Echo Podcasty

Bývalý ministr zahraničí a někdejší tajemník vládní komise pro přípravu Ústavy Cyril Svoboda kritizuje vyhrocený spor mezi prezidentem Petrem Pavlem a premiérem Andrejem Babišem kvůli zahraniční politice. V podcastu Pavla Štrunce uvedl, že pokud chce prezident skutečně obnovit spolupráci s vládou, měl by nejprve stáhnout kompetenční žalobu podanou k Ústavnímu soudu. Teprve poté podle něj může očekávat ochotu vlády jednat. „Kdyby prezident republiky řekl: stahuji žalobu k soudu, byl to omyl, pojďte se dohodnout, tak tomu rozumím jako velkorysému gestu. Ale nemůžete chtít zároveň vyhrát spor u Ústavního soudu a současně po žalovaném chtít, aby byl velkorysý,“ řekl Svoboda.Podle něj je současný konflikt především důsledkem toho, že prezident a vláda proti sobě vedou soudní spor. „Rozumím vládě, když říká, že nemá o čem jednat, když je žalovanou stranou,“ uvedl.Svoboda zároveň zpochybnil samotný postup Ústavního soudu, který před summitem NATO vydal předběžné opatření umožňující prezidentovi cestu do Ankary. Podle něj se soud do politického konfliktu vůbec neměl pouštět. „Ústavní soud se vůbec neměl nechat vtáhnout do tohoto konfliktu,“ prohlásil. Dodal také, že podle jeho názoru předběžné opatření v kompetenčním sporu nemělo být vůbec vydáno.Bývalý šéf české diplomacie zároveň připustil, že nedokáže odhadnout, jak Ústavní soud nakonec rozhodne. „Moje fantazie je limitovaná. Vůbec netuším, co bude v nálezu napsáno,“ uvedl s tím, že rozhodnutí bude závazné pro všechny státní instituce.A mluvilo se i o summitu NATO v Ankaře: „Summit pro mě skončil hlubokým zklamáním. Nedal odpovědi na klíčové otázky - co s Ukrajinou, co s Blízkým východem nebo jaké jsou skutečné vztahy uvnitř Aliance,“ řekl.Podle něj Západ příliš mluví o zbrojení, ale málo o politickém cíli války. „Počítáme kanóny, letadla a drony. A kdo počítá mrtvé? Válku vedu jen tehdy, když mám strategický cíl. Od summitu jsem čekal, že řekne, čeho chceme na Ukrajině dosáhnout,“ uvedl Svoboda.

Dopravní nehoda Filipa Turka se řešila i na Echo Poradě - měl by poslanec složit mandát, nebo jsou reakce opozice i veřejnosti přehnané? Proč raději řešíme bouračku než miliardové větrníky? Kauza kolem jeho řidičských schopností zastiňuje reálnou politickou bitvu, která se odehrává v zákulisí. Turek totiž z pozice vládního zmocněnce na Ministerstvu životního prostředí vede tichou válku proti instalaci obřích větrných elektráren, které nám vnucuje Evropská komise.Mluvilo se i o Chat Control, Adam Růžička vysvětloval princip současného systému i připravované legislativy označované jako Chat Control 2. Podle něj současná pravidla umožňují technologickým společnostem dobrovolně vyhledávat materiály související se sexuálním zneužíváním dětí, zatímco připravovaný návrh Evropské komise by mohl některé kontroly učinit povinnými. Současně upozornil na možné dopady na soukromí uživatelů i na služby využívající koncové šifrování. A v závěru Echo Porady jsme mluvili i o tom, kdo je vítězem Summitu NATO v Ankaře, je to prezident Pavel, Andrej Babiš, nebo Petr Macinka? Na Echo Poradě diskutovali Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser a Adam Růžička.

Spor o českou účast na summitu NATO v Ankaře podle ředitele agentury STEM Martina Buchtíka nevyhrál ani prezident Petr Pavel, ani premiér Andrej Babiš. Výsledek podle něj závisí především na tom, jaká média lidé sledují. „Když sleduješ Čau lidi Andreje Babiše, tak je jasný, že vyhrál Andrej Babiš. Když sleduješ jiná média, máš zase pocit, že se tam někde zmateně motal,“ říká.Za skutečného vítěze celé kauzy ale označil ministra zahraničí Petra Macinku. „Jestli to někdo dlouhodobě vyhrál, tak je to Petr Macinka. Kdo znal Petra Macinku před volbami? Dneska patří mezi pět až sedm nejznámějších politiků." Podle Buchtíka se Ankara stala jedním z nejsledovanějších politických témat posledního půlroku. „Sledovalo ji 60 procent lidí, čtvrtina dospělé populace prakticky každý den. Je to srozumitelný příběh, každý den má nový díl. Je to opravdu jak z Netflixu,“ uvedl.Kauza také ukázala sílící fanouškovské rozdělení společnosti. To se podle něj projevilo i při hodnocení nehody poslance Filipa Turka. „Fanoušci Filipa Turka nepřipustí, že mohl udělat chybu, jeho odpůrci naopak jednoznačně vidí vinu na jeho straně. Místo toho, abychom počkali na odborné posouzení, si každý udělá vlastní názor,“ řekl.K pokračujícímu sporu mezi premiérem Andrejem Babišem a prezidentem Petrem Pavlem Buchtík uvedl, že hnutí ANO může sledovat několik politických cílů současně. Jednou z možností podle něj je snaha vytlačit tradiční opoziční strany z hlavního politického střetu. „Když Babiš říká, že prezident je lídr opozice, marginalizuje tím samotnou opozici. Najednou se nebavíme o opozičních stranách, ale jen o prezidentovi,“ míní.Přesto nepovažuje za pravděpodobné, že by otevřený konflikt prezidentovi dlouhodobě prospěl. Pokud bude Petr Pavel kandidovat na druhý mandát, zůstává podle Buchtíka jasným favoritem. „Muselo by dojít k souběhu několika málo pravděpodobných událostí, aby nevyhrál,“ dodal.

Máme legalizovat konopí? Nebo nedejbože kokain či heroin? A co si počít s dnes tak populárním kratomem? Protidrogová politika České republiky v posledních letech mířila spíš k preventivnímu přístupu orientovanému na snižovaní zdravotních a sociálních rizik, s novou vládou Andreje Babiše se ale zdá, že kormidlo se otáčí zpět k represivnějšímu pojetí – odbornou veřejností je kritizováno například přesunutí široké, meziresortní protidrogové agendy z Úřadu vlády na ministerstvo zdravotnictví, větší vliv policie či poněkud zvláštní a rychlý konec sotva jmenovaného Národního protidrogového koordinátora Pavla Béma. Jak to tedy u nás bude s návykovými látkami dál? Odpovědi jsme v Salonu Echa hledali se třemi odborníky a dvěma politiky: lékařem a adiktologem Viktorem Mravčíkem z nízkoprahové společnosti Podané ruce, s výkonným ředitelem neziskové organizace pro prevenci a léčbu závislostí Sananim Jiřím Richterem, dále s adiktologem, předsedou pacientského spolku pro léčebné konopí Kopac a členem odborné rady think-tanku Racionální politika závislostí Pavlem Kubů, s poslancem ODS Štěpánem Slovákem a s poslancem ANO Václavem Trojanem

Spatřovat v závislosti výlučně selhání vůle znamená přehlížet fenomén, který kanadský psycholog Bruce Alexander označuje za strukturální rys moderní společnosti. Masová závislost v podobě, v jaké ji známe dnes, je především produktem moderní společnosti. Důvodem není jen to, že omamné látky byly tehdy užívány vzácně, společně a v rámci rituálů. Alexander upozorňuje také na to, že moderní společnost vede člověka k tomu, aby se ke stále většímu počtu látek, činností i vztahů vztahoval nutkavě. Předmětem závislosti tak nemusí být jen droga, ale také práce, sport, sexualita, nakupování nebo sociální sítě. Správná otázka proto nezní, co nám droga způsobuje nebo čím je sama o sobě neodolatelná. Důležitější je ptát se, na jakou lidskou potřebu představuje odpověď. Bruce Alexander i italský psychoanalytik Luigi Zoja upozorňují, že podstatnou roli zde hraje otázka identity a lidského zakotvení. To nepřekvapí. Tímto směrem uvažovali mnozí myslitelé podstatně dříve. Třeba Søren Kierkegaard spojoval vznik lidského já se schopností člověka něčemu se oddat a přijmout závazek. Dlouho předtím, než se z krize pozornosti stalo jedno z hlavních témat současnosti, upozorňoval, že problém nespočívá především v nedostatku kognitivních sil, ale v tom, že chybí někdo, kdo by se mohl soustředit – že moderní člověk ztrácí své já. Luigi Zoja však přichází ještě s odvážnější tezí. Domnívá se, že jedním z důvodů, proč saháme po drogách, je skutečnost, že moderní život nám nabízí stále méně skutečných proměn. Mění se téměř všechno, ale mnohdy jen na povrchu. Hluboké životní proměny, které přechodové rituály umožňovaly skutečně zakusit, se z našeho života pozvolna vytrácejí. Přechodové rituály přitom člověku pomáhaly procházet jednotlivými etapami života – z dítěte se stával dospělý, z partnerů manželé, z manželů rodiče, z rodičů prarodiče. Právě tyto proměny dodávaly lidskému životu hloubku, členění, směr. Moderní člověk se naopak obává nevratnosti, nechává si otevřená vrátka a odkládá definitivní rozhodnutí, případně v jedné fázi zcela uvázne. Život se tím stává leckdy plošším – a i hůře snesitelným. Náhradou za skutečnou proměnu se pak může stát nutkavé chování – ať už jde o drogy, práci nebo sociální sítě. Zatímco tradiční iniciační rituály, mnohdy spojené i s užíváním omamných látek, vedly po symbolické smrti ke zrození nového člověka, dnešní užívání drog často přináší pouze změněný stav vědomí. Symbolická smrt zůstává, často doprovázena kocovinou, ale znovuzrození se nedostavuje. A to, co bylo v tradičních společnostech součástí rituálu, který člověka proměňoval a obohacoval jeho život, se v moderním světě může stát jen dalším potvrzením prázdnoty.

