Echo Podcasty

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czVolební preference ukazují, že ODS už není lídrem opozice, o jeden procentní bod ji překonali Starostové, 3,5 % má Martin Kuba. Stabilním číslem jedna je hnutí ANO. „ODS se snaží stát STANem, navzájem se budou přetlačovat o malé místečko ve středu politické scény. Ale není to fotbalová liga pro dospělé, spíš pro juniory,“ říká Daniel Kaiser.„Společenská nálada se vyhrocuje, aniž by se reálně stalo cokoliv, co by ospravedlňovalo tu vyšší tóninu hysterie. A STAN tuhle vypjatější interpretaci nyní reprezentuje lépe,“ soudí Maciej Ruczaj.„Blok spojený s ANO je zatím nehnutý. Ale jak dlouho to vydrží? A co se stane jednou po odchodu Andreje Babiše?“ ptá se Jiří Peňás. Jak Česká televize naloží s odchodem Václava Moravce. A je to ohrožení demokracie? Přikloní se Německo opět k jaderné energii? Mezi Ukrajinou, Slovenskem a Maďarskem to vře.Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Pavel Štrunc. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor byl bývalý příslušník speciálních jednotek Jan Gibek, který během své kariéry působil u policie, jako takzvaný air marshal na palubách letadel nebo v ochraně ústavních činitelů. Podílel se například na ochraně tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly i zahraničních návštěv včetně bývalé první dámy USA Barbary Bushové. Později působil také v elitním útvaru speciálních operací SOG vojenské policie a následně dlouhé roky pracoval v České zbrojovce, kde se podílel na vývoji zbraní.V rozhovoru mluvil především o tom, jak lidé reagují v krizových situacích. „Když se člověk dostane do stresu, mozek nemá kapacitu na přemýšlení. Přepne se do režimu bojuj, uteč, schovej se nebo ztuhni,“ popsal. Právě proto je podle něj klíčový systematický trénink. „Ty situace musíte drillovat tak dlouho, až se reakce stane automatickou. V krizové chvíli totiž rozhodují vteřiny,“ dodal Gibek.

Už je to hodně dávno, ale ne zas tak, abych si to nepamatoval. Vyrůstal jsem na sídlišti v pohraničí, byly to nově postavené paneláky, dole byla fabrika, téměř všichni obyvatelé toho sídliště tam pracovali. Bylo to vzorové komunistické sídliště, hlavní ulice se jmenovala V. I. Lenina, slavil se První máj, VŘSR a takové věci. Bylo to v pohraničí, takže to mělo přídech exotiky, jehož výrazným zdrojem byli Romové. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od odsunu Němců neobydlená osada Smolná-Pechbach. Trochu si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let. Přijela, či lépe řečeno na valnících byla dovezena celá romská osada, pravděpodobně z východního Slovenska. Vysazena byla do stále ještě asi zachovalých domů po Němcích a ponechána svému osudu. Za několik let zbyly z těch solidních domů jen holé zdi. Pak jednoho dne opět přijely vozy, naložily osadu a odvezly ji zase o kus dál. Volných domů v různých polozaniklých obcích bylo v té době ještě plno.V devadesátých letech, to už jsem tam nežil, došlo k tomu, k čemu i jinde: ta velká fabrika se změnila v malou fabričku, takže mnoho lidí ze sídliště odešlo, takže se uvolnily byty, které se dostaly do rukou tzv. obchodníků s chudobou – ti do nich stěhovali převážně romské rodiny, které vystěhovali z měst, v jejichž často historických domech Romové za socialismu bydleli. V obci se začala měnit skladba obyvatelstva, což vyvolávalo napětí. Začalo se o ní psát i v celostátních médiích. Vzpomínám si, jak tam kvůli reportáži odjel spisovatel Jáchym Topol, jenž když se vrátil, udiveně pravil: Jiří, to jsem nevěděl, že jsi Rom, ty jsi bílý cikán. A já se k tomu hrdě hlásil a říkal mu, neser se do nás, gadžo! Prý se i tehdy ujalo jméno Romava. To město či městečko se jmenuje Rotava – a já tady vítám dlouholetého starostu toho města, pana Michala Červenku.Já už dávno nemám Rotavě do jejích záležitostí co mluvit. Moje pozorování nejsou jiná než krátce návštěvnická. Přijedu na Rotavu jednou za čas, projdu se po starých místech, skoro už nikoho nepoznávám, snad jen rozeznávám rysy rodičů ve tvářích jejich dětí. A samozřejmě potkávám dost Romů, kteří rádi postávají venku, neboť je to družný lid. Ale tvrdím, že Rotava má daleko do ghetta, do vyloučené komunity, že o nějakém Chanově se tady nedá mluvit. Zřejmá je naopak snaha udržet tady snesitelné žití a soužití pro všechny. Nebo skoro pro všechny.Ten rotavský model mi připadá tak zajímavý, že jsem s ním chtěl seznámit jednak své posluchače, ale také své hosty: takže vedle pana Červenky tady sedí Radek Burda, který je sice fotograf, ale také podnikatel se sociálním bydlením v Ústí nad Labem, městě se spoustou sociálně vyloučených lokalit, v nichž se tedy Radek Burda pohybuje. Dále Jan Milota, což je sociální pracovník, aktivista, jeden ze zakladatelů Platformy pro sociální bydlení s programem Housing First, tedy Bydlení především, jež se snaží nalézt byty pro ty, kteří o ně přišli nebo se k nim nikdy ani nedostali a hrozí jim, že skončí na ulici, nebo už na ní jsou. A nakonec Pavel Veleman, sociální pracovník, který se myslím na Praze 7 snaží o totéž. A já bych dal první slovo panu starostovi, aby nám řekl něco o Rotavě a o tom, jak v takovém příkladném městečku, vystaveném sociálně-demografickým nárokům, udržet obyvatelský smír a neztratit přitom lidskost. A ostatní poprosím, abyste se vyjádřili, jaká je vaše zkušenost se snahou o totéž. O smír a lidskost.

Před nedávnem se stal virálním článek „Je už dnes trapné mít přítele?“ v britském Vogue. Výstižně zachytil překvapivý posun současnosti. Zvláště ženy se podle něj začínají stahovat ze vztahů a oslavují samotu jako opojný zdroj tvořivosti i radosti ze života. Jestliže ve filmu Vše o mé matce z roku 1999 může jedna z hrdinek říct: „Ženy udělají vše, aby nebyly samy“, dnes jako by stále častěji platilo – a nejen pro ženy: „Dobře si rozmysli, co ti partnerství vezme.“ Tento posun zároveň mění pohled na často skloňované téma porodnosti, v jehož souvislosti se obvykle zmiňují finanční těžkosti mladých párů. Možná je však problém základnější: partnerství vůbec nevznikají.Má to také kulturní důvody. Americký sociolog Eric Klinenberg si už v knize Going Solo z roku 2012 všímá, že vzniká nový typ člověka, který nikoho nepotřebuje. Tento trend přitom spojuje i s vlivem filosofů, kteří v kultuře posilovali ideál svépomoci a svébytnosti. Henry David Thoreau například odchází do lesa, aby během dvouletého experimentu zjistil, co všechno od druhých nepotřebuje a na co může rezignovat, aby se stal sám sebou. Jenže Thoreauovi jde především o nalezení hranic: dobře ví, že přítomnost druhých člověku ledacos podstatného dává a uzavřít se do vlastní mysli je cesta k provinčnosti. Proto po dvou letech opouští svůj poustevnický experiment, vstupuje zpět do společnosti a stává se jedním z nejvlivnějších politických myslitelů své doby.Mnozí v současné společnosti jako by zůstali stát ve fázi „odchodu do lesa“. Není divu. Samota je pohodlná, efektivní a svobodná. Americká publicistka Freya India si všímá, že zvláštní náklonnost k domácímu životu se rozšířila zejména mezi mladými lidmi. Heslo fear of missing out – strach z toho, že nám něco unikne – se proměnilo v joy of missing out: radost z toho, že něco odřekneme. Na TikToku jsou velmi populární videa, která radí, jak se elegantně vymluvit a nikam nevyrazit.Zde se také objevuje paradox. Podstatou „samotářské doby“ možná není to, že jsme se naučili být sami, ale že jsme zapomněli na jinou, dospělou podobu závislosti. Té dětské a dětinské závislosti, třeba na přílišné uznání od druhých, musíme odrůst, ale lidský život se neobejde bez závislosti nové: dobrovolné a vědomé. Právě ona je zdrojem dobrého života. Právě tam, kde je člověk na druhém závislý, se také učí. Čemu? Třeba trpělivosti, pokoře i schopnosti měnit perspektivu. Vztah, ať už láska, přátelství nebo rodičovství, vyžaduje něco, co je možná stále méně samozřejmé: schopnost přijmout závislost na druhém člověku a opustit rutinu sebestřednosti.KapitolyI. Být sám novým mainstreamem [úvod až 17:25]II. Samota pro pokročilé [17:25 až 40:10]III. Masová výroba jedinečnosti [40:10 až 51:10]IV. Óda na samotu – jen nový konformismus? [51:10 až konec]

Spojené státy začínají otevřeně tlačit na Česko kvůli výdajům na obranu a vláda Andreje Babiše by se mohla dostat do přímého střetu s Washingtonem. V pořadu Echo Prime Time to řekl publicista Roman Joch.Americký velvyslanec v Praze Nicholas Merrick v posledních dnech veřejně upozornil, že pokud Česko nesplní své závazky vůči NATO, ovlivní to celou alianci. Podle Jocha jde o mimořádně tvrdý krok. „Já si nepamatuju vůbec od amerického ambasadora po pádu komunismu od roku 1989 takovýto tlak veřejně,“ uvedl Joch.Debata se přitom soustředí na obranné výdaje. Andrej Babiš opakovaně odmítl cestu k výdajům ve výši 3,5 procenta HDP, což je cíl, který Spojené státy prosazují mezi spojenci. Joch připustil, že Babišova argumentace má určitou logiku. Český stát se podle něj skutečně nachází ve složité fiskální situaci. „Legislativci američtí to chápou, diplomaté to chápou, že my jsme skutečně ve fiskálně obtížné situaci. V tom má premiér Babiš pravdu. Rozhodně,“ řekl.Sledujte celý rozhovor!

