Echo Podcasty

Hostem Hrotcastu byl Pavel Peterka, hlavní ekonom FTB, a mluvilo se o bitcoinové kauze i cenách ropy a o tom, jak je ovlivňuje konflikt mezi Izraelem a Íránem. „Nejistoty v regionu jsou špatnou zprávou a promítají se do cen ropy, zdražuje-li, promítne se to do inflace a nákladů firem. Nejistota taky omezuje ochotu firem riskovat,“ říká ekonom a dodává, že reakce trhů byla okamžitá, ale je důležité říci, že ceny jdou dolů i nahoru podle toho, jaké signály země vysílají. „Bitcoinové kauze se nemůžete vyhnout, ale převažují spekulace a otázky, kde se stala chyba. V Česku je hodně lidí, kteří bitcoinu nerozumí, ale když se vrátíme k uvažování guvernéra ČNB o tom, že by bitcoiny mohly být i ve státních rezervách, v souvislosti s touhle kauzou by si to mohl guvernér Michl rozmyslet,“ říká Peterka. Centrální banka by si podle ekonoma měla rozmyslet, zda bitcoiny potřebuje: „Podle mě ne,“ říká a dodává, že kryptoměny jsou fenomén, ale musí se dobře promyslet, jak s nimi zacházet v kontextu státních rezerv. Víc v novém Hrotcastu!X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJsme na prahu demografické katastrofy? Rok od roku se v Česku rodí míň a míň dětí. „V roce 2021 se jich narodilo 112 tisíc. Ale to bylo ještě před covidovými vakcínami. Jestli bude pokračovat trend, tak letos se jich narodí 73 tisíc. To je výrazně dramatičtější, než ten slavný propad v první polovině devadesátých let,“ říká Daniel Kaiser. „Když se podíváme celosvětově, tak tam pokles porodnosti s proočkovaností populace nesouvisí. Že by ta korelace byla jenom v Česku?“ diví se Ondřej Šmigol.Izraelské stíhačky nejdřív zlikvidovaly íránskou protileteckou obranu, velkou část vojenského vedení a zároveň útočí na různá jaderná zařízení po Íránu. „Buď s cílem dohnat Íránce k dohodě, kdy bude souhlasit s Trumpovým nápadem, že se vzdají obohacování uranu, anebo že celý jejich jaderný program zničí,“ vysvětluje Šmigol. „Po zkušenosti posledních pětadvaceti let musíme být neskutečně skeptičtí, když se na blízkém východě rozjíždí další regionální válka. Netanyahu je podle mě naprosto nedůvěryhodný člověk,“ oponuje Kaiser.A domácí politika? „Ono se nic moc neděje. Ale když Andrej Babiš spustí ten svůj šílený hysterický ječák, tak paradoxně pomáhá koalici Spolu,“ říká Dalibor Balšínek.Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Ondřej Šmigol a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Eskalace mezi Izraelem a Íránem může přerůst v otevřený konflikt, který destabilizuje celý region i globální rovnováhu. Podle odborníka na Blízký východ Břetislava Turečka. Podle něj je realita zamlžená propagandou obou stran. „Nevidíme pravdivý obraz. Izrael tají civilní ztráty, Írán zamlčuje rozsah škod. Nikdo nechce vypadat slabě,“ říká.Írán podle Turečka stále může aktivizovat své spojence, například Hizballáh, nebo spustit sabotáže. A co víc, podle něj rozhodně nelze Írán technologicky podceňovat. „Irán je rozvinutá země, v řadě oblastí překvapivě vyspělá. Kdo ho považuje jen za stát fanatiků, dělá chybu.“ Tureček připomíná i podceněná rizika destabilizace íránského režimu. „Pokud by došlo ke kolapsu režimu, hrozí chaos s dopadem na celý region. Írán není Gaza, je to osmdesátimilionová země s vlivem v celé Asii.“Podle něj zároveň nelze vyloučit, že Izrael vyvíjí tlak na USA, aby se do konfliktu zapojily. „Izrael už dlouho touží po tom, aby Američané vojensky zaútočili na Írán. A třeba si na to teď připravují půdu,“ dodává. Jako možní mediátoři míru přicházejí do úvahy státy jako Rusko nebo Čína. Tureček však varuje před přeceňováním role EU. „Z pohledu Íránu je Unie bezzubá. Opravdové garance očekávají pouze od USA.“

Aleš Svoboda, stíhací pilot Armády ČR, testovací letec a budoucí astronaut Evropské kosmické agentury, byl hostem podcastu Men's Factor. „Měl jsem to v hlavě propojené vždycky - letectví a kosmonautiku jako jednu linii. NASA ostatně vznikla z čistě letecké agentury. Pro mě to byl přirozený vývoj,“ říká Svoboda. Svobodova cesta začala na vojenské univerzitě v Brně. Po Zlínech 142 přišel přechod na proudové L-39 Albatros, poté výkonnější L-159 s americkou avionikou, až nakonec Gripen – nadzvuková švédská stíhačka čtvrté generace.„Ten skok byl obrovský. Z kulatých budíků v Albatrosu jsme se dostali na digitální displeje a head-up systémy. Gripen už umí devět géček během vteřiny a půl, na to vás připravuje speciální centrifuga ve Švédsku,“ vysvětluje Svoboda. Aleš Svoboda byl vybrán ESA do krátkodobé dvoutýdenní mise na ISS. Bude realizovat 14 špičkových českých vědeckých a technologických experimentů a také motivovat studenty a mladé inženýry. „Ten výcvik je náročný, částečně v Německu, částečně v Houstonu, Kanadě, Japonsku. Posádka se formuje šest až sedm měsíců před startem a projde intenzivním tréninkem. Ale ta efektivita krátkých misí je neuvěřitelná. Během dvou týdnů zvládnete stejně práce jako dlouhodobé expedice za dva až tři měsíce.“

Úkolem tohoto Salonu Echa je přiblížit čtenářům kout Evropy, který má hodně co dělat s českými dějinami, ale který přitom neprávem přehlížíme. Vyznění debaty je ovlivněno složením: mít mezi sebou rusistu či bulharistu, akcentovali bychom jiné tóny, ale podstatné by zůstalo stejné. Vzhledem k tomu, že se všichni dobře známe, zůstali jsme u tykání i v psané verzi rozhovoru. Ten vedli diplomat a politolog Maciej Ruczaj, polonista a serbista Pavel Trojan a autoři podcastu Echa Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš (ten v roli moderátora) Novosadové – jeden serbista a druhý sorabista. Do přepisu se nevešlo vše: pasáže o sportu, najmě fotbalu, nebo národnostních menšinách si můžete poslechnout v záznamu celé debaty na www.echoprime.cz.

Denis Diderot, radikální osvícenec 18. století, odhodil staré sako, které nosil celý život. Netušil, jak převratná událost to bude. V novém saku si připadal skvěle – a zároveň nepatřičně. Jeho ostatní oděvy se ve světle nového kousku zdály ošuntělé, a tak je začal jeden po druhém měnit. Nakonec došlo i na nábytek. „Byl jsem absolutním pánem svého starého saka, ale stal jsem se otrokem svého nového,“ poznamenal. Tento mechanismus známe jako Diderotův efekt: jedna koupě spustí lavinu dalších. Konzum se mění v rituál identity, ne-li v náboženství po smrti Boha. „Bůh nezemřel, proměnil se v peníze,“ říká Giorgio Agamben.Smyčka konzumu se ostatně utahuje i proto, že mnohé výrobky jsou navrhovány tak, aby dlouho nevydržely. Neustále je co obměňovat – a naše životy zaplavuje odpad. Energii vynakládáme na pořizování věcí, následně na jejich vyhazování – a jako společnost na likvidaci odpadu. Podle mnohých se však rodí odpor. Řada sociologů i filozofů upozorňuje, že zvláště některé skupiny mladých lidí se snaží odvracet od konzumního kolotoče. Proměňuje se vztah k věcem i k vlastnictví.Jednou z reakcí na nutkavé hromadění může být etika sdílení. Nejde o návrat k asketismu, ale o pokus o promyšlenou revizi: co skutečně potřebujeme vlastnit – a co lze jednoduše sdílet? Z historického hlediska to není žádná novinka. Paradoxně zrovna epikurejci ve starověku učili, že největší slast spočívá v omezení slastí, že věci je lepší sdílet než hromadit – a že i vztahy mohou být svobodnější, když nejsou sevřené majetnickou logikou.Podob sdílení dnes existuje mnoho – od komunitních zahrad po platformy jako Liftshare. Někteří v nich vidí zárodky komunismu pro 21. století. Jiné formy sdílení – například Airbnb nebo Uber – se naopak staly součástí digitálního kapitalismu. Co když ale právě tento kapitalismus, ve své touze po efektivitě a flexibilitě, nevědomky přejímá principy, které měly původně zcela jiný, možná až protikladný étos? Vlastnická logika se možná neláme revolucí, ale v některých oblastech života nenápadně eroduje zevnitř – ať už z vyčerpání, konzumního zhnusení nebo z čiré neschopnosti vlastnit.KapitolyI. Mileniálové a sdílení: Nouze jako začátek nové etiky [začátek až 17:45]II. Co nás učí epikurejci: Méně věcí, víc svobody [17:45 až 30:30]III. Vlastnictví a pád do pasti hltavé ctižádosti [30:30 až 59:30]IV. Osvobození od majetnického pohledu: Je to vůbec možné? [59:30 až konec]BibliografieTheodor Adorno – Max Horkheimer, Dialektika osvícenství. Filosofické fragmenty, přel. Michael Hauser, Praha: OIKOYMENH, 2009.Rachel Botsman, Roo Rogers, Mine Is Yours. The Rise of Collaborative Consumption, New York: Collins, 2011.Maja Göpel, – Eva von Redecker, Schöpfen und Erschöpfen, Berlin: Matthes Seitz Verlag, 2025.Jan Hanáček, „Vlastní bydlení nemusí být výhodné. Mladí si ho idealizují po vzoru rodičů“, in: AkademieVěd.cz, 22. 9. 2022, https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/socialne-ekonomicke-vedy/Vlastni-bydleni-nemusi-byt-vyhodne.-Mladi-si-ho-idealizuji-po-vzoru-rodicu/?utm_source=chatgpt.comGarrett Hardin, The Tragedy of the Commons, in: Science, 162, 1968, str. 1243–1248.Karl Marx, Ökonomisch-philosophische Manuskripte. Kommentar von Michael Quante. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2015.Tereza Matějčková, Georgi Gospodinov: „Evropa je osmdesátnice, možná dementní“, in EchoPrime, 5. 6. 2025, https://www.echo24.cz/a/HMw5v/tydenik-echo-rozhvor-bulharsky-spisovatel-gospodinov-casokryt.Eva von Redecker, Revoluce pro život. Filosofie nového protestu, přel. Martin Profant, Praha: Karolinum, 2024.Jean Jacques Rousseau, „O původu nerovnosti mezi lidmi“, in: Rozpravy, přel. Eva Blažková – Vojtěch Zamarovský, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1978.