 Věčná česká otázka po smyslu českých dějin se ve 20. století transformovala do pocitu české jedinečnosti a výjimečnosti. Minimálně dvakrát – tedy v roce 1968 a v roce 1989 - jsme byli přesvědčeni, že se na nás dívá celý svět a že jsme všem ukázali,jak se to má dělat. S největším entusiasmem artikuloval tuto myšlenku koncem roku 1968 Milan Kundera, podle kterého bylo prvních šest dní, kdy k nám vjeli sovětské tanky, „nejkrásnější týden jeho života, kdy český národ náhle spatřil svou velikost“. Svůj těžký úděl země uprostřed střední Evropy jsme podle Kundery zvládli na jedničku. Nejdříve jsme okouzlili všechny jedinečným projektem spojení socialismu s demokracií, pak jsme s hrdostí a rozvahou unesli porážku od silnějšího protivníka. Celý svět obdivuje, jak neseme svůj úděl, i když jsou všichni proti nám.  Tuto Kunderou sebelítostivou pýchu rozmetal Václav Havel, který se vysmál Kunderově představě o světové výjimečnosti. Připomněl, že jsme usilovali jen o to, co je v civilizovaném světě dávno normální. Havlovi, který odmítal takto formulovaný „český úděl“ jako fatalismus, daly další události bohužel zapravdu.  Podobné iluze o naší výjimečnosti zachvátily český národ v roce 1989. Chvilkový zájem západního světa o naši „sametovou revoluci“, dal vzniknout legendě o jedinečnosti našeho nenásilného a spořádaného přechodu z komunistického režimu do demokracie. Brzy jsme se ovšem stali jen jednou z mnoha transformujících se zemí s každodenními problémy, jaké takový proces přináší. Globalizace posléze změnila podmínky, ve kterých píšeme o našich dějinách. Otázka: „jaký je smysl českých dějin?“ zní už poněkud staromódně. Spíš bychom se měli ptát: „jak české dějiny zapadají do evropských a globálních dějin?“ Čili posunout výklad naší minulosti od národního příběhu k propojeným dějinám.  

Tohle téma je tady s námi od zimy, ale v posledním týdnu konečně dospělo ke svému rozhřešení. A to, když Ústavní soud nečekaně rychle, během jednoho a půl dne, vydal předběžné opatření, kterým uložil vládě Andreje Babiše, aby se prezident Petr Pavel zúčastnil summitu NATO v Ankaře. Ten se koná už coby nevidět, 7. a 8. července. Pozvání do debaty Echo Salon na toto téma přijala trojice právníků: profesor z Právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch, někdejší poradce bývalého prezident Václava Klause Pavel Hasenkopf a profesor, který rovněž působil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, má však také za sebou politické působení ve sněmovně za hnutí STAN a dobu, kdy byl ministrem školství Vladimír Balaš.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24czČeský fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – působí jako zralý na terapii. Vystoupení reprezentačního týmu na mistrovství světa v USA a Mexiku totiž dospělo k blamáži, která je skutečně bolestivá. Hra působila znaveně, neinspirovaně a někdy i neorganizovaně, na našich dvou porážkách a jedné remíze nebylo nic heroického, nebo dokonce krásného. V následných reakcích nápadně často zaznívalo, že to, co česká reprezentace předvedla, byl reálný obraz momentálního stavu tuzemského fotbalu. Je na tom skutečně tak zle? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl se o tom bavil se známým sportovním novinářem a podcasterem Luďkem Mádlem a dvěma poučenými a zapálenými fotbalovými fanoušky – diplomatem a básníkem Tomášem Kafkou a politickým komentátorem Bohumilem Pečinkou.

Pokračuje spor mezi vládou a hradem. Mění se u nás parlamentární systém na prezidentský? Páchají Motoristé svým vystupováním na kulturních akcích řízenou sebevraždu? A může dělat politika opravdu každý?Proč je Petr Pavel největší politický kýč od listopadu 1989? Proč chtějí komunisté na západě zakazovat lidem klimatizaci? Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

Mýtus o ztracené pozornosti. Proč soustředění nevyrůstá z disciplínyPředstavme si, že bychom všichni dostali na záda batoh s kameny a někdo pak sledoval, jak se nám chodí, a poznamenával, že dříve lidé chodili svižněji. Přesně tak někdy působí dnešní stesky nad tím, že se lidé už neumějí soustředit. Samozřejmě existuje řada studií, které ukazují, že se v digitálním prostředí hůře soustředíme. Z toho ale neplyne, že bychom pozbyli soustředěnost. Plyne z toho především to, že dnešní prostředí nám do cesty staví mnohem více překážek.Představa, že se už neumíme soustředit, se přitom pomalu mění v nový kulturní mýtus. Ne snad proto, že by byla zcela nepravdivá, ale proto, že zamlčuje podstatnou část skutečnosti. Jako by z ní vyplývalo, že dříve byli lidé přirozeně soustředění a že normální člověk se soustředí. Kdo to nedokáže, tomu jsou dnes k dispozici diagnózy, léky i nejrůznější doplňky, které mají tuto novou civilizační nemoc napravit.Jenže myslitelé upozorňují na roztržitost jako na přirozenou vlastnost člověka od samých počátků filozofie. Americký filozof William James, spolutvůrce pojmu „proud vědomí“, dokonce považuje rozbíhavost za základní vlastnost lidské mysli. A na mnohé důležité věci podle filozofů nepřicházíme tehdy, když se usilovně soustředíme, ale když necháme mysl volně bloudit. Dobré knihy se podle Nietzscheho spíše vychodí, než vysedí.Právě tomuto tématu se věnuje Matthew B. Crawford, původně fyzik a filozof, který opustil akademickou kariéru a stal se opravářem motocyklů. Tvrdí, že krize pozornosti souvisí především s tím, že přestáváme obývat skutečný svět a nahrazujeme jej světem digitálně zprostředkovaných obsahů a služeb. Současně dochází k tomu, co nazývá de-skilling of everyday life – odzručňování každodennosti. Čím dál méně činností vyžaduje dovednost, trpělivost, přímý kontakt se světem. Místo toho stále častěji pouze vybíráme mezi předem připravenými možnostmi – nakupujeme, klikáme, volíme.Tím se nám svět odcizuje. Ztrácíme schopnost nejen jej utvářet, ale také v něm skutečně jednat. Crawford tvrdí, že pozornost nevzniká uvnitř nás, ale ve světě, který nám klade odpor a vyžaduje naši účast. Tuto myšlenku ilustruje srovnáním starých disneyovských grotesek a současných animovaných filmů. Mickey Mouse dvacátých let žil ve světě, kde se věci vzpouzely, stroje nefungovaly podle plánu a bylo třeba něco postavit, opravit nebo se naučit. Dnešní pohádky naproti tomu často přesouvají drama do člověkova nitra. Stěžejním problémem už není svět, ale emoce, komunikace nebo hledání vlastní identity.A právě zde se skrývá poselství celé knihy. Pozornost není jen disciplína; je především formou lásky ke světu. Ke světu, který není dokonalý, ale právě proto nás zve k činnosti, zručnosti, přemítání. Skutečná pozornost nevzniká tehdy, když se stále více obracíme do sebe, ale tehdy, když se necháme oslovit skutečností, která není naším výtvorem.

Spor o smysl českých dějin vygradoval za I. republiky debatou o tom, jak máme nahlížet na období husitství. A právě tato diskuse velice názorně ukazuje, že historie jako vědecká disciplína neustále osciluje mezi historickými fakty a příběhem, který si na jejich základě vyprávíme. Při hodnocení naší minulosti je důležité důsledně rozlišovat mezi faktickými a hodnotovými tvrzeními.Tomáš Garrigue Masaryk vykládal husitství dost diferencovaně – neopěvoval ani tábority, ani pražské utrakvisty, ani husitské stavy - přesto se mu podařilo implantovat do českého povědomí přesvědčení o demokratickém a humanitním charakteru husitství. To bylo možné proto, že Masaryk si z husitství vybral jen jeden radikální výhonek jednoty bratrské, a na něm pak postavil celou osu českých dějin. To se profesionálním historikům samozřejmě nemohlo líbit. Spor o smysl českých dějin vyhrotila za První republiky Pekařova kniha „Žižka a jeho doba“, která proti tehdy všeobecně přijatému názoru líčila husitskou revoluci jako rozklad státního a kulturního vývoje národa a popisovala Žižku jako náboženského fanatika.Od počátku si v našem národním povědomí soustavně konkurovaly dva typické výklady husitství. První líčí husitské hnutí jako pokrokové, demokratické a jako příklad náboženská tolerance. Jan Žižka je v tomto příběhu národním hrdinou a obráncem pravdy. Vše je součástí Masarykovy teologické linie českých dějin, podle které Češi neomylně směřují k humanitě. Naproti tomu podle Josefa Pekaře husitská revoluce vůbec pokroková nebyla, byla spíše rozvratná a způsobila hospodářský úpadek, kulturní izolaci Čech a oslabení státní moci. Čili jednoznačně civilizační regres.Oba názory mají přitom své opodstatnění v historických faktech. V období husitství lze skutečně nalézt určité kořeny tolerance a plurality, šlo ale o nezáměrný efekt soupeření stran. Reformátoři chtěli stejný monopol jako katolíci, to se ale ani jedněm ani druhým nepodařilo, proto z toho nakonec vyšla pluralita. A zároveň lze jednoznačně souhlasit s tím, že husitská revoluce přinesla rozvrat a civilizační regres. Takže obě dvě hodnocení husitů lze podpořit nějakými fakty, ale klíčové je vždy naše hodnotové založení, tedy jak to, co se stalo, chceme vidět.

MImořádná Echo Porada, diskutují Tereza Matějčková, Dalibor Balšínek a Martin Weiss.

