Echo Podcasty

Hosty Echo Prime Time byli poslanec Ivan Bartoš a místopředseda Poslanecké sněmovny Patrik Nacher. Nacher řekl, že to, zda bude Turek ministrem, záleží do velké míry na prezidentovi Petru Pavlovi. „Pokud by se ctila Ústava, tak by ministrem být měl,“ uvedl Nacher s tím, že v Česku není prezidentský systém a není možné selektivně kritizovat exprezidenta Miloše Zemana a naopak za stejnou věc chválit Petra Pavla.Bartoš říká, že podle něj Turek ministrem nebude. Dodal ale, že ještě vůbec není jasné, zda bude Andrej Babiš premiérem a jak vyřeší svůj střet zájmů. „Andrej Babiš má 108 hlasů a vyjednává o budoucí vládě. Když se podíváme na pana Turka, ať už na jeho podnikání, tak na jeho vyjadřování, které není ani tak dávné, mě třeba věšel na lampu ještě v roce 2023. Chová se, já to slovo řeknu, jako nácek,“ dodal Bartoš.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Bývalý primátor Prahy a adiktolog Pavel Bém se možná po třiceti letech vrátí do funkce Národního protidrogového koordinátora. Andrej Babiš jej podle jeho slov oslovil už půl roku před volbami s tím, že by oblast závislostí a duševního zdraví mohla být jednou z priorit nové vlády. „Babiš je člověk, který když vidí data, chce problém řešit. To byla jeho reakce i tentokrát,“ říká Bém.Podle Béma dnes mladí lidé sahají po látkách, které se tváří jako „bezpečné“ nebo legální, ale mohou rychle vést k závislosti. Jen kratomu se podle něj do Česka doveze ročně kolem 400 tun, což odpovídá masovému rozšíření zejména mezi teenagery. Regulace, která vešla v platnost 1. prosince, je podle něj nezbytná – nejen kvůli dostupnosti, ale i kvůli bezpečnosti.„Když si něco kupujete na pololegálním trhu, nevíte, co v té látce skutečně je. Organizovaný zločin prodává cokoliv,“ upozorňuje.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czEcho Porada se tentokrát vysílala živě. Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser, Jiří Peňás a Tereza Matějčková hodnotili a komentovali středeční schůzku prezidenta Petra Pavla s Andrejem Babišem. „Já si myslím, že to Andrej Babiš neumí hrát. A to proti němu nestojí zrovna silný soupeř. Když si vybavíme souboj mezi Havlem a Klausem, ti by si to vůbec nenechali líbit. Babiš se sám oslabuje tím, jak to hraje,“ soudí Balšínek.Budou Motoristé sobě trvat na nominaci Filipa Turka?Došlo i na hlavní téma z Týdeníku Echo. Jak mobily ničí děti? A je správné je zakázat ve školách, jak plánuje budoucí ministr Plaga? „Jak to dopadne s Babišem, je méně podstatné než to, jak se nám vlivem digitálních technologií mění společnost i naše myšlení,“ myslí si Tereza Matějčková.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Petr Mrňa, bývalý příslušník Bezpečnostní informační služby a dnes instruktor střelecké a takticko-bezpečnostní přípravy, v podcastu Men's Factor popsal, jak se podle něj mění bezpečnostní prostředí i chování lidí v krizových situacích. Upozorňuje, že většina civilistů podceňuje základní situační pozornost, tedy schopnost včas registrovat možné riziko a získat tím rozhodující čas. Podle něj se mnoho lidí spoléhá na držení zbraně, aniž by byli připraveni ji skutečně použít, nebo nevědí, jak volit méně závažné prostředky typu pepřového spreje. „Většina žen má pepřový sprej v batohu tak hluboko, že ho nikdy nenajde. A to je problém," říká. Mrňa zároveň upozornil, že válka na Ukrajině může mít v budoucnu sekundární dopady i na Česko, a to nejen volným pohybem zbraní, ale také návratem vojáků trpících posttraumatickými poruchami. Kriticky se vyjádřil i k nízké ochotě institucí investovat do prevence aktivních útočníků. Podle něj by všechny školy a další „měkké cíle“ měly projít profesionálním nastavením postupů, protože improvizace v panice většinou selhává.

Život online, především na sociálních sítích, se dnes probírá z mnoha stran, zkoumají se jeho společenské dopady, ekonomické možnosti, jež přináší, způsoby, jimiž je možné proměnit popularitu na sítích v nějakou formu kapitálu. To všechno jsou informace, které dokážou snadno vstřebat lidi jako já, kteří dění na sítích tak nanejvýš sledují, ale moc se ho neúčastní. Těžší může být přiblížení toho, jak intenzivní online život mění člověka zevnitř, jeho prožívání nebo cenu za platí za úspěch v online světě nebo snahu o něj. Redaktor Echa Ondřej Štindl o tom mluvil s politickým marketérem a podcasterem Jakubem Horákem, Pavlem Novotným, bývalým starostou pražských Řeporyjí a internetovou osobností známou tak, až ho to přivedlo před soud a do vězení, Pavlem Novotným a filosofem Antonínem Dolákem, který na YouTube publikoval množství videí – od vzdělávacích po značně kontroverzní. Účastníci se shodli na všeobecném tykání, debata to byla živá a impulsivní, občas v ní padaly nepublikovatelné výrazy, ty nejsilnější jsme "zcenzurovali".

V Echo Prime Time diskutovali poslanci Jiří Havránek (ODS) a Libor Vondráček (Svobodní, zvolen za SPD) o jménech budoucích ministrů, sporu mezi prezidentem Petrem Pavlem a Andrejem Babišem i o podobě státního rozpočtu.Jedním z nejcitlivějších témat je nominace Filipa Turka na post ministra zahraničí. Havránek uvedl, že jeho výroky z minulosti považuje za „nepřijatelné“ a že mohou komplikovat zahraniční vztahy, zejména s Polskem a Německem. Vondráček naopak zdůraznil, že „člověk se vyvíjí“ a připomněl, že i předchozí ministr Jan Lipavský citoval Lenina. Podle něj by zahraničí dávné příspěvky nemuselo řešit.Zásadní spor se týká Babišova střetu zájmů. Havránek podporuje postoj prezidenta, který chce slyšet řešení ještě před jmenováním premiéra, protože po jmenování už nemá žádné účinné nástroje. Vondráček trvá na tom, že zákon jasně říká, že střet zájmů vzniká až po nástupu do funkce, a prezident má pouze „přihlížet“, nikoliv klást další podmínky. Oba se však shodují, že mimořádná schůze sněmovny tento týden bude klíčová.Debata se dotkla také rozpočtu. Havránek odmítl kritiku, že vláda Petra Fialy zanedbávala dopravu; podle něj za žádné vlády nešly do infrastruktury tak vysoké investice. Vondráček naopak připomněl, že Národní rozpočtová rada upozornila na desítky miliard chybějící v rozpočtu, a obvinil předchozí kabinet, že upřednostnil obranu před dopravou. Podle něj bude nutné rozpočtem „rychle pracovat“, aby se předešlo rozpočtovému provizoriu.

Ústavní právník Jan Kudrna byl hostem Echo Prime Time a říká, že Andrej Babiš se v tuto chvíli podle zákona ve střetu zájmů nenachází. „Je jen poslancem. Zákon začne být problém až ve chvíli, kdy bude předsedou vlády,“ vysvětluje. Právě proto podle něj prezident Petr Pavel požaduje, aby Babiš před jmenováním řekl, jak chce svůj majetek vyřešit.Kudrna zároveň odmítá představu, že by si prezident a Babiš navzájem nevěřili. Podle něj jde o běžnou politickou fázi vyjednávání a oba postupují podle ústavy. Prezident teď podle něj jen využívá prostor, který mu základní zákon dává.Pokud jde o samotné řešení střetu zájmů, právník upozorňuje, že situace může být mnohem složitější, než jak se o ní často mluví. Nejde jen o „převést firmu do svěřenského fondu“ nebo „něco rychle prodat“. V případě tak velkého majetku hrají roli banky, regulátoři, rodina i složité právní struktury.Kudrna nevylučuje, že jedno z možných řešení by mohlo být založení takzvaného neodvolatelného slepého fondu v zahraničí, kam by Babiš vložil majetek bez možnosti jej kdykoli získat zpět. „To už je definitivní krok. Pokud o něm uvažuje, může to připravovat měsíce, ne dny,“ říká.Podle právníka však existuje šance, že se obě strany nakonec dohodnou. Klíčové bude, jaké řešení Babiš nakonec představí a zda jej prezident vyhodnotí jako dostatečné.

Hostem Echo Prime Time byl exministr financí Miroslav Kalousek, podle nějž neměla dosluhující koalice po volbách „složit zbraně“.Kalousek hned v úvodu připomněl, že kabinet se rodí z legitimních výsledků hlasování: „Ta vláda vznikla z demokratických voleb.“ Podstatné však podle něj je, že dosavadní koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09 měla k dispozici mimořádně silný mandát – a neměla ho tak rychle odevzdávat.„Těch 92 hlasů je velmi silná karta a myslel jsem si, že se s ní nemá přestat hrát. Možná by to nevyšlo, ale myslím si, že to není úplně politika.“ Dodal, že „nemůže přestat jít o všechno. Já bych bojoval dál.“ Dodal, že jestli „jde o všechno“, nelze couvat. „Jestli jde o všechno, musím být ochoten platit i náklady… když jde o všechno, nemůže se přestat bojovat,“ myslí si.

