Podcasts about mimochodem

S kódem EASYCAST10 získej slevu na analýzu mikrobiomu od Chromozoom. Více najdeš na: https://chromozoom.cz/mikrobiom/analyza/Celý rozhovor bez střihu, bez reklam a včetně bonusové části najdeš na www.herohero.co/easycastNějaká poslední slova před odjezdem? Než jsme Kubu vyslali do boje o přežití na ostrov pozvali jsme si ještě soukmenovce Renneho a probrali pár posledních dnů před odjezdem. Jaká jsou očekávání vs. jaká je teď realita? Pište do komentářů vaše poznatky ohledně jejich očekávání a tvrdé reality, kterou sledujeme na obrazovkách. Co říkají na letošní casting a na co nebo koho si dát pozor? Naplnila se očekávání a jakou zvolí strategii? Budou tihle dva ještě kamarádi po příjezdu zpátky apoznají opravdu DNO VŠECH DEN? Mimochodem máme pro vás SOUTĚŽ od VIP lístky na Renneho koncert, ale o tom se už více dozvíte v podcastu, tak pozorně sledujte! CHCEŠ TAKY BUĎ BOŽÍ MERCH? Tak mrkni tady na svůj novej boží outfit: https://www.budbozi.cz/Děkujeme za zhlédnutí a budeme se těšit příště

Procent v průzkumech nepřibývá, členů ubývá. A pirátskou loď opouští čím dál víc známých tváří. Co musí Piráti udělat, aby ucpali díru v podpalubí?„Když řekl Zdeněk Hřib, že chce stranu vycentrovat, tak jsem čekal, že začnou odpadávat extrémy na obou okrajích. Ale teď už odcházejí i úplně normální středoví politici, jako je Adéla Šípová,“ podivuje se v podcastu Václav Dolejší.Část někdejších tváří se stahuje z politiky, část to zkouší jinde. A nejde jen zdaleka o Jana Lipavského na kandidátce Spolu. Bývalý europoslanec Mikuláš Peksa odchází do Volt Česko, tři expertky zakládají stranu Kruh a Janka Michailidu radí sociálním demokratům.Paradoxní ovšem je, že ač slibované „centrování“ odhání členy, ve skutečnosti se toho zatím mnoho neděje.„Strana nepředstavila výrazný nový směr, nový program. Naopak objíždí města s kampaní Máte přání, kde se snaží zjistit, co by tak voliči chtěli. A zároveň dělá kampaň tak ulítlou, že ani nejtvrdší pirátské jádro by se za ni nestydělo,“ říká ve Vlevo dole Lucie Stuchlíková.Bývalý předseda strany Ivan Bartoš hledá banán za pojídání cvrčků a současný předseda Zdeněk Hřib strčil po vzoru internetového fenoménu skibidi hlavu do záchodu.„Ani jako matka sedmiletého dítěte vám nejsem schopná vysvětlit, co to má za pointu. Mimochodem syna ono ‚Hřibidi‘ docela zaujalo. Problém je, že ještě nemá volební právo,“ popisuje Stuchlíková.„Když se člověk podívá na seznam známých tváří, které by mohly vést kandidátky, tak je opravdu krátký. A to nejen kvůli tomu, že lidé odcházejí ze strany - část jich sice zůstává, ale kandidovat nechce,“ dodává Dolejší.Odkud si má doopravdy vyndat hlavu Zdeněk Hřib? Defekují Piráti v síni? A kde je vlastně Mikuláš? Poslechněte si v aktuální epizodě podcastu Vlevo dole!----Vlevo dole řeší politické kauzy, boje o vliv i šeptandu z kuloárů Sněmovny. Vychází každou středu v poledne.Podcast pro vás připravují Lucie Stuchlíková (@StuchlikovLucie) a Václav Dolejší (@VacDol), reportéři Seznam Zpráv.Další podcasty, ale taky články, komentáře a videa najdete na zpravodajském serveru Seznam Zprávy. Poslouchejte nás na webu Seznam Zpráv, na Podcasty.cz nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.Své názory, návrhy, otázky, stížnosti nebo pochvaly nám můžete posílat na adresu audio@sz.cz.Sledujte @SeznamZpravy na sociálních sítích: Twitter // Facebook // Instagram.Seznam Zprávy jsou zdrojem původních informací, nezávislé investigace, originální publicistiky.

Znáte ten pocit, kdy se vám mozek zasekne v kruhu stejných myšlenek? To bylo jen jedno z mnoha témat, které jsme probrali s Veronikou Burešovou, CEO v GroupM Nexus, která se za 15 let propracovala z account managera až na vrchol firmy. Veronika přiznává, že i jí občas "zamrzne mozek" a prozradí své fígle, jak se z toho dostat - ať už je to povídání s kolegy nebo i čtení těch "ne úplně dobrých rad". Co dál se dozvíte? Třeba to, proč Veroniku baví nebýt "nejchytřejší v místnosti" a jak se nebojí přiznat, že něco neví. A tohle je pecka: vedení lidí se začala učit jako řemeslo, protože jí prostě hodili do vody a plavat tak úplně neuměla! A jak je možné balancovat roli CEO a mámy v jednom? Veronika otevřeně mluví o tom, že ženy nemusí kopírovat mužské vzory a mohou si najít vlastní cestu v leadershipu. Mimochodem, mladá generace se podle ní fakt nebojí říct svůj názor. Tak hurá poslouchat, ať vám neunikne, jak se Veronika naučila zastavit, zpomalit a najít svůj rytmus v hektickém světě digitálního marketingu. Možná zjistíte, že nejlepší inspirace se skrývá za hranicí vaší vlastní bubliny! Celé epizody zde: https://www.forendors.cz/pavel6

V žebříčku světově nejbohatších lidí nemá Česko mezi postkomunistickými zeměmi ve střední Evropě obdoby. „Musím každý rok v New Yorku dokládat, že máme opravdu tolik miliardářů. Oni to nechápou,“ říká Petr Šimůnek, který před čtrnácti lety do Česka přivedl legendární americký časopis Forbes.Jako u každé správné byznysové story, i úspěch Petra Šimůnka s časopisem Forbes začal pádem dolů. V roce 2011 nejprve coby úspěšný novinář a mediální manažer dostal vyhazov z pozice šéfredaktora Hospodářských novin. Jako pozici útěchy tehdy získal od vydavatelství Economia za úkol shánět mezinárodní projekty. Přišel s nápadem koupit licenci pro vydávání časopisu Forbes, Economia to ale vyhodnotila jako projekt bez šance na výdělek, odmítla a Petr Šimůnek odešel.Dva týdny poté dostal nabídku od slovenského nakladatelství MediaRey, SE vést českou mutaci časopisu Forbes. A přijal okamžitě.„Musím upřímně říct, že jsem nebyl první volba, chtěli někoho jiného, ale já jsem byl jediný, kdo byl volný. Člověk musí mít zkrátka taky štěstí,“ vypráví v nejnovějším díle podcastu Mediální cirkus Petr Šimůnek. Kromě nástupu na pozici šéfredaktora tehdy získal i desetiprocentní podíl ve slovenské firmě, která už Forbes vydávala na Slovensku a vlastnila práva pro českou mutaci.„Nebylo tak těžké to rozjet. Jednak moji společníci rok předtím rozjeli Forbes na Slovensku, takže měli rok náskok a zkušenost, kterou mi mohli dát. To byla velká výhoda na startu. Navíc to bylo v roce 2011 po velké celosvětové krizi, která se na začátku nejvíc dotkla právě médií. Forbes nevyjímaje. A jeden z důsledků byl, že se rozvolnila licenční pravidla a už nebyla tak přísná,“ popisuje Šimůnek začátky Forbesu v Česku.Časopis Forbes se v Česku stejně jako jinde po světě etabloval jako časopis, který píše o úspěchu a úspěšných, bohatých a luxusu.Forbes není objektivní médium„Je to určitě vždycky story o podnikání, o tom, jak někdo z ničeho udělal něco, to je americký sen. To myslím, že je univerzální věc, která platí na celém světě. Že lidi, které to zajímá, tak chtějí číst, jak se to stane, že se jako člověk rozhodneš, že nebudeš spoléhat na to, že ti přijde výplata od tvého zaměstnavatele, ale sebereš se a jdeš dělat něco sama pro sebe nebo sama za sebe. To je strašný risk a vlastně dodneška mě to fascinuje a fascinovat bude, že takových lidí je strašně moc kolem nás a že v Česku jsou lidé neskutečně podnikaví,“ popisuje Šimůnek.Smysl vidí i v psaní nejen o těch velkých: „My jsme psali o pekařích, malých pekárnách, cukrárně, o tom, že si někdo otevřel nějaký malý byznys, a to v Americe vůbec není. To je  specialita, kterou jsme tam přidali my. Ale přišlo nám, že lidi, kteří chtějí podnikat, se daleko lépe a jednodušeji identifikují s někým, kdo má nějakou malou věc na startu, než rovnou s nějakým miliardářem.“Luxus, o kterém Forbes píše, si Petr Šimůnek sám rád užívá a chce, aby k němu aspoň trochu nahlédli i lidé z jeho redakce.„V jakémkoliv médiu bych pracoval, tak chci, aby redaktoři věděli, o čem píší, aby tedy žili Forbes život. Mimochodem, je to docela návyková věc a není to tak těžké. Když se dávalo u nás zápisné, když někdo přišel nový, tak jsem vyžadoval, že to musí být šampaňské. Pravé šampaňské, ne prosecco nebo nějaká takováhle hrůza. Šampaňské, protože, sakra, my jsme Forbes, tam se nic jiného nepije,“ vypráví napůl vážně a napůl s úsměvem.Letos v lednu pro Petra Šimůnka ale jedna etapa Forbes života skončila. Ve vedení časopisu ho vystřídal Zdravko Krstanov. Zůstává ale ve vydavatelství MediaRey, SE, kde má majetkový podíl. A na starosti dostal, stejně jako kdysi v Economii, hledání nových příležitostí.Jak úspěšný je český Forbes v rámci světových mutací? A jak se posunula česká ekonomická novinařina?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Rodina bez dítěte nebo rozchod. Intimní zpověď Karolíny Krézlové, proč ve 37 letech nemá dítě a jaké podnikla kroky k tomu, aby zachovala svou plodnost. Kromě social freezingu se věnujeme také jejím osudovým mužům a odpoví nám i na zvídavé otázky týkající se Survivoru.Mimochodem, znáte seznamku pro celebrity?‼️Celý rozhovor na herohero.co/pindy

V devadesátých letech jsem ho poznal jako muže, který umí říkat a psát nepříjemné věci, ale stejně ho máte rádi. Daniel Dočekal patří k technologickým veteránům, a fascinuje mě na něm mimo jiné to, jak si pořád dělá “to svoje”. Jakoby se za ta tři desetiletí, co se známe, ani trochu nezměnil.Dnes je vyhledávaným odborníkem na digitální marketing a sociální média, jakkoli klientům, kteří chtějí slyšet tipy a triky právě na sociální sítě, se stoickým klidem vysvětluje, že tahle éra už pomalu končí. A že budoucnost nejspíš nepatří Twitteru, Facebooku ani LinkedIn, ale … například newsletterům. A určitě AI.Povídali jsme si v holešovické Knihovně Čermáka a Staňka, novém prostoru, který se v lednu 2025 pomalu představuje lidem a už na různých akcích vítá první návštěvníky. (Mimochodem, 12. února se v Knihovně uskuteční první živé natáčení Jednoho procenta, s Petrem Márou!). S Danielem Dočekalem z toho nakonec byl skoro dvouhodinový rozhovor - a byla to jedna z těch konverzací, která když skončí, tak vám je líto, že byla tak krátká.Přeju i vám, aby vás to bavilo!A jako obvykle nabízím článek, který na základě přepisu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).Éra sociálních sítí končí, budoucnost patří newsletterům a umělé inteligenciDaniel Dočekal, veterán českého internetu a digitální komunikace, sedí v knihovně a vypráví o proměnách světa sociálních sítí. Jeho pohled je překvapivě střízlivý - věří, že éra klasických sociálních sítí končí. "Doporučuji firmám, aby je začaly opouštět," říká muž, který dříve radil pravý opak.Přesto není pesimista. Naopak. V době, kdy mnozí varují před umělou inteligencí, vidí v ní příležitost. "Mám v telefonu chytrého kámoše," popisuje svůj vztah k AI asistentům. Nevnímá je jako náhradu lidí, ale jako nástroj, který nám může dát více prostoru pro skutečný život.Jeho vlastní život je důkazem, že technologie mohou pomáhat. Již 40 let žije s cukrovkou, používá chytrou domácnost a nedávno objevil kouzlo elektrického skútru pro pohyb po Praze. "Patnáct minut versus hodina a půl cesty MHD - to je hodina ušetřeného času," vypočítává praktické výhody.Dočekal je přesvědčený, že budoucnost bude lepší než současnost. Ne proto, že by nás technologie měly spasit, ale proto, že nám mohou dát více času na to podstatné - na rodinu, přátele, koníčky. "Když mi umělá inteligence ušetří čas, můžu jít na procházku do lesa nebo si dát šlofíka," říká s úsměvem.