Konflikt mezi Izraelem, Spojenými státy a Íránem může skončit teprve ve chvíli, kdy přestane bombardování. V rozhovoru pro Echo Prime Time to uvedl arabista Petr Pelikán, podle něhož je zároveň velmi nejasné, jaké konkrétní požadavky vlastně Západ vůči Teheránu má. Írán je podle něj navíc země, kterou je téměř nemožné vojensky obsadit. „Podle mě to skončí v okamžiku, kdy přestanou bombardovat Američané a Izraelci. Jakmile přestanou házet rakety a bomby, konflikt skutečně skončí,“ řekl Pelikán.Podle něj zatím není jasné, jaké konkrétní ultimátum vlastně Írán dostal. „Slyšeli jsme různé věci – jaderný program, balistický program, ukončení podpory teroristických skupin nebo demokratizaci země. Ale žádný ucelený dokument s požadavky vůči íránskému státu jsme zatím neviděli,“ uvedl.Pelikán také upozornil, že zabití nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Alího Chameneího by režim nutně nezlomilo. Podle něj se na předání moci připravovalo už delší dobu vzhledem k jeho věku. „Bylo mu přes osmdesát let, takže jednání o nástupnictví probíhala dlouhá léta. Jen se to urychlilo a přibyl k tomu ještě jeden moment, stal se z něj mučedník,“ řekl.Zahraniční útoky však podle Pelikána mohou část společnosti naopak stmelit. Íránci jsou podle něj velmi silně nacionalisticky založení.Představa, že by země mohla být vojensky obsazena podobně jako Irák po americké invazi, je podle něj nereálná. „Írán je obrovská, hornatá země s téměř sto miliony obyvatel. Tu prostě nemůžete okupovat,“ řekl.Podle Pelikána je také sporné, zda jsou skutečným hybatelem konfliktu Spojené státy. „Já se domnívám, že hybatelem tohoto konfliktu není Amerika, ale Izrael. Spojené státy jsou v tomto případě spíš jeho vehikulem,“ uvedl.Írán podle něj navíc v současnosti nemá žádné skutečné spojence. „Rusko nikdy nebylo skutečným spojencem Íránu. Íránci mají dlouhou historickou paměť a Rusko i Británii vnímají jako tradiční nepřátele. A Čína kvůli Íránu do války nepůjde,“ dodal.

Francouzský císař Napoleon III. je oproti svému proslulému strýci u nás dnes velmi málo známý. V to přesto, že nechyběl u žádného z hlavních konfliktů té doby, které se dotýkaly Rakouska, jako byla Krymská válka, sjednocení Itálie nebo pošťuchování obou německých mocností – tedy Rakouska a Pruska – proti sobě v šedesátých letech.Na naše vnímání Napoleona III. má větší vliv beletrie než historiografie. Victor Hugo napsal sžíravou kritiku „Malý Napoleon: dějiny jednoho zločinu“. Už název je vypovídající. Je to příběh malého muže s velkými ambicemi, který zničil republiku, příběh politika bez skutečného talentu, člověka průměrného ducha, který se opíral o represivní aparát.A Karel Marx viděl Napoleona III. jen jako slabý, groteskní odraz svého slavného strýce a už na počátku jeho císařství slavně tvrdil, že dějiny se opakují „jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“.Dá se ale říci, že Napoleon III. měl smůlu. Kdyby zemřel o pár let dříve, byl by dnes určitě uctíván jako hrdina.

Hostem Hrotcastu byl realitního makléře a investor Tomáš Kučera a mluvili jsme o tom, jak bezpečné je v současné době investovat do nákupu nemovitosti v Dubaji: „Dubaj byla vnímána a prezentována jako bezpečný přístav pro investice. A tohle dostalo lidově řečeno na zadek,“ říká.Podle Kučery by přitom investory neměla geopolitická rizika v regionu úplně překvapovat. Dubaj je součástí oblasti, která v minulosti zažila opakované konflikty a nestability, což se dokázalo promítnout i do realitního trhu. „Dubaj je oblast, která za posledních 35 let má podruhé v bezprostřední blízkosti válečný konflikt,“ připomíná. A dodává, že trh s nemovitostmi v emirátu umí reagovat velmi prudce: „Ceny nemovitostí se tam dokázaly propadnout o 30, 40 i 50 procent.“Současná situace by se podle něj mohla projevit hlavně nepřímo, především přes pokles turismu a menší zájem investorů o nákup bytů určených ke krátkodobému pronájmu. „Pokud je realitní trh postavený na přílivu zahraničních investorů a turismu, každá bezpečnostní nejistota může růst zastavit. Troufl bych si říct, že může přijít i pokles cen,“ míní Kučera. Připomíná zároveň, že investoři by měli kromě výnosů vždy zvažovat i širší rizika. „Každý investor by si měl dát na jednu misku vah výnos a na druhou rizika. A teprve pak se rozhodnout.“

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czZastínila titulní strana Rudého práva projev prezidenta Pavla ve Sněmovně? „Mně připadá, že je to definice neudálosti. Platí to do jisté míry i o prezidentově projevu. Ale mávání Rudým právem je pro mě nezajímavá provokace. Nicméně Motoristé jsou mimořádně úspěšní trendsetteři, že na jejich akce zase naskakuje i opozice,“ říká Tereza Matějčková. „Motoristům stačí mít dvacetiprocentní podporu. A nepochybně je silné jádro lidí, kteří odmítají Petra Pavla a jeho komunistickou minulost. Pokud si Motoristé chtějí vybudovat voličskou základnu, tak systematickými útoky na Pavla jim to může vyjít,“ soudí Dalibor Balšínek. Americko-izraelský útok na Írán má ve Spojených státech nízkou podporu a je kritizovaný i v hnutí MAGA. „Většinu teroristických útoků v západní Evropě spáchali sunnité, íránský režim naopak bojoval proti Islámskému státu a al-Káidě a měl daleko větší ztráty než Evropa a USA. A naši politici tu budou neustále opakovat, že hlavní sponzor terorismu ve světě je Írán?“ připomíná Daniel Kaiser.Ozbrojený konflikt na blízkém východě přináší i jiné souvislosti. „Jestli takhle dál bude Amerika pálit, Ukrajina jako priorita nebude ani na druhé nebo třetí koleji. Navíc rostoucí ceny ropy a plynu jsou samozřejmě výhodné pro Rusko,“ říká Matějčková.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Letos nás čekají historicky desáté volby do obecních zastupitelstev od listopadu 1989. A k tomu jedny volby do zastupitelstva města, které je rovněž jedním ze 14 českých krajů – Prahy. Tentokrát se však nebudeme bavit o tom, kdo je favoritem, v Praze, Brně, Ostravě nebo třeba ve Vysoké Lhotě na Pelhřimovsku. Ale o jednom velkém unikátu a jeho souvislostech. Česká republika je se svými celkem 6258 obcemi v přepočtu na počet obyvatel v evropském kontextu raritou. Také počtem krajů se řadíme k mimořádně členitým zemím. Je to dobře, nebo špatně? Pozvání do Salonu Echa přijali exministr pro místní rozvoj za hnutí STAN a bývalý hejtman Karlovarského kraje Petr Kulhánek, dále muž, který chtěl mimo jiné právě Karlovarský kraj zrušit – ekonom a někdejší poslanec TOP 09 Miloš Nový a nakonec sociální geograf z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Radim Perlín.

Napoleon Bonaparte byl zcela mimořádný úkaz, ale legenda ho ještě zvětšila. Přitom realitu a legendu od sebe nelze snadno oddělit. Napoleon Bonaparte byl totiž mistrem sebepropagace jako málokterý státník. Pečlivě řízená vizuální propaganda vytvořila z jeho osoby kult téměř mytických rozměrů. Sám objednával propagandistické obrazy, určoval jejich kompozici i rozměry a skrze ně vytvářel svůj ikonický obraz „hrdiny určeného osudem“. K jeho legendě přispívala i řada spisovatelů - jako byl Chateaubriand, Stendhal a jíní, včetně německého idealistického filosofa Georga Friedricha Hegela - kteří často podléhali jeho charismatu, i přes své kritické postoje. Napoleon zakládal vlastní noviny, do nichž sám psal články oslavující jeho vítězství. Manipuloval zprávami z boje, vyzdvihoval úspěchy a skrýval neúspěchy.Nejvýmluvnější je případ jeho tažení do Egypta, kdy naprosto katastrofickou expedici proměnil v triumfální legendu, a to jenom díky efektivní propagandě. Přitom tato akce ho mohla stát kariéru, protože se vůbec nezachoval jako hrdina. Opustil svou armádu a tajně se vrátí do Francie. Ale když dorazil do Paříže, byl obyvatelstvem nadšeně oslavován jako hrdina, přestože tam nechal napospas 50 tisíc vojáků. Skvěle totiž pracoval na sebeprezentaci. Během svého tažení zásoboval francouzský tisk exotickými zprávami z arabského světa, vzal s sebou zástup vědců, aby mohli studovat Egypt. Zprávy a obrazy od umělců fedrované do francouzských médií vytvořily obraz fenomenálního tažení do Orientu. V Paříži se prodávaly propagandistické obrazy s pyramidami, palmovými háji, vítězstvími nad „nevěřícími“, divadla hrála představení oslavující „Vítězství u pyramid“.Ale kdyby následně Napoleon neprovedl státní převrat a neprohlásil se prvním konzulem, tak by asi skončil…

Opakované prezidentské volby v Republice srbské. Domluvený kabaret, nebo oslava demokracie?V únoru se v Republice srbské – čili jedné ze součástí konfederace Bosny a Hercegoviny – opakovaly prezidentské volby, konané původně vloni v listopadu. Stojí za pozornost, protože jejich okolnosti jsou nevšední, výjimečné. Vloni byl rozhodnutím ústavního soudu zbaven funkce tehdejší dlouholetý prezident Milorad Dodik, jemuž soud zakázat vykonávat jakékoli ústavní funkce na dalších šest let. Po několika měsících lavírování a vzpoury se Dodik soudnímu rozhodnutí nakonec podvolil a úřad opustil. U moci přitom de facto zůstal, jelikož nový prezident Siniša Karan je Dodikův dlouholetý spolupracovník, někdejší ministr vnitra. Navíc je zvolen jenom do letošního podzimu, kdy se mají konat řádné prezidentské volby. V těch Dodik stále nesmí kandidovat, není ale jasné ani to, zda bude kandidovat Karan, nebo zda se bude hledat nový kandidát. Jak se v tom všem vyznat? O tom je nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované, který připravují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.Aby zdánlivého chaosu nebylo málo, v době mezi odstoupením Dodika a (opakovanými volbami potrvrzeným) zvolením Karana byla na přechodnou dobu pověřenou prezidentkou Ana Trišić-Babić – další z Dodikových lidí. Je vůbec možné, aby odvolaný prezidnt směl nominovat své nástupce? A je to, co sledujeme v Republice srbské, další doklad případů, jako byly rumunské prezidentské volby, tedy souboj moci soudní a zákonodárné o vývoj státu, anebo jde v případě tohoto státu přece jen o něco jiného, jelikož Bosna a Hercegovina je vlastně protektorát, jehož fungování dozoruje vysoký představitel Evropské unie?V druhé půli epizody je řeč především o tom, jak vypadal Karanův prezidentský slib a projev a jak Dodikův projev k témuž. Bratři rozebírají jazyk těchto projevů. Jazyk nacionalistické, otvřeně šovinisticé politiky, jaký z českého prostoru zmizel nejpozději s odsunem Němců. „Jako vždy, když byly časy těžké, srbský lid zvítězil,“ pronesl například Dodik ve svém projevu v Banja Luce. Karan mimo jiné řekl: „Od teď jsem prezidentem vás všech, všech občanů Republiky srbské. Děkuji, že jste skrze mě, skrze mé malé jméno, znovu bránili to, co jsme bránili už mnohokrát – právo srbského národa rozhodovat sám o sobě.“Aneb konečně podcast, který rozebírá přehlížená témata.

