Podcasts about jugosl

Bombardování Bělehradu jsem si přál, omluvu za Srebrenici už nečekám. Češi Jugoslávce přijali dobřeOpíjet se v roce 1988 v socialistické Praze a pak suverénně odjet na kávu do Paříže. Prožít sametovou revoluci, vnímat nádech svobody v Československu, zároveň sledovat, že o vlastní svobodu přicházím, protože můj stát se propadá do krvavé vřavy. Dívat se na poklidný rozpad Československa a přitom se sám sebe ptát, jestli válka v Chorvatsku nebo v Bosně je i moje válka. Emigrovat do Prahy, přitom se starat o rodinu v obléhaném Sarajevu. No a pak proměnit svůj život pod tíhou těchto zážitků: založit a vést nejvýznamnější festival dokumentárních filmů Jeden svět, věnovat se konfliktům v Barmě nebo Gruzii a pomáhat tamním lidem. To jsou jenom některé ze zákrut fascinujícího života „žižkovského Sarajevana“ Igora Blaževiče. „Nikdy jsme nechtěl zobrazovat utrpení lidí ve válce, ale to, že se i v tak šílených chvílích dokázali zachovat svobodně, statečně, lidsky,“ říká kromě mnoha jiných věcí bratrům Jakubovi a Lukáši Novosadovým v další epizodě jejich sourozeneckého podcastu Hej, Slované.Na začátku Igor Blaževič vzpomíná na přelom osmdesátých a devadesátých let, popisuje své zážitky a pozorování z doby, kdy jako Jugoslávec začal pociťovat, že přichází o svobodu, na kterou byl zvyklý, a kdy nemohl cestovat na svůj jugoslávský pas (poprvé mu to znemožnili, jaký paradox, Slovinci), a zároveň sledoval, jak Češi, do té doby utlačovaní, svou svobodu nabývají. Mluví také o tom, jak se stal „sluníčkářem“, tedy zapadl do českých disidentských kruhů, a skrze ně vnímal dění v Česku, nebo jak si postupně uvědomoval, že válka v Jugoslávii, konkrétně v Bosně, se ho osobně dotýká, protože mu v obléhaném městě zůstala celá rodina. Ostatně jaká je Igorova osobní identita? Je Jugoslávec? Bosenský Jugoslávec? Chorvat? Sarajevan? Žižkovský Bosňan? Anebo světoobčan, který ztratil část své duše?Řeč přijde také na to, zda v sobě člověk může utišit válečné trauma, zda Mezinárodní soudní tribunál dokázal zahladit nějaké bolesti, aby na postižených místech došlo alespoň k minimální katarzi, anebo zda to překvapivě vůbec nedokázal. Jedno ze silných míst celého rozhovoru je o tom, zda očekávat omluvu od agresorů, anebo ne („se Srby jsem se znovu začal přátelit, až když jsem od nich přestal očekávat omluvy za Srebrenici – neomluvil se totiž žádný“). Není touha po omluvách vlastní jenom nám západním křesťanům? Dojde také na úvahu o spojeneckém bombardování Bělehradu, s nímž Igor Blaževič souhlasil, ba dokonce po něm volal, s čímž se musí vyrovnat Jakub, který Bělehrad považuje za svůj druhý domov. Dále Igor vypráví, že se po válce zhroutil a musel půl roku odpočívat, načež odjel na druhou stranu světa zkoumat, zda se tamní konflikty liší od našich, nebo ne. „Přitom si člověkuvědomí, že když má válečné zážitky, získá určitou senzibilitu, díky níž konfliktům rozumí lépe. A dostavuje se určitý adrenalin, už to ovzduší pořád trochu potřebujete.“Hovoříme také o tom, jak česká společnost přijímala v devadesátých letech uprchlíky z Jugoslávie: „Nebyl to vůbec žádný problém. Válka v Jugoslávii byla první válka svobodného Československa, přijímali nás také proto, že jsme pro Čechy představovali jejich sen o moři a že nechápali, proč jsme to udělali a začali po sobě střílet. My jsme promarnili svou šanci: byli jsme o třicet let napřed před ostatními státy východního bloku, mohli jsme být první v Evropské unii. Místo toho jsme se začali vraždit,“ uvažuje Igor Blaževič. A pokud jde o dnešek a poměry Čechů k ukrajinské emigraci, dodává: „Svět začal být velmi nestabilní a komplikovaný, my jako Západ jsme ztratili sebevědomí, že víme, co je správné. Výsledkem je sebeuzavření společnosti, té liberální. Ukrajina to trochu, aspoň na chvíli, změnila, a společnost byla ochotná se zase otevřít. A už je to zase pryč.“Velký portrét výjimečného muže. Mnoho silných myšlenek weltmana, který si prošel ledasčím. Aneb konečně podcast, který odkrývá člověka.

Režisérka Jasmina Blaževič je podepsána pod celou řadou dokumentů, natočila také pohádku Řád saténových mašlí, seriál Mozaika a mnoho reklam. V pořadu Až na dřeň mluvila nejen o tvorbě, ale také o válce v někdejší Jugoslávii a o své mamince, která po tragické nehodě skončila na dlouhé roky v kómatu.

Režisérka Jasmina Blaževič je podepsána pod celou řadou dokumentů, natočila také pohádku Řád saténových mašlí, seriál Mozaika a mnoho reklam. V pořadu Až na dřeň mluvila nejen o tvorbě, ale také o válce v někdejší Jugoslávii a o své mamince, která po tragické nehodě skončila na dlouhé roky v kómatu.Všechny díly podcastu Až na dřeň můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Režisérka Jasmina Blaževič je podepsána pod celou řadou dokumentů, natočila také pohádku Řád saténových mašlí, seriál Mozaika a mnoho reklam. V pořadu Až na dřeň mluvila nejen o tvorbě, ale také o válce v někdejší Jugoslávii a o své mamince, která po tragické nehodě skončila na dlouhé roky v kómatu.

Historie Jugoslávie jako státu, který existoval od roku 1918 a s přestávkami trval až do roku 2003, je dnes uzavřená. Uzavřené ale nejsou osudy a vzájemné vztahy národů žijících v tomto neklidném prostoru, kterému mnozí po staletí přezdívali „sud střelného prachu“. Jaké je dědictví balkánských válek 90. let? Co napravil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii? A co napravit nemohl?Všechny díly podcastu Historie Plus můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