Česká národní banka podle hlavního ekonoma XTB Pavla Peterky zvolila při zvýšení úrokových sazeb na 3,75 procenta „pochopitelný a učebnicový“ krok. Reaguje tím na přetrvávající inflační tlaky, které podle něj nejsou způsobeny pouze cenami energií, ale především rychlým růstem cen služeb a mezd. „Služby jsou problémem, a to nejen českým. V květnu zdražily meziročně o více než pět procent,“ říká Peterka v novém Hrotcastu.Centrální banky podle ekonoma musí rozhodovat s výhledem na 12 až 18 měsíců dopředu. Vedle zdražování služeb označil za důležitý faktor také rychlý růst mezd, který podporuje spotřebu domácností a vytváří další poptávkové tlaky. „Pokud mzdy porostou rychleji, než se čeká, domácnosti budou více utrácet, což může vést k růstu cen,“ uvedl.Dalším důvodem k opatrnosti je podle něj fiskální politika vlády. ČNB ve svých prognózách původně počítala s rychlejší konsolidací veřejných financí, než jaká nyní vyplývá z rozpočtových plánů kabinetu. „I fiskální politika bude pravděpodobně rozvolněnější, než jsme čekali v našich modelech,“ řekl Peterka a odmítl kritiku premiéra Andreje Babiše, že vyšší sazby samy o sobě zvyšují inflaci. „Relevantní ekonomové vám řeknou, že vyšší úrokové sazby inflaci tlumí." Vyšší úroky podle něj sice zdražují financování firem a domácností, zároveň však snižují ochotu utrácet a více motivují ke spoření, čímž oslabují poptávkové inflační tlaky.Podle hlavního ekonoma XTB je současný postup ČNB důkazem její nezávislosti. „Guvernéra Michla nemusí příliš zajímat postoj vlády, protože proti němu nemá žádnou páku,“ řekl. Dodal, že centrální banka má povinnost upozorňovat na všechna rizika pro cenovou stabilitu bez ohledu na politické důsledky.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czSpor mezi prezidentem a vládou skončí u Ústavního soudu. Může se tím zpochybnit náš parlamentární politický systém? „Je to neštěstí. Takové spory by se neměly řešit u soudu. Ale nezačalo to Turkem a Macinkou, to neštěstí začalo zavedením přímé volby prezidenta,“ říká Martin Weiss.„Čistě teoreticky by se k tomu, kdo pojede na summit NATO, mohl Ústavní soud dokonce odmítnout vyjádřit, protože řekne, že to je mocenský spor a ty dvě strany se mají jednoduše domluvit,“ říká Tereza Matějčková.Tajemný Thomas Paukner rozkrývá kauzy STANu. Kdo za účtem stojí a v čem připomíná někdejší Skupinu Julius Šuman? Proč za Českou televizi mluví lidé, kteří ani nevědí, kolik tam stojí papír do tiskárny. Trump versus Írán a v jaké kondici jsou američtí Demokraté. Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Martin Weiss a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Pět set let od příchodu dynastie, se kterou si pořád nevíme radyPřed pěti sty lety nám začali na další staletí vládnout Habsburkové. Stalo se tak po nešťastné bitvě s Turky u Moháče, která skončila porážkou křesťanských vojsk a smrtí dvacetiletého krála Ludvíka Jagellonského. V říjnu nastupuje na český trůn Ferdinand I. a nastává… zlatá doba českého písemnictví a jazyka, doba Veleslavínova a Blahoslavova, Bible kralická… To ovšem s Habsburky zas tak nesouvisí, jen je dobré si uvědomit, že s nimi nepřišlo hned jen "temno". Přesto v českém historickém povědomí dlouho cosi jako „temná legenda“ o cizácké dynastii nepřející české věci dále existuje – přičemž je fakt, že na druhé straně existuje cosi jako nekritická adorace a sentiment za starým dobrým mocnářstvím.O tom, kdo to ale ti Habsburkové byli a co dějinám přinesli, se budu bavit s historiky Jiřím Rakem, Vítem Vlnasem, Ivo Cermanem a právníkem zastupujícím české monarchisty Vojtěchem Círusem. Omlouvám se, že se mi nepodařilo získat dámskou společnost a také vyhlášené antimonarchisty, přestože jsem se o obojí snažil.

Senát zamítl návrh novely, která měla po rozhodnutí Ústavního soudu nově upravit podmínky úřední změny pohlaví. Hostem podcastu Men's Factor byla senátorka Vladimíra Ludková. Podle ní tak v českém právním řádu zůstává mezera, která může vést k nejasnostem a sporům.„Ústavní soud zrušil chirurgickou změnu pohlaví jako podmínku pro úřední změnu, ale zároveň řekl, že zákonodárce má vzniklou právní mezeru doplnit. To se nestalo,“ uvedla Ludková. Podle ní dnes existuje pouze metodický postup, nikoli jasná zákonná pravidla.Senátorka odmítá kritiku, že by její návrh mířil proti transgender lidem. Naopak tvrdí, že cílem bylo chránit ženy, děti i samotné trans osoby. „Právě lidé z neaktivistické transkomunity mi říkali, že jasná pravidla chtějí. Nechtějí se stát obětí nějakého budoucího excesu nebo vyhrocené společenské debaty,“ uvedla.Za hlavní důvod neúspěchu novely označila tlak aktivistických skupin. Podle ní někteří senátoři podléhali obavám z veřejné kritiky. Víc v podcastu.

Tomáš Garrigue Masaryk rozděloval dějiny na „dobré“ a „špatné“. Ty, co měl za špatné, jednoduše vyloučil z významu. To se týkalo především období baroka, které jednoduše odmítal. O takové diskontinuitní pojetí dějin jsme si pokusili i my, když jsme odmítli naši komunistickou minulost a tváříme se, že se nás to, co se tehdy v naší zemi dělo, vůbec netýká. Ovšem tak jako bylo baroko organickou součástí českých dějin – jak Masarykovi připomněl historik Josef Pekař – je i doba budování socialismu organickou součástí naší historie.Masarykovi ovšem nešlo o to, jak se události přesně odehrály, ale o to, jaký má naše minulost význam pro přítomnost. To byla ovšem i pro tehdejší historiky irelevantní otázka. Masarykovi kritici měli pravdu v tom, že jeho interpretace českých dějin je selektivní, teleologická a opírá se o poměrně vágně vymezenou myšlenku humanity, která začíná u husitství a pokračuje přes reformaci a národní obrození až do současnosti. Jeho výklad nebyl neutrální a exaktní historiografií, ale normativní konstrukcí. Masaryk neusiloval o vědecký popis minulosti, ale o filozofickou interpretaci, která měla dát dějinám smysl a společnosti hodnotovou orientaci.Mají ale dějiny nějaký smysl? Nebo jsou věčné plynutí a smysl vzniká teprve interpretací, je tedy dodáván k faktům teprve dodatečně? V našem podcastu se snažíme ukázat, že smysl dějin je vždy retrospektivní, protože vzniká až skrze vyprávění o nich. To znamená, že význam každé události závisí na tom, co následuje po ní. A protože po každé události následují další a další události, a tak se i smysl s přibývajícím časem stále mění...

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czDebata kolem veřejnoprávních médií je bouřlivá. Vinu za to nesou jak vládní, tak opoziční politici. „Považuju za chybu, že se hned začalo mluvit o financích a nepředřadila se tomu nějaká věcná debata. Otázka je, do jaké míry by to bylo možné, protože i tahle debata by asi byla ideologicky zarámovaná,“ říká Tereza Matějčková.„Při úvahách o snížení rozpočtu České televize mluví kritici o tom, že se dostáváme až někam do roku 2008, že není zohledněná inflace. Ale proti tomu musí stát fakta o tom, jak se změnila všechna ostatní média. ČT a ČRo nežijí ve svém vlastním světě, mimo mediální trh. Soukromá média přitom prošla obrovskou zeštíhlovací kúrou,“ připomíná Dalibor Balšínek.Tomáš Sedláček zdůrazňuje, že Knihovna Václava Havla se „nesype“. Jak to s institucí v roce Havlových nedožitých devadesátin vypadá? Průběh války v Íránu dokazuje, že Spojené státy jsou přeci jen porazitelné. A máme cítit s Izraelem?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Česká národní banka by mohla na nejbližším zasedání zvýšit úrokové sazby. Podle hlavního ekonoma Banky Creditas Petra Dufka by šlo o preventivní krok proti novým inflačním rizikům.„Pokud bych dnes seděl v bankovní radě, hlasoval bych pro zvýšení sazeb. Je lepší zasáhnout dříve než později,“ uvedl Dufek. Za důležitý signál považuje i nedávný rozhovor guvernéra Aleše Michla pro Bloomberg, který podle něj naznačil, že zvýšení sazeb je reálně ve hře.Mezi hlavní rizika ekonom řadí stále zvýšené ceny energií po konfliktu v Perském zálivu, rychlý růst mezd a přetrvávající inflaci ve službách. Ta se podle něj drží kolem pěti procent a nejeví známky výraznějšího zpomalení.Přestože celková inflace v květnu klesla na 2,1 procenta, podle Dufka se centrální banka musí dívat dopředu. „ČNB nezajímá, jaká byla inflace minulý měsíc. Musí ji zajímat, jaká bude za rok,“ říká.Pokud by ke zvýšení sazeb došlo, nemuselo by podle něj jít o začátek delšího cyklu. „Mohlo by stačit jediné zvýšení jako signál, že centrální banka bere inflační rizika vážně,“ dodává Dufek.

Česká boxerka Johana Rajmontová byla hostem podcastu Men's Factor. Rajmontová patří mezi úspěšné české boxerky, zároveň ale pracuje s problémovou mládeží v diagnostickém ústavu, kde se denně setkává s příběhy zanedbávání, závislostí i psychických problémů. Raimontová se k boxu dostala až ve 25 letech, začínala jen rekreačně, ale trenér v ní rozpoznal talent a motivoval ji k prvním zápasům. „Mě to hrozně začalo bavit,“ vzpomíná.Dnes boxuje na mezinárodní úrovni a přiznává, že nejtěžší soupeřky potkala především v Irsku a Velké Británii. Podle ní jsou tamní boxerky profesionálněji připravené a mohou se sportu věnovat naplno, zatímco většina českých sportovců musí vedle tréninku chodit do zaměstnání.Velkou část podcastu věnovala své práci v diagnostickém ústavu. Podle Raimontové veřejnost často vnímá tamní klienty jen jako problémové děti, realita je ale mnohem složitější. Mnozí pocházejí z rodin poznamenaných závislostmi, násilím nebo zanedbáváním. „To jsou tak strašně silné příběhy,“ říká boxerka. Připomíná, že řada mladistvých potřebuje především podporu, stabilitu a někoho, kdo jim ukáže jinou životní cestu. „Ty děti v nás často hledají mámu. Přijdou za vámi, chtějí si povídat, chtějí pochválit za něco, co se jim povedlo. Když vidíte, z jakých rodin některé přicházejí, není těžké pochopit proč. Často jim nechybí jen pravidla nebo dohled. Chybí jim někdo, kdo by jim ukázal cestu, věnoval pozornost a dal jim pocit, že na nich někomu záleží.“Raimontová zároveň upozorňuje na rostoucí počet mladých lidí s psychickými problémy, sebepoškozováním nebo závislostmi na lécích a nových psychoaktivních látkách. Vedle rodinného prostředí hraje podle ní významnou roli i parta vrstevníků a vliv sociálních sítí. Přesto věří, že řada příběhů může skončit dobře. Sama zná bývalé klienty, kteří dnes pracují, mají rodiny a dokázali se zařadit do běžného života.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czNa podzim loňského roku jsme zažili intenzivní debatu o návrhu evropské regulace pro boj s dětskou pornografií, známém jako Chat Control. Ten v některých verzích hrozil plošným skenováním privátní on-line komunikace, a tedy mimořádně tvrdým zásahem do soukromí občanů členských států. Šlo zároveň o symbolický okamžik: Evropská unie, dlouho vnímaná spíš jako garant ochrany osobních dat – přinejmenším od éry GDPR –, se najednou ukázala jako instituce ochotná hodnotu soukromí odsunout na druhou kolej. A nejde jen o tuto regulaci. Podobná logika se dnes vrací v debatách o ověřování věku na internetu, digitální identitě, automatickém rozpoznávání obličejů a jiných bezpečnostních nástrojích, které se zavádějí pod ušlechtilými hesly, ale mohou zásadně proměnit vztah mezi občanem, státem a technologickými platformami. O ohrožení soukromí přišli diskutovat Jan Vobořil, advokát a výkonný ředitel organizace Iuridicum Remedium, Cecílie Jílková, publicistka, jež se zaměřuje na problematiku občanských svobod na internetu, Petr Gangur, vědecký pracovník Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Institutu H21, a Petr Koubský, redaktor Deníku N pro vědu a techniku.