Pavel Peterka, hlavní ekonom XTB, v Hrotcastu přináší alarmující predikce o budoucnosti českých důchodců. I když se český senior v současnosti může pochlubit relativně štědrým důchodem, Peterka varuje, že s rostoucími náklady a stárnutím populace se situace za pár desetiletí výrazně zhorší.„Důchodci v Česku na tom dnes nejsou tak špatně, jak se někdy tvrdí,“ říká Peterka. „Systém je poměrně štědrý, především když se podíváme na průměrnou výši důchodu v poměru k průměrné mzdě. V porovnání s jinými evropskými zeměmi jsme na tom dobře.“ Průměrný český důchod pokrývá více než 100% běžných nákladů, což je výjimečné.Ale varování přichází, jakmile se podíváme do budoucnosti. „Za 20 let bude počet seniorů růst, a to nejen kvůli delší délce života, ale i díky stárnutí populace. Problém bude v tom, že aktivních lidí, kteří do systému přispívají, bude výrazně méně. To znamená, že penzistů bude víc, ale peníze se budou muset dělit mezi větší skupinu lidí,“ říká Peterka.Vláda už nyní čelí tlaku na zajištění penzí pro stále větší část obyvatelstva. Zatímco dnešní generace seniorů ještě využívá relativně silného důchodového systému, nadcházející generace budou mít podle Petra mnohem menší šance na stejný komfort.Peterka přitom zdůrazňuje, že budoucí důchodci budou muset více spoléhat na vlastní spoření. „Dnes je důležité začít spořit na vlastní důchod, protože stát nebude moci vše pokrýt. A je potřeba, aby to bylo přístupné pro každého,“ dodává.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czMinistr zahraničí Petr Macinka přednesl v OSN projev, za který ho chválí i opozice, naopak někteří příznivci Motoristů vyjadřují své rozčarování. „Byl to projev, který podle mě po dlouhé době reflektoval realitu. Musíme si sednout a bavit se spolu. Je Rusko bezpečnější než před válkou? No, není. Bylo to velmi dobře vypointované,“ říká Pavel Štrunc. „Odkaz na berlínskou zeď, která teď stojí na Ukrajině, je trochu dětinské čtení situace,“ připomíná Daniel Kaiser.Je, nebo není prezident lídrem opozice? Podle videa ze sobotního Staroměstského náměstí se zdá, že takové označení vadí i Petru Pavlovi. „Nechci říct, že se od toho distancuje, ale říká – takhle už dál ne. Takhle já to interpretuju,“ říká Tereza Matějčková. „Skutečně tak nechce být vnímaný? Proč by jinak od loňského podzimu dělal tu ústavně nesmyslnou operaci proti Filipu Turkovi?“ ptá se Kaiser. Jaká je situace čtyři roky od plnohodnotné ruské agrese proti Ukrajině. Můžeme chápat motivace Ruska, aniž bychom ho hájili?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Pavel Štrunc.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Únor bílý, pole sílí… a také se už tradičně vyzývá k měsíční pauze od alkoholu. Již zavedená kampaň Suchej únor pracuje se čtyřmi hlavními hodnotami, které bychom podle jejích autorů měli abstinencí získat: čas, lásku, spánek a peníze. Tvrdí, že méně alkoholu znamená více života. Je to ale skutečně tak jednoduché? Pohled adiktologů v debatě zastupují Miroslav Barták a Benjamin Petruželka, roli milovníka alkoholu pak Adam Huml, marketingový specialista a influencer, který se na Instagramu pod pseudonymem Medojedpije věnuje popularizaci a kultuře pití.

Kniha Dar smrti Jacquese Derridy patří i do české filosofie. Derrida, který v roce 1981 přijel do Prahy přednášet o Patočkově pojetí odpovědnosti, zde navazuje právě na Kacířské eseje o filosofii dějin českého filosofa. Pojem odpovědnosti, živý v české filosofické tradici, se pro něj stává ústředním motivem. Francouzský myslitel – věrný své dekonstruktivní metodě – jej však rozvíjí radikálním směrem.Vycházeje z náboženského dilematu starozákonního Abraháma, kterého Bůh vyzývá, aby mu obětoval svého syna, ukazuje Derrida, že odpovědnost je vždy nezastupitelně individuální – a právě proto konečná i temná. Čím více chceme někomu dávat, být mu odpovědní, tím spíše se od někoho jiného, třeba i neméně milovaného, odvracíme. Abrahámova situace je v tomto smyslu situací nás všech. V zásadních otázkách svého života stojíme sami, bez opory – a musíme umět nevědět. Rozhodnutí být odpovědný jednomu totiž znamená zároveň omezit odpovědnost vůči jinému. A především: nikdy nemůžeme s jistotou vědět, zda jednáme správně. Zde se láme rozdíl mezi morálkou a etikou. Morálka představuje obecná pravidla; etika je naproti tomu život – odpovědnost žitá v konkrétní situaci, v níž zvažujeme různé, často protikladné ohledy.Toto hledisko má i překvapivou politickou dimenzi. Člověk je bytostí, která dokáže formulovat morálku – tedy obecné a závazné normy. Zároveň je však musí umět eticky překročit, protože normy se mohou dostat do vzájemného konfliktu a žádná situace není bezezbytku průhledná. Jednat odpovědně znamená vědět, že se mohu mýlit – anebo dokonce, že jsem vůči něčemu, možná i nevyhnutelně, nespravedlivý. Politika pak představuje ještě třetí rovinu. Zatímco v morálce a etice odpovídáme především konkrétním druhým, v politice zvažujeme širší pole vztahů a důsledků. Odpovědnost zde nesměřuje jen k jednotlivci, ale i k „třetím“ – k dalším, nepřítomným, anonymním druhým, k veřejnosti.Demokratické zřízení je prostorem, v němž se tato napětí musí nést veřejně – bez iluze, že lze odstranit konflikt mezi morálním požadavkem univerzality, etickou jedinečností konkrétního rozhodnutí a politickou odpovědností vůči voličům i institucím. Pointa Derridových úvah spočívá v tom, že podléháme iluzi, domníváme-li se, že lze rozhodovat „čistě“, bez zbytku a obětí. To však neznamená, že by politika byla „špinavá“ – ale pokud bychom takové slovo skutečně chtěli použít, museli bychom je vztáhnout i na samu etiku. Etická odpovědnost je totiž neslučitelná s univerzální spravedlností. Kdo chce být etický, nemůže zůstat bez viny; a kdo se chce uchovat bez viny, vzdává se odpovědnosti za konkrétní čin.KapitolyI. Mluví pravda – nebo se píše? [úvod až 23.40]II. Trapný šarlatán i geniální myslitel [23:40 až 42:10]III. Evropa mezi transparentností a tajemstvím [42:10 až 58:00]IV. Odpovědný je jen smrtelník [58:00 až 01:11:20]V. Člověk v průsečíku etiky, morálky a politiky [01:11:20 až konec]Bibliografie Dimitrije Curcic, Audiobook statistics, in: WordsRated, https://wordsrated.com/audiobook-statistics/?utm_source=chatgpt.comJacques Derrida, Dar smrti, přel. Tatiana Chavalková Badurová, Praha: Herrmann a synové, 2026.Jan Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha: OIKOYMENH, 2007.Amy Ziering Kofman – Kirby Dick, Derrida, Jane Doe Films; Zeitgeist Films, 2002.Platón, Faidros, přeložil František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 1993.

Karel Sabina je jednou z nejrozporuplnějších postav naší moderní historie. Všichni si zpíváme jeho texty z Prodané nevěsty, mnohé známe zpaměti, ale zároveň je symbolem udavačství, praotcem všech pozdějších konfidentů a udavačů, kteří se jako červená nit táhnou moderními českými dějinami až do dnešní doby, kdy máme hned dva spolupracovníky komunistické tajné policie ve vládě.Karel Sabina prožil dramatický život. Začínal jako radikální revolucionář a socialista. Současníky i některými historiky byl pokládán za jednoho z nejinteligentnějších a nejbystřejších lidí své doby. Za spiknutí proti monarchii byl ale odsouzen k trestu smrti, ten byl změněn na 18 let žaláře. Ve vězení strávil kus života, než byl amnestován. Ke spolupráci s tajnou policií ho přivedla existenční nouze, kdy nemohl nic publikovat bez svolení úřadů a byl pod stálou kontrolou. Když se se poměry uvolnily, stal se uznávaným vlastencem a literátem. Pak se ovšem – zřejmě indiskrecí – dostaly některé policejní materiály k českým vlastencům a byl odhalen.Bylo to v době, kdy se se slavily Sabinovy šedesátiny a on dostal zlaté hodinky od Umělecké besedy a zlaté pero od českého dělnictva , které ho vnímalo jako jednoho ze svých přátel. Verdikt nad Karlem Sabinou vynesl nikým nevolený „Národní soud“, což byla sešlost několika vlastenců, mezi kterými byl třeba Julius Grégr nebo Jan Neruda. Sabinovi bylo nabídnuto, že pokud se do 8 dnů odstěhuje z Čech a nebude už publikovat, nad vším se zavře voda. Sabina přijal, odjez do Drážďan, ale jeho konfidentství bylo stejně odhaleno a společnost ho tvrdě odsoudila. Zemřel v chudobě a osamělosti.Čeští vlastenci se s ním tedy vyrovnali dost drsně a zcela mimo právní rámec. Zdá se, že v druhé polovině 19. století budila spolupráce s tajnou policii mnohem větší pohoršení, než je tomu dnes, kdy nejsme zdaleka tak útlocitní, jako byli tehdejší mladí čeští vlastenci.

Před sto lety – 3. února 1926 – byl přijat zákon o existenci československého jazyka, který platil až do roku 1948, kdy se s odsunem Němců změnilo národnostní složení po druhé světové válce obnoveného Československa a už nebylo potřeba tuto zjevnou politickou obezličku v zákonu mít. Původně to ale měl být štít, aby si Němci nemohli sáhnout na správu nového státu a aby ten mohl bezpečně fungovat. Přesto se do zákona dostal až osm let po vzniku státu. O tom všem a jazykových vztazích Čechů ke Slovákům hovoří v další epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.V 19. století se někteří Češi bránili tomu, aby byla ustavena samostatná slovenština, už tehdy trvrdili, že takový krok by znamenal oslabení, protože další štěpení slovanského živlu mezi Němci (a Maďary). Slováci se však nedali a prosadili si svou, protože se vždycky vnímali i jazykově jinak než jako „malí Češi“. Ostatně český problém dodnes je, že Slovensko vnímáme jako malé Česko – proto jsme tuto zemi nikdy pořádně nepochopili. Zároveň se nikdy do českého povědomí pořádně nepropsala historická zkušenost s tím, jak jsme pomáhali Slovákům stavět se po vzniku ČSR na vlastní nohy, a to i jazykově, a nenaučili jsme se porozumět tomu, jak důležité pro přežití slovenštiny bylo, že republikánské české dějiny jsou dějiny jazykové velkorysosti, nikoli usurpování si řečí jiných. Slovensko se vyvíjelo jazykově správně po celou dobu, což nebylo v Evropě ve vícenárodních státech obvyklé.O tom je první půle epizody, druhá je mimo jiné o tom, zda je vlastně nějaký rozdíl mezi obraty „československý jazyk“ a „českoslovenština“. Patrně ano – zatímco první skutečně funguje historiky jako popis nějakého dobového myšlenkového proudu, druhý používáme jako výra pro směs obou řečí, kterou používají ti, kteří se druhý jazyk pořádně nenaučili a první nepřestali používat. Nejznámějšími mluvčími tohoto jazyka jsou samozřejmě dva vrcholní slověnští politici působící nakonec v Čěsku: Gustáv Husák a Andrej Babiš. Aneb konečně podcast, který respektuje slovenské úsilí o svébytnost.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPřestřelka ministra Petra Macinky na mnichovské bezpečnostní konferenci vyvolala ohlas. „Jeden z nejrozšířenějších komentářů na straně polského ministra zahraničí Sikorskiho to formuloval tak, že Macinku vyškolil. Pro tuhle polovinu spektra je typické, že mají tu zálibu ve školních metaforách – zpátky do lavic, chtěli bychom být v EU premianti, ale bohužel jsme žáci v poslední lavici. A neumějí si představit, že ostatní ze školy už dávno vyrostli,“ říká Martin Weiss.Zároveň připomíná, že v Americe je korunním princem viceprezident J. D. Vance, ale nestraničtí komentátoři naznačují, že Marco Rubio, který byl v Mnichově za svůj projev odměněný potleskem ve stoje, je mnohem chytřejší a byl by mnohem lepší kandidát na prezidenta. Kdo přijde o práci kvůli umělé inteligenci? První nejspíš půjdou překladatelé či novináři. Česku hrozí nezaměstnanost i kvůli aplikaci dreen dealu.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Martin Weiss a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem Echo Prime Time byl komentátor a externí poradce prezidenta Petra Pavla Jan Macháček. Uvedl, že projev Marca Rubia na konferenci byl mnohem vstřícnější než ten loňský viceprezidenta JD Vance. „Ale byl kritický také ve věci migrace, Green Dealu nebo progresivní politiky. Zároveň ale nevyjadřoval jasnou podporu stranám jako je AfD, což vloni JD Vance učinil,“ uvedl Macháček s tím, že na konferenci se lidé nedozvěděli příliš nového o válce na Ukrajině.Co si myslí o pozici Macinky na světové politické scéně? A je nová vláda relevantním partnerem pro Američany? Sledujte celý podcast.