Minimálně část kryptokomunity uznává, že nabytí kryptoměn od státu je nejlegitimnější možnou variantou. Nikdo ale nemohl situaci, ke které na ministerstvu spravedlnosti došlo, čekat. V pořadu Echo Prime Time to uvedl Kirill Juran, právní zástupce lidí, kteří od státu vydražili zmiňované darované bitcoiny. Juran dodal, že potenciál škody je obrovský a nyní záleží, jak se k celé situaci ministerstvo postaví, v současné době totiž porušuje smlouvu. Stát už je teď v prodlení s dodáním šedesáti bitcoinů, uvedl Juran s tím, že záměrem kupujících je se dohodnout.Kupující jsou podle Jurana v kauze, která stála místo nyní již exministra Pavla Blažka, ti nejvíce poškození. "Vy něco takového od státu nečekáte. Nakupovat bitcoiny od státu není nic neobvyklého, dělo se to i v Americe. Nestandardní je to, že stát to nabyl darem a dá vám nejhorší kvalitu bitcoinu, v podstatě vám dodal vadné plnění,“ uvedl Juran, který zastupuje dva ze čtyř kupujících.

Vláda Petra Fialy (ODS) by rozhodně kvůli kauze bitcoiny padnout měla. V pořadu Echo Prime Time to v neděli řekl europoslanec Jaroslav Bžoch (ANO). Ministr zahraničí Jan Lipavský (nestr.) reagoval s tím, že věří, že kabinet hlasování o nedůvěře příští týden ustojí. Následně je hostem Echo Prime Time Kirill Juran, právní zástupce lidí, kteří od státu koupili momentálně skloňované bitcoiny. Kdo jsou lidé, kteří od státu vydražili darované bitcoiny? Přestože za ně zaplatili, někteří část z nich doteď nedostali a ministerstvo s nimi týdny nekomunikuje. I o tom se vede debata na Echo Prime Time.Dalším tématem byl konflikt mezi Íránem. Podle ministra Lipavského se nezdá, že by měl konflikt skončit v řádu dní, ale nedomnívá se, že by měl vést ke globální destabilizaci. V systému Drozd je na místě podle ministra 144 Čechů a Česká republika se jim snaží zajistit repatriační lety. „Izrael si velmi pečlivě vybírá, proti kterým ze svých oponentů zasáhne. Jsou to oponenti, kteří říkají, že Izrael musí být zničen jako stát. To není agrese, to je právo na sebeobranu,“ uvedl Lipavský s tím, že nejen Izrael, ale i nezávislé organizace jako OSN, potvrzovaly, že Írán obohacuje uran a snaží se zajistit jaderný nosič.Podle Bžocha byl útok Izraele na Írán oprávněný. „Není to nový konflikt, Izrael je s Íránem v konfliktu dlouhá léta. Musel přikročit k tomuto kroku a myslím si, že to bylo velmi oprávněné. Představitelé íránského režimu neustále hovoří o tom, že Izrael musí být zničen,” dodal Bžoch s tím, že Írán rozdmýchává konflikty v regionu a způsobuje destabilizaci.

Historik Dušan Třeštík správně poznamenal, že člověk je zvíře mýtotvorné. Bez vyprávění, která dávají životu smysl, nemůže jeho břímě snášet. Musí to být ale živé vyprávění, ne soubor holých pouček. Zdeněk Nejedlý tohle pravidlo nějak geniálně vycítil a přepsal příběh o husitech, který si Češi s hrdostí vyprávěli od dob Palackého, Jiráska a Masaryka, v duchu marxistické teorie o pokrokových tradicích českého národa. Z husitských božích bojovníků udělal první proletáře, kteří povstali proti bohatým feudálům a zdůraznil obranu naší země vůči cizáckým křižákům zosobňujících nenárodní feudální řád. A tato kombinace národního hrdinství a touhy po sociální spravedlnosti zabrala skvěle. Otakar Vávra natočil v tomto duchu známou husitskou trilogii s národním bardem Zdeňkem Štěpánkem v roli Jana Husa i Jana Žižky, bývalý funkcionalista Jaroslav Fragner postavil Betlémskou kapli, která byla otevřena 5.7.1954 v předvečer výročí upálení Jana Husa. Toto šikovné převyprávění historie možná přispělo k všeobecnému přijetí socialistických idejí a vítězství komunistů více, než jsme si dnes ochotni připustit.

Evropany, rozhodně Čechy straší představa islamizace jejich zemí – bojí se importu cizáckých tradic a odlišného (násilného) chování. Zároveň příliš netuší, že islám k Evropě samozřejmě patří po staletí a že máme na kontinentu své tradiční evropské muslimy. Dnes především v Bosně a Hercegovině, ale žijí také v dalších balkánských státech. Kde se muslimové na Balkáně vzali? Jaký byl jejich osud? Jak do jejich života a do jejich práv zasáhla rakousko-uherská monarchie? A jsou dnes bosenští muslimové – jinak též Bosňáci – pátou kolonou arabských muslimů, jak se často objevuje v médiích? Anebo je to obraz zkreslený, protože ve skutečnosti muslimská společnost v Bosně usiluje spíše o sekularizovaný stát? Nejen o tom diskutují v další epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s politoložkou a balkanistkou Zorou Hesovou z Ústavu politologie FF UK a historikem a balkanistou Františkem Šístkem z Historického ústavu AV ČR.

„Začíná se v tichosti obchodovat s emisními povolenkami pro domácnosti, následně by mohlo téměř vše zdražit, třeba pohonné hmoty až o 18 korun na litr,“ říká Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank, v novém Hrotcastu. Proč téma politicky usnulo a masově se mu nevěnují ani média? „Politici před volbami téma nechtějí vytahovat, ale je to časovaná bomba,“ tvrdí ekonom a dodává, že vláda mohla situaci ovlivnit, ale neudělala to. „Nejvíc to zasáhne střední třídu, na nízkopříjmové skupiny se budou vztahovat dotace a úlevy, ale nesmíme si nalhávat, že se dostane na všechny,“ říká Kovanda a dodává, že bohatí budou ti, kdo si budou moci dovolit vyjít zelené politice naproti. A mluvilo se i o bitcoinové kauze ministra Blažka. Lukáš Kovanda vysvětluje, jak je možné, že se částka 50 milionů korun zhodnocovala až na diskutovaných 12 miliard. Podívejte se!

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czV Los Angeles dochází k velkým nepokojům. Jde mimo jiné o boj mezi pravomocemi státu Kalifornie a federální vlády. „Ve chvíli, kdy guvernéři přestanou vymáhat právo, nebo mu dokonce budou aktivně bránit, v tu chvíli do toho musí federální vláda vkročit,“ vysvětluje Ondřej Šmigol. „LA je dnes už převážně hispánské město, takže je to vyprovokované i zásahem reemigračních úřadů, které sáhly do vosího hnízda,“ říká Jiří Peňás.Je to i pokračování vyhrocených vztahů mezi demokraty a republikány? A kdo vůbec může být příštím lídrem demokratů?V Evropské unii odstartuje nový systém emisních povolenek, které ovlivní cenu pohonných hmot a vytápění domácností. „Bude se penalizovat, zdaňovat, a tudíž zdražovat produkce CO2. Od roku 2027 bude dražší třeba benzín. O kolik? O tom by se měla vést debata, která se ale nevede,“ říká Daniel Kaiser. „Na každých deset eur za povolenku uvidíte u benzínky o korunu vyšší cenu.“Chtěl Elon Musk vyvolat podobnou vzpouru jako Jevgenij Prigožin v Rusku? Je současná tuzemská aféra problém bitcoins, Pavla Blažka nebo celé ODS? A jak ovlivní kauza říjnové volby?Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Ondřej Šmigol a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Češi se obávají kybernetických hrozeb, nicméně spoléhají na štěstí nebo na to, že je ochrání někdo jiný. Téměř každý druhý se setkal s pokusem o podvod, většina ale stále nepoužívá ani dvoufaktorové ověření a hesla nemění. Přesto to prý není ani zdaleka tak zlé. V Salonu Týdeníku Echo debatovali Jana Brežná, Cyber Security Consulting Expert z T-Mobile Czech Republic, Lucie Jahnová, ředitelka divize kybernetické bezpečnosti v Seyforu, a Jan Pich, senior manažer kybernetické bezpečnosti Ernst & Young Česká republika.

Jiří Peňás si do Echo salonu pozval crème de la crème čili smetánku zdejšího malířství či výtvarného umění. U stolu sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice. Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Filozofové a majetek: Kdo nic nemá, je ctnostnější?Co dělat s majetkem – a co majetek dělá s námi? Ludwig Wittgenstein si po první světové válce odpověděl přímočaře: Je třeba vše odevzdat. Zřekl se svého dědictví, které z něj učinilo jednoho z nejbohatších mužů Evropy. On byl však přesvědčen, že ponechat si majetek by mu neprospělo. Vše daroval sourozencům, něco zbylo i pro umělce. Jeho notář prý toto počínání označil slovy finanční sebevražda.Ale podobné pokušení – a rozpaky – nezažívají jen postavy z minulosti. Současný australský filozof Peter Singer se rozhodl kapitalismus morálně „hacknout“. Tzv. hnutí efektivního altruismu, jehož základy zformuloval, má dodat západním společnostem etický základ. Ač je kapitalismus prý nedokonalý systém, neznáme lepší. Lidé, kteří žijí v západních bohatých společnostech, mají zvláštní povinnosti. Jejich povinností je majetek vydělávat, ideálně hodně majetku – a s tímto záměrem volit i povolání – a následně peníze posílat do částí světa, v nichž se lidem žije řádově hůře.Že jde až o jakýsi filozofický asketismus, naznačuje radikalita. Nestačí rozdávat majetek. Zdravý člověk by si podle Singera mohl odpustit i jednu ledvinu. Sám si tím zdraví nepoškodí, zatímco jinému zachrání život. Tím se vracíme na začátek: Co všechno jsme ochotni darovat, abychom si zachovali čisté svědomí? Peníze? I orgány?KapitolyI. Dědictví? Nejen prachy, ale i odpovědnost nebo výška [úvod do 14:20]II. Politici nechť nic nevlastní. [14:20 až 25:40]III. Encyklika Lva XIII: Majetek zaručuje nezávislost na státu [25:40 až 33:50]IV. Stát nemá nutit lidi konat dobro [33:50 až 45:10]V. Přerozdělovat majetek? Nestačí. Přerozdělujte i tělo. [45:10 až konec]BibliografieValentin Dornis, Nils Heck, Michael Hartmann: „Die Leistungsgesellschaft ist eine Lüge“, in: Süddeutsche Zeitung, 27. September 2024, https://www.sueddeutsche.de/wirtschaft/karriere-eliten-erfolg-leistung-lux.V6C5ZBE3CuXQfZkESQtFXe?reduced=true.Ray Monk, The Duty of the Genius, London: Penguin Books, 1991.Robert Nozick, Anarchie, stát a utopie, přel. Zuzana Gabajová, Praha: Academia, 2015.Platón, Ústava, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 2005.Peter Singer, The Most Good You Can Do. How Effective Altruism Is Changing Ideas About Living Ethically, Yale, 2015.„Vzdělání dětí v ČR ovlivňuje sociální původ rodiny“, in: EDUin, 24. 10. 2018, https://www.eduin.cz/clanky/ctk-vzdelani-deti-v-cr-ovlivnuje-socialni-puvod-rodiny/

Koaliční hnutí STAN očekává, že odpovědi kolem kauzy bitcoin dostane do dvou týdnů. V nedělním pořadu Echo Prime Time to uvedl poslanec Petr Letocha (STAN), který debatoval s místopředsedou opozičního hnutí ANO Karlem Havlíčkem a předsedou sněmovního klubu ODS Markem Bendou. Samotná ODS, které se kauza přímo týká, však naznačila, že by s bitcoinovým darem pro ministerstvo spravedlnosti mohlo být spojeno i hnutí STAN. Nastupující ministryně spravedlnosti Eva Decroix (ODS) a předsedkyně poslanců ANO Alena Schillerová totiž v neděli na ČT uvedly, že mají e-mail, podle kterého o záměru daru mohl vědět i náměstek na ministerstvu Karel Dvořák (STAN).