Česko by se mohlo zdát přeborníkem v žánru ne zcela podařených omluv. Proslul v něm například Miloš Zeman, který se svého času neomluvil za to, že Ferdinandu Peroutkovi připsal článek „Hitler je gentleman“. Omluvil se totiž nikoli za to, že Peroutkovi připsal autorství textu, nýbrž za to, že „zpaměti citoval článek, který se nyní nemůže najít“. U nás tento typ omluvy zlidověl jako svébytný zemanovský žánr. Podobné figury však nejsou českou specialitou. Klasická formulace „omlouvám se, pokud se vás to dotklo“ patří k mezinárodně rozšířeným podobám neomluvy. Když papež Benedikt XVI. vyvolal pobouření citátem byzantského císaře Manuela II. Palaiologa: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte jen věci zlé a nelidské, například příkaz šířit víru mečem“, rovněž se uchýlil k žánru: Omlouvám se, že jste mě nepochopili.Možná je na celé věci pozoruhodné něco obecnějšího: jak často dnes na veřejnosti zaznívají omluvy. O prominutí žádají politici, novináři i státy. Americký psychiatr Aaron Lazare proto přišel s tezí, že žijeme v kultuře omluv. Hlavním důvodem je fakt, že jsme si navzájem blíž a častěji vstupujeme do kontaktu, a tudíž se sebe také můžeme snáze dotknout. Není proto náhoda, že jednu z nejvlivnějších knih o omluvách nenapsal filozof ani právník, ale právě psychiatr. Z empirických výzkumů vyplývá, že uznání viny a vyslovení lítosti hrají svou roli při vyrovnávání se s traumatem, v procesu léčby i při obnově narušených vztahů. Omluva není jen společenská konvence; dotýká se důstojnosti a schopnosti znovu navázat vztah.Potud zaujme, že filozofové se omluvami zabývali jen okrajově. O to více však pozornosti věnovali jednomu slavnému případu, kdy omluva nikdy nezazněla. Řeč je o Martinu Heideggerovi, který se roku 1933 stal rektorem Freiburské univerzity a vstoupil do nacistické strany, v níž setrval až do jejího konce. Mnozí právě v tom, že se za svou angažovanost nikdy veřejně neomluvil, spatřovali jedno z jeho největších morálních selhání. Jenže Heideggerův případ otevírá i jinou otázku: existují provinění, za něž se omluvit nelze? Ne proto, že by člověk nechtěl, ale proto, že slova už nedokážou unést váhu toho, co se stalo. Jak navíc přesvědčivě dosvědčit vlastní proměnu, když svět, v němž k provinění došlo, už neexistuje? Omluva zde naráží na své hranice. Za určitých okolností může působit jako alibismus. A tehdy vzniká možnost, že největším trestem není neschopnost vinu odčinit, ale nutnost nést ji bez možnosti smíření.Co Heideggera vedlo k tomu, že se nikdy veřejně neomluvil, nevíme. Jeho případ nám však přinejmenším umožňuje položit si otázku, zda je omluva vždy správným řešením. A i když Heideggera ponecháme stranou, můžeme se ptát, zda není omluva mnohokrát zneužívána jako nástroj manipulace. Omluva by přece měla zaznít pouze tehdy, když člověk skutečně cítí vinu. A možná dokonce jen tehdy, když je připraven nést důsledky svého jednání a alespoň se pokusit o změnu chování. Zde však začínají další obtíže. Je vůbec legitimní, když se omlouvají instituce? Může se omlouvat stát nebo církev? Lze prosit za odpuštění za něco, co jsme sami neudělali? Nebo je omluva bez osobní viny jen zvláštní formou morálního divadla?

Jan Werich říkal, že kdyby mohl žít Alois Jirásek v Hollywoodu, byl by velice úspěšným scénáristou. Měl absolutně skvělé dějové zápletky. Jako beletristovi mu to ale kazil archaický jazyk, kterým své zápletky vyprávěl. Ovšem Jirásek dokázal vytvořit „kanonický příběh“. Jeho líčení mělo silně dramatickou strukturu a bylo plné emocí. Nabídl jednoduchý a jasný začátek českého národa, srozumitelný příběh, minimum chaosu, konkrétní postavy místo anonymních procesů. To vše bylo ideální pro naši kolektivní paměť.Asi nejvíce ovlivnily naše chápání vlastní historie jeho Staré pověsti české, je to už 130 let jednou z nejvydávanějších knih. Asi nejvýraznější odkaz Starých pověstí českých je primordialismus, který si pořád neseme s sebou - tedy představa národa jako přirozeného společenství. Jsme přesvědčeni, že Češi nejsou náhoda, jsme tu odjakživa a z toho vyplývá velmi silná představa kontinuity.Husity Jirásek idealizoval jako bojovníky za pravdu a spravedlnost, pobělohorskou dobu zobrazoval jako morální i kulturní katastrofu, zdůrazňoval utrpení, oběť i hrdinství. Historie se tak v jeho pojetí nestala jen znalostí, ale součástí naší identity a našich emocí.Navíc přišel se svým dílem ve správný čas: v éře formování moderního národa a nabídl mu silný sdílený příběh, který je srozumitelný, hrdý a sjednocující v zobrazování minulosti. Jeho vyprávění je snadno zapamatovatelné, protože zjednodušuje složité historické procesy a vytváří jasné morální linie – husiti jsou dobří, rekatolizátoři zlí - a podobně. Právě tato jednoduchost pomohla masovému přijetí.

Koruna není překážkou rozvoje české ekonomiky a přijetí eura by v současné situaci vedlo k vyšší inflaci. V rozhovoru pro Hrotcast to říká hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Kriticky se vyjádřil i k poplatkům ve třetím pilíři penzijního spoření, které podle něj dlouhodobě zvýhodňují finanční instituce na úkor střadatelů.Debatu o euru znovu otevřel prezident Petr Pavel, který opakovaně vyzývá k diskusi o vstupu České republiky do eurozóny. Podle Kovandy ale k přijetí Eura není důvod: „V tuto chvíli není důvod přijímat euro, protože jeho výhody nepředčí nevýhody, které spočívají například ve ztrátě nezávislé měnové politiky," podle něj by Česká republika s eurem čelila vyšší inflaci, protože by musela přijmout nižší úrokové sazby Evropské centrální banky. „Pokud někdo tvrdí, že bychom s eurem neměli vyšší inflaci, musí zároveň říkat, že máme dnes zbytečně vysoké úrokové sazby,“ řekl.A mluvilo se i připravovaných změnách poplatků ve třetím pilíři penzijního spoření. Kovanda podporuje snahu vlády o jejich omezení a souhlasí s kritikou, že současný systém příliš zvýhodňuje finanční instituce. „Ukazuje se i na základě zkušeností ze zahraničí, že poplatky mohly být nastaveny příliš vysoko. To demotivovalo lidi, aby si touto formou na důchod spořili,“ řekl.Podle analýz mohou současné poplatky připravit střadatele během dlouhodobého spoření o více než polovinu budoucích výnosů. „Skutečnost, že po 35 letech spoření klient odevzdá více než polovinu naspořené částky na poplatcích, je těžce obhajitelná." Přesto nepředpokládá, že by změna zásadně poškodila bankovní sektor. „Banky jsou v České republice dobře kapitalizované a ziskové. Myslím si, že mají dostatečný polštář na to, aby přiměřené snížení poplatků zvládly,“ dodal.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czO co jde ve sporu mezi Ukrajinou a Polskem? Válčící země vzdala hold jednotkám, se kterými mají Poláci historicky problém. V Polsku se proti tomu vzedmul odpor napříč politickým spektrem. „Paměť na druhou světovou válku v Polsku a na Ukrajině je velmi nekompatibilní. Ukrajinci meziválečnou a válečnou Ukrajinskou povstaleckou armádu vnímají jako významný mezník v jejich boji za nezávislost. Poláci ji mají především za strůjce genocidy na polském obyvatelstvu,“ říká Maciej Ruczaj.Trvá spor o to, kdo pojede na summit NATO – prezident, nebo premiér? Obě strany si našly „své“ ústavní právníky, kteří potvrzují jejich postoje. „Pavel říká – podívejte se, já tomu NATO rozumím, byl jsem předsedou jeho vojenského výboru, oni mě tam nechtějí pozvat. To je hra na emoce, ne na fakta,“ tvrdí Dalibor Balšínek.Jaká je stinná strana empatie? Z definice je nespravedlivá, dokazuje ve svém textu v týdeníku Adam Růžička. Salon o Václavu Klausovi připomíná, že byl provokatérem, který nikdy svému publiku nepodlézal. A co chce Trump a jeho lidé budovat v Albánii?Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V pátek 19. června oslaví 85. narozeniny jeden ze zakladatelů moderního českého státu Václav Klaus. Pojali jsme to jako příležitost promluvit o Klausově dvojjediném významu politika a intelektuála, který do veřejného prostoru dodnes rád vstupuje s provokativními, někdy prorockými názory. Pozvání do Salonu Echa přijali dva ekonomové: letitý Klausův spolupracovník Dušan Tříska a Pavel Kysilka, bývalý viceguvernér centrální banky a posléze generální ředitel České spořitelny. Sestavu doplňují dva Klausovi kolegové a občas oponenti v politice, Petr Nečas a Milan Uhde.

