islámského státu využívají celou řadu platforem, kde mladé lidi verbují.Nechtěl spekulovat, přes jakou platformu se radikalizovala skupina z Brna. „Počkejme na výsledky vyšetřování, může se jednat právě o to, že se necítili jako součást majority. Mezi hlavní platformy patří často třeba on-line gaming, který sehrává výraznou roli, vytváří se určité skupiny lidí na velkých herních platformách, kde se sdružují na základě toho ideového a fanatického zázemí, vytváří různé klany, kde už využívají třeba tu rétoriku a verbíři si je mohou vybrat,“ popsal Mareš.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V minulosti šéfa hnutí ANO Andreje Babiše je více otazníků než jen kauza Čapí hnízdo. V pořadu Echo Prime Time to uvedl předseda sněmovního výboru pro bezpečnost Pavel Žáček (ODS). Poslanec hnutí ANO Patrik Nacher, který zároveň v Praze kryje z druhého místa na kandidátce ANO záda lídrovi Karlu Havlíčkovi, řekl, že v kauze bitcoin mu vadí šílená naivita a amatérismus ministerstva spravedlnosti a státu jako celku.Poslanec Žáček v pořadu řekl, že kauza Čapí hnízdo se nedá s kauzou bitcoin nedá srovnat. „Čapí hnízdo míří k rozhodnutí, je to velká zátěž pro předsedu hnutí ANO, zatímco Pavel Blažek v řádu hodin vyvodil politickou odpovědnost,“ řekl Žáček s tím, že Babiš má zároveň ve své minulosti více otazníků než jen Čapí hnízdo, co se týče nabývaní majetku, které by se měly řešit, ale řeší se Čapí hnízdo. Mimo jiné podle něj i proto, že šlo právě o evropské peníze.Poslanec Nacher řekl, že souhlasí, že kauzy nejdou srovnat. „Případ s Farmou Čapí hnízdo je 17 let starý. Kdyby pan předseda nevstoupil do politiky – a to je z té časové řady jasné – tak by se nic nedělo,“ řekl Nacher s tím, že v kauze bitcoin došlo k reálnému politickému systémovému selhání.

Je paradoxní, že Češi jako vysoce sekularizovaný národ slaví jako jednoho z největších Čechů katolického kněze, který usiloval o reformu církve. Ovšem svátky – stejně jako pomníky – více vypovídají o nás, než o minulosti. Stavíme pomník sobě, lépe řečeno svým hodnotám a hledáme pro ně účelové opory v minulosti, abychom jim dodali větší váhu. V Janu Husovi proto oslavujeme nikoli katolického flanďáka, ale pokrokového revolucionáře, který jako Čech bojoval s Němci za ideály svobody a humanismu. Takto totiž začali vykreslovat Husa obrozenci, později i František Palacký a Alois Jirásek. Ovšem největšího českého bojovníka za demokracii z Husa udělal T.G. Masaryk. Události II. světové války pak ve vzpomínání posílily Husovu osobní statečnost a oběť pro velkou myšlenku. Komunisté měli s Husem problém, protože těžko mohli nechat ožít tradiční obraz mučedníka, askety, pasivní oběti, náboženského trpitele a mystika. Ale Zdeněk Nejedlý chytře navázal na Masarykovu interpretaci Husa, posílil jeho sociální cítění a udělal z něho prvního proletáře. Vše pak završila ústava z roku 1948, která se na husitství přímo odkazuje: panská šlechta zosobňuje dnešní nacistický imperialismus a husité prapory myšlenky svobody mínění, lidovlády a sociální spravedlnosti.Ovšem po pravdě řečeno, naše společnost takové historické mýty potřebuje, protože dokáží mít obrovský ospravedlňující i mobilizační potenciál. Současný stav společnosti vypadá ve světle takových příběhů jako logické vyústění dějin. Právě historické mýty národu jednoduše říkají, kým je a kam směřuje.