Sváteční Echo Prime Time přinesl debatu nových mladých poslanců Matěje Gregora (Motoristé sobě) a Benjamina Činčily (KDU-ČSL), kteří se střetli především o podobě státního rozpočtu pro příští rok. Zatímco Činčila kritizoval plánované výdaje vlády Andreje Babiše, Gregor upozorňoval na zdržované poslání návrhu do Poslanecké sněmovny. Řeč byla i o střetu zájmů Andreje Babiše, aktivitě prezidenta Petra Pavla i stavu veřejných financí.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJednání mezi prezidentem a Andrejem Babišem je pokračování latentní občanské války. „Hlavně nepřipustit něco, co je nepřípustné. To vidíme i v Německu v souvislosti s AfD. A teď se vytvořil narativ, že vznikající vláda je v podstatě zločinecký komplot,“ myslí si Jiří Peňás.„Babišův konflikt zájmů je v podstatě neřešitelný, ale jednou už premiérem byl. Teď dosáhl druhého nejlepšího volebního výsledku v historii,“ připomíná Dalibor Balšínek.V centru Prahy vždy 17. listopadu převládne duch doby, kdy liberálně demokratický mainstream vylučuje ty, kteří se mu zdají málo liberální. „17. listopadu se zpívá – zloba, závist, zášť, ať pominou, ale na Národní třídě té zloby jsou tuny,“ říká Daniel Kaiser. „Je to pořád jediný státní svátek, který společnost spontánně slaví,“ dodává Balšínek.Na Echo Poradě diskutovali Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

„Pojem davu je kvantitativní a zrakový,“ poznamenává José Ortega y Gasset ve své nejslavnější knize Vzpoura davů. V roce 1929 dokázal pojmenovat něco, co všichni viděli, ale chyběla k tomu slova – tak přelomová byla tehdejší zkušenost. „Města jsou plná lidí. Domy plné nájemníků. Ulice plné chodců. Divadla plná diváků. Co dřív nebylo problémem, jím nyní začíná být téměř natrvalo: najít místo.“ Ortega tím nemyslí jen množství lidí. Ukazuje, že v moderním světě se násobí i příležitosti, produkty, emoce, dokonce i myšlenky. Všeho je zkrátka víc.Tahounem tohoto nadbytku je masový člověk, postava od počátku dvojznačná. Na první pohled může jeho popis znít jako přepjatá morální kritika – Ortega jej líčí jako bytost průměrnou, nevděčnou a bez hlubších závazků. Jenže tím jeho argument nekončí. Současně podotýká, že právě díky onomu nadbytku příležitostí, zkušeností i myšlenek žije masový člověk možná v nejkrásnějších časech. Tyto časy však mohou špatně skončit, pokud člověk nenajde správný směr. Ortegův překladatel Václav Černý k tomu dodává střízlivě: ty časy špatně skončily. Jak už španělský myslitel rozpoznal, největší nebezpečí spočívá ve ztrátě individuality – a právě ta se jeho době stala osudnou.Dnes už sotva můžeme říct, že žijeme v masové době; v mnoha ohledech je digitální člověk dokonce jejím opakem. Zatímco masový člověk se včleňoval a podřizoval, digitální člověk nepřestává kutit na své výjimečnosti. Háček je v tom, že i tato výjimečnost je masově vyráběná. Skoro by se dalo říct, že stojíme před „masou individuality“ – před fenoménem, který se zaklíná svobodou, ale ve skutečnosti má blíže ke konformismu. V tomto ohledu se tak od masového člověka vlastně příliš neliší.Ale jedno je přece jen patrné: digitální člověk už nemá dojem, že je všeho nadbytek. Přinejmenším víra v neomezené možnosti se vytratila. Masový člověk kdysi zakoušel moc v davu – v něm ještě pulzovalo něco jako nitro. A měl svá místa: stadiony, náměstí, kina. Digitální člověk však osiřel. Přišel i o prostor, v němž by mohl zahlédnout sám sebe spolu s ostatními. Místa, places, se mění v prostory, spaces. Možná se symbolem digitálního člověka stal obávaný shitstorm: zoufalý pokus o simulaci moci. Je sice nepříjemný, ale zvláštním způsobem němý – hlasitý výkřik, který záhy vyprchá, protože za ním nestojí skutečná přítomnost lidí. Když Ortega charakterizoval svou dobu slovy „Lidé jsou všude“ – a nemínil tím jen jejich počet – o té naší se možná jednou bude říkat pravý opak: „Lidé nejsou.“ A také se tím možná nebudou mínit počty.KapitolyI. Od stadionu k síti: proměna masového člověka [úvod až 18:35]II. Filosof ve století mas: od Quijota ke Vzpouře davů [18:35 až 40:55]III. „Žiji, tedy filosofuji“ [40:55 až 52:55]IV. Pitva masového člověka [52:55 až 01:08:35]V. Digitální člověk: individualita jako nová masa [01:08:35 až konec]BibliografieAndrew Dobson, An Introduction to the Politics and Philosophy of Jose Ortega y Gasset, Cambridge: Cambridge University Press 2009.Josef Forbelský, „Václav Černý, Ortega y Gasset a Julien Benda o Evropě“, in: Literární noviny, Roč. 13, 2002, č. 41, 7. 10., str. 5, https://vufind.ucl.cas.cz/Record/001294586?sid=32417122.Byung-Chul Han, Im Schwarm. Ansichten des Digitalen, Berlin: Matthes und Seitz, 2013.José Ortega y Gasset, Meditace o Quijotovi, přel. Martina Mašínová, Brno Host, 2007.José Ortega y Gasset, Vzpoura davů, přel. Václav Černý, Praha: Naše vojsko, 1993.José Ortega y Gasset, What is philosophy?, New York : Norton, 1964.

Turecko je připraveno okamžitě zaútočit. Aneb jak Turci znovu mocně expandují na BalkánPřed sto lety se Turci stáhli z Balkánu. Od 19. století zde prohrávali jednu válku za druhou, a když po první světové válce skončilo multikulturní osmanské období a vznikla národnostně homogenní Turecká republika, kopírovala sice život styl v západní Evropě, leč k Balkánu se obrátila zády. To se mění až nyní, kdy se mění i Turecko. Opět objevuje svou muslimskou minulost, a vrací se i proto znovu na Balkán. Především ekonomicky: opravuje tamní muslimské památky či podporuje kulturní, turistický i podnikatelský rozvoj – a to dokonce i v místech, kam dříve osmanská moc nesahala. V nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub a Lukáš Novosadovi o této nové turecké expanzi a rovněž o tom, jak vypadá imigrace na Balkán, který si s ní neví rady, s historikem a balkanistou Františkem Šístkem z Historického ústavu AV ČR. Nepřítomnost Turků na Balkáně v druhé půli 20. století byla dána přítomností železné opony, historicky šlo o nezvyklé období. Turci navíc v období svého sekulárního státu hodnotili své osmanské dějiny jako nepovedené a příliš se k nim nehlásili. Od devadesátých let a zejména po roce dva tisíce ovšem Turci ke svým dějinám a sekularizmu změnili postoj. Nový kontakt na Balkán tak nyní probíhá třeba přes školní výměny. Především zde ale Turci vítězí kulturně: fenoménem postjugoslávského prostoru jsou nesmírně oblíbené turecké telenovely. Vzhledem k tomu, že v těchto zemích není zvykem dabovat, je balkánské obyvatelstvo – slovanské i albánské – čím dál více pasivně znalé turečtiny. Ostatně zvyšuje se počet studentů turkistiky.Turci zkrátka začali být populární i v zemích, kde islám není a kde ani nikdy nebyl, například v některých oblastech Černé Hory. Turecké sebevědomí na Balkáně jde dokonce tak daleko, že turecký prezident Erdoğan neváhá prohlašovat – když srbský prezident veřejně zvažoval vtrhnout do Kosova –, že pokud by Srbsko nebo kdokoli jiný měl ambice zaútočit na muslimské země, je Turecko připraveno okamžitě zaútočit na něj. To jsou tvrdé a otevřené výhrůžky. (Aby to nebylo tak jednoznačné, odvyprávíme vám nedávný příběh černohorský: kdy se černohorský dav vrhl na auta tureckých turistů, živnostníků, došlo na velké bitky, přičemž zřejmě šlo o uměle vyvolaný konflikt, který nařídil možná někdo ze Srbska, kde si prezident Vučić postěžoval, že „těch Turků je v Černé Hoře nějak moc“. Složité vztahy.) V další části epizody je řeč o tom, že ačkoli západní Balkán vnímáme jako prostor, z kterého se neustále odchází, tedy z kterého neustále odchází slovanské obyvatelstvo, je tu živo i v opačném gardu, protože se tam usazují jiná etnika: Nepálci, Bangladéšané, Ázerbajdžánci, různí Afričané. Nezřídka vás obsluhují v obchodech, v restauracích, vezou vás taxíkem, aniž projevují sebemenší potřebu naučit se místní jazyk a osvojit si místní zvyklosti. Balkánské státy totiž na silnou imigraci neumějí reagovat, jelikož historicky s takovými vlnami nemají (na rozdíl od Česka, Polska, Německa) žádné zkušenosti, takže nevědí, jak s novými obyvateli pracovat. Z Balkánu se totiž vždycky odcházelo, ale příchozí davy jsou novinka. Aneb konečně podcast, který vám objevuje naprosto nové souvislosti.

KSČ se z antisystémové strany proměnila v roce 1945 v cath-all party s nacionálním programem. A vyhrála volby. Nepřipomíná to něco?V období I. republiky se KSČ projevovala jako klasická antisystémová strana. To se jí vyplatilo po skončení II. světové války, když řada voličů byla zklamaná z poměrů panujících za První republiky. Všechny konkurenční politické strany na prvorepublikový establishment navazovaly, jedině komunisté nikoli, protože byli vždy v opozici.To ovšem KSČ nebránilo během trvání První republiky hlasovat s politickým establishmentem, když to bylo výhodné. Například v prosinci 1935 podpořili kandidaturu Edvarda Beneše na prezidenta, výměnou za prezidentskou amnestii pro všechny komunistické činitele. Tento politický obchod vznikla na tajném jednání mezi Rudolfem Slánským a Masarykovým kancléřem Přemyslem Šámalem před volbou prezidenta republiky.V roce 1945 se ale komunisté proměnili v catch-all party a zdůrazňovali všenárodní charakter KSČ. Ve volbách v roce 1946 pak získali skoro 40%. Historici se pořád nemohou shodnout, zda tyto volby byly svobodné či nikoli. Ačkoli občané nebyli hromadně nuceni volit KSČ, volby nemohly být svobodné už z toho důvodu, že pravicové strany, které dříve volila značná část obyvatel, byly z voleb předem vyloučeny. Ale veřejnost proti tomu nijak neprotestovala.

