Podcasts about jugosl

Zatímco dnes máme nepřeberné množství příležitostí, jak strávit volné letní dny, jiné to bylo za socialismu. I tehdy, když republiku obepínal ostnatý drát železné opony, si chtěli lidé užít léto co nejlépe. Archiv Plus přináší vzpomínky na tehdejší rekreaci – na odpočinek pod stanem v kempu, na výjezd do Jugoslávie nebo v Sovětském svazu a na odborářské zotavovací pobyty.Všechny díly podcastu Archiv Plus můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Poslechněte si další epizodu podcastu Dopravní 6, který se zaměřuje na dopravu v městské části Praha 6.Témata:Připomenutí ankety ve VokovicíchNové školní ulice od záříPreference MHD v oblasti Jugoslávských partyzánů a Vítězného náměstíReakce veřejnosti na výluku letištní dráhyZe setkání Bavíme se o HanspaulceLetní uzavírka KarlovarskéNadměrná tranzitní doprava v Ruzyni a Liboci___Dopravní 6. Podcast, ve kterém Ondřeje Matěje Hrubeš, radního pro dopravu Prahy 6, zpovídá rozhlasový moderátor Miloš Keller.___SLEDUJTE:@dopravnipodcast@omh86Support the show

Hosté: Kostas Tsivos, profesor na FF UK, který se specializuje na současné řecké dějiny, Jaroslav Šimov, běloruský historik a novinář, Václav Štěpánek, balkanista, historik a filolog. Připravili Tajana Mančalová a Libor Kukal, moderuje Libor Kukal.Všechny díly podcastu Mezi námi můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Připomínat významné události našich dějin je nesmírně důležité, myslí si spisovatel Jiří Padevět. Historie Československa je pro něj nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Zanedlouho vyjde jeho kniha s názvem Postoloprty – Příběh vražd, které nikdo nenařídil, nikdo nespáchal a nikdo nevyšetřil. Vypráví o masakru sudetských Němců v červnu roku 1945, který, co do obětí, překonal až válečný zločin ve Srebrenici během války v bývalé Jugoslávii.Všechny díly podcastu Dopolední host můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

O Černé Hoře toho dnes našinci příliš nevědí, ale v 19. století byl cílem a vzorem skoro každého vlastenecky zapáleného Čecha. Jezdili se tam porozhlédnout, jak vypadá slovanský stát, a čerpali inspiraci pro české národní snahy. Na tyto své dějiny jsme dávno zapomněli. Dnes je Černá Hora nejmenší a národnostně nejrozmanitější slovanské země, která se od svého vzniku v roce 2006 drží prozápadní zahraniční politiky a rychle se začleňuje do euroatlantických struktur. Nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované je proto pozvánkou do fascinujícího příběhu známé neznámé země, ostatně Jakub & Lukáš Novosadovi si tentokrát do studia pozvali historika, balkanistu a spisovatele Františka Šístka, jenž toho u o Černé Hoře ví u nás nejvíc.Ten hned v úvodu přibližuje ony zapomenuté historické vazby českých kulturních a intelektuálních elit 19. století na tehdy nezávislém černohorském knížectví. Tato země tou dobou sloužila jako jeden ze vzorů a ideálů státní samostatnosti a správných slovanských snah. Čeští umělci se zároveň výrazně propsali do místní kultury, což Černohorci dodnes zdůrazňují a rádi se tím chlubí. Tyto pozapomenuté vazby se ovšem odrazily v jedné z našich legendárních pohádek, která nenápadně odkazuje právě staré černohorské knížectví a v mnohém ho paroduje.Následuje přesun do novodobější historie, spojené především s osobností premiéra a prezidenta Mila Djukanoviće, který vydržel v nejvyšších politických funkcích přes třicet let – poprvé se premiérem stal ještě v osmdesátých letech, kdy mu nebylo ani třicet let. Jak se z komunisty, velkého spojence Slobodana Miloševiće a zastánce velké Jugoslávie stal prozápadní člověk, který od roku 1996 formuloval černohorskou potřebu evropské integrace a vstupu do NATO? Lze slovanský stát budovat nikoli národně, ale občansky? Jak je možné, že se to v národnostně nesmírně pestré Černé Hoře povedlo? Proč došlo k rozpadu federace se Srbskem a vyhlášení samostatné Černé Hory? Ostatně jsme-li hrdi na pokojný rozpad Československa, neměli bychom být stejně pyšní na stejně tak mírný rozchod Srbska a Černé Hory, kde se ani nebáli vyhlásit referendum o samostatnosti?Sourozenci s hostem probírají rovněž Djukanovićovu kontroverzní pověst, obvinění z korupčního jednání i příčiny posledních neúspěchů dlouhá léta zdánlivě nezničitelného politika. Rozený vypravěč František Šístek nakonec ještě detailně vylíčí současnou politickou situaci, sugestivně nastíní hlavní problémy, s nimiž se Černá Hora aktuálně potýká, a představí i vize a plány jejích nových politických lídrů, již koketují také s Ruskem, protože v Černé Hoře hraje významnou úlohu také pravoslavná církev. Je to kabaret, který stojí za poslech.Aneb konečně podcast, který vypráví příběhy, jaké jinde skutečně neuslyšíte.

Poslechněte si další epizodu podcastu Dopravní 6, který se zaměřuje na dopravu v městské části Praha 6.Témata:Problémy s autobusy na Jugoslávských partyzánůPrověření trasy tunelbusu Dejvická - Kobylisy - ČimiceNástup všemi dveřmi do linek 3xx - připravenost PrahyOmluva Petra Boreckého k nařknutí, že Praha 6 blokuje tramvaj do Velkých PřílepStředočeského kraje chce zdražovat MHD. Hrozí nárůst aut a kolaps na vjezdech do Prahy 6?Přípravy školní ulice na Malém BřevnověPokračující práce na zklidnění dopravy v Malém Břevnově a rozhodaný spolek Malý BřevnovÚprava ulice Nad Lávkou ke Džbanu___Dopravní 6. Podcast, ve kterém Ondřeje Matěje Hrubeš, radního pro dopravu Prahy 6, zpovídá rozhlasový moderátor Miloš Keller.___SLEDUJTE:@dopravnipodcast@omh86Support the show

V noci před rozhovorem se vrátil z Chorvatska, kde navštívil půltucet fotbalových zápasů v řadě. „Na každém takovém zápase se tváříte důležitě. Předstíráte, že rozumíte kopané. Nikomu radši nic neříkáte, aby nebylo vidět, že sám moc neumíte kopnout do míče, ale snažíte se poznat, kdo z těch mladých kluků to buď umí, nebo může umět,“ říká třiašedesátiletý Milan Holub v dalším díle podcastu Host Reportéra.Jeho hlášky musíme brát s rezervou, protože je na české poměry velmi úspěšným skautem, vyhledávačem fotbalových talentů. Zaměstnává ho Manchester City, respektive společnost City Football Group, takže Milan Holub nehledá naděje jen pro slavné Citizens, ale také pro třináct sesterských klubů na všech kontinentech. Jeho hlavním regionem je Balkán, z čehož vyplývá, že nejvíce času tráví v zemích bývalé Jugoslávie. „Ale v Británii vnímají pojem Balkán rozvolněněji, takže se snažím mít co nejlepší přehled o lize české, maďarské, bulharské, gruzínské…“Během podcastu vyjde najevo, že do balonu kopnout pravděpodobně uměl – v mládí hrával za Slavii Velký Borek, pak dokonce za Mělník. „Ale neuměl,“ brání se, „při pokusu o střelu jsem obvykle neudržel rovnováhu a upadl. Ale snažil jsem se aspoň hodně běhat, i tihle fotbaloví nádeníci jsou na hřišti potřeba. Nakonec to dokonce vypadalo, že bych mohl hrát za áčko Mělníka třetí ligu, ale v přípravném zápase jsem si zlomil lýtkovou kost, na tři měsíce dostal sádru, a tehdy jsem se rozhodl odjet do Ameriky.“V polovině osmdesátých let bez znalosti angličtiny emigroval do USA, kde se živil mnoha manuálními pracemi. Když se pak po revoluci vrátil do rodné vlasti, podnikal, získal trenérskou licenci a v Mělníku dělal asistenta hlavního kouče.Před nějakými patnácti lety se zajel podívat na bezvýznamný přípravný zápas do Mladé Boleslavi, kde zapředl hovor s jakýmsi přítomným Němcem. Překvapivě se ukázalo, že ten muž pracuje jako skaut pro Arsenal. Milan Holub mu sdělil pár svých postřehů – a nejspíš bystrých –, protože Němec se později odvděčil telefonátem: „Nechtěl bys hledat talenty pro londýnský Charlton?“Milan Holub chtěl, a sám by to sice zlehčoval, ale určitě se mu dařilo, protože ho později zlanařil Fulham a nakonec Manchester City: „Takových regionálních skautů má Manchester v kontinentální Evropě zhruba osm.“Skoro každý týden vyráží Milan Holub na služební cesty. Po nocích píše na hotelu reporty ze zápasů, v nichž analyzuje schopnosti nadstandardních mladých hráčů. A ve zbylém volném čase píše knížky – vydal už tři. „Vždycky jsem hodně četl a měl chuť psát, tak si to, když mám náhodou náladu, dopřávám.“Jeho zatím poslední, částečně autobiografický román jménem Duša(n) moja se odehrává začátkem osmdesátých let v Piešťanech i v rumunských horách. „V tom mém příběhu jsou kamarádi,“ říká Milan Holub v podcastu, „ideály, kurvy, fízlové, pravda a láska, chlast slast, hory, touha po svobodě, čest, nabroušený nůž, pád ze skály a hvězdy nad hlavou.“

