Echo Podcasty

Češi se s Poláky mají čím dál raději. Ale je to dočasné, než se zhroutí střední EvropaPrvní zářijový víkend se v Jičíně v tamní překrásné Valdštejnské lodžii odehrál osmý ročník festivalu Worldfest Lodžie neboli „nejmenšího světového festivalu na světě“. Pozváni jsme byli i my Hejslované, a protože letošním festivalovým tématem byl náš severní soused, vložili jsme do názvu svého vystoupení otázku: „Proč se Češi zamilovali do Polska?“Spolu s diváky jsme pak pátrali po tom, jaká je to láska, jestli to vlastně vůbec je láska, čím je podmíněna, co nás Čechy na Polsku zajímá, co naopak vůbec ne, nebo zda jsme už v myšlenkách opustili Chorvatsko, které bylo naším miláčkem předtím.Lukáš podrobně hovořil o západním slovanském světě, Jakub o jižním. Hledali a nacházeli souvislosti, vysvětlovali současné dění i historické peripetie, festivalový stan jičínské Knihovny Václava Čtvrtka byl narvaný k prasknutí a posluchači byli zaujati a bavili se. A tak doufáme, že vás bude stejně tak bavit záznam dalšího našeho veřejného vystoupení.Nezkrácené epizody našeho podcastu najdete na webu Echoprime.cz nebo na portále Forendors.cz/hej_slovane, kde si podcast můžete předplatit (za což budeme rádi). Přejeme vám příjemný a inspirativní poslech.

Český státní rozpočet naráží na jasný strop a to deficit kolem 280 miliard korun. Podle hlavního ekonoma společnosti Investika Víta Hradila je to maximum, které dovoluje zákon o rozpočtové odpovědnosti. Ať už rozpočet píše současný ministr financí Zbyněk Stanjura, nebo jeho předchůdkyně Alena Schillerová, výsledné číslo bude v podstatě stejné.„Paní Schillerová může přijít zase jenom s deficitem 280 miliard. U něčeho bude víc, u něčeho míň, ale to jsou jen kosmetické přesuny,“ říká Hradil.Pokud by hnutí ANO chtělo naplnit své předvolební sliby, tedy více peněz pro lidi a současně nikoho nezdaňovat, narazí podle něj na problém. Bez změny zákona to nepůjde. „Jestli se odhodlají přepsat zákon o rozpočtové odpovědnosti, ukážeme sami sobě i finančním trhům, že nejsme schopni dodržovat ani vlastní pravidla. A to jen proto, abychom si mohli dovolit víc rozhazovat,“ upozorňuje.Hradil zároveň zpochybňuje argumenty ANO, že chybějící peníze se dají vybrat potíráním šedé ekonomiky či návratem EET. Podle něj by to v ideálním případě přineslo desítky miliard, nikoliv stovky miliard či dokonce bilion.A mluvilo se i o trhu práce, nezaměstnanosti a kondici českého průmyslu. Víc v novém Hrotcastu.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czHostem Echo Porady byl Michal Kormaňák z agentury pro veřejné mínění Ipsos. Kolik je nerozhodnutých voličů? A hrozí, že propadne tolik hlasů jako před čtyřmi lety?„Většina stran je v mnohem bezpečnější zóně než tehdy. SPD na sebe natáhla menší subjekty, Stačilo i Motoristé jsou na vzestupu,“ říká Kormaňák.Tématem bylo i to, jak se dnes dělají průzkumy. „Stále existují agentury, které náhodně volají lidem. Ale je to věc ceny versus přesnosti. A my už s daty umíme pracovat tak, že pro nás je efektivnější dělat to jiným způsobem,“ vysvětluje.Přeběhli voliči od Spolu k Ano a naopak? Nebo jsou oba tábory naprosto rozdělené? Proč stavějí Piráti kampaň zrovna na bydlení?Na Echo Poradě diskutovali Daniel Kaiser, Pavel Štrunc, Dalibor Balšínek a jako host Michal Kormaňák.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V kinech běží Velký vlastenecký výlet a kdekdo o něm hovoří. Rozhodl jsem se přidat a pro natáčení podcastu Hej, Slované! na něj zajít s dvěma přáteli: překladatelem Viktorem Janišem a podnikatelem Pavlem Kopřivou, kteří mají na válku v Ukrajině odlišné názory. Janiš od jejího začátku intenzivně překládá publicistiku a denní analýzy, jež se konfliktu věnují, aby česká společnost měla dostatek informací o tom, co se děje. Kopřiva, který žije v Německu, po ruské invazi ubytoval ukrajinské uprchlíky, na Ukrajině plánoval podnikat a tvrdí, že má tytéž názory jako hrdinové snímku Petra, Ivo a Nikola. Film jsme viděli všichni poprvé; jelikož se známe, tykáme si.

Strach nás spojuje víc než rozum či řeč, říká Judith Shklarová. Dokud žijeme, obáváme se ublížení – tělesného, duševního i duchovního. Na tomto prostém vhledu staví svůj „liberalismus strachu“. Esej stejného jména vyšel roku 1989, v době, kdy Francis Fukuyama oznamoval „konec dějin“.Shklarová odmítá politický romantismus i spásné příběhy. Liberalismus podle ní nevyrůstá ze vznešených ideálů ani ze svobodného trhu, ale z potřeby chránit lidi před fanatismem a krutostí. Je to zřízení, v němž se lze svobodně rozhodovat beze strachu – a minimem, bez něhož svoboda nemůže existovat, je schopnost státu zabránit krutosti. Úkolem státu proto není uskutečnit summum bonum, nejvyšší dobro, ale bránit summum malum, nejvyššímu zlu.I proto je Shklarová „fenomenoložkou negativity“. Jak sama připomíná, často nevíme, kým chceme být, natož co je nejvyšší dobro. Zato víme, kým být nechceme, čeho se na sobě samých bojíme a čemu se chceme vyhnout – jako jednotlivci i jako společnost. Ctnostné jednání začíná často ne tím, že přesně víme, co udělat, ale tím, že si přiznáme, že tady „něco nehraje“.Ve své knize Obyčejné neřesti (jediné dostupné česky, v překladu Daniely a Karla Theinových) pojmenovává Shklarová krutost, pokrytectví, snobství, zradu a misantropii jako hlavní praskliny, jimiž do demokracie proniká strach. A přece: neřesti nemáme jen nenávidět. S výjimkou krutosti v sobě leckdy nesou i zrno dobra. Pokrytectví je zavrženíhodné, ale tam, kde jsou vysoké nároky, je přítomné nevyhnutelně – a jen cynik si může dovolit tvářit se, že se ho netýká. Ale cynik je krutosti blíže než pokrytec.Problémem není sama existence neřestí, ale to, že nás otupují a tím nás činí náchylnějšími k jediné absolutně zavrženíhodné neřesti, jíž je krutost. Politika svobody proto nezačíná vymýcením neřestí, nýbrž rozhodnutím být vnímavější vůči každodenní krutosti. Vůči té jsme ostatně zranitelní všichni – jako její oběti i jako její původci. Zkrátka: máme se čeho bát – a to je to jediné, co nás spojuje.KapitolyI. „Bolest nesmíme nechat přenechat biologům“ [začátek až 25:40]II. Judith Shklarová? Fenomenoložka negativity [25:40 až 47:25]III. Politická filozofie musí začít od krutosti [47:25 až 58:00]IV. Pozor na nenávist neřestí [58:00 až konec]BibliografieHannes Bajohr, „Am Leben zu sein heißt Furcht zu haben“, in: Judith Shklar, Liberalismus der Furcht, Berlin: Matthes Seitz, 2013, str. 131–167.Hannes Bajohr – Rieke Trimçev, ad Judith Shklar. Leben – Werk – Gegenwart, Hamburg: Europäische Verlagsanstalt, 2024.Judith N. Shklar, The Liberalism of Fear, in: Nancy L. Rosenblum (vyd.), Liberalism and the Moral Life, Cambridge: Harvard University Press, 1989.Judith Shklar, Obyčejné neřesti, přel. Karel Thein – Daniela Theinová, Praha: Karolinum, 2023.Simone Weil, La personne et le sacré, Paris: Payot, 2017.Bernard Williams, „The Liberalism of Fear“, G. Hawthorn (vyd.), In the Beginning Was the Deed: Realism and Moralism in Political Argument, Princeton: Princeton University, Press, 2005, str. 52–61.

„ČNB si udělala ve své prognóze speciální kapitolu, ve které se věnuje inflačním dopadům povolenek ETS 2. U nás je to vyhroceno tím, že máme velké množství malých sídel, potřebuje auto a stáří vozového parku je v průměru někde mezi 17 a 19 lety,“ tvrdí ekonomka Ilona Švihlíková, která byla hostem Echo Prime Time. Vybrat peníze od těch nejchudších a pak je redistribuovat, jak navrhují Piráti, jí přijde „choré“.V rámci EU je třeba podle ní hledat spojence pro odpor proti ETS 2. „Vláda ANO by si v tom počínala asi intenzivněji. Evropská unie je ve stavu, kdy musí říct, že král je nahý a že blbost zůstane blbostí. Nemusíme to přijímat,“ řekla Švihlíková a vyjádřila se také k některým prvkům programů koalice Spolu a ANO.Jak se dívá na volební programy stran pro nadcházející volby? A v jaké kondici je česká ekonomika? Sledujte rozhovor!

Hostem Echo Prime Time byl šéf Pirátů Zdeněk Hřib, podle něj je součástí boje za dostupné bydlení také snaha zamezit spekulacím s byty. Spekulantem je podle Hřiba ten, kdo má více bytů než kolik má dětí. Daň z nemovitosti je podle něj třeba upravit, aby byla progresivnější a bylo by dobré ji i přejmenovat, například na „příspěvek na místní infrastrukturu“.Jaké chyby dělali Pirátí v minulost? A s kým by šli do vlády? Sledujte celé video!

Češi jsou pokládáni za jeden z nejvíce ateistických národů Evropy. Současný premiér Petr Fiala ještě jako univerzitní profesor vydal v roce 2007 knihu nazvanou Laboratoř sekularizace, ve které – na konzervativního politika poněkud překvapivě - hrdě líčil ateistické Čechy jako jakýsi intelektuální předvoj Evropy. Naši sousedé - Slováci, Poláci, Rakušané, Němci i Moravané – jsou opravdu výrazně zbožnější než Češi. První, co člověka napadne, je, že jde o dědictví čtyřicetileté vlády komunistů, ale není tomu tak. Nakonec v Polsku nebo na Slovensku vládli komunisté stejně dlouho. Český odpor k náboženství má hlubší kořeny, které se nacházejí hlavně v 19. století. Naši národní buditelé v čele s Františkem Palackým potřebovali vymyslet nějaký smysl českých dějin a pro vzrůstající český nacionalismus se protestanství naroubované na Jana Husa a jeho věrnost pravdě velice hodilo. Vymezení se proti katolictví zapadalo do odporu vůči habsburské monarchii, historicky spjaté s katolickou církví. A Tomáš Garrigue Masaryk, ačkoli byl sám hluboce věřící člověk, katolickou církev upřímně nesnášel