V souvislosti s počtem obětí nacismu za II. světové války v českých zemích – z nichž většina byli Židé - se často hovoří o „našich Židech“. Tento termín zazněl i v debatě o vhodnosti konání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Ovšem koho pokládáme za „našeho“ se odvíjí od toho, jak chápeme národ. Naše pojetí národa se odehrává ve smyslu německého „Blut und Boden“, tedy krev a půda. Máme za to, že český národ tady byl od nepaměti – nebo přinejmenším od 6. století n.l. Na svoji historii stále nahlížíme skrze národovecké příběhy Aloise Jiráska. Přitom v té době šlo jen o určitou etnicitou skupinu s nám ne zrovna snadno srozumitelným jazykem. Etnická skupina ale ještě není národ, tak jak mu dnes rozumíme. Jednou z důležitých definic národa je totiž třeba rovnostářství – tedy že všichni jeho příslušníci jsou chápáni jako jeden druhému rovní. Proto „naši Židé“ ve skutečnosti nikdy nebyli „naši“.Stejně tak je zcela falešné tvrzení - které většina politiků opakovala při naší nekritické a mezi státy Evropské unie zcela ojedinělé podpoře izraelských vojenských operací v Gaze - o naší „tradiční podpoře Izraele“. Tito politici narážejí na naše dodávky vojenské techniky Izraeli po skončení II. světové války. Ale v tom hrál určující roli SSSR a jeho zájmy. Sovětský svaz podporoval Izrael, aby oslabil vliv Británie na Blízkém východě. Navíc nebylo vyloučené, že Izrael bude socialisticky orientovaný stát. ČSR byla v tom jen nástrojem sovětské politiky. Když se Izrael začal orientovat prozápadně, podpora skončila a SSSR začal podporovat arabské hnutí a jeho protiimperialistický boj. Od té doby jsme dlouhá desetiletí pomáhali Organizaci pro osvobození Palestiny a oslavovali jejího vůdce Jásira Arafata. Čili pokud je nějaké podpora z naší strany v tomto regionu tradiční, je to podpora Palestinců.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czZaplaví Česko až stopadesátimetrové supervětrníky? Vláda o nich nerozhoduje úplně dobrovolně. „Jsme pod ostřížím dohledem Evropské komise, která pojala podezření, že vláda pro větrníky neplane a zákulisně jí vyhrožuje zastavením dotací,“ říká Daniel Kaiser. Údajně může jít až o sto miliard korun. Premiér Babiš je tímhle zranitelný a vydíratelný.Vedoucí úřadu vlády Tünde Bartha je trnem v oku mnohým. Začínala u Zdeňka Bakaly, pracovala pro Agrofert v Maďarsku a nyní je pravou rukou Andreje Babiše. „Dělá reorganizaci, aby vláda nadále nebyla rukojmím státní správy. Je to naprosto legitimní věc,“ říká Dalibor Balšínek. „Jde tak o věc legitimity. Jsme v demokratické společnosti, vláda je nějakým způsobem volená a odvolatelná,“ myslí si Jiří Peňás.Je česká protidrogová politika v pořádku, nebo je potřeba ji změnit? A jak promění Velkou Británii vražda Henryho Nowaka a přístup policie?Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Když slova zlevní: univerzity čeká největší proměna od jejich vzniku„Žiji v zemi, kde jsou váha a radioaktivita slov daleko větší než jinde,“ pronesl 15. října 1989 Václav Havel. Dnes slovo svou radioaktivitu ztratilo. Je všudypřítomné, levné, podléhá inflaci. Nejinak je tomu s informacemi. A slova mezitím začal vyrábět stroj. To nemůže nezasáhnout instituce, které jsou na práci se slovy založeny. Jak upozorňuje Ethan Mollick ve své knize Život a práce s AI. Co-Inteligence, třeba vysokoškolští učitelé tvoří většinu z dvaceti profesí, jejichž pracovní náplň se nejvíce překrývá se schopnostmi umělé inteligence.Přirozeně z toho neplyne, že budou vysokoškolští učitelé nahrazeni; zastávají více úkolů než jen předávání informací. Přesto lze očekávat, že vzdělávání čeká hluboká proměna. Ostatně už dnes některé školy ruší eseje či bakalářské práce. Jenže právě schopnost napsat delší souvislý text, formulovat argument a dovést jej k závěru byla dosud považována za jeden z hlavních výstupů univerzitního vzdělání. Vycházelo se přitom z předpokladu, že absolvent bude podobné dovednosti uplatňovat i ve svém profesním životě. Pokud však tento předpoklad padá, bude třeba nově promyslet sám smysl studia.Netřeba však mluvit jen o rozvratu. Díky umělé inteligenci možná právě splaskává jedna bublina. Tlak na stále vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí vedl k tomu, že některé školy produkovaly stále více titulů, jejichž skutečná hodnota byla sporná. V tomto smyslu vítá nástup umělé inteligence německý klasický filolog Michael Sommer. „Kvalifikace, které existují pouze na papíře, rychle ztrácejí hodnotu. Umělá inteligence nutí univerzity k upřímnosti, které se po desetiletí vyhýbaly: vysokoškolský diplom je důkazem znalostí jen tehdy, pokud tyto znalosti skutečně existují. Masová univerzita požírá své děti – a umělá inteligence jí k tomu dodává nástroj,“ poznamenává.Tuto logiku můžeme uplatnit šířeji. Umělá inteligence připomíná studentům i vyučujícím, že generování textů z jiných textů ještě není myšlení. Pokud dokáže jazykový model relativně snadno vytvořit odborně znějící shrnutí, kompilaci či literární rešerši, vyvstává otázka: V čem vlastně spočívá intelektuální přínos? Umělá inteligence tak může zvýšit nároky zejména na humanitní vědy. Ty budou muset přesvědčivěji ukázat rozdíl mezi reprodukcí existujících významů a skutečným porozuměním, mezi kompilací a originální myšlenkou. Nejde však jen o otřes jedné instituce. Znovu se ukazuje něco, co platilo už od vzniku univerzit. Otázka po smyslu univerzity je nakonec otázkou antropologickou. Co vlastně znamená myslet? A co je na člověku nenahraditelné? Možná právě dnes zjišťujeme, že tradiční antická definice člověka jako bytosti nadané řečí není tím nejlepším výměrem.

Evropa podle šéfa státní exportní pojišťovny EGAP Davida Havlíčka ztrácí ekonomický vliv ve světě a nedokáže konkurovat Číně ani Spojeným státům. Český EGAP proto přišel s iniciativou, která má propojit evropské exportní instituce s evropským rozpočtem a posílit financování evropských firem v zahraničí.„V roce 2010 měla Evropa i Čína v Africe podobný podíl na trhu. Po deseti letech byla Evropa na dvaceti procentech a Čína na šedesáti,“ řekl Havlíček v novém Hrotcastu. Český návrh už podle něj podpořilo 25 evropských exportních institucí a dostal se i do debat o novém evropském rozpočtu po roce 2028. Klíčovou roli má hrát Evropská investiční banka, která by pomáhala přebírat část rizik exportních projektů. „Draghi napsal zprávu o tom, co Evropě chybí. My jsme řekli: pojďme to odpracovat,“ uvedl Havlíček.EGAP zároveň vidí obrovskou příležitost v poválečné obnově Ukrajiny. České firmy podle něj získávají náskok tím, že v zemi působí už během války. Speciální Fond Ukrajina už podpořil český export za téměř dvě miliardy korun.„Kdo tam dnes je, bude mít největší šanci získat největší část koláče při obnově země,“ říká Havlíček a rekonstrukci Ukrajiny označuje za „investiční projekt století“. Podle něj se Evropa zároveň musí připravit na tvrdší ekonomickou soutěž se Spojenými státy. „Američtí ‚cowboys‘ přijedou do země, vyskládají miliony dolarů na stůl a kritické suroviny koupí. Evropě je často vykoupí před nosem,“ varuje.Vedle Ukrajiny chce EGAP pomáhat i českým firmám zapojeným do dostavby Dukovan. Státní pojišťovna má firmám usnadnit financování investic potřebných pro účast na projektu. „Dodavatelé z jiných zemí podobnou podporu dostanou. Nechceme, aby české firmy byly v nevýhodě,“ dodal Havlíček.

Kdysi byla symbolem politické nestability Itálie. Nyní je to Velká Británie, kde se střídají ministerští předsedové jako na běžícím pásu. Momentálně bojuje o svůj politický život nepopulární labourista Keir Starmer, jehož se chce strana zbavit a doufá, že výměnou lídra se znovu posune v průzkumech na přední příčky, kde ji nyní ohrožují ostře nastupující zelení. I konzervativci bojují o své tradiční místo v politickém duopolu, na pravici se je snaží nahradit Reform UK Nigela Farage. A do toho všeho se snaží prorazit ještě Liberální demokraté. Chaos trvá minimálně od brexitového referenda před deseti lety. O tom, proč je Británie ve vleklé krizi, hovoříme s historiky Martinem Kovářem a Hynkem Fajmonem, politologem a publicistou Alexanderem Tomským, který v Británii dlouhá léta žil, a ekonomem Petrem Bartoněm.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJsou Ukrajinci odolní? Ano, co jim zbývá. Kdyby byla válka u nás, bylo by to podobné. „Nic jiného by nám nezbylo, lidé chtějí přežít, takže jsou rezilientní. Ale jakou cenu zaplatíme, když chceme společnost převádět do neustálého módu připravenosti na nějaký konflikt. Neříkám, že odolnost je špatná, ale všechny podobné velké módní pojmy mají nějakou odvrácenou stránku,“ říká Tereza Matějčková.Pomohla by v budování odolnosti povinná vojna? „Já tvrdím, že společnosti chybí společné prožívání, pocit sounáležitosti, protože je viditelný ten silný individualismus. Smysl vojenské služby bych viděl primárně v posilování společenského vědomí, které chybí,“ soudí Dalibor Balšínek.Jsou Češi změkčilí? A proč si potom oblibují muže v uniformách, jakým je třeba končící náčelník generálního štábu Karel Řehka? Konec kavárenského života v podniku Dagmar Havlové. Boj o odkaz Václava Havla připomíná absurdní drama.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Velká část sudetských Němců podporovala Hitlerovu NSDAP. Srovnatelné procento Čechů ale podporovalo stalinistickou KSČ. Neměli být také odsunuti kvůli hrůzám stalinské diktatury?Veřejná debata o vhodnosti nebo nevhodnosti konání sjezdu sudetských Němců v Brně potvrzuje, že existuje jedna minulost a mnoho historii. Každá ze stran líčí poválečný odsun Němců úplně opačně a líčí ho tak, aby to vyhovovalo jejím současným politickým cílům. Jde o typickou politickou instrumentalizaci historie pro současnou agendu. Sjezd v Brně byl zástupný problém a postoje k němu jasně kopírují štěpení politické scény na národně-konzervativní a liberálně-kosmopolitní směr. Platí, že čím více je kdo proti EU, tím byl větším odpůrcem konání sjezdu v Brně. Čili o nějakou objektivní historickou pravdu vůbec nejde.Pikantní ovšem je, že nejvíce protiněmeckou notu hrají ti politikové, kteří zároveň podporují německou AfD. Pokud z Německa hrozí nebezpečí ve vztahu k Benešovým dekretům, je to od AfD. SPD je s nimi v jedné europarlamentní frakci a zároveň horuje proti Sudetoněmeckému krajanskému sdružení.Na územích zemí Koruny české žilo přes 600 let smíšené obyvatelstvo a až na ojedinělé okamžiky žilo v klidu a míru. Až formování občanské společnosti v 2. polovině 19. století vedlo k vzniku moderních nacionálních identit, které začaly být vůči sobě čím dál nevraživější. Tak byla německá menšina po roce 1918 přinucena žít v národním státě Čechoslovaků, přičemž jejich postavení – trefně vystižené historikem Igorem Lukešem – nebylo zcela rovnoprávné. Nebyli majiteli domu, ale jen nájemníky. Do toho přišla velká hospodářská krize, která měla v pohraničí daleko ničivější dopad. Je tedy celkem pochopitelné, že když sudetští Němci viděli hitlerovskou propagandu spektakulárních úspěchů a slyšeli na „Heim ins Reich“, zatímco v ČSR je nic podobného nečekalo.Odsun Němců navázal na trend očišťování společnosti od tzv. nezdravých elementů, který začal v závěru třicátých let a pokračoval až do let padesátých. Nejdříve byli na řadě demokraté, liberálové, Židé a Romové, pak Němci, třídní nepřátele a reakcionáři. Podporou bezpráví se tak čeští demokraté sami oslabili. Není v tom tedy žádné národní sebemrskačství, když si to na základě historických pramenů přiznáme. Česká republika tím rozhodně nebude ohroženější.