Po smrti Jiřího Bartošky se Karlovarský filmový festival ocitl na historickém rozcestí. Jeho dlouholetý výkonný ředitel Kryštof Mucha a partner festivalu Jan Jírovec z investiční skupiny Rockaway Art byli hosty Dalibora Balšínka.„Jiří Bartoška se nahradit nedá. Byl prezidentem, který festival přetvořil, přenesl ho do nové éry a my teď máme za úkol pokračovat v tom, co vybudoval,“ říká Mucha a popisuje tenkou hranici mezi přátelstvím s Bartoškou a jeho prací pro něj: „My jsme se s ním spřátelili, jezdili spolu na dovolené, trávili čas i mimo práci. Ale pořád jsem mu vykal. Cítil jsem, že to tak má být. Byl to můj šéf, můj přítel i autorita,“ dodává.Jan Jírovec z Rockaway Art, která do festivalu vstoupila v roce 2021, přiznává, že přesvědčit Bartošku ke spolupráci nebylo jednoduché. „Kdo ho znal, ví, že to nebylo snadné. Byla to věc důvěry a času. Potkali jsme se díky sponzorství přes Kryštofa a nakonec jsme se stali součástí festivalové rodiny. Jirka měl obrovský cit pro lidi, dokázal poznat, jestli to myslíte vážně,“ vzpomíná Jírovec.Rockaway Art dnes zastřešuje i festival Colours of Ostrava a pražský Designblok. „Není to běžná investice. Je to hodně osobní a vztahová věc. Náš cíl není festivaly měnit, ale rozvíjet. Každý z nich má vlastní duši a tradici. My se snažíme dát jim zázemí a jistotu,“ dodává.

Akciové trhy letos lámou rekordy, přestože svět obklopují nejistoty jako obchodní válka mezi USA a Čínou, ruská agrese na Ukrajině i rostoucí zadlužení států. „Je fascinující, jak se investoři dokázali oprostit od politiky. Rizik je spousta, ale trhy rostou,“ říká v novém HrotCastu Jiří Tyleček, hlavní analytik společnosti XTB.Podle něj stojí za růstem především boom umělé inteligence. „Kdyby nebylo AI, byli bychom blízko stagnace. Tahle vlna táhne technologické firmy i celý akciový trh,“ říká. Otázkou ovšem zůstává, zda nejde o další bublinu. „Je to zdravá bublina. Tentokrát ji táhnou firmy, které mají reálné výsledky, ne jen očekávání jako na přelomu tisíciletí,“ doplňuje.Velkou výzvou podle Tylečka zůstává systém emisních povolenek ETS2. „Odsun není vítězství. Cíl dekarbonizace zůstává, jen ho budeme muset dosáhnout rychleji. To znamená větší tlak a vyšší ceny,“ říká. Podle jeho výpočtů může mít nová vlna povolenek dopad na cenu benzínu až o 3–4 koruny za litr. „Zaplatí to nejen domácnosti, ale i firmy. Všechno se promítne do cen zboží a služeb,“ varuje analytik.Tyleček se vyjadřuje i k návratu Donalda Trumpa. „Z ekonomického pohledu jeho cla nedávají smysl, brzdí růst. Ale z bezpečnostního hlediska chápu, že chce část výroby vrátit do USA. Je to daň za nezávislost,“ říká. Podle něj ale deglobalizace může ekonomicky zpomalit nejen Ameriku, ale i Evropu. „Globalizace je efektivní. Ale pokud všechnu ocel dovážím z Číny, nemám čím se bránit, když přijde konflikt. To je dilema dneška,“ uzavírá analytik.Do čeho se vyplatí investovat? I o tom v novém Hrotcastu!

Další epizody podcastu sledujte na http://www.Echoprime.czJak se vyvíjí jednání mezi Petrem Pavlem a Andreje Babišem o nové vládě? Fotografie, kterou zveřejnil Hrad, mluví za vše. Povede se Babišovi přesvědčit prezidenta, že jeho střet zájmů bude do jeho jmenování premiérem vyřešen? „Já si myslím, že do toho Petru Pavlovi nic moc není, protože vláda se zodpovídá poslanecké sněmovně, nikoliv prezidentovi,“ tvrdí Dalibor Balšínek.„Ale je to legitimnější dušení než prezidentovy výhrady k programovému prohlášení. Když známkuje jednotlivé kapitoly programu, jako když žákovi vrací písemnou práci k přepracování, je trochu náměsíčnost,“ tvrdí Daniel Kaiser. „Prezident dejme tomu může dejme tomu vést s premiérem boj o jednotlivé ministry, ale mluvit do programového prohlášení, to ještě žádný český prezident nedělal,“ dodává.Má chodit Člověk v tísni do škol? Jak dopadne záměr omezit financování politických neziskovek? Lze srovnávat s Jindřicha Rajchla s italskou poslankyní Cicciolinou? A co je zač skupina, která po Rajchlovi jde.Na živě streamované Echo Poradě diskutovali Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser, Jiří Peňás a Pavel Štrunc.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Rok protestů v Srbsku: vláda pochopila, že i obrovské demonstrace stačí přehlížetPrvního listopadu uplynul rok od neštěstí v Novém Sadu, kdy po zpackané rekonstrukci hlavního nádraží v Novém Sadu spadla betonová střecha a zabila šestnáct lidí. To mobilizovalo dlouho dřímající občanskou společnost v Srbsku, která začala mohutně protestovat a požadovat vyšetření kauzy, potrestání viníků a to, aby v zemi začaly fungovat justiční instituce. Požadavky vyústily v největší demonstrace v Evropě za desítky let, které už vzhledem k délce nesnesou srovnání s ničím, co si pamatujeme: ani s demonstracemi v roce 1989, ani v roce 1968. Zároveň je třeba říct, že po roce se nestalo nic. Vláda totiž, zdá se, našla funkční recept na nespokojenost ulice: lhostejný cynismus. I tak ale bylo zřejmé, že výročí opět zmobilizuje chuť občanů protestovat. Na první listopad se ostatně chystali všichni: studenti, opozice i vláda. O tom, jak to dopadlo, hovoří v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované! bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s balkanistou Františkem Šístkem z Historického ústavu AV ČR.Epizoda samozřejmě pouze neshrnuje minulé dění. Toto téma tvoří v našem podcastu seriál, postupně k němu přidáváme nové poznatky. Tentokrát se dozvíte například to, jak se na výroční protesty chystal režim: například vypnul vodu a elektřinu v Novém Sadu. Nebo jak na protesty reagují noví univerzitní studenti, tedy prváci – chtějí se učit a s protesty nesouhlasí? Anebo se k nim připojili? Zjistíte také, jak se situace v Srbsku dotýká Kosova a na jakou stranu se přiklánějí kosovští Srbové a proč (v tomto punktu je potřeba dodat, že Kosovo je patrně jedním z důvodů, proč svět toleruje u moci Aleksandara Vučiće, který pomalu, ale jistě v Kosovu dělá to, co se očekává: stahuje z něj Srbsko pryč). Povíme vám, zda hrají v srbské společnosti nějakou roli bývalí lídři země jako třeba Boris Tadić. Nebo zjistíte, jak to může dopadnout, když se jedna z maminek obětí loňského neštěstí rozhodne držet protestní hladovku před srbským parlamentem. Úplnou novinkou je úsilí studentů a opozice najít lídra, který by mohl vyhrát volby (pokud se budou konat). Seznamy opozičních politických kandidátů jsou ovšem tajné a nikdo je nechce zveřejnit, aby vláda nominanty nemohla ohrozit.Aneb konečně podcast, který skutečně jde do hloubi slovanské politiky.

Ačkoli politická pravice je od pádu komunismu u českých voličů stále v kurzu a dnes získává na oblíbenosti dokonce i krajní pravice, v dobách, kdy vznikal první politický program Čechů, to národní pravice vůbec neměla lehké. Problémem byla sociální struktura české populace. Společenské vrstvy, které byly přirozenými nositeli konzervativních hodnot – jako je šlechta nebo klérus - se pochopitelně s českým nacionalismem vůbec neztotožňovaly. Ostatně tehdy se politické spektrum dělilo spíše na konzervativce a liberály, přičemž liberální levice byla hodně elitářská, často i rasistická. Také proto volební právo rozšiřovali daleko častěji konzervativci. Palacký s Riegrem byly spíše liberálové, označování staročechů za konzervativce začne objevovat u mladočechů až koncem 80. let 19. století. Souviselo to ovšem s tím, že se Rieger spojoval s konzervativní šlechtou a velkostatkáři, nikoli, že by se z něho stal klasický zastánce konzervativních hodnot.Česká pravice se formovala na českém nacionalismu, nikoli na klasických konzervativních tématech, které proti liberálnímu a levicovému heslu „rovnost, volnost, bratrství“ staví zásadu Bůh-vlast-řád. V meziválečném období byli nejsilnější pravicovou stranou Agrárníci jako zástupci selského stavu. Další významnou pravicovou stranou byla Národní demokracie, která měla ale nacionalistické i liberální křídlo. Lidovci měli silný křesťansko-sociální základ, který je posunoval do politického středu.Ovšem fašizace Druhé republiky znamenala totální delegitimizaci české pravice na dlouhá desetiletí.