Letos se v Polsku odehrál malý skandál: v národním kole populární pěvecké Eurovize se objevilo duo Swada a Niczos, které svou píseň předvedlo v podlaštině. Třebaže někteří diváci byli nadšeni – ostatně duo se umístilo na druhém místě, což je velký úspěch –, mnozí naopak byli rozhořčeni a označili toto vystoupení za národní provokaci. Co je zač podlaština a proč se čtyřicetimilionový národ cítí ohrožen jazykem, kterým hovoří nanejvýš dvacet tisíc lidí? O tom je nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované, do níž si stále ještě osiřelý starší bratr Lukáš Novosad tentokrát pozval lingvistu Vratislava Karpíška a novináře Jana Maksymiuka, který žije v Praze a patří k mluvčím podlaštiny. Ostatně vymyslel její nový zápis, postavený na české abecedě.Podlaší je region na východě Polska, o jehož existenci Češi nejspíš pořádně netuší – mimo jiné proto, že tento původní (a správný) český název se používá výrazně méně než názvy novější a nepřesnější. Jako třeba Podlesí. Aby to nebylo tak jednoduché: lidé, kteří na Podlaší žijí, se nepovažují za národ, ačkoliv hovoří jiným jazykem, než je v okolí běžné. Podlašané, stejně jaké třeba Hornoslezané, se mají za regionální menšinu. Jejich dlouholetá a prozatím marná snaha o uznání svého vlastního jazyka jako originálního polského kulturního dědictví je jedním z mnoha dokladů, že Polsko si neví rady se svými menšinami a regionálními odlišnostmi, popírá je a ignoruje, protože stále ještě hledá své státní národní sebevědomí.Podlaština je skutečně originální jazyk: ačkoli se nachází v západoslovanské zemi, patří mezi východoslovanské jazyky. Ačkoliv jde o směs běloruštiny a ukrajinštiny (dostatečně odlišnou od obou těchto jazyků), nezapisuje se azbuku, nýbrž latinkou. Tedy aspoň podle návrhu Jana Maksymiuka, jenž její nový zápis vymyslel a snaží se ho prosadit. Doposud totiž podlaština takový nemá, což napomáhá tomu, že se rozvolňuje míra jejího užívání. Vratislav Karpíšek, který se podlašsky naučil sám z knih a návštěv regionu, zase připravuje učebnici a oba muži pospolu slovník. Jako by tak posluchači a diváci nahlíželi s oběma muži dvě stě let zpátky, kamsi na počátek českého národního obrození. Ostatně lze obrozovat ještě v 21. století?A jak vlastně Podlašané vnímají svou existenci v Polsku? A sousedství s Běloruskem, potažmo nevyzpytatelným Ruskem? Jak se cítí lidé, kteří kulturně stojí opravdu na hranici mezi slovanským východem a západem? A je šance, že podlaština – která se nevyučuje ve škole, mediálně má minimální zastoupení a je pod tlakem globalizace, jež stírá regionálnírozdíly – vydrží ještě další desetiletí, neřkuli století? A skutečně je pro Čecha snadné podlašsky číst? Aneb konečně podcast, která svým divákům posouvá hranice o kus dál.

Vláda představila návrh státního rozpočtu se schodkem 286 miliard korun. Přestože jej opozice, ale i část koaličních politiků kritizovala, podle ekonoma Pavla Peterky (XTB) není výsledek tragický. „Klíčové je procentní vyjádření vůči HDP, to se má pohybovat kolem 2–3 %. To je na rozdíl od minulosti pozitivní,“ říká. Tempo zadlužování je tak zhruba třikrát pomalejší než za minulé vlády.Poslechněte si celý Hrotcast!

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czDo voleb zbývají čtyři týdny, kampaň ozvláštnil i útok holí na Andreje Babiš. „Nikdo nemá být fyzicky napadán, to je jasné. Ale vyhecovaná doba i povaha kontaktní kampaně vede k tomu, že k něčemu takovému může dojít. A když má nespokojený pán v ruce hůl, stane se, že mu ujede,“ říká Jiří Peňás.Budou se v Evropě sledovat všechny zprávy, které si lidé posílají? „České ministerstvo vnitra podle Pirátů přišlo s tím, že nebudeme jenom pro, ale že budeme ti, kdo Chat Control v Evropě prosadí. Aby to bylo hlavním tématem našeho předsednictví EU,“ vysvětluje Martin Weiss. „Ochrana dětí je odporná záminka, jde primárně o kontrolu lidí,“ dodává Dalibor Balšínek.Ve Velké Británii se už za nevyhovující projevy zatýká. „Někdo dostal dvacet týdnů ve vězení za urážlivé vtipy na WhatsAppu. A co bylo na těch memech urážlivé? To je tajné,“ říká Weiss.Na Echo Poradě diskutují Martin Weiss, Jiří Peňás, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Volební zákon říká, že pro vstup do sněmovny politická strana či hnutí potřebuje získat aspoň pět procent hlasů, volební koalice dvou stran potřebuje aspoň osm procent a koalice tří a více stran 11 procent. Některé „koaliční“ subjekty se bojí, že by tyto klauzule nepřekonaly, proto, i když na jedné kandidátce figurují členové více stran, oficiálně kandidují pod hlavičkou jedné, takže nemusejí dosáhnout vyšší hranice pro vstup do sněmovny. Mnozí to ale považují za podvod a obcházení minimálně ducha zákona, když ne rovnou litery. Strana Volt kvůli tomu podala žaloby u krajských soudů na registraci kandidátek SPD a hnutí Stačilo!. Hnutí Přísaha zas zažalovalo Piráty, kteří na svých kandidátkách mají členy Zelených. Spekuluje se i o možných žalobách po volbách. O problematice těchto skrytých koalic a jejich politických i právních důsledcích debatovali Marek Antoš z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, Petr Just z Metropolitní univerzity Praha a Kryštof Doležal z Transparency International. Diskuse proběhla 28. srpna, tedy před zveřejněním rozsudků všech krajských soudů.

TikTok a Tourettův syndrom? Pandemie ukázala, že i neurologické symptomy se mohou šířit jako kulturní trend. Odborníci popsali fenomén „TikTok tiků“: zejména dospívající dívky začaly po sledování videí na TikToku napodobovat projevy Tourettova syndromu, aniž by tímto vrozeným onemocněním trpěly. Tourettův syndrom se přitom obvykle projevuje už v raném dětství. V těchto případech se však tiky staly spíše jazykem, jímž mladí lidé vyjadřovali stres, izolaci či nejistotu.Socioložka Laura Wiesböcková tento fenomén označuje pojmem „digitální diagnózy“. Ve stejnojmenné knize, která je jedním z nominovaných titulů na německou filozofickou cenu Tractatus, sleduje, jak se v online prostředí diagnózy zbavují stigmatu a někdy se dokonce proměňují v objekty obdivu či domnělý zdroj síly. Problém „digitálních diagnóz“ je však širší. Digitální prostředí nás vede k různým formám sebediagnostikace: k lékaři se mnozí již dostavují s hotovou diagnózou, kterou má odborník pouze potvrdit.Proč však lidé mají zájem na stvrzení diagnózy, kterou si sami – a podle lékařů mnohdy mylně – přisoudili? Jedním z důvodů, které autorka sleduje, je, že poskytuje společensky přijatelný rámec pro to, co bychom jinak my sami či naše okolí mohli chápat jako osobní selhání. V této souvislosti autorka upozorňuje, že z čistě sociologického hlediska je pozoruhodné, že o diagnózy „usilují“ obzvlášť ženy.Digitální svět však jen zintenzivnil fenomén diskutovaný dlouho. Podle amerického psychiatra Allena Francese, autora již více než dvacet let staré knihy Saving Normal, lze o sklonu patologizovat osobnosti hovořit přinejmenším od nultých let. Zvláště naše „neefektivní“ a otravné vlastnosti prohlašujeme – často s podporou okolí – za příznak nemoci. Ale proč bychom se k nim nemohli prostě přihlásit jako k součástí naší osobnosti? Podle Francese nepatřičným zájmem o psychiatrické diagnózy deformujeme porozumění sobě samým a – jak nyní zdůrazňuje i Wiesböcková – přispíváme k ochuzení společnosti, z níž mizí pluralita.KapitolyI. Nemoc jazykem úzkosti [úvod až 33:00]II. Touha po nemoci: hypochondrie v digitálním věku [33:00 až 51:30]III. Od prevence k virálním trendům [51:30 až 57:00]IV. Kultura traumatu a její slepé skvrny [57:00 až 1:13:50]V. Filosofie normality v éře digitálních diagnóz [1:13:50 až konec]BibliografieCaroline Crampton, A Body Made of Glass: A History of Hypochondria, London: Granta Publications, 2024.Allen Frances, Saving Normal: An Insider's Revolt against Out-of-Control Psychiatric Diagnosis, DSM-5, Big Pharma, and the Medicalization of Ordinary Life. New York: William Morrow, 2013.Chaelin Kyung Ra, Junhan Cho et al., Association of Digital Media Use With Subsequent Symptoms of Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder Among Adolescents, in: JAMA, 320, 3, 2018, str. 255–263.Tamara Pringsheim, Davide Martino, Rapid onset of functional tic-like behaviours in young adults during the COVID-19 pandemic, in: European Journal of Neurology, 28, 11, 2021, str. 3805–3808.Laura Wiesböck, Digitale Diagnosen: Psychische Gesundheit als Social-Media-Trend, Wien: Zsolnay, 2025.

Echo Prime Time startuje sérii předvolebních speciálů. Hostem Pavla Štrunce byl předseda SPD Tomio Okamura. Diskutoval o programu svého hnutí, hodnocení uplynulé vlády Petra Fialy i o možnostech koalic a spolupráce po volbách. „Bez hnutí ANO nelze sestavit novou opoziční vládu. Bez SPD a ANO nejde opozice sestavit,“ uvedl Okamura s tím, že to samozřejmě závisí na ANO. S jeho lídrem, Andrejem Babišem, má podle jeho slov poměrně normální vztah. „Jsme velice rychle schopni dohodnout se na takovém programovém prohlášení, aby to fungovalo,“ uvedl mimo jiné Tomio Okamura.Hnutí SPD představí svůj volební program až 8. září. Okamura to zdůvodnil tím, že jeho strana nechtěla, aby se program překrýval s řešenou bitcoinovou kauzou. „Program máme hotový od června, ale stala se bitcoinová aféra, kterou řešila média. A tak jsme do toho nechtěli zveřejňovat program,“ uvedl. Již nyní je ale dostupné „volební desatero“ SPD, kde shrnuje své priority.Vít Rakušan (STAN) se již dříve vymezil proti Okamurovi. Označil ho za hrozbu pro svobodu a demokracii. „Dělá politiku pro Ukrajince, my se stavíme proti,“ oponoval šéf SPD a připomněl, že Rakušan prohrál proti SPD soud, kdy jej označil za xenofobní a extremistické. „Soud konečně rozhodl, že zneužili ministerstvo vnitra pro politický boj. To je Vít Rakušan, to je Fialova vláda,“ řekl Okamura.

Velký vlastenecký pokus: dezolát a válečný analytik spolu na filmu. Shodnou se, nebo zhádají?Tři dlouholetí známí, vlastně kamarádi, se vypravili do kina, aby spolu zhlédli film, o němž mluví všichni: Velký vlastenecký výlet. Předem vědí, že nemají stejné názory. Jeden se označuje za dezoláta, druhý rozhodně nikoli. A třetí usiluje jejich rozhovor moderovat. Jak to může dopadnout? Mohou se na kvalitách filmu shodnout, anebo vůbec ne?O tom je nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované, do níž si tentokrát osiřelý Lukáš Novosad pozval dva hosty: překladatele Viktora Janiše, který od začátku velké války v Ukrajině před třemi roky intenzivně překládá publicistiku a denní analýzy, jež se konfliktu věnují, aby česká společnost měla dostatek relevantních informací o tom, co se děje.A podnikatele Pavla Kopřivu, který žije v Německu, po ruské invazi na Ukrajinu ubytoval několik ukrajinských uprchlických rodin, v Ukrajině plánoval podnikat a který tvrdí, že sám má tytéž názory jako hrdinové snímku Petra, Ivo a Nikola. Naopak Viktor se dle něj mýlí a podléhá západní propagandě. Vše prý je jinak, a to jak ve válce, tak ve filmu — vlastně hrané inscenaci. “Nebyla to sice taková hrůza, jak jsem se bál, ale hrůza to byla,” tvrdí o filmu Pavel. “Je to vynikající dílo,” kontruje Viktor. Diváky podcastu můžeme ovšem uklidnit: na začátku byl opravdu hec, jestli lidé různého založení spolu mohou jít na film, který jistojistě uvidí jinýma očima. Pak proběhla hádka. A nakonec došlo na happyend: při loučení stáli jsme spolu pod obsypaným špendlíkem, ládovali se jeho plody a hovořili úplně klidně také o jiných věcech.