V posledních dnech a týdnech se do světového dění a slovníku vracejí fráze, u kterých se zdálo, že patří minulosti – například odsun národa. Anebo se objevují spojení, která se vracejí pravidelně, pravidelně vzbuzují velké naděje, ale nakonec je za nimi marnost – například světová garance hranic některého státu. A protože jsou to termíny intenzivně spojené rovněž s dějinami střední a slovanské Evropy, věnuje se nejnovější epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované právě jim. Garance hranic Ukrajiny, odsun Němců, změna hranic Polska, repatriace a reemigrace Slováků, naopak neodsun slovenských Maďarů. To vše Jakub a Lukáš Novosadovi probírají se svým hostem, historikem Michalem Stehlíkem.Začala jednání, na něž se dlouho čekalo: jednání mezi Spojenými státy a Ruskem o ukončení války na Ukrajině. Nevíme samozřejmě ještě nic, přesto jeden bod doposud známých plánů stojí za pozornost: a sice odhodlání garantovat ze zahraničí Ukrajině její (nové) hranice. To se této zemi stalo už v roce 1994 i 2015. A garanci hranic zná i Československo, stejně tak jiné země Evropy. Jak si historicky tento koncept vede? Co nám o něm historie říká? Je udržitelný, anebo vždy znovu odsouzený k neúspěchu, jelikož pokaždé odráží pouze momentální sílu vyjednávajících stran?Druhou polovinu rozhovoru tvoří připomínka toho, co znamená odsun národa či velké skupiny osob, jak se o tom nyní uvažuje v Gaze. Střední Evropa v letech 1945 a 1946 zažila pohyb milionů lidí tam a sem: z Československa odešly tři miliony Němců, Polsko změnilo své hranice, posunulo se na západ, kde nikdy nebylo, a lidé přišli do jiné země, na původně německou půdu. Naopak slovanská Lužice byla přišedšími Němci germanizována. Zároveň nedošlo k odsunu slovenských Maďarů, pouze k výměně jejich části za Slováky žijící v Uhrech. Dojde také na meziválečnou řecko-tureckou výměnu obyvatelstva nebo na Jugoslávii, která představuje v dějinách ojedinělý pokus stvořit v zemích slovanské Evropy stát, který nebude stát na jazykové identitě svých občanů. Co tedy odsuny a přesuny obyvatel (střední) Evropě přinesly? A už jsme to v sobě zpracovali?Aneb podcast plně ponořený do historie.

Seznámili jsme se loni ve Finsku, kde jsme byli na dovolené a kde ona jako žena diplomata žije. Provedla nás po Helsinkách i po finské duši, s nadsázkou řečeno. Petra Horáková je však zároveň úspěšná podnikatelka a také zakladatelka nadačního fondu. Ale pokud znáte její jméno, tak si ho asi spojíte s jejím aktivním angažmá v tzv. aktivních zálohách. O svých zkušenostech záložačky natáčí podcast Deník vojínky a se stejným názvem brzy vyjde i kniha.O tom všem jsme si povídali, a taky o vlastenectví, finské povaze, plastické chirurgii či o tom, jakou má Petra ve skutečnosti hodnost. Příjemný poslech!A jako obvykle si můžete přečíst anotaci, kterou podle záznamu napsala AI (jazyk Claude 3.5 Sonnet).xxxNejsme národ Švejků. Petra Horáková bourá nejeden český stereotypV době, kdy mnozí zpochybňují smysl vlastenectví a potřebu armády, představuje Petra Horáková inspirativní příklad ženy, která spojuje moderní byznys se službou vlasti."Když posloucháte vyprávění našich instruktorů nebo vojáků, kteří byli na zahraničních misích, uvědomíte si, že máme mezi sebou skutečné hrdiny. Akorát o nich nikdo nenatočí film," říká. Právě tento rozpor mezi realitou a veřejným vnímáním české armády ji motivoval k aktivnímu zapojení do vojenských struktur.Její cesta k armádě nebyla přímočará. Začala osobní zdravotní krizí v Bulharsku, která ji přivedla k založení nadačního fondu Apolena. Fond dnes pomáhá modernizovat vybavení gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře. Současně vybudovala úspěšnou aplikaci MAMApp, která poskytuje odborné informace více než 130 000 těhotným ženám, a stala se partnerkou přední kliniky plastické chirurgie.Zlomový moment přišel během pandemie covidu. "Chtěla jsem si to původně jen odškrtnout ze seznamu přání," přiznává o vstupu do aktivních záloh. "Ale během výcviku jsem zjistila, že jsem našla své místo." Dnes pravidelně létá z Finska, kde žije s manželem diplomatem, na vojenská cvičení do České republiky - na vlastní náklady.Její pohled na vlastenectví je stejně pragmatický jako inspirativní: "Stojí za to bránit společnost, která mi dala možnost vystudovat a svobodně žít. Moje děti dnes žijí v systému, kdy můžou svobodně cestovat a studovat. A kdyby přišel někdo, kdo by nám tohle chtěl vzít, tak mi opravdu stojí za to bojovat."Horáková také vyvrací představu o české neochotě k obraně vlasti. "Když se podíváte na naše novodobé mise, ať už v Afghánistánu nebo Jugoslávii, čeští vojáci vždy prokázali mimořádnou profesionalitu a odvahu," zdůrazňuje. "Máme mezi sebou skutečné profesionály, kteří si zaslouží naši podporu a respekt."Jako praporčice v aktivních zálohách aktivně propaguje význam připravenosti k obraně země. "Nejde jen o to být připraven na nejhorší," vysvětluje. "Jde o to ukázat, že jsme schopni se postarat sami o sebe. To je ten nejlepší způsob, jak předejít konfliktu."V době rostoucího mezinárodního napětí její slova nabývají na významu. "Musíme být v obraně soběstační," říká. "Ukazuje se, že ryze profesionální armáda bez záloh není dostatečná pro zajištění bezpečnosti země."Příběh Petry Horákové není jen o armádě - je o změně paradigmatu v českém přístupu k vlastenectví a národní identitě. Ukazuje, že lze být současně úspěšným podnikatelem, aktivním občanem a vlastencem v tom nejlepším slova smyslu. V době, kdy se svět potýká s novými bezpečnostními výzvami, představuje její příklad cestu, jak spojit osobní úspěch se službou společnosti."Až jednou budu ta bába v houpacím křesle na zápraží," uzavírá, "chci být šťastná, že jsem stihla všechno, co jsem chtěla. A služba vlasti je jednou z těch věcí, na které budu nejvíc hrdá."