V sobotu 28. června uběhne 111 let od atentátu v Sarajevu, který stojí na počátku první světové války. Výročí tří jedniček vybízí k události se vrátit a probrat ji skutečně zevrubně. A tak vás při poslechu čekají odpovědi například na otázky, jaké bylo pozadí atentátu (tedy nejen způsob jeho provedení, ale proč k němu vůbec došlo), jak na atentát reagovala česká a srbská společnost nebo jak na něj reagoval rakouský dvůr a jak srbský stát. Jaký vlastně byl vztah mezi Srbskem, Rakouskem a Bosnou? Jak se s dědictvím atentátu nakládalo v Jugoslávii a v samotném Sarajevu? Jak si atentát připomínáme my? A víme o něm skutečně všechno, anebo stále existuje překvapivě mnoho otázek, o nichž nejen veřejnost, ale také historická obec vedou vášnivé spory? O tom všem v detailní a obsáhlé epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s historikem Borisem Moskovićem. Na úvod se probírá první atentát v Srbsku, totiž atentát na královský pár v roce 1903 – vlastně veřejná poprava, která šokovala Evropu a stvrdila obraz Balkánu jako sudu se střelným prachem a založila obraz Srbů jako barbarů, kteří se neštítí ničeho a který se na ně vytahuje pravidelně (například při válkách v devadesátých letech). Tato událost založila nějakou tradici, jež se táhne až dodnes (vzpomeňme na atentát na srbského premiéra Zorana Djindjiće v roce 2003). Kontext sarajevského atentátu však nebyl dán pouze dynamickým vývojem politiky v Evropě a jejími anarchistickými sklony, vedly k němu také balkánské války, zvyšující se srbské sebevědomí po rozšíření teritoria a znovuzískání dávných držav, jako bylo Kosovo, radost nad tím, že z Balkánu zmizely i poslední osmanské vlivy – až zůstala potřeba osvobodit jenom Rakouskem anektovanou Bosnu. Zůstává ovšem otázka: skutečně si Srbsko po vyčerpávajících předešlých válkách přálo válku novou?A lze se ptát dál: kdo byli mladíci z organizace Mladá Bosna? Tedy členové organizace, jež skutečně atentát provedla, ačkoli se běžně traduje, že šlo o akci organizace jiné, zvané Černá ruka. Odkud se vzali, jaké bylo jejich sociální pozadí, jak uvažovali o světě a proč se radikalizovali? Co si vlastně mysleli, že atentátem způsobí? Ostatně jak se k nim po provedení atentátu stavěl srbský stát? Je skutečně pravda, že Rakousko bylo varováno, aby do Sarajeva žádnou delegaci neposílalo? Anebo toto varování bylo jenom šikovným diplomatickým manévrem, aby si srbský stát preventivně umyl nad potenciálním průšvihem ruce?2 / 2Je totiž potřeba vnímat také datum, kdy k atentátu došlo: na svátek Vidovdan čili Vítův den, což je významný pravoslavný svátek a také výročí bitvy na Kosově poli. Příjezd následníka trůnu katolického císařství tedy byl vnímán jako provokace. Na druhou stranu jak vnímat Gavrila Principa, který byl až několikátým atentátníkem v pořadí, protože pokusy jeho předchůdců se nezdařily – je to srbský nacionalista? Bosenský nacionalista? Jugoslávský nacionalista? Každý režim se s ním musel vyrovnávat po svém, což se odráželo například na tom, kdy měl Princip na místě atentátu pamětní desku a kdy ne: za druhé světové války zmizela a byla věnována k narozeninám Adolfu Hitlerovi jako jeden z dokladů jeho vítězství (Hitler vzpomínal, že sarajevským atentátem byl v mládí silně pobouřen), za socialistické Jugoslávie se deska na místo vrátila, naopak za války v devadesátých letech, kdy Sarajevo tři roky Srbové obléhali a chtěli ho totálně zlikvidovat, ji místní samozřejmě znovu sundali.To jsou jenom střípky z mnoha a mnoha příběhů, které epizoda probírá, jelikož se jich kolem atentátu za těch sto jedenáct let nashromáždilo opravdu nepřeberné množství. Aneb konečně podcast, který jde do hloubky i šířky dějin.

Jugoslávie byl stát, který byl na mapě Evropy jen 85 let – navíc s přestávkou v době 2. světové války. Změnil se v monarchii, v autoritativní socialistickou federaci. Zažil dobu slávy i relativní prosperity, těžil ze své pozice rozkročené mezi Východem a Západem. Paradoxně nepřežil přechod k demokracii a decentralizaci. Jaká byla Titova Jugoslávie?Všechny díly podcastu Historie Plus můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

V nové epizodě sourozoneckého podcastu Hej, Slované besedují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s redakčním kolegou, novinářem, spisovatelem a cestovatelem Jiřím Peňásem. Řeč se nejprve spontánně stočila na to, jak vypadalo sudetské pohraničí v okolí města Kraslice, kde Jiří Peňás vyrůstal. Jak se tam mísil slovanský a německý živel: a to nevšedně, neboť kvůli přítomnosti fabrik na hudební nástroje zůstalo ve městě hodně neodsunutých Němců, k nimž naopak přibyli Češi ze všech koutů světa – od Argentiny, přes Francii po Banát (což se projevovalo najmě o Velikonocích, které každý světil po svém). Zároveň  host vzpomíná na to, jak se po československé federalizaci velmi rychle změnilo postavení Čechů na Slovensku a z přátel se stali lidé nežádoucí, kterým bylo dáváno najevo, že by snad bylo lépe, kdyby odešli. O tom dodnes není v české společnosti mnoho známo, a tak v podcastu poodhalujeme aspoň část tohoto mimořádně zajímavého příběhu na historii Peňásovy rodiny. V druhé části jde řeč především o tom, co je to slovanství, jak ho vnímat, zda dnes ještě má nějakou hodnotu, anebo ne. Jiří Peňás tvrdí, že se cítí být Slovanem, že to je přirozené, protože Češi Slované jsou. Není na tom nic špatného ani hned dobrého, je to prostý fakt. Přitom se ovšem připomíná, jaké jsou poměry mezi slovanskými národy, že nejsou utěšené, že Němci o Slovanech tvrdí, že nejsou s to si sami vládnout, jak se k ostatním Slovanům chovají Rusové, že východní Německo je de facto střední Německo, jelikož německé – a tudíž i slovanské – osídlení leželo mnohem více na východě. Hodnotí se české národní obrození, Peňás zmiňuje svoji teorii, že kdyby Rakousko neztratilo Slezsko, pravděpodobně by k žádnému českému národnímu obrození vůbec nedošlo (prostě proto, že by Čechů bylo ve státě výrazně méně než Němců). Dojde i na zamyšlení, co by se stalo, kdyby Němci nebyli odsunuti a zda by Československo nečekal podobný osud jako Jugoslávii nebo Ukrajinu – tedy souboj o nacionální kapsy, v nichž žije druhý národ, než je ten „státní“. Aneb konečně podcast, kde i tlachání je intelektuálně stimulující.

Zatímco dnes máme nepřeberné množství příležitostí, jak strávit volné letní dny, jiné to bylo za socialismu. I tehdy, když republiku obepínal ostnatý drát železné opony, si chtěli lidé užít léto co nejlépe. Archiv Plus přináší vzpomínky na tehdejší rekreaci – na odpočinek pod stanem v kempu, na výjezd do Jugoslávie nebo v Sovětském svazu a na odborářské zotavovací pobyty.Všechny díly podcastu Archiv Plus můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Poslechněte si další epizodu podcastu Dopravní 6, který se zaměřuje na dopravu v městské části Praha 6.Témata:Připomenutí ankety ve VokovicíchNové školní ulice od záříPreference MHD v oblasti Jugoslávských partyzánů a Vítězného náměstíReakce veřejnosti na výluku letištní dráhyZe setkání Bavíme se o HanspaulceLetní uzavírka KarlovarskéNadměrná tranzitní doprava v Ruzyni a Liboci___Dopravní 6. Podcast, ve kterém Ondřeje Matěje Hrubeš, radního pro dopravu Prahy 6, zpovídá rozhlasový moderátor Miloš Keller.___SLEDUJTE:@dopravnipodcast@omh86Support the show

Hosté: Kostas Tsivos, profesor na FF UK, který se specializuje na současné řecké dějiny, Jaroslav Šimov, běloruský historik a novinář, Václav Štěpánek, balkanista, historik a filolog. Připravili Tajana Mančalová a Libor Kukal, moderuje Libor Kukal.Všechny díly podcastu Mezi námi můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Připomínat významné události našich dějin je nesmírně důležité, myslí si spisovatel Jiří Padevět. Historie Československa je pro něj nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Zanedlouho vyjde jeho kniha s názvem Postoloprty – Příběh vražd, které nikdo nenařídil, nikdo nespáchal a nikdo nevyšetřil. Vypráví o masakru sudetských Němců v červnu roku 1945, který, co do obětí, překonal až válečný zločin ve Srebrenici během války v bývalé Jugoslávii.Všechny díly podcastu Dopolední host můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