Se změnami to v českém školství nebývá lehké a týká se to i snah o digitalizaci výuky. Tu v určitém ohledu popostrčila pro školy jinak děsivá zkušenost s pandemií covidu-19, otázkou ovšem zůstává, jak se skutečně promítla do dnešní praxe. A také, co se školstvím provede nástup umělé inteligence. O digitalizaci ve výuce diskutují ředitel Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia Radko Sáblík, odbornice na vzdělávání Blanka Hrudková a Zdeněk Kvasnica, vedoucí projektu Ylands EDU ve společnosti Bohemia Interactive.

Bude to rok od chvíle, kdy bývalý šéf Evropské centrální banky a ex-italský premiér Mario Draghi předložil Bruselu svou obsáhlou zprávu o stavu Evropské unie. Dokument, který tehdy rezonoval v médiích i mezi politiky, upozorňoval na klesající vliv EU, přeregulovanost a potřebu masivních investic. Jak ale upozorňuje ekonom Lukáš Kovanda, Unie se místo doporučených kroků vydala zcela opačnou cestou.Podle Kovandy Evropská komise naopak zrychluje tempo Green Dealu, což zvyšuje náklady průmyslu a snižuje konkurenceschopnost evropských firem. Administrativní zátěž se nezmenšuje, naopak přibývají nové regulace – například směrnice o odlesňování, která ukládá firmám povinnost detailně prověřovat původ komodit, jako je káva či dřevo. „To je další obrovská byrokratická zátěž, kterou čínské či americké společnosti vůbec nemají,“ říká Kovanda.Zásadní zůstává i problém společného financování investic. Fiskálně ukázněné státy jako Německo či Nizozemsko, podle Kovandy, odmítají hlubší dluhovou integraci. Nedůvěra investorů se projevila i tím, že americká Intercontinental Exchange nezařadila unijní dluhopisy mezi aktiva na úrovni státních bondů, popisuje ekonom. Výsledkem je, že EU si půjčuje dráž než jednotlivé členské země.Na setkání v Rimini Draghi znovu varoval, že Evropa ztrácí globální váhu. „Rok 2025 ukazuje, že se zbortila iluze EU o tom, že je světovou mocností,“ uvedl. Kovanda také připomněl, že Spojené státy a Rusko jednají o Evropě bez její účasti – situace, která je v moderní historii bezprecedentní.Draghi, podle Lukáše Kovandy, upozornil i na tlak Washingtonu: Unie se zavázala k nákupům energetických surovin ze Spojených států v hodnotě 750 miliard dolarů, a byť vágně, i k vyšším výdajům na obranu. Podle Kovandy jde o „kapitulaci Evropy“ vůči americkým zájmům.Unie se tak ocitá v paradoxní situaci: místo posilování vlastní ekonomické síly a politické suverenity přijímá další regulace, oslabuje průmysl a zároveň se dostává do stále větší závislosti na USA. Draghiho varovný hlas tak podle Kovandy zůstává aktuální i po roce – jen s tím rozdílem, že realita se mezitím ještě více vzdálila doporučeným řešením.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJedna parta chce nakupovat zbraně, druhá bude prostě rozhazovat. „Program Spolu není moc detailní, je to záměr – žádný klasický program se psát nebude, protože volební soubor se odehraje na rovině západ-východ, světlo-tma…“ říká Daniel Kaiser, který sliby vládní koalice rozebral v Týdeníku Echo.„Program Motoristů je daleko propracovanější, ať s ním souhlasíte, nebo ne,“ myslí si Dalibor Balšínek. „Pro typického pravicového voliče je to pastva pro oči,“ dodává Kaiser.Proč Stan a Piráti jsou spíš sekty, než politické strany? Spekulovat o výsledků voleb je nezodpovědné. A které kouzlo ubytuje pět lidí na třiceti metrech čtverečních?Na Echo Poradě diskutovali Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Podle nejnovějších dat České národní banky jsou nemovitosti aktuálně nejdražší v historii – a to jak se započtením inflace, tak i vzhledem k příjmům českých domácností. Tempo výstavby nových bytů zdaleka nestačí uspokojit obrovskou poptávku, a kupující proto přistupují i na rekordně vysoké ceny. Jak z toho začarovaného kruhu ven? O tom debatují publicistky Julie Hrstková a Táňa Zabloudilová, developer Tomáš Vavřík, ekonom Jaromír Šindel a Mikoláš Opletal z Platformy pro sociální bydlení.

Šéfka KSČM, lídryně Stačilo! a europoslankyně Kateřina Konečná je přesvědčena, že se EU do dvou let rozpadne. "Chtěla bych uspořádat veřejné referendum a zeptat se českých občanů, jestli chtějí setrvat, nebo vystoupit z EU a NATO," uvedla Konečná v nedělním pořadu Echo Prime Time, kde jí byla oponentkou ministryně spravedlnosti Eva Decroix z ODS. Ta také slova Konečné ostře odmítla. "Kdybychom nebyli součástí těchto dvou skupin, tak zůstaneme proti Rusku sami," varovala.Konečná se v debatě vyjádřila i k Severoatlantické alianci. Obvinila ji, že je "útočná a agresivní". "To ostatně NATO dokázalo už v řadě válečných akcí v minulosti. Chtěla bych se zeptat voličů, co si o tom myslí," řekla šéfka KSČM i v kontextu toho, že za čtyřicet dní půjdou Češi k volebním urnám. Decroix v reakci rezolutně namítla, že bez EU a NATO budeme čelit agresivní politice Ruské federace sami. "Co bychom asi dělali? Buďme rádi, že máme takového spojence," oponovala Konečné ministryně.Na otázku moderátora Pavla Štrunce, jak by sama hlasovala v referendu o setrvání v Evropské unii, šéfka komunistů Konečná odvětila, že "EU se pod vedením Ursuly von der Leyenové do dvou let stejně rozpadne". "Vždyť nemáme peníze na to, abychom zaplatili obří částky spojené s Green Dealem, ani na zvyšování HDP na zbrojení a další výlohy. Všechno fatálně zdražuje. Měli bychom se konečně ozvat a protestovat proti bruselskému diktátu," prohlásila lídryně Stačilo!Sledujte debatu o budoucnosti NATO, Evropské unie i předvolebních slibech a bitcoinové kauze.

Naši předci nebyli vůči Slovákům zdaleka tak otevření, jako my dnes. Jazykově jsme si byli odedávna blízcí, nakonec Dobrovský bral Slováky jen jako český dialekt – něco jako Moravany. To ovšem změnila jazyková odluka v roce 1843, kdy Ludovít Štúr a Jozef Hurban odmítli biblickou češtinu, kterou prosazovali evangelíci. Rakousko-Uherské vyrovnání pak výrazně oddělilo Čechy od Slováků, protože vznikly dva téměř samostatné státy. Spojovala je jen společná zahraniční politika a armáda. Hospodářské vyrovnání obou částí monarchie nastalo každých 10 let. Celní hranice mezi Rakouskem a Uherskem způsobovala, že nevznikl ani česko-moravsko-slovenský trh. O vzájemné izolovanosti svědčí i to, že v Martině třeba nevěděli nic o událostech 28.října 1918, protože se nesměly dovážet noviny. Sblížení Čechů a Slováků a vytvoření společného československého státu v roce 1918 bylo pak výsledkem tlaku dohodových mocností, které po takzvané Sixtově aféře začaly preferovat vznik národních států. V novém samostatném státě ale hráli Češi jednoznačně dominantní roli, zatímco Slováci se s nadvládou Čechů nikdy nesmířili. Nakonec se ale role obrátili, když si Češi zvolili Slováka – navíc se značně problematickou minulostí – za svého vládce.

Patrně každý našinec pozná podle ikonických věží kostela Panny Marie pražský Emauzský klášter. Říká se mu ovšem také klášter Na Slovanech, což je patrně známo méně. Stejně jako to, že klášter nechal zřídit císař a král Karel IV., který skrze něj usiloval propojit kořeny přemyslovských Čech s tradicí cyrilometodějské Moravy. Ale nejen to. Ve 14. století se věřilo, že Češi na své území přišli nikoli ze západní Ukrajiny, jak víme dnes, nýbrž z Chorvatska. A tak když na své cestě ke svatému stolci do Vatikánu Karel zjistil, že v Chorvatsku existují místa se slovanskou liturgií, rozhodl se do svého projektu budování českého státu na základě jeho starobylých kořenů včlenit také tuto tradici. Právě o fascinujícím příběhu Emauzského kláštera coby jediného českého kláštera, kde byla pěstována slovanská liturgie, hovoří v nové epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s paleoslavistou a ředitelem Slovanského ústavu AV ČR Václavem Čermákem.„Vše začalo, když se Karel na cestě do Vatikánu zastavil v městečku Senj a zjistil, že tam sídlí biskup, který má od roku 1248 od papeže právo sloužit slovanskou liturgii,“ vysvětluje Václav Čermák. Povolení mělo sice ještě biskupství krčské, jenže na Krku byl biskup vždy latiník, kdežto v Senji byl skutečně „slavjanizující“. Předpokládá se, že měl za úkol urovnat vztahy mezi Vatikánem a Bosnou, do níž svatý stolec kvůli vzájemným roztržkám zvažoval poslat křížovou výpravu. Každopádně povolení slovanské liturgie ve dvou biskupstvích v Chorvatsku v druhé půli 13. století vedlo k rozvoji církevněslovanského hlaholského písemnictví. Zvolené písmo byla pointa působení obou klášterů: liturgické texty musely být psány hlaholicí, jelikož cyrilice byla vnímána jako písmo východní, tedy heretické.Právě v Senji se Karel IV. seznámil se slovanskou liturgií a zjistil, že funguje v rámci římskokatolické církve. Cyrilometodějskou tradici císař patrně znal ze svého působení na Moravě. Podstatné však je, že již od Dalimila panovala v Čechách představa, že Češi do své kotliny přišli od jihu z Chorvatska a že z tohoto směru se rozvíjela rovněž čeština. Tato představa vycházela z biblického zmatení jazyků: myslelo se, že Slovani postupovali do centrální Evropy nikoli z východu, nýbrž po Balkánském poloostrově. Podle dobového pojetí se v Chorvatsku mluvilo praslovanštinou, z níž se následně vyvinula dobová čeština. Tomuto přesvědčení se říká „chorvatská teorie o původu Čechů“ a držel se ho i Karel IV.Snažil se proto propojit všechny tehdy známé tradice a vrátil do Čech jazyk, jejž na Moravě používali Cyril a Metoděj. Věděl, že přemyslovské kořeny sahají ke křtu Bořivoje a Ludmily,který proběhl z Metodějových rukou: přes starý slovanský liturgický jazyky tak propojil cyrilometodějskou Moravu s přemyslovskými Čechami. Vědomě takto budoval český stát na starobylých kořenech. Měl dokonce plány roznést slovanskou liturgii po celých Čechách, leč papež mu povolil pouze jediný takový klášter, a to v souvislosti se zřízením pražského arcibiskupství. Karel měl jako císař také právo, že v jeho přítomnosti směla být sloužena slovanská liturgie. Kolikrát ale této své výsady využil, nevíme.