Echo Salon Jana Blažka nejen o elektromobilitě. Hosty byli Martin Peleška, ředitel značek Toyota & Lexus v ČR, Jaromír Heřmanský, editel F Automobil Import, s. r. o. a Libor Beneš – Country manager Ford. Bude elektro auto nový standard?

Hostem Hrotcastu byl prezident Hospodářské komory ČR Zdeněk Zajíček. A mluvilo se o rostoucí byrokracií, přeregulovanosti Evropské unie i ztrátě podpory pro podnikání. České firmy podle něj čelí stále větším překážkám a stát zapomíná, kdo vytváří prosperitu země. „Prosperita této země nevzniká na úřadech ani v legislativních procesech. Vzniká ve firmách, aktivitami podnikatelů a prací jejich zaměstnanců,“ říká Zajíček. Podle něj politici často berou fungování firem jako samozřejmost, zatímco na podnikatele dopadá stále více regulací a administrativních povinností.Šéf komory upozornil, že hlavně menším podnikatelům dochází síly: „Podnikatel se s tím musí nějak vypořádat. Ale jednou mu dojdou síly a řekne si: já už na to nemám,“ uvedl. Varoval také, že mladší generace už často nechce přebírat rodinné firmy. „Vidí, co všechno museli jejich rodiče absolvovat, a říkají si: mám tohle zapotřebí?“ Zajíček kritizoval i přístup Evropské unie k regulaci. Podle něj Evropa místo skutečného zjednodušování často přidává další pravidla. „Evropa nezjednodušuje, nesnižuje počet regulací. Nebo přinejmenším ne tempem, které bychom potřebovali,“ řekl. Ostrou poznámku přidal i k unijním antibyrokratickým balíčkům: „Tam, kde Evropě ujel vlak, přicházíme s omnibusy.“Velkým tématem rozhovoru byla také infrastruktura a pomalé povolování staveb v Česku. Dlouhé odklady dopravních projektů podle Zajíčka znamenají přímé hospodářské škody. Jako příklad zmínil pražský okruh. „Kdyby Praha měla dávno postavený vnější okruh, utratili bychom dramaticky méně peněz."

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czSetkání Sudetoněmeckého landsmanšaftu nečekaně rezonuje. Co sleduje Petr Pavel tím, že sjezd podpořil? „Posledních dvacet třicet let je při debatách o česko-německé minulosti konvenční všímat si utrpení nikoliv Čechů, ale Němců. Do roku 1989 byly více ,sexy' oběti Češi a od té doby jsou ,sexy' oběti Němci,“ soudí Daniel Kaiser.„Svátek sudetských Němců se prostě poprvé odehraje v Česku. Připravuje se to deset let a čekalo se, že dnes už to vzbudí menší ohlas. Nestalo se, protože celá situace v Evropě je napjatější než tehdy. A de facto se tu hrají náhradní války,“ říká Jiří Peňás.Kdo je ten zlý v případě Knihovny Václava Havla? Tomáš Sedláček, nebo spíš Zdeněk Bakala? Vláda si vytváří prostor pro to, aby se mohla více zadlužovat. Ty peníze však projí.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňáš, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Záběry výtržníků v kuklách pobíhajících po trávníku v Edenu se světlicemi zaujaly předminulý víkend i ty, kdo fotbal běžně nesledují. Divoké scény, při kterých fotbaloví fanoušci Slavie napadli nejen své protějšky v sektoru hostů, ale i tři hráče Sparty, už mají první následky: kontumaci zápasu, desetimilionovou pokutu, čistku v kádru i rozvázání smlouvy s bezpečnostní agenturou. Co bude dál? Kluby požadují centrální databázi problémových fanoušků, narážejí ale na to, že současný výklad GDPR něco takového neumožňuje. Debatujeme o tom s fanoušky tří českých klubů – Slavie, Sparty a Baníku. To, že někteří z nich jsou zároveň i politici, berme vzhledem k legislativnímu rozměru věci jako výhodu.

„Já totiž vůbec nejsem mužem vědy. Nejsem ani pozorovatelem, experimentátorem či myslitelem. Mám temperament conquistadora, dobrodruha – s náležitou zvídavostí, odvahou a vytrvalostí.“ Takto se v jednom dopise charakterizoval Sigmund Freud. Zakladatel psychoanalýzy nechoval velké sympatie ani k filozofii. Přesto bývá mj. za filozofa označován – už proto, že předložil teorii lidského já, s níž se vyrovnávala řada myslitelů, a zároveň nabídl cosi jako nový jazyk moderního světa.Přinejmenším se zdá, že pojmy jako neuróza, trauma, narcismus jsou pro moderního člověka podstatné. Ale možná žádné z těchto slov nepředčí „nevědomí“, vrstvu našeho já, v níž psychoanalytik hledal odpověď na otázku, proč trpíme. Podle Freudovy nauky nezbývá než jít na nevědomí oklikou: když člověka necháme mluvit, mimoděk na sebe ledacos prozradí. Člověk totiž sám sebe zrazuje; prý z něj zrada proudí všemi póry.Psychoterapeut se pak spolčuje s klientovým nevědomím proti klientovi samému. Proč to spolčení? Lidé se chtějí léčit, ale často se nechtějí uzdravit. Jejich symptomy jsou strategiemi přežití, mnohdy dokonce celoživotním dílem, které nehodlají jen tak zahodit. Vždyť jim v mnoha ohledech dobře sloužilo. Jenže proniknout k nevědomí znamená překročit hranici společenského taktu i vlastního sebeklamu. Freud proto v jednom dopise varuje, že lékař ani pacient se nesmějí obávat nevkusnosti: „Člověk se musí stát zlým chlapem – bez zločinu není výkon.“Ale co je na řeči tak pozoruhodné, že někdy dokáže proměnit i fyzické symptomy, a to bez jediného léku? V řeči totiž opakujeme – byť mnohdy nechtěně – svá traumata, selhání i bolesti. Máme zvláštní sklon vracet se právě k tomu, co nás zraňuje. Toto zjištění Freuda šokovalo. Netvrdil snad sám, že člověk je veden principem slasti? Jenže skutečnost často vypadá jinak: pohybujeme se v zapeklitých kruzích opakování. Freud píše o mužích, jejichž každé přátelství končí zradou; o lidech, kteří nejprve křečovitě vzývají autoritu, aby ji pak s triumfem zničili; o milencích, kteří se pokaždé zamilují do téhož typu člověka, jen aby jejich vztah znovu skončil stejně bolestně. Pozoruhodné je na tom hlavně to, že už zde začíná Freud přecházet od klasického modelu „člověk hledá slast“ k ponuřejší představě: člověk je bytost, která opakuje i to, co ji ničí.Možná nás právě nevědomé opakování nutí, abychom začali opakovat vědomě – a tím se od bolesti alespoň částečně osvobodili. Řeč, vyslovení bolesti, je už sama formou opakování, která může proměnit to, co nás svazuje. Opakování je strukturou naší tragédie i možným východiskem. Ale Sigmund Freud, který celý život bojoval proti iluzím, si nedělal iluze ani o člověku samém. Nevěřil, že by nás nakonec nečekalo selhání, mnohdy bolestivé. Nehraje se o to, zda selžeme; hraje se jen o to, jakou podobu naše selhání získá. A protože jsou některé podoby snesitelnější než jiné, je dobré zavčas si připravit tu nejmilosrdnější.KapitolyI. Ne myslitel – dobrodruhII. Úhoři, kokain, terapie slovem, pud smrtiIII. Naše já – náš zrádceIV. Metafyzika ztraceného objetíV. Touha vracet se k tomu, co zraňujeVI. Opakovat lépe? Vpřed?