O Černé Hoře toho dnes našinci příliš nevědí, ale v 19. století byl cílem a vzorem skoro každého vlastenecky zapáleného Čecha. Jezdili se tam porozhlédnout, jak vypadá slovanský stát, a čerpali inspiraci pro české národní snahy. Na tyto své dějiny jsme dávno zapomněli. Dnes je Černá Hora nejmenší a národnostně nejrozmanitější slovanské země, která se od svého vzniku v roce 2006 drží prozápadní zahraniční politiky a rychle se začleňuje do euroatlantických struktur. Nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované je proto pozvánkou do fascinujícího příběhu známé neznámé země, ostatně Jakub & Lukáš Novosadovi si tentokrát do studia pozvali historika, balkanistu a spisovatele Františka Šístka, jenž toho u o Černé Hoře ví u nás nejvíc.Ten hned v úvodu přibližuje ony zapomenuté historické vazby českých kulturních a intelektuálních elit 19. století na tehdy nezávislém černohorském knížectví. Tato země tou dobou sloužila jako jeden ze vzorů a ideálů státní samostatnosti a správných slovanských snah. Čeští umělci se zároveň výrazně propsali do místní kultury, což Černohorci dodnes zdůrazňují a rádi se tím chlubí. Tyto pozapomenuté vazby se ovšem odrazily v jedné z našich legendárních pohádek, která nenápadně odkazuje právě staré černohorské knížectví a v mnohém ho paroduje.Následuje přesun do novodobější historie, spojené především s osobností premiéra a prezidenta Mila Djukanoviće, který vydržel v nejvyšších politických funkcích přes třicet let – poprvé se premiérem stal ještě v osmdesátých letech, kdy mu nebylo ani třicet let. Jak se z komunisty, velkého spojence Slobodana Miloševiće a zastánce velké Jugoslávie stal prozápadní člověk, který od roku 1996 formuloval černohorskou potřebu evropské integrace a vstupu do NATO? Lze slovanský stát budovat nikoli národně, ale občansky? Jak je možné, že se to v národnostně nesmírně pestré Černé Hoře povedlo? Proč došlo k rozpadu federace se Srbskem a vyhlášení samostatné Černé Hory? Ostatně jsme-li hrdi na pokojný rozpad Československa, neměli bychom být stejně pyšní na stejně tak mírný rozchod Srbska a Černé Hory, kde se ani nebáli vyhlásit referendum o samostatnosti?Sourozenci s hostem probírají rovněž Djukanovićovu kontroverzní pověst, obvinění z korupčního jednání i příčiny posledních neúspěchů dlouhá léta zdánlivě nezničitelného politika. Rozený vypravěč František Šístek nakonec ještě detailně vylíčí současnou politickou situaci, sugestivně nastíní hlavní problémy, s nimiž se Černá Hora aktuálně potýká, a představí i vize a plány jejích nových politických lídrů, již koketují také s Ruskem, protože v Černé Hoře hraje významnou úlohu také pravoslavná církev. Je to kabaret, který stojí za poslech.Aneb konečně podcast, který vypráví příběhy, jaké jinde skutečně neuslyšíte.

Poslechněte si další epizodu podcastu Dopravní 6, který se zaměřuje na dopravu v městské části Praha 6.Témata:Problémy s autobusy na Jugoslávských partyzánůPrověření trasy tunelbusu Dejvická - Kobylisy - ČimiceNástup všemi dveřmi do linek 3xx - připravenost PrahyOmluva Petra Boreckého k nařknutí, že Praha 6 blokuje tramvaj do Velkých PřílepStředočeského kraje chce zdražovat MHD. Hrozí nárůst aut a kolaps na vjezdech do Prahy 6?Přípravy školní ulice na Malém BřevnověPokračující práce na zklidnění dopravy v Malém Břevnově a rozhodaný spolek Malý BřevnovÚprava ulice Nad Lávkou ke Džbanu___Dopravní 6. Podcast, ve kterém Ondřeje Matěje Hrubeš, radního pro dopravu Prahy 6, zpovídá rozhlasový moderátor Miloš Keller.___SLEDUJTE:@dopravnipodcast@omh86Support the show

V noci před rozhovorem se vrátil z Chorvatska, kde navštívil půltucet fotbalových zápasů v řadě. „Na každém takovém zápase se tváříte důležitě. Předstíráte, že rozumíte kopané. Nikomu radši nic neříkáte, aby nebylo vidět, že sám moc neumíte kopnout do míče, ale snažíte se poznat, kdo z těch mladých kluků to buď umí, nebo může umět,“ říká třiašedesátiletý Milan Holub v dalším díle podcastu Host Reportéra.Jeho hlášky musíme brát s rezervou, protože je na české poměry velmi úspěšným skautem, vyhledávačem fotbalových talentů. Zaměstnává ho Manchester City, respektive společnost City Football Group, takže Milan Holub nehledá naděje jen pro slavné Citizens, ale také pro třináct sesterských klubů na všech kontinentech. Jeho hlavním regionem je Balkán, z čehož vyplývá, že nejvíce času tráví v zemích bývalé Jugoslávie. „Ale v Británii vnímají pojem Balkán rozvolněněji, takže se snažím mít co nejlepší přehled o lize české, maďarské, bulharské, gruzínské…“Během podcastu vyjde najevo, že do balonu kopnout pravděpodobně uměl – v mládí hrával za Slavii Velký Borek, pak dokonce za Mělník. „Ale neuměl,“ brání se, „při pokusu o střelu jsem obvykle neudržel rovnováhu a upadl. Ale snažil jsem se aspoň hodně běhat, i tihle fotbaloví nádeníci jsou na hřišti potřeba. Nakonec to dokonce vypadalo, že bych mohl hrát za áčko Mělníka třetí ligu, ale v přípravném zápase jsem si zlomil lýtkovou kost, na tři měsíce dostal sádru, a tehdy jsem se rozhodl odjet do Ameriky.“V polovině osmdesátých let bez znalosti angličtiny emigroval do USA, kde se živil mnoha manuálními pracemi. Když se pak po revoluci vrátil do rodné vlasti, podnikal, získal trenérskou licenci a v Mělníku dělal asistenta hlavního kouče.Před nějakými patnácti lety se zajel podívat na bezvýznamný přípravný zápas do Mladé Boleslavi, kde zapředl hovor s jakýmsi přítomným Němcem. Překvapivě se ukázalo, že ten muž pracuje jako skaut pro Arsenal. Milan Holub mu sdělil pár svých postřehů – a nejspíš bystrých –, protože Němec se později odvděčil telefonátem: „Nechtěl bys hledat talenty pro londýnský Charlton?“Milan Holub chtěl, a sám by to sice zlehčoval, ale určitě se mu dařilo, protože ho později zlanařil Fulham a nakonec Manchester City: „Takových regionálních skautů má Manchester v kontinentální Evropě zhruba osm.“Skoro každý týden vyráží Milan Holub na služební cesty. Po nocích píše na hotelu reporty ze zápasů, v nichž analyzuje schopnosti nadstandardních mladých hráčů. A ve zbylém volném čase píše knížky – vydal už tři. „Vždycky jsem hodně četl a měl chuť psát, tak si to, když mám náhodou náladu, dopřávám.“Jeho zatím poslední, částečně autobiografický román jménem Duša(n) moja se odehrává začátkem osmdesátých let v Piešťanech i v rumunských horách. „V tom mém příběhu jsou kamarádi,“ říká Milan Holub v podcastu, „ideály, kurvy, fízlové, pravda a láska, chlast slast, hory, touha po svobodě, čest, nabroušený nůž, pád ze skály a hvězdy nad hlavou.“

V posledních dnech a týdnech se do světového dění a slovníku vracejí fráze, u kterých se zdálo, že patří minulosti – například odsun národa. Anebo se objevují spojení, která se vracejí pravidelně, pravidelně vzbuzují velké naděje, ale nakonec je za nimi marnost – například světová garance hranic některého státu. A protože jsou to termíny intenzivně spojené rovněž s dějinami střední a slovanské Evropy, věnuje se nejnovější epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované právě jim. Garance hranic Ukrajiny, odsun Němců, změna hranic Polska, repatriace a reemigrace Slováků, naopak neodsun slovenských Maďarů. To vše Jakub a Lukáš Novosadovi probírají se svým hostem, historikem Michalem Stehlíkem.Začala jednání, na něž se dlouho čekalo: jednání mezi Spojenými státy a Ruskem o ukončení války na Ukrajině. Nevíme samozřejmě ještě nic, přesto jeden bod doposud známých plánů stojí za pozornost: a sice odhodlání garantovat ze zahraničí Ukrajině její (nové) hranice. To se této zemi stalo už v roce 1994 i 2015. A garanci hranic zná i Československo, stejně tak jiné země Evropy. Jak si historicky tento koncept vede? Co nám o něm historie říká? Je udržitelný, anebo vždy znovu odsouzený k neúspěchu, jelikož pokaždé odráží pouze momentální sílu vyjednávajících stran?Druhou polovinu rozhovoru tvoří připomínka toho, co znamená odsun národa či velké skupiny osob, jak se o tom nyní uvažuje v Gaze. Střední Evropa v letech 1945 a 1946 zažila pohyb milionů lidí tam a sem: z Československa odešly tři miliony Němců, Polsko změnilo své hranice, posunulo se na západ, kde nikdy nebylo, a lidé přišli do jiné země, na původně německou půdu. Naopak slovanská Lužice byla přišedšími Němci germanizována. Zároveň nedošlo k odsunu slovenských Maďarů, pouze k výměně jejich části za Slováky žijící v Uhrech. Dojde také na meziválečnou řecko-tureckou výměnu obyvatelstva nebo na Jugoslávii, která představuje v dějinách ojedinělý pokus stvořit v zemích slovanské Evropy stát, který nebude stát na jazykové identitě svých občanů. Co tedy odsuny a přesuny obyvatel (střední) Evropě přinesly? A už jsme to v sobě zpracovali?Aneb podcast plně ponořený do historie.