Na západě, ale i v některých zemích socialistického tábora volali lidé po větší svobodě, protestovalo se proti konzumní společnosti, místo kolektivismu začal být kladen důraz na individuální lidský osud a řešil se pocit odcizení nebo absurdity lidského údělu, v roce 1960 byla u nás přijata nová ústava, která mimo jiné změnila název státu na „Československá socialistická republika“ – ve zkratce ČSSR. Socialistickou republikou bylo v té době podle názvu ještě Rumunsko, Albánie, Mongolsko a samozřejmě Svaz sovětských socialistických republik – SSSR. K přijetí nové ústavy žádný zvláštní důvod nebyl, KSČ ji chtěla jen jako výraz dovršení výstavby socialismu. Režim se v té době evidentně cítil silný. Kolektivizace zemědělství byla dokončena skoro na 100%, čímž byla zejména v českých zemích provedena nejdokonaleji ze všech zemí socialistického tábora. I tentokrát jsme byli jsme papežštější než papež, čímž jsme si kromě jiného zadělali na současné problémy s velkými lány, na kterých agrokombináty typu Agrofert, pěstují průmyslové plodiny.

„Přecházíme největší disrupcí mezinárodního pořádku za poslední dekády. Na jejím konci nevznikne svět, jaký jsme znali, ale něco úplně nového,“ říká prezident organizace Globsec Róbert Vass. Podle Vasse vstupujeme do nové éry, která definitivně ukončuje svět založený na pravidlech a institucích vzniklých po druhé světové válce. „Tato transformace je nevratná,“ řekl v rozhovoru pro Echo Pavla Štrunce. Vass varuje, že Spojené státy se dnes samy staly disruptivní silou. „Zatímco dřív byly USA garantem systému založeného na mezinárodním právu, dnes z mnoha institucí odcházejí. Nahradilo to právo síly,“ uvedl. To podle něj představuje existenční ohrožení pro menší státy jako je Slovensko či Česko, jejichž bezpečnost závisí na síle mezinárodních pravidel, ne na vojenské moci. „Musíme přestat čekat, co rozhodnou Američané. Pokud chceme, aby nás brali vážně, musíme investovat do vlastní obrany.“A mluvilo se i o situaci na Ukrajině: „Rusko zatím ignoruje všechny mezinárodní iniciativy na zastavení bojů. K míru se nedostaneme tím, že přestaneme podporovat oběť. Dostaneme se k němu tehdy, až si agresor uvědomí, že cena za pokračování bojů je neakceptovatelná. Zatím ale Rusko tuto cenu necítí." dodává Vass. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Západní Balkán je hraniční oblast Evropy – tedy přinejmenším Evropské unie. Jak vypadají hraniční kontroly na této čáře? Co vás tam může potkat? Co se pašuje, jak si poradit s celníky a jak si pojistíte, že vás neomylně vyhmátnou? O tom všem diskutují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi v nové epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované. Jakub líčí své historky dávné, přiznává, co se sám pokoušel pašovat přes čáru, jak se to dělá, kolik cigaret musíte rozdat a kolik euro. Zároveň přidává spoustu dalších cestovatelských zážitků ze svých cest po Srbsku a Bosně: tušíte například, proč v Sarajevu musí taxikáři zakrývat, že jsou taxikáři? Anebo jak vypadá železniční doprava mezi dvěma největšími srbskými městy?Vláda prezidenta Alexandra Vućiće se sice pyšní plány na stavbu nového rychlostního železničního koridoru mezi Bělehradem a Novým Sadem, jenže ve skutečnosti od loňského neštěstí na hlavním novosadském nádraží vás žádný vlak do města nedoveze – zůstanete stát na předměstí a dal si musíte poradit sami, jelikož neexistuje ani žádná náhradní autobusová doprava. „To je zásadní rozdíl oproti nám. Na tom si uvědomuju, že my Češi patříme na Západ – u nás totiž vždycky automaticky někdo hledá řešení systémové, na jihu je to na každém zvlášť,“ dodává k tomu Jakub.Dál je ovšem řeč o ledasčem dalším: na čem se pozná zvyšující se ekonomická úroveň Balkánců? Třeba na tom, že chovají více domácích mazlíčků a po městech se už nepotulují smečky psů. Jaký je rozdíl oproti cenám v největší balkánské metropoli Bělehradě a v Praze? Za čím jezdí turisté právě do srbského hlavního města? A víte, že v Sarajevu si nedáte v centru jen tak pivo? A co jsou pochutiny, za nimiž se vyplatí sem přijíždět? Proč mizí tradiční balkánský fastfood s čevapi a pljeskavicí? A budou věhlasné tržnice vytlačeny obchodními řetězci, nebo se o to není třeba bát? Kam jet v Srbsku na nejlepší hudební festival?S každou minutou vyprávění Jakub odhaluje svému staršímu sourozenci a posluchačům svět, který našinec ke své škodě nezná a který mu chystá jeden menší kulturní šok za druhým – čímž je právě přitažlivý. Západní Balkán totiž není jen chorvatské nebo slovinské pobřeží, což je dosti jiný svět než vnitrozemí. Jsou to hory, stále ještě divoká příroda a mnohé kulturní přeryvy dané tím, že se zde protíná život několika velkých náboženství a že se prostředí rychle (vlastně v průběhu života jedné generace) radikálně mění. Kdysi kosmopolitní Sarajevo tento ráz ztratilo, nabývá ho Bělehrad. Což ovšem neznamená, že v Sarajevu není co zažít. Aneb konečně podcast o touze cestovat.

„Přišlo mi to strašidelný, zveřejnit adresu pana Jiříkovského a natočit dveře, říkal jsem si, kolik hodin ten člověk ještě přežije. Kdybych byl na jeho místě, koupil bych si od státu změnu identity a program na ochranu svědků,“ říká ekonom a odborník na kryptoměny Jakub Jedlinský z Vysoké školy ekonomické v Praze, který byl hostem Hrotcastu. Dodává, že je dobře, aby veřejnost měla přístup k informacím o kauze. Jeho prvotní emoce prý byla, že někdo podepsal Jiříkovskému rozsudek smrti. „Moje důvěra k instituci vlády není vysoká a kauza tomu příliš nepomohla, konečný verdikt by měl být na policii,“ říká expert. Každý den prý přicházejí nové informace a je čím dál těžší věřit tomu, že je za tím jen naivita hlavních aktérů z řad vlády. Podle Jedlinského je původ bitcoinů téměř jasný, NCOZ pracuje dobře a je legitimní i technicky možné prostředky zmrazit. „Burza peníze zmrazí a vydá orgánům činným v trestním řízení, otázkou je pozice těch kupujících v celé kauze. Státy se ale běžně dostávají k bitcoinům z trestné činnosti a dále je prodávají.“ Darknetové tržiště a šlechetná myšlenka, jde to dohromady? Podle experta se na takovém tržišti může obchodovat cokoliv, od marihuany a kokainu, až po dětskou pornografii a zbraně. „Je to otevření skříně zavřené deset let, dřív věci fungovaly úplně jinak, policie neměla zkušenosti ani nástroje, dneska jsme úplně jinde. Ale ani dřív to nebylo tak, že většina transakcí s crypto měnami byla v té šedé zóně. Jde o minimum transakcí,“ dodává Jedlinský a mluví i o tom, jak celá věc ovlivní obchodování s bitcoiny a povědomí lidí o tom, jak měna funguje. A prý může být pravda i to, že stát mohl být zneužit. „Jsme v příběhu, kde je naivní stát a génium Jiříkovský, ale zas tak geniální plán to není,“ směje se expert. 

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJak zamíchá s českou politickou scénou bitcoinová aféra Pavla Blažka? Daniel Kaiser je k celému případu skeptický: „Nechápu potřebu naskakovat na všechno okamžitě a o vteřinu dřív než zbytek davu. Zkušenost s tím, jak fungují česká média ve spolupráci s policií, nabádá k agnosticismu.“ „Nebudu se tvářit, že se ta věc nestala a nebudu ze sebe nechat dělat idiota. O což se Pavel Blažek svou bodrostí snaží,“ oponuje Dalibor Balšínek.Kaiser za větší průšvih vlády považuje zpackaný tendr na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany. „Jestli má Fialova vláda kvůli něčemu s hanbou odejít do historie, tak je to tohle,“ říká. „Do žádné z těch kauz pořádně nevidím, ale myslím, že je to zřetězení impotence vlády, ne jen této vlády. Je to zvláštně systémová věc,“ dodává Maciej Ruczaj.Ten přinesl na Echo Poradu vhled do Polska po víkendových prezidentských volbách. „Asi je důležitější dívat se na to, kdo prohrál, protože ta výhra Karola Nawrockého by nebyla možná, kdyby lidi nechtěl, aby prohrál Donald Tusk,“ říká.Na Echo Poradě diskutovali Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Maciej Rucza a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Šestnáctinásobný mistr republiky, účastník čtyřiceti ročníků Šestidenní  a veterán Dakaru Bohumil Poslední byl hostem podcastu Men's Factor. „Viděl jsem jako malý kluk v televizi motokros a řekl jsem rodině, že tohle budu dělat,“ říká a dodává, že cesta to nebyla jednoduchá. Od kol a upraveného Pionýra přes ČZ z půjčovny až po reprezentaci Československa v elitních světových soutěžích.Kromě domácích titulů a závodů po světě považuje za vrchol kariéry Dakar v roce 1994. „Dakar není jen závod. Je to přežití. My spali v písku, bez spacáků, ráno jsme se jen zvedli a jeli dál.“ Jedna z nejsilnějších vzpomínek ale přišla v roce 1985. Na Šestidenní ve Španělsku zachránil život italskému soupeři, který upadl v bezvědomí. „Měl fialový obličej, křeče – napadlo mě, že má zapadlý jazyk. Vytáhl jsem ho a on začal dýchat.“ Později za tento čin obdržel prestižní cenu Fair Play UNESCO.I když měl možnost reprezentovat Spojené státy, odmítl. „Věděl jsem, že československý tým má na vítězství. Nakonec nás zradila technika a dnes toho trochu lituji.“ Dnes podle něj mají mladí začínající jezdci horší podmínky. „Dřív stačilo ukázat, že na to máte, a oddíly si vás našly. Dneska? Bez peněz a kontaktů nemáte šanci.“

Smlouva se Svatým stolcem, v médiích běžně nazývaná smlouva s Vatikánem, již několik měsíců z mnoha důvodů budí rozruch, přestože relativně hladce prošla parlamentem. Nejkontroverznější se zdá pasáž o zpovědním tajemství, jež je podle kritiků, mezi něž se počítá i prezident Petr Pavel, smlouvou značně rozšířeno. Obhájci ale tvrdí, že smlouva neobsahuje nic, co by v českém právu již nebylo. Nyní o tom, zda je smlouva s Vatikánem v souladu s českou ústavou, bude rozhodovat Ústavní soud (ÚS). O problematice v Salonu Echa diskutovali senátor Václav Láska, který podání podnětu k ÚS zorganizoval, advokát Jakub Kříž, který za Českou biskupskou konferenci sepsal pro ÚS vyjádření, a zakladatel spolku Pro čistou církev a bývalý církevní soudce Jan Rozek.