Česká vláda si podle hlavního ekonoma BHS Štěpána Křečka vytváří prostor pro vyšší rozpočtové schodky, přesto však současnou situaci nepovažuje v mezinárodním srovnání za dramatickou: „Když se podívám takřka po celém vyspělém světě, tak rozpočtová odpovědnost není téma číslo jedna. Spojené státy i Čína mají deficity kolem šesti procent HDP,“ uvedl Křeček. Připomněl, že český deficit se po covidu snížil z pěti procent HDP na loňských 2,1 procenta, letos však podle odhadů opět poroste.Podle Křečka současná vláda sice kritizovala vysoké schodky předchozího kabinetu, nyní si však „uvolňuje cestu k tomu, aby ty vyšší schodky mohla mít“. Přesto doufá, že kabinet nebude nově vytvořený prostor celý využívat. „Doufejme, že kromě těch investic budou předkládány i nějaké úspory,“ řekl. Ekonom zároveň podpořil výjimky z rozpočtových pravidel pro investice do dopravy, energetiky či obrany. „To, že peníze potečou tímto směrem, je dobře,“ uvedl. Za klíčové však označil efektivní využití prostředků a podporu českého průmyslu.A mluvilo se i o výdajích na obranu a závazcích vůči NATO. Křeček zdůraznil, že Česko by mělo plnit alespoň současný závazek dvou procent HDP: „Neměli bychom hazardovat s tím, že v případě geopolitického ohrožení nám nebude pomoženo tak, jak bychom si představovali,“ řekl. Ale debatu o budoucím cíli 3,5 procenta HDP na obranu označil za předčasnou. „To je hudba daleké budoucnosti. Do té doby se spousta věcí pravděpodobně změní,“ míní ekonom.Křeček kritizoval také vládní zásahy do cen pohonných hmot. Přestože snížení daní podporuje, regulaci marží považuje za problematickou. „Vzniká tím precedent. Jestli se příště vytvoří politická poptávka po regulaci cen másla nebo vajec, tak se to také udělá,“ varoval.Podle ekonoma zůstává česká ekonomika navzdory geopolitickým rizikům relativně odolná. Hlavním motorem růstu je podle něj růst reálných mezd a spotřeby domácností. „Růst mezi dvěma a dvěma a půl procenty prostě bude probíhat,“ dodal.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czKauza srazu sudetských Němců v Brně. Co komu hrozí a co to znamená? „Před rokem jsem si myslel, že to proběhne v klidu, protože společnost už na to je připravená. Jednak je to dávno, jednak dochází k posunu vztahu lidí k Sudetům a jednak se mění i náš vztah k Němcům. Obecně z nich už nejde strach,“ říká Jiří Peňás.„Podle mě organizátoři už dosáhli cíle. Ti, kdo měli být vyprovokováni, se nechali vyprovokovat. Ale v zásadě si myslím, že Babišova vláda si ve své většině myslela, že to odignoruje. Což byl rozumný postoj,“ tvrdí Daniel Kaiser. „Já jsem si při té debatě vzpomněla na citát Milana Kundery, že nejživější boje se vedou o minulost, protože budoucnost je prázdná díra, která nikoho nezajímá,“ dodává Tereza Matějčková.Jsou výtržnosti na pražském fotbalovém derby vizitkou společnosti? Zločinné jednání přitom v Česku neustále klesá. A co vypovídá o společenských změnách pokračování filmu Ďábel nosí Pradu?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V květnu by se měl v Brně uskutečnit historicky první sraz Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území země, kterou jejich předci museli před osmdesáti lety opustit. O srazu v „domovině“ mluvil mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno, jejíž zástupci tvoří jednu polovinu našich diskutujících. Tu druhou tvoří jejich kritici, lidé, kteří dlouhodobě vyjadřují pochybnosti o smyslu a účelu oživování starých témat. Salon proběhl minulou středu, kdy se kvůli srazu v Poslanecké sněmovně prudce střetli koaliční a opoziční poslanci a kdy, dalo by se říct, se vášně rozhořely s nečekanou (?) intenzitou.

Česká reprezentantka ve skocích na lyžích Anežka Indráčková byla hostem podcastu Men's Factor a mluvila o psychických problémech po olympiádě v Pekingu, strachu při skákání i podmínkách českého sportu. Devatenáctiletá závodnice přiznala, že po hrách v Číně chtěla se sportem definitivně skončit. „Byla jsem hrozně izolovaná. Do školy jsem nechodila, s rodinou jsem se nevídala, měla jsem toho plný zuby,“ popsala atmosféru olympiády v Pekingu, kterou výrazně ovlivnila covidová opatření. Podle Indráčkové se tehdy přidaly také problémy s psychikou a poruchy příjmu potravy. „Člověk se fyzicky i psychicky úplně složil,“ řekla. A po návratu skutečně ukončila kariéru. „Byla jsem přesvědčená, že už nikdy nic víc,“ uvedla. Ke sportu se ale nakonec vrátila i díky podpoře rodiny. Letos následně dosáhla největšího úspěchu kariéry, když vyhrála juniorské mistrovství světa v norském Trondheimu.Indráčková zároveň popsala i tlak, který podle ní přinášejí sociální sítě a veřejná očekávání. Negativní komentáře ji zasáhly už během první olympiády v patnácti letech. „Psali mi, že holka tam nemá být a že mám radši sedět v lavici,“ řekla. Přiznala, že tehdy začala pochybovat sama o sobě. „Člověk začne uvažovat, jestli fakt nemají pravdu.“ V rozhovoru mluvila i o samotném strachu při skocích na lyžích. Podle ní není možné strach jednoduše odstranit. „Můžete ho přijmout. Říct si: mám strach, tak mám strach. Je tu se mnou,“ popsala svůj přístup. Paradoxně prý sama trpí strachem z výšek. Česká reprezentantka upozornila i na rozdílné podmínky mezi českými skokany a zahraniční konkurencí. Zatímco velké skokanské země mají podle ní špičkové zázemí a dostatek vybavení, čeští sportovci často fungují v omezených podmínkách. Víc v rozhovoru. 

Bertha von Suttner, rozená hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova se narodila V Praze ve Vodičkově ulici a dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Přes její šlechtický původ ji popuzovala rakouská aristokracie. Bertha tvrdila, že vůbec nemá páru o tom, co hýbe světem, kritizovala její privilegia a militarismus, sexuální pruderii i zkostnatělý školský systém. Nejvíce ovšem nenáviděla nacionalismus a antisemitismus. Nacionalismus jí připadal směšný a nebezpečný, stejně jako jí připadala zbytečná smrt na bitevním poli pro čest, slávu a zemi.Stala se z ní velice známá spisovatelka a přední evropská bojovnice za pacifismus. Úzce spolupracovala s Alfredem Nobelem a po jeho smrti se stala rovněž laureátkou Nobelovy ceny míru. Zemřela symbolicky týden před sarajevským atentátem. Nicméně v českém prostředí – zejména v dobách První republiky - neměl její odkaz zrovna na růžích ustláno. Její myšlenky se dostávaly především do konfliktu s legionářským mýtem, protože Československo systematicky budovalo legionářskou paměť a obraz ozbrojeného boje jako základu republiky. V tomto kontextu byla Bertha von Suttner vnímána jako hlas, který patří světu před rokem 1914, nepoužitelný pro společnost, která se musela aktivně bránit revizionismu Německa a Maďarska. Její román „Odzbrojte!“ sice nadále vycházel a byl znám, ale nebyl vykládán jako politicky aktuální program.České historické texty zdůrazňovaly Masaryka jako realistického humanistu, který pacifismus podmínil obranou demokracie, zatímco Suttnerová reprezentovala absolutní antimilitarismus, čímž v meziválečné optice působila jako politicky naivní. Nejdůležitější ale asi byla její kulturní distance. Byla prostě „málo česká“. Ačkoli pocházela z českého rodu, psala německy, byla spojena s rakouským a s mezinárodním prostředím, a hlavně nebojovala aktivně za českou národní věc. Liberální pokrokářské osobnosti – obzvlášť pokud jsou ještě kosmopolitní - to prostě nemívají v Čechách snadné

Hostem Echo Prime Time byl ministr obrany za SPD a generál ve výslužbě Jaromír Zůna. V rozhovoru mluvil i o očekávané schůzce premiéra Andreje Babiše s prezidentem Petrem Pavlem kvůli summitu NATO a složení české delegace. Věří v dohodu mezi oběma politiky. „Já si myslím, že se domluví. Konec konců jde o dva mimořádně významné činitele.“ Zároveň zdůraznil, že odpovědnost za zastoupení Česka na summitu nese vláda a premiér.Podle ministra se Evropa musí připravit na to, že Spojené státy budou postupně přesouvat větší část odpovědnosti za obranu právě na evropské členy NATO. „Vidíme to už dnes. Americká administrativa jasně říká, že evropské státy musí převzít větší díl odpovědnosti,“ uvedl. Zůna zároveň hájil plán vlády zvýšit obranné výdaje a naznačil, že Česko by ještě letos mohlo skutečně dosáhnout hranice dvou procent HDP na obranu. „Současná vláda může být první vládou, která dvě procenta splní bez nestandardních účetních manévrů,“ prohlásil.Velkou změnou podle něj projde i samotná armáda. České ozbrojené síly se podle Zůny musí vrátit více k obraně vlastního území a posilování schopností pro případ velkého konfliktu v Evropě. „Po roce 2022 se Aliance jednoznačně vrací k obraně teritoria. Vidíme to na posilování východního křídla NATO i na nových požadavcích na logistiku, protivzdušnou obranu nebo vojenské zdravotnictví,“ řekl.V rozhovoru se vyjádřil také k roli budoucího náčelníka Generálního štábu. Podle něj musí jít o člověka, který bude „nositelem změny“ a dokáže se podívat za rámec dosavadního fungování armády.

Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala varuje, že český stát ztrácí schopnost efektivně plánovat velké projekty a smiřuje se s nefunkčností. V rozhovoru pro Hrot24 kritizoval systém dotací, pomalou výstavbu infrastruktury i absenci strategického plánování.„Nikdy se lidem nežilo tak dobře jako teď. A možná právě proto nejsme připraveni na dobu, kdy bude hůř,“ říká Kala.Podle něj stát pouze přidává digitální nástroje na zastaralý systém místo skutečné reformy. „My digitalizujeme skanzen. Udělá se webová aplikace, ale ve skutečnosti někdo ty papíry vytiskne a odnese jinam. To není digitalizace,“ uvedl.Prezident NKÚ kritizuje také využívání evropských dotací. Podle něj se stát soustředí hlavně na to, aby peníze vyčerpal.„Představa je, že je potřeba všechno utratit. A to, k čemu mají peníze sloužit, je druhořadé,“ tvrdí.Jako příklad uvádí financování vědy nebo menších lokálních projektů. „Máme krásné chodníky v obcích, ale chybí velké strategické investice,“ říká.Výhrady má i k plánovaným vysokorychlostním tratím. Podle něj chybí jasný ekonomický plán návratnosti.„Ne každý beton vylitý do krajiny je investice,“ poznamenal.Kala zároveň upozorňuje, že Česko postupně ztratilo náskok před Polskem právě kvůli neschopnosti rychle připravovat velké stavby.„Poláci velmi rychle měnili legislativu, aby mohli stavět infrastrukturu. My jsme ty projekty připravené neměli,“ dodal.Přesto odmítá příliš černý pohled na situaci v zemi. „Žijeme v nejlepší době historie. Jen jsme si zvykli, že stát funguje pomalu a neefektivně,“ uzavírá.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czO komplikovanosti kolumbijské společnosti vypráví Tereza Matějčková, která se právě vrátila z knižního veletrhu v Bogotě. „Je to nepředvídatelný svět. Hromadnou dopravu nepoužívá radši ani střední třída, ale auta a taxíky stojí věčně v zácpách. Strach o život jsem neměla, lidé tam jsou strašně milí, laskaví a velkorysí. Ale zároveň tam úplně bezpečno není,“ vypráví.Proč v Kolumbii nikdo neholduje kokainu? A jak se tam dá domluvit s třemi měsíci španělštiny.Jiřina Bohdalová oslavila pětadevadesáté narozeniny ve výborné fyzické i mentální kondici. „Viděl jsem teď pořad, kde seděla a byla vtipnější než my všichni dohromady,“ říká Jiří Peňás. Z jakého důvodu je Bohdalová velkou herečkou? A proč má fotku skoro s každým prezidentem.Opět hoří les v Českém Švýcarsku. Může za to i ekologistické dogma bezzásahovosti? Kdo dělá z národních parků sklady paliva? A nebylo by té krajině lépe jako kultivované „parčíky“? Téma pro Daniela Kaisera.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