Ještě nikdy jsme na spánek nevznesli tolik nároků. Možná právě proto máme dojem, že spíme hůře než kdy dřív. Ačkoli jsou tvrzení o „úpadku spánku“ přinejmenším sporná, téměř jisté je něco jiného: proměnil se rytmus mezi bděním a spánkem. Umělé světlo, nepravidelné pracovní doby, všudypřítomné obrazovky i stálé teplo v ložnicích nutí tělo fungovat lineárně, ačkoli jeho přirozenost je cyklická. Spánek jsme navíc proměnili v disciplínu sebehodnocení: měříme ho, porovnáváme, optimalizujeme – až se i odpočinek stává výkonem. Právě proto má smysl přemýšlet o spánku nejen biologicky, ale také zevnitř zkušenosti – jako o jiném způsobu přítomnosti, který je třeba chránit před naší horlivostí.Francouzský filosof Maurice Merleau-Ponty chápe spánek ne jako výpadek vědomí, ale jako jiný způsob přítomnosti ve světě – návrat k „anonymnímu“ tělu, které nese naše vnímání i tehdy, když mysl přestává být aktivní. Usínání je podle něj přechod od angažovaného, cíleného vztahu ke světu k předreflexivnímu bytí. Spánek tak neporušuje kontinuitu subjektu, naopak ji zachraňuje: člověk nepřestává být ve světě, pouze se proměňuje styl jeho přítomnosti.Britský neurovědec Matthew Walker na tuto intuici nepřímo navazuje. REM fáze spánku – čas snů – ukazuje, že tato „anonymní přítomnost“ není prázdno, nýbrž aktivní práce: upevňování paměti, usazování zkušeností a „odloupnutí“ přepjatých emocí, aby s nimi mozek mohl žít dál. Jinými slovy, co fenomenologie popisuje jako střídání angažovanosti a ústupu, se v laboratorních datech ukazuje jako rytmus neurochemie, který umožňuje, aby se naše já nerozpadlo pod tíhou dne.Tam, kde novověká tradice viděla ve spánku hrozbu rozumu, ukazují Merleau-Ponty a Walker spánek jako jeho podmínku – jako tělesně zakotvený proces, který udržuje kontinuitu identity tím, že svět v noci „přijímáme“ jinak než ve dne. Výsledkem je prostá teze: spánek není únik, ale práce těla na tom, aby vědomí mohlo následující den znovu myslet.KapitolyI. Zlý chlap spí špatně [úvod až 9:35]II. Od siesty k insomnii [9:35 až 24:55]III. Proč se ze spánku stala hrozba rozumu [24:55 až 33:00]IV. Merleau-Ponty: Jak tělo myslí, když spíme [33:00 až 50:15]V. Když se i odpočinek stane výkonem [50:15 až konec]

Ekonomka a pedagožka Gabriela Končitíková z Nadace Tomáše Bati byla hostem podcastu Men's Factor. „Kdyby byl Baťa Američan, nebo kdyby nepřišel rok 1945, znal by ho celý svět,“ říká. Podle ní Baťa nebyl jen podnikatel, ale především psycholog, pedagog a vizionář, který dokázal propojit výrobu s hlubokým pochopením lidské přirozenosti. „Často se říká, že Baťa předběhl dobu. Já tvrdím, že on ji jen pochopil,“ vysvětluje Končitíková. „Miloval techniku a inovace, ale nikdy nezapomněl, že technika má člověku pomáhat, ne ho nahrazovat. To, co dnes ztrácíme, je právě vztah k sobě samým.“Podle ní je jádrem baťovské filozofie rovnováha mezi výkonem a vnitřní spokojeností. Baťa dělal rozdíl mezi zaměstnancem, spolupracovníkem a tvůrčím duchem. „Tvůrčí duch je člověk, který se nabíjí tím, že tvoří. Ale ani to není workoholismus, pokud u toho stíhá spát, jíst a mít vztahy,“ dodává.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPodle očekávání se na sociálních sítí objevila spousta hnusných vět na adresu zesnulého Dominika Duky. „S podobnými reakcemi se setkala i Dana Drábová. Ať zemře kdokoliv, příspěvek na Facebooku radši smažeme, protože se tam objevují odporné věci, se kterými nechceme mít nic společného,“ říká Dalibor Balšínek.„Tím, že Dominik Duka zastával jasný a ucelený názor, dostával se do střetu s každou dobou, ve které působil,“ připomíná Maciej Ruczaj. „Seděl s Václavem Havlem, což sice byla náhoda, ale nic není náhoda v božím plánu,“ říká Jiří Peňás.Jak vnímají polští katolíci své české kolegy? Jak číst programové prohlášení vlády nastupující vlády. A proč je Visegrádská čtyřka mrtvá a Poláci fandí spíš projektu Trojmoří?Na Echo Poradě diskutují Adam Růžička, Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Maciej Ruczaj, Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Kolem nominace Filipa Turka na post ministra zahraničí se vytváří zbytečné napětí. V pořadu Echo Prime Time to uvedl bývalý europoslanec a současný expert Motoristů sobě na zahraniční politiku Jan Zahradil, podle něhož Turek české diplomacii neuškodí. Sám se chce na její podobě v nové vládě podílet v roli poradce. Zdůraznil, že by se česká diplomacie měla více zaměřit na mimoevropské oblasti a na zlepšení vztahů se sousedními zeměmi. Evropské záležitosti si podle něj v příští vládě ponechá pro sebe Andrej Babiš.Zahradil nevidí problém v tom, kdyby se Filip Turek stal ministrem zahraničí. "Myslím, že bude normálně respektován, nebo bude brán jako standardní ministr zahraničích věcí,“ věří. Připouští, že se mohou objevit „nějaké mediální bubliny“, ale odmítá, že by šlo o drama. Kontroverze kolem Turkových starších výroků považuje za „mysteriózní“ příběh. „Zjevil se tady jakýsi tajemný muž, který rok a půl sušil screenshoty jeho údajných statusů v šuplíku, aby s tím po volbách vyrukoval. Pro mě je tam víc otazníků než odpovědí,“ řekl s tím, že dává za pravdu Petru Macinkovi. „Ten říká, že Filip Turek je natolik výraznou tváří Motoristů a sehrál významnou roli v kampani, že teď ho nemůžou pustit jako horký brambor. Myslím si, že to teď Motoristé musí s Filipem Turkem dohrát,“ dodal. Nicméně připustil jako možný scénář, že Andrej Babiš přijde na Hrad s Turkem jako nominantem na ministra zahraničí a bude prezidentem odmítnut.Podle Zahradila Motoristé vstupem do vlády také riskují, přesto jejich rozhodnutí chápe a považuje ho za srozumitelný krok. „Rozhodli se, že do toho takzvaně vletí po hlavě. Je v tom samozřejmě skryto nemalé riziko, protože ta strana je nová, mladá,“ upozornil. Připomněl, že Motoristé se sice dokázali prosadit „na první dobrou“ – nejprve ve volbách do Evropského parlamentu a poté i do Poslanecké sněmovny – ale strukturálně, organizačně i systémově mají podle něj ještě co dohánět. „Strana potřebuje dobudovat. Otázka je, jestli v momentě, kdy její předsednictvo nebo klíčoví lidé budou ve vládě a budou 24 hodin denně řešit vládní agendu, najdou zároveň čas na to, aby tu stranu dál rozvíjeli,“ dodal.

Skutečnost, že ve střední či slovanské Evropě rapidně ubývá dětí, už nikoho jako nová informace nepřekvapí. Nové skutečnosti ale obvykle musí nějak zachytit či pojmenovat jazyk. Jak se tedy v západoslovanských jazycích – zejména v polštině, ale i v češtině – odráží úbytek dětí? Větší odhodlání si je nepořizovat? Proměna rodičovství? Jak se jazyk vyrovnává s novými kategoriemi identit? A jak tento nový styl nahlíží ženy? Neboli hledá a nachází jazyk také nová označení pro ženy, anebo v tomto směru zůstává překvapivě konzervativní a vystačí si v době všeobecného tlaku na pozornost, neutrálnost a rovnocennost s hodnocením ženského vzhledu? O tom všem hovoří v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované tentokrát osamělý Lukáš Novosad s jazykovědkyní z Varšavské univerzity Milenou Hebal-Jezierskou, která právě neologismy (tedy nová slova) mezi polštinou, češtinou a slovenštinou zkoumá.Úvod epizody přináší skoro až slovníkový přehled nových polských slov spojených zejména s mateřstvím. Slova jako „bezkidka“ či „madka“, která usilují pojmenovat tendenci vlastního hrdého a svobodného rozhodnutí nemít děti a nevnímat to příznakově jako něco negativního. Jsou to pokusy zachytit zřetelný společenský rys naopak pozitivně či přinejmenším neutrálně. Takových slov je ale samozřejmě mnohem více, některá jsou úspěšnější a stávají se novým standardem, jiná jsou úspěšná méně a patrně se neuchytí. Zajímavé je, že čeština tak výraznou tendenci inovovat svůj mateřský slovník prozatím nemá, protože nutkání nemít děti je tu nižší než v Polsku. Slovenština je v tomto směru dokonce řečí úplně prostou, neboť slovenská společnost novým rodinným trendům propadá na slovanském západě prozatím nejméně.Chybějí-li děti, nechybí ovšem nutkání uplatnit mateřské city – aťsi náhražkou. A tak se polská společnost nenápadně stala skoro evropským šampionem v psím chovatelství. Poláci jsou po Angličanech aktuálně druzí nejvášnivější pejskaři na kontinentu (Češi v tomto směru o sobě mají mylné představy). Psi samozřejmě nahrazují děti, což se projevuje také v jazyce. Místo pojmu mateřství se objevuje třeba (v českém překladu) „psateřství“. Místo syna je „psyn“, místo dcery (polsky córka) je „psórka“. Existují ale také pojmy pro psí mateřskou dovolenou. Nic z toho v češtině prozatím nemáme, jelikož tendence v sousedním blízkém jazyce nevnímáme, protože mu nerozumíme. Co ale není, může být, což dokládá slovník političtější, spojený v polštině se zákazy potratů, vzezřením žen či jejich politickýmukotvením. V této rovině už se projevují nápadné shody mezi polštinou a češtinou, které dokládají, že podobné jazyky mají stejné věci tendenci taky podobně řešit.Druhá část epizoda se zabývá tím, jak se polština vyrovnává s novými genderovými identitami, jak se její postupy liší od češtiny a v čem s ní naopak shodují. Polština je na tomto poli rozvinutější než čeština, dokonce má i webový portál, který nové zkušenosti přehledně a souhrnně řeší a který si vydobyl renomé a jistou společenskou autoritu: jde o web „zaimki.pl“. Aneb konečně podcast, který přináší úplně nové informace.