Česká ekonomika poroste v příštích dvou letech jen kolem dvou procent, což podle hlavního ekonoma banky Creditas Petra Dufka nestačí ani na vytváření nových pracovních míst. V novém Hrotcastu upozorňuje, že optimismus ohledně růstu je spíše relativní: „Německo je ekonomický lúzer, který šest let přešlapuje na místě. Optimismus tam stojí jen na víře, že vláda pustí do ekonomiky nový dluh.“Největší nejistotu podle něj představují nové emisní povolenky ETS2, které mohou výrazně zdražit energie a zasáhnout peněženky domácností. Dufek zároveň připomíná, že Česko v posledních letech zaostává za Polskem, které dokázalo lépe využít evropské fondy a zrychlilo povolovací procesy ve stavebnictví. Na rozdíl od českého přístupu, kdy se peníze často tříštily do malých projektů, Poláci sázeli na velké infrastrukturní investice. V debatě o ozdravení veřejných financí pak Dufek očekává nevyhnutelné zvýšení některých daní a razantní škrty ve veřejném sektoru. A k českému rozpočtu dodává: „Státní rozpočet není žádná tajná dohoda. Měl by být maximálně transparentní, čím víc se kolem něj tají, tím víc vzniká spekulací.“

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz„Už se nemluví o příměří, ale o mírové dohodě, což je znamení toho, že my jako západ jsme tu válku prohráli,“ říká Daniel Kaiser o situaci po jednání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem a dalšími lídry. „Rusko od začátku mluví o tom, že chce novou bezpečnostní situaci v Evropě.“ „Už po Majdanu v roce 2014 se mluvilo o tom, že nejlepším řešením konfliktu je rozdělení Ukrajiny,“ připomíná Dalibor Balšínek. „Nemyslím si, že to směřuje k míru,“ říká Jiří Peňás.Ovlivní mezinárodní situace českou politiku? „Za padesát dní se ten obrázek ještě nevynoří z mlh. Na volby to nějaký vliv mít bude, ale koalici Spolu to tak rychle neoslabí,“ soudí Kaiser.Porušily nepřiznané koalice SPD nebo Stačilo! volební zákon? „Je to určitě účelovka, dost možná podvod. Ale když takhle kandidovala Top 09 s podporou Stanu, tak to bylo to samé. Tehdy to nikomu nevadilo,“ říká Kaiser.A jak komentátoři Týdeníku Echo odhadují výsledky říjnových voleb? Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Jsme země recidivistů? Česká republika patří k zemím s nejvyšším počtem vězňů v EU – a zároveň k těm s největší mírou recidivy. Tvrdé tresty jsou u nás vnímány jako spravedlivé a odstrašující, ale praxe ukazuje, že čím více lidí zavíráme, tím častěji se po propuštění vracejí. Využití alternativních trestů a mediace je ve srovnání se západními zeměmi méně časté. Počet vězňů tak vypovídá nejen o kriminalitě, ale i o našem chápání viny a spravedlnosti.Pohled na trestání není neměnný. Když v roce 1990 čeští zákonodárci zrušili trest smrti, více než sedmdesát procent veřejnosti s tím nesouhlasilo, a politici šli tedy vědomě proti většinovým představám o spravedlivém trestu. O třicet let později se situace proměnila: v roce 2023 se podle průzkumu CVVM poprvé od počátku měření vyslovila těsná většina obyvatel proti trestu smrti.Přelomové diskuse se dnes vedou i o věznění. Výzkumy ukazují, že pobyt za mřížemi odsouzené spíše poškozuje: snižuje jejich schopnost komunikace, empatie i kognitivní dovednosti. Vězni se pak mohou vracet nebezpečnější než před nástupem trestu. Nizozemský kriminolog René van Swaaningen navíc připomíná, že věznice jsou – i v kontextu účinku – nesmírně drahé. Nizozemsko má jednu z nejnižších vězeňských populací v Evropě – a přitom je podle různých indexů zhruba stejně bezpečné jako Česká republika, byť existují rozdíly: u nás je více vražd, v Nizozemsku je hlášeno více znásilnění.Z filozofického hlediska se potom nabízí otázka, zda instituce vězení nevychází z chápání svobody a trestu, které už dnes neplatí. V době vzniku moderních věznic byla – například u Thomase Hobbese – svoboda chápána jako možnost pohybu bez vnější překážky. Není tedy náhoda, že dlouhodobé omezení pohybu se stalo tím nejtvrdším trestem. Ale pokud už dnes svobodu nechápeme jako lokomoci, není čas přehodnotit i sám trest vězení?KapitolyI. Češi, národ recidivistů [úvod do 13:00]II. Odnětí svobody: Proč je pohyb tak vysoký statek [13:00 až 35:00]III. Příběh disciplíny [35:00 až 57:35]IV. E-Vězení [57:35 až 01:07:00]V. Smí vrah nabídnout smíření [01:07:00 až konec]BibliografieJakub Drápal, Justifying Punishment: Perspectives from Post-Communist Europe, London: Routledge, 2024.Alexander Lindh, Karin Kaçi, A Better Place, 2024, https://www.ardmediathek.de/serie/a-better-place/staffel-1/Y3JpZDovL3dkci5kZS9hYmV0dGVycGxhY2U/1David Lyon, The Culture of Surveillance: Watching as a Way of Life, Cambridge: Politiy Press, 2018.Tereza Matějčková, „Chris De Stoop: Proč si nevážíme půdy, která nás živí, in: Echoprime, 14. 8. 2025, https://www.echoprime.cz/a/Hg6rZ/proc-si-nevazime-pudy-ktera-nas-ziviPostoje občanů k trestu smrti – duben/květen 2023, in: Centrum pro výzkum veřejného mínění, https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a5678/f9/ob230725.pdfPrison Insider – the Information Platform on Prisons in the World, https://www.prison-insider.com/en.Eva von Redecker, Bleibefreiheit, Franfurt am Main Fischer Verlag, 2023.Chris De Stoop, Kniha Daniel, přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Praha: Argo, 2024.Andy West, The Life Inside: A Memoir of Prison, Family and Learning to Be Free, London: Pan Macmillan, 2023.

První veřejné vystoupení sourozeneckého podcastu Hej, Slované! se odehrálo v srpnu 2025 na festivalu Krásný ztráty ve Všeticích. Bratři Jakub a Lukáš Novosadovi ho pojali jako zhuštěné vysvětlení, proč se slovanské Evropě věnovat a proč se ji snažit pochopit: jednak připomněli, že Češi tento kout evropského kontinentu spíše přehlížejí, přestože se k němu – jaký paradox! – rádi hlásí. Jenže to by mělo probíhat aktivněji než pouhými několika vzrušenými slovy na adresu Ruska. Po úspěšném českém národním obrození a po ideálech první republiky, která ve vazbách na slovanské země stvrzovala obrozenský étos i svou vlastní existenci, se však střední a východní Evropě myšlenkově neustále vzdalujeme. Přitom věnovat se jim, nemusíme se neustále bičovat tím, že oproti Západu zaostáváme, protože bychom zjistili, že jinde jsme lídry a inspirací.Sourozenci se na festivalu pokusili své posluchače přesvědčit, že to, co se děje v Česku, není ještě nic proti tomu, co se děje v jiných slovanských zemích. Pravomocné odsouzení úřadujícího prezidenta v bosenské Republice srbské? Největší a nejdelší demonstrace v Evropě v Srbsku? Poskytování politických azylů představitelům spřátelených režimů ze strany Maďarska nebo Srbska? Přepólování vztahů uvnitř Visegradu? O tom všem byla řeč.Ale také o tom, kterou symbolickou bitvu už Rusové v Ukrajině prohráli. Nebo o tom, jak číst cíle prvních ruských útoků. Nebo o tom, že s ukrajinskou imigrací nezažíváme nic jiného než před sto lety. Nebo o tom, že cílem české zahraniční politiky by měla být kuřpíkladu snaha řešit stav v Bosně a Hercegovině. Nebo o tom, že jezdíme-li na dovolenou k moři do Polska, jezdíme vlastně do Německa. Nebo o tom, jaké stereotypy si pojí s Čechy Chorvati či Poláci.Aneb konečně podcast, který politické dění v Evropě nahlíží z jiných perspektiv, než u nás bývá běžné. Ostatně hodnocení jednoho z posluchačů na festivalu bylo jednoznačné: „Když jsem slyšel název Hej, Slované, myslel jsem si, že půjde o naprostý bizár. Ale vy jste skvělí!“

Koncem července ve Skotsku americký prezident Donald Trump a prezidentka Evropské komise Ursula von der Leyenová uzavřeli předběžně velkou obchodní dohodu. Dohoda jak známo vypadá zcela nevyváženě v neprospěch Evropy. U 70 procent položek zboží dováženého z EU do USA se zavádí 15procentní clo, zatímco v opačném gardu bude clo nula. Komise se z vděčnosti, že cla do Ameriky nebudou ještě vyšší, i naším jménem zaručila odebrat z USA v příštích třech letech energii za 750 miliard dolarů. Zkapalněný plyn z USA je přitom citelně dražší než plyn, který jsme trubkami před válkou dováželi z Ruska. Von der Leyenová slíbila také investice evropských firem v USA ve výši 600 miliard. Dohoda, tvrdí alespoň Američané, obsahuje i závazek masivního nákupu amerických zbraní. A to v době, kdy USA samy s Ruskem chtějí urovnat své spory. Po dvou týdnech už opadl prach, a tak jsme si ke zhodnocení dohody pozvali poradce premiéra a hlavního ekonoma BH Securities Štěpána Křečka, předsedu Národní rozpočtové rady a bývalého viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla, ekonoma Karla Kříže a amerického novináře žijícího v Praze Erika Besta.

Filozofka Tereza Matějčková, Dalibor Balšínek, sochař David Černý a redaktor Týdeníku Echo Adam Růžička na festivalu Krásný ztráty rozebrali, proč se lidé v současné společnosti stále častěji míjejí. Podle Matějčkové nejde o nedostatek rozhovorů, ale o jejich přebytek, který vede k inflaci slov, vyčerpání a zbytečné eskalaci sporů. K demokracii podle ní patří i hádky či „cancelování“, a přestože to není hezké, musíme to unést. Diskutovalo se i o vlivu sociálních sítí, které podle Černého odrazují výrazné osobnosti od vstupu do politiky a vytvářejí prostředí, v němž převažují „bezkoulíci“. Růžička varoval před moralizováním a volal po větší velkorysosti i schopnosti odpustit. Společným tématem byla také proměna role médií a otázka, zda přemíra informací v kombinaci s technologiemi neoslabuje základy liberální demokracie.

Tábornictví, tramping, skauting... Šlo o romantiku, únik z konzumu, hru na americký Západ nebo výchovu mladých lidí k pevným zásadám a životu v kolektivu?Léto láká většinu Čechů – pokud nemíří do nějakého přímořského turistického resortu – k pobytu v české přírodě. Naším fenoménem je totiž tramping, tábornictví nebo letní tábory pro děti. Už přes sto let jezdí Češi posázavským nebo jiným expresem pod širák nebo do trampské osady, večer posedí u táborového ohně a zpívají trampské, folkové nebo country písně. Každá osada má svého šerifa a nad osadou nebo tábořištěm se vznáší duch divokého západu, indiánů, kovbojů a jejich koní.Obliba tábornictví u nás vznikla na konci 19. století, kdy se společnost výrazně industrializovala. Pobyt člověka v přírodě měl osvěžit jeho tělo a mysl, ale již tehdy se začalo dle anglosaského vzoru i s ideovou výchovou mládeže v přírodě, z čehož pak vyrostlo skautské hnutí, český Junák a další organizace pořádající pobyty dětí v táborech v přírodě. Naproti tomu tramping nebyl nikdy pevně organizován a veškeré pokusy o organizovanost nebo komercionalizaci neuspěly. Trampové věděli, že organizaci by uchvátil stát a začal předpisovat, co se má a nemá dělat. Bylo by po svobodě. Od trampingu tak vede cesta k současným ekologickým hnutím, ochraně přírody, vzpouře proti konzumnímu životnímu stylu, ale i k folku a písničkářům vyjadřujícím vzpouru proti společenským konvencím.