Zdravotnický záchranář Jakub Lasák získal cenu Sestra roku. Mimochodem i toto označení pro mužské zdravotníky bylo jedním z vtipných témat, na která v rozhovoru došlo. Vedle toho je řeč o meteorologii, ale i na vážno o samotné profesi zdravotníků, protože pracují s nemocnými i umírajícími.Všechny díly podcastu Host Českého rozhlasu Ostrava můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Zdravotnický záchranář Jakub Lasák získal cenu Sestra roku. Mimochodem i toto označení pro mužské zdravotníky bylo jedním z vtipných témat, na která v rozhovoru došlo. Vedle toho je řeč o meteorologii, ale i na vážno o samotné profesi zdravotníků, protože pracují s nemocnými i umírajícími.

Česko patří k lesním velmocem. A to i přes to, že v minulých letech zasáhla tuzemské lesy kůrovcová kalamita. Mimochodem, Češi také každoročně na Vánoce skoupí přes milion vánočních stromků, prozrazuje v dalším Forbes Byznys podcastu spolumajitel rodinné firmy Lesoškolky Vojtěch Němec. Firma z Řečan nad Labem s historií sahající až do devatenáctého století pěstuje sazenice listnatých a jehličnatých stromů na celkem 160 hektarech po celé republice. Dodává je soukromníkům, panským lesům i církevním hospodářstvím. Ročně prodá až 35 milionů kusů sazenic. Teď ale očekává lehčí oslabení svého byznysu, právě i kvůli konci kůrovcové kalamity. Které dřeviny Lesoškolky pěstují a jak jejich skladbu ovlivňuje klimatická změna? Hrozí Česku odlesňování? A jakými kroky lze nejlépe oddálit opadávání vánočního stromečku? To vše si poslechněte v podcastu.

Když jsme spolu točili podcast minule, mluvil o tom, jak pořádá workshopy a fotí svatby. Zároveň však už pracoval na materiálu, který vznikl během jeho tří návštěv Severní Koreje v letech 2005 až 2019. Letos tyto fotografie představil na výstavě a vydal jako knížku. Výstavu v pražském Karolinu vidělo neuvěřitelných 18 tisíc lidí (končí 17. prosince) a nákladná obrazová knížka je ve svém žánru bestsellerem. O tom všem jsme s Janem Šibíkem mluvili tentokrát: jak fotky vznikaly, proč je Severní Korea nejnepříjemnějším místem, které v životě navštívil, a proč nemá rád AI. Mimochodem, tu možná vzme na milost, až si přečte článek, který jako vždy AI (konkrétně Claude 3.5 Sonnet) na základě přepis podcastu napsala. Zde je:Okno do hermeticky uzavřeného světa: Jak český fotograf třikrát pronikl do Severní Koreje"V pražském Karolinu probíhá unikátní fotografická výstava, která představuje něco, co se dosud žádnému fotografovi na světě nepodařilo - trojí pohled do Severní Koreje v průběhu čtrnácti let. Jan Šibík, asi nejznámější reportážní fotograf současnosti, dokázal nemožné: třikrát pronikl do jedné z nejuzavřenějších zemí světa a přinesl svědectví o režimu, který se zoufale snaží udržet svůj lid v informační tmě."Je to jeden velký kriminál," říká Šibík o Severní Koreji. Jeho fotografie, které vznikaly často v rozporu s přísnými pravidly režimu, zachycují realitu odlišnou od toho, co návštěvníkům ukazují průvodci. Výstavu již zhlédlo přes 17 000 lidí, čímž překonala i Šibíkovy legendární fotografie ze sametové revoluce.První cesta v roce 2005 vznikla díky diplomatické misi tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka. "Deset let jsem se snažil získat vízum přes severokorejskou ambasádu v Praze. Z deseti pokusů mě dovnitř pustili pouze dvakrát, a to jen proto, aby mi řekli, že jako novinář nemám šanci," vzpomíná fotograf.Nejcennější záběry však vznikly během druhé cesty v roce 2007. Paradoxně k tomu pomohla skupina moravských turistů a jejich demižon slivovice. Zatímco rozjařená skupina zabavila severokorejské pohraničníky, Šibík využil příležitosti a z okna jedoucího vlaku fotografoval skutečný život - vesnice, lidi, každodenní realitu daleko od oficiální propagandy."Za jeden snímek, který se jim nelíbí, vás už nikdy nepustí zpět. Anebo to zjistí ještě v době, kdy tam jste, a to vás pak možná už nikdy nepustí ven," vysvětluje Šibík riziko, které podstupoval. Přesto se mu podařilo vrátit do Severní Koreje i potřetí, v roce 2019, a zachytit změny v zemi pod vládou Kim Čong-una. "Je brutálnější než jeho otec. Dnes dostanete šest let vězení jen za to, že si pustíte jihokorejský film," popisuje fotograf současnou situaci.Výstava v Karolinu není jen prezentací fotografií - je to komplexní svědectví o zemi, kde se čas zastavil. Šibík absolvoval 72 komentovaných prohlídek, během nichž vysvětluje kontext každého snímku. "Někdy koukám do výrazů těch lidí na fotografiích a mám pocit, že jsou úplně prázdné. To je cíl režimu - zlikvidovat jakýkoliv vlastní úsudek," říká.Součástí projektu je i kniha, které se navzdory vysoké ceně prodalo už přes 700 výtisků. "Kniha zůstane," vysvětluje Šibík důležitost tištěného svědectví. A zůstanou i fotografie jako důkaz o režimu, který se snaží přesvědčit své občany, že žijí v nejlepší zemi na světě, zatímco jim upírá základní svobody.Význam výstavy podtrhuje i návštěva legendárního fotografa Josefa Koudelky, který ji označil za "zajímavou" - slovo, které v jeho slovníku znamená nejvyšší pochvalu. V době, kdy se Severní Korea ještě více uzavírá a prohlubuje spojenectví s Putinovým Ruskem, představují Šibíkovy fotografie jedinečné svědectví o zemi, kam se běžný člověk nedostane.Výstava končí 17. prosince a představuje nejen triumf dokumentární fotografie, ale i důkaz, že pravdivé svědectví o totalitním režimu dokáže oslovit desetitisíce lidí. V době, kdy se potýkáme s relativizací hodnot a nárůstem populismu i autoritářství, je to povzbuzující zpráva.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR Téma ženské sexuality do veřejnoprávního média patří, je přesvědčená novinářka a moderátorka Linda Bartošová. Ta svým podcastem Slast paradoxně nevyvolala vzrušenou debatu o intimitě svých vrstevnic, ale o platbě koncesionářských poplatků, potažmo budoucnosti Českého rozhlasu. Překvapilo ji to, přestože během svého více než desetiletého působení v médiích si na spršku invektiv, která pravidelně přichází s každým jejím novým projektem, už zvykla. Mimochodem sprcha byla jednou z věcí, za níž byla taky kritizovaná. Na fotce, kterou výsledek své jedenáctiměsíční novinářské práce propagovala, vypadá, jako by právě otočila kohoutkem. Coby intelektuálka studující gender studies a zastánkyně feminismu je na snímku příliš vyzývavá, jako vicemiss splňující konvenční atributy krásy zase přehnaně svéhlavá. Dokáže si připustit, že je pro mnohé „moc“ a nezapadá do příslušných škatulek, ale intenzita osobních urážek, dehonestace a snahy o úplné zdiskreditování, které doznívají ještě dnes, odráží podle ní spíš společnost než něco, k čemu by chtěla zavdávat příčinu. Kdyby toužila být za každou cenu vidět, neopouštěla by hlavní zpravodajskou relaci České televize. Proč vlastně odešla z Kavčích hor a kdo z kolegů jí dělal nepatřičné návrhy, co bylo amatérského na jejím dalším působišti v Aktuálně.cz, proč se nebojí, že se svým připravovaným girl talkem neuspěje, nebo co si bude muset ještě terapeuticky zpracovat? I na to jsem se Lindy Bartošové ptal.

Hej, Slované #21: Řád TGM pro papeže bylo překvapení. Česká ekumena je světově unikátní, asi i díky našemu ateismu Na den české republikánské státnosti 28. října udělil prezident republiky státní vyznamenání Janu Pavlovi II. Je to poprvé v historii, kdy byl takto u nás poctěn papež. Dokonce „polský papež“. Co to znamená a jak k tomu přistupovat? Nejen o tom hovoří host jednadvacáté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových: kněz a generální sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš. Tématy hovoru jsou ale i nedávno podepsaná smlouva mezi Českem a Vatikánem či evropská výjimečnost české ekumeny. Mimochodem, skutečně platí, že mládež opouští Boha a víru, nebo ji jen neumíme zaujmout? A víte, která slovanská země jako jediná slaví Den reformace jako státní svátek a proč? V první části hovoříme detailně o tom, proč prezident Petr Pavel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka, tedy velmi vysoké české státní vyznamenání, „polskému papeži“. Pro leckoho šlo o překvapivé rozhodnutí – vždyť jaký má smysl udílet takové pocty zemřelým hlavám států? To vše se Petr Jan Vinš pokouší vysvětlit. Řád se udílí „osobnostem, které se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv“. Role Jana Pavla II. v historii polského opozičního (protikomunistického) hnutí je nepopiratelná, jaká ale byla jeho úloha v českých či československých dějinách? Ostatně je pro náš vztah k Janu Pavlovi II. podstatné také to, že byl Polák čili soused, respektive člověk z našeho kulturního okruhu? P. J. Vinš si myslí, že ne, Lukáš se domnívá, že ano. Po krátkém sváru oba též vzpomenou, jak si pamatují na první papežskou návštěvu českých zemí na jaře 1990. Jaký význam ovšem měla obecně? V další části diskutující hovoří o mezistátní smlouvě, která byla připravena mezi Českou republikou a Vatikánem. Proč neexistuje už dávno a proč je Česko jednou z posledních zemí Evropy, která takový konkordát nemá? Přitom v roce 2002 už podepsán byl, jenže nebyl ratifikován. Proč k tomu tehdy nedošlo? Je teď větší šance na její přijetí? Co se od té doby změnilo? V této pasáži P. J. Vinš obsáhle představuje a vysvětluje podstatu české ekumenické spolupráce, proč je tak výjimečná v Evropě a možná na celém světě a zda v tom náhodou nějakou roli nehraje pověstný český ateismus – v nějž však náš host nevěří. Češi prý věří intenzivně, ale v cosi jiného, bohužel třeba v ezoteriku. Tím se debata přesouvá k dalšímu bodu: zda opravdu platí, že evropská mládež i v křesťanských baštách, jakými jsou třeba Německo nebo Polsko skutečně ztrácí vztah k Bohu a křesťanské morálce, jak se v poslední době zhusta ozývá. Zbohatli jsme tak, že už Boha nepotřebujeme? Anebo, jak se domnívá P. J. Vinš, je potřeba ptát se jinak, totiž zda církev ještě svede být dostatečně přitažlivá pro mladé lidi a hovořit jejich jazykem? Vnímáme, že svět vyvíjí a že žijeme v prostředí plurality identit a hodnot? Jinými slovy: máme více identit než jednu, jak to bylo obvyklé dříve, a prozatím nám dělá potíže se s tím vyrovnat. V závěru Lukáš sourozence i hosta překvapí otázkou, která slovanská země jako jediná slaví jako státní svátek Den reformace, přestože dnes žádná slovanská země není primárně protestantská. Aneb konečně podcast, který dokáže překvapovat a vzdělávat své moderátory i hosty.