V sobotu 28. června uběhne 111 let od atentátu v Sarajevu, který stojí na počátku první světové války. Výročí tří jedniček vybízí k události se vrátit a probrat ji skutečně zevrubně. A tak vás při poslechu čekají odpovědi například na otázky, jaké bylo pozadí atentátu (tedy nejen způsob jeho provedení, ale proč k němu vůbec došlo), jak na atentát reagovala česká a srbská společnost nebo jak na něj reagoval rakouský dvůr a jak srbský stát. Jaký vlastně byl vztah mezi Srbskem, Rakouskem a Bosnou? Jak se s dědictvím atentátu nakládalo v Jugoslávii a v samotném Sarajevu? Jak si atentát připomínáme my? A víme o něm skutečně všechno, anebo stále existuje překvapivě mnoho otázek, o nichž nejen veřejnost, ale také historická obec vedou vášnivé spory? O tom všem v detailní a obsáhlé epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s historikem Borisem Moskovićem. Na úvod se probírá první atentát v Srbsku, totiž atentát na královský pár v roce 1903 – vlastně veřejná poprava, která šokovala Evropu a stvrdila obraz Balkánu jako sudu se střelným prachem a založila obraz Srbů jako barbarů, kteří se neštítí ničeho a který se na ně vytahuje pravidelně (například při válkách v devadesátých letech). Tato událost založila nějakou tradici, jež se táhne až dodnes (vzpomeňme na atentát na srbského premiéra Zorana Djindjiće v roce 2003). Kontext sarajevského atentátu však nebyl dán pouze dynamickým vývojem politiky v Evropě a jejími anarchistickými sklony, vedly k němu také balkánské války, zvyšující se srbské sebevědomí po rozšíření teritoria a znovuzískání dávných držav, jako bylo Kosovo, radost nad tím, že z Balkánu zmizely i poslední osmanské vlivy – až zůstala potřeba osvobodit jenom Rakouskem anektovanou Bosnu. Zůstává ovšem otázka: skutečně si Srbsko po vyčerpávajících předešlých válkách přálo válku novou?A lze se ptát dál: kdo byli mladíci z organizace Mladá Bosna? Tedy členové organizace, jež skutečně atentát provedla, ačkoli se běžně traduje, že šlo o akci organizace jiné, zvané Černá ruka. Odkud se vzali, jaké bylo jejich sociální pozadí, jak uvažovali o světě a proč se radikalizovali? Co si vlastně mysleli, že atentátem způsobí? Ostatně jak se k nim po provedení atentátu stavěl srbský stát? Je skutečně pravda, že Rakousko bylo varováno, aby do Sarajeva žádnou delegaci neposílalo? Anebo toto varování bylo jenom šikovným diplomatickým manévrem, aby si srbský stát preventivně umyl nad potenciálním průšvihem ruce?2 / 2Je totiž potřeba vnímat také datum, kdy k atentátu došlo: na svátek Vidovdan čili Vítův den, což je významný pravoslavný svátek a také výročí bitvy na Kosově poli. Příjezd následníka trůnu katolického císařství tedy byl vnímán jako provokace. Na druhou stranu jak vnímat Gavrila Principa, který byl až několikátým atentátníkem v pořadí, protože pokusy jeho předchůdců se nezdařily – je to srbský nacionalista? Bosenský nacionalista? Jugoslávský nacionalista? Každý režim se s ním musel vyrovnávat po svém, což se odráželo například na tom, kdy měl Princip na místě atentátu pamětní desku a kdy ne: za druhé světové války zmizela a byla věnována k narozeninám Adolfu Hitlerovi jako jeden z dokladů jeho vítězství (Hitler vzpomínal, že sarajevským atentátem byl v mládí silně pobouřen), za socialistické Jugoslávie se deska na místo vrátila, naopak za války v devadesátých letech, kdy Sarajevo tři roky Srbové obléhali a chtěli ho totálně zlikvidovat, ji místní samozřejmě znovu sundali.To jsou jenom střípky z mnoha a mnoha příběhů, které epizoda probírá, jelikož se jich kolem atentátu za těch sto jedenáct let nashromáždilo opravdu nepřeberné množství. Aneb konečně podcast, který jde do hloubky i šířky dějin.

Hlavní ekonom BHS a poradce premiéra Štěpán Křeček v novém Hrotcastu o dopadech napětí mezi Íránem a Izraelem na komoditní trhy, hodnocení vlády z hlediska ekonomiky i o rizicích spojených s emisními povolenkami ETS2. Podle něj je Green Deal nerealistický projekt, který může zásadně zatížit domácnosti – a měl by být zrušen, aby bylo možné efektivně investovat do obrany. „Cena ropy dává lepší přehled o Blízkém východě než média,“ uvedl Křeček. Skokový nárůst ceny z 65 na 80 dolarů za barel podle něj odrážel reálnou hrozbu války, zatímco její opětovný pokles ukazuje na „dočasné uklidnění“. Přesto varuje, že „na Blízkém východě se vždycky může něco pokazit“.Reálné čisté mzdy jsou podle České národní banky na historicky nejvyšší úrovni. Daňová kvóta je nižší než za Andreje Babiše. A přesto má velká část veřejnosti pocit, že se jí ekonomicky nedaří. Podle Křečka  je rozdíl mezi makroekonomickými daty a náladou ve společnosti klíčovou výzvou současné politické komunikace. V rozhovoru prohlásil, že „složená daňová kvóta za vlády Petra Fialy je nižší než za vlády Andreje Babiše“, a to navzdory tomu, že Fialova vláda některé daně zvýšila.„Za Babiše výrazně klesly daně jen jednou – při zrušení superhrubé mzdy. Ale to ovlivnilo jen jeden rok. Naopak současná vláda ponechala nižší zdanění zaměstnanců a přesto udržela rekordní investice i pokles deficitu,“ tvrdí Křeček.Zároveň však připouští, že v mezinárodním srovnání mzdy v Česku rostou pomaleji než jinde. „Vidím tu prostor pro další růst mezd. Česko si vyšší mzdy může dovolit,“ říká. Důraz přitom klade na to, že další vláda by se měla zaměřit na zrychlení růstu příjmů, aby lidé pocítili hospodářské oživení i ve své peněžence.Víc v novém Hrocastu!

Alkohol škodí zdraví. Zatímco v minulosti se často objevovaly studie o kladném vlivu alkoholu na lidské zdraví, pochopitelně v malé míře, v poslední vzniká velké množství studií tvrdících opak. Kterým tedy máme věřit? A proč?Na české politické scéně se střídá jedna kauza za druhou, ale zdá se, že voliče už to moc nezajímá. Čapí hnízdo, Bitocoin gate, ani obvinění lídra Motoristů s volebními preferencemi nehýbou. Otupěli jsme?Proč je tak draho? Co dělá Fiala v Bruselu? A proč se Jiří Peňás zastává Donalda Trumpa?V nejnovější epizodě Echo Porady excelují Tereza Matějčková, Daniel Kaiser, Jiří Peňás a Daniel Kaiser.