Pozvání Pavla Štrunce tentokrát přijali předseda hnutí SPD Tomio Okamura a šéf České pirátské strany, 1. náměstek pražského primátora Zdeněk Hřib.Okamura s Hřibem se střetli o tom, zda má kvůli Blažkově kauze rezignovat celá vláda Petra Fialy. „Samozřejmě ano. Ty věci se už kumulují, nejsou to jen bitcoiny. (...) Proto my vyzveme hnutí ANO a podpoříme hnutí ANO ve vyvolání hlasování o nedůvěře vládě. K vyvolání je třeba 50 poslanců, hnutí SPD má jen 20 poslanců,“ oznámil Okamura.Hřib upozornil na to, že jsou jen asi čtyři měsíce do voleb. „Vnímám to v tom celku. Za mě není vhodné, aby ta dosavadní čtyřkoalice si nad tím mohla umýt ruce, to není dobře,“ řekl s tím, že se zdráhal říci, zda by měli Piráti podporovat hlasování o nedůvěře.

V novém dílu pořadu Echo Prime Time vystoupil zakladatel Paralelní polis a jeden z průkopníků české kryptoscény Roman Týc, který komentoval současnou bitcoinovou kauzu ministerstva spravedlnosti. Jeho tvrdá slova dopadal nejen na exministra Pavla Blažka (ODS), ale i dárce problematických bitcoinů Tomáše Jiřikovského. Kromě ostré kritiky nekompetence obou aktérů ale zdůraznil i vážné bezpečnostní aspekty celé kauzy.„To je doslova, jako kdybyste Escobarovi bral peníze z fetu,“ komentoval Týc okolnosti, za kterých stát přijal a prodal kryptoměnu od člověka dříve odsouzeného za provoz online tržiště s drogami. Uvedl, že darkweb je místem, kde „se dá prodávat a nabízet téměř cokoliv, co se běžně nesmí“ a že nejde jen o dar, ale o zásah do nebezpečného a nestabilního prostředí.

Bolest je výlučná zkušenost; jen my můžeme cítit vlastní bolest. Přesto je v ní něco sdíleného – a často rodinného. Fyzioterapeut Pavel Kolář v rozhovoru pro Týdeník Echo připomněl, že vnímání bolesti je zakořeněné ve vztazích. Dítě, které spadne, se učí nejen snášet bolest, ale také chápat, jak na ni okolí reaguje. Pavel Kolář k tomu poznamenává: „Dítě spadne, odře si koleno, třeba mu i teče krev. Když se v tu chvíli všichni seběhnou a začnou dítě hystericky utěšovat a někoho ještě napadne dítě pro jistotu odvézt k lékaři, je to problém. Samozřejmě dítě zkontroluji, ale neřeším škrábance, modřiny, jizvy. Ať dítě ví, že pády a bolest jsou normální a že tu jsou od toho, aby se překonávaly. Když mu toto nepředáme, vytvoří si vadné stereotypy, které ho budou trápit celý život.“Podobně uvažoval Ludwig Wittgenstein. Ve Filosofických zkoumáních tvrdí, že ani bolest – jakkoli soukromá – nemá svůj význam nezávisle na jazyku, nezávisle na tom, jak se ji učíme pojmenovávat, chápat, sdílet. I bolest je součástí tzv. jazykových her. Wittgenstein na tom mimo jiné ukazuje, že je-li i bolest, respektive možnost jejího vyjádření takto jazykově podmíněná, je jazyk podmínkou významu vůbec. Což také znamená, že i v něčem tak intimním jako je bolest jsme odkázáni na druhé. Soukromý jazyk neexistuje. Nikdo si nemůže vymyslet vlastní jazyk; jazyk je vždy intersubjektivní; je to skupinové úsilí.Krom toho, že Wittgenstein promyslel zásadní filosofické otázky na pozadí jazyka a jazyk tak uchopil jako něco, co zakládá náš vztah ke světu, formuloval třeba i specifický pojem štěstí. Štěstí není něco, co bychom nacházeli; je to něco, co přinášíme – nebo nepřinášíme – do světa, anebo přesněji: je to náš postoj ke světu, respektive to, co Wittgenstein označuje jako formu. Nikoli obsah života, ale jeho forma je stěžejní.Máme-li problém, je marné hledat jeho řešení. Problémy se neřeší – „nechávají se zmizet“. A jak je necháme zmizet? Tím, že změníme formu života. To říká filozof, který sám neustále proměňoval svůj život: byl dobrovolníkem ve válce, učitelem na základce, architektem, zahradníkem, nemocničním technikem během Druhé světové války.KapitolyI. Bolest a rodinná příbuznost [úvod až 15:20]II. Problémy? Změň formu života. [15:20 až 35:50]III. Přečteno? Zahoďte můj Traktát [35:50 až 1:05:40]IV. „Život nás může učit věřit v Boha“ [1:05:40 až konec]BibliografieHerbert Marcuse, Der eindimensionale Mensch, Springe am Deister: Zu Klampen Verlag, 2014.Tereza Matějčková, Naše mysl si umí vytvářet vlastní léky, jen jí to musíme dovolit, in: Echoprime, 21. května, 2025, https://www.echoprime.cz/a/HWCJp/nase-mysl-si-umi-vytvaret-vlastni-leky-jen-ji-to-musime-dovolitBrian McGuinness – Radmila Schweitzer, Wittgenstein: Eine Familie in Briefen, Innsbruck: Haymon Verlag, 2018.Ludwig Wittgenstein, Tractatus philosophicus, přel. Petr Glombíček, Praha: OIKOYMENH, str. 2007.Ludwig Wittgenstein, Filosofická zkoumání, přel. Jiří Pechar, Praha: Filosofický ústav, 1993.Ludwig Wittgenstein, Vermischte Bemerkungen, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1987.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V roce 1956 se konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na kterém pronesl Nikita Chruščov tajný projev nazvaný „Kult osobnosti a jeho důsledky“, ve kterém kritizoval některé diktátorské praktiky do té doby nedotknutelného a zbožňovaného Josefa Vissarionoviče Stalina. V Československu byly oficiální informace o Chruščovově projevu velmi mlhavé a vykostěné. Antonin Novotný s obsahem projevu seznámil ÚV KSČ až asi po měsíci, přičemž zcela vyškrtnul zmínku o porušovaní socialistické zákonností. Byla sice provedena prověrka Slánského procesu, ta ale skončila schválením správného postupu. Žádný český Chruščov se nenašel.V Polsku a Maďarsku se naopak mluvilo o zločinech Stalina mnohem otevřeněji a výsledkem bylo Poznaňské a zejména pak Maďarské povstání, které musely brutálně potlačit sovětské tanky.Češi ovšem změny nepožadovali, Sovětskému svazu dál věřili a ani nijak Polákům a Maďarům v jejich boji za svobodu nepomohli. Podle některých historiků byli například Američané z postoje Čechů velice zklamaní.O české opatrnosti svědčí i vzkazy, které posílal z exilu dnes tolik adorovaný novinář Ferdinand Peroutka. Nabádal v nich ke klidu a říkal: „Nesouhlaste doma v soukromí!“ Jeho program lidové opozice ostatně neměl fakticky s demokracií nic společného, neprosazoval demokracii a svobodu, ale zdůrazňoval sociálně ekonomické aspekty v naději, že tak získá podporu.Byl to ale komunistický režim, který celkem snadno v roce 1956 docílil poslušnosti českého národa dvojím snížením maloobchodních cen. Češi se tak nechali koupit a na své údajné demokratické tradice zcela zapomněli.

V nové epizodě sourozoneckého podcastu Hej, Slované besedují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s redakčním kolegou, novinářem, spisovatelem a cestovatelem Jiřím Peňásem. Řeč se nejprve spontánně stočila na to, jak vypadalo sudetské pohraničí v okolí města Kraslice, kde Jiří Peňás vyrůstal. Jak se tam mísil slovanský a německý živel: a to nevšedně, neboť kvůli přítomnosti fabrik na hudební nástroje zůstalo ve městě hodně neodsunutých Němců, k nimž naopak přibyli Češi ze všech koutů světa – od Argentiny, přes Francii po Banát (což se projevovalo najmě o Velikonocích, které každý světil po svém). Zároveň  host vzpomíná na to, jak se po československé federalizaci velmi rychle změnilo postavení Čechů na Slovensku a z přátel se stali lidé nežádoucí, kterým bylo dáváno najevo, že by snad bylo lépe, kdyby odešli. O tom dodnes není v české společnosti mnoho známo, a tak v podcastu poodhalujeme aspoň část tohoto mimořádně zajímavého příběhu na historii Peňásovy rodiny. V druhé části jde řeč především o tom, co je to slovanství, jak ho vnímat, zda dnes ještě má nějakou hodnotu, anebo ne. Jiří Peňás tvrdí, že se cítí být Slovanem, že to je přirozené, protože Češi Slované jsou. Není na tom nic špatného ani hned dobrého, je to prostý fakt. Přitom se ovšem připomíná, jaké jsou poměry mezi slovanskými národy, že nejsou utěšené, že Němci o Slovanech tvrdí, že nejsou s to si sami vládnout, jak se k ostatním Slovanům chovají Rusové, že východní Německo je de facto střední Německo, jelikož německé – a tudíž i slovanské – osídlení leželo mnohem více na východě. Hodnotí se české národní obrození, Peňás zmiňuje svoji teorii, že kdyby Rakousko neztratilo Slezsko, pravděpodobně by k žádnému českému národnímu obrození vůbec nedošlo (prostě proto, že by Čechů bylo ve státě výrazně méně než Němců). Dojde i na zamyšlení, co by se stalo, kdyby Němci nebyli odsunuti a zda by Československo nečekal podobný osud jako Jugoslávii nebo Ukrajinu – tedy souboj o nacionální kapsy, v nichž žije druhý národ, než je ten „státní“. Aneb konečně podcast, kde i tlachání je intelektuálně stimulující.