Hej, Slované #19: Protesty Lukašenka od moci neodstaví, běloruská opozice nemá jasnou strategiiBěloruský prezident a diktátor Alexandr Lukašenko letos oslavil sedmdesáté narozeniny a zároveň třicet let svého prezidentství. Uplynuly také čtyři roky od velkých společenských protestů proti jeho poslednímu zvolení, což mimo jiné znamená, že příští rok zemi čekají nové prezidentské volby. Přitom zuří válka na Ukrajině, takže běloruská otázka jako by se oproti situaci před čtyřmi lety ocitla na druhé koleji. Co si o tom Bělorusové myslí? Jak vlastně smýšlejí o válce v sousední zemi? Souhlasí s ní, nebo ne? Mimochodem, jaké je postavení běloruštiny v Bělorusku a mezi Bělorusy? Hostem devatenácté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových je běloruský aktivista žijící v Praze Siarhei Kastrama. Kromě mnoha jiných věcí vysvětlí, jakým zlomem v běloruské společnosti byl rok 2020 a proč ho lze považovat za datum, kdy se narodil běloruský národ jako národ politický. Na Bělorusko jako bychom zapomněli, třebaže před pouhými čtyřmi lety zpravodajství o dění v této zemi zabíralo mnoho prostoru a nemalá část i české společnosti žila pokojnými protesty, kterými Bělorusové vyjadřovali své rozčilení a nespokojenost s výsledky běloruských prezidentských voleb – evidentně zfalšovaných –, v nichž opět vyhrál letitý vůdce Alexandr Lukašenko. Tyto protesty byly rozprášeny, řada protestujících byla uvězněna, někteří byli zavražděni, mnoho dalších je sledováno policií, leč pozornost nás všech se stočila k sousední zemi, k Ukrajině, kde po ruské invazi zuří válka. Bělorusko v ní bylo zneužito jako prostor, odkud byla invaze vedena rovněž. V samotném Bělorusku přitom společnost s válkou na Ukrajině nesouhlasí – na rozdíl od ruské společnosti, která jí přitakává. Nesouhlasí s ní dokonce ani Lukašenkovi přívrženci, jichž už mnoho nezbylo. Co s tím? Jak tento rozpor vnímat a co vytváří uvnitř běloruské společnosti? Siarhei Kastrama oběma sourozencům vysvětluje nejen tyto zjevné otázky, ale také paradoxy postavení běloruštiny ve své domovině. Sám se běloruštinu naučil až skoro jako dospělý, zároveň vypráví, že jeho rodiče o běloruštinu přišli. Postavení běloruštiny není černobílé, dle mínění hosta to není ani politická otázka – takže v Bělorusku nelze hrát tutéž kartu jako na Ukrajině a tvrdit, že v zemi jsou potlačována práva ruské menšiny. Většina společnosti hovoří rusky, ale současně bělorusky rozumí a nebyl by prý problém rychle všechny na běloruštinu „přeučit“. Otázka postavení jazyka je jen jeden z dokladů, že Bělorusko jsme bohužel zvyklí vnímat velmi zploštěle. Například v tuzemsku není obvykle známo, že Bělorusko donedávna bylo obrovským evropským IT hubem. Ostatně jaký dopad na zemi mají západní sankce? Nevytváříme z Běloruska evropské překladiště a evropskou tržnici mezi Západem a Ruskem? (Která samozřejmě funguje díky válce na Ukrajině.) V rozhovoru Siarhei Kastrama trpělivě vysvětluje, jakou strategii má současná běloruská opozice, zda vůbec nějakou, zda mají smysl další protesty, nebo ne, protože Lukašenkovi tak jako tak politický vaz nezlomí. Cílem opozice by tedy mělo být vysvětlovat světu, že běloruský politický a civilizační program je dlouhodobě jiný než ruský. Ostatně, ptá se Siarhei: „Kdo je vlastně Bělorus? Je to ten, kdo mluví bělorusky? Nebo ten, kdo má běloruský pas? Nebo ten, kdo bojuje za lepší budoucnost Běloruska? Anebo je to Lukašenko a jeho tým, který má jinou vizi Běloruska? V roce 2020 se narodil běloruský politický národ, který se teď vyvíjí v diskusi uvnitř Běloruska i v exilu.“ Před čtyřmi lety se totiž běloruská společnost změnila – sjednotila se kolem jediné myšlenky: „Všichni chceme normální Bělorusko pro všechny a jsme pro to ochotni něco obětovat.“ Aneb konečně podcast, kde se dozvíte, že vztahy mezi Bělorusy a Čechy jsou silné po staletí a že po staletí je Praha centrem běloruské emigrace, opozice a vzdělanosti. Vyplývají z toho pro nás nějaké závazky a povinnosti?

Žena s velkým Ž, bývalá modelka a zakladatelka nejprestižnější soutěže krásy u nás Miss Czech Republic, Taťána Makarenko. V rozhovoru o tom, jak uspět v čemkoliv, co děláte, jak vychovává generaci mladých dívek, ale také o ženství, vztazích, kráse a inteligenci. Díl je nabitý spoustou inspirace, budem rádi, když nám dáte vědět, jak se vám líbil. Mimochodem, Táňa zrovna bojuje o další titul na světové soutěži, tentokrát Miss Grand International, držíme palce! Taťána:   / tatanamakarenko   Miss Czech Republic:   / missczechrepublic   Michal:   / michalhubik   – Michal Hubík Podcast můžeš podpořit nákupem na odkaze: https://aktin.cz/mhp Pod značkou Vilgain vydáváme kvalitní produkty s tím nejčistším složením na trhu, který ti umožní být nejlepší verzí sebe sama ⭐

Recept na lívance nechybí snad v žádné domácí kuchařce. Mimochodem, víte, že slovo lívanec je odvozeno od slovesa lít, jelikož se jedná o moučník z litého těsta?

U druhého potomka jsem viděl, že manželka potřebuje do práce. Jinak zcvokne. Mně to vlastně přišlo vhod, že jsem si na rok a půl odpočal od práce. A zlepšil vztah s dětmi. Benefituji z toho do dnes. Mimochodem, víte, že chlapi jsou podle dat díky dětem míň ve stresu? --------------------------------- Články pro rodičovskou v Česku: https://www.aperio.cz/clanky/materska-a-rodicovska-dovolena-a-neplacene-volno https://www.heroine.cz/tema/tatove-na-rodicovskou Články pro rodičovskou na Slovensku: https://www.finreport.sk/financie/otec-na-materskej-navod-na-vybavenie-a-tipy-ako-ziskat-co-najviac-penazi-do-rodinneho-rozpoctu/ https://www.peniaze.sk/rodicovsky-prispevok/11694-rodicovska-dovolenka-pre-muzov-moderny-sabbatical --------------------------------- Fotroviny jsou hrdým partnerem neziskové organizace Loono https://www.loono.cz Společně pro zdravotní prevenci. Abyste byly se svými rodinami co nejdéle! --------------------------------- Rodinné kšiltovky FOTR, MUTR, DóTR a FLóTEK v eshopu rodinné módy FTRVN https://www.ftrvn.com S kódem „podcast“ máte slevu 250 Kč / 10 € na kšiltovku z limitované edice 100 ks kšiltovky FOTR s originálním číslem a zeleným kšiltem.

Spor ve vládě o to, kdy a koho Česko vyšle jako kandidáta na eurokomisaře, dopadl půl na půl. STAN dotlačil premiéra k ukončení jeho „zdržovací taktiky“, ODS si zase prosadila, že do Bruselu pošle jen jedno jméno: ministra průmyslu Jozefa Síkelu.Politici STAN přitom do poslední chvíle chtěli, aby se kromě Síkely šéfce Evropské komise nabídla i Danuše Nerudová. Sázeli na to, že řada zemí nominovala jen muže, a Ursula von der Leyenová zakládající si na genderové vyváženosti by mohla nominaci ženy ocenit.„Zvítězil ale názor ODS, že je to naivní a že je lepší jako sebevědomá země nominovat jen jednoho kandidáta. Mimochodem den poté, co Česko řeklo, že nominuje pouze Síkelu, dorazil dopis do Ursuly von der Leyenové. V něm opakuje svoji prosbu, aby každá země vyslala dva kandidáty - muže a ženu,“ říká v podcastu Lucie Stuchlíková.Vláda už alespoň dospěla k výsledku. Zatímco Petr Fiala říkal, že je na nominaci dost času, politici STAN se obávali, aby Česko nepropáslo příležitost. Na výtky v tomto směru prý ale premiér reagoval značně nelibě.„Nelíbí se mu to a bere to jako zpochybnění svých schopností. Říká, že má svoji taktiku, a připomíná svůj dobrý vztah s der Leyenovou. Ta sice Česku vděčí za podporu, podobné služby jí ale prokázaly i jiné země,“ dodává Václav Dolejší.Klapne premiérův plán? Podvedli Starostové Danuši Nerudovou? Jaké portfolio by Češi měli dostat? A máte na zahradě portfoliovník? Poslechněte si čerstvý Reaktor!----Vlevo dole řeší politické kauzy, boje o vliv i šeptandu z kuloárů Sněmovny. Vychází každou středu v poledne.Podcast pro vás připravují Lucie Stuchlíková (@StuchlikovLucie) a Václav Dolejší (@VacDol), reportéři Seznam Zpráv.Další podcasty, ale taky články, komentáře a videa najdete na zpravodajském serveru Seznam Zprávy. Poslouchejte nás na webu Seznam Zpráv, na Podcasty.cz nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci. Své názory, návrhy, otázky, stížnosti nebo pochvaly nám můžete posílat na adresu audio@sz.cz.  Sledujte @SeznamZpravy na sociálních sítích: Twitter // Facebook // Instagram.Seznam Zprávy jsou zdrojem původních informací, nezávislé investigace, originální publicistiky.