Lidija Stevanovič mluvila se srbsko-českým novinářem Mirkem Raduševičem, odborníkem na události v bývalé Jugoslávii. Jana Šustová má pozvánku na oslavu bulharského svátku Trifon Zarezan. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Iveta Demeterová.Všechny díly podcastu Mezi námi můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Zpravodajský server Balkan Insight přináší novou sérii článků s názvem Balkánské odložené případy. Seriál otevírá příběhem chorvatského důstojníka Milana Levara, který byl jako jeden z mála odhodlaný svědčit o válečných zločinech svých spolubojovníků před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii.

Zpravodajský server Balkan Insight přináší novou sérii článků s názvem Balkánské odložené případy. Seriál otevírá příběhem chorvatského důstojníka Milana Levara, který byl jako jeden z mála odhodlaný svědčit o válečných zločinech svých spolubojovníků před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii.Všechny díly podcastu Svět ve 20 minutách můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Co všechno vedlo od vzniku komunistické Jugoslávie k samostatnosti Kosova? Na začátku překvapivě nešlo o nacionální spor mezi Albánci a kosovskými Srby, nýbrž o spor ideologický, politicky podmíněný, v němž hlavní roli hrála příslušnost k partyzánskému dědictví nového státu. Podstatná ale byla také negramotnost kosovského obyvatelstva, které velmi rychle bylo dovzděláno a zároveň se intenzivně rozmnožilo, takže na Kosovu brzy žilo hodně nesaturované a nespokojené mládeže. Začala se bouřit… To vše vysvětluje v druhé kosovské epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované Václav Štěpánek – balkanista a vedoucí Ústavu slavistiky brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Po vyslechnutí tohoto dílu budete dění na Kosovu konečně dobře rozumět a bezpečně ho odlišíte od jiných konfliktů. Kosovo bylo staletí území bez hranic, ty mu – uměle – přisoudilo až poválečné dvacáté století. Už v tomto bodě byl tedy položen základ budoucích sporů. Obzvláště poté, co v padesátých letech bylo z vlastně stále neznámých důvodů Kosovu přiřčeno i území na sever od města Mitrovica, čili oblast, na které právě žije slovanské obyvatelstvo a kde stojí vzácné srbské pravoslavné kláštery. Komunistická Jugoslávie také opírala svůj aparát o válečné partyzánské zásluhy. Ty měl ovšem na Kosovu málokdo, a tak do funkcí zdejšího státem vyhlášeného autonomního území byli instalováni lidé odjinud, kteří neměli s Kosovem nic společného a neznali jeho specifika. Navíc po roztržce jugoslávského prezidenta Tita se sovětským vůdcem Stalinem začala protijugoslávsky vystupovat s Kosovem sousedící Albánie Envera Hodži. Tlak v Kosovu tedy zpočátku nebyl nacionální, dokonce nevznikal ani kvůli víře, byl politický a ideologický. Kosovo se postupně stávalo místem diverze, kde pro udržování pořádků intenzivně působila státní bezpečnost, což zase nebyli Albánci. Až na těchto základech začal vznikat etnický problém. Společnost na Kosovu byla rurální, zaostalá, negramotná. Komunistický stát se přitom snažil Kosovo výrazně podporovat a tamní životní podmínky pozvednout. Stát tam posílal výraznou finanční podporu a intenzivně budoval například školství. Po válce totiž devadesát procent obyvatelstva byla negramotná. Během deseti let vzdělanost vzrostla natolik, že v zemi byly založeny dvě fakulty a v roce 1968 univerzita, kde se vyučovalo albánsky. Univerzita se brzy stala třetí největší jugoslávskou po bělehradské a záhřebské. Současně žádná část obyvatel vyjma Romů neměla v Jugoslávii horší postavení než Albánci. (Přestože to byli výborní živnostníci.) Se zlepšujícími se problémy začalo docházet k demografické explozi a začalo se rodit mnohem více lidí. Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 žilo na Kosovu čtyři sta tisíc lidí. O šedesát let později zjistilo poslední jugoslávské relevantní sčítání obyvatelstva, že v zemi žije již milion osm set tisíc obyvatel, z toho pouze dvě stě tisíc jsou Slované. Čili svými vlastními silami se kosovští Albánci čtyřikrát rozmnožili a v zemi žilo hodně mladých, kteří přitom ale nikam nedocházeli za prací. Po smrti prezidenta Tita začaly na Kosovu velké, nejprve studentské demonstrace – k nim kladou mnozí autoři základ pozdějšího rozpadu Srbska a Kosova. Nespokojenost měla ekonomické příčiny, protože Kosovo nezvládalo smysluplně živit své obyvatelstvo. Další problém byl studentský: třetí největší jugoslávská univerzita neměla žádné zázemí. A především: Kosovo nadále fungovalo jako území autonomní, nikoli jako jugoslávská svazová republika. Přestože v Jugoslávii byly tři republiky, které měly stejně nebo méně obyvatel než Kosovo: Černá Hora, Makedonie, Slovinsko… Následně devadesátá léta přinesla první vyhlášení kosovské republiky, neuznané ještě, potom vznik kosovské osvobozenecké armády, terorismus, do konfliktu vstoupily netrpělivé mocnosti… a na průšvih byla zaděláno. Aneb konečně podcast, který vás přinutí přemýšlet o historii jinak.

Krátce před vánočními svátky zavítaly na exkurzi do našeho ostravského rozhlasu děti ze Základní školy Jugoslávská v Ostravě-Zábřehu. Mezi nimi byli zástupci školního parlamentu a také ti, kteří připravují školní časopis.Všechny díly podcastu Odpolední interview můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Krátce před vánočními svátky zavítaly na exkurzi do našeho ostravského rozhlasu děti ze Základní školy Jugoslávská v Ostravě-Zábřehu. Mezi nimi byli zástupci školního parlamentu a také ti, kteří připravují školní časopis.

Chorvatský antifašismus ustál období relativizace válečných a poválečných dějin během devadesátých let po rozpadu Jugoslávie i pokusy o rehabilitaci krajní pravice. Antifašismus je dodnes pevnou součástí chorvatské společnosti. Audioverze textu Martina Jelínka která vychází v rámci série Rozklad poválečného antifašismu. Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.

Můžeme vlastně začít stejně jako v minulém díle: nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce, i když teď ty pravoslavné. V čem se liší od našich? Je toho víc, než by se mohlo zdát: například se nedávají dárky, nebo jen maličké, a místo stromku je důležitější dubová větev. Co se vlastně v rodinách jí? A jak velká je úzká rodina a jak velká je široká rodina? Nejen o tom mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Andrejem Perdihem ze Slovinska, kde sice slaví západní Vánoce, ale dárky si dávají jindy, s Ivanou Kalinou Tabak, která sice dvacet let žije u nás, ale sváteční radost cítí až v lednu na datum pravoslavné, a s Irynou Kovalčukovou, která vzpomíná na Vánoce na Ukrajině a připomíná, že když společnost přejde z jednoho typu kalendáře na druhý a posune tak datum Vánoc, není pro duši jednoduché ujasnit si, kdy se má radovat. Tak spokojený a požehnaný nový rok vám všem, přátelé! Andrej Perdih je slovinský jazykovědec a velký čechofil, který svým vyprávěním tvoří přechod mezi západními a východními Vánoci. Slovinci dle jeho slov slaví svátky narození Páně podobně jako my na Západě – leč se zásadním rozdílem: dárky si dávají buď na Mikuláše, nebo k Novému roku. Proč to tak je? A co je to tradiční vánoční slovinská potica? Spíše závin, nebo bábovka? Rozhodně ani vánočka, ani štola, protože – jak vyjde najevo – neznají-li sourozenci poticu, nezná jejich host zdejší tradiční pečivo. Nakonec dojde na vzpomínku, že Slovinsko jako země katolická v národnostně i vírou pestrobarevné Jugoslávii bylo tehdejším režimem na svátky sledováno a tajná policie si hlídala, kdo na Vánoce chodí do kostela, aby ho pak mohla popotahovat. Dalším hostem je muzikoložka a dramaturgyně Moravské filharmonie Olomouc Ivana Kalina Tabak. Více než polovinu života strávila na Slovensku nebo v Česku – nyní žije v Brně, kde také vychovává své děti. Ačkoli kvůli nim slaví také české Vánoce, nikdy je nepřijala za své, a těší se na svátky vždy domů do srbské Vojvodiny. Ivana připomíná, že Vánoce v Srbsku jsou výrazně rodinné, schází se z českého pohledu široké příbuzenstvo, zatímco v Srbsku jsou tety, strýcové, bratranci i sestřenice pořád ta nejužší rodina. Nedávají se dárky, jenom ty tradiční jako ovoce nebo oříšky (anebo se do pečiva zapeče penízek), ale to vše smějí děti jíst až po tradičním pokrmu: což je kapr se sušenými švestkami na bílém víně a na rýži z trouby. Když Lukáš mlsně projeví zájem takové jídlo ochutnat, Ivana ho na něj pozve. Čechům, kteří si jej vyzkoušejí, totiž prý velmi chutná.  Třetím hostem je pracovnice v sociálních službách s dětmi Iryna Kovalčuková, která pochází ze středoukrajinské žitomirské oblasti a se svým ukrajinským manželem žije v Česku již přes dvacet let. Iryna žije také mezi oběma typy Vánoc, i když na ty ukrajinské spíše už jenom vzpomíná: především na to, jak je prožívala její maminka nebo babička. Připomíná, že také na Ukrajině za Sovětského svazu režim sledoval, kdo chodí na svátky do kostela, aby z toho dotyčný mohl mít potíže, jaké uvolnění přineslo ukrajinské osamostatnění v devadesátých letech. Také hovoří o tom, že Ukrajina sice změnila kalendář z juliánského (jenž je o třináct dní opožděn) na gregoriánský a slavit Vánoce by tedy měla ve stejném termínu jako my, jenže to je pro leckoho těžké přijmout, a proto bude potřeba počkat na další generace, až se s tím srovnají. Zároveň říká, že Ukrajina už takovou změnu zažila, když byla od roku 1918 poprvé chvíli samostatná – a že její babička si to ještě pamatuje. Aneb konečně podcast, který vám udělá pořádek v datech.