Hostem Hrotcastu byl ekonom Creditas Petr Dufek a mluvilo se o tom, jak daně a předvolební plány stran zahýbou českým veřejným prostorem. Podle Dufka je současná daňová debata přehlídkou předvolebních slibů bez reálného základu a varuje, že bez zásadních reforem ve zdravotnictví a školství nemůže stát své finance stabilizovat. „Zdravé veřejné finance znamenají vyšší daně. Nejde to jinak,“ konstatuje Dufek. Výdaje podle něj nikdo dramaticky krátit nechce a rozpočet se tak bez nových příjmů neobejde. „Vyrovnaný rozpočet je chiméra,“ dodává.„S daněmi je spojena velká vlna populismu, to nepotřebujeme, musíme spíš nakopnout ekonomiku a postarat se o bezpečnost,“ říká ekonom a dodává, že každému bylo jasné, že ke zvýšení daní musí dojít, protože jsou jen tři možnosti, sáhnout na výdaje, zadlužit se, nebo právě zvednout daně. Dufek se opřel i do zjednodušených srovnání vlády Petra Fialy s vládou Andreje Babiše. „Srovnávat vybrané nominální hodnoty, třeba u mezd nebo důchodů, je zavádějící. Jde o to, co si za to reálně koupím. Tato tabulka, kterou prezentuje premiér, je naprosto o ničem.“„Politik dnes nemůže říct, že daně zvyšovat nebude, protože by to znamenalo jen to, že se musí dál zadlužovat. Vyrovnaný rozpočet je nedosažitelný. Domácnosti naplňují státní rozpočet a všem by mělo záležet na tom, aby finance byly v pořádku,“ říká Dufek. Můžeme prý škrtat ve výdajích, ale možnosti nejsou závratné, škrty ve školství, nebo důchodech vyžadují reformu, kterou ale zatím nezvládla žádná vláda. Podle ekonoma jsou předvolební sliby politiků stále stejné a obsahují třeba i populární zvýšení daní z neřestí. Karel Havlíček a Alena Schillerová mluví o opětovném zavedení EET a důsledný výběr daní, ale podle ekonoma je to pouze populární téma, ale skončí to tím, že se zvýší daně na cigarety a alkohol. „Nikdy jsem nepochopil, proč se EEt zručila, byl to geniální nástroj statistiky, stát mohl sledovat spotřebitelské chování Čechů, ale byl to nástroj, který nastavoval férové podmínky,“ říká Dufek. Dufek také upozorňuje, že Česko i celá Evropa trpí neúnosnou byrokracií a drahými energiemi. „Neudělali jsme nic proti vysokým cenám energií. A Green Deal bude dopadat na dopravu a bydlení.“ Pokud chce stát více lidí dostat na pracovní trh, měl by se podle Dufka zaměřit na částečné úvazky: „Máme velkou skupinu aktivních důchodců nebo žen na rodičovské, ale částečné úvazky jsou kvůli byrokracii pro firmy nezajímavé.“

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czNeměl nakonec J. D. Vance pravdu, když říkal, že svoboda slova je v Evropě ohrožená? Problémy se objevují i v zemích jako jsou Německo či Velká Británie. „Stará představa svobody slova je spojená se starým světem médií. Zatímco my žijeme v době sociálních sítí, kde svou svobodu slova uplatňuje milion lidí,“ uvažuje Jiří Peňás. „V Německu aktuálně říká jenom 40 procent lidí, že mají svobodu slova. V roce 1990 to bylo 80 procent a rapidně to kleslo během covidu,“ dodává Tereza Matějčková.Chybí demokracii bůh? Matějčková se ve svém textu pro Týdeník Echo inspirovala knihou Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí. „Neustále se bavíme o ohrožení demokracie. Často to připisujeme populistům. Ale zdá se mi, že si dostatečně neuvědomujeme, že západní demokracie vyrůstá z biblického příběhu. Stojí na zvláštních pojmech jako je lidská důstojnost nebo svoboda. Nejsou pro ně data, ale je pro ně příběh,“ vysvětluje.Proč Petr Fiala vsadil v kampani na dezinformační tabulku? Jak velká je šance, že se Motoristé dostanou do Sněmovny? A proč zájem o ně upadá? Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Maciej Ruczaj a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Závodnice Barbora Holická a Lucie Engová byly hosty Josefa Tomana v podcastu Men's Factor. Engová a Holická jako první česká ženská posádka dobyly závod Dakar Classic s ikonickým Citroënem 2CV přezdívaným „kachna“. Lucie Engová a Barbora Holická nejsou profesionální jezdkyně, nestojí za nimi tovární tým a milionové sponzorské zázemí: „My jsme hobíci, samouci a nadšenci,“ říká Holická, která se k motorsportu dostala skrze catering pro rally tým. „Pak jsem si vzala úvěr, vybrala stavební spoření a koupila si závodní auto,“ dodává. „V motorsportu musíte mít nejen vášeň, ale i schopnost se prodat. Kdo dneska není vidět na sítích, jako by neexistoval,“ konstatuje Holická.Dakar není jen o síle motoru, ale i psychické odolnosti. „Jezdíme i 16 hodin v kuse. Někdy se startuje v pět ráno, dojíždí v noci,“ říká Engová, která se jako navigátorka stará nejen o směr, ale i o přesný čas příjezdu do bodu. „Povídáme si pořád. Já odečítám čas, vzdálenost a pořád dokola říkám – za tři kilometry doprava.“„První rok na nás koukali jako na holky, co si přijely udělat selfie na Instač. Ale pak viděli, že fakt závodíme,“ říká Holická a dodává, že respekt si nezískaly křikem, ale výkonem. „Dojet Dakar s dvoukolkou a motorem o výkonu třiceti koní je něco, co už nikdo nezpochybňuje.“ X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Sedí tu pět stárnoucích mužů, budou se bavit o sexu a matně vzpomínat na devadesátá léta. Žádná žena v dohledu není. Konzervativnější debata to už opravdu být nemůže. V Salonu Echa diskutují fotograf Jaroslav Kučera, hudebník a spisovatel Samir Hauser, majitel jednoho z prvních tuzemských erotických klubů Igor Salomon a bývalý šéfredaktor pánského časopisu Maxim Pavel Vondráček.

V roce 410 se stalo nemyslitelné: byl vypleněn Řím. Pohané měli jasno: „Řím padl, protože jsme opustili své bohy.“ Křesťané prý oslabili sílu impéria – vždyť jak může obstát společnost, která věří, že její Bůh zemřel na kříži? Umučený spasitel? Neměli bychom se vrátit ke starým bohům – k síle, kráse, bohatství?V roce 413 na tuto otázku odpovídal Aurelius Augustin, tehdejší biskup z Hippa. Přes den řešil církevní záležitosti, po večerech a nocích psal O Boží obci. V první části knihy zasazuje pád Říma do řetězce dějinných katastrof. Tolik katastrof, a přesto dosud člověk nepochopil, že všechno lidské jednou zmizí v prachu, i věčný Řím. Vůči pohanskému hledisku tak Augustin nabízí alternativní vyprávění o pádu Říma. Jeho protagonisty nejsou římští bohové, ale dvě obce: pozemská a Boží. Obě jsou v tomto světě promíseny, ale jen jedna má trvání. Už tehdy Augustin artikuloval otázky, které známe i dnes: Jaký příběh si vyprávíme, když se svět hroutí? Kdo rozhoduje, co je zánik – a co nový začátek? A z jakého smyslu žijeme?I svůj osobní příběh Augustin zasadil do širšího, přímo kosmického vyprávění. Jeho Vyznání, často označované za první autobiografii, není jen zpovědí, ale modlitbou – vyznáním chyb i víry. V jeho středu je neklidné srdce, které se ptá, jak správně žít. Augustin zkoušel filozofii i manicheismus, zápasil s tělem i ambicemi. Až v Miláně, pod vlivem biskupa Ambrože, pochopil, že člověk nepotřebuje jen učitele, ale především spasitele.Jeho autobiografie přechází v mystiku. A možná i to vrhá nové světlo na dnešní oblibu autofikce – žánru, který se také točí kolem lásky, stěžejního pojmu Augustinovy filosofie i teologie. Jenže zatímco Augustin pojednává o lásce, která má své těžiště nakonec ve vztahu k Bohu, autofikce sleduje vztah k sobě a k druhým. V tomto světle lze říct, že autofikce je sekularizovanou verzí Vyznání: mystikou vlastního já bez Boha. Anebo snad jeho kultem?KapitolyI. Augustin ve sporu Lva IVX. a J. D. Vance [začátek až 23:20]II. Od vládce slova k služebníku božímu [23:20 až 48:35]III. Autobiografie jako modlitba [48:35 až 1:10:15]IV. Pád Říma? Žádný důvod k panice! [1:10:15 až konec]BiografieAugustin, Vyznání, přel. Mikuláš Levý, Praha: Kalich, 1990.Augustin, O boží obci, 2 svazky, přel. Julie Nováková, Praha: Karolinu, 2007.Georgi Gospodinov, Časokryt, přel. David Bernstein, Praha: Argo, 2024.Peter Sloterdijk, Philosophische Temperamente: Von Platon bis Foucault, München: Diederichs Verlag, 2009.

Za slovy o sviních si stojím, nikoho jsem konkrétně nejmenoval, a tím pádem jsem nikoho neurazil. V pořadu Echo Prime Time to řekl vládní koordinátor strategické komunikace státu Otakar Foltýn. Podle něj je zásadní, aby Česká republika strategickou komunikaci měla, v současné podobě je ale podle něj odbor příliš malý a příliš chudý. Bývalý člen ODS a dlouholetý někdejší europoslanec Jan Zahradil uvedl, že stratkom je „ptákovina“ a že Foltýnova pozice je zbytečná. Celou debatu můžete vidět zde.V nedělním pořadu Echo Prime Time došlo na ostrý střet mezi Foltýnem a Zahradilem. Foltýn zvedl, že odbor strategické komunikace stát potřebuje. „Je potřeba, ale se zásadními úpravami, protože pro to, co má plnit, je příliš malý a příliš chudý. Pokud má někdo představu, že každý má tiskového mluvčího nebo že premiér zvládne všechno odkomunikovat sám a nepotřebuje žádné úředníky, tak ať se podívá na dobu covidu,“ uvedl Foltýn s tím, že komunikace během covidu byla chaotická.Dodal, že se nedomnívá, že by během pandemie byly ostrakizovány názory, že covid unikl z laboratoře. „Já jsem si ničeho takového nevšiml, ta debata je tu pořád – za nás jak tu sedíme, tak je jedno, jestli to uteklo čínským komoušům z laboratoře nebo nějaký Číňan chtěl změnit svět, to nevím a je to úplně jedno. Šlo o to, jakým způsobem na tu situaci ty státy reagovaly,“ řekl Foltýn.