Východní náboženství se připojují k výzvě k etické umělé inteligenci Představitelé největších východních náboženství se ve středu 10. července 2024 na slavnostním ceremoniálu v japonské Hirošimě připojili k etickému kodexu umělé inteligence, který vypracoval Vatikán a do něhož se zapojily i velké technologické společnosti. V "Římské výzvě k etice umělé inteligence" se uvádí, že umělá inteligence by měla být vyvíjena "s etickými zásadami, které zajistí, že bude sloužit dobru lidstva", a to vzhledem k obavám z dopadu na válčení, volby a na zaměstnanost. Více než tucet představitelů různých náboženství s asijskými kořeny, včetně buddhistů, sikhů a šintoistů se sešlo v Parku míru v Hirošimě, zničené v roce 1945 jadernou bombou. K závazku, který byl zahájen v roce 2020, se již připojily technologické firmy, jako jsou IBM, Microsoft a Cisco, a náboženští vůdci z křesťanství, islámu a judaismu. Signatáři se shodují na tom, že systémy umělé inteligence "nesmí nikoho diskriminovat" a "vždy musí existovat někdo, kdo nese odpovědnost za to, co stroj udělá". Systémy by měly být spolehlivé, bezpečné, jednoduché na pochopení a "nesmí se řídit předsudky ani je vytvářet". Na závěr dvoudenního fóra na toto téma podepsal výzvu mimo jiné prezident Světového společenství buddhistů, představitelé šintoistů a generální tajemník Mezinárodního společenství baháistů. Předseda sikhské organizace na slavnostním ceremoniálu řekl, že Římská výzva k etice umělé inteligence "poskytuje tolik potřebnou globální morální kontrolu", a že by nikdy neměla využívat nebo ničit Boží stvoření, měla by usilovat pouze o jeho zlepšení a rozkvět". Před troskami budovy s kupolí, která slouží jako památník 140 tisícům lidí zahynuvších 6. srpna 1945, drželi účastníci minutu ticha. Minulý měsíc na summitu G7 v Itálii pronesl papež František bezprecedentní projev o umělé inteligenci. Vědci z Institutu pro etiku umělé inteligence na Oxfordské univerzitě tuto otázku sami označili za "naléhavou a důležitou". "Každý den přináší další příklady etických výzev, které umělá inteligence představuje, od rozpoznávání obličejů přes profilování voličů, rozhraní mezi mozkem a strojem až po vyzbrojené drony, a pokračující diskuse o tom, jak umělá inteligence ovlivní zaměstnanost v celosvětovém měřítku," Mimochodem, původní budova nynějšího památníku byla vyprojektována a postavena v roce 1915 českým architektem Janem Letzelem.  6. srpna 1945 v 8:15 vybuchla nad budovou atomová bomba Little Boy. Atomový dóm byl nejbližší stavbou, která po explozi zůstala stát. Dodnes je udržován ve stejném stavu, v jakém byl těsně po výbuchu, je zapsán na seznamu UNESCO. Slouží tak jako připomínka ničivosti jaderných zbraní a jako symbol naděje na světový mír bez nukleárních zbraní. Pane, dej nám dary svého Svatého Ducha! Svatí Joachime a Anno, orodujte za nás. čtk, https://ct24.ceskatelevize.cz/rubrika/veda-25

Je první týden prázdnin, a tak jsme se rozhodly věnovat velmi aktuálnímu tématu – tedy dovolené. Kdy vznikla, na co máme v oblasti dovolené nárok, jak jsou na tom Češi ve srovnání se zahraničím, jaké jsou v této oblasti trendy? Tradičně nechybí různé perspektivy – zaměstnaných i podnikajících, jaká jsou pravidla versus realita a jestli se liší dovolená pro ženy nebo pro rodiče malých dětí. Mimochodem, víte, jak souvisí dovolená s druhou směnou? Pro ženy a rodiče totiž není dovolená spojená jenom s odpočinkem, ale také s náročným zajištěním péče o děti během prázdnin i velkou mentální zajištění, protože právě na jejich bedrech většinou spočívá plánování a organizování programů prázdnin i dovolených. Chcete nás nejen slyšet, ale také mít ve vlastní knihovně? Píšeme knihu Pay Gap: Kratší konec provazu, kde najdete to nejlepší z našeho podcastu – rozhovory, data, příběhy, právní i kariérní okénka, spoustu tipů a inspirace. Řešíme témata jako flexibilia, druhá směna, diskriminace nebo prekérní práce. Dnes je poslední den, kdy nás můžete podpořit na Donio a vybrat si některou z lákavých odměn. https://donio.cz/paygap-za-kratsi-konec-provazu Stále nás zajímají vaše názory a zkušenosti, ale i dotazy, nejen k tématu dnešní epizody, ale obecně z pracovního života. Dejte nám vědět na sociálních sítích nebo na e-mailu paygap@denikalarm.cz.

ENG: How can we find real and long-term meaning in life? How can we build more resilience in tough times? And what does recent science tell us about life satisfaction and happiness? In the next episode of my podcast, Deep Talks, I speak with Sha-En Yeo, Singapore's 1st happiness scientist. Sha-En is an expert in mental health, helping individuals and companies thrive. She earned her Master of Applied Positive Psychology at the University of Pennsylvania, studying under some of the field's top scientists, including Martin Seligman. --- CZE: Přátelé, podařilo se mi natočit moc krásný díl Deep Talks, v pořadí 192. (z toho 15. anglický). Mým hostem byla psycholožka Sha-En Yeo, která patří k největším singapurským expertům na duševní zdraví. Mimochodem, Sha-En v čínštině znamená Laskavost a Vděčnost. Sha-En studovala na University of Pennsylvania pod Martinem Seligmanem, z jehož práce vychází většina současných vědců zkoumajících spokojenost. Sám Seligman dělal v 60. a 70. letech jeden z největších výzkumů depresí, ale pak změnil svůj směr výzkumu a začal zkoumat druhou stranu spektra. S dalšími vědci založil tzv. pozitivní psychologii, rigorózní obor zkoumající lidskou spokojenost (pozor, neplést s pozitivním myšlením či toxickou pozitivitou, hned na začátku ten rozdíl řeším). Pokud mluvíte alespoň trochu anglicky, určitě si tenhle rozhovor dejte. Zahřeje vás na duši a je to krásné shrnutí současných vědeckých poznatků o tom, co nám dělá opravdovou radost a životní naplnění. A ano, Sha-En jméno je shodou okolností docela dobrý spoiler... Zároveň z rozhovoru na vás trochu dýchne atmosféra Singapuru a to, proč já tady místní tak miluji.

Stát i mnozí ekonomové se doslova zamilovali do vysokorychlostních tratí (VRT). Není divu, v odborné společnosti panuje stále přesvědčení, že vysokorychlostní tratě představují revoluci v oblasti dopravy a logistiky. Jejich dopad na územní rozvoj má být podle odborníků značný. „Je to skutečná cesta pro restart české ekonomiky, pro rozšíření možností průmyslu, hospodářství, ale i společnosti,“ uvedl například ministr dopravy Martin Kupka. Podobně mluví i Martin Švehlík, náměstek ředitele stavební správy vysokorychlostních tratí: „Máme od vlády důležitější úkol – přispět k posílení české ekonomiky a také k dalšímu rozvoji regionů“.  Podle hlavního analytika Hrot24 Miroslava Zámečníka nejsou ale vysokorychlostní tratě pro ekonomiku Česka taková spása, jak se obecně věří. Z VRT totiž profitují centra (a to ještě ne všechna), ale ne vždy i odlehlé periférie. Je to vidět v Číně, která má s VRT velké zkušenosti – na jejím území je jich 45 tisíc kilometrů. Zámečník poukazuje na studie, které v Číně ukázaly zásadní věc: „Čím jsou regiony hůř vybaveny lidským a fyzickým kapitálem, tak jenom samotná dodávka toho fyzického kapitálu v podobě rychlého dopravního spojení to nezmění. Jinými slovy, talent jde tam, kde talent už je."  A ten se podle Zámečníka koncentruje ve velkých centrech, jako je Praha, Drážďany, nebo Vídeň. „Kdybychom se na to dívali optikou Číny, tak zjistíme, že zastávka VRT v Česku bude určitě jedna, a to Praha, a možná ještě jedna další. Nové byznysy, zejména ty, které jsou závislé na vysoké koncentraci a nabídce vzdělaných lidí, porostou tam, kde se cesty potkávají a ekonomika roste,“ říká Zámečník. „Benefity VRT opravdu nejsou automatické, vždy záleží na tom, jaká je v daném městě struktura populace, jak jsou lidé vzdělaní, jací jsou tam investoři,“ dodává.  Mimochodem, podle serveru Zdopravy.cz Slovensko vysokorychlostní tratě nechystá. Tamní ministr dopravy Jozef Ráž po návštěvě Číny, kde si tamní tratě vyzkoušel, uvedl, že na Slovensku VRT nedávají smysl. „Na tom našem Slovensku, ať už ze severu na jih, nebo ze západu na východ, se, jak jsme se od dozvěděli, stavět nevyplatí. Jejich využitelnost by nebyla na takovou vzdálenost naplnitelná,“ řekl Ráž. Dodal ale, bude dělat všechno pro to, aby slovenské vlaky jezdily rychlostí alespoň 160 km/h. Zemi by to podle něj velmi pomohlo.   Kde dávají VRT smysl? Proč by v Česku byla jedna zastávka VRT. A vyplatí se vůbec?

Říká se, že Praha je hezčí Vídeň a Vídeň je fungující Praha. Bývalé hlavní město monarchie má k českým a moravským zemím ze světových metropolí rozhodně nejblíž, takže bylo na čase zajet se podívat mezi Čechy ve Vídni a trochu toto téma prodebatovat. Mimochodem, tušili jste, že ještě dnes je ve Vídni přes třicet českých spolků? 

Fenomenální rocková zpěvačka Linda Ronstadt se během své úspěšné kariéry častokrát vracela ke kořenům americké hudby. V pořadu samozřejmě nebudou chybět její věrné kamarádky Dolly Parton a Emmylou Harris, s nimiž vytvořila nezapomenutelné Trio. Mimochodem, bez Lindy Ronstadt by nevznikli ani The Eagles…

Kdo v Česku zaplatil na neočekávané dani nejvíc? Přišel čas na její zrušení? A troufne si ji ještě někdo zavést? Nový Hrotcast se zaměřil na mimořádnou daň z neočekávaných zisků – konkrétně na její historii. Koncept daně má kořeny, které sahají až do doby první světové války, a běžně se objevuje jako reakce na různé hospodářské a geopolitické šoky. Jak upřesňuje analytik Hrot24 Miroslav Zámečník „tyto daně jsou často uvaleny v situacích, kdy vlády čelí nepředvídatelným událostem, jako jsou válečné konflikty a s nimi spojený nárůst cen.“ Příkladem může být vnější šok způsobený ropnými krizemi, kdy se vlády snaží redistribuovat mimořádné zisky získané v důsledku náhlého zvýšení cen surovin, například v ropném sektoru. „Tato praxe se ukázala být efektivní i v obdobích vysoké inflace, jako byly osmdesátá léta ve Velké Británii, kde byla daň z neočekávaných zisků využita i v energetickém sektoru,“ dodává ekonom. Mimochodem o historickou událost se ve svém materiálu pro zavedení této daně opírá i ministerstvo financí. Konkrétně píše „Není bez zajímavosti, že Thatcherové windfall daň mířila právě na banky, které měly v té době stejně jako dnes nadměrný zisk z rychlého nárůstu úrokových sazeb," uvádí materiál. Podle Miroslava Zámečníka to není zcela přesné. „Protože Margaret Thatcherová to použila na banky – ovšem v době, kdy úrokové sazby stanovilo ministerstvo financí. Bank of England tehdy neměla nezávislost, pokud jde o stanovení monetární politiky. To mělo právě ministerstvo financí. Takže tady to není úplně přesně, historie je barevná“, vysvětluje ekonom. Jasným příkladem využití této daně na začátku první světové války bylo Švédsko, které, přestože zůstávalo neutrální, zavedlo exportní daň na železnou rudu a ocel vysoké kvality určenou pro zbrojařské úsilí. „Podobně Dánsko, inspirováno Švédskem, uvalilo daň na vývoz vepřového, což byl další způsob, jak využít ekonomické situace pro zvýšení státních příjmů,“ popisuje Miroslav Zámečník. Ve Spojeném království, významném účastníku první světové války, byla situace trochu odlišná. Zde byla zavedena daň z neočekávaných zisků na munici, což byl poměrně neobvyklý krok. Tento přístup byl motivován absencí cenové regulace a pocitem, že dodavatelé munice vydělávají „příliš mnoho“. Kdo v Česku zaplatil na neočekávané dani nejvíc? Co dani říkají minoritní akcionáři ČEZu? Přišel čas na její zrušení? A troufne si ji ještě někdo zavést?