Na Slovensku lidi okamžitě na cizince spustí o politice, v Česku život tak otrávený politikou neníPrázdniny jsou v plném proudu a bratři Hejslované se v jejich první půli vydali na cesty po svém teritoriu: Jakub byl na jihu na Balkáně, odkud si přivezl nazpět smutek, a Lukáš vandroval po západních slovanských zemích, odkud si přivezl nazpět úžas. Jaké konkrétní dojmy a nové poznatky tedy mají? O tom je nový díl sourozeneckého podcastu, v němž Lukáš české turisty bažící po Polsku upozorňuje na místa, tedy najmě města, kam se vyplatí jet už proto, že tam turisté nejsou. Přestože tam je na co se dívat.V úvodu se Jakub – čerstvě navrátivší se z Bělehradu – vrací ke svému zásadnímu tématu: jak vypadají srbské protesty proti tamní vládě, které už trvají tři čtvrtě roku a které v průběhu prázdnin zdánlivě ztrácejí dech. Lidé jsou na dovolených, města jsou poloprázdná, a tak vizuálně protesty upadají. Do toho se patrně konečně chystají v Srbsku volby (možná ještě letos), přičemž Jakub dodává, že vládní strana prezidenta Aleksandra Vučiće už nemá kde brát elektorát, takže je odsouzena k prohře. „Bude velmi zajímavé sledovat, k čemu to v následujících měsících povede, protože Vučić se moci samozřejmě nebude chtít vzdát. Navíc nezapomínejme, že srbská společnost čtyřicet let žije pod permanentním tlakem etnonacionalistů, je radikální, a i na takové voliče se bude muset cílit,“ upozorňuje Jakub.Vysvětluje, že atmosféra v zemi není ani tak napjatá, jako spíš smutná. Ve společnosti a ekonomice dle něj nic už nefunguje, drobní podnikatelé mizí a stát se rozpadá. „Vidíte to skutečně na každém kroku, u nás si ani nesvedeme představit,“ říká. A vysvětluje, jakým způsobem podporu opozici vyjadřují hvězdy jako tenista Novak Djoković nebo režisér Emir Kusturica. Ten se stal překvapivým podporovatelem nevládního tábora a spekuluje se, že to je hra s jeho pověstí, že může jít o snahy vybrat si ho jako potenciálního lídra opozice, ale zároveň i o snahu vládních kruhů přihrát si přes režisérovo jméno nové hlasy. „Zkrátka vyplatí se to sledovat, protože je to učebnice postupů, které u nás neznáme,“ uzavírá Jakub.V další části na něj Lukáš navazuje svými zážitky. Začíná na východním Slovensku v Prešově a jeho okolí a popisuje mimo jiné, jak intenzivně má slovenská společnost potřebu se s cizinci okamžitě bavit o politice. „To u nás tak ještě zaplaťpámbu není. Zároveň toto nejde nasát z médií, člověk musí být na místě, aby to poznal: že cosi visí ve vzduchu a že politika zasahuje do životů a myšlení lidí víc, než je zdrávo,“ vysvětluje Lukáš. K tomu poznamenává, že ve městě lze poznat, že Slovensko skutečně vyrůstá z menších poměrů než Česko, nebo že poměr nevkusu a vkusu je taky vyhrocenější než u nás: „V Bardejovských Kúpeľoch máte vedle sebe tanky z památníku na bitvu v Dukelském průsmyku, skanzen se starými domyz rusínských osad, secesní lázeňské domy, sochu císařovny Sisi, která sem jezdila, a hrozivé zázemí restaurací, kina nebo kadeřnictví postavené v osmdesátých letech, které chátrá, neinvestuje se do něj a vedle kterého se cítíte jako někde na jihu Prahy u metra.“Poslední částí je popis několika měst východního Polska: Lublin, Radom, Kielce, Lodž a nakonec Kladska u našich hranic. „Nejlepší na tom je, že skoro nikde nejsou turisti. Takže v době, kdy neustále lamentujeme na přemírou turismu, máme i nedaleko svých hranic spoustu míst, kde to neplatí, kde netrpíte nekonečnými frontami a zástupy všudypřítomných amatérských fotografů, kde se můžete pohybovat volně a svobodně a je vám dobře,“ dělá reklamu východnímu a střednímu Polsku Lukáš. Aneb konečně podcast, který vás odešle do patřičných míst.

V Česku vstoupila v platnost novela trestního zákona, nového znění se dočkal i paragraf 403. Stojí v něm teď: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Změna spočívá v tom, že paragraf explicitně zmiňuje dvě ideologie – nacismus a komunismus. Někdo v tom může vidět uzavření debaty, která v téhle zemi běží prakticky od roku 1989, debaty o tom, zda si komunismus a třeba i strana, jež ho má v názvu, zaslouží být postaven mimo zákon. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s historikem a ředitele Muzea Paměti XX. století Petrem Blažkem, editorem a publicistou Luďkem Bednářem a kolegou Adamem Růžičkou, který se specializuje mimo jiné i na témata související se svobodou projevu.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czVyhazov Oto Klempíře z kapely J.A.R. souvisí s jeho kandidaturou za Motoristy, ale celá kauza má ještě jiný aspekt. „Lidé, kteří si tolik zadali s komunistickým režimem, by do politiky vstupovat neměli. Ani Oto Klempíř, ani Petr Pavel,“ tvrdí Dalibor Balšínek. Jak to vidí ostatní komentátoři Týdeníku Echo?Motoristé narozdíl od hlavní politických stran představili program. Pomůže jim to? „Volební programy jsou bohužel pryč. Celé je to o emocích. Je tady zákopová válka, všichni jsou na svých pozicích a už jen promile procenta se můžou někam přelít,“ soudí Pavel Štrunc.Proč je láska šílená? Článek z aktuálního týdeníku a také jedno z témat podcastu. „Proč je nutné citové vzplanutí, kdy lidí nespí a dělají pošetilá rozhodnutí? Dáváme se dohromady z nerozumu. Někde v nás je nevědomé počítadlo, které zhodnocuje naše šance tváří v tvář dostupné nabídce. To jednou zavelí, my zaplaneme, a ten projev musí být iracionální, aby dokázal dostatečně signalizovat, že to myslíme vážně,“ nastiňuje Adam Růžička.Bitcoinová kauza nabývá až komický ráz. Bývalý ústavní soudce Uhlíř ukázal svou osobní integritu. A co bude dál?Na Echo Poradě diskutovali Jiří Peňás, Pavel Štrunc, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Jakou roli hraje riziko v našem morálním rozhodování? Už sám fakt, že riziko je relativně nové slovo, mnohé napovídá. Ve starověké filozofii se pracovalo s náhodou, možností, s týché – neuchopitelnou souhrou okolností. Až moderní doba proměnila nejistotu v něco měřitelného, pravděpodobného, plánovatelného.Riziko se stalo strukturou. Vyhovuje to naší potřebě jistoty, jak dokládá známá historka z druhé světové války: poté, co ekonom Kenneth Arrow upozornil americkou armádu, že její meteorologické předpovědi jsou bezcenné, dostal odpověď: „Ale to my víme, že nefungují. Ale stejně je potřebujeme – pro plánování.“Podle Bernarda Williamse se iracionální touha po racionalizaci otiskla i do moderní etiky. V novověku se formulovaly morální systémy sestávající z povinností, které mají platit obecně a vždy, nehledě na leccos, co jednající nemůže ovlivnit, nehledě na členitý terén života. Podle Williamse to jsou pokrytecké systémy odpoutané od života: předstíráme, že se řídíme něčím, co ve skutečnosti ignorujeme a co je dobré maximálně pro filozofický seminář a moralizování.Britský filozof to ilustruje na fenoménu morálního štěstí. Tím se rozumí situace, kdy je člověk považován za morálně dobrého (nebo špatného) na základě okolností, které nemá pod kontrolou. Jinými slovy: může být třeba chválen za to, že shodou okolností stál na správné straně. Podle většiny moderních morálních teorií by něco takového nemělo existovat – člověk má být hodnocen pouze za to, co učinil vědomě a svobodně. Williams však namítá, že pokud bychom tuto podmínku vzali vážně, mohli bychom morálně hodnotit máloco. Ani náš charakter, výchova či sklony nejsou výlučně naším dílem. Ať si to připouštíme nebo ne, ve skutečnosti hodnotíme druhé i podle toho, jestli prostě měli štěstí.Vezměte si příklad slavného burzovního makléře: opustí pětičlennou rodinu, nechá ji nezajištěnou a odjíždí na Tahiti, protože chce malovat. Kdyby mu jeho risk nevyšel, byl by sobec. Ale protože mu risk vyjde – ten muž se jmenuje Paul Gaugin –, jeho úspěch jej zpětně aspoň zčásti ospravedlní. Není to skandální?Je. Etika je skandální. V etice totiž nejde o to, jestli plníme pravidla. V etice neodpovídáme jen za to, co je správné, ale také na to, kým jsme a jak chceme žít. Zatímco morálka nás vyzývá k poslušnosti vůči neosobním pravidlům, etika se ptá na smysl a na to, kým jsme. Bernard Williams nás vrací k tomu, že etika nezačíná pravidlem, ale životem. Součástí etického života je proto i odvaha. A ta s sebou nese ochotu riskovat. Za to nám ale zprvu málokdo zatleská. Čeká se, zda uspějeme. Jestli ano, budeme spíše za hrdiny; jestli ne, za padouchy. Nemorální? Možná. Ale takoví jsme.KapitolyI. Raději lež než nejistotu! [počátek až 15:35]II. Skutečné riziko? Vytvořit z nejistoty vnitřní katastrofu [15:35 až 32:50]III. Když se z rizika stane systém [32:50 až 44:20]IV. Cena za prevenci [44:20 až 59:00]V. Smíme se na druhé vykašlat? [59:00 až konec]BibliografieUlrich Beck, Risikogesellschaft: Auf dem Weg in eine andere Moderne, Frankfurt a. M.: Suhrkamp, 1986.Alex Bojanowski, „Die Prognosen waren korrekt – nur das Wetter hat nicht mitgespielt“, in: Die Welt, 31. 7. 2025, https://www.welt.de/debatte/plus688484330e680a76f4e96135/Sommer-2025-Die-Prognosen-waren-korrekt-nur-das-Wetter-hat-nicht-mitgespielt.htmlCaroline Cramptonové, A Body Made of Glass. A History of Hypochondria, London: Granta Publications, 2024.Friedrich Nietzsche, Radostná věda, přel. Věra Koubová, Praha: Aurora, 2001.Bernard Williams, Moral Luck: Philosophical Papers 1973–1980, Cambridge: Cambridge University Press, 1981.Juli Zeh, Fragen zu Corpus Delicti, München: btb, 2020.

Brusel si kope ekonomický hrob. Trump bere, my platíme, říká Vondra „Evropa hrála s kartami, které má,“ říká europoslanec Alexandr Vondra k nové obchodní dohodě mezi EU a Spojenými státy. Zároveň varuje před emisní politikou Bruselu, kterou označuje za klimatický kolonialismus. Evropská unie uzavřela s administrativou Donalda Trumpa rámcovou obchodní dohodu, která zahrnuje celní ujednání, závazky na nákup amerických energií a investice evropských firem v USA. Podle Alexandra Vondry se EU ocitla v nevýhodném postavení, ale vyjednala maximum možného. „Je to nepochybně vítězství Donalda Trumpa. Evropě nezbývalo než hrát s tím, co měla. Nechtěl nulová cla, chtěl přebytky dorovnat. A to udělal. Řekl bych, že to není fatální porážka, spíš taková legendární 'nevýhra'. Vzhledem ke struktuře obchodu jsme neměli moc prostoru. Německo, a s ním i my, jsme na exportu závislí. Francie si může dovolit křičet, protože není tolik exportní.“Mnohem ostřeji se Vondra vymezuje vůči environmentální politice Bruselu. Za nepřijatelný považuje návrh na 90 % snížení emisí do roku 2040. „To je dramatická akcelerace. Místo slíbeného zrealističtění Green Dealu tu máme jeho urychlení. Přitom median mezi 55 a 100 je 77,5. Ne 90. A navíc ta úleva pro velké státy, že si 3 % mohou odečíst investicemi v Africe? To je klimatický kolonialismus,“ říká ostře Vondra. Podle něj tento přístup likviduje konkurenceschopnost evropského průmyslu a staví menší ekonomiky jako Česko do naprosto nevýhodné pozice. „Zatímco Dánsko na tom vydělá, protože jede na větrníky, my máme energeticky náročný průmysl. A bez levné energie, kterou jsme si sami zakázali, nemáme šanci.“Vondra varuje i před spuštěním systému ETS2, který má zatížit domácnosti a dopravu emisními povolenkami. „Cena povolenek už teď letí ke 80 eurům za tunu. To je dvojnásobek původního plánu. A to teprve začíná,“ říká. V praxi to znamená výrazné zvýšení cen paliv i nákladů na vytápění. A zatímco česká vláda se podle Vondry zatím tváří nerozhodně, Brusel pokračuje v tempu. „Evropa v tomhle hraje na vlastní bránu. Pokud to nezastropujeme nebo nezrušíme, výrazně tím poškodíme vlastní lidi.“