Komise dopravně-bezpečnostní dala doporučení k připravované koncepci dopravy v klidu (parkování). Kancelář pojistitelů sestavila TOP 10 nejhorších míst v Praze s nehodami. Praha 6 nechala udělat odborný posudek na zvýšený práh v ulici Parléřova. Stížnosti se množí na linku 340, resp. nového dopravce linky ČSAD MHD Kladno a.s., která jezdí do Roztok. V ulici Jugoslávských partyzánů dal Ropid a dopravní podnik nesouhlas s vedením cyklopruhu mezi chodníkem a parkovacím pásem. Jednání s půjčovnami kol o rozšíření jejich služeb na Petřiny. A o chystané několikaměsíční výluce přistávací dráhy na Ruzyni.Zajímá vás dopravní dění v Praze 6? Pusťte si Podcast dopravní 6.___Dopravní 6. Podcast, ve kterém Ondřeje Matěje Hrubeš, radního pro dopravu Prahy 6, zpovídá rozhlasový moderátor Miloš Keller.___SLEDUJTE:@dopravnipodcast@omh86Support the show

Hostem podcastu Hynka Čermáka a Josefa Tomana Men's Factor byl válečný vyšetřovatel Vladimír Dzuro, který byl členem týmu vyšetřovatelů Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a od roku 2004 do roku 2023 vedl kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.„Práce pro Interpol pro mě byla zlatá klec, vrátit se z Policejního prezidia zpátky na kriminálku ale nešlo, tak jsem se přihlásil jako voják pro zapojení do misí OSN a vyhrál místo šéfa UN Field Security v Sarajevu," popisuje Vladimír Dzuro kudy vedla jeho cesta k OSN.„Největší váleční zločinci nejsou ti, kdo drží zbraň, ale ti, kdo konflikt vyvolají z politických nebo ekonomických důvodů,“ tvrdí a dodává, že politické elity často zneužívají nacionalismus k rozdmýchání konfliktů a na příkladu Jugoslávie vysvětluje, jak politická manipulace dokázala zničit sousedské vztahy a přeměnit smíšené vesnice ve válečná bojiště.Podle Dzura je vyšetřování válečných zločinů podobné práci kriminalistů, ale mnohem komplikovanější. „Na rozdíl od běžné vraždy, kde máte místo činu a svědky k dispozici ihned, ve válce často uběhnou měsíce či roky, než se vyšetřovatelé dostanou na místo."Jeho práce zahrnovala odhalování masových hrobů, rozhovory se svědky a vyšetřování tzv. insiderů – vojáků, politiků či úředníků, kteří znali detaily o organizaci válečných zločinů. Klíčem je podle něj identifikovat nejen přímé pachatele, ale také ty, kdo dávali rozkazy. „Armáda má jasně stanovenou hierarchii odpovědnosti. Pokud velitel nezabrání zločinům svých podřízených, nebo je dokonce kryje, nese za ně plnou odpovědnost,“ říká Dzuro.Bojí se bývalý vyšetřovatel dalšího velkého konfliktu v Evropě? „Viděl jsem, jak rychle se krásná země může proměnit v bojiště. Doufám, že Evropa zůstane v míru, ale nic není samozřejmé,“ říká a dodává, že „V Evropě žijeme v míru desítky let, neuvědomujeme si, jak důležité je, koho volíme. Špatná volba politické elity může mít katastrofální dopady.“Další díly sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Ana traz-nos a vencedora do concurso da Mulher Ideal Portuguesa de 1973, que foi à Jugoslávia fazer tricot e descobrir quais os erros numa mesa, para concorrer a Mulher Ideal Europeia.

Do kin vstoupila černohorská komedie Spolu navěky, která na příběhu nevydařené svatby pojednává o tom, jaké je postavení žen v balkánské společnosti, či o tom, že muži jsou křehčí a zranitelnější než jejich přehlížené protějšky. Na plakátech film doprovází slogan „Toto není Kusturica, toto je pravý Balkán“. Distributoři se zjevně chtěli vymezit vůči tvůrci, s kterým si u nás kdekdo pojí, jak Balkán vypadá a jak se tam žije. Ale vypadá opravdu tak? Shodou okolností jmenovaný klasik srbského a světového filmu právě oslavil své sedmdesátiny. A oslavil je, jak se dalo čekat, nepřehlédnutelně: v Bělehradě na ruské ambasádě. Co si počít se slavnými umělci, kteří byli proti komunismu a nyní se vehementně vymezují proti Západu a chtějí cosi jiného? A co vlastně? Nejen na takové otázky se pokusí odpovědět čtyřiadvacátá epizoda podcastu Hej, Slované, který vytvářejí bratři Jakub a Lukáš Novosadovi. Komedie Spolu navěky jako by navazovala na spojení „česká nová vlna“ i „pražská filmová škola“ – napsal a natočil jej totiž černohorský režisér Ivan Marinović, který stejně jako kdysi řada dnes slavných jugoslávských režisérů studoval na pražské FAMU a zároveň se inspiroval filmy Miloše Formana a Ivana Passera a v těch svých se snaží o podobné hořkoveselé vykreslení mezilidských vztahů. Jeho nejnovější počin, na jehož vzniku se podíleli i čeští producenti, ostatně na vyprávění o jedné spíše nepovedené svatbě na jadranském pobřeží zobrazuje, jak jsou organizovány vztahy na současném černohorském venkově. Ženy zde sice mají své sny, ale musejí se podřídit diktátu tradic a očekávání velkých rodin, což může znamenat vyhlídku na nudný život s dětmi a věčně přiopilým manželem bez příslibu jakékoli změny. A muži zase nerozumějí, co by ženy od nich chtěly, když se k nim chovají slušně, milují je, nebijí, jen si pravidelně vypijí, pohovoří s přáteli a občas vystřelí z pistole nebo hodí dynamitem. A všichni spolu se přetvařují, že právě takhle je to v pořádku. Tento intimní film skutečně tvoří jakýsi protipól energičnosti, chaosu, velkoleposti a nespoutanosti, jež byly typické pro vrcholné filmy Emira Kusturici v devadesátých letech, kdy s nimi režisér vyhrával festivaly v Cannes, v Benátkách nebo v Berlíně: Arizona Dream, Underground, Černá kočka, bílý kocour či Život je zázrak byly pro jednu diváckou generaci zjevení. Dnes se tento styl, evokující tvorbu Juraje Jakubiska, zdá vyčerpaný. Někdejší energie jako by se vypařila. Kusturica už dekádu nic nenatočil, zato sbírá ocenění po (slovanském) světě: v roce 2019 obdržel medaili Za zásluhy od Miloše Zemana, už v roce 2016 Řád přátelství od Vladimira Putina (nejvyšší ruské státní vyznamenání, které může získat cizinec). Režijní kariéru by Kusturica chtěl završit dramatizací tří ruských klasických románů, ostatně už byl o peníze žádat u ruské hlavy státu. Asi je dostane. A jak by ne, když souhlasil s anexí Krymu, když veřejně souhlasí s ruskou invazí na Ukrajinu a říká, že Putin svou politikou nastoluje nový a spravedlivější světový řád a zachraňuje Slovany před vymřením. Kusturica viní Západ za rozpoutání války v Jugoslávii, před lety konvertoval od islámu k pravoslaví, postavil si svou vlastní vesnici, moderní imitaci staré srbské dědiny, a příliš se neohlíží na to, že ani značná část domácího publika mu dávno není nakloněna a jeho tvorbu vnímá jako prozápadní kýč. V Česku řešíme vlastně obdobné potíže s vlastním klasikem, s Jaromírem Nohavicou, jenž také odmítá vysvětlovat své postoje, ale zato zmnožuje otázky, jež za jeho veřejným vystupováním v posledních letech vyvstávají. Ani on neváhá být v rozepři s nemalou částí publika, kterou zklamal. Ale je to všechno tak černobílé, jak se zdá? Aneb konečně podcast, který klade otázky, na něž odpovídá dalšími.