Ano, opravdu nepřepočítali jsme se 1 + 1 = 3 – to je nová komedie mosteckého divadla. Hlavní roli zde hraje Vít Herzina. Obyčejný taxikář má dvě manželky a o situační humor nebude nouze. Mimochodem, jednou z manželek Vítka je žena Karolína Herzinová. Jaké to je hrát s vlastní ženou? Dozvíte se, kdo hru napsal, kdo dále ve hře hraje a kdy bude premiéra? Také Vám prozradíme, co Vítek rád pije? To vše v rozhovoru v Ponte Reports.

Ve čtvrtek 14. března se uskuteční jubilejní 10. narozeniny magazínu Headliner v pražské Malostranské besedě, kam bychom vás rádi pozvali také speciální sérií rozhovorů, kterou přichystal wlado. Tentokrát je na řadě vydavatel Dany Stejskal.  A teď už má slovo wlado: Ředitel cirkusu a vydavatel. Dany Stejskal je člověk, bez kterého by Headliner nevznikl, ale hlavně ten, který se umí nadchnout a strhnout i lidi kolem sebe. Nespočítám, kolikrát jsme na sebe řvali a kolikrát jsme se zase udobřovali. Mimochodem, po jeho prvním telefonátu jsem se slzou v oku chtěl skončit a už nikdy nenapsat ani písmenko. I když to roky popírá...  Dany umí být někdy hodně příkrý a ostrý, ale dělá to, aby z nás dostal co nejlepší výsledky. Stali se z nás výjimeční přátelé, co se potkávají pomalu na denní bázi a také máme (ještě s Honzou samozřejmě) podcast Noty Vole. Proto jsem rád, že si našel čas na společný rozhovor.

Pozvání do Podcastu Živě přijal Jáchym Brzezina, vedoucí oddělení kvality ovzduší v Českém hydrometeorologickém ústavu v Brně. Dvě desetiletí se zabývá výzkumem toho, co dýcháme. Vyvrací mýty týkající se ovzduší a popularizuje ochranu životního prostředí. Jakub Čížek v rozhovoru s vědcem zjišťuje, jakým častým mýtům věříme.Věděli jste například, že vzduch ve městě je často čistší než vzduch na vesnici? Mohou za to kotle a kamna na tuhá paliva. V rozhovoru Brzezina vysvětluje problematiku kvality ovzduší v Česku i v Evropě, rozebírá škodlivost částic vzniklých při spalovacím procesu a nastiňuje, proč bouchání pyrotechniky není dobré. Zvlášť té nelegální.Mimochodem, kdybyste si chtěli přečíst zmíněnou knihu Mýty a fakta: O počasí, vodě a ovzduší, najdete ji ve webové verzi na info.chmi.cz/myty.03:12 – Kde je vzduch znečištěný nejvíc07:35 – Znečištění (z) domácností13:43 – Ovzduší nad Evropou16:53 – Ohňostroje zplodin22:56 – ČHMÚ nabízí surová data

Loňský rok byl pro herečku Sarah Haváčovou v mnohém výjimečný. Například dopsala a vydala knížku, začala hrát několik nových rolí, mimo jiné poprvé i v divadle v Brně, a vydala se za polární září. S loňským rokem má spojeno mnoho emocí, jak říká, bylo to často jak jízda na horské dráze. Ale nejvýznamnějším momentem loňského roku bylo její biřmování. Možná jedním z nejvýznamnějších momentů jejího dosavadního života, tvrdí.Mimochodem, knížka Sarah Haváčové Nečekat je skvělá a doporučuji ji. O psaní a spisovatelství jsme mluvili, a taky o umělé inteligenci, druhé Smetanově manželce Betty, o divadelních alternacích či o tom, proč je její angažmá v Hordubalovi v Národním divadle jedním z jejích splněných snů. A také o tom, proč jí víra v Boha pomáhá i při práci herečky. Díky ní se prý některá představení jejího monodramatu Alma Rosé zdařila do té míry, že na hodinu vznikl nový vesmír. Při natáčení našeho podcastu jsme zůstali ve vesmíru smíchovského studia, ale snad to nevadí.Přeju příjemný poslech!

K současnému umění je skeptický. Má rád výtvarníky své generace, o těch mladších nemá moc valné mínění. Ani o jejich tvorbě. “Nikdo nechce říct, že král je nahatej a že to stojí za prd,” říká Pavel Beneš, třiašedesátiletý výtvarník a grafik.Mimochodem, své generační souputníky zná takzvaně na vlastní kůži. Nebo by se dalo říct, že je má i pod kůží. Na pravé paži má totiž tetování podle devíti návrhů současných výtvarníků, mimo jiné Petra Síse, Zdeňka Lhotského či Jiřího Davida. Na levé má pak tetování podle návrhu svých rodičů, rovněž výtvarníků.Poznali jsme se počátkem devadesátých let v časopise Reflex, kde pracoval jako grafik. Udělal mi v roce 1991 velmi netradiční svatební oznámení, vypadající jako složenka. Pro mladou generaci: to byly takové papírky, které lidem chodily do schránky, a oni s nimi a s penězi pak zase museli chodit na poštu.Mluvili jsme s Pavlem Benešem o tom, proč už neběhá a proč ani neučí na vysoké škole, jakkoli obojí byly jeho dvě velké vášně. Na obojí má jednoduchou krátkou odpověď: přestalo ho to bavit. Ale umí to i dlouze vysvětlit, a to si poslechněte v našem rozhovoru.Má přitom titul docent, ale i na něj se dívá s nadhledem. “Až se právníci a doktoři dozví, že absolventi uměleckých škol mají stejné tituly jako oni, ale některým jejich získání zabralo tak asi dvacet minut, budou nejspíš rozladění,” říká.Povídali jsme si o mnoha věcech: že své umění představil i na benátském Bienále, byť jen po dobu asi třiceti minut a anonymně. Že má v uchu dvě náušnice, a to už od roku 1987. Plus bonus pro ty, kteří budou poslouchat až do konce: dozvíte se, jaké prášky vám zajistí smíření se světem a štěstí.Byl to místy prostě hodně boomerský rozhovor. Můj host v něm nadával na mladé, trochu i na umělou inteligenci, ale vše samozřejmě v milém a tolerantním duchu. Míru sarkasmu a ironie si doplňte sami, a to jak v tomhle textu, tak především v našem rozhovoru.Moc mě to bavilo a doufám, že bude i vás. Hezký poslech.

Přerovský podnikatel Pavel Březina trochu naznačoval, že by mohl do studia přiletět, lépe řečeno přijet. Ale letadlem. Což ovšem také není úplně přesné, protože vírník je kategorie dopravních prostředků sama o sobě. Těch létajících. A když ještě řeknu, že Pavel Březina se měl dostavit v autovírníku, bude to už úplně nesrozumitelné.Takže popořádku. Vírník je dopravní protředek těžší než vzduch. Je podobný vrtulníku, byť ve vzduchu ho drží trochu jiné fyzikální zákony, zjednodušeně řečeno. A hlavním rozdílem je to, že nemá rotor poháněný motorem. Mimochodem, vírník vynalezl v roce 1923 Španěl Cuan de la Cierva, takže slaví 100 let existence.Autovírník je vírník, který je kromě vrtule pohánějící stroj ve vzduchu opatřen ještě elektromotorem, a ten umožňuje jízdu po zemi. Je homologovaný pro běžné silnice, takže si s ním můžete zajet pro benzín k pumpě nebo ho zaparkovat před domem na Vinohradech. Možná jste před asi šesti lety zahlédli v médiích fotku vírníku v Praze na Václavském náměstí nebo nábřeží s výhledem na Hrad.No a Pavel Březina je přerovský podnikatel a nadšenec, který do té Prahy tehdy s autovírníkem přiletěl. A do centra přijel. Podobně jako na náš rozhovor. Z Přerova je to asi tak hodina a něco cesty. Vírník letí zhruba ve výšce 200 až 300 metrů, takže se můžete kochat. A nemusíte se bát, protože je v porovnání s vrtulníky či malými letadly prý naprosto bezpečný. Navíc - a to bychom si museli znovu vzít na pomoc aerodynamiku a další přírodní zákony - je také odolný vůči turbulencím a špatnému počasí.O tom všem jsme se sedmapadesátiletým nadšencem do létání mluvili. Také jsme spočítal, kolik ze svého života tráví času ve vzduchu, tedy mezi nebem a zemí, jak říká.Když budete mít po poslechu našeho rozhovoru chuť se ve virníku proletět, případně si ho koupit, nelekejte se. Měl jsem to taky a prý je to normální reakce. Ale většinou to zase přejde. Přeju příjemný poslech.

Přišla do studia s vlčím mákem na prsou. “Občas si ho beru, když mám pracovní jednání,” řekla Miroslava Pašková s úsměvem. Zakladatelka neziskové organizace Vlčí máky se před deseti lety rozhodla, že bude pomáhat válečným veteránům. Zní to trošku divně, že ano? V zemi, která nevede a ani v historii nevedla moc válek.On je to trochu omyl. Technicky máme v Česku zhruba 15 tisíc válečných veteránů. Jejich status je definovaný zákonem, v zásadě jde o bývalé profesionální vojáky, kteří od devadesátých let působili v různých misích. Od Iráku až po Afghánistán. Ne všichni, ale část z nich se v civilním životě potýká s problémy a potížemi. Miroslava Pašková má ambici jim v tom pomáhat.Z jednoduchého důvodu. Protože si to zaslouží. Sympatická mladá žena, která má dva akademické tituly, to bere jako samozřejmost. Moc ji nezajímá, jak válečné veterány definuje zákon. Mimochodem, ten je poměrně přísný a důsledný. Paradoxně i přesto, že když už někdo status válečného veterána na základě zákona dostane, tak mu to stejně prakticky žádné výhody či úlevy nepřinese.Platí však i to, že o konkrétní výhody většina veteránů nestojí. Spíš by ocenili, kdyby věděli, že si jich společnost váží a že si uvědomuje, že jsou lidmi, kteří mají odvahu a kteří byli ochotni riskovat život za vlast. Ano, zní to možná pateticky, ale zároveň je to takto jednoduché. I proto Miroslava Pašková nerozlišuje, jestli jde o bývalé vojáky, anebo třeba policisty či hasiče. Její spolek chce pomáhat všem, kteří to potřebují.O tom jsme mluvili v podcastu. Jak se k problematice veteránů dostala, a co s tím mají společného Facebook či Twitter. Že už jako malá holka si radši hrála s kluky na vojáky a proč po mámě požadovala, aby jí šila maskáčové sukně. Proč si váží hrdinství a obdivuje lidi, kteří chtějí dobrovolně sloužit v armádě.V tom posledním jsme se mimochodem neshodli: já jsem z generace, která vyrostla a někdy ještě povinně sloužila armádě s přívlastkem lidová, profesionální vojáky jsem moc neměl rád a ve volnomyšlenkářských devadesátých letech jsem k armádě už vztah nezískal.Ale vážím si lidí, kteří mají odvahu a odhodlání za vlast bojovat nebo i riskovat život. A chápu, že jsme se po třech desetiletích naivního globalismu ocitli v mezinárodně politické situaci, kdy obrana vlasti a armáda jako taková mají najednou jiný patos než dřív.Rozhovor s Miroslavou Paškovou mě bavil i proto, že to bylo setkání dvou světů, které mají jinou životní zkušenost, ale asi stejné ideály a stejný pohled na svět. Stále věřím, že válka na Ukrajině je jen epizodou a připomenutím světa, který snad už brzo bude patřit minulosti. Věřím tomu a přeju si to, ale to samozřejmě nestačí.Každopádně si koncem října koupím vlčí mák a 11. listopadu si připomenu lidi, kteří mají větší odvahu a méně cynismu než já. Možná to uděláte taky. Každopádně vám přeju příjemný poslech.