Bývalý prezident Václav Klaus byl hostem Echo Prime Time a mluvilo se o vystoupení ministra zahraničních věcí a předsedy Motoristů sobě Petra Macinky na bezpečnostní konferenci v Mnichově, kde vystoupil mimo jiné s polským ministrem Radkem Sikorským a také někdejší americkou první šéfkou diplomacie Hillary Clintonovou, s oběma se přitom dostal do střetu. Klaus prý vystoupení nesledoval, ale že je jasné, že se Macinka musel vymezit vůči Clintonové a Sikorskému, protože „jsou neúnosní“. Kdyby to neudělal, Klaus by mu to pak prý vyčetl.„Když jsem podával přihlášku do EU, tak jsme byli ještě raná demokracie. Neměli jsme luxus Norska či Švýcarska jako zaběhlých demokracií. Nemohli jsme tehdy nevstoupit, vstupovali jsme ale s nadějí, že musí dojít k radikální transformaci Evropské unie. K tomu ale nedošlo, EU nadále centralizuje, utahuje šrouby a koncentruje veškerou moc do Bruselu,“ uvedl Klaus.Řekl, že současné vládě fandí, byť toho dosud nestačila příliš udělat. „Tato vláda má kouli na noze, kterou je Filip Turek, čímž je (vláda) blokována... Tím se dostáváme k tomu Macinkovi. Nejsem pro posílání půlnočních SMSek tak pochybnému člověku, jako je Petr Kolář. Já bych takhle nejednal,“ poukázal Klaus s tím, že samotné SMSky byly hloupé a politický neprozřetelné, zároveň ale kritizoval i to, že Hrad zprávy zveřejnil.​​​​​​

Na druhém životě Karla Havlíčka Borovského se dá ukázkově předvést, jak si minulost přetváříme do podoby, která nejlépe vyhovuje aktuálním potřebám ideálů a společenských vzorů. Za svého života se od něho v těžkých časech něho řada lidí odvrátila a někteří ho dokonce veřejně odsuzovali. Po své smrti se ale stal mučedníkem českých vlastenců, ačkoli se nebál jít s českými obrozenci do konfliktů, o čemž svědčí třeba zdrcující kritika Tylova románu Poslední Čech. Nakonec národ pro něho nebyl samoúčel a literatura neměla sentimentálně vlastenčit, ale kultivovat veřejnost.S jeho odkazem velice kreativně pracoval také Tomáš Garrigue Masaryk. Udělal z Havlíčka antiklerikála, což bylo dokládáno jeho útoky na kněžoury a údajným vyhazovem z pražského kněžského semináře po necelém roce. Jenomže knězem chtěl být Havlíček po gymnáziu, protože se domníval, že bude moci dělat osvětu a kultivovat lid. Ještě krkolomnější bylo, když z pravověrného katolíka Havlíčka udělat Masaryk církevního reformátora a včlenit ho do své oblíbené linie české reformace, kterou podle něho tvoří Hus, Chelčický a Komenský.Havlíček stal ovšem stal i oblíbencem komunistů. Ti ho vykreslovali jako pokrokového žurnalistu, který bojoval proti reakci stejně jako to po roce 1948 činili i oni sami. V komunistických učebnicích dějepisu byl prototypem „bojovníka za pravdu“, jehož myšlenky vedly k dělnickému hnutí. Komunisté ovšem museli taktně zamlčet jeho skepticismus k jakékoli masové revoluci.Zneužití komunisty se Havlíčkovi nakonec stalo osudným i v dnešní době, když ho v roce 2018 vedení Národního muzea odstranilo z pantheonu osobností.

Zpěvačka Markéta Poulíčková v podcastu Men's Factor otevřeně popisuje svou cestu od dětského zpívání přes mezinárodní soutěže až po tvrdé střety s realitou hudební branže. V rozhovoru se dotýká i zákulisí českého showbyznysu. „Mám pocit, že u nás pořád hodně fungují kamarádské vazby. I u cen, jako je Anděl, se často oceňují ti samí lidé,“ říká a dodává, že v menší zemi se tomu úplně vyhnout nedá. Jak jí pomohl úspěch v soutěží Česko hledá Superstar a s jakými démony se v životě musela potýkat?

V průběhu února obvykle padají mnohé závazky novoročních předsevzetí, které se týkají zdravého životního stylu. Zároveň ale Česká republika trpí vysokou mírou civilizačních chorob, jako je obezita, hypertenze nebo diabetes 2. typu, pročež stojí za to si benefity pohybu, síly a posíleného tělesného zdraví připomenout. Pozvání do Salonu Echa přijali: Lukáš Pokorný, bývalý český reprezentant ve fotbale a zakladatel Prisma Institutu; Petr Růžička, učitel pohybových dovedností a vedoucí školy Pohyb je život; Lukáš Roubík, nutriční odborník, dvojnásobný mistr republiky v kulturistice a zakladatel Institutu moderní výživy; Michal Radar Vrátný, hlavní instruktor a zakladatel sítě tělocvičen Železná koule.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czTéma covidových vakcín stále funguje jak rudý hadr na býka. Česká společnost se brání diskusím o tom, co jsme si to udělali. „A přitom je to napěchované emocemi z obou stran. Já nejsem doktor, ale jako novinář mám za povinnost mít povědomí o tom, jaké kontroverze jsou s touhle vakcínou spjaté,“ říká Daniel Kaiser.Epidemii připomíná i trend léků na hubnutí. Kolik lidí je dnes na Ozempicu, Mounjaru či Wegovy? „Ten lék má sílu změnit pohled na nadváhu a obezitu, kdy přestaneme moralizovat a řekneme si – vždyť ty lidi potřebují lék. A má to svou odvrácenou stránku. Stejně jako se těžko zbavuje antidepresiv, i tady se objevuje kritika, že na lécích na hubnutí může vznikat závislost. Jaké budou mít dlouhodobé účinky, se teprve zjišťuje,“ říká Tereza Matějčková.Na závěr došlo ještě na spanilou jízdu Andreje Babiše po evropských státnících. „Podle mě je to Babišovo hledání spojenců pro vybržďování green dealu,“ myslí si Kaiser.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

I koně jsou v našem světě tlustí. Dokonce i divoká zvířata, pokud žijí v blízkosti lidí. Alespoň to tvrdí četné výzkumy, které ukazují, že nadváha a obezita zdaleka nejsou jen lidským problémem. Toto zjištění staví do nového světla otázku, jak nadváhu tematizujeme. Tlustému koni sotva budeme vysvětlovat, že by měl posílit svou vůli; spíše upravíme prostředí tak, aby nedostal příležitost se přejídat. Překvapivě ve stejném duchu uvažují i někteří současní filozofové, například Matthew Haug, když mluví o tzv. silné vůli. Podle nich je třeba opustit představu já jako vládce, který svádí heroický boj s nižšími vášněmi.Příběh heroického boje známe už od dialogu Faidros. Duši si Platón zde představuje jako koňské spřežení: Bílý, ctnostný kůň brzdí černého, žádostivého koně, zatímco nad oběma bdí vozataj, který pevně svírá uzdy. Tento obraz předznamenal, jak uvažujeme o disciplinovaném člověku: jako o hrdinovi, který svádí vnitřní bitvu – a nepodlehne. Jenže když se na tuto otázku zaměřili psychologové z empirického hlediska, objevil se jiný obraz. Nejde o popření disciplíny, nýbrž o posun v tom, kde ji vlastně hledat. Je pravda, že disciplinovaní lidé bývají zdravější, vzdělanější, bohatší – a často i ctnostnější. Dokážou brzdit egoistické impulzy a udávají vyšší míru životní spokojenosti. Důvodem však možná není jejich bojovnost ani schopnost pokořit vášně v přímém střetu. Spíše si umějí svůj život uspořádat tak, aby se do konfliktu vůle vůbec nedostali. Vědí totiž, že ve chvíli, kdy už pokušení stojí přímo před nimi, je úspěch obtížný – i pro disciplinovaného člověka.Jak ukazuje Matthew Haug v knize Rethinking Self-Control (2025), neznamená to, že bychom kontrolu mohli jednoduše odložit. Spíše ji máme rozptýlit do každodennosti. Také nejde o to se lámat – ne proto, že je to bolestivé, ale proto, že je to málo účinné. Každý bojovník jednou podlehne. Smyslem je vytvářet si takové návyky a uspořádání života, které nás před svody chrání dřív, než se promění v otevřený konflikt. Možná se tu ale říká ještě něco podnětnějšího. Antičtí myslitelé často považovali za skutečně ctnostného toho, kdo žádné svody necítil. Jenže to není zcela přesvědčivé. I svody, neřesti a selhávání jsou důležité cesty poznání. Mimo jiné nám připomínají, že svět je plný krásných a žádoucích věcí. Konflikt vůle takovému světu vzdává hold. Úkolem není touhy vyhladit, ale naučit se jim čelit chytře: uchovat je a nepodlehnout jim, alespoň ne vždy.KapitolyI. Vůle ve světě tlustých koní [úvod až 14:00]II. Sebeovládání bez boje: Odysseus jako stratég vůle [14:00 až 21:35]III. Vládnout touze, nebo ji nemít? [21:35 až 34:45]IV. Sebeovládání bez hrdinství [34:45 až 58:30]V. Ozempic a konec mýtu silné vůle [58:30 až konec]

Jindřich Rajchl, předseda strany PRO zvolený za SPD, ve vypjaté debatě v nedělním pořadu Echo Prime Time uvedl, že prezident Petr Pavel postupoval protiústavně, když nejmenoval Filipa Turka ministrem, a podporou demonstrace se podle něj postavil na stranu opozice. Bývalá ministryně spravedlnosti Eva Decroix (ODS) jeho výklad odmítla s tím, že prezident má právo bránit se politickému nátlaku. Rajchlovi zároveň vytkla jeho postoj k podpoře Ukrajiny a označila jej za dezinformátora.Rajchl dorazil na debatu v triku s nápisem „Jsem svoloč.“ Reagoval tak na slova Decroix po demonstraci na podporu prezidenta Petra Pavla, kdy napsala na sociální sítě: „S vděčností a hrdostí za Česko. Jen fakt nechápu, jak jsme mohli prohrát volby a pustit ke kormidlu tuhle svoloč. Lekce! Velká! Díky za vás všechny, že držíte směr a hájíte normální svět a demokracii.“Sledujte celé video a napište nám, kdo vás víc oslovil.