Seznámili jsme se loni ve Finsku, kde jsme byli na dovolené a kde ona jako žena diplomata žije. Provedla nás po Helsinkách i po finské duši, s nadsázkou řečeno. Petra Horáková je však zároveň úspěšná podnikatelka a také zakladatelka nadačního fondu. Ale pokud znáte její jméno, tak si ho asi spojíte s jejím aktivním angažmá v tzv. aktivních zálohách. O svých zkušenostech záložačky natáčí podcast Deník vojínky a se stejným názvem brzy vyjde i kniha.O tom všem jsme si povídali, a taky o vlastenectví, finské povaze, plastické chirurgii či o tom, jakou má Petra ve skutečnosti hodnost. Příjemný poslech!A jako obvykle si můžete přečíst anotaci, kterou podle záznamu napsala AI (jazyk Claude 3.5 Sonnet).xxxNejsme národ Švejků. Petra Horáková bourá nejeden český stereotypV době, kdy mnozí zpochybňují smysl vlastenectví a potřebu armády, představuje Petra Horáková inspirativní příklad ženy, která spojuje moderní byznys se službou vlasti."Když posloucháte vyprávění našich instruktorů nebo vojáků, kteří byli na zahraničních misích, uvědomíte si, že máme mezi sebou skutečné hrdiny. Akorát o nich nikdo nenatočí film," říká. Právě tento rozpor mezi realitou a veřejným vnímáním české armády ji motivoval k aktivnímu zapojení do vojenských struktur.Její cesta k armádě nebyla přímočará. Začala osobní zdravotní krizí v Bulharsku, která ji přivedla k založení nadačního fondu Apolena. Fond dnes pomáhá modernizovat vybavení gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře. Současně vybudovala úspěšnou aplikaci MAMApp, která poskytuje odborné informace více než 130 000 těhotným ženám, a stala se partnerkou přední kliniky plastické chirurgie.Zlomový moment přišel během pandemie covidu. "Chtěla jsem si to původně jen odškrtnout ze seznamu přání," přiznává o vstupu do aktivních záloh. "Ale během výcviku jsem zjistila, že jsem našla své místo." Dnes pravidelně létá z Finska, kde žije s manželem diplomatem, na vojenská cvičení do České republiky - na vlastní náklady.Její pohled na vlastenectví je stejně pragmatický jako inspirativní: "Stojí za to bránit společnost, která mi dala možnost vystudovat a svobodně žít. Moje děti dnes žijí v systému, kdy můžou svobodně cestovat a studovat. A kdyby přišel někdo, kdo by nám tohle chtěl vzít, tak mi opravdu stojí za to bojovat."Horáková také vyvrací představu o české neochotě k obraně vlasti. "Když se podíváte na naše novodobé mise, ať už v Afghánistánu nebo Jugoslávii, čeští vojáci vždy prokázali mimořádnou profesionalitu a odvahu," zdůrazňuje. "Máme mezi sebou skutečné profesionály, kteří si zaslouží naši podporu a respekt."Jako praporčice v aktivních zálohách aktivně propaguje význam připravenosti k obraně země. "Nejde jen o to být připraven na nejhorší," vysvětluje. "Jde o to ukázat, že jsme schopni se postarat sami o sebe. To je ten nejlepší způsob, jak předejít konfliktu."V době rostoucího mezinárodního napětí její slova nabývají na významu. "Musíme být v obraně soběstační," říká. "Ukazuje se, že ryze profesionální armáda bez záloh není dostatečná pro zajištění bezpečnosti země."Příběh Petry Horákové není jen o armádě - je o změně paradigmatu v českém přístupu k vlastenectví a národní identitě. Ukazuje, že lze být současně úspěšným podnikatelem, aktivním občanem a vlastencem v tom nejlepším slova smyslu. V době, kdy se svět potýká s novými bezpečnostními výzvami, představuje její příklad cestu, jak spojit osobní úspěch se službou společnosti."Až jednou budu ta bába v houpacím křesle na zápraží," uzavírá, "chci být šťastná, že jsem stihla všechno, co jsem chtěla. A služba vlasti je jednou z těch věcí, na které budu nejvíc hrdá."

Lidija Stevanovič mluvila se srbsko-českým novinářem Mirkem Raduševičem, odborníkem na události v bývalé Jugoslávii. Jana Šustová má pozvánku na oslavu bulharského svátku Trifon Zarezan. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Iveta Demeterová.Všechny díly podcastu Mezi námi můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Zpravodajský server Balkan Insight přináší novou sérii článků s názvem Balkánské odložené případy. Seriál otevírá příběhem chorvatského důstojníka Milana Levara, který byl jako jeden z mála odhodlaný svědčit o válečných zločinech svých spolubojovníků před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii.