Ahoj! Já jsem Martina a dneska ti budu povídat o svojí koupelně. Naučíš se spoustu nových slovíček, která ti pomůžou třeba při nakupování v drogerii nebo při návštěvě kadeřnictví. Taky si procvičíš deklinace a prepozice místa. Mimochodem, chystáme pro tebe … The post (262***) Martina: V mojí koupelně appeared first on slowczech.

Jak se žije a studuje v USA? Jak se dostat na místní univerzitu? Co člověk překvapí a na co by se měl připravit? Co byste v USA určitě neměli říkat? To jsou jenom některé z věcí, které vám prozradí můj kamarád Michael, který se právě po pěti letech vrátil z Ameriky. Musím se přiznat, že mě vlastně hodně překvapilo, co v rozhovoru říká a jak moc je upřímný ohledně svých pocitů ze života za velkou louží.   Mimochodem, jak Michael ve videu zmiňuje, tak učí (a já dodávám, že vážně skvěle) angličtinu a aktuálně nabírá nové studenty. Tak pokud vás zaujme, tak se můžete určitě ozvat na jeho email: michaeljakubek1@gmail.com

Vystudoval architekturu, protože se mu jako klukovi líbilo, že by chodil na stavbu jako jeho táta architekt a pracoval venku. Ale pak Adam Gebrian zjistil, že skoro celý pracovní život architekta se odehrává v kanceláři a u počítače. Přesto architekturu vystudoval, v Liberci a v Los Angeles. Ale věnoval se jí poměrně krátce. Dnes o architektuře hlavně mluví a píše.Povídali jsme si shodou okolností pár desítek minut poté, co se Praha - s velkým zpožděním a po náročných politických jednáních - dočkala nového primátora. Jaký bude Bohuslav Svoboda? Samozřejmě jsem se Adama Gebriana zeptal. Odpověděl, ale zároveň řekl, že role primátora se podle jeho názoru přeceňuje. Jsou lidé, kteří atmosféru města dokáží ovlivnit výrazněji. Kdo například? Poslouchejte.Mluvili jsme i o tom, jak si vybrat dům, ve kterém chcete bydlet. Co je na architektuře krásné a co naopak těžké. Dozvěděl jsem se také, jakou otázku klade studentům, kteří se na studium architektury hlásí. Mimochodem, zajímalo mě i to, jestli Adam Gebrian někdy lituje, že už práci architekta nedělá. Odpověď mě překvapila.Dozvíte se, v jakém městě se cítil mimořádně dobře, a proč to byla právě Barcelona. Povídali jsme si i o Los Angeles a New Yorku, a obecně o Americe. Adam Gebrian mi řekl, které domy v Praze ukazuje svým americkým studentům a proč. A že na Praze se mu spousta věcí nelíbí, ale stejně tu žije rád. Určitý klíč jeho postoje hledejme v bonmotu, že nejvyšší formou života je člověk, ale tou nejnižší turista.Přeju příjemný poslech.

Vystudovala ekonomii, pracovala jako daňová poradkyně v renomované poradenské firmě a pak dostala nápad. Že změní svůj život. A začala psát kuchařky, konkrétně sérii knížek, z nichž každá se věnovala jedné konkrétní surovině. První díl se věnoval dýním. Jak Lenka Požárová říká, to bylo v době, kdy dýně skoro nikdo v Česku nejedl.Jako autorka byla úspěšná, dokonce za svou sérii dostala prestižní mezinárodní cenu Gourmand World Cookbooks Award. Byla první autorkou z Česka, která si tuto cenu odnesla. Konkrétně si pro ni jela do Londýna, a to ještě nevěděla, že v tomhle městě bude zhruba o deset let později dva a půl roku žít.Mezitím ještě stihla napsat cestopis, dva romány a jednu kuchařku. V Londýně pracovala mimo jiné i jako servírka, ale hlavně poznávala město a ochutnávala. Mimochodem, při mé pracovní návštěvě Londýna v roce 2018 jsme na jedné večeři byli i společně.Od roku 2019 je zpátky v Česku. Město, které poznává a ochutnává, je paradoxně to, ve kterém se narodila. Zamilovala se do Brna a žije v něm napůl jako místní a napůl jako návštěvnice. A chystá další knížku, tentokrát založenou na jejích rozhovorech pro noviny a časopisy.O tom všem jsme mluvili, a taky o tom, kde vidí smysl života, jaké má ráda lidi a proč si ve středním věku přestala barvit vlasy. A to ještě předtím, než se stříbrná stala pro ženy módním trendem.Přeju příjemný poslech.

Vystudoval klinickou farmacii, krátce pracoval v pražském IKEMu, ale od počátku devadesátých let se věnuje hlavně byznysu. I když v oboru, který vystudoval. Nejdřív zakládal české zastoupení globální farmaceutické firmy, od konce 90. let Vladimír Finsterle sám podniká.V roce 1999 založil první českou online lékárnu, i když v té době to byla spíš internetová poradna. Bylo třeba počkat na legislativní změny, které nejprve povolily prodej zdravotních doplňků a později i některých léků. Dnes je Lékárna.cz jedním ze čtyř největších hráčů na tomto online trhu.Mimochodem, když v roce 1999 zakládal svou firmu, dal do názvu anglické slovo Pears. Tedy česky hrušky. A ano, byla to reakce na jistou globální firmu, která má v názvu jablko. V té době se do ní vrátil její spoluzakladatel Steve Jobs a vedl ji zpět do první byznysové ligy.O tom všem jsme se s Vladimírem Finsterlem bavili: proč nikdy “nepustil” do firmy investora a vždycky se snažil financovat rozvoj z vlastních zdrojů. Kdy to bylo v podnikání pro něj nejtěžší a jaké výzvy vidí dnes. A zda od něj byznys převezmou jeho dva synové, dvojčata, kteří jdou částečně v jeho stopách a studují medicínu.Přeju příjemný poslech!

Some nebo any? Jaký je mezi nimi rozdíl? Kdy a proč které z nich použít? All you need to know in one podcast. Mimochodem, věřím že i opravdu zkušení angličtináři se dozví něco nového.

Život je zázrak a úžasná věc, kterou prožíváme, ale nikdy jí nebudeme rozumět. To je jeden úhel pohledu. Druhý úhel pohledu je ten, že život je soubor dat, která můžeme změřit, zapsat a vyhodnotit. Vypočítat výsledek a dvakrát ho podtrhnout. Což znamená, že lze najít způsoby a cesty, jak to zařídit, aby to příště vyšlo líp.Říká se tomu lifehacking. V osmdesátých letech začali tenhle termín pužívat programátoři, když hledali způsoby, jak zvládnout a nezbláznit se z množství dat, která se na ně začala valit. Tehdy hlavně prostřednictvím prehistorických počítačových služeb či emailu. Dnes se na nás valí dat milionkrát víc a lifehacking se stal seriózní disciplínou. Mimochodem, to, co teď posloucháte, je podcast, tedy - podle American Dialect Association - nejužitečnější slovo roku 2005. Tím druhým byl lifehack. A jakkoli se dnes píše rok 2022, je nepochybné, že posloucháte velmi užitečnou epizodu. O lifehackingu v ní mluvím s Tomášem Baránkem, mužem, který se proměřování a vylepšování života věnuje v Česku. Primárně toho svého, ale na webu lifehacky.cz dává rady a tipy také opstatním.Mluvili jsme o tom, jak se bránit úzkostem a nočním můrám dnešního světa. Jak se nezbláznit z války na Ukrajině. Proč je dobré se čas od času pohádat se svými nejbližšími a jak to udělat, abychom neumřeli předčasně na infarkt. Nebo pokud možno v co nejvyšším věku.Tomáš Baránek napsal před lety knižní bestseller Jak sbalit ženu. To se mu povedlo, a jeho žena Kateřina by dnes mohla napsat knížku Jak přimět manžela k cestování. Ale asi ji nenapíše.Přeju vám příjemný poslech.

Poprvé jsem jméno Petr Laštovka zaznamenal před necelými dvaceti lety, když se objevil jako expert na “digitál”, jak se tehdy říkalo. Pro televizi Prima vybudoval službu iPrima, pracoval v Eurotelu v době, kdy se tehdy největší operátor spojoval s Českým Telecomem a kupovala je španělská Telefónica, a pak působil v několika reklamních či komunikačních agenturách. Byl šéfem digitální sekce Asociace komunikačních agentur.V poslední době o něm bylo slyšet méně, vlastně vůbec. Proč? Uvědomil jsem si to ve chvíli, když jsem na webu zaregistroval reklamu na karetní hru Chemoška na raka, a pod ní byl podepsaný právě Petr Laštovka. Hru vymyslel, když ležel mnoho měsíců v nemocnici, protože absolvoval … ano, chemošku na raka.Jak se to vše seběhlo, změnily se nějak jeho hodnoty a pohled na svět, a co si slibuje od budoucnosti? Tyhle a mnoho dalších asi banálních a prvoplánových otázek jsem mu položil ve svém podcastu. Jako autor jsem se stal důkazem toho, že rakovina je v běžném životě stále trochu tabu a většině z nás dělá problémy o ní mluvit nebo i pouze přemýšlet. Hra Chemoška na raka má mimo jiné ambice to změnit. Nebo ukrátit čas, který pacienti tráví v nemocnicích, v posteli či s nepříjemnými myšlenkami.Mimochodem, v téhle epizodě podcastu asi padne nejvíc jmen a citací mých oblíbených standup komiků. Kteří jsou zároveň oblíbenými komiky mého hosta Petra Laštovky. Upozorňuju například na Norma Macdonalda, který ve svém posledním standupu řekl: S rakovinou se nedá prohrát. Protože když zemřete, tak rakovina zemře s vámi, a je to přinejmenším remíza.Děkuju Petru Laštovku za inspirující a zajímavý rozhovor, a vám přeju příjemný poslech.