Debata o státním rozpočtu se v Česku dlouhodobě vede špatně. Místo aby se soustředila na strukturu výdajů a směřování hospodářské politiky, zúžila se na jediné číslo, a to výši schodku. Tvrdí to hlavní ekonom investiční skupiny DRFG Martin Slaný, který byl hostem Hrotcastu. „Jak kdyby se všechno zúžilo na ten deficit. Teď je tady 310, předtím bylo 286, někdo mluví o 290. Přidává se strukturální deficit, fiskálně neutrální operace, jednorázové položky. A je z toho hrozný mišmaš,“ říká Slaný a dodává, že takto vedená debata je podle něj „strašně plytká a úzká“.Rozpočet podle něj nelze chápat jako technickou účetní položku. „Státní rozpočet v sobě ztělesňuje hospodářskou politiku vlády. Není to jen součet příjmů a výdajů,“ zdůrazňuje. Právě proto očekával, že nová vláda využije první rozpočet k jasnému vymezení směru. „Čekal jsem, že vyšle signál společnosti i ekonomice, že přichází změna.“ Za chybu nepovažuje ani případné delší rozpočtové provizorium. Naopak. „Rozpočtové provizorium není tragédie. Kdybych byl na místě ministryně financí, tak ho držím co nejdéle. Je to určitý druh šetření a vytváří tlak na systém,“ míní Slaný. Podle něj by bylo lepší rozpočet připravovat pomaleji, ale s jasným rámcem. Klíčovým problémem českých veřejných financí jsou podle něj výdaje. Přesto se rozpočtová pravidla soustředí především na deficit a dluh. „Nikdy jsem nebyl zastáncem pravidel, která se věnují abstraktním pojmům typu strukturální deficit. Normální občan vůbec netuší, co to je,“ říká. Podle Slaného by se fiskální pravidla měla zaměřit na dlouhodobý růst výdajů vůči HDP.Slaný se v rozhovoru vrací i k devadesátým létům a k období ekonomické transformace, které podle něj dnešní debaty často zkreslují nebo zjednodušují. Připomíná, že tehdejší reformy byly ve srovnání s dnešními zásahy státu mimořádně radikální. „To byl skok po padesáti letech centrálního plánování absolutně do neznáma. Najednou se začaly skutečně vytvářet ceny,“ říká. Za jeden z klíčových úspěchů transformačního období považuje udržení makroekonomické stability. „Měli jsme jednu z nejnižších inflací ze všech zemí východního bloku a dokázali jsme si cenovou stabilitu udržet sami,“ upozorňuje. Právě to podle něj vysvětluje, proč Česko dodnes není v eurozóně, na rozdíl od některých zemí, které transformaci nezvládly. „Země jako Bulharsko nebo pobaltské státy potřebovaly pevnou měnovou kotvu, protože ten transformační proces nezvládly,“ dodává.Slaný zároveň kritizuje současnou snahu se od devadesátých let distancovat. „Je obrovská chyba, že se dnes tyhle reformy relativizují nebo že se od nich politicky ustupuje. Pokud má být někdo na devadesátá léta hrdý, tak právě proto, že nás dostala tam, kde jsme,“ říká. Podle něj tehdy existoval jasný reformní étos, který dnes chybí.

Skončila bouře ve sklenici vody? Andrej Babiš se chce potkávat s prezidentem sám, otázka, kdo bude reprezentovat Českou republiku na summitu NATO, však zůstává otevřená. A občanská společnost se opět sešla na demonstraci.„To, co vidíme několik posledních let při akcích podobných demonstraci ze Staroměstského náměstí, je taková lumpenobčanská společnost. Jsou to lidi, kteří mají potřebu se společně vzrušit, kolektivně si někým zaopovrhovat,“ říká Daniel Kaiser. „A proti Fialově vládě zase demonstrovali lidé, kterým údajně chyběly zuby. I tam byly rysy hysterickosti, ale konalo se to na základě něčeho hmatatelného, jako byl propad mezd nebo růst inflace.“„Připadalo mi to jako společná bohoslužba za demokracii, kde se dělo to, co se soustavně dělá od vzniku Milionu chvilek, to znamená politika se převádí do morálky, kde už se nedá nic domluvit. Když jde o zájmy, jsou možné kompromisy. Morálka je jen dobro, nebo zlo,“ myslí si Tereza Matějčková.Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Tereza Matějčková, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

Kaskadérka Hanka Dvorská vstává už desítky let v 5:20 ráno, třikrát týdně vede venkovní bootcamp, otužuje se, skáče z letadla a klidně naskočí na jednokolku. A to i přesto, že má endoprotézu kolene, prodělaný těžký covid, kardiostimulátor a nádor na mozku.Její životní filozofie je až odzbrojující svou jednoduchostí: hýbat se, být mezi lidmi a nehroutit se z bolesti. „Bolí mě všechno. Ale koho to zajímá?“ říká bez patosu. Pohyb pro ni nikdy nebyl výkonem pro výkon, ale přirozenou součástí života - od dětství v Sokole přes kaskadérské začátky až po dnešní práci trenérky.V rozhovoru otevřeně mluví o strachu, který zažila při prvním pádu z okna, o syrových podmínkách filmového kaskadérství před revolucí i o tom, jak zásadní roli hraje hlava. Jedna věta lékaře „To bude dobrý“ jí podle vlastních slov změnila život.

Letošní Světové ekonomické fórum v Davosu bylo značně bouřlivější než předešlé ročníky. Americký prezident Donald Trump tam přijel s požadavkem řešit status Grónska, velký ohlas měl projev kanadského premiéra Marka Carneyho o konci světového řádu, tak jak jej známe, byla tam založena Rada míru, jakási Trumpova OSN. Výsledkem byl nespočet komentářů a úvah o nevratných změnách, konci globalizace a novém multipolárním světě. O tom, co si z letošního Davosu odnést, debatovali europoslanec za ODS Alexandr Vondra, Chief External Affairs Officer v PPF Group Jan Růžička a amerikanista z University of New York in Prague Jakub Lepš.

Česko je v kybernetické válce. Útok může přijít o víkendu a ochromit firmu během hodinyKybernetické útoky nejsou vzdálenou hrozbou, ale každodenní realitou, která se stále častěji dotýká i Česka. Podle etického hackera a forenzního vyšetřovatele Jakuba Alimova ze společnosti Alinet.cz se kyberprostor stal regulérním bojištěm, kde se útočí nepřetržitě.„Geopoliticky se válčí zhruba patnáct set kilometrů od nás, ale v kybersvětě se útočí pořád. A každý den,“ říká Alimov v podcastu Hrotcast.Nejčastější hrozbou jsou podle něj ransomwarové útoky, při nichž útočníci zašifrují data celé firmy a požadují výkupné, často v řádech desítek milionů korun. Samotný útok přitom nemusí být technicky složitý. Přístupy do firemních systémů se prodávají na darknetu a škodlivý software je dostupný formou služby.„Vy si dnes nemusíte umět napsat vlastní kód. Existuje ransomware as a service. Zadáte kryptopeněženku, dostanete škodlivý kód a je hotovo,“ popisuje Alimov.Útočníci si navíc pečlivě vybírají čas. Nejčastěji přicházejí útoky v pátek večer nebo o víkendu, kdy ve firmách nikdo nereaguje. „Od prvního průniku do systému po kompletní zašifrování firmy to může trvat 88 minut. To je okno, kdy se ještě dá bránit,“ říká.Kyberzločin už dávno není doménou jednotlivců. Podle Alimova dnes fungují organizované skupiny s hierarchií a zákaznickou podporou. „Vy se přihlásíte do portálu, kde vidíte informace o firmě, vyjednáváte o výkupném a někdy vám řeknou, že slevu musí schválit nadřízený, který zrovna spí.“Vedle ekonomicky motivovaných útoků ale existuje i jiná, méně viditelná hrozba: státní kyberšpionáž. Ta se nesnaží systémy zničit, ale dlouhodobě v nich zůstat. „To jsou pokročilé útoky, které našlapují po špičkách. Cílem je být v systému co nejdéle a nebýt odhalen,“ vysvětluje Alimov.Zranitelné nejsou jen firmy, ale i nemocnice, školy nebo státní instituce. Ve zdravotnictví přitom nejde jen o peníze. „Když nefungují CT, rentgeny nebo elektronické recepty, lékaři jsou v podstatě slepí. To může přímo ohrozit život pacientů,“ varuje.Rizika se ale týkají i běžných domácností. Chytré kamery, televize, vysavače nebo auta mohou sloužit nejen uživatelům, ale i útočníkům. „Kamery a další zařízení se běžně zneužívají. Pokud jsou vystavené internetu a nejsou aktualizované, je to dnes standardní praxe,“ říká Alimov.Základní obrana přitom není podle něj otázkou špičkových technologií, ale disciplíny. Offline zálohy, přehled o tom, co je připojeno k internetu, a schopnost rychle reagovat rozhodují o tom, zda firma útok přežije.„Nejhorší je, když nezjistíte, kudy se útočník dostal dovnitř. Pak vás zašifrují znovu,“ uzavírá Alimov.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czZveřejnění soukromé korespondence ministra Petra Macinky rozdělilo opozici a vládní koalici. Mluví se i o vydírání. „Je to banalita a příklad politického amatérismu. Jenom to ukazuje, že prezident politiku neumí dělat. Petr Pavel není politický hráč a je pod silným vlivem svých poradců,“ říká Dalibor Balšínek.„On je také amaterismus psát věci, které neunesou zveřejnění. Když píšete osobě, v níž nemáte stoprocentní důvěru, tak musíte vážit slova,“ připomíná Maciej Ruczaj. „Ale když se podívám, jak s polským prezidentem komunikují Donald Tusk nebo Radosław Sikorski, tak to, co jsme viděli v úterý je jenom slabý odvar.“Zbrojař Michal Strnad se vstupem na amsterdamskou burzu stal suverénně nejbohatším Čechem. V Davosu zaujal projev kanadského premiéra i Donalda Trumpa.Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Žijeme v době, kdy se zdá možné všechno, pevné není nic a jistoty jsou ve hvězdách. Ve hvězdách… Tím se obyčejně myslí, že je to vzdálené, neproniknutelné, nedosažitelné. Přitom jestli je něco v našem světě jisté, tak to jsou právě hvězdy, respektive planety – a také Měsíc a Slunce, že ano. To, že na obloze mění své místo, je možná jedna z prvních evidencí v kolektivní paměti lidstva. Pro člověka jsou hvězdy zdrojem úžasu, fascinace, útěchy… Dvě věci naplňují mou mysl obdivem a úctou: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Pravil Immanuel Kant v té asi nejznámější větě filozofie.Do našeho Salonu jsem pozval dámy a pány, kteří s hvězdami, dalo by se říci, denně obcují, jsou s nimi ve styku, konverzují s nimi, rozumějí si s s nimi. Pozval jsem si astroložky a astrology. To je samozřejmě zvláštní profese, lze-li to tak říct, někdo si možná třeba i pomyslí, jestli jsem se nezbláznil, vždyť přece astrologie, to je šarlatánství, pověra, v lepším případě ezoterika… Jaký mohou asi mít nějaké rotující kupy hmoty poletující vesmírem vliv na lidské osudy či na dění na planetě vzdálené miliony kilometrů, když přece člověk a společnost podléhá úplně jiné kauzalitě, která plyne z úplně jiných souvislostí?No ale mně se jeví, že právě stav našeho rozkolísaného světa otvírá možnost ptát se i na věci, které by v klidnějších časech lidé zavrhli jako iracionální, vhodné možná jako nějaká kuriozita či rozptýlení. Tak jsem pozval astroložky a astrology.