Fitness trenér Honza Šťastný tvrdí, že pro zdraví, sebevědomí i psychickou pohodu stačí málo, jen je třeba začít. V podcastu Men's Factor popisuje svou cestu od těžkého dětství přes dvanáctihodinové směny v továrně až k dnešnímu způsobu života, v němž cvičení doma proměnil v koníček i profesi.Cvičit začal ze dvora a bez fitka, prý hlavně proto, aby měl víc času na rodinu. „Ve fitku jsem byl párkrát v životě. Lidi mají pocit, že bez železa to nejde, ale já ukazuju, že to jde i doma. A že to není o vybavení, ale o přístupu,“ říká. Jeho tréninky trvají třicet minut denně, ale jedou „na krev“. Intenzita podle něj předčí délku.Velkou část rozhovoru věnoval i kritice fitness influencerů. „Dneska frčí borečci z fitka, co jsou na steroidech, a malý děti si myslí, že takhle má vypadat zdraví. A pak mají deprese, že nevypadají jako oni,“ říká Šťastný, který propaguje přirozené cvičení a upřímnost. I proto vytvořil online kalkulačku naturálního maxima, tedy kolik svalové hmoty je reálně možné nabrat bez dopingu.

Izrael už několik dní útočí Írán, který mu oplácí raketovými salvami. Smyslem toho útoku je znemožnit Íránu vyrobit jaderné zbraně. Ambice Izraelců, k nimž se nějakým způsobem mohou připojit i americké síly, ale mohou být širší – přivodit pád íránského teokratického režimu, premiér Netanjahu také označil íránského duchovního vůdce Chameneího za jeden z cílů operace. Jak stabilní vlastně režim v Íránu je? A co by jeho případný pád mohl přinést? V Salonu Echa o tom s redaktorem Ondřejem Štindlem Debatovali orientalista Petr Pelikán, publicista ČRo zaměřený na Blízký východ Jan Fingerland a reportérka Markéta Kutilová ze serveru Reportérky.cz, která v Íránu rok žila. Debata probíhala před americkým útokem na íránská jaderná zařízení.

Zásadní zlom v dějinách západu? Podle kanadského antropologa a evolučního biologa Josepha Henricha to možná nebyl rozum, renesance ani reforma, ale církevní zákaz sňatků mezi bratranci. Právě ten prý rozbil klanové vazby a otevřel prostor pro menší, svobodnější rodiny – a s nimi i pro individualismus, důvěru v pravidla a vznik západního typu myšlení. Detaily církevní regulace se tak mění ve stavební kámen civilizační revoluce. Výsledkem byli „nejpodivnější lidé na světě“, jak píše ve svém světovém bestselleru z roku 2022 –jednotlivci, kteří se orientují na normy, důvěřují cizincům a chtějí žít sami za sebe.Feministická teoretička Sophie Lewis s tím nesouhlasí. Rodina není počátkem svobody, ale jejím koncem, přesněji: je továrnou na únavu, nerovnost a násilí. V manifestu Zrušte rodinu, rovněž z roku 2022, vyzývá k jejímu zničení, nikoli z nenávisti k vztahům, ale ve jménu jejich osvobození. Unavená matka za dveřmi malého bytu podle ní není obrazem péče, ale systémového selhání. A moderní technologie prý umožní vysvobodit reprodukci z pasti binarity a heteronormativity. Nejen péče se má kolektivizovat – dítě si přece může každý pořídit bez nutnosti zatěžovat se heteronormativním útlakem.Navzdory podobným radikálním vizím – o které není ve filozofii nouze – se nezdá, že by rodiny mizely. Sice přibývá lidí žijících o samotě, klesá počet sňatků a narůstá podíl jedináčků, výzkumy však rovněž ukazují, že mladí lidé se ideje rodiny nevzdávají – nadále ji vnímají jako hodnotný a žádoucí cíl. Spíše než ústup rodiny sledujeme její proměnu, která někdy připomíná rozpad, jindy rozrůstání.Socioložka Matilda White Rileyová – jejíž práci rozvíjí i současná autorka Eva Illouzová – popsala už před desetiletími pozoruhodný fenomén narůstající „rodinné hustoty“. V důsledku prodlužujícího se života, rozvodů, opakovaných sňatků a patchworkových uspořádání dnes můžeme žít až ve čtyřech generacích současně. Tento trend se už promítá i do domácností – zatímco v Česku převažují dosud ty menší, ve Spojených státech se počet těch, kde spolu žijí tři a více generací, za poslední dekádu téměř zčtyřnásobil. Ukazuje se, že ani rozvod nemusí být jen koncem, také může stát na počátku nové, rozšířené rodiny. Jinými slovy: zažíváme víc vztahů, víc konců – ale i víc začátků. A máme také víc času sledovat, jak vztahy stárnou, zanikají – a někdy nečekaně ožívají. Nežijeme v době po rodině, ale v éře její zahuštěné, mnohovrstevnaté přítomnosti.KapitolyI. Rodina základ konfliktu [začátek až 15:55]II. Zákaz bratranců změnil svět [15:55 až 27:00]III. Dítě je svobodou rodičů [27:00 až 45:25]IV. Rodina? Továrna na vyčerpání [45:25 až 01:03:10]V. Doba po rodině? Kdeže [01:03:10 až konec]BibliografieČeská mládež v roce 2021, in: Friedrich Ebert Stiftung, katalog.vupsv.cz+7library.fes.de+7cvvm.soc.cas.cz+7.Anthony Giddens, Living in a Post-Traditional Society, in: U. Beck – A. Giddens – S. Lash, Reflexive Modernization: Politics, Tradition, and Aesthetics in the Modern Social Order, Cambridge: Cambridge University Press, 1996, str. 56–109.Georg W. F. Hegel, Základy filosofie práva, přel. Vladimír Špalek, Praha: Academia – Nakladatelství Československé akademie věd, 1992.Joseph Henrich, The WEIRDest People in the World: How the West Became Psychologically Peculiar and Particularly Prosperous, New York: Farrar, Straus and Giroux, 2020.Pavel Kovář, Miroslav Plzák osobně, Praha: Nakladatelství xyz, 2011.Sophie Lewis, Abolish the Family: A Manifesto for Care and Liberation. London – New York: Verso Books, 2022 (přel. Olga Pek, Praha: tranzit.cz, 2023).Niklas Luhmann, Láska jako vášeň, přel. Miroslav Petříček, Praha: Prostor 2002.Matilda White Riley, The Family in Aging Society. A Matrix of Latent Relationships, in: Journal of Family Issues, 4, 3, 1983, str. 439–454.Rodney Stark, The Rise of Christianity: A Sociologist Reconsiders History, Princeton: Princeton University Press, 1996.