Společnost Meta tento týden ukázala, jak za rok pokročila s vývojem světa metaverse. Kromě nového hardwaru a několika her představila také zásadní partnerství Microsoftem. Co to pro Metu znamená? Zanedlouho uplyne rok od chvíle, co se aférami zmítaný Facebook přejmenoval na Meta Platforms. Majitel několika důležitých nástrojů na propojování globální společnosti, tedy Facebooku, Instagramu nebo komunikátoru WhatsApp, tehdy oznámil zásadní investice do vývoje a propagace virtuálního světa metaverse. Na to, že se v dohledné době budeme potkávat, bavit a pracovat právě tam, vsadil sám zakladatel a největší akcionář společnosti Mark Zuckerberg. Tento týden v rámci prezentace Meta Connect předvedl, jak se svými plány pokročil.Součástí Meta Connect bylo představení nových virtuálních brýlí Meta Quest Pro, které mají vyšší rozlišení, vylepšené technlogie ovládání a také nově umožňují přenášet výrazy a pohyby očí rovnou do virtuálních světů. Avatary uživatelů tak budou o trochu víc „jako živé“. Headset se bude uživatelům prodávat za 1 499 amerických dolarů (zhruba 37 000 korun), tedy cenu podobnou high-end telefonům nebo kvalitním notebookům na kancelářskou práci. Host dnešního podcastu Stopáž David Tvrdoň říká, že brýle budou svým zaměstnancům nabízet hlavně firmy, které chtějí, aby jejich lidé mohli líp spolupracovat na dálku.Davide, dnešní rozhovor točíme opět na dálku. Ostatně jako vždycky, protože ty sedíš ve studiu v Bratislavě. O kolik jsme tento týden blíž světu, kdy se tento podcast bude natáčet ve virtuální realitě a kvalita a plynutí naší konverzace se bude blížit osobnímu setkání?Jsme tomu přesně o rok blíž, než jsme byli před rokem. Ale stále nikdo nemůže říct, kdy přesně to bude. Já bych se například rád dostal do světa, kdy oba dva budeme ve virtuálním studiu, protože uznávám, že je tam rozměr, který nám v tomto dvourozměrném Zoomu chybí. Ale v tuhle chvíli to nevidím moc aktuálně. Musely by se stát dvě věci - oba naši zaměstnavatelé by se museli rozhodnout, že nám koupí velmi drahé zařízení, které budeme využívat hodinu, maximálně dvě denně. A taky by to vyžadovalo i postavit nějaké zajímavé podcastové studio ve virtuální realitě. Což se pravděpodobně někdy stane, ale nemůžu ti přesně říct, kdy to bude.Na prezentaci Meta Connect byla oznámena taky jedna zásadně důležitá spolupráce. Mark Zuckerberg totiž přesvědčil Satya Nadellu, šéfa Microsoftu, aby společně spolupracovali na vývoji meta-světa a aby Microsof investoval vlastní knowhow, peníze, lidi i infrastrukturu. Na čem se vlastně dohodli?O metaverse se Microsoft začal zajímat ještě před Facebookem. Paradoxně má k tomuto konceptu blíž než samotná Meta. Umí pro něj totiž najít praktické využití, když tedy necháme stranou hry. Pokud chceš zorganizovat byznys meeting ve virtuální realitě nebo potřebuješ vyřešit něco s týmem na základě osobní kolaborace, tak Microsoft má vybudovaný ekosystém aplikací, který tuhle spolupráci umí překlopit z počítačového 2D světa do virtuální reality. Ta spolupráce může fungovat, ale pořád je tu bariéra - potřebuješ nějaké hardwarové zařízení pro všechny účastníky těchto setkání.Když Satya Nadella nastupoval jako šéf Microsoftu, řekl že se firma má víc otevřít a spolupracovat s každým výrobcem hardwaru, ať už jde o Facebook/Meta nebo třeba Apple. Microsoft má mít svoje aplikace dostupné kdekoliv, kam jejich tvůrci investují nemalé peníze do vývoje a rozvoje virtuální reality. Mimochodem, do nástrojů, které Microsoft na Meta prezentaci tento týden představil, se přihlásíte skrz účty Microsoftu, takže i platba za jejich využívání půjde Microsoftu. Myslím si, že je to velmi výhodná spolupráce na obě strany.Poslechněte si celou epizodu Stopáže. Dozvíte se například, kolik lidí aktuálně v metaverse žije, jestli Facebook řeší klesající hodnotu jeho akcií, nebo v čem jsou výhody práce ve virtuální realitě.

Sestry Tatinovy, které koncem předminulého století připravovaly malíři Claudi Monetovi svůj dnes slavný jablkový koláč, tedy tarte Tatin, by se asi divily! Kuchař Dušan Mackovič připravil svoji verzi, ovšem naslano a z dýně. A přinesl mi do podcastového studia ochutnat. Dokonce s dezertem, kterým byla panna cotta, opět v dýňové verzi.Dušan Mackovič se tak stal historicky prvním hostem podcastu Jedno procento, který mi přinesl občerstvení. Myslím, že by se z toho mohl stát hezký precedens. Ale povídali jsme si nejen o dýni, byť prakticky výlučně o jídle. Protože to pro mého hosta představuje život.Dnes působí jako šéfkuchař ve Vínografu, předtím mimo jiné v restauraci Como či v restauracích v hotelové síti Four Seasons, z toho nějakou dobu i v americkém Houstonu. Takže jsem se dozvěděl, že gumbo je polévka pocházející z Louisiany a že tajným trikem, jak ji udělat obzvlášť výtečnou, je jíška pečená hodinu v troubě. Poslouchejte!Zeptal jsem se Dušana Mackoviče, jak se mu pracovalo pod vyhlášenými italskými kuchaři, jakými byli například Vito Mollica či Andrea Accordi, který byl jeho šéfem v pražském hotelu Four Seasons v době, kdy pro tamní restauraci získal michelinskou hvězdu. První v Česku. A vlastně i ve všech takzvaně postkomunistických zemích.Zajímalo mě, o čem se dnes mezi šéfkuchaři v gastru hodně mluví, a proč je to například angažmá známého mladého šéfkuchaře Přemka Forejta v reklamě společnosti McDonald's. Přijal by Dušan Mackovič takovou nabídku? Poslouchejte.Zjistíte i to, které tři podniky má dnes v Praze oblíbené, a proč jeden z nich hraje důležitou roli v jeho kariéře. Byť v něm nikdy nepracoval. Jestli dokáže kolegům kuchařům říct, když mu jejich jídlo nechutná, a jak by reagoval, kdyby se v jeho restauraci nečekaně objevila světová kuchařská celebrita.Mimochodem, už jste měli tatarský biftek z mečouna, v kombinaci s čerstvým rybízem? Pokud ne, můžete si ho vychutnat aspoň akusticky. Přeji příjemnou zábavu, a pokud zrovna obědváte, tak i dobrou chuť.

Jakub Tomek vystudoval informatiku na pražském matfyzu, tedy matematicko-fyzikální fakultě, a doktorát si s manželkou, která byla jeho spolužačkou, udělali na Oxfordu. V Británii oba také získali prestižní čtyřletý grant od Welcome Trust. V jeho rámci teď dva roky působí v americké Kalifornii.Co to znamená, a jaké to je být vědcem na počátku 21. století? O tom jsme se samozřejmě bavili v podcastu. Čtyřiatřicetiletý Jakub Tomek se zabývá počítačovým modelováním v experimentální kardiologii. Zajímalo mě, jak se vědci z jiných oborů než technických dívají na výsledky, které počítačové modelování přináší. A věří jim víc, anebo míň než svým experimentům?Mimochodem, s Jakubem Tomkem jsem se seznámil tak, že jsme na Twitteru diskutovali o umělé inteligenci, konkrétně o strojovém překladu. Takže jsme tomuto tématu samozřejmě věnovali i velkou část našeho rozhovoru. Už dnes nabízí modely strojového učení v oblasti jazyka neuvěřitelně pokročilé výsledky. Kdy se dočkáme fungujících a hlavně v praxi použitelných modelů lidského srdce? Zeptal jsem se.Muvili jsme i o covidu, byť to je téma, kterému se Jakub Tomek chtěl spíše vyhnout. A to proto, že je přesvědčený, že v pandemii Česká republika spektakulárně selhala. A mrzí ho to i proto, že má srovnání se zahraničím a že se v době covidu sám snažil angažovat.Padla i otázka, zda se - po zhruba deseti letech akademické kariéry - vrátí vědecká rodina Jakuba Tomka zpátky do Čech. Lépe řečeno, co tomu v tuto chvíli nahrává, a co naopak brání.A konečně, nezapomněli jsme na soukromý život. Je soužití vědce s vědkyní, navíc s tříapůlletým synem, plné obtíží a překážek, anebo naopak procházkou růžovou zahradou? A nebude jeden z manželů na toho druhého žárlit, až třeba jednou dřív než on dostane Nobelovu cenu?Přeji příjemný poslech.

Barcelona nakonec stihla zaregistrovat většinu nových posil. Remíza z úvodního duelu diváky nepotěší, na soupisce navíc pořád schází Jules Koundé. Nosiči vody řeší barcelonskou cestu z dluhové krize.Chcete si z podcastu vybrat jen některá témata?1:30 Kulturní okénko: film o Kollerovi a obnovený Ivánek9:40 Ligová prověrka Slavie, Plzně a Slovácka23:00 Co čeká české trio v evropských pohárech?26:10 Sázkařské okénko 30:00 Proinvestuje se Barcelona z krize?43:00 Stalo se v Premier LeagueNosiči vody se věnovali aktuálnímu dění v Barceloně, které veškerými zápletkami začínalo připomínat špičkovou detektivku. Tamnímu vedení se podařilo na poslední možnou chvíli zaregistrovat většinu nových přírůstků do sestavy. Na hřišti se objevili Lewandowski, Christensen či Raphinha.Co všechno stojí za krizí Barcelony, která loni musela vyhostit i klubovou legendu Lionela Messiho, a jaké kroky v Katalánsku podnikli, popisují v nejnovější epizodě Nosiči vody.Projídání vlastní budoucnostiDlouho to vypadalo, že se Barcelona ponoří do obří dluhové krize a nebude si moci dovolit ani jedinou posilu. Jenže klubové vedení v čele s prezidentem Joanem Laportou se rozhodlo pro obrovský risk. Pokud nevyjde, Barcelona se ocitne v pekle.„Barcelona si usmyslela, že na cestě z finanční krize musí na hřišti zůstat konkurenceschopnou za každou cenu. Aby splnila zpřísněná pravidla ekonomických regulací, která ve Španělsku panují, rozprodala práva na spoustu svých budoucích příjmů,“ říká Karel Tvaroh, bývalý hráč sparťanské rezervy.„V Barceloně se rozhodli, že si do značné míry už nyní projedí svoji budoucnost. Technicky si totiž půjčují z budoucích příjmů, které jim pak logicky budou scházet,“ glosoval celou situaci fotbalový expert Seznam Zpráv Luděk Mádl. Mimochodem, mezi nově zaregistrované hráče pro domácí La Ligu se nakonec překvapivě nevešel například Jules Koundé, očekávaná letní posila za 50 milionů eur. Také o jeho příběhu uslyšíte v podcastu.Ligový start se i přes mohutné investice svěřencům legendárního Xaviho příliš nevydařil. Ačkoliv se polský kanonýr Robert Lewandowski, posila z Bayernu Mnichov, prosadil v samotném úvodu zápasu, branka pro ofsajdové postavení nemohla platit.Nosiči vody se v podcastu věnují třeba i tomu, co všechno si Barcelonští museli vyslechnout během letního přestupového období nebo jak jejich hvězdička Frenkie de Jong blokuje transferovou aktivitu dvou velkoklubů. Chcete se dozvědět, jak se dařilo úhlavnímu sokovi Barcelony, tedy Realu Madrid? Nejnovější epizodu Nosičů vody si můžete pustit v přehrávači v úvodu.O čem ještě uslyšíte?V podcastu se také dozvíte, jaké šance přisuzují Nosiči vody českému trojlístku, tedy Plzni, Slavii a Slovácku, kterým vrcholí boje o evropské poháry. Jak to bylo s diskutovaným ligovým soubojem Ryneš-Sýkora? Co si myslí Luděk Mádl o vzestupu jeho milovaného Arsenalu a co všechno přineslo dění v anglické Premier League a německé Bundeslize? Nejen o tom uslyšíte v nejnovější epizodě Nosičů vody, které nechybí ani kulturní okénko.Nosiči vody Fotbalový podcast Seznam Zpráv. Jaromír Bosák, Luděk Mádl a Karel Tvaroh každý týden o českém a světovém fotbalu. Příběhy, aféry, důležité postavy na hřišti i v zákulisí. Odebírejte na Podcasty.cz, Apple Podcasts nebo Spotify. Sledujte nás na Twitteru! Najdete nás tam jako @Nosicivody. Máte návrh, jak podcast vylepšit? Nebo nás chcete pochválit? Pište na audio@sz.cz.