Nová vláda Andreje Babiše chce podle svých slov okamžitě po nástupu zrušit či odmítnout emisní povolenky ETS2 pro domácnosti a osobní dopravu. Hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda ale upozorňuje, že to nebude možné „jedním mávnutím ruky“. Podle něj může Česko nejvýše oddalovat zavedení systému a skutečné zrušení by znamenalo tvrdé sankce ze strany Evropské komise.„Zrušit to nejde ze dne na den. To by se neobešlo bez sankcí a přiškrcení evropských dotací,“ říká Kovanda. „Reálně lze čekat, že vláda bude s Bruselem hrát diplomatický ping-pong a snažit se o odklad, možná do roku 2030, jak požaduje Polsko. Ale dřív nebo později ten systém přijde.“Podle Kovandy může být právě Polsko klíčovým spojencem při vyjednávání. Polský premiér Donald Tusk po posledním bruselském summitu uvedl, že se Varšava snaží o odklad ETS2 až na konec dekády, přestože je sám proevropský politik.Kovanda zároveň varuje před tím, aby se Česká republika vzdávala práva veta v EU. „Tohle je přesně situace, kde by se právo veta hodilo. Můžeme díky němu ušetřit desítky miliard na sankcích nebo si vyjednat mírnější podmínky. Bez veta ztrácíme vyjednávací sílu,“ dodává. Víc v novém Hrotcastu!caroda vzb19e3ebaaef170

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJsou kontroverzní posty z minulosti humor, nebo problém? Tereza Matějčková se v aktuálním Týdeníku Echo zaměřila na fenomén práva na výmaz vlastní internetové historie. „Přes evropské směrnice už je to součást i naší legislativy,“ říká Matějčková a připomíná případ španělského právníka, který před mnoha lety čelil exekuci a vyšel o tom článek. „On to dal do pořádku, ale ještě po letech článek vycházel ve vyhledávání a jeho to profesionálně poškozovalo,“ dodává.Proč se neustále vrací fetiš nacismu? „Dostávají se do popředí lidé, jejichž pohled na dějiny je revizionistický. Schvalují leccos z toho, co Hitler dělal, nebo se aspoň snaží vinu za druhou světovou válku svrhnout třeba na Velkou Británii a hlavního zloducha 20. století chtějí vidět ve Winstonu Churchillovi,“ upozorňuje Martin Weiss.Debata se také stočila k úternímu předávání státních vyznamenání a k očekávanému sestavování nové vlády.Na Echo Poradě diskutovali Tereza Matějčková, Martin Weiss, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor byl Aaron Günsberger, izraelský podnikatel a majitel restaurace King Salamon. Mluvil o své osobní zkušenosti a náhled na aktuální izraelsko-palestinský konflikt. Jeho pohled na situaci se neomezuje pouze na politiku a média, ale i na osobní příběhy, které odhalují těžkosti, s nimiž se lidé na obou stranách střetávají.Günsberger vzpomíná na šok, který zažil, když se dozvěděl o teroristickém útoku na hudební festival Supernova v Izraeli 7. října 2023. „Byl jsem mimo sítě, takže jsem se o útoku dozvěděl až odpoledne. Nejdříve jsem tomu nevěřil, pak jsem se podíval na Telegram a viděl jsem nepublikovatelné scény," popisuje Aron dramatickou chvíli, která pro něj a mnoho dalších představovala hluboký šok.Festival, který se stal terčem útoku, byl, jak Aron vysvětluje, paradoxně pořádaný i některými levicovými aktivisty, kteří byli ve své podpoře Gazy a Palestinců přesvědčeni o tom, že takový krok přispěje k míru. „Byl to smutný bonus pro Hamas," říká s těžkým tónem, když hovoří o tragédii, která se následně stala symbolickým okamžikem eskalace konfliktu.Kritizuje také mediální přístup k izraelsko-palestinskému konfliktu, zejména v západních médiích, kde často dochází k relativizaci odpovědnosti za násilí. „Začali o tom mluvit jako o nějakém hnutí, a ne o teroristické organizaci," rozčiluje se nad pomalou a zjednodušenou reakcí světových médií, která měla za následek šíření antisemitismu.

Má humor nějaké hranice? A mohli bychom je, prosím, vidět? Kauza příspěvků Filipa Turka ukazuje, že najít je nebude žádná legrace. Pokusí se o to tři stand-up komici, marketérka a právník. To není začátek vtipu.

Místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová v pořadu Echo Prime Time mluvila o vyjednávání o budoucí vládě. Schillerová potvrdila, že hnutí ANO a jeho koaliční partneři - SPD a Motoristé - zatím řeší především programové prohlášení vlády, nikoli jména ministrů. „Ta jména samozřejmě nebyla zveřejněna, protože se na nich stále jedná. Budoucí premiér Andrej Babiš o nich bude informovat,“ dodala.Na adresu Filipa Turka, který čelí vážným obviněním z minulosti a je spojován s možným postem ministra zahraničí, řekla, že situaci musí vysvětlit hnutí Motoristé, jehož je Turek členem. Podle Schillerové nebyl Filip Turek dosud oficiálně nominován, ačkoli se sám opakovaně vyjádřil, že by o post ministra zahraničí stál. „Zahraničí mají gestčně motoristé. Jméno konkrétního kandidáta nepadlo. Pokud by se ale potvrdilo, co se o panu Turkovi píše, bylo by to těžko obhajitelné,“ uvedla bývalá ministryně financí.Dodala, že v tuto chvíli vyšetřování běží a politici mají počkat na výsledky. „Teď je to tvrzení proti tvrzení. Uvidíme, co se potvrdí,“ doplnila.Jaké byly hlavní spory v jednání s SPD a Motoristy? Sledujte celý rozhovor s možnou příští ministryní financí.

„Člověk, který sleduje příběh Alexandra Lukašenka třicet let, už se nesměje, protože už není čemu. Dávno je to podívaná bez emocí,“ říká v novém díle sourozeneckého podcastu Hej, Slované bratrům Jakubovi a Lukášovi Novosadovým Aliaksander Paršankov. Mladý politický exulant, který ze země utekl před čtyřmi lety. A dodává: „V roce 2020 jsem zažil, co už nikdy nezažiju: naráz tolik svobody! Najednou jsme my Bělorusové cítili, že jsme národ. Cítili jsme radost, že vůbec existujeme. Že žijeme, přestože jsme byli určeni k likvidaci. A viděli jsme Bělorusko budoucnosti: ze dne na den jsme poskočili dejme tomu z roku 1977 do roku 2000.“Aliaksander Paršankov je skutečně čerstvý politický exulant: oficiálně tento status získal letos na jaře. Domů se vrátit nemůže, je tam několikrát trestně stíhán – většinou za skutky, které mají být protistátní. „Už ale ani nesleduji, co všechno mi přičítají, nemá to smysl. Vím jenom, že můžu dostat patnáct let vězení.“ O svém stíhání ovšem pořádně ani neví, protože o něm neví ani nikdo jiný, úředně také není vedeno. Dozvěděl se o něm pouze proto, že mu příbuzní nahlásili, že si policie přišla převzít jeho věci. O svou bezpečnost přesto nemá obavy. Státní policie prý neumí česky a nemá peníze, aby živila agenty na Západě. „Za tři sta eur to sem nikdo dělat nepůjde. A na větší platy oni nemají peníze. To je rozdíl mezi běloruskou a ruskou KGB – ta peníze má.“Budoucnost Běloruska přesto vnímá pozitivně, ale prý už nikdo nepozná tak obrovské překvapení, k jakému došlo před pěti lety. Skeptický je však k tomu, jak funguje běloruská emigrace a společnost: „Děláme všechno proto, abychom západní společenství přesvědčili, že jsme evropský národ. Od Rusů se zřetelně lišíme, to pozná každý, kdo do Běloruska přijede na návštěvu. Přesto…“ se Bělorusům nedaří vyprodukovat komerční hity, díla, která by k Bělorusku připoutala pozornost a pomohla světu, ale i Bělorusům pochopit, co se v zemi děje. Běloruskou tíží je existence v průměrnosti. Na druhou stranu je Paršankov potěšen, že přinejmenším v české emigraci žijí Bělorusové, kteří doma mluví jenom bělorusky: „Znám rodiny, které mluví jenom bělorusky a česky a ruštiny si nevšímají. A mladí se mnou mluví víc a víc bělorusky. To všechno je naděje na zachování jazyka.“ Který se bohužel i bohudík stal politickým aktérem, deklarací opozice.Rozhovor s Aliaksanderem Paršankovem má až havlovské rysy, posluchači díky němu mohou pochopit uvažování tuzemských kruhů za minulého režimu: „Nesu zodpovědnost za svůj národ. To, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu a že mu v tom Bělorusko pomáhalo… za to jsem zodpovědný, protože v roce 2020 se nám nepodařilo Lukašenku zničit. A protože cítím, že jsem zodpovědný, nebudu nikdy mlčet. Vždyť kdo bude mluvit, když budu já mlčet? Takže budu veřejně vystupovat dál, budu dělat cokoliv proti režimu. Obrovský úspěch je totiž už to, že vůbec žiju. Protože pro Lukašenkovu vládu je hlavním cílem zničit opozičníky, demokratické Bělorusy, anebo alespoň zajistit, abychom všichni mlčeli. Pořád nás pronásledují, pořád nám vyhrožují. Například zabavují veškerý majetek těch, kteří žijí v zahraničí nebo se zúčastnili nějaké demonstrace. Ale nebojíme se. Protože když máš strach, špatně se ti žije.“ Aneb konečně podcast, který jde skutečně na dřeň.

Češi mají dlouhodobě nejnižší důvěru v politické strany a hnutí. V roce 2024 důvěřovalo politickým stranám jen 19 % obyvatel. Důvody můžeme nalézt již v krajně nepopulárním stranickém systému První republiky. Politické strany měly od počátku vzniku samostatného státu silnou pozici, protože v novém státě chyběly jiné instituce, o něž by mohl novou moc opřít. Výsledkem byl nevhodně uspořádaný volební systém a díky zákazu imperativního mandátu i absolutní nadvláda stranických sekretariátů nad poslanci. Strany byly v podstatě jakési koncernové ústředny, protože každá měla na sebe nabalené různé banky, továrny, družstva, spolky a podobně. Odpor ke stranickému systému vedl po II. světové válce k opačnému extrému – vládě Národní fronty, která vytvořila uzavřený systém stran, ve kterém nebyla možná opozice mimo jeho rámec. To znamenalo odklon od demokratického principu, protože volby byly jen potvrzením předem daného rozdělení moci. Národní fronta se tak stala předstupněm k únorovému puči, protože odstranila skutečnou politickou soutěž. S novou komunistickou ústavou se únorový puč stal regulérní revolucí. Po pádu komunismu posílila nechuť ke stranictví ještě 40 let trvající povinná adorace vlády jedné strany. Výsledkem toho všeho je, dnes místo politické opozice u nás máme opozici vůči politice

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPokračují jednání o budoucí vládě a spolu s nimi také grilování Motoristů, které už se zdaleka netýká jen Filipa Turka. Budou nakonec v koalici? „Zajímavá je i hysterie k dalším členům strany, podepisování petic v momentě, kdy ti lidé ještě jmenovaní. Nikomu to neupírám, ale zároveň se mi zdá, že petenti předběhli docela důležitý krok,“ říká Tereza Matějčková.Bude novým předsedou ODS Martin Kupka? Daniel Kaiser, který s ním do Týdeníku Echo udělal rozhovor, to považuje za pravděpodobné. „On je v rámci strany reprezentant toho starého režimu. Nic se nezmění a bude pokračovat fialovská ODS až do hořkých konců,“ myslí si Kaiser.Jsou vysokoškolské tituly ještě podstatné? A jak to dopadne s emisními povolenkami pro domácnosti?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

První fáze mírového plánu Donalda Trumpa pro Gazu, tedy vydání živých rukojmích, dopadla úspěšně. Další fáze, které počítají s odzbrojením teroristického hnutí Hamás a zřízením nějaké na teroristech nezávislé správy, jsou zatím v nedohlednu. O budoucnosti Gazy a izraelsko-palestinského konfliktu debatují bývalý velvyslanec v Izraeli Daniel Kumermann, komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland, politoložka a islamoložka Zora Hesová a historik a teolog Filip Outrata.