O některých slovanských zemích a národech my Češi mnoho nevíme, protože jsme historicky měli málo příležitostí je poznat. Tak například neznáme druhý nejmenší slovanský národ Makedonce a jejich stát Severní Makedonii. Proč se jmenuje jinak než jeho obyvatelé? Čím ve světových statistikách předběhl Švýcarsko? Jak je možné, že makedonský národ pořádně vznikl až v druhé půli dvacátého století? Jak se stalo, že se Makedonii – jakožto jedné ze svazových republik bývalé Jugoslávie – vyhnuly balkánské války devadesátých let? A svedete si představit, že by v 21. století v českém hlavním městě přes noc politická moc v podstatě tajně instalovala desítky kontroverzních historizujících pomníků, o jejichž existenci by obyvatelé o den dřív neměli potuchy? O po všech stránkách pozoruhodném makedonském příběhu hovoří s Jakubem a Lukášem Novosadovými v třiadvacáté epizodě jejich sourozeneckého podcastu Hej, Slované slavista a makedonista Miroslav Kouba. Makedonie je z českého pohledu země fascinujících historických paradoxů. Jako moderní národ se Makedonci začali dotvářet s velkým zpožděním oproti jiným slovanským národům – až po druhé světové válce, již strávili v područí Bulharů na fašistické straně bojujících stran. Následně byli zaparkováni v Titově komunistické Jugoslávii, která jim svým důrazem na vyrovnání poměrů mezi svazovými národy poskytla přístřeší a klid rozvíjet se a plnohodnotně si uvědomovat sebe samé. Jako moderní samostatný stát vznikla roku 1991 tak, že se z Jugoslávie vlastně nesamostatně osamostatnila. Obyvatelstvo po nezávislosti netoužilo, protože si uvědomovalo výhody velkého slovanského státu, jenže zároveň se obávalo režimu Slobodana Miloševiće. Ten na další odtrhující se díl „odkvetlého impéria“ nezaútočil a Makedonie nakonec prožila relativně klidné devadesátky. Ačkoliv klidné… Je to země, již bez výhrad neuznává vlastně žádný z jejích sousedů (a vůči tomu bychom my Češi již měli zpozornět, jelikož ze své historie známe období, kdy jsme sousedům za uznání nestáli). Když vynecháme Kosovo, jež má po vyhlášení nezávislosti pořád dost potíží samo se sebou, tak třeba Albánie má pochopitelně zájem na dobrém postavení výrazné albánské menšiny v Makedonii, která tvoří až třicet procent obyvatelstva – i tak početnou národnostní menšinu z české historie známe. Srbsko si Makedonie zase bedlivě všímá kvůli konfesním pravoslavným sporům. Řecko sice uznává existenci slovanského obyvatelstva a jeho jazyka, ale neuznává stát, který by se jmenoval Makedonie, protože tak se jmenuje území na severu Řecka. Proto se také Makedonie od roku 2018 jmenuje Severní Makedonie, což je jeden z výsledků dlouhých a náročných makedonsko- řeckých jednání – jiným je členství země v NATO od roku 2020. Konečně Bulharsko naopak uznává makedonský stát, taky ho jako první na světě potvrdilo pod jeho ústavním názvem, leč neuznává jazykovou a národnostní svébytnost makedonského národa: má je rovněž za bulharské. Mimo jiné kvůli tomuto nekonečnému sporu Makedonie stále není členem Evropské unie. Což ale má zase jiné konsekvence: Makedonci se „natruc“ rozhodli, že místo do Evropy se raději obrátí do své velké a významné historie – která však není slovanská, takže není jejich. Komu by to ale vadilo? A tak poslední a nejdelší část epizody zabírá rozhovor o projektu „Skopje 2014“. Miroslav Kouba na prezentaci fotografií z hlavního města vypráví nejprve o ničivém zemětřesení, které více než polovinu Skopje roku 1963 srovnalo se zemí, o brutalistní výstavbě, která vyrostla na troskách předešlého města, a nakonec o kontroverzním projektu, který na začátku tohoto století brutalistní stavby začal doplňovat lacinými atrapami antických staveb s barokními prvky. Výsledky jsou neuvěřitelné, monstrózní, kýčovité, vlastně odpudivé. Ale právě proto v čemsi nesmírně přitažlivé. Aneb konečně podcast, který milovníkům tuzemského podnikatelského baroka nabízí lásky ještě mnohem víc.

Ngo Xuan Thang hovořil s Věrou Dinh o dlouhodobém manželství s Vietnamcem. Lidija Stevanovič zavítala na výstavu fotografií legendárního sarajevského fotografa Milomira Kovačeviča Strašného, věnovanou rockové scéně bývalé Jugoslávie. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Tomáš Pilát.

Ngo Xuan Thang hovořil s Věrou Dinh o dlouhodobém manželství s Vietnamcem. Lidija Stevanovič zavítala na výstavu fotografií legendárního sarajevského fotografa Milomira Kovačeviča Strašného, věnovanou rockové scéně bývalé Jugoslávie. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Tomáš Pilát.Všechny díly podcastu Mezi námi můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Hotcast Pot navštívil herec Petr Jeništa, kterého můžete znát z mnohých divadel či seriálu TBH, kde se řeší sexualita dospívajících. „Dnešní dospívající to mají snad jednodušší, už jen proto, že okolo sebe vidí víc různých vzorů. Za komunistů, kdy jsem vyrůstal, nebyli vidět například ani lidé s hendikepem, ani lidé, kteří to mají sexuálně jinak než muž a žena, děti, dovolená v Jugoslávii a potom vyhoření,“ říká Jeništa.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ Vladimír Dzuro o sobě říká, že je kluk z Buštěhradu, který se dostal až do newyorské centrály OSN, kterou opouštěl v roce 2023 jako šéf kanceláře Úřadu pro vnitřní záležitosti. Výš už to prakticky dotáhnout nemohl, a tak během svého třicetiletého působení v mezinárodní organizaci usilující o celosvětový mír a bezpečnost viděl leccos. Zabýval se válečnými zločiny v bývalé Jugoslávii včetně těch nejděsivějších, za který bývá považován masakr na farmě Ovčara nedaleko chorvatského Vukovaru, kde bylo popraveno přes dvě stě civilistů. Nejhorší na odkrývání masového hrobu přitom podle Dzura nebyla rozkládající se těla, ale setkání s pozůstalými, kterým předával hromadu kostí a zapáchajícího oblečení s tím, že to je jejich blízký. Bezprostřední zkušenost má i se samotným fungováním Organizace spojených národů. Kromě toho, že vyšetřoval tzv. zločiny bílých límečků nebo sexuální zneužívání v mírových operacích, ke kterým pod vlajkou OSN dochází, má vhled i do toho, proč je jakákoli reforma Rady bezpečnosti, ke které na zářijovém Valném shromáždění vyzýval prezident Petr Pavel, politicky zablokovaná. S Vladimírem Dzurem jsme ale mluvili i o napjaté situaci na Blízkém východě, povinnosti Západu financovat Palestince, právu na lepší život, voličích Donalda Trumpa, neznalosti ministryně obrany Jany Černochové nebo o tom, co mu běželo hlavou, když mu na hlavu mířil kalašnikov stoupence Hizballáhu.