"Jsem znechucen, co se z ODS stalo, vstoupil jsem do politiky ze znechucení z této vlády, kterou jsem volil," řekl Filip Turek v Echo Prime Time. A komentoval i kauzu bitcoiny: "Kmotři z ODS si řekli, loď se potápí, uděláme poslední velkou ránu." Podle Jiřího Pospíšila věc musí prošetřit policie. "Myslím, že je úkol příští vlády, vysvětlit Američanům, že je to zvýšení pro nás moc. On je obchodník a napálí to výše, ale jednat s ním půjde. Není možné jít ze 160 na více než 400 miliard. Já chci, aby začaly být okamžitě vyrovnané rozpočty a armáda samozřejmě má být efektivní, ale my ty peníze neumíme ani technicky utratit. Teď končí válka na Ukrajině, to je realita, NATO je desetkrát silnější vojensky než Rusko, tak nemá smysl se tady zavazovat k nesmyslnému utrácení,“ řekl Turek v Echo Prime Time s tím, že bezpečnostním spojencům se lhát nemá.Podle Jiřího Pospíšila je třeba se vážně bavit o tom, na co by se tyto prostředky měly vynakládat. „Na rozdíl od populistických hnutí neříkáme, že není potřeba dávat peníze na obranu. Tři a půl procenta jsou v dlouhodobějším horizontu přijatelná, nelze to ale utratit za zbytečné věci. Je důležité, aby se NATO vůbec dohodlo a dvě procenta objektivně nestačí. Jestli to má být až pět procent, to já nevím, ale je důležité, aby nemalá část těch peněz šla i do civilní infrastruktury, která ale – kdyby začala válka – umožní přes ty mosty a dálnice spojencům případně projít. Kdejaký populista tvrdí, že jsou to zbytečné výdaje, ale začíná vyjednávání a uvidíme, jaký bude ten kompromis,“ řekl Pospíšil.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Americký prezident Donald Trump jednal strategicky správně, když Íránu říkal, že mu dává ještě dva týdny na jednání, zatímco útok už byl v tu chvíli nejspíše v pohybu. V pořadu Echo Prime Time to uvedl bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Dodal, že Izrael vede válku na dvou frontách, pozemní v Gaze a vzdušný s Íráne. Propojení konfliktů tak, že by došlo ke světové válce, podle něj nehrozí. Doufá, že se odpověď Íránu bude soustředit na úzkou škálu cílů, nikoliv třeba do Perského zálivu.Hostem pořadu Echo Prime Time byl bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza, podle něhož je třeba říci, že útoky USA byly chirurgicky přesné. „Nevidíme žádné civilní oběti, hořící nemocnice a tak dále, čeho jsme svědky na Ukrajině,“ uvedl Bříza s tím, že USA počítaly s íránskou odplatou, která nepochybně přijde.Problém podle něj není jen íránský jaderný program, ale i jeho balistický program. „Vy potřebujete nosič na tu jadernou zbraň, Írán paralelně vyvíjel obojí prakticky celou dekádu. Izrael se proto zaměřil na obě části, proto vidíme bombardování nejenom té jaderné části, ale i cíle spojené s balistickým programem,“ dodal Bříza.

Kultura sehrála v 60. letech minulého století roli, jakou si dnes vůbec nedovedeme představitKonec 50. a celá 60. léta přinesly řadu zcela mimořádných intelektuálních a uměleckých výkonů, které ze západu pronikaly i k nám a okysličovaly zdejší zatuchlou atmosféru. Filosofie, literatura a umění tehdy ovlivňovaly svět jako nikdy předtím a už nikdy potom. Základním tématem byl individuální osud jedince. Literatura, film a divadlo se soustředily na existenciální problémy člověka a ukazovaly ho jako složitou bytost. Byl to zcela jiný úhel pohledu na svět, než jakým se díváme dnes. Psalo se a hovořilo o grotesknosti i tragice lidské existence, o svědomí, mravní odpovědnost člověka nebo naopak o jeho tělesnosti, o absurditě fungování společnosti, o pocitu odcizení i vzpouře jedince proti odlidštěnému systému. Člověk byl oceňován za svůj charakter, bohatství vnitřního života a fantazii, zatímco dnes je hodnocen podle toho, kolik vydělá, jak je úspěšný a jak umí komunikovat. Od umění jsme tehdy nepožadovali dojemné, zábavné nebo napínavé příběhy, ale především kladení znepokojivých otázek. Třeba tehdy nejslavnější filmy jako je Felliniho 8 a ½, Antonioniho Noc nebo Loni v Marienbadu Alaina Resnaise by dnes zcela propadly, protože postrádají to, co se dnes tak požaduje – jednoduchý a napínavý nebo zábavný příběh.