„Proč jsme cancelovali vědomí?“ ptá se německo-americký fyzik a filozof Christof Koch ve své knize Then I Am Myself the World. Po dlouhou dobu totiž v anglosaské, převážně analytické filosofii dominoval názor, že vše, co existuje, je v posledku vysvětlitelné fyzikou – a že i vědomí lze chápat jako druhotný produkt mozku. Subjektivní prožívání a jeho stavy nás sice mohou znepokojovat, skutečná podstata reality však má ležet jinde: v neuronech, synapsích a výpočtech. Samy prožitky – bolest, radost či úzkost – snadno vyznívají jako iluzorní „divadlo v hlavě“. Koch si všímá, že tato víra v neomezenou explanační moc mozku dnes ztrácí svou samozřejmost, a to zároveň s ústupem kulturní a intelektuální dominance tzv. západního světa. Do popředí se naopak vracejí tradičnější koncepce vědomí, které paradoxně působí méně naivně než mnohé moderní redukcionistické teorie – a právě proto dokážou lépe držet krok se současnou fyzikou.Pozoruhodné jsou zkušenosti lidí, kteří jsou schopni hluboké meditace. Z hlediska současných zobrazovacích metod by se takový stav mohl jevit téměř jako nevědomí: oblasti mozku spojené s vnitřním dialogem, sebereflexí či kreativním přemítáním jsou při hluboké meditaci nápadně „tiché“. Jenže tato tichost neznamená absenci prožívání. Znamená především to, že je dočasně obejito lidské já: hlučná, neustále komentující instance, která však nese jen omezenou možnost zásadní proměny. Naopak posílení vědomí, jež lidské já tlumí, otevírá prostor pro mezní zkušenosti. Ty mohou měnit samu formu života: člověk se stává vnímavějším, pozornějším, otevřenějším světu i druhým. To, co se zvenčí – očima zobrazovacích technik – může jevit jako pasivita, prožívají lidé z nitra jako hlubokou pozornost, schopnou zásadní proměny lidské zkušenosti.Podobně lze uvažovat i o psychedelických zkušenostech, stejně jako o zkušenostech blízké smrti. Díky moderní urgentní medicíně dnes někteří lidé přežijí stavy klinické smrti. Intuitivně bychom očekávali, že půjde o hluboce traumatizující zážitky – a pro mnohé skutečně jsou. Ale významná část přeživších, až dvacet procent, popisuje tyto zkušenosti jako osvobozující a hluboce smysluplné. Často přitom používají jazyk blízký tomu, který volí i Christof Koch: lidské já povolí, zatímco vědomí se paradoxně rozšíří a prohloubí.Nemusí přitom jít o nic mystického. Vědomí, o které Christofu Kochovi jde – čiré vědomí existence – zakoušíme i v zcela běžných situacích: když se ráno probudíme nebo když nás někdo náhle vytrhne z hlubokého spánku. Ještě nevíme, kde jsme ani kým jsme, ale už víme, že jsme. Mystické či mezní zkušenosti tento stav syrového vědomí „jen“ rozšiřují a prohlubují. Právě proto má smysl o takové vědomí pečovat a věnovat se tomu, co Koch nazývá mental flossing – jakési mentální hygieně. Jde o každodenní praxi, v níž se učíme dočasně ztišit vnitřní dialog, vymanit se z přemílání starých křivd a „vyčistit“ své vnímání od nánosů automatických interpretací. Nejde o typickou aktivitu, analýzu problémů ani sebepoznání skrze vyprávění. Zvenčí se tato praxe může jevit jako pasivita, jako nicnedělání, ve skutečnosti však představuje prohloubenou formu vědomé pozornosti – takovou, která nepozorovaně, ale zásadně proměňuje samu formu života, a náš život činí lepším.ObsahI. Proč jsme cancelovi vědomí? [začátek až 24:15]II. Vědec na konci jedné éry [24:15 až 32:10]III. „Pak jsem světem“: vědomí jako základ reality [32:10 až 43:30]IV. Když fyzika slibuje příliš mnoho [43:30 až 51:30]V. Existovat znamená být zdrojem změny [51:30 až 01:04:10]VI. Více světa, méně já = bohatší zkušenost [01:04:10 až konec]

Poslanec a vládní zmocněnec pro politiku klimatu a Green Deal Filip Turek a pirátská poslankyně Katerina Demetrashvili byli hosty Echo Prime Time. Vládní zmocněnec Turek v pořadu uvedl, že ministr zahraničních věcí Petr Macinka správně říká, že skončila twitterová diplomacie, což je podle něj správně. „Sám jsem antiintervencionista, takže ta situace mi není příjemná,“ uvedl Turek a vyjádřil se také k tomu, že si premiér Babiš koupil glóbus, aby lokalizoval Grónsko. „Udělal asi to nejlepší, co mohl a glóbus by si měl koupit každý,“ míní Turek a dodává, že kdokoliv se Babišovi za glóbus vysmívá, je hlupák. Uvedl, že chápe, že americký prezident Donald Trump považuje Grónsko za současné situace za strategické území.Katerina Demetrashvili uvedla, že zatím se nedá říci, že by zahraniční politiku vlády řešil pouze premiér Andrej Babiš (ANO), jak avizoval, ale promlouvá do ní i ministr zahraničních věcí Petr Macinka (Motoristé sobě). Babiš se v souvislosti s Grónskem podle ní choval jako slon v porcelánu.A mluvilo se i o minulosti FIlipa Turka, jeho sporu s prezidentem a o tom, zda by Česko mělo prodat letadla L-159 Ukrajině: „Já nejsem expertka na obranu, neprezentuji se tak. Máme stanovisko armády, které říká, že prodej těchto letadel naší bezpečnosti nijak zvlášť neuškodí a aspoň bychom zjistili, jestli ten krám funguje,“ uvedla Demetrashvili.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czSkončil kongres ODS, ta má podle očekávání nového předsedu. „Martin Kupka je člověk, který má podle mě představu, že se naučí spisovně mluvit, a tím že má hotovo. Co do projevu, tak se nám ještě bude stýskat po Petru Fialovi. Dva roky se bude rozhodovat o tom, jestli je Kupka žába na prameni, nebo jestli se nechá strhnout pravicovějšími místopředsedy a tím pramínkem, který teče zpátky ke kořenům strany,“ říká Daniel Kaiser.Otázka je také, jestli je v době politických hnutí stále poptávka po klasických stranách. „Občané chtějí přechodné spojenectví se svými hnutími. Strukturálně se změnila společnost a strana ve smyslu zprostředkovatele nebo reprezentanta je mrtvá. Můžeme říct, že to ODS dělá blbě. Anebo taky, že lidi tyhle struktury a těžkopádné strany nechtějí,“ myslí si Tereza Matějčková.Historik Jiří Suk vydal knihu o Československu let 1956–67. Nebylo to nejlepší období 20. století? Zamyšlení nad osobností a prací zesnulého filosofa Antonína Kosíka. Jak se má chovat Česko v krizi kolem Grónska?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Když Rusko v únoru 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, část českých dobrovolníků se rozhodla reagovat okamžitě. Členové organizace Team 4 Ukraine patří mezi ty, kteří se z podpory na dálku rychle přesunuli přímo do terénu a dva z nich byli hosty podcastu Men's Factor.„U mě to bylo v den invaze. Bylo jasné, že se to stane. Rusové naváželi krev ke svým jednotkám – a to je drahá věc, kterou nevezete, pokud ji nechcete použít,“ popisuje jeden z nich moment rozhodnutí.První výjezdy byly spontánní. Lidé nosili vybavení, které měli doma, někdy i zcela nové balistické vesty. „Za den a půl jsme naplnili dvě dodávky. Přišli lidé, které jsem vůbec neznal, a prostě chtěli pomoct,“ zaznívá v podcastu.Pomoc se týkala všeho od kojenecké výživy po vojenský materiál. „Když se podíváte na první videa z války, chlapi tam běhají v mikině s puškou. Neměli vesty, sumky, nic,“ popisuje realitu začátku invaze další člen týmu.

František Ladislav Rieger byl v 70. a 80. letech 19. století uznávaným národním vůdcem. Navíc byl zetěm „Otce národa“ Františka Palackého, protože si vzal jeho dceru Marii. Přesto postupně upadal do zapomnění a dnes již návštěvníci Riegrových sadů v Praze na Vinohradech nevědí, po kom jsou vlastně pojmenované. Možná je to tím, že žádný z jeho politických programů, ať již to byla politika pasivní rezistence, drobečková aféra či punktace, neskončily úspěchem. Ovšem dlužno dodat, že neúspěšný byl vlastně program celé české politické reprezentace, v tom se Rieger nijak nevyčleňoval.V mládí byl Rieger předákem českého liberalismu, který se ovšem od evropského liberalismu – nakonec i toho dnešního – hodně lišil. Čeští liberálové se příliš nezajímali o individuální svobody a zájmy člověka jako občana, ale kladli důraz na kulturní a správní požadavky. Čili byli hodně státoprávní. Sám Rieger nebyl nikdy radikální individualista, vždy nadřazoval kolektivní svobodu – tedy svobodu národa – individuálním svobodám. Čeští liberálové byli přesvědčeni, že volná soutěž nahrává silným, a těmi jsou Němci, kteří jsou ekonomicky silnější a jsou lépe uchyceni v rámci hierarchie establishmentu. Proto se také čeští liberálové nedokázali s těmi německými dohodnout.Ovšem k stáru se František Ladislav Rieger stával více a více konzervativcem. Nicméně, vzhledem k jeho dříve ne úplně liberálním postojům existuje poměrně silná kontinuita mezi jeho názory v mládí a ve stáří.Osud F.L. Riegra ukazuje, že pouze politická kariéra na posmrtnou slávu nestačíFrantišek Ladislav Rieger byl v 70. a 80. letech 19. století uznávaným národním vůdcem. Navíc byl zetěm „Otce národa“ Františka Palackého, protože si vzal jeho dceru Marii. Přesto postupně upadal do zapomnění a dnes již návštěvníci Riegrových sadů v Praze na Vinohradech nevědí, po kom jsou vlastně pojmenované. Možná je to tím, že žádný z jeho politických programů, ať již to byla politika pasivní rezistence, drobečková aféra či punktace, neskončily úspěchem. Ovšem dlužno dodat, že neúspěšný byl vlastně program celé české politické reprezentace, v tom se Rieger nijak nevyčleňoval.