Češi v roce 1953 mírně protestovali. Nikoli ovšem za svobodu, ale kvůli penězůmKdyž 5.března zemře Stalin, přijde na tryznu na Václavské náměstí asi 300 tisíc lidí. KSČ drží bezpečně otěže v rukou, i když vzápětí zemře nečekaně i Klement Gottwald. Prezidentem se stane Antonín Zápotocký a stranu vede Antonín Novotný, do té doby nejslabší a nejméně výrazný ze šestice tajemníků ÚV KSČ. Strana pokračuje v nastoupeném kurzu, tedy budování silné armády, podpoře těžkého průmyslu, kolektivizaci a likvidaci kulaků. Příznačně je i to, že Stalinův pomník v Praze byl odhalen až 1955.Ekonomická situace na počátku roku 1953 byla ale hrozivá, vypínala se elektřina, snižoval se příděl cukru, zvýšila se cena mléka na volném trhu. Před prodejnami stojí velké fronty, podle pamětníků delší než za války. Nakonec nejsou k dostání ani cigarety. Bezpečnost musela zasahovat i proti ženám, které se dožadují másla.Prvního června strana oznámila utajovanou měnovou reformu, která znehodnotila úspory většiny lidí. Spontánních stávek bylo asi 130 a mezi organizátory byli často členové KSČ. Největší protesty se odehrály v Plzni, kde protestující načas ovládli i střed města. Tyto demonstrace ale nebyly namířeny proti režimu, šlo o spontánní hněv nad špatnou výplatou mezd – rozdělení do zálohy a dobírky a provedením měnové reformy. Stávky neorganizovalo žádné ústředí z pozadí, i proto neměli protesty potenciál na nějakou hlubší režimní změnu.O 14 dní později propukne ve východním Berlíně masivní povstání dělníků proti neustálému zvyšování norem, které vyústí v politický požadavek na sjednocení Německa prostřednictvím transparentních a demokratických voleb. To už je jiný kalibr, a proto musí na pomoc východoněmecké policii přijít i sovětská okupační armáda

Před několika týdny překonal hokejista Alexandr Ovečkin letitý dlouho zdánlivě nezdolatelný rekord Wayne Gretzkého v počtu střelených gólů v severoamerické NHL. Od té doby se ještě zintenzivnila již dřívější debata o tom, zda vůbec tomuto sportovci rekord umožnit, když on sám je zároveň výstavním symbolem režimu Ruské federace. Znovu přišla tato otázka na přetřes, když Ovečkin po vítězném osmifinále poslal podepsaný dres svého celku Washington Capitals běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi. A tak si Ovečkina berou do úst v době probíhajícího mistrovství světa také bratři Jakub & Lukáš Novosadovi v novém díle svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! Příběh ruského hokejisty ovšem propojují s tím, jak si s autoritářským režimem (ne)zadávají jiné dvě světové sportovní megahvězdy – a sice srbský tenista Novak Djoković a srbský basketbalista Nikola Jokić. V první části epizody besedují bratři pouze o Ovečkinovi, jehož případ je ze tří zmíněných v tuzemsku asi nejznámější. Lukáš připomíná kariéru ruského hokejisty, kontakty jeho rodiny s režimem v Rusku, připomíná, že těžko můžeme soudit někoho, o kom netušíme, zda ve svém postavení je vlastně vůbec svobodný. Vždyť jediným výrokem by Ovečkin mohl vystavit nebezpečí jiné. Zároveň dodává, jak kolem Ovečkina hokejový Washington opatrně našlapuje a všelijak se snaží, aby jeho největší hvězda nemusela odpovídat na nepříjemné otázky. Jakub doplňuje, že to vše je sice pravda, ale že zároveň Ovečkina nikdo patrně nenutí posílat dresy jiným autoritářům. V další části přijde na přetřes Novak Djoković. Jakub poodhaluje proměnu sportovce – s jehož rodinou jsou také spojena podezření na čilé byznysové kontakty s vládnoucím režimem – z mlčenlivého „přehližitele“ domácího dění v současného nenápadného podporovatele stávkujících studentů (viz dřívější díly podcastu o protestech v Srbsku). Ovečkinova podpora je přitom vtipná a důmyslná: tenista nečiní velkohubá prohlášení, nýbrž využívá symbolická gesta a praktické skutky k tomu, aby dokázal, na čí straně v současnosti stojí. Mladší ze sourozenců podcasterů přitom nezastírá, že Djokovićovou proměnou je příjemně překvapen a že tento nový tenistův styl se mu zamlouvá – mimo jiné proto, že režim prezidenta Alexandra Vućice neví, jak s ním naložit. V třetí části dojde na případ basketbalisty, jenž je v Česku znám méně, než by měl: Nikoly Jokiće, což je asi největší současná hvězda NBA, rozhodně největší evropská a bílá hvězda ligy. I ten se musí popasovat s tím, jak naložit s režimem. Což je o to pikantnější, že se tváří, že mu do politiky  a veřejného života nic není. Ostatně chová se tak, že ani sportovní sláva ho nezajímá a nestojí o ni – což rozčiluje byznysmeny z americké basketbalové ligy. Přitom doma v Srbku Jokić chová koně a má dostihovou stáj. Pozoruhodné na tom všem je, že dokud sportovec nepodpořil svým prohlášením vládnoucí srbský režim, jeho koně nic nevyhrávali. Nyní se jim daří… Aneb konečně podcast, který se nebojí ironie a nachází překvapivá spojení

Evropská komise zhoršila výhled růstu české ekonomiky na letošní rok. Hrubý domácí produkt se podle ní zvýší o 1,9 procenta. Na příští rok počítá komise jen s mírným zrychlením tempa růstu HDP, a to na 2,1 procenta. „Není to překvapení. Revize směrem dolů je naprosto logická. Dominantním důvodem je Donald Trump a jeho plán na nová cla vůči Evropě – 10 % plošně a dalších 25 % na ocel, hliník a auta,“ říká Vít Hradil, hlavní ekonom společnosti Investika. Podle něj to přímo snižuje obchodní výkonnost Česka, a zároveň ochlazuje očekávání firem, které pak méně investují.Vedle exportu ale Česko trápí i vlažná domácí spotřeba. „Jsme čtyři procenta pod úrovní z roku 2019. Celá EU už mezitím vyrostla, Poláci jsou dvouciferně nad. U nás se lidé do obchodů vrací jen pozvolna,“ konstatuje Hradil.Na vině podle něj není jen nízká kupní síla, ale i celková nálada. „Spotřebitelská důvěra je u nás špatná dlouhodobě. Neumím vysvětlit, proč jsou Češi tak pesimističtí,“ dodává. Spekuluje však i o zrušení EET. Je prý možné, že část ekonomiky se skryla. Cedulky s nápisem 'cash only' se rozšířily, a pokud stát přestal vidět část tržeb, statisticky to vypadá jako propad spotřeby, i když k němu reálně nedošlo.Hradil kritizuje stát i za to, že nepřináší kvalitní analýzy dopadů daňových změn. „Za Babišovy vlády EET prý přinášelo desítky miliard. Dnes nám stejné ministerstvo tvrdí, že se sotva zaplatilo. Kdo tomu má věřit? Čekal bych, že na ministerstvo nastoupí tým analytiků a dají nám data, jak evidence fungovala a zda reálně peníze do státního rozpočtu přinášela,“ tvrdí Hradil. 

Jak máme číst cestu Donalda Trumpa na Arabský poloostrov? Podporují ještě Američani Izrael? Kdo se snaží ovládat volby v Rumunsku a Polsku? A bude je chtít ovlivňovat i u nás? Kašlou na nás Rusové a kdo je kdo v dezinformační válce? O tom všem diskutovala redakce Týdeníku Echo ve složení Martin Weiss, Maciej Ruczaj, Jiří Peňás a Dalibor Balšínek.

Segment prémiových vozů vykazuje v celé řadě aspektů jisté odlišnosti od fungování trhu s běžnými auty. Stejně jako se liší nabízené automobily, jsou i zákazníci kupující dražší vozy odlišní od většiny, která si pořizuje tzv. masovku. Pod pokličku fungování této specifičtější části trhu nám dali nahlédnout zástupci tří prémiových značek. Za japonskou automobilku Lexus přijal pozvání do Salonu Echa Jakub Květoň, vedoucí divize Lexus. Značku BMW reprezentoval David Haidinger, manažer komunikace, a Audi zastoupil PR manažer Jiří Rozkošný.

Pětinásobný mistr světa v grapplingu Josef Ptáček ml. spolu se svým otcem vytvořil projekt, který pomáhá dětem i dospělým vypořádat se se šikanou fyzicky i psychicky. „Taťka vyrostl na Žižkově, kde to bylo ostrý. Když jsme my byli malí, chtěl, abychom se uměli postavit,“ říká v podcastu Men's Factor. A tak vznikla cesta, která dnes sahá od školních tělocvičen až po korporátní teambuildingy.Podle Ptáčka je klíč k řešení šikany v pochopení dvou složek: psychické a fyzické. „Děti dnes nejsou moc odolné. Když jim někdo něco napíše, hned si to berou osobně. Učíme je hraním příběhů, třeba Červená karkulka se postaví vlkovi. Není to o tom, říct 'teď mu odpověz tohle', to nikdy nefunguje.“Ve fyzické části programů děti trénují, jak se bránit bez zbytečné agrese. „Neučíme, že když tě někdo uhodí, máš mu to vrátit. Učíme, jak se vyhnout úderu a odejít. Nejlepší je vždycky útěk.“Nezůstává ale jen u dětí. „Děláme i teambuildingy pro firmy. Oficiálně je to tak nazvané, ale někdy nás manažer vezme stranou a řekne: tady mezi těma dvěma je problém. Vypozorujeme dynamiku a někdy i dospělí si uvědomí, že šikana není jen dětská záležitost.“Josef sám přiznává, že dnešní společnost selhává už ve výchově. „Když jsem byl malej, dostal jsem pár facek a bylo vyřešeno. Dneska mají děti na všechno na výběr. Malé děti ale nepotřebují demokracii, potřebují hranice.“Klíčem je i fyzická kondice, říká. „Čím větší má člověk sebevědomí a sílu, tím menší je šance, že se stane obětí. A sport tomu pomáhá. Nejen grappling, ale i týmové sporty. Dítě, které má pohybové dovednosti, si víc věří.“

Obavy z nedostatku elektřiny a otázka soběstačnosti v její výrobě jsou zásadním tématem dneška. Evropa chce stále transformovat celý energetický sektor a dosáhnout dekarbonizačních a klimatických cílů do roku 2050, a to bez ohledu na obrovské náklady a možná rizika. Španělsko a Portugalsko přitom nedávno zažily masivní blackout. Ovlivní to nějak evropské plány? V Salonu Echa diskutují zvláštní zmocněnec ministerstva zahraniční pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška, člen představenstva ČEPS Pavel Šolc a Rostislav Krejcar z Fakulty elektrotechnické ČVUT a také člen dozorčí rady ČEPS.