Hostem Hrotcastu byl Pavel Peterka, hlavní ekonom FTB, a mluvilo se o bitcoinové kauze i cenách ropy a o tom, jak je ovlivňuje konflikt mezi Izraelem a Íránem. „Nejistoty v regionu jsou špatnou zprávou a promítají se do cen ropy, zdražuje-li, promítne se to do inflace a nákladů firem. Nejistota taky omezuje ochotu firem riskovat,“ říká ekonom a dodává, že reakce trhů byla okamžitá, ale je důležité říci, že ceny jdou dolů i nahoru podle toho, jaké signály země vysílají. „Bitcoinové kauze se nemůžete vyhnout, ale převažují spekulace a otázky, kde se stala chyba. V Česku je hodně lidí, kteří bitcoinu nerozumí, ale když se vrátíme k uvažování guvernéra ČNB o tom, že by bitcoiny mohly být i ve státních rezervách, v souvislosti s touhle kauzou by si to mohl guvernér Michl rozmyslet,“ říká Peterka. Centrální banka by si podle ekonoma měla rozmyslet, zda bitcoiny potřebuje: „Podle mě ne,“ říká a dodává, že kryptoměny jsou fenomén, ale musí se dobře promyslet, jak s nimi zacházet v kontextu státních rezerv. Víc v novém Hrotcastu!X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJsme na prahu demografické katastrofy? Rok od roku se v Česku rodí míň a míň dětí. „V roce 2021 se jich narodilo 112 tisíc. Ale to bylo ještě před covidovými vakcínami. Jestli bude pokračovat trend, tak letos se jich narodí 73 tisíc. To je výrazně dramatičtější, než ten slavný propad v první polovině devadesátých let,“ říká Daniel Kaiser. „Když se podíváme celosvětově, tak tam pokles porodnosti s proočkovaností populace nesouvisí. Že by ta korelace byla jenom v Česku?“ diví se Ondřej Šmigol.Izraelské stíhačky nejdřív zlikvidovaly íránskou protileteckou obranu, velkou část vojenského vedení a zároveň útočí na různá jaderná zařízení po Íránu. „Buď s cílem dohnat Íránce k dohodě, kdy bude souhlasit s Trumpovým nápadem, že se vzdají obohacování uranu, anebo že celý jejich jaderný program zničí,“ vysvětluje Šmigol. „Po zkušenosti posledních pětadvaceti let musíme být neskutečně skeptičtí, když se na blízkém východě rozjíždí další regionální válka. Netanyahu je podle mě naprosto nedůvěryhodný člověk,“ oponuje Kaiser.A domácí politika? „Ono se nic moc neděje. Ale když Andrej Babiš spustí ten svůj šílený hysterický ječák, tak paradoxně pomáhá koalici Spolu,“ říká Dalibor Balšínek.Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Ondřej Šmigol a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Eskalace mezi Izraelem a Íránem může přerůst v otevřený konflikt, který destabilizuje celý region i globální rovnováhu. Podle odborníka na Blízký východ Břetislava Turečka. Podle něj je realita zamlžená propagandou obou stran. „Nevidíme pravdivý obraz. Izrael tají civilní ztráty, Írán zamlčuje rozsah škod. Nikdo nechce vypadat slabě,“ říká.Írán podle Turečka stále může aktivizovat své spojence, například Hizballáh, nebo spustit sabotáže. A co víc, podle něj rozhodně nelze Írán technologicky podceňovat. „Irán je rozvinutá země, v řadě oblastí překvapivě vyspělá. Kdo ho považuje jen za stát fanatiků, dělá chybu.“ Tureček připomíná i podceněná rizika destabilizace íránského režimu. „Pokud by došlo ke kolapsu režimu, hrozí chaos s dopadem na celý region. Írán není Gaza, je to osmdesátimilionová země s vlivem v celé Asii.“Podle něj zároveň nelze vyloučit, že Izrael vyvíjí tlak na USA, aby se do konfliktu zapojily. „Izrael už dlouho touží po tom, aby Američané vojensky zaútočili na Írán. A třeba si na to teď připravují půdu,“ dodává. Jako možní mediátoři míru přicházejí do úvahy státy jako Rusko nebo Čína. Tureček však varuje před přeceňováním role EU. „Z pohledu Íránu je Unie bezzubá. Opravdové garance očekávají pouze od USA.“

Aleš Svoboda, stíhací pilot Armády ČR, testovací letec a budoucí astronaut Evropské kosmické agentury, byl hostem podcastu Men's Factor. „Měl jsem to v hlavě propojené vždycky - letectví a kosmonautiku jako jednu linii. NASA ostatně vznikla z čistě letecké agentury. Pro mě to byl přirozený vývoj,“ říká Svoboda. Svobodova cesta začala na vojenské univerzitě v Brně. Po Zlínech 142 přišel přechod na proudové L-39 Albatros, poté výkonnější L-159 s americkou avionikou, až nakonec Gripen – nadzvuková švédská stíhačka čtvrté generace.„Ten skok byl obrovský. Z kulatých budíků v Albatrosu jsme se dostali na digitální displeje a head-up systémy. Gripen už umí devět géček během vteřiny a půl, na to vás připravuje speciální centrifuga ve Švédsku,“ vysvětluje Svoboda. Aleš Svoboda byl vybrán ESA do krátkodobé dvoutýdenní mise na ISS. Bude realizovat 14 špičkových českých vědeckých a technologických experimentů a také motivovat studenty a mladé inženýry. „Ten výcvik je náročný, částečně v Německu, částečně v Houstonu, Kanadě, Japonsku. Posádka se formuje šest až sedm měsíců před startem a projde intenzivním tréninkem. Ale ta efektivita krátkých misí je neuvěřitelná. Během dvou týdnů zvládnete stejně práce jako dlouhodobé expedice za dva až tři měsíce.“

Úkolem tohoto Salonu Echa je přiblížit čtenářům kout Evropy, který má hodně co dělat s českými dějinami, ale který přitom neprávem přehlížíme. Vyznění debaty je ovlivněno složením: mít mezi sebou rusistu či bulharistu, akcentovali bychom jiné tóny, ale podstatné by zůstalo stejné. Vzhledem k tomu, že se všichni dobře známe, zůstali jsme u tykání i v psané verzi rozhovoru. Ten vedli diplomat a politolog Maciej Ruczaj, polonista a serbista Pavel Trojan a autoři podcastu Echa Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš (ten v roli moderátora) Novosadové – jeden serbista a druhý sorabista. Do přepisu se nevešlo vše: pasáže o sportu, najmě fotbalu, nebo národnostních menšinách si můžete poslechnout v záznamu celé debaty na www.echoprime.cz.