Mezinárodní politika měla letos ostrý start. Po únosu prezidenta Venezuely a výzvách íránským demonstrantům, aby povstali, Donald Trump vystupňoval rétoriku proti Grónsku, které chce pro USA od Dánska (a proti přáním tamních Inuitů) získat. S Dánskem se solidarizuje podstatná část evropských zemí – od Francie přes Německo a Británii po Polsko, zatímco Česká republika mlží. Minulý týden Deník N citoval zápis z přijetí amerického velvyslance u českého ministra zahraničí, kde Američan českou stranu žádá o zdrženlivost. Současně nové české vládě připomíná, že předchozí kabinet slíbil nakoupit stíhačky F-35 s tím, že „plnění obranných závazků je podmínkou pro udržení úzkého spojenectví“.O tom, jak má na americkou agresivitu reagovat česká vláda, přišli diskutovat náměstek ministra zahraničí Jiří Brodský, profesor politologie a mezinárodního práva na Filozofické fakultě ZČU v Plzni a předseda spolku Svatopluk Petr Drulák, konečně i bývalý velvyslanec ČR při NATO Jakub Landovský, nyní vyučující na Fakultě sociálních věd UK v Praze a působící v think-tanku Solvo podnikatelky Ivany Tykač.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz„Prezident nerespektoval ústavu, Motoristé mu to budou různým způsobem vracet a dlouhodobě to bude nepříjemné spíš pro něj,“ komentuje Dalibor Balšínek výsledek střetu Petra Pavla a Filipa Turka. „Na tom, zda je Turek exces, nebo jsme měli ve vládách podobné lidi, se neshodnou třeba ani Jan Kysela a Miroslav Singer. A prezident tu přece není od toho, aby tyhle postoje morálně rozhodoval,“ říká Tereza Matějčková.Podle Dalibora Balšínka je s podivem, že prezident nikdy nepředstoupil před veřejnost a důvody, proč nechce Turka na ministerské křeslo, neobhájil. A Daniel Kaiser dodává, že Motoristé teď vypadají jako Turkův zaopatřovací ustav. Jak se bude chovat opozice a co nás čeká na víkendovém kongresu ODS, kde se bude volit nový předseda strany. A jak se mění svět geopolitiky? Má Amerika ještě globální vizi? Získají Spojené státy Grónsko?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Maciej Ruczaj, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

„Ne láska, ale pomsta je slepá,“ čteme v románu De man zonder ziekte nizozemského spisovatele Arnona Grunberga. Knihu lze číst mimo jiné jako nenápadný hold vzdaný Cizinci Alberta Camuse. Nejde jen o existencialistické ladění, ale i o hluboké souznění s Camusovým myšlením o politice a etice. Český čtenář se s ním může podrobněji seznámit díky výboru Úvahy o terorismu, který koncem roku vydalo nakladatelství Triáda. Touto knihou prostupuje zásadní teze: násilí může být nevyhnutelné, nikdy však není ospravedlnitelné. I když k němu člověk sáhne, nesmí ztratit vědomí jeho skandální povahy. Jakmile se násilí začne vykonávat s čistým svědomím, přestává být reakcí na nespravedlnost a stává se jejím pokračováním.Ačkoli titul knihy odkazuje k terorismu, mnohé eseje se dotýkají širšího problému: je nevyhnutelné, že s druhými budeme v konfliktu, není však nevyhnutelné, aby konflikt přerostl v nepřátelství. Schopnost stát si za svým, aniž bychom s druhým museli bojovat, může být jednou z definic revolty, klíčového pojmu díla Alberta Camuse. Revolta přitom není jen etickým pojmem. Pro Camuse se z ní rodí samo vědomí. Proč? Rodíme se jako součást něčeho – rodiny, společenství, státu. Zároveň jsme však nevyléčitelně individuálními, nepřeveditelnými na jakékoli „my“. Vědomí v pravém smyslu vzniká právě tehdy, kdy člověku docvakne, že není plně zajedno s druhými, jakkoli by třeba chtěl. Konflikt je součástí procesu, v něm se vědomí ustavuje. Jeho vyšší podoba nerevoltuje nikdy jen proti druhému; vždy i proti sobě. Chce-li člověk zůstat bdělý, nesmí si nikdy plně uvěřit; ale chce-li zůstat lidský, nesmí dopustit, aby mu pochybnosti bránily v jednání.Teror není jen aktem fyzického násilí, ale také stavem přílišné přesvědčenosti. „Žijeme v teroru, protože nikoho už nelze přesvědčit.“ V takovém světě, v teroru bez bomb, jsou všichni hotovi – a zároveň všichni nespravedliví, protože nemyslící. Jakmile utichne dialog s druhým, utichá i ten vnitřní. Nastává to, co Albert Camus nazývá konspirací mlčení. Nejde přitom o abstraktní úvahy. Camus byl za Druhé světové války součástí odboje, na čas obdivoval komunismus, důsledně však odmítl násilí ospravedlňované ideologií; psal reportáže ze svého rodného, kolonizovaného Alžíru. Neodmítal násilí jako takové, ale odmítal vykonávat je s čistým svědomím – a především trval na tom, že násilí může být nanejvýš začátkem revolty. To podstatné přichází až poté: schopnost se v revoltě zastavit, neproměnit někdejšího pána v nového otroka a horlivě vytvářet přechody mezi těmi, kdo byli raby, a těmi, kdo byli pány.KapitolyI. Člověk bez nemoci [úvod až 28:20]II. Člověk bez míry [28:20 až 51:00]III. Člověk revoltující [51:00 až 01:06:40]IV. Útlocitní teroristé [01:06:40 až konec]BibliografieArnon Grunberg, De man zonder ziekte, Amsterdam Nijgh & van Ditmar, 2012.Albert Camus, Zápisníky, sv. I, II, přel. V. Dufková, Praha: Mladá fronta, 1997.Albert Camus, Člověk revoltující, přel. Kateřina Lukešová, Praha: Garamond, 2017.Albert Camus, Úvahy o terorismu, přel. Teata Binar, Jiří Konůpek, Kateřina Lukešová, Alena Šabatková, Kateřina Vinšová, Praha: Triáda, 2025.

Poradce premiéra pro národní bezpečnost Hynek Kmoníček v pořadu Echo Prime Time popsal přístup nové české vlády k zahraniční politice, který označil jako realistický. Podle něj se země snaží udržet kontinuitu podpory Ukrajiny, vyhnout se černobílému pojetí konfliktů a pokračovat v muniční iniciativě, aniž by do ní byly zapojeny české finance. Podle Kmoníčka zvolil premiér Andrej Babiš (ANO) pragmatický přístup, když po volbách vyhodnotil, co je z muniční iniciativy reálně realizovatelné, a rozhodl se postupovat podle aktuálních možností.Vlna kritiky se snesla na poslance Motoristů Filipa Turka poté, co během páteční návštěvy Kyjeva označil za jednu z příčin války na Ukrajině „špatnou zahraniční politiku supervelmocí“ a rozšiřování NATO. „Děláme z těch výroků domácí politiku. Všichni víme, že je pan Turek v situaci, která není jednoduchá, a on to řeší tím, že je viditelný,“ komentoval Kmoníček. „To, co mi dělá vrásky na čele, je, že jsme si v posledních letech zvykli, že existují dva úplně odlišné narativy, které nám vytvořily dva různé typy politických táborů, které z jakéhokoli výroku na téma Ukrajina udělají domácí politiku. Diskuze je nemožná. Buď mluvíte jako Jan Lipavský, nebo jste ruský šváb. A není pravda ani jedno. Svět není černobílý,“ popsal.V debatě o „koalici ochotných“ a muniční iniciativě tvrdil, že nová vláda chce zachovat pro Ukrajinu zásadní projekty, ale hledá kompromis, aby pokračovaly bez přímých českých peněz. Vysvětloval také, proč se před volbami o muniční iniciativě mluvilo jinak: opozice prý neměla detailní informace, protože některé státy podmiňovaly pomoc tím, že „clearinghouse“ bude Česká republika. Po volbách si už premiér mohl sednout s týmem a zjistit, co je udržitelné.Kmoníček se dotkl i vztahu vlády s Hradem. Připustil, že prezidentovi byla minulá vláda politicky bližší, ale v klíčových bodech – koalice ochotných i muniční iniciativa – se podle něj podařilo najít kompromis. Koordinaci mezi premiérem a prezidentem označil za klíčovou a naznačil pravidelné schůzky.Za jednu z priorit nové linie označil snahu „dostat Česko z několika seznamů nepřátel“ a více hledat spojence. V bezpečnostních garancích prý bude pozornost jednoznačně směřovat k USA, ekonomicky je Česko svázané s EU. V závěru se rozhovor stočil i k Trumpovým tlakům na obranné výdaje a k F-35. Kmoníček připomněl, že finanční zátěž bude obrovská a vláda bude hledat způsoby, jak z projektu získat víc pro český průmysl v návazných dodávkách. Zároveň naznačil, že vysvětlovat Trumpovi limity menších zemí bude obtížné, a že dobré podmínky už Američané podle něj získali právě na kontraktu F-35.

Jiří Pehe, poradce prezidenta a politolog, byl hostem Echo Prime Time a mluvilo se o sporu o jmenování FIlipa Turka ministrem: „Prezident dospěl k rozhodnutí, že Filipa Turka vzhledem k té zátěži, kterou s sebou vleče, nejmenuje," říká Pehe a dodává, že v současné době má Turek nulovou šanci stát se ministrem. A k avizované žalobě Filipa Turka na prezidenta uvedl: „To je podle mého pohledu vcelku zbytečné gesto. Myslím si dokonce, že Filip Turek si tím může spíš ublížit, protože pokud by se to dostalo k soudu, budou se vytahovat věci, které mu nemusí být vůbec příjemné.“Debata se stočila i k Peheho výroku na sociálních sítích, kde napsal, že se „k moci prodrala spodina“. Pehe trval na tom, že neměl na mysli voliče, ale část politického spektra, která stojí na okraji evropské politiky. Připustil ale, že formulace si zasloužila přesnější dovysvětlení.Za největší riziko pro domácí scénu považuje Pehe nestabilitu vládní koalice. Andrej Babiš se podle něj snaží být v Evropě vnímán jako pragmatický partner, který nechce rozbíjet EU ani NATO a nechce „sabotovat“ podporu Ukrajině, jen ji pojímá jinak. Jenže vedle toho má dva koaliční partnery, jejichž vystupování může České republice v zahraničí škodit. Pehe jako příklady zmiňoval vystoupení Tomia Okamury a opakované kontroverze kolem Filipa Turka. Právě jejich přítomnost ve vládě může podle něj Babiše krátkodobě opticky posouvat do role „středu“, dlouhodobě se mu ale může vracet jako reputační zátěž.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPremiér Babiš konečně donesl na Hrad návrh na jmenování Filipa Turka ministrem, prezident Pavel jej znovu odmítl. Shodí kvůli tomu Motoristé vládu? „Motoristé by měli přitvrdit. Petr Pavel si od svého docela jasného vítězství myslí, že tvoří skoro až nedotknutelnou kastu české politiky. Tak by ho někdo už brzo mohl a měl vyvést z omylu,“ říká Daniel Kaiser.„Ukazuje to absenci strategického uvažování na Hradě. Pavel dohrál hru s jmenováním vlády a přichází o největší podíl moci, který kdy mohl mít,“ dodává Dalibor Balšínek.Co bude znamenat únos prezidenta Madura pro svět a Evropu? Kdo bude u soud o diktátorovi rozhodovat a kdo ho bude hájit. Teroristi v Berlíně připravili o teplo desítky tisíc lidí. Proč se o tom píše tak málo?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Jaká mají očekávání od nové vlády Andreje Babiše a dalších politických témat letošního roku, kdy před námi jsou například komunální volby? O tom v Salonu Echa diskutuje trojice politiků. Pozvání přijal zástupce opozice, poslanec a bývalý předseda TOP 09 Jiří Pospíšil, za koaliční Motoristy sobě pak ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný a rovněž zastupitel a předseda pražského ANO Ondřej Prokop.