Je to zpráva, která se na nás v poslední době valí ze všech stran: rodí se nejméně dětí za dlouhou dobu, je to tragédie a musíme s tím něco rychle dělat. Totéž ovšem řeší Slováci, Poláci i další slovanské národy. V nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub a Lukáš Novosadovi právě o tom, jaká je natalita ve slovanských zemích a proč na rozdíl od západní Evropy hrozí té slovanské – tedy pokud se něco nezmění – vyhynutí. Nejenom že máme málo dětí, ale protože jsme ekonomicky slabší, migrujeme za lepším živobytím na západ. Za posledních několik desetiletí jsme tak přišli o miliony lidí, zejména na Balkáně a samozřejmě na Ukrajině. Úbytek porodnosti a obyvatel bude proto v našich oblastech nutně spojen také s tím, že budeme muset znovu myslet na revitalizaci svých vlastních společností, jinak slovanské jazyky a kultury zmizí. A nebude to dlouho trvat. Budeme tedy svědky nových národních obrození?Porodnost ve slovanských zemích, zejména těch východních, je dlouhodobě nižší než v západní Evropě. Zároveň z dalších slovanských zemí, zejména těch jižních, ale třeba i z Polska a Slovenska, se dlouhodobě migruje za lepším živobytím na Západ. Slované tedy dotují fyzicky a ve výsledku i ekonomicky jiné části Evropy, přitom sami zažívají setrvalý úbytek svého obyvatelstva. A to v řádech milionů jenom od změny režimů v letech 1989 až 1991. To dohromady znamená, že při současných trendech může slovanská Evropa vlastně brzy, řekněme v průběhu půl druhého století, zmizet z mapy. Imigrantů do těchto míst je totiž (opět v porovnání se západní Evropou) málo, navíc přicházejí z úplně odlišných kultur – Afghánistán, Sýrie, Nepál, Čína… – a nemají automatickou potřebu se kulturně integrovat.Jakub v této souvislosti hovoří o novém případu plánu srbské vlády na přijetí sto tisíc Ghaňanů, který znervózňuje srbskou společnost. Lukáš naopak připomíná případ Lužických Srbů, kterých je tak málo, že jsou agendě revitalizace vlastně napřed, neboť už pochopili, že pouze plození dětí je nezachrání. Proto se pokoušejí přesvědčit o přijetí lužickosrbské identity a lužickosrbského jazyky své německé spoluobčany, obvykle dávno asimilované sousedy, a to v projektu „sto tisíc mluvčích do roku 2100“. Může se to podařit? Anebo už hodnota mateřských jazyků a národních kultur je ve společnosti tak nízká, že je to předem marný boj?Řeč přijde také na to, zda se Češi mají bát přemnožení přišedších Ukrajinců, anebo ne, protože Ukrajinci přicházejí s kulturním návykem mít ještě méně dětí než Češi. Uvádíme konkrétní čísla porodnosti v jednotlivých slovanských zemích, vysvětlujeme, proč se za normalizace dařilo československé prorodinné politice, jestli byla dlouhodobě udržitelná,nebo ne, a proč současné pobídky, jaké vidíme v Polsku nebo v Maďarsku, jsou nedostatečné. Aneb konečně podcast, kde se skutečně dozvíte věci, jež vám jinde neřeknou.

Evropská unie se ocitla v pozici slabšího partnera v nové obchodní a celní dohodě s USA. Z pohledu mnoha ekonomů nejde o rovnocennou dohodu, ale spíše o jednostranný diktát. Zejména co se týká dohody o nákupu energií ze Spojených států. „To je formát, který lze označit ze strany Evropské unie za kapitulaci,“ říká Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank, v rozhovoru k víkendovému kompromisu mezi USA a EU. Zásadní, podle něj, část dohody se týká závazku EU odkoupit během tří let americké energetické suroviny za 750 miliard dolarů. "Pro srovnání, loňský dovoz ruských energetických surovin do Evropské unie byl v objemu nějakých 22 miliard dolarů", vysvětluje Kovanda. Přechod na americké dodávky tak není jen otázkou geopolitického rozhodnutí, ale i obrovské ekonomické zátěže. „Ten výsledek nedělní obchodní dohody mezi Spojenými státy a Evropskou unií je dan prostě tím, že ekonomicky je Evropská unie slabá, slábnoucí,“ říká Kovanda. EU přistoupila na podmínky, které „se dají označit za diktát, dají se označit za kapitulaci“. Podle něj za tím není jen americký tlak, ale i strukturální problémy EU. „To rozhodně není nějaké ego Donalda Trumpa. To jsou prostě naše domácí chyby, které soustavně děláme v energetické politice, v Green Dealu, v environmentální ideologii.“

Evropské nařízení o digitálních službách neboli DSA (anglická zkratka pro Digital Services Act) nabylo účinnosti loni v únoru. Někteří v regulaci spatřují konec Divokého západu na internetu, kde si sociální sítě mohly dělat, co se jim zlíbí, a nemusely se nikomu zodpovídat. Jiní věc považují za nebezpečný nástroj cenzury, který ohrožuje demokracii. Ačkoliv DSA již platí, ještě jsme u nás nepřijali prováděcí zákon, jenž by zmocnil národního digitálního koordinátora, kterým má být Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Zákon je v tuto chvíli zaseklý v Poslanecké sněmovně a není jasné, zda se do voleb stihne schválit. V květnu letošního roku kvůli tomu Evropská komise Českou republiku spolu s několika dalšími zeměmi zažalovala u Soudního dvora EU. V Salonu Echa o problematice diskutovalo právnické trio Miroslav Crha, vedoucí oddělení lidských práv, koordinace, adaptace a integrace na Úřadu vlády ČR, Jan Gregor, advokát a místopředseda organizace Aliance pro rodinu, a Jan Hořeňovský, ředitel Institutu H21 a vědecký pracovník na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství. Po únoru 48 pokračovali komunisté podle sovětského vzoru pomocí pětiletých plánů. V plánovaném hospodářství nerozhodoval trh - tedy zákony nabídky a poptávky - ale ústřední výbor komunistické strany. Straničtí tajemníci určovali, kolik bot si lidé mají koupit, co bude kolik stát, jaké šaty se budou nosit, co budou lidé jíst a podobně. Takový způsob řízení ekonomiky pochopitelně nemohl vést k úspěchu, takže nakonec byli komunisté nuceni zavádět různé ekonomické reformy, které vnášely do komunistického plánování určité tržní prvky. Počátkem 60. let došlo k něčemu podobnému i v Československu. Hlavní architektem naší ekonomické reformy byl Ota Šik, který se postupně stal skutečnou hvězdou. Relativní úspěch ekonomických reforem vedl k tomu, že reformní komunisté postupně uvolňovali ideologické mantinely a zaváděli další a další tržní prvky. To vyvrcholili v roce 1968. Kdyby do země nevtrhla vojska států Varšavské smlouvy, museli by reformní komunisté nakonec sami zavést kapitalismus. Takže je Sověti a spol. vlastně zachránili. Bohužel jsme to odnesli my všichni..Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství. Po únoru 48 pokračovali komunisté podle sovětského vzoru pomocí pětiletých plánů. V plánovaném hospodářství nerozhodoval trh - tedy zákony nabídky a poptávky - ale ústřední výbor komunistické strany. Straničtí tajemníci určovali, kolik bot si lidé mají koupit, co bude kolik stát, jaké šaty se budou nosit, co budou lidé jíst a podobně. Takový způsob řízení ekonomiky pochopitelně nemohl vést k úspěchu, takže nakonec byli komunisté nuceni zavádět různé ekonomické reformy, které vnášely do komunistického plánování určité tržní prvky. Počátkem 60. let došlo k něčemu podobnému i v Československu. Hlavní architektem naší ekonomické reformy byl Ota Šik, který se postupně stal skutečnou hvězdou. Relativní úspěch ekonomických reforem vedl k tomu, že reformní komunisté postupně uvolňovali ideologické mantinely a zaváděli další a další tržní prvky. To vyvrcholili v roce 1968. Kdyby do země nevtrhla vojska států Varšavské smlouvy, museli by reformní komunisté nakonec sami zavést kapitalismus. Takže je Sověti a spol. vlastně zachránili. Bohužel jsme to odnesli my všichni.

Letos si připomínáme několik třicátých výročí v souvislosti s válkami na Balkáně: mimo jiné operaci Bouře, která znamenala konec bojů v Chorvatsku. Ty mají u nás zvláštní privilegium – na rozdíl od konfliktu v Bosně, bombardování Bělehradu pod hlavičkou NATO nebo války v Kosovu je válka o Chorvatsko v podstatě zapomenutá. Jako by se nikdy neodehrála, rozhodně jsme dávno zapomněli, jak k ní došlo, kvůli čemu se vedla, jak se vyvíjela, jak skončila. Jediné, co nám ji dlouho připomínalo, byly rozmlácené domy, kolem kterých jsme jezdili na dovolenou k moři. „Protože cesta k němu vede právě přes některá z území, kde dříve žili Srbové,“ připomíná v další epizodě sourozeneckého podcastu Jakuba a Lukáše Novosadových historik Boris Mosković a dodává: „Češi na tu válku zapomněli nejspíš právě kvůli svým dovoleným. Do Chorvatska se přece jezdí za krásnými zážitky, za sluncem, k vodě, na koupačku, za bezstarostností, a nic z toho si nikdo nechce kazit připomínkami nějakých zvěrstev.“Než se ovšem hovor dostane k samotné válce, je potřeba probrat okolnosti, které jí předcházely: například desetidenní válku o Slovinsko neboli o první území, které se odtrhlo od svazové Jugoslávie. A to na základě přesvědčivého referenda, v němž pro samostatnost země hlasovalo osmdesát osm procent voličů. Slovinsko ale mělo oproti jiným jugoslávským zemím minimálně tři nesporné výhody, které jeho odchod z federace usnadnily a které zapříčinily, že mu v odchodu nikdo pořádně nebránil: ve Slovinsku se mluví jiným jazykem, je to země národnostně homogenní a nemá žádné velké hraniční spory. Jinak je tomu právě v Chorvatsku. Tam tehdy, to jest v roce 1990, rovněž proběhlo referendum o odtržení, rovněž bylo úspěšné, leč jeho legitimita byla zpochybněna už tím, že se ho neúčastnili chorvatští Srbové, tedy více než půlmilion lidí, který tvořil asi dvanáct procent obyvatelstva země.A proč vůbec došlo k referendům? To byl zase výsledek dvou jugoslávských tendencí: po decentralizaci a po dekomunizaci či demokratizaci společností, jež se projevily ve volbách v roce 1990 – volbách v jednotlivých svazových zemích, v nichž někde vyhrála opozice a někde postkomunistická tradice. Přičemž k volbám na federativní úrovni už nikdy nedošlo, předběhl je rozpad země. V samotném Chorvatsku vyhrál volby Franjo Tuđman, kromě jiného někdejší disident, jenž byl v Jugoslávii dvakrát zavřen do vězení. Tuđman nabídl ve svém programu Chorvatům smír: politika ve stylu „co jsme si, to jsme si, hlavně že jsme všichni Chorvati“, která chtěla urovnat bolavé vzpomínky chorvatské společnosti na svou vlastní ustašovskou minulost, slavila úspěch. Stejně jako příslib konfederace se Srbskem – protože otevřeně propagovat odtržení si v kampani Tuđman ještě netroufl.Následovalo ovšem to, co se dalo čekat: vzpoura chorvatských Srbů a pokusy o vyjednávání o podobě soužití; jenže nedostatečné. Zkrátka už všechno – z dnešního pohledu patrně nezadržitelně – směřovalo k násilnému řešení donedávna zdánlivě poklidného soužití dvou národů. V podstatě se čekalo na první oběť, která konflikt vyostří a naplno spustí. Podcast mimochodem probírá také to, jak na situaci reagovaly další okolní státy jako Rakousko nebo Itálie, jaký vliv měla na dějiny jugoslávská mediální situace a kupříkladu neexistence centralizované televize. „Když mluvíme o chorvatské válce, je důležité si říct, že vlastně neznáme její začátek. Ani v chorvatském prostředí se dodnes neví, co za něj považovat, co byla ta poslední kapka,“ připomíná Boris Mosković. „Možná za to může fotbal, derby mezi Záhřebem a Bělehradem, kde Chorvaté poprvé viděli otevřené násilí. Ale shoda na tom není.“Víc v nové epizodě