Denis Diderot, radikální osvícenec 18. století, odhodil staré sako, které nosil celý život. Netušil, jak převratná událost to bude. V novém saku si připadal skvěle – a zároveň nepatřičně. Jeho ostatní oděvy se ve světle nového kousku zdály ošuntělé, a tak je začal jeden po druhém měnit. Nakonec došlo i na nábytek. „Byl jsem absolutním pánem svého starého saka, ale stal jsem se otrokem svého nového,“ poznamenal. Tento mechanismus známe jako Diderotův efekt: jedna koupě spustí lavinu dalších. Konzum se mění v rituál identity, ne-li v náboženství po smrti Boha. „Bůh nezemřel, proměnil se v peníze,“ říká Giorgio Agamben.Smyčka konzumu se ostatně utahuje i proto, že mnohé výrobky jsou navrhovány tak, aby dlouho nevydržely. Neustále je co obměňovat – a naše životy zaplavuje odpad. Energii vynakládáme na pořizování věcí, následně na jejich vyhazování – a jako společnost na likvidaci odpadu. Podle mnohých se však rodí odpor. Řada sociologů i filozofů upozorňuje, že zvláště některé skupiny mladých lidí se snaží odvracet od konzumního kolotoče. Proměňuje se vztah k věcem i k vlastnictví.Jednou z reakcí na nutkavé hromadění může být etika sdílení. Nejde o návrat k asketismu, ale o pokus o promyšlenou revizi: co skutečně potřebujeme vlastnit – a co lze jednoduše sdílet? Z historického hlediska to není žádná novinka. Paradoxně zrovna epikurejci ve starověku učili, že největší slast spočívá v omezení slastí, že věci je lepší sdílet než hromadit – a že i vztahy mohou být svobodnější, když nejsou sevřené majetnickou logikou.Podob sdílení dnes existuje mnoho – od komunitních zahrad po platformy jako Liftshare. Někteří v nich vidí zárodky komunismu pro 21. století. Jiné formy sdílení – například Airbnb nebo Uber – se naopak staly součástí digitálního kapitalismu. Co když ale právě tento kapitalismus, ve své touze po efektivitě a flexibilitě, nevědomky přejímá principy, které měly původně zcela jiný, možná až protikladný étos? Vlastnická logika se možná neláme revolucí, ale v některých oblastech života nenápadně eroduje zevnitř – ať už z vyčerpání, konzumního zhnusení nebo z čiré neschopnosti vlastnit.KapitolyI. Mileniálové a sdílení: Nouze jako začátek nové etiky [začátek až 17:45]II. Co nás učí epikurejci: Méně věcí, víc svobody [17:45 až 30:30]III. Vlastnictví a pád do pasti hltavé ctižádosti [30:30 až 59:30]IV. Osvobození od majetnického pohledu: Je to vůbec možné? [59:30 až konec]BibliografieTheodor Adorno – Max Horkheimer, Dialektika osvícenství. Filosofické fragmenty, přel. Michael Hauser, Praha: OIKOYMENH, 2009.Rachel Botsman, Roo Rogers, Mine Is Yours. The Rise of Collaborative Consumption, New York: Collins, 2011.Maja Göpel, – Eva von Redecker, Schöpfen und Erschöpfen, Berlin: Matthes Seitz Verlag, 2025.Jan Hanáček, „Vlastní bydlení nemusí být výhodné. Mladí si ho idealizují po vzoru rodičů“, in: AkademieVěd.cz, 22. 9. 2022, https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/socialne-ekonomicke-vedy/Vlastni-bydleni-nemusi-byt-vyhodne.-Mladi-si-ho-idealizuji-po-vzoru-rodicu/?utm_source=chatgpt.comGarrett Hardin, The Tragedy of the Commons, in: Science, 162, 1968, str. 1243–1248.Karl Marx, Ökonomisch-philosophische Manuskripte. Kommentar von Michael Quante. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2015.Tereza Matějčková, Georgi Gospodinov: „Evropa je osmdesátnice, možná dementní“, in EchoPrime, 5. 6. 2025, https://www.echo24.cz/a/HMw5v/tydenik-echo-rozhvor-bulharsky-spisovatel-gospodinov-casokryt.Eva von Redecker, Revoluce pro život. Filosofie nového protestu, přel. Martin Profant, Praha: Karolinum, 2024.Jean Jacques Rousseau, „O původu nerovnosti mezi lidmi“, in: Rozpravy, přel. Eva Blažková – Vojtěch Zamarovský, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1978.

Minimálně část kryptokomunity uznává, že nabytí kryptoměn od státu je nejlegitimnější možnou variantou. Nikdo ale nemohl situaci, ke které na ministerstvu spravedlnosti došlo, čekat. V pořadu Echo Prime Time to uvedl Kirill Juran, právní zástupce lidí, kteří od státu vydražili zmiňované darované bitcoiny. Juran dodal, že potenciál škody je obrovský a nyní záleží, jak se k celé situaci ministerstvo postaví, v současné době totiž porušuje smlouvu. Stát už je teď v prodlení s dodáním šedesáti bitcoinů, uvedl Juran s tím, že záměrem kupujících je se dohodnout.Kupující jsou podle Jurana v kauze, která stála místo nyní již exministra Pavla Blažka, ti nejvíce poškození. "Vy něco takového od státu nečekáte. Nakupovat bitcoiny od státu není nic neobvyklého, dělo se to i v Americe. Nestandardní je to, že stát to nabyl darem a dá vám nejhorší kvalitu bitcoinu, v podstatě vám dodal vadné plnění,“ uvedl Juran, který zastupuje dva ze čtyř kupujících.