Vysněnou dovolenkovou destinací Čechů za komunismu bývala Jugoslávie. Země úplně jiná než Československo a v porovnání s ním v mnoha ohledech země svobodná. Silným vzpomínkám na dávno a tragicky zaniklý stát ale podléhají také místní, pro něž je Jugoslávie něco takového jako pro Čechy první republika: v jistém smyslu je to vrchol jejich dějin. S tím souvisí rovněž vzpomínka na jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita. Kdo byl tento muž? Čím to, že ho dnes řadíme k diktátorům, kteří jsou „cool“ a vzbuzují sympatie davu? Nejen o tom hovoří v sedmnácté epizodě podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s odborníkem na moderní dějiny Balkánu, historikem Borisem Moskovićem. Epizodu vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify. Tato epizoda začíná smutně: smrtí a velikým a slavným pohřbem. Zemřel jugoslávský vůdce a prezident Josip Broz Tito, stalo se něco nepředstavitelného… Jaký dopad mělo toto úmrtí na obyvatele největšího balkánského státu? Byli v šoku? Zhroutil se jim svět? Skutečně vám pamětníci dodnes řeknou, co dělali v momentě, kdy se dověděli, že je prezident po smrti? Jak je možné, že Balkánci po Titovi stále smutní, mají doma v obývacích pokojích jeho portréty a nosí trička s dávno mrtvým státníkem? A proč na Titův pohřeb nejel americký prezident, nýbrž jeho matka, a přesto se o tomto pohřbu doposud hovoří jako o světovém politickém summitu? Sourozenci se svým hostem se pokoušejí vysvětlit kult Titovy osobnosti a přiblížit, v čem bylo kouzlo tohoto váženého a všeobecně milovaného diktátora. V dalších částech epizody se probírá někdejší pozice Jugoslávie ve světě, vztah Tita s britským premiérem Winstonem Churchillem (aneb proč je důležité, aby se státníci při svém prvním setkání nepotili) nebo důvody, proč se Tito rozhádal se sovětským vůdcem Stalinem. Báli se následně jugoslávští představitelé sovětské invaze? A co je před ní uchránilo? Boris Mosković vysvětlí, jak se Tito dostal k moci a proč, kde se vzala jeho sláva a čím byla roztržka se Stalinem tak zásadní, ve své době výjimečná, ba ve východním bloku převratná. A Jakub doplní, jak fungovala kultura, film, literatura, hudba v Jugoslávii, vysvětlí, že dokonce ani máničky tamní stát nevnímal jako svého nepřítele, a ozřejmí, proč to všechno pro Čechy v té době bylo něco nepředstavitelného a zároveň nesmírně přitažlivého. Hovor se ale stočí také na otázky ekonomické, právní či národně-obrozenské. Dozvíte se, proč se komunistické vedení země snažilo zaostalejší národy a regiony federace pozvednout a dodat jim sebevědomí, proč se říká, že Jugoslávie měla po Indii nejdelší a nejkomplikovanější ústavu na světě, nebo jak vedení státu reagovalo na Titovu smrt. Měl systém, v kterém se ve vedení státu točili po roce lídři jednotlivých svazových republik, šanci přežít? Zatímco Lukáš tvrdí, že to dlouhodobě bylo nemožné, Boris Mosković oponuje, že šlo o zemi, která naději na budoucnost měla – jen k tomu v Evropě plné rozpadajících se států a bloků po roce 1989 nedostala šanci. Možná i kvůli ekonomickému rozpadu, který byl o to fatálnější, že se časově sešel se smrtí milovaného prezidenta Tita. Jako by tragédie Jugoslávie byla nevyhnutelná… Epizoda končí nástupem šovinismu a nacionalismu v Jugoslávii, předzvěstí temných devadesátých let, které vrátily balkánské národy vlastně před vznik Jugoslávie. Jako kdyby nikdy nebyla, přestože dodnes na ni kdekdo vzpomíná jako na ráj.   Aneb konečně podcast, kde pochopíte, jak fungují dějinné paradoxy.