Zpravodajský server Balkan Insight přináší novou sérii článků s názvem Balkánské odložené případy. Seriál otevírá příběhem chorvatského důstojníka Milana Levara, který byl jako jeden z mála odhodlaný svědčit o válečných zločinech svých spolubojovníků před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii.Všechny díly podcastu Svět ve 20 minutách můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Co všechno vedlo od vzniku komunistické Jugoslávie k samostatnosti Kosova? Na začátku překvapivě nešlo o nacionální spor mezi Albánci a kosovskými Srby, nýbrž o spor ideologický, politicky podmíněný, v němž hlavní roli hrála příslušnost k partyzánskému dědictví nového státu. Podstatná ale byla také negramotnost kosovského obyvatelstva, které velmi rychle bylo dovzděláno a zároveň se intenzivně rozmnožilo, takže na Kosovu brzy žilo hodně nesaturované a nespokojené mládeže. Začala se bouřit… To vše vysvětluje v druhé kosovské epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované Václav Štěpánek – balkanista a vedoucí Ústavu slavistiky brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Po vyslechnutí tohoto dílu budete dění na Kosovu konečně dobře rozumět a bezpečně ho odlišíte od jiných konfliktů. Kosovo bylo staletí území bez hranic, ty mu – uměle – přisoudilo až poválečné dvacáté století. Už v tomto bodě byl tedy položen základ budoucích sporů. Obzvláště poté, co v padesátých letech bylo z vlastně stále neznámých důvodů Kosovu přiřčeno i území na sever od města Mitrovica, čili oblast, na které právě žije slovanské obyvatelstvo a kde stojí vzácné srbské pravoslavné kláštery. Komunistická Jugoslávie také opírala svůj aparát o válečné partyzánské zásluhy. Ty měl ovšem na Kosovu málokdo, a tak do funkcí zdejšího státem vyhlášeného autonomního území byli instalováni lidé odjinud, kteří neměli s Kosovem nic společného a neznali jeho specifika. Navíc po roztržce jugoslávského prezidenta Tita se sovětským vůdcem Stalinem začala protijugoslávsky vystupovat s Kosovem sousedící Albánie Envera Hodži. Tlak v Kosovu tedy zpočátku nebyl nacionální, dokonce nevznikal ani kvůli víře, byl politický a ideologický. Kosovo se postupně stávalo místem diverze, kde pro udržování pořádků intenzivně působila státní bezpečnost, což zase nebyli Albánci. Až na těchto základech začal vznikat etnický problém. Společnost na Kosovu byla rurální, zaostalá, negramotná. Komunistický stát se přitom snažil Kosovo výrazně podporovat a tamní životní podmínky pozvednout. Stát tam posílal výraznou finanční podporu a intenzivně budoval například školství. Po válce totiž devadesát procent obyvatelstva byla negramotná. Během deseti let vzdělanost vzrostla natolik, že v zemi byly založeny dvě fakulty a v roce 1968 univerzita, kde se vyučovalo albánsky. Univerzita se brzy stala třetí největší jugoslávskou po bělehradské a záhřebské. Současně žádná část obyvatel vyjma Romů neměla v Jugoslávii horší postavení než Albánci. (Přestože to byli výborní živnostníci.) Se zlepšujícími se problémy začalo docházet k demografické explozi a začalo se rodit mnohem více lidí. Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 žilo na Kosovu čtyři sta tisíc lidí. O šedesát let později zjistilo poslední jugoslávské relevantní sčítání obyvatelstva, že v zemi žije již milion osm set tisíc obyvatel, z toho pouze dvě stě tisíc jsou Slované. Čili svými vlastními silami se kosovští Albánci čtyřikrát rozmnožili a v zemi žilo hodně mladých, kteří přitom ale nikam nedocházeli za prací. Po smrti prezidenta Tita začaly na Kosovu velké, nejprve studentské demonstrace – k nim kladou mnozí autoři základ pozdějšího rozpadu Srbska a Kosova. Nespokojenost měla ekonomické příčiny, protože Kosovo nezvládalo smysluplně živit své obyvatelstvo. Další problém byl studentský: třetí největší jugoslávská univerzita neměla žádné zázemí. A především: Kosovo nadále fungovalo jako území autonomní, nikoli jako jugoslávská svazová republika. Přestože v Jugoslávii byly tři republiky, které měly stejně nebo méně obyvatel než Kosovo: Černá Hora, Makedonie, Slovinsko… Následně devadesátá léta přinesla první vyhlášení kosovské republiky, neuznané ještě, potom vznik kosovské osvobozenecké armády, terorismus, do konfliktu vstoupily netrpělivé mocnosti… a na průšvih byla zaděláno. Aneb konečně podcast, který vás přinutí přemýšlet o historii jinak.

Krátce před vánočními svátky zavítaly na exkurzi do našeho ostravského rozhlasu děti ze Základní školy Jugoslávská v Ostravě-Zábřehu. Mezi nimi byli zástupci školního parlamentu a také ti, kteří připravují školní časopis.Všechny díly podcastu Odpolední interview můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Krátce před vánočními svátky zavítaly na exkurzi do našeho ostravského rozhlasu děti ze Základní školy Jugoslávská v Ostravě-Zábřehu. Mezi nimi byli zástupci školního parlamentu a také ti, kteří připravují školní časopis.

Chorvatský antifašismus ustál období relativizace válečných a poválečných dějin během devadesátých let po rozpadu Jugoslávie i pokusy o rehabilitaci krajní pravice. Antifašismus je dodnes pevnou součástí chorvatské společnosti. Audioverze textu Martina Jelínka která vychází v rámci série Rozklad poválečného antifašismu. Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.

Můžeme vlastně začít stejně jako v minulém díle: nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce, i když teď ty pravoslavné. V čem se liší od našich? Je toho víc, než by se mohlo zdát: například se nedávají dárky, nebo jen maličké, a místo stromku je důležitější dubová větev. Co se vlastně v rodinách jí? A jak velká je úzká rodina a jak velká je široká rodina? Nejen o tom mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Andrejem Perdihem ze Slovinska, kde sice slaví západní Vánoce, ale dárky si dávají jindy, s Ivanou Kalinou Tabak, která sice dvacet let žije u nás, ale sváteční radost cítí až v lednu na datum pravoslavné, a s Irynou Kovalčukovou, která vzpomíná na Vánoce na Ukrajině a připomíná, že když společnost přejde z jednoho typu kalendáře na druhý a posune tak datum Vánoc, není pro duši jednoduché ujasnit si, kdy se má radovat. Tak spokojený a požehnaný nový rok vám všem, přátelé! Andrej Perdih je slovinský jazykovědec a velký čechofil, který svým vyprávěním tvoří přechod mezi západními a východními Vánoci. Slovinci dle jeho slov slaví svátky narození Páně podobně jako my na Západě – leč se zásadním rozdílem: dárky si dávají buď na Mikuláše, nebo k Novému roku. Proč to tak je? A co je to tradiční vánoční slovinská potica? Spíše závin, nebo bábovka? Rozhodně ani vánočka, ani štola, protože – jak vyjde najevo – neznají-li sourozenci poticu, nezná jejich host zdejší tradiční pečivo. Nakonec dojde na vzpomínku, že Slovinsko jako země katolická v národnostně i vírou pestrobarevné Jugoslávii bylo tehdejším režimem na svátky sledováno a tajná policie si hlídala, kdo na Vánoce chodí do kostela, aby ho pak mohla popotahovat. Dalším hostem je muzikoložka a dramaturgyně Moravské filharmonie Olomouc Ivana Kalina Tabak. Více než polovinu života strávila na Slovensku nebo v Česku – nyní žije v Brně, kde také vychovává své děti. Ačkoli kvůli nim slaví také české Vánoce, nikdy je nepřijala za své, a těší se na svátky vždy domů do srbské Vojvodiny. Ivana připomíná, že Vánoce v Srbsku jsou výrazně rodinné, schází se z českého pohledu široké příbuzenstvo, zatímco v Srbsku jsou tety, strýcové, bratranci i sestřenice pořád ta nejužší rodina. Nedávají se dárky, jenom ty tradiční jako ovoce nebo oříšky (anebo se do pečiva zapeče penízek), ale to vše smějí děti jíst až po tradičním pokrmu: což je kapr se sušenými švestkami na bílém víně a na rýži z trouby. Když Lukáš mlsně projeví zájem takové jídlo ochutnat, Ivana ho na něj pozve. Čechům, kteří si jej vyzkoušejí, totiž prý velmi chutná.  Třetím hostem je pracovnice v sociálních službách s dětmi Iryna Kovalčuková, která pochází ze středoukrajinské žitomirské oblasti a se svým ukrajinským manželem žije v Česku již přes dvacet let. Iryna žije také mezi oběma typy Vánoc, i když na ty ukrajinské spíše už jenom vzpomíná: především na to, jak je prožívala její maminka nebo babička. Připomíná, že také na Ukrajině za Sovětského svazu režim sledoval, kdo chodí na svátky do kostela, aby z toho dotyčný mohl mít potíže, jaké uvolnění přineslo ukrajinské osamostatnění v devadesátých letech. Také hovoří o tom, že Ukrajina sice změnila kalendář z juliánského (jenž je o třináct dní opožděn) na gregoriánský a slavit Vánoce by tedy měla ve stejném termínu jako my, jenže to je pro leckoho těžké přijmout, a proto bude potřeba počkat na další generace, až se s tím srovnají. Zároveň říká, že Ukrajina už takovou změnu zažila, když byla od roku 1918 poprvé chvíli samostatná – a že její babička si to ještě pamatuje. Aneb konečně podcast, který vám udělá pořádek v datech.