Ohrnuli jste u titulku nos? My bychom to asi dřív udělali taky, ale pak jsme si projeli instáč @surovadcerka a vážně uvažujem, že to prubnem. Nikoleta Kováčová je autorkou první slovenské vegan kuchařky. Vlastně už tří. Slovegán 1 a 2 obsahuje recepty na tradiční slovenská a česká jídla, v trojce najdete výhradně sladkosti. O čem jsme se bavili? o jídle o haluškách o tendenčních dokumentech o guláši o vegan vychytávkách o horalkách o tom, co jedí kočky veganů o větrníkách zmiňovali jsme jídlo? Mimochodem, víte, jak se říká na Slovensku indiánkům?

Robert Vlach napsal bibli pro takzvané freelancery, pod názvem Na volné noze, před pěti lety. To vyšla česky v nakladatelství Jan Melvil. A letos ji v angličtině vydává renomované nakladatelství Harper Collins pro indický trh. Co může úspěšný autor a konzultant z Ostravy poradit nezávislým freelancerům žijícím v milliardové Indii? Samozřejmě jsem se na to zeptal.Taky na to, jak se přesně freelanceři definují, a jestli do téhle velké skupiny lidí patří vedle spisovatelů či podcasterů taky například účetní, zubaři anebo třeba řidiči taxíků. A jak lidi, kteří každý měsíc nedostávají výplatu ani stravenky,zvládli dva roky covidové pandemie? Robert Vlach o tom něco ví, protože provozuje hned dvě online platformy pro freelancery jak z Česka, tak z celé Evropy.No a pochopitelně jsme se bavili i o tom, proč žije střídavě v Ostravě a na Gran Canarii, a jak je to s mrakem, který každoročně několik měsíců visí nad Las Palmas a činí tamní podnebí příjemným i v letním parnu. Mimochodem, Kanárské ostrovy jsou oblíbeným cílem digitálních nomádů, což je zvláštní odrůda freelancerů, pracujících většinou na noteboocích nebo mobilech. Jezdí tam z celé Evropy včetně Česka.No a jako bonus se dozvíte, jaké jsou dobré restaurace v Ostravě a jaká je nejlepší čokoládovna na světě, a proč je shodou okolností taky v Ostravě.Ať jste v Ostravě, nebo kdekoli jinde, přeju příjemný poslech.

Možná koupím Twitter, chci koupit Twitter, mám peníze na Twitter … tak moment, ještě to s tím Twitterem není úplně jisté. To jsou čtyři fáze toho, jak zatím probíhají námluvy mezi nejbohatším mužem světa a platformou Twitter. Proč je kolem toho takový humbuk a jak to celé asi dopadne, tedy zda Elon Musk Twitter nakonec koupí, anebo ne, jsem si povídal s Danielem Dočekalem. Mužem, který o fungování sociálních médií píše, učí a radí o nich ostatním.Je vysoký počet takzvaných botů na Twitteru důvodem, proč Musk pozastavil koupi Twitteru, anebo je to záminka? A kolik těchto botů opravdu je? Pět, deset nebo dvacet procent? Mimochodem, jak se vlastně takové boty poznají? Jsou vždycky špatné, anebo existují i “dobré” boty? O tom všem jsme si s Danem povídali.A ano, u mikrofonů se opět sešli stárnoucí muži středního věku, tak jsme samozřejmě zavzpomínali na bohatýrské doby internetových začátků, zanadávali na poměry a zkoušeli nahlas uvažovat, kam se svět řítí. Taky jaký je smysl života, byť to jsme jako obvykle nevyřešili.Nevyřešili jsme ani to, zda je důležitější bojovat proti dezinformacím, anebo chránit svobodu slova, a zda jsou tyto dva přístupy nutně v protikladu. Zeptal jsem se Dana, jak si vysvětluje to, že tolik racionálních lidí říká neracionální věci, a pravděpodobně si i neracionální věci myslí. A co jsme se o nich dozvěděli za dva roky pandemie a dva měsíce ruské invaze na Ukrajině. Daniel Dočekal, který v devadesátých letech založil jeden z prvních českých zpravodajských serverů s názvem Svět Namodro a mnoho lidí ho zná pod přezdívkou Medvídek Pooh, se dnes primárně živí jako konzultant firem v tom, jak používat sociální média. Můžete si ho najmout, já ho měl jako hosta v podcastu. Na závěr se dozvíte důležitou věc: jestli se navzdory tomu, co prožíváme a co se ve světě technologií děje, Daniel Dičekal stále považuje ta technooptimistu.Přeju příjemnou zábavu. Díky, že posloucháte.

Tomáš Svoboda je muž, který toho dělal v životě hodně. Jako student byl úspěšný s projekty v kosmickém výzkumu, a získal za to dokonce mezinárodní ocenění. Což pro mladého muže žijícího v tehdejším komunistickém Československu nebylo samozřejmostí.V devadesátých letech začal podnikat v internetovém byznysu, v době, kdy většina lidí ještě ani netušila, co za divné nově věci jménem web a Internet vlastně jsou.Ještě později řídil jako projektový manažer velké projekty ve veřejných institucích: byl šéfem pro technologie v Akademii věd České republiky a měl na starost digitalizaci v Národní knihovně.Dnes, v uvozovkách na stará kolena, se vrátil ke kosmickému výzkumu a řídí evropské operace firmy Stellar Exploration, založené jeho dávným kamarádem Tomášem Svítkem. S ním jako student spolupracoval, Svítek však ještě před listopadem 89 emigroval s rodinou do USA.Osobní poznámka: znám Tomáše právě z doby studentských her na kosmických výzkum. Seznámili jsme se v Pražském planetáriu, kde Marcel Grün, tehdy expert na kosmonautiku a později ředitel celé Hvězdárny a planetária, dával šanci klukům jako jsme byli například my dva.Tomáš je téměř o let deset let starší, takže jsem ho ve svých patnácti letech obdivoval a vzhlížel k němu. Mimo jiné proto, že na studentské konferenci, která se každý rok konala v rámci kongresu Mezinárodní astronautické federace, získal tehdy první cenu.Bylo to za projekt využití nádrže amerického raketoplánu, což byla dvojnásobná drzost: za prvé to bylo ještě předtím, než první raketoplán vůbec odstartoval, a za druhé to byl projekt z té, v uvozovkách, tehdy špatné strany železné opony.Mimochodem, dnešní Tomášův obchodní parter a tehdejší kamarád získal rovněž první cenu o pár let později, v roce 1982 na kongresu Mezinárodní astronautické federace v Paříži, za projekt takzvané sluneční plachetnice.Pozval jsem Tomáše jako hosta do svého podcastu, abychom si mimo jiné popovídali o tom, jak se bude vyvíjet kosmonautika a kosmický výzkum v době, kdy znovu, tak jak si to pamatujeme z osmdesátých let, rozděluje svět. Nejen v kosmickém výzkumu.Přeju příjemný poslech.

Už téměř měsíc žijeme ruskou invazí sousední Ukrajiny a restartem studené války mezi Ruskem a Západem. O to víc svět šokovala fotografie tří ruských kosmonautů, kteří minulý týden doplnili sestavu mezinárodní posádky na vesmírné stanici ISS. Byli totiž v kombinézách žluté a modré barvy, tedy národních barev Ukrajiny. Jak později bylo vysvětleno, jedná se zároveň o barvy takzvané Baumanky, neboli Baumanovy ruské státní technické univerzity. Všichni tři kosmonauti jsou totiž jejími absolventy.Avšak i tak volba kombinéz vrtá mnohým hlavou. Opravdu nikomu v Roskosmu, tedy ruské kosmické agentuře, nedošlo to, jak bude tohle módní rozhodnutí svět vnímat? Šlo o přehlédnutí, anebo ruským inženýrům vyšla snaha upozornit na válku, o které se dnes v Rusku nesmí otevřeně mluvit?Zeptal jsem se na názor Tomáše Přibyla, kurátora letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně a publicisty, který kosmický výzkum a mezinárodní spolupráci na tomto poli dlouhodobě sleduje.Zajímalo mě, jaký dopad mají napjatá politická situace a rapidně zhoršené vztahy mezi Amerikou a Ruskem na atmosféru právě na Mezinárodní kosmické stanici, kde společně působí mimo jiné i američtí a ruští kosmonauti.Mimochodem, právě Američan Mark Vande Hei by se měl příští týden vrátit na zem v ruské kosmické lodi Sojuz. Objevily se spekulace, že by ho Rusové nemuseli na palubu vzít, a Roskosmos dokonce zveřejnil animaci, která ukazuje, jak by se ISS mohla rozdělit na americkou a ruskou část. Hrozí v tomto ohledu nějaké problémy?Mluvili jsme s Tomášem Přibylem o tom, jak těsně byly v historii kosmonautika a politika propojeny, a co výzkumu vesmíru tento těsný vztah dal nebo naopak vzal. A proč je dobře, že dnes je už mnohem důležitějším hnacím motorem kosmonautiky byznys než politika.Přeju vám příjemný poslech.

Kouč a expert na narcismus nás poučil o tom, že v sobě každej máme trochu manipulátora. A pak už to jelo. Kdo je vlastně narcista? Existujou různý "druhy"? Dokáže narcista milovat? Jakýma technikama si vás obtočí kolem prstu? Gasllighting - co to je, jak ho poznat a jak na něj reagovat? Mimochodem... taky se vám u titulku tohohle dílu vybavil konkrétní člověk z vašeho okolí?

Těžko říct, jestli se proslavil před dvaceti lety díky pražské restauraci Le Terroir, anebo se tato restaurace proslavila díky němu. Dnes patří jednačtyřicetiletý muž každopádně mezi nejuznávanější české kuchaře.Mluvili jsme spolu o tom, jestli měl před zmíněnými dvaceti lety opravdu na dosah Michelinskou hvězdu, a zda ho mrzí, že ji nedostal.Zeptal jsem se ho i na to, jestli je těžké zhubnout dvacet kilo, a zda to pro kuchaře specializujícího se mimo jiné na českou kuchyni vlastně není špatná reklama.No a pochopitelně přišla řeč i na svatomartinskou husu. Jak ji má rád a jak ji připravuje ve své restauraci U Martina v Praze na Hanspaulce.Mimochodem, tohle je první díl mého podcastu, ve kterém zazní recept na jídlo. Je jím rajská omáčka, která voněla v domě, kde náš rozhovor probíhal.