Cabo Verde assinalou, no dia 12 de Setembro, o centenário do nascimento de Amílcar Cabral. Ana Maria Cabral, viúva de Amílcar Cabral, afirma não ter havido justiça quanto à morte do marido e defende ser necessário que as antigas potências assumam a responsabilidade pelos erros do passado. RFI: Como é que era um ambiente em casa durante os momentos mais tensos da luta? Vocês falavam sobre os acontecimentos diários ou tentavam separar o lado político da vida familiar?Ana Maria Cabral: Falávamos sobre tudo, com os nossos filhos tinha que ser uma linguagem mais adaptada para que eles entendessem. Eles tiveram uma grande experiência; por exemplo, em Novembro de 1970, se uma memória não me falha, os colonialistas resolveram atacar Conacri. Bombardearam a nossa casa e nós não morremos, eu e os meus filhos morremos, por um acaso porque a casa foi mesmo atingida. Tínhamos uns vizinhos, uma família da antiga Jugoslávia que um dos filhos apanhou uma bomba que conseguiu separar-lhe a cabeça. Vinha a correr, a sair do quarto -assustou se com o barulho -quis sair do quarto e ir para o quarto dos pais e a bomba apanhou porque a casa deles era igual.Na altura, Sékou Touré era presidente da Guiné-Conacri e cedeu-nos um bairro que existia em Conacri tinha sido feito pelos franceses, que se chamava bairro de La Minière porque o país tem muitos minerais, além da bauxita, tem ferro, tem cobre. Os franceses tinham construído aquele bairro que chamavam minière. Quando os franceses saíram e se foram embora com a independência da Guiné-Conacri, o Sékou Touré deu ao PAIGC esse bairro minièr.Não foi nada fácil. Eu tinha o pressentimento que ele poderia desaparecer de um dia para o outro. Os colonialistas estavam tão desesperados que queriam à força apanhar o Cabral. Ele sofreu várias tentativas até que conseguiram a 20 de Janeiro, 1973. Eu tinha consciência disso e tive quase dois anos a tentar convencê-lo e ele não queria aceitar. Estava preocupada e tinha um pressentimento que não seria nada fácil.Vivia preocupada com a questão da vossa segurança, da segurança, da família?Vivia muito preocupada, embora estivesse completamente engajada no PAIGC, na escola piloto, na elaboração de livros. Vivia muito preocupada com a situação.Como é que vê hoje o legado de Amílcar Cabral em Cabo Verde, aqui, na Guiné-Bissau, em África, 51 anos depois da morte de Amílcar Cabral?Eu acho que em certos países há muito mais preocupação em seguir o legado de Cabral. Em certas universidades, a obra de Cabral foi traduzida para inglês, para o francês. O falecido Mário Andrade, intelectual angolano que era muito próximo do Cabral, começou a traduzir em francês, agora já está publicado em França e na África do Sul, em inglês, na América, na Europa, em vários países. A obra dele tem sido estudada, traduzida e discutida.Nós temos um bocado de culpa porque fizemos muito pouco, depois das independências dos nossos país, para manter vivo o pensamento de Cabral, para o divulgar.Em que sentido é que tem culpa?No sentido de fazer maior divulgação da obra da Amílcar Cabral. Claro que se criou a Fundação Amílcar Cabral, em Santa Catarina e na Assomada há um liceu Amílcar Cabral. Fazem-se exposições com as obras de Cabral, quanto a mim é pouco.Se Amílcar Cabral estivesse vivo hoje, o que é que ele diria aos jovens?Eu penso que eu diria o jovem que tem que estudar e aprender porque a terra já não é uma colónia. É uma terra independente e há muito por se fazer. Há dias, ouvia na nossa rádio, estavam a entrevistar um jovem que estava em Israel e então ele estava a comparar a superfície de Israel: O que é que os judeus já fizeram para reter a água do mar. Nós também já começamos um bocadinho, mas é muito pouco. Temos que continuar a poupar água. Por isso, quando chove é uma alegria. Os camponeses do interior devem estar satisfeitíssimos porque caiu água. Fizeram-se barragens e tenho impressão que foram feitas pelo actual Presidente de Cabo Verde, José Maria Neves, que começou a fazer barragens quando era primeiro-ministro. É preciso saber manter essas barragens.Na altura, íamos de carro dar uma volta para o interior para ver essas barragens, mas agora é preciso mantê-las para conseguir trazer aquela água para a agricultura, para os camponeses poderem ter água.Alguma história que queira partilhar connosco, que não seja conhecida nas narrativas históricas de Amílcar Cabral da vossa história.Apesar de todas essas preocupações, ele dava muita atenção aos nossos filhos. Havia uma refeição que ele fazia questão de comermos todos juntos, em geral era o pequeno-almoço porque depois os meninos iam para a escola e eu para o meu trabalho. Por vezes, mandava-me chamar lá da escola, arranjavam um motorista ou ia mesmo buscar-me.Ele levantava-se muito cedo e tomava um café, um sumo de laranja ou de toranja, havia muita toranja em Conacri, e um cafezinho preto, mas só comia por volta das dez horas. Era nessa altura que vinha buscar-me às aulas e eu ficava furiosa porque tinha de interromper a aula. Tinha de arranjar uma desculpa qualquer aos meninos e ir, porque sua excelência não queria comer sozinho ou queria companhia.Queria partilhar inquietações?Exactamente.De conhecer o seu parecer relativamente a decisões importantes que teria que tomar...Provavelmente era isso e queria. Gostava e tinha de perceber o meu trabalho, tinha de conhecer tudo sobre o meu trabalho: o que eu fazia lá na escola, tudo o que eu não fazia.As grandes reuniões do partido eram lá nessa escola piloto. Ficava mais ou menos a cerca de três quilómetros de entre o secretariado do PAIGC, onde a gente vivia e a Escola Piloto.Depois também parecia assim de repente, na escola, logo de manhã cedo, às 10 horas porque a primeira aula que eles tinham era ginástica e ele incentivava os professores da retenção à ginástica, não só ao intelecto, mas também no físico.Se tivesse oportunidade de rever Amílcar Cabral e contar lhe no que se transformou o mundo, o que é que lhe contaria?Teria de aceitar e dizer-lhe que o mundo evoluiu, Temos um outro mundo, temos o mundo já quase sem colónias - que eu saiba que eu me recordo, assim de repente, não há grandes colónias, os países estão independentes.Claro que há muita coisa ainda por fazer. Há guerras: a guerra ridícula, para mim, da Ucrânia, a guerra da Palestina com Israel, que é outra coisa mais ridícula. Não percebo por que motivo é que não se entendem porque podiam fazer se dois estados o Estado de Israel, o Estado da Palestina. Porque é que ainda há tanta divisão? Por exemplo, o problema do Vietname ficou resolvido, o problema das colónias portuguesas ficou resolvido. Há pequenos conflitos, mas está muito melhor do que era antigamente.Valeu a pena lutar?Valeu a pena, embora com muito sacrifício. Muitos de nós estão com uma saúde completamente estragada e agora é que se estão a revelar os problemas de saúde.Na casa dos estudantes do Império e das reuniões entre Agostinho Neto, Amílcar Cabral, Mário de Andrade, todos poetas. Consegue explicar essa ligação entre a política e a poesia?O que é a poesia senão relatos da vida, da vida diária?Sente que houve justiça em relação ao que aconteceu a Amílcar Cabral. Pede se investigação séria, transparente para conhecer as circunstâncias, para perceber realmente o verdadeiro papel dos aliados e inimigos internos e externos de Cabral. Sente hoje que houve justiça?Não houve justiça nenhuma, mas há tempo alguém falava - creio que foi o Presidente  Marcelo - que era preciso fazer uma reparação. Vários políticos foram contra isso. Ele tem uma certa razão. As antigas potências deveriam fazer uma espécie de reparação. Essa história de uma boa cooperação bilateral não sei o quê, faz parte, mas é pouco ainda. Acho que é pouco.E como é que se repara?Essa, é a questão. Como é que se repara? Se nos sentarmos e pensarmos, analisarmos bem, havemos de encontrar uma maneira.

Do šesti let měl idylické dětství. Pak ale v Jugoslávii vypukla válka. S rodinou utekl a nakonec se usadil v Praze. Tam také založil Dům zotavení pro lidi se závažným duševním onemocněním, kde mají prostor vzít svůj život zpátky do vlastních rukou. Jak Adi Hasanbašić rozumí tomu, co jako dítě prožil? Jak ho ovlivnila válečná a uprchlická zkušenost? A proč se rozhodl věnovat psychologii?

Do šesti let měl idylické dětství. Pak ale v Jugoslávii vypukla válka. S rodinou utekl a nakonec se usadil v Praze. Tam také založil Dům zotavení pro lidi se závažným duševním onemocněním, kde mají prostor vzít svůj život zpátky do vlastních rukou. Jak Adi Hasanbašić rozumí tomu, co jako dítě prožil? Jak ho ovlivnila válečná a uprchlická zkušenost? A proč se rozhodl věnovat psychologii?Všechny díly podcastu Zrcadlo můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Rok 1999 patří z hlediska současných českých dějin k těm nejvýznamnějším. V březnu se Česko, Maďarsko a Polsko staly členskými zeměmi Severoatlantické aliance a vzápětí přišla první zkouška nervů a odhodlanosti. Angažmá NATO při bombardování Jugoslávie Slobodana Miloševiče dokázalo, že vedle čerpání benefitů bude členství v Alianci znamenat i plnění ne vždy příjemných závazků.

S koncem první světové války roku 1918 vzniklo ve střední Evropě mnoho nových států. Silný vliv na ně měla Francie, která podporovala jejich spojenectví. V roce 1921 proto vznikla takzvaná Malá dohoda – vojensko-hospodářský pakt mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem.

S koncem první světové války roku 1918 vzniklo ve střední Evropě mnoho nových států. Silný vliv na ně měla Francie, která podporovala jejich spojenectví. V roce 1921 proto vznikla takzvaná Malá dohoda – vojensko-hospodářský pakt mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem.

Konkrétně keporkakové. Lidem se často a rádi ukazují a nemají strach připlout ani do samotné blízkosti výletních lodí. Za krémešem ke slovinskému jezeru Bled jezdil ještě za dob Jugoslávie samotný prezident země Tito. Sladký krémový dezert oslavil letos 70. let. Kde ho mají nejlepší? Prozradí Reportáže zahraničních zpravodajů s Lubicou Bergmanovou.

Quando a justiça internacional é chamada para julgar crimes de guerra. A crónica diária de Francisco Sena Santos na Antena 1.

Lidija Stevanovič mluvila s historikem a balkanistou Ondřejem Vojtěchovským o knize V čase odkvétání: Československo a Jugoslávie v období pozdního socialismu. Jana Šustová si povídala s Maďarkou Ritou Küü, ředitelkou pražské expozice Neviditelné výstavy. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Iveta Demeterová.