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czFriedrich Merz tvrdí, že Německo uprchlickou krizi nezvládlo. Tématu se věnuje Salon v aktuální Týdeníku Echo. „V Česku to celé mělo trochu virtuální podobu. I skalní vítači dnes budou mluvit jinak než v roce 2015,“ říká Jiří Peňás. „Proč potom Česko podobné věci tleská? Netanjahu se netají tím, že usiluje o transfer dvou milionů lidí z Gazy,“ oponuje Daniel Kaiser.OSN označila celosvětový propad porodnosti za globální krizi. „Antinatalisté říkají, že je to dobře, že vymíráme. Přišlo mi dobré se s tímhle argumentem vypořádat,“ upozorňuje na další text v tištěném Echu Adam Růžička.Kam se dostaly česko-slovenské vztahy a co o nich vypovídá „vytýkací dopis“ Petra Fialy Robertu Ficovi? „Skřípění mezi Bratislavou a Prahou je dnes dané geopoliticky, oba státy se nechaly vtáhnout do zástupné války dvou velmocí,“ říká Kaiser. „Fiala podle mě skutečně využívá toho, že doba bratislavských pondělních televizních inscenací je pryč. Stará generace vyrůstala bilingválně, ale to už mizí,“ myslí si Peňás.Jak to bylo s tuzemským blackoutem? Víme, co jej způsobilo nebo určitě nezpůsobilo? Co budou evropské vlády dělat s novými energetickými povolenkami? Pomůže něčemu nařízení DSA? Máme víc svobody, nebo cenzury?Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Pavel Štrunc.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Božská míra byla neblaze překročenaUběhlo to rychle. Před deseti lety se rozjela událost, které se vzápětí začalo říkat velká uprchlická krize. Od jara 2015 přicházely zprávy, že výrazně posílil uprchlický proud jak po tradiční cestě přes Balkán, tak přes Středozemní moře. Pořád šlo ale ještě o desetitisíce, tedy zvladatelná čísla. Během léta poskočila na statisíce a na přelomu srpna a září již stálo na hranicích především do evropského schengenského prostoru skoro milion uprchlíků, takže do konce roku jich jen do Německa přišlo jeden a půl milionu. Tehdy, bylo to 31. srpna, zazněl slavný výrok Angely Merkelové „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!), který dosud rezonuje a vyvolává zcela protichůdné reakce. Pro jedny je příkladem téměř heroického optimismu, aktivního humanistického přístupu, podle něhož by měl demokratický politik jednat. Pro druhé naopak projevem nezodpovědnosti, naivity, pýchy a přecenění sil, kdy je jasné, že náklady na toto „zvládnutí“ bude nést někdo jiný než ten, kdo ho tak lehkomyslně vysloví. Otázka je samozřejmě, jestli mohla tehdy paní Merkelová dělat něco jiného, jestli tedy byla (a dále jsou) jiná řešení, zda se prostě některé věci v dějinách stanou bez ohledu na to, jestli to někdo chce, nebo nechce zvládnout.Fakt je, že léto 2015 toho strašně moc změnilo. Myslím, že se tomu říká game changer. Ta změna se projevila na úrovni řekněme politické a civilizační (padly hranice, zachvěl se princip občanství, výrazně se začalo proměňovat etnické složení staré Evropy…). Ale i na rovině osobní. Mnoho lidí zjistilo, že jejich názory jsou odlišné od názorů jejich přátel, někteří zjistili, že jsou extremisté, i když si vlastně nemyslí nic zvláštního, jiní zase začali propadat pocitu, že jejich bližní jsou strašní, ať v tom, či onom směru. Někteří se začali bát, jiní se naopak začali těšit na „jinou Evropu“. Zvláštní přitom byla role médií, která možná tehdy zažívala svou poslední velkou chvíli. Brzy ji zcela převzaly sociální sítě, kde se nyní odehrává většina bouřlivých „diskusí“.Já jsem ovšem pozval kolegy z tehdy ještě „mocných“ klasických médií, kteří nepsali výkřiky na sociální sítě, nýbrž byli a jsou zvyklí události komentovat s jistou kompetencí, odstupem, v souvislostech, tedy jaksi postaru. A najednou byli hozeni před novou věc. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Filozof v souboji s průmyslem osobního rozvoje: „Všechno je lepší než chytráctví“Co stojí za boomem self-help literatury? A jak souvisí s filozofií? Není pochyb, že určitý typ filozofického psaní má k self-help literatuře blízko. Patrné je to třeba i na současném zájmu o stoiky. Navíc nelze popřít, že filozofie byla tradičně spjata s ideou, že člověk nemá jen žít, ale svůj život má sám vést – a k tomu potřebuje… co vlastně?Tady narážíme na kámen úrazu. Self-help literatura nabízí konkrétní rady, jak efektivněji řídit svůj život: vstávejte v pět ráno, pijte vodu s citronem, staňte se lepší verzí sebe sama. Filozofické vedení je jiné – často nejasné. Kierkegaard, který zdůrazňuje význam filozofie pro dobrý život, považuje tuto nejasnost za klíčovou. Metodu „promyšleného zmatku“ sdílel mimochodem i Sókratés, Ježíš nebo věštkyně Pýthie.Pointa je jednoduchá: nikdo vám neřekne, co máte dělat. Nejasnost má pozitivní funkci – nutí nás, abychom se sami zamysleli, místo abychom přijímali návody. Zatímco self-help literatura nabízí radu, filozof nabízí „neradu“. Operuje podle hesla: Nelze žít za druhého, ale lze žít tak, že druhý sám znejistí. Zdá se to málo, ale ve skutečnosti je to hodně. Výzkumy navíc ukazují, že udělování rad může být škodlivé: v příjemci vyvolává pocit, že si sám neumí poradit, zatímco tomu, kdo radí, narůstá sebevědomí. Kdo radí, šíří bezmoc, jak upozorňuje americký novinář Steve Salerno v knize s příznačným podtitulem: Jak hnutí self-help učinilo Ameriku bezmocnou.Filozofie i self-help literatura mohou posilovat určitou formu odolnosti. Zatímco self-help autoři se soustředí na výkonnost a hladké začlenění do světa – Kierkegaard by řekl, že z nás dělají „hladké oblázky“ ve společenském soukolí –, filozof říká, že to je málo. Právě tím nám něco zásadního zprostředkovává: ukazuje, že líbit se našim současníkům není vůbec důležité. Krásně to ostatně vystihla spisovatelka Doris Lessingová: „Všechno je lepší než chytráctví, než vypočítavost, než opatrnost, než neochota dávat ze strachu před následky.“Kapitoly I. Lítost moudrostí života [začátek až 24:48]II. Kdo radí, oslabuje [24:48 až 42:05]III. Filosofická rada? Hlavně nebýt srozumitelný! [42:05 až 58:00]IV. Pasti self-help literatury – ztráta bolesti [58:00 až konec]BibliografieRober Bellah, Religion in Human Evolution. From the Paleolithic to the Axial Age, Cambridge, MA, 2011.Tereza Matějčková, Hegelova fenomenologie světa, Praha: OIKOYMENH, 2018Soren Kierkegaard, Either/Or, Part I. Translated by Howard V. Hong and Edna H. Hong. Princeton: Princeton University Press, 1987.Søren Kierkegaard, The Concept of Irony with Continual Reference to Socrates, Princeton: Princeton University Press, 1992.Doris Lessing, The Golden Notebook, New York: Frederick A. Praeger, 1962.Jan Loffeld, Když Bůh nikomu nechybí: Úvahy o náboženské lhostejnosti, Praha: Portál, 2025.Jonathan Rauch, "Let It Be: Three Cheers for Apatheism“, in: The Atlantic Monthly, May 2003.Steve Salerno, SHAM: How the Self-Help Movement Made America Helpless. New York: Crown Publishers, 2005.Liv Strömquist, Strömquist, Hovoří Pýthie, přel. Marie Voslářová. Praha: Paseka, 2025.

Sociální demokracie se před nadcházejícími sněmovními volbami spojuje s hnutím Stačilo! To už dohodu se Sociální demokracií minulý týden schválilo. (Rozhovor se vedl před potvrzení spolupráce.) Jedním z důvodů pro spojení je podle statutárního místopředsedy Sociální demokracie Lubomíra Zaorálka snaha mluvit za lidi, kteří se cítí být opomíjeni. „Milion hlasů při minulých volbách propadl – to se nesmí opakovat,“ říká. Kritiku ohledně spolupráce (mimo jiné) s KSČM odmítá, i proto, že mu nejde o minulost, ale o řešení současných problémů: drahé bydlení, dostupné zdravotnictví, sociální jistoty. Jedním z bodů, na kterém se oba subjekty dlouho nemohly domluvit, byly mezinárodně politické otázky. Zejména vztah k NATO a EU. STAČILO! prosazuje referenda ohledně setrvání v obou organizacích. Podle Zaorálka Severoatlantická Aliance „mutuje před očima“ v systém, kde Evropa platí a USA diktují. "Já jsem to nazval jakýmsi feudálním systémem, ve kterém my platíme desátky. Pan Donald Trump nás posílá nakupovat zbraně - především americké. Takže když vy vidíte, jak se to celé vyvíjí, tak je vidět, že to na to prochází něčím, co jsme si neuměli ani představit. A my se musíme bavit co s tím budeme dělat," vysvětluje Lubomír Zaorálek. I proto statutární místopředseda Sociální demokracie deklaruje připravenost jeho strany opět otevřít téma obecného zákona o referendu. „Nevím pokolikáté už to zkoušíme, ale jsme připraveni to znovu prosazovat,“ říká s odkazem na opakovanou snahu sociálních demokratů prosadit zákon umožňující celostátní hlasování. Konkrétní impuls podle něj představuje právě návrh zvýšit výdaje na obranu na pět procent HDP, což považuje za mimořádně zásadní otázku, která by měla být projednána i veřejností. "Dnes dokonce máme první věc, kterou bychom nejvíc chtěli hned hlasovat. A to je otázka těch pěti procent na zbraně. To zvedáme jako první téma, které bychom byli rádi, aby se do takového referenda mohlo vejít", říká Zaorálek. 