Komise dopravně-bezpečnostní dala doporučení k připravované koncepci dopravy v klidu (parkování). Kancelář pojistitelů sestavila TOP 10 nejhorších míst v Praze s nehodami. Praha 6 nechala udělat odborný posudek na zvýšený práh v ulici Parléřova. Stížnosti se množí na linku 340, resp. nového dopravce linky ČSAD MHD Kladno a.s., která jezdí do Roztok. V ulici Jugoslávských partyzánů dal Ropid a dopravní podnik nesouhlas s vedením cyklopruhu mezi chodníkem a parkovacím pásem. Jednání s půjčovnami kol o rozšíření jejich služeb na Petřiny. A o chystané několikaměsíční výluce přistávací dráhy na Ruzyni.Zajímá vás dopravní dění v Praze 6? Pusťte si Podcast dopravní 6.___Dopravní 6. Podcast, ve kterém Ondřeje Matěje Hrubeš, radního pro dopravu Prahy 6, zpovídá rozhlasový moderátor Miloš Keller.___SLEDUJTE:@dopravnipodcast@omh86Support the show

Hostem podcastu Hynka Čermáka a Josefa Tomana Men's Factor byl válečný vyšetřovatel Vladimír Dzuro, který byl členem týmu vyšetřovatelů Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a od roku 2004 do roku 2023 vedl kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.„Práce pro Interpol pro mě byla zlatá klec, vrátit se z Policejního prezidia zpátky na kriminálku ale nešlo, tak jsem se přihlásil jako voják pro zapojení do misí OSN a vyhrál místo šéfa UN Field Security v Sarajevu," popisuje Vladimír Dzuro kudy vedla jeho cesta k OSN.„Největší váleční zločinci nejsou ti, kdo drží zbraň, ale ti, kdo konflikt vyvolají z politických nebo ekonomických důvodů,“ tvrdí a dodává, že politické elity často zneužívají nacionalismus k rozdmýchání konfliktů a na příkladu Jugoslávie vysvětluje, jak politická manipulace dokázala zničit sousedské vztahy a přeměnit smíšené vesnice ve válečná bojiště.Podle Dzura je vyšetřování válečných zločinů podobné práci kriminalistů, ale mnohem komplikovanější. „Na rozdíl od běžné vraždy, kde máte místo činu a svědky k dispozici ihned, ve válce často uběhnou měsíce či roky, než se vyšetřovatelé dostanou na místo."Jeho práce zahrnovala odhalování masových hrobů, rozhovory se svědky a vyšetřování tzv. insiderů – vojáků, politiků či úředníků, kteří znali detaily o organizaci válečných zločinů. Klíčem je podle něj identifikovat nejen přímé pachatele, ale také ty, kdo dávali rozkazy. „Armáda má jasně stanovenou hierarchii odpovědnosti. Pokud velitel nezabrání zločinům svých podřízených, nebo je dokonce kryje, nese za ně plnou odpovědnost,“ říká Dzuro.Bojí se bývalý vyšetřovatel dalšího velkého konfliktu v Evropě? „Viděl jsem, jak rychle se krásná země může proměnit v bojiště. Doufám, že Evropa zůstane v míru, ale nic není samozřejmé,“ říká a dodává, že „V Evropě žijeme v míru desítky let, neuvědomujeme si, jak důležité je, koho volíme. Špatná volba politické elity může mít katastrofální dopady.“Další díly sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Ana traz-nos a vencedora do concurso da Mulher Ideal Portuguesa de 1973, que foi à Jugoslávia fazer tricot e descobrir quais os erros numa mesa, para concorrer a Mulher Ideal Europeia.

Do kin vstoupila černohorská komedie Spolu navěky, která na příběhu nevydařené svatby pojednává o tom, jaké je postavení žen v balkánské společnosti, či o tom, že muži jsou křehčí a zranitelnější než jejich přehlížené protějšky. Na plakátech film doprovází slogan „Toto není Kusturica, toto je pravý Balkán“. Distributoři se zjevně chtěli vymezit vůči tvůrci, s kterým si u nás kdekdo pojí, jak Balkán vypadá a jak se tam žije. Ale vypadá opravdu tak? Shodou okolností jmenovaný klasik srbského a světového filmu právě oslavil své sedmdesátiny. A oslavil je, jak se dalo čekat, nepřehlédnutelně: v Bělehradě na ruské ambasádě. Co si počít se slavnými umělci, kteří byli proti komunismu a nyní se vehementně vymezují proti Západu a chtějí cosi jiného? A co vlastně? Nejen na takové otázky se pokusí odpovědět čtyřiadvacátá epizoda podcastu Hej, Slované, který vytvářejí bratři Jakub a Lukáš Novosadovi. Komedie Spolu navěky jako by navazovala na spojení „česká nová vlna“ i „pražská filmová škola“ – napsal a natočil jej totiž černohorský režisér Ivan Marinović, který stejně jako kdysi řada dnes slavných jugoslávských režisérů studoval na pražské FAMU a zároveň se inspiroval filmy Miloše Formana a Ivana Passera a v těch svých se snaží o podobné hořkoveselé vykreslení mezilidských vztahů. Jeho nejnovější počin, na jehož vzniku se podíleli i čeští producenti, ostatně na vyprávění o jedné spíše nepovedené svatbě na jadranském pobřeží zobrazuje, jak jsou organizovány vztahy na současném černohorském venkově. Ženy zde sice mají své sny, ale musejí se podřídit diktátu tradic a očekávání velkých rodin, což může znamenat vyhlídku na nudný život s dětmi a věčně přiopilým manželem bez příslibu jakékoli změny. A muži zase nerozumějí, co by ženy od nich chtěly, když se k nim chovají slušně, milují je, nebijí, jen si pravidelně vypijí, pohovoří s přáteli a občas vystřelí z pistole nebo hodí dynamitem. A všichni spolu se přetvařují, že právě takhle je to v pořádku. Tento intimní film skutečně tvoří jakýsi protipól energičnosti, chaosu, velkoleposti a nespoutanosti, jež byly typické pro vrcholné filmy Emira Kusturici v devadesátých letech, kdy s nimi režisér vyhrával festivaly v Cannes, v Benátkách nebo v Berlíně: Arizona Dream, Underground, Černá kočka, bílý kocour či Život je zázrak byly pro jednu diváckou generaci zjevení. Dnes se tento styl, evokující tvorbu Juraje Jakubiska, zdá vyčerpaný. Někdejší energie jako by se vypařila. Kusturica už dekádu nic nenatočil, zato sbírá ocenění po (slovanském) světě: v roce 2019 obdržel medaili Za zásluhy od Miloše Zemana, už v roce 2016 Řád přátelství od Vladimira Putina (nejvyšší ruské státní vyznamenání, které může získat cizinec). Režijní kariéru by Kusturica chtěl završit dramatizací tří ruských klasických románů, ostatně už byl o peníze žádat u ruské hlavy státu. Asi je dostane. A jak by ne, když souhlasil s anexí Krymu, když veřejně souhlasí s ruskou invazí na Ukrajinu a říká, že Putin svou politikou nastoluje nový a spravedlivější světový řád a zachraňuje Slovany před vymřením. Kusturica viní Západ za rozpoutání války v Jugoslávii, před lety konvertoval od islámu k pravoslaví, postavil si svou vlastní vesnici, moderní imitaci staré srbské dědiny, a příliš se neohlíží na to, že ani značná část domácího publika mu dávno není nakloněna a jeho tvorbu vnímá jako prozápadní kýč. V Česku řešíme vlastně obdobné potíže s vlastním klasikem, s Jaromírem Nohavicou, jenž také odmítá vysvětlovat své postoje, ale zato zmnožuje otázky, jež za jeho veřejným vystupováním v posledních letech vyvstávají. Ani on neváhá být v rozepři s nemalou částí publika, kterou zklamal. Ale je to všechno tak černobílé, jak se zdá? Aneb konečně podcast, který klade otázky, na něž odpovídá dalšími.