Vláda Petra Fialy (ODS) by rozhodně kvůli kauze bitcoiny padnout měla. V pořadu Echo Prime Time to v neděli řekl europoslanec Jaroslav Bžoch (ANO). Ministr zahraničí Jan Lipavský (nestr.) reagoval s tím, že věří, že kabinet hlasování o nedůvěře příští týden ustojí. Následně je hostem Echo Prime Time Kirill Juran, právní zástupce lidí, kteří od státu koupili momentálně skloňované bitcoiny. Kdo jsou lidé, kteří od státu vydražili darované bitcoiny? Přestože za ně zaplatili, někteří část z nich doteď nedostali a ministerstvo s nimi týdny nekomunikuje. I o tom se vede debata na Echo Prime Time.Dalším tématem byl konflikt mezi Íránem. Podle ministra Lipavského se nezdá, že by měl konflikt skončit v řádu dní, ale nedomnívá se, že by měl vést ke globální destabilizaci. V systému Drozd je na místě podle ministra 144 Čechů a Česká republika se jim snaží zajistit repatriační lety. „Izrael si velmi pečlivě vybírá, proti kterým ze svých oponentů zasáhne. Jsou to oponenti, kteří říkají, že Izrael musí být zničen jako stát. To není agrese, to je právo na sebeobranu,“ uvedl Lipavský s tím, že nejen Izrael, ale i nezávislé organizace jako OSN, potvrzovaly, že Írán obohacuje uran a snaží se zajistit jaderný nosič.Podle Bžocha byl útok Izraele na Írán oprávněný. „Není to nový konflikt, Izrael je s Íránem v konfliktu dlouhá léta. Musel přikročit k tomuto kroku a myslím si, že to bylo velmi oprávněné. Představitelé íránského režimu neustále hovoří o tom, že Izrael musí být zničen,” dodal Bžoch s tím, že Írán rozdmýchává konflikty v regionu a způsobuje destabilizaci.

Historik Dušan Třeštík správně poznamenal, že člověk je zvíře mýtotvorné. Bez vyprávění, která dávají životu smysl, nemůže jeho břímě snášet. Musí to být ale živé vyprávění, ne soubor holých pouček. Zdeněk Nejedlý tohle pravidlo nějak geniálně vycítil a přepsal příběh o husitech, který si Češi s hrdostí vyprávěli od dob Palackého, Jiráska a Masaryka, v duchu marxistické teorie o pokrokových tradicích českého národa. Z husitských božích bojovníků udělal první proletáře, kteří povstali proti bohatým feudálům a zdůraznil obranu naší země vůči cizáckým křižákům zosobňujících nenárodní feudální řád. A tato kombinace národního hrdinství a touhy po sociální spravedlnosti zabrala skvěle. Otakar Vávra natočil v tomto duchu známou husitskou trilogii s národním bardem Zdeňkem Štěpánkem v roli Jana Husa i Jana Žižky, bývalý funkcionalista Jaroslav Fragner postavil Betlémskou kapli, která byla otevřena 5.7.1954 v předvečer výročí upálení Jana Husa. Toto šikovné převyprávění historie možná přispělo k všeobecnému přijetí socialistických idejí a vítězství komunistů více, než jsme si dnes ochotni připustit.

Evropany, rozhodně Čechy straší představa islamizace jejich zemí – bojí se importu cizáckých tradic a odlišného (násilného) chování. Zároveň příliš netuší, že islám k Evropě samozřejmě patří po staletí a že máme na kontinentu své tradiční evropské muslimy. Dnes především v Bosně a Hercegovině, ale žijí také v dalších balkánských státech. Kde se muslimové na Balkáně vzali? Jaký byl jejich osud? Jak do jejich života a do jejich práv zasáhla rakousko-uherská monarchie? A jsou dnes bosenští muslimové – jinak též Bosňáci – pátou kolonou arabských muslimů, jak se často objevuje v médiích? Anebo je to obraz zkreslený, protože ve skutečnosti muslimská společnost v Bosně usiluje spíše o sekularizovaný stát? Nejen o tom diskutují v další epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s politoložkou a balkanistkou Zorou Hesovou z Ústavu politologie FF UK a historikem a balkanistou Františkem Šístkem z Historického ústavu AV ČR.

„Začíná se v tichosti obchodovat s emisními povolenkami pro domácnosti, následně by mohlo téměř vše zdražit, třeba pohonné hmoty až o 18 korun na litr,“ říká Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank, v novém Hrotcastu. Proč téma politicky usnulo a masově se mu nevěnují ani média? „Politici před volbami téma nechtějí vytahovat, ale je to časovaná bomba,“ tvrdí ekonom a dodává, že vláda mohla situaci ovlivnit, ale neudělala to. „Nejvíc to zasáhne střední třídu, na nízkopříjmové skupiny se budou vztahovat dotace a úlevy, ale nesmíme si nalhávat, že se dostane na všechny,“ říká Kovanda a dodává, že bohatí budou ti, kdo si budou moci dovolit vyjít zelené politice naproti. A mluvilo se i o bitcoinové kauze ministra Blažka. Lukáš Kovanda vysvětluje, jak je možné, že se částka 50 milionů korun zhodnocovala až na diskutovaných 12 miliard. Podívejte se!