„Hlavně žádné biflování!“ doslechne se člověk občas od odborníků na vzdělávání. Je to jen jeden z těch mnohých hlasů, které nás tu výslovně, tu nevýslovně zrazují od toho, abychom trénovali svou paměť. Je to logické, proč se zatěžovat pamatováním údajů, když máme vše v chytrém telefonu. Akorát filozofové tradičně upozorňovali na to, že paměť je jen druhá strana myšlení.Dnes na tyto filozofické základy navazují mnozí neurologové, třeba německo-rumunská neuroložka Hannah Monyerová. Ta mimo jiné ukazuje, jak nevzdělaní jsme, co se týče fungování paměti a jak moc si tím škodíme. Dosud nás prý mate představa paměti jako nějaké nádrže se vzpomínkami. Paměť je však spíše aktivita, která se udržuje při životě výhradně jejím používáním; v tom používání my však zaostáváme. Také si prý nejsme dostatečně vědomi toho, jak úžasnou práci náš mozek odvádí ve spánku. Ani tehdy jen „neukládá“ obrázky ze dne. Náš mozek nám spíše nabízí varianty předešlého dne, abychom se příliš neuzavírali do minulosti a již v noci prožívali to, že jiná minulost byla možná, a že budoucnost je v našich rukách.Ale paměť není jen v naší hlavě; není to žádný soukromý sejf. V nedávné době na to poukázal bulharský spisovatel Georgi Gospodinov. V rozhovoru pro Týdeník Echo poznamenává: „Máme sklon podceňovat, kolik vzpomínek si vypůjčujeme. Myslíme si, že to, co si pamatujeme, jsme zažili my, a přitom to zažil někdo jiný. Mnohdy také máme za to, že jsme něco vymysleli, třeba nějaký příběh, a ve skutečnosti je to zas něčí vzpomínka. Naše individuální paměť i představivost žije z kolektivních vzpomínek, které si vyprávíme.“ Ve velkolepé knize Časokryt ukazuje, jak vypravování či předčítání příběhů umí aktivovat paměť i pacientů trpících demencí. Ti se skrze mentální aktivitu probuzenou ve vzpomínání občas dokáží navrátit i do přítomnosti. Proces vzpomínání jim navrací něco z jejich někdejší duchapřítomnosti.Georgi Gospodinov ukazuje, že ústup paměti ze společnosti není patrný jen na úrovni jednotlivců, ale i na úrovni kolektivní. Rozpadají se třeba společné kánony toho, co máme mít přečteno nebo o čem máme mít ponětí. Gospodinov, sám nevěřící milovník bible, říká, že kdysi jako takový svorník fungovala bible. Lidem nevzdělaným i vzdělaným, chudým i bohatým skýtala jeden – ale velmi bohatý – rámec, podle kterého se žilo i myslelo. To skončilo. Autor Časokrytu to popisuje lakonicky: „Bůh není mrtev. Bůh zapomněl. Bůh je dementní.“ Je-li Bůh odkazem na smysluplnost světa, a náš svět se roztříštil do nesouvisejících fragmentů, možná na celou společnost přišlo cosi jako metafyzická demence. Bůh kdysi slovy stvořil svět – a my tomu věřili; nyní jsme tomu věřit přestali – a on zapomněl.KapitolyI. Trpí Alzheimerem i celé společnosti? [úvod až 12:20]II. O tom, že metafyzicky „dementní“ se již rodíme [12:20 až 31:40]III. Neuroložka Hannah Monyerová: „Paměti nejde o pravdu, ale o život.“ [31:40 až 47:00]IV. „Kdo ovládá paměť, ovládá budoucnost.“ [47:00 až konec]BibliografieGeorgi Gospodinov, Časokryt, přel. David Bernstein, Praha: Argo, 2025.Maurice Halbwachs, Kolektivní paměť, přel. Yasar Abu Ghosh, Praha: SLON, 2010.Selin Karakose, Martina Luchetti, Yannick Stephan et al, „Marital status and risk of dementia over 18 years: Surprising findings from the National Alzheimer's Coordinating Center“, in: Alzheimer's and Dementia, vol. 21, 3, 2025, https://alz-journals.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/alz.70072Milan Kundera, Kniha smíchu a zapomnění, Praha: Atlantis, 2017.Tereza Matějčková, „Hledání třetí ponožky. Je demence budoucností stárnoucího světa?“, in Echoprime, 3. 1. 2025. https://www.echo24.cz/a/HugBC/tydenik-echo-esej-tereza-matejckova-hledani-treti-ponozky-demenceHannah Monyer, Martin Gessmann, Das geniale Gedächtnis. Wie das Gehirn aus der Vergangenheit unsere Zukunft macht, München: Albert Knaus Verlag, 2015.Platón, Euthydémos – Menón, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 2000.

Bývalí šéfové české diplomacie Cyril Svoboda a Tomáš Petříček se shodují, že se musí hledat nová mírová řešení mezi Ruskem a Ukrajinou. Zároveň se domnívají, že Ukrajina nesplňuje příslušné požadavky k tomu, aby se stala členem EU nebo NATO. Klíčovou roli v geopolitických vztazích hrají Spojené státy, Rusko a Čína. "Vedle toho hraje roli vedlejšího partnera i Evropa. Evropská unie ale už není, co bývala. Spíše se scházejí a jednají samostatně velké evropské státy jako je Německo, Polsko, Francie nebo Velká Británie. To podle mě není dobré a vidím v tom riziko," říká Svoboda v pořadu Echo Prime Time.Ocenil, že Česko a evropské státy podporují Ukrajinu. Zároveň dodal, že bychom měli hledat nové cesty a mírová řešení. "Měli bychom hledat nová politická řešení a zkoušet i jiné možnosti," řekl Svoboda. S tím souhlasí i Tomáš Petříček. "Náš vztah k Ukrajině bychom neměli nijak přehodnocovat, ale zároveň bychom se měli porozhlédnout po novém řešení tohoto konfliktu. Měli bychom pokračovat ve finanční podpoře a vojenských dodávkách, ale zároveň bychom měli prozkoumat i jiné cesty," uvedl Petříček.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

O tom, že se v poválečném Československu přistoupí k nějaké formě plánovité ekonomiky, panoval mezi stranami Národní fronty konsensus. Ještě za války se na tom dokonce shodli členové domácího i zahraničního nekomunistického odboje. Víra, že neviditelná ruka trhu nefunguje a ekonomiku je třeba řídit, byla důsledkem Velké hospodářské krize, se kterou si trh bez přívlastků nedokázal poradit. Ovšem s plánováním nebyly zkušenosti. Tehdejší rektor Univerzity Karlovy Karel Engliš si během tzv. III. republiky kladl otázku, jak skloubit svobodu, demokracii a plánování, za což byl komunisty obviňován, že brání budovatelskému úsilí. Hvězda komunistické hospodářské teorie Ludvík Frejka naopak prosazoval maximální centralizaci rozhodování, oslavoval sovětské metody organizace plánování a vyzýval k likvidaci veškerých kapitalistických prvků v ekonomice. „Má-li být přijatý hospodářský plán úspěšně plněn, je k tomu zapotřebí jednoty a koncentrace politické vůle,“ tvrdil. Jak to v revolucích bývá, i Frejka na své nadšení doplatil, v prosinci 1952 byl popraven spolu s Rudolfem Slánským.

Bývalý zástupce náčelníka Generálního štábu Jaromír Zůna v rozhovoru hodnotí ruskou invazi na Ukrajinu, stav české armády a přibližuje, proč považuje konflikt za existenční pro obě strany. Zároveň varuje, že ambiciózní cíle v armádě bez reálných zdrojů a politického konsenzu nikam nevedou„Rusko bez jaderných zbraní je svět bez Ruska,“ cituje generál ve výslužbě Michala Romancova. A dodává: „Pro Rusko je tato válka existenční stejně jako pro Ukrajinu. Proto se vede s takovou intenzitou.“ Jako celoživotní voják říká, že hlavní lekce z konfliktu je v návratu k základnímu účelu armády - obraně teritoria. „Většina bojů se odehrává na taktických úrovních. Sledujeme válku malých jednotek, dronů, jednotlivců. A to ovlivní i budoucí doktríny.“Zůna zdůrazňuje, že jakýkoli posun směrem k příměří nebo míru je bez aktivní účasti Spojených států nemyslitelný. „Evropská unie hraje podřadnou roli. Skutečný průlom mohou přinést jen Američané. Pokud se stáhnou, Ukrajina nebude mít kapacity pokračovat v obraně jen s evropskou pomocí.“ Trumpův tlak na mírové řešení podle něj reflektuje únavu USA z dlouhodobé podpory, ale zároveň i pragmatismus. Podle Zůny se česká armáda po roce 2008 vydala expedičním směrem, zaměřeným na mise NATO. Tím se ale vzdálila původnímu účelu, tedy obraně státu. „My jsme skvěle připravili vojáky pro zahraniční operace. Ale pokud dojde k ohrožení Česka, armáda jde do boje tak, jak je. A to je problém.“Zůna působil i jako vojenský přidělenec v Číně. Čínu označuje za klíčového hráče, který nechce měnit světový řád, ale připravuje se na jeho možný kolaps. „Čína na globalizaci nejvíce vydělala. Ale zároveň se zbrojí. Posiluje armádu, protože ví, že současný systém není stabilní.“Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V posledních letech jsou Češi okouzleni Polskem. To není novinka, to se ví. Je to ovšem okouzlení ohraničené: je turistické a ekonomické, protože nás fascinuje, co všechno Poláci stavějí a jak rychle. Politicky už tolik očarováni nejsme, vlastně ani nechceme být, jelikož nemáme potřebu se v polské politice orientovat. Ale jaký je český vztah k polské kultuře? Proměňuje se? Prohlubuje se? Anebo ne? U příležitosti právě probíhajícího veletrhu Svět knihy, který letos uvádí kromě mnoha jiných autorů ze slovanských zemí také polskou nobelistku Olgu Tokarczuk, hovoří v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s polonistkou a překladatelkou Lucií Zakopalovou. V úvodu přidáváme několik tipů z veletrhu: Lucie Zakopalová zve nejen na setkání s Olgou Tokarczuk, ale upozorňuje třeba na návštěvu reportéra Zbigniewa Rokity, který přiváží knihu Králové střelců. V ní vypráví pozoruhodné sportovní příběhy (míčových her) střední a východní Evropy z doby komunismu, v nichž se významně odrážela dobová politika. Takže kromě polského a ruského fotbalu se dostalo třeba i na maďarské vodní pólo. A Jakub přidává tip balkánský: po mnoha letech na veletrh přijíždí bosenský autor – Fedja Štukan je autor jediné knihy Blank: příběh střelce, v níž popisuje svou kariéru snajpra v devadesátých letech za jugoslávských válek, následně studenta herectví v Americe, náruživého feťáka a také kamaráda Brada Pitta a Angeliny Jolie. Následně jde řeč o tom, jestli a zda vůbec se současný polský boom odráží v kultuře. Podle Lucie Zakopalové Poláci odjakživa intenzivně investují do kultury, mají smysl pro kulturní diplomacii (proto také mají tolik literárních Nobelových cen), takže nynější ekonomický zázrak do umění spíše nepromlouvá. Leda tak, že je v něm více peněz a sílí z toho polský film, jelikož ho může dělat více lidí. Umění odráží velké polské sebevědomí – Poláci vždycky věděli, že se o sebe musejí postarat sami, že to za ně nikdo neudělá: „Vždycky totiž byli pod větším dějinným tlakem, což je nutilo k větším výkonům. Ostatně v Polsku žádná generace nemá pocit, že má hotovo,“ tvrdí Zakopalová. „Poláci mají pocit, že jsou součástí velké Evropy a že ta si jich nevšímá tak, jak by chtěli. Zatímco v Česku se neřeší, jestli se o nás Evropa zajímá, protože my se o ni pochopitelně také nezajímáme.“ Poláci obdivují tento český klídek, mají nás za dobré sousedy: „Ale když se podíváte, s kým dalším Poláci sousedí a jaké jsou jejich historické zážitky, je to pro nás snadné vítězství,“ podotýká Zakopalová. V Polsku se i pro silné sebevědomí a vysoké ambice hodně věcí rychle mění, zatímco v Česku se všechno proměňuje pomalu a málo. Lucie Zakopalová soudí: „Jakékoli trendy profrčí v Polsku společností fofrem, zatímco v Česku si často nevšimneme, že nějaký trend byl. Například móda malých pivovarů už je v Polsku pryč: objevili pivo, ochutnali, zjistili, že může mít mnoho chutí, pochutnali si, ale teď už zkoumají víno.“ Na druhou stranu opouštějí pití tvrdého alkoholu: v Polsku je například nemožné, aby vedle dětského hřiště byla hospoda, nebo aby rodič na takovém hřišti pil pivo. „Na to u nás Poláci zírají s vyvalenýma očima. U nich by taková scéna byla absolutně odsouzeníhodná – pít před dětmi se nepatří, nesmí, na to polská společnost velmi dbá.“ Co jsou další rozdíly mezi Čechy a Poláky? Jak na sebe narážejí české představy o nich a jejich představy o nás? „Češi chodí oblečení lážo plážo a to, jak působí na druhé, je jim fuk. Polským ženám se při pohledu na české muže zdá, že všichni jedou na hory. V Polsku je mnohem větší důraz na status. Třeba schopnost politiků jet veřejnou dopravou je mnohem vyšší v Česku než v Polsku.“ Takové hodnocení našince nenechá v klidu Jakuba, který okamžitě přiznává, že se před natáčením měl lépe učesat. Aneb konečně podcast, který řeší skutečně podstatné věci. A to nejen ty zmíněné.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czOdešel Jiří Bartoška. Co to znamená pro Česko a co pro karlovarský filmový festival? „Kryštof Mucha, který festival povede, bude v mimořádně těžké situaci. Všechny podobné akce se potýkají se společenskou změnou,“ tvrdí Dalibor Balšínek. Vzpomínka na zesnulou legendu vyšla i v aktuálním vydání Týdeníku Echu.Jak to bude s Dukovany? „Jaderná elektrárna je projekt na sto let. Jestli nikomu nevadí, že úředník v Bruselu nebo politik v Paříži nám v tom může zabránit, tak už můžeme pomalu odevzdat naše rozhodovací pravomoce,“ říká Daniel Kaiser.Co čekat od nového papeže? Jak komentátoři Týdeníku Echo vidí start kampaní do podzimních voleb. A došlo i na dotazy diváků.Sledujte záznam živého vysílání Echo Porady, kde diskutovali Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Daniel Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor je reportérka Valérie Fišrová, která se věnuje investigativní žurnalistice a infiltrovala se do sekty vedené Jaroslavem Dobešem alias guru Járou. „Byla jsem aktivní členkou jejich skupiny, která v podstatě nikdy nepřestala fungovat,“ popisuje. Dobeš a jeho blízká spolupracovnice Barbara Plášková byli v minulosti odsouzeni za šest znásilnění, která probíhala mezi lety 2004 až 2011. Trest si odpykali ve filipínské detenční vazbě.Reportérka čelila tlaku, aby odletěla na Filipíny. „Měla jsem odletět zadarmo, což pro mladé dívky bez prostředků může být velké lákadlo. Tehdy mi pomohl partner, který mě doslova odvezl pryč na dovolenou,“ přiznává. Členky sekty podle ní hovořily o tzv. „háčcích“, které ženy mají od předchozích partnerů a které jim prý brání v osobní svobodě. Jak se do sekty dostala a proč podle ní není česká společnost vůči podobným uskupením imunní? Sledujte nový podcast Hynka Čermáka a Josefa Tomana.