O některých slovanských zemích a národech my Češi mnoho nevíme, protože jsme historicky měli málo příležitostí je poznat. Tak například neznáme druhý nejmenší slovanský národ Makedonce a jejich stát Severní Makedonii. Proč se jmenuje jinak než jeho obyvatelé? Čím ve světových statistikách předběhl Švýcarsko? Jak je možné, že makedonský národ pořádně vznikl až v druhé půli dvacátého století? Jak se stalo, že se Makedonii – jakožto jedné ze svazových republik bývalé Jugoslávie – vyhnuly balkánské války devadesátých let? A svedete si představit, že by v 21. století v českém hlavním městě přes noc politická moc v podstatě tajně instalovala desítky kontroverzních historizujících pomníků, o jejichž existenci by obyvatelé o den dřív neměli potuchy? O po všech stránkách pozoruhodném makedonském příběhu hovoří s Jakubem a Lukášem Novosadovými v třiadvacáté epizodě jejich sourozeneckého podcastu Hej, Slované slavista a makedonista Miroslav Kouba. Makedonie je z českého pohledu země fascinujících historických paradoxů. Jako moderní národ se Makedonci začali dotvářet s velkým zpožděním oproti jiným slovanským národům – až po druhé světové válce, již strávili v područí Bulharů na fašistické straně bojujících stran. Následně byli zaparkováni v Titově komunistické Jugoslávii, která jim svým důrazem na vyrovnání poměrů mezi svazovými národy poskytla přístřeší a klid rozvíjet se a plnohodnotně si uvědomovat sebe samé. Jako moderní samostatný stát vznikla roku 1991 tak, že se z Jugoslávie vlastně nesamostatně osamostatnila. Obyvatelstvo po nezávislosti netoužilo, protože si uvědomovalo výhody velkého slovanského státu, jenže zároveň se obávalo režimu Slobodana Miloševiće. Ten na další odtrhující se díl „odkvetlého impéria“ nezaútočil a Makedonie nakonec prožila relativně klidné devadesátky. Ačkoliv klidné… Je to země, již bez výhrad neuznává vlastně žádný z jejích sousedů (a vůči tomu bychom my Češi již měli zpozornět, jelikož ze své historie známe období, kdy jsme sousedům za uznání nestáli). Když vynecháme Kosovo, jež má po vyhlášení nezávislosti pořád dost potíží samo se sebou, tak třeba Albánie má pochopitelně zájem na dobrém postavení výrazné albánské menšiny v Makedonii, která tvoří až třicet procent obyvatelstva – i tak početnou národnostní menšinu z české historie známe. Srbsko si Makedonie zase bedlivě všímá kvůli konfesním pravoslavným sporům. Řecko sice uznává existenci slovanského obyvatelstva a jeho jazyka, ale neuznává stát, který by se jmenoval Makedonie, protože tak se jmenuje území na severu Řecka. Proto se také Makedonie od roku 2018 jmenuje Severní Makedonie, což je jeden z výsledků dlouhých a náročných makedonsko- řeckých jednání – jiným je členství země v NATO od roku 2020. Konečně Bulharsko naopak uznává makedonský stát, taky ho jako první na světě potvrdilo pod jeho ústavním názvem, leč neuznává jazykovou a národnostní svébytnost makedonského národa: má je rovněž za bulharské. Mimo jiné kvůli tomuto nekonečnému sporu Makedonie stále není členem Evropské unie. Což ale má zase jiné konsekvence: Makedonci se „natruc“ rozhodli, že místo do Evropy se raději obrátí do své velké a významné historie – která však není slovanská, takže není jejich. Komu by to ale vadilo? A tak poslední a nejdelší část epizody zabírá rozhovor o projektu „Skopje 2014“. Miroslav Kouba na prezentaci fotografií z hlavního města vypráví nejprve o ničivém zemětřesení, které více než polovinu Skopje roku 1963 srovnalo se zemí, o brutalistní výstavbě, která vyrostla na troskách předešlého města, a nakonec o kontroverzním projektu, který na začátku tohoto století brutalistní stavby začal doplňovat lacinými atrapami antických staveb s barokními prvky. Výsledky jsou neuvěřitelné, monstrózní, kýčovité, vlastně odpudivé. Ale právě proto v čemsi nesmírně přitažlivé. Aneb konečně podcast, který milovníkům tuzemského podnikatelského baroka nabízí lásky ještě mnohem víc.

Ngo Xuan Thang hovořil s Věrou Dinh o dlouhodobém manželství s Vietnamcem. Lidija Stevanovič zavítala na výstavu fotografií legendárního sarajevského fotografa Milomira Kovačeviča Strašného, věnovanou rockové scéně bývalé Jugoslávie. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Tomáš Pilát.

Hotcast Pot navštívil herec Petr Jeništa, kterého můžete znát z mnohých divadel či seriálu TBH, kde se řeší sexualita dospívajících. „Dnešní dospívající to mají snad jednodušší, už jen proto, že okolo sebe vidí víc různých vzorů. Za komunistů, kdy jsem vyrůstal, nebyli vidět například ani lidé s hendikepem, ani lidé, kteří to mají sexuálně jinak než muž a žena, děti, dovolená v Jugoslávii a potom vyhoření,“ říká Jeništa.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ Vladimír Dzuro o sobě říká, že je kluk z Buštěhradu, který se dostal až do newyorské centrály OSN, kterou opouštěl v roce 2023 jako šéf kanceláře Úřadu pro vnitřní záležitosti. Výš už to prakticky dotáhnout nemohl, a tak během svého třicetiletého působení v mezinárodní organizaci usilující o celosvětový mír a bezpečnost viděl leccos. Zabýval se válečnými zločiny v bývalé Jugoslávii včetně těch nejděsivějších, za který bývá považován masakr na farmě Ovčara nedaleko chorvatského Vukovaru, kde bylo popraveno přes dvě stě civilistů. Nejhorší na odkrývání masového hrobu přitom podle Dzura nebyla rozkládající se těla, ale setkání s pozůstalými, kterým předával hromadu kostí a zapáchajícího oblečení s tím, že to je jejich blízký. Bezprostřední zkušenost má i se samotným fungováním Organizace spojených národů. Kromě toho, že vyšetřoval tzv. zločiny bílých límečků nebo sexuální zneužívání v mírových operacích, ke kterým pod vlajkou OSN dochází, má vhled i do toho, proč je jakákoli reforma Rady bezpečnosti, ke které na zářijovém Valném shromáždění vyzýval prezident Petr Pavel, politicky zablokovaná. S Vladimírem Dzurem jsme ale mluvili i o napjaté situaci na Blízkém východě, povinnosti Západu financovat Palestince, právu na lepší život, voličích Donalda Trumpa, neznalosti ministryně obrany Jany Černochové nebo o tom, co mu běželo hlavou, když mu na hlavu mířil kalašnikov stoupence Hizballáhu.

Do šesti let měl idylické dětství. Pak ale v Jugoslávii vypukla válka. S rodinou utekl a nakonec se usadil v Praze. Tam také založil Dům zotavení pro lidi se závažným duševním onemocněním, kde mají prostor vzít svůj život zpátky do vlastních rukou. Jak Adi Hasanbašić rozumí tomu, co jako dítě prožil? Jak ho ovlivnila válečná a uprchlická zkušenost? A proč se rozhodl věnovat psychologii?

Rok 1999 patří z hlediska současných českých dějin k těm nejvýznamnějším. V březnu se Česko, Maďarsko a Polsko staly členskými zeměmi Severoatlantické aliance a vzápětí přišla první zkouška nervů a odhodlanosti. Angažmá NATO při bombardování Jugoslávie Slobodana Miloševiče dokázalo, že vedle čerpání benefitů bude členství v Alianci znamenat i plnění ne vždy příjemných závazků.

S koncem první světové války roku 1918 vzniklo ve střední Evropě mnoho nových států. Silný vliv na ně měla Francie, která podporovala jejich spojenectví. V roce 1921 proto vznikla takzvaná Malá dohoda – vojensko-hospodářský pakt mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem.

S koncem první světové války roku 1918 vzniklo ve střední Evropě mnoho nových států. Silný vliv na ně měla Francie, která podporovala jejich spojenectví. V roce 1921 proto vznikla takzvaná Malá dohoda – vojensko-hospodářský pakt mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem.

Konkrétně keporkakové. Lidem se často a rádi ukazují a nemají strach připlout ani do samotné blízkosti výletních lodí. Za krémešem ke slovinskému jezeru Bled jezdil ještě za dob Jugoslávie samotný prezident země Tito. Sladký krémový dezert oslavil letos 70. let. Kde ho mají nejlepší? Prozradí Reportáže zahraničních zpravodajů s Lubicou Bergmanovou.

Quando a justiça internacional é chamada para julgar crimes de guerra. A crónica diária de Francisco Sena Santos na Antena 1.