Zpěvačka a autorka Eli Kopecká patří k novým hlasům českého popu, které si cílevědomě hledají vlastní prostor mimo zavedené škatulky. V rozhovoru pro podcast Men's Factor mluvila otevřeně o tom, jak těžké je uspět v tuzemském showbyznysu, kde se podle ní „pořád točí stejní lidé“.„Mám ráda hudbu, která má emoci, ne jen perfektní techniku,“ říká. Sama začínala v legendárním dětském souboru Bambini di Praga, zkoušela konzervatoř, ale nakonec ji odmítli. „Zpěv se dá naučit, ale barva hlasu ne,“ dodává. Do širšího povědomí se dostala účastí v SuperStar, kde skončila druhá. Dnes pracuje na své první desce, kterou plánuje vydat v lednu.Na rozdíl od mnoha současných interpretů se Kopecká vymezuje proti syntetickým beatům a preferuje živé nástroje – kytaru, klavír a bicí. Inspiraci hledá u umělců jako Harry Styles, Miley Cyrus nebo Adele, ale zároveň zůstává věrná češtině: „Tady se pořád víc poslouchá česká hudba. Když už si někdo pustí angličtinu, sáhne po zahraničním interpretovi.“

V pořadu Echo Prime Time se střetli předseda strany PRO a nově zvolený poslanec za SPD Jindřich Rajchl a předsedkyně poslaneckého klubu Pirátů Olga Richterová. Vypjatá a často emotivní debata se točila kolem kauzy Filipa Turka, volebního výsledku a rozdělení výborů a funkcí ve sněmovně, daní pro živnostníky, emisních povolenek, energetické politiky i stavu veřejných financí. Oba politici představili zcela odlišné recepty na to, jak ulevit českým domácnostem a rozhýbat ekonomiku.

Ztratili jsme smysl pro krásu – a s ním i dušiKdyž britský filozof Roger Scruton poznamenává, že krása je „způsob, jímž se věci ukazují jako hodné lásky“, míří proti samozřejmosti, že pravda leží „pod povrchem“. Navazuje na Wildeovo „jen lidé povrchní nesoudí podle zevnějšku“. Tvář, gesto, tón – to nejsou přívěsky reality, nýbrž její jazyk.Z toho plyne i Scrutonova polemika se stanoviskem, podle něhož je biologie a fyzika základní klíč ke světu. Věda sice popíše příčiny a mechanismy, ale nevysvětlí, čeho se naše vnímání týká a proč na tom záleží. Lidský svět je svět první osoby – intencionality, tedy směrování k někomu a k něčemu. Proto „mozky nemyslí, myslí jen lidé“: hudba, obraz, slovo jsou srozumitelné jen tomu, kdo umí slyšet napětí a uvolnění, vidět tvář, číst gesto. Kultura a výchova potud nejsou luxus či nadstavba, ale vytvářejí základní gramatiku našeho světa.Krása má navíc etickou sílu: brzdí destrukci tím, že věci představuje jako nenahraditelné. Proto jsou s krásou spjaty tabu a úcta, proto náboženské tradice nesou tolik umění. Kdybychom jedním tahem škrtli ze světa náboženství, vymizela by i velká část umění, ať už literatury, výtvarného umění nebo klasické hudby. Umět vnímat krásu znamená najít ve světě domov; přijmout smrt znamená rozumět, že tento domov není věčný, ale právě proto je hodný péče. Krása nás učí dívat se s úctou a pokusit se být odpovědnými správci toho, čeho jsme se stali dědici.KapitolyI. Krása je jazykem světa [úvod až 31:45]II. „urazit tolik lidí, kolik se dá“ [31:45 až 49:00]III. „Mozek nemyslí.“ [49:00 až 01:10:25]IV. Proč jsme – na rozdíl od zvířete – tak zničitelní [01:10:25 až konec]BibliografieThomas Fuchs, in: Tereza Matějčková, „O bezútěšnosti optimalizace a radosti z nesnází“, in: Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 282–292.Daniel Kaiser, Roger Scruton: „Povinností intelektuála dnes je urazit tolik lidí, kolik se dá“, in: Týdeník Echo, 14. 1. 2020, https://www.echo24.cz/a/iypv3/scruton-povinnosti-intelektuala-dnes-je-urazit-tolik-lidi-kolik-se-da Roger Scruton, "Why politicians are all against real education", in: The Times, 4. ledna 1983.Roger Scruton, „Proslov při příležitosti přijetí čestného doktorátu Masarykovy univerzity v Brně“, in: Vzdělávací nadace Jana Husa, 2. 10. 1998,https://www.vnjh.cz/fileadmin/Dokumenty/Pdf/zajimavosti/R_Scruton_Vase_Magnificence.pdfRoger Scruton, Krása, přel. Alena Roreitnerová, Praha: OIKOYMENH, 2021.Roger Scruton, Duše světa, přel. Roman Tadič, Praha: Dauphin, 2025.

Hudba Plastiků se nedala poslouchat, přesto se za ně postavili.Underground nebyl vůbec v kruzích odpůrců komunistického režimu vnímán zvlášť pozitivně. Jeden z „otců zakladatelů“ české alternativní hudební scény Martin Chadima ho obviňoval ze sektářství, Milan Knižák vytýkal Ivanovi Jirousovi, že indoktrinuje a zneužívá kluky, kteří věci nerozumí, Václav Černý kritizoval underground za mělkost a vulgaritu a Ivan Sviták namítal, že undergroundoví hudebníci nenabízí politickou alternativu, že je to útěk. A navíc jim chybí univerzalistický étos kultury.Přesto se našli lidé, kteří začali aktivně jednat, když byly dvě desítky undergroundových hudebníků stíhány komunistickými bezpečnostními orgány. Hodně práce udělala dvojice Václav Havel a Jiří Němec, kterým se podařilo dostat do francouzského a italského tisku články o útisku a čistkách. Komunistický režim se naopak bránil mediální kampaní tvrdící, že jsou to feťáci, vlasatci a škodná, psychiatričtí pacienti a kriminálníci. V červnu 1976 Václav Havel spolu s Pavlem Kohoutem, Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Černým a Ivanem Klímou vydali prohlášení pro domácí a zahraniční média. Václav Havel se také obrátil na Amnesty International a následovaly i další petice, pod něž se podepisovali umlčení kulturní pracovníci, lidé z hnutí revoluční mládeže, které rozmetal proces 1971. Tím se začala formovat platforma pro Chartu 77. V září 1976 pak Zdeněk Mlynář napsal otevřený dopis politickým činitelům odpovědným za nezákonnost v ČSSR. Fyzicky se tito lidé propojili na chodbách soudu 21-23.září 1976, když probíhá proces s Plastiky.Na některých peticích za The Plastic Peole of the Universe se objevilo i jméno profesora filosofie Jana Patočky. Ačkoli říkal, že ta jejich muzika se vůbec nedá poslouchat, neváhal se za ně vší vahou své osobnosti postavit. Potom plynule přešel do role mluvčího Charty 77, za což nakonec zaplatil životem. Tento způsob chápaní lidské solidarity je dnes těžko představitelný

Nová vláda Andreje Babiše se teprve rýsuje, ale její ekonomické kontury podle hlavního ekonoma XTB Pavla Peterky nevypadají příliš slučitelně. „Programy ANO, SPD a Motoristů jdou proti sobě. Jedni chtějí šetřit, druzí rozdávat. Výsledkem může být rozpočet s deficitem kolem půl bilionu korun ročně,“ říká v rozhovoru pro Hrot24.Podle něj je nereálné očekávat, že se nová koalice vyhne bolestivým rozhodnutím. „Už vláda Petra Fialy vyčerpala většinu snadných úspor. Každá další miliarda bude bolet. A pokud nová vláda myslí vážně vyrovnaný rozpočet do čtyř let, bude to znamenat tvrdé škrty, především v důchodovém systému,“ říká ekonom.Největší výdajová položka státního rozpočtu, tedy důchody, podle Peterky vyžaduje zásadní reformu. „Náhradový poměr je dnes kolem 50 procent, tedy průměrná penze tvoří polovinu průměrné mzdy. To je dlouhodobě neudržitelné. Mladší generace se musí smířit s tím, že stát jim důchod zajistí jen částečně,“ vysvětluje. Dodává, že stát by měl spíš motivovat lidi k vlastnímu spoření než budovat nové pilíře. „Ideální by bylo, kdyby to stát vůbec nemusel řídit. Ale když vidíme, že většina lidí stejně nezačne spořit, dokud není pozdě, pak nějaký systém pobídek dává smysl,“ říká a zmiňuje možnost bonusů, daňových úlev nebo státních příspěvků pro ty, kdo si začnou spořit dřív.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPodaří se Andreji Babišovi sestavit vládu s SPD a Motoristy? „Prezident Pavel dělá leccos pro to, aby se to nepovedlo. Jeho předchůdci pověřovali budoucí premiéry jednáním o sestavení vlády, Petr Pavel neudělal ani to,“ říká Daniel Kaiser.„Andrej Babiš přece může jednat, aniž by prezident cokoliv dělal,“ oponuje Dalibor Balšínek. „Ano, ale zatím vidíme, že proti těm dvěma menším stranám a hlavně Motoristům se koná dělostřelecká příprava. A já v tom vidím pokus ten původně zamýšlený koaliční půdorys nějak překreslit,“ dodává Kaiser.Odvedli novináři dobrou práci v kauze Filipa Turka? Je poslanec Motoristů vhodný na post ministra zahraničí?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Po střelbě na filozofické fakultě vznikla aplikace Maják. Bruník: Chtěli jsme, aby už nikdo nebyl bez pomociBývalý kriminalista Roman Bruník představuje mobilní aplikaci Maják, která může zachránit život. V rozhovoru pro podcast Men's Factor vysvětluje, jak aplikace funguje, proč umí odesílat tichou SOS zprávu s přesnou polohou, jak pomáhá dětem, seniorům i rodičům a proč by technologie neměly být strašákem, ale nástrojem prevence.