„Disproporce jsou součástí naší reality,“ poznamenal v jednom rozhovoru kolumbijský spisovatel a nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez. To, co se jeví jako nerealistické, mnohdy není deformací skutečnosti, ale jejím popisem. Fantazie v tomto pojetí není přídavkem k realitě – je nástrojem, jak ji vůbec zachytit.Proto možná nepřekvapí, že kniha Sto roků samoty z roku 1967 mluví dokonce i k našemu světu. Ústřední motiv samoty zde není jen literárním motivem, ale odkazuje ke struktuře, která se znovu objevuje i v dnešních společnostech – ať v Evropě nebo v Latinské Americe. Nejde primárně o psychologii, ale o existenciální situaci: všechny postavy postupně zjišťují, že jsou uvězněny ve vlastní skutečnosti. Samota ale není jen negativní: není jen ztrátou vztahů, ale i zvláštní formou moci; chrání před zranitelností, ale zároveň ničí možnost sdílet skutečnost.Což souvisí s dalším tématem, které se vrací napříč knihou a je aktuální i dnes: rozpadající se paměť, osobní i společenská, rozvrací protagonisty a rozkližuje svět. Román Sto roků samoty skutečně končí apokalypticky. „Macondo se už proměnilo v hrůzný vír prachu a sutin, zmítaný hněvem biblické smršti.“ Ale jiskra naděje neschází. Na scénu vstupuje čtenář, který zjišťuje, že vše o městečku Macondo bylo předem zapsáno a že celý život je citací předem napsaného scénáře – lépe řečeno: byl jí. Podstatné je však toto: nemusí to tak být i do budoucna; do scénáře lze vstoupit, zasáhnout do něj, probudit vědomí odpovědnosti.S obyvateli Maconda sdílíme obtížný úkol. Cílem není mýty odmítnout, ale porozumět jim: vědět, které z nich realitu umožňují a které ji zkreslují. „Dobře vyprávět realitu“ tak neznamená ji zjednodušit, ale udržet její složitost sdílenou: vyprávět ji tak, aby nezmizela ani v pouhé fikci, ani v domněle „holé realitě“. Márquez, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů všech dob, ale i oceňovaný novinář, v tom může být naším průvodcem.KapitolyI. Sto roků samoty dnes: mezi literaturou, filozofií a realitouII. Novinář, který objevil fikciIII. I ten, kdo zná své dějiny, je opakujeIV. Paměť podmínkou realityV. Pryč od magického realismuBibliografieGabriel García Márquez, Sto roků samoty, přel. Vladimír Medek, Praha: Odeon, 2008; zfilmování: Alex Garcia Lopez, Laura Mora (režie), Sto roků samoty, Netflix, 2024–2026, https://www.netflix.com/cz/title/81087583.Gabriel García Márquez, Zpověď trosečníka, přel. Blanka Stárková, Praha: Odeon, 2004.Gabriel García Márquez, Zpráva o jednom únosu, přel. Vladimír Medek, Praha: Odeon, 2007.Gerald Martin, Cambridge Introduction to Garcia Gabriel Márquez, Cambridge: Cambridge University Press, 2012.David Streitfeld, The Last Interview. Gabriel García Márquez and Other Interviews, Brooklyn – London: Melville House, 2015.Juan Gabriel Vásquez, Hluk padajících věcí, přel. Anežka Charvátová, Praha: Paseky, 2015.Juan Gabriel Vásquez, „Malentendidos alrededor de García Márquez“, El arte de la distorsión, Bogotá: Penguin, 2009, str. 61–72.

Spor o obranu, NATO i Írán. Zaorálek mluví o „pohádkách“, Joch hájí spojenecké závazky. Debata o obranných výdajích, budoucnosti NATO a konfliktu mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem ukázala výrazné rozdíly mezi bývalým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem a komentátorem Romanem Jochem. V  Echo Prime Time se střetli nejen v pohledu na roli NATO, ale i v hodnocení hrozby ze strany Íránu.Zaorálek zpochybnil samotný smysl debat o podílu výdajů na obranu v poměru k HDP. „Ta procenta nemůže nikdo soudný brát vážně. Neříkají nic o schopnostech armády ani o její bojové hodnotě." Podle něj vedou spíše k neefektivním nákupům. „Ta procenta nás nutí utrácet za drahé zbraně, místo abychom pořizovali to, co skutečně potřebujeme,“ dodal.Roman Joch naopak považuje dodržování procentuálních závazků za klíčové pro fungování aliance. „Je to základní princip férovosti. Když Polsko dává čtyři procenta HDP a my ani dvě, těžko to lze spojencům vysvětlit,“ řekl. Podle něj Evropa dlouhodobě podceňovala vlastní obranu a musí své výdaje navyšovat.Rozdílně hodnotí i konkrétní kroky české armády, například nákup letounů F-35. Zaorálek jej kritizoval s tím, že odsunul jiné závazky. „Měli jsme budovat těžkou brigádu, což byl náš prioritní úkol. Ten jsme odložili,“ uvedl. Joch naopak připustil, že vedle pozemních sil má význam i moderní letectvo, i když upozornil na rostoucí roli levnějších technologií jako jsou drony.Mluvilo se i o budoucnosti Severoatlantické aliance. Podle Jocha bude klíčovou roli hrát americký prezident Donald Trump. „Všichni budou čekat, s čím přijde. Může například přesunout americké jednotky do zemí, které dávají více na obranu,“ uvedl. Zaorálek naopak hovořil o hlubší krizi aliance. „NATO se dostalo do situace, kdy nefunguje tak, jak by mělo,“ řekl a připomněl problematické výsledky některých vojenských operací v minulosti. Podle něj by Evropa měla posílit vlastní strategickou autonomii, protože Spojené státy mění své priority.Zásadní rozpor se projevil i v hodnocení konfliktu s Íránem. Joch označil vojenský zásah za obhajitelný krok. „Rozhodnutí odzbrojit Írán bylo dlouhodobě prozíravé,“ uvedl. Zároveň ale upozornil, že Írán využívá asymetrické prostředky, například útoky na lodní dopravu, na které Západ zatím hledá účinnou odpověď.Zaorálek naopak odmítl, že by Írán představoval bezprostřední hrozbu. „To jsou pohádky,“ řekl na adresu tvrzení o nebezpečí íránského režimu. Podle něj současná situace vznikla po odstoupení USA od jaderné dohody z roku 2015. „Trump vytvořil problém, který teď řešíme,“ uvedl. Dodal, že vojenský postup může vést spíše k dalšímu zhoršení situace.Oba se vyjádřili i k návrhu prezidenta Petr Pavel na vytvoření Spojených států evropských. Zaorálek jej označil za nereálný. „Neexistují podmínky ani politické vedení, které by něco takového prosadilo,“ uvedl. Joch považuje debatu o evropské federalizaci za legitimní, ale rovněž ji nevidí jako pravděpodobnou. „Znamenalo by to jednotnou obranu i zahraniční politiku, což je dnes těžko představitelné,“ řekl.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPetr Pavel se vyjádřil pozitivně k federalizaci Evropské unie. „Myslím, že představa o společné Evropě není ani pravicová, ani levicová. Každý si to bere po svém. Progresivista chce, aby to všude vypadalo jako v multikulturním ráji, konzervativec si vzpomene na historické důvody, které měli Karel IV. nebo Karel Veliký,“ říká Jiří Peňás.„Prezident má mentalitu člověka za provincie, který za každého režimu musí mít nějakou svoji Moskvu. Dřív to byla opravdová Moskva, teď hledá jinou. Amerika to pro něj být nemůže, tak mu zbyl Brusel,“ komentuje to Daniel Kaiser.Proč jsou některé neziskovky financované státem, a přitom autoritu státu podrývají? Motoristé toto řeší, i když možná pomocí nevhodné rétoriky. „Myslím, že si osvojili agresivitu a zbraně druhé strany, která je na svoji dominanci a agresivní chování zvyklá a myslí si, že pro ni je to normální a ostatní se tak chovat nemůžou,“ říká Kaiser.Bude se více zbrojit? A proč je to možná jenom vojenské keynesiánství?Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Zpěvák Vlasta Horváth, vítěz druhé řady soutěže Česko hledá SuperStar, v podcastu Men's Factor popsal nejen svou cestu ke slávě, ale i hlubší problém, který podle něj formoval jeho generaci - nedostatek sebevědomí a obava otevřeně přiznat ambice.Do soutěže přitom nevstupoval s cílem zvítězit. „Měl jsem to někde vzadu v hlavě, ale bál jsem se to říct nahlas. Abych to nezakřikl,“ uvedl. Podle něj tehdejší atmosféra podobným projevům nepřála. „Nikdo neřekl, že to chce vyhrát. Takový člověk by byl okamžitě odepsaný.“Horváth tento postoj nevztahuje jen na sebe, ale na širší společenský kontext. „Byl jsem v tomhle strašně svázaný,“ řekl s tím, že otevřené sebevědomí bylo vnímáno negativně. Jako příklad uvedl zkušenost ze soutěže, kdy mladá zpěvačka oponovala porotě: „Jakmile někdo ukázal sebevědomí nebo si za něčím stál, tak to lidi nechtěli vidět.“Podle něj právě tento typ nastavení brzdil i další kariérní možnosti. Přestože dostával doporučení prosadit se v zahraničí, sám si na to netroufl. „Takhle daleko jsem absolutně nepřemýšlel, ani jsem tu sebedůvěru neměl,“ přiznal.Dnes klade větší důraz na vnitřní jistotu a autenticitu než na očekávání okolí. „Dřív jsem přemýšlel, co se bude líbit lidem. Dneska klidně udělám desetiminutovou písničku. Už nemám co ztratit,“ uvedl.

Chystá se Babišova vláda ochočit Českou televizi (ČT) a Český rozhlas (ČRo), tím ohrozit svobodu projevu a v konečném důsledku demokracii? Nebo je avizovaný přechod financování z beder veřejnosti a firem na státní rozpočet standardní evropská praktika, notabene když ji dvě ze tří vládních stran měly v programu? Za jednu z nich, SPD, přišel do Salonu Echa poslanec Josef Nerušil. Daniel Köppl se postupně pohybuje v blízkosti různých stran současné koalice, momentálně u ministra kultury Oty Klempíře. Profesí mediální manažer byl Köppl šéfredaktorem oborových časopisů a dnes je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Opozici zastupují hned dva stínoví ministři kultury, Jan Lacina za STAN a Martin Baxa z ODS.