Otázka, kdo utváří dějiny, tedy kdo měl největší vliv na to, co se v minulosti stalo, zaměstnává lidstvo od nepaměti. Dlouho se mělo za to, že rozhodující roli hrají silné individuality a velcí hrdinové. Tento názor korigoval Karel Marx, když prohlásil: „Děláme svobodně dějiny, ale za podmínek, které jsme si nevybrali.“ Postupně začali historici klást důraz na ekonomické a sociální okolnosti každé doby. Komunisté – i když nábožně uctívali svého Lenina, Stalina nebo Gottwalda – pak pokládali za hlavní tvůrce historie lidové masy. Současná historiografie tím, jak klade důraz na sociální a ekonomické podmínky, společenské změny a trendy, příliš prostoru silným osobnostem a slavným hrdinům nedává. Ostatně, můžeme si náš přístup zkusit modelovat třeba na otázce, jak by to dopadlo se vznikem samostatného Československa v roce 1918, kdyby už nežil Tomáš Garrigue Masaryk. - Žádný samostatný stát by tehdy nevznikl? Nebo by se Masarykovy role ujal někdo jiný a vzniklo by něco velmi podobného? – Současní historici se rozhodně více kloní ke druhé možnosti…

V našem Salonu jsme využili vánočního času, abychom si nadělili dárek: zavzpomínali jsme zde s přítomnými pány na své mládí. Neboť to dávno již ztracené mládí mělo různé podoby a také různé přelomové momenty. K nim patřilo, když jsme se 9. prosince 1980 dozvěděli o smrti Johna Lennona: mně bylo tehdy patnáct a právě mi zabili mého idola na dalších pár let. Mezitím samozřejmě uběhla dlouhá doba, na mnoho věcí již pohlíží člověk jinak a také síla idolů slábne, ale přesto by se asi dalo říci, že na Johnu Lennonovi muselo něco zvláštního být, a to nejen kvůli mým infantilním vzpomínkám.

Valí se na nás zprávy, že sport je zásadní nejen pro zdraví těla a duše, ale dokonce i pro inteligenci: dozvídáme se například, že trénink nohou pomáhá uchovávat, dokonce obnovovat šedou mozkovou kůru. Pokud se v této záplavě doporučení přece jen rýsuje něco trvalejšího, pak to, že současné výzkumy stále přesvědčivěji potvrzují ideu vtělené mysli spíše než tradiční dualismus těla a ducha. A jakkoli lze sportovat s cílem být zdravější, krásnější a – kdo ví, třeba i – chytřejší, stojí za to připomenout i jiný rozměr sportu, který ve své knize Tělesná výchova obdivuhodně vystihl slovenský novinář a spisovatel Martin M. Šimečka.Autor navazuje na antické zdroje západní tradice sportu, v nichž byl pohyb úzce spjat s uměním. Sport i umění vycházejí z činností, které nejsou nutné k holému přežití – a právě proto patří k výsostným projevům svobody. V jejich rámci může uprostřed hranic lidských sil a přírodních zákonů vzniknout něco, co tyto zákony nejen respektuje, ale proměňuje v nosný rámec lidské existence. Autor přitom pohyb čte jako místo, kde se setkává krása s inteligencí: „Jsem si jistý, že elegance pohybu výjimečného běžce, plavce nebo tenisty nezávisí jen na stavbě těla a struktuře svalů. Je výjimečným výkonem mysli.“Především je však pohyb zdrojem specifického poznání. Učí nás, že chceme-li se posunout, často musíme jednat proti intuici: „Podstata každého účelného a elegantního pohybu… je kontraintuitivní.“ Tam, kde amatér uhne, profesionál jde naproti; kde běžně přidáváme, je někdy třeba ubrat. Kontraintuitivní je i poznání, že větší námaha nemusí vést k lepšímu výsledku: „Neustálou námahou ztuhne tělo i duše, mysl – a začne se mýlit.“ Sport se tak ukazuje nejen jako škola přemáhání, ale i uvolnění – a paradoxně i jako odpor vůči ideologii vítězství. Kdo chce za každou cenu vyhrávat, není svobodný: má centrum mimo sebe sama.KapitolyI. Méně číst, více cvičit? [úvod až 18:30]II. Hra starší než člověk [18:30 až 42:23]III. Tělo mezi strojem a zkušeností [42:23 až 57:00]IV. Pohyb, který se stává poznáním [57:00 až konec]BibliografieRobert N. Bellah, Religion in Human Evolution: From the Paleolithic to the Axial Age, Cambridge, MA – London: Harvard University Press, 2011.Bertolt Brecht, Werke. Große kommentierte Berliner und Frankfurter Ausgabe, Werner Hecht (vyd.), Schriften 1, Berlin: Suhrkamp, 1992, str. 122 n.Jan Patočka, Koncept přednášky o tělesnosti, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, sv. II, Praha 1980.Emily Ryall, Philosophy of Sport: Key Questions, London – New York – New Delhi: Bloomsbury, 2016, str. 248-249.Martin M. Šimečka, Tělesná výchova. Úvahy běžce, plavce, tenisty, a jezdce na konci o pohybu, těle a mysli, přel. Ondřej Mrázek, Praha: N Media, 2021, str. 15.

Češi na sebe rádi a s gustem zahlížejí a hodnotí sami sebe velmi kriticky. Kdy jindy než na Vánoce si proto připomenout, že jiní nás mohou vidět pozitivně, mít nás rádi a obdivovat se nám. Proč vlastně? Obzvlášť pozoruhodné je takové hodnocení, když nás má rád někdo, kdo ani není migrant a kdo sem pravidelně několikrát za rok přijíždí ze zahraničí jenom a právě proto, že nás má rád. K takovým lidem patří Lužičtí Srbové, náš nejbližší národ. O lásce k Čechům a Moravanům hovoří bratři Lukáš a Jakub Novosadovi v nové epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované s ředitelem střední školy v obci Slepé, s hasičem, náčelníkem lužickosrbského Sokola i velkým sportovcem Janem Hrjehorjem (neboli, jak sám říká, česky Honzou Řehořem).Ten bratrům vysvětlí, že národní obrození u našich sousedů vlastně není u konce, čehož dokladem je to, že intenzivně usiluje převzít z češtiny do lužické srbštiny některá slova, aby ji obohatil, zjednodušil, zbavoval německého vlivu a dále poslovanšťoval. „Moc se mi líbí, že při přímém přenosu sportovního vysílání říkáte, že je to živě. Nebo když ztlumíte telefon, říkáte, že si dáváte letadlo. To musím prosadit. Nebo běžky, protože lužickosrbsky jsou názvy těchto lyží nemožně dlouhé.“ Zato najít, zda lužická srbština nějak obohatila češtinu, se ukazuje být složité. „Možná by to mohl být poliwanc,“ říká Jan. „Jenže to je typ koláče, který u nás nemáme, takže bychom se napřed museli naučit ten koláč,“ podotýká Lukáš.Proč nás Jan má rád? „Protože všichni mí čeští přátelé jsou jako slunečnice. Všichni jste dobrotiví, všichni jste pokorní.“ Lukáše toto hodnocení překvapí, naopak Jakub mu přitaká: „To jsem rád, že tohle slyším, a zároveň nerad, protože když chci Čechy přiblížit balkánským Slovanům, tak nevím, jak to přeložit. V našem smyslu jižní slovanské jazyky pokoru nemají a nepoužívají, to slovo tam zní jako ponížení, ne jako chvála, natož jako něco kladného.“V další části Jan Hrjehor přibližuje svoje české zážitky s českými biatlonovými reprezentanty či vyjasňuje rozdíl mezi českou a moravskou povahou, což Lukáš k nelibosti Jakuba a režiséra pořadu Ondřeje Markuse Zemana poněkud rozporuje. (Zřejmě marně.) Na závěr epizody Lukáš s Janem přesvědčují Jakuba, kdysi schopného fotbalistu, že by stálo za to podpořit Lužické Srby v jejich národním vývoji a naučit je sport, v kterém by se nehlídce na Němce mohli stát světovou špičkou, přestože zatím tento sport vůbec neznají – a to je nohejbal. Aneb konečně podcast, který nezůstává u slov a neváhá vydat se do akce.

Česká ekonomika podle předsedy odborového svazu KOVO Romana Ďurča není v takové kondici, jak ji ve své bilanční zprávě popisoval bývalý premiér Petr Fiala. „Číslo 2,5 procenta vypadá hezky, ale ekonomiku dnes táhne hlavně domácí spotřeba. Když se podíváme na průmysl, zejména ten energeticky náročný, podniky v dobré kondici nejsou,“ říká Ďurčo.Podle odborů český průmysl ztrácí konkurenceschopnost nejen v rámci Evropské unie, ale i globálně. „Mimo Evropu jsou ceny energií třetinové. Tomu se prostě konkuruje strašně těžko,“ upozorňuje. Kriticky vnímá i rozdíly uvnitř EU, především vůči Německu, které podle něj své firmy masivně podporuje. „Jsme na jednotném trhu, ale podmínky jednotné nejsou.“Za jeden z klíčových problémů považuje vývoj mezd. Přestože se reálné mzdy statisticky zvyšují, podle Ďurča to lidé zatím nepociťují. „Reálné mzdy se ještě nedostaly ani na úroveň roku 2019. Lidé se dnes mají hůř než před covidem,“ říká šéf KOVO.Odbory zároveň kritizují podobu zelené transformace. Podle Ďurča hrozí, že příliš rychlé zpřísňování emisních pravidel poškodí evropský průmysl. „Pokud má Evropa dekarbonizovat, musí zároveň průmysl podpořit. Jinak se výroba přesune mimo EU,“ varuje.Navzdory kritice zůstává Ďurčo opatrným optimistou. „Česká republika je krásná země a má obrovský potenciál. Bez levnějších energií a skutečného sociálního dialogu se ale průmysl motorem růstu znovu nestane,“ uzavírá.