Lidija Stevanovič mluvila s historikem a balkanistou Ondřejem Vojtěchovským o knize V čase odkvétání: Československo a Jugoslávie v období pozdního socialismu. Jana Šustová si povídala s Maďarkou Ritou Küü, ředitelkou pražské expozice Neviditelné výstavy. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Iveta Demeterová.

V tomto díle nahlédneme společně  do světa mezinárodně uznávaného válečného vyšetřovatele Vladimíra Dzuro. Kladenský rodák, autor knihy Vyšetřovatel - Démoni balkánské války, přeložené do několik jazyků,  je mezinárodně uznávanou osobností pohybující se přes 30 let v oblasti kriminalistiky a mezinárodní justice.  V bývalé Jugoslávii se podílel na práci mírových sil OSN UNPROFOR a poté téměř 10 let ve funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu v Haagu. Následně, až do února 2023, vedl kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN (OIOS) v New Yorku.O čem jsme si povídali:kdy a jak se tvoří morální kompas - dobra vs. zla,práci vs. poslání,momentální geopolitické situaci s přihlédnutím na Izrael a roli UNRWA,patriotismus vs. nacionalismus,úspěšných českých osobnostech v cizině i nedostatečném zastoupení krajanů na vyšších postech,roli dlouhodobého života v zahraničí a dopadu na naši společnosto tom, co by chtěl změnit.Přejeme příjemný poslech  Vyšetřovatel: Démoni balkánské války a světská spravedlnostRozhovor na ČTUN General Assembly Hall Buzzsprout - Let's get your podcast launched!Start for FREEDisclaimer: This post contains affiliate links. If you make a purchase, I may receive a commission at no extra cost to you.Support the Show. Můžete podpořit naší tvorbu na skvělé ryze české platformě ↘️ FORENDORS A nebo přímo na podcastové platformě ↘️ BUZZSPROUT

Historicky nejdelší československé čekání na další zlatou medaili z MS se odehrálo mezi lety 1949 a 1972. Po srpnu 1968 navíc dodala hokejovým bitvám s dominantním výběrem SSSR speciální náboj touha pokořit okupanty aspoň na ledě.Světový šampionát se měl v Praze hrát už necelý rok po okupaci v roce 1969. Ale to vzhledem k náladě ve společnosti vůbec nebylo možné. Hrálo se ve Stockholmu a českoslovenští hokejisté tam po dvou výhrách se Sověty svým soupeřům nepodali ruce a ještě si někteří z nich přelepili komunistické hvězdy na státním znaku svého dresu. Doma byli oslavovanými hrdiny, jenže nové z Moskvy dosazené komunistické vedení země postupně rozjelo „normalizaci“, která i jen symbolický odboj postupně otupovala.V roce 1972 už normalizátoři došli k závěru, že mají situaci pevně v rukou, a tak se v Praze konečně mohl uskutečnit světový šampionát, po tři roky odkládaný. Protřelí komunističtí manipulátoři školení z Moskvy ale nenechali nic náhodě. Před startem mistrovství svolali všechny novináře na sekretariát KSČ a nepokrytě jim vyhrožovali. Ve Sportovní hale, kde se šampionát konal poprvé, byly rozmístěny kamery monitorující sebemenší prohřešky.První řadu sedadel za mantinelem obsadili při každém zápase zvláštně uniformně se chovající „civilisté“ a na schody mezi sektory před zahájením zápasů vždy napochodovaly estébácké kordony příslušníků s bílými helmami. Ti se ještě víc „proslavili“ později v listopadu 1989. V roce 1972 během šampionátu sem tam vyvedli některého z diváků, který se podle jejich názoru choval až příliš spontánně či divoce. Takové byly výchozí podmínky turnaje.„Ti policajti se vůbec nekoukali na hokej, dívali se do hlediště, aby tam nebyla nějaká výtržnost. Pochopitelně. Byl to první start ruského mančaftu po okupaci v Praze,“ vzpomíná v rozhovoru pro podcast Nosiči ledu na pražský šampionát po více než půl století jeho tehdejší účastník, reprezentační obránce Vladimír Bednář. „Čekali, že něco bude, no a nebylo. Protože jsme je porazili, tak byl klid. Kdybychom prohráli, tak by bylo kdovíco,“ dodává.Zlatou medailí z domácího šampionátu zakončil Vladimír Bednář svou fantastickou první pětiletku jako profesionální hokejista, během níž dvakrát vyhrál s Duklou Jihlava domácí titul a ze tří světových šampionátů a jedněch olympijských her pokaždé přivezl medaili. Tím si bohužel svou dávku štěstí vybral. Půl roku po šampionátu ho nešťastně odražený puk trefil do oka a dlouho nebylo jisté, zda úplně neoslepne. Nakonec se nejhorší prognóza nepotvrdila a díky své buldočí zarputilostí se znovu dokázal vrátit na ligové stadiony, i když měl značná omezení. Pověst jedné z největších plzeňských hokejových legend mu každopádně nikdo vzít nemůže.Jak se k hokeji dostal? Jak prožíval své premiérové mistrovství světa v roce 1969, kde došlo k legendárním vítězným soubojům se sovětskou sbornou? A jak se mu na sklonku kariéry hrálo nejprve v Norsku a potom v hokejově exotické Jugoslávii? O tom všem mluví Vladimír Bednář v šesté epizodě podcastové série Nosiči ledu.

O país que herdou o palmarés da grande selecção da Jugoslávia (a capital era lá e devem ter escondido as medalhas e as taças num cofre, mal eclodiu a guerra). Será que tem boas hipóteses?

Tatiana Čabáková si v rámci festivalu Jeden svět povídala s česko-íránskou filmovou režisérkou Širín Nafariehovou o jejím novém dokumentu Rodný kraj o pěti mladých lidech z Ukrajiny a Ruska. Goranka Oljača zavítala do klubu Lastavica na první setkání mladé generace občanů z bývalé Jugoslávie. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Tomáš Pilát.

V recenzní části mimo jiné představíme knihu Dokud nás krev nerozdělí, detektivku Petra Opršala, v níž je podané i téma válek v bývalé Jugoslávii. A na řadu přijde i pravidelná soutěž. Moderuje Karolína Koubová.

Bývalý vyšetřovatel válečných zločinů u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Vladimír Dzuro tvrdí, že když vyšetřoval nějakého válečného zločince, vždy ho zajímaly oči, protože odrážejí to, co si člověk doopravdy myslí. „Vladimira Putina jsem nikdy ,na živo‘ neviděl, ale myslím, že je to velice chytrý člověk, zároveň bezcitný k okolí. A bez toho, abych dělal nějaké vědecké soudy, dá se na něj ,napasovat‘ sociopat, což není nadávka,“ říká v Osobnosti Plus.Všechny díly podcastu Osobnost Plus můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Grlić bude hostem festivalu BalCan CrossOver, který se uskuteční koncem listopadu v kině Přítomnost v Praze. Tatiana Čabáková mluvila s krejčovou Sněžankou Alexandrovou, která se před dvaceti lety kvůli ekonomickým důvodům přestěhovala z Bulharska do České republiky, aby jako matka samoživitelka umožnila svým dcerám studovat vysokou školu. Agáta Pilátová zjišťovala v rozhovoru s literární historičkou Věrou Lendělovou, jaká je současná rusinská literatura. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Tatiana Čabáková.

O último rei da Jugoslávia morreu há 53 anos.

Poslechněte si rozhovor Libora Kukala s Markem Příhodou, zástupcem ředitele Ústavu východoevropských studií. Tento rok je 75. výročí příchodu prvních řeckých migrantů do tehdejšího Československa. O tom mluví historik Kostas Tsivos v rozhovoru s Tatianou Čabákovou. Rocková hudba bývalé Jugoslávie byla v 80 - tých letech velmi plodná a světově uznávaná. Jeden z největších znalců takové hudby, novinář a publicista, Predrag Peca Popovič, nedávno měl přednášku v Praze. Rozhovor natočila Lidija Stevanovič. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Tatiana Čabáková.

Host: Ivana Janů, bývalá soudkyně, Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu, bývalá soudkyně a místopředsedkyně, Ústavní soud ČR https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/223411000370703/