V tomto díle nahlédneme společně  do světa mezinárodně uznávaného válečného vyšetřovatele Vladimíra Dzuro. Kladenský rodák, autor knihy Vyšetřovatel - Démoni balkánské války, přeložené do několik jazyků,  je mezinárodně uznávanou osobností pohybující se přes 30 let v oblasti kriminalistiky a mezinárodní justice.  V bývalé Jugoslávii se podílel na práci mírových sil OSN UNPROFOR a poté téměř 10 let ve funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu v Haagu. Následně, až do února 2023, vedl kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN (OIOS) v New Yorku.O čem jsme si povídali:kdy a jak se tvoří morální kompas - dobra vs. zla,práci vs. poslání,momentální geopolitické situaci s přihlédnutím na Izrael a roli UNRWA,patriotismus vs. nacionalismus,úspěšných českých osobnostech v cizině i nedostatečném zastoupení krajanů na vyšších postech,roli dlouhodobého života v zahraničí a dopadu na naši společnosto tom, co by chtěl změnit.Přejeme příjemný poslech  Vyšetřovatel: Démoni balkánské války a světská spravedlnostRozhovor na ČTUN General Assembly Hall Buzzsprout - Let's get your podcast launched!Start for FREEDisclaimer: This post contains affiliate links. If you make a purchase, I may receive a commission at no extra cost to you.Support the Show. Můžete podpořit naší tvorbu na skvělé ryze české platformě ↘️ FORENDORS A nebo přímo na podcastové platformě ↘️ BUZZSPROUT

Historicky nejdelší československé čekání na další zlatou medaili z MS se odehrálo mezi lety 1949 a 1972. Po srpnu 1968 navíc dodala hokejovým bitvám s dominantním výběrem SSSR speciální náboj touha pokořit okupanty aspoň na ledě.Světový šampionát se měl v Praze hrát už necelý rok po okupaci v roce 1969. Ale to vzhledem k náladě ve společnosti vůbec nebylo možné. Hrálo se ve Stockholmu a českoslovenští hokejisté tam po dvou výhrách se Sověty svým soupeřům nepodali ruce a ještě si někteří z nich přelepili komunistické hvězdy na státním znaku svého dresu. Doma byli oslavovanými hrdiny, jenže nové z Moskvy dosazené komunistické vedení země postupně rozjelo „normalizaci“, která i jen symbolický odboj postupně otupovala.V roce 1972 už normalizátoři došli k závěru, že mají situaci pevně v rukou, a tak se v Praze konečně mohl uskutečnit světový šampionát, po tři roky odkládaný. Protřelí komunističtí manipulátoři školení z Moskvy ale nenechali nic náhodě. Před startem mistrovství svolali všechny novináře na sekretariát KSČ a nepokrytě jim vyhrožovali. Ve Sportovní hale, kde se šampionát konal poprvé, byly rozmístěny kamery monitorující sebemenší prohřešky.První řadu sedadel za mantinelem obsadili při každém zápase zvláštně uniformně se chovající „civilisté“ a na schody mezi sektory před zahájením zápasů vždy napochodovaly estébácké kordony příslušníků s bílými helmami. Ti se ještě víc „proslavili“ později v listopadu 1989. V roce 1972 během šampionátu sem tam vyvedli některého z diváků, který se podle jejich názoru choval až příliš spontánně či divoce. Takové byly výchozí podmínky turnaje.„Ti policajti se vůbec nekoukali na hokej, dívali se do hlediště, aby tam nebyla nějaká výtržnost. Pochopitelně. Byl to první start ruského mančaftu po okupaci v Praze,“ vzpomíná v rozhovoru pro podcast Nosiči ledu na pražský šampionát po více než půl století jeho tehdejší účastník, reprezentační obránce Vladimír Bednář. „Čekali, že něco bude, no a nebylo. Protože jsme je porazili, tak byl klid. Kdybychom prohráli, tak by bylo kdovíco,“ dodává.Zlatou medailí z domácího šampionátu zakončil Vladimír Bednář svou fantastickou první pětiletku jako profesionální hokejista, během níž dvakrát vyhrál s Duklou Jihlava domácí titul a ze tří světových šampionátů a jedněch olympijských her pokaždé přivezl medaili. Tím si bohužel svou dávku štěstí vybral. Půl roku po šampionátu ho nešťastně odražený puk trefil do oka a dlouho nebylo jisté, zda úplně neoslepne. Nakonec se nejhorší prognóza nepotvrdila a díky své buldočí zarputilostí se znovu dokázal vrátit na ligové stadiony, i když měl značná omezení. Pověst jedné z největších plzeňských hokejových legend mu každopádně nikdo vzít nemůže.Jak se k hokeji dostal? Jak prožíval své premiérové mistrovství světa v roce 1969, kde došlo k legendárním vítězným soubojům se sovětskou sbornou? A jak se mu na sklonku kariéry hrálo nejprve v Norsku a potom v hokejově exotické Jugoslávii? O tom všem mluví Vladimír Bednář v šesté epizodě podcastové série Nosiči ledu.

O país que herdou o palmarés da grande selecção da Jugoslávia (a capital era lá e devem ter escondido as medalhas e as taças num cofre, mal eclodiu a guerra). Será que tem boas hipóteses?

Tatiana Čabáková si v rámci festivalu Jeden svět povídala s česko-íránskou filmovou režisérkou Širín Nafariehovou o jejím novém dokumentu Rodný kraj o pěti mladých lidech z Ukrajiny a Ruska. Goranka Oljača zavítala do klubu Lastavica na první setkání mladé generace občanů z bývalé Jugoslávie. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Tomáš Pilát.

V recenzní části mimo jiné představíme knihu Dokud nás krev nerozdělí, detektivku Petra Opršala, v níž je podané i téma válek v bývalé Jugoslávii. A na řadu přijde i pravidelná soutěž. Moderuje Karolína Koubová.

Bývalý vyšetřovatel válečných zločinů u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Vladimír Dzuro tvrdí, že když vyšetřoval nějakého válečného zločince, vždy ho zajímaly oči, protože odrážejí to, co si člověk doopravdy myslí. „Vladimira Putina jsem nikdy ,na živo‘ neviděl, ale myslím, že je to velice chytrý člověk, zároveň bezcitný k okolí. A bez toho, abych dělal nějaké vědecké soudy, dá se na něj ,napasovat‘ sociopat, což není nadávka,“ říká v Osobnosti Plus.Všechny díly podcastu Osobnost Plus můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Válečné zločiny na ženách se dostaly do centra pozornosti po teroristickém útoku Hamásu na Izrael. V podcastu Zbytečná válka o nich hovořil s bývalým vyšetřovatelem Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) Vladimírem Dzurem redaktor Alex Švamberk. Právě tento tribunál napomohl tomu, že se sexuální násilí stalo samostatným válečným zločinem.

Grlić bude hostem festivalu BalCan CrossOver, který se uskuteční koncem listopadu v kině Přítomnost v Praze. Tatiana Čabáková mluvila s krejčovou Sněžankou Alexandrovou, která se před dvaceti lety kvůli ekonomickým důvodům přestěhovala z Bulharska do České republiky, aby jako matka samoživitelka umožnila svým dcerám studovat vysokou školu. Agáta Pilátová zjišťovala v rozhovoru s literární historičkou Věrou Lendělovou, jaká je současná rusinská literatura. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Tatiana Čabáková.

O último rei da Jugoslávia morreu há 53 anos.

Poslechněte si rozhovor Libora Kukala s Markem Příhodou, zástupcem ředitele Ústavu východoevropských studií. Tento rok je 75. výročí příchodu prvních řeckých migrantů do tehdejšího Československa. O tom mluví historik Kostas Tsivos v rozhovoru s Tatianou Čabákovou. Rocková hudba bývalé Jugoslávie byla v 80 - tých letech velmi plodná a světově uznávaná. Jeden z největších znalců takové hudby, novinář a publicista, Predrag Peca Popovič, nedávno měl přednášku v Praze. Rozhovor natočila Lidija Stevanovič. Připravila Tajana Mančalová, moderuje Tatiana Čabáková.

Host: Ivana Janů, bývalá soudkyně, Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu, bývalá soudkyně a místopředsedkyně, Ústavní soud ČR https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/223411000370703/

Skoro čtyři tisíce žáků a studentů, sedm set učitelů ze sedmi stovek základních a středních škol z celé republiky se v roce 2022 zapojilo do projektu Příběhy našich sousedů. Žáci měli za úkol během několika měsíců zdokumentovat jeden konkrétní lidský osud a zpracovat ho do reportáže. Pamětníci dětem vyprávěli o druhé světové válce, kolektivizaci, o válkách v Jugoslávii a na Ukrajině.Všechny díly podcastu Příběhy 20. století můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Vladimír Dzuro - vyšetřovatel, Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii https://www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/222411058041210/

Česko-německý fond budoucnosti udělil Zvláštní cenu Mileny Jesenské redaktorce Magdaleně Fajtové za pořad Zaostřeno, ve kterém zprostředkovala posluchačům pátrání po osudu svého pradědečka Jana Adensama, vojáka německé armády, který v roce 1943 spáchal sebevraždu někde v bývalé Jugoslávii.