Naše debata bude o tom, jak se chováme ke krajině, k domům, budovám, veřejnému prostoru, zkrátka k tomu, co nám na ní zůstalo po předcích a co my předáme dál. Budeme se bavit o tom, proč je u nás tolik ošklivých míst, tolik zprzněných staveb, tolik nevkusných rekonstrukcí. Proč dáváme přednost prefabrikátům, laciným materiálům a imitacím a proč nám je to, v čem žijeme, tak lhostejné.O téhle zemi si rádi říkáme, jak je malebná, půvabná, jaký je to ráj na pohled. A ona opravdu je: ale na mnoha místech musíme pořádně zavřít oči. Anebo být masochisté. Ve skutečnosti tahle země prochází ničivou vizuální proměnou, která se přitom děje za denního světla, bez válečného konfliktu, ve stavu relativního dostatku, ba v důsledku jistého blahobytu. Přes Českou republiku se už řadu let valí rekonstrukční vlna, po níž tady zůstávají domy, ze kterých se staly dunící barevné krabice. Zateplené domy připomínají člověka po lobotomii, tedy po odstranění větší části mozku. Když na ně člověk zaklepe, ozve se dunivý zvuk.V devadesátých letech hyzdilo veřejný prostor podnikatelské baroko, ale to byl aspoň upřímný projev vkusu jeho vyznavačů. Zateplování, které je co do následků ničivější, neboť likviduje již existující, vlastně žádný vkus nemá: je spojeno s ideologickým konceptem boje s klimatem a s technologickým pokrokem, před kterým se musí všechno sklonit. Výsledky, kterých tím má být dosaženo, jsou sporné, ale dopady okamžitě patrné. K tomu se na vesnici i ve městech jako epidemie přidaly „betonové plotové desky“, jejichž „výhoda“ je, že jsou „bezúdržbové“. Kombinace nevkusu na jedné straně, na druhé straně komerčních nabídek těch nejpokleslejších a nejpodřadnějších materiálů (plasty a umělý kámen), které se na naše kutily hrnuly ze všech stran, udělaly své.Nejhorší není ani tak bezradnost a špatný vkus lidí, kteří holt dělají, co mohou a co jim obchodníci s nevkusem vnutí, ale mlčení elit, odborníků, architektů, urbanistů, umělců… Jako by se báli, aby si to u lidí moc nerozházeli.

„Předpokládám, že v roce 1968 ještě rok 1968 neexistoval. Nikdo si v tom roce neříkal, ty vole, to, co teď žijem, to je ten slavnej šedesátej vosmej, kterej se zapíše do historie. Všechno se děje až několik let po tom, co se to dělo,“ píše bulharský spisovatel – a hvězda letošního Světa knih – Georgi Gospodinov v knize Časokryt. Jako by citoval Ladislava Hejdánka. Ten si právě v roce 1968 poznamenal: „Po událostech se formuje zkušenost. A teprve skrze zkušenost se události stávají událostmi. Teprve teď se na tom začne pořádně pracovat, na tom, co je, co byl rok 1968.“Překvapivá tato shoda není. Možná se v dějinách točí jen pár myšlenek, které se vynořují v nových souvislostech. V tomto případě je kongenialita dána tím, že oba autoři, ostatně jako mnozí před nimi, uvažují o „události“, tedy také o tom, jak je čas spjatý s vlastním vyprávěním, osobním prožitkem a individuálním hodnocením. Důraz na „událost“ souvisí s tím, že to rozhodující bývá v našich rukách. Nejsme bezmocní. Jedna věc je, že se něco stalo; ale událost je to, co z toho uděláme. Zde vyvstává důstojnost člověka: není jen politickým nebo společenským tvorem, také umí stát sám za sebe – a často je samota jednoho to, co druhému otevírá cestu.Že je člověk sám, není popis izolace. Naopak. Pravá samota je aspoň pro Ladislava Hejdánka samotou tváří v tvář pravdě. Té je prý třeba odevzdat svůj život. Zní to vzletně i dutě. Co si s tím počít? Na obecné rovině můžeme říct, že sloužit pravdě znamená neustat v úsilí o vymaňování se ze spárů sebe sama. Ale ani to nevnáší do věci příliš světla. Kniha Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy. Konflikty filosofa s komunistickou mocí 1967–1989, která vyšla péčí vydavatele Jana Hrona v roce 2024, však cestu ukazuje. Třeba v dopisech z vazby vydává Ladislav Hejdánek svědectví o tom, co obraty jako „služba pravdě“, jež bez doprovodné zkušenosti zní nepatřičně, mohou znamenat.Mohou znamenat třeba vděk vršovickému faráři Jaromíru Dusovi, kvůli kterému se ocitl ve vazbě. Dus si u něho doma uschoval osvětové letáky, které měly občany zpravit o tom, že nemusí dorazit k volbám. Nakonec byl – nedopatřením – zadržen i Hejdánek a na několik měsíců se ocitl ve vazbě. Dus jej vrátil do „správných kolejí“; „byl jsem krásně zavřený“, píše Ladislav Hejdánek. Ve vazbě sepisuje pro svou dceru Janu Úvod do filosofování, spis, který lze číst v tradici „útěcha z filosofie“.Dokumenty vydané v knize Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy dosvědčují ještě jednu s pravdou související věc: kterak tento český filozof kutil na tom, co sám označoval jako vnitřní osvobození. Základem mu je schopnost vzdorovat, tedy schopnost nenechat se strhnout. Strhnout kým nebo čím? To se může měnit. Třeba módou, davem, druhými, institucí, pohodlím, strachem, nakonec i sebou samým. Cestou je naopak tříbit vnímavost vůči krachům a utrpení, neboť ty nás upozorňují na naše meze, které mohou být prahem určeným k překročení. Pro Ladislava Hejdánka nakonec platí, že výjimečnost člověka, ba jeho dokonalost je úzce spjatá se schopností trpět. Romantizaci utrpení v tom nehledejme. Jen se zde svědčí o tom, že radost je překonaná bolest.KapitolyI. Význam svědka v digitální době (úvod až 18:50)II. „Průšvihy jsou moje univerzity. Učím se všemi póry.“ (18:50 až 32:20)III. Filosofie, utěšovatelka (32:20 až 43:50)IV. V roce 1968 také nejspíš nebyl rok 1968. (43:50 až 56:00)V. Člověk je skutečný, nakolik klade odpor. (56:00 až konec)BibliografieVáclav Bělohradský, Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně, Praha: 65. pole, 2021.Ladislav Hejdánek, „Vítězí pravda v dějinách?“, in: Češi a Evropa, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017.Ladislav Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha: OIKOYMENH, 2021.Ladislav Hejdánek, Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy. Konflikty filosofa s komunistickou mocí 1967–1989, vyd. Jan Hron, Červený Kostelec: Pavel Mervart 2024.

Hostem Echo Prime Time byl bývalý ředitel protokolu Kanceláře prezidenta republiky Miroslav Sklenář a mluvilo se o tom, proč nebyli na oslavy konce války na Pražském hradě pozvání bývalí prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Klaus se nad tím podivoval, na protest, proti jeho nepozvání se hradní akce neúčastnil ani europoslanec Filip Turek. "Poškozuje to státní svátek i pozvané a pamětníky, nemáme řešit, kdo byl a nebyl pozván," myslí si Sklenář a dodává, že největší tragédie je, že se o tom vůbec bavíme. Podívejte se na celý pořad Echo Prime Time!