Bádání o Slovanech první republika intenzivně podporovala, nacisté chtěli využít, komunisté zrušitV roce 1922 dochází v mladém Československu k nebývalé věci: parlament přijímá zákon o zřízení dvou vědeckých institucí: Slovanského a Orientálního ústavu, prezident Masaryk věnuje na činnost prvního zmíněného obrovskou sumu tří milionů korun. Stát takto chtěl podpořit svou existenci, jasně deklarovat svou orientaci ve světě a najít pro ni vědeckou bázi, která by svým výzkumem praktické fungování státu předjímala. Následně nacisté měli se Slovanským ústavem své překvapivé plány, zato komunisté velmi záhy usilovali jej zrušit. O těchto fascinujících a setrvale paradoxních dějinách vědecké instituce, jež přesně odrážejí dějiny československého státu, hovoří v další epizodě svého sourozeneckého podcastu bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s ředitelem Slovanského ústavu AV ČR, v. v. i., Václavem Čermákem.Slovanský ústav začal fungovat až šest let poté, co byl přijat zákon o jeho ustavení. Kromě vědecké sekce měl sekci národohospodářskou, jež měla obhospodařovat vztahy se slovanskými státy na byznysovém základě. To se nepovedlo. Zároveň v té době existovali specialisté srovnávající například právo jednotlivých slovanských zemí (což je dnes bohužel neexistující obor). Bádání ústavu ovšem přesahovalo slovanský areál, věnovalo se totiž též Rumunsku, Maďarsku, Albánii. Prvorepublikový zájem o slovanské národy samozřejmě kromě jiného odrážel národnostní složení nového státu, jenž jako multietnický vlastně přirozeně navázal na strukturu Rakouska-Uherska. A opomenout nelze ani to, že ve Slovanském ústavu významně působili také emigranti z Ruské říše. Stát ovšem hledal a neustále znovu definoval svůj vztah k okolním zemím – ostatně s jedním slovanským státem Československo nemělo podepsanou diplomatickou smlouvu: totiž se Sovětským svazem.Prvorepublikové úzké sepětí státu se slovanským prostorem a slavistickou vědou se v průběhu 20. století neustále rozvolňovalo s nástupem všech dalších režimů, které přicházely. Byl to vývoj mnohdy nečekaný: třeba nacisté uvažovali mít Prahu jako centrum pro své výzkumy židovského národa a národů slovanských. K naplnění tohoto záměru ovšem nedošlo. Zato komunisté – třebaže stát intenzivně prohloubil vztahy se Sovětským svazem – ústav usilovali zrušit. Vznikla Akademie věd, jak ji známe dnes (mimochodem, aby paradoxů nebylo málo, na její rozjezd byly použity peníze určené původně Slovanskému ústavu, které přečkaly druhou světovou válku na bankovním účtu a neustále vydělávaly). Profilace Akademie věd odpovídala novému profilu státu, který intenzivně investoval do průmyslu a těžkého průmyslu a potřeboval vědecká pracoviště bádající na poli přírodních nebo technických věd. ExistenciSlovanského ústav tak hájil a za svého života uhájil svou autoritou historik a velký komunista Zdeněk Nejedlý, jenž si ještě pamatoval pozici slavistického bádání za první republiky.Co se potom dělo dál? Jak do historie ústavu promluvila sovětská okupace? Jak normalizace? Jak probíhalo obnovování ústavu v devadesátých letech? Čím se Slovanský ústav zabývá dnes? Jak se vyrovnával a jak reagoval na jugoslávské války a na válku v Ukrajině? Kolik významných vědeckých prací bylo politickými zásahy nenávratně zničeno? A které naopak vznikly natruc vládnoucím režimům? Aneb konečně podcast, který vypráví neuvěřitelné zapomenuté příběhy.

Začaly letní prázdniny a masy dovolenkářů se daly do pohybu. Populární destinace pod návalem turistů často trpí a místní si stěžují, že se tam nedá žít. Města zavádějí regulace, snažící se počet návštěvníků omezit. O fenoménu, pro který se v poslední době vžilo označení overturismus, debatovali ředitel agentury CzechTourism František Reismüller, místopředseda Asociace cestovních kanceláří Jan Papež a odborníci na cestovní ruch Nora Dolanská z Metropolitní univerzity Praha a Miroslav Rončák z Vysoké školy ekonomické.Začal bych citátem z článku od agentury Bloomberg: „Léto 2025 se možná zapíše do historie jako období, kdy se Evropa obrátila proti turismu. Místní obyvatelé, kteří nemohli projít ucpanými ulicemi Barcelony, stříkali na návštěvníky vodními pistolemi. Na španělském ostrově Mallorca pochodovaly tisíce lidí a požadovaly ukončení masové turistiky. Obyvatelé Janova prošli úzkými uličkami italského města s kartonovou zaoceánskou lodí na protest proti sezonnímu zaplavení města návštěvníky výletních plaveb.“ Než se přesuneme ke konkrétním problémům, které jsou v tom citátu naznačené, možná by stálo za to definovat si, co přesně je overturismem myšleno. Co je ještě normální turismus a co je už moc?

„Věřím, že se feministkou člověk rodí, tak jako konzervativcem, radikalistou nebo pokrokovcem.“ To jsou slova Milady Horákové. Málo se ví, že Milada Horáková byla významná feministka. Již jako studentka začala pracovat v ženském hnutí, jehož hlavními představitelkami byly členky národně socialistické strany Františka Plamínková, Fráňa Zemínová, Růžena Pelantová a další. Řada dnešních konzervativců, kteří vyvěšují její fotografii s nápisem „Zavražděna komunisty“, by ji už tak neoslavovala, protože by patřila do tábora zastánců genderové ideologie a byla by tedy jejich kulturním nepřítelem.Počátky feminismu spadají už do druhé poloviny 19. století, kdy se začaly v Evropě objevovat požadavky volebního práva pro ženy. V Habsburské monarchii mohla za určitých podmínek volit do říšské rady i malá část žen, které vlastnily velkostatek. Ovšem musely volit pomocí prostředníka. Ještě předtím, než české ženy získaly aktivní volební právo, mohly za určitých podmínek kandidovat do zemského sněmu. První ženou, která uspěla a stala se první zvolenou poslankyní, byla v roce 1912 spisovatelka Božena Viková-Kunětická.

30 let od Srebrenice: město je poloprázdné, dominuje billboard s Putinem. Prokázala se genocida?11. července 1995 došlo v Evropě k největšímu zločinu od 2. světové války – popravě více než osmi tisíc bosenských muslimů ve Srebrenici. Přestože je tato událost jasně popsaná a zdokumentovaná, vrcholní političtí představitelé bosenské Republiky srbské a Srbska i po 30 letech tuto hrůznou událost relativizují a odmítají ji označit za genocidu. Při příležitosti tohoto smutného výročí si bratři Jakub a Lukáš Novosadovi do dalšího dílu svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované pozvali sociální a kulturní antropoložku Markétu Slavkovou, která se ve svých terénních výzkumech dlouhodobě zabývá právě Srebrenicou a dalšími událostmi s ní spojenými.Na začátku se Markéta Slavková pouští do bližšího popisu příčin a průběhu červencových událostí ve Srebrenici, přičemž se zaměřuje hlavně na obléhání města, více než roční blokování zásobování civilního obyvatelstva jakýmikoliv potravinami a jejich systematické vyhladovění. Připomíná kořeny celého válečného konfliktu, průběh bojů o oblast Podrinje, postupné vyzbrojování bosenských muslimů i vznik Armády Bosny a Hercegoviny. Pozastavuje se i nad úlohou a působením Nasera Oriće a dalších obránců této oblasti, kteří za své útoky na srbské pozice byli také obžalování u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Postupně se v podcastu s bratry propracuje až k samotnému vyústění dobývání Srebrenice, tedy cílené likvidaci tisíců muslimských mužů a chlapců. Od samého začátku tento akt označuje za genocidu, vysvětluje i proč. Zároveň ale opakovaně odmítá kolektivní vinu Srbů jako národa. V tomto kontextu uvádí i příklady vzájemné pomoci mezi oběma etniky z řad civilního obyvatelstva.Během povídání se Markéta Slavková dostane i k zajímavým poznatkům ze svých výzkumů, kdy například popisuje, jak příslušníci srbských vojenských a paravojenských jednotek kromě potravin blokovali například i dodávky soli do Srebrenice, což se následně projevilo na duševním zdraví jeho obyvatel.Na základě více než desetileté zkušenosti s životem v této oblasti, četných svědectví přeživších a pozůstalých i svých odborných výzkumů Markéta Slavková přibližuje okolnosti této hrůzné události, následný vývoj i současnou situaci v regionu, přičemž předkládá argumenty, proč se ve Srebrenici nejednalo o masakr, jak tvrdí Srbové, nýbrž cílenou a řízenou genocidu.Závěrem Markéta dodává poznatky o stávající situaci, kdy se z bývalé lázeňské město s velkým turistickým potenciálem proměnilo v liduprázdné místo, kde kvůli dlouhodobému přístupu místní samosprávy pozvolna zanikají i základní služby, a tak ho začínají opouštět i poslední zbytky zdejšího obyvatelstva.Připomenutí smutného a tragického výročí jednoho válečného zločinu i popis stávající bezvýchodné situace. Aneb konečně podcast, který se pouští i do bolestivých témat z nedávné slovanské minulosti.

Český průmysl se opatrně zvedá ze dna. "Jsme na vzestupné fázi cyklu, ale stále v hodně křehké rovnováze,“ říká Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance. Po letech pesimismu a odkládaných investic přichází první náznaky stabilizace – i když s výraznými rozdíly mezi jednotlivými obory. Tahouny jsou výrobci elektrických zařízení a automobilky, které si podle něj dokázaly udržet konkurenceschopnost i během těžkých let. Naopak chemický průmysl nebo producenti základních kovů zůstávají hluboko pod výkony před rokem 2019.Donald Trump dál opět mění pravidla světového obchodu. Desetiprocentní cla na evropské zboží zatím exportéry nezlomily, ale jak upozorňuje Bureš, „dopady mohou být nelineární“. Pokud se clo zvýší na 25 nebo dokonce 50 %, část evropského exportu do USA podle něj skončí ze dne na den. „Zatím firmy berou ta cla jako daň za přístup na americký trh,“ říká. Vyjednávání mezi EU a USA je podle něj blízko „taktickému příměří“ – vyšší cla zůstanou, ale Evropa se snaží získat výjimky pro auta a ocel.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJaký bude mít umělá inteligence vliv na společnost nebo na mezilidské vztahy? „Rozšiřuje se využití umělé inteligence jako jakéhosi zdroje útěchy a porozumění. A jsou zmapované i případy, kdy se někdo do ní zamiluje,“ popisuje Adam Růžička, který o tom napsal titulní téma Týdeníku Echo. „Ale něco podobného existovalo už v šedesátých letech. Jednoduchý chatbot měl tehdy naučené jednoduché triky, jak se se svými uživateli bavit. A i tehdy se mu účastníci rozhovoru začali svěřovat.“Jak to, že bitcoinová kauza neohrozila koalici Spolu? Zastavil se sice její nárůst, ale zůstala na svém. „Velká část normálních lidí začne vnímat, že jsou nějaké volby, až těsně před nimi,“ vysvětluje Martin Weiss. „Vládní voliči možná navíc správně rozeznávají, že to je průšvih a trapas, ale že to není korupční kauza v tom smyslu, že by to nějaký politik uplichtil za účelem se obohatit.“Rozchod Donalda Trumpa a Elona Muska asi každý čekal. Musk plánuje založit novou politickou stranu. Na prezidenta kandidovat nemůže. Hrozí mu deportace?Na Echo Poradě diskutují Martin Weiss, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men's Factor byl bývalý legionář Stanislav Gazdík, který strávil patnáct let ve francouzské cizinecké legii. Sloužil v Africe, v Sarajevu, v elitních jednotkách. Dnes žije v Česku, učí sebeobranu a píše knihy o bezpečnosti. „Už 20 let dělám programy prevence, ale systém není připravený. Máme přes 30 tisíc veteránů, kteří by mohli být vzory ve školách. Místo toho sedí doma. Stát do nich investoval miliony a pak je zahodil,“ říká Gazdík. Jeho vize je jednoduchá: na každé škole by měli působit tři zkušení veteráni jako dozor, ochránci i mentoři. Jenže naráží na neochotu, strach z odpovědnosti a nepružnou legislativu. „Dnes už nesmíš ani zvýšit hlas. Jinak tě dítě zažaluje.“ Podle Gazdíka je mládež pohodlná, závislá na technologiích a bez vzorů. „Říkám tomu generace Scroll. Jsou to statičtí nomádi. Cestují internetem, ale ztrácejí smysly, zručnost i pud sebezáchovy.“

Právě vrcholí aktuální ročník jednoho z nejslavnějších sportovních klání na světě. O víkendu se dovíme, kdo se stal letošním vítězem Wimbledonu. U této příležitosti jsme zvolili téma: O krásách bíleho sportu… I když z vyprávění přímých aktérů „tenisového cirkusu“ to leckdy nepůsobí zrovna jako ta nejlépe zvolená životní dráha. Není nakonec lepší zapinkat si v klidu o víkendu na vesnickém kurtu než se pokoušet vyhrát nějaký Wimbledon? Pozvání do debaty přijali: tenisový trenér Petr Vaníček, bývalý profesionální tenista Lukáš Dlouhý (v roce 2008 zvítězil ve čtyřhře na French Open a US Open) a stále ještě aktivní hráče zastupuje Tereza Martincová. Debata probíhala minulý týden, kdy jsme ještě mohli snít o dalším českém vítězi Wimbledonu.