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czV Los Angeles dochází k velkým nepokojům. Jde mimo jiné o boj mezi pravomocemi státu Kalifornie a federální vlády. „Ve chvíli, kdy guvernéři přestanou vymáhat právo, nebo mu dokonce budou aktivně bránit, v tu chvíli do toho musí federální vláda vkročit,“ vysvětluje Ondřej Šmigol. „LA je dnes už převážně hispánské město, takže je to vyprovokované i zásahem reemigračních úřadů, které sáhly do vosího hnízda,“ říká Jiří Peňás.Je to i pokračování vyhrocených vztahů mezi demokraty a republikány? A kdo vůbec může být příštím lídrem demokratů?V Evropské unii odstartuje nový systém emisních povolenek, které ovlivní cenu pohonných hmot a vytápění domácností. „Bude se penalizovat, zdaňovat, a tudíž zdražovat produkce CO2. Od roku 2027 bude dražší třeba benzín. O kolik? O tom by se měla vést debata, která se ale nevede,“ říká Daniel Kaiser. „Na každých deset eur za povolenku uvidíte u benzínky o korunu vyšší cenu.“Chtěl Elon Musk vyvolat podobnou vzpouru jako Jevgenij Prigožin v Rusku? Je současná tuzemská aféra problém bitcoins, Pavla Blažka nebo celé ODS? A jak ovlivní kauza říjnové volby?Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Ondřej Šmigol a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Češi se obávají kybernetických hrozeb, nicméně spoléhají na štěstí nebo na to, že je ochrání někdo jiný. Téměř každý druhý se setkal s pokusem o podvod, většina ale stále nepoužívá ani dvoufaktorové ověření a hesla nemění. Přesto to prý není ani zdaleka tak zlé. V Salonu Týdeníku Echo debatovali Jana Brežná, Cyber Security Consulting Expert z T-Mobile Czech Republic, Lucie Jahnová, ředitelka divize kybernetické bezpečnosti v Seyforu, a Jan Pich, senior manažer kybernetické bezpečnosti Ernst & Young Česká republika.

Jiří Peňás si do Echo salonu pozval crème de la crème čili smetánku zdejšího malířství či výtvarného umění. U stolu sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice. Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Filozofové a majetek: Kdo nic nemá, je ctnostnější?Co dělat s majetkem – a co majetek dělá s námi? Ludwig Wittgenstein si po první světové válce odpověděl přímočaře: Je třeba vše odevzdat. Zřekl se svého dědictví, které z něj učinilo jednoho z nejbohatších mužů Evropy. On byl však přesvědčen, že ponechat si majetek by mu neprospělo. Vše daroval sourozencům, něco zbylo i pro umělce. Jeho notář prý toto počínání označil slovy finanční sebevražda.Ale podobné pokušení – a rozpaky – nezažívají jen postavy z minulosti. Současný australský filozof Peter Singer se rozhodl kapitalismus morálně „hacknout“. Tzv. hnutí efektivního altruismu, jehož základy zformuloval, má dodat západním společnostem etický základ. Ač je kapitalismus prý nedokonalý systém, neznáme lepší. Lidé, kteří žijí v západních bohatých společnostech, mají zvláštní povinnosti. Jejich povinností je majetek vydělávat, ideálně hodně majetku – a s tímto záměrem volit i povolání – a následně peníze posílat do částí světa, v nichž se lidem žije řádově hůře.Že jde až o jakýsi filozofický asketismus, naznačuje radikalita. Nestačí rozdávat majetek. Zdravý člověk by si podle Singera mohl odpustit i jednu ledvinu. Sám si tím zdraví nepoškodí, zatímco jinému zachrání život. Tím se vracíme na začátek: Co všechno jsme ochotni darovat, abychom si zachovali čisté svědomí? Peníze? I orgány?KapitolyI. Dědictví? Nejen prachy, ale i odpovědnost nebo výška [úvod do 14:20]II. Politici nechť nic nevlastní. [14:20 až 25:40]III. Encyklika Lva XIII: Majetek zaručuje nezávislost na státu [25:40 až 33:50]IV. Stát nemá nutit lidi konat dobro [33:50 až 45:10]V. Přerozdělovat majetek? Nestačí. Přerozdělujte i tělo. [45:10 až konec]BibliografieValentin Dornis, Nils Heck, Michael Hartmann: „Die Leistungsgesellschaft ist eine Lüge“, in: Süddeutsche Zeitung, 27. September 2024, https://www.sueddeutsche.de/wirtschaft/karriere-eliten-erfolg-leistung-lux.V6C5ZBE3CuXQfZkESQtFXe?reduced=true.Ray Monk, The Duty of the Genius, London: Penguin Books, 1991.Robert Nozick, Anarchie, stát a utopie, přel. Zuzana Gabajová, Praha: Academia, 2015.Platón, Ústava, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 2005.Peter Singer, The Most Good You Can Do. How Effective Altruism Is Changing Ideas About Living Ethically, Yale, 2015.„Vzdělání dětí v ČR ovlivňuje sociální původ rodiny“, in: EDUin, 24. 10. 2018, https://www.eduin.cz/clanky/ctk-vzdelani-deti-v-cr-ovlivnuje-socialni-puvod-rodiny/

Koaliční hnutí STAN očekává, že odpovědi kolem kauzy bitcoin dostane do dvou týdnů. V nedělním pořadu Echo Prime Time to uvedl poslanec Petr Letocha (STAN), který debatoval s místopředsedou opozičního hnutí ANO Karlem Havlíčkem a předsedou sněmovního klubu ODS Markem Bendou. Samotná ODS, které se kauza přímo týká, však naznačila, že by s bitcoinovým darem pro ministerstvo spravedlnosti mohlo být spojeno i hnutí STAN. Nastupující ministryně spravedlnosti Eva Decroix (ODS) a předsedkyně poslanců ANO Alena Schillerová totiž v neděli na ČT uvedly, že mají e-mail, podle kterého o záměru daru mohl vědět i náměstek na ministerstvu Karel Dvořák (STAN).