Existuje ještě česká levice? Ta otázka se může vnucovat při pohledu na výsledky nedávných sněmovních voleb. Žádná ze stran, které překročily pětiprocentní hranici, se nepovažuje za levicovou. Proč? Je krize zdejší levice jenom lokálním projevem nějakého širšího jevu? Přestává platit tradiční politické rozdělení na pravici a levici? O těch i dalších souvisejících otázkách jsme v Salonu Echa debatovali s publicisty, kteří se tuzemskou levicí dlouhodobě zabývají a jsou jí také ideově blízcí – Klárou Votavovou, která se kromě publicistiky věnuje i výzkumu v institutu Europeum, redaktorem časopisu A2 Matějem Metelcem, publicistou Jakubem Jetmarem a Vratislavem Dostálem, redaktorem Aktuálně.cz.

Rozvod jako „institucionalizovaná forma ne-lásky“ otevírá staré napětí mezi svobodou a věrností. Jean-Paul Sartre vidí v lásce „marnou vášeň“ – touhu být pro druhého vším, a zároveň odpor k omezení, které tato touha nevyhnutelně přináší. Gabriel Marcel naproti tomu chápe věrnost jako odvahu zůstat: není to pouto, ale tvořivá schopnost stát se tím, kdo dokáže závazek, do něhož vstoupil, naplnit.Sociologické výzkumy ukazují, že toto dilema proniklo hluboko do struktury společnosti. Rozvádí se zhruba třetina manželství a přibývá i takzvaných „šedivých rozvodů“, tedy rozchodů po padesátce. Eva Illouzová interpretuje tuto vysokou míru tolerance vůči rozvodům jako důsledek „emočního kapitalismu“, v němž se i intimní vztahy řídí logikou trhu a maximalizací pocitů. K růstu rozvodovosti podle ní přispívá i terapeutická kultura, která nás učí ze sebe uvolňovat stále nové vrstvy potlačených emocí, verbalizovat je a žádat pro ně uznání. Naše pozornost k minulým i současným zraněním je pak často silnější než pozornost k vztahu samému. Ten se dříve či později začne jevit jako neudržitelný – a rozvod nikoli jako katastrofa, ale jako jedna z forem seberealizace.Jenže sebevědomí získané terapeutickými cestami může být klamné; a ekonomická i emocionální cena, často přenesená na děti, vysoká. O tom hovoří již padesát let v německy mluvícím prostoru rakouská právnička Helene Klaarová, označovaná za „nejobávanější rozvodovou advokátku“. Ta tvrdí, že de facto všem, kteří k ní přicházejí, radí, aby rozvod přehodnotili. Existují jen dvě výjimky: násilí nebo psychosomatické potíže v důsledku vztahu. A když se jí novináři ptají, zda doporučuje párovou terapii, odpovídá bez váhání: „Ne. Jako příslušník osmašedesátníků doporučuji manželský sex před manželskou poradnou. O tom, že je to prospěšnější, nemám za ty roky žádný důvod pochybovat.“KapitolyI. Věrnost? Nerealizovatelná [úvod až 20:00]II. Krátké dějiny rozvodu [20:00 až 30:05]III. Člověk, marná vášeň? [30:05 až 56:20]IV. Terapie jako přepis manželského příběhu [56:20 až konec]BibliografieHannah Arendtová, Vita activa neboli O činném životě, přel. Václav Němec, Praha: OIKOYMENH, 2007.Barbara Bleisch, Helene Klaar, „Scheidungsanwältin im Gespräch über Liebe, Ehe und Feminismus“, in: Sternstunde der Philosophie, 9. 3. 2020, https://www.youtube.com/watch?v=KePSCekb1eYEva Illouz, Warum Liebe endet: Eine Soziologie negativer Beziehungen, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2021.Helene Klaar, „Liebe ist kein Grund für die Ehe“, in: NZZ am Sonntag Magazin, 14. září 2024, https://www.nzz.ch/nzz-am-sonntag-magazin/scheidungsanwaeltin-helene-klaar-liebe-ist-kein-grund-fuer-die-ehe-ld.1904068Gabriel Marcel, „Tvořivá věrnost“, in: Od názoru k víře, přel. T. Chudý, Praha 1999.Jean-Paul Sartre, Bytí a nicota, přel. O. Kuba, Praha: OIKOYMENH, 2003.

Hostem Echo Prime Time byl Radim Ivan, místostarosta obvodu Ostrava-Jih za ODS, zakladatel iniciativy ČESKO.plus, a hlasitý kritik vedení a směřování ODS. Mluví o tom, že ODS potřebuje změnu zevnitř. A jestli bude tou změnou Martin Kuba, nebo Martin Kupka je podle něj otázka. Prý k tomu musí přistoupit jinak než současné vedení strany. A co si myslí o kauze Filipa Turka? Presumpce neviny podle Ivana v politice neplatí a každý, kdo chce být v politice aktivní, musí mít stále připravenou krabici od banánů. Víc v rozhovoru.

Hostem Echo Prime Time byl v neděli večer místopředseda ANO Karel Havlíček. Jak hodnotí skandální výroky připisované Motoristovi Filipu Turkovi. "Nechci k tomu dělat ukvapené závěry," řekl Havlíček s tím, že ne "vše, co se objeví v médiích, to tak určitě je".Českem hýbe kauza Filipa Turka a jeho údajných nenávistných výroků na facebooku. Předseda ANO Andrej Babiš pokládá informace za vážné a v pondělí se s představiteli Motoristů sejde. Havlíček v Echo Prime Time uvedl, že ANO situaci nebere na lehkou váhu. „Je pravda, že některé z těch informací jsou poměrně závažné. Na druhou stranu je to sdělení médií a ne vše, co se v nich objeví, tak ve skutečnosti je. Budeme s Motoristy v pondělí jednat,“ potvrdil.Jak se rodí nová vláda? Jedná Andrej Babiš sám? A kdo může za chybějící desítky miliard v rozpočtu?

Václav Havel byl přesvědčen, že Charta říká to, co si většina občanů myslí, ale nemohou to nahlas říkat. Aspoň tak to formuloval v rozhovoru pro rakouský tisk v roce 1978. Chartisté se vůbec domnívali, že dokumenty – alespoň ty základní - zná hodně lidí. Václav Benda mluvil o desetitisících, Jaroslav Šabata dokonce o statisících. Byli přesvědčeni, že principy Charty 77 vstoupily do povědomí národa. Zároveň ale byli natolik soudní, aby si nedělali iluze o široké podpoře veřejnosti. Ta se skutečně nedostavila. Češi hromadně podepisovali Antichartu, aniž Chartu 77 vůbec nečetli. Slovenský chartista Miroslav Kusý to dobře charakterizoval slovy: „pro komunistickou moc byla Charta 77 nebezpečný protivník, ale pro národ aktuálně slabý spojenec“. Uvažování české populace prostě ovládla tradiční sedlácká moudrost, kterou nejlépe vystihuje známé pořekadlo: „Nechoď Vašku s pány na led…“ Většina společnosti vnímala Chartu jako elitářský podnik, na který by svojí podporou mohla plebejská většina jen doplatit. To umožnilo komunistickému režimu, aby po spektakulární propagandě proti „zrádcům a samozvancům“ začal rdousit chartisty v přítmí, což nakonec vyvrcholilo akcí Asanace.

Ukrajincům jsme pomáhali už před sto lety. Když začal stát tuto podporu utlumovat, Češi se bouřili.Před sto lety zamířily do Československa desítky tisíc imigrantů. Byli to Rusové, Bělorusové, Ukrajinci prchající z bolševického Ruska, kterým mladý středoevropský stát intenzivně pomáhal – měl na to určený program nazvaný Ruská pomocná akce. V jejím rámci se kromě mnoha jiných věcí ustavilo ukrajinské vysoké školství, celkově postupně v Čechách fungovaly čtyři ukrajinské vysoké školy. Vyučující na nich začínali od píky, sepisovali učebnice, sháněli učební pomůcky, doslova z ničeho vybudovali během několika let plně rozvinuté instituce. Ukrajinské vysoké školy paradoxně fungovaly dokonce i v době protektorátu, kdy české vysoké školy byly uzavřeny. Jak se celý ten příběh odehrál? A co na to Češi? Jaké vztahy byly mezi přišedšími Ukrajinci a Rusy? O tom všem a mnohém dalším v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s ukrajinistkou Terezou Chlaňovou.Je to příběh, který z české historické paměti zmizel. Přitom je fascinující a inspirativní – v lázeňských Poděbradech byla v roce 1921 založena Ukrajinská hospodářská akademie. Vysoká škola na tak malém městě bylo nezvyklá, Poděbrady ovšem měly logistickou výhodu: mimo sezónu poskytovaly dostatek ubytovacích kapacit, byly na dráze, takže se z nich snadno dalo dostat do Prahy. Díky tomu všemu nastal ve městě velký rozvoj ukrajinského života, takže z tehdejších jeho osm tisíc obyvatel byla asi tisícovka ukrajinských imigrantů. Ti začali zdejší vysoké polytechnické učení budovat s jediným psacím strojem. Díky jejich píli však na konci dvacátých let měla škola třiatřicet seminářů, terminologické komise, včelíny, farmy, meteorologickou stanici, mnoho kabinetů různého druhu, nakladatelství… V něm profesoři vydávali učebnice, které – protože neměli k dispozici žádné psané materiály – psali z hlavy.Kromě toho poděbradští Ukrajinci výrazně pěstovali a prezentovali svou kulturu. Měli zájmové spolky, v nichž pěstovali divadlo, balet, ve městě působili také nejlepší tehdejší banduristé (ostatně zde založili výrobnu bandur). Celý tento systém platil československý stát, ale rovněž ukrajinští emigranti ze zahraničí, zejména ze Severní Ameriky. Od sedmdesátých let 19. století totiž odcházeli Ukrajinci ze západu země za oceán, kde se domestikovali a podporovali své krajany doma. Vlna ukrajinské ekonomické emigrace následně podporovala vlnu ukrajinské politické emigrace. Když na konci dvacátých let udeřila ekonomická krize a Československo začalo pomoc imigrantům utlumovat (i proto, že začalo být zřejmé, že nejdeo dočasnou imigraci, protože režim v sovětském Rusku se jen tak nezhroutí), poděbradští radní proti tomu protestovali. Chtěli bohatý rozvoj svého města udržet a nadále podporovat.Jak to s ukrajinským vysokým školstvím nejen v Poděbradech, ale i v Praze nakonec dopadlo? Jak do jeho rozvoje zasáhla změna režimu v Československu? Existuje dnes ještě někde ve střední Evropě nějaká ukrajinská vysoká škola? Jaké byly a jsou vztahy mezi několika vlnami ukrajinské emigrace včetně té současné? Jaké vztahy měli mezi sebou v Československu ukrajinští a ruští imigranti? Jak se Československo postavilo k hladomoru na Ukrajině? Aneb konečně podcast, který připomíná, nač jsme zapomněli.

Kovanda: Volby ukázaly, že trh funguje. Ekonomika zůstane stabilní, euro přijde nejdřív po roce 2035Nová vláda Andreje Babiše s motoristy a SPD má před sebou obtížné kompromisy, ale žádný rozpočtový kolaps nehrozí, říká hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Emisní povolenky chce Česko podle něj oprávněně zpochybnit a euro by se nemělo zavádět dříve než v příští dekádě.„Politický trh funguje stejně jako jakýkoli jiný, voliči si vybírají ‚zboží‘ podle vlastních preferencí. To, že v těchto volbách uspěly i mladé studentky, je důkazem, že trh je živý a otevřený. V totalitních systémech by k tomu nikdy nedošlo,“ říká Kovanda.Podle něj hrála v rozhodování voličů větší roli ekonomická situace než bezpečnostní otázky nebo válka na Ukrajině. „Bezpečnostní témata byla důležitá, ale rozhodující zůstala ekonomika. A v té voliči vyhodnotili, že změna dává větší smysl,“ dodává.Podívejte se na celý rozhovor o rozpočtové odpovědnosti i green dealu.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czVíkendové volby přinesly řadu překvapení. Předznamenává odchod Petra Fialy také konec koalice Spolu? Výsledky komentuje host Echo Porady Michal Kormaňák z agentury Ipsos.„Nejvíc mě překvapila vysoká účast, Stačilo pod pěti procenty, neúspěch SPD a celkově málo hlasů pro antisystémové strany,“ říká Kormaňák. „Lidi, kteří nejsou ztotožnění s establishmentem, volí protestní strany. Ale my tu máme tu velkolepou stranu Ano, která je protestní, a přitom se jmenuje Ano,“ dodává Jiří Peňás.„Jedna z interních anket, kterou si udělala ODS, říká, že asi 93 % hlasujících členů už koalici Spolu nechce. Ale když mají hlasovat o tom, kdo by měl být předseda, tak nejvíc hlasů má Martin Kupka, což je ztělesnění Spolu,“ soudí Daniel Kaiser.„A není to škoda, že se ještě nepokusili vyjednávat? Přijít s nějakou lukrativní nabídkou pro Petra Macinku, pro Filipa Turka, klidně s premiérským postem, půdorys pětikoalice plus Motoristi. Bylo by reálné to uplést,“ říká Pavel Štrunc.vNa Echo Poradě diskutovali Michal Kormaňák, Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Bývalý velitel elitních speciálních sil SOG Lumír Němec patří k nejzkušenějším českým vojákům, kteří prošli přímými bojovými operacemi v Iráku a Afghánistánu. V rozhovoru pro podcast Men's Factor vzpomíná nejen na vznik legendárního útvaru, ale i na tvrdý návrat do civilního života.„Kdo říká, že ve válce neměl strach, lže. Každý se bojí, jde jen o to, jak to dokážeš potlačit a jet podle nacvičených drillů,“ popisuje Němec první střety v Afghánistánu. Jednotka SOG, složená z vojáků, policistů a zpravodajců, byla podle něj unikátní – uměla bojovat i působit v operativě. „Dnes tady není útvar s takovým záběrem, jaký měl SOG,“ dodává.Návrat do civilu popisuje jako šok. „Potřeboval jsem zaplatit složenky a alimenty. Jenže když jsem přišel do firmy a řekl, co umím – střílet, řídit tank a skákat padákem – tak se mě zeptali, jak tím budu přínosem. Moje první práce byla ve Všenorech. Hledal jsem černé skládky. Před třemi lety se nás bál celý Helmand, a já se ocitl v lese s ledničkou,“ vzpomíná.

Nevěra kdysi bývala komickou zápletkou filmu, dnes však dokáže rozložit celou rodinu, ne-li několik pokolení. Rakouský filozof Robert Pfaller v tom spatřuje symptom širší kulturní proměny: od komediálního paradigmatu jsme přešli k paradigmatu tragickému. Nejde přitom jen o film či divadlo, ale o převládající styl v politice, umění i mezilidských vztazích. Vládne patos, extrém a vážnost – a možná právě tím společnost maskuje svou nedůvěru v sebe samu, svou nejistotu přehlušovanou okázalostí a velkými slovy.Komedie podle Pfallera není odlehčující zábavou, nýbrž cvičením kultury ve schopnosti unést štěstí. Kdo se směje, ten na chvíli vystupuje ze své sebestřednosti – z onoho sevření, které Sigmund Freud chápal jako projev pudu smrti, vůle k zakrnění. Smích drobnými impulsy vyvazuje člověka z tragické vážnosti, z nutkání hledat smysl právě v ní, a otevírá cestu k radosti.Komedie je tak pro Pfallera nejen estetickým žánrem, ale i etickým a politickým gestem, možná dokonce formou života. Není útěkem před vážností, nýbrž nejvyšší formou věrnosti životu samému. Ale opravdu jsme dnes společností, která se víc bojí radosti než bolesti?KapitolyI. Úpadek komedie v dobách „multikrizí“ [úvod až 17:00]II. Společný zrod tragédie a demokracie [17:00 až 37:55]III. Poprvé Nietzsche o tragédii, podruhé Marx o komedii [37:55 až 57:50]IV. Komedie a její etika rozkoší [57:50 až konec]BibliografieGiorgio Agamben, Pulcinella: Or Entertainment for Children, přel. Kevin Attell, 2. vyd. London: Seagull Books, 2018.Aristotelés, Poetika, přel. Rudolf Mertlík. Praha: SNKLHU, 1962.Daniel Kaiser, „Vy lidé z postkomunistické Evropy jste dospělejší než my“, in: EchoPrime, 4. ledna 2018, https://www.echoprime.cz/a/SjN39/vy-lide-z-postkomunisticke-evropy-jste-dospelejsi-nez-my.Tom Lanoye, Het drama van de tragedie, Amsterdam: Athenaeum – Polak & Van Gennep, 2025.Tereza Matějčková, Lekce Giorgia Agambena: Jak vládnout strachem, in: Pravda neexistuje?, č. 41, https://www.forendors.cz/p/8f8e5cf22f45aea8ec02272e1f67f47a, příp. https://www.echoprime.cz/a/HP8RX/jak-vladnout-strachem-lekce-giorgia-agambena.Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra: kniha pro každého a pro nikoho, přel. Otokar Fischer, Praha: Rybka Publishers, 2018, „O svobodné smrti“.Robert Pfaller, Das Lachen der Ungetäuschten: Die philosophische Würde der Komödie, Frankfurt am Main: S. Fischer, 2025.

Ještě za I. světové války jsme snili o slovanské federaci, ve které by Rusko hrálo dominantní roli.Slavjanofilství mělo v druhé polovině 19. století mezi Čechy velké příznivce. Ovšem zájem českých politiků o Rusko závisel na tom, jak se jim dařilo prosazovat své politické zájmy v rámci Rakouska-Uherska. Dá se najít určitá analogie s dneškem, jen si místo Rakouska-Uherska musíme dosadit Evropskou unii.Později se z panslavismu vyčlenilo takzvané novoslovanství, jehož představitelem byl známý český politik Karel Kramář. Za první světové války vydal Karel Kramář dokument známý jako Slovanská ústava, kde popsal fungování eventuálního všeslovanského státu. Měla to být taková slovanská federace, která by vznikla by fungovala pod patronací Ruska a ruština by v ní byla hlavním jazykem.Také vznik československých legií v Rusku by byl těžko myslitelný bez silných slavjanofilských tendencí. V roce 1914 totiž nebylo vyloučené, že Rusové postoupí až do českých zemí, vždyť v září 1914 byli už v Haliči. Interpretace, že I. světová válka je válkou mezi Germány a Slovany, byla dost oblíbená.Velký růst proruských emocí nastal po II. světové válce, kdy byli politici i veřejnost ovlivněni údajnou mnichovskou zradou Západu a nejen prezident Beneš byl přesvědčen, že Sovětský svaz se bude demokratizovat. Toto nadšení trvalo víceméně až to srpnové okupace v roce 1968.Po roce 1989 se vztah k Rusku měnil s prezidenty. Václav Klaus a Miloš Zeman - na rozdíl od Václava Havla - přestali akcentovat Rusko jako riziko. Po vpádu Rusů na Krym a pak na Ukrajinu nastala změna. Podle průzkumu z března 2025 souhlasí 47 % občanů s kroky vlády na podporu Ukrajiny, třetina s nimi nesouhlasí a necelá pětina se nepřiklonila ani k jedné z možností. Lze shrnout, že Rusko svůj kredit, který si vybudovalo u české společnosti od roku 1800 do roku1945 dokázalo dokonale promrhat.

„Po čtyřech letech vládnutí jsme měli přes sto tisíc hlasů navíc, ale bitcoiny nás srazily,“ říká poslanec Pavel Žáček (ODS) v rozhovoru pro Echo Prime Time.Mluví o dopadu kauzy ministra Stanjury, roli premiéra Petra Fialy, budoucnosti projektu Spolu, i o tom, proč považuje spojenectví motoristů s Andrejem Babišem za politickou naivitu.Jak vidí budoucnost ODS a má Petr Fiala zůstat předsedou? Sledujte